Kapitoly z dějin Číměře v 13. – 19. Století
Nynějším občanům Číměře chce přiblížit část života jejich předchůdců od předpokládané doby vzniku obce až do konce 19. století. Tyto kapitoly vycházejí z již známých a publikovaných pramenů, které se vyskytují především v pracích J. Bindera, F. Teplého, F. Rulla, J. Muka a dalších. Avšak ani tyto práce neposkytují takové množství spolehlivých informací, aby bylo možno vylíčit dějiny obce v časových i příčinných souvislostech. Nové osídlení obce po roce 1945 zaznamenalo také přerušení rodových tradičních spojů, jichž by bylo možno pro výzkum použít. Proto je třeba tuto studii chápat spíše jako počátek soustavného historického bádání o dějinách Číměře a nástin některých otázek, k nimž se bude muset budoucí badatel nutně vrátit.
Vznik obce, obyvatelstvo Vznik a vývoj obce Číměře je neoddělitelný od historického vývoje Jindřichohradecka, lépe řečeno – jindřichohradeckého feudálního panství. Tento kraj byl od 9. století součástí českého přemyslovského státu a až do konce 12. století téměř liduprázdno krajinou, pokrytou takřka neprostupným hraničním hvozdem, rozsáhlými neprůchodnými blaty a protkanou vodnatými toky (řekami Včelnicí, dnes Nežárkou a Hosticí, dnes Kačležským potokem). Jisté řídké osídlení však předpokládáme ve dvou oblastech: 1. V nížinném a zemědělsky vhodném území podél vitorazské obchodní cesty při Včelnici. Tato osídlení asi přecházelo do již dříve kolonizované oblasti kolem správního centra chýnovského (šlo o Strážsko, Ratibořsko, Řečicko, Deštěnsko a Dírensko). 2. Při významné obchodní komunikaci rakouské, spojující Podyjí a Čechami. Ve 13. století předpokládáme trasu této stezky na linii Pomezí – Strmilovsko – Kunžatecko – Jarošovsko – Dírensko a dále do středu země. V prostoru dnešní obce Číměře se až do počátku 13. století rozkládal smíšený les a zasahovala sem rozsáhlá bažina (blato), táhnoucí se při řece Hostici od Člunku až k Sedlu.
Vzhled krajiny se začal měnit teprve počátkem 13. století. Asi roku 1185 (?) udělil přemyslovský kníže Bedřich jihočeské území v dědičné léno rodu svého dlužníka Vítka z Prčic, rodovým sídlem na Sedlčansku. Jindřichohradecko se dostalo Vítkovu synu Jindřichovi z Prčic a ten zahájil asi v 90. letech 12. století rozsáhlou kolonizaci svého zboží. Tato kolonizace nebyla jednorázová. Probíhala ještě během života Jindřichova syna Vítka z Hradce a Oldřicha z Hradce (Jindřich přijal rodový atribut „z Hradce“ kolem roku 1220) až do počátku 14. století. Jindřich přivedl po převzetí svého léna na získané území jen nevelký počet lidí a jím zřejmě osídlil především trhovou ves v podhradí svého nového rodového sídla, vzniklého před rokem 1220 a snad i některé bližší obce. Hlavní vlna kolonistů přicházela v průběhu 13. století za sousedního
Vitorazska, Rakouska a snad i Bavorska (kde existovaly populační přebytky) a kolonizace se prováděla obvyklou praxí prostřednictvím lokátorů a církevních řádů, zvláště pak řádů Německých rytířů, jehož členy byli i někteří z prvních hradeckých pánů.
V druhé polovině 13. století předpokládejme asi toto osidlovací situaci: a) b) c) d)
Původní obyvatelstvo při obou obchodních cestách, možná posílené novými kolonisty Nové osady poblíž Hradce – rodového sídla vrchnosti Souvislé řádové panství (asi od Velkého Ratmírova k Člunku) tzv. „Křižovničtí“ Nové osady kolem rakouské frekventované cesty, zvláště severně od Jarošova, udělené v léno členům vojenské družiny (dvora) hradeckých pánů e) Nové osady v dosud nekolonizovaném prostoru mezi oběma obchodními cestami při ose řeky Hostice. Mezi nimi pravděpodobně i Číměř. Tato oblast se rychle rozvíjela díky nové obchodní cestě, spojující Bystřici s Hradcem. Vzhledem k tomu, že naprostá většina nových osadníků přišla z německých jazykových oblastí, vznikly na Hradecku ucelené německé jazykové ostrovy nebo pásy, které se v podstatě udržely až do roku 1938, respektive 1945 a v průběhu staletí byly posilovány dalšími německými přistěhovalci, zvláště v 15. – 17. století.
Určité historické okolnosti vzniku obcí na Hradecku jsou obsaženy v místních jménech. Výjimkou není ani Číměř. Při rozboru místního jména Číměř je třeba především odmítnout nepodložené a romantické konstrukce typu „Čachoměř, Šachoměřice“ aj. Místní jméno obce vzniklo ze staročeského osobního jména Čiemir (kmen je staroslovanské sloveso „čájeti“ = očekávati a „mir“ = mír ale i svět). Kdo byl onen zakladatel obce Číměř je nám neznámo. Mohl to být lokátor, kterému bylo přiděleno toto území ke kolonizaci, mohl to být člen Jindřichovy nebo Vítkovy družiny, jemuž byla ves dána v léno buď dočasně nebo dědičně, nebo spadla zpět pánu z neznámých příčin. Buď jak buď – místní jméno obce dodnes zachovává i jméno svého zakladatele a jako nepřímý historický pramen svědčí o předpokládaném kolonizačním vzniku obce v první polovině 13. století. Základní otázkou pokusu o rekonstrukci vzniku obce je: kde bylo možno vlastně získat zemědělskou půdu ke kultivaci? Je třeba vyloučit při Hostici přilehlý terén asi v úseku Číměř – Traxlerův mlýn. Zde předpokládáme bažiny, jejichž zbytky byly patrny ještě ke konci 19. století. Některé plochy, vhodné ke kultivaci se mohly nacházet na svazích Přidince a protilehlém svahu, jemuž vévodí Beistein. Většinu zemědělské půdy je třeba hledat podél dnešních komunikací Číměř – Sedlo, Číměř – Vyšpachy a jižně od obce směrem na Bystřici. Tato dispozice určovala zřejmě i stavební vývoj obce. Lze předpokládat, že prvních deset až patnáct převážně dřevěných stavení vzniklo prostoru kolem dnešního kostela a fary a že z tohoto jádra se obec ve 14. století dále rozvíjela. Kolem roku 1350 se centrem stal jednolodní gotický kostelík sv. Jiljí. Toto jádro se až do konce 14. století vyznačovalo asi těmito charakteristickými rysy:
a) Existencí kostela, hřbitova a fary b) Rychtou (původně snad sídlo zakladatele obce) c) Zemědělskými grunty prvních kolonistů Výskyt fary, kostel a rychty v polovině 14. století svědčí o určité velikosti a správním významu obce jako sídla újezdní správy, tj. nejnižšího článku feudálního soudnictví a vrchnostenské správy. Jistě k tomu přispěla i rostoucí frekvence na nové obchodní cestě z J. Hradce do sousedního rakouského území, jejíž trasa šla po linii J. Hradec – Horní Pěna – Číměř – Bystřice – Ličov. Při této obchodní komunikaci se vytvářel postupně druhý osidlovací celek Číměře – tržiště a stavení kolem. Vzniklo při silnici a na dosud volné prostoře se začaly rozvíjet určité primitivní formy obchodu. Zde mohli najít kupci i možnost odpočinku, možnost prodeje tovaru a nákupu potravin, snad i přípřeže. Společenský život obce se tak v druhé polovině 14. století přesunoval do prostoru tržiště, vznikala nová stavení dalších osídlenců – rolníků i řemeslníků. Sem v 17. století byla situována i radnice a z tržiště se stala náves, náměstí.
