Katedra biblických věd. Obor: Křesťanská výchova

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Katedra biblických věd Obor: Křesťanská výchova

Ing. Bedřich Bartl

Místa Pavlova působení během tzv. druhé misijní cesty Diplomová práce

Vedoucí práce: Doc. Dr. Petr Mareček, Th.D.

2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………………… Podpis autora práce

Děkuji Doc. Dr. Petru Marečkovi, Th.D. za odborné vedení diplomové práce, nevšední ochotu při konzultacích a cenné podněty při jejím vypracování.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 1. Předmět práce a volba tématu ............................................................................................ 5 2. Status quaestionis, metoda a struktura práce ...................................................................... 6 První část: Apoštol Pavel ........................................................................................................... 8 1. Prameny o sv. Pavlovi ........................................................................................................ 8 1.1 Pavlovy listy ................................................................................................................. 8 1.2 Skutky apoštolŧ ............................................................................................................ 9 1.3 Svědectví – zájem o Pavla prvními křesťanskými autory .......................................... 10 2. Ţivot a pŧsobení apoštola Pavla ....................................................................................... 11 2.1 Pavlŧv pŧvod .............................................................................................................. 11 2.2 Pavlovo mládí ............................................................................................................. 13 2.3 Pavel – pronásledovatel křesťanŧ............................................................................... 15 2.4 Událost Pavlova obrácení – povolání ......................................................................... 16 2.5 Misijní činnost apoštola Pavla.................................................................................... 18 Druhá část: Místa Pavlova pŧsobení během tzv. druhé misijní cesty ...................................... 29 1. Galacie .............................................................................................................................. 31 1.1 Geografie a historie Galacie ....................................................................................... 31 1.2 Pavlova misijní činnost v Galacii ............................................................................... 32 1.3 Pavlova korespondence – List Galatským ................................................................. 34 2. Filipy ................................................................................................................................ 37 2.1 Geografie a historie města .......................................................................................... 37 2.2 Pavlova misijní činnost ve Filipech ........................................................................... 38 2.3 Pavlova korespondence – List Filipským................................................................... 39 3. Tesalonika ........................................................................................................................ 43 3.1 Historie města ............................................................................................................. 43 3.2 Pavlova misijní činnost v Tesalonice ......................................................................... 44 3.3 Pavlova korespondence .............................................................................................. 45 4. Athény .............................................................................................................................. 49 4.1 Historie města ............................................................................................................. 49 4.2 Pavlova misijní činnost v Athénách ........................................................................... 51 5. Korint ............................................................................................................................... 53 5.1 Historie města ............................................................................................................. 53 5.2 Pavlova misijní činnost v Korintu .............................................................................. 55 5.3 Pavlova korespondence .............................................................................................. 56 Závěr......................................................................................................................................... 65 1. Zhodnocení osobnosti apoštola Pavla .............................................................................. 65 2. Zhodnocení Pavlovy činnosti a míst během tzv. druhé misijní cesty .............................. 66 3. Přínos pŧsobení svatého Pavla – inspirace pro nás .......................................................... 67 Přílohy: ..................................................................................................................................... 70 1. Chronologie ţivota a pŧsobení apoštola Pavla ................................................................. 70 2. Druhá misijní cesta (Sk 15,36-18,22)............................................................................... 70 Seznam pouţitých zkratek ........................................................................................................ 71 Literatura .................................................................................................................................. 72

4

Úvod 1. Předmět práce a volba tématu Bylo to v září roku 2006, kdy jsem se vydal s jednou křesťanskou cestovní kanceláří na pouť „Po stopách sv. Pavla“. V prŧběhu tohoto putování jsem navštívil evropskou část ţivota a pŧsobení sv. Pavla, a to postupně od jihu Korint, Athény, Tesaloniku, Filipy, nacházející se na území dnešního Řecka. Dnes uţ vím, ţe to byla místa pŧsobení sv. Pavla v prŧběhu tzv. druhé misijní cesty, jak nám ji popisuje novozákonní kniha Skutky apoštolŧ (Sk 15,36-18,22). Tato pouť mě tehdy velmi zaujala a proto jsem se rozhodl věnovat se této problematice ve své diplomové práci a ještě v témţ roce jsem oslovil Doc. Dr. Petra Marečka, Th.D. na katedře biblických věd. V roce 2006 nebylo ještě nic známo o vyhlášení roku 2008-2009 jako roku sv. Pavla. O to více jsem byl touto skutečností potěšen a povzbuzen k sepsání této diplomové práce. Se zaujetím jsem se zúčastnil i v roce 2007 poutě „Po stopách sv. Pavla“, tentokrát po asijské části jeho ţivota a pŧsobení na území dnešního Turecka. Navštívil jsem spolu s ostatními poutníky rodiště sv. Pavla Tarsus, oblasti Kilikie, Kapadocie, Galacie a západním směrem i Pisídii a Frýgii. Měl jsem moţnost rovněţ zavítat na místa biblické Troady a starobylé Tróji. Na zpáteční cestě na jih jsem nakonec navštívil Pergamon a Efez. Abych však ještě doplnil teoretické, literárně-biblické poznatky, navštívil jsem v září 2008 v rámci další poutě ještě území Jordánska, Libanonu a Sýrie, zvláště město Damašek, místo obrácení sv. Pavla. Na všech uvedených místech na mě dýchala atmosféra starověku, ţivota sv. Pavla a ţivota prvokřesťanských komunit, mnohdy však prezentovaná uţ jen starověkými vykopávkami byzantské křesťanské kultury, objevenými dnes uprostřed muslimského světa. Protoţe sv. Pavel je téma velmi obsáhlé, široké, rozhodl jsem se po konzultaci s vedoucím své diplomové práce Doc. Dr. Petrem Marečkem, Th.D., ţe v práci zaměřím pozornost na místa pŧsobení sv. Pavla v době jeho tzv. druhé misijní cesty, která bývá obvykle časově umísťována do let 49 – 52 po Kr. Konkrétně se tedy budu ve své diplomové práci věnovat těmto místŧm z hlediska historického, geografického, bude popsána Pavlova misijní činnost v těchto místech, ţivot prvokřesťanských komunit a také apoštolŧv vztah k těmto místŧm hlavně jak skrze osobní svědectví jeho listŧ, tak i skrze svědectví knihy Skutkŧ apoštolŧ.

5

2. Status quaestionis, metoda a struktura práce Existuje celá řada knih o apoštolu Pavlovi. Podrobný popis ţivota a misijního pŧsobení apoštola Pavla poskytují četné publikace jak odborného, tak i populárního charakteru. 1 Jeho dílo a teologické myšlení se stává neustále předmětem zájmu.2 Velmi cenným zdrojem informací o ţivotě a díle apoštola Pavla jsou rovněţ komentáře k jeho listŧm.3 Nesmí se zapomenout, ţe existuje také celá řada obsáhlých monografií, které projednávají jednotlivá témata, jenţ jsou spjata s apoštolem Pavlem.4 Je tedy zcela nesporné, ţe apoštol Pavel se těší trvale velikému zájmu badatelŧ.5 Informace o místech pŧsobení sv. Pavla během jeho tzv. druhé misijní cesty nám poskytují ať uţ komentáře ke knize Skutkŧ apoštolským, tak také rŧzná díla, která se věnují ţivotu apoštola Pavla. V českém prostředí nemáme ţádnou publikaci, která by se uceleným zpŧsobem věnovala námi zvolenému tématu. Celou svoji práci jsem rozdělil do dvou hlavních částí. V první části se zabývám nejprve prameny, informacemi o svatém Pavlovi. Je zde pojednáno o Pavlových listech jako o hlavním zdroji informací, dále o Skutcích apoštolŧ, jehoţ autorství církevní tradice připisuje sv. Lukášovi a také o svědectví prvokřesťanských autorŧ, církevních otcŧ. Dále se v této části zabývám pŧvodem apoštola Pavla, místem a dobou jeho narození, mládím, vzděláním a ţivotem do okamţiku obrácení. Zvláštní pozornost v této části je věnována Pavlovu obrácení, jak z hlediska popisu knihy Skutkŧ apoštolských, tak také z pohledu Pavlova osobního svědectví o této události zaznamenaného v jeho listech. Součástí tohoto přehledového pojednání o sv. Pavlovi je i jeho misijní činnost v prŧběhu třech misijních cest, jeho účast na apoštolském sněmu v Jeruzalémě a taktéţ i závěr Pavlova ţivota. Ve druhé, hlavní části diplomové práce, nejprve popíši politickou, kulturní a náboţenskou situaci tehdejšího Řecka, Malé Asie a všeobecně Blízkého východu, ve které se sv. Pavel 1

Např. J. MURPHY-O’CONNOR, Paul. A Critical Life; J. GNILKA, Paulus von Tarsus. Apostel und Zeuge. V českém jazyce např. F. PRAT, Svatý Pavel; J. MERELL, Mluví k nám sv. Pavel; G. BORNKAMM, Apoštol Pavel. 2 Např. H. HÜBNER, Biblische Theologie des Neuen Testaments. Band 2, Die Theologie des Paulus und ihre neutestamentliche Wirkungsgeschichte. V českém jazyce např. J. B. SOUČEK, Teologie apoštola Pavla; W. TRILLING, Apoštol Pavel. 3 V českém jazyce jsou dostupné svazky „Malého stuttgartského komentáře“ (K. Klisch, J. Kremer, B. Mayer, J. F. Ortkemper, W. Radl). 4 V českém jazyce např. L. T ICHÝ, Chvála lásky. Interpretace a účinky 13. kapitoly prvního listu Korinťanům; P. ZAHRADNÍČEK, „Kopos“. Namáhavá práce v Pavlových listech a ve starověkém kontextu. 5 V roce 2008 – „Rok apoštola Pavla“ vyšly mnohé publikace českých autorŧ, např. A. OPATRNÝ, Apoštol Pavel s Alešem Opatrným, T. ŠPIDLÍK, Apoštol národů svatý Pavel.

6

pohyboval a pŧsobil, a poinformuji o tom, co předcházelo bezprostředně jeho druhé misijní cestě. Následující kapitoly uţ budou věnovány místŧm Pavlova misijního pŧsobení během tzv. druhé misijní cesty. Zaměřím pozornost na hlavní místa Pavlovy misijní činnosti. Podrobněji bude popisována činnost sv. Pavla v Galacii a ve městech Filipy, Tesalonika, Athény a Korint. Kaţdá tato oblast, či místo misionářského pŧsobení, je pojata nejprve z hlediska historického a geografického, popsána je misijní činnost sv. Pavla v této lokalitě a ţivot zdejší křesťanské komunity. Zvláštní pozornost je věnována kaţdému tomuto místu z hlediska Pavlovy korespondence zdejším křesťanŧm, jeho listŧm, přičemţ je kladen vţdy dŧraz na okolnosti vzniku jednotlivých listŧ, jeho strukturu, literární charakter a teologické poselství adresátŧm. V závěrečné části je provedeno shrnutí ţivota, pŧsobení a díla sv. Pavla z hlediska významu pro tehdejší církev (zaloţení nových křesťanských komunit) a také teologického poselství pro dnešní svět, církev v dnešním světě. Veškeré biblické citace v prŧběhu diplomové práce a taktéţ názvy knih budou pouţity z ekumenického překladu.6

6

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Nový zákon, Ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost, 19938.

7

První část: Apoštol Pavel 1. Prameny o sv. Pavlovi O svatém Pavlovi mŧţeme říci, ţe patří mezi mimořádně dŧleţité postavy nejen v raném křesťanství, ale později také v dějinách církve. O ţádné jiné postavě Nového zákona nemáme tolik informací přímo z textŧ Nového zákona jako o Pavlovi. Pavel je velmi dŧleţitý při formulování pravd víry v prvních letech křesťanství.

1.1 Pavlovy listy Rozlišujeme dva hlavní prameny informací o sv. Pavlovi – Pavlovy listy a Skutky apoštolŧ. Na prvním místě a největší dŧleţitost mají samotné Pavlovy listy. Pokud vyloučíme List Ţidŧm, o jehoţ autenticitě byly pochybnosti uţ ve starověku, pak je to 13 listŧ připisovaných Pavlovi.7 Listy jsou dŧleţité především pro rekonstrukci poselství a teologie Pavla, ale nacházíme v nich i dŧleţité údaje z jeho ţivota, jakoţ i ze ţivota prvotní církve. Všechny autobiografické údaje byly vţdy exegety dŧkladně studovány a kriticky posuzovány. Největším problémem v listech svatého Pavla je jejich autenticita a chronologie. Mezi exegety je dnes většinou společná shoda, ţe sedm listŧ pochází přímo od apoštola Pavla: 1 Te, 1-2 K, Ga, F, Ř a Fm.8 Pochybnosti o Pavlově autorství převládají u listŧ 2 Te, Ef, Ko a ještě více u tzv. pastorálních listŧ: 1-2 Tm, Tt. Všeobecně se předpokládá, ţe byly napsány po Pavlově smrti některým z jeho ţákŧ.9 Nehledě na pozdější pŧvod těchto listŧ, jsou cenným svědectvím uchování Pavlovy teologie s jejím rozvinutím. Co se týká chronologie napsání jednotlivých listŧ, je i tu diskuse. Zpočátku byly jednotlivé listy ve vlastnictví jednotlivých církevních komunit, kterým byly adresované. Později se začaly vyměňovat a shromaţďovat mezi komunitami, aţ došlo k vytvoření jedné sbírky Pavlových listŧ – Corpus Paulinum -10někdy koncem 1. století aţ začátkem 2. století po Kr. Pavlovy listy jsou pro nás dŧleţité i z toho hlediska, ţe zaznamenávají rŧzné problémy, tradice a zvyky jednotlivých 7

Tradičně bývá Pavlovi připisováno autorství celkem 14 listŧ – Corpus Paulinum, kde zvláštní místo zaujímá list Ţidŧm. V tomto listu není nikde zmiňován Pavel jako odesílatel. Přesto, ţe byl dlouhá staletí řazen mezi Pavlovy listy, dnes je řazen mezi samostatná díla. 8 Listy, které pocházející přímo od Pavla, se označují obvykle jako „protopavlovské“, tj. jedná se o listy, které nesporně pochází od apoštola Pavla. Jako „deuteropavlovské“ nazýváme listy, které jsou připisovány Pavlovi, tj. u kterých se počítá s tím, ţe vznikly po apoštolově smrti v okruhu jeho ţákŧ a církevních obcí, které on zaloţil za účelem uchování dědictví apoštola Pavla a rozvinutí jeho myšlení. 9 Srov. U. VANNI, Opojenie Duchom. s. 17. 10 Tímto termínem se označuje soubor všech Pavlových listŧ. Srov. J. HERIBAN, Príručný lexikón biblických vied, s. 279.

8

církevních společenství. Při psaní listŧ vychází sv. Pavel z literárního druhu antického dopisu, i kdyţ jej přímo nekopíruje. Vytváří vlastní styl v mnohém podobný antickému dopisu. Tento rovněţ slouţil za vzor i formě Pavlových listŧ.11 V tehdejší době bylo běţné, ţe autor dopisu diktoval myšlenky svému sekretáři, zapisovateli. Ne jinak tomu bylo i v případě Pavla. Ani on ve většině případŧ nepsal své dopisy vlastnoručně (Ř 16,22), na konci však přidal několik slov vlastní rukou (1 K 16,21; Ga 6,11). P. Pokorný uvádí, chceme-li zjistit podobnost Pavlových listŧ s listy tehdejší doby, musíme je zkoumat po stránce formální i rétorické.12

1.2 Skutky apoštolů Druhým pramenem, ve kterém se dovídáme o sv. Pavlovi, jsou Skutky apoštolŧ. Od 13. kapitoly věnují pozornost téměř výlučně sv. Pavlovi. Povaţují se však aţ za druhotný pramen, protoţe byly napsány s jistým časovým odstupem, některé události podávají schematicky a autor do nich vloţil vlastní styl.13 Dnes se většina biblistŧ shoduje v názoru, ţe toto dílo bylo napsáno někdy okolo roku 90 po Kr. po sestavení Lukášova evangelia, na které Skutky apoštolŧ navazují.14 Autor tedy mohl čerpat nejen z vlastní zkušenosti, ale i ze zkušenosti křesťanských společenství, které Pavel zaloţil, a vyuţít materiál jiných osob. Pokud jde o autorství, exegeté nejsou jednotní. První skupina zastává názor, ţe autorem je svatý Lukáš. Proti tomu však vystupují některé dŧvody: -

Ve Skutcích apoštolŧ není vzpomenut ani jeden z Pavlových listŧ.

-

Skutky apoštolŧ nepopisují vztah mezi vírou a Zákonem, který je v Pavlových listech podstatným prvkem jeho poselství.

-

Ve Skutcích apoštolŧ je Pavel představen jako velký misionář a muţ zázrakŧ. V listech Pavel sám sebe takto neprezentuje, nepopisuje ţádný svŧj zázrak.

V současnosti se autoři přiklání k názoru, ţe autorem Skutkŧ apoštolŧ je někdo ze širšího okruhu Pavlových učedníkŧ. Zvláštností Skutkŧ apoštolŧ je styl psaní, kdyţ autor mění vyprávění z třetí osoby jednotného čísla na první osobu mnoţného čísla. Příkladem je text v Sk 16,4-12. Někteří usuzují, ţe právě v těchto částech byl Lukáš bezprostředním společníkem Pavla a svědkem událostí. Pravděpodobnější ale je, ţe autor při psaní Skutkŧ 11

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 61-62. A. Deissmann (1866 – 1937) se pokusil rozlišovat mezi listem a epištolou. Podle něho je list osobního charakteru, adresovaný konkrétním adresátŧm. Tuto podmínku by splňoval List Filemonovi. Epištola je všeobecnějšího charakteru a je určená širšímu okruhu čitatelŧ, např. List Efezským. Dnes uţ není takové dělení přijímáno, protoţe v Pavlových listech jsou promíchány prvky osobního i všeobecného charakteru. Srov. P. POKORNÝ, Literární a teologický úvod do Nového zákona, s. 155. 13 Schematický zpŧsob podání některých zpráv je viditelný v popisu Pavlových misijních cest. Např. na druhé misijní cestě byl Pavel v Korintu předveden před prokonzula Galia. Následně autor Skutkŧ uvádí, ţe se zdrţel ve městě „ještě mnoho dní“ (Sk 18,18), ale nevíme nic bliţšího o Pavlově činnosti. 14 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 136-137. 12

9

apoštolŧ vedený Duchem svatým přebral poznámky očitého svědka, upravil je a zapracoval do celkového díla.15 V minulosti byla kniha Skutkŧ apoštolŧ povaţovaná za hlavní zdroj pro rekonstrukci Pavlova ţivota právě z dŧvodu velkého prostoru, který věnuje osobě a dílu apoštola Pavla.16 Pavlovy listy byly povaţovány za druhotný zdroj. V posledních desetiletích došlo ke změně. Oba prameny jsou velmi starostlivě zkoumány a vzájemně konfrontovány hlavně po stránce historicko-kritické. Mnohé informace jsou vzájemně porovnávané z hlediska chronologie, stylu a teologie. Ke změně přístupu k oběma pramenŧm vedly hlavně dva motivy: -

V minulosti byly Skutky apoštolŧ povaţovány za dějiny Církve ve smyslu dějin, tak jak je chápeme dnes, proto i Pavlŧv ţivot se rekonstruoval přesně podle údajŧ, které tento novozákonní spis obsahuje. V případě Skutkŧ apoštolŧ je lépe hovořit o teologii dějin spásy a to od velikonočních událostí směrem k paruzii. Nejde proto jen o suchý výčet historických faktŧ, ale o podání určitých vybraných událostí ve světle ohlašování Kristova evangelia.

-

Změna nastala i v přístupu ke studiu svatého Pavla. V minulosti se pozornost soustřeďovala více na dějiny a události z Pavlova ţivota. Dnes se klade dŧraz na jeho osobu, poselství a zkušenosti. Ty jsou vyjádřeny v Pavlových listech. Pavel v nich uvádí některé autobiografické údaje, vţdy však ve spojení s jiným motivem. Nejčastější je apologetický motiv – obrana nauky nebo polemický motiv – obrana vlastního zpŧsobu ţivota.17 Skutečným protagonistou Skutkŧ apoštolŧ nejsou apoštolé, ale Boţí slovo, které od Krista přechází na Církev a z Církve na celý svět. Apoštolé jsou ve sluţbě tohoto Boţího slova.

1.3 Svědectví – zájem o Pavla prvními křesťanskými autory K uvedeným dvěma hlavním pramenŧm je dobré vzpomenout ještě dvě svědectví prvních křesťanských autorŧ, které však jen okrajově věnují pozornost Pavlovi. Jedním z nich je text, který nacházíme v Druhém listu Petrově: „A vězte, ţe ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těţko srozumitelná a

15

V případě Sk 16 to mohli být Timotej a Silas, kteří Pavla doprovázeli na jeho druhé misijní cestě. Skutky uvádí, ţe na cestě do Jeruzaléma i později do Říma Pavla provázeli mnozí bratři. Výslovně jsou uvedeni Sotopater, Aristarchus, Gájus, Timotej Tychikus, Trofimus (srov. Sk 20,4). Proto mohl prŧběh cesty zachytit někdo z Pavlových společníkŧ. 16 Srov. Sk 7,58; 8,1-4, kap. 13-28. 17 Srov. Ga 1,11- 2,21.

10

neučení a neztvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě“ (2 P 3,15-16). Nakonec posledním pramenem jsou mimobiblická svědectví apoštolských otcŧ Klementa a Polykarpa.18 Svatý Klement v listu Korinťanŧm okolo roku 95 po Kr. uvádí, ţe Pavel je příkladem trpělivého snášení protivenstev: „Přestaňme však uvádět staré příklady a přejděme k bojovníkŧm z nedávné doby. Z hněvu a nenávisti byly pronásledováni největší a nejspravedlivější sloupy církve aţ k smrti. Připomeňme si dobré apoštoly. Pro hněv Petr podstoupil ne jednu či dvě, ale nesčetně útrap a mučednickou cestou došel aţ na místo slávy. Pavel pronásledován hněvem a řevnivostí ukázal, ţe si zaslouţil vítěznou odměnu za trpělivost. Sedmkrát byl v poutech, byl vyháněn, kamenován, hlásal Boţí slovo na východě a západě. Za svou víru sklidil proto velkou slávu. Po celém světě hlásal spravedlnost a dostal se aţ k hranicím západu. Před vladaři vydal své svědectví, a kdyţ odešel z tohoto světa, odebral se na svaté místo, dav příklad velmi veliké trpělivosti.“ (1 Klem 5).19 Svatý Polykarp v listu Filipanŧm připomíná Pavlovu návštěvu ve Filipech a list, který adresoval věřícím, ţijícím v tomto městě: „Ani já ani jiný mně podobný nemŧţe se vyrovnat moudrostí blaţenému a slavnému Pavlovi, jenţ byl u vás osobně a učil tehdy lidi svědomitě a s jistotou slovu pravdy. A kdyţ odešel, napsal vám listy, do nichţ kdybyste se pohrouţili, mohli byste dále budovat na víře vám dané.“ (POLYKARP, Filipanům, 3,2).20

2. Život a působení apoštola Pavla 2.1 Pavlův původ Je potřebné hned na začátku říci, ţe informací o Pavlově ţivotě od jeho narození aţ po obrácení je v pramenech, kterými jsem se zabýval v předchozí kapitole, skutečně málo. Je to pochopitelné. V centru pozornosti prvotní církve byla především Pavlova apoštolská činnost. I samotný Pavel podává autobiografické údaje jen jako druhotnou informaci. Centrální úlohu sehrává evangelium, které hlásá. Pokud jde o místo Pavlova narození, jsme v Novém zákoně odkázáni na informace knihy Skutkŧ apoštolŧ. Ve Sk 22,3 Pavel před tribunálem v Jeruzalémě říká o sobě tato slova: „Já jsem ţid. Narodil jsem se v kilikijském Tarsu, ale vychovávaný jsem byl v tomto městě“. Zde dostáváme základní označení, pod kterým apoštol národŧ vešel do dějin jako „Pavel z Tarsu“.

18

Svatý Klement byl čtvrtým papeţem v letech 88-97 po Kr. Císař Traján ho vyhnal na Krym, kde zemřel mučednickou smrtí. Jeho relikvie našel Cyril okolo roku 862. Sv. Polykarp byl biskupem ve Smyrně. Byl ţákem svatého Jana, apoštola. Zemřel mučednickou smrtí roku 155 po Kr. 19 J. NOVÁK, Druhá patristická čítanka, s. 44. 20 J. NOVÁK, Třetí patristická čítanka, s. 8.

