Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos et al. Vyschly nám slzy. Řečtí uprchlíci v Československu. Dokořán

1

Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos et al.

Vyschly nám slzy… Řečtí uprchlíci v Československu

Dokořán 3

Publikace byla zpracována s finančním přispěním programu Geschichtswerkstatt Europa podporovaného nadací Erinnerung, Verantwortung, Zukunft (EVZ) a Specifického vysokoškolského výzkumu 2011 v rámci badatelského grantu „Šedesát let poté. Pamětníci řecké občanské války vzpomínají.“ Lektorovaly: prof. PhDr. Růžena Dostálová, CSc. Hana Bortlová, M.A., Ph.D. © Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos et al., 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Edice bod Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos et al.

VYSCHLY NÁM SLZY… Řečtí uprchlíci v Československu

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické) Redakce Michaela Pohlreichová Typografie Miloš Jirsa, převod do elektronické podoby David Greguš Vvydalo nakladatelství Dokořán, s.r.o., Holečkova 9, Praha 5, [email protected], www.dokoran.cz v roce 2012. (504. publikace, 45. elektronická)

ISBN 978-80-7363-441-4

336

Obsah

Úvod (Lenka Kopřivová). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

1. Všichni do války! Vše pro vítězství! občanská válka a počátky řecké emigrace (Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

24

2. Byl to krásný život, než přišla válka, ta nás všechny poznamenala. řecko ve vzpomínkách uprchlíků (Karin Hofmeisterová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

55

3. Kruté doby se pamatují. Život v řecku za války (Lucie Kadlecová, Markéta Sošťáková). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

72

4. Těšili jsme se, že unikneme válce. Dětští uprchlíci na trase řecko – Československo (Lucie Kadlecová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

91

5. Z dětského domova zůstali kamarádi na celý život. Dětské domovy řeckých dětí v Československu (Martina Macáková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 6. Přišel předseda, vytahal mě za uši a řekl: „Půjdeš se učit“. Vzdělání, práce a volný čas řeků v Československu (Petr Balla) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 7. Já vletěl do vagónu a křičel: „Lidičky, radujte se, tady mluví jako my!“ Makedonská složka řeckých uprchlíků v Československu (Jan Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

5

8. My Řekové jsme schizofrenní, naše srdce patří tam, ale naše těla patří sem. My a oni – soužití řeckých uprchlíků s českou společností (Tereza Vorlová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 9. Mně se tedy líbil ten systém předtím, zdál se mi spravedlivější. řecká emigrace v České republice a její politické názory (Vladimír Kadlec) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 10. Oni byli takoví fanatici, protože tomu dali srdce. řecká politika a kkE (Kateřina Králová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 11. Zůstali jsme jako vykořeněný strom… Emigrace – repatriace – reemigrace (Konstantinos Tsivos) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 12. Za svůj život jsem zažila tři krize – teď zažívám tu třetí. řekové u nás: generacemi napříč (Janis Koreček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam pramenů a literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jmenný rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

6

277 316 318 329 333

Poděkování

na tomto místě je naší povinností poděkovat všem, kteří bezprostředně přispěli k dokončení celého projektu. obzvláště však z celého srdce děkujeme pamětníkům, kteří učinili onen emocionálně velmi těžký krok, možná i překonali svou ostýchavost, ale hlavně nám důvěřovali natolik, že nám svěřili své osobní prožitky. Z akademické obce to byli doc. Miroslav Vaněk a dr. Pavel Mücke, kteří nás naučili základům toho, jak vůbec přistupovat k orální historii a také jak oslovovat narátory, aby nám byli ochotni sdělit své životní příběhy. Platforma digitálního pamětnického archivu Paměť národa nám pak umožnila zpřístupnit tato svědectví badatelům. Antula Botu a Milan konečný, kteří vynikají svou znalostí řecké menšiny v Československu, s námi nejen trávili drahocenné chvíle, ale rovněž ochotně kriticky četli jednotlivé studie publikované v této monografii. Prof. Růžena Dostálová a doc. Ladislav Hladký trpělivě sledovali vývoj celého projektu a obohatili nás svými konstruktivními komentáři zvláště během workshopu, na němž celý tým poprvé představil svou práci veřejnosti. Zejména ale nutno podtrhnout výkon studentů, publikujících v této monografii, kteří odvedli zcela profesionální práci. není v naší moci hodnotit, jak se jejich texty umístí na pomyslném žebříčku našich čtenářů, přesto musíme jmenovitě poděkovat Lucii kadlecové za její nezměrnou trpělivost a svědomitost, kterou prokázala při korekturách této monografie. Z řeckých odborníků pak nelze opomenout dr. Eleni Paschaloudi, dr. katerinu Tsekou, dr. Georgiose Antoniou a především prof. nikolaose Marantzidise z Institutu balkánských 7

studií Makedonské univerzity v Soluni za jejich metodologické rady, ale i za to, že nás seznámili s řadou dalších badatelů zabývajících se řeckou občanskou válkou. Celý náš výzkum aktivně sledovala Georgia Sarikoudi z Aristotelovy univerzity v Soluni, která mimo jiné do poslední chvíle působila jako zprostředkovatelka řeckých zdrojů mezi Prahou a řeckem. Dále musíme vzpomenout zvláště někdejšího řeckého velvyslance v České republice, jeho excelenci pana konstantina kokossise, který nevynechal snad jedinou příležitost účastnit se přednášek organizovaných v rámci projektu a za řecké velvyslanectví nad ním převzal záštitu. Mnoho dalších osob, které byly při zpracování této knihy nápomocny a které jsou spojeny hlavně s řeckou společností pro výzkum občanských válek (Diktyo gia ti Meleti ton Emfylion), ani nelze jednotlivě jmenovat. Jim všem patří náš upřímný dík. Předkládanou publikaci by bylo jen stěží možno zpracovat bez finančního přispění programu Geschichtswerkstatt Europa podporovaného nadací Erinnerung, Verantwortung, Zukunft (EVZ) a Specifického vysokoškolského výzkumu 2011 v rámci badatelského grantu „Šedesát let poté. Pamětníci řecké občanské války vzpomínají.“ Pevně doufáme, že se výsledek naší kolektivní práce setkal s očekáváním všech těch, kteří byli jejímu vzniku nápomocni. kateřina králová a konstantinos Tsivos

8

Úvod Lenka Kopřivová

Poválečná Evropa se krátce po druhé světové válce rozdělila na dva bloky, které se odlišovaly nejen geograficky, ale také politicky. k Západu nakonec připadlo i řecko, jehož východní poloha i vnitropolitický vývoj spíše naznačovaly, že by se Athény mohly přiklonit k opačnému táboru. o osudu země ovšem bylo rozhodnuto jinak. Vyústění řecké občanské války, která si v zemi vyžádala snad více obětí než nacistická okupace, tento vývoj potvrdilo. Část řecké poválečné odysey, spojená s řeckou politickou emigrací, se vepsala také do společných česko-řeckých dějin. S ní a s okolnostmi, které provázely její vznik a postupné proměny, nás seznamuje předkládaná kniha. nejprve ovšem nutno předestřít, co řeky na přelomu 40. a 50. let 20. století vedlo k tomu, že svou vlast opustili. řecká společnost byla ve čtyřicátých letech velmi silně polarizována. V průběhu druhé světové války získali významné postavení komunisté, avšak ani pravicové síly nebyly úplně mimo hru. na jaře 1946 přerostlo napětí v občanskou válku. obě strany konfliktu ve velké míře spoléhaly na své ideologické spojence, ať už to byla Velká Británie a USA pro pravici, nebo Sovětský svaz, Jugoslávie a další země socialistického bloku pro levici. Byla spuštěna železná opona, jež rozdělila rodinné svazky a zpřetrhala vazby jednotlivců k jejich vlasti, což vedlo v řecku mimo jiné k masové emigraci. opusťme proto vysokou politiku, abychom spatřili příběhy lidí, již se do této doby narodili. Pro politické emigranty začal život v nové domovině, který silně poznamenala přetrvávající vazba na původní vlast, již si často značně idealizovali 9

prostřednictvím vlastní vzpomínky či vyprávění starší generace. když na počátku března 1948 zveřejnila komunistická strana řecka (Kommounistiko komma Elladas, kkE) rozhodnutí o evakuaci dětí z vesnic, které byly ohroženy nálety královského letectva, mělo se jednat o přechodnou záležitost. V průběhu následujících necelých dvou let bylo evakuováno 24 až 25 tisíc dětí, od novorozenců po dorostence. Jejich dočasným domovem se stalo Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Polsko, německá demokratická republika a také Československo. Původní myšlenka, že se děti do roka vrátí domů, se ukázala jako planá. komunistům se v občanské válce zvítězit nepodařilo a dětskou emigraci brzy následovala i početná skupina dospělých uprchlíků.1 Československo se začátkem 50. let stalo domovem asi dvanáctitisícové řecké komunity, čímž se zařadilo mezi hostitelskými zeměmi vedle Sovětského svazu na druhé místo. V důsledku uplatňované stranické doktríny si zde řecká komunita po léta zachovávala odstup od většinové společnosti a organizovaně pěstovala svou identitu, která přirozeně obsahovala i touhu po návratu do řecka. návrat do vlasti se ale většině řeckých emigrantů podařilo realizovat až v polovině 70. let, když v řecku padla plukovnická junta. někdejší uprchlíci se nicméně repatriovali do země, která se místo k východnímu táboru přimkla k Západu. Šok z politických a společenských poměrů, které v řecku panovaly, nebyl pro navrátilce jediným nepříjemným překvapením. Propast se zvětšila také mezi nimi, lidmi vracejícími se po letech „domů“, a těmi, kteří v řecku žili kontinuálně. navrátilci byli částí řecké společnosti vnímáni jako cizí element, měli nálepku vlastizrádců, „Čechů“ a těch, kteří si přicházejí pro svůj majetek, o němž si jeho nynější vlastníci dávno mysleli, že jej vydrželi. Zklamání z řecké reality vedlo část emigrantů k reemigraci nebo k opětovnému návratu do Československa. 10

navzdory tomu, že se jedná o ojedinělý fenomén, stála problematika řecké politické emigrace v Československu ve společenských vědách doposud spíše na okraji zájmu. Z odborníků, kteří k jejímu výzkumu velkou měrou přispěli, nutno uvést na prvním místě Pavla Hradečného, autora knihy Řecká komunita v Československu. Její vznik a počáteční vývoj (1948–1968) a několika dalších tematicky příbuzných studií.2 k poctě zesnulému historikovi a v návaznosti na jeho dílo zorganizoval v roce 2007 Institut mezinárodních studií FSV Uk mezinárodní konferenci „řecká občanská válka po šedesáti letech“.3 Mezi referenty konference byli i etnoložka Antula Botu a historik Milan konečný, kteří se ve svém bádání soustřeďují zejména na příchod řeckých dětských emigrantů do Československa a podmínky, v nichž vyrůstali.4 řecká emigrace je etnicky velmi diverzifikovaná. Výzkumem její slavomakedonské části se dlouhodobě zabývá Ivan Dorovský, který pochází, stejně jako Antula Botu, z emigrantského prostředí.5 S řeckou komunitou je také úzce spjata profesorka Růžena Dostálová, nestorka studia a výzkumu dějin a kultury řecka a Byzance, která již počátek své kariéry spojila s řeckou menšinou v Československu.6 Po jazykové stránce se řecké entitě v České republice věnovali například Marián Sloboda a kyriaki Chabová.7 konečně problematikou řecké emigrace se dlouhodobě zabývají také spoluautoři této knihy kateřina králová a konstantinos Tsivos.8 Politická emigrace v důsledku občanské války ale není detailně zpracována ani v samotném řeckém prostředí. řečtí odborníci se ve svém výzkumu věnují spíše občanské válce jako takové. V této souvislosti byly dokonce realizovány drobné projekty, které ji zkoumají z perspektivy vzpomínek přímých pamětníků (například rozhovory uložené v Archivech pro soudobé sociální dějiny a Helénském literárním a historickém archivu). Společností pro výzkum občanských válek (Diktyo gia ti Meleti ton Emfylion) byla v roce 2003 uspořádána konference, která se věnovala řecké politické emigraci.9 11

ovšem ani v řecku samotném, ani v žádné ze zemí, která politické emigranty přijala, nebyl dosud realizován projekt, který by na základě osobních výpovědí zkoumal takové aspekty emigrace, jako je formování vztahů ke staré a nové vlasti, důsledky ideologických vlivů dané doby a utváření politických názorů emigrantů, uchování národních tradic, otázka národní identity či specifika integrace do společnosti skrze výchovu, výuku a zaměstnání. Právě to si vytyčil za cíl projekt „Sixty Years After: Memory of Greek Civil War Refugees in Czechoslovakia, 1949–2009“, který probíhal v letech 2009 až 2011 pod vedením kateřiny králové na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity karlovy a dal vzniknout této knize. Jeho realizace se uskutečnila jednak díky finanční podpoře programu Geschichtswekstatt Europa německé nadace Erinnerung, Verantwortung, Zukunft (EVZ), jednak v rámci fakultního Specifického vysokoškolského výzkumu pro rok 2011. Mladý tým se zájmem o moderní dějiny a současný Balkán, složený ze studentů téhož institutu, byl doplněn odborníky věnujícími se tématu řecké občanské války na Makedonské univerzitě v Soluni či v rámci společnosti pro výzkum občanských válek (Diktyo gia ti meleti ton emfylion) v komotini a byl vyškolen předními českými i řeckými odborníky, ať již v oblasti soudobé řecké historie, nebo v oblasti metodologie se zvláštním zřetelem na orální historii. k řešení celého projektu použil výzkumný kolektiv metodu orální historie. Prostřednictvím rozhovorů s pamětníky opatřil nahrávky, nadále pokládané za historický pramen, jež byly následně systematicky analyzovány. Získávání informací dotazováním očitých svědků patří vůbec k nejstarším metodám, které historická věda zná.10 Evropská historiografie se sice v průběhu staletí více soustředila na písemné prameny a k těm ústním zavládla nedůvěra, metoda rozhovorů se však v polovině 20. století opět ve významné míře objevila nejprve v USA a následně se rozšířila i do Evropy a dalších částí 12

světa. Příčiny tohoto obnoveného zájmu byly v zásadě dvojí: jednak bylo více než zjevné, že existují jevy a fenomény, které v psaných dokumentech svou podobu nezanechávají, jednak rozšířila historická věda svůj tradiční zájem o politické, hospodářské nebo sociální dějiny také o přesvědčení, že „historii netvoří jen sled událostí, ale především interakce jedinců, kteří dávají tomu, co se děje, určitý smysl a význam, jenž zpětně dotváří skutečnost“.11 Do centra historikovy pozornosti se dostal jednotlivec a to, jak on sám prožívá velké dějinné události a jak na ně reaguje.12 nejsilnějším argumentem kritiků orální historie je neoddiskutovatelná subjektivnost pramenů, které při ní vznikají.13 Jak bude vysvětleno níže a jak také dokazují následující studie, ve vzpomínkách pamětníků není minulost konzervována, ale stále znovu a znovu se nově rekonstruuje. Subjektivita získaného materiálu je však zároveň nejvýznamnějším argumentem přívrženců orální historie, kteří vyzdvihují nutnost dějiny opět „zalidnit“.14 V současné době je tato kvalitativní metoda v oblibě u mnohých společenskovědních oborů. Své uplatnění našla mezi historiky, etnology, antropology, sociology, politology nebo literárními vědci. S ohledem na to, co je vlastně předmětem bádání, se formy jejího použití u jednotlivých oborů liší. Hranice mezi nimi však často není zřetelná a dochází spíše ke vzájemnému prolínání.15 Přístup tradičního historika je možno charakterizovat tím, že je ve svém výzkumu primárně motivován snahou získat nové faktografické informace o minulosti (jakkoli si je vědom jejího zkreslení v interpretaci pamětníka).16 Projekt „Sixty Years After“ byl svým zaměřením v tomto směru interdisciplinární. Pohybuje se sice na poli historie, avšak reflektuje také, jak vidí jednotlivec sebe sama, jakou roli přisuzuje sobě a svému okolí v dějinném procesu, jak zasazuje své individuální prožitky do širšího společenského kontextu, na co vzpomíná a zejména to, jakým způsobem se tak děje. Tím se práce více přibližuje antropologickému chápání metody orální historie. 13

