KAPITOLA PRVNÍ. Cambridge, Massachusetts konec dubna 1991

KAPITOLA PRVNÍ Cambridge, Massachusetts konec dubna 1991

Z

dá se, že jsme téměř vyčerpali časový limit,“ oznámil Man„ ning Chilton, jedno zářící oko upřené na tenké kapesní hodinky připevněné řetízkem k vestě. Přehlédl obličeje dalších čtyř lidí kolem zasedacího stolu. „Ale ještě jsme s vámi neskončili, slečno Goodwinová.“ Kdykoliv byl Chilton sám se sebou obzvlášť spokojený, nasadil ironický, žertovný tón – nemístný, afektovaný způsob vyjadřování, který lezl studentům na nervy. Connie si okamžitě všimla změny v jeho hlase a pochopila, že se zkouška konečně chýlí ke konci. Polkla naprázdno, hrdlo sevřené nervozitou. Ostatní profesoři ve zkušební komisi opětovali Chiltonův úsměv. Connie Goodwinová ucítila navzdory úzkosti hřejivé zašimrání u srdce a povolila si na chvíli propadnout pocitu spokojenosti. Kdyby si měla tipnout, řekla by, že průběh zkoušky byl doposud přiměřený očekávání. Ale jen tak tak. Na tvář se jí dral nervózní úsměv, ale rychle jej skryla pod uhlazeným, neutrálním výrazem nezúčastněné kvalifikovanosti, který se lépe hodil k mladé ženě

L E X I KO N L E K T VA R Ů PA N Í D A N E O V É

17

v její situaci. Taková póza pro ni nebyla přirozená a výsledkem jejího úsilí byla poněkud komická grimasa někoho, kdo právě kousl do cukrkandlu. Stále ještě zbývala poslední otázka. Poslední příležitost, jak se znemožnit. Connie se nervózně zavrtěla na židli. Během měsíců před zkouškou hubla, nejprve jen trochu, potom víc a víc. Mezi jejími kostmi a sedadlem teď scházel tukový polštář a pletený svetr na ní volně visel. Tváře, jindy plné a růžové, se pod lícními kostmi propadaly a modré oči, lemované jemnými, krátkými hnědými řasami, tak vypadaly větší, než byly. Nad nimi se klenula tmavě hnědá obočí, svraštěná v zamyšlení. Hladké líce a vysoké čelo ledově bílé barvy byly poseté náznakem pih a vyvážené špičatou bradou a pěkným, i když dost výrazným nosem. Její rty, úzké a bledě růžové, ještě více vybledly, jak je tiskla k sobě. Jednou rukou šmátrala po konci dlouhého popelavě hnědého copu, který si přehodila přes rameno, ale včas se zarazila a stáhla ji zpět do klína. „Nejde mi na rozum, jak můžeš být tak klidná,“ divil se to odpoledne při obědě její student, vytáhlý mladík, kterému Connie vedla ročníkovou práci. „Jak vůbec můžeš jíst! Kdybych já měl před sebou ústní zkoušku, dělalo by se mi nejspíš špatně.“ „Thomasi, tobě se dělá špatně i kvůli našim konzultacím,“ připomněla mu Connie jemně, ačkoliv byla pravda, že do jídla moc chuti neměla. Pod tlakem by přiznala, že jí dělá dobře, když může Thomase malinko postrašit. Tuhle drobnou surovost si ospravedlňovala tím, že je-li student bakalářského programu vyděšený, je u něj větší pravděpodobnost, že dodrží termíny, které mu stanovila, a možná si dá na práci víc záležet. Ale kdyby byla upřímná, připustila by také méně vznešený motiv. Když na ni rozechvělý Thomas obdivně zíral, dodávalo jí to kuráž. „Navíc to není zas až takové drama, jak se všichni tváří. Jen musíš být připraven zodpovědět jakoukoliv otázku týkající se jaké-

