Karel Hynek Mácha
Život a dílo
Karel Hynek Mácha (16. listopadu 1810 Praha – 6. listopadu 1836 Litoměřice)
jeden z největších českých básníků, ve své době nepochopen představitel romantismu a zakladatel české moderní poezie vystudoval gymnázium, poté práva a filozofii hrál v ochotnickém divadle ( Kajetánské divadlo) zajímal se o historii a politiku, dobře maloval rád a často cestoval, prošel pěšky celé Čechy, vydal se i do Itálie miloval přírodu, často maloval tajemná zákoutí a krajiny, které navštívil poznatky a dojmy z cest se promítají v jeho díle byl považován za podivína, samotáře a drsného člověka okolí pohoršoval i stylem oblékání o tom, jaký byl člověk hovoří i jeho deníky a dopisy, které se dochovaly a často jsou zašifrované
žil s herečkou Lori Šomkovou, jejich vztah byl velmi divoký, Mácha na ni velice žárlil, často ji ponižoval,zesměšňoval a bil, vzápětí ji zahrnoval láskou Lori mu porodila syna Ludvíka, který záhy zemřel, Mácha jej nikdy neviděl roku 1836 se měl Mácha s Lori oženit, nakonec se v den připravované svatby konal jeho pohřeb zemřel na zápal plic poté, co pomáhal při hašení požáru v Litoměřicích ( některé prameny uvádí, že při požáru pil splaškovou vodu a zemřel tedy na TBC, choleru nebo salmonelózu) jeho pohřbu se zúčastnil pouze jeho bratr druhý pohřeb 7. Května 1939 se stal manifestací proti nacismu
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Hynek_Mácha
Dílo Karla Hynka Máchy Křivoklát - 1834, historická próza, jediná dokončená část zamýšleného souboru Kat z doby Václava IV Prózy z cyklu Obrazy z mého života:
Pouť krkonošská - 1834 Večer na Bezdězu - 1834 Márinka – 1834 Cikáni - 1835, próza, v utrpení mladého cikána se soustřeďuje tragika všech ostatních postav, objevují se zde zážitky z cest po vlasti a z italské cesty
Máj – báseň, nejslavnější Máchovo dílo, možná i nejslavnější česká básěň - napsán v letech 1834 – 1836 - hlavní hrdinové – loupežník Vilém, jeho snoubenka Jarmila, která jej zradila - Vilém je ve vězení a čeká na popravu, zabil svého otce, který mu svedl snoubenku ( inspirací reálná událost) - autor se ztotožňuje s hlavním hrdinou - sám autor se v díle objevuje, vrací se do rodného kraje a vypráví čtenáři příběh Viléma a Jarmily - děj je druhořadý, důležité myšlenky díla – uvažování nad smyslem života, popis a oslava přírody, popis smrti, zrady, touha po nesmrtelnosti, vztah k rodné zemi - mnoho básnických prostředků - tehdejší kritika Máj nepřijala, šířil se v opisech - na motivy Máje natočil režisér F.A. Brabec stejnojmenný film
Ukázky z díla Karla Hynka Máchy
Máj Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky.
Intermezzo I Půlnoc (krajina) V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, nad jezerem pahorek stojí. Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá, nad tím se bílá lebka míhá, kol kola duchů dav se rojí; hrůzných to postav sbor se stíhá.
Cikáni Ticho stál starý žid; slzy se mu lily po vráskovité tváři, po šedivé bradě. Dlouho tak stál. - S podivením sepjal Bárta ruce a polohlasné "aj, aj" provázelo z úst jeho zpěv Lein. Mezi tím zpěvem přecházely po druhé straně s kopce dvě vysoké postavy po pěšince od chaloupky k chaloupce mezi skalami až dolů do oudolí. - Umlkl zpěv Ley a poslední názvuky jeho umíraly nad protější strany skalami, jako by nad zpustlou Jerusalemí usnuly v papršlku zapadajícího měsíce. Starý vyslouženec, jako by se z dřímoty probudil, vytržený posledními slovy zpěvu, počal poznovu vypravovati: "Já jsem tam také byl na moři - ano - na moři tři dny jsme tam byli - Oh to je vám podívaná na tom moři - Nic nevidíte, nic než vodu a nebe - na mou věru! -A to bouchání z kanonů na tom moři! - To zní stokrát tak silně! - ne, ne, to bych lhal, ale pětkrát - - ano pětkráte zajisté."