11

Pavel sám v ţádném ze svých listŧ místo svého narození neuvádí. Zde říká, ţe je ţidem od narození (srov. Ga 2,15), prohlašuje se za obřezaného sedmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejŧ (srov. F 3,5), jde-li o Zákon – farizeus (srov. Ga 1,13-14; Ř 11,1). Uvedené naznačuje pŧvod rodiny z Palestiny i uchování aramejského jazyka. Sv. Jeroným (+420) ve svém díle De viris illustribus uvádí, ţe Pavlovi rodiče pocházeli z Palestiny, z galilejského města Giscaly (dnes Gush Halav), odkud se přestěhovali do Tarsu po obsazení Galileje Římany.21 Ţidovský pŧvod a spojení s mateřskou zemí by mohlo vysvětlit i skutečnost, ţe v Sk 23,16 je vzpomenuta Pavlova sestra, která se provdala do Jeruzaléma. Jedná se o jediný záznam, který se dochoval o jeho rodině. Pavel se narodil uţ jako římský občan, to předpokládá, ţe uţ jeho rodiče měli římské občanství. Římští občané měli plné právo, mezi které patřilo: právo hlasovat, uzavírat smlouvy, právo zákonitého manţelství, právo zastávat veřejný úřad, právo řádného soudního procesu, zákaz mučení. Existovaly rŧzné zpŧsoby, jak získat římské občanství: -

nejčastěji narozením se v zákonitém manţelství římských občanŧ

-

děti osvobozených otrokŧ se stávaly občany

-

za výjimečné zásluhy ve sluţbě Římské říši mohlo být uděleno římské občanství

-

za velmi vysokou cenu se dalo občanství koupit22

Jak získala rodina sv. Pavla římské občanství je otázkou otevřenou, má se však za to, ţe pravděpodobně za zásluhy ještě na území Palestiny. Město Tarsus bylo tedy prvním místem, které mělo vliv na budoucího Kristova učedníka a jeho formaci. Pavel uvádí, ţe Tarsus bylo „ne neznámé město“ (srov. Sk 21,39). Toto město je přibliţně 4000 rokŧ staré. Od časŧ Chetitŧ bylo hlavním městem Kilikie.23 V 9. století před Kr. přešlo pod správu Asýrie a kolem roku 400 před Kr. pod Peršany. V roce 333 před Kr. byla Kilikie dobytá Alexandrem Velikým a silně zhelenizovaná. Okolo roku 67 před Kr. Tarsus připadl Římanŧm. V době Pavla byla celá oblast sjednocená do jedné provincie Sýrie – Kilikie (srov. Ga 1,21). Tarsus byl přístavním městem, kde se setkávali lidé, obchod a kultura. Rozvíjel se díky řece Kydnos, která umoţňovala, aby lodě vplouvaly do města. V městě vládl náboţenský synkretismus. Asyrské, perské a hlavně řecké prvky vstupovaly do 21

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 64. Římské občanství se dalo koupit za 500 drachem, coţ byla dvouletá mzda (Dostupné na: www.casd.cz/sobotniskola/ukolypdf/bu2008/bu3_08/bu3_08_01.pdf, citováno dne 3.8.2008 a také na www.answers.com/topic/roman-citizenship, citováno dne 31.12.2007 23 Chetité byl indoevropský kmen, který kolem roku 2000 před Kr. pronikl do Malé Asie. V 15. století před. Kr. zformovali království s hlavním městem Karkemiš. V roce 1180 před Kr. bylo království zničeno národy z moře (dle soukromých poznámek, nahrávek a textových materiálŧ z pouti „Po stopách sv. Pavla“, červen 2007). 22

12

náboţenských projevŧ. Město bylo nazýváno „Athény Malé Asie“. Mezi hlavní boţstva patřil Baaltarsus – pán Tarsu. Ţidé, kteří ţili v diaspoře, měli svoji synagogu, ale zároveň ţili v helénském světě, znali řecký jazyk, obchod, kulturu. F. Ţilka uvádí o Tarsu, ţe šlo o město svobodné, samosprávné, s bohatým obchodním ruchem a zájmem o vědu a filosofii. Město leţelo na rozhraní dvou kultur: Východu a Západu, orientálního světa a helénistické osvěty. Úředním jazykem byla syrština a řečtina, své školy tu měl stoicismus.24 Neznáme přesné datum narození Pavla a je nemoţné ho přesně určit. Všeobecně se má nicméně za to, ţe se Pavel narodil v Tarsu mezi léty 5-10 po Kr. Při stanovování chronologie se mimo jiné přihlíţí k listu Filemonovi, který vznikl zřejmě v Efezu kolem roku 55 (tradiční názor počítá se sepsáním Fm v Římě na počátku 60. let). Ve Fm 9 o sobě píše: „…pro lásku raději prosím, já Pavel, stařec a nyní i vězeň Krista Jeţíše.“ Pavel se zde nazývá „starcem“. Slovo „stařec“ je překladem řeckého výrazu „presbytés“. Podle Hippokrata, nejslavnějšího lékaře starověku, jak nám to zaznamenal ţidovský filosof Philón Alexandrijský ve svém díle De Opificio Mundi (105),25 se jednalo o 6. období ze sedmi období lidského ţivota. Tento výraz se vztahoval na věk 49-56 let. Ještě lze zmínit jeden údaj ze Skutkŧ apoštolŧ. Ve Sk 7,58 je popsané kamenování svatého Štěpána a na adresu Pavla autor, Lukáš, uvádí: „Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul“. Označení Pavla jako „mládence“ (řecky neanias) odpovídá Hypokratově čtvrtému stupni věku ţivota, tj. období mezi 21 – 28 lety ţivota.26

2.2 Pavlovo mládí Pavel přijal při obřízce jméno Saul, odvozené z hebrejského slovesa šaal, které znamená „ţádat“, jeho pořečtěné jméno bylo Saulos.27 Podle tehdejšího běţného zvyku Ţidŧ v diaspoře Saul dostal i římské jméno Paulus. Sám Pavel se ve svých listech nazývá výhradně jménem Pavel. Aţ po Sk 13,9 je apoštol nazýván výlučně Saul28 a to jednak v jeho hebrejské formě Šaul jako i v pořečtěné formě Saulos. V Sk 13,9 se to náhle mění: „V tu chvíli Saul, kterému říkali také Pavel,…“. Na tomto místě Skutky apoštolŧ informují čtenáře, ţe Saul má i své druhé jméno. Jak vysvětlit tento fakt? Mŧţeme uvaţovat i tak, ţe si Pavel změnil jméno z úcty k prokonzulovi Sergiovi Pavlovi na Kypru v době první misijní cesty. Tento názor je dnes uţ 24

Srov. F. ŢILKA, Pavel z Tarzu a apoštolský věk křesťanské církve, s. 67. Hypokrates byl řecký lékař a zakladatel medicíny. Ţil v letech 460 – 380 před. Kr. 26 Srov. J. MURPHY-O’CONNOR, Paul. A Critical Life, s. 2-3. 27 Srov. J. HELLER, Výkladový slovník biblických jmen, s. 436. 28 ČEP překládá řecké jméno Saulos (popř. Saul) výrazem „Saul“, ČLP naproti tomu pouţívá výraz „Šavel“. 25

13

méně přijímaný. Snad bychom mohli uvaţovat tak, ţe pokud se Pavel pohyboval mezi svými soukmenovci, uţíval semitské Saul a obracel-li se k Řekŧm, pouţíval pro ně přijatelnější jméno Pavel. Další hypotéza říká, ţe nikdo nemohl být římským občanem bez toho, aby neměl římské jméno. Pavel pouţíval jméno téměř jako příjmení, coţ by vysvětlovalo dŧvod, proč ve svých listech Pavel nikdy neuvádí jméno Saul.29 V kaţdém případě Lukáš si byl vědom skutečnosti, ţe Pavel – Saul náleţel dvojí kultuře: semitské a řecké. Snad proto označuje apoštola jménem Saul s úmyslem představit ho jako dokonalého Ţida, ale kdyţ se stává misionářem pohanŧ, autorovi se zdá vhodnější pouţívat pořečtěnou latinskou formu Paulus. Od Sk 13,9 se totiţ Pavel představuje jako misionář mezi pohany v římském světě. Jak je zřejmé z předchozího odstavce, prostředí, ve kterém Pavel vyrŧstal, ho velmi ovlivnilo. Snad nejlépe je to patrno z jeho zpŧsobu vyjadřování. Jestliţe Jeţíš promlouval ke svým posluchačŧm hlavně skrze podobenství, pak apoštol Pavel oslovuje posluchače a adresáty svých dopisŧ přímo. Oba vyrŧstali v domácí ţidovské kultuře, Jeţíš na vesnici, Pavel ve městě, navíc ovlivňován i kulturou řeckou. Ta měla ve městě Tarsus také rozhodující roli a nebylo prakticky moţné se jí vyhnout. Mezi těmito dvěma kulturami – světy se Pavel pohyboval po celý svŧj ţivot. Sk 22,3 uvádí, ţe Pavel získal své vzdělání v Jeruzalémě u farizeje Gamaliela. Je to ten Gamaliel, o kterém se ve Sk 5,34 dovídáme: „Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si váţil všechen lid…“. Gamaliel ţil na konci 1. stol. před Kr. a v první polovině 1. stol. po Kr. a připisuje se mu výrok: „Najdi si učitele a udrţíš se daleko od pochybností“.30 Podle ţidovské tradice byl Gamaliel vnukem a nástupcem rabína Hilela. Rabín Hilel ţil na konci 1.stol. před Kr. a byl zakladatelem farizejské školy, která nesla jeho jméno. Jeho učení tvoří základ pro Mišnu a Talmud. Druhá známá škola v té době byla škola Šamaje, který byl rabínem v 1. stol. před Kr. – 1. stol. po Kr. Mezi školou Hilela a Šamaje byla konkurence a rivalita ve vysvětlování Tóry.31 Postoje těchto dvou škol byly ovlivněny tehdejší politickou a sociální situací. Palestina byla v područí Římanŧ. Šamajova škola se vyznačovala patriotismem a při vysvětlování byla striktnější. Hilelova škola byla umírněnější vzhledem na sloţitou společenskou situaci. Pavel byl vychováván jako farizej a i ke studiu přistupoval podle principŧ farizejské školy. Je potřebné, abychom slovo farizej zbavili veškerého sarkasmu a ironie, které toto slovo vyvolává. Farizeové byli často muţi svatého 29

Srov. J. GNILKA, Paulus von Tarsus, s. 25. Srov. H. L. STRACK – P. BILLERBECK, Kommentar zum Neuen Testament aus Talmud und Midrash, II, s. 838. 31 Šamaj ţil v letech 50 před – 30 po Kr. Bet Šamaj a Bet Hilel, jak se nazývají školy těchto dvou rabínŧ, usilovali o co nejsprávnější vysvětlování Bible, která se po zničení jeruzalémského chrámu stala centrem pozornosti ţidovského náboţenství. Srov. F. TRSTENSKÝ, Aby si poznal spolahlivost učenia, s. 48-49. 30

14

ţivota, skromného a asketického zpŧsobu ţivota. Proti historičnosti faktu Pavlova vzdělání v Jeruzalémě bývá namítáno, ţe Pavel sám ve svých listech své vzdělání nezmiňuje a ţe Ga 1,22 vylučuje Pavlŧv pobyt v Jeruzalémě. Farizejské školy mimo Jeruzalém však nejsou před rokem 70 dokazatelné, a tak je zřejmé, ţe studium Zákona bylo moţné absolvovat jen v Jeruzalémě. Pavlŧv čas strávený v Jeruzalémě přivedl mnohé exegety k otázce, zda se Pavel setkal s pozemským Jeţíšem. Je pravděpodobné, ţe Pavel opustil Jeruzalém ještě před začátkem Jeţíšovy veřejné činnosti. Pokud předpokládáme, jak je uţ výše uvedeno, ţe Pavel se narodil někdy kolem roku 5 – 10 po Kr., a ţe nějaký čas strávil v Tarsu, tak v Jeruzalémě v rabínské škole mohl být 4 – 5 rokŧ. Tímto zpŧsobem se dostaneme do období let 24 – 30 po Kr., kdy mohl Jeruzalém opustit. Kdyţ Pavel píše v 1 K 9,1 a 15,8, ţe viděl Pána, myslí tím na vidění u Damašku v okamţiku svého obrácení, ale ne na setkání s pozemským Jeţíšem. Vţdyť na ţádném místě Pavel nevzpomíná na setkání s pozemským Jeţíšem a jen těţko mŧţeme předpokládat, ţe by tak dŧleţitou událost neuvedl. Pavel tedy pozemského Jeţíše neznal, byla mu ale darována víra, kdo opravdu Jeţíš je, viděl ho skrze vidění.32 Na konci svého vzdělání, podle ţidovského zvyku často okolo 18 – 20 roku věku, se kaţdý učitel Zákona obvykle oţenil a zaloţil rodinu. Diskuse probíhá tedy i v této otázce, zdali byl Pavel ţenatý. Zastánci názoru, ţe byl Pavel ţenatý, se odvolávají na text v 1 K 9,5, ve kterém Pavel říká: „Nemáme právo brát s sebou věřící ţenu, sestru tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr?“. Proti tomuto mínění stojí názor, ţe Pavel ţenatý nebyl, sám ve svém listu 1 K 7,8 píše: „Svobodným a vdovám pravím, ţe je pro ně lépe, kdyţ zŧstanou tak jako já“. Není však moţné vyloučit ani situaci Pavla jako vdovce, nebo ţe se nacházel v nějaké formě odloučení od své manţelky po svém obrácení nebo pro svou křesťanskou misii. Zdá se pravděpodobnější, ţe byl svobodný (1 K 7,7).33

2.3 Pavel – pronásledovatel křesťanů Co se událo s Pavlem od jeho odchodu z Jeruzaléma od Gamaliela aţ po jeho obrácení v Damašku jeho listy ani Lukáš ve Skutcích apoštolŧ neuvádí. Je moţná lépe, aby toto pro nás zŧstalo tajemstvím, neţ abychom se uchylovali k přehnaným konstrukcím vzdáleným od reality. Předpokládejme, ţe se vrátil do Tarsu a zŧstal horlivým farizejem v duchu formace, kterou přijal od Gamaliela. V době po nanebevstoupení Páně se Pavel znovu objevuje v Jeruzalémě. Skutky apoštolŧ ho vzpomínají při kamenování svatého Štěpána, prvního 32 33

Srov. W. TRILLING, Apoštol Pavel, s. 46. Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 161.

15

mučedníka Církve (srov. Sk 7,58). Od jeruzalémského synedria34 dostal oficiální pověření pronásledovat křesťany a s tímto mandátem odchází do Damašku. Proč Pavel křesťany pronásledoval, jaké byly jeho motivy? Zpočátku šlo zřejmě jen o vnitřní záleţitost ţidovského náboţenství, protoţe křesťany povaţovaly římské úřady za Ţidy, kteří vytvořili novou skupinu, sektu mezi uţ existujícími skupinami farizeŧ, saduceŧ a esénŧ. Snad právě proto úřady tento fakt tolerovaly a nepřikládaly mu nějaký velký význam. Jiná situace ovšem nastala, kdyţ křesťané mezi sebe začali přijímat pohany a ty povaţovali za plnoprávné členy společenství, zatímco v ţidovské komunitě byli rozlišováni plnoprávní členové, proselyté a „bohabojní“ nebo „ctitelé“. Křesťané tak ve své podstatě jako by setřeli rozdíl mezi ţidovstvím a pohanstvím. V ohroţení byla tedy svatost Izraele a jeho zvláštní Boţí vyvolení. To muselo vyvolávat mezi horlivými Ţidy velké pohoršení. Na území Sýrie byly ţidovské komunity velmi silné. Odhaduje se, ţe v Damašku ţilo 10 000 aţ 18 000 Ţidŧ.35 I kdyţ Damašek patřil uţ do římské provincie Sýrie a svoje sídlo tam měl římský legát, jeruzalémské synedrium se těšilo i zde velké úctě.

2.4 Událost Pavlova obrácení – povolání Za nejdŧleţitější událost v Pavlově ţivotě mŧţeme označit jeho obrácení - záţitek, který úplně změnil jeho ţivot. Pavel sám ho však nechápe nijak odděleně od zbytku svého ţivota. Mohli bychom si poloţit otázku, jaký je smysl této události? Výraz obrácení nevystihuje moţná dosti dobře hluboký smysl události. Z pohledu tehdejší doby Pavel nepřešel z jednoho náboţenství do druhého, neboť v té době křesťanství nebylo oficiálně odděleno od ţidovství. Takţe Pavel mohl maximálně přejít z jedné „sekty“ do druhé v rámci ţidovství. Pavel nepřechází ani z prŧměrného proţívání víry do horlivějšího. Vţdy byl horlivý pro Boha a jeho zákony, ať uţ jako farizej nebo později jako apoštol Jeţíše Krista. Událost u Damašku byla něčím hlubším. Při setkání s Kristem se Pavel mění na kvalitativně a radikálně „nové stvoření“. Pavel sám se na tuto událost odvolává v listu 2 K 5,17, kdyţ říká: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření“. Pavel byl u Damašku Bohem poslán do sluţby, ale bylo to i jeho vlastní rozhodnutí (srov. F 3,8-9). Boţí povolání a vlastní oddanost se stávají jednotou. Jeho srdce bylo při setkání s Pánem proměněno. 2.4.1 Svědectví Skutků apoštolů Pavlovo obrácení popisují Skutky apoštolŧ celkem na třech místech (srov. Sk 9,1-31; Sk 34

Synedrium byl určitý druh ţidovského senátu. Na čele stál velekněz a jeho členy byli zástupci farizeŧ, saduceŧ a zákoníkŧ, kteří dohromady s veleknězi tvořili 71 členŧ. Srov. F. TRSTENSKÝ, Aby si poznal spolahlivost učenia, s. 69. 35 Srov. J. GNILKA, Paulus von Tarsus, s. 38.

16

22,3-21; Sk 26,2-23). Událost u Damašku je ve spojení s Kristovým evangeliem a jeho silou, která radikálně změnila Pavla, člena ţidovského národa a udělala z něho autentického křesťana, zapáleného misionáře, věrného a odváţného svědka, apoštola Jeţíše Krista. V uvedených odkazech mŧţeme spatřit jisté rozdíly v interpretaci. Avšak všechny odkazy popisující tuto událost nechtějí říci nic jiného neţ to, ţe Pavel se vydává s pověřením od velekněze rázně zakročit proti ţidokřesťanŧm v Damašku. U samého města ho však obklopí světlo, Pavel padá na zem a skrze hlas se mu Kristus dává poznat. Pán mu nařizuje, aby šel do města, kde se dozví, co má dělat. Po tři dny je Pavel slepým a nepoţije ţádný pokrm. Líčení této události ve Skutcích apoštolŧ je spíše příběhem o obrácení Pavla neţ o povolání, i kdyţ i to je zde naznačeno v řeči Pána Ananiášovi.36 Vyprávění o obrácení je zapojeno do literární kompozice celého díla. Trojí zpráva zde nemŧţe být chápána jako přesná chronologická zpráva ani jako čistý literární výtvor. Lukáš zde zachytává tradici historicky dobře podloţenou v Pavlových listech a vkládá ji do prostředí prvotní Církve. Vysvětluje ji a aktualizuje na základě starozákonních vyprávění.37 2.4.2 Pavlovo osobní svědectví Pavel ve svých listech na ţádném místě událost u Damašku nepopisuje, ale na mnoha místech se na ni odvolává. Jestliţe bylo řečeno, ţe Skutky apoštolŧ se vyznačovaly hlavně konstatováním, ţe Pavla obklopilo světlo a uslyšel hlas, pak on sám ve svých listech neustále opakuje „viděl jsem Pána“ (srov. 1 K 9,1, 15,8-9, Ga 1,15-16) a nárokuje si patřit mezi apoštoly. Pavel zřejmě předpokládá u svých křesťanských společenství povědomí o tom, co se mu přihodilo. Pavel mluví o svém povolání za apoštola (srov. Řím 1,1; 1 K 1,1; 2 K 1,1; Ř 11,13; Ga 1,1). Z těchto odkazŧ je jasné, co se mu přihodilo, nebylo to pouze obrácení, nýbrţ událost pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, ţe za své apoštolství vděčí výlučně Boţí milosti.38 Velmi zřetelně to vystihuje jeho osobní svědectví v 1 K 15,10 „Milostí Boţí jsem to, co jsem“. V souvislosti s událostí u Damašku Pavel hovoří o zjevení nebo o tom, ţe viděl Vzkříšeného. Tak se Pavel připojuje k seznamu velikonočních svědkŧ (srov. 1 K 15,7-9). 36

Srov. Sk 9,15: „Pán mu však řekl: Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národŧm i králŧm a synŧm izraelským.“ 37 Událost obrácení ve Sk 9 je schematizována podle předlohy, se kterou je moţné se setkat téţ v ţidovských příbězích obrácení (např. ve vyprávění o Heliodorovi v legendě. Heliodor, kancléř syrského krále Seleukose IV., je jím pověřen, aby se zmocnil jeruzalémského chrámu. Vstupu do chrámu je mu zabráněno světelným zjevem z nebe, padá na zem, objímá ho hluboká temnota. Upouští od svého úmyslu, slibuje věrnost svatému městu (srov. 2 Mak 3,23-36). Srov. dále J. GNILKA, Paulus von Tarsus, s. 41-42. Lze pozorovat téţ podobnost Sk 26,16-18 se starozákonními texty Iz 48,6.7.16, Jer 1,5-8, Ez 2,1. 38 Srov. Ř 1,5; 15,15; 1 K 3,10; Ga 1,15.

17

Je potřebné mít na paměti, ţe všechny zprávy o události u Damašku, které nacházíme v listech, jsou příleţitostné. Nejsou psané proto, aby Pavel popisoval z historického hlediska, co se vlastně u Damašku skutečně stalo. O této události píše vţdy v kontextu s něčím jiným. V závěru této kapitoly je dobré povšimnout si snad ještě úlohy Ananiáše, kterého Pán v Damašku k Pavlovi poslal. Ananiášova návštěva událost Pavlova obrácení umocňuje z jiného pohledu. Na jedné straně Pavel často a silným zpŧsobem zdŧrazňuje, ţe jeho apoštolát není z církevního povolání, ale z Boţího.39 Sám Kristus, stejně jako ostatním apoštolŧm tak i jemu, dal jedinečné pověření. Na druhé straně Bŧh chtěl, aby se toto povolání stalo jasným uvnitř Církve, aby byly odstraněny všechny pochybnosti. Zprostředkování Ananiáše nemá za úkol představit Pavlovi novou nauku, ale pomoci Pavlovi pochopit své apoštolské poslání ve světle tradice církevního společenství. V duchu tohoto si počíná i sám Pavel, který potvrzuje, ţe odevzdává, co sám přijal.40 Pavel tedy nevidí protiřečení mezi svým posláním a církevní tradicí. Cítí, ţe od Krista přijatý apoštolát je společný s prvotní Církví. Při interpretaci události u Damašku v obou pramenech (Skutky apoštolŧ, Pavlovy listy) je potřebné uplatnit kritiku reálnou, historickou i literární. Jednotlivé texty, které hovoří o Pavlově obrácení, je nutno posuzovat společně a ne v protikladu jednoho vŧči druhému. Pavlovy listy, co se týká dŧleţitosti, mají přednost před Skutky apoštolŧ. Je potřebné neodmítat „a priori“ ţádný text, ale vidět ho na základě literárního druhu, ke kterému patří, a umístění vyprávění v celkovém kontextu knihy.

2.5 Misijní činnost apoštola Pavla Po události u Damašku Pavel odchází do Arábie.41 V Ga 1,16-17 říká: „…Tehdy jsem nešel o radu k ţádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve neţ já, nýbrţ odešel jsem do Arábie a potom jsem se vrátil do Damašku.“ Tímto tvrzením nechce uvést jen svou další činnost, ale chce především poukázat na originalitu svého evangelia, které nepřijal od společenství apoštolŧ v Jeruzalémě, ale skrze zjevení Jeţíše Krista. Přesto, ţe Skutky apoštolŧ tuto skutečnost neuvádí, nemáme dŧvod o pobytu Pavla v Arábii pochybovat.

39

Srov. Ř 1,1; 1 K 1,1; Ga 1,11. Srov. 1 K 11,2; 11,23; 15,1. 41 Název Arábie v době Pavla neoznačoval celý velký poloostrov mezi Rudým mořem a Perským zálivem, ale jen území bezprostředně na sever, východ a jih od Palestiny. Tuto oblast obýval arabský kmen Nabatejcŧ, který se zde usadil během 3. stol př. Kr. Do 1. stol. po Kr. ovládli oblast od Damašku (v dnešní Sýrii) na severu, po Gazu (v dnešním Izraeli) na jihu a poušť na východě. Jejich hlavním sídlem bylo „skalní“ město Petra (v dnešním Jordánsku). Pod pojmem Arábie si Řekové a Římané představovali Nabatejské království. Snad právě zde Pavel pobýval, nevíme. Srov. W. W. WESSEL, „Arábie“, s. 49. 40

18

Během svého pobytu v Arábii Pavel zřejmě misijně nepŧsobil, spíše promeditovával své setkání s Pánem, které ho „proměnilo“ v apoštola pohanŧ. Patrně by to ve svém listu Galatským uvedl. Potom se vrátil z Arábie do Damašku, kde ohlašoval v synagogách Krista. Tuto skutečnost uvádí Sk 9,20: „…a hned začal v synagogách kázat, ţe Jeţíš je Syn Boţí“. Pavlovo ohlašování Krista vzbuzovalo údiv a oslavu Boha (srov. Ga 1,23-24, Sk 9,21). Pavlovo kázání také ale popuzovalo Ţidy, neboť místo povzbuzování v ţidovství je mátl svým dokazováním, ţe Jeţíš je Mesiáš (srov. Sk 9,22). Uplynulo „více dní“ (srov. Sk 9,23), podle Ga 1,18 „tři roky“ a Ţidé se usnesli, ţe Pavla zabijí. K této situaci by se dala navázat i zpráva v 2 K 11,32-33: „Místodrţitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil, byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám“. Z uvedeného úryvku se dá vydedukovat pohnutka Ţidŧ poštvat proti Pavlovi místodrţícího krále Arety.42 Od Pavlova obrácení k této dramatické události uběhly tři roky (srov. Ga 1,18 ), takţe to mohlo být někdy v létech 35 – 36 po Kr., kdyţ se Pavel vypravil do Jeruzaléma. O této události - pobytu v Jeruzalémě, kde byl 15 dní, píše Lukáš ve Skutcích apoštolŧ (srov. Sk 23,16). Sám Pavel toto popisuje velmi stroze (srov. Ga 1,18-20). Jako dŧvod své návštěvy uvádí: „…abych se seznámil s Petrem,…“ (srov. Ga 1,18). Návštěva byla vyjádřením úcty k Petrovi, ale také jasným signálem, ţe i on je povolaný za apoštola. Šel k Petrovi aţ tři roky po události u Damašku, neboť si byl vědom bezprostředního pověření k hlásání evangelia od samotného Pána. Nešlo zde tedy o legalizaci Pavlova apoštolátu, ale o vyjádření jednoty s jeruzalémskou církví – matkou, která podle Skutkŧ apoštolŧ byla základem a centrem církevní misie (srov. Sk 1,8; Lk 24,46-49). Sk 9,26-27 uvádí: „Kdyţ přišel do Jeruzaléma, chtěl se připojit k učedníkŧm, ale všichni se ho báli, protoţe nevěřili, ţe k nim patří. Tu se ho ujal Barnabáš,…“. Příčina byla jasná a pochopitelná, jak uvádí Ga 1,22-23: „V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali, …“. V této situaci přichází na pomoc Barnabáš a uvádí Pavla k apoštolŧm. Oba měli mnoho společného, neboť pocházeli z helénského ţidovství, oba z diaspory, poznali helénské prostředí. Pavel se snaţil proniknout do křesťanského společenství v Jeruzalémě, avšak dlouho se zdrţet nemohl, neboť jeho pŧsobení vyvolávalo nepokoje právě mezi helénistickými ţidy. Pojímali Pavla jako zrádce a pokoušeli se ho zabít. Sk 9,30 uvádí, ţe Pavel z Jeruzaléma odchází přes Cesareu Přímořskou do rodného Tarsu. Jak dlouho zde pobýval, nevíme, ani to, zdali zde vyvíjel apoštolskou činnost. Nad činností sv. Pavla po návratu z Jeruzaléma do rodného Tarsu se zamýšlí E. Bauman. Vidí

42

Král Aretas IV. (9-40 po Kr.), král Nabatejcŧ. Jeví se jako pravděpodobné, ţe skutečně určitou dobu ovládal starou syrskou metropoli Damašek. Tuto mu dal nejspíše Gaius (37-41 po Kr.) Srov. E. M. B. GREEN – C. J. HEMMER, „Aréta“, s. 54.

