Kapitoly z poradenství a výchovného poradenství
Autor: Mgr. Jaroslav Kořenář
2003 Tento studijní text byl zpracován pro potřeby studentů oboru speciální pedagogika na Vysoké škole J.A.Komenského Praha. Recenzent: PhDr.Jan Jenší
Obsah: Úvodem
3
1. Pomáhání
4
1.1 Pomáhající profese, pedagog jako pomáhající pracovník 1.2 Pomáhání v nevládním sektoru 1.3 Pomáhání ve vládním sektoru 1.4 Pomáhající profese ve vládním sektoru 1.5 Specifika pomáhání v podmínkách školy,sociální dimenze v práci učitele
4 5 6 7 8
2. Poradenství
10
2.1 Charakteristika poradenství jako pomáhající profese 2.2 Poradenské systémy u nás – charakteristika 2.3 Vnější podmínky poradenského procesu 2.4 Týmová práce v poradenství 2.5 První kontakt s klientem 2.6 Ukončení poradenského procesu 2.7 Čas v poradenství 2.8 Verbální komunikace 2.9 Neverbální (mimoslovní) komunikace 2.10 Syndrom vyhoření u poradců 2.11 Etické zásady práce poradce
10 11 13 13 14 16 16 18 19 20 20
3. Školské poradenství – výchovné poradenství
21
3.1 Poradenství ve škole 3.2. Důležité zřetele poradenského procesu 3.3 Poradenství pro volbu povolání 3.4 Speciální poradenství – charakteristika 3.5 Cíle speciální poradenské činnosti 3.6 Charakteristika školských poradenských zařízení (PPP, SPC,SVP) 3.7 Výchovný poradce
21 22 24 26 27 28 29
Přílohy 1. Činnosti výchovného poradce na škole 2. Výchovný poradce
30 32
Otázky k opakování a procvičování
34
Použitá a ke studiu doporučená literatura
35
2
Úvodem Tento studijní text byl zpracován především na základě potřeby studentů speciální pedagogiky, neboť nebyla k dispozici učebnice, ze které by mohli získat přehledné informace o poradenském procesu včetně poradenství ve školství a speciálním školství. Obsahuje tři na sebe navazující části. V první se zabývá problematikou pomáhání a pomáhajících profesí. Protože profese pedagog, poradce (výchovný poradce) patří do těchto pomáhajících profesí, musí se řídit zásadami ……, které v této oblasti platí. Druhá část je věnována některým otázkám poradenství v obecnější rovině, které je nutné v poradenské praxi respektovat. Vždyť pedagog pracuje jak s dětmi a mladistvými, tak s dospělými (rodiči, veřejností). Třetí část je pohledem na školské poradenství v celé jeho šíři a jeho cílem je spíše orientovat se v této oblasti a předat studujícím i informace potřebné pro jejich práci.. Studijní text vznikl v období, kdy stále ještě nejsou schválené nové školské předpisy (nový zákon …), které jistě ovlivní i vlastní poradenskou práci ve školství. Potřebu změnit stávající stav dokumentuje i široká a mnohaletá diskuse včetně té, která se zabývá otázkami poradenství a výchovného poradenství na školách. Proto jsou v příloze uvedeny materiály zveřejněné v časopise Výchovné poradenství (vydává IPPP Praha) a určené k dalšímu šíření za účelem diskuse a pomoci nejen výchovným poradcům na školách. Předkládané Kapitoly o poradenství … jsou určitě pouze kapitolami, které mají seznámit studenty s danou problematikou, pomoci orientovat se v ní a aspoň částečně pochopit některé její zákonitosti a mít je na paměti v každodenní praktické činnosti (a určitě nejen v té školní).
3
1.
Pomáhání.
1. 1
Pomáhající profese, pedagog jako pomáhající pracovník.
Začněme prostým konstatováním : existuje řada povolání, jejichž hlavní náplní je pomáhat lidem – lékaři, zdravotní sestry, pedagogové, sociální pracovníci, pečovatelky, psychologové… . Každá z nich má svou odbornost, tedy sumu vědomostí a dovedností, které je třeba si pro výkon daného povolání osvojit. Toto vzdělání poskytují příslušné vzdělávací instituce, především školy. Na rozdíl od jiných povolání však hraje v těchto profesích velmi podstatnou roli ještě jeden prvek – lidský vztah mezi pomáhajícím personálem a jeho klientem. Pacient chce věřit svému lékaři, žák si chce vážit svého učitele, klienti by rádi důvěřovali sociální pracovnici …. Tuto myšlenku najdeme v rozšířeném názoru, že v těchto profesích je hlavním nástrojem pracovníka jeho osobnost. Říká se např.: „Nejúčinnějším lékem je lékař“. Průzkumy potvrzují, že ze schopností jsou u pracovníků pomáhajících profesí na prvních místech uváděny zejména: -
náklonnost (vlídnost, ochota, láska, ...),
-
trpělivost (též klid, vyrovnanost, …),
-
vcítění (též porozumění, empatie, …)
a teprve až po nich odbornost (též profesionalita, znalosti, …). Vyplývá to zřejmě ze skutečnosti, že pomáhající pracovník se téměř vždy setkává s lidmi v nouzi, v závislém postavení, kteří zpravidla potřebují více než pouhou slušnost: přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit, že pomáhajícímu pracovníkovi nejsou na obtíž, že pracovník je neodsuzuje. Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný. Bez tohoto vztahového rámce se práce pomáhajícího stává jen výkonem svěřených pravomocí. Mistrovství pracovníka v pomáhajících profesích spočívá v tom, jak úspěšně se mu podaří dovést klienta k odhalení důležitého momentu: Za řešení svých životních potíží musím převzít odpovědnost a jen tak se mi podaří dospět k vyrovnání s nimi. Klient má sice právo takovou odpovědnost odmítnout, ovšem pracovník o dosažení takového cíle – ve spolupráci s ním – neustále usiluje. Dimenzi pomáhání nabývají všechny profese založené na mezilidském vztahu a komunikaci. Z tohoto hlediska se do centra pozornosti dostává zcela logicky paradigma učitelské profese, jež musí být v náročném a proměnlivém světě obohacena o sociální, pomáhající dimenzi.
4
1. 2
Pomáhání v nevládním sektoru.
Zaznamenáváme bouřlivý rozvoj všech forem orientovaných na pomáhání po r. 1989: -
terapeutická práce s klientem,
-
krizová intervence (K centra,Drop – In …),
-
rychlá sociální výpomoc (katolická a evangelická charita),
-
dlouhodobější podpora (azylové domy, chráněné bydlení).
Dynamické uplatňování moderních psychoterapeutických postupů (systematický přístup,rogerián..) Rozmach tradičních terapií: arteterapie, hipoterapie. Více se uplatňuje zážitková pedagogika jako prevence sociálně-patologických jevů. Využívá se novějších metod práce s handicapovanými (chráněné bydlení a dílny, azylové domy pro HIV infikované..). Výrazně působí nevládní sektor v oblasti volnočasových aktivit (soukromé umělecké školství, Orel, skauting…). Iniciativa v péči o lidi postižené, stigmatizované: -
asociace rodičů dětí neslyšících, slabozrakých …… ,
-
občanská sdružení (Bílý kruh bezpečí….).
Fond ohrožených dětí – vyhledávání dětí do pěstounské péče. Sdružení Focus –péče o lidi s duševními poruchami. Hnutí Duha – práce s mentálně postiženými. Nadace Olgy Havlové. Provoz zařízení zajišťují nadace, církve, občanská sdružení. Soukromá psychoterapeutická pracoviště – placené služby. Spolupráce s dobrovolníky – např. projekt LATA: - oblast náhradní rodinné péče.
5
1. 3
Pomáhání ve vládním sektoru.