V rámci projektu „Sixty Years After“ bylo natočeno několik desítek životopisných rozhovorů s příslušníky řecké komunity žijícími dosud v České republice, případně žijícími střídavě v ČR a v řecku.17 Potenciální respondenti byli nejprve osloveni po linii osobních kontaktů řešitelů projektu a prostřednictvím řeckých organizací, v pozdější fázi však také tzv. technikou snowball. Při výběru se dbalo na to, aby byli zastoupeni muži i ženy, řečtí emigranti ze všech oblastí České republiky, v nichž se nachází významnější řecké komunity (severní a střední Morava, Praha, Brno apod.), osoby řeckého i slavomakedonského původu a příslušníci tří po sobě následujících generačních skupin. Ty byly pro účely projektu definovány následovně: první generace zahrnuje osoby řeckého původu, kterým bylo po příchodu do Československa 14 a více let, druhá pak osoby řeckého původu, kterým bylo v době příchodu do Československa méně než 14 let, potažmo ty, které se narodily řeckým rodičům krátce po jejich příchodu, a konečně třetí generace zahrnuje ty osoby, které se narodily v Československu řeckým rodičům druhé generace v průběhu 60., 70., respektive 80. let 20. století. Jak je vidět, vybrané spektrum je poměrně pestré. každá z definovaných generací vyrůstala v jiných společenských podmínkách a historické skutečnosti proto reflektuje odlišně. Při rozboru provedených rozhovorů tak bylo přihlédnuto také k tomu, že historická a sociální paměť je velmi závislá na věku respondenta (jak v době, kdy událost prožívá, tak v době, kdy je po vzpomínkách tázán). kvalitativní přístup, který byl ve výzkumu uplatněn, dobře postihuje subjektivitu výpovědi každého z respondentů. Při porovnávání výpovědí napříč námi definovanými skupinami pak můžeme konstatovat, že pro každou z nich jsou charakteristické určité rysy. Tento fakt je logickým důsledkem nejen toho, že jedinec žije v různých historických dobách, ale také toho, že jeho psychika reflektuje prožívané události v různém věku odlišně a přikládá jim odlišný význam. 14

První ze zkoumaných kategorií jsou ročníky 1934 a starší. Jsou to lidé, jimž jejich tehdejší mentální vyspělost umožňovala vidět jednotlivé události občanské války v širších souvislostech (ač do značné míry omezených nedostatečnou informovaností). Do Československa přišli jako odrostlejší teenageři, případně dospělí. Jejich přístup k nastalé životní situaci byl silně konstruktivní a byl zaměřen především na řešení akutních problémů. Lidé, již by patřili do druhé generace, byli povětšinou ve 40. letech ještě velmi malými dětmi, a tak se rýsují i jejich vzpomínky na tuto dobu víceméně ve formě jednotlivých obrazů, což zapříčinilo selektivní dětské vnímání světa. Vzpomínky na dětství a dospívání se spíše váží k pobytu v dětských domovech a jejich výchově v nové vlasti. Příslušníci obou těchto skupin zažili v mladém věku pohnutou dobu, která s sebou nesla častokrát emočně vypjaté, mnohdy dokonce traumatizující situace. Zvláště u emočně silných prožitků platí, že jejich obraz v paměti je častokrát útržkovitější, než je tomu u vzpomínek emocionálně neutrálních.18 Příznačná může být pro tyto vzpomínky i tendence zaměřit se na jeden detail a ten upřednostnit, kdežto u ostatních okolností mohou mít sklon odsouvat je do pozadí. V paměti vznikají „mezery“, které má lidský mozek tendenci zaplnit materiálem získaným z jiných zdrojů, jako je film, literatura, zprostředkované vyprávění. To je také důvod, proč „pravdivost“ emočně vypjatých momentů bývá spornější než „pravdivost“ těch emocionálně neutrálních. V případě traumatizujících zážitků je pak útržkovitost paměti ještě markantnější, nezřídka je dokonce funkce hypokampu paralyzována úplně.19 řečtí pamětníci zažili hodně stresových momentů, ať už to bylo v průběhu druhé světové války, občanské války, nebo – zejména v případě dětí – odloučení od rodičů spojené s cestou a pobytem v neznámé zemi. Při analýze jejich vzpomínek proto museli být badatelé obezřetní a přihlédnout k výše uvedeným skutečnostem. 15

konečně třetí skupinou respondentů jsou děti řeckých emigrantů druhé generace narozené v 60., respektive v 70. a 80. letech 20. století. V tomto případě šlo zejména o to dozvědět se, jak se předává a formuje „řecká“ identita u osob narozených v Československu, které byly od svého narození již zcela socializovány v české společnosti a domov předků znaly spíše z vyprávění či příležitostných návštěv řecka. U formování společné identity se opět zastavme blíže. Pro její posilování je extrémně důležitá možnost setkávat se a udržovat kontakt v rámci své komunity. Při vzájemných rozhovorech se tak buduje paměť sociální skupiny, která má tendenci vzpomínky jednotlivce sobě připodobňovat. Jde totiž o to, že vzpomínky jsou organický materiál, k jehož proměně přispívá nejenom jejich samotný nositel (kromě přirozeného zapomínání zejména změna významu a hodnocení prožitých událostí, s věkem pak některé události ustupují do pozadí, jiné naopak nabývají na významu), ale také doba, ve které žije, a sociální kontakty, jimiž se obklopuje.20 řecká komunita v Československu byla od svého vzniku vystavena poměrně silné ideologické kontrole. Stranická organizace řecké komunistické strany v Československu byla velmi úzce propojena s řeckým komitétem (nejvyšším samosprávným orgánem řecké menšiny) a měla v podstatě až do roku 1989 dohled nad celou řeckou emigrací. kolektivní setkání vedená v komunistickém duchu utvářela světonázor jednotlivce. ovlivňovala však také to, jak byly události interpretovány a jak se zapisovaly do jeho paměti. od šedesátých let vznikala Sdružení řeckých emigrantů, v nichž byli zapojeni prakticky všichni emigranti a která organizovala kulturní a osvětové akce. řecký spolkový život zůstal čilý i po konci studené války. V roce 1996 vznikla Asociace řeckých obcí, která zaštiťuje deset lokálních řeckých obcí, v krnově jsou již několik let pořádány tradiční řecké dny, další společenské a kulturní akce organizují řecké obce po celé republice napříč. Lidé, kteří prožili něco společného, mají možnost hovořit o svých 16

zážitcích a vyměňovat si své názory. naprosto přirozeným procesem se tak vzpomínky jednotlivce postupem času připodobňují vzpomínkám těch, s nimiž je v kontaktu. konstatování, že problematika řecké politické emigrace je komplexní, je tedy nasnadě. Realizátoři projektu se jí proto nemohli věnovat v plné šíři, ale soustředili svou pozornost zejména na fenomény, jako je druhá světová válka, občanská válka, cesta do emigrace, pobyt v dětských domovech, integrace do české společnosti, identifikace se skupinou, udržování vlastní identity, případná repatriace či reemigrace. Získané nahrávky byly klasifikovány pomocí témat, která se vztahují k výzkumným cílům projektu. kniha neobsahuje kompletní přepisy nahrávek. Přepsány byly pouze ty pasáže, které se vztahovaly k výzkumným tématům. k tomuto řešení bylo přistoupeno kvůli rozsáhlosti většiny rozhovorů, jejichž celková délka přesáhla sto hodin a jež se často dotýkaly i tematiky ležící mimo definovanou oblast výzkumu. Pro účely publikace prošly rozhovory při přepisu jazykovou úpravou v rámci redakce, zásahy nicméně byly omezeny na nezbytné minimum tak, aby zůstaly nedotčeny obsah i osobitosti vyjadřování toho kterého respondenta. Pozastavme se alespoň krátce u vybraných terminologických problémů, s nimiž se museli autoři vypořádat. U sporných či politicky citlivých termínů jsme se řídili především zavedeným a ustáleným názvoslovím a pojmoslovím, jak bylo definováno v pracích Pavla Hradečného. Jsme si vědomi například problematičnosti označení jako „uprchlíci“ (řecky prosfyges, anglicky refugees), „migrace“ či „emigrace“ v souvislosti s řeckou občanskou válkou, avšak vzhledem k zažitému užívání těchto pojmů jsme se rozhodli právě pro ně. Stejně obezřetně jsme se snažili postupovat při volbě termínů spojených převážně se slavofonní skupinou přistěhovalců. označení Slavomakedonec tak užíváme výlučně k odlišení místní slavofonní entity žijící v egejské Makedonii, bez záměrných politických konotací. Jako makedonštinu označujeme pro 17

účely dané práce jazyk, který byl v souladu s archivními prameny vyučován v dětských domovech na území tehdejšího Československa a jako komunikační jazyk užíván mimo jiné v článcích a periodikách zdejší slavofonní menšiny. Další termíny autoři rovněž pečlivě volili na základě výše specifikovaných kritérií v zájmu co možná největší srozumitelnosti a terminologické přesnosti, aniž by tyto měly jakkoli předurčovat jejich hodnocení leckdy nejednoznačných historických událostí či politický postoj. knihu otevírá historická studie kateřiny králové a konstantinose Tsivose Všichni do války! Vše pro vítězství! Občanská válka a počátky řecké emigrace. oba balkanologové se ve svém výzkumu specializují na moderní dějiny řecka a jejich příspěvek na základě archivních materiálů, uložených převážně v národním archivu v Praze, odhaluje souvislosti, za jakých politická emigrace do Československa přišla. Text vytyčuje mantinely, v jejichž rámci probíhala, a vysvětluje, jakou konkrétní podobu měla. Jedním z témat, jimž je věnována pozornost, je způsob, jakým kkE určovala život emigrantů: konkrétně to, jak obtížné bylo realizovat její představy v praxi. Původní požadavek, aby emigranti žili soustředění pouze v Sudetech, byl ostře konfrontován s realitou. Jak řecká, tak československá strana braly pobyt jako dočasný, což nejprve přinášelo četné problémy v praktickém životě a posléze se ukázalo jako iluzorní. Zásadní otázku, jaký obraz řecka vlastně vykreslují vzpomínky dotazovaných pamětníků, si položila karin Hofmeisterová ve svém příspěvku Byl to krásný život, než přišla válka, ta nás všechny poznamenala. Řecko ve vzpomínkách uprchlíků. narátoři z první generace prožili v řecku své dětství. Jejich vzpomínky jsou tedy poznamenány jednak dětským viděním světa, jednak událostmi čtyřicátých let – druhou světovou válkou a občanskou válkou. navzdory brutalitám, jichž byli často svědky, ale v paměti dominuje idealizovaný obraz původní vlasti. 18

Zatímco vzpomínky na druhou světovou válku jsou spíše zprostředkovány předchozí generací, občanská válka již vystupuje v paměti plastičtěji a také tragičtěji. Tento konflikt zcela zásadně změnil životy respondentů. Podrobněji se mu věnují Markéta Sošťáková a Lucie kadlecová v kapitole Kruté doby se pamatují. Život v Řecku za války. Autorky analyzují vyprávění pamětníků, tehdy opět dětského věku, kteří přihlíželi náborům nových bojovníků partyzány, drancování vesnic a útokům vládních vojsk. nezřídka se v jejich vzpomínkách objevují naprosto konkrétní traumatické momenty. kkE prezentovala plán na evakuaci dětí jako jedinou jistou záchranu před válečným konfliktem. Lucie kadlecová se v příspěvku Těšili jsme se, že unikneme válce. Dětští uprchlíci na trase Řecko – Československo zabývá tím, jak tato „cesta do bezpečí“ probíhala a jak na ni vzpomínají pamětníci dnes. Všichni se shodnou, že to pro ně bylo velké dobrodružství – nejen kvůli průběhu, ale také proto, že cílová destinace se velmi lišila od toho, co znali ze svých původních domovů. Cesty dětí do Československa však byly velmi různorodé jak co do tranzitních zemí, tak co do přepravy samé. otázka, kdy a za jakých okolností znovu potkají svou rodinu, či zda se vrátí do řecka, zůstávala otevřená. Dětští uprchlíci přicházeli do Československa zpočátku většinou bez rodičů. Bylo tedy nutné vyřešit problém, kdo o ně bude pečovat. Tomuto účelu posloužily dětské domovy, které byly na českém území zřizovány československými orgány v součinnosti s řeckými zmocněnci. Do nich pak byla většina malých řeckých politických emigrantů umístěna i tehdy, pokud se jejich rodiče na československém území již nacházeli. Tomu, jakou roli tato léta sehrála v životě dětí a jaký význam jí pro svůj pozdější život přikládají sami pamětníci, ale i organizačnímu zajištění provozu domovů, se věnuje Martina Macáková v kapitole nazvané Z dětského domova zůstali kamarádi na celý život. Dětské domovy řeckých dětí v Československu. 19