19

Pavla na modlitbách a rozjímání, opírajíc se o 2 Te 5,17. Uvádí téţ názory historikŧ, kteří se snaţí Pavla zhelenizovat, kdyţ tvrdí, ţe v Tarsu studoval mystéria a filosofii Hellady, aby si z nich učinil syntézu ve své teologii.43 Faktem však zŧstává, ţe o tomto období v ţivotě sv. Pavla nic nevíme a Baumanova přemítání jsou jen spekulace. Sám Pavel však v Ga 1,21 uvádí: „Potom jsem odešel do končin Sýrie a Kilikie“. Jde o období čtrnácti rokŧ, na které Pavel vzpomíná v Ga 2,1: „Potom jsem se po čtrnácti letech znovu vypravil do Jeruzaléma spolu s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita“. Pavel měl zřejmě Tarsus jako východiskové město, odkud chodil po celé Sýrii a Kilikii (srov. Sk 11,25).44 Křesťanský domov nabídla Pavlovi církevní obec v Antiochii a byl to opět Barnabáš, který ho uvedl do křesťanského společenství (srov. Sk 11,25). V Antiochii byli poprvé učedníci nazváni křesťany. Pavel je zahrnut mezi antiochijské proroky a učitele, kteří vedli a vyučovali křesťanské společenství (srov. Sk 13,1).45 Byla to Antiochie v Sýrii nebo Jeruzalém, kde byl Pavel uveden do základŧ křesťanské víry. Tuto skutečnost potvrzují jeho listy, ve kterých se setkáváme s texty, které přejal z tradice. V 1 K 11,23-25 se nachází zřejmě nejstarší dochovaná zpráva o ustanovení eucharistie. Text 1 K 15,3-5 zachycuje nejstarší formulaci křesťanského vyznání víry. Mnozí badatelé se dnes domnívají, ţe hymnus o Kristu v F 2,6-11 je moţná starší neţ list sám.46 Převzetím tradice tak apoštol Pavel dává najevo, ţe jeho teologie má být chápána jako výklad tradice Církve. Misijní aktivita Pavla je zachycena v listech lépe neţ jeho autobiografické údaje. Listy nám opisují Pavlŧv lidský a duchovní kontakt s prvokřesťanskými komunitami. Taktéţ Skutky apoštolŧ, přestoţe nám od 13. kapitoly zachycují výlučně Pavlovy aktivity v schematické a všeobecné struktuře, podávají dŧvěryhodné zprávy. Apoštol Pavel se tedy vydává na cesty dlouhé více jak 10 tisíc kilometrŧ, aby zvěstoval poselství Jeţíše Krista, se kterým se během svého pozemského pŧsobení nikdy nesetkal (Katechetický věstník Biskupství brněnského uvádí následující vzdálenosti: 1. cesta – 1800 km, 2. cesta – 3375 km, 3. cesta – 4000 km, 4. cesta do Říma – 3195 km).47 Skutky apoštolŧ popisují Pavlovu misijní činnost jako „misijní cesty“. Nejde jen o samotné cesty, ale i o ostatní Pavlovy aktivity, jako 43

Srov. E. BAUMANN, Svatý Pavel, s. 78-79. Někteří se domnívají, ţe Pavel toto období strávil v ústraní ţivotem poustevníka, během kterého se připravoval na okamţik, kdy ho Bŧh povolá do velké sluţby. Srov. J. HOLZNER, Apoštol Pavel, s. 79. 45 Antiochie (syrská) bylo město na řece Orontu, dnes Antakya v jihovýchodním Turecku, asi 500 km od Jeruzaléma. Zaloţena kolem r. 300 před Kr. Seleukem I. Nikátorem. Její chloubou byl přístav Seleucia Pieria. Obyvatelstvo bylo smíšené, přistěhovalci z řad Ţidŧ s plnými občanskými právy. Od r. 64 připadla Pompeiovi, stává se svobodným městem a metropolí římské provincie Sýrie. Srov. R. K. HARRISON – C. J. HEMER, „Antiochie (Syrská)“, s. 31-32. 46 L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 199. 47 Srov. M. ŠPAČKOVÁ – al., ed., Vím, komu jsem uvěřil (2 Tim 1,12), s. 8. 44

20

je koncil v Jeruzalémě, konflikt s Petrem v Antiochii, jeho lidský, literární a duchovní vztah s církvemi, rovněţ rŧzné drobné události během cest. 2.5.1 První misijní cesta Domovinou a východištěm Pavlových cest byla Antiochie v Sýrii. Odtud se Pavel spolu s Barnabášem a Markem s pověřením od církevní komunity a posíleni Duchem svatým vydávají na Kypr. Bylo to pravděpodobně na jaře roku 45 po Kr. Kypr48 byl po Sicílii a Sardínii třetím největším ostrovem ve Středomoří. Zde podle svého zvyku Barnabáš s Pavlem začali hlásat evangelium v synagogách, coţ znamená, ţe na ostrově se nacházely ţidovské komunity. Pravděpodobně zde měli úspěch, neboť ve Sk 15,36-39 je uvedeno, ţe Barnabáš a Marek navštívili Kypr ještě jednou. Zde získal ke křesťanství Pavel také prokonzula Sergia Pavla (srov. Sk 13,6-12). Z Kypru pokračuje trojice misionářŧ do Perge v Pamfilii (oblast na jihu Malé Asie, která sousedí s Pisídíí).49 Uţ to není Barnabáš, kterého Skutky uvádějí jako prvního, ale Pavel a aţ potom „jeho společníci“. Pravděpodobně se po úspěchu na Kypru stává vedoucí osobou Pavel. V Perge se však událo něco, co pro nás zŧstává záhadou – Jan Marek nečekaně opouští Pavla a Barnabáše a vrací se do Jeruzaléma. Příčinu neznáme, existují jen hypotézy. J. R. W. Stott uvádí rŧzné dohady – stýskalo se Janu Markovi po domově, vadila mu skutečnost, ţe partnerství „Barnabáše a Saula“ (srov. Sk 2.7) přerostlo v partnerství „Pavla a Barnabáše“? Nebo nechtěl absolvovat náročnou cestu přes pohoří Taurus?50 Jedna skutečnost je však jistá, ţe se Pavel na počátku druhé misijní cesty raději zřekne společnosti Barnabáše, neţ by měl znovu vzít na cestu Jana Marka jako společníka (srov. Sk 15,36-40). Z Perge se Pavel s Barnabášem vydali do 160 km vzdálené Antiochie v Pisídii.51 Pavel zde promlouval v synagoze, nebyl však s ohlašováním zvěsti o Jeţíši, který stojí nad Mojţíšem a Zákonem, přijat. Z Antiochie v Pisídii odchází Pavel s Barnabášem do 140 km východně vzdáleného Ikonia.52 Zde se opakuje schéma z Antiochie, ohlašování Krista rozděluje ţidovskou komunitu na dva tábory a Pavel musí odejít (srov. Sk 14,3). Z Ikonia

48

Pŧvodní název ostrova byl Alasya, Homer ho pojmenoval Cyprus, nachází se 75 km od pobřeţí Turecka. Římané ho dobyli r. 58 před Kr. Dostupné na: http//cs.wikipedia.org/wiki/ kypr, citováno dne 26. 6. 2008. 49 Perge bylo hlavním městem kraje s názvem Pamfylie, bylo zaloţeno okolo roku 1000 před Kr., v roce 188 před Kr. připadlo Římské říši. Město bylo vybudováno v rozlehlém údolí, jímţ protékala řeka Cestrus. Jednalo se o náboţenské centrum Pamfylie podobné Efezu, na nedalekém pahorku stál chrám bohyně Artemis. Srov. E. M. BLAIKLOCK, „Perge“, s. 765. Srov. téţ http://cs.wikipedia.org/wiki/perge, citováno dne 27. 6. 2008. 50 Srov. J. R. W. STOTT, Zápas mladé církve, s. 223. 51 Antiochie (pisídská) byla zaloţena okolo roku 280 před Kr., v roce 189 před Kr. se stala svobodným městem, byla zničena Araby v 8. století po Kr. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/antiochia, citováno dne 27. 6. 2008. 52 Počátky toho starého města sahají do třetího tisíciletí před Kr. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/ikonium, citováno dne 3. 7. 2008.

21

utíkají Pavel s Barnabášem do Lystry.53 Zde pravděpodobně nebyli Ţidé, Pavel se hned obrací s kázáními k pohanŧm, promlouvá proti polyteizmu, sklízí úspěch (srov. Sk 14,11-12). Poté, co se do jeho pŧsobení vklíní Ţidé z Antiochie a Ikonia a Pavla kamenují,54 ten spolu s Barnabášem odchází do 60 km vzdáleného města Derbe.55 Správa o činnosti v Derbe je velmi všeobecná a sumární. Skutky uvádí, ţe hlásali evangelium a získali mnoho učedníkŧ (srov. Sk 14,21-23). Derbe je jediné město, odkud Pavel nemusel utíkat. Úspěch této cesty byl zejména u pohanského obyvatelstva uvedených měst. Oba misionáři se ze své první misijní cesty vracejí tou samou cestou jakou přišli, to je přes Lystru, Ikoniu a Antiochii. První misijní cesta byla dlouhá více neţ 2000 km. Byl pravděpodobně podzim v roce 48 po Kr., kdyţ přišli do své „mateřské církve“ v Antiochii a sdělovali, jaké veliké věci učinil Bŧh při jejich misijní cestě (srov. Sk 14,27-28). 2.5.2 Účast Pavla na apoštolském sněmu v Jeruzalémě a „antiošský konflikt“ V době nepřítomnosti Pavla, kdy byl na své první misijní cestě, došlo v Antiochii k neshodám. Situaci, která jim předcházela, dobře popisuje J. R. W. Stott. Křesťanství v té době zaţívá expanzi nejen v řadách Ţidŧ, ale do pohybu se dostává i misie pohanská. Ţidokřesťanŧm nepŧsobila potíţe představa věřících pohanŧ jako spíše otázka, jak mají být tito začleněni do Boţího lidu. Jakým zpŧsobem chce Bŧh pohany začlenit do křesťanské obce? Do této doby se předpokládalo, ţe do Izraele budou začleňováni obřízkou a budou-li dodrţovat zákon, budou přiřazeni k lidu Boţí smlouvy. To, co se nyní dělo, ţidokřesťany však vyděsilo. Obrácení pohané se stávali součástí společenství na základě křtu, nikoli obřízky. Jejich vize nebyla dost velká na to, aby vnímali křesťanství ne jako ţidovské reformované hnutí, ale jako radostnou zprávu pro celý svět a Církev ne jako ţidovskou sektu, ale jako mezinárodní „Boţí rodinu“.56 Z Antiochie přišli ţidokřesťané z Judeje, kteří se drţeli zásady obřízky podle Mojţíšova zákona (srov. Sk 15,1). Jejich falešné učení mělo negativní vliv na společenství v Antiochii. Komunita v Antiochii ztrácela svoji jednotu a pokoj, který 53

Nachází se asi 30 km jiţně od Ikonia, město zaloţil r. 26 před Kr. císař Augustus. V historii města nenajdeme jedinou zmínku o římském pořádku či spravedlnosti. Ţilo zde nehelénské obyvatelstvo spolu s Řeky a Ţidy (srov. Sk 16,1). Přesto zde vznikla křesťanská komunita, která dala Pavlovi Timotea, nejoddanějšího „syna“. Srov. E. A. JUDGE, „Lystra“, s. 566. 54 Kamenování představovalo obvyklou hebrejskou formu popravy (Ex 19,13; Lv 20,27; L 20,6; Sk 7,58 atd.). Svědkové obţaloby (zákon poţadoval nejméně dva) museli hodit jako první (Dt 13,9n). Potom, pokud oběť ještě ţila, vykonali rozsudek diváci; tělo zŧstalo nepohřbeno aţ do západu slunce (Dt 21,23). Srov. J. D. DOUGLAS, „Kamenování“, s. 478. 55 Derbe – přesná poloha tohoto maloasijského města není dosud zjištěna, leţelo patrně v části planiny Lykaonitské, východně od Ikonia podél severní strany pohoří Taurus. Poblíţ Derbe se nacházela Kilikijská brána, otvírající cestu z níţiny kilikijské k vnitřní vysočině. Derbe bylo rodištěm Gaia (Sk 20,4). Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 120. 56 Srov. J. R. W. STOTT, Zápas mladé církve, s. 243-244.

22

vládl mezi ţidokřesťany a pohanokřesťany. Návrat Pavla a Barnabáše nepomohl ke zlepšení situace a museli zasáhnout velmi energicky (srov. Ga 2,4-5). Komunita v Antiochii se rozštěpila na dva tábory a hrozilo, ţe se pravda evangelia vytratí. Problém nebyl vŧbec jednoduchý, jak by se zdálo. Na jedné straně tu byli ţidokřesťané, kteří povaţovali Mojţíšŧv zákon za posvátný. Je jisté, ţe učení Krista (srov. Mt 5,17-20) bylo pro ţidokřesťany přijatelnější neţ to, co říkali Pavel a Barnabáš. Jeţíše vnímali jako završení Zákona, jeho naplněním – Jeţíš je Zákon (srov. Ř 10,4; Ga 6,2). Na druhé straně tu byli pohanokřesťané, pro které byla povinnost obřízky a zachovávání Mojţíšova zákona proti ohlašování evangelia jako falešná propaganda proselytismu.57 Aby došlo k urovnání sporu, byli vysláni Pavel, Barnabáš a Titus do Jeruzaléma na apoštolský sněm (pravděpodobně v roce 49, srov. Ga 2,1-10; Sk 15 hovoří jen o Pavlovi a Barnabášovi). Je třeba si uvědomit, ţe církevní společenství v Antiochii a Jeruzalémě byla dvě symbolická společenství. Jedno představovalo církev obřezaných a druhé církev pohanŧ. Tento problém se však netýkal jen komunity v Antiochii či Jeruzalémě, ale celé prvotní Církve, vţdyť křesťanství se šířilo po celém tehdy známém světě. Proto bylo potřeba problém obřízky a Mojţíšova zákona vyřešit. Pavel věděl, ţe v tomto sporu pŧjde o podstatu křesťanské víry – spása pochází od Krista a ne z obřízky, křesťané musí být svobodní a jejich víra se má projevovat v lásce a ne jen v dodrţování Zákona. Pavel jako delegát z Antiochie se zde jistě střetl s členy jeruzalémské církve a obhajoval své postoje. Pokus narušit jednotu Církve kvŧli Mojţíšovu zákonu ze strany ţidokřesťanŧ se nepodařil. Sněm v Jeruzalémě nemŧţeme chápat jako kompromis, ani jako vítězství Pavla. Ze Sk 15,1-10 spíše vyplývá, ţe v církvi existovala nejen jednota, schopnost naslouchat, ale i síla energicky polemizovat (srov. 1 K 12-14; Ga 2,7-9). Sněm byl tedy, mŧţeme říci, vítězstvím pravdy všech v lásce shromáţděných v Jeţíši Kristu.58 Pavel to jen dotvrzuje v Ga 2,7-9, kdyţ říká: „…naopak nahlédli, ţe mně bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanŧm tak jako Petrovi ţidŧm. Vţdyť ten, který dal Petrovi sílu k apoštolství mezi ţidy, dal ji také mně k sluţbě mezi pohany. Kdyţ poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, ţe my pŧjdeme mezi pohany a oni mezi ţidy“. Po skončení sněmu se Pavel a Barnabáš vrací spolu se dvěma vyslanci Judou - Barsabášem a Silasem do Antiochie, aby referovali o výsledcích sněmu (srov. Sk 15,30-31). V té době přichází do Antiochie i Petr. Ten jídával s pohany, coţ není nic překvapujícího, vţdyť i on 57

Proselyta byl pohan, který přijal ţidovské náboţenství, přijal obřízku a zachovával předpisy Mojţíšova zákona a byl povaţovaný za rovnoprávného ţidŧm. Srov. J. HERIBAN, Příruční slovník biblických věd, s. 862. 58 Srov. J. R. W. STOTT, Zápas mladé církve, s. 260-261.

23

měl zkušenosti s pohany (srov. Ga 2,12), pokřtil římského setníka Kornelia (srov. Sk 10,148).

Toto

netrvalo

dlouho.

Přišli

ţidokřesťané

od

Jakuba

a

Petrovo

chování

k pohanokřesťanŧm se mění (srov. Ga 2,9-12). Postoj Petrŧv nebyl přímým zapřením principŧ dohodnutých na sněmu, ale byl vedený přehnanou opatrností, chtěl se patrně vyhnout přehnaným reakcím ze strany fanatických ţidokřesťanŧ. Dŧsledky jeho chování byly katastrofální, i Pavlova reakce silná (srov. Ga 2,1). Zda tento „antiošský spor“ skončil vítězstvím Pavla, nemŧţeme říci, předpokládáme, ţe Petr své pomýlení uznal. 2.5.3 Druhá misijní cesta Protoţe druhá misijní cesta bude předmětem podrobnějšího zkoumání a popisu ve druhé části této práce, budu se jí v rámci Pavlova ţivota v této kapitole zabývat jen stručně. Kdyţ se situace v Antiochii uklidnila, rozhodl se Pavel navštívit komunity, které zaloţil v prŧběhu předcházejících misijních aktivit. Někdy je Pavel představovaný jako ten, kdo je poháněný jedinou myšlenkou, hlásat evangelium tam, kde ještě neproniklo, na stále nových místech. Je to však jen částečný pohled na jeho činnost. I druhá misijní cesta tedy potvrzuje, ţe si Pavel stále uchovával „starost o všechny církve“ (srov. 2 K 11,28), tedy i o ty, které uţ zaloţil. Cítí se přítomný mezi svými syny, které zplodil pro evangelium (srov. Ga 4,19). Po neshodě Pavla s Barnabášem odchází na novou cestu Pavel se Silasem. Vydávají se navštívit komunity zaloţené na první misijní cestě – obce v Sýrii, Kilikii. Navštívili Derbe a Lystru. V Lystře přibrali ještě třetího společníka, Timoteje. Po zakončení pŧsobení mezi těmito komunitami, odešli na nové území. Přešli přes Frýgii a Galacii do Troady.59 Na základě nočního vidění (srov. Sk 16,9n) se Pavel se společníky plavil na ostrov Samothráké a druhý den pak do makedonské Neapole, odtud pak pěšky do města Filipy, kde strávil několik dní. Setkává se tu s ţenou jménem Lydie, činí tu zázrak – vyhání zlého ducha z otrokyně s věšteckými schopnostmi a je tu i uvězněn (srov. Sk 16,11-40). Po té se vydává na další cestu přes Amfipolis60 a Apolonii a přichází do Tesaloniky. Pavel zde po tři soboty ohlašuje Krista. Pro rozkol ve shromáţdění a pro nepřátelský postoj ţidŧ odchází Pavel se Silasem do Beroje, zde opět naráţí na odpor ţidŧ, nechává zde Silase a Timoteje (srov. Sk

59

Troas – přístavní město na území maloasijské Myzie zaloţené Antigonem, jedním z nástupcŧ Alexandra Velikého. Později bylo přejmenováno na Alexandrii T. Leţelo jiţně od bájné Tróje. Od r. 133 př. Kr. bylo pod vládou Římanŧ. Nacházelo se na křiţovatce dŧleţitých cest. Julius Caesar i sám Augustus chtěli přenést sídlo Římské říše. Dnes zde najdeme archeologické vykopávky a ruiny bývalé slávy města. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 1112. 60 Amfipolis – město obklopené řekou, ve východní Makedonii, na cestě mezi městy Filipy a Tesalonika na Via Egnatia. Stálo na levém břehu řeky Strymon nedaleko moře. Bylo zaloţeno Athéňany v 5. století př. Kr. Ve starověkých válkách mělo velký význam. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 22.

24

17,1-15). Spěšně odchází do Athén, kde káţe na Areopagu. Zde Pavel nebyl přijat a jeho mise končí neúspěchem (srov. Sk 17,16-34). Po té odchází do Korintu, kde káţe v synagogách i mezi pohany. Na své ţivobytí si vydělává řemeslem – stanařstvím (srov. Sk 18,3), coţ mohlo znamenat, ţe zpracovával kŧţe.61 Zde se setkává s manţeli Priscilou a Akvilou (srov. Sk 18,2). Asi po roce a pŧl pŧsobení v Korintu se Pavel vrací do Sýrie (srov. Sk 18,18). Přes Efez a Jeruzalém, kde pozdravil církevní obec, se vrací do domovské Antiochie (srov. Sk 18,22). 2.5.4 Třetí misijní cesta Pavel strávil v Antiochii nějaký čas a pravděpodobně na jaře roku 53 se vydává na další misijní cestu, které hlavním cílem je Efez (srov. Sk 18,21). Kdo jej na této cestě doprovázel, není zcela jasné, ale pravděpodobně to byli kromě Tita a Timoteje dva Makedonci Gaius a Aristarchos (srov. Sk 19,29). Nevybral si nejkratší cestu po moři, ale jde po souši přes Kilikii do oblasti Galacie a Frýgie, aby navštívil komunity zaloţené během druhé cesty (srov. Sk 16,8; Ga 4,13-14) a aby povzbudil víru učedníkŧ (srov. Sk 18,23). V Galacii a Frýgii se dlouho nezdrţel a spěchal do Efezu. V té době byl nejdŧleţitějším městem v Malé Asii.62 Efez byl centrem kultu bohyně Artemis, která tu měla svŧj chrám nazvaný Artemision, povaţovaný za jeden ze sedmi divŧ světa. Socha bohyně byla vyrobena pravděpodobně ze spadlého meteoritu, proto se říkalo, ţe Artemis přišla z nebe.63 Hlavní kněz jejího chrámu byl eunuch a jmenoval se Magabyzos. Při kultu mu pomáhali kněţí i děvčata – panny. Zasvětili se bohyni v nejlepších letech, potom si mohli zaloţit vlastní rodiny.64 V Efezu Pavel nejdříve pŧsobil tři měsíce v synagoze (srov. Sk 19,8). Později, pravděpodobně aby se vyhnul střetŧm se ţidy, se uchýlil do Tyranovy školy a promlouval k pohanŧm. Jak uvádí Skutky apoštolŧ, to trvalo dva roky a Pavlova činnost musela být velmi účinná, jak o tom popisují Sk 20,17-38. Jisté je, ţe tu Pavel strávil dostatečně dlouhou dobu na to, aby se Pánovo slovo stalo známým nejen v Efezu, ale v celé provincii Asie (srov. Sk

61

L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 161. Efez měl na konci l. stol. po Kr. přibliţně 450 – 500 tis. obyvatel. Městské hradby měly výšku 10 m a délku asi 9 km. Město dobyli Římané v roce 133 před Kr., kteří z něho udělali administrativní centrum provincie Asie. Nachází se na dnešním území západního Turecka. Město je dnes neobydlené, provádí se archeologický výzkum, nad městem dnes najdeme zbytky dochovaného Artemidina chrámu. Byla zde početná ţidovská komunita. Podle Ireneje a Eusebia se Efez stal domovem apoštola Jana. Jsou zde zbytky byzantského chrámu s prázdným hrobem sv. Jana. Pŧjdeme-li po turistické trase této lokality, uvidíme v dáli zbytky dvojlodního chrámu Panny Marie, kde se konal roce 431 po Kr. třetí celocírkevní koncil, odsuzující nestoriánské christologické bludy. Srov. E. M. B. GREEN – C. J. HEMMER, „Efez“, s. 193-195. Srov. téţ http://cs.wikipedia.org/wiki/Efesos; http://efesos.navajo.cz, citováno dne 6. 7. 2008. 63 Srov. K. KLIESCH, Skutky apoštolů, s. 111. 64 Srov. R. BOGACZ, Rola poznania Anatolii w zrozumieniu postaci św. Pawla, s. 18-19. 62

25

19,11-12). V době prvního období svého pobytu v Efezu začaly Pavlovi přicházet zprávy od komunit, které zaloţil na druhé misijní cestě. Pavel toto období v Efezu vyuţil i na listovní korespondenci s některými komunitami. Pravděpodobně v roce 55 po Kr. zde napsal první list Korintským. V 1 Ko 16,8 najdeme naráţku na pobyt v tomto městě. Zde napsal téţ svŧj list Galatským. Společenství v Efezu uţ bylo dostatečně silné a pevné a Pavel pocítil potřebu jít dále. Jeho touhou bylo dostat se do Říma (srov. Sk 19,21). Jeho plány však narušila událost – roztrţka se zlatníkem Demeterem a taktéţ zřejmě i uvěznění. V NZ se sice nikde výslovně nehovoří o Pavlově věznění v tomto městě, obvykle se však zastává názor, ţe formulace v 1 K 15,32 „v Efezu jsem podstoupil zápas se šelmami“ vypovídá o apoštolově věznění. Z vězení píše téţ list Filipským, komunitě Pavlovi velmi blízké a milé. Během svého pobytu učinil Pavel ještě krátkou návštěvu Korintu. Po té se Pavel vydává směrem do Troady, odkud měl přejít do Makedonie. V Troadě měl potkat Tita, který mu měl přinést informace o komunitě v Korintu. Avšak s Titem se setkává aţ v Makedonii (srov. 2 K 7,5-7). Ten mu přináší dobré zprávy a Pavel píše druhý list Korintským. Pavel navštívil hlavní křesťanské společenství ve Filipech, Tesalonice a v Beroji. V Makedonii se nezdrţel dlouho, ale „prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Boţím…“ (Sk 20,2). Zde mŧţeme započítat i návštěvu Ilýrie (srov. Ř 15,19). Dále putoval do Řecka, kde strávil tři měsíce (srov. Sk 20,3). Snad čekal na dobré počasí pro plavbu zpět do Sýrie. Pravděpodobně v tomto období napsal Pavel v Korintu list Římanŧm. Na jaře r. 58 po Kr. se chystá nalodit v přístavu v Kenchrejích, v přístavním městě Korintu, a vyplout do Sýrie. Avšak skrze úklady, které mu strojili Ţidé, se rozhodl vrátit do Makedonie a do Filip, kde strávil Velikonoce (srov. Sk 20,6). V Troadě se nalodil a odplul do Miléta (Sk 20,3-6.13-15),65 kde pronesl řeč ke starším z Efezu (srov. Sk 20,18-35). Z Milétu plul lodí do Týru a dále pak do Ptolemais na pobřeţí Palestiny. Odtud šel pěšky do Cesareje Přímořské. Zde je přijal jáhen Filip (srov. Sk 6,5 a 8,5-40). Z Judska přišel prorok Agabus, který Pavlovi předpovídal uvěznění.66 Ani Efezané z Milétu, ani učedníci v Týru, ani Agabus (srov. Sk 21,10) nedokázali Pavla odradit od cesty do Jeruzaléma. Sk 21,15-16 uvádí, ţe na cestě z Cesareje se Pavel se svými společníky ubytoval u Mnasona z Kypru, jednoho 65

Milét – ve starověku námořní a obchodní město Malé Asie, v provincii Caria, jiţně od ústí řeky Maiandra a jiţně od Efezu. Město proslulo slavným chrámem Apollonovým a jako rodiště filosofŧ Thaleta a Anaximandra. Po zničení Alexandrem Velikým bylo znovu vybudováno, dnes však zde najdeme jen zbytky starověkého města u nynější Palatie. Pavel se zde loučí se staršími Efezskými, kteří stejně jako on tušili, ţe jej více nespatří. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 425. 66 Agabus – křesťanský prorok doby apoštolské pocházející z Jeruzaléma. Postava je vzpomínána uţ ve Sk 11,27-30, kde ohlašuje velký hlad za císaře Klaudia (41 – 54 po Kr.) před smrtí krále Heroda, tedy v r. 44. Agabus v duchu starozákonních prorokŧ dělá symbolický úkon (srov. Iz 20,1; Jr 13,1; Ez 4-5). Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 11.

26

z prvních učedníkŧ. A tak Pavel přichází v roce 58 po Kr. do Jeruzaléma. 2.5.5 Pavlovo zatčení v Jeruzalémě a věznění v Cesareji a v Římě Byly svátky letnic (Sk 20,16) a Jeruzalém byl plný poutníkŧ z rŧzných koutŧ světa, kteří přišli na svátky.67 Někteří Ţidé z provincie Asie, kteří se pravděpodobně dostali do kontaktu s Pavlem a Trofimem,68 je poznali a obvinili z porušování Mojţíšova zákona a ze znesvěcení chrámu, neboť pohana (Řeka) přivedl do nádvoří, kde mohli vstoupit jen Ţidé. Před rozlíceným davem Ţidŧ byl zachráněn římskými vojáky (srov. Sk 21,31-32), kteří kontrolovali situaci z pevnosti Antonia.69 Druhého dne promlouvá před veleradou. Před ţidovskými úklady ho chrání římský velitel, kdyţ Pavla posílá do Cesareje k prokurátorovi Felixovi (srov. Sk 23,23-33). Před Felixem se Pavel úspěšně bránil, byl však ponechán dva roky ve vazbě. Po prokurátorovi Felixovi nastupuje Festus. Ţidé ţádali, aby byl Pavel převezen a souzen v Jeruzalémě. Ten se však odvolává jako římský občan a dovolává se soudu v Římě (srov. Sk 25,11). Někdy okolo roku 60 po Kr. prokurátor Festus rozhodl o převezení Pavla a některých dalších vězňŧ do Itálie. Pavel tedy odplul podél pobřeţí Malé Asie a Kréty do Itálie (srov. Sk 27,1-44). Loď však vlivem silného severovýchodního větru v blízkosti pobřeţí Malty ztroskotala. Zde se po Pavlově přímluvné modlitbě dějí zázraky. Sám kousnutý zmijí Boţí mocí přeţívá a taktéţ vkládá ruce na nemocné a ti jsou uzdravováni. Po uplynutí zimy, po třech měsících (pravděpodobně na jaře r. 61 po Kr.) opouští ostrov Malta a plují přes Syrakusy a Regio do Puteol.70 Zde jsou sedm dní hoštěni místními křesťany (srov. Sk 28,14) a pak se vydávají do Říma. Přišli po Appiovo Forum,71 kde jim šli naproti

67

Svátek letnic patří mezi trojici největších svátkŧ, kdy se putovalo do Jeruzaléma (srov. Ex 23 a Lv 23). Konal se v 50. den po Velikonocích, kdy se přinášely prvotiny z obilí. V hebrejštině se nazývá Svátek týdnŧ (srov. F. TRSTENSKÝ, Aby si poznal spolahlivost učenia, s. 60). 68 Trofimus – pohan, obrácený na křesťanství, rodilý v Efezu; doprovázel Pavla z Makedonie do Asie a potom do Jeruzaléma. Pavel jej pak nemocného nechává v Milétu (2 Tm 4,20). Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 1113. 69 Pevnost Antonia se nacházela na severozápadní části chrámové plošiny. Podle Josefa Flavia pevnost pocházela z období Hyrkána I. (135 – 105 př. Kr.). Stavba měla čtvercový pŧdorys, v kaţdém rohu byla vysoká věţ. Herodes pevnost zrekonstruoval a pojmenoval podle svého přítele a člena římského triumvirátu Marka Antonia. Pevnost slouţila na kontrolu chrámového prostoru, na kterém často docházelo k nepokojŧm. Pevnost pravděpodobně slouţila i jako Prétorium – administrativní budova pro římského prokurátora a tedy místo, kde Poncius Pilát odsoudil Jeţíše Krista. Srov. J. MAJERNÍK – L. SCHEIDOVÁ, Spoznávajme Svätú zem pohĺadom archeologov a biblistov, s. 157. 70 Puteoli (latinsky = malé studně) – město na severní straně zálivu neapolského, vzdálené 11 km od Neapole. Jméno má po četných prohlubních nebo studnách se sirnatými prameny. Pŧvodně se v 6. stol. př. Kr. jmenovalo Dicaerchia. V době Pavlově bylo věhlasným, velkým obchodním přístavem pro styk s Východem. Cestující do Říma zde rádi nastoupili cestu po pevnině, aby se vyhnuli plavbě po nebezpečném skalnatém pobřeţí. Město se nyní jmenuje Pozzuoli. Kdysi zde ţilo mnoho Ţidŧ a jiných cizincŧ. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 768. 71 Šlo o obchodní město asi 66 km jiţně od Říma a 155 km od Puteol. Bylo postaveno v roce 312 před Kr. během výstavby známé římské cesty Via Appia, která spojovala Řím s městem Capua. Cestu dal zbudovat Appius Claudius Caecus. Město nabízelo ubytování cestujícím do Říma.

