KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Se musí vypořádat s něčím, co do světa SPARTAKŮ nepatří, ale bez čehož by ty dnešní časy byly úplně jiné a proto to do světa SPARTAKŮ , alespoň toho mého, vlastně patří naprosto nedílně. A na konci se téměř rozloučíme.
Píše se rok 1957 hlídka SNB zastavuje na konci vesnice SPARTAKA uhánějícího nepovolenou rychlostí, pomohla ji k tomu tehdejší úroveň sdělovací techniky. Příslušník pozoroval provoz a zkušeným okem odhadoval rychlost. Neměl to až tak těžké. Žádné odhadování padesátky. Od roku 1953 do roku 1961 byla vyhláškou určena místa, kde musí řidič jet „mírnou rychlostí“, tedy do 15 km/h. Bylo to např. při jízdě podél průvodů (a že jich tehdá bývalo), přes přechody pro chodce (těch zase tolik nebývalo), při vjíždění na silnici, při průjezdu mimo stojící hromadné dopravní prostředky, kolem míst, kde se na silnici pracuje, na kluzké vozovce a všude tam, kde je zvýšený provoz chodců. Na další stanoviště posílal hlášení o přestupníkovi. To se dělo pomocí vysílačky, zpočátku radiostanicí Fremos a později Orlík1, vrcholů naší mobilní spojovací techniky konce padesátých let. SPARTAKOVEC se ovšem určitě, jako jeden z prvních, setkal s novinkou k měření rychlosti, s radarem. Kolem dokola tehdejších obyvatel ještě poletovalo vlnění v několika pásmech rozhlasového vysílání a též počínajícího vysílání televizního, ale vcelku se v éteru nic moc neodehrávalo. Dokonce zbyl čas a kapacity na to, že se k některým kmitočtům přidávalo uměle „tydlitydli“ a říkalo se tomu rušičky. Nějaké vlny tedy v éteru poletovaly, ale jejich praktické využití se zdaleka nepodobalo dnešku. Jestliže motoristu zastihla daleko od domova porucha, se kterou si nevěděl rady a jak naschvál to bylo na cestě, kde 1
Opravdu nejde o palubní autorádio. Podívejte se do přiloženého 169
se motorizovaní živáčci vyskytovali jen sporadicky, zamkl auto a vydal se do nejbližší vesnice. Z hospody nebo prodejny Jednoty, Pramenu či pošty zavolal, kam bylo nutno. Ve městě pak z některé z telefonních budek. Zavolal kam bylo nutno a nebo možno. Pokud chtěl vyrozumět např. rodinu, pak volal většinou k některému z ochotných a štastnějších sousedů, který oplýval telefonem. Mobily tehdy byly ke spatření jen v několika soudobých amerických filmech, které se u nás ani nepromítaly a předpokládám, že i v americké skutečnosti nebyl tento způsob komunikace dobově příliš hojný. Když se chtěli původní Spartakovci družit, společně něco podnikat, pak měli na výběr většinou vývěsní skříňku místní organizace Svazarmu či podnikovou nástěnku. V případě dálkové komunikace našli ve schránce dopis, korespondenční lístek, či pohlednici. Spolu s oznámením v tisku se Československá pošta používala, když by se měli setkat tzv. mototuristé z více míst. Tehdy ještě existovaly a používaly se telegramy. To už byl skoro email! Tedy hodně vzdálený pradědeček email a jako rychlé pojítko byl po telefonu jasnou dvojkou. Jenomže telegram nebyl tak úplně ideální pojítko. Nevím jak ostatní pamětníci, ale já si za prvé nepamatuji, že by se v nich vyskytovalo ono zprofanované slovo STOP a za druhé, že vždy vyděsily adresáta (ženského rodu) při spatření listonoše a že (to za třetí) taky uměly přijít až za několik dní. Proč se o telegramu zmiňuji? Protože když nebyl k mání soused s telefonem, tak se musela rodina dozvědět, např. že: „PORUCHA. SPIM V HOTELU ZALOZNA VE VELVARECH. PRIJEDU ZITRA. ONDRA“ Odeslání takového telegramu předcházelo shánění soudružské neb odborné pomoci v místě. „Dobrý den, tak co s tím máte? To je Spartak, že? Hezký, ale koukám, že se nějak pokazil. Nojo, to můj táta za první republiky tady na starý kolena jezdil u továrníka Dubského2 s Pragovkou a nespravoval prý ani jednou. Ta dojela všude. 2
Na to už si stěžoval Saturnin, že se továrníci většinou jmenují Dubský.