Petr Balla v textu Přišel předseda, vytahal mě za uši a řekl: „Půjdeš se učit“. Vzdělání, práce a volný čas Řeků v Československu řeší problematiku, nakolik československé školství a sociální systém dopomohly k integraci řeckých emigrantů do české společnosti. Malí řekové navštěvovali školy spolu se svými českými vrstevníky, což dalo vzniknout mimo jiné zdravé soutěživosti mezi nimi. Po dokončení školní docházky následovalo zařazení do pracovního procesu, přičemž povinnosti vyvažovala ve volném čase zábava. V příspěvku je tedy dále pojednáno také o činnostech, které příslušníci komunity vykonávali pro udržení své národní identity – členství v tanečních a pěveckých souborech, ale i sportovní aktivity všeho druhu. Jak ukazuje příspěvek Jana Procházky Já vletěl do vagonu a křičel: „Lidičky, radujte se, tady mluví jako my!“ Makedonská složka řeckých uprchlíků, skupina emigrantů zdaleka nebyla tak homogenní, jak by se na první pohled zdálo. kromě etnických řeků přišlo do Československa několik málo Arumunů či Turků a především řečtí Slované. Slavomakedonci, kteří představovali asi třetinu celé emigrace, měli při začleňování do české společnosti díky slovanskému původu a jazykové blízkosti oproti etnickým řekům určitý náskok, což dokládá mimo jiné také vyšší procento osob, jež vstupovaly do smíšených manželství. Jak se však ukazuje, příslušnost k národnosti, kterou řecký stát dodnes oficiálně neuznává, komplikuje jednak soužití řecké a slavomakedonské složky emigrace, jednak návrat Slavomakedonců do vlasti. Postupným proměnám vzájemných vztahů řeckých uprchlíků a většinové společnosti je věnována následující kapitola My Řekové jsme schizofrenní, naše srdce patří tam, ale naše těla patří sem. My a oni – soužití řeckých uprchlíků s českou společností. Její autorka Tereza Vorlová definovala čtyři důležité faktory, které mají na stupeň integrace vliv: smíšená manželství, udržování kultury a jazyka, právní rámec včetně 20

otázky občanství a v neposlední řadě to, za koho se samotní respondenti pokládají. Zajímavé je sledovat zejména to, jak se tento proces vyvíjel z generace na generaci, k jakým změnám mezigeneračně docházelo a jaké byly genderové aspekty tohoto vývoje. řecká emigrace přišla do Československa z politických důvodů, je proto nutné všimnout si podrobněji toho, jak se tato skupina politicky profilovala a jaké jsou její názory na politickou situaci, ať už minulou či současnou. Vztahem řeků především k české politice se zabývá Vladimír kadlec v kapitole nazvané Mně se tedy líbil ten systém předtím, zdál se mi spravedlivější. Řecká emigrace v České republice a její politické názory. Autor si vymezil čtyři kritéria k nimž postoje narátorů zkoumá: je to vliv komunistické strany řecka na život komunity, obrodný proces v československé společnosti v šedesátých letech a invaze Varšavské smlouvy, která ho ukončila, politické změny roku 1989 a polistopadový vývoj. Ukazuje se přitom, že názory dotazovaných příslušníků řecké komunity se v některých ohledech diametrálně odlišují od názorů většinové české populace. kapitola kateřiny králové, Oni byli takoví fanatici, protože tomu dali srdce. Řecká politika a KKE, pak pojednává o politických postojích řecké emigrace z perspektivy vnitrostranické politiky komunistické strany řecka. Soustředí se na vztah pamětníků ke komunistické straně řecka a jejím elitám prakticky od vzniku kkE. Avšak reflektuje také to, jak se řeckých emigrantů osobně dotýkaly dvě vnitrostranické roztržky, k nimž došlo v letech 1956 a 1968. Ve svém textu dále ilustruje, k jakému posunu ve vztahu ke kkE docházelo napříč generacemi. Jak řecká, tak československá strana braly pobyt emigrantů jako dočasný, což přinášelo četné problémy v praktickém životě. Těm se věnuje podrobněji konstantinos Tsivos v příspěvku nazvaném Zůstali jsme jako vykořeněný strom… Emigrace – repatriace – reemigrace. kromě obtíží ve všed21

ním životě, jimž emigranti museli čelit, se text zaměřuje zejména na jejich snahy o návrat do vlasti, k němuž docházelo prakticky kontinuálně od časných padesátých let. naplno však repatriace propukla až v roce 1974 po pádu vojenské diktatury. V masovém měřítku se pak řekové začali vracet v polovině osmdesátých let poté, co vládní socialistická strana PASok zrušila opatření diskriminující repatrianty z Východu. Vedle problémů spjatých s budováním nového života na novém místě ztěžovala návrat také ztráta iluzí o vysněné vlasti. Ukázalo se, že domov uchovávaný ve vzpomínkách se od reálného řecka podstatně liší. někteří emigranti se proto po dočasné repatriaci vrátili do Československa, případně odešli do jiných zemí řecké diaspory. knihu uzavírá příspěvek Janise korečka Za svůj život jsem zažila tři krize – teď zažívám tu třetí. Řekové u nás: generacemi napříč, který je esejistickým zamyšlením nad současností řecké komunity v České republice. Autor se očima příslušníka třetí generace dívá na první i druhou generaci a také na své vrstevníky z řad řecké emigrace, přičemž velmi dobře ilustruje, jak se s výměnou generací transformuje pocit samotného „řectví“ a co to obnáší. První generace v jeho očích pořád ještě zůstává věrna svým dávným idejím, „kvůli kterým dnes žije daleko od moře, izolována od tradičně silných rodinných svazků“. Přizpůsobování se nové době a novým poměrům probíhá jen velmi obtížně, protože příslušníci této generace podle něho nemohou (ale ani nechtějí) popřít svou minulost. Druhá generace oproti tomu stojí již na pomezí mezi svými rodiči a současnou většinovou společností. Stať o třetí generaci je pak osobním vyznáním autora: povědomí o řeckém rodinném původu někdy způsobuje „pocit určitého nepochopení, neschopnost vlastního vymezení“.21 kapitolu uzavírá příběh korečkovy rodiny, jenž ukazuje, jak dvacáté století mnohdy zamotávalo osudy těch, kteří v něm žili. Předkládaná kniha vítaným a zajímavým způsobem seznamuje s jednou z nejmladších menšin, která na území České 22

republiky žije. řečtí uprchlíci, kteří k nám v padesátých letech přišli, nahradili jiné menšiny, jež ve stejné době nebo jen krátce předtím téměř zmizely. komunita řeků v České republice nyní čítá přes dva a půl tisíce osob a je na místě se ptát, kdo tito lidé jsou a jak do jejich životů zasáhly turbulentní události uplynulého dvacátého století.

23

1. Všichni do války! Vše pro vítězství! občanská válka a počátky řecké emigrace Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos

koncem srpna 1949 se na horském masivu Grammos u řecko-albánských hranic odehrálo poslední dějství řecké občanské války, která donedávna představovala jeden z nejvážnějších ozbrojených střetů v dějinách poválečné Evropy. Hned po jejím konci v neprospěch levice se v zemích tehdejšího východního bloku ocitlo téměř sto tisíc příslušníků tzv. Demokratické armády řecka a jejich příbuzných. V Československu se jich na podzim 1949 usadilo přes dvanáct tisíc. Co do národnosti, šlo především o řeky a Slavomakedonce, ale také o jednotlivce Arvanitů, Arumunů či Turků.1 Uprchlíci z doby občanské války se stali základem nové etnické menšiny, která v České republice během následujících více než 60 let zakořenila a k níž se dnes hlásí přes dva a půl tisíce osob. občanská válka let 1946 až 1949 byla pro řecko snad nejkrvavějším a nejtragičtějším ze všech předešlých konfliktů 20. století. Počet mrtvých se téměř vyrovnal počtu obětí, které padly za druhé světové války, ať už byly zabity v ozbrojených bojích, ve vězení nebo v rámci odvetných akcí okupantů na civilním obyvatelstvu.2 Z politického hlediska byl řecký konflikt typickým příkladem extrémní polarizace společnosti, navíc jednoznačně poznamenaný počínající studenou válkou. To jasně dokládá i vlna řecké emigrace do zemí východního bloku, která by se za jiných geopolitických podmínek mohla jen stěží uskutečnit.3 řecká společnost se s touto částí historie dosud zcela nevyrovnala. konflikt ji hluboce rozdělil a nenávratně poznamenal. Téměř každá řecká rodina má svůj příběh z této války. Alespoň některé z nich přibližuje padesát svědectví, která jsou prezentována v následujících kapitolách.4 24

následky občanské války zmítaly řeckem až do osmdesátých let. Tehdy bylo toto téma v důsledku politických změn částečně odtabuizováno i ve veřejném diskurzu. Jeho výklad však vzbuzoval po celé období studené války a často také dnes emoce jak mezi řeckými laiky, tak mezi historiky levicového i pravicového zaměření.5 k jistému historickému konsenzu se do roku 1989 podařilo dospět snad pouze odborníkům publikujícím na Západě, kteří se s tématem nemuseli bát otevřeně pracovat.6 Právě oni otevřeli dnešním historikům a dalším badatelům v řecku i v zahraničí cestu k dalšímu zkoumání tohoto tématu.7 nový podnět ke komplexnějšímu studiu řecké občanské války a řecké emigrace dalo zpřístupnění archivů bývalých komunistických zemí odborné veřejnosti,8 ale také využití nových výzkumných metod jako například tzv. oral history.9 Jedním z takových příspěvků má být i kniha, kterou právě držíte v rukou.

Historické pozadí řecká občanská válka oficiálně skončila v srpnu 1949 definitivní porážkou partyzánů. konflikt měl kořeny již ve druhé světové válce. V říjnu 1940, po Mussoliniho útoku na řecko, se řekové ještě byli s to účinně bránit. řecká suverenita však vzala za své po invazi nacistů v dubnu 1941. řecko bylo následně rozděleno do tří okupačních zón mezi Itálii, německo a Bulharsko. Po rozpuštění řecké armády se stal jediným efektivním nástrojem boje proti okupantům paramilitární odboj. V září 1941 se sdružením předválečných politických uskupení levého středu a komunistické strany řecka (Kommounistiko komma tis Ellados, kkE) zformovala levicově zaměřená národně osvobozenecká fronta (Ethniko apeleftherotiko metopo, EAM). Ta se během nacistické okupace stala hlavní silou levicového a liberálního odporu proti nacistům. kkE se v rámci EAM brzy etablovala jako nejvýznamnější politická síla. Předseda kkE, 25

nikos Zachariadis, byl sice již od doby Metaxasovy diktatury ve vězení a na počátku okupace byl nacisty internován v koncentračním táboře Dachau, přesto ale zůstal až do poloviny 50. let nezpochybnitelným ideologickým vůdcem řeckého komunistického hnutí.10 V únoru 1942 byla ustavena také ozbrojená složka EAM, řecká lidová osvobozenecká armáda (Ellinikos laikos apeleutherotikos stratos, ELAS).11 od podzimu 1941 vznikala i další odbojová uskupení pravicovějšího zaměření, z nichž nutno zmínit zejména národní republikánskou řeckou ligu (Ethnikos dimokratikos ellinikos syndesmos, EDES). Teritoriálně však EDES působila omezeně, zvláště v severozápadním řecku. Právě EDES, založená stejně jako EAM v září 1941, se stala nejen druhou nejdůležitější partyzánskou skupinou, ale také hlavním protivníkem EAM/ ELAS v nadcházejícím tzv. prvním kole řecké občanské války. Tak bývá nazýváno období během okupace, kdy proti sobě stanula levicová a pravicová hnutí národního odboje. Zpočátku spolu ještě byly obě organizace schopny alespoň do jisté míry spolupracovat. Zorganizovaly dokonce několik úspěšných diverzních akcí, z nichž nejvýznamnější bylo zničení železničního mostu přes řeku Gorgopotamos koncem listopadu 1942. Po kapitulaci Itálie na podzim 1943 ovšem dosavadní spory přerostly v ozbrojenou konfrontaci. Velitel složek EDES, napoleon Zervas, prohlásil EAM/ELAS, které nejen on vnímal jako komunistickou hrozbu, za úhlavního nepřítele řecka a pro jeho potlačení se neváhal spojit ani s nacistickými okupanty.12 První kolo občanské války skončilo de facto odchodem wehrmachtu na podzim 1944. nedlouho poté, v prosinci 1944, ale propuklo druhé kolo – tzv. Dekemvriana, tedy prosincové události. navrátivší se řecká exilová vláda si totiž ani přes podporu Velké Británie nedokázala ve své zemi zjednat pořádek, a ta tak neodvratně spěla k politické krizi. Zkušený liberální politik Georgios Papandreou byl alespoň zpočátku politickým zástupcem akceptovatelným i pro levicové 26

partyzánské hnutí. Avšak poté, co Papandreou 2. prosince 1944 nařídil demobilizaci partyzánských skupin, došlo k vystoupení členů EAM z dosavadní vládní koalice.13 Po masové protestní demonstraci, která byla v předvečer generální stávky, vyhlášené na 4. prosince 1944, brutálně potlačena zásahem pořádkových sil, se boje přenesly z horských oblastí řecka do Athén. Proti sobě již ovšem nestály jednotlivé odbojové skupiny, ale komunistická guerilla a pravidelná royalistická armáda. Cílem útoků ELAS byla kromě řeckých promonarchistických vojenských, policejních i paramilitárních jednotek také britská armáda, která zaštiťovala legitimní athénskou vládu.14 Situace se dočasně uklidnila teprve po 12. únoru 1945, kdy bylo ve Varkize podepsáno příměří mezi britským velením a EAM/ELAS. Prakticky až do Varkizy držela EAM pevně ve svých rukou většinu pevninského řecka. komunistickým zástupcům bylo v dohodě z Varkizy slíbeno, že dojde k uspořádání referenda o budoucí formě státního zřízení, svobodným volbám, amnestii politických vězňů a ke spravedlivému potrestání kolaborantů. Za takových okolností byla ELAS ochotna složit zbraně, vydat zadržovaná rukojmí a rozpustit své paramilitární oddíly.15 o údělu řecka bylo nicméně rozhodnuto již dříve – prostřednictvím tajné dohody mezi Londýnem a Moskvou. Britské obavy ze sílícího sovětského vlivu vyústily v říjnu 1944 v separátní moskevské setkání Churchilla se Stalinem, během nějž bylo dohodnuto rozdělení jihovýchodní Evropy tak, že Velká Británie získá výměnou za rezignaci na Rumunsko a Bulharsko většinovou převahu v řecku.16 Zatímco athénská vláda podporovaná Londýnem byla za použití zastrašování a protikomunistické propagandy, ale i vzhledem k těžkému materiálnímu strádání civilního obyvatelstva stále úspěšnější, partyzáni naopak kvůli omezené podpoře Jugoslávie a Albánie nemohli athénskému režimu konkurovat ani množstvím, ani kvalitou zbraní a vojenského materiálu.17 27

Obr. 1: První návštěva nikose Zachariadise v redakci Svobodného Řecka (Eleftheri Ellada) po jeho návratu z Dachau (Athény, květen 1945). Digitální sbírky a archivy ASkI – Avgi 1940–1949 / Sdružení fotoreportérů.

