KAPITOLA
6
Poutní místo
Zní ambit písní poutnickou pod kˇrídly andˇelskými... ˇ Odpust’ mi, Rímove, že jsem té nemˇel rád. Jen nedostatek lásky zavinil toto nedorozumˇení – a snad i jiná struna, ladˇená do tóniny citovˇe zchlazenˇejší. Jak jsem ti také mˇel porozumˇet poprvé, když tady všechno zaˇcíná zjeveními, legendou a zázrakem? Celá tvá sláva vznikla vlastnˇe z jednoho živého snu. Jeden Moravan z Brna jménem Jan Gurre byl kolem poloviny sedmnáctého vˇeku fráterem a lékárníkem v krumlovské jezuitské koleji a vˇenoval zde celý svuj ˚ život službˇe nemocným. Ani moru se nebál, a co se naošetˇroval nešt’astníku, ˚ touto metlou boží navštívených! Toho jednou ve snu navštívil sám Kristus Pán provázený Matkou Bolestnou a takto k nˇemu dˇel: “Jene Gurre! Na památku mého utrpení v Jeruzalémˇe postavíš v filmovˇe kˇrížovou cestu. Vyhlédl jsem si tuto krajinu tolik podobnou jeruzalémské. Zde chci, aby kˇrest’ané rozjímali o mé bolesti. Budˇejovický mnich Alexius jest ode mne k tobˇe 1
6. Poutní místo
poslán; zná Jeruzalém a poví ti, jak vše postaveno býti má. Kaple a brány necht’ jsou téže polohy jako v Jeruzalémˇe a vzdálenosti jejich budtež vymˇerˇeny tolika mužskými kroky, kolik v Jeruzalémˇe mˇerˇí stadií. Jdi a vykonej toto mé pˇrání! Rodiˇcka boží pohlédla na našeho frátera s nejlíbeznˇejším úsmˇevem a promˇenila se v obláˇcek. ˇ Casnˇ e zrána zaklepal na dveˇre Gurrovy cely ušlý cizinec, poutník jeruzalémský, a prohlásil udivenému rˇ eholníkovi:”Pán Ježíš mi ve snu poruˇcil, ˇ abych bratru Gurrovi sdˇelil, že mám vymˇerˇ iti v Rímovˇ e kˇrížovou cestu podle jeruzalémské a vystavˇeti s jeho pˇrispˇením brány, kaple a cestu o dvaceti pˇeti zastaveních. Jsem št’asten, že si nás, nehodné, vybrala milost boží jako ˇ nástroje své nevyzpytatelné moudrosti.“I stalo se a nejdˇríve byla v Rímovˇ e postavena Loreta. Tuto historii a legendu mi v rˇ ímovských ambitech1 vyprávˇel vlídný pan faráˇr František Gabriel, než mˇe provedl všemi památnostmi poutní svatynˇe. Panno Maria, tvuj ˚ nazaretský domek pˇrenesli prý andˇelé v oblacích do vavˇrínového háje nejprve do Dalmácie, a potom jej postavili do trávy v italském Loretu. I toto místo vidˇel budˇejovický kapucín Alexius, a proto je ˇ v Rímovˇ e pˇresná kopie domku Mariina ve Vlaších zhlédnutého – proto i napodobení omšelých fresek, odpadlé omítky, zˇcernalého trámoví a kamenné dlažby... I socha Mariina, vyˇrezaná z hruškového dˇreva, je ozáˇrena jasem legendy. Stávala prý až v habešské zemi – proto je její tváˇr sluncem ožehnuta – a unikla tam ohni, jsouc zachránˇena poutníky, kteˇrí ji pˇrinesli na lipové ˇ vˇetvi až do Rimova. Vˇetev zasadili pˇred kostelním vchodem a dnes je z ní lípa pˇreveliká, v jejímž stínu se modlí poutníci. Zakladatel rˇ ímovské chýše Mariiny Jan Gurre je pochován v kryptˇe této svatynky ˇ a s ním i misionáˇr P. František Fenzl, o nˇemž hlásá nápis, že léta Pánˇe 1785”daroval své tˇelo Loretˇe, srdce Pannˇe Marii a duši Bohu“. Vedle sochy Bohorodice jsou mnohé vzkazy, obˇetiny i lísteˇcky s podˇekováním za vyplnˇení pˇrání a tužeb. Který zamilovaný mládenec z kraje doudlebského položil bílou cedulku k nohám Mariiným s touto horkou prosbou:”Panno Maria, vyslyš prosbu mou! Tvuj ˚ Jena“? ˇ 1 ambit: Klenutá klášterní chodba c ˇ tvercového pudorysu ˚ okolo rajského dvora, obvykle otevˇrená do prostoru dvora arkádami nebo okny. (viz obrázek na str. 9)