Z hlediska stavebního vývoje Číměře stojí za povšimnutí několik budov. Je to již zmíněný kostel sv. Jiljí (německy Aegidia) vzniklý před rokem 1350 jako gotická jednolodní stavba. Dnešní vzhled pochází z druhé poloviny 18. století. Vnitřní zařízení je z druhé poloviny 19. století. Budova fary vznikla v 90. letech 17. století. Hřbitov se původně rozkládal při kostele. Teprve roku 1814 byl zrušen a založen v dnešní dispozici (rozšířen 1886). Radnice, bývalé sídlo MNV a dnes budova v soukromých rukou, byla postavena r. 1676 stavitelem Filipem Fenzelem za 80 zl., jako zchátralá přestavěna v letech 1847 – 9 stavitelem Františkem Schaffnerem. Náměstí získalo charakteristický vzhled v druhé polovině 19. století. Kašnu postavil kameník Matyáš Emmer r. 1839. Lípy dal roku 1890 vysázet starosta Ludvík Fucker. Most přes Kačležský potok byl vybudován v roce 1828
Při založení obce lze odhadnout počet obyvatel na 80 – 120 lidí. Svého populačního vrcholu dosáhla Číměř v roce 1905 (v rozsahu námi sledovaného období) asi 760 obyvatel. Největší populační růst zaznamenala obec v letech 1690 – 1790 a lze ho přičíst hospodářskému rozvoji po překonání důsledků třicetileté války, nové přistěhovalecké vlně a především prosperující domácké plátenické výrobě, která počínal přerůstat až do rozptýlené manufaktury a na více než sto let změnila i charakter obce, co do hlavní formy obživy obyvatelstva. Rekonstrukce růstu populace obce a počtu stavení 1250 1484 1580
80 až 120 osob 120 až 140 250 až 300
10 až 15 stavení 18 až 20 40 až 45
1696 1785 1891 1905
350 600 655 653 Číměř, 66 Dobrovodské samoty 51 Kunějovské samoty
50 94 (z toho 45 dřevěných) 105 108 stavení
Pro růst obce měla velký význam mýty a cly privilegovaná obchodní cesta J. Hradec – Bystřice – Ličov (Rakousko). V druhé polovině 14. století zcela vytlačila nepohodlnou cestu „vitorazskou“. Nová silnice ovlivnila výstavbu samého J. Hradce (vznik předměstí Zárybničí již ve 2. Polovině 13. století, stavba mostu přes rybník), především však podstatně zkrátila a zjednodušila cestu z Rakouska do J. Hradce a dále do středních Čech. Za Číměří se vyhýbala kopci k dnešnímu polesí Řásy a odbočovala do H. Pěny přes Vyšpachy. Právě proto získalo roku 1494 hradecké panství ves Vyšpachy od bystřických Krajířů výměnou za polovinu vesnice Dobrá Voda (druhá polovina patřila hradeckému špitálu). V letech 1816 až 1833 byla silnice povýšena na „císařskou“, tj. dálkovou komunikaci I. Třídy, spojující Vídeň s Prahou. Během stavebních úprav byl v roce 1828 vybudován v Číměři most přes Kačležský potok – bývalou řeku Hostici.
Co do poddanské závislosti byla Číměř až do roku 1849 součástí hradeckého panství. Písemně je její existence doložena poprvé v latinské listině z 29. listopadu 1329, v níž hradecký purkrabí Ctibor Pluh s dalšími svědčí ve prospěch jistého Beneše z Číměře – Benessius de Schieme. Po smrti Oldřicha z Hradce roku 1347 a po krátké vládě Heřmana z Hradce se dělili o hradecké panství Heřman a Oldřich. Oba jsou podepsáni na Druhém německém dokumentu o Číměři z 1. června 1359, v němž Heřman a Oldřich povolují Vojíři z Landštejna zřídit u Sedla rybník jako protislužbu za Vojířovo svolení ke stavbě rybníka „na vodě Hostici nad vesnicí Číměř“. Asi kolem roku 1370 získal část Číměře (koupí, darem, zástavou?) dvořan hradeckých pánů Toma ze Štítného, známý písmák a filosof. Své číměřské zboží odkázal roku 1373 neprovdané dceři Peltratě. Šlo o dvanáct poddanských gruntů, jejichž majitelé byli povinni platit roční plat ve dvou termínech v celkové částce 4 kopy, 10 grošů a 11 denárů. Naturální dávky nejsou zmíněny. Zřejmě jde o doklad naprosté převahy peněžní formy renty nad ostatními formami poddanské závislosti. Peltrata ze Štítného, správkyně třeboňského augustiánského špitálu, odkázala 2. února 1414 svůj majetek v Číměři klášteru. Její testament je cenný pro poznání sociální a ekonomické situace Číměře na přelomu 14. – 15. století kde jmenovitě uvádí výši platů jednotlivých poddaných a ukazuje na existující majetkovou diferenciaci vesnice. Počátky této diferenciace je třeba hledat již v kolonizaci. Číměř se vrátila pod vládu hradeckého domu 1462 koupí augustiánů. Za Jana z Hradce roku 1484 uvádí J. Binder sumu poddanských platů částkou 6 kop grošů. Jestliže předpokládáme, že se výše poddanských platů udržovala zhruba na stejné výši jako ve 14. století, pak při předpokládaném průměru 20 grošů platu na jeden grunt (jednoho osedlého), získáme z testamentu Peltraty z roku 1414, můžeme odhadnout počet osedlých na 18 – 20 s výměrou orné půdy cca 6 lánů, tj. asi 440 až 450 strychů (na Jindřichohradecku) = 125 až 130 ha orné půdy.