Starost o pomáhání i po roce 1989 – pracovníci řady ministerstev, což je náročné na orientaci pro klienty. Resortní přístup k pomáhání je zřejmě jediná možná strategie státu – jen tak má možnost uhlídat tok peněz. Nejvýznamnější změny: Na MPSV: -
sociální pracovník – větší orientace na terénní práci a sociální prevenci,
-
zřízení pracoviště sociální prevence na úřadech (OÚ),
-
spolupráce sociálních kurátorů se sociálními pracovníky vězeňské služby,
-
zavedena funkce street worker (sociální asistent) při odděleních péče o rodinu a dítě,
-
budování nízkoprahových kontaktních center jako pracovního zázemí sociálního asistenta,
-
vyčleňuje se místo pro rómského poradce na úřadech (okresních, obvodních magistrátních).
Resort školství: -
vznikl prostor pro zavedení institutu asistenta třídního učitele pro práci s dětmi ze sociokulturně znevýhodněného prostředí (rómský asistent),
- vznikl institut protidrogového koordinátora, - zřízena střediska výchovné péče (SVP) pro děti a mládež, - rozšířena péče o děti se SVPUCH. Resort ministerstva spravedlnosti: -
nově byl ustanoven pracovník probační a mediační služby (pomáhající profese).
6
Další resorty: -
zaznamenáváme obecnější tendence v humanizaci vězeňství,
-
snaha po „polidštění“ zdravotnických zařízení (vztah k pacientům, vybavení nemocnic).
Velké rezervy jsou ještě v oblasti legislativy: -
zákon o sociální pomoci,
-
s otazníkem je novela zákona o rodině.
1. 4
Pomáhající profese ve vládním sektoru.
K pomáhajících profesím vládního sektoru patří zejména tyto profese: -
sociální pracovníci jako zaměstnanci státní správy, samosprávy a resortních ministerstev,
-
pracovníci krajských, magistrálních a pověřených úřadů (terénní sociální pracovníci),
-
sociální pracovníci v domovech důchodců, domovech s pečovatelskou službou, domech s pečovatelskou službou, ústavech sociální péče a ve zdravotnických či školských zařízeních, v dětských domovech,
-
poradenští pracovníci v poradenském systému ČR, pedagogicko psychologickém poradenství,
-
pracovníci poraden pro rodinu a mezilidské vztahy,
-
výchovné poradenství (VP na školách),
-
profesní poradenství (IPS na ÚP),
-
nově vznikající občanské poradenství,
-
psychoterapeuti,
7
-
učitelé a výchovní pracovníci školských zařízení (školy, školní družiny, výchovné ústavy dětí a mládeže, SVP, Diagnostické ústavy, střediska volného času – DDM, stanice zájmové činnosti.
Pomáhající profese v širším slova smyslu –všechny profese, jejichž posláním je nejrozmanitější péče o klienty nebo jejich podpora, která u nich přispívá k subjektivnímu pocitu vyrovnanosti, spokojenosti, pohody a nebo stimuluje potenciál k vyrovnání se s nároky obtížných životních situací či osobnostní změně.
1. 5
Specifika pomáhání v podmínkách školy, sociální dimenze v práci učitele.
Škola jako sociální instituce uskutečňuje výchovně vzdělávací proces mladé generace. Děti a dospívající tráví ve škole velkou část svého životního času a lze konstatovat, že ne vždy zcela optimálně. Proces učení nepřináší vždy žádoucí výsledky a mnohdy se neděje v příznivé atmosféře, která by žáky motivovala a umožňovala jim prožívat radost z činnosti a vlastních úspěchů. Současnost – výrazné změny v soužití generací. Stále více se objevují konfliktní způsoby jednání. Aktuální úkoly školy: - vytvářet prostor pro rozvoj vlastních zkušeností žáků, - dávat příležitost k aktivním činnostem žáků, - podporovat individualizované formy učení, ale i:
- organizovat společné činnosti, - kultivovat kritické myšlení, - umožňovat hlubší promýšlení i prožívání.
Kdo má nést odpovědnost za rozvíjení mladé generace? Společně škola a rodina – nutnost účinné kooperace školy a rodiny a ostatních institucí přispívajících k socializaci žáka. Sociální dimenze učitelské profese v užším slova smyslu nabývá významu v okamžiku, kdy jedinec je odsouzen žít v prostředí, které mu znesnadňuje či dokonce znemožňuje úspěšnou socializaci.
8
K etice učitelství patří hledět na dobro žáka. Dobrý učitel dokáže rozpoznat, kdy jeho žák potřebuje zvýšenou pozornost a podporu a nelituje energie ji poskytnout. Je možno vytipovat skupiny žáků, které jsou předurčeny, aby se dostávaly do životních krizí: -
děti ze znevýhodněného sociokulturního prostředí, příslušníci minorit (rómské, ze sociálně slabých rodin…..),
-
děti z dysfunkčních rodin (neúplné rodiny….),
-
děti s LMD (poruchou pozornosti a hyperaktivitou),
-
děti trpící CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte),
-
děti z rodin časově zaneprázdněných rodičů,
-
děti bez kvalitně založených zájmů.
Většina náročných životních situací vzniká u běžně odolného jedince až při kumulaci více zátěžových faktorů, které se vzájemně podmiňují, nebo při jejich dlouhodobém působení. Učitel musí považovat za jeden z prvních varovných signálů nápadnou změnu v chování žáka: útlum,dlouhotrvající skleslost a smutek, ztráta zájmů,proměnlivost nálad, zvýšená citlivost na podněty zvenčí, přílišné zaměření na vlastní osobu, neadekvátnost reakcí, lhostejnost, ignorování učitele, agresivita (slovní i fyzická), nechutenství a další psychosomatické potíže (bolesti hlavy, zvracení, únava). Tyto změny mohou být provázeny poruchami chování (záškoláctví, útěky z domova, lež, krádež, šikana, závislosti, sebepoškozování, prostituce), signalizovat počínající onemocnění (schizofrenie, bulimie, mentální anorexie), nebo mohou poukazovat na společensky velmi závažné okolnosti, např. na to, že se dítě stalo obětí trestného činu (zneužívání, týrání). Adekvátně reagovat na tyto situace dokáže učitel, který je dostatečně poučen o způsobech práce s ohroženými žáky a současně se umí orientovat v nabídce pomoci, kterou poskytuje vládní i nevládní sektor. Jistě není možné, aby byl profesionálem na všechny druhy pomáhání, ale měl by vědět, kdo se především v jeho regionu takovou pomocí zabývá. Měl by chápat, že rómský asistent není jeho konkurentem v boji o moc, ale partner, který mu pomáhá, měl by vědět, že hyperaktivní dítě není zlé či hloupé a že jeho cílem není znepříjemňovat mu každou minutu ve škole. Musí brát ohledy na děti ze sociálně slabého prostředí a dbát, aby se nedostaly do pozic třídního outsidera (stejně jako děti obézní, méně nadané či velmi talentované, úzkostné, handicapované apod.). Měl by vědět, koho žádat o pomoc, je-li dítě ohroženo vlastními rodiči a s kým spolupracovat v případě poruch chování a delikvence dětí a mládeže. Měl by dokázat najít vyváženou rovnováhu mezi svou rolí občana, který je povinen hlásit bezpráví na dítěti orgánům činným v trestním řízení a např. důvěrníka, je-li požádán o uchování intimity sdělení. Tak by se mu mělo dařit naplňovat alespoň část představ, které jsou spojovány se sociálním, pomáhajícím posláním učitele.
9
2.
Poradenství.
2. 1
Charakteristika poradenství jako pomáhající profese.
Pojem poradenství – celá řada rozličných významů, kterým je společné: „poradenství je založené na vztahu pomoci, poradce má snahu podpořit růst, rozvoj, zralost a lepší uplatnění klienta, aby se efektivněji orientoval ve světě a vyrovnával se životem“. Poradenství – není jen udílen rad, poskytování receptů a nedisponuje universálními prostředky na okamžité řešení všech problémů. Klienti – často očekávají, že poradce za ně vyřeší vše, že nebudou muset investovat svůj čas, práci a námahu. Úloha poradce:
1. Korigovat nepřiměřená očekávání. 2. Poskytnout reálný pohled na možnosti poradce.
Poradenství by se mělo vyhnout charitativním modelům samaritánských koncepcí. Nepřevzalo také do profesionálního repertoáru udílení rad a návodů jako jediný možný způsob poradenské práce. Širší pohled na poradenství a jeho možnosti: -
metoda vzdělávání a výchovy,
-
metoda redukování emocionálního napětí,
-
metoda pomoci člověku při řešení problémů,
-
hledání nových, úměrných forem života.