27

bratři z Říma. Přes Tři Taberny, kde se Pavel taktéţ setkal s bratry, dorazil do Říma (Sk 28,15). Zde se Pavel těšil velké úctě bratrŧ. Pavlova pověst byla známá v Římě uţ dávno před jeho příchodem. V Římě Pavel mohl bydlet v soukromém bytě s vojenskou stráţí. Hlásal evangelium Ţidŧm i pohanŧm. Pavlovo evangelium zakončilo svoji vítěznou pouť, kdyţ se dostalo do srdce tehdejší velké Římské říše. Pavel zde strávil asi dva roky v lehčí domácí vazbě (srov. Sk 28,16-30). 2.5.6 Závěr Pavlova života Rekonstrukce Pavlova ţivota v době a po skončení římského vězení je téměř nemoţná, neboť chybí dostupné hodnověrné prameny. O dalším Pavlově osudu se v Novém zákoně mŧţeme dovídat jen z tzv. pastorálních listŧ (srov. 1-2 Tm, Tt), které především poukazují na Pavlovu velikost a autoritu v křesťanských společenstvích.72 Předpokládáme-li jejich autentičnost, vychází z nich najevo, ţe Pavel po dvouletém římském zajetí opět navštívil východ Římské říše, ustanovil Timoteje jako představeného církevní komunity v Efezu (srov. 1 Tm, 1,3) a Tita na Krétě (srov. Tt 1,5). 2 Tm mŧţeme chápat jako Pavlovu závěť před smrtí. Tento list předpokládá Pavlovo věznění v Troadě (srov. 2 Tm 4,13) a pak opět jeho dopravení do Říma (srov. 2 Tm 1,17), kde napsal tento list uţ opět ve vězení. Informace o konci Pavlova ţivota čerpáme dále z církevní tradice. Klement Římský píše asi kolem roku 95 po Kr. ve svém listu do Korintu o tom, ţe Pavel „došel aţ na hranice západu“ (1 Klem 5,7), coţ by mohlo napovídat, ţe Pavel ve Španělsku byl. Z Ř 15,15.24 víme, ţe tuto cestu Pavel plánoval. Tuto skutečnost však nemŧţeme potvrdit ani vyvrátit.73 Taktéţ Eusebius (HE 2,22,3) podává svědectví o Pavlově druhém uvěznění v Římě a o jeho mučednické smrti za císaře Nerona (r. 54-68 po Kr.). Cituje taktéţ Dionýsia z Korintu (* 170), ţe Petr a Pavel „byli umučeni v téţe době“ (HE 2,22,3).74 Sv. Jeroným uvádí, ţe byl Pavel sťat ve 14. roce panování císaře Nera, tedy v roce 67 po Kr., v tentýţ den jako svatý Petr, a byl pochován na Ostijské cestě. Tertulián (De praescr. 36) píše o Pavlově smrti stětím.75

72

Srov. P. POKORNÝ, Literární a teologický úvod do Nového zákona, s. 164. Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 164-165. 74 Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 77. 75 Tradice o 29. červnu jako o dni mučednické smrti Petra a Pavla vznikla pravděpodobně spojením dne smrti s dnem přenesení jejich ostatkŧ do katakomb svatého Šebestiána v roku 258 po Kr. během pronásledování křesťanŧ za císaře Valeriána (253-260 po Kr.). Později papeţ Silvestr I. (314-335 po Kr.) přenesl jeho ostatky do baziliky postavené císařem Konstantinem (314-335 po Kr.) v roce 324 po Kr. na místě, kde byl Pavel pochován. Srov. J. HOLZNER, Apoštol Pavel, s. 560. 73

28

Druhá část: Místa Pavlova působení během tzv. druhé misijní cesty Úvodem bude dobré říci něco o podmínkách Pavlových cest, v jakých poměrech se Pavel pohyboval. Pavlovy cesty byly ulehčené celkovou situací, která vládla v 1. století po Kr. v Řecku, Malé Asii a všeobecně na Blízkém východě. Bylo to především zásluhou řecké kultury a římské politicko – vojenské moci. Od doby Alexandra Velikého (356 – 323 před Kr.) celá oblast směřovala ke kulturní a politické jednotě. Tento velký dobyvatel ovládl Palestinu a Sýrii v roce 332 před Kr. Po jeho smrti bylo celé impérium rozděleno mezi jeho generály. Ti byli vedeni v helénské kultuře a rozšiřovali ji na svých územích. Vládla mezi nimi vzájemná rivalita a navzájem chtěli ovládnout území toho druhého. Tyto roztrţky a nejednotnost byly později pro Římskou říši výhodou při dobývání nových území. Římané postupně přetvářeli území generálŧ na římské provincie tak, jak byli dobývané. Proto dochází k postupné dvojnásobné jednotě: helénské – po stránce kulturní a římské – po stránce politické. Proto také nebyla administrativním jazykem latina, ale řečtina. Všechny Pavlovy listy byly napsány v řečtině. Náboţenství byla pod vlivem řeckého panteonu76 a převládal náboţenský synkretizmus.77 Římský politický vliv umoţňoval Pavlovi být římským občanem, helénská kultura mu zase umoţňovala mluvit stejným jazykem lidí, které potkával a náboţenský synkretizmus mu umoţnil ohlašovat otevřeně křesťanskou víru. Mŧţeme říci, ţe byl člověkem dvou kultur. Pŧvodem i náboţenstvím byl Ţid, který mluvil řeckým jazykem a vyrŧstal v helénském prostředí. Výhodou v ohlašování evangelia byl pro Pavla i dobře propracovaný systém suchozemských i mořských cest, který vybudovali Římané. Celkově existovalo přibliţně 85000 km cest, které Římané nazývali „viae“. V Palestině byla hlavní cestou Via Maris, která šla z Damašku do Egypta po středomořském pobřeţí. Další známou cestou byla Královská cesta (Via Regia), která vedla z Egypta přes Sinajský poloostrov územím Edomu, Moabu a Amonu do Damašku, tedy po východní straně řeky Jordánu.78 U cest byla vybudovaná místa 76

Slovo panteon pochází z řečtiny a znamená „všichni bohové“. Jde o chrám pro všechna boţstva v určité oblasti. Nejznámější byl římský panteon, postaven v letech 27-25 př. Kr. 77 Synkretizmus je spojování rŧzných náboţenských prvkŧ a představ s cílem uvést do souladu rozdílná náboţenství. Srov. J. HERIBAN, Príručný lexikón biblických vied, s. 975-977. 78 Via Maris v překladu znamená Mořská cesta. Její název se odvozuje od citace v Mt 4,15: „Krajina Zabulon a krajina Neftali, na cestě k moři…“. Pŧvodně se nazývala Filištínská cesta, neboť pobřeţí Palestiny ovládli Filištínci. Za císaře Trajána (98-117 po Kr.) dostala Královská cesta pojmenování Via Traiana Nova (dle

29

na odpočinek, nakrmení taţných zvířat a opravu vozŧ. Rovněţ byly často vyuţívané cesty po moři. Lodě se plavily od března do listopadu. V zimě bylo moře zavřeno z dŧvodu nebezpečí bouřek. Lodě byly relativně velké, např. ta, která vezla Pavla do Říma, přepravovala 276 osob (srov. Sk 27,37). Traduje se, ţe ve starověku existovaly tři hlavní mořské cesty z oblasti východního středomoří do Itálie: 1) Severní, která vycházela z některého přístavu v Malé Asii a dále vedla přes Egejské moře. 2) Centrální cesta, která vedla z přístavŧ v Sýrii a Palestině přes jiţní část Kréty směrem na jih Sicílie (není jasné). 3) Jiţní cesta z Palestiny scházela do Alexandrie a kolem Afrického pobřeţí vystupovala směrem do Syrakus na Sicílii a další italské přístavy. Obvykle cesta z Palestiny do Říma trvala při příznivém větru 15 dnŧ, v opačném případě i měsíc.79 Apoštol Pavel nám o útrapách na svých cestách píše v 2 K 11,23-28. Cílem této práce bude pojednat o místech pŧsobení sv. Pavla během druhé misijní cesty – oblast Galacie, města Filipy, Tesalonika, Athény a Korint. Nebude pojednáno o městě a pŧsobení sv. Pavla v Efezu, protoţe toto místo nebylo cílem pŧsobení během druhé misijní cesty, nýbrţ pouhou zastávkou při zpáteční cestě do syrské Antiochie. Někdy v roce 49 po Kr. se Pavel tedy odebral na svoji druhou misijní cestu a bere s sebou svého nového společníka Silase.80 První část druhé misijní cesty byla pravděpodobně rychlá, Pavel a Silas navštívili komunity zaloţené na první cestě. Navštívili Kilikii, odtud přešli do Derbe, Lystry, Ikonia a Antiochie v Pisídii. Zdá se, ţe spor v Antiochii a později snad i událost – rozchod s Barnabášem měly vliv na celkový charakter Pavlových cest, které nabyly širokého horizontu a staly se ohlašováním evangelia „aţ po hranice světa“. Jediný dŧraz kladou Skutky apoštolŧ na návštěvu v Lystře, kde Pavel střetl Timotea, kterého mu doporučili věřící z Lystry a Ikonia (srov. Sk 16,2). Pavel ho připojuje k Silasovi. Kdyţ Pavel zakončil své pŧsobení mezi těmito komunitami, rozhodl se přejít na nové misijní území. Přešli přes Frýgii81 a Galacii, protoţe jim Duch Svatý nedovolil hlásat v Asii,82 ani jít do provincie soukromých poznámek, nahrávek a textových materiálŧ z pouti „Po stopách sv. Pavla“, červen 2007). 79 Zpracováno z poznámek a audionahrávek z pouti „Po stopách svatého Pavla“, Řecko, září 2006. 80 V případě Silase jde zřejmě o téhoţ, který je vzpomínán v Sk 15,27,a který pod jménem Silvanus je vzpomínán i v 1 Te 1,1; 2 Te 1,1; 2 K 1,19. 81 Frýgie byla pŧvodně královstvím. V roce 133 před Kr. ji Římané začlenili do své říše a rozdělili mezi provincie Galacie a Asie. Frýgie se rozkládala okolo břehŧ řeky Sakarya v dnešním Turecku a ústí do Černého moře (srov. http// encyklopedie.seznam.cz/heslo/511132-frygie)., citováno dne 5.7.2008. Je to z větší části vysočina. Hlavními městy byly Kolossy, Laodicea, Hierapolis a Antiochie Pisidská. Antiochus Veliký (223-187 př. Kr.) přistěhoval do této krajiny 2000 ţidovských rodin z Mezopotámie. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 179. 82 Nejednalo se o kontinent Asie, ale o římskou provincii s názvem Asia. Římanŧm připadla v roce 190 před Kr. Hlavními středisky této provincie byla města Efez a Pergamon. Pokud jde o další informace, viz http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/527545-asie-provincie., citováno dne 5. 7. 2008.

30

Bithynie83 (srov. Sk 16,6-7).

1. Galacie Galacie (latinsky Galatia) byla ve starověku vnitrozemské území, které se rozkládá v hornaté centrální Anatolii, dnes součástí Turecka. Keltové, pro něţ Helénové uţívali jména Galaťané (Galatai), se na počátku 3. století před Kr. zmocnili východní poloviny Frýgie, tu osídlili a vytvořili místní vládnoucí vrstvu. Od těch dob byla nazývána Galacií, případně „Galií Východu“.

1.1 Geografie a historie Galacie Galacie hraničila na severu s Bithýnií a Paflagonií, na východě s Pontem, na jihu s Kapadokií a Lykaonií a na západě s Frýgií. Území se nacházelo na velké centrální plošině, jejíţ nadmořská výška kolísá mezi 600 aţ 1000 m a skládalo se ze dvou částí oddělených řekou Halys (dnešní Kizilirmak). Na severu Galacie se rozprostírají planiny s poměrně dobře obdělávanou pŧdou, jeţ sahají aţ k holým svahŧm Paflagonských hor na severu. Zbývající území Galacie však představují neúrodné vysočiny, které směrem k jezeru Tuz Gülü na jihu pozvolna přecházejí v rozlehlou bezlesou krajinu. Tato krajina umoţňuje pouze pastevectví velkých stád ovcí a koz. Klimatické podmínky jsou extrémní, tuhé mrazivé zimy střídají horká léta. Roční úhrny sráţek jsou zde nejniţší v celé Anatolii. Města jsou zde velmi řídce a vzdálená od sebe. Nejvýznamnějším střediskem antické Galacie byla Ancyra (dnes Ankara), nynější hlavní město Turecka.84 Zhruba v roce 280 před Kr. opustily keltské kmeny Galii a vydaly se na jih, aby v letech 278-277 před Kr. obsadily území ve střední části Malé Asie. Sem je pozval bithýnský král Níkomédés I. Ten vyuţil Galaťanŧ jako ţoldnéřŧ v boji proti svému bratru Zipoetovi a proti seleukovské říši. Po těchto bojích hrozilo Galaťanŧm vyhlazení, ovšem Níkomédés a Antiochos uzavřeli v roce 275 před Kr. smír a Galaťanŧm byla přidělena k usídlení severovýchodní část Frýgie. V dalších bojích získali Galové i západní Kapadokii. Ve vnitrozemí Anatolie tak vzniklo rozsáhlé keltské teritorium, jeţ bylo od tohoto okamţiku zváno Galacií. V dalších desetiletích suţovali Galaťané západní polovinu Malé Asie a plenili zemi jako spojenci nebo jako ţoldnéři ve sluţbách rŧzných helénistických králŧ. K tomu jim napomáhala zvláště ústřední poloha jejich území, ideální základna k nájezdŧm do okolních 83

V době Římské říše byla Bithynie královstvím, později byla přetvořena v římskou provincii, často však administrativně byla spojena s další provincií Pontus. Hlavními středisky Bithynie byla Nikomédie a Nicea (srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Bith%C3%BDnie), citováno dne 8. 7. 2008. 84 Dle http://cs.wikipedia.org/wikipedia/Galatie, citováno dne 15. 8. 2008.

31

krajin. V roce 188 před Kr. byli Galaťané poraţeni Římany v bitvě u Magnesie. Díky loajalitě vŧči Římanŧm si však zachovali jistou samostatnost, mohli mít své vlastní panovníky. V roce 64 před Kr. byla Galacie uznána za klientský stát Říma. Po zavraţdění třetího galatského krále Amynty v roce 25 před Kr. byla Galacie začleněna Augustem do římské říše jako jedna z provincií. Někdy po roce 70 po Kr. byla Galacie sloučena s Kapadokií v jediný správní celek, který přetrval do roku 117 po Kr., kdy byly tyto země opět rozděleny. Přestoţe se jednalo o jednu z ekonomicky nejslabších částí říše, jen málokterá provincie projevovala vŧči Římu tak vysokou míru oddanosti jako Galacie. Zdejší obyvatelstvo praktikovalo římskokeltský polyteizmus, příznačný pro všechna keltská území.85

1.2 Pavlova misijní činnost v Galacii Skutky apoštolŧ o pŧsobení sv. Pavla v Galacii mnoho nepíší, zmínka je jen na dvou místech – Sk 16,6; 18,23. Zato list sv. Pavla Galatským je obsáhlý a dá se z něho vyčíst mnohé o bohaté činnosti na tomto území. V uvedeném odkazu Sk 16,6-8 je zmínka o Duchu Svatém, který brání Pavlovi hlásat evangelium v provinciích Asia a Bithynia. Má ukázat, ţe Pavlova činnost je pod Boţím vedením, ţe rozhodnutí pro pozdější vstup na území Evropy je rozhodnutím Ducha Svatého. Pavel se v Galacii zdrţel pravděpodobně déle kvŧli nějaké tělesné slabosti – nemoci. V Ga 4,13 uvádí „Víte, ţe jsem byl nemocen, kdyţ jsem u vás poprvé zvěstoval evangelium“. O jakou nemoc šlo, nevíme. Nabízí se spojení Sk 16,6 o Duchu Svatém s nemocí v Ga 4,13, jako by to byla nemoc, která bránila Pavlovi jít do provincie Asia. Pavel asi vyuţil tuto tělesnou slabost – nemoc na to, aby zŧstal déle v oblasti Galacie a zaloţil tam církevní komunity. Tu se setkáváme s problémem, jak rozřešit pojem Galacie. Pŧvodně totiţ termín Galacie označoval region na severu Malé Asie, který sousedil s Bithynií, Frýgií, Lykaonií86 a Pisídií,87 obývaný potomky Keltŧ. Avšak později se termínem Galacie začala označovat římská provincie, která v sobě zahrnovala nejen region Galacie, ale i sousední regiony Pisídie, Izaurie, Paflagonie, Pontu a dočasně i území Pamfýlie. Označení Galacie je tedy dvojznačné.

85

Dle http://cs.wikipedia.org/wiki/Galatie., citováno dne 11. 7. 2008. Srov. téţ G. H. HANSEN, „Galatians, Letter to the“, s. 323-326. 86 Lykaonia – krajina ohraničená Kappadocií, Galacií, Frýgií, Pamfilií a Kilikií. Její obyvatelstvo mluvilo zvláštním, od řeckého odlišným nářečím. Jde většinou o území pusté, bez stromŧ, se slanými jezery, hornaté, vhodné pro chov ovcí. Hlavním městem byla Ikonie. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 388. 87 Pisidie – hornatá krajina západního Tauru v Malé Asii. Za doby římské náleţela k provincii Galacia, později se stala samostatnou. Pisidští svými výpady znepokojovali sousední krajiny a nikdy nebyli podrobeni ani Peršany ani Římany. Hlavním městem byla Antiochie Pisidská. Někteří se domnívají, ţe zmínka „v nebezpečenství od lupičŧ“ (2 K 11,26) se vztahuje na pobyt svatého Pavla v Pisidii. Křesťanství zde zapustilo kořeny aţ kolem roku 300 po Kr. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 634.

32

Ve Sk 16,6 a Sk 18,23 píše autor, ţe Pavel procházel „galatskou krajinou“, coţ je moţné chápat jako pŧvodní území obyvatel keltského pŧvodu. Ve Sk 13-14 a Sk 16,1-5 je uvedena návštěva sv. Pavla v jiţních částech římské provincie Galacie. Uţ od 18. století se badatelé přou, které území měl pisatel Skutkŧ a Pavel ve svém listě Galatským na mysli. Proti sobě stojí teorie severogalatská, obhajující pŧvodní území Galaťanŧ a teorie jihogalatská, upřednostňující území rozšířené římské provincie. Většina badatelŧ však dnes uţ dává přednost teorii severogalatské. V úryvku Ga 4,13 je zmínka o první ze dvou návštěv sv. Pavla v Galacii. Tato vyhovuje oběma teoriím, neboť návštěvy v Galacii mohly proběhnout při první a druhé (v případě jihogalatské teorie), nebo při druhé a třetí cestě (v případě severogalatské teorii). Dŧvodem pro upřednostnění severogalatské teorie je počínání samotného apoštola Pavla, který běţně uţíval názvy regionŧ (srov. Ga 1,21; 1 Te 2,14) a při oslovení „nerozumní Galaťané“ měl na mysli skutečné Galaťany.88 První církevní komunity, které Pavel spolu se Silasem a Timotejem v Galacii zaloţil, byli pohanokřesťanské. Pavel zdejším křesťanŧm hlásal Jeţíše Krista jako Toho, který nás osvobozuje od hříchu a spasil skrze svou lásku a smrt na kříţi. Po odchodu Pavla však přicházejí do Galacie ţidokřesťané, kteří prohlašovali Pavlovo evangelium za nedostatečné. Tvrdili, ţe Galaťané by měli nejprve přijmout i Starý zákon s právními předpisy pro Boţí lid a k tomu patří především smluvní znamení Izraele, obřízka (srov. Ga 2,3; 5,2-11). Podle jejich pojetí zjevil Bŧh Izraeli Zákon jako cestu ke spravedlnosti před Bohem a tím ke spáse. Tohoto cíle dosahuje člověk tak, ţe svými skutky plní ustanovení Zákona. Mnoho křesťanŧ v Galacii tlaku příchozích ţidokřesťanŧ podlehlo a nechali se obřezat. Celou problematiku víry v Jeţíše Krista jim Pavel objasňuje v pozdějším Listu Galatským. Kdyţ se Pavel setkal se zmrtvýchvstalým Kristem, pochopil Zákon novým zpŧsobem. Ne Zákon, ale Jeţíš Kristus je vrcholem Boţího zjevení. Zákon není cestou ke spravedlnosti před Bohem a ke spáse. Byl dán „kvŧli proviněním“ (srov. Ga 3,19), aby člověka usvědčil z hříchu, ze kterého se sám neosvobodí. To za nás učinil jednou provţdy Jeţíš Kristus. Sám spravedlivý podrobil se rozsudku Zákona a vykoupil na kříţi z jeho moci a ze smrti ty, kteří ve víře přijímají Jeho oběť. Zákon je poţadavkem spravedlnosti, ale spravedlnost nemŧţe dát. Ta je nám darována v oběti Kristově a člověk ji přijímá ve víře. Ţidovský blud měl mnoho společného s někdejším pohanstvím Galaťanŧ. Představuje cestu zpět do otroctví „vesmírným mocnostem“ (srov. Ga 4,3-9), tj. ke zpŧsobu ţivota, v němţ se člověk cítí ohroţen skutečnostmi, které nemá pod svou mocí, a proto se je snaţí nějakými svými úkony ukonejšit, 88

Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 187-188.

33

aby mu neškodily (např. zde obřízkou). Takové otroctví uzavírá přístup k plnému lidskému ţivotu.89

1.3 Pavlova korespondence – List Galatským Na situaci v křesťanské obci v Galacii, o níţ se Pavlovi přinesly zprávy, nemohl nereagovat. U Galaťanŧ, kterým Pavel s rozhodností zvěstoval evangelium nepodléhající Zákonu, zašli judaisté daleko, kdyţ se dodatečně pokoušeli zavést Zákon a obřízku. Popírána byla také veškerá Pavlova autorita. Situace vyţadovala výstraţný signál a nekompromisní odpor. Motivem nebyla zraněná ješitnost, ale ohroţení Kristova evangelia (srov. Ga 2,4n) a také církve mezi pohany (srov. Ga 2,2; 4,11). Nemohl zasáhnou osobně, proto píše dopis. Pravděpodobně byl dost daleko, neţ aby se mohl vrátit. Nad místem, kde list Galatským Pavel napsal, visí otazník. Podle Sk 19 pobýval Pavel v létech 55-56 v Efezu, kde mohlo k napsání listu dojít. Protoţe je zde ale patrná tématická příbuznost listu Galatským a listu Římanŧm (napsaným pravděpodobně v Korintu), je pravděpodobné, ţe byl list napsán během Pavlova putování Makedonií při třetí misijní cestě v roce 56 nebo 57.90 List Galatským byl ovšem napsán před listem Římanŧm. Pro sepsání v Makedonii hovoří i určité styčné body mezi listem Galatským a 2 Korintským. Opomeneme-li Skutky apoštolŧ, pak z hlediska historického není ţádný pramen tak poučný ohledně Pavlova ţivota a dějin raného křesťanství jako právě list Galatským. Pomocí listu Galatským tedy mŧţeme zblízka zakoušet pohnuté začátky církve a přímo poznávat proţívání své identity prvními křesťany. Jestliţe se má obecně za to, ţe z teologického hlediska je nejdŧleţitějším Pavlovým listem list Římanŧm, pak se dá konstatovat, ţe o mnohých společných tématech hovoří uţ i list Galatským (společná témata: ospravedlnění, Abrahám, dar Ducha, ţivot v Duchu).91 Mŧţeme říci, ţe list Galatským patřil uţ od počátku křesťanství k nejznámějším Pavlovým listŧm (potvrzují to např. Polykarp, Irenej, Tertulián).92

Struktura listu93 1.

ZAČÁTEK LISTU (1,1-10)

Úvodní preskript (1,1-5) Podnět k sepsání (1,6-10)

89

Srov. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Nový zákon, s. 177 Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 73. 91 Srov. R. RADL, List Galaťanům, s. 7. 92 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 190. 93 Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 73-74. 90

34

2.

PAVLOVO EVANGELIUM JE OD BOHA SKRZE KRISTA (1,11-2,21)

Povolání za apoštola – evangelium skrze zjevení (1,11-24) Pavlovo evangelium uznáno na sněmu v Jeruzalémě (2,1-10) Poslušnost Zákonu nebo víra (2,11-21) 3.

PAVLOVO EVANGELIUM JE PODLE PÍSMA (3,1-5,12) 3.1. Výzva Galaťanŧm, zkušenost jejich víry (3,1-5) 3.2. Abrahamova víra a zaslíbení poţehnání (3,6-18) 3.3. Postavení Zákona v dějinách spásy, víra a synovství v Bohu (3,19-4,7) 3.4. Varování před návratem do starého otroctví (4,8-20) 3.5. Svědectví písma – Sára a Hagar (4,21-31) 3.6. Svoboda nebo otroctví, výzva Galaťanŧm (5,1-12)

4.

SVOBODA V LÁSCE A V DUCHU (5,13-6,10) 4.1. Láska jako plod Ducha – sluţba bliţnímu (5,13-25) 4.2. Varování před ješitností, výzva ke vzájemné pomoci (5,26-6,10)

5.

KONEC LISTU – POSTSKRIPT (6,11-18)

Literární a teologický charakter V době svého putování na třetí misijní cestě dostával Pavel zprávy i od křesťanských komunit v Galacii, které zaloţil na své druhé misijní cestě. Rozhodl se na tyto podněty reagovat. List je dŧleţitý nejen pro nauku, kterou velmi ve svém listu zdŧrazňuje, ale i pro bohaté Pavlovy autobiografické údaje. Mŧţeme říci, ţe se jedná o nejbojovnější Pavlŧv list, zaujme čtenáře svým zápalem a horlivostí pro Kristovo evangelium. Opomeneme-li ve struktuře listu první úvodní část a poslední závěrečný postskript, zbývají nám tři dŧleţité části. V první (srov. 1,11-2,21) Pavel brání svoje povolání být apoštolem, které bylo zpochybňováno falešnými bratry. V druhé (srov. 3,1-5,12) vysvětluje nauku o Zákoně a ospravedlnění. V třetí části (srov. 5,13-6,10) povzbuzuje věřící v Galacii, aby zŧstali pevní ve svobodě, kterou pro ně získal Kristus. Předně Pavel obhajuje své povolání být apoštolem. Apoštolát je milostí a při setkání v Jeruzalémě uznali Jakub, Petr a Jan tuto milost, kterou Pavel dostal od Boha (srov. Ga 1,15). Své povolání chápe jako Boţí zásah do jeho ţivota uţ v lŧně matky na zpŧsob starozákonních prorokŧ: „Ale ten, který mě vyvolil uţ v těle matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národŧm. Tehdy jsem nešel o radu k ţádnému člověku, …“ (srov. Ga 1,15-16). Proto jeho povolání nemŧţe

35

pocházet od lidí, neboť obsah jeho evangelia nemá lidský pŧvod, ani se ho nenaučil ani nepřijal od lidí, ale bylo mu svěřeno prostřednictvím zjevení Jeţíše Krista. Po svém odchodu z Galacie se do komunit, které zaloţil, vloudili falešní bratři, jak je Pavel pojmenovává (srov. Ga 2,4). Byli to ti, kteří viděli v křesťanství náboţenství postavené na ţidovství a nedokázali se stát křesťany bez toho, aby současně nezachovávali všechny předpisy Mojţíšova zákona, počínajíc obřízkou. Tento svŧj postoj se snaţili vnutit křesťanŧm v Galacii. Pavel jde v listu do hloubky problému a pojednává o vztahu Zákona s ospravedlněním. Poukazuje na to, ţe Zákon měl jen přípravnou úlohu, která je překonána Kristovým evangeliem. V ohroţení je samotná podstata evangelia. Pokud by zvítězila pozice falešných bratrŧ, křesťanství by se stalo jen ţidovskou sektou a kdo by se chtěl stát křesťanem, musel by se nejdříve stát Ţidem. P. Pokorný popisuje tuto situaci a říká, ţe Pavlovi nešlo o to, aby Zákon zneváţil, ale naopak mu chtěl udělit dŧleţitou roli „hlídače“, jakési zábrany, která má z Boţí vŧle udrţet lidské chování v určitých mezích, avšak sám o sobě nevede k cíli, ke spáse, ke společenství s Bohem. Pavel vyhlašuje, ţe cestou ke spasení, k cíli ţivota, ke společenství s Bohem je spolehnutí na Boţí milosrdenství a víra v Krista.94 V další části listu (srov. Ga 3,1-5,12) Pavel nabízí příklad Abraháma, který je dŧleţitou postavou jak pro ţidovství, tak i pro křesťanství. Na osobě Abraháma chce objasnit mnohé teologické a náboţenské problémy. Cituje Gn 15,6: „Abrahám Hospodinovi uvěřil a on mu to přičetl jako spravedlnost“ (srov. Ga 3,6). Abrahám vloţil všechnu svoji dŧvěru v Boha, opustil sebe samého a vloţil se do Boţího příslibu, který se dotýkal hlavně velkého potomstva. Pavel ve vyjádření „a on mu to přičetl jako spravedlnost“ překonává ţidovskou interpretaci. Jestliţe Ţidé vnímali Abrahámovo „uvěřit Bohu“ jako zásluţný skutek, pak Pavel jde ještě dál. Podle něho není Abrahám shledán spravedlivým skrze zásluhu či jednorázový úkon víry, ale skrze bezmeznou dŧvěru Bohu. Spolehl se na sílu a stvořitelskou moc Boţí, nespoléhal sám na sebe. Uvěřil Boţímu slovu a všechnu svou budoucnost vloţil do rukou Boţích. A tak

jedině na základě „ţivota z víry“ byl prohlášen za spravedlivého, a to

samotným Bohem. Pavel tímto chce říci, ţe jedině ti, kdo takto ţivotem vyznávají svou víru, se mohou nazývat syny Abrahamovými. Jde o synovství nadpřirozené.95 Pavel se tu dále věnuje i dnes aktuálnímu tématu svobody. Kristus nás osvobodil, abychom my sami byli svobodní. Jde o svobodu ve dvojím smyslu. V prvním případě jde o svobodu v negativním smyslu, svobodu „od něčeho“. Kristus nás osvobodil od Zákona (srov. Ga 3,13; 94 95

Srov. P. POKORNÝ, Literární a teologický úvod do Nového zákona, s. 175. Srov. W. RADL, List Galaťanům, s. 42.