18

K AT H E R I N E H OW E O VÁ

koliv ze čtyř set knih, které jsi přečetl za dobu magisterského studia. A když se ti to nepodaří, vykopnou tě,“ dodala. Hroty vidličky dloubala do salátu na talíři, zatímco Thomas na ni upřel pohled stěží zastírající posvátnou úctu. Usmála se na něj. Aby se někdo mohl stát profesorem, musel se mimo jiné naučit profesorskému vystupování. Thomas nesměl vidět, jak moc se Connie bojí. Ústní zkouška, která rozhodne o tom, zda uchazeč může usilovat o titul Ph.D., je obvykle bodem zlomu – okamžikem, kdy profesorský sbor přestane ve studentovi vidět učedníka a přivítá ho mezi sebe jako kolegu. Ale v horším případě se zkouška promění ve velkolepý intelektuální masakr, kdy je nepřipravený student vědomým, leč bezbranným svědkem pitvy své vlastní kariéry. Ať tak či onak, Connie se bude muset vyrovnat se svými nedostatky. Byla pečlivá a důkladná, nebyla zvyklá něco ponechávat náhodě. Když odsouvala talíř s napůl snědeným salátem od Thomase, který ji zbožně uctíval, říkala si, že je připravená tak dobře, jak to jen jde. V mozku měla celé police knih, opoznámkované a opatřené záložkami, a když odložila vidličku, procházela mezi těmi regály získaných znalostí a zkoušela sama sebe. Kde jsou knihy o ekonomice? Tady. A co knihy o oblékání a hmotné kultuře? Vlevo, ob jednu polici. Po tváři se jí přehnal stín pochybnosti. Co když její příprava nepostačí? Žaludek jí sevřela první vlna nevolnosti a v obličeji ještě více zbledla. Každý rok to někoho postihlo. Léta slýchala historky o studentech, kteří se sesypali a vyběhli ze zkušební místnosti s brekem, akademickou kariéru za sebou dříve, než ji začali. Ve skutečnosti existovaly jen dvě možnosti. Conniin dnešní výkon může významně posílit její postavení na katedře. Pokud to dnes náležitě zvládne, bude o krok blíž k tomu, aby se sama stala vyučujícím. Nebo se rozhlédne po policích ve svém mozku a zjistí, že jsou prázdné. Všechny knihy o historii budou ty tam, nahrazeny pou-


19

ze osamoceným pořadačem plným zápletek z televizních pořadů konce 70. let a textů rockových hitů. Otevře pusu, ale nevydá ani hlásku. A potom se sbalí a půjde domů. Teď, čtyři hodiny po obědě s Thomasem, seděla na jedné straně zasedacího stolu z naleštěného mahagonu v tmavém, důvěrně známém koutu katedry historie Harvardské univerzity poté, co přežila dobré tři hodiny otázek od komise tvořené čtyřmi profesory. Byla unavená, ale díky zvýšené hladině adrenalinu zůstala ve střehu. Tutéž směs vyčerpání a intelektuální síly si Connie pamatovala z doby, kdy zůstala vzhůru celou noc, aby dopilovala poslední kapitolu diplomky. Vše, co vnímala, bylo vyostřené, dotěrné a rušivé – škrábání maskovací pásky, kterou si provizorně založila vlněnou sukni, lepkavá chuť slazené kávy v puse. Uvědomovala si veškeré detaily, ale potom je odložila stranou. Zůstaly jen obavy, které se odsunout nedaly. Upřela zrak na Chiltona a čekala. Ve skromné místnosti, v níž seděla, byl jen opotřebovaný zasedací stůl s židlemi a proti němu tabule za desetiletí užívání natrvalo poznamenaná hrozivě šedivými křídovými šmouhami. Za Connie visel zapomenutý portrét starého pána s bílými licousy, zčernalý časem a nedostatkem péče. Na konci učebny bylo špinavé okno se staženými žaluziemi, které zabraňovaly průniku pozdně odpoledního slunce. V jediném paprsku, který se dovnitř dostal a osvětloval tváře komise od brady po nos, se téměř nehybně vznášela smítka prachu. Zvenku k ní dolehly mladé hlasy studentů bakalářského programu, kteří po sobě pokřikovali a pak se smíchem odešli. „Slečno Goodwinová,“ ozval se Chilton, „máme pro vás poslední otázku dnešního odpoledne.“ Její školitel se naklonil nad prázdný střed stolu, na stříbřité vlasy mu dopadl sluneční svit a z částeček prachu poletujících ve vzduchu vytvořil blyštivou korunu nad jeho hlavou. Chilton položil ruce na stůl před sebou,

20


prsty propletené se stejnou pečlivostí, s jakou si uvazoval uzel na klubové kravatě. „Mohla byste prosím ve stručnosti a z vědeckého pohledu shrnout historii čarodějnictví v Severní Americe?“