Klient by neměl být pasivní bytost, plnící příkazy a pokyny poradce., ale ..: -
podílet se na analýze problémů,
-
pokusit se lépe poznat sám sebe,
-
pochopit motivaci a souvislosti svého chování,
-
hledat nový systém svého fungování ve světě.
10
Poradce by měl být pouze katalyzátorem, který tento proces ulehčuje. Základní poradenská koncepce: -
vycházet z respektování osobnosti jednotlivce (ze základní lidské odlišnosti),
-
vycházet z víry v člověka, že si s pomocí poradce dokáže řešit svoje problémy.
Poradenství se dobře daří tam, kde : -
je dostatek sociálních faktorů,
-
je dostatek příležitostí pro všestranný rozvoj osobnosti každého člověka,
-
jsou minimální sociální kriteria (omezení),
-
nehraje úlohu pohlaví, rasa, národnost, náboženství.
2. 2 Poradenské systémy u nás – charakteristika. V současnosti u nás existují různé systémy poradenství: -
v oblasti vzdělávání,
-
poskytující různé profesionální poznatky a zručnosti,
-
připravující člověka na komunikaci s jinými institucemi (právní poradenství, poradenství v oblasti managementu, marketingu, daňové poradenství,
-
poradenství v tak zvaných pomáhajících profesích.
Poradenství v resortu MPSV: -
pro individuální klienty (osobnostní problémy, v krizové životní situace, při psychosomatických problémech, osamělým klientům, při ztrátě zaměstnání….),
-
párům a rodinám (v předmanželské fázi, osamělým rodičům, dysfunkčním rodinám, rodinám v různých fázích rozvodu, rodinám se závislým na alkoholu, lécích, drogách, hazardních hrách, rodinám s postiženým jedincem, s nezaměstnaným členem, v oblasti náhradní rodinné péče…).
11
V oblasti sociální práce pracují i skupiny terénních sociálních pracovníků, ale i těch, kteří pracují v různých zařízeních. Poradenské a informační služby poskytují kurátoři pro děti a mládež i dospělé, sociální pracovníci pracující s rodinou, v oblasti náhradní rodinné péče, se starými lidmi. Specifickou formou je gerontologické poradenství zaměřené na oblast psychickou, zdravotní, právní a sociální.
Poradenství ve zdravotnictví: -
poradenství a poradny jsou zaměřené na pomoc při somatických onemocněních (diabetologická poradna, alergologická poradna, gynekologická poradna, poradna v oblasti lékařské kosmetiky…),
-
relativně samostatné je poradenství pro lidi závislé na alkoholu, nikotinu, drogách, při hazardních hrách,
-
specifickým typem je telefonické poradenství – linky důvěry poskytující krizovou intervenci (pomoc v krizových situacích).
Poradenství v oblasti školství: -
pedagogicko-psychologické poradny (PPP), speciálně pedagogická centra (SPC), střediska výchovné péče (SVP), které se zabývají dětmi a mládeží s problémy v kolektivních zařízeních, problémy v oblasti učení a chování, problémy ve vztazích mezi školou a rodinou, problémy při volbě povolání, zjišťují školní zralost,
-
školský psycholog, školský pedagog – stávají se terénní součástí poradenství,
-
výchovný poradce - nejnižší (základní) stupeň školského poradenství , který jako speciálně školený pedagog pomáhá zejména žákům při problémech s učením, poskytuje informace týkající se volby povolání, je kontaktní osobou mezi poradnou a terénem, vyhledává problémové děti a doporučuje jim a jejich rodičům návštěvu poradenského zařízení (PPP,SPC,SVP ….),
-
vysokoškolské poradny – poskytují vysokoškolákům široký poradenský servis (řešení studijních problémů, osobnostních problémů, vztahových problémů, příprava preventivních programů osobnostního růstu, nácviky komunikačních a sociálních dovedností),
-
linky důvěry pro děti, mládež, rodiče, pedagogy, které se v oblasti školství začínají objevovat jako součást veřejných poradenských služeb.
Jiné typy poradenství (vytvářejí se po decentralizaci státní správy): - poradenství v oblasti charity, laické poradenství, soukromé poradenské praxe pro platící klientelu, poradenství ve svépomocných organizacích, nadačních projektech.
12
2. 3
Vnější podmínky poradenského procesu.
Efekt poradenské práce je závislý i na vnějších podmínkách, ve kterých se poradenský proces odehrává. Optimální je, když jsou poradenské prostory umístěny samostatně, aby zaručovaly anonymitu klientů. Vstupní místnost (čekárna): -
pohodlné sezení (ne těsně u sebe),
-
k dispozici tisk, časopisy, populárně naučná literatura.
Konzultační místnost: -
zvukotěsné dveře,
-
důležité je i její zařízení.
Osvědčují se dva druhy sezení: -
pracovní stůl k vyřizování administrativy – zde pracovat s klientem výjimečně (sociální kurátoři, na ÚP), doporučuje se u agresivních klientů (zde ještě úniková cesta, signalizační zařízení, neumísťovat zde nebezpečné předměty),
-
„v sedacím koutě“ na křeslech, pohodlných židlích (pocit důvěry, neúřední atmosféra, klientovi pomáhá otevřít se a mluvit o intimních věcech).
Psychoanalyticky orientovaný poradce využívající relaxačních technik by měl mít v poradenské místnosti gauč …., aby si klient mohl lehnou (relaxovat).
2. 4
Týmová práce v poradenství.
V poradně pracuje obyčejně tým interních pracovníků různého profesionálního zaměření a to dle náplně činnosti poradenského zařízení. Nejčastěji jsou to: -
psychologové,
-
pedagogové,
-
speciální pedagogové,
13
-
sociální pracovníci,
-
dále: právníci, lékaři, ekonomové….. .
Vedení agendy: - sociálně administrativní pracovník: -
vede i vstupní pohovory s klientem,
-
rozděluje klienty k jednotlivým poradcům,
-
odesílá klienty do jiných institucí,
-
po absolvování kurzu (výcviku) pracuje se speciálními technikami (muzikoterapie, arteterapie, ergoterapie, relaxační techniky, jóga, psychohry….)
Odborní pracovníci – mohou být úzce specializovaní, ale i univerzálně zaměření. Vždy je nutná vzájemná konzultace problémů. Externí pracovníci – např. lékaři (psychiatr, sexuolog, neurolog, genetik….): -
uskutečňují vyšetření v poradně, neb na odborném pracovišti (pokud je třeba speciálního vybavení).
Tým interních a externích pracovníků by se měl pravidelně setkávat na supervizních setkáních a také při interním vzdělávání.
2. 5
První kontakt s klientem.
Kvalita a efektivita poradenského procesu je často úměrná průběhu prvního kontaktu s klientem. Spontánní klienti: - vyhledávají poradenské služby z vlastní iniciativy, - sami pociťují potřebu řešení problémů a většinou jsou ochotni spolupracovat s poradcem. Spontánního klienta může ho přijmout kterýkoliv pracovník poradny: Sociálně administrativní pracovník - měl by vědět, jak přijmout klienta …(aby klient nemusel dvakrát vyprávět svůj příběh a informovat o intimních problémech, nutnost představit se klientovi, informovat o své funkci v poradně….).
14
Klienti posílaní do poradny - svými partnery, rodiči či jinými autoritami: -
obyčejně předchází návštěva partnera, který referuje o základním problému a poskytuje poradci svoji charakteristiku partnera (poradce by si neměl vytvářet na základě konzultace s partnerem …. jasně definovaný pohled na klienta).
