Karel Hynek Mácha 16. 11. 1810 – 6. 11. 1836 - představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie. Proslavil se jak svým životem, tak dílem, jemuž dominuje lyrickoepická skladba Máj (1836), jedna z nejvydávanějších českých knih. ŽIVOTOPIS Narodil se 16. listopadu roku 1810 v Praze na Malé Straně v rodině, kde matka pocházela z hudební rodiny a otec byl mlynářský pomocník, jenž přišel do Prahy z venkova. Při biřmování dostal jméno Ignaz Mácha, ale během doby si jméno Ignaz počeštil na Hynek a jméno Karel si přidal před jméno, protože to byl symbol povstání a de facto celého národního obrození v Čechách. V letech 1824 – 1830 studoval na městském gymnáziu (německém), doma mluvili česky. Po maturitě začal studovat filozofii v Praze, vystudoval práva (r. 1836) a nastoupil jako advokátní praktikant u soudu v Litoměřicích. V letech 1831 až 1832 navštěvoval přednášky Josefa Jungmanna, jenž povzbuzoval své žáky k literární činnosti a hodnotil jejich práce; Máchovi pochválil báseň Svatý Ivan. Působil jako herec v Kajetánském divadle. Jeho velkým koníčkem bylo cestování po hradech, které zaznamenal v četných kresbách, rád na zříceninách i přespával. Do svého osobního deníku si zapisoval své zážitky z těchto cest, podnikl i pěší cestu do Itálie. Zamiloval se do Marinky Stichové, vztah však nevydržel. Poté se v Kajetánském divadle prostřednictví J. K. Tyla seznámil s Eleonorou Šomkovou. Do svých deníků si zapisoval také velmi důvěrné zápisky z tohoto vztahu, které byly velmi erotické. V denících se objevují jeho sny, touhy a přání. Zápisky byly šifrovány, snažil se zde zachytit svůj vnitřní svět (deník poprvé ale neúplně rozluštil Jakub Arbes, zcela pak Karel Janský) Když čekala Lori dítě, dokončil rychle právnická studia a téhož dne (1. 10. 1836), kdy se Lori narodil v Praze syn Ludvík, nastoupil Mácha službu jako advokátní praktikant v Litoměřicích. Oslaben hmotným nedostatkem i duševními strázněmi podlehl infekci choleriny (lehčí forma cholery); byl pohřben v den (8. 11.), kdy měl mít svatbu s Lori. Mácha se nakazil, když 23. října pomáhal obětavě hasit požár litoměřických stodol. V dopise rodičům pak uvedl, že seděl na střeše a poléval ji vodou, ale předem si potřel obličej a napil se, aby zmírnil žár od ohně. Znečištěná voda byla příčinou infekce a smrti. Mácha s Lori prožíval spíše lásku fyzickou, než psychickou, což ostatně lze vypozorovat v jeho šifrovaném deníku. Později Eleonora přišla do jiného stavu a básník později obviňoval Josefa Kajetána Tyla, že mu Lori svedl. Tímto se definitivně mezi Máchou a Tylem podlomily vztahy, jeden druhého začal nenávidět. Eleonora údajně musela celý den klečet nad hrobem své matky a přísahat, že Máchovi nikdy nebyla nevěrná. Máchova žárlivost a nesnášenlivost byla dokonce na sklonku jeho života tak příšerná, že Eleonoře zakazoval vycházet z jeho pokoje na Dobytčím trhu (Mácha ale bydlel v pronájmu v Litoměřicích). Hrozil jí dokonce, že jestli vyjde třeba jen za svým otcem, tak jí zničí svatební šaty a odejde neznámo kam. Jediné co je ještě pojilo byl Máchův syn Ludvík, kterého podle dochovaných spisů měl velmi rád a
prohlásil, že jestli zemře, tak už jiné dítě nikdy nechce. Ludvík Šomek se nakonec nedožil ani jednoho roku (1837). Z Máchy, jeho života a díla, často bez možnosti jasného rozlišení, se stal postupně určitý symbol. Jeho počátky lze bezpečně sledovat již od Máchovy smrti, když se 15. listopadu 1836 sešla skupina přátel, aby pečovala o Máchův odkaz i o jeho rodinu. V průběhu času nabýval symbol různých významů… Velký společenský ohlas měly zejména oslavy Máchova narození v roce 1860 a výročí úmrtí v roce 1861, při nichž se pořádaly máchovské besedy, které se staly výrazným místem při vytváření a posilování národního a politického vědomí. Mácha se stal symbolem českého básníka, stal se národním básníkem. V době, kdy národ byl smrtelně ohrožen, se Mácha stal také jeho symbolem. V roce 1938, 1. října, doslova několik hodin před nacistickým záborem pohraničí, byly Máchovy ostatky v Litoměřicích exhumovány a převezeny do Prahy. Jejich uložení na Vyšehradě dne 7. 