36

4,5), od přítomného zla (srov. Ga 1,4; 6,14), od obřízky (srov. Ga 2,1-10), od hříchu (srov. Ga 1,4; 2,17; 3,22), od vlivu těla (srov. Ga 5,13.24). Pavel chápe svobodu i v pozitivním smyslu. Je to svoboda „k něčemu“. Kristus nás osvobodil, abychom byli Boţími syny (srov. Ga 3,26), abychom měli účast na příslibech (srov. Ga 3,14-18), abychom se stali Boţími dědici (srov. Ga 3,18; 4,1-7), obyvateli nebeského Jeruzaléma (srov. Ga 4,21-31), abychom přinášeli lásku (srov. Ga 5,22), abychom kráčeli v Duchu Svatém (srov. Ga 5,16; 6,16). Kristus nás osvobodil na kříţi. Pavel dodává i dŧvod proč. Jako nejvyšší dŧvod udává lásku: „Vy jste povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příleţitost k prosazování sebe, ale sluţte v lásce jedni druhým“ (srov. Ga 5,13). Jde o svobodu, která nachází svoji realizaci v lásce. Nejde tedy o abstraktní cit, ale o konkrétní projev sluţby bliţním. Pavel nás vyzývá, abychom se osvobodili od marné slávy a dobrými skutky v lásce dosáhli věčné spásy.96 List svatého Pavla Galatským není jen historickým dokumentem vykreslujícím ţivot a krizi v první křesťanské komunitě v Galacii, ale má i obrovský teologický dopad na křesťany dneška. Vţdyť stále platí Pavlova výzva, ţe ke spáse je nezbytná víra skrze lásku (srov. Ga 5,6). Toho si musí být kaţdý křesťan vědom a svobodu vyuţívat pro sluţbu Bohu a bliţním.97

2. Filipy Po svém pŧsobení v Galacii se vydává Pavel se svými společníky k Egejskému moři do přístavního města Troada (Troas), východiště z Asie do Evropy. V Pavlově době samozřejmě nikdo nevnímal přechod z Troady do protější Makedonie jako přechod z Asie do Evropy, jak to vnímáme dnes my. Sk 16,9 popisují: „Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“.98 Misionáři se tedy přeplavili z Troady do Samotrácie (Samothráké), coţ byl ostrov vzdálený přibliţně 35 km od Troady a vylodili se v Neapoli (dnešní Kavala).99 Odtud se vydali pěšky do 16 km vzdáleného města Filipy.

2.1 Geografie a historie města Město Filipy se nachází v oblasti východomakedonské roviny v severovýchodní části 96

Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 329. Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 189. 98 Římská provincie Makedonie se skládala z velké části z dnešního severního a středního Řecka. Okolo roku 500 před Kr. vzniklo na tomto území království, které největší rozkvět nabylo za vlády Filipa II Makedonského (382-336 před Kr.) a především jeho syna Alexandra Velikého (356-323 před Kr.). Makedonské války zpŧsobily, ţe království se v roce 146 před Kr. stalo definitivně součástí Římské říše. Dostupné na http.//cs.wikipedia.org//wiki/makedonie., citováno dne 24. 7. 2008. 99 Vzdálenost z Troady přes Samotrácii do Neapole je dle mapy přibliţně 230 km po moři. 97

37

dnešního Řecka. Tuto rovinu lemují hory a protéká jí řeka Gangites, která byla osídlena jiţ v rané době. K většímu osídlení pobízely i pohodlný přístup k moři, mnoţství lesŧ, doly na zlato a stříbro v pohoří Pangaion. Na místě dnešních Filip se kdysi rozkládala malá řecká kolonie Krenides, která byla dobyta makedonským králem Filipem II. Ten zde kolem roku 356 před Kr. dal budovat významné město s vlastním opevněním a dal mu své vlastní jméno. Doba rozmachu a rozkvětu města však netrvala dlouho, brzy Filipy upadly do bezvýznamnosti. Aţ o tři sta let později, kdy se roku 42 před Kr. v blízkosti Filip setkali v boji Marcus Antonius a Oktavián (později Augustus) na jedné straně a vrahové Julia Caesara Casius a Brut na straně druhé, kteří byli v boji poraţeni, nastává obnova Filip. Filipy se tak staly římskou kolonií. Protoţe se jednalo o město s mimořádně výhodnou polohou a bylo potřeba ho také zajistit, bylo obydleno z větší části válečnými veterány.100 Po bitvě u Actia roku 31 před Kr. sem posílá vítězný Oktavianus i vyvlastněné stoupence svého rivala Marka Antonia. Oktavián se povaţoval za spoluzakladatele Filip a změnil i jejich jméno na Colonia Augusta Julia Philippensis. Ty se tedy staly veteránskou a občanskou kolonií. Filipy měly vlastní samosprávu, byly osvobozeny od placení daní, správy tribunŧ a platilo zde stejné právo jako pro občany jiných italských měst. Sk 16,12 popisují Filipy jako „přední město v té makedonské oblasti“, avšak nebyly správním střediskem jako Tesalonika. Protoţe však leţelo na známé cestě Via Egnatia spojující východ se západem římské říše, stalo se významným obchodním střediskem, s trochou nadsázky i „malým Římem Orientu“.101 Asi polovina obyvatel byla latinského pŧvodu, coţ dosvědčují mnohé latinské nápisy. Zbytek obyvatel tvořili přistěhovalci a pŧvodní obyvatelé. Oficiální řečí zde byla latina, ale díky obchodním stykŧm s okolím se pouţívala převáţně hovorová řečtina. V menším počtu zde ţili také Ţidé, neboť neměli svou vlastní synagogu, ale pouze modlitebnu (srov. Sk 16,13).102 Město Filipy bylo typické také svým náboţenským synkretismem, koexistencí rozmanitých kultŧ. Oblibě se zde těšila boţstva římská, egyptská i řecká, ale i stará italská boţstva úrody a plodnosti. V této oblasti docházelo i ke všem moţným smíšením a prolínáním. Velkou roli hrál jistě i kult císaře.

2.2 Pavlova misijní činnost ve Filipech Filipy jsou místem, kde jako první na evropském kontinentu vznikla křesťanská obec (srov. Sk 16,11; F 4,15). Tuto křesťanskou obec zaloţil Pavel v roce 49-50 převáţně z bývalých pohanŧ (srov. Sk 16,33; F 2,25; 4,18; 4,2), ţidokřesťané však v ní byli také (srov. 100

Srov. B. MAYER, List Filipanům, list Filemonovi, s. 9. V Sk 16,21 se obyvatelé Filip označují jako „Římané“. 102 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 195-196. 101

38

Sk 16,13). Skutky apoštolŧ vypráví o obrácení bohabojné obchodnice s purpurem Lýdie z města Thyatir (srov. Sk 16, 13-15). Pavel hovoří, Lýdie naslouchá. Následně je pokřtěna ona i celý její dŧm. Vzniká církev v domě, který se stává i dočasným stanovištěm misionářŧ. Dále Sk uvádí epizodu o setkání Pavla s ţenou věšteckého ducha. Věštění bylo povaţováno za posedlost.103 Není bohabojná, nýbrţ potřebuje vykoupení. Tato ţena sice říká pravdu, ale nikomu tím neprospěje, neboť pochází ze špatného směru, mate a pohoršuje. Pronásleduje Pavla, ten zvěstuje cestu ke spáse, proto ji ve jménu Jeţíše Krista osvobozuje od Zlého. Protoţe tímto činem Pavel zničil zájmy majitele této ţeny, dostává se do vězení. I zde Bŧh skrze Pavla pŧsobí. Pavel je nejen zázračně Boţí mocí osvobozen, ale obrací na křesťanskou víru ţalářníka i celou jeho rodinu (srov. Sk 16, 16-34). Přestoţe je právo na straně Pavla, stává se v dŧsledku zázrakŧ a prŧběhu událostí pro představené města jeho přítomnost neúnosná, musí město opustit (srov. Sk 16,35-40). I tak byla Pavlova mise ve Filipech úspěšná. Odmítnutí na jedné straně přináší ve svém dŧsledku na straně druhé nové pokračování hlásání Boţí zvěsti a spásu do nových končin. Vztah mezi církevní obcí ve Filipech a Pavlem byl dobrý. O svém těsném vztahu vydává svědectví sám Pavel v listě Filipským: „I vy to víte Filipští, ţe v počátcích evangelia, kdyţ jsem vyšel z Makedonie, ani jedna církev se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami…“ (srov. F 4,15). Tato církevní obec tedy Pavla na jeho misijních cestách materiálně podporovala. Takovou pomoc od jiných církevních obcí odmítá (srov. l Te 2,9; 2 Te 3,7-9; l K 4,12; 9,15). Tuto církevní obec Pavel navštívil ještě i během své třetí misijní cesty (srov. Sk 20,1n) a také při cestě do Jeruzaléma (srov. Sk 20,6).

2.3 Pavlova korespondence – List Filipským Apoštol Pavel napsal tento list Filipským z vězení. Patří mezi čtyři tzv. listy z vězení (Ko, Ef, F, Fm). Z listu samotného je moţné vyvodit, ţe křesťané v této církevní obci se dověděli o uvěznění Pavla a prostřednictvím Epafrodita mu poslali dary (srov. F 4,18; 2,25; 4,14). V místě, kde byl Pavel uvězněn, však Epafroditos váţně onemocněl, coţ nesla církevní obec ve Filipech s velkými obavami (srov. F 2,26-30). Epafroditos se opět uzdravil a Pavel ho posílá zpět do Filip se svým dopisem. Byl tedy zřejmě doručitelem listu Filipským. Vyvstává otázka, kde a ve kterém vězení Pavel tento list napsal? Sám Pavel ve F 1,13 a ve F 4,22 naznačuje, ţe to místo má soud – pretorium a císařský dŧm. Tradiční názor vycházel z myšlenky napsání v tzv. první římské vazbě v letech 61-63. V 19. století se objevil názor, ţe list Filipským byl napsán v Cesarei Přímořské v létech 58-60 a mohlo jít o Herodovo 103

Srov. K. KLIESCH, Skutky apoštolů, s. 98.

39

pretorium, tedy vládní budovu v Cesarei, kterou vyuţívali římští prokurátoři. Samotná budova pretoria jistě nebyla výsadou města Říma, ale římští úředníci měli jistě vládní budovy i ve všech provinciích, tedy i ve městě Efezu. Od 20. století se mezi biblisty prosazuje spíše názor, ţe list Filipským napsal Pavel ve vězení v Efezu, v létech 55-56.104 Efez jako místo napsání listu Filipským vyhovuje především z těchto dŧvodŧ: 1. V listu Filipským je vězení popsané jako momentální událost: „…vedete týţ, jaký jste u mne viděli a o jakém nyní slyšíte“(srov. F 1,30). To předpokládá krátký pobyt ve vězení. 2. Pavel je přesvědčen, ţe vězení brzy skončí: „Proto pevně spoléhám, ţe zŧstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Jeţíši, kdyţ k vám opět přijdu“ (srov. F 1,25-26; 2,23-24). 3. Krátká vzdálenost z Efezu do Filip umoţňovala snadnější komunikaci. Cesta z Efezu do Filip mŧţe být odhadem 4 x kratší neţ cesta do Říma. Tím mohl být styk Pavla s Filipany častější. Z listu se dá usoudit, ţe cest mezi Pavlovým vězením a filipskou obcí bylo více (zpráva o Pavlově uvěznění, Epafroditus nese Pavlovi dary, zpráva o Epafroditově nemoci, zpráva Filipanŧ ohledně obav o Epafrodita). P. Pokorný hovoří o jistých rozporech v literární stavbě, které napovídají, ţe list byl psán buď na pokračování a postupně doplňován nebo do něho byly zahrnuty podstatné části několika dopisŧ. Odvolává se na biskupa Polykarpa ze Smyrny, který ve třicátých letech druhého století doporučil Fipanŧm, aby bedlivě četli listy, které jim apoštol Pavel psal (POLYKARP, Filipanům, 3,2). Věděl tedy, ţe jich bylo víc.105 Pro napsání v Efezu by mluvila i Pavlova věta z 1 K 15,32: „…v Efezu jsem podstoupil zápas se šelmami jen z lidských pohnutek,…“. Kaţdopádně otázka místa sepsání listu zŧstává nadále otevřená.

Struktura listu106 1.

ZAČÁTEK LISTU – PRESKRIPT (1,1-11)

Úvodní pozdrav (1,1-2) Díkŧvzdání (1,3-11) 2.

PAVEL – SLUŢEBNÍK EVANGELIA (1,12-2,18)

104

Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 199-200. Srov. P. POKORNÝ, Literární a teologický úvod do Nového zákona, s. 178. 106 Srov. Bible. Písmo svaté starého i Nového zákona. Nový zákon, Ekumenický překlad, s. 187-190. Srov. téţ L. TICHÝ, List Filipanům. Překlad a exegetické poznámky. Dostupné na http://www.upol.cz/fileadmin/user, citováno dne 17. 8. 2008. 105

40

Osobní apoštolova situace (1,12-26) Napomenutí k věrnosti, chvalozpěv Jeţíši Kristu (1,27-2,18) 3.

PAVLOVO VYBÍDNUTÍ K ŢIVOTU S JEŢÍŠEM KRISTEM (3,2-4,2)

Varování před vnitřním nebezpečím (3,2-21) Napomenutí a výzva k dokonalosti (4,1-9) Poděkování za dar z Filip (4,10-20) 4.

KONEC LISTU – POSTSKRIPT (4,21-23)

Literární a teologický charakter List Filipským je uznáván za autentický – nesporný list napsaný apoštolem Pavlem. Okolo jednoty listu Filipským se však vedou neustálé diskuze. Biblisté se snaţí najít odpověď na otázku: byl tento list pŧvodně jedním listem nebo je sloţen z více listŧ? Novější bádání zastává názor, ţe list Filipským, jak ho známe, byl sestaven z více dílčích dopisŧ či zlomkŧ dopisŧ.107 Nejčastěji je uváděno rozdělení na tři části: 1. dopis z vězení (1,1 – 3,1; 4,2-7.21-23) 2. polemický dopis (3,2 – 4,1.8n) 3. děkovný dopis (4,10-20) Tento názor vychází z předpokladu, ţe Pavel napsal nejprve děkovný dopis za dary od Filipanŧ předané vyslancem Epafroditem. Je potvrzením, ţe Pavel podporu skutečně obdrţel. Jako druhý byl napsán tzv. dopis z vězení. Epafrodit se vracel do Filip i s dopisem od Pavla. Pŧvodně zřejmě Pavel zamýšlel ponechat si u sebe Epafrodita déle, ten však onemocněl, vyzdravěl a Pavel jej posílá nazpět do Filip. Tímto dopisem chce Pavel informovat Filipany o své současné situaci, posiluje a povzbuzuje je v nebezpečí, které na ně neustále doléhá a nabádá je k jednotě. Vyjadřuje také naději na svŧj brzký příchod. Přestoţe je vězněn a musí počítat s nejhorším, podává svědectví o stálé radosti a k ní povzbuzuje i Filipany. Třetí část – polemický dopis má však úplně jiný ráz. Je prudkou polemikou proti falešným ţidokřesťanským učitelŧm, kteří svým učením ohroţovali i křesťanskou obec ve Filipech. Pavel tímto dopisem dává najevo svoji starost o tuto církevní obec. Snad při psaní této části listu nebyl ve vězení, nikde se v ní neodvolává na svá pouta.108 Mezi zastánce obdobného členění listu Filipským na tři části patří např. i G. Bornkamm.109 Názory na toto členění nejsou ani dnes vŧbec jednoznačné. Spíše je v poslední době snaha chápat tento list jako 107

Srov. B. MAYER, List Filipanům, List Filemonovi, s. 11. Srov. B. MAYER, List Filipanům, List Filemonovi, s. 11-12. 109 Srov. G. BORNKAMM, Apoštol Pavel, s. 248. 108

41

literárně i teologicky jednotný (srov. W.G. Kümmel; W. Egger; U. Schnelle; R. E. Brown).110 Vyřešení otázky jednoty listu nemá podstatný význam pro jeho výklad, neboť sledujeme hlavně jeho teologický obsah. Od prvních řádkŧ je list psán velmi přátelským a klidným tónem. Pavel se listem obrací na komunitu, kterou dŧvěrně zná. List bychom mohli nazvat i listem radosti (srov. zvláště F 4,47). Z listu je cítit, ţe Pavel je duchovním otcem komunity ve Filipech. P. Škrabal popisuje stav v této křesťanské obci jako dobrý, věřící se neodchýlili od správné cesty, které je apoštol vyučil. Snad proto je bez nadsázky nazývá „svítícími hvězdami“ (srov. F 2,15).111 V první části rozvíjí téma paradoxu křesťanské existence, kterou vztahuje především sám na sebe. Děkuje Bohu za Filipany, za jejich víru. Ve F 1,12.14 popisuje, co ho vedlo k hlásání evangelia. Dŧleţité je, aby byl hlásán Kristus (srov. F 1,18). K ţivotu podle evangelia nabádá i Filipany (srov. F 1,27-30). Hlavní částí listu je nádherný hymnus (srov. F 2,5-11), který je oslavou Krista. V první části hymnu (srov. F 2,6-8) popisuje hrdinské poníţení Jeţíše Krista. Zde mŧţeme vidět dva pohledy na Krista. Ten první vidí Kristovo poníţení v jeho vtělení, ve skutečnosti, ţe nesmrtelný Bŧh si vzal přirozenost smrtelného člověka. Druhý pohled vidí Kristovo poníţení v jeho počínání během pozemské existence. Nejde tedy jen o jediný „úkon“ vtělení, ale o trvalý postoj. Kristus se během své pozemské existence zřekl svého postavení před lidmi. Nepoţadoval svoji rovnost s Bohem. Vrcholným zpŧsobem se to projevilo na kříţi. Vţdyť výraz „vzal na sebe zpŧsob sluţebníka“ (srov. F 2,7) se nemusí nevyhnutelně vztahovat na vtělení, ale vyjadřuje ţivotní styl Krista, který se nestal pánem, ale stal se sluţebníkem. Výrazem „poslušný aţ na smrt“ je vyjádřena nejen spásonosná myšlenka Kristovy smrti, ale i extrémní pokora, pro kterou se Kristus rozhodl. K této pokoře vyzývá i Filipany (srov. F 2,5). Příklad Krista má pomoci Filipanŧm v boji proti dvěma hlavním nepřátelŧm bratrské lásky – pýše a egoismu. Ve druhé části hymnu (srov. F 2,9-11) chce poukázat, jakým zpŧsobem Bŧh odmění pokoru a lásku Filipanŧ. L. Tichý uvádí, ţe tento hymnus je snad starší, neţ samotný list Filipanŧm a Pavel ho mohl jen převzít. V interpretaci tohoto textu není sice mezi badateli jednota, i kdyţ teologický význam je nepochybný. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, má za úkol hlavně povzbudit adresáty k ţivotu podle Krista. Je také výrazem křesťanské naděje a radosti.112 Dále Pavel uvádí, ţe spravedlnost nemohou získat ze zákona, ale jedině přijmout ve víře

110

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 78. Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 351. 112 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 199. 111

42

(srov. F 3,9). Tak jako ve všech svých listech i v listě Filipským vyjadřuje Pavel blízké očekávání Jeţíšova příchodu (srov. F 4,5b; 1,6.10; 2,16; 3,20b). Oproti předcházejícím listŧm však zde Pavel počítá s tím, ţe zemře před druhým příchodem Pána a ţe bude po smrti přebývat u Pána (srov. F 1,23; 3,20n). Dŧleţitou charakteristikou listu jsou také radost a pokoj (srov. F 4,4-7). Filipané mají zŧstat v neustálém pokoji, ať přijde jakákoli věc, jakákoli těţkost. Jde o nenarušitelný pokoj. Vyjadřuje stav ducha, který je nad kaţdodenní realitou: „Ţivot, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (srov. F 1,21). Radost křesťanŧ je mezi lidmi, kteří jsou ještě na cestě, předzvěstí radosti, která je očekává jednoho dne v nebi (srov. 1Te 2,19; 1 K 9,25).113

3. Tesalonika Sk 16,37-40 ukazují na okolnosti, za jakých apoštol Pavel odcházel z Filip, aby se vydal na další cesty a zvěstoval evangelium. Sk 17,1 popisují, ţe Pavel a společníci přešli přes Amfipolis a Apolonii114 a přišli do Tesaloniky. Zdá se, ţe Pavel výše uvedená města přešel, aniţ by zde hlásal evangelium, jeho cílem byla Tesalonika. Tesalonika byla vzdálena cca 150 km od Filip. Od Sk 17,1 je opět děj popisován v třetí osobě jednotného čísla. Do Tesaloniky přichází Pavel spolu se Silasem a Timotejem, i kdyţ přítomnost Timoteje je nejistá, neboť se o něm vypráví aţ v Sk 17,14 (v Beroji). Předpokládejme však, ţe Pavla oba bratři doprovázeli i do Tesaloniky. Tesalonika (řecky Thessaloniki, Saloniki z tureckého Selanik) je dnes neoficiální metropolí Řecké Makedonie, správním střediskem oblasti Střední Makedonie a prefektury Thessaloniki. Má dnes okolo 800.000 obyvatel i s předměstími a je druhým největším řeckým městem.115

3.1 Historie města Město zaloţil kolem roku 315 před Kr. Kassandr, král Makedonský (dřívější generál Alexandra Velikého), nedaleko dnes historického města Therma. Pojmenoval jej po své manţelce Thessalonice, sestře Alexandra Velikého. Město rychle rostlo, v druhém století před Kr. jiţ byly vybudovány hradby. Tesalonika byla centrem v té době autonomní makedonské provincie se svým parlamentem. Po pádu Makedonské říše v roce 146 před Kr. se město stalo 113

Srov. B. MAYER, List Filipanům, List Filemonovi, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 11, s. 53. Amfipolis byl 48 km vzdálen od Filip, v překladu „město ze všech stran obklopené řekou“, od 5. stol. před Kr. městem římské provincie Makedonie. Apollóne – dnes město Rendina, archeologické naleziště, 46 km od Amfipolis. Dostupné na www.miklastour.cz/zájezdy/poutni/pavel_9_07.htm., citováno 14.7. 2008. 115 Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Solu%C5%88., citováno dne 5.8.2008. 114

43

součástí Římské říše, na dŧleţité spojnici (Via Egnatia) mezi Římem, Dyrrhaciem (dnešní Dračí v Albánii) a tehdejší Kontantinopolí. Přesto mu zŧstaly všechny výsady z dob Makedonského království. Tesalonika totiţ stále byla správním městem jednoho ze čtyř částí Makedonie, pod správou prétora, který v ní sídlil. V roce 55 před Kr. byla vybudována Akropolis, která měla město chránit před Thráckými nájezdy, které nedlouho předtím město váţně poškodily. Město mělo velký význam pro obchod díky své výhodné poloze a přístavu. V časech po přelomu letopočtu tu existovala početná ţidovská komunita.116

3.2 Pavlova misijní činnost v Tesalonice Skladba obyvatelstva Tesaloniky v době Pavlově byla rŧzná. Obyvatelstvo bylo převáţně řecké, částečně helenizovaní Makedonci. Jako ve většině helénských městech zde byla ţidovská komunita. Podle svého zvyku (srov. Sk 13,5; 13,14.46-47; 14,1) hlásá Pavel evangelium Ţidŧm a potom pohanŧm. Pavel zde našel i práci (srov. 1 Te 2,9). Sk uvádí, ţe Pavel po tři soboty kázal v synagoze (srov. Sk 1,2). Dále vidíme, ţe Pavel neohlašuje Mesiáše oslaveného, neboť v takového věřili i Ţidé, ale ohlašoval Mesiáše trpícího. Zde si mŧţeme všimnout obsahové shody mezi Sk 17,3 a Lk 24. I emauzským učedníkŧm Jeţíš vysvětluje, ţe Mesiáš musel trpět a tak vejít do své slávy. Výsledek takového Pavlova ohlašování byl očekáván. Shromáţdění se rozdělilo na dva tábory. Na jedné straně jsou někteří Ţidé, Řekové a ţeny z aristokratických rodin, kteří uvěřili a přidali se k Pavlovi a Silasovi, na druhé straně jsou to Ţidé hnáni hněvem a ţárlivostí. Jak dlouho trval pobyt Pavla a Silase v Tesalonice nevíme, snad i několik měsícŧ. Pavel o své činnosti v tomto městě píše: „Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci, pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíţ, kdyţ jsme vám přinesli Boţí evangelium. Vy i Bŧh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zboţně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, ţe jsme kaţdého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli ţivot dŧstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království“ (srov. 1 Te 2,9-11). Pavlova práce musela být namáhavá nejen po stránce fyzické, ale i psychické pro neustálé rozpory, kterým musel čelit: „Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni, a přece nám náš Bŧh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těţký zápas, evangelium Boţí“ (srov. 1 Te 2,2) a kvŧli pronásledování (srov. 1 Te 2,14-16). Námaha Pavla a jeho společníkŧ však nebyla marná (srov. 1 Te 2,1). Tesaloničtí odpovídali s horlivostí a moudrostí Ducha: „Proto i my děkujeme Bohu neustále, ţe jste od nás přijali slovo Boţí zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo

116

Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Solu%C5%88., citováno dne 5.8.2008. Srov. téţ J. W. SIMPSON Jr., „Thessalonians, Letters to the“, s. 933-934.

44

Boţí, jímţ skutečně jest. Vţdyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (srov. 1 Te 2,13). Dokonce se stali Tesaloničtí vzorem všech věřících v Makedonii (srov. 1 Te 1,6-8). Skutky 17,5 hoří o Jásonovi, zlobě některých Ţidŧ a rozbouření města. Zdá se, ţe to byl člověk, u kterého Pavel a jeho společníci bydleli, dokonce pro ně riskoval i ţivot. S podobnými lidmi se Pavel setkává i během svého dalšího pŧsobení – Aristarcha (srov. Sk 19,29; 20,4; 27,2) nebo i Sekundus (srov. Sk 20,4). Vidíme, ţe Pavel našel statečné a věrné spolupracovníky, kteří mu i v dalším ţivotě pomáhali a provázeli ho. Jejich prostřednictvím udrţoval kontakty s jednotlivými komunitami a dělili se s ním o zodpovědnost na misijním díle.117 Zřejmě proto, aby neohrozili Jásona, odchází Pavel se Silasem v noci do Beroje.118

3.3 Pavlova korespondence Kánon novozákonních knih obsahuje dva listy, v jejichţ záhlaví se objevuje jméno apoštola Pavla a jejichţ adresátem jsou křesťané v Tesalonice. 3.3.1 První list Tesalonickým Přesné místo pobytu Pavla při psaní tohoto dopisu nám není známo, musíme ho tedy odvodit jen z hypotéz. Ze zmínky o Timoteovi a Silvanovi v 1 Te 1,1, kteří se podle Sk 18,5 setkali s Pavlem v Korintu, lze vyvozovat, ţe tento list byl napsán právě zde. Z této skutečnosti je moţné rovněţ stanovit dobu napsání, kterou je pravděpodobně rok 50 po Kr.119 První list Tesalonickým je tedy s největší pravděpodobností nejstarším dochovaným listem apoštola Pavla a snad i nejstarším spisem Nového zákona. Poté, co Pavlovi přináší Timotej do Korintu potěšující zprávy o křesťanech v Tesalonice (srov. 1 Te 3,6-9), rozhodne se Pavel na ně reagovat a píše Tesalonickým svŧj první list.