Klienti distribuovaní do poradny z různých zařízení a institucí (škola, sociální oddělení úřadu, soud, zdravotnické zařízení, úřad práce, domov mládeže …): -
poradce často dostává informace o klientovi a dle nich si vytváří předobraz (tento předobraz nesmí být konečnou nálepkou či diagnózou),
-
někdy organizace vytváří na poradce nátlak ke ztotožnění s její diagnózou a jednal s klientem z pozice potřeb instituce, ale poradce by měl odolat těmto tlakům a být k dispozici potřebám klienta, složité je to např. u školního psychologa, speciálního pedagoga, kteří jsou zaměstnanci školy (škola je platí…..)
Před 1. kontaktem – studium písemných materiálů. 1.kontakt: zaklepání na dveře konzultační místnosti, vstup, pozdrav, podání ruky, představení se, usazení (u pracovního stolu?, do křesel), rozpouštění ledů, manifestace zájmu o klienta a snahy pomoci mu. Problematika podání ruky: -
bezproblémové – poradce podá ruku komukoliv (musí vždy bez emocí přijmout skutečnost, když je jeho ruka odmítnuta),
-
selektivní způsob – poradce podává ruku pouze někomu (problém podat ruku starším, agresivně naladěným, neupraveným klientům, dále klientům, kteří mají viditelnou chorobu kůže na rukách apod. – v tom případě co nejrychleji nabídnout klientovi místo k sezení),
-
když jako první podává ruku klient: poradce ji má vždy přijmout (klient má tendenci brát odmítnutí ruky jako odmítnutí sebe jako člověka).
Technika rozpouštění ledů: -
odlehčení situace a snížení napětí klienta rozhovorem na neutrální téma (počasí, zda byly problémy s vyhledáním poradny ….. ), nabídnutí čaje, kávy …. .
Při prvním kontaktu poradce manifestuje zájem o klienta a snahu pomoci mu.
15
2. 6
Ukončení poradenského procesu.
Různé časové dimenze práce s klientem: -
někdy pouze jedna konzultace (z různých důvodů: klient přichází pouze pro informace, ventilovat svoje problémy, nespokojenost a napětí, má nerealistická očekávání, neakceptuje spolupráci),
-
přerušení spolupráce v různých fázích poradenského procesu (nespokojenost s poradcem, zlepšení situace, pouze potřeba klienta popovídat si o problému, ověřit si svoji teorii),
-
separace klienta – vytvoření hlubokého vztahu mezi poradcem a klientem (pocit ohrožení při ukončení procesu) = přenosová neuróza (udržet si poradce – nové symptomy, nové problémy),
-
překážkou ukončení poradenského procesu je sám poradce – nachází stále nové okruhy problémů (nutnost prevence=supervize),
-
problémy s ukončením péče – klient má nepřiměřená očekávání (není dosaženo ideálního stavu dle jeho představ, např. u deprese),
-
někdy je nutno přerušit poradenský proces (pro dlouhodobější léčení, vojenskou službu, služební cestu…).
Součástí poradenského práce jsou i neúspěšné případy – poradce pak má pomoci klientovi najít jiného kolegu… Katamnéza – komunikace poradce s klientem po ukončení poradenského procesu (telefonicky, písemně, osobně) – sledování úspěšnosti péče ….
2. 7
Čas v poradenství.
Temporalizace (časovost). - vnímáme kosmologický čas (závislý na oběhu Země kolem Slunce – kalendář, hodiny) x „vnitřní čas“ (nemusí být synchronní s časem kosmologickým). „Vnitřní čas“ – subjektivní prožívání času (velmi rychlé, depresivní, vleče se).
16
Poradenské přístupy se orientují: -
na přítomnost (zrekonstruovat přítomnost, zbavit klienta minulosti a budoucnosti),
-
na minulost (odžít-pochopit minulé a pak orientace na přítomnost a budoucnost),
-
preference budoucnosti (co bylo, to bylo).
Plánování časových dimenzí setkávání s klientem: Vždy dohodnout s klientem (je důležité, aby věděl, jak často se bude setkávat s poradcem). Setkávání: -
co nejčastější při akutní krizi (každodenně, neb 2 – 3x týdně),
-
nejfrekventovanější (nejpoužívanější) - jednou za týden a postupně prodlužovat na dvoutýdenní, měsíční…).
Délka jednoho setkání: 45 – 60 minut (to je optimální interval). Výjimka je u prvního setkání. Respektování délky setkávání je druhem prevence před přetížením a vyhořením (psychohygiena poradce). Časové limity porušují poradci, kteří mají pocit grandiozity (velkoleposti), potřebují exhibici, kteří se bojí, aby něco nepřehlédli (jsou úzkostní) a dali klientovi co nejvíce. Snaha klienta být s poradcem co nejdéle (snaha o prolongaci = prodlužování setkání) : -
klient vytáhne těsně před koncem nový problém, aspekt,
-
řešení: udržování kontaktů mezi konzultacemi je možné pomocí deníku (písemnou formou).
Nepřehlížet skutečnost, že klient přichází na konzultaci opožděně – zjistit, kde je důvod (brání se tak před něčím?). Při poradenském procesu není dobré pracovat s časem tajně (kradmý pohled na hodinky = klient poradce otravuje, poradce na něj nemá čas?). Informace o orientačním trvání poradenské práce: nutno aspoň přibližně stanovit, aby klient měl konkrétnější představu o délce (klient může mít různé představy).
17
2. 8
Verbální komunikace.
Důležitý předpoklad úspěšnosti a efektivnosti práce s klientem je optimální komunikace. a) Aktivní naslouchání: -
základní předpoklad: umění naslouchat klientovi (ale mít rozhovor v rukách), častá chyba: naslouchání „na půl ucha“, selektivní naslouchání (výběr informací),
-
pozorné naslouchání je potřebné i ze strany klienta.
!Vždy se vyplatí zopakovat obsah předchozí konzultace na začátku dalšího setkání.! b) Práce s otázkami (účelnost a smysluplnost): -
uzavřené otázky (odpověď Ano – Ne: „Jste ženatý?“),
-
široké-otevřené otázky (následuje široká odpověď: „Můžete mi něco povědět o vašem manželství?“).
Otázky poradce: jasná formulace, srozumitelnost, pozor na „vatové“ (výplňové otázky). Otázky na intimní oblasti je třeba správně načasovat, nezabíhat do detailů. c) Jazyk v poradenství (důležitý nástroj poradce): -
hovořit jasně, srozumitelně, nepoužívat jinotaje, narážky, nepřiměřené zobecňování, respektovat kapacitu a schopnosti klienta (nutno sledovat neverbální projevy klientavyčíst z nich pochopení, ověřovat si, zda klient rozumí),
-
„speciální slovník“ klienta (dialekty, žargony) – poradce by jej měl znát,
-
pozor na „já o voze a ty o koze“.
d) Akceptace (přijetí). -
respektovat právo klienta na jeho názor, postoj či pocit,
-
nevyvracet klientovy názory, nedokazovat, že poradce je moudřejším, šikovnějším a důležitějším než klient,
-
neznamená souhlasit s klientem, spíše jej pochopit bez našeho ztotožnění, !Vždy brát vážně to, co klient říká a proč to říká právě teď!,
e) Empatie (vcítění): -
pochopit, co se v klientovi děje, co se skrývá za slovy (!neznamená to úplné ztotožnění v oblasti prožívání! – např. plakat s klientem….),
18
f) Kongruence (shoda mezi vnímáním sebe a aktuálním zážitkem): -
poradce má již dnes prostor, aby mluvil o sobě…, ale svoji otevřenost by měl dávkovat (ne: „Co na srdci , to na jazyku“ a ne protiřečivost - např. souhlas a hned nesouhlas s jednáním klienta).
2. 9
Neverbální (mimoslovní) komunikace.