2
6. Poutní místo
ˇ Ceský Krumlov
tˇrezalka teˇckovaná
Velešín
Netolice
skˇrivan polní
ploník
3
6. Poutní místo
ˇ Cervená ministrantova komže má touž barvu zvuˇcné radostnosti jako poutní korouhev a jako vlˇcí mák2 , na nˇejž chtˇe nechtˇe jsem myslil v sluneˇcním žáru, než jsem vešel do chladu uzavˇrených ambitu˚ 1 cˇ tvercového pudorysu. ˚ Tam nejdˇríve upoutá oltáˇr svatého Václava ze škrétovské školy, jehož rám hýˇrí hojností až renesanˇcní. Nabízí tvému zraku ošatky s vínem i dary Cereˇriny. Jeho menza je však promˇenˇena v zasklenou hrobku svˇetice. Jen mysl svˇetácká mohla vyvolati onen smyslný úsmˇev na rtech svaté Rozálie, která slastnˇe pˇrivˇreným zrakem vyhlíží svého nebeského ženicha. Má ve vlasech vpletené ruže ˚ a v ruce drží kˇríž. Pˇrízrak lebky, symbol zmaru ˇ e barokní všeho, je tu jen zduraznˇ ˚ en k podtržení a znásobení rozkoše. Cistˇ téma. Pˇred oltáˇrem svatého Linharta stojí lavice, kterou hospodáˇri nazývají”volská“. Na ni usedají, aby si vymodlili zdar pˇri prodeji dobytka. Svˇetce, jehož pomoci se dovolávají v jeho francouzské vlasti vˇeznové ˇ a ženy cˇ ekající poˇcetí, pˇrizpusobila ˚ si jezuitská psychologie naprosto dokonale konkrétˇ ním potˇrebám zdejším. V Cechách pˇrevzal úlohu ochránce domácnosti a božího dobyteˇcka, vyhovuje zcela selské praktiˇcnosti, která i od svatého žádá porozumˇení svým lidským pˇráním a slabostem. V Dolní Vltavici obˇetovali mu dokonce i železné figurky domácích zvíˇrat ve zbožném úmyslu, aby svou pˇrímluvou ochránil jejich dobytek od všech nemocí a neštˇestí. Jindy zase se tyto obˇetiny promˇenily v symbol služebnosti”železných krav“. Nˇekteˇrí sedláci byli totiž povinni vyživit a ošetˇrit krávu, svˇerˇ enou jim místním faráˇrem, a dostali zárovenˇ s ní i tuto figurku jako zástavu. Pˇri odevzdání vykrmeného kusu vrátili i tento symbol na znamení, že jejich povinnost byla rˇ ádnˇe splnˇena. Nebyl by to barok, kdyby tu mˇela chybˇet kající Maˇrí Magdaléna, a nebylo by to místo poutnické, kdybychom se tu nesetkali i se svatým Peregrinem, patronem bolavých nohou. S názorností až naturalistickou je tu pˇredvedeno mystické vytržení umírajícího generála misionáˇru˚ Františka Xaverského, zahlédajícího v otevˇrených nebesích vˇecˇ nou blaženost. Královna ráje se zjevuje i generalissimu duchovního vojska církve vítˇezné, Ignáci z Loyoly, nad jehož strohou, asketickou, vypoˇcítavou tváˇrí si ve výklenku vystavˇel své hnízdo cˇ ermáˇcek. Vám, chmurní cizinci, nikdy mé srdce nepatˇrilo. Naˇc zapírat? Sám zvuk 2 vlˇ cí mák: Papaver rhoeas, cˇ ervenˇe kvetoucí bylina, cˇ asto se vyskytuje jako plevel v obilných polích. (viz obrázek na str. 9)
4
6. Poutní místo