5. 1939, již v době okupace se stalo obrovskou manifestací a posilou v zápase za národní existenci. Úryvek dopisu Lori Šomkové z 2. listopadu 1836 Lori! Proč ses opovážila jednat proti mému příkazu a šla dolů k svému otci?Proto jsem Tě vzal k nám nahoru?-Chceš nakonec všecko zkazit?-Pro mne je to lehké!-Vezmu šaty a jdu z Litoměřic.-Kam?-to se nikdy nedozvíš, budeš-li ještě jednou jednat proti mému rozkazu.Rozkazu říkám a už mě nikdy neuvidíš.-Rozkazuji Ti, přísně Ti rozkazuji, abys nikdy z našeho domu nevycházela, nikam, za žádnou, vůbec žádnou záminkou; na mši, ke zpovědi, na katechismus, nikam;-nebo-dokud je Bůh a má duše naživu,při svém životě Ti přísahám, že mě nikdy neuvidíš. Jestli se opovážíš a půjdeš z domu k svému otci nebo dokonce na faru nebo někam, tak jak je Bůh nade mnou opustím Tě u oltáře.-(...) Přijdu do Prahy v pondělí sedmého, v úterý je svatba a ve čtvrtek jedeme z Prahy do Litoměřic. Na svatbu nebude nikdo pozván, koho nepozvu já. Bude-li mimo tvého otce někdo z Tvých příbuzných v kostele, odejdu vám od oltáře. To při bohu přísahám a to mne znáš, že to udělám. Tajemství Máchovy tváře Karel Hynek Mácha byl tak neznámý autor ve své době, že se jej ani žádný malíř neobtěžoval namalovat. Všechny portréty vznikly až po letech jeho skonu. Hlavní portrét může, ale spíše nepatří básníkovi. Je malovaný již roku 1835, ale zda jde o Máchu nebo ne, to nikdo neví. Podle popisu jeho přátel to byl ramenatý, snědý a statný muž. Měl modré oči, ne moc vousů a husté kaštanové vlasy. Co se týče oděvu, nosil nejraději černý plátěný plášť s červenou podšívkou a na krku ovázaný černý šátek. DÍLO - v próze se věnoval hlavně historickým tématům. Rozhodl se napsat čtyřdílný román Kat, ale jeho části Vyšehrad, Valdek a Karlův tejn zůstaly pouze v náčrtcích. Jediná dokončená a časově nejpozdější část zamýšlené tetralogie z doby Václava IV. je Křivoklad (1834). Děj Křivokladu se odehrává na sklonku vlády Václava IV. Klíčové jsou osudy kata, který je královým pobočníkem, a samotného panovníka. -soubor povídek Obrazy ze života mého - dokončil jen dvě 1. Večer na Bezdězu -lyrizovaná próza psána v ich-formě -Máchova návštěva Bezdězu, potkává ženu, která nese rakev s dítětem. Kontrast s přírodou a realitou (žena s rakví,tragický život) 2. Márinka - typický romantický motiv nešťastné lásky, opět Mácha sám hrdinou
- Mácha se jako každý den prochází po parku, když uvidí žebráka hrajícího na housle. Mácha kolem něj prochází, avšak jde rychle, protože nemá žebrákovi co dát. Ovšem žebrák se k básníkovi přiblíží a dává mu jakýsi dopis od jeho dcery, Máchovi dosud neznámé ctitelky Márinky, která trpí souchotinami. Básník se rozhodne Márinku navštívit a vydává se na František - pražskou chudinskou čtvrť. Zde se poprvé setkává s Márinkou a ihned se do ní zamiluje; je velice krásná a krásně hraje na piano. Mácha ještě jednou navštěvuje Márinku a oznamuje jí, že musí odjet; Márinka ho přemlouvá, ať zůstane, že už se jinak neshledají a že brzy zemře, avšak Mácha musí dostát slibu, který dal svému nemocnému příteli, a nakonec odchází... Po jisté době se vrací, a přichází akorát na Márinčin pohřeb. Brzy poté je ve Vltavě nalezen její otec i se svými houslemi, se smrtí dcery se nedokízal smířit Kontrasty - dívka je krásná, hudebně nadaná, ale je na smrt nemocná,žije v hrozném prostředí. - Filozof.otázky o smyslu života,o posmrtném životě, cítí, že je vázán k zemi a že je jejím zajatcem,ale zároveň země je kolébkou i hrobem člověka (odporuje náboženství – smrtí pro Máchu ve končí)
Máj
