K AT E Ř I N A K L Á P Š ŤOVÁ ČESTMÍR J . KRÁTKÝ
Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky Mexiko a Střední Amerika
Nakladatelství Libri Praha 2001
Obsah
Mytologie a náboženství předkolumbovské Ameriky 9 Poznámka k výslovnosti 23 Ediční poznámka 25 Slovník 27 Prameny studia mezoamerických mýtů 148 Výběr z dostupné literatury 155
Mytologie a náboženství předkolumbovské Ameriky Knížka, kterou držíte v ruce, pojednává o mytologii a náboženských představách celé řady etnik areálu, kterému mu se obvykle – a dodejme hned, že nesprávně – říká Střední Amerika. Geografové totiž pod jménem „Střední Amerika“ rozumějí území mezi jižní hranicí Mexika a severní hranicí Kolumbie. Archeologové a antropologové si nicméně vymezili oblast o něco širší, zabírající i větší část jihovýchodního a středního Mexika, a nazvali ji Mezoamerikou. Důvodem je skutečnost, že na celém tomto území vznikly – a posléze zanikly – civilizace, které měly mnoho společných rysů. Nejnápadnějšími z nich byla obživa založená na zemědělství, především na pěstování ➚ kukuřice, stavba pyramid, specifický a komplikovaný kalendářní systém (➚ kalendář), obřad ➚ míčových her s kosmologickým podtextem, povýšení ➚ války na rituál a také pořádání lidských ➚ obětí. Všechny tyto mezoamerické státy či říše (jak se často nazývají) byly teokratickými systémy, v nichž se kladl důraz na státotvornou roli aristokracie a na hierarchické uspořádání početné kasty ➚ kněží. Mezoamerika byla osídlena již nejméně kolem roku 12 000 př. n. l., ale první civilizace se začala formovat asi před třemi tisíci lety poblíž Mexického zálivu. Jejími nositeli byli tzv. Olmékové – toto jméno bylo ovšem tvůrcům kultury přisouzeno až dodatečně, a dodejme, že chybně, podle jednoho se současných kmenů této oblasti. O jméně, jímž se nositelé „olmécké“ kultury sami nazývali, ani o jejich historii totiž dnes nevíme nic. Veškeré informace pocházejí pouze z archeologických vykopávek jeObří kamenná hlava, jeden jich center v La Ventě a Tres Zapotes. Jisté je, z nejcharakterističtějších že Olmékové rozvinuli intenzivní náboa zároveň nejzáhadnějších ženský kult, jehož ústřední postavou bylo projevů olmécké kultury ➚ jaguáří božstvo, že jako vůbec první obyvatelé Mezoameriky užívali hieroglyfického ➚ písma a vypracovali také komplikovaný kalendář; a konečně že šlo o civilizaci zemědělskou, jakkoli 9
ENCYKLOPEDIE BOHŮ A MÝTŮ PŘEDKOLUMBOVSKÉ AMERIKY
adaptovanou na život v nehostinné močálovité pobřežní nížině, a o civilizaci udržující rozsáhlý dálkový obchod. Zato archeologové nedokázali zjistit, co bylo příčinou zániku olmécké „říše“. Kolem roku 400 př. n. l. nicméně obyvatelé opouštějí hlavní sídlo, La Ventu. Na řadě památek přitom zůstaly stopy záměrné devastace. Lze říci, že olmécká kultura byla první v řadě projevů vysokých kultur, které vznikaly v různých oblastech Mezoameriky – nikoli spontánně, ale ve stálé vzájemné interakci. Další z nich (na rozdíl od „předklasické“ olmécké kutury nazývaná „klasickou“) byla kultura obyvatel sídla nedaleko dnešního Ciudad de México ve středním Mexiku, známého jako ➚ Teotihuacan. Stejně jako o „Olmécích“ nemáme o jeho obyvatelích žádné písemné zprávy, neznáme jejich jazyk ani jméno. V době příchodu Evropanů byl již Teotihuacan v troskách a měl své místo v mýtech tehdejších obyvatel středního