170
To byl držák! Nojo, to byla ještě kvalita. Já měl krejčovství. Na náměstí. Teď jsme tu všichni družstvo. Dokonce i Rejžek, kterýmu bych nedal ušít ani spodky. Jo jestli tu není někdo, kdo by měl novou cívku a tak a rozuměl tomu? No snad tenhle Svoboda. Míval autodopravu, počkejte, ale ten asi ne, on toho Spartaka taky chce a strašně žárlí, když ho má druhej. To se radši zeptejte Zatloukala, nojo, ale von je teď vlastně zavřenej. Počkejte, vždyť je tu Autodružstvo, ale ti otvíraj až zítra ráno, to víte jsou skoro čtyři, my jsme malý město, tam už nikdo nebude. Každej má doma nějakou tu zahrádku a králíci. Já už králíci pustil. Jen si vemte tý trávy. Jo hotel? Hotel je tamhle v rohu na náměstí vedle pošty. Cože? No pošta zavírá ve čtyři. Počkejte! Ještě jsem vám chtěl...“ Ano, v popsané situaci se telegram jednoznačně prosadil. Ale aby si pomocí telegramu SPARTAKOVCI vyměňovali zkušenosti atp. Tady paralela s emailem dost kulhá. To by je navíc přišlo na pěkný peníz. Za tímto účelem se schůzovalo. Jednak za tímto a pak, občas i převážně, za účelem dalšího růstu uvědomění svazarmovců-motoristů a demokratického rozvoje společnosti. V každém případě se informace vyměňovaly při osobním kontaktu. O čem má být tato neúplná a jednostranná exkurze do časů, kdy se šetřilo na nového SPARTAKA? Vlastně jen o tom, že dnes už z toho nic neplatí. _______Vidíte tu čáru? Tak ta odděluje zašlé časy od těch dnešních._______ _______Není však tlustá,_____________spojuje nás SPARTAK_______ Padesát pět let později sedím na chalupě na podkrovce a hledím do LCD displeje notebooku, na kterém toto povídání skládám. Kdybych přepnul okno3, tak uvidím zhruba pátou generaci našeho webu o spartacích stále připojeného na Internet. Samozřejmě si překliknu a podívám se, co je nového. Právě si někdo přisadil na větev „Renovace přední a zadní nápravy“. „Hmm, to už se tady řešilo,“ povídám si v duchu a znovu si 3
Okno od Woken 171
připomínám, že musíme opravit vyhledávání. Ztratili jsme indexaci při posledním bezpečnostním upgrade. Cena za bezpečnost, kterou budeme muset nějak vyrovnat. Všemocný a téměř všudypřítomný Internet. Komunikační medium, které to vše u mne způsobilo a pokud to nezpůsobilo zcela, pak určitě hodně ovlivnilo. Kolem hlavy mi nepostřehnutelně poletuje vlnění do mobilu všech operátorů, nějaké to wi-fi a taky pár slabých a pomalých vlnek od mého Internetového providera. Doplňuje to i to vlnění, které chytá parabola satelitního přijímače a nehodlám ani přemýšlet, jaké ještě. Vůbec se bojím přiznat si, že tomu vlnění je jedno, letíli kolem nebo skrze mou hlavu. Vlastně se nebojím i přes čas od času publikované „studie britských vědců“ o tom jak je vše špatné. Proč jsou to většinou britští vědci jsem si mnohokrát přebíral. Snad je to onou příslovečnou seriózností, která se od všeho britského očekává, a která dává punc jakékoliv novinářské kachně. Co je důležité, to je SPARTAK, který spinká pár desítek metrů ode mne a vůbec mu to vše moderní okolo nevadí. Kdybych se teď vyklonil, tak bych z okna podkrovky uviděl, jak kouká ÚDERNÍK z garáže ještě zaprášený po návratu ze srazu. Vedle podřimuje SVAZÁK. Pro ně se nic nezměnilo a když tak k lepšímu. Mají své garáže, hodné páníčky, mají své historické kilometry vtisknuté v pamětích. Ne, nemají v sobě nic podobného dnešním pamětím, ale jsem přesvědčen, že si pamatují. VŠE! Jak