V dané situaci athénská vláda porušila sliby z Varkizy. Mimo jiné zapojila do vlastních ozbrojených složek bývalé řecké kolaboranty. To vyvolalo další vlnu levicového odporu a v zemi tak brzy zavládla anarchie a teror. koncem roku 1945 dosáhl počet vězněných stoupenců levice téměř 50 tisíc osob, s dalšími asi 80 tisíci bylo vedeno vyšetřování.18 30. března 1946, v předvečer prvních parlamentních voleb od roku 1936, přepadli partyzáni policejní stanici v Litochoru na úpatí olympu, přičemž bylo zabito osm příslušníků bezpečnosti. Levicová uskupení, především kkE pod vedením prosovětského nikose Zachariadise, který se v květnu 1945 vrátil z Dachau do řecka, se následující den rozhodla bojkotovat parlamentní volby. Litochorský masakr se stal nejen záminkou k rozpoutání třetího kola občanské války, ale i symbolem komunistického teroru, který byl často využíván propagandisticky.19 28

Vlna násilí a neúčast kkE ve volbách přispěly spolu s naprostou devastací země k vítězství royalistů. konzervativní strany získaly celé dvě třetiny mandátů. V referendu o státním zřízení, které se konalo v podmínkách rostoucího teroru a rozsáhlé kampaně proti domácímu, jugoslávskému i sovětskému komunistickému nebezpečí, se 1. září 1946 vyslovilo 68 % voličů pro zachování monarchie a umožnilo návrat Jiřího II. na řecký trůn. Drtivé vítězství monarchistů v referendu napovídalo, že je návrat krále podporován nejen royalisty, ale i částí republikánů obávajících se nastolení komunistického režimu.20 Levicoví ozbrojenci se začali po volbách na základě instrukcí vedení kkE přemisťovat do hor, aby zde znovu zakládali partyzánské jednotky a operovali proti monarchistickému režimu. V říjnu 1946 bylo ze zbylých bojovníků ELAS a nových rekrutů vytvořeno paramilitární uskupení Demokratické vojsko řecka (Dimokratikos stratos tis Ellados, DSE). To se ilegálně vyzbrojilo ze skladů řecké armády a do konce roku 1947 znovu ovládlo asi polovinu řeckého území. V roce 1947 komunisté zformovali Prozatímní demokratickou vládu (Prosorini dimokratiki kyvernisi, PDk), označovanou rovněž jako „horská vláda“, která fungovala v severním řecku pod vedením generála Markose Vafiadise. Právě ona posléze rozhodla o vyslání několika tisíc dětí z oblastí, které držela pod kontrolou, do lidově demokratických zemí.21 Vývoj řecké občanské války i neschopnost Velké Británie zvládnout situaci přiměly Spojené státy k tomu, aby se v konfliktu angažovaly. 12. března 1947 byla vyhlášena Trumanova doktrína, americká zahraničněpolitická koncepce „zadržování komunismu“, která byla v praxi poprvé aplikována právě v řecku.22 Athénská vláda za podpory USA umocnila vojenskou ofenzivu královského vojska proti DSE. V politické rovině pak obnovila zákaz činnosti kkE a vyhlásila stanné právo. Partyzáni byli pomalu vytlačováni do severních horských oblastí při hranicích s Jugoslávií a s Albánií. Po roztržce mezi Titem a Stalinem navíc Bělehrad značně omezil svou pomoc 29

řeckým komunistům a v létě 1949 dokonce uzavřel jugoslávské hranice, čímž odřízl DSE od potřebných zásob a znemožnil jí využívat jugoslávského území jako týlové základny. Boje mezi komunistickou guerillou a řeckou královskou armádou v horách pokračovaly až do přelomu srpna a září 1949, kdy byla DSE definitivně poražena.23 následky občanské války byly tristní. Za oběť jí padlo více než 150 tisíc osob, desetitisíce byly zraněny, několik tisíc komunistů bylo popraveno a další desetitisíce deportovány do vězeňských komplexů na řeckých ostrovech, které bývají pro svůj charakter nazývány exilem či vyhnanstvím. kolem 700 tisíc řeků před boji uprchlo ze svých domovů. Většina z nich se uchýlila do řeckých aglomerací a především do Athén. na sto tisíc řeckých občanů opustilo zemi v rámci nucené evakuace organizované kkE nebo, a to častěji, ze strachu, že budou vládou podezíráni či perzekvováni kvůli skutečným či údajným sympatiím s komunisty.24 Přestože druhá světová válka v řecku skončila v podstatě půl roku před podepsáním německé kapitulace, řečtí obyvatelé záhy stanuli v bojích proti sobě navzájem a míru se nedočkali dalších pět let.

Příčiny řecké emigrace Příslušníci řecké národnosti se na území předválečného Československa a válečného protektorátu vyskytovali zcela ojediněle. V meziválečném Československu zachycují archivní prameny přítomnost jen několika málo jednotlivců.25 Během druhé světové války pracovalo v protektorátním průmyslu několik desítek řeků, kteří sem přišli dobrovolně a kteří byli po válce vyhoštěni jako „podezřelé osoby“. Prvními poválečnými řeckými přistěhovalci, kteří přišli do Československa v důsledku občanské války, byly na jaře roku 1948 stovky dětí. Ty přijely v několika vlnách z oblasti severozápadního řecka, kde v té době ještě zuřila občanská válka, přes Jugoslávii 30

a Maďarsko do Mikulova. o jejich vyslání rozhodla komunistická horská vláda a své rozhodnutí zveřejnila 4. března 1948 prostřednictvím stranické rozhlasové stanice Svobodné řecko (Eleftheri Ellada), která vysílala z Bělehradu. Ve vysílání zaznělo, že se jedná o evakuaci dětí z vesnic, které se nacházely pod kontrolou komunistů, po neustálém bombardování královským letectvem.26 Horská vláda proto požádala země východního bloku, aby dětem z postižených oblastí poskytly dočasné útočiště, a ty její prosbu vyslyšely. od konce března 1948 do léta 1949 odešlo ze severního řecka 24 až 25 tisíc dětí ve věku od několika měsíců do 14 let. Masová evakuace tolika dětí vyvolala okamžitou reakci athénské královské vlády, která se v této věci obrátila na oSn. řecké komunisty a jejich spojence pak obvinila z nedobrovolných deportací. A zatímco kkE označovala svůj postup za záchrannou akci ve prospěch dětí (pedososimo), druhá strana ji nazývala „nuceným odvodem“ (pedomazoma).27 Tento termín byl v národním povědomí všech řeků hluboce zakořeněn ještě z dob osmanské říše, kdy Turci po několik staletí násilně odváděli děti křesťanů, aby z nich vytvořili obávané janičářské oddíly. Athénská vláda tvrdila, že komunisté chtějí podobně dosáhnout poslovanštění těchto dětí a vytvoření „komunistických janičářů“, kteří by následně bojovali proti své vlasti.28 Přestože je nepopiratelné, že dětem v řecku hrozilo skutečné nebezpečí spojené s bombardováním a dalšími válečnými útrapami, je nutné zamyslet se i nad vedlejšími úmysly, jež vedly řecké komunistické vedení k rozhodnutí o evakuaci. Vystěhování dětí bylo nepochybně spojeno s heslem „Všichni do války! Vše pro vítězství!“, které koncem roku 1947 vytyčil nikos Zachariadis. Je známo, že se DSE již tehdy potýkala s nedostatkem bojeschopných záložníků. Evakuace dětí tedy jednak řešila řadu praktických problémů spojených s jejich bezpečností a živobytím, jednak umožnila Demokratické armádě řecka, aby zmobilizovala tisíce žen buď přímo do bo31

jových jednotek, nebo do podpůrných formací. navíc vědomí rodičů evakuovaných dětí, že jejich potomci jsou v některé „spřátelené zemi“, fungovalo jako garance před případnou dezercí nebo neochotou plnit úkoly horské vlády.29 Později, když velení DSE potřebovalo doplnit bojující jednotky o novou krev, zamýšleli někteří předáci „horské vlády“ využít právě tyto děti. V roce 1949 tak bylo zmobilizováno několik set dětí ve věku od 15 do 18 let z rumunských dětských domovů. Většina z nich přišla na frontě o život hned při prvních ozbrojených střetech, neboť neměla žádné zkušenosti s přímým bojem. Poté byla mobilizace dětských emigrantů zrušena. Přesto bylo i v Československu v létě 1949 na požadavek komunistického předáka Miltiadise Porfyrogenise soustředěno v Bratislavě asi tři sta dětí ve věku od 15 do 18 let, které dostaly vojenský výcvik, po jehož absolvování měly být zařazeny do jednotek partyzánské armády. Tento záměr neunikl pozornosti athénské diplomacie, která na něj ihned upozornila veřejnost i příslušné mezinárodní organizace. nakonec byl díky těmto reakcím, ale i kvůli upadajícím nadějím na vítězství výcvikový tábor v Bratislavě zrušen.30

Příchod dětí koncem dubna 1948 ohlásil československý tisk příjezd první vlakové soupravy se 746 malými řeckými utečenci do Mikulova. Většina z nich byla slovanského původu a pocházela z vesnic z okolí Prespanského jezera. od dubna do léta 1949 se šesti podobnými vlakovými soupravami dostalo do Československa celkem 3 900 řeckých dětí. Po několikatýdenním pobytu v karanténě byly zařazeny do desítek dětských domovů, které byly za tímto účelem speciálně zřízeny.31 V celém Československu bylo v následujících patnácti letech využito více než padesát různých ubytovacích zařízení včetně znárodněných zámků či lázeňských letovisek jako domovů pro 32

Obr. 2: řecké děti v přijímacím středisku (Mikulov, 1. května 1948). Fotografický archiv ČTk / Emil Bican.

řecké děti. od konce srpna 1949 přijelo do Československa se skupinami dospělých emigrantů dalších 1 321 řeckých dětí, z nichž většina – a to bez ohledu na to, zda děti přicestovaly v doprovodu rodičů a příbuzných, či nikoli – byla též zařazena do dětských domovů. Archivní prameny ke konci roku 1949 zmiňují přítomnost celkem 5 185 řeckých dětí (z toho asi každé čtvrté slovanského původu).32 Do Československa tak po Jugoslávii a Rumunsku zamířila třetí největší skupina řeckých dětí. A zdá se, že se zde dětem „řeckých bojovníků“ dostalo přátelského přijetí nejen ze strany režimu, ale i československé veřejnosti.33 Z československé strany byla zodpovědnost za pobyt řeckých dětí zpočátku svěřena Československo-řecké společnosti, jejíž vznik inicioval na jaře 1946 zvláštní referát pro řecko při československém ministerstvu informací. Její členskou základnu tvořili výhradně čeští občané a její náplní byla hlavně kulturní činnost a osvěta, později i sbírky na podporu 33

řeckých komunistů a kampaň nazvaná Akce pro záchranu řeckého dítěte. Politickou činnost však společnost podle pokynů ministerstva vnitra vyvíjet nesměla. Její kompetence postupně přecházely na ministerstvo školství, ministerstvo práce a sociální péče a později zejména na sociální odbor Československého červeného kříže (ČSČk). Celková koordinace pobytu řeckých dětí spadala plně pod kontrolu ÚV kSČ, a především pod jeho mezinárodní oddělení, které na začátku padesátých let vedl Bedřich Geminder. Do stranické, ani do komunitní práce řeků se ale Československo dle moskevských směrnic nevměšovalo.34 Přestože několik československých rodin projevilo zájem poskytnout řeckým dětem dočasné přístřeší či je dokonce adoptovat, byly následovány instrukce řeckých i československých komunistů o striktním zachování jejich národní identity.35 Děti měly být dále vychovávány tak, aby se staly schopnými a uvědomělými bojovníky partyzánské armády. Z jejich dnešních vzpomínek vyplývá, že podmínky pro život i vzdělávání v dětských domovech byly nesrovnatelně lepší, než které měly k dispozici ve svých rodných vesnicích zaostalého severozápadního řecka. To ovšem neznamená, že by vše probíhalo bez problémů. Vasilis Bartziotas, na začátku padesátých let druhý nejvyšší představitel kkE, při návštěvě několika dětských domovů sice zjistil, že jsou celkově „v dobrém stavu a o děti je dobře postaráno“. Současně však v rozhovoru, který vedl s pracovníky mezinárodního oddělení ÚV kSČ, mluvil i o velkých nedostatcích: „V Sobotíně mají děti nedostatek jídla, zejména chleba, a píší rodičům, že mají hlad. Zatímco v jiných domovech mají 4–5 šatů, v Sobotíně chodí otrhané. V Sobotíně a také v kyselce je špinavo a osobní prádlo dětí je vyměňováno jednou za 15–20 dní.“36 nutno připomenout, že ještě počátkem 50. let nedosahovala více než polovina přistěhovalců věku třiceti let. Snad nejdůležitějším cílem stranických kádrů kkE proto bylo trvale působit na řeckou mládež a prostřednictvím výchovy ji 34

přivést do svých řad. Mnoho dětských imigrantů bylo přesídleno do zemí východního bloku právě pod záminkou lidové převýchovy, a té se jim mělo dostat v dětských domovech, kde zůstávali do ukončení povinné školní docházky. Dále mohli pokračovat ve studiu nebo se vrátit k rodinám, pokud rodinní příslušníci žili na území Československa. Výchova většiny dětí narozených v Československu byla již svěřena jejich rodičům. řízená kolektivní výchova dětských domovů se jim tak vyhnula.37 V roce 1952 navštěvovalo české školy vyššího stupně 505 řeckých studentů a v učebních oborech se vzdělávalo 480 mladých přistěhovalců.38 řecká exilová vláda zprvu trvala na zprostředkování výuky výhradně řeckými, resp. slavomakedonskými učiteli. Tak tomu skutečně bylo až do roku 1951. Profesionálních pedagogů však bylo tak málo, že byly zřízeny intenzivní semináře k přípravě nových učitelů, kteří nejčastěji pocházeli buď z řad invalidů DSE, nebo z řad nejstarších dětí. Výběr učitelů a pomocného personálu navíc probíhal na politické bázi, čímž měl zaručit loajalitu zaměstnanců. Zoufalý nedostatek kvalifikovaných pracovníků posléze donutil kkE, aby se s žádostí o pomoc obrátila na kyperskou Pokrokovou stranu pracujícího lidu (Anorthotiko komma ergazomenou laou, AkEL). S podporou AkEL přijelo jen do Československa asi deset pedagogů a lékařů především z kypru, ale i z řeckých komunit v Egyptě a ve Francii.39 Vedle řeckých učitelů a vychovatelů ale v dětských domovech v omezeném počtu od počátku působil také český personál. od školního roku 1951/1952 se pak vzdělávání řecké mládeže dostalo plně pod patronát československého ministerstva školství a výuka již probíhala výhradně v českém jazyce.40 řecké straně bylo ovšem nadále umožněno učit rodný jazyk a zajišťovat pro tyto účely školní pomůcky. Vypracování školních osnov naopak obstarávalo československé ministerstvo školství, a až posléze je schvalovalo vedení kkE.41 řecké děti byly vychovávány v duchu komunismu dokonce 35

dogmatičtěji a militantněji než československá mládež. Jejich indoktrinace byla navíc prakticky zdvojena působením řeckých orgánů a československého komunistického režimu.42 To se často podepsalo na jejich politických názorech a hodnotách. Jak ukazují vzpomínky řeckých uprchlíků, pamětníci většinou buď dodnes bezvýhradně uctívají ideje, které jim byly vštípeny, nebo dogmatickou výchovu zcela zavrhují. Důležitou roli v adaptaci řeckých rodin v českém prostředí nepochybně sehrál postupný přechod řeckých dětí z izolovaného prostředí dětských domovů do českých škol. První řecké děti byly zařazeny do českých škol od školního roku 1951/1952 a v následujícím období byl postupně snížen počet řeckých domovů dětí a mládeže.43 Poslední domov byl definitivně uzavřen až v roce 1962.44 Většina jeho chovanců byli sirotci, kteří přišli o oba rodiče, nebo děti, jejichž rodiče nežili v Československu. Současně začaly odcházet do výroby stovky mladých řeků, kteří se lehce adaptovali v českém prostředí a přijali některé stránky českého způsobu života. navázali kontakty s českými vrstevníky a nejprve emigrantští chlapci, ale později i dívky začali vstupovat do smíšených manželství.45 Generace dětí z dětských domovů vyrostla ve druhou generaci řeckých emigrantů, která se bez větších problémů adaptovala v české společnosti. Jejich psychické strádání v důsledku válečných zkušeností a náhlého odloučení od rodičů, příbuzných a od rodných vesnic však nelze změřit. „kolektivní matkou“ se pro řecké děti stala kkE spolu s Výborem „Pomoc dítěti“ (Epitropi voithia sto pedi, EVoP), jemuž byla svěřena zodpovědnost za bezpečnost a vzdělávání dětí. nové kolektivně vštěpované hodnoty a pozměněná identita se projevily zvláště v 60. letech také v konfliktu mezi první a druhou generací řeckých emigrantů. k této zvláštní životní epizodě se obšírně vracejí bez výjimky všichni pamětníci druhé generace, kteří po svém příjezdu do zemí někdejšího východního bloku prošli dětskými domovy. 36