Mexika. Zároveň ale je na americkém kontinentu jen málo míst, která by byla archeologicky tak intenzivně zkoumána jako právě Teotihuacan. Velkolepá scenérie města, jeho dvou pyramid a ústřední silnice, lemované desítkami chrámů, dodnes provokuje představivost vědců. Vrcholné období města se datuje do 1. století n. l. Je jisté, že tak jako Olmékové se i obyvatelé Teotihuacanu věnovali intenzívnímu zemědělství, budovali zavlažovací kanály, pěstovali kukuřici, ➚ bavlnu a fazole a z bavlny tkali látky. Snad i proto vévodil jejich panteonu bůh deště, jenž má nápadně shodné rysy s aztéckým ➚ Tlalokem. S plánovitým členěním obřadního centra Teotihuacanu kontrastuje nahromadění obytných domů na předměstí. Podle odhadů zde mohlo žít 85 nebo dokonce 100 tisíc lidí. I oni ale z města náhle odcházejí a zanechávají po sobě stopy ničení. Protějškem teotihuacánské kultury, dominující severní části Mezoameriky, tzv. mexickému altiplanu, byla mayská kultura v jižní části regionu, v pralesích mexického Chiapasu a poloostrova Yucatan a v dnešní Guatemale, Belize, Hondurasu a Salvadoru. Tak jako jinde v Mezoamerice vznikla tato kultura postupným spojováním malých zemědělských komunit. Někdy kolem roku 300 před n. l. vznikají v mayské oblasti první obřadní stavby, rozvíjí se dálkový obchod. Od počátku křes anského letopočtu pak především v nížinné oblasti guatemalského Peténu dochází k rozmachu nejen ve smyslu kulturním, ale i ke značnému populačnímu nárůstu. Od 3. do 8. století n. l. byly vybudovány desítky obřadních a sídelních středisek, z nichž lze jmenovat guatemalský Uaxactún nebo mexické ➚ Palenque, rozvíjí se architektura, sochařství, astronomie i náboženský kult, to vše navazující na předchozí olmécko-zapotécké tradice. Mayské foneticko-hiero10
AH PUCH
Slovník
AH PUCH [ach puč] – v mayštině doslova Bezmasý. Jde o jedno ze jmen, jimiž Mayové nazývali svého Boha ➚ smrti. V mayské umělecké tradici míval Bůh smrti podobu kostlivce nebo umrlce v rozkladu. Tato jeho výtvarná podoba je v ➚ Schellhasově typologii bohů označena formálně Bůh A. Na zápěstích a na kotnících nosil Bůh smrti rolničky, a protože měl oční důlky prázdné, seděly mu náhradní oči na vrcholu hlavy. Obvykle býval bezpohlavní, jen výjimečně vystupoval v podobě ženy. V koloniálních yucateckých textech býval také nazýván dalšími opisnými jmény: Kisin nebo Cizin (doslova: Zapáchající), Hun Ahau (Pán) a setkáme se i s jeho označením Yum Cimil (Pán Smrt). Quiché-Mayové v posvátné knize ➚ Popol Vuh nazývali podsvětní božstva smrti a nemoci Hun Came, tedy Jeden Smrt (jako řada dalších mayských a aztéckých jmen jde o název jednoho dne v posvátném ➚ kalendáři, které vzniká kombinací názvu dne a pořadového čísla), a Vucub Came, tedy Sedm Smrt. Na malbách ➚ kodexů můžeme Boha smrti pozorovat při různých činnostech rituálního charakteru: jak kouří v extázi vleže na zádech (➚ halucinogeny), jak obětuje krev či sémě z penisu (➚ sebeobětování) nebo jak se zúčastňuje obřadu nového ročního cyklu (➚ kalendář). Za ozdoby zvláště milé tomuto božstvu považovali staří Mezoameričané rolničky, které ukládali jako pohřební obětiny. Bůh smrti souvisel s nocí a nemocí. Jeho domov ležel v ➚ podsvětí, kam přicházely duše většiny zemřelých. Nicméně podBůh A – Ah Puch, mayské světí bylo zároveň místem, kde se rodí božstvo smrti, podle nový život a odkud pocházejí poklady Madridského kodexu 27