Je starší než verbální komunikace. Často ji používáme neuvědoměle. Pro poradce značný zdroj informací. Poradce by měl hodně vědět o vlastní neverbalitě (jak působí na lidi). Současně by měl umět dešifrovat neverbalitu klientů. Jednotlivé složky neverbální komunikace: a) mimika (prostřednictvím obličeje: oči, ústa, čelo, lícní svaly a brada), b) gestikulace – komunikace prostřednictvím rukou (ovlivněna kulturou, osobnostně, situačně), c) haptika (dotykem) – podání ruky, použití v pravý čas, d) proxemika (vzdálenost mezi komunikujícími) – intimní zóna (20 cm),osobní zóna (60 cm), sociální zóna (2 m), veřejná zóna (nad 2 m), e) teriorialita (prostorovost) – místo, kde se cítíme příjemně, uvolněně a jistě, f) postuorologie (poloha), poloha ležérní, otevřená, polozavřená, uzavřená, poloha „vajíčka“, g) kinezika (pohyb) – co dělají ruce, nohy, tělo, chůze, h) paralingvistika – průvodní fenomény verbální komunikace (plynulost řeči, hlasitost řeči, rychlost řeči, doba trvání vyprávění, tón řeči, barva hlasu a citové podbarvení slov), i) produkce (uměleckost) – úprava zevnějšku, oblečení, účes, předměty, kterými se člověk obklopuje a také jeho různé produkty – výtvory).
19
2. 10
Syndrom vyhoření u poradců.
Po dlouhodobé práci s klienty se může postupně dostavit signál zmenšování zájmu o klienta, zvolenou profesi, což je součástí přirozeného rizika poradce . Překročením hranice (ta je individuální) se může cítit poradce imunní (netečný, méně citlivý), pochybuje o své schopnosti pomáhat. Vnější projev: - zvyšuje se počet klientů přerušujících poradenský proces, zkracování času pro klienta, více času stráveného s kolegy, nedostatky v dokumentaci, zanedbávání vzdělávání se, vyhýbání se supervizi, narůstání administrativní práce místo práce s klientem. Objevuje se: - dráždivost, nepřátelské postoje, ztráta zájmu a zesměšňování klientů…, někdy apatie a vyhýbání se činnosti. Subjektivní pocity: - nespokojenost se sebou, rozčarování, prázdnota, úzkost, hněv, nedůvěra. Prevence: - kontakt s přírodou, uměním a lidmi – neklienty. Důležitá je kvalitní supervize – umožní zachytit nástup syndromu v prvotních stádiích.
2. 11
Etické zásady práce poradce.
Poradenská práce vy se měla řídit etickými zásadami, které jsou v etických kodexech poradenských sdružení (asociací, komor, svazů …). Kodex by měl obsahovat: -
zajištění bezpečnosti klienta,
-
ochranu poradce,
-
profesionální statut poradenství (konkrétního sdružení).
Morálnost poradce: - informace klientovi o všech důležitých podmínkách spolupráce před zahájením poradenské práce. Respektování práva klienta na vlastní rozhodnutí. Nejednat jménem klienta.
20
Udržovat hranice vztahu, nezneužít klienta finančně (neprolongovat poradenský proces), emocionálně ani sexuálně. Kontraindikace – sexuální styk s klientem. Důvěrnost informací sdělených klientem. Ten musí dát souhlas ke konzultaci svého problému s jiným odborníkem. Poradce nesmí pracovat pod vlivem alkoholu, drog, léků. Neodmítání pomoci z rasových, náboženských, národnostních důvodů. poradce nesnižuje a neshazuje kolegy, rozvíjí své odborné znalosti. Odborné supervize – předpoklad efektivního fungování poradenského systému. Pracovat bez supervize se považuje za porušení etiky. Poradce poskytuje klientovi zpětnou vazbu – jak na něj působilo vyprávění, neverbální projevy, jeho problém….. Měla by být bez interpretací a morálního hodnocení. Klient nemusí zpětnou vazbu přijmout – může situaci vnímat jinak než poradce.
3. Školské poradenství – výchovné poradenství. 3. 1
Poradenství ve škole.
Každý učitel = učitel sociálních dovedností, = výchovný poradce (pomoc dětem při vyrovnávání se s osobními problémy a činit rozhodnutí, jak povedou svůj život…). Děti se obracejí daleko více na učitele, u kterého nacházejí cit, trpělivost a dále sympatii a důvěryhodnost (nehraje zde roli znalost poradenských technik). Problém důvěryhodnosti – dvojí role učitele: a) především reprezentuje autoritu školy, b) až na druhém místě může být nestranným důvěrníkem. Problém učitele: Jaká je vlastně jeho profesionální povinnost? (Důvod, proč učitelé děti od svěřování odrazují.) Možné řešení: zaměstnávat na škole člena sboru, který má pouze poradenské úkoly – nevyučuje. Úskalí: ostatní učitelé se cítí ohroženi, ředitel se obává o autoritu. 21
Lze očekávat, že poradenská role v dohledné budoucnosti učitelům zůstane, proto je zde potřeba jejich přípravy na tuto činnost. Potřeba koordinovat poradenskou činnost na škole, šířit poradenské dovednosti – úloha výchovného poradce (má speciální výcvik a odpovědnost plynoucí ze školských předpisů).
Problém důvěrnosti: -
než je porušena, vždy je nutné požádat o souhlas klienta (žáka),
-
o porušení uvažovat, je-li to v dlouhodobém zájmu dítěte, nikdy by neměla být důvěrnost sdělení porušena jen proto, aby byl žák potrestán (aby učitel dokázal řediteli svoji horlivost). Jinak je možné se chovat jen pokud sdělovaná skutečnost znamená ohrožení žáka samého, spolužáků či jiných lidí ( např. sdělení o drogách, hrozba násilí proti jinému jedinci). Dítěti se pak musí poskytnout veškerá podpora, kterou může poradce nabídnout.
Sympatie: Dítě nesmí být nikdy na pochybách, že učitel (poradce) jeho postavení chápe a chce mu pomoci a proto: -
učitel (poradce) musí věnovat pozornost tomu, co říká a také jak to říká (neverbální komunikace-úsměv, pokývnutí, přátelský oční kontakt),
-
učitel (poradce) naslouchá bez přerušování ----- jakkoliv dlouho,
-
učitel (poradce)pouze podporuje konání dítěte (nepracuje - nekoná za něj).
3. 2
Důležité zřetele poradenského procesu.
Kategorizace problému dítěte. Problém dítěte zařadit jako - jednoduchý, - složitý. Jednoduchý problém – izolovaný, jako je např. problém s jedním učitelem: řešení: vyslechnout dítě, ujistit, že udělalo správně, když vyhledalo pomoc společně promyslet a pak přijmout jednorázové opatření, na němž se poradce (učitel) dohodne s dítětem (nevynášet soudy, kdo nesnáze způsobil, netrávit čas kritizováním dítěte). 22
Složitý problém: - zahrnuje širší souvislosti osobnosti dítěte (nadměrná plachost, považuje se za oběť šikany, snížené sebevědomí, zvýšená impulzivnost, násilnické chování, problémy doma, s druhým pohlavím, pocity viny a úzkosti). Pamatovat je třeba na to, že složitý problém může být skryt za jednoduchým (dítě může složitý problém utajovat), že i když si dítě problém uvědomuje, nemusí si uvědomovat jeho příčinu (např. celkově neoblíbené dítě si nemusí uvědomovat, že příčina je v jeho osobě a nikoliv nespravedlivý postoj ostatních). Role poradce. -
při složitých problémech – 1. úkol: povzbudit, aby dítě mluvilo a naslouchat mu a atmosféře důvěry a sympatie, naslouchání jako takové je důležitou dovedností, /Špatný posluchač má sklon: - řídit a ovládat konverzaci, - mít kritické připomínky, - obviňovat,útočit,moralizovat, - příliš rychle přicházet s radou, - odmítat city druhého člověka, - stále hovořit o sobě, - dávat nálepky a diagnostikovat, - navozovat časovou tíseň, - odvádět od věci, - přehnaně interpretovat, - ujišťovat a žertovat (aby se vypravěč cítil lépe kvůli posluchači, nikoliv kvůli sobě), - předstírat pozornost./ (Když poradce(učitel) neudělá nic jiného, než že bude dobrým posluchačem, už tím poskytne cennou službu.)