Kolem roku 1550 byla Číměř významným správním a ekonomickým střediskem přilehlé oblasti – újezdu a jednou z jedenácti újezdních rychet hradeckého panství (Číměř, Kunžak, Strmilov, Otín, Blažejov, Lásenice, Políkno, Buk, Jarošov, Malíkov, H. Pěna). Velikostí stála Číměř asi na úrovni Otína, Děbolína, Člunku, Rodvínova a to podle výměry královské berně z roku 1544. Pod újezdní rychtu Číměř spadaly Vyšpachy (Bílá), Sedlo, Krampachy (Potočná), Senotín. Sňatkem poslední příslušnice hradeckého rodu a dědičky Lucie Otylie s Vilémem Slavatou roku 1604 se stala Číměř poddanskou obcí slavatovského hradeckého panství. Díky Slavatově katolicismu probíhaly po roce 1620 protireformační represálie poměrně mírně. Katolicismus se zde totiž začal upevňovat již od příchodu Tovaryšstva Ježíšova do J. Hradce roku 1594. Číměř – zdá se – překonala také poměrně rychle nepříznivé důsledky třicetileté války. Svědčí o tom fakt, že Jáchym Slavata ji 25. března 1675 povýšil na tržní městečko, když již v roce 1658 dostala právo tzv. „selského erbu“ – medvěda s korunovanou lilií. Městské výsady udělily (1675) Číměři právo dvou výročních trhů a městský znak: štít, dělený ve tři pole – 1. a 3. pole zlaté, 2. Modré. Ve středu 2. pole byl zelený vavřínový věnec se čtyřmi pravidelně rozmístěnými zlatými pětilistými růžemi, uprostřed věnce zlaté písmeno „J“ = Jáchym. Význam tohoto privilegia se ukázal dost problematický a zdá se, že Jáchymovi naděje na prudký ekonomický rozvoj obce a z toho plynoucí zisky se ve skutečnosti neuskutečnily. Při povýšení Číměře na městečko byly obci uděleny dva výroční trhy, avšak prameny zatím nesdělují, zda se a na jak dlouho právo těchto trhů udrželo. Ekonomicky šlo o pochybenou akci. Trh mohl mít význam, jestliže se konal v určitém regionálním centr a jestliže měl posílit rozvoj zbožní výroby. Přirozeným ekonomickým centrem však tradičně od 13. století byl J. Hradec s prosperujícími týdenními i čtyřmi výročními trhy a sama Číměř vlastně byla součástí místního hradeckého trhu. Nemohlo jít ani o nějaké upevnění zbožních vztahů na základě peněžního systému. Zdá se, že se číměřské výroční trhy dlouho neudržely. Městské právo zbavovalo číměřské „měšťany“ také robotních závazků, které na sebe musely převzít obce újezdu. V 18. století se však znovu setkáváme v Číměři s robotou, takže ani tato výsada Jáchymova neměla dlouhého trvání. Městské právo předpokládalo také rozvoj místního řemesla a jeho ochranu před konkurencí. Zřízení tzv. bohatého cechu (Reichzech) r. 1695 bylo důkazem, že řemeslná výroba vzrostla. Avšak konec 17. a začátek 18. století je již dobou, kdy cechy se v podstatě stávají brzdou rozvoje výrobních sil, státní ekonomiky a jsou postupně vytlačovány manufakturní výrobou, později i tovární. V Číměři tomu bylo nejinak. Městské výsady konečně rozšiřoval určitou samosprávní funkci obce. Místo rychtáře stála v čele obecní (městská) rada v čele s purkmistrem (v roce 1675 to byl Vít Hirsch). Mechanismus výběru obecní rady byl však zcela podřízen přáním a úsudku vrchnosti, takže šlo o samosprávní rozšíření zcela fiktivní. První městská rada stála v čele obce plných 21 let bez obnovy, druhá byla zvolena r. 1696 a úřadovala 15 let. Teprve 1711 byla vrchností dosazena nová obecní správa po velmi přísném kádrování. Třídní ráz obecní rady jasně vyplynul z faktu, že ze sedmnácti členů rady bylo 11 velkých rolníků. V Číměři šlo nejvíce při povýšení na město o prestižní otázky. Vyrovnala se tak Žirovnici, Stráži, Kardašově Řečici a Deštné. Roku 1676 povolila vrchnost Číměři stavbu radnice (dnešní č.p. 44) a ta vystřídala dřívější rychtu a úřadování obecního zastupitelstva u jednotlivých členů obecní rady „dle pořadí“. Sňatkem poslední Slavatovny hradecké větve Marie Josefy s Heřmanem Jakubem Černínem roku 1693 se Hradecko stalo součástí rozsáhlého černínského panství a to až do roku 1849. Číměř i nadále zůstal trhovým městečkem a její výsada byla jenom v 18. století několikrát oficielně panovníkem schvalována. Šlo především o finanční efekt tohoto schválení, neboť za každou takovouto konfirmaci bylo město nuceno zaplatit nemalou sumu císařské komoře. V roce 1793 stálo
toto potvrzení výsad Číměř částku 45 zlatých 12 krejcarů. Pro porovnání je třeba uvést, že obecní rozpočet Číměře na rok 1771 vykazoval příjmy 49 zlatých 41 krejcarů. Číměři skončil poddanský svazek při reformě habsburské monarchie roku 1849. V N. Bystřici byl zřízen soudní okres a k němu přičleněna i Číměř. Obecní rada se několikrát odvolávala a především z ekonomických důvodů žádala, aby byla obec ponechána v jindřichohradeckém okrese. Ministerstvo spravedlnosti ve Vídni definitivně tento požadavek zamítlo. Politický duch Číměře se projevil v revolučním roce 1848, kdy se obec bránila proti zrušení poddanství a žádala, aby se i nadále směla nazývat poddanským městečkem hrabat Černínů. Po zamítnutí této směšné žádosti projevila obecní rady své smýšlení roku 1861 a zvolila hraběte Černína čestným členem městské rady. Postoj a duch číměřského obyvatelstva v těchto událostech 1848 – 49 lze těžko lépe charakterizovat, než jak to učinil vrchnostenský hradecký úřad roku 1785: „jsou to prostí a neškolení lidé, oblékají se úplně špatně, jen plášti s kapsami se liší od sedláků, obec je vlastně vesnicí“. Rozvoj Číměře v průběhu staletí brzdily požáry, morové epidemie a války. Číměř naštěstí neprožila požár, který by zničil většinu obce, jak se tomu stalo roku 1801 v J. Hradci. Požáry v letech 1667 a 1680, dále pak 1860 a 1863 zničily vždy jen několik stavení. Morové rány byly na Hradecku časté a nevyhnuly se zřejmě ani Číměři, zvláště v letech 1550 až 1582. O válečných letech, týkajících se Číměře lze uvažovat v souvislostech, týkajících se celého kraje. Zřejmě největší škody utrpěla Číměř během třicetileté války a v druhé polovině 17. století. V Číměři byly císařské posádky, ale největší škody způsobovaly hordy dezertérů, ukrývajících se v lesích na Bystřicku.
Národnostní, sociální a ideologické otázky Už při svém založení byla Číměř zřejmě obcí národnostně smíšenou, tj. byla kolonizována jak českými tak německými osídlenci. Svědčí o tom výskyt českých i německých osobních jmen ve 14. a 15. století. Německý živel posílil po husitských válkách, kdy české obyvatelstvo odcházelo z vesnic do měst nebo k husitským polním vojskům, po velkých morových epidemiích v druhé polovině 16. století a konečně po třicetileté válce. Gruntovní kniha z roku 1580 (dle J. Bindera) a berní rula z roku 1654 uvádějí česká i německá jména číměřských obyvatel. Soupisy pozdější uvádějí převahu osobních jmen německých, často vzniklých i germanizací českých rodů (Blaschko, Wenusch, Wohak, Sabatil, Kytlitzka a jiná). Z jiných pramenů máme doloženu skutečnost, že například učitelská rodina Benešů – Wenuschů již byla v 18. století ryze německá. Můžeme říci, že německý ráz Číměře naprosto převládl počátkem 18. století a i nadále se udržel. Při úředním sčítání lidu roku 1891 bylo jen 1,5 % obyvatel české národnosti. Způsobem obživy byli číměřští většinou zemědělci, i když se po celou dobu trvání obce vyskytuje řada řemeslníků. Historickým vývojem se ze zemědělské obyvatelstvo Číměře diferencovalo majetkově i sociálně. Tato diferenciace začala již při kolonizaci různými příděly půdy, prohlubovala se dále příkupy, odprodejem, dědictvím atd. Vyhranila se zvláště v druhé polovině 19. století, kdy Číměř vstoupila do éry kapitalismu.