ENCYKLOPEDIE BOHŮ A MÝTŮ PŘEDKOLUMBOVSKÉ AMERIKY
AHUITEOTL a sémě lidstva. S tímto přesvědčením pak souvisela skutečnost, že symbolem Boha smrti mohly být jak oči, tak penis. V náboženských koncepcích staré Mezoameriky byla smrt spojena s životem, a proto Bůh smrti mohl dokonce vykonávat obětní obřady, které příznivě ovlivňují existenci celého vesmíru, vytváří sám v sobě jednotu protikladů (➚ dualita). kk AHUITEOTL [aviteotl] – aztécké božstvo veselí a nevázanosti, zastupující všechny zahaleče, tuláky, prostitutky a jiné pro aztéckou společnost zavrhované osoby. čk AHUITZOTL nebo AHUIZOTL [avicotl, avisotl] – bájné aztécké zvíře, pomocník božstva ➚ Tlaloka, které žilo v jezerech ➚ Anahuaku. Tradičně bývalo zobrazováno s dlouhým ocasem, s ostrými zuby a s chápavou přední tlapkou, jakou má například mýval. Mělo velmi nepěkný zvyk stahovat pod vodu lidi, vykousávat jim oči, požírat nehty a tak podobně. Jeho oběti pak jako utopenci skončili v ➚ Tlalocanu. Stejně se však jmenoval i devátý vládce ➚ Tenochtitlanu – Ahuizotl (vládl 1486–1502). čk AMAMANITECATL [amamanitekatl] – v nahuatl doslova: Kdo dělá bouře. V představách Aztéků se jednalo o zlovolného čaroděje, který dokázal způsobit krupobití, povodně a zcela zničit úrodu. Ke svým čárám někdy využíval ropuchu, pomocníka boha deště ➚ Tlaloca. čk AMARANT – laskavec (rod Amaranthus), kulturní plodina, resp. obilnina Mezoameriky, pěstovaná pro zrno již v předkolumbovských dobách. Aztékové rozeznávali 11 druhů amarantu, který nazývali huautli. Amarantová mouka, bohatá na proteiny a škroby, byla v různých oblastech Mezoameriky využívána jako základní potravina, která po ➚ kukuřici a fazolích tvořila podstatnou složku domorodé stravy. V aztéckém prostředí měla však také význam rituální: hnětlo se z ní obřadní těsto zvané tzoalli, zadělávané lidskou krví, z něhož se pak formovaly obětní figurky (➚ kanibalismus, obě ). Aztékové vybírali od podrobených etnik naturální dávky ve formě amarantu a dalších plodin. V koloniálním období Španělé v Mezoamerice zakazovali pěstování amarantu právě pro jeho využívání v krvavých aztéckých obřadech. Tím ovšem poklesl i význam plodiny v domorodé kuchyni. čk AMEYALLA [amejalla] – v aztéckém prostředí posvátný pramen, k němuž se jako ➚ oběti přinášely květiny a vzácné kameny. Ten, kdo do tohoto pra28
AMIMITL
Aztécká prostitutka na vyobrazení z koloniálního období
mene na chvíli vhodil obsidiánový nůž, získával možnost očistit se, odřezat s jeho pomocí od sebe neblahé vlivy a zahnat zlé duchy. Nůž se také spolu s nádobou naplněnou vodou z pramene zakopával do základů budov, což mělo zajistit jejich ochranu. AMIMITL – v nauatl doslova Vodní šíp, staré božstvo národů, které žily v jižním ➚ Anahuaku před příchodem Aztéků. Souviselo s ➚ Opochtlim a mělo na starosti – jak bychom dnes řekli – ochranu životního prostředí: když lovci zbytečně pobíjeli vodní ptactvo, trestalo je tím, že na ně poslalo průjmy, záduchu a kašel. Takovým nemocným mohla pomoci jen návštěva chrámu tohoto božstva na ostrovním městě Cuitlahuac v jezeře Chalco. čk ANAHUAC [anavak] – v nahuatl doslova Kolem vody, území velkých jezer Xalco, Tetzcoco a Chalco v centrálním Mexiku. Oblast Anahuaku představovala střed území, které od 15. století ovládli Aztékové. Dnes většina 29