Historik amerického koloniálního života, jako byla Connie, musí být schopen popsat dávno zapomenuté společenské, náboženské a ekonomické systémy až do nejmenšího detailu. Při přípravě na zkoušku se Connie naučila například, jak nasolit vepřové, jak se používal netopýří trus jako hnojivo a jaký byl obchodní vztah mezi melasou a rumem. Její spolubydlící Liz Dowersová, vysoká, štíhlá blondýna a obrýlená studentka středověké latiny, na ni jednoho večera narazila při studiu biblických veršů, které se běžně vyskytovaly na výšivkách z osmnáctého století. „Dospěly jsme do stadia, kdy jsme se natolik specializovaly, že už si nejsme schopné porozumět,“ komentovala to Liz a vrtěla nad tím hlavou. Connie věděla, že jí tuhle poslední otázku Chilton daroval. Některé z předchozích dotazů byly mnohem složitější a šly dokonce za hranice toho, co Connie očekávala. Mohla byste pohovořit o výrobě různého zboží, které tvořilo hlavní export britských kolonií ve čtyřicátých letech 19. století od Karibiku po Irsko? Myslíte si, že dějiny tvoří spíše velké osobnosti, jednající za výjimečných okolností, nebo masy lidí, svazované ekonomickým systémem? Jakou roli v růstu obchodu a společnosti Nové Anglie podle vás hrála treska? Connie přejížděla pohledem kolem zasedacího stolu a ve tváři každého profesora viděla odraz specifické oblasti vědeckého bádání, na níž si udělali jméno. Conniin školitel profesor Manning Chilton se na ni zadíval přes stůl a v koutcích úst mu zahrál úsměv. Jeho obličej, orámovaný jemnými ulíznutými vlasy, brázdily vrásky na čele a rýhy vedoucí od nosu po čelist, které se díky nedostatku světla v míst-


21

nosti ocitly hluboko ve stínu. Chilton se nosil s lehkou samozřejmostí takového mizejícího typu akademika, který strávil celou kariéru v závětří Harvardské univerzity a jehož specializace na historii vědy koloniálního období měla kořeny v dětství prožitém v honosném domě v bostonské čtvrti Back Bay, kde byl vyháněn z přijímacího pokoje. Linul se z něj vybraný odér staré kůže a tabáku, mužný, ale dosud nikoliv stařecký. Vedle Chiltona seděli další tři uznávaní američtí historici. Nalevo byl profesor Larry Smith, upjatý mladík v tvídovém obleku, specialista na hospodářství, který kladl zamotané otázky, jimiž chtěl dokázat starším profesorům svou důležitost a přehled. Connie se na něj zamračila; už dvakrát ve svých otázkách naschvál zabrousil do oblastí, o nichž toho Connie moc nevěděla. Byla to sice jeho práce, ale jako jediný z komise se mohl upamatovat, jak se u téhle zkoušky cítil sám. Možná byla naivní, když od něj čekala solidaritu – profesoři na jeho úrovni patřili často k těm nejtvrdším, jako by si hojili rány, které sami utržili. Smith jí na oplátku věnoval přehnaně vřelý úsměv. Napravo od Chiltona, s bradou podepřenou rukou plnou prstýnků, seděla nepořádně upravená profesorka Janine Silvaová, odbornice na genderová studia, která nedávno získala definitivu a dávala přednost tématům feministické teorie. Vlasy červenofialového odstínu, který nemohl být považován za pravý, měla dnes divočejší a vlnitější než obvykle. Connie se líbilo, jak Janine zatvrzele odmítala harvardskou estetiku – jejím poznávacím znakem byly dlouhé květované šátky. Jedna z Janiných oblíbených stížností se týkala do jisté míry nepřátelského postoje Harvardu k ženám akademičkám; její zájem o Conniinu kariéru občas přecházel až v mateřskou starostlivost, a Connie se tak musela vědomě snažit, aby se vyhnula vytvoření pseudorodičovské vazby, kterou si mnozí studenti ke svým mentorům vypěstovali. Chilton měl větší vliv na její profesní postup, ale Connie by nejvíc mr-