vašich jmen stáhne tváˇr mé vlasti do bolestného výrazu a já zˇrím lid robotný, jehož slzy jsou pˇrimíchány v každém kousku malty, v každém kameni, v každé cihle, položené do zdiva panských sídel i honosných chrámu, ˚ sta: vˇených pro rozkoš mocných a slávu Boha odcizeného. Svou mateˇrštinou se s vámi dohovoˇrit nemohu a ani nesmím. Jak jinak rozumím srdci matek, které pˇrišly pokornˇe a duvˇ ˚ erˇ ivˇe složit bˇrímˇe soužení k nohám té, již slova vzývání jmenují”Potˇešeni zarmoucených“. Tváˇre nesliˇcné mají, duši prostnou a mˇekký zrak, jímž z nitra zˇrí úžasná bohatost citová. Jaká pˇremíra nˇehy je skryta v pohlazeních jejich velikých, drsných rukou. Pro tebe, Maria, uvily vˇeneˇcek z rosiˇcky, pomnˇenek a luˇcních kohoutku. ˚ Tobˇe položily”do kˇrídla“, jak se tu krásnˇe rˇ íká klínu, kytiˇcku svízelu a tˇrezalky. Pojd’me s nimi do ambitu˚ 1 na”velké modlení“, které právˇe zaˇcalo. Na klenbových polích ošidil pan paumajstr zamýšlenou štukaturu, nahradiv ji s barokním trikem pestrotou malby ornamentální, a do kartuší na stropˇe namaloval lidový umˇelec symboly mariánské, po stranách ve výseˇcích andˇely a nad nˇe bílé pásky s jednotlivými invokacemi litanií. Tˇech podivných nástroju˚ strunných i tˇech pro hudbu dechovou! Bože, kdyby tak zahrály najednou, jaká by to byla muzika andˇelská... Ani pan kapelník Karvánek s celou svou kapelou by na ni nestaˇcil. Každý andˇelíˇcek drží totiž v ruce jinou trumpetu. Nad obloukem arkád zobrazil malíˇrský anonym na omítce dvaatˇricet poutních mariánských míst i s jejich patrony, v tˇech konˇcinách uctívaných. Vidíš tu cˇ eské svˇetce Václava i jeho sestru Pˇribyslavu, první poutnici do ˇ Ríma, oba bratry ze Solunˇe, a zase Norberta a Hroznatu, Víta, Vojtˇecha, Zikmunda i Prokopa, knˇežnu zavraždˇenou na Tetínˇe a na obraze Kladska ˇ postavu prvního arcibiskupa zemˇe Ceské. Protˇejší stˇeny mají na tˇriceti cˇ tyˇrech plátnech vylíˇcen život Panny Marie. U nich je soustˇredˇen zástup vˇerˇ ících, kterému pˇredzpˇevují z tištˇené ˇ knížky cˇ tyˇri zpˇeváci z Rímova, Komaˇric5 a Velešína6 . Podivnˇe zvlnˇená písen, ˇ cˇ istˇe barokní intonace, nekoneˇcnˇe dlouhá, se hlasnˇe rozléhá pod klenbami. Nejstarší zpˇevák s brýlemi na nose protahuje pˇrízvuk do knˇežské 5 Komaˇrice: Vesnice jihovýchodnˇ ˇ e od Ceských Budˇejovic, asi 270 obyvatel. (viz mapa na str. 18) 6 Velešín: Mˇ ˇ esto na bˇrehu vodní nádrže Rímov, asi 4000 obyvatel. Poblíž zˇrícenina hradu Velešín. (viz mapa na str. 18, obrázek na str. 3)
5
6. Poutní místo
6
Doudleby
Kamenný Újezd
ˇ Ceské Budˇejovice
Vˇežovatá Plánˇe
Kaplice
pˇenice hnˇedokˇrídlá
6. Poutní místo