Márinka Přes kluzké prkno vešel jsem v dům a v sednici. Marinka - Mignon Marinka seděla jako ráno při fortepianu zpívajíc píseň: Tam na hoře holoubátko. Právě končila; - já jsem sedl beze slova promluvení u Marinky, položiv hlavu v její klín; lehkým pohlazením přejela bílá ruka její tvář mou, a pak opět budila hlas odpovídajících jí strun, přecházejíc v píseň jinou. Já jsem byl velmi smutný; ona zpozorovavši to, přestala v hrání tázajíc se mne, co mi schází? "Zítra odcházím na dalekou pouť, abych prošel temné doliny nebenosných hor; kdo ví, kdy se vrátím, a ty se tážeš?" - odpovídám jí. "Ty jdeš na dalekou pouť!" pravila ona; "na dalekou pouť - a já - - Co tě tam vábí?" "Dané slovo mě váže jíti k příteli nemocnému, který mne tam u paty hor očekává."
Kdy půjdeš?" "Dříve než slunce vyjde." "Než slunce vyjde," opakovala ona. "Ó jak by mi blaze bylo," mluvila dále, "jíti s tebou; tam v klínu přírody, v stínu nebenosných hor, při spádu jarých vod neb ve věčné tichosti říši po straně tvé vidět planoucí zoře mladého jitra, aneb spatřiti, jak v růžových červáncích umírá mdlý den, rozesílaje růžové věnce po zsinalých čelách mrtvých velikánů -" Já jsem se stal vždy smutnějším. "Marinko!" pravím, "Marinko! - slunce je hluboko pod námi! musím jíti! - Vycházející slunce mne musí viděti daleko za Prahou. Až se vrátím, snad ještě v měsíci tomto, navštivím opět tento byt -" "A cizí," doložila ona, "neznámá tvář přicházejícího zarazí poutníka a podiví se, že hledá té, které již dávno není; s neurčitým usměchem uhlídá slzu v oku outrpného příchozího a bez citu hledí potěšiti zsmutnělého s obvyklým 'Dnes mně, zítra Tobě!'" "Marinko!" zvolám a vzhlednu k ní; měsíc právě vystoupil nad protější dům a světlo jeho padalo roztlučeným oknem na postavu Marinky; bílý její šat byl co stinný oděv ducha, co sněhobílá zář a černé vlasy její co temná mlha na vrcholku sněžných kopců.
Márinko, kde ty budeš?" táži se. Ona sáhla v struny a mdlým polouduseným hlasem zpívala sloku z národní písně: Tam za horou, za lesíčkem zpívají v sboru kněží; tři kroky za kostelíčkem Poslední řádku sloky té nelzelo jí dozpívati, jen fortepiano proneslo nápěv písně té, ona dutým, hlubokým hlasem dokončila: v hrobě tvá milá leží a sklesnouc v náruč mou položila tvář svou na horoucí čelo mé; ona věděla pevně, že se neuvidíme více. "Marinko, buď sbohem!" pravím namáhaje se pokojně vyhlížeti. "Sbohem!" odpoví ona a jaksi slavně stojí přede mnou v celé kráse své; já se shýbnu k ruce její, než ona sehne se na prsa má, a první i polsední políbení hořelo na rtech mých. Fortepiano, jako by samo od sebe počalo, hrálo píseň: Tam na hoře holoubátko.
Ukázka z filmu Máj http://www.youtube.com/watch?v=xQYgqZP 3NEg
K prezentaci patří i pracovní list pro žáky. Tato prezentace slouží jako pomůcka při výuce dvou vyučovacích hodin literární výchovy. Použitá literatura: Mácha, K.H. : Cikáni, Praha Otakar II. 2000 Mácha, K.H. : Máj, Praha, MF, 1999 www.wikipedie.cz www.filmmaj.cz www.youtube.com www.cesky-jazyk.cz