-
nebýt příliš direktivní, dítě by se mělo aspoň částečně podílet na rozhodování, je potřeba dávat mu najevo, že poradce mu rozumí, přijímá jeho city,
-
uchovat si obecně nesoudící přístup, děti nejméně potřebují projevy nedůvěry, hodnocení by mělo přicházet od dítěte,
-
vést dítě k tomu, aby za své jednání převzalo odpovědnost, aby myslelo samo za sebe,
-
vést dítě k soustředění na identifikovaný problém, aby od něj neodbíhalo,
-
nevtírat se tam, kde není vítán=nesnažit se dozvědět vše okamžitě.
23
Problémy vyvstávající před poradcem: -
nutnost být informován o možnostech dalších poradenských institucí, některé si i vyzkoušet pod vedením a na modelových situacích. (Např. rodinná terapie: je založena na poznání, že máme-li dítě s problémem, obvykle máme také rodinu s problémem.) (Rodinná terapie je kvalifikovaná, jemná práce a je třeba ji ponechat odborníkům ).
Sociální síly a konflikty. -
mnohé problémy lze pochopit jen v kontextu, jen pokud dítě vstoupí do určitého typu vztahu s určitým typem sociálního prostředí (domov, škola, skupina přátel ….),
-
sociální prostor (prostředí), v němž se pohybujeme lze dělit na množství oblastí (valencí), ideální je, když při tomto pohybu neměníme své společenské normy chování a jednání (konflikt: chování, když jsme s kamarády protiřečí chování, když jsme v kostele).
Bariéry mezi valencemi – oblastmi: nutnost měnit společenské chování…. = vznik konfliktů: Konflikt 1 (přitahování – přitahování) – dvě valence stejné síly (domov x škola se řeší např. že se dítě jedné valence vzdá – vzbouří se proti domovu, nebo přestane brát vážně školu a postaví se na stranu učitele….). Konflikt 2 (odpuzování – odpuzování) – dvě valence, oběma se dítě snaží vyhnout (př. pilná práce přinese dítěti postup do vyššího ročníku, ale s neoblíbeným učitelem – tento konflikt může být vyřešen pouze změnou jedné z valencí na pozitivní (např. přeci jen si oblíbit učitele vyššího ročníku). Konflikt 3 (přitahování – odpuzování) – kladná valence (mít už složenou zkoušku) x záporná valence stejné síly (omezit setkávání s kamarády).Řešení je možné pouze rozhodnutím, zda valence pozitivní stojí za nevýhody valence negativní. (Pokud ne, musí být pozitivní valence opuštěna a nahrazena jinou, na nižší, méně náročné úrovni.)
3. 3
Poradenství pro volbu povolání.
Poradce pro volbu povolání řeší dvě hlavní otázky: 1. Jaké povolání se dítěti asi bude zamlouvat? 2. Pro jaké povolání se dítě zjevně nejvíce hodí? (V ideálním případě je odpověď na obě otázky stejná.) 24
Vývojová stadia při volbě povolání (jedna z verzí): Stadium fantazií - nejméně do prvních ročníků ZŠ si děti představují sebe v povolání, jaké zrovna vyhovuje jejich fantazii (např.astronaut). Stadium zájmu
- v době, kdy děti postoupí do vyšších ročníků ZŠ, jsou přitahovány povoláními, která jsou pro ně zajímavá (např. se vzdávají povolání astronauta, neboť je astronomie a raketový pohon nezajímá).
Stadium schopností - ve věku 14 – 15 let děti zamítají povolání, která jsou zjevně buď nad nebo pod úrovní jejich schopností. Stadium ohledávání – ve věku blížící se dvacítky podnikají mladiství praktické pokusy podáváním prvních žádostí o zaměstnání a zjišťováním dalších skutečností pracovního života (zkoušení různých možností = časté změny zaměstnání). Důležité úkoly poradce pro volbu povolání: -
vést děti k důkladnému rozvažování o nejvhodnějším povolání,
-
pomoci dětem k veškerým informacím o dovednostech, kvalifikaci, které povolání vyžaduje, o dlouhodobých výhledech a příležitostech, jež může poskytnout.
Další úkoly: –
neříkat dětem, čím by měly být (pouze navrhovat možnosti),
–
pokud se nedokáží děti rozhodnout, pomoci jim dle možností vlastních a dalších poradenských institucí (např. PPP, ÚP….) k sebepoznání…, orientaci,
–
informovat děti, která povolání si mohou uzavřít nevhodným výběrem volitelných předmětů.
Je nutné pracovat s dětmi již dlouho předtím, než se přiblíží konec školní docházky (besedy se zaměstnavateli, návštěvy pracovišť, příprava na přijímací pohovory). Bez takovéto pomoci mnohé děti odcházejí ze školy s velmi nejasnou představou, co chtějí v životě dělat, s nulovými informacemi o kvalifikačních předpokladech různých profesí. Tyto děti jsou obyčejně na konci schopnostního rozpětí, které jim neotevírá žádnou zjevnou cestu dalšího vzdělání: -
nevidí cestu dalšího vzdělávání(přípravy na povolání),
-
potřebují ujištění, že škole na jejich budoucnosti záleží jací lidé z nich budou.
Vedení k volbě povolání = organická součást školního života, nikoli náhodná a zmatená akce v době, kdy jsou mnohé žádoucí cesty uzavřeny.
25
3. 3
Speciální poradenství – charakteristika.
Speciální poradenství vychází z poznatků: -
lékařských věd, etiky, filosofie, aplikované sociologie, sociální patologie, psychologických disciplin, speciální pedagogiky, kulturní antropologie, politologie a teorie a metod sociální práce.
Speciální poradenství lze definovat jako: -
komplex poradenských služeb určených specifickým skupinám jedinců (zdravotně či sociálně znevýhodněným), jejichž handicap mívá dlouhodobý (chronický), nebo trvalý charakter, což znamená, že jakýkoliv problém takového jedince je násobenumocňován konkrétním postižením, což komplikuje pomoc a terapii a vyžaduje individuální, mezioborový, komplexní a diferencovaný přístup ke klientovi.
Postižení klienta určuje a orientuje formy i metody poskytování péče (pomoci). Do systému péče o postižené patří také: -
zpřístupnění výchovy a vzdělávání,
-
poskytování relevantní sociální péče a podpory.
Odborná péče nemá zvýhodnit či znevýhodnit klienta. Poslání poradenské činnosti je: -
zmírnit, eliminovat či kompenzovat příčiny, které postiženému jedinci brání k jeho plnohodnotnému začlenění (integraci) do společnosti, a pokud to není možné, pak-
-
je cílem dosažení co nejvyššího stupně socializace postiženého jedince.
V základní rovině jde o možnost využívat základních občanských práv a svobod jako jsou: -
právo na důstojný život,
-
právo na vzdělání a informace,
-
svoboda pohybu a projevu.
26
3. 5
Cíle speciální poradenské činnosti.
Rozlišujeme 3 kategorie, které se navzájem prolínají: a) V nejobecnější rovině je cílem: -
dosažení klientova zdraví v souvislostech se sociálním prostředí - WHO definuje zdraví: … stav úplného tělesného, duševního a sociálního blaha-pohody člověka, což, kromě zdravotnické hlediska zahrnuje: . začleňování izolovaných jedinců do společnosti, . stabilizaci a harmonizaci manželství, . rozvoj klientovy osobnosti, . vytváření příslušných sociálních vztahů, . podpora seberealizace člověka.
b) V rovině speciálních cílů jde o: -
dosažení potřebných změn v sociálním prostředí klienta (tím se předchází ohrožení harmonického vývoje, případně tento zastavit a navodit situaci příznivější.
c) V rovině individuálních cílů: -
jde o konkrétní opatření, která se týkají individuální situace klienta.
Do všech uvedených rovin patří fundamentální cíl a to je prevence (ta je smyslem poradenské práce). Prevenci chápeme jako intervenci, zákrok, pomoc či podporu, která vede ke změně nežádoucího stavu, k nápravě, rehabilitaci, stabilizaci, integraci, úpravě vztahů, reorientaci nebo reedukaci. Rozlišujeme prevenci: -
primární: opatření obecně přispívají k podpoře psychického a sociálního zdraví (pomoc jedněm se stává prevencí obtíží jiných),
-
sekundární: co nejčasnější rozpoznání odchylek, poruchy, onemocnění, nejlépe již ve stadiu vzniku či v předchorobí (následná opatření mají zabránit dalšími nepříznivému, defektnímu vývoji),
-
terciální (nadstavba sekundární prevence): chránit postiženého před zhoršením stavu, před tím, aby se jeho problém prohluboval a komplikoval..