to dobré, tak to zlé. Ostatně co by na tom bylo záhadného, když jsou plní feromagnetických materiálů. Prší. To co jsem chtěl dělat nemohu, tak si píšu. Mít lepší Internetové spojení, tak bych se vrhl na některé nutné opravy v php skriptu. V roce 2001 bych tuto větu nemohl ani slyšet, natož, aby proběhla aktivně mou hlavou. Přesto se právě rok 2001, pro mne osobně, stal něčím jako byl Velký třesk. Nebylo nic, BUM a nikoliv během prvních tisícin sekundy, ale během prvních desítek hodin se začala klubat první webová prastránka. Úderník tehdy dorazil na první sraz – druhý ročník Kachličky a v tehdy ještě vzácném digitálu 172
173
uvázly na 8 Mb kartě první fotografie. Další přibyly po návštěvě archivu v Mladé Boleslavi. „Ještě je mám schované,“ pravím spolu s Čochtanem. Z ruky ofocené lesklé fotky, i s těmi a dalšími lesky, z ruky ofocené ozalidy s texty a tabulkami. Zrodil se zárodek prvních, řekněme tehdy exkluzivních, materiálů a mne posedla touha vrhnout. Vrhnout tyto informace na web. Podělit se o ně, pochlubit se, prezentovat ÚDERNÍKA a samozřejmě i sebe, nás. K tomu jsem ovšem musel znát tzv. HaTMatiLku, jazyk prvních webových stránek, který dodnes nezestárl. Opisování zdrojových kódů inspirativních stránek, Poznámkový blok v počítači a první free hosting na webu. Během prvních měsíců jsem jako správný nadšenec a začátečník vystřídal aspoň deset koncepcí a vzhledů stránek. Postupně jsem se prokousával všemi těmi tagy, uploadoval jsem, resizoval,, eftýpkoval a co já vím, co může skoro padesátiletý mladík ještě dělat na prahu Internetového boomu, který chce chytit. Chytil, samozřejmě řemeslně na jednoduché úrovni a obsahově to taky pořád nebylo to zamýšlené. Neprozradím nic nového, když napíšu, že tvorba webových stránek v amatérských podmínkách je skutečný žrout času nesrovnatelný s jakoukoliv fyzickou činností. A protože množství času obsažené mezi dvěma Silvestry je neměnné, zanedbávám-li drobné odchylky v rychlosti rotace Zeměkoule, začal mezi sebou zápasit SPARTAKOVEC virtuální – webový, čistě oblečený se SPARTAKOVCEM skutečným, šmírem, rzí a brusným prachem potaženým. Proč to nepřiznat, nemám nic proti šmíru a podobné čisté špíně, ale virtuál si mohl se SPARTAKEM hrát, kdykoliv měl trošku volno. Sedmdesát kilometrů ke garáži na Ranchi nebo osm metrů k počítači v pokoji je jasné kritérium. Bavilo mne to a stále baví. Vymklo se mi to z rukou již na začátku a stále ještě nedržím otěže toho, co se na webu děje. Kdo si hraje, nezlobí. A já si hraji rád. Jak s tou velikou hračkou, tak i na obrazovce. Podotýkám, že hraní her mne 174
přestalo bavit už někdy v roce 1995 s Princem of Persia a Lemmingama. Hraním rozumím daleko aktivnější zapojení. Ani to by mi nevydrželo dlouho, kdyby se mého hraní nezačaly účastnit i jiné osoby. Chlapeček si hraje na písku a když se otočí, tak jeho nádherná bábovička, na kterou byl tak pyšný, není a místo ní je hromada obyčejného písku uchovávajícího stopu podrážky. Přesto, že chlapečci nebrečí, toto se většinou bez křiku neobejde. Nejhorší je ta bezmocnost. Ta bezmocnost, kdy se ráno podíváte na své stránky a na ní je na titulu podivná figurka a pozdrav „BYL JSEM TU, JARIN“. Nebo Jaryn... už si nepamatuji. Co si ovšem pamatuji byl ten strašný pocit chlapečka s rozšlápnutou bábovičkou. Pocit křivdy a pocit nepochopení někoho, kdo se realizuje v ničení