Některé údaje dokládají tuto diferenciaci: roku 1659 z 52 majitelů gruntů drží 26 rolníků nad 15 strychů (5 ha) půdy 17 rolníků 1 – 4 ha půdy (chalupníci) 9 rolníků méně než 1 ha (zahradníci) Třicetiletá válka, různé požáry, neúroda roku 1668 a po ní následující hladová léta změnily tuto situaci – prudce vzrostl počet domkářů a 8 gruntů zůstalo dokonce pustých. Z 26 rolníků nad 5 ha jich 12 kleslo mezi chalupníky a domkáře. Roku 1696 skoro 40 % všech rolníků (23 osob) patřilo mezi domkáře. Zemědělství nebylo jejich jedinou a hlavní obživou a ustoupilo jiné oblasti výroby – domáckému plátenictví. V roce 1757 jen 9 rolníků mělo více než 10 ha půdy, 11 rolníků však méně než 3 ha. Kromě 52 usedlých rolníků (gruntů) se vyskytovalo v Číměři 36 řemeslníků – 3 ševci, 3 pekaři, kovář, řezník, tesař, kolář, bednář, zedník a 20 tkalců (!). Roku 1785 jen 17 rolníků pokládalo zemědělskou výrobu za hlavní způsob obživy. Ostatní rolníci spojovali zemědělství s řemeslnou výrobou, především plátenictvím. Vidíme, že od druhé poloviny 17. století získala domácká a řemeslná výroba v Číměři převahu nad zemědělskou, že obec svým charakterem přestala být obcí zemědělskou a zemědělská výroba se stala jen doplňkovou výrobou. Tento ekonomický vývoj skončil v druhé polovině 19. století. Kapitalistická tovární výroba a nepodchycená konjunktura hradeckého regionu jakož i nedostatek surovinových zdrojů, nedostatek finančního kapitálu a nevyhovující dopravní spoje podlomily průmyslovou výrobu na celém Hradecku a učinily konec textilní výrobě i v Číměři. Ze slibně se vyvíjející průmyslové obce se stala znovu obec převážně zemědělská, spíše vesnice než město.
V ideologické oblasti se zaměřme především na faru a školu. Jak již bylo uvedeno, datuje se vznik kostela a fary před rokem 1350 (roku 1359 známe faráře Šalamouna). Patronátní vrchnost přidělila číměřskému faráři v katastru obce dostatek zemědělské půdy, jejíž výnos tvořil podstatnou část farářových příjmů. V Číměři předpokládáme ve 14. a 15 století silný vliv valdenství, které se na Hradecku šířilo především mezi německým obyvatelstvem. V první polovině 15. století byl katolicismus převládající náboženskou ideologií na Hradecku zásluhou Menharta z Hradce, vůdce české katolické strany. Obecná krize katolicismu v 16. století se projevila v Číměři především tím, že fara zůstala delší dobu neobsazena, nebo farář podával i podobojí. Mezi německým obyvatelstvem se šířilo luteránství. Radikálním způsobem ukončil tuto náboženskou krizi na Hradecku Adam z Hradce. Roku 1594 povolal do města bojový řád jezuitů, předal jim patronát nad venkovskými farami i nad městem. Jezuité spravovali i číměřskou faru a zde roku 1604 zakázali podávání podobojí – s výjimkou starých občanů. Přičiněním jezuitů se katolicismus na celém Hradecku upevnil a proto ani následky bělohorské bitvy nebyly tak kruté jako na nekatolických panstvích. V roce 1651 byla fara v Číměři zrušena, údajně pro zchudnutí obce a její neschopnost faru vydržovat. Zdá se, že příčiny zrušení číměřské fary nutno hledat jinde než v číměřské chudobě, neboť obec rychle překonávala důsledky třicetileté války a vzrůstající prosperita vedla v roce 1675 k povýšení na trhové městečko. Během 17. a 18. století žádala obec několikráte o obnovu fary. Dosáhla však jen toho, že byl do Číměře dosazen kaplan z Horní Pěny (roku 1771). Z číměřských kaplanů je třeba jmenovat Antonína Schűtze, který se zasloužil spolu s učitelem Wenuschem o rozvoj plátenictví a učil děti i dospělé ve škole i v kurzech, dále pak Jana Hanykýře, který působil v Číměři v letech 1796 – 1817. O
číměřskou faru se zasloužil svou hospodářskou činností. Jeho širší význam však spočívá v oblasti publikační. Roku 1833 se stal zakladatelem české katolické knižnice „Dědictví svatojánské“ a bylmu udělen predikát „rytíř ze Semína“. Fara byla obnovena po dvou stech sedmi letech roku 1857. Na funkci fary však nelze hledět jen jako na činitele ideologického. Mnohem konkrétnější pohled nám poskytují údaje ekonomické, které jasně dokazují vykořisťovatelskou roli fary. Přesvědčují o tom dva doklady: jednak zápis pěněnského faráře Václava Reinische z roku 1696 o číměřské farnosti (neboť i když nebyl v Číměři farář, zůstávalo farní hospodářství a břemena věřících, šla ve prospěch patrona fary- hradecké jezuitské koleje, jednak fary pěněnské), dále pak ekonomický rozbor obecní rady v Číměři z roku 1743, který měl být přílohou k žádosti o obnovení fary. Dle těchto dokladů byli věřící v Číměři a přifařených obcích (Vyšpachy, Sedlo) povinni těmito platy a dávkami: domovní daň a desátek z krávy (á 2 kr.), vánoční koleda v penězích, lnu a hrachu, obilní desátek, zelný desátek, vejce za výuku dětí, za 4 procesí ročně 24 kr., za zpověď po 1 haléři, dary a obětiny při mši, za církevní úkony dle taxy, tělesná robota asi na 8 hektarech polí, za „železné krávy“ (nucený nájem farních krav) á 7 krejcarů, což při 28 kravách činilo 3 zlaté 16 kr.. Farář získával dále 3,5 % úrok z půjček zádušních peněz. V roce 1743 předpokládala obecní rada v Číměři tyto zisky fary: Za desátky, koledy a platy Za církevní úkony Výnos farního hospodářství Celkový příjem
61 zl. 25 kr. 127 zl. 6 kr. 197 zl. 50 kr. 386 zl. 21 kr.
Tato částka byla při tehdejší cenové relaci velmi vysoká. Pro srovnání některé ceny zemědělských výrobků: (strych je 94 lt. Nebo 75 kg) Strych žita Strych ječmene Pár volů Tele (1749) 1 libra (550 gr) hovězího masa 1 libra másla 1 slepice 1 husa Kopa vajec
1 zl. 10 kr. 1 zl. 15 zl. 2 zl. 3 kr. 8 kr. 25 kr. 15 kr. 30 kr.