Příchod dospělých emigrantů Situace na válečné frontě v řecku již od počátku léta 1949 zřetelně naznačovala, že se blíží konec ozbrojeného konfliktu. Tehdy byl oficiálně zveřejněn i postoj promoskevského Zachariadise k roztržce mezi Stalinem a Titem, k níž došlo již o rok dříve. Jugoslávský režim pro „horskou vládu“ a DSE dlouhodobě představoval hlavního dodavatele zbraní a navíc na svém území poskytoval zázemí zraněným partyzánům. řecké komunistické vedení se proto usneslo, že se zveřejněním počká na příznivější okamžik.46 Tito měl také podstatný vliv na slovanské obyvatelstvo v řecku, které v poslední fázi bojů představovalo asi polovinu bojovníků DSE. V létě 1949 jugoslávský režim nejdříve omezil tok vojenského materiálu do tzv. svobodného řecka, ovládaného partyzány. nedlouho poté Tito rozhodl nejen o definitivním zastavení pomoci, ale nařídil též uzavřít jugoslávsko-řecké hranice, což odtrhlo řecké partyzány od jejich základen na jugoslávském území. Po definitivní porážce DSE v srpnu 1949 Zachariadis dokonce tvrdil, že Tito umožnil vojákům řecké královské armády, aby zaútočili přes jugoslávské území na týl řeckých partyzánů. Toto obvinění vyhovovalo hysterické protijugoslávské propagandě stalinistických režimů, které takto získaly další „důkaz“ o Titově zrádcovské politice.47 Důsledky Titova rozkolu s kkE jako první pocítili obyvatelé řecké komunity ve vojvodinské obci Buljkes, která od roku 1945 sloužila jako dočasné útočiště pro stovky důstojníků partyzánské armády ELAS a další kádry kkE. Ti sem uprchli mnohdy i se členy svých rodin před hrozbou „bílého teroru“. Buljkes fungovala jako autonomní řecká komunita a počet obyvatel v ní dosáhl přibližně šesti tisíc. Buljkeská komunita spadala pod přímou kontrolu řeckého komunistického vedení. Měla své dílny, měnu, divadlo, školu, tiskárnu, ale také vlastní represivní složky (tzv. Pořádkovou službu komuny) a vojenskou akademii, jejíž šestiměsíční kurzy absolvovalo 37

asi tisíc důstojníků DSE. na jednom z dunajských ostrůvků byl zřízen internační tábor pro nepohodlné řecké komunisty, v němž bylo podle různých výpovědí usmrceno kolem stovky nepohodlných osob.48 když začaly kolovat zvěsti o těchto excesech, jugoslávské vedení (obzvlášť po schizmatu Tita a Zachariadise) se začalo zajímat o správu buljkeské komuny. Zachariadis proto rozhodl o jejím rozpuštění a přestěhování jejích členů do ostatních spřátelených států. Zároveň se řecké komunistické vedení již od konce jara 1949 poohlíželo po stálém útočišti pro dalších osm tisíc uprchlíků, z nichž asi tři tisíce byly starci a děti, kteří živořili v provizorních podmínkách v Albánii.49 Mezi řeckou a československou komunistickou stranou se o otázce dospělých řeckých běženců poprvé diskutovalo na setkání, které proběhlo v Praze 13. června 1949. Za ÚV kSČ se jej účastnil vedoucí mezinárodního oddělení Bedřich Geminder, za řeckou stranu pak druhý nejvýše postavený kádr kkE, Ioannis Ioannidis, a ministr spravedlnosti „horské vlády“ Miltiadis Porfyrogenis. řekové vznesli požadavek, aby Československo přijalo čtyři až pět tisíc řeckých běženců a aby jim byly přiděleny dvě nebo tři vesnice, „kde by žili jako samozásobitelé“, jelikož „asi dva tisíce z těchto běženců by se mohly využít na zemědělské a jiné práce“. Přestože byl příchod „demokratických řeků“ plně pod taktovkou kSČ, navenek připadl úkol přijetí řeckých uprchlíků opět Československo-řecké společnosti.50 První transport v počtu 1 221 osob dorazil do Československa 30. srpna 1949, shodou okolností tentýž den, kdy na Grammu skončila poslední velká bitva občanské války, ve které královská armáda porazila DSE. Tento transport se skládal téměř výlučně z buljkeských emigrantů. V pohraniční stanici Štúrovo byli běženci zaevidováni. odtud zamířili následující den do karanténního tábora v Lešanech u Benešova, který před příjezdem řeků sloužil jako internační tábor. několik dní před příjezdem řeckých uprchlíků tam proběhly 38

adaptační práce, aby tábor mohl poskytnout nově příchozím emigrantům několikatýdenní přístřeší. Do uvítacího výboru byli pokaždé zařazeni pracovníci kSČ, pracovníci státní bezpečnosti (StB), lékaři a zdravotní sestry ČSČk a dva nebo tři tlumočníci, obvykle mladí řekové z dětských domovů. První transport zahrnoval 406 žen, 475 dětí a 340 mužů, z nichž 140 bylo invalidních. Po dezinfekci byli zranění rozvezeni do nemocnic. Děti byly o několik dní později rozeslány podle věku do již fungujících dětských domovů. Dne 2. září 1949 dorazil do Lešan druhý transport řeckých běženců v počtu 1 200 osob, tentokrát složený téměř výlučně z dospělých. Celkově bylo v karanténním táboře ubytováno přes dva tisíce osob. Tábor byl obehnán plotem a jeho kontrola podléhala příslušníkům Sboru národní bezpečnosti a bezpečnostní službě řeků. Po příjezdu druhého transportu propukla v táboře úplavice, protože uprchlíci kvůli nedostatku pitné vody konzumovali vodu z potoka. Po skončení karantény byli podrobeni lékařské prohlídce, příslušníci StB je vyfotografovali a vydali jim prozatímní průkazy totožnosti. Práceschopní běženci se zapojili do pracovního procesu u Statních lesů a statků, zatímco osoby práce neschopné byly vyslány do nového tábora ve Svatobořicích u Brna.51 Třetí transport, skládající se z 1 172 většinou dospělých osob z Buljkesu, dorazil do Mikulova 7. září 1949. Po jeho příjezdu byly ustaveny první samosprávní výbory a stranické organizace kkE, začaly vycházet cyklostylované tiskoviny a byly uspořádány první kurzy českého jazyka. V této skupině běženců se nacházelo 950 práceschopných osob, které se ihned zapojily do zemědělských prací, zejména do vinobraní. Podle původního zaměstnání emigrantů této skupiny, kterou můžeme považovat za víceméně reprezentativní i pro ostatní transporty, šlo o 710 rolníků, 77 stavebních dělníků, 20 truhlářů, 20 ševců, 34 krejčích, 14 holičů, 16 řidičů, 15 dělníků, jednoho agronoma a jednoho lékárníka. okres Mikulov v té době trpěl nedostatkem pracovních sil a zdál se být ideálním 39

pro trvalé usazení alespoň části řeckých uprchlíků. V rozhodování vedoucích kádrů československé, ale i řecké strany však převážilo hledisko bezpečnosti, a jelikož se Mikulov nacházel blízko rakouských hranic, bylo rozhodnuto o uzavření tábora do 30. listopadu 1949 a běženci byli přemístěni na severní Moravu.52 Čtvrtý transport 599 osob přijel do Československa 10. září 1949 a zamířil do nejmenšího záchytného tábora ve Svatobořicích, který byl nakonec určen pro pobyt invalidních a starších běženců. Tento transport byl složen převážně z osob, které uprchly v posledních dnech občanské války do jižní Jugoslávie.53 Pátou skupinu pak tvořilo asi dvacet řeků, většinou námořníků, kteří do Prahy během září 1949 přicestovali z Marseilles a Paříže. Původně se měli přihlásit do jednotek DSE, avšak občanská válka skončila dříve, než se do řecka dopravili. Tito emigranti byli většinou posláni do Lešan.54 V šestém a sedmém transportu, které dorazily do Československa mezi listopadem a prosincem 1949, přicestovaly z polské Gdyně po dvoutýdenní cestě polskými obchodními loděmi přes Gibraltar a La Manche tisíce emigrantů evakuovaných z albánského přístavu Drač. Evakuace proběhla konspirativně a poněkud chaoticky, snad až s výjimkou bojeschopných formací, které většinou zamířily do Uzbekistánu. ostatní běženci, většinou nevojáci, byli rozděleni mezi Polsko, Maďarsko a Československo. Již během cesty do Gdyně zaznamenali řečtí uprchlíci první přírůstky, ale i první mrtvé v emigraci. Tři vlakové soupravy dopravily z Gdyně do Československa 1 803 osob, z toho tři čtvrtiny žen a dětí. Jejich průvodci upozorňovali na závažný zdravotní stav a nedostatečné zabezpečení emigrantů. I tento transport končil v Lešanech, odkud o něco dříve odjeli buljkeští řekové do osídlovacích středisek.55 ke konci listopadu 1949 proběhla v Praze další schůzka mezi Geminderem a třemi vysoce postavenými předáky kkE, Ioannidisem, Porfyrogenisem a ministrem zahraničních věcí 40

Obr. 3: Pamětní fotografie po příjezdu uprchlíků do Československa (Mikulov, 12. prosince 1949). Fotografický archiv Antuly Botu a Milana konečného.

„horské vlády“ Petrosem Rousosem. řečtí předáci vznesli novou žádost, aby Československo převzalo dalších 1 500 běženců, kteří byli v Gdyni očekáváni 9. prosince. V tomto sedmém transportu, který čítal 1 607 osob, měli převahu práceschopní muži. Protože byla většina z nich oblečena ve vojenských uniformách, kkE požádala polskou a československou stranu, aby jim poskytly civilní oděv. Tato skupina zamířila do Mikulova, kde kvůli nadcházející zimě setrvala až do poloviny dubna 1950.56 Podle údajů ze 17. prosince 1949 byl celkový počet řeckých emigrantů ze sedmi výše uvedených transportů 7 635 osob, z čehož bylo 3 529 mužů, 2 792 žen, 1 025 dětí do šesti let a 289 dětí do 14 let. V tomto výčtu nejsou zahrnuty asi čtyři tisíce řeckých dětí, které přijely do Československa před srpnem 1949. Počet řeckých emigrantů byl v průběhu roku 1950 o něco posílen dvěma menšími transporty z Bulharska a Ma41

ďarska. 28. ledna 1950 bylo z Bulharska dopraveno do Lešan 444 osob, většinou práceschopných mužů. V řadě devátý transport čítal pouze 59 těžce raněných partyzánů, kteří přijeli na žádost kkE z Maďarska, aby podstoupili plastické operace na specializovaných československých klinikách. Poslední transport řeckých emigrantů se v Československu objevil až v roce 1956. Jednalo se o skupinu 800 řeků z Maďarska, kteří po tamních krvavých událostech zažádali o poskytnutí azylu. Československé vedení znovu vyšlo vstříc příslušnému požadavku kkE, přičemž se většina nově příchozích usadila na Jablonecku a Liberecku.57 Přestože souhrnné statistické údaje české, ale i řecké strany z dobových dokumentů nejsou zcela totožné, máme celkem uspokojivý obraz o stavu řecké emigrace v Československu na začátku roku 1950. Zpráva ke dni 15. prosince 1950 uvádí celkový počet 12 095 běženců, z toho 6 910 dospělých (3 905 mužů, 3 005 žen) a 5 185 dětí. Z dospělých emigrantů bylo asi 57 % posouzeno jako zdravých a práceschopných. S ohledem na zemi, přes niž se uprchlíci dostali do Československa, tvořilo dospělou část řecké emigrace koncem roku 1950 asi 4 200 běženců z Jugoslávie, 3 400 z Albánie, 444 z Bulharska a 59 z Maďarska.58

Proces osídlování V září 1949 byly zahájeny nezbytné přípravy k osídlování vesnic, které byly vybrány pro řeckou emigraci. Protože převážná většina uprchlíků pocházela z hornatých oblastí severozápadního řecka a měla zkušenosti se zemědělstvím a chovem dobytka, řečtí komunističtí předáci již dříve vyslovili přání, aby byli emigranti hromadně soustředěni do oblastí s krajinným rázem, jenž by byl podobný jejich domovině. Důraz kkE na udržení integrity řecké emigrace naznačoval, že vedení strany počítalo pouze s dočasným pobytem 42

uprchlíků. k tomu prosazovala kkE politiku bojové pohotovosti. řekové měli být připraveni k boji, jakmile se pro něj vytvoří příhodnější mezinárodně-politické podmínky. k usazení řeckých emigrantů proto československá strana vybrala 24 obcí, usedlostí nebo samot rozdělených do tří až čtyř „oblastí vesnic“ ve třech pohraničních okresech – krnově, Jeseníku a Žamberku. Všechny obce se nacházely v izolovaných horských oblastech, z nichž bylo o tři roky dříve odsunuto původní německé obyvatelstvo, čímž plně vyhovovaly bezpečnostním a konspirativním kritériím kkE.59 osídlovací proces začal 17. října 1949. nejdříve byli emigranti po železnici přepraveni z Lešan do krnova, Jeseníku a Žamberka. Podle zprávy Marie Thelenové ze sekretariátu ÚV kSČ poskytovaly vybrané vesnice ubytovací možnosti pro 4 650 práceschopných emigrantů. Do 10. listopadu bylo v těchto obcích usazeno 2 555 osob. Jejich počet v dalších měsících více méně stagnoval. Zmocněnci československé strany a pak i řecké kádry si brzy uvědomili, že jejich původní představy o zajištění obživy a zaměstnání pro tak velkou skupinu emigrantů nereflektovaly reálné ekonomické možnosti, ale pouze bezpečnostní a politická kritéria. Představitelé kSČ a kkE pochopili, že výrobní kapacity v daných okresech byly velice omezené. Státní statky a lesy mohly stěží zaměstnat třetinu uprchlíků, a to spíše jen sezónně.60 Život a pracovní zařazení řeků ztěžovaly drsné klimatické podmínky, špatná dostupnost větších měst, nedostatek výrobních podniků v blízkém okolí, jakož i odlišný způsob hospodaření. řecké rodiny byly po generace zvyklé intenzivně obhospodařovat malá políčka na rodinné nebo příbuzenské bázi. neznaly kolchozní způsob hospodaření a návrhy některých vedoucích činitelů kkE na zakládání tabákových plantáží ve zdejším klimatu jen ukazují, jak nerealistické byly jejich představy. Stejně nevalný úspěch mělo také tříleté experimentování se založením prvního řeckého Zemědělského družstva nikose Zachariadise u Vrchní orlice na Žambersku 43

Obr. 4: řečtí zaměstnanci u pily (Zlaté Hory). Fotografický archiv Antuly Botu a Milana konečného.