kadence a vubec ˚ celou modulací hlasu dává najevo svoji duležitost; ˚ zástupu jet’ zde samotného duchovního. Hospodáˇri sedí na lavicích, umístˇených podél celých ambitu˚ 1 , a doprovázejí jej necviˇcenými hlasy. Tato zpívaná pobožnost trvá celé tˇri hodiny. Jen u zpovˇednice se tentokrát nikdo netlaˇcí. Zde jsem zahlédl i spisovatele lidových románu˚ Jana Stanka, ˇ který mˇel na venkovˇe víc cˇ tenáˇru˚ než mnohá autorská proslulost pražská. Byl svou profesí zedník, ale rˇ ímovská mládež nevynechala ani jedny veˇcerní táˇcky, aby nepˇrišla o jeho barvité vypravování. Pˇrijd’te sem nˇekdy na rˇ ímovskou pout’! Ach, být zase klukem a vystávat tˇreba bez haléˇre pˇred dˇrevˇenými stánky nebo u plátˇených bud, kde prodávají cucavé špalíˇcky a turecký med! Vždycky pˇrišel na pout’ nˇekdo z pˇríbuzenstva a zaplatil nám jízdu na kolotoˇci, ale i jinak jsme si vydˇelali na toto vyražení. Nahoˇre pod plátˇenou stˇrechou jsme roztáˇceli tento stroj radosti a mohli jsme se potom jeden po druhém svézt jednu písniˇcku zadarmo. Hrávala ji dˇevˇcata s vysokou frizúrou a v strakatých šatech na starém flašinetu, který teprve pozdˇeji nahradil gramofon s pˇreohromným zvukovodem. Dnes amplióny a zesilovaˇce nahradí celou muzikantskou bandu. Tˇech svodu, ˚ po nichž laˇcnˇely dˇetské oˇci! Tˇech pistolek, cˇ ervených kapslíku, ˚ obtisku, ˚ zrcátek, mejdlíˇcek a jiných dobrot, jimž se na svˇetˇe už nic vyrovnati nemuže. ˚ Všechny známé jsme podarovali prstýnky olovnᡠˇ cky a z obalu˚ cukrátek jsme si poˇrizovali sbírku cˇ eských hradu. ˚ Svaté obrázky nám dal velebný pán pˇri náboženství za pilné návštˇevy kostela, ale ty nebyly už tak krásné jako poutní s krajkovým prolamováním a takových zvuˇcných barev. ˇ Chtˇeli mˇe v Rímovˇ e vrátit iluzi dˇetství – i pˇrivezl jsem si odtamtud plechového slavíka. U cukráˇre Petra si mužete ˚ koupit poutní sladkost v podobˇe rˇ ímovských hadu˚ – ale pro procesí netolické je tu pˇrichystáno na cˇ ervencovou pout’ peˇcivo onaˇcejší, které nedostane nikdo jiný, kdyby je tˇreba zlatem vyvažoval, než Netoliˇctí. Abych nemluvil jako”stará Kolemáda“, kolem dokola, vˇec se udála takto: Netolické postihla totiž pˇred lety prudká bouˇrka pˇri návratu z pouti. Ani nejstarší pamˇetníci nezažili takový liják, který se promˇenil v hroznou zhoubu, jaká byla snad jen v dobách biblických pˇri potopˇe svˇeta. Voda strhovala hráze ne jinak, než jako by byly z papíru – poutníci promokli 7
6. Poutní místo
na kost, ale pˇred Netolicemi byli štˇedˇre odmˇenˇeni. V strouhách se pleskali vyplavení kapˇri v takovém množství, že by bylo hˇríchem pˇrejít kolem nich nevšímavˇe. Vždyt’ kníže pán má rybolovy každý rok a chudým poutníkum ˚ nadˇelila tuto nenadálou hojnost snad sama rˇ ímovská Panna Maria. Každý z nich pˇrišel domu˚ bohatˇe obdarován. Od tˇech dob musí pro nˇe a jen pro nˇe péci rˇ ímovský cukráˇr zvláštní peˇcivo podoby rybí. Nastupme šestikilometrové putování rˇ ímovskou krajinou, pojdme ve stopách poutnických a zastavme se u všech dvaceti pˇeti kapliˇcek, v nichž jsou vylíˇceny svaté dˇeje s pádnou názornosti, jaké si vyžadovala k svému úˇcinu tato jedineˇcná bible prostných. Z kaple Louˇcení vyjdˇeme polní cestou ve vuni ˚ dokvétajících brambor, kdy žnový ˇ žár zkroutí klasy jeˇcmenu˚ do podoby houslového klíˇce, kdy cvrˇckovy housle ozvou se z pole ovesného jako nápovˇeda pˇredzpˇevaˇci, zatímco skˇrivan ladí oblohu do nej krásnˇejší modˇri, takové, že docela splývá s blankytem