Je možno říci, že výnos fary odpovídal výnosu velkého zemědělského závodu, přičemž farní hospodářství neustále rostlo. V roce 1898 patřilo k číměřské faře již 29 ha 5 arů zemědělské půdy, z toho 16 ha 23 a půdy orné. Tato držba půdy odpovídá charakteristice „velký rolník – kapitalista“. V mnohem horší situaci byla v Číměři škola a učitel. Škola vznikla v roku 1670 a až do roku 1817 ji navštěvovali i žáci z Vyšpach a do roku 1825 ze Sedla. Byla vydržována obcí a z jedné pětiny farou. Učitel dostával „chudý sobotáles“ v penězích a naturáliích, který sotva stačil zajistit výživu jeho rodiny. Původní škola stála v domku, kde byl dříve poštovní úřad (č.p. 86), od roku 1770 do roku 1849 v č.p. 96, 1849 vznikla při silnici nová budova tzv. triviální školy (dnes zbořena – asi v prostoru dnešní samoobsluhy). Charakteristiku číměřské školy v roce 1832 podal hradecký obrozenecký učitel a
hudebník Jan Kypta, který byl deset týdnů pomocníkem učitele Františka Wenusche (rod Wenuschů zastával kantorský úřad 105 let). „Přišed do Číměře odevzdal jsem p. učiteli dekret a on mne vlídně přivítal. Byl to stařec vážný a velmi hodný, rozený i kovaný Němec, souchotinami sklíčený… Školní stavení bylo malé a bídné. P. učitel měl jednu světnici k svému obývání a v té se člověk sotva projíti mohl … Naproti této byla školní světnice, v níž mnoho podpor, aby strop nespadl, stálo. Podlaha byla téměř shnilá, houbami prorostlá, zvláště okolo zdí byly samé houby jako koláče. Po mně šla hrůza“(Deník Jana Kypty – uspořádal B. Pernica, Praha 1940, 2.vyd., str. 46 a násl.) Vyučovacím jazykem byla němčina a to číměřská němčina, která se vyvíjela v izolaci od spisovné i mluvené němčiny a stala se v pravém slova smyslu svérázným dialektem (Kypta o ní řekl:… „takovou němčinu nikdy jsem neslyšel. Byla to strašná němčina…“). Nejen azyl vyučovací, ale i duch německý, ve smyslu vzrůstajícího nacionalismu 19. století jak ho pěstoval zvláště vídeňský „Schulverein“, pečující o číměřskou školu. Nacionální rouška byla vhodná k zakrytí vzrůstajících třídních rozporů na vesnici, jak je kapitalistický vývoj sebou zákonitě přinášel. Tento nacionalismus 2. poloviny 19. století se stal i zárodkem budoucích událostí 1918 – 1938.
Číměřská ekonomika Řemeslná výroba Existenci některých řemesel spojených s životem vesnice musíme předpokládat již od 13. století – tj. od vzniku obce. Jsou to kovář, tesař, zedník, hrnčíř, krejčí, švec, kolář, tkadlec, mlynář. Vyráběli své tovary jen v rámci úzké místní poptávky, někteří byli členy cechu jindřichohradeckých (mlynář, zedník, tkadlec). Ku konci 16. století uvádí číměřská gruntovní kniha (dle Bindera) některá česká i německá řemeslná osobní jména, kdy logicky spojujeme nositele jména s příslušnou profesí: Zimmerman, Kadlec, Weber, Schneidar, Kolář, Zedník, Kovář, Schuster, Sklenář, Traxl (tj. Drechsler), Bednář, Krejčí, Mlynář. Roku 1590 číměřský zedník Graczl je doložen jako stavitel hrází Mutyněveského rybníka, 1594 rybníka Hrochu. Roku 1592 soustružník dřeva Tomáš (Draxl) vyrobil pro hradeckou vrchnost 3 kopy dřevěných misek, asi pro chudinu na rozdávání sladké kaše. Svrchu uvedený výčet řemeslníků se asi udržoval i po další generace a k podstatnému rozvoji řemeslné výroby došlo až v 60. – 80. letech 17. století po překonání deprese z třicetileté války a v souvislosti s obecným rozvojem hradeckého velkostatku. Dne 20. září 1687 (kdy už je Číměř trhovým městečkem) vzniká v Číměři „bohatý cech“ (reichzech), zdržující a ochraňující řemeslnou výrobu v oblasti číměřského újezdu. Cílem vzniku cechu mělo být bezesporu povzbuzení výroby a trhu, ochrana organizovaných řemeslníků proti nekalé soutěži, organizace učňovské a tovaryšské práce a konečně regulace cen. Cech v Číměři však vznikl v době, kdy cechovní organizace se objektivně již stává překážkou rozvoje výrobních sil a vztahů a kdy si proráží cestu manufaktura. Z tohoto hlediska musíme vidět hlavní význam číměřského cechu v jeho funkci ochranářské. Nemůžeme předpokládat jeho zvláštní význam pro tržní vztahy a technický rozvoj výroby. Číměřské trhy se zřejmě nijak neprosadily a neobstály proti tradičnímu trhovému systému, který se rozvíjel po staletí v centru oblasti – J. Hradci.
Z cechovních pout se začalo osvobozovat především tkalcovství, tradičně provozované po domácku. V 17. století je na hradeckém panství ve vesnicích více tkalců než ve městě samém. Zde je třeba už vidět zárodky rozptýlené manufaktury, neboť tito domácí tkalci pracovali na hradecké cechovní mistry. V Číměři asi v polovině 18. století vznikl samostatný tkalcovský cech, který však nebyl s to změnit rozmáhající se vztahy manufakturní, podnikatelský – faktorský systém a v roce 1784 se rozpadl. Proč se domácí tkalcovství v takové míře rozvinulo? Především pro naprostý nedostatek volné zemědělské půdy, na níž by mohli hospodařit druzí a další synové majitelů gruntů, pro nemožnost chalupníků a domkářů zajistit svou výživu samostatným zemědělským podnikáním. Vznikla tak záloha pracovních sil, důležitý činitel manufakturní a tovární výroby. Příznivou podmínkou domácího tkalcovství byla i dostatečná surovinová základna. Téměř každý zemědělský závod pěstoval na určité výměře len i konopí. V roce 1769 vznikla v Číměři Černínská manufaktura – přádelny lnu a bavlny, která zaměstnávala 390 tkalců a 293 pomocných sil. Její roční produkce činila 2.640 centýřů lnu a 40 centýřů bavlny. Pro rozvoj manufaktury byla zavedena výuka tkaní a předení ve škole a v kurzech pro dospělé. Zásluhu o tuto výuku měli především kaplan Antonín Schűtz a učitel Ignác Wenusch. Je třeba předpokládat, že se určitá forma hromadné textilní výroby v Číměři udržela ještě v roce 1852, kdy se v relaci Obchodní komory v Č. Budějovicích zmiňuje „továrna“, pravděpodobně však již ne v černínské režii. Kromě manufaktury existoval v první polovině 19. Století i systém nákladnický, tj. domácí pláteníci pracovali pro místního faktora nebo podnikatele, který jejich výrobky prodával podnikatelům a odběratelům větším. Roku 1821 např. ohlásili úpadek číměřští podnikatelé Jan Kytlička a Kašpar Binder, což vzbudilo velký neklid v řadách domácích dodavatelů. Podle zmíněné zprávy budějovické Obchodní komory se v Číměři vyrobilo r. 1852 800 postavů plátna – tj. štůčků látky 75 – 90 cm šířky a 46 m délky pro další odběratele, jimiž byli podnikatelé v J. Hradci, N. Bystřici, Hůrkách, Číměři a vojenský sklad ve Stockerau. Další rozvoj číměřského plátenictví v 2. polovině 19. století už nemohl konkurovat kapitalistické tovární výrobě, která se prudce rozvíjela na Liberecku, Humpolecku, Brněnsku a ve Slezsku. Domácká tkalcovská výroba se vrátila ke svému původnímu poslání: ke krytí potřeb vlastní domácnosti a pro úzkou místní poptávku. Číměř se tak vrátila ke svému původnímu výrobnímu charakteru zemědělské obce.