27
3. 6
Charakteristika školských poradenských zařízení /PPP, SPC, SVP/.
Také speciální pedagog může využívat odborných služeb poradenských zařízení v rámci školské soustavy: Pedagogicko-psychologická poradna – PPP. -
nejznámější, se zaměřením na problematiku výchovy a vzdělávání dětí a mládeže,
-
pracují zde obyčejně: psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník, logoped.
Činnost PPP: -
vyšetření školní zralosti, zjišťování laterality, poznávání vhodnosti integrace či vřazení do speciální třídy-školy, diagnostika a reedukace SVPU, poruchy vývoje osobnosti, poruchy chování, poruchy komunikace, poradenství v oblasti volby povolání, školní neprospěch.
Speciálně pedagogická centra – SPC. -
jsou zřizována obyčejně při speciálních školách, soustřeďují se na terénní práci – na klienty se specifickým handicapem.
Činnost SPC: -
zpracování podkladů pro rozhodnutí o zařazení dítěte do speciální školy,
-
zpracování návrhu na adekvátní způsob vzdělávání a výchovy postižených, metodická a konzultační činnost,
-
terénní depistáž v daném regionu.
Střediska výchovné péče – SVP. -
poskytují poradenskou péči a pomoc dětem, mladistvým (i jejich rodičům, učitelům, vychovatelům) s poruchami chování, též dětem z asociálních rodin.
Cílem je předcházet závažnějším problémům (oblast chování).
28
3. 7
Výchovný poradce.
Velmi často první poradenský subjekt, na který se na škole mohou žáci, ale i učitelé a rodiče v případě problémů obrátit.
Činnost poradce: -
řeší problémy prospěchové, kázeňské, rodinné, zdravotní a to zejména těch, které plynou z klasifikačních porad, z podnětů třídních i ostatních učitelů,
-
funguje jako poradce žáků v případě vztahových, citových či rodinných problémů a zprostředkovává další odbornou pomoc (vyšetření v PPP, SPC, SPC.., konzultace s psychologem, návštěvu sexuologa, psychiatra, radu právníka, sociálního pracovníka),
-
vyřizuje dotazy a stížnosti rodičů, které se týkají výchovného působení školy, na požádání jim poskytuje i rady ohledně výchovy v rodině,
-
je poradcem ředitele školy ve výchovných otázkách,
-
v případě zjištěných nebo hrozících patologií v chování žáka i v působení rodiny je oprávněn obrátit se na příslušné odborníky (např. sociálního kurátora),
-
je iniciátorem preventivních aktivit, organizuje přednášky …,
-
pomáhám absolventům školy při rozhodování o další profesní či studijní orientaci – provádí poradenství v oblasti volby povolání.
Problematice činnosti výchovného poradce v systému našeho školství (školského poradenství) jsou věnovány též přílohy uvedené dále.
29
Přílohy
Příloha 1: Činnost výchovného poradce na škole (Příloha „Výchovný poradce“ z časopisu Výchovné poradenství.) Obsah služeb v poradenství ve školství stanovuje § 46 školského zákona č.29/1984 Sb. ve znění pozdějších změn. Činnost výchovného poradce je dosud právně upravena vyhláškou MŠ ČSR č.130/1980 Sb.Vyhláška je zastaralá svým obsahem i pojetím. Vzhledem k tomu, že úkoly výchovného poradce ve škole vymezuje poměrně široce, lze ji uplatňovat vhodnou interpretací, orientovanou na současné úkoly poradenství ve školách. Povinnost školy ustanovit výchovného poradce na ZŠ, SŠ a speciálních školách je zakotvena v § 34 zákona 76 z roku 1978 Sb., ve znění zákona ČNR č.390/1991 Sb. Při výběru učitele do funkce výchovného poradce by měl ředitel zvážit tato hlediska: Odborné předpoklady (dle vyhlášky MŠMT č.139/1997 Sb., o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovného poradce, se požaduje k plné kvalifikaci vzdělání požadované pro učitele základních škol nebo středních škol a absolvování kvalifikačního studia, popř. jeho zahájení do dvou let ; k tomu je požadována pedagogická praxe v délce alespoň 3 roky. Osobnostní předpoklady (empatie, sociální cítění, dobrý status v pedagogickém sboru i u žáků, vlastní zájem o práci výchovného poradce). Obsah činnosti výchovného poradce Vzhledem k současným úkolům výchovného poradenství na školách doporučuje se zaměřit činnost výchovného poradce v následujících oblastech jeho činnosti takto: 1.Poradenská činnost . V součinnosti s ostatními pedagogickými pracovníky iniciuje vyhledávání a orientační šetření žáků (např. sociometrická, poradensko-diagnostická), jejichž psychický vývoj, vzdělávání nebo příprava na povolání vyžadují zvláštní pozornost. Předkládá zákonným zástupcům žáka a řediteli školy návrhy na další péči školy o tyto žáky, případně návrhy na zajištění péče odborného zařízení, např. PPP,SPC, SVP apod. . V součinnosti s ostatními pedagogickými pracovníky iniciuje vyhledávání a šetření žáků, jejichž jednání a chování vyžaduje zvláštní pozornost rodiny, školy, institucí podílejících se na výchově dětí a mládeže (PPP, SPC, SVP, odd. péče o dítě, sociální kurátoři aj). Podle svých možností připravuje či zajišťuje výchovné programy zaměřené na nápravu chování a jednání těchto žáků. . Provádí poradenskou intervenci u žáků v krizi při řešení jejich osobních, rodinných a vztahových problémů (poradenský rozhovor, konzultace výchovného poradce s učiteli či rodiči žáka, s vedením školy aj). . Navrhuje preventivní opatření k předcházení konfliktním situacím ve škole. . Navrhuje řešení konfliktních situací. rodiče-učitelé, učitel-žák, žák-žák, v pedagogickém sboru. . Je koordinátorem při řešení problémů rodina-škola-žák. Poskytuje poradenskou službu zákonným zástupcům žáků při řešení náročných životních situací, týkajících se jejich dětí (např.rozvod, úmrtí v rodině, alkoholismus aj). Pokud problémy dítěte vyplývají z rodinného
30
prostředí, spolupracuje s PPP, sociálním kurátorem, oddělením péče o dítě aj. 2. Metodická a informační činnost . Získává odborné informace z oblasti výchovného poradenství a poskytuje je ostatním pedagogickým pracovníkům. . Metodicky pomáhá učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům, rodičům a zákonným zástupcům při řešení pedagogicko-psychologických problémů vývoje a vzdělávání žáků. . Informuje žáky a jejich zákonné zástupce o činnosti PPP, SPC, SVP a o možnosti využívání jejich služeb. . Informuje žáky a jejich zákonné zástupce o dalších poradenských službách v regionu (úřady práce, sociální úřady, krizová centra, střediska volného času). . Spolupracuje s vedením školy, s ostatními učiteli, PPP při zavádění a vyhodnocování preventivních programů ve škole na podporu prevence sociálně patologických jevů (např. šikanování, vandalismus, násilné chování, závislost různého typu: např. alkoholismus, drogy, gamblérství, počítačové hry). . Spolu s třídními učiteli sleduje žáky ze znevýhodňujícího sociokulturního prostředí a metodicky pomáhá zajišťovat podmínky pro jejich vzdělávání a výchovu. . Zvýšenou pozornost věnuje žákům se zdravotním postižením a metodicky a organizačně pomáhá zajišťovat podmínky pro jejich vzdělávání a výchovu. . Spolu s vyučujícími, zejména s třídními učiteli sleduje mimořádně nadané a talentované žáky a metodicky pomáhá zajišťovat podmínky pro jejich vzdělávání a výchovu. . Ovládá problematiku kariérového poradenství, metodicky (radou, nebo zprostředkováním pomocí specialisty) podporuje aktivity školy směřující k přípravě žáka na uvědomělé rozhodování o vlastní profesní kariéře, poskytuje pomoc v další vzdělávací cestě nebo profesi. 3. Dle pokynů ředitele školy výchovný poradce při plnění úkolů výchovného poradenství spolupracuje: a.) se školním psychologem, speciálním pedagogem (pokud je tato funkce ve škole ustanovena), ředitelem školy, třídními učiteli, vychovateli, mistry odborného výcviku, b.) institucemi zabývajícími se poradenstvím ve školství i mimo ně – PPP, SPC, SVP,krizovými centry, rodinnými i zdravotními zařízeními, policií aj. 4. Doporučená dokumentace výchovného poradce . Výchovný poradce soustřeďuje odborné zprávy a informace o žácích v poradenské péči (např. z PPP, SPC, SVP, rodinné poradny aj.). . Vede si deník nebo jiné písemné záznamy umožňující doložit rozsah a obsah činnosti výchovného poradce, jím navržená a realizovaná opatření. . Informace ochraňuje tak, aby nedošlo k jejich zneužití ve smyslu zákona č. 256/1992 Sb.