cizí práce. Naprostá panika, deprese. Naštěstí šlo o ten nejjednodušší útok hackera, vlastně jen o takové hackerské dloubnutí. Další dva pokusy už mne zastihly pouze u sakrování, ale k opakovanému duševnímu vykolejení už nedošlo. To se opětně dostavilo až jsem vstoupil do světa majskjůl databází a péhápka4. Že nevíte co to je? Já vlastně taky úplně ne a přesto se v tom v tuto chvíli pohybuji šestým rokem. Když se okolo stránek začalo rojit více lidí, stránky byly navštěvovány, kritizovány i chváleny, začalo mi vrtat hlavou, jak ty všechny informace učinit více dostupnými. Dosavadní způsob správy, kdy malá změna na jedné stránce vyvolala nutnost zásahu na několika dalších už prostě nemohl pokračovat. Pro diskusní fórum bylo nutno vytvořit nějaké slušné podmínky, nahrávání obrázků, změna jejich velikostí, uspořádání na stránce atp., to vše bylo strašně pracné. A tak nastalo znovu hledání vzorů a pak i použití první stavebnice. Stavebnice stránek, které k dokonalosti chyběly dvě věci. První jsem vyřešil tím, že jsem slovo po slovu přeložil vše potřebné z anglického zdroje a o tom druhém nedostatku jsem neměl asi dva roky ani páru. Měli ji však jiní. 4
Najděte si MySQL a php třeba v Googlu. 175
„Hele, oznamuji ti, že vaše stránky právě zavírám na příkaz Policie České republiky,“ povídá mi mobilem do ucha kamarád, můj tehdejší Internetový poskytovatel prostoru a spojení, tedy provider. Ti jiní, co měli páru si totiž udělali na... vlastně v našich stránkách hnízdečko a naprosto nepozorovaně z nich páchali nekalou činnost. Vynalézavost lidstva je nekonečná zejména v oboru, jak tu druhou část o něco obrat, připravit, oškubat či ožulit. Kdo nezná slovo fishing, je na tom stejně, jako já tehdy. Koho by napadlo, že kromě Windowsů je potřeba i do mé webové stavebnice nahrávat bezpečnostní záplaty. Ty záplaty na karosérii Úderníka sice taky občas dělaly problém, ale když nebyly... aha, vlastně když nebyly, tak nebyl Úderník taky k potřebě. Prostě záplata je záplata a bez záplaty to v této branži asi nejde. Pak už se do programových hlubin stránek více zaangažoval starší syn a snad je u nás zatím bezpečno. Všechny pravidelné testy to ukazují. Do světa virtuálního SPARTAKOVCE patří i korespondence. Dnešní svět propojený webem umožňuje i na druhé straně zeměkoule najít naše stránky a ozvat se nám. Každý takovýto kontakt potěší a přinese něco nového. Tak na naše stránky vstoupil Major Warwick jako jezdec Škodovky v naprosto šílené soutěži, jež se jezdila v druhé polovině padesátých let. Představte si rally na 13 000 mil, která se jede australskými necestami s předepsanou průměrnou rychlostí nad 60 km/h, ve které SPARTAK vyhrál svou třídu a i v dalších letech byl na čelních místech. Představte si ty nechápavé dotazy, když se dozvíte, že Motokov sice poslal krásnou šestapadesátku na zkušenou a pak ztratil zájem přepravit ji zpátky do ČSR k prozkoumání. Představte si, že mladoboleslavský archiv ke čtyřem ročníkům má jen jeden krátký článek v závodním časopisu a my tucet barevných fotografií. Z Nového Zélandu se nám ozval škodovácký fanda Ralph, 176