Zemědělská výroba Zemědělská výroba v Číměři byla založena až do 2. poloviny 19. století na systému trojpolního (trojhoného) hospodaření, tj. na systému opakujícího se úhoru, jež byl hlavním článkem tohoto systému – společné pastvě a na vytváření větších souvislých pozemkových celků (jař, ozim, úhor). Výnosy dosahované při takovémto hospodaření byly velmi nízké. Až do konce 17. století byla sklizeň troj až pětinásobku výsevu, od 18. století šest až osminásobkem výsevu. Pro Číměř předpokládáme v 18. a začátkem 19. století výnosy žita a ječmene 8 – 12 q na hektar. Příčinou nízkých výnosů byl
naprostý nedostatek hnojiva, způsobený nízkou úrovní dobytkářství, špatná technika obdělávání půdy a příprava na setbu. Pro bližší srovnání několik čísel: 1 ha motykou zpracovaná za hákem pluhem moderním více radličním pluhem 1 ha obilí sklizen srpem za 1 den kosou kombajnem
50 dní 13 ¾ hodiny 8 ½ hodiny 6 hodin 21 – 28 osob 5 – 7 osob ……….
80% veškeré pracovní energie bylo zajišťováno pouze lidskou silou. Při těchto nízkých výnosech zůstalo rolníkovi v 14. – 16. století jen 53% sklizně a ostatních 47% se ztratilo ve feudálních platech a nutných investicích. Dle F. Grause na jeden lán orné půdy (60 – 74 strychů) lze použít tento rozpočet: - ze 60 strychů je oseto 40 strychů a 20 strychů zůstane ladem (1/3) - výnos je 120 – 160 strychů (tj. 3 – 4 násobek výsevu) - z těchto 120 – 160 strychů je rolník povinen odvést . desátek (desátý díl) faráři 12 – 16 strychů . ponechat pro budoucí výsev 1/4 - 1/3 . čistý zbytek výnosu pro rolníka činí 68 – 100 strychů . peněžní prok z 1 lánu majiteli půdy (vrchnosti) 64 gr.(1 hřivna) . peněžní berně panovníkovi 32 gr. (1/2 hřivny) Při průměrných cenách obilí ve 14. století je rolník nucen k zaplacení úroku a berně prodat 16 strychů obilí, zůstává mu zhruba 52 – 84 strychů z celkové sklizně – tj. 53% úrody.
Nejinak to bylo i v Číměři. Pěstovalo se zde ponejvíce ozimé žito, pšenice vzhledem k nízké bonitě půdy jen v menším množství, z jařin ječmen a oves, dále hrách, konopí, řepa, zelí od 19 století i jetel, vojtěška a brambory. Situace rolníka, jemuž zůstalo po sklizni jen něco málo přes polovinu výnosu, byla tíživá i z jiných důvodů: nemohl obilí skladovat, neboť neměl sýpky, sila a jiné objekty. A pro naléhavost svatohavelského termínu platů byl nucen sklizeň prodat ihned po žni a to za nevýhodné nízké ceny, zatímco vrchnost mohla obilí skladováním uchovat do jara a prodávat ho za ceny nepoměrně výhodné a vysoké. Tato situace se prakticky udržela až do nástupu kapitalismu do zemědělství. Číměřští rolníci se např. pokusili chránit se proti tomuto vykořisťování určitými formami kooperace. Roku 1855 založili obilní fond a roku 1873 podílnicky postavili společný špejchar. Pronikající formy kapitalismu do zemědělství úplně vytlačily konservativní formy výroby, přinesly zájem o nové plodiny, zavedly umělá hnojiva, ustálení skotu – a tedy likvidaci společného obecného stáda a vedly ke kultivaci úrodné půdy. Např. v letech 1899 – 1902 došlo k rozsáhlé melioraci pozemků kolem Kačležského potoka a k jeho regulaci. Živočišná výroba se zřejmě nelišila od běžné praxe. Teprve vzory nové zemědělské výroby, které poskytoval panský velkostatek a prosazující se tlak božní výroby v 18. století, pronikavě měnily situaci. V roce 1668 bylo v Číměři 153 kusů hovězího dobytka, v roce 1785 již 465 kusů. Obecní (občinové) pastviny nemohly zajistit krmivovou základnu zvláště pro ty rolníky, jejichž hlavní obživu tvořila zemědělská výroba. Na obecní pastvě se stále vyšší výměrou podílel dobytek domkářů, tj. lidí, pro které hospodaření na malé výměře půdy bylo jen doplňkovou obživou. Jejich hlavní obživa tvořila domácká nebo řemeslná práce, případně práce námezní. Od 17. až do poloviny 19. století můžeme sledovat prvky třídních rozporů mezi těmito sociálními skupinami, tj. mezi samostatnými rolníky a vesnickým poloproletariátem a proletariátem. Městská rada v Číměři byla z 80 ti % orgánem samostatných rolníků a v jejich opatřeních právě vidíme nátlak proti chudým složkám obce. Roku 1699 vypsala
obecní rada dobytčí daň, tj. daň z počtu kusů chovaného skotu. Roku 1814 bylo domkářům nařízeno omezit chov skotu pouze na jeden kus, roku 1812 zakázala obecní rada pastvu cizího dobytka v katastru obce, protože houfně docházelo k najímání dobytka buď z panských dvorů nebo mimo číměřských gruntů. Roku 1813 byl dokonce vydán zákaz chovu hus, které spásaly mnoho kvalitní píce. Kvantitativní růst skotu se však nikterak neprojevil v užitkovosti a tržní výnosnosti. V polovině 18. století se počítá od jedné dojnice výnos 27 kg másla a 45 kg tvarohu. Vyšší efekt poskytoval chov ovcí. Z jedné ovce bylo možno počítat s dvojí střiží vlny, masem, mlékem, a ovce poskytovaly potřebné hnojivo svým dlouhým pobytem na pastvě. Pro nízkou užitkovost, špatné plemeno a pro nedostatek krmivové základny se dobytkářství nestalo hlavní složkou zemědělské výroby a nadále převažovalo obilnářství. Roku 1793 povolil František II Číměři týdenní trhy dobytkem. Vžité obchodní spoje s J. Hradcem a s N. Bystřicí způsobily, že číměřské trhy se neprosadily a brzy skončily stejně jako v roce 1881 obnovené dobytčí trhy v roce, které skončily již v roce 1893. Nízká výnosnost zemědělské výroby byla dána i objektivním