Struktura listu120 1.

ÚVODNÍ POZDRAV – PRESKRIPT (1,1)

2.

VZTAH APOŠTOLA PAVLA K CÍRKEVNÍ OBCI V TESALONICE (1,2-3,13)

Díkŧvzdání za duchovní ţivot Tesalonických (1,2-10) Vzpomínka na práci v Tesalonice (2,1-12) Díkŧvzdání za přijetí Evangelia (2,13-16) Radost ze správného ţivota Tesalonických a prosba za ně (2,17-3,13) 117

Srov. J. HERIBAN, Apoštol Pavel v službe evanjelia, s. 63. Berie – makedonské město, leţí na východním úbočí pohoří Olympu a čítá 15-20 tis. obyvatel. Nyní se jmenuje Verria, Karaferia. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, s. 66. 119 Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 68. 120 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 167. 118

45

3.

NAPOMENUTÍ K VĚRNÉMU ŢIVOTU A POUČENÍ (4,1-5,25)

Povolání k posvěcení, ţivot v čistotě a lásce (4,1-12) Paruzie – druhý příchod Kristŧv (4,13-18) Výzva k bdělosti (5,1-11) Závěrečné napomenutí (5,12-25) 4.

ZÁVĚREČNÝ POZDRAV – POSTKRIPT (5,26-28)

Literární a teologický charakter První list Tesalonickým je pokládán badateli za autentický – nesporný list apoštola Pavla. To dosvědčuje i svědectví z prvního období křesťanství (Marcion ve svém kánonu, Muratoriho kánon, Irenej, Tertulián, Klement Alexandrijský). Jako sporná bývá však uváděna jeho pŧvodní jednota. Na počátku 20. století existovaly snahy rozdělit 1 Te na dva pŧvodní listy. Tyto pokusy vycházely z odlišení dvou textŧ s díkŧvzdáním (srov. 2,13 a 1,2nn) a dvou textŧ dopisního závěru (srov. 3,11-13 a 5,23-28). Je však nutné zohledňovat téţ zásah pozdějšího redaktora. Přesto však se dá 1 Te chápat jako jednolitý list, tak to vnímá i většina biblistŧ.121 Pavel chce svým listem upevnit ty, kteří uvěřili v Krista. Zřetelně zde mŧţeme rozlišit dvě hlavní části. V první části (srov. 1,2-3,13) se autor věnuje svému osobnímu vztahu ke společenství věřících v Tesalonice. Děkuje nejprve za jejich povolání k víře, které u nich nezŧstalo plané. Vzpomíná také, jak k nim přišel hlásat Evangelium a s jakou horlivostí je přijali. Nepřerušil s nimi styky, byl s komunitou v Tesalonice ve spojení svým srdcem i skrze posly.122 Ve druhé části (srov. 4,1-5,25) vyjadřuje povzbuzení a některé pravdy víry. Apoštol připomíná zpŧsob, jakým přijali víru. Ukazuje, ţe jejich víra pochází od Boha, který je povolal. Bŧh dokončí dílo, které začal i přes všechny zkoušky, které musí nyní podstoupit. Nemŧţeme přehlédnout ani tu skutečnost, ţe Pavel asi vyuţil informace, které mu přinesl Timotej a o kterých píše v 1 Te 3,6: „Nyní však přišel Timoteus od vás a přinesl radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, jak na nás stále v dobrém vzpomínáte a touţíte nás spatřit jako my vás“. Pavel si uvědomuje, ţe evangelium, které přijali věřící v Tesalonice, pochází od Boha. To je dŧvod, pro který Pavel hned v úvodu listu vzdává díky. Evangelium nepřišlo jen ve slovech, ale „v moci“, „v Duchu Svatém“ a v „celé plnosti“ (srov. 1 Te 1,5). Tyto tři výrazy se mohou chápat jako navzájem se doplňující a naznačují formu jedné a té jisté události, to znamená přítomnost Ducha Svatého, který pŧsobí v moci a projevuje se v plnosti. List má 121 122

Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 169-170. Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 365.

46

trinitární charakter. Pavel ohlašuje základní pravdy – smrt Jeţíše, jeho zmrtvýchvstání, druhý Kristŧv příchod a závěrečný soud. Bŧh je nejen tím, od kterého pochází evangelium, ale povolává nás k účasti na jeho království a slávě. Podmínkou tohoto povolání je „aby jste vedli ţivot dŧstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království“ (srov. 1 Te 2,12). Pavel dále dodává: „Neboť toto je vŧle Boţí, vaše posvěcení, …“ (1 Te 4,3), „Vţdyť Bŧh vás nepovolal k nečistotě, nýbrţ k posvěcení“ (1 Te 4,7). Sexuální čistota není celou svatostí, ale je dŧleţitou součástí, coţ se snaţí Pavel Tesalonickým ţijícím v pohanském prostředí říci. Dalším dŧleţitým prvkem je bratrská láska, v čemţ by měli být příkladem pro druhé (srov. 1 Te 4,9-12). Pavel se věnuje i problematice druhého příchodu Krista. Věřící nemají být poučeni jen o tom, ţe Kristus zemřel a vstal z mrtvých, ale i v tom, ţe znovu přijde a oni mají jeho příchod očekávat. Apoštol vyjadřuje přesvědčení, ţe z víry v smrt a ve vzkříšení Krista pramení i jistota pro zemřelé (srov.1 Te 4,13-14).123 V závěru listu Pavel zdŧrazňuje zvláštní zodpovědnost, která nespočívá jen na představených tesalonického společenství, ale všichni jsou povoláni ke sluţbě – povzbuzovat malomyslné, posilovat slabé, být shovívaví k těm, kteří zbloudili z cesty. Ţivot křesťana se vyznačuje radostí, modlitbou a díkŧvzdáním Bohu (srov. 1 Te 5,11-22). Na závěr svého listu píše Pavel krásné povzbuzení. Jako se Pavel se svými společníky modlí za Tesalonické, tak prosí o modlitbu i Tesalonické za sebe (srov. 1 Te 5,25). V úplném závěru ţádá Pavel, aby tento list byl přečten i všem ostatním (srov. 1 Te 5,26). List by nenaplnil své poslání, pokud by věřící neslyšeli nauku o evangeliu, kterou Pavel přináší. 3.3.2 Druhý list Tesalonickým Přestoţe druhý list Tesalonickým je velmi dobře dosvědčen v tradici církve, vedou se uţ od 19. století polemiky a zkoumání o tom, zdali jde o list autentický, napsaný Pavlem, či o list neautentický. První i druhý list jsou jazykově i myšlenkově příbuzné. V pŧvodním pojetí byl 2 Te chápán jako skutečný list Pavlŧv, který byl napsán v Korintu snad několik měsícŧ po 1 Te. Přesto mnoho exegetŧ dnes uţ nepřijímá přímé autorství Pavla. Jako dŧvody uvádí, ţe v 2 Te chybí osobní vroucí vztah, který je charakteristický pro 1 Te. Poukazují i na odlišný jazykový styl a teologická témata. Dataci vzniku listu kladou ke konci 1. století po Kr. a jako 123

Tesaloničtí byli přesvědčeni, ţe oni sami ještě za svého pozemského ţivota budou účastni slavného příchodu Páně. Domnívali se, ţe zemřelí nebudou účastni druhého příchodu Páně, a proto se velmi rmoutili. Pavel jim nejprve připomíná, ţe přílišný smutek nad zemřelými není křesťanský. Tak se mohou rmoutit jen pohané, kteří nevědí o blaţeném ţivotě po smrti. Tak jako Jeţíš Kristus vstal z mrtvých, tak i oni budou jednou vzkříšeni. Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 368-369.

47

autor je uváděn někdo z Pavlových učedníkŧ, přičemţ se opírá o list první, aby čelil krizi v Pavlově misijním území, kterou vyvolali křesťanští proroci a nějaký podvrţený list Pavlŧv (srov. 2 Te 2,2). Vědecky je toto pojetí však sporné.124 Tak či tak byl druhý list Tesalonickým uznán církví apoštolské doby za inspirovaný text a nám jde hlavně o jeho teologické poslání a pak o to, abychom mu při jeho výkladu správně porozuměli na základě jeho samého.

Struktura listu125 1.

ÚVODNÍ POZDRAV – PRESKRIPT (1,1-2)

2.

STAROST PAVLA O CÍRKEVNÍ OBEC V TESALONICE (1,3-1,12)

Díkŧvzdání a příslib spravedlivého Boţího soudu (1,3-10) Apoštolova přímluva (1,11-12) 3.

KŘESŤANSKÁ NADĚJE V DEN PÁNĚ (2,1-17)

Znamení poslední doby a Kristŧv příchod (2,1-12) Povzbuzení věřících a Pavlovo poţehnání (2,13-17) 4.

POKYNY OBCI (3,1-15)

Výzva k modlitbě (3,1-5) Pokárání zahálečŧ a napomenutí (3,6-15) 5.

ZÁVĚREČNÝ POZDRAV – POSTSKRIPT (3,16-18)

Literární a teologický charakter Pavel ve svém druhém listě Tesalonickým reaguje na nové události v komunitě křesťanŧ, především na nesprávné pochopení Jeţíšova druhého příchodu. Pomineme-li úvodní preskript, díkŧvzdání a apoštolovu přímluvu za Tesalonické (srov. 2 Te 1,1-12) a rovněţ závěrečný pozdrav (srov. 2 Te 3,16-18), pak nám zbývají dvě hlavní části. V první se věnuje otázce Pánova druhého příchodu (srov. 2 Te 2,1-12) a povzbuzuje věřící k vytrvalosti ve víře (srov. 2 Te 2,13-17). Ve druhé části (srov. 2 Te 3,1-15) povzbuzuje věřící k vytrvalé modlitbě a varuje před zahálkou. Největší charakteristikou listu, která ho odlišuje od ostatních listŧ, je Pánŧv den, čas jeho příchodu a události, které ho budou předcházet (srov. 2 Te 2,1-12). V první části Pavel nejdříve napravuje nesprávné učení, které proniklo do tesalonického společenství ohledně druhého příchodu Páně. Pavel mluví o člověku nepravosti, synu zatracení. Je představen jako ten, který se protiví Bohu, staví se nad Boha a dělá se Bohem.

124 125

Srov. P. POKORNÝ, Literární a teologický úvod do Nového zákona, s. 171. Srov. O. KNOCH, První a druhý list Soluňanům, s. 59-70.

48

J. Stepień uvádí, jak se někteří biblisté pokusili určit historickou osobu, na kterou se hodí Pavlŧv popis. Někteří uvádí, ţe apoštol měl na mysli císaře Caligulu, který v roce 40 po Kr. nechal postavit svoji sochu v jeruzalémském chrámě. Jiní jdou v historii ještě dále a vidí v tomto obrazu Antiocha Epifana, který v roce 167 před Kr. dal postavit v Jeruzalémě sochu boha Dia. Samotný text nám však nenabízí ţádnou historickou indikaci, která by umoţnila s určitostí identifikovat toho, o koho se jedná. Proto je nutné vidět v textu spíš teologické poselství neţ hledat za kaţdou cenu historické vysvětlení. Zřejmě jde všeobecně o ty, kteří vystupují proti Boţímu království.126 I v tomto listu Pavel prosí pokorně o modlitbu, aby se Boţí slovo šířilo po celém světě. Nesprávně pochopené učení o Kristově blízkém příchodu přivedlo některé věřící k lenivosti. Přestali pracovat. Apoštol Pavel je napomíná, aby si zodpovědně i dále plnili své povinnosti: „Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Jeţíše Krista, aby ţili řádně a ţivili se vlastní prací“ (srov. 2 Te 3,12).127 Pavel tím nepřímo v závěru svého listu zve Tesalonické ke spoluúčasti na Kristově snášení utrpení. I v pohanském prostředí mají vydávat svědectví slovem i ţivotem. P. Pokorný uvádí, ţe svojí formou dotvrzuje epištola Tesalonickým dopis, avšak obsahem ji charakterizuje jako apokalypsu.128

4. Athény Jak bylo jiţ uvedeno v předchozí kapitole, Pavel byl nucen se Silasem a Timotejem Tesaloniku opustit. Vydává se do asi 75 km jihovýchodně od Tesaloniky vzdálené Beroje (dnešní Veria). I zde začal svou misii. U Ţidŧ se setkal s blahovolným porozuměním, i zde byla vytvořena křesťanská obec sloţená z Ţidŧ a bohabojných pohanŧ. Panovalo zde zřejmě pokojné společenství se synagogou (srov. Sk 17,11). Z Beroje Pavel udrţoval ţivý kontakt s Tesalonickými aţ do doby, neţ proti němu začali brojit Ţidé z Tesaloniky. Pavel je tedy nucen opět odejít, Silas a Timotej v Beroji zŧstali. Pavel se odebral s několika prŧvodci k moři a na jih do Athén.129

4.1 Historie města Athény - hlavní a největší město Řecké republiky leţí v pobřeţní rovině Atika, mezi hřbety kopcŧ Hymettos, Parnitha a Penteli. Nachází se v sousedství přístavu Pireus a tvoří s ním obrovskou aglomeraci. Celá aglomerace se rozkládá u Saroského zálivu na Balkánském 126

Srov. J. STEPIEŃ, Teologia świetego Pawla, s. 189-192. Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 368. 128 Srov. P. POKORNÝ, Literární a teologický úvod do Nového zákona, s. 172. 129 Srov. O. KNOCH, První a druhý list Soluňanům, s. 13. 127

49

poloostrově. Počátky dějin Athén tonou v mlze šedého dávnověku, o němţ nic jistě nevíme a jehoţ mýty a ústní podání si protiřečí. Avšak osídlení těchto míst potvrzují pozŧstatky z mladší doby kamenné (2500 před Kr.), odkryté na svazích a úpatí Akropole. Mluví se o ionském obyvatelstvu země, odvozeno od praotce Ióna. To ale stojí v protikladu vŧči pověstem a památkám dokazujícím existenci rŧzných předřeckých národŧ, především Pelasgŧ, ţijícím v Řecku jiţ dlouho před Ióny a ostatními indogermánskými kmeny. V polovině 2. tisíciletí před Kr. se objevuje význačný král Kekrops. Praví se, ţe pocházel z Egypta a byl hrdinou Attiky. Území Attiky bylo rozděleno mezi 12 malých měst, z nichţ nejdŧleţitějším byla Kekropia (pozdější Athény). V této době nastupoval místo kultu Poseidonova kult bohyně války Athény, ochránkyně města, po níţ je později město pojmenováno. Kekrops a jeho nástupci byli významnými panovníky a značnou měrou přispěli k výstavbě a pokroku země. Obývali palác na Akropoli (cca 1400 před Kr.). Zde ţil i král Anax, zatímco lid ţil v blízkém okolí a na opevněném kopci hledal jen ochranu před nepřítelem. Jako pevnost slouţila Akropole nejen v mykénských dobách, nýbrţ i v pozdějších dobách athénských dějin byla útočištěm obyvatel. Písemně doloţené dějiny Athén začínají v 8. století před Kr. Po Théseově smrti končí doba království a nástupník Kodros II. zavádí vládu oligarchie. Tento městský stát byl řízen šlechtou. Během času získávali do té doby bezprávní rolníci a řemeslníci stále více svobody a moţnosti rozhodování. Dochází k demokratizaci země. V této době a po téměř dalších 1000 let byly Athény centrem západní civilizace, umění, filosofie, vědy a dramatu. V této době se také jednalo o jeden z nejsilnějších a nejmocnějších městských státŧ Řecka, postaveném na Akropoli, vrchu vysokém 156m.130 Největšího rozkvětu dosáhly Athény v době tzv. Zlatého věku v 5. století před Kr. za vlády Perikla. V této době v Athénách pŧsobil filosof Sókratés a představitel antické tragedie Sofoklés, Aischylos nebo Euripidés. Několik let po Periklově smrti v roce 429 před Kr. se dominantní postavení Athén zhroutilo. Aristokracií ovládaná Sparta a její peloponéští spojenci porazili Athény v peloponéské válce. V následujícím století byly Athény stále ještě významným městem, ale jiţ nikoli politickou velmocí. Ke kulturnímu úpadku ovšem nedošlo – 4. století bylo dobou velkých filosofŧ.131 Kdyţ si Římané v roce 146 před Kr. podmanili Řecko, Athény ušetřili. Někteří římští císařové, zejména Hadrianus, se postarali i o kulturní rŧst Athén a postavili četné pohanské

130

Srov. Athény, dostupné na http://recko.buzola.cz/atheny.htm, http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1885, citováno dne 10. 8. 2008. 131 Tamtéţ

50

chrámy.132 V roce 267 po Kr. byly Athény vypleněny germánskými kmeny a od té doby nastává všeobecný úpadek. Také pozdější vláda byzantincŧ nebyla Athénám příznivá. Latinci, Katalánci, Benátčané, Florentinci a Turci, kteří v Athénách postupně vládli, jejich dějiny neznali a proto netušili, na jak posvátných místech si na Akropoli zřizují své paláce, harémy, administrativní budovy a zbrojnice. A tak války, fanatismus a nevědomost zanechaly na mistrovských dílech antické řecké kultury své strašné stopy. V současné době jsou Athény hlavním městem Řecka, i s přilehlým přístavem Pireus čítají okolo 3,2 mil. obyvatel.133

4.2 Pavlova misijní činnost v Athénách O Pavlově pobytu v Athénách se dozvídáme ze Sk 17,16-34 a také z 1 Te 3,1. Je nutno říci, ţe v době Pavla byly Athény uţ jen přízrakem politického, kulturního a uměleckého jasu minulosti, i kdyţ samozřejmě stále pokračovaly v tradici obrovského kulturního a uměleckého dědictví. V době římské nadvlády byly Athény svobodným městem a ještě i v římské době byly centrem rŧzných škol: stoikŧ, epikurejcŧ, neopytagorŧ, medio – platonikŧ.134 Snad proto je pochopitelné, ţe Athény i podle Sk 17,16-34 představují vrchol Pavlovy misie na jeho druhé cestě. V osobě Pavla jde o konfrontaci Athén jako symbolu polyteistického pohanského světa a jeho kultury s monoteistickým křesťanstvím („moudrost tohoto světa“ s „ moudrostí Boţí“). Proto řeč Pavla v Athénách mŧţeme povaţovat za jeden z vrcholných textŧ ve Skutcích apoštolŧ. Hlásání evangelia se otevírají nové moţnosti, jde o pokus, který uţ od tohoto okamţiku nikdy nepřestane, má však své meze. Athéňané byli povaţováni za „nejbohabojnější a nejzboţnější“ mezi Řeky (srov. Sk 17,22). Sk 17,16 popisují: „…kdyţ shledal, kolik modlářství je v tomto městě, velmi ho to znepokojovalo“. Nediskutuje tedy jen se Ţidy, ale i s filosofy na agoře (Sk 17,17).135 Šlo o náměstí, kde mohli filosofové představit své myšlenky a učení. I Sókrates a další filosofové zde představovali svou nauku. Pavel se dostal dokonce i na Areopag, kde vystoupil se svou řečí (Sk 17,19.22).136 Zdá se, ţe 132

Srov. Athény, dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Ath%C3%A9ny., citováno dne 10.8.2008. Tamtéţ 134 Srov. K. KLIESCH, Skutky apoštolů, s. 100-101. 135 Název agora znamená v řečtině místo shromáždění. Stalo se místem obchodu, kultury a sociálních aktivit. Setkávali se tu lidé, aby diskutovali o politice, náboţenství, filosofii apod. Bliţší informace o agoře v Athénách poskytuje článek, dostupný na http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1885, citováno dne 18.8.2008. 136 Areopag řecky „Areios Pagos“ nebo „Arios Pagos“ znamená v překladu Aresŧv vrch (Ares byl bohem války). Někdy je nazýván i Marsŧv vrch. V 5. stol před Kr. slouţilo místo na shromáţdění starších města na zpŧsob městského sněmu, podle toho dostal sněm i pojmenování Areopag a měl legislativní pravomoci na zpŧsob pozdějšího římského senátu. Později tyto pravomoci byly velmi okleštěné. Srov. F. F. BRUCE, „Areopag“, s. 53-54; G. SCHNEIDER, „Areios pagos“, sl. 361-362; viz téţ http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1885., citováno dne 18. 8. 2008. 133

51

v Pavlově vystoupení jde především o symboliku. Pavel stojí na místě, kde dlouhá staletí před ním přednášeli své učení rŧzní filosofové a jejich stoupenci. V Pavlově osobě se na toto místo dostává „evangelium“, radostná zvěst o spáse. Pavlova řeč je vyjádřením dramatického a existenčního postoje mezi křesťanským poselstvím a řeckou moudrostí. Jde o snahu o „kulturní inkarnaci“ apoštola, který se při kaţdé příleţitosti snaţil stát Řekem pro Řeky a Ţidem pro Ţidy, aby získal všechny pro Krista (srov. 1 K 9,20-23). Pavel zvěstuje jediného a pravého Boha, toho, kterého Athéňané uctívají, ale neznají (srov. Sk 17,23). Autor Sk záměrně pouţívá v Sk 17,23 singuláru „neznámému bohu“, aby bylo moţné hlásat v Athénách Boha biblického, ne jen jednoho z mnoha pohanských bohŧ, ale jako jediného, ke kterému má směřovat naše úcta. Ve Sk 17,24-29 hlásá Pavel biblickou víru ve stvoření, které je dílem Boţím. Zde souhlasně s učením stoikŧ i epikurejcŧ vyslovuje pravdu, ţe Bŧh je naprosto nezávislý na čemkoliv bez moţnosti s ním disponovat, jakkoliv jej omezovat či spoutávat. Uvedené odŧvodňuje i tím, co jiţ zaznívá ve Sk 14,17: „…avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, ţe jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí“, a co uvádí Iz 42,5: „Bŧh je dárcem všech dobrých darŧ“. Dále Pavel rozšiřuje svou výpověď o stvoření tím, ţe poukazuje na úděl člověka – hledat Boha, toho, kdo nás a vše kolem utvořil. Naznačuje blízkost člověka vŧči stvořiteli. „Hledat Boha“ znamená spolehnout se na něho (srov. Dt 4,29; Am 5,6; Ţ 14,2; 24,6; 27,8; Iz 45,19;55,6), podle stoické filosofie poznávat Boha. Ve Sk 17,28-29 Pavel hovoří o příbuzenství člověka k Bohu (srov. Sk 17,28)„vţdyť jsme jeho děti“, upozorňuje v souladu se stoicko-helénistickým smýšlením na nutnost odmítnutí úcty obrazŧm. Co utvořil člověk, nesmí nikdy zaujmout místo, jeţ přísluší pouze Bohu. Byl by tím narušen vztah, blízkost člověka vŧči Bohu – Stvořiteli. Ve Sk 17,30-31 Pavel v návaznosti na předchozí řeč sděluje Athéňanŧm, ţe Bŧh, Stvořitel a Pán všeho touţí, aby ho lidé poznali, ale také uctívali. Nadejde den posledního soudu s tímto světem.137 Výpověď o Soudci zaznívá proto, aby zvěst o nutnosti obrácení byla zdŧrazněna s veškerou naléhavosti. Kdyţ však Pavel přišel k tématu vzkříšení, nemohl pokračovat. Pro Athéňany nebylo zjevení se Boha za účelem spásy přijatelné. Hmota – materie je v řecké filosofii chápána jako „vězení“, ze kterého se duch musí osvobodit. V dŧsledku toho nebylo pro řecké stoiky moţné přijmout ústřední myšlenku křesťanství – vzkříšení Krista. Závěr Pavlovy řeči vede tedy k neporozumění jádra křesťanské víry. Selhání Pavla bylo evidentní.138 Pavel nedokázal sníţit

137 138

Srov. K. KIESCH, Skutky apoštolů, s. 101-103. I kdyţ z Athén odchází Pavel poníţen a opovrţen filosofy, jde do Korintu a začíná znovu. V tomto novém

52

vysokou řeckou moudrost k bláznovství Kristova kříţe.139 Zajisté si Pavel také uvědomil, ţe ne svým věděním, výřečností, je moţné zvěstovat Krista, ale především mocí Boţí, v síle Ducha Svatého. Je však docela moţné, ţe o nějaké selhání Pavla ani nešlo a nutno říci, ţe i na areopagu dokázal některé oslovit: „Někteří se však k němu připojili a uvěřili. Mezi nimi byli Dyonýsios z Areopagu, ţena jménem Damaris a s nimi ještě jiní“ (srov. Sk 17,34).140 Zdali mŧţeme tento „drobný“ úspěch Pavla povaţovat za zaloţení církevní komunity v Athénách, nevíme. L. Matoušŧ uvádí, ţe Pavel z Athén odchází a nikdy se tam jiţ nevrátil. Křesťanství se v Athénách dle něho šířilo velice pomalu. Po velikém pronásledování v době Marka Aurelia křesťanská obec zanikla téměř úplně. Dále uvádí, ţe v polovině 4. století, kdy zde studovali sv. Basil a Řehoř Naziánský, bylo město z větší části ještě pohanské.141 O ţádné korespondenci sv. Pavla do Athén není nic známo, ani ţádný jiný dokument toto nedokládá. S tímto neúspěchem či jistým úspěchem odchází Pavel do Korintu.

5. Korint Korint (řecky Korinthos) byl starověký městský stát a v současnosti je to řecké město leţící při Korintské šíji (Istmos) – úzkém pásu země spojujícím Peloponéský poloostrov s řeckou pevninou. Istmos je sevřen mezi Korintským zálivem na západě a Sarónským zálivem na východě. V antických dobách byl zdoláván taţením lodí na saních po dřevěných válečcích na dláţděné cestě (diolkos), avšak od 19. století je přeťat vybudováním Korintského kanálu. Dnešní Korint je správním centrem stejnojmenné řecké prefektury. Nachází se zhruba 80 km jihozápadně od Athén. Město je na pobřeţí obklopeno vesnicemi Lechainon, Istmia a Kenchreje. Směrem k Peloponesu se nachází obec Examilia a místo archeologického naleziště. Počet obyvatel je podle posledních údajŧ okolo 36,5 tisíc.142

5.1 Historie města První rané sídlo zde vzniklo zřejmě někdy v mladší době kamenné (5000 let před Kr.). Existují dvě legendy ohledně vzniku města. První legenda praví, ţe město zaloţil potomek

začátku je třeba vidět Boţí zásah, protoţe „člověk po několika neúspěšných pokusech z lidského hlediska zŧstává unaven“. Srov. C. M. MARTINI, Vyznania apoštola Pavla, s. 96. 139 Zajisté, mŧţeme diskutovat, zda šlo opravdu o Pavlovo selhání. Je však úlohou Kristova evangelia za kaţdou cenu přesvědčovat o své pravdě a všude stále triumfovat? Z pohledu „moudrosti světa“ se mŧţe zdát, ţe evangelium selhává, netěší se velké popularitě a nezaplňuje přední místa v médiích. Ale to není ani posláním evangelia. 140 Tradice v něm vidí prvního biskupa Athén. O ţeně jménem Damaris nevíme nic, někdy bývá snaha spojovat ji s Dionýsiem jako s jejím manţelem, ale to je nejspíše jen legenda. 141 Srov. L. MATOUŠŦ, Svatý Pavel a jeho listy, s. 111. 142 Srov. Historie Korintu – dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Korinth., citováno dne 20.8.2008.