na jaře 1950. o dva roky později pracovníci mezinárodního oddělení kSČ mj. zjistili, že „následkem špatného ošetřování skotu docházelo k velkým ztrátám a uhynutí. Hospodářské budovy a obytné domky nebyly družstevníky udržovány, ale namnoze rozebírány a páleny. Pracovní morálka byla špatná, pracovní jednotky nebyly dodržovány, živočišné produkty volně mezi družstevníky rozdělovány […] V JZD se projevovaly hluboké rozpory mezi vedením družstva a vedením stranické organizace, což nakonec vedlo k úpadku celého hospodářství. Situace dospěla tak daleko, že vedení řecké politické emigrace podalo v létě t. r. [1952] návrh na likvidaci JZD.“61 Družstvo bylo definitivně zrušeno v roce 1953. V okolí Žamberka nakonec zůstalo pouze 262 řeků s výjimkou asi 500 osob umístěných v Domově pro přestárlé a invalidy v Těchoníně, který byl uveden do provozu na jaře 1951.62 Zásadní příčinou masového a spontánního odlivu řeckých emigrantů z vesnic původního osídlování bylo zjištění, že továrny a další výrobní jednotky sousedních měst poskytují ve srovnání se 44

zemědělstvím mnohem vyšší výdělky, ubytovací možnosti či pevnou pracovní dobu. Přestože se jak straničtí představitelé, tak vedoucí řecké samosprávy ve svých zprávách navzájem utěšovali mírou spokojenosti řeckých emigrantů s probíhajícím osídlováním, nechyběly problémy zásadního charakteru, zejména co do kvality bydlení, hygienických podmínek, stravování a ošacení, s nimiž se emigranti potýkali ještě dva nebo tři roky po svém příchodu.63 Problémy se stravováním souvisely také se zcela rozdílnými stravovacími návyky. řekové například neznali způsob přípravy moučných jídel s omáčkami, požadovali naopak větší příděly zeleniny a luštěnin, které tvořily základ řecké stravy. V Československu jich však nebyl dostatek, a proto nemohly být pokryty řecké potřeby. V některých obcích řeckého osídlení fungovaly centrální jídelny, do nichž čeští zmocněnci navrhli poslat na přechodnou dobu své kuchařky, aby zaučily řeky v přípravě českých bramborových jídel. Tento návrh ale nebyl řeckou stranou přijat. Problémy adaptace souvisely rovněž s neznalostí českého jazyka a vůbec nízkou vzdělaností dospělých řeků, zejména pak řeckých žen, z nichž 16 % bylo ještě v roce 1951 negramotných.64 Možnosti kontaktů s většinovým českým obyvatelstvem byly zpočátku velice omezené a osadníci zůstávali po svém příchodu do Československa dlouho izolováni. Při prvních kontaktech mezi řeky a Čechy převažovala vzájemná nedůvěra. o tomto problému se ve svých zprávách zmiňuje jak Tomáš kosta, vedoucí řecké akce, tak i Václav Moravec, pozdější vedoucí sociálního odboru ČSČk, který uvádí, že Češi označovali městská sídliště s vyšší koncentrací řeckých emigrantů „za čtvrtě cikánských řeků“.65 Vážné problémy se objevily také během přeškolování řeckých rolníků na dělnické profese. Přestože jedna třetina zaměstnaných emigrantů uzavřela v roce 1952 socialistické závazky a 318 bylo vyznamenáno za překonání pracovních norem, stovky dalších byly kritizovány za narušování výrobního procesu neustálou 45

fluktuací, nerespektováním pracovní disciplíny a svévolným opouštěním pracoviště.66 Problémy s pracovním zařazením emigrantů přivedly mezinárodní oddělení ÚV kSČ již v roce 1950 k tomu, aby se obrátilo na řecké vedení s naléhavou prosbou o upuštění od původního záměru koncentrovat emigranty v rámci tří okresů a o povolení jejich umístění podle potřeb různých odvětví československé ekonomiky. od jara 1950 začalo usazování řecké emigrace mimo dříve dohodnuté vesnice a osady, např. ve Zlatých Horách, v Jindřichově nebo v Javorníku (zde byla zřízena řecká klinika s kapacitou 35 lůžek). Většina práceschopných přistěhovalců však zamířila do měst jako Trutnov, Bruntál, krnov nebo Dvůr králové a byla zařazena do textilní výroby, kde průměrná hodinová mzda činila asi 15 kčs oproti 10,30 kčs v zemědělství. V následujících měsících byly stovky dalších emigrantů zařazeny do továren především lehkého, ale i těžkého průmyslu a do stavebnictví ve větších městských aglomeracích jako ostrava nebo Brno. ke konci listopadu 1950 dosáhla celková zaměstnanost dospělých řeků 55,8 % (v letních měsících 60,79 %), tzn. o deset procent převyšovala celostátní průměr.67 Podle dobové zprávy bylo 2 593 osob zaměstnáno v rámci původních okresů, zatímco 2 046 osob bylo pracovně zařazeno ústředně. Co do zařazení pracovalo 36 % v textilním průmyslu, 32 % v zemědělství a lesnictví, 16 % ve stavebnictví a pouze 7 % v těžkém průmyslu. V následujících dvou letech nabyl přesun emigrantů do okresních měst spontánního charakteru. Již v roce 1952 opustila většina řeků venkov a houfně se stěhovala ke svým známým a příbuzným do měst. Tím docházelo k přeplňování bytů a k osídlování nevyhovujících budov.68 Tři roky po porážce na Grammu zřejmě vedoucím představitelům kkE došlo, že pobyt v zemích východní a střední Evropy nebude dočasný, jak původně předpokládali, ale dlouhodobý. Zachariadis proto změnil své původní stanovisko o koncentraci a izolaci emigrantů a začal sám žádat 46

bratrské strany o zařazení práceschopných osob do těžkého průmyslu. následovala nová vlna stěhování povětšinou směrem do ostravy, kde řečtí přistěhovalci nastoupili do ocelářského a důlního průmyslu. Stovky dalších řeků nalezly práci ve stavebnictví a účastnily se výstavby nových sídlišť v ostravě a okolí (Havířov, karviná a Třinec). Menší skupiny byly zaměstnány a ubytovány ve vzdálenějších oblastech, například v Berouně nebo v Příbrami. ke konci roku 1952 se většina řeckých emigrantů usadila v ostravském kraji (4 500), olomouckém kraji (3 200), královéhradeckém kraji (1 500) a brněnském kraji (800).69 Toto rozptýlení řecké emigrace se ale nezamlouvalo některým představitelům kSČ, kteří v „zájmu úspěšné politické a organizační práce“ prosazovali soustředění všech emigrantů do jednoho, maximálně dvou krajů (ostravsko a olomoucko). Plán zůstal nakonec jen na papíře. o deset let později se nicméně ukázalo, že tři čtvrtiny emigrantů, přibližně 9 500 osob z celkových 13 tisíc, žily právě ve dvou výše uvedených krajích.70

Pod dvojím dohledem – organizace KKE v Československu na sklonku roku 1949, kdy se na území Československa nacházela už většina řeckých běženců, bylo dokončeno také rozřazování práceschopných přistěhovalců. Při jejich umisťování se přihlíželo k tomu, aby byli příbuzní a osoby pocházející v řecku z jednoho regionu přiděleni do stejné obce.71 od počátku se ale dbalo také na to, aby byli emigranti z každého transportu rovnoměrně rozmístěni do všech vybraných okresů. Důvodem byla snaha vyhnout se koncentraci „politicky nespolehlivých živlů z řad emigrace“ a současně úmysl proporcionálně rozdělit politicky vyspělé kádry. Po příjezdu prvních přistěhovalců byly podle ujednání kSČ a kkE neprodleně zakládány výbory řecké samosprávy, které byly až 47

do prosince 1949 totožné se stranickými orgány kkE. V prosinci 1949 byla založena Stranická organizace kkE v Československu (Kommatiki organosi tsechoslovakias). Ta pro řeckou emigraci představovala až do října 1989 prakticky nejvyšší politickou instanci.72 Disponovala navíc specifickými nadstranickými pravomocemi s dopadem na všechny emigranty bez ohledu na jejich stranické členství. Vazby mezi řeckou samosprávou a kkE byly obecně tak těsné, že je téměř nemožné rozlišit, kdy tento orgán fungoval alespoň formálně autonomně a kdy se zcela ztotožňoval se stranickým aparátem. od šedesátých let se nejen v Československu, ale i v ostatních zemích objevila Sdružení řeckých emigrantů (Syllogi politikon prosfygon), která sdružovala v podstatě všechny emigranty. organizovala jejich kulturní život a osvětové akce. Vedle těchto sdružení byla později opět na popud kkE založena sdružení řeckých odbojářů, vědců a podobné zájmové organizace. kkE usilovala o to, aby se staly nositeli masové politiky strany podle aktuálních potřeb a cílů řeckého komunistického vedení. V roce 1981 v souvislosti s volebním vítězstvím socialistické strany PASok a politickým uvolněním ve prospěch levice vznikly také Výbory pro repatriaci řeckých emigrantů (Enosi epanapatristhenton politikon prosfygon Elladas, EEPPE), jejichž hlavním cílem bylo zprostředkovat návrat řeckých emigrantů z doby občanské války, což se nakonec do velké míry zdařilo.73 Za koordinaci vzájemné spolupráce odpovídaly stranické kádry kkE a kSČ. Mezi vedením obou stran existovalo pravidelné korespondenční spojení. na mezinárodním oddělení kSČ byl zřízen referát pro politickou emigraci, který zaměstnával pracovníky zodpovědné za práci s řeckou emigrací, jež představovala nejpočetnější část všech politických emigrantů v Československu.74 Sociální odbor ČSČk, zřízený roku 1952, pak byl pro život řeckých emigrantů vedle kkE až do roku 1990 nejdůležitější administrativní složkou. Zpravidla každoročně se konaly tzv. stranické konference. Jak do48

kládají dobové archivní materiály, vedení kSČ na nich často vyjadřovalo své výhrady k práci řeckých funkcionářů v rámci samosprávy. Tři roky po příchodu řeckých běženců došla československým stranickým činitelům trpělivost s přehmaty řeckých funkcionářů, a proto se souhlasem řeckého stranického vedení přikročili ke zrušení řecké samosprávy, jejíž pravomoci přenesli na sociální odbor ČSČk. Během těchto tří let vybledl mezi Čechy obraz „heroických partyzánů“ a československá strana začala na řecké emigranty pohlížet s rezervou. V řecké komunitě se též postupně vynořovaly nešvary spojené s klientelismem, nepotismem či prostou řevnivostí mezi jednotlivými příslušníky řecké menšiny. Po dohodě obou komunistických stran předneslo mezinárodní oddělení ÚV kSČ nový návrh na systemizaci vedení kkE na československém území. Podle tohoto návrhu byl v Jeseníku ustanoven osmnáctičlenný placený aparát, složený ze čtyř okresních tajemníků kkE z ostravy, krnova, Jeseníku a Trutnova a z dalších pomocných sil (referenti, písařky, překladatelé, řidič). Československá strana zároveň začala financovat vydávání řeckého týdeníku Bojovník (Agonistis), v jehož redakci bylo zaměstnáno sedm redaktorů.75 Prostřednictvím tohoto listu, jehož nejdůležitější náplní byla stranická propaganda, kkE v letech 1950 až 1969 důsledně působila na řeckou komunitu.76 Paralelně s kkE existovaly také další organizace řeckých běženců. Mezi ně patřily například orlíci (Etopoula) řecká obdoba Pionýra, Jednotná všeřecká organizace mládeže (Eniea panelladiki organosi neon) a Všeřecký demokratický svaz žen (Panelladiki dimokratiki enosi gynekon). Rolnická strana řecka (Agrotiko komma tis Elladas), založená v Bukurešti na jaře 1950, povinně sdružovala všechny řecké zemědělce a vázala se přímo na bukurešťské ústředí. Výše zmíněné frontové organizace kkE ale byly počátkem padesátých let rozpuštěny a jejich někdejším členům bylo doporučeno, aby vstoupili do ekvivalentních československých zájmových organizací, jako byly odbory, Svaz mládeže či Svaz žen.77 49

Obr. 5: řečtí chlapci v dětském domově pod Gottwaldovým a Stalinovým dohledem (Sobotín, září 1949). Fotografický archiv ČTk.

Postavení řeckých komunistů bylo po celou dobu trvání studené války velmi specifické. nutno však poznamenat, že členy kkE byl pouze zlomek příslušníků řecké emigrace. Mezinárodní oddělení ÚV kSČ v roce 1952 odhadovalo jejich počet přibližně na tisíc osob.78 kkE předložila kSČ několikrát požadavek, aby se řečtí komunisté mohli včlenit do místní komunistické strany, ale čeští komunisté tento postup (na rozdíl od ostatních sovětských satelitů) opakovaně striktně odmítli.79 Členem kSČ se nadále mohl stát pouze československý občan. Avšak protože Československo nepo50

volovalo držení dvojího občanství a řekové by po ztrátě řeckého občanství ztratili nárok na návrat do vlasti, žádali o československé občanství zřídka.80 kSČ zůstala nakonec spolu s kSSS jedinou komunistickou stranou socialistického tábora, která řeckým emigrantům nedovolila vstoupit do svých řad. Získat statut legitimní registrované politické strany nebo společenské organizace ovšem kkE neumožnila.81 na druhou stranu se ale mezinárodní oddělení ÚV kSČ již v roce 1951 aktivně účastnilo přeregistrace řeckých komunistů a jejich prověrek spojených se stranickými čistkami. V roce 1953 převzala kSČ financování politické práce řeckého aparátu, čímž také získala větší prostor pro vlastní intervenci. V září 1952 poprvé nastoupilo několik řeckých předáků, kteří mohli být dříve vzděláváni pouze při řeckém ústředí v Bukurešti, na Ústřední politickou školu kSČ. V následujícím roce bylo na říjnové celostátní konferenci řeckých komunistů v Československu zdůrazněno, že se díky pomoci kSČ výrazně zvedly morálně-politické povědomí a kulturní úroveň řecké komunity.82 V dubnu 1952 byla v Polsku na sjezdu Slavomakedonců založena organizace Ilinden.83 Ta byla nástupkyní makedonské národněosvobozenecké fronty (Narodnoosloboditelen front, noF), jejíž vznik iniciovala Titova Jugoslávie. 84 Promoskevské křídlo kkE však národněosvobozeneckou frontu po roztržce s Jugoslávií zakázalo jako protirežimní. obdobně nedůvěřivě pohlížely řecké a české orgány i na Ilinden, kde se koncentrovali členové její jugoslávské předchůdkyně. Po opakovaných intervencích československých činitelů u vedení kkE byl roku 1954 rozpuštěn také Ilinden.85 Hledání vnitřního nepřítele padlo v 50. letech za oběť mnoho Slavomakedonců obviněných z „titoismu“, ale i řadových emigrantů a příslušníků kkE, kteří se pro stranu stali nepohodlnými.86 k tomu došlo zejména v souvislosti s odsouzením Stalinova kultu osobnosti, a tedy i řeckých stalinistů v čele se Zachariadisem. V roce 1956 se komunistická strana řecka v důsledku 51

XX. sjezdu kSSS distancovala od dosavadní Zachariadisovy linie. Zachariadis byl zbaven vedení strany a kkE se rozštěpila.87 nové řecké zastoupení nebylo s to situaci zvládnout. opět se uchýlilo k myšlence zrušení kkE v Československu a připojení ke kSČ. Takový postup ovšem česká strana odmítala.88 Další rozkol v kkE nastal v roce 1968, kdy ÚV kkE na svém XII. plenárním zasedání v Budapešti počítal se sesazením neortodoxních členů politbyra a posílením svého radikálního křídla. Celkový výsledek hlasování ovšem dopadl nerozhodně a reformisté odmítli rezoluci uznat.89 Reformní frakce kkE v čele s Partsalidisem se nakonec etablovala pod názvem kkE esoterikou (kkE vnitřní). naopak promoskevské stranické křídlo bylo zvláště svými oponenty označováno jako kkE exoterikou (kkE vnější). Exilové ÚV kkE žádalo stranický aparát kSČ o podporu proti odpadlíkům. ÚV kSČ se ale do vnitřních záležitostí kkE odmítlo vměšovat a nepřímo tak podpořilo řecké reformisty. V červenci 1968 se řečtí liberální komunisté v Československu ztotožnili s reformním křídlem kSČ, distancovali se od ortodoxní frakce kkE a vyjádřili podporu pražskému jaru.90 Po invazi vojsk Varšavské smlouvy je ale stihl obdobný osud jako československý „socialismus s lidskou tváří“. V 70. letech začali být vůči místním přívržencům kkE esoterikou uplatňovány stejně tvrdé sankce jako vůči československým odpůrcům politické „normalizace“.91 Po pádu řecké vojenské junty v roce 1974, a zejména po roce 1981 s nástupem strany PASok (Panellinio sosialistiko kinima), která rehabilitovala levicový odboj a umožnila repatriaci politických uprchlíků ze zahraničí, se mnozí příslušníci řecké menšiny v Československu rozhodli pro repatriaci.92 Tato migrační vlna ustala až na sklonku roku 1989 s pádem železné opony a demokratizací zemí bývalého východního bloku.