22


zelo, kdyby zklamala Janine. Jako by ten chvilkový závan úzkosti vycítila, Janine ukázala Connie vztyčený palec, částečně zakrytý druhou paží. A konečně po Janinině pravici se hrbil profesor Harold Beaumont, historik občanské války a zapřisáhlý konzervativec, známý svými příležitostnými nevrlými výpady na názorových stránkách New York Times. Connie s ním nikdy úzce nespolupracovala a do komise si ho vybrala jen proto, že – pokud věděla – neměl na jejím výkonu žádný osobní zájem. Říkala si, že úplně stačí, když bude muset naplnit očekávání Janine a Chiltona. Zatímco se jí hlavou honily tyhle myšlenky, cítila, jak jí Beaumontovy tmavé oči vypálily díru do svetru na rameni, jako by se do něj zavrtala kulka. Connie se upřeně zadívala na desku stolu a rukou opsala obrysy iniciál, které tam kdosi vyřezal, ztmavlé desetiletími voskování. V duchu procházela složky uložené v mozku a pátrala po odpovědi, kterou po ní chtěli. Kde to jen bylo? Věděla, že to tam někde být musí. Bylo to pod Č jako „Čarodějnictví“? Ne. Nebo si to založila pod G jako „Genderové otázky“? Otevírala jednu pomyslnou zásuvku za druhou, vytahovala kartotéční lístky po hrstech, zkoumala je a odhazovala stranou. Hrdlo jí znovu sevřela úzkost. Lístek byl pryč. Nemohla ho najít. Po tomhle fiasku se budou šeptem šířit historky o jejím neúspěchu. Dostala nejjednodušší možnou otázku a nebyla ji schopná zodpovědět. Nezvládne to, propadne. Před očima se jí rozlil opar paniky a musela vynaložit úsilí, aby dýchala v pravidelných intervalech. Ty vědomosti tam někde jsou, musí se jen víc soustředit, aby je viděla. Vědomosti by ji nikdy neopustily. Opakovala si to slovo pro sebe – vědomosti. Ale počkat – ještě se nepodívala pod V jako „Věrouka, lidová, koloniální éra“. Otevřela v duchu zásuvku a bylo to tam! Mlha se rozplynula. Connie se na tvrdé židli napřímila a usmála se.


23

„Jistě,“ spustila, zbavena úzkosti. „Téma svádí k tomu, abych začala popisem čarodějnictví v Nové Anglii v roce 1692, kdy vypukla salemská hysterie a devatenáct osob bylo odsouzeno k smrti pověšením. Ale svědomitý historik si uvědomí, že tato panika byla výjimečnou záležitostí, a raději se zaměří na skutečnost, že čarodějnictví bylo v koloniální společnosti ze začátku sedmnáctého století v podstatě běžnou součástí života.“ Connie sledovala, jak čtyři zkoušející pokyvují hlavami, aby si mohla naplánovat strukturu odpovědi podle jejich reakce. „Většinou šlo o ojedinělé případy,“ pokračovala. „Čarodějnice byla zpravidla žena ve středním věku vyčleněná z obce, ať už z ekonomických důvodů, nebo proto, že neměla rodinu, takže postrádala společenskou i politickou moc. Zajímavé je, že průzkum typů maleficií“ – jazyk se jí na latinském výrazu zamotal, a když jej vyslovila se slabikou navíc, nadávala sama sobě, proč se musela předvádět – „z nichž byly čarodějky obvykle obviňovány, ukázal, jak omezený byl pohled průměrného člověka koloniální éry na svět. Zatímco moderní lidé by možná předpokládali, že umí-li někdo ovládat přírodu, zastavit čas nebo předpovídat budoucnost, použije těchto schopností k velkolepé, dramatické změně, koloniálním čarodějnicím byly obyčejně dávány za vinu přízemnější katastrofy, jako onemocnění krávy, zkysnutí mléka nebo ztráta majetku. Toto omezení na nejbližší okolí dává větší smysl v kontextu rané koloniální víry, v níž byli jednotlivci považováni v porovnání se všemocným Bohem za zcela bezmocné.“ Connie se nadechla. Toužila se protáhnout, ale ovládla se. Zatím ještě ne. „Navíc byli puritáni přesvědčeni,“ pokračovala, „že nic nemůže jasně prokázat, zda něčí duše dojde spásy či ne – ani příkladný život to ještě nezaručoval. Zlé události, jako byla vážná choroba nebo hospodářský úpadek, byly tedy často pokládány za známku boží nelibosti. Pro většinu lidí bylo přijatelnější vinit z nich