který ojetým SPARTAKEM koncem šedesátých let jezdíval na prázdniny domů ze západu na východ těch 1200 km a píše, že „měl Spartaka v letech 1967 - 69 a znovu 1970 - 71. .Spartak byl asi to nejlepší co kdy měl. Úsporný, robustní a lehce ovládatelný“, takže jej pak znovu v roce 2005 začal hledat a taky našel a dává ho dohromady. A druhý Novozélanďan Stanley se s jeho sedmapadesátkou v originálním stavu také u nás pochlubil. Přišlo nám z tohoto nejmenšího kontinentu několik dalších SPARTAKŮ, samozřejmě na fotografiích. Jen, trochu větší, kousek vpravo nahoru po mapě se z Brazílie ozval Rubenso, majitel krásně zrenovovaného bleděmodrého SPARTAKA a postupně nám představil další dva hotové a nejméně pět jich tam bylo na prodej v různých stupních vrakovitosti. Rubenso tohoto, přeci jen, vzácného veterána skládal pro jeho tátu k výročí. Dlouhou dobu to bylo jejich rodinné auto a jeho výdrž a výkony ho doprovodily na vrakoviště až po pětadvaceti letech služby v tropech a horách. V Columbus, Ohio (USA) bydlí John. Když napsal, nechtěl jsem věřit obsahu jeho sdělení. John má dnes něco přes šedesát a učil se v autoškole jezdit na „1959 Skoda 440 Saloon“ jak napsal a jejich soused totéž auto prodal v roce 1966. Nepodařilo se mu už sehnat žádné dobové fotky, ale Hitchcockův film Na sever severozápadní drahou si koupil právě proto, že v něm epizodní roli hraje dvoubarevný SPARTAK. Jednu dobu se chystal na dovolenou do Česka s úmyslem si tu škodovku pořídit. Od něj nám taky přišel motoristický časopis (1957) s testem, ze kterého SPARTAK, vyšel s plným absolutoriem. Přes velkou louži se dostáváme téměř domů, do Evropy. Zde už mnoho exotiky není, snad jen stará stodola těsně u polárního kruhu, ve které spal léta STANDARD z roku 1956, aby se o něj mezi norskými fanoušky strhla bitva, nebo výlet švédské Felicie k polárnímu kruhu, který málem ukončila havárie dynama. Ráno se mohlo pokračovat s opraveným autem, protože v nedalekém lese byl vrak SPARTAKA s plně 177
funkčními díly. Občas jsou internetové kontakty i k užitku přímému, kdy jde zorganizovat účinnou a rychlou pomoc v nouzi. Kamarád, sice v Octávii Combi, ale SPARTAKOVEC, se v Norsku ocitl bez čelního skla. Jeden kámen a konec cesty(?). Doprava náhradního byla vyceněna na hodně přes deset tisíc. Jeden telefonát a dva maily a za tři dny sám předseda Norského Škoda klubu poslal okno na vlastní náklady. S Torem jsme v kontaktu také již řadu let. Co zbývá? Německo, Polsko, Ukrajina, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, Rakousko, Portugalsko i Francie, stejně jako Belgie či Holandsko a Dánsko. Ne všude ovšem jako škodovky vystupují SPARTAKY. Nejsou ani na Aljašce a v Indii, nejsou ani v Kazachstanu. Jsou tam však fandové a majitelé škodovek, s našimi auty velmi příbuzných. „Konec chlubení!“ pravíte? Ne opravdu to nebylo o chlubení. Je to o té vývěsce Svazarmu a dobových informačních možnostech ve světle dneška. Skoro někdy těm našim předkům závidím tu radost nad každou novinkou, protože ta se k nim musela prodírat opravdu obtížně a jednoduchými prostředky. Vlastně nezávidím. To „chlubení“ ukazuje, že i z inflace zpráv se dají vyzobnout drobné i větší radosti a novinky. Má-li toto být poslední kapitola, na konci které by mělo být nějaké poselství čtenářům, pak bych to zformuloval asi takto. Je dobře, že SPARTAKOVCI žiji i na konci první dekády jedenadvacátého století. Karel Stanislav by měl radost. Je dobře, že zadá-li si člověk do Googlu nebo Seznamu slovo SPARTAK, narazí na naše stránky nahoře. Žít se SPARTAKY a potěšit s nimi ostatní, totiž je hodně dobrý způsob žití! A to je vlastně úplný ZAČÁTEK
178