52

Závěr Podle statistiky Ústředního výboru politických emigrantů z řecka (Kentriki epitropi politikon prosfygon Elladas, kEPPE) žilo v prosinci 1974 v Československu 12 013 emigrantů, v Sovětském svazu 14 087, v Bulharsku 6 378, v Rumunsku 5 605, v Maďarsku 4 293, v Polsku 7 700, v nDR 1 493, úhrnem 51 569 řeckých přistěhovalců. Z přibližně 50 tisíc emigrantů, které v socialistických zemích evidovala kkE na začátku roku 1974, se do roku 1980 repatriovalo 33 573 osob, což představovalo 11 812 rodin.93 Z Československa se do řecka do roku 1975 odstěhovalo celkem 1 703 osob, zatímco do Jugoslávie 1 226 osob převážně slavomakedonského původu. Do SSSR a ostatních socialistických zemí odešlo 406 osob. Do kapitalistických zemí se vydalo dalších 445 osob. Z předchozích čísel tedy vyplývá, že se poměrně velká část řeckých emigrantů repatriovala, aniž by čekala, až Athény vyhlásí amnestie pro příslušníky levicového odboje nebo administrativně vypořádají otázky sociálního zabezpečení. Většina repatriantů, asi 15 tisíc osob, se usadila v Soluni a v řecké Makedonii, přibližně 11 tisíc v Athénách a dalších 5 500 v Thesálii.94 V Československu na začátku 80. let podle odhadů etnoložky Antuly Botu stále žilo 10 tisíc řeckých emigrantů první, druhé a třetí generace. Pro návrat do vlasti se tehdy vyslovilo 75 % dotázaných řeckých dětí narozených v Československu.95 k němu se s nástupem strany PASok valná většina československých řeků skutečně přiklonila. Avšak mnozí z řeckých uprchlíků a jejich potomků si v Československu zvykli, přijali zdejší kulturu, zvyky a rituály, které smísili s těmi řeckými. Jak vyplývá z interview, někteří se dokonce po repatriaci do řecka nebyli schopni integrovat. Rozhodli se proto pro opětovný návrat do Československa, potažmo po roce 1992 do České republiky. Zatímco v řecku byla kkE po pádu junty v roce 1974 znovu legalizována a od voleb v roce 1981 si trvale drží pozici třetí nejsilnější politické stra53

ny, v Československu byla její buňka krátce před listopadem 1989 definitivně zrušena. Po pádu komunismu už v Československu dorůstala třetí generace řeků, kteří se do značné míry identifikovali s českým národem, namnoze neusilují o návrat do řecka a vnímají je spíše jako vlast svých předků. V roce 1991 získala řecká komunita v Československu oficiální status národnostní menšiny a s tím i finanční podporu svých aktivit ze strany ministerstva kultury. Dle údajů Českého statistického úřadu se při posledním sčítání lidu v roce 2011 k řecké národnosti v České republice přihlásilo 2 611 osob.96 Přesto se zde tato dnes nepočetná menšina zcela neasimilovala. Její příslušníci nadále rozvíjejí své kulturní tradice a folklór, který se těší značné popularitě široké veřejnosti, a stali se integrovanou součástí české společnosti.97

54

2. Byl to krásný život, než přišla válka, ta nás všechny poznamenala. řecko ve vzpomínkách uprchlíků Karin Hofmeisterová občanská válka znamenala pro řecké obyvatelstvo přeměnu války proti cizím okupantům a fašistickému teroru v bratrovražedný boj, během něhož nebylo výjimkou, že proti sobě stály celé vesnice, sousedé i nejbližší příbuzní. Jakkoliv byla druhá světová válka a okupace pro řecké civilisty nesnadným obdobím, často teprve občanská válka přinesla válečné hrůzy do jejich domovů. Pro mnohé pak vyvrcholila nuceným odchodem z vlasti do zemí východního bloku. nikdo přitom ale neočekával, že nedobrovolný exil bude trvat několik desítek let, někdy i celý život. Většina pamětníků, s nimiž byly pro tuto část práce vedeny rozhovory, se narodila na území severního řecka v předvečer druhé světové války nebo v jejím průběhu. Jejich dětství a první vzpomínky tak byly poznamenány dopadem okupační správy mocností osy na každodenní život řeckého obyvatelstva. Situaci mnoha řeckých rodin navíc ztěžovala účast blízkých příbuzných v řecko-italské válce a posléze i v protifašistickém odboji. navzdory nadějím a očekáváním se životní podmínky většiny řeků s porážkou hitlerovského německa a odchodem wehrmachtu nezlepšily. Události, které zcela zásadně ovlivnily osud všech pamětníků i jejich rodin, přišly naopak často až spolu s občanskou válkou let 1946–1949. následující text se soustředí především na tu část života, kterou narátoři prožili v řecku. Dotýká se také představ o původní domovině, jež si řečtí emigranti postupně vytvořili během svého pobytu v Československu a jež se nezřídka vzdalovaly realitě. Vzpomínky a idealizované vnímání vlasti 55

jsou vzhledem k věku, v jakém uprchlíci opouštěli své domovy, ovlivněny jak selektivní pamětí, tak dětským viděním světa. Jako děti příliš nerozuměli pozadí a příčinám událostí, jež se kolem nich děly, přesto – anebo právě proto – jsou jejich svědectví o dané době nejednou emotivnější a syrovější než mnohé odborné publikace zaměřené na okupaci řecka během druhé světové války či na řeckou občanskou válku.

Vzpomínky na Řecko v předvečer druhé světové války Převážná většina pamětníků se narodila v rodinách drobných zemědělců nebo pastevců. Jejich život v meziválečném řecku, jež trpělo vleklou politickou krizí a hospodářskou zaostalostí, nebyl jednoduchý. Rodiče mnoha z nich navíc pocházeli z Malé Asie. Po tzv. maloasijské katastrofě, která v roce 1922 završila řecko-tureckou válku, byli nuceni opustit své domovy i majetek a usadit se v řecku. Jako noví přistěhovalci museli budovat vše od začátku a jejich finance často nestačily pokrýt ani základní potřeby. Vyplývá to i z vyprávění konstantinose Michailidise: „Rodiče, když přijeli do notie [vesnice na severu řecka], museli začít žít od počátku. Jelikož můj otec byl už bez svých rodičů a měl ještě sourozence, dva bratry a dvě sestry, a taky svoji rodinu, musel je z něčeho živit. Dali mu proto za úkol pást prasata z celé dědiny. Vysloužil si tak i přezdívku pasák vepřů. Rok nebo dva dělal pastýře a pak teprve sám začal kupovat ovce a kozy. […] Takže život na té vesnici, no, měli starost uživit sebe i tolik dětí.“ 1 Podobnou zkušenost měli i rodiče Stylianose kandarase. Ti v Turecku žili v úrodném kraji olivovníků a moruší a patřili k bohatší vrstvě obyvatelstva. I oni však po prohrané válce ztratili, stejně jako většina tamních řeků, prakticky veškerý majetek: „otec přišel do řecka, ale už nebyl byt nebo barák, už nebyly pozemky, tak dostal jen asi čtvrtinu toho, na co měl nárok. na úpatí hor udělal políčka sám, proto my jsme 56

Obr. 6: Rodina kostase Michailidise zřejmě ještě v řecku (pamětník druhý zprava). Pamětní album k. Michailidise.

neměli skoro nic. Ten náš baráček musel postavit také sám, i když nebyl vyučený ničím.“2 Ale ani pro starousedlíky nebylo ve třicátých letech, kdy na řecko dopadla světová hospodářská krize provázená vnitropolitickou nestabilitou, snadné zajistit si obživu. Do práce v hospodářství se zapojovaly i malé děti. Angelos Jordanidis například popisuje: „My jsme byli v zemědělství, tatínek měl hodně polí. Jako děti, nás bylo sedm, tak jsme musely dělat od rána do večera. To víte, tenkrát žádná mechanizace nebyla, všechno jsme museli dělat ručně.“3 Do školy někteří nechodili vůbec nebo pouze v zimě, v létě a zejména v době sklizně museli být k dispozici. Vasiliki Michailidu tato slova potvrzuje: „My jsme žili v dědině, v zimě jsme chodili do školy a v létě jsme hlídali dobytek, pomáhali v hospodářství. Rodiče nás zapřahovali do všeho. někdo se o to musel starat.“4 Vesnice zpravidla nebyly elektrifikované 57

ani napojené na vodovodní potrubí. Aristidis Spiropulos vzpomíná: „Děti teprve v Československu poznávaly koupání, co je to sprcha. na těch vesnicích, co sprcha, do potoka nebo do pramene.“5 Podobné zážitky mají pamětníci také s prvním setkáním s příborem, neboť ho do té doby nejen nepoužívali, ale ani neznali.6 Veškeré technické vymoženosti byly na venkově velkou raritou. Dědeček Aristidise žil nějakou dobu v Americe, proto jeho rodina vlastnila věci, jež pro ostatní vesničany nebyly běžné: „My na té vesnici jsme měli dokonce kovovou postel, to mi říkala maminka, měli jsme gramofon na kliku, protože to všechno si dovezli.“7 navzdory těžkostem, které v té době přinášel život na řeckém venkově, si však nikdo z dotázaných nepamatuje, že by jako malé dítě strádal, měl nedostatek jídla nebo trpěl přílišnou chudobou. narátoři mají naopak spíše tendenci své vzpomínky idealizovat a romantizovat. Georgios karadzos popisuje své dětství v řecku následovně: „Pocházím z pastevecké rodiny, celé léto trávila řecká komunita z naší vesnice na horách, měli svoje stáda, koně. Žili přírodně, dá se říct přirozeně […] Byl to takový kočovný život pastevců, ale byl to krásný život.“8 Pro většinu pamětníků skončil krásný život s událostmi, které definitivně změnily jejich vlastní osobní příběh i osud celého řeckého národa.

Vzpomínky na Řecko během okupace „Život šel pořád dál, až přišla ta válka. Ta nás všechny hodně poznačila,“ říká v úvodu rozhovoru Vasiliki Michailidu.9 A poté otevírá otázku, jakým způsobem se rozhodnutí vysokých politických představitelů projevila v každodenním životě obyvatel a jaké zanechala stopy na každém jednotlivci. Druhá světová válka začala pro obyvatelstvo řecka 28. října 1940, kdy jednotky fašistické Itálie překročily řecko-albánské hranice a zahájily vojenskou agresi proti řeckému státu. Ital58

ský vůdce Mussolini doufal ve snadné vítězství nad početně slabšími a hůře vyzbrojenými řeky. Přes všechna očekávání však řecká armáda nejprve zastavila italský postup a vzápětí přešla do protiofenzivy. na vojenské selhání svého spojence, jež Hitler považoval za znevážení autority celé osy, zareagovalo německo rozhodnutím obsadit řecké území. k útoku došlo na počátku dubna 1941 a již koncem května bylo řecko zcela pod německou kontrolou. Hitlerovým záměrem nebylo zemi anektovat, ale s minimálním počtem vlastních vojáků využít tento prostor pro vojenské i hospodářské účely říše. Souhlasil proto s maximální spoluúčastí Itálie a Bulharska na okupační správě. řecko tak bylo na jaře 1941 rozděleno do tří okupačních zón. německo si ponechalo pouze klíčové strategické oblasti včetně dvou největších měst, Athén a Soluně.10 Charakteristickým rysem okupace byla především hospodářská exploatace. Tato politika, kterou uplatňovala zejména německá správa, měla na řecko katastrofální vliv. Velmi záhy se projevila v prudkém nárůstu nezaměstnanosti a poklesu už tak nízké průmyslové výroby. Továrny byly zavírány kvůli nedostatku surovin, které byly odváženy do říše. Stejně bylo nakládáno i s veškerým průmyslovým zařízením. Vlivem nepříznivého počasí se navíc prudce snížila i zemědělská produktivita. Zbytek sklizně byl konfiskován a posílán do německa. okupanti se od řeckého obyvatelstva většinou nechávali vydržovat, a pokud za služby vůbec platili, pak v podstatě bezcennými bankovkami. nedostatek jídla se projevil nejprve ve větších městech, která byla odkázána na zásobování jak z venkovských částí řecka, tak ze zahraničí. řecko totiž bylo tradičně nesoběstačné v produkci obilí, jehož výnos dosahoval zhruba poloviny řecké spotřeby. Zbytek bylo třeba importovat.11 S počátkem okupace ale Spojenci zahájili námořní blokádu, která zastavila veškerou námořní dopravu do řecka. Tím došlo jak k přerušení obchodních dodávek, tak ke zkomplikování humanitární pomoci. Tyto skutečnos59