nepoměrem mezi cenami řemeslných výrobků a cenami výrobků zemědělských. Uveďme několik srovnání dle údajů hradeckého trhu: ve 14. – 15. století stálo 1000 hřebíků totéž co 1 strych (75 kg) žita, loket (60 cm) obyčejného sukna totéž co 1 tele (9 1/2 groše). V polovině 16. století stál strych pšenice 28 – 30 gr., 1000 hřebíků 18 gr., chomout 15 – 30 gr., 1000 cihel 23 gr., slepice 2 gr., sekera 4 gr., boty 40 gr., libra cukru 30 gr.. Mzda námezního dělníka činila 4 – 5 grošů za den. Toto cenové znevýhodnění zemědělských výrobků bylo formou závislosti a nepřímého vykořisťování vesnice městem. Nejtěžším břemenem však byly přímé formy poddanství, vyjádřené platy, naturálními dávkami s fyzickou robotou, i když je třeba dodat, že robotní břemena na Hradecku nebyla tak těžká, jako v oblastech produkčních. Výměr robotních povinností v Číměři se v 16. století nelišil od jiných obcí velkostatku. I zde se projevovala majetková diferenciace – malorolníci v celé obci byly povinni celkem 300 dní roční roboty, větší rolníci každý týden potahové roboty při sklizni a orbě. K tomu přistupovaly zvláštní roboty – např. roku 1590 byla Číměř povinna odvozem kamene ke stavbě hradeckého zámku, dále kácením, zpracováním a odvozem dřeva pro hradecký pivovar, kterážto povinnost zůstala Číměři i nadále. Roku 1668 robotují číměřští na sklizni sena u Lásenice (zatím co láseničtí pracují na Jemčině), vysílají pracovní síly ke žním a orbě na Líšný dvůr do J. Hradce, z polesí Řásy těží a dopravují dřevo do pivovaru, účastní se výlovu Kačležského rybníka a panských podzimních honů. Stejný rozsah měl robotní závazek i roku 1749. Josefínské reformy po roce 1781 umožňovaly majitelům panství změnit dosavadní robotní povinnosti za peněžní platby. Propočty vrchnostenské kanceláře zřejmě správně zhodnotily neekonomičnost a neproduktivnost robotní práce a tak na Hradecku se v letech 1781 – 1784 umožnila obcím reluice tj. odkup. Propočet výkupu pro Číměř činil 200 zlatých 40 krejcarů. Z této položky největší podíl činilo zpracování a odvážení dřeva do hradeckého pivovaru – 110 zlatých, zatím co žňové a ruční roboty vůbec (300 dní na Lišném dvoře) byly zhodnoceny jen částkou 50 zlatých. Obci bylo odpuštěno 45 zlatých. Celkový reluační poplatek 155 zlatých byl rozeslán na grunty podle velikosti, domkáři se vykupovali za paušál 6 krejcarů za osobu. Zatížení Číměře se projevilo ročním platem 130 – 140 zlatých, v němž byly obsaženy jednak poplatky za tzv. jitra, gruntování a masná daň a dále propočtená částka za dřívější naturální dávku 40 kusů kuřat. Po roce 1848 byla zavedena jednotná daňová státní soustava, která nahradila dřívější berní funkci vrchnostenských kanceláří.
V předkapitalistické éře číměřského zemědělství tvoří zajímavou kapitolu otázka jiter. Byly to vrchnostenské pozemky při okrajích lesů, které pro svou nízkou bonitu nebyly velkostatkem využívány a pronajímaly se rolníkům buď jako pastviny nebo pole. Když v 17. a 18. století vzrostla ekonomická snaha velkostatků a prosazovaly se racionální metody zemědělské výroby, došlo i na otázku jiter. V roce 1723 – 24 probíhal spor o jitra mezi fűnfkirchenským panstvím v N. Bystřici a Číměří, neboť vrchnostenská kancelář zakázala další obdělávání jiter. Při zmíněném nedostatku zemědělské půdy to Číměř nesla jako velkou újmu, trvala na právu tradičního užívání a odmítla uposlechnout. Bystřický vrchní Hofmandel dal násilně sklidit některá jitra a odebrat sklizenou úrodu. Byla odvezena do Dobré Vody a Kunějova, kam ovšem vnikla skupina číměřských rolníků a násilím se opět úrody zmocnila. Došlo až k žalobě z ozbrojeného povstání. Spor byl urovnán pravděpodobně až zásahem hraběte Černína. Je to zatím jediný příklad protifeudálního odporu číměřského obyvatelstva. Spor o jitra byl uzavřen roku 1792, kdy jitra novobystřická (23 ha) i černínská (12 ha) byly číměřskými rolníky vykoupena za příslušný roční plat. Další rozvoj zemědělství a vůbec číměřské ekonomiky nastal po roce 1849, kdy se stává vládnoucím společenským a hospodářským systémem kapitalismus. Od základů změnil tradiční formy výroby a sociální struktury vesnice.
Leden 2009 Podle dostupných pramenů a z materiálů p. Sávy Svatoně uspořádal Luboš Pouzar.
ČÍMĚŘ, místní jméno Místní jméno Číměř se vyskytuje v různých pramenech v mnoha tvarech. První písemný doklad v latině z roku 1329 (19. listopadu) SCHIEME (Regesta III. 626, Teplý D I/1 99), v roce 1359: CZIMYERS, CZIEMYERS (Lib.Conf. I/1 98- Binderl), SCHOMYRS (T DI/1 25), SCHOMYERS, roku 1360 CZIEMERS, 1369 SCZIMIRS, CZAHMYRS, 1384 CZYEMYRZ, CZAHOMYERZ (odtud Teplého a binderův chybný výklad Čachoměř, Šachoměř), 1399 CZIMIERZ, 1406 CZYMYRZ, 1411 ČIMĚŘ, 1462 ČIMIŘ, 1579 SCHAMERS, 1654 CZYMIERS, 1674 SCHAMMERS, TSCHAMMIERS, TSCHAMMERS, 1790 SCHAMERS, CZIMERZ atd. Všechny názvy v podstatě respektují původní základ a tvar, asi ČIEMĚŘ. Místní jméno vzniklo za staročeského (slovanského) osobního jména složeného ČÁMIR. (Jemu je příbuzné dolnolužické Čemer – Chotiměř) Základem prvé části je staroslovanské sloveso „čájati – čekati“ – očekávati. Ze slovesného základu - ča – vznikla řada staročeských osobních jmen jako Čábud, Čáhost, Čámir, Čámysl, Čáslav, Částrý, Česlav a z nich vzniklých místních jmen jako Čábuze, Číbuz, Číhošť, Čahostice – Žalhostice, Číměř, Čáslav… .