- vrchol autorova uměleckého snažení. Máj byl jedinou knihou, která mu vyšla za jeho života. Musel ji však vydat sám. Tisk provedla pražská tiskárna Jana Spurného. Máj byl vydán 23. dubna 1836. Všech 600 výtisků se brzy rozprodalo. Negativní ohlas u recenzentů –nejznámější recenze (Čelakovského, Tyla) – byla mu vyčítána absence národního zaměření a kopírování lorda Byrona forma - lyrickoepická, romantická báseň – 4 zpěvy a 2 intermezza (jako hudební skladba) prostředí - krajina u Doks, jezero pod Bezdězem, bez bližšího časového vymezení: noc před Vilémovou popravou a ráno, pak po sedmi letech postavy - loupežník Vilém-„strašný lesů pán“,v mládí vyhnán z domu, stal se vůdcem loupežníků-výjimečný osud -symbol odbojného postoje vůči společnosti a jejím zákonům, ztotožnění autora, -Jarmila- jeho milá, anděl padlý, svedená otcem svého Viléma, život končí dobrovolnou smrtí v jezeře - poutník -ve 4. zpěvu přichází na místo tragédie po sedmi letech. Postava poutníka symbolizuje romantickou touhu po svobodě a dálkách • v úvodu díla je zařazena věnovací báseň Čechové jsou národ věrný. Ve srovnání s Májem působí odlišně; patetická a v duchu vlastenectví • básnické prostředky: básnické přívlastky - např. blankytné nebe; bělavá pára; přirovnání - např. co slzy lásky; metafora a personifikace - např. bledá tvář luny; o lásce šeptal tichý mech, metonymie - např. hrdliččin zval ku lásce hlas; pleonasmus např. modrý blankyt • zvuková stránka: onomatopoie (= zvukomalba) - např. řinčí řetězů hřmot • typ verše: na začátku - jednoslabičná plnovýznamová slova na konci řádku (máj, hlas, ...) = jamb (neobvyklé pro českou poezii) = dvouslabičná básnická stopa, sestávající z první slabiky krátké a druhé dlouhé, případně první nepřízvučné a druhé přízvučné (zápis: U—). Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.
DĚJ Příběh byl zřejmě inspirován skutečnou událostí: v roce 1774 byl poblíž Mladé Boleslavi na pahorku zvaném Na spravedlnosti popraven lámáním v kole Hynek (Ignác) Schiffner, který zavraždil v Dubé u Doks svého otce. Mácha toto vyprávění zaslechl o šedesát let později během některého ze svých pobytů u dnešního Máchova jezera od svého známého, hospodského Týce. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek. Celý Máj působí v protikladech – Smrt Viléma, zmařená láska X jarní, májová příroda (symbol života) 1. zpěv – začíná úvodním dvojverším daleká cesta má, marné volání!!! – v podstatě motto - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. - Jarmila čeká u jezera na Viléma, ale přichází zpráva o jeho uvěznění a blízké popravě. Jarmila páchá sebevraždu skokem do jezera. Na začátku obraz májové přírody; rozhovor Jarmily s poslem = jediný dialog celé básně 1. zpěv je zakončen zvoláním: "Jarmilo! Jarmilo! Jarmilo!" 2. zpěv Dozvídáme se z Vilémových vzpomínek, že se poté, co byl otcem vyhnán z domova, stal vůdcem loupežníků. Zamiloval se do dívky (Jarmila) a teprve, když zavraždil jejího svůdce, zjistil, že to byl jeho vlastní otec. Vilém ve vězení přemýšlí nad otázkami viny (on se necítí vinen, vinen je jeho otec a společnost, on je jen vykonavatel spravedlivé msty - ale má být sťat!), nad lhostejností světa k osudu člověka, nad existencí a podobou posmrtného života, kdy následuje představa prázdnoty, nicoty bez konce. Vilém přemýšlí, co je po smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen,co se nic nazývá". Na toto téma promluví Vilém i k strážnému. Strážný nikdy, co slyšel od Viléma, neprozradil, ale už se dokonce života nezasmál. Do těchto úvah zaznívají žalářní zvuky a zvuk padajících kapek, jež symbolizují plynoucí čas ("A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas.") 2. zpěv tvoří téměř třetinu celé básně. Intermezzo I. O půlnoci - sbor duchů na popravišti očekává svého mrtvého (Viléma) 3. zpěv Tímto zpěvem báseň vrcholí. Do protikladu je zde postavena krása přírody a lidský osud. Vilém je vyveden z města a lidé se sbíhají na malý pahorek blízko jezera. Vilém se naposledy dívá na krásy májové přírody, již má nyní opustit. Promlouvá s obláčky a žádá je, aby pozdravovali jeho zemi ("Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!") -země je jeho jediná jistota,ke které se vrací=jeho kolébka a hrob: „Ach zemi krásnou zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj,matku mou,…..