53

boha Hélia, Korinthos, podle druhé je zakladatelem města bohyně Efyra, dcera titána Okeana. Někdy na přelomu druhého a třetího tisíciletí před Kr. zde osídlení přechodně zaniklo. Aţ okolo roku 1000 před Kr. se tu na konci mykénského období usídlili Dórové. Korint byl podobně jako Mykény, Tírins nebo Pylos jedním z palácových center v době mykénské kultury. Podle mýtŧ byl předkem korintských králŧ bájný Sisyfos. Korinťané jsou zmiňováni i Homérem v souvislosti s trojskou válkou, které se měli zúčastnit. V době klasické antiky soupeřil Korint s Athénami a Megarou. Moc Korintu pocházela z bohatství plynoucího z obchodu a z poplatkŧ za přepravu přes Istmos. Aţ do poloviny 6. století před Kr. byl Korint hlavním vývozcem keramiky s černými postavami do téměř celého starověkého Řecka. Korintský chrám na místě starověkého akropole (Akrokorint) byl zasvěcen bohyni lásky, Afrodité. V Korintu se pravidelně konaly rovněţ istmické hry, vedle olympijských her jedny z nejvýznamnějších panhelénských kulturních a sportovních slavností.143 V 7. století před Kr., za vlády tyranŧ Kypsela (657-627 před Kr.) a jeho syna Periandra (627-585 před Kr.), bylo mnoho korintských občanŧ vysláno do zámoří, kde vznikly mnohé kolonie jako např. Epidamnos (dnešní Albánie), Syrakusy, Ambrakia a Kerkýra. Korint se podílel také na zaloţení kolonie Naukratis ve starověkém Egyptě. Periandros je často řazen mezi tzv. sedm řeckých mudrcŧ. Během jeho vlády byly v Korintu raţeny první mince. Jako první pojal úmysl prokopat Isthmos a vytvořit tak kanál spojující Korintský a Sarónský záliv. Narazil však na nepřekonatelné technické překáţky a od svého záměru upustil. Místo toho nechal vybudovat diolkos. Po iónském a dórském řádu byl vyvinut třetí sloh klasické antické architektury, korintský řád. Hlavice sloupu byla nejsloţitější a nejpropracovanější, symbolizovala bohatý a luxusní ţivotní styl tohoto antického městského státu. Město bylo proslulé svými kněţkami – prostitutkami z Afroditina chrámu. Město disponovalo dvěma přístavy, jedním v Korintském a druhým v Sarónském zálivu, jeţ městu umoţňovaly snadno obchodovat s oblastmi jak východního, tak i západního Středomoří. Lechainon v Korintském zálivu zajišťoval městu spojení s jeho koloniemi na západě a s obcemi Velkého Řecka, zatímco Kenchreje slouţily lodím plujícím z Athén, Iónie, Kypru a Fénicie. Oba přístavy byly rovněţ vybaveny rozlehlými doky pro ukotvení válečného loďstva. 5. a 4. století před Kr. bylo charakteristické řecko-perskými a bratrovraţednými válkami. Navzdory ztrátě politické nezávislosti díky válkám, zaţíval Korint po celé 3. století před Kr. výrazný ekonomický rozmach, který z něho učinil jedno z nejbohatších měst Řecka, známé v celém helénistickém světě. Vítězství Římanŧ v bitvě u Kynoskefal v roce 197 před Kr. přineslo Korinťanŧm 143

S. J. HAFEMANN, „Corinthians, Letters to the“, s. 172.

54

vysvobození z makedónské nadvlády. Město se stalo sídlem achajského spolku, který od nynějška zastával ostře protiřímskou politiku. V roce 146 před Kr. vyhlásil achajský spolek válku Spartě a tím nepřímo i Římanŧm. Římský konzul Lucius Mummius však Achaje porazil a po dobytí Korintu v témţe roce dal Korint, centrum odporu, srovnat se zemí. Nechal popravit všechny muţe a ostatní obyvatele prodal do otroctví. Teprve v roce 44 před Kr. bylo město znovu zaloţeno Gaiem Juliem Caesarem jako římská kolonie. Podle historika Appiána byli noví osadníci vybráni z řad římských propuštěncŧ a veteránŧ. Za vlády Římanŧ se Korint stal sídlem správy provincie Acháje. Korint se stal opět rušným mnohotvárným městem, jehoţ obyvatelstvo se skládalo z Římanŧ, Řekŧ, Ţidŧ a Orientálcŧ. V době pŧsobení apoštola sv. Pavla v Korintu byl prokonzulem Gallio, starší bratr filozofa Seneky.144

5.2 Pavlova misijní činnost v Korintu Směsici obyvatelstva odpovídá tedy i rŧznorodost světonázoru a náboţenství. Bylo zde moţno vidět chrámy římských i řeckých boţstev, orientální mysterijní kulty i synagogu ţidovské obce. Soutěţily zde mezi sebou rŧzné náboţenské a filosofické ideje a mísily se navzájem. Korint byl znám svojí příslovečnou neřestí. Nevíme, zda si tuto svou špatnou pověst opravdu zaslouţil, či ji mají na svědomí soupeřící konzervativní Athény. Ať tak či tak nebyl zřejmě o nic horší ani lepší neţ ostatní srovnatelná přístavní města v té době. V tomto rušném a rozporuplném městě započíná Pavel v roce 50 po Kr. svoji misijní činnost a zakládá zde církevní obec. O Pavlově pŧsobení v Korintu a o ţivotě tamní komunity se dovídáme ze Skutkŧ apoštolŧ (srov. Sk 18) a z 1. a 2. listu Korintským. Do Korintu přichází Pavel sám (srov. Sk 18,1). V Korintu Pavla přijal nejprve manţelský pár – Ţid Akvila, pŧvodem z Pontu145 a jeho manţelka Priscilla, kteří přišli z Říma, odkud byli vyhnáni na základě dekretu císaře Klaudia (41-53 po Kr.).146 Tito manţelé poskytli Pavlovi ubytování a práci. Pavel s nimi chodil kaţdou sobotu do synagogy. Vidíme i zde, ţe Pavel své misijní pŧsobení začíná mezi Ţidy. Manuální práce mu bránila úplně se věnovat hlásání Boţího slova. Aţ kdyţ přišli Timotej a Silas, kteří přinesli finanční pomoc (srov. F 1,5-7; 4,14-18), mohl se Pavel cele 144

Srov. Korint – historie, dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Korinth., citováno dne 20. 8. 2008. Pontus bylo v té době království u Černého moře, východně od Galacie v Malé Asii, zaloţené okolo roku 300 před Kr. V roce 64 před Kr. toto území získal pro Římskou říši generál Pompeus. Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Pontus., citováno dne 26. 6. 2008. 146 Latinský historik Suetonius (69-122 po Kr.) píše: „Klaudius, kdyţ Ţidé neustále vyvolávali nepokoje z dŧvodu Chresta, vypudil je z Říma“. Dekret byl vydán okolo roku 49 po Kr. Ohledně jména Chrestos, které Suetonius uvádí jako dŧvod vyhnání Ţidŧ, je velká diskuse. Slovo Chrestos v řečtině znamená milý, dobrý. Podle většiny historikŧ jméno Chrestos je označením Krista, coţ by naznačovalo, ţe uţ v té době bylo křesťanství rozšířeno i v Římě. Dekret císaře Klaudia se netýkal přímo křesťanŧ, ale je velmi pravděpodobné, ţe i mnozí křesťané ţidovského pŧvodu museli Řím opustit. Srov. Suetonius Tranquillus, De Vita Caesarum, Divus Claudius (25,4). Dostupné na http://www.perseus.tufts.edu/cgibin/ptext?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0061query=toclayout=loc=cl%2023.1., citováno dne 23.6.2008. 145

55

věnovat hlásání: „Aţ kdyţ přišli z Makedonie Silas a Timoteus, věnoval se Pavel zcela kázání a dokazoval Ţidŧm, ţe Jeţíš je zaslíbený mesiáš“ (srov. Sk 18,5). Kdyţ Ţidé odporovali jeho učení, Pavel opakuje gesto, které uţ udělal v Pisídii: „Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já jsem vŧči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanŧm“ (srov. Sk 18,6 a Sk 13,46.51). Od té doby začal bydlet v domě Tita Justa. Jeho zvěstováním se obrátil Krispus, představený synagogy. Znamená to, ţe Pavel úplně nezpřetrhal kontakty se Ţidy, jak by se podle Sk 18,6 mohlo zdát. Příchod Silase a Tita samozřejmě neznamenal jen přinesení finanční pomoci, ale i nejnovějších zpráv o církevních komunitách v Makedonii, hlavně v Tesalonice. Na tyto zprávy potom Pavel reagoval svými listy. Sk 18,12-17 uvádí dŧleţitý historický moment. Pavel je ke konci svého pŧsobení v Korintu obţalován Ţidy u prokonzula Gallia. Tento fakt nám umoţňuje datovat dobu pobytu Pavla v Korintu, neboť Gallio prokonzulem v Acháji (do níţ patří i Korint) v létech 51-52 skutečně byl.147 Podle Sk 18,11 pŧsobil Pavel v Korintu při této své první návštěvě nejméně jeden a pŧl roku. F. J. Ortkemper uvádí, ţe v Korintu se jednalo pravděpodobně o poměrně přehlednou komunitu čítající v době Pavlova pŧsobení okolo 100-200 osob. Tato se scházela v soukromých domech bohatších křesťanŧ (srov. 1 K 16,1-4; 11,22a; 16,15nn; Sk 18,2.3.8; Řím 16,23). Většina zdejších křesťanŧ však pocházela z nízké vrstvy obyvatelstva (srov. 1 K 1,26; 7,21; 11,22b). Tato obec sestávala hlavně z pohanokřesťanŧ, ale i z křesťanŧ ze ţidovství, kteří tvořili menšinu (viz obrácený představený synagogy Krispa, srov. Sk 18,8; 1 K 1,22-24; 7,18; 9,20; 10,32; Ř 16,21). Podobně jako církve v Galacii i Korinťané konali finanční sbírku pro církevní obec v Jeruzalémě (srov. 1 K 16,1-4). Jak je moţné dedukovat z pozdějšího prvního listu Pavla do Korintu, docházelo v této církevní obci ke konfliktŧm a napětí. Ty je moţné připsat na vrub jednak příslušnosti k rozdílným sociálním vrstvám, ale také rozdílné náboţenské minulosti jednotlivých křesťanŧ. Nemŧţeme se divit ani těţkostem, které nastaly po odchodu Pavla z Korintu. Vţdyť v právě popsaném prostředí mohlo být Pavlovo evangelium rozvíjeno rozmanitým zpŧsobem a mladé dynamické společenství hledalo jen stěţí svoji cestu.148

5.3 Pavlova korespondence Nový zákon nám poskytuje dva listy apoštola Pavla Korintským. S jistotou však mŧţeme

147 148

Srov. K. KLIESCH, Skutky apoštolů, s. 103-105. Srov. F. J. ORTKEMPER, První list Korinťanům, s. 11.

56

říci, ţe jich napsal Pavel do Korintu aspoň čtyři. Z 1 K 5,9 plyne, ţe před ním uţ Pavel jeden list do Korintu poslal. Texty 2 K 2,4 a 7,8 hovoří ještě pro jeden list napsaný před 2 K, tedy pro třetí v pořadí. Hovoříme-li tedy o minimálně čtyřech listech, pak 1 K chápeme jako druhý v pořadí a 2 K jako čtvrtý. Pavlovo autorství 2 K bylo v 19. století (např. Bruno Bauer) zpochybněno, avšak dnes je přijímáno bez pochybností. 2 K je z hlediska jednotnosti nejvíce zpochybňovaným Pavlovým listem. Téměř od samých počátkŧ kritického bádání (18. století) se objevovaly domněnky, ţe 2 K je sloţeninou více listŧ. Od poloviny 20. století se s tímto názorem setkáváme rovněţ u některých katolických exegetŧ. Byly pokusy vidět v 1 K sloţeninu dvou aţ pěti pŧvodních listŧ. Přestoţe se nedá 1 Kor zcela vysvětlit jako souvislý a přehledně logicky vybudovaný celek, nejsou ani přesvědčivé argumenty hypotézy dělení. Většina teologŧ dnes předpokládá jednotu tohoto listu.149 5.3.1 První list Korintským Jak vyplývá z 1 K 16,8: „V Efezu zŧstanu aţ do letnic,…“, byl tento list Pavlem napsán v Efezu při jeho třetí misijní cestě v roce 55, pravděpodobně na jaře.150 Doručiteli tohoto Pavlova listu do Korintu byli zřejmě tři zástupci korintských křesťanŧ: Štěpán, Fortunát a Achaikos (srov. 1 K 16,15-18). Je vnímán bez pochybností jako list autentický–nesporný Pavlŧv. Z 1 K se dá vyčíst, ţe jeho sepsání předcházely hluboké spory v místní křesťanské obci, vytváření skupin; příslušníci obce se mezi sebou soudili u světských soudŧ, etické chování se neslučovalo s křesťanstvím – smilstvo, prostituce, vzájemné souţití často v sobectví a bez vzájemné lásky. Od vyslancŧ Štěpána, Fortunáta

a Achaikose se Pavel dovídá také o

nepořádcích při bohosluţbách a při slavení večeře Páně. Vyskytly se i nesprávné názory na vzkříšení mrtvých. Tyto bludné názory rozvíjeli zřejmě entusiasté gnostického zaměření. Domnívali se mylně, ţe při křtu uţ člověk proţívá zmrtvýchvstání a tělo je tedy bezcennou a pomíjející schránkou.151 Z mnoha dŧvodŧ tedy Pavel cítí potřebu zasáhnout a zjednat nápravu v církevní obci v Korintu. Netřeba však vidět v této obci jen samé problémy. Odvodit se dá i to, ţe to byla jistě komunita ţivá, dynamická. A jak bylo uvedeno jiţ v předchozí kapitole, pořádala se zde i dobročinná sbírka pro chudou církevní obec v Jeruzalémě. Hned v úvodu také Pavel za Korinťany Bohu s laskavým tónem děkuje (srov. 1 K 1,4-7).

149

Bliţší informace poskytuje např. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 183-185. Srov. L. Tichý, Úvod do Nového zákona, s. 180. 151 Srov. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Nový zákon, Ekumenický překlad, s. 157. 150

57

Struktura listu152 1.

ÚVOD LISTU – PRESKRIPT (1,1-9)

Úvodní pozdrav (1,1-3) Díkŧvzdání (1,4-9) 2.

PROBLÉMY V KORINTSKÉ CÍRKEVNÍ OBCI (1,10-6,20)

Rozkol v církvi, moudrost lidská a pravá moudrost Boţí (1,10-4,21) Případ nemravnosti (5,1-13) Případ sudičství (6,1-11) Kritika prostituce v církvi (6,12-20) 3.

O MANŢELSTVÍ A BEZŢENSTVÍ (7,-40)

4.

PROBLÉM MASA OBĚTOVANÉHO MODLÁM (8,1-11,1)

Je jen jeden Bŧh, dárce všeho (8,1-13) Apoštolŧv příklad svobody (9,1-27) Proti opětovnému pádu do modlosluţby (10,1-11,1) 5.

BOHOSLUŢEBNÉ OTÁZKY (11,2-14,40)

Zahalování hlavy ţeny při bohosluţbě (11,2-16) Správné slavení večeře Páně (11,17-34) Rozmanitost duchovních darŧ a jejich jednota (12,1-31) Velepíseň lásky (13,1-13) Dar prorokování a mluvení jazyky (14,1-40) 6.

VZKŘÍŠENÍ TĚLA A KŘESŤANŦ (15,1-58)

Jeţíš Kristus vstal z mrtvých (15,1-34) Křesťanská naděje v budoucí vzkříšení těla (15,35-58) 7.

ZÁVĚR LISTU – POSTSKRIPT (16,1-24)

Osobní plány Pavlovy, pokyny církevní obci (16,1-18) Závěrečný pozdrav a poţehnání (16,19-24) Tento list apoštola Pavla do Korintu se jeví být odpovědí a také reakcí na otázky a problémy, které vyvstaly v církevní obci v Korintu. Napsání tohoto listu jistě předcházel dopis Korinťanŧ, kterým se na Pavla obrátili a kterým reagovali na jeho list předcházející 1 K, který se však nedochoval. O tomto listu se Pavel zmiňuje v 1 K 5,9.153 Informace o stavu církevní obce v Korintu získal Pavel tedy jednak z dopisu od samotných Korinťanŧ, ale také 152 153

Dle členění F. J. ORTKEMPER, První list Korinťanům, s. 15-161. Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 70.

58

z doslechu od spolubratří (srov. 1 K 1,11; 5,1; 11,18). Moţná právě proto, ţe Pavel ve svém listu odpovídá na četné dotazy, přechází od jednoho tématu ke druhému, není moţné zachytit nějakou ústřední myšlenku a nedá se zde nalézt nějaké logické členění. Tento list nemá nějakou velkou teologickou dŧleţitost. Pavel chtěl svým listem především řešit problémy v Korintu a nejasnosti této církevní obce. Má tedy charakter spíše pastorační.

Literární a teologický charakter Jestliţe jsem výše uvedl, ţe Pavel ve svém listu řeší otázky a nešvary korintské komunity, pak prvním problémem, kterému Pavel čelí, je rozdělení v korintské komunitě (srov. 1 K 1-4). Pavel uvádí čtyři rŧzné skupiny. Tou první je skupina okolo Pavla. Jde o skupinu věřících, kteří zŧstali věrni apoštolovi, protoţe byl zakladatelem komunity. Další skupinou je ta kolem Apolla, který byl výborným řečníkem (srov. Sk 18,24-26). Třetí skupina je okolo Petra. Není zpráva o tom, ţe by Petr přišel do Korintu, pravděpodobně šlo o křesťany pocházející ze ţidovství. Poslední skupinou byla ta kolem Krista. Pravděpodobně šlo o ţidy pocházející z Palestiny, kteří osobně znali Krista, na rozdíl od Pavla a Apolla. Apoštol upozorňuje křesťany, aby si byli vědomi, ţe jedině Boţí milost je přivedla k víře, a ne osobní zásluhy, intelektuální schopnosti nebo misionář schopnější neţ jiní misionáři. Pavel rozvíjí teologii kříţe, hovoří o moudrosti kříţe, aby ukázal Korinťanŧm, ţe křesťanská moudrost nemá nic společné s moudrostí tohoto světa. Křesťanská moudrost spočívá v poznání tajemství Boţího plánu spásy. Boţí plán se stává viditelným pŧsobením Ducha, a proto je nedostupný těm, kteří se ho pokouší poznat jedině lidskými silami (srov. 1 K 2,14).154 V další části (1 K 5-6) se Pavel věnuje rozličným problémŧm korintské církevní obce, a to sexuální nevázanosti a soudními procesy před pohany. Pavel osvětluje mylně pojaté učení o svobodě jako nevázanost zásadami dobrého chování a na dálku uplatňuje právo na exkomunikaci (srov. 1 K 5,4-5). Zdŧrazňuje, ţe naše těla jsou Boţí: „Či snad nevíte, ţe vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejţ máte od Boha?“ ( 1 K 6,19). Pavel – pŧvodem Ţid, chová nedŧvěru k pohanskému světu a jeho institucím. Křesťany nabádá, aby se svými rozepřemi nechodili před pohanské soudy, ţili mezi sebou v lásce a nic, co si svobodně zvolíme, nás nesmí ovládnout.155 Pavel v listu dále řeší problém konzumace masa, které bylo nejprve přineseno pohanským boţstvŧm a později bylo prodáváno na trhu 154

Člověk duchovní poznává a zkoumá všechny přirozené věci jako kdokoli jiný, ale nadto se na ně umí dívat a posuzovat je z vyššího hlediska, má poznání věcí nadpřirozených. Tyto věci nemohou být posuzovány člověkem bez víry, třebas sebeučenějším. Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 285. 155 Srov. Listy Korinťanům, Arcibiskupství Praha, dostupné na http://adks.apha.cz/listy-korintanum/, citováno dne 10.7.2008.

59

(srov. 1 K 8-10). Nedopustí se křesťan modlosluţby, pokud takové maso koupí? Pavel vidí řešení na principu lásky: „Všechno je dovoleno – ano, ale ne všecko prospívá. Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému rŧstu. Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrţ ať má ohled na druhého!“ (srov. 1 K 10,23-24). Pokud má jednání člověka pohoršit druhého, je lépe, kdyţ se takového jednání zřekne, i kdyţ je samo o sobě dobré. V části bohosluţebných shromáţdění se apoštol věnuje i slavení Eucharistie (srov. 1 K 11). Připomíná, ţe při prvním ohlašování evangelia v Korintu odevzdal věřícím poklad víry, který sám přijal. Kristus se vědomě a v úplné odevzdanosti obětoval, aby naplnil Boţí plán. Pokud se tedy Kristus obětoval za nás a za kaţdého našeho bratra a sestru, potom se naše setkání s Kristem v Eucharistii nemŧţe uskutečnit jen v uzavřeném kruhu, ale musí se projevit pro ty a ve společenství s těmi, kteří nás obklopují. V 1 K 12-14 se Pavel věnuje nejrŧznějším obdarováním, charismatŧm. Vrcholem všech charismat je láska, které věnuje známý hymnus v 1 K 12,31-13,13. Pokud všechny pochází od jediného Boha, nemohou jít charismata proti křesťanské víře, musí se projevit v hlubokém zakořenění v boţství Jeţíše Krista (srov. 1 K 12,1-3. Nemohou být v protikladu jedno vŧči druhému, protoţe slouţí jedinému cíli, spáse (srov. 1 K 12,4-6). Proto musí slouţit společnému dobru: „Kaţdému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“ (srov. 1 K 12,7).156 Pokud se nám dnes zdá, ţe uţ nejsme schopni vidět charismata v Církvi, to neznamená, ţe neexistují. Moţná je nedokáţeme rozeznat v jejich skutečné podobě. Snad určitá charismata uţ dnes neexistují v takové podobě jako v Pavlových komunitách, ale jejich aktuální forma není méně silná ani méně reálná jako tehdy. V závěru svého listu (srov. 1 K 15,1-58) Pavel cituje evangelium, jehoţ středem je vzkříšení Jeţíše. Z toho potom dále odvozuje jako jeho dŧsledek vzkříšení křesťanŧ. 1 K 15, 3-5 lze také chápat jako nejstarší záznam formulace křesťanského vyznání víry. Pavel tak napravuje mylné názory některých entusiastŧ, kteří ve vzkříšení mrtvých nevěřili. Na základě Kristova vzkříšení tvrdí, ţe všichni zemřelí vstanou (srov. 1 K 15,12-19), dojde k tomu v budoucnosti (srov. 1 K 15,20-34) a tělesně (srov. 1 K 15,35-50). Naděje na vzkříšení motivuje Pavla při utrpení (srov. 1 K 15,30-34). Na tomto místě objasňuje i otázku podoby vzkříšeného těla. Bude to tělo proměněné, ne tělo pomíjející, ale nepomíjející; silné, ne slabé. Na konci ţiví nebo mrtví, všichni budeme proměněni a oděni neporušitelností a nesmrtelností. 156

Ať uţ převládá ten či onen dar, vţdy se při něm projevuje jeden a týţ Duch, a to vţdy dle potřeby církve. A poněvadţ je to tentýţ Duch, který rozdává všem mimořádné dary, není dŧvodu, aby se jeden vynášel nad druhého, a tím vznikal mezi nimi nepokoj. V darech je rŧznost, rŧzní se ti, kdo je mají, ale jednotu udrţuje ten, který je dává k dobru všech. Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 299.

60

Vítězstvím je, ţe smrt ztratila svŧj bodec, neboť Bŧh nám dal vítězství skrze Pána Jeţíše Krista (srov. 1 K 15,42-58).157 5.3.2 Druhý list Korintským I tento list apoštola Pavla byl sepsán během jeho třetí apoštolské cesty (srov. kap. 4.4). Co všechno předcházelo napsání tohoto listu a proč píše Pavel Korinťanŧm právě tento list? Ještě během svého pŧsobení v Efezu dostal Pavel zprávy z Korintu o tom, ţe situace v této křesťanské komunitě není stále dobrá. Dokonce se našel někdo, kdo Pavla váţným zpŧsobem urazil. Toto se stalo pravděpodobně při jeho druhé návštěvě Korintu, jak vyplývá z 2 K 2,5: „Jestliţe někdo zpŧsobil zármutek, nezpŧsobil ho jen mně, nýbrţ aspoň z části – nechci přehánět – vám všem“. Na základě 2 K 12,14 mŧţeme usuzovat, ţe během svého dlouhého pobytu v Efezu Pavel Korint ještě jednou navštívil: „Jsem teď potřetí připraven jít k vám…“. Podobně se vyjadřuje i v 2 K 13,1: „Nyní se k vám chystám uţ potřetí…“.158 Jako výsledek této krátké návštěvy v Korintu je list, který napsal Pavel asi ještě v Efezu a po Titovi poslal do Korintu (srov. 2 K 7,5-9). O tomto listu nám přímo není nic známo, teologové ho nazývají „list v slzách“. Tento list se buďto ztratil nebo mohl být vkomponován do 2 K. Určitý náznak o tom, ţe Pavel takový list napsal, mŧţeme vidět v 2 K 2,4-11, kde apoštol vyznává: „Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami – ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám“. Jak bylo jiţ uvedeno výše (srov. kap. 4.4), vydává se Pavel z Efezu přes Troadu do Makedonie (srov. 2 K 2,12-13). Dopisem „v slzách“ Pavel v podstatě dosáhl cíle. Křesťané v Korintu uznali, ţe se provinili a hlásili se k němu opět jako ke svému apoštolu (srov. 2 K 7,7-12). Do Makedonie přináší Titus Pavlovi pozitivní zprávy z Korintu. Právě pod jejich vlivem se rozhodl co nejspíš navštívit Korint. Aby však připravil svŧj příchod, napsal tento 2 K a po Titovi jej posílá křesťanŧm do Korintu. Události, které předcházely napsání tohoto listu mohly trvat cca pŧl roku, coţ by znamenalo dataci podzim r. 55 – 56 v Makedonii, snad přímo ve Filipech, kde se setkal s Titem. Svŧj list adresuje nejen církvi do Korintu, ale všem křesťanŧm v Acháji (srov. 2 K 1,1; 9,2; 11,10).

157

Srov. První list Korinťanům, Distanční text pro potřeby posluchačŧ KTF UK Praha, dostupné na: http://ktf.cuni.cz/broz/distancni/1kor.html., citováno dne 27.7.2008. 158 První návštěvu Pavel uskutečnil během své druhé misijní cesty. O třetí návštěvě se zmiňuje v citovaném druhém listu Korinťanŧm. Znamená to, ţe mezi tím musel uskutečnit ještě jednu návštěvu korintských křesťanŧ. Z časového hlediska připadá jako nejvhodnější období na tuto návštěvu jeho pobyt v Efezu. Srov. A. PACIOREK, Paweł Apostoł - Pisma I-II, , s. 60.

61

Struktura listu159 1.

ÚVOD LISTU – PRESKRIPT (1,1-11)

Úvodní pozdrav (1,1-2) Díkŧvzdání a Pavlovo utrpení (1,3-11) 2.

PAVLOVY VZTAHY KE KORINTSKÝM KŘESŤANŦM (1,12-7,16)

Odloţená návštěva Pavla a dopis „v slzách“ (1,12-2,13) Apoštolská činnost (2,14-7,16) 3.

SBÍRKA PRO JERUZALÉMSKOU OBEC (8,1-9,15)

4.

PAVLOVA OBRANA PROTI ZPOCHYBNĚNÍ JEHO AUTORITY (10,1-13,10)

Apoštolská sebeobhajoba – odmítnutí útokŧ (10,1-18) Nezištnost sluţby (11,1-15) Utrpení a námaha, omilostnění a slabost Pavla (11,16-12,13) Plánování cesty do Korintu (12,14-13,10) 5.

ZÁVĚREČNÝ POZDRAV, POŢEHNÁNÍ – POSTSKRIPT (13,11-13)

Co se týká autenticity listu, není dnes mezi teology pochybností – 2 K je nesporným listem apoštola Pavla Korinťanŧm. V oblasti jednoty listu se však názory rŧzní. Většinou jsou uváděny názory, ţe list je tvořen ze dvou aţ pěti pŧvodních nezávislých částí. Četnost názorŧ a teorií je zpŧsobena rozličnými odpověďmi na otázku: Je přechod mezi jednotlivými částmi listu tak ostrý, ţe se dá vysvětlit jen jako šev mezi pŧvodně nezávislými texty? Největší nesnáze pŧsobí kapitoly 8-9, pojednávající 2 krát o téţe sbírce pro jeruzalémskou církevní obec, kap. 10-13 – mající jiný tón oproti předcházejícímu textu. Po radostné atmosféře, vyvolané dobrými zprávami doručenými Titem (srov. 2 K 7,5-16), Pavel najednou vyjadřuje své obavy, ţe bude muset přísně zakročit, protoţe Korinťané poslouchají falešné apoštoly. Další nesnáz pŧsobí i 2 K 6,14-7,1 a jeví se v celkovém textu jako cizí těleso. I zde je problém pořadí perikop a také pouţitý jazykový materiál, který připomíná texty z Kumránu. Je tedy více dŧvodŧ, které pŧsobí potíţe při hájení pŧvodní jednoty listu. Debaty ohledně jednoty 2 K jsou jistě zajímavé a podnětné, ale nesmíme je nikterak přeceňovat. Vţdyť tento list je pro nás dŧleţitý především pro své úţasné poselství.160

159 160

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, s. 71-72. Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 183-184.