31
Příloha 2:
Výchovný poradce (Příloha „Výchovný poradce“ z časopisu Výchovné poradenství.)
Funkce výchovného poradce je zřizována podle § 34 zákona ČNR č.76/1978Sb. (ve smyslu pozdějších změn) na všech základních a středních školách. Je-li to účelné může být na jedné škole ustanoveno i více výchovných poradců. Ustavení poradenských služeb na vyšších odborných školách není zákonem stanoveno, školy však byly v září 1996 vyzvány dopisem IPPP, aby se otázkám pedagogicko-psychologického poradenství po vzoru vysokých škol věnovaly. IPPP pro zájemce připravil příslušné možnosti vzdělávání. Výchovný poradce je pedagogický pracovník (zpravidla učitel), ustanovený do této funkce ředitelem školy. Podle nařízení vlády č.503/1992 Sb. se za výkon funkce výchovného poradce započítává učiteli do úvazku 1 až 3 hodiny přímé vyučovací povinnosti (rozsah je stanoven podle počtu žáků školy). Předpokladem pro výkon funkce výchovného poradce je podle vyhlášky MŠ ČSR č.59/1985 Sb., odborná a pedagogická způsobilost učitele příslušného stupně školy, nejméně 3 roky praxe a absolvování nebo po jmenování nastoupené specializační studium výchovného poradenství. Výchovný poradce odpovídá za svojí činnost řediteli školy. Odbornou pomoc mu poskytuje příslušná pedagogicko-psychologická poradna. Vyhláška MŠ ČSR č.130/1980 Sb. vymezuje poměrně široce, avšak pouze všeobecně úkoly výchovného poradce v oblasti profesní orientace a péče o zdravý psychický a sociální vývoj žáků na škole. Specificky stanoven v současné době na většině škol obsah činnosti výchovného poradce není. Většina výchovných poradců plní, v návaznosti na činnost učitelů (zejména třídních) a ve spolupráci s nimi a s rodiči žáků, úkoly pedagogického poradenství v oblasti výchovy, vzdělávání, profesní orientace. Působení výchovného poradce je svým charakterem zaměřeno i do oblasti prevence negativních jevů a školního selhávání. V oblasti výchovy výchovný poradce soustřeďuje pozornost především na žáky s poruchami chování a se znaky sociální nepřizpůsobivosti, na žáky trpící vnitřními konflikty (např. úzkost či porušené sebepojetí) a na žáky v náročných životních situacích a vývojových krizích (např. týrání, rozvod nebo úmrtí rodičů, problémy ve vztazích mezi rodinou a školou, se spolužáky apod.). Ve spolupráci s třídními učiteli a s rodiči koordinuje preventivní a výchovné postupy v práci s těmito žáky na škole. Ve složitějších případech, které přesahují výchovnou kapacitu školy, je úkolem výchovných poradců zprostředkovat odbornou péči poradny, případně jinak specializované instituce, o tyto žáky a podílet se na realizaci závěrů a doporučení této instituce. Vedle těchto aktivit zaměřených na prevenci všeobecně (nespecifická prevence) by součást práce výchovného poradce měly tvořit aktivity specificky zaměřené na prevenci kriminality a prevenci zneužívání návykových látek. Pozornost v této oblasti by měl výchovný poradce věnovat také žákům schopným pozitivního působení na vrstevníky. V oblasti vzdělávání je výchovný poradce zaměřen především na žáky s výukovými obtížemi či rizikem školní neúspěšnost (působení směřující k prevenci školního selhání), na žáky talentované a na zdravotně postižené individuálně integrované žáky. Součástí jeho činnosti v této oblasti musí být spolupráce s učiteli a rodiči těchto žáků, případně s poradnou při zjišťování příčin výukových obtíží a jejich nápravě. Ve spolupráci s poradnou či s centrem by měl výchovný poradce dále garantovat rozsah a kvalitu péče poskytované individuálně integrovaným zdravotně postiženým žákům. Podle zjištění ČŠI působí výchovní poradci jako koordinátoři integrace cca na 1/3 základních a středních škol. Mimořádně nadaným žákům by měl pomáhat vytvářet podmínky pro rozvoj talentu ve škole. V oblasti volby vzdělávací cesty výchovný poradce poskytuje metodickou pomoc učitelům při zjišťování, sledování a rozvíjení individuálních dispozic žáků, které mohou být významné
32
pro volbu jejich studijní a životní dráhy, a tak umožňovat žákům a jejich rodičům, aby se vyvarovali chybné volby. Ve složitějších případech (např. u žáků zdravotně či sociálně handicapovaných, u žáků talentovaných, u žáků s výchovnými či výukovými obtížemi apod.) je pak úkolem výchovného poradce zprostředkovat žákům a jejich rodičům pomoc poradny při této volbě. Úkolem výchovného poradce v této oblasti je také shromažďovat informace o možnostech dalšího studia a praxe a poskytovat je individuálními i skupinovými formami žákům, jejich rodičům, učitelům, na které působí. Jako účinná se přitom jeví spolupráce s informačními poradenskými středisky úřadů práce.
33
Otázky k opakování a procvičování 1. Pomáhajících profese – náplň činnosti. Pedagog jako pomáhající pracovník. 2. Problematika pomáhání v nevládním sektoru. 3. Problematika pomáhání ve vládním sektoru. 4. Pomáhající profese ve vládním sektoru. 5. Jaká jsou specifika pomáhání v podmínkách školy. 6. Charakteristika poradenství. 7. Poradenské systémy u nás – charakteristika. 8. Vnější podmínky poradenského procesu. 9. Týmová práce v poradenství. 10. První kontakt s klientem. 11. Ukončení poradenského procesu. 12. Čas v poradenství. 13. Verbální komunikace. 14. Neverbální komunikace. 15. Syndrom vyhoření u poradců. 16. Etické zásady práce poradce. 17. Poradenství ve škole. 18. Důležité zřetele poradenského procesu. 19. Poradenství pro volbu povolání. 20. Speciální poradenství – charakteristika. 21. Cíle poradenské činnosti. 22. Školská poradenská zařízení – charakteristika. 23. Výchovný poradce, činnost,úkoly.
34
Použitá a ke studiu doporučená literatura
Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi. Portál, Praha 1997 Gabura, J., Pružinská, J.: Poradenský proces. Sociologické nakladatelství, Praha 1995 Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese. Portál, Praha 2000 Kraus, B., Poláčková, V. et. al.: Člověk-prostředí-výchova. Paido, Brno 2001 Novosad, L.: Základy speciálního poradenství. Technická universita v Liberci 1996 Hartl, P.: Psychologický slovník. Jiří Budka, Praha 1993 Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J.: Pedagogický slovník. Portál, Praha 1995 Časopis: Výchovné poradenství, IPPP Praha
Tento studijní text neprošel jazykovou úpravou.
35