“ Vilém je popraven, jeho tělo vpleteno do kola a hlava nabodnuta na kůl. 3. zpěv končí zvoláním: "Viléme! Viléme! Viléme!" Intermezzo II. Žalozpěv loupežníků nad ztrátou jejich pána. 4. zpěv Po 7 letech, na Silvestra, přichází poutník (autor) na místo Vilémovy popravy a v hospodě se dozvídá příběh o Jarmile a Vilémovi. Odchází, ale 1. máje se sem znovu
vrací. Závěrem celé básně je politování nejen nad hrdiny děje, ale i samotným autorem - zvolání: "Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!" -ztracené dětství Vilémovo popisováno protiklady= oxymoróny - zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, mrtvé milenky cit. Kulturní a historické souvislosti vzniku díla Třicátá a čtyřicátá léta 19. stol. znamenala ve vývoji české literatury významný mezník. Souviselo to s politickými a hospodářskými poměry v Evropě i u nás. V této době došlo v některých evropských zemích k řadě revolucí, v nichž se pokoušela mladá měšťanská třída dobýt si vedle hospodářských práv i moci politické. Zesílené politické tendence v literatuře byly také výrazem nového myšlenkového a uměleckého proudu, který byl zároveň novým životním postojem - romantismu. Romantismu se dostalo pojmenování podle románu, moderního slovesného útvaru, ve kterém obraznost a citovost převládá nad klidným rozumem. Tyto rysy spolu se smyšlenými ději umisťovanými do divokých přírodních scenérii a s výjimečnými postavami hrdinů, byly příznačné pro romantickou literaturu. Romantismus působil na všechny evropské literatury. U nás najdeme první jeho projevy ve 20. letech (záliba v dávné minulosti Rukopisy,obdiv pro lidovou poezii - Čelakovský), ale plně se projevil ve 30. letech, zejména v díle Karla Hynka Máchy. Romantismus se v jednotlivých zemích lišil svými vlastnostmi, přece však můžeme určit jeho společné rysy, které jej charakterizují jako zvláštní literární metodu. Znaky: umělecký směr kladoucí důraz na city svoboda umělecké tvorby protiklad snu a skutečnosti návrat do historie, k lidovým tradicím fantazie výjimeční hrdinové, ztotožnění autora s hrdinou nenaplněná, nešťastná láska hudebnost, zvukomalebnost jazyka, obraznost Dobový ohlas (přijetí) díla V době, kdy česká literatura měla plnit především osvětový, výchovný a vlastenecký účel, nebylo toto dílo pochopeno a přijato. Mácha byl obviňován jako nihilista a epigon Byronův. František Ladislav Čelakovský píše v dopise Josefu Krasoslavu Chmelenskému ze 13. května 1836: „Mně se všecko zdá, že máj letošní mstí se na nás, že tak šibeničnicky bylo o něm zpíváno. Nešťastný básník i s celou svou romantikou! Kozla nám po ní, ježto ovoce a tudy i víno – blaho básníků –, jak slyším, na všecky strany pomrzlo. A také okurky – jsou všecky ty tam! Z té zkázy vznikne hlad a z hladu pojde mor, ten všechen vyhubí, co živý bude, tvor.To jsou ty plody hrozného byronismu!“ Jako reakce na Máj vznikla mj. Tylova novela Rozervanec. Plně pochopen a oceněn byl Mácha až Nerudovou a Hálkovou generací, generací almanachu Máj z roku 1858. Májovci rozpoutali vlnu máchovského zájmu. Mácha nakonec dosáhl uznání i u kritiky (Šalda) a stal se básníkem, jehož kult je srovnatelný s kultem svatého Václava. Inspirace pro další zpracování díla V roce 2008 režisér F. A. Brabec zpracoval knižní předlohu do podoby filmu, hudbu k textu vytvořila skupina Support Lesbiens