24


čarodějnictví – cosi, co nepodléhá jejich kontrole, cosi ztělesněné ženou na okraji společnosti – než aby zvážili možnost, že by sami mohli být v duchovním nebezpečí. Ve svém důsledku hrálo čarodějnictví v novoanglických koloniích důležitou roli – jako vysvětlení věcí, které věda ještě nedokázala rozluštit, i jako obětní beránek.“ „A salemská hysterie?“ popíchla ji profesorka Silvaová. „Salemské procesy s čarodějnicemi jsou vysvětlovány různě,“ odpověděla Connie. „Někteří historici tvrdí, že procesy byly výsledkem napětí mezi konkurenčními skupinami věřících ze Salemu, mezi populací přístavního města na jedné straně a obyvateli zemědělského venkova na straně druhé. Někteří poukazují na dlouholetou závist mezi rodinnými klany, zejména pak na finanční nároky neoblíbeného kazatele, reverenda Samuela Parrise. A jiní badatelé dokonce prohlašují, že posedlé dívky měly halucinace po požití plesnivého chleba, který může vyvolat podobné účinky jako LSD. Ale já v tom vidím poslední nadechnutí kalvinistické religiozity. Na počátku osmnáctého století už Salem nebyl převážně náboženskou obcí, lidé začali sledovat různé zájmy, více se zaměřili na stavbu lodí, rybolov a obchod. Protestantské horlivce, kteří se zde původně usadili, vytlačovali noví imigranti z Anglie, které více zajímaly podnikatelské příležitosti v nových koloniích než víra. Myslím, že procesy byly příznakem tohoto mocného posunu. Byly také posledním velkým případem hysterie spojené s čarodějnictvím v celé Severní Americe. Salemský hon na čarodějnice vlastně předznamenal konec éry, která měla své kořeny ve středověku.“ „Velmi poučená analýza,“ poznamenal profesor Chilton stále ještě zadumaným, pobaveným tónem. „Ale nepřehlédla jste jinou významnou interpretaci?“ Connie se na něj usmála, na tváři výraz vyplašeného zvířete, které se snaží zahnat útočníka. „Nevím, co přesně myslíte, pane


25

profesore,“ pípla. Chilton si s ní pohrával. Connie se nehlasně modlila, aby poskočila v čase, nechala za sebou Chiltonovo škádlení a bez prodlení se ocitla v hospodě u Abnera, kde na ni čekali Liz s Thomasem a kde konečně nebude muset mluvit. Když byla Connie unavená, někdy se jí slévala slova a vycházela z ní v pořadí, nad nímž neměla kontrolu. Zatímco pozorovala Chiltonův záludný úsměv, obávala se, že dosáhla příslušné míry únavy. To hloupé zaškobrtnutí na maleficiu bylo varováním. Kéž by ji jen nechal projít… Chilton se naklonil dopředu. „Nevzala jste v úvahu jistou možnost, že obvinění byli skutečně vinni?“ zeptal se. Nadzvedl obočí, prsty na desce stolu spojené v kostelíček. Chvilku ho pozorovala. Tělem jí proběhla vlna podráždění, dokonce hněvu. Taková nesmyslná otázka! Účastníci koloniálních čarodějnických procesů pochopitelně věřili, že čarodějnice existují. Ale žádný současný odborník se touto možností nezabýval. Connie nechápala, proč si ji Chilton takhle dobírá. Chtěl jí tím snad dát najevo, jak nízká je její pozice na akademickém žebříčku? Bez ohledu na to, jak směšná ta otázka byla, musela na ni odpovědět, protože ji položil Chilton. Bylo zřejmé, že se příliš vzdálil vlastní studentské zkušenosti, než aby si pamatoval, jak je tahle zkouška příšerná. Kdyby si na to vzpomněl, nikdy by s ní takhle nežertoval. Nebo ano? Odkašlala si a potlačila rozladění. V odborném světě ještě nebyla na tak vysoké příčce, aby mohla dát průchod popuzenosti. V Janininých přimhouřených očích četla soucit a porozumění, ale všimla si také téměř neznatelného pokývnutí na znamení, že má pokračovat. Zapanáčkuj, říkala tím kývnutím Janine. Obě víme, že o nic jiného nejde, ale udělat to musíš tak jako tak. „Pane profesore,“ spustila Connie, „žádný ze soudobých sekundárních zdrojů, s nimiž jsem obeznámena, nepovažuje tuto

KAPITOLA PRVNÍ. Cambridge, Massachusetts konec dubna 1991

Recommend Documents