62

Literární a teologický charakter Jak jsem uvedl v úvodu k tomuto listu, je tvořen z několika blokŧ, částí, které spolu jakoby nesouvisely, a odtud i ty pochybnosti ohledně jeho pŧvodní integrity. Podíváme-li se však na 2 K výhradně teologicky a pomineme-li část první (úvodní preskript) a část pátou (závěrečný pozdrav), zbudou nám tři hlavní celky se svojí tematikou. V první části (srov. 2 K 1,12-7,16) Pavel obhajuje dŧstojnost a velikost apoštolského poslání. Boţí věrnost je základem věrnosti apoštola Pavla: „Bŧh je svědek, ţe mé slovo k vám není zároveň ano i ne“ (2 K 1,18). Boţí věrnost se projevuje konkrétním zpŧsobem v osobě Jeţíše Krista, tím, ţe Kristus naplnil plán, který mu Bŧh svěřil, a to na vlastní osobě (srov. 2 K 1,19-20). Mezi posláním Krista a Pavla je propojenost. Pavel je věrný evangeliu proto, ţe Kristus dává Pavlovi účast na vlastní věrnosti, kdyţ ho zapojil do Boţího ţivota (srov. 2 K 1,21-22). V 2 K 4,7-18 uvádí paradoxy ţivota kaţdého apoštola: -

na pozadí kontrastu vzácnosti sluţby a lidské křehkosti vyniká boţský pŧvod hlásání evangelia

-

čtyři antiteze, které Pavel zaţívá ve svém apoštolském poslání – „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráţeni k zemi, ale nejsme poraţeni“ (2 K 4,8-9).161

-

zkoušky, které Pavel podstupuje, přináší ovoce věřícím (srov. 2 K 4,12). Sám hovoří o tom, ţe jeho utrpení je utrpením Krista „Stále nosíme na sobě znamení Jeţíšovi smrti“ (2 K 4,10).162

-

Pavel snáší všechna utrpení, neboť věří, ţe vstane z mrtvých jako Kristus a bude navţdy s ním (srov. 2 K 4,14). K této dŧvěře vybízí i Korinťany (srov. 2 K 4,15.1617).

Ve druhé hlavní části svého listu se Pavel zabývá sbírkou pro církevní komunitu v Judsku. Při své argumentaci o významu a potřebě sbírky vychází z kristologické perspektivy: „Znáte přece štědrost našeho Pána Jeţíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli“ (2 K 8,9). Pavel má zájem na vysvětlení sbírky pro chudobné v jeruzalémské církvi a nabízí hlubokou teologickou motivací zaloţenou na tajemství vtělení. 161

Srov. J. KREMER, Druhý list Korinťanům, s. 42. Všechny útoky na hlasatele evangelia se hroutí na moci Boţí, která pŧsobí s nimi. Oni vítězí nad strastmi, utrpením, neboť Bŧh chce, aby představovali Krista, který byl ukřiţován, ale zvítězil zmrtvýchvstáním. Srov. P. ŠKRABAL, Nový zákon, s. 315. 162

63

Pokud má křesťanská láska účast na Kristově boţské lásce k nám, coţ je i příčina vtělení, musí mít účast i na tom lidském, co přijal Kristus. Stejně jako pozemské pŧsobení Krista bylo usměrňováno nezištnou dobrotou, podobně i křesťan má ţít svŧj vztah s bratry a sestrami ne jen jednorázovými projevy dobroty, ale jako neustálou otevřenost k druhým.163 Ve třetí - poslední dŧleţité části svého listu, podává Pavel svoji nejdelší autobiografii, v tzv. bláznovské řeči (srov. 2 K 11,16-12,13). Pavel odpovídá těm, kdo napadali a zlehčovali jeho apoštolskou autoritu, je pln obav, jak bude přijat při své třetí návštěvě Korintu. Je ochoten přísně i osobně zakročit jako ve svých listech. Jeho autoritu mu však Pán dal k budování, nikoli k boření (srov. 2 K 10,8; 13,10). Někteří kazatelé v Korintu (veleapoštolové – 2 K 11,5; 12,11) zlehčovali Pavlovu autoritu. Jsou to však lţiapoštolové a na konci budou potrestáni (srov. 2 K 11,13-15). Pavel si zde nasazuje masku blázna. Takto mŧţe Korinťanŧm ukázat své vlastní přednosti. Zdá se, ţe sestupuje jakoby na rovinu svých protivníkŧ, aby je porazil řečnicky jejich vlastními zbraněmi a tak získal opět Korinťany zpět pro evangelium.164 Díky těmto útokŧm na Pavla se nám zachoval pŧsobivý text 2 K 11,21b12,10). Pavel zde vynáší na světlo své nejkrásnější stránky duše: „Kdyţ jsem slabý, tehdy jsem silný…“ (srov. 2 K 12,10). Fyzické a duševní utrpení pokládá za větší znamení jeho apoštolátu neţ zázraky a mocné činy (srov. 2 K 12,12). V 2 K 12,15 ubezpečuje Pavel Korinťany o své lásce k nim a doufá i v lásku Korinťanŧ k němu. Je to výzva, kterou mají velkoryse přijmout a napravit své chybné chování dříve, neţ do Korintu přijde (srov. 2 K 12,20-13,10). List Pavel uzavírá svým nejúplnějším doloţeným trojičním poţehnáním (srov. 2 K 13,13).165 Dá se říci, ţe 2 K je nejosobnějším Pavlovým listem a nasazení s jakým byl napsán lze srovnat jen s listem Galatským.

163

Zpracováno z poznámek a audionahrávek z pouti „Po stopách svatého Pavla“, Řecko, září 2006. Srov. J. KREMER, Druhý list Korinťanům, s. 86-87. 165 Srov. Listy Korinťanům, Arcibiskupství Praha, dostupné na http://adks.apha.cz/listy-korintanum/, citováno dne 27. 8. 2008. 164

64

Závěr 1. Zhodnocení osobnosti apoštola Pavla Bez nadsázky mŧţeme sv. Pavla zařadit mezi nejvlivnější muţe v lidské historii, s mimořádným obdarováním. Psychologii jeho osobnosti vyjadřuje výstiţně úryvek z 1 K 1,26-29, kde Pavel píše: „Pohleďte, bratři, koho si Bŧh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bŧh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bŧh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovrţené Bŧh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak ţádný člověk nemohl vychloubat před Bohem“. R. Rohr píše o sv. Pavlovi jako o muţi paradoxu.166 Pavel učí prostřednictvím kontrastu a srovnáním tento paradox a zdánlivé rozpory překonávat. Na svém příkladu nám dává najevo, jak je nutné tyto rozpory a protiklady v sobě usmířit a přijmout. Byl jistě muţem moudrým, ale i bláznivým, ano, bláznivým pro Krista. On sám říká, ţe byl sám v sobě přemoţen, uchvácen, jat, kdyţ vyjadřuje svou osobní zkušenost (srov. F 3,12). Pavel přichází s „teologií kříţe“, která byla nepřijatelná pro Ţidy i tehdejší mudrce. Touto svojí teologií proráţí řád a logiku tohoto světa a nazývá ji „skrytou Boţí moudrostí“. K ní však lze dojít jen společenstvím s Bohem, vírou. Pavel věděl, ţe obnovení spojení s Bohem (ospravedlnění, spása) je moţné jedině proţitím s umenšením vlastního „já“, kdy mé falešné „já“ bude nahrazeno novým „já“ (srov. Ef 2,15; Ga 6,15) a mohou být překonány a přijaty všechny protiklady. Celým ţivotem Pavel zvěstoval toto usmíření (srov. 2 K 5,18), setkávání protikladŧ, zvaného kříţ. Právě na kříţi viděl Pavel střet protikladŧ, protichŧdných linií, sebe sama. Pavel se ve svých listech na mnoha místech zabývá dualismy – protiklady, které se pokouší usmířit: zákon a duch, tělo a Duch, starý a nový člověk, Adam a Kristus, slabost a síla, bláhovost a moudrost, Ţid a urozený, vyvolení rodem a vyvolení milostí, práce a milost, zákon a svoboda, úřad a charisma, dvanáct apoštolŧ a jeho vlastní apoštolát. Všechny tyto protiklady Pavel ve svém ţivotě proţívá a díky Jeţíši Kristu také překonává. Setkání s Jeţíšem Kristem u Damašku vnímá jako obrovskou Boţí milost. Hovoří-li sv. Pavel o protikladu síla a slabost, „Zemřel sice na kříţi v slabosti, ale z Boţí moci je ţiv. I my jsme s ním slabí, ale pro vás budeme společně s ním ţít z moci Boţí“ (srov. 2 K 13,4), obojí spojuje a překonává. Věděl, ţe kdyby kázal jen sílu, byla by to přetvářka, znamenalo by to

166

R. ROHR, Duchovní bratři, s. 67.

65

nepřijetí jeho hlásání a předávání nefunkčního poselství. Proto Pavlova teologie „hliněných nádob“ (srov. 2 K 4,7) a „ostnŧ…, abych se nepovyšoval“ (2 K 12,7) je tolik reálnou, nadějnou a pravdivou pro náš svět. Ptáme-li se tedy, zdali máme tu čest se „starým“ Saulem či „novým“ Pavlem, musíme konstatovat, ţe je v něm obojí, ţe Bŧh nevyloučil jeho pŧvodní „já“, ale „převtělil“ ho do Kristova „já“. Celý ţivot si byl vědom své protikladnosti a rozporŧ (viz výše uvedené dualismy – protiklady), avšak svoji dŧvěru nevkládal do sebe, ale do Jeţíše Krista. Z tohoto plyne Pavlova radost, láska, dŧvěra, vášnivá touha, aby kaţdý zakusil jako on stejnou proměnu, stejné štěstí.

2. Zhodnocení Pavlovy činnosti a míst během tzv. druhé misijní cesty Z rozpracování Pavlova pŧsobení během tzv. druhé misijní cesty mŧţeme učinit následující závěry: V prŧběhu relativně krátké doby (r. 49 – 52) navštívil Pavel řadu míst a nacestoval přibliţně okolo 4000 km (přibliţný výpočet z mapy pravděpodobné trasy druhé misijní cesty). Z hlediska geografického se jednalo o velká města, leţící na dŧleţitých cestách tehdejšího světa, z hlediska demografického šlo většinou o místa s velkou populací a z hlediska správního o místa – města buď provinční (Tesalonika – hl. město Makedonie, Korint – hl. město Acháje) nebo o města hospodářsky či jinak významná (Filipy, Athény). Z hlediska misijního pŧsobení sv. Pavla mŧţeme konstatovat: -

Pavel začíná s hlásáním evangelia vţdy nejprve u Ţidŧ (srov. Sk 16,13; 17,1-2; 17,17; 18,4) a potom u pohanŧ.

-

Úspěch v synagoze má především u lidí tzv. bohabojných.

-

Sociálním postavením jsou následovníci Pavla povětšinou lidé z niţších vrstev, ale i z vrstev vyšších, či z řad vzdělancŧ (srov. Sk 16,14 – Lydie; 16,27-34 – ţalářník; 17,4 – ţeny z významných rodin; 17,12 – vznešené ţeny a muţi; 17,34 – Dionýsius z Areopagu; 18,8 – představený synagogy Krispus).

-

Během svého pŧsobení se Pavel téměř na všech místech setkává s těţkostmi (srov. Sk 16,19-23 – bičování a uvěznění ve Filipech; 17,5-9 – pobouření v Tesalonice; 17,1314 – problémy v Beroji; 17,32-33 – nepřijetí v Athénách; 18,12-13 – problémy v Korintu).

66

-

Ke všem církevním obcím, které Pavel zaloţil, má vřelý a osobní vztah, avšak v ţádné z nich není bezproblémová situace, všude jsou nějaké etické, morální problémy, kaţdý list obsahuje i napomenutí (srov. Ga 2,3; 4,8-20; 5,2-5; F 3,2-21 – varování před bludaři, F 4,2-9 – napomenutí ke vzájemné lásce a pospolitosti; 1 Te 4,1-12 – napomenutí a výzva k cudnosti, pracovitosti a vzájemné lásce; 1 K – rozkol, nemravnost, sudičství, obětování modlám, špatné slavení večeře Páně, 2 K 10,1-13,10 - zpochybňování Pavlovy autority).

-

Na svém apoštolském díle nepracoval nikdy sám, vţdy měl spolupracovníky ( na druhé misijní cestě to byli Silas, Timoteus (srov. Sk 15,40-16,3), ve Filipech ještě Lýdie (srov. Sk 16,14-15), v Tesalonice téţ Jáson (srov. Sk 17,5-9), v Korintu a Efezu Akvila se svou ţenou Priscilou (srov. Sk 18,2-3; 18,18-19).

3. Přínos působení svatého Pavla – inspirace pro nás Svatý Pavel je nejen misionářem tělem i duší, ale i vzorem křesťanského pŧsobení. Uveďme příklady z jeho ţivota, které nám mohou být v mnohém inspirací: -

Ve Sk 14,8-10 v Lystře Pavel činí zázrak – muţ s ochrnutýma nohama. Pavel kdyţ poznal u ochrnutého víru v Boţí pomoc, řekl: „Postav se zpříma na nohy!“. Moţná si přejeme i my, abychom mohli dělat zázrak, kterým bychom jednou provţdy přesvědčili pochybující či nevěřící, ţe Jeţíš je Pán. Na příkladu Pavla vidíme, přestoţe Pán na jeho přímluvu zázrak udělal, nepřesvědčil tím kaţdého. Neztrácejme čas a energii touţebným čekáním na zázraky. Rozsévejme símě „radostné zvěsti“ na místě, kde ţijeme, jak nejlépe umíme a přesvědčování nechejme na Duchu svatém.

-

Pavel kázal radostnou zvěst o Jeţíši Kristu a přesto měl těţkosti, byl kamenován, vězněn a snášel nejrŧznější útrapy (srov. předchozí kapitola), ale neustával ve svém poslání. Od kaţdého, kdo chce být Kristovým učedníkem, se vyţaduje naprosté sebevydání a ochota obětovat se. Vţdyť jako křesťané jiţ nepatříme sobě, ale našemu Pánu a jsme povoláni k utrpení pro Něho. Bŧh nám jako svým sluţebníkŧm nedává ţádnou záruku, ţe nebudeme trpět. Poslušnost Kristu bude často vyţadovat, abychom se vzdali svých jistot.

-

Obrácené bratry a sestry Pavel nikdy neopouštěl, neustále se k nim vracel a utvrzoval ve víře. Např. během své druhé misijní cesty navštěvuje Pavel znovu a rád církevní komunity, které zaloţil uţ dříve v době první misijní cesty (Sýrie, Kilikie, Derbe, Lystra - srov. Sk 15,36-16,1). V 2 K 12,14 apoštol Pavel křesťanŧm do Korintu

67

sděluje, ţe je připraven jiţ potřetí k nim přijít (srov. 2 K 13,1). Pavlŧv zájem a starostlivost o křesťany je pro nás příkladem a výzvou. I my musíme podporovat nové obrácené spolubratry, být jim povzbuzením a pomocí ve víře, i kdyby se nám to vŧbec nehodilo. -

Sk 15,36-39 popisují situaci, kdy Pavel s Barnabášem měli zřejmě ostrou rozepři ohledně Marka. Pavel ho nechtěl vzít s sebou, protoţe je na předchozí cestě opustil (srov. Sk 13,13). Tato neshoda zpŧsobila, ţe oba velcí kazatelé Evangelia začali vést vlastní tým, čímţ začaly pŧsobit dvě misijní skupiny místo jedné. Vidíme, ţe Bŧh pŧsobí i skrze konflikty a neshody. Zmínka o Markovi v Ko 4,10 dává najevo pozdější urovnání vztahu mezi Pavlem a Markem. Nedopusťme, aby nás sporné otázky oddělily od církve, od ostatních věřících. I kdyţ se někdy neshodneme stejně jako Jan Marek či Barnabáš s Pavlem, dovolme v pokoře Bohu uskutečnit svou vŧli. O radu mŧţeme poţádat svého kněze či biskupa.

-

Sk 16,1-4 uvádí, ţe na počátku druhé misijní cesty v Lystře si Pavel vybírá dalšího spolupracovníka Timotea. Jeho matka byla ţidokřesťanka a otec pohan, Řek. Pro Ţidy byl tedy kříţencem jako Samařané. Pavel dává Timotea obřezat, aby tak odstranil potenciální zdroj pohany v očích ţidovských věřících, přesto, ţe znal rozhodnutí sněmu v Jeruzalémě ohledně obřízky (srov. Sk 15). Timotej to učinil ochotně, aby tak odstranil vše, co by mohlo být překáţkou jeho svědectví pro Krista. I my někdy musíme udělat víc neţ jen poţadované minimum, abychom svým posluchačŧm usnadnili přijetí našeho svědectví.

-

Pavel si na cesty bral spolupracovníky (srov. předchozí kapitola), nešel nikdy sám. I pro nás plyne závazek týmové práce při hlásání Evangelia. Partnerství je dŧleţitou součástí pastorace.

-

V prŧběhu pŧsobení sv. Pavla vidíme, ţe si ho Duch svatý vedl (srov. Sk 16,6-7); snad skrze vidění, vnitřní přesvědčení či skrze jiné okolnosti. Na to, abychom poznali Boţí vŧli, nemusíme slyšet Jeho hlas. Bŧh nás vede rŧznými zpŧsoby. Pokud hledáme Boţí vŧli, měli bychom se ujistit, zda je náš plán v souladu s Boţím slovem, učením Církve, poradit se se svým duchovním vŧdcem, dát pozor, abychom v plánu nehledali jen sami sebe a svŧj záměr. Modleme se, aby Bŧh otvíral a zavíral dveře příleţitostí. Duch svatý nás vede na správná místa, také nás ale odvádí od špatných míst.

-

Pavel je nám také vzorem v hlásání evangelia. Začíná vţdy u Ţidŧ, a to nejprve Starým zákonem a pak tím, jak ho Jeţíš naplnil, postupoval tedy od známého k neznámému. Svědčíme-li o Kristu, měli bychom začít od pravdy, kterou posluchači 68

znají a potvrdit ji, teprve potom představit Jeţíše Krista – toho, jenţ je Pravda. Pavel nám svým pŧsobením dává najevo, jak mocně Evangelium pŧsobí v lidských ţivotech, jak převratné změny pŧsobí, překonává společenské bariéry, pŧsobí lásku mezi lidmi i k Bohu a dává smysl ţivotu. -

Na příkladu svatého Pavla vidíme, ţe věřící nejdou po snadné cestě. Stane-li se člověk křesťanem, nevyřeší se tím jeho všechny problémy. Pavel rozséval pokorně a „se slzami“ (srov. 2 K 2,4), ale nikdy toho nezanechal, nikdy se nevzdal (1 K 9,16: „Nemohu se chlubit tím, ţe káţu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal“). Poselství o spáse bylo tak dŧleţité, ţe nevynechal jedinou příleţitost ke zvěstování evangelia. I my někdy proţíváme těţké chvíle, slzy i radost, vţdy však bychom měli být připraveni říci ostatním, co dobrého pro nás Bŧh udělal. Boţí poţehnání daleko převyšuje ţivotní potíţe.

-

Pavel je nám také příkladem v přesvědčení, ţe ţivot nemá cenu, pokud ho nepouţijeme pro dílo Boţí. Dává nám jasně najevo, ţe mnohem dŧleţitější je to, co do ţivota vloţíme, neţli to, co z něho získáme. Sděluje nám také, ţe kdo chce pracovat na Boţím díle, musí mít nerozdělenou mysl jako on. Jeho nejdŧleţitějším a jediným posláním bylo zvěstovat ostatním Krista (srov. F 3,13). Je nám příkladem zajisté i v lásce mezi bratřími navzájem (srov. Sk 20,28-38). Miloval své spolubratry a oni jeho. Lidé nás budou vnímat a budou ochotni naslouchat, kdyţ se jim po vzoru Pavla budeme rozdávat.

69

Přílohy: 1. Chronologie života a působení apoštola Pavla167 narození Pavla obrácení Pavla (Sk 9,1-31) první misijní cesta (Sk 13-14) apoštolský sněm v Jeruzalémě (Gal 2,3-5) druhá misijní cesta (Sk 15,36-18,22) Pavel v Korintu (Sk 18,1-17) třetí misijní cesta (Sk 18,23-21,14) zatčení v Jeruzalémě (Sk 21,27-36) vystřídání prokurátorŧ: Felix/Festus (Sk 24,27) cesta do Říma (Sk 27,1-28,16) římská vazba (tzv. první) Pavlova smrt (1 Klem 5,5-7)

5-10 po Kr. asi 34 46-49 49 49-52 50-51 53-58 58 59 60-61 61-63 64-67

2. Druhá misijní cesta (Sk 15,36-18,22)168

167

Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, s. 166-167. Převzato z D. BAUER – al., „Die Reisen des Paulus durch Kleinasien und Griechenland“ in Paulus. Ein unbequemer Apostel. Welt und Umwelt der Bibel, 20, Stuttgart: Katholisches Bibelwerk, 2001, s. 38. 168

70

Seznam použitých zkratek al.

alii (tj. další)

ed.

editor (neboli vydavatel)

EWNT

Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, I–III, ed. H. Balz – G. Schneider, Stuttgart – Berlin – Köln – Mainz: W. Kohlhammer, 19922

ČEP

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Nový zákon, Ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost, 19938.

ČLP

Nový zákon. Text uţívaný v českých liturgických knihách přeloţený z řečtiny

se

stálým

zřetelem

k Nové

Vulgátě,

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské nakladatelství, 19982 HThK.S

Herders

theologischer

Kommentar

zum

Neuen

Testa-ment

–

Supplementband např.

například

s.

strana, strany

sl.

sloupec, sloupce

Škrabal

Nový Zákon. Z pŧvodního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. Pavel Škrabal O.P., Olomouc: Krystal, 1948

Zkratky biblických knih jsou podle ČEP (Starý zákon), s. 9-10; (Nový zákon), s. 4.

71

Literatura BAUMAN, E., Svatý Pavel, Praha: Vyšehrad, 1938. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Nový zákon, Ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost, 19938. (= ČEP) BAUER, D. – al., „Die Reisen des Paulu durch Kleinasien und Griechenland“ in Paulus. Ein unbequemer Apostel. Welt und Umwelt der Bibel, 20, Stuttgart: Katholisches Bibelwerk, 2001, s. 30-54. BLAIKLOCK, E. M., „Perge“, in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 765. BOGACZ, R., Rola poznania Anatolii w zrozumieniu postaci św Pawla, Biblia w kulturze świata, Krakov: T. Jelonek, 2006. BORNKAMM, G., Apoštol Pavel, Praha: Kalich, 1998. BRUCE, F. F., „Areopag“ in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 53-54; DOUGLAS, J. D., „Kamenování“ in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 478. GNILKA, J., Paulus von Tarsus. Apostel und Zeuge, HThK.S 6, Freiburg – Basel – Wien: Herder, 1996. GREEN, E. M. B. – HEMMER, C. J., „Aréta“ in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 54. GREEN, E. M. B. – HEMMER, C. J., „Efez“ in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 193-195. HAFEMANN, S. J., „Corinthians, Letters to the“ in Dictionary of Paul and his Letters, ed., G. F. Hawthorne, – R. P. Martin, – D. G. Reid, Downers Grove: Inter Varsity Press, 1993, s. 164-179. HANSEN, G. H., „Galatians, Letter to the“ in Dictionary of Paul and his Letters, ed., G. F. Hawthorne, – R. P. Martin, – D. G. Reid, Downers Grove: Inter Varsity Press, 1993, s. 323-334. HARRISON, R. K. –HEMER, C. J., „Antiochie (Syrská)“ in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 31-33. HELLER, J., Výkladový slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003. HERIBAN, J., Príručný lexikón biblických vied, Rím: Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, 1992. HERIBAN, J., Apoštol Pavel v službe evanjelia, Bratislava: Vydavateľstvo Don Bosco, 1995. HOLZNER, J., Apoštol Pavel. Hrdinský život v službě Kristově, Praha: Ladislav Kunclíř, 1939. HÜBNER, H., Biblische Theologie des Neuen Testaments. Band 2, Die Theologie des Paulus und ihre neutestamentliche Wirkungsgeschichte, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1993. JUDGE, E. A., „Lystra“ in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 566.

72

KLIESCH, K., Skutky apoštolů, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 5, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. KNOCH, O., První a druhý list Soluňanům, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 12, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. KREMER, J., Druhý list Korinťanům, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 8, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. MAJERNÍK, J. – SCHEIDOVÁ L., Spoznávajme Svätú zem pohĺadom archeologov a biblistov, Bratislava: Serafín, 2002. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona, CMTF UP: 2007-2008 (nepublikovaná skripta pro potřeby studentŧ), dostupné http://www.portalcmtf.upol.cz/index_dt.php. MARTINI, C. M., Vyznania apoštola Pavla, Bratislava: Serafín, 2005. MATOUŠŦ, L., Svatý Pavel a jeho listy, V Českých Budějovicích: (Ludvík Matoušŧ), 1948. MAYER, B., List Filipanům, List Filemonovi, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 11, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. MERELL, J., Mluví k nám sv. Pavel, Praha: Česká katolická Charita, 1962. MURPHY-O’CONNOR, J., Paul. A Critical Life, Oxford: Oxford University Press, 1997. NOVÁK, J., Druhá patristická čítanka, Teologické studie, Praha: Česká katolická Charita, 1985. NOVÁK, J., Třetí patristická čítanka, Teologické studie, Praha: Česká katolická Charita, 1985. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník, Praha: Kalich, 1956. Nový zákon. Text uţívaný v českých liturgických knihách přeloţený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě, Praha: Česká liturgická komise, 1989. (= ČLP) Nový Zákon. Z pŧvodního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. Pavel Škrabal O.P., Olomouc: Krystal, 1948. (= Škrabal) ORTKEMPER, F. J., První list Korinťanům, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 7, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. OPATRNÝ, A., Apoštol Pavel s Alešem Opatrným, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. PACIOREK, A., Paweł Apostoł - Pisma I-II, Tarnów: Biblos, 1995-1996. POKORNÝ, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha: Vyšehrad, 1993. PRAT, F., Svatý Pavel, Praha: Ladislav Kuncíř, 1928. RADL, W., List Galaťanům, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 9, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. ROHR, R., Duchovní bratři. Muži bible mluví k mužům dneška, Brno: Cesta, 2005. SCHNEIDER, G., „Areios pagos“, EWNT, I, sl. 361-362. SIMPSON, J. W., Jr., „Thessalonians, Letters to the“ in Dictionary of Paul and his Letters, ed., G. F. Hawthorne, – R. P. Martin, – D. G. Reid, Downers Grove: Inter Varsity Press, 1993, s. 932-939. SOUČEK, J. B., Teologie apoštola Pavla, doplnil a upravil Petr Pokorný, Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1976. 73

STRACK, H. L. – BILLERBECK, P., Kommentar zum Neuen Testament aus Talmud und Midrash, II, München: C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung, 19899. STOTT, J. R. W., Zápas mladé církve. Poselství skutků apoštolských, Praha: Návrat domŧ, 1999. STEPIEŃ, J., Teologia świetego Pawla. Czlowiek i Kosciól w zbawczym planie Boga, Warszawa: Akademia Teologii Katolickiej, 1979. ŠPAČKOVÁ, M. – al., ed., Vím, komu jsem uvěřil (2 Tm 1,12). Praktické podněty k roku svatého Pavla, Brno: Biskupství brněnské, Diecézní katechetické centrum, 2008. ŠPIDLÍK, T., Apoštol národů svatý Pavel, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma s.r.o., 2008. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona, Svitavy: Trinitas, 2003. TICHÝ,

L., List Filipanům. Překlad a exegetické poznámky, dostupné http://www.upol.cz/fakulty/cmtf/struktura/katedry-a-pracoviste/kbv/pedagogickacinnost/ (21. 2. 2007)

TICHÝ, L., Chvála lásky. Interpretace a účinky 13. kapitoly prvního listu Korinťanům, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. TRILLING, W., Apoštol Pavel, Praha: Vyšehrad, 1994. TRSTENSKÝ, F., Aby si poznal spolahlivost učenia. Úvod do Nového zákona, Svit: Katolícké biblické dielo, 2006. VANNI, U., Opojenie Duchom. Náčrt spirituality apoštola Pavla, Svit: Katolícke biblické dielo, 2005. WESSEL, W. W., „Arábie“ in Nový biblický slovník, ed. J. D. Douglas, Praha: Návrat domŧ, 1996, s. 46-49. ZAHRADNÍČEK, P., „Kopos“. Namáhavá práce v Pavlových listech a ve starověkém kontextu, Brno: Petr Veselý, 2004. ŢILKA, F., Pavel z Tarsu a apoštolský věk křesťanské církve, Skripta Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, Praha: Kalich, 1984.

Webové stránky: http://antika.avonet.cz http://cs.wikipedia.org http://encyklopedie.seznam.cz http://recko.buzola.cz http://www.answers.com http://www.casd.cz http://www.miklastour.cz http://www.monasterovirtuale.it http://www.perseus.tufts.edu http://www.pulib.sk

74