ti v kombinaci s neobvykle tuhou zimou přelomu let 1941 a 1942 přispěly k vypuknutí hladomoru, jež neměl za druhé světové války v Evropě obdoby. Podle údajů Mezinárodního červeného kříže zemřelo jen od srpna 1941 do dubna 1942 následkem hladu a podvýživy více než 73 tisíc osob.12 Celkově se odhaduje, že se počet obětí hladomoru vyšplhal nejméně na 250 tisíc.13 Situace v horských oblastech, které nebyly snadno přístupné vojenským zásobovacím úředníkům, byla zpočátku srovnatelná s podmínkami, s jakými se venkované museli vyrovnávat během první světové války nebo ve třicátých letech v době hospodářské krize.14 Potvrzuje to i vyprávění Dionisia Vafiadise: „otec se do Soluně dostal ve dvaačtyřicátém roce. ono přeci jenom na té vesnici nebyl takový hlad. Vždycky ti zemědělci měli nějakou mouku nebo možnost jídla. Ale jinak v té době byl v řecku hrozný hlad, hlavně v Athénách a v Soluni. otec říkal, že si pamatuje, jak seděli s bratrem někde v té Soluni, přiběhla holka, oni zrovna jedli, a vytrhla mu kus chleba z ruky.“15 Horské oblasti v severním řecku, které byly domovem většiny pamětníků, zprvu této největší vlně hladu unikly. Spolu se sílícím odporem řeckého obyvatelstva proti okupantům a rozmachem partyzánského hnutí však nacisté začali právě sem směřovat tzv. odvetná opatření.16 Míra represí a teroru ze strany okupantů se vůči řeckému národu měnila jednak teritoriálně podle okupačních zón, jednak časově v průběhu okupace, přičemž násilný postup měl vzestupnou tendenci. „V místech, kde žil můj otec, byla bulharská zóna. řekové říkají, že Bulhaři byli nejhorší. Bulharští fašisté byli nejhorší ze všech, dost často používali velice tvrdé metody vůči místnímu obyvatelstvu,“ říká Dionisios Vafiadis.17 Bulharská okupační správa se snažila o co nejrychlejší začlenění nově nabytého území do svého státu. Prováděla etnické čistky, vysídlovala řeky a nahrazovala je bulharskými kolonisty. Represivní politika vedla koncem září 1941 k vypuknutí řeckých nepokojů v oblasti Dramy a kavaly. odve60

tou bylo zabito 15 tisíc řeků a dalších asi 200 tisíc muselo opustit své domovy.18 nepokojů se účastnil také Dionisiův otec: „Vzniklo povstání proti Bulharům, které bylo krvavě potlačené, a můj otec se tohoto povstání u Dramy účastnil. Protože hodně jeho příbuzných bylo v té době zabito a pro něho tak už nebylo místo, aby mohl zůstat, vydal se s bratrem do německé zóny.“19 nacistický okupační režim byl nejprve v otázce přístupu k řeckým civilistům, na rozdíl od jiných oblastí v Evropě, jež byly pod německou kontrolou, poměrně shovívavý. Sám Hitler prohlašoval, že se řekové jako národ těší jeho sympatiím, že obdivuje antickou civilizaci a že okupace bude probíhat bez větších represí.20 Stylianos kandaras má příjezd wehrmachtu spojený s historkou spíše úsměvnou než traumatizující: „Jednou jsem si všiml, že němci něco chtěli po děckách. Druhý den děcko doneslo němci vajíčko a dostalo benzín nebo naftu z auta. Tak já jsem to řekl doma, to víte, to byla nouze o takové věci. Máma mi dala flašku a vajíčko. Přijdu k šoférovi, neumím německy nic a ukazuju vajíčko, on se díval, kde je jeho velitel, prostě potajnu, už to měl načepované. Rozbil vajíčko, vypil ho, i ty slupky dával pryč, aby to nebylo vidět. […] Další den jsem vzal větší flašku, on mi dal půl a chtěl dvě vajíčka. Tak další den zase jdu se dvěma vajíčky, a jak jsem držel flašku, abych ji nerozbil, tak jsem to jedno vajíčko rozmačkal. on mi ale stejně dal celou flašku.“21 Se zhoršujícím se postavením osy ve Středomoří a stupňováním řeckého odboje, jenž na mnoha místech zaznamenával významné vojenské úspěchy, však bylo od původního plánu bezproblémového a mírného udržování kontroly nad řeckem upuštěno. Georgios karanikos vzpomíná: „němci ze začátku příliš neubližovali řekům. oni to brali historicky, protože říkali, odtamtud vznikla kultura. Ale pak začali řádit. A pak, jak tady byly Lidice, tak tam bylo vyhubeno, já nevím kolik řeckých vesnic. To úplně zlikvidovali.“22 Hitler na stále častější útoky partyzánů zareagoval zvýšením počtu 61

Obr. 7: Bojovníci ELAS pochodující v osvobozených Athénách (říjen 1944). Digitální sbírky a archivy ASkI – Avgi 1940–1949 / Afi Floru.

odvetných opatření a vydáním rozkazu, že za každého usmrceného německého vojáka musí být zabito sto místních.23 Přes tato nařízení se však již v průběhu roku 1943 bojovníkům z řecké lidově osvobozenecké armády (ELAS), která byla založena jako součást národně osvobozenecké fronty (EAM), podařilo vytvořit v horských oblastech souvislý pás území nazývaný Svobodné řecko. V jeho čele stála tzv. horská vláda pod taktovkou komunistické strany řecka (kkE). od srpna 1944 začaly německé jednotky definitivně opouštět řecko. Georgios karanikos odchod okupantů popisuje následovně: „Já pamatuji ještě to, jak odcházeli němci od nás. Mně bylo deset, jedenáct roků ve čtyřicátém čtvrtém roce. My jsme se schovali a němci nás chytli. Pamatuji si ještě, jak říkali „Hände hoch“, ruce vzhůru, německy.“24 na italskou okupační správu, která trvala pouze do pádu Mussoliniho fašistického státu v roce 1943, si většina dota62

zovaných uprchlíků vzhledem k nízkému věku konkrétně nevzpomíná. Zpočátku měli řečtí obyvatelé vůči italským jednotkám despekt, který pramenil z řecko-italské války a převyšoval i antipatie k nacistickým okupantům. V porovnání se zbývajícími dvěma zábory se ale Italové chovali k řeckým civilistům výrazně mírněji. na drancování a ekonomické devastaci země sice italští fašisté také nesli svůj podíl, ale italská exploatace zdaleka nedosahovala působení wehrmachtu.25 Je známo, že Duce po své návštěvě řecka během války v létě 1942 zaslal dopis Hitlerovi, v němž upozorňoval na katastrofální hospodářskou situaci řecka a žádal změnu okupační politiky. Hitler ovšem odpověděl, že jednání států osy je oprávněné a přiměřené válečným podmínkám.26 Přes utrpení, jímž si řecký národ v době okupace prošel, nejsou vzpomínky na druhou světovou válku pro většinu pamětníků osobně tolik bolestné. Důvodů, proč tomu tak je, můžeme najít více. Pamětníci zažili okupaci ve velice raném věku, často jako nemluvňata, a proto si konkrétní události pamatují jen stěží. Dalším důvodem je lokalita, v níž vyrůstali. Jak již bylo zmiňováno dříve, horské oblasti byly okupační správě špatně přístupné a velice záhy byly ovládány řeckými odbojovými skupinami. Teprve závěrečné kolo občanské války zanechalo na každém z narátorů nesmazatelnou stopu a trauma, jež jsou z jejich vyprávění patrné dodnes. Stylianos kandaras to potvrzuje: „Já druhou světovou válku znám hlavně ze školy nebo od různých lidí, ale co jsem já prožil, to byla ta občanská válka.“27

Vzpomínky na Řecko za občanské války Třetí kolo občanské války, které je mezi příslušníky řeckého národa většinou považováno za její skutečný začátek, vypuklo v první polovině roku 1946.28 konflikt byl důsledkem rozdílných představ o poválečném uspořádání země a pře63

devším vyústěním boje o moc, který političtí reprezentanti obou směrů – royalisté i komunisté – vedli. Současně úzce souvisel s měnící se situací na mezinárodním poli a stále se zvyšujícím napětím mezi spojenci vítězného bloku, pro něž se řecko stalo předmětem velmocenského zápasu a prvním evropským bojištěm studené války. nejurputnější boje mezi partyzány a královskou armádou zpočátku podporovanou Velkou Británií, jejíž závazky převzaly kvůli potížím britské ekonomiky Spojené státy americké, se odehrávaly v oblastech severního řecka a s ústupem partyzánů se přesouvaly stále výše do hor. Povstalecké ozbrojené složky, které od prosince 1946 nesly jméno Demokratické vojsko řecka (DSE), se oficiálně hlásily k odkazu levicového protifašistického odboje fronty EAM a její vojenské části ELAS. Ve skutečnosti byl tzv. druhý odboj v této fázi občanské války plně v režii kkE. Ta se však ve srovnání s obdobím okupace značně zradikalizovala a upustila od smířlivého demokratického tónu, který zastávala během druhé světové války.29 V partyzánském hnutí se angažovali také mnozí členové rodin pamětníků. někteří se tak rozhodli na základě svého politického přesvědčení. Jednalo se především o řecké uprchlíky z Malé Asie, kteří byli k přijímání komunistické ideologie náchylnější jednak kvůli socioekonomické situaci, v níž se nacházeli, jednak proto, že na řecké politické scéně nebyla jiná alternativa, jež by reagovala na jejich potřeby a zájmy.30 Další lidé se k DSE přidali, neboť uvěřili komunistickým agitátorům, kteří slibovali lepší budoucnost pod vládou kkE. To je také případ otce Angelose Jordanidise: „Tatínka přemluvili, že jestli chce mít lepší život a aby se tak nedřel na poli, tak že má vstoupit do politiky. no a on uvěřil tenkrát těm funkcionářům, kteří to propagovali, a dal se do politiky. opustil nás, maminku a ty děti, a vstoupil do odboje k partyzánům.“31 Zejména s blížící se porážkou však docházelo také k nuceným odvodům nových bojovníků i bojovnic. Stylianos kandaras 64

Obr. 8: Dívčí oddíl DSE (řecko, 1946–1949). Pamětní album rodiny Margarisovy.

říká: „Jak partyzáni vždycky hlásili, že dneska mezi ně nastoupilo tolik mladých holek, tolik mladých kluků, ale oni chodili v noci a brali je, dobrovolně nikdo nešel. V našem bytě se schovával bratranec, takže ho nenašli, prostě takovým způsobem to bylo.“32 Životní podmínky nebyly jednoduché ani pro samotné partyzány, ani pro zbytek jejich rodin. Během občanské války se v severním řecku zpomalila nebo úplně zastavila zemědělská produkce, již tak citelně poškozená v období okupace. Existující stroje byly zničeny a došlo k rapidnímu úbytku dobytka. Jeho nedostatek se v horských oblastech ukázal jako zásadní problém, neboť mechanizace zde nebyla použitelná a k obdělávání polí byla využívána výhradně tažná zvířata. Jen v oblasti Greveny, z níž pochází například Aristidis Spiropulos, zbylo ke konci války pouze 30 % z předválečného počtu zvířat.33 Partyzáni v noci scházeli ze svých úkrytů do vesnic a brali vše, co potřebovali, nejčastěji zemědělské plodiny a dobytek, který využívali jak na maso, 65

tak k vojenským účelům. Georgios karadzos ve své knize emotivně vykresluje moment, kdy zabavili celé otcovo stádo koní, včetně jeho malého poníka, který vzápětí zahynul během náletu na partyzánské pozice.34 V některých případech se však vesničané snažili odbojářům pomoci, a tak sami odevzdávali, co měli. Vasiliki Michailidu to popisuje následovně: „Partyzáni se večer přijeli podívat do dědiny, jestli je tam klid. Vesničané jim začali nosit všechno možné, protože partyzáni neměli z čeho brát, tak každý něco donesl a dal jim jídlo nebo i šatstvo.“35 Velká část potravin, oblečení a dalších komodit, které pokrývaly základní životní potřeby vesničanů a jichž byl v této době fatální nedostatek, tak směřovala – ať z vlastní vůle či nedobrovolně – partyzánům. kromě násilných náborů a častého drancování vesnic ze strany DSE muselo místní obyvatelstvo, které bylo na odbojové hnutí napojeno nebo bylo levicového smýšlení, čelit útokům vládních vojsk. Angelos Jordanidis vzpomíná: „Pamatuju, jako dvanáctiletý kluk jsem přišel domů a vidím, jak kolem našeho baráku stojí vojáci v černých uniformách. To byli vojáci smrti, tak se jim říkalo v řecku, no a ti obklíčili náš dům i veškeré objekty, co jsme měli. Začali rozbíjet okna a pak to všechno zapálili. Jak jsem přišel a vidím oheň a kouř, tak jsem nevěděl, co se to děje. Příbuzní a sousedi mi pak řekli, že to jsou zlí vojáci, kteří tohle dělají.“36 Severořecké oblasti byly zároveň bombardovány britským a později americkým letectvem. Jeden z náletů zažil také Georgios karanikos: „Já jsem se klepal jak sulc. Byli jsme, nevím kolik metrů podzemí, a když byly ty nálety, já jsem myslel, že je po mně.“37 Georgios prý rovněž viděl působení napalmu, jenž byl poprvé použit právě během řecké občanské války, a popisuje to jako otřesný zážitek, který by nikomu nepřál zažít. Prostí vesničané a především jejich děti často neměli ponětí, s jakými zbraněmi se setkávají, ani do jaké míry jsou tyto zbraně nebezpečné. „Jindy zase spadl granát na cestu mezi vesnice. Zapíchl se do země, ale nevybuchl. 66

občané, co tam bydleli, na to dali křoví, prostě to zakryli, aby tam děcka nešla. My jsme se to ale dozvěděli a se třemi kluky jsme to v pravé poledne ukradli. nejdřív jsme to nemohli vytáhnout, páčili jsme to sem tam a nakonec vytáhli. […] Večer v hospodě dospělí vykládali: ,Ti partyzáni jsou odvážlivci, v pravé poledne přijeli a odvezli to.‘ Ti kdyby věděli,“ vypráví Stylianos kandaras jednu ze svých úsměvných dětských lumpáren, která se mu však mohla stát osudnou. Pokračuje: „Po nějakém čase jsem ten granát, co jsme ukradli, za vesnicí rozebral. kladivem jsem klepal, klepal, až se uvolnila rozbuška. To vím dneska, ale tenkrát jsem to nevěděl. Tu rozbušku jsem si vzal, ale jak to táta viděl, tak mi ji sebral a schoval někde do kamenné zdi. Já jsem zjistil, který kamínek je volný, a vzal jsem si ji zpátky. Jako děcko jsem si chtěl udělat hračku, a tak si hraju za barákem. najednou ta rozbuška praskla a já jsem měl jedenadvacet ran. křičel jsem a brečel a máma jak mě viděla, omdlela, až ji musela sousedka polít vodou. […] na té rozbušce praskl jenom ten kryt, tak to jsem měl štěstí.“38 Podobné situace a příběhy byly v letech 1946 až 1949 součástí každodennosti severořeckého venkova. Všichni pamětníci mají osobní zkušenost jak s represemi královského vojska, tak s partyzány. Je to období jejich života, o němž většinou dodnes nejsou schopni mluvit bez chvění v hlase. někteří se tomuto tématu raději úplně vyhýbají. každý z nich během občanské války ztratil nějaké příbuzné. Aristidis Spiropulos například jako čtyřletý přišel o svého otce: „Pamatuju si ten nejhorší den, kdy padl můj otec. Maminka a celá rodina, jak se to dozvěděly, se převlékly hned do černého. V řecku stejně jako jinde na Balkáně se takové události dost prožívají. Předtím padli také moji tři strejdové, takže si ten den pamatuju, protože jsem se jako dítě úplně lekl a utekl jsem k ovcím. To byla taková černá hodina v té občanské válce.“39 Mnozí z pamětníků pak byli sami svědky brutalit páchaných oběma stranami. Stylianos kandaras to svojí zkušeností potvrzuje: „Jednou tam v noci chytli partyzány a pověsili je na strom. 67

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.