Osobní jméno složené ČÁMIR znamená: ten který očekává mír (možná též „slávu“, protože staroslovansky „mir“ znamená nejen „mír“ ale i“svět“ a přeneseně „slávu“). Tvar ČIEMĚŘ vznikl z hypokoristického tvaru osobního jména ČÁMIR – tj. z tvaru lidové mluvené praxe: ČIM, ČIEMIR a z přivlastňovací přípony „jeř“, která se změnila v „ř“. Předpokládáme, že onen ČÁMIR – ČIEMIR byl buď členem vojenské družiny Jindřicha nebo Vítka z Hradce nebo získaný lokátor, který řídil před rokem 1250 osidlování a žďáření v tomto prostoru a založil obec. Byl asi i jejím prvním rychtářem. Nelze říci, jakého národnostního složení byli první osadníci, ale vedle českých jmen zde najdeme ve 14. – 15. století i jména německá: 1329 Beneš, 1414 Nychlas, Newpawr, Hoffschuster atd., roku 1580 vedle německých jmen i stejně početná česká. Proto lze předpokládat, že obec Číměř byla od svého vzniku obcí se smíšeným obyvatelstvem a že ke germanizaci došlo až ve druhé polovině 17. století odchodem nebo poněmčením české části.
Leden 2009 Podle dostupných pramenů a z materiálů p. Sávy Svatoně uspořádal Luboš Pouzar.
Historie a popis lokality Beistein O existenci Beisteinu nejsou dochovány žádné zmínky v historických pramenech. Již roku 1892 poukázal na existenci opevněné lokality na Beisteinu archeolog Jindřich Richlý, který zde nalezl středověkou keramiku, železné hřeby a kusy omítky a hovoří navíc o hrubě tesaných skalních schodech, jež však již nejsou v současné době patrné. Další výzkum spojený s povrchovým sběrem provedl až Jiří Fröhlich roku 1996, kdy nalezl soubor několika desítek zlomků nádob a kousky mazanice, umožňující rámcové datování osídlení Beisteinu do průběhu 15. století. Nálezy zároveň podpořily i názor J. Richlého, který na vrcholu skály předpokládal existenci dřevěné, jílem vymazané stavby. Vzhledem k jejímu užívání (a to po delší dobu) v průběhu 15. století je možné se domnívat, že zde stával horský hrádek či strážní věž sloužící k ochraně a kontrole zemské stezky vedoucí z Rakouska na Jindřichův Hradec. Založení strážního a ochranného bodu na Beisteinu je možné případně spojovat i s nebezpečím vyplývajícím z akcí skupiny lapků (mezi nimiž byl i Jan Žižka), kteří ve službách Bítovských z Lichtenburka na počátku 15. století působili v této oblasti a škodili na rožmberském zboží. Popravčí kniha pánů z Rožmberka dokonce obsahuje zápis k roku 1409, hovořící o úkrytu zmíněné lapkovské skupiny ve vsi Sedlo, vzdálené od Beisteinu jen necelých 5 kilometrů. Možnost, že byl Beistein založen naopak jako základna lapků, kteří by odsud prováděli své akce, se nezdá příliš pravděpodobná, neboť takové dlouhodobější využití zdaleka viditelného skalního útvaru by sotva ušlo pozornosti okolí. Dnes již nejsou na vrcholové plošině o rozměrech 11 x 14 metrů prakticky žádné stopy úprav, ani schodiště popisované ještě na konci 19. století není patrné. Při patě skály je malý převis se stopami zídky, nejspíše však recentní. Západně a jihozápadně od vrcholu skaliska se také nacházejí zbytky na sucho stavěných zídek, bez rozsáhlejšího výzkumu je však jejich datování a případné spojení se středověkým osídlením lokality značně problematické. © J. Fröhlich: Středověká lokalita Beistein u Číměře (in Jindřichohradecký vlastivědný sborník 8, 1996) Text uložen dne: 23. 8. 2006
Založení Kačležského rybníka Zde roku 1359 rozprostírala vodní bažina řečená Hostice, hranice to Čech, Moravy a Vitorazska před rokem 1179. Jméno té vody se zachovalo v názvech vesnic: Hospříz, (před Hosticí). Listina z roku 1411 nazývá polohu " Laczlehy" či lázy, lesy kolem řásy. Ober- halb des Dorf Schomyrs (Číměř) auf dem Wasser Hosticz, která měla přirozenou hráz nad samým mlýncem Tomanovým, chtěl již r. 1359 Heřman z Hradce stavěti rybník, ale došlo k němu až r. 1544, kdy Wolf Krajíř na Bystřici za pozemky k rybníku novému velikému Staňkovu (v němž zmizel rybník Holeman, Kněžský, Hostička…) proměnil Jáchymovi z Hradce pořádnou smlouvu ze dne 31. března r. 1551 pozemky pod Kunějovem, aby ustaviti dal podobný veliký rybník. Na památku přátelské shody nazvali je " SOUSEDY ". Zabrání této půdy nešlo tak hladce, jak bychom si představovali .Čas pohltil mnoho příběhů o rybničních stavbách, ze Sousedu nám zachoval kus selské rebelie.
Sběhla se takto: R. 1587 sesuly se trouby v hrázy a nutno bylo svízelně nad nimi opraviti hráz až do základů nemalým nákladem. Tu sedláci, že rybník ležel "hladem či na sucho", ujali se své bývalé půdy a z jara r. 1588 oseli ji osivem. Ta opovážlivost jim přišla draho. Čteme v zámeckých účtech na škratce: L P. 1588 v neděli, jež slovo Jubilate, znamená se příjem peněz pokutných od sedláků na panství hradeckém, kteříž jsou bez povolení p. hejtmana na rybníce sousedu voves seli. Za vsi Kačleh: Petr Liendl, Matěj Projsl, Pavel Grobpauer, Gerig Fingrle….., každý po 1 kopě a tak suma sumarum všech peněz pokutných přijato od těch sedláků z vesnic 30 kop českých. Jak si lze v době tuhé roboty tento selský pych vysvětliti? Před stavbou rybníků sousedů, jakž uvedeno, zavázal se Jáchym z Hradce smlouvou z r. 1551 31./3, že bystřiským poddaným v Kunějově dá příslušnou odměnu, zatopíli nový rybník jejich grunty. Jáchym Hradecký nechtěl dle své vlídné povahy ublížiti ani svým. Duchovní napsal do účtů r. 1564: za grunt do Hospříze, kterýž pán ráčil koupiti od Storchhauzara na vodměnu rybníku sousedu, dal sem sirotkům verunku 4 kopy: r. 1569 starý Dorně Storchhauzarových 2 kopě.. a tak podobně i budoucí léta… historický pramen viz. www.kaclehy
Kačležský rybník byl založen v roce 1544. Poslední úpravy prováděl Jakub Krčín těsně před tím, než se pustil do výstavby Rožmberka. Vodní plocha má rozlohu 196 ha a délku 2,7 km. Sypaná hráz je vysoká 9 metrů, dosahuje délky 648 m a zadržuje 4,3 miliónů m³ vody. Rybník, jehož průměrná hloubka je asi 1,5 až 2,0 m, leží v nadmořské výšce 545 m. Společně se sousedním rybníkem Krvavým tvoří Kačležský rybník přírodní park zaměřený především na ochranu hnízdišť a shromaždišť ptactva. V oblasti byl zaznamenán výskyt vyder a orla mořského.