roucha Mariina. Žádného vysokého umˇení neˇcekej, abys nebyl zklamán – ale krajinu pochval, nebot’ ona je mistrovskou strujkyní ˚ obrazu, ˚ které nakonec podmaní tvé srdce, není-li zrovna tvrdé a okoralé. A nestyd’ se za dojetí, i když bude podníceno prostˇredky hodnˇe naivními. Jak musila okouzlit vˇerˇ ící lidovou duši sedmnáctého vˇeku podívaná, kterou tu pˇrichystala jezuitská režie v kapli Poslední veˇceˇre! Za prostˇrený stul ˚ posadila dvanáct dˇrevˇených apoštolu, ˚ jako živých, pˇred dˇrevˇené kalichy a chleby, doprostˇred Krista, Pána a Jidáše vystrˇcila na samý kraj. Obraznost poutníkova, tehdy ještˇe schopná exaltace, ztotožnila vidˇené se skuteˇcným dˇejem. I nalévali vína do kalichu Ježíšova, upíjeli z nˇeho, rozhoˇrcˇ enˇe políˇckujíce Jidáše, až mu rˇ ezbáˇrem musila být ruka vymˇenˇena. Bˇehem cˇ asu se uvolnila. Pod ubrus splývající k zemi skryl se kluk, který si vymyslil darebáctví svatokrádežné. Pˇrivázal provázek k viklající se ruce a cˇ ekal nevidˇen ve své skrýši. Procesí vešlo, opakujíc své lynˇcování, a najednou k úžasu všech políˇckovaný Jidáš zahrozil rukou. Žádné pero nevypíše zdˇešení, jaké zpusobil ˚ oživený Jidáš. Nˇekolik dˇetí, k smrti ušlapaných, zaplatilo svým životem tuto lehkovážnost a klukovi, vˇerˇ te nebo nevˇerˇ te, zchromla v tu chvíli ruka nadobro. Od Stádní brány zamˇerˇ me dále k Pusté vsi, kde z apoštolu˚ bdí jen Petr, 8
6. Poutní místo
ambit
vlˇcí mák
svatá Rozálie
Ignác z Loyoly
9
6. Poutní místo
Jakub a Jan a osm ostatních spí u zdi na holé zemi. Div na nˇe nešlápnete, jak jsou skuteˇcní. Další kapliˇcce rˇ íká lid U smutné duše, vzpomínaje Kristových slov:”Smutná je duše má až k smrti...“ale teprve na hoˇre Olivetské uslyšíte modlitbu Spasitelovu. Pojdme tam kveˇceru klikatou pˇešinou mezi krušinami, ale dejme pozor, abychom neprobudili tˇri apoštoly, usnuvší k neprobuzení jako ten kámen, z nˇehož jsou vytesáni. Zrosená metlice8 je jisté studí do nohou v opáncích a o samotˇe kleˇcící Kristus se potí krví. Ze skály pod bˇrízou a sosnou mu andˇel podává kalich i kˇríž, a zatím už se setmˇelo jako tehdy v Jeruzalémˇe. Za jitra pokraˇcujeme v pouti a zaˇcneme ji v kapli, v níž je zobrazeno Jidášovo políbení, a v další uzˇríme svázaného Ježíše, kterého vyvádˇejí rˇ ímští vojáci ze zahrady. U Chromého žida je Kristus veden žoldnéˇrem, a pak se zastavíme u potoka Cedronu, za cestou projdeme kapli, v níž je Pán hanˇen a tupen a Vodní branou dospˇejeme podél Malše až ke kapliˇcce U Anáše. Hned za ní je vˇetší kaple U dˇeveˇcky. Trochu koketní nakroˇcení dˇeveˇccˇ ino a její líbezný úsmˇev prudce kontrastuje s provinilým postojem Petrovým, jemuž dˇrevˇený kohout pˇripomíná, že Pána tˇrikrát zapˇrel a tˇrikrát zradil. U rˇ eky je i další”štace“, nazvaná Malý Pilát, a k té se snad vztahuje Balbínovo9 sdˇelení o jedné pˇríhodˇe velmi vzrušené. Kdysi, v jeho dobˇe, pˇriputoval s procesím k této kapliˇcce jeden myslivec. Dívá se na židovského žoldnéˇre, biˇcujícího Krista, krev mu stoupla do spánku, ˚ neovládl se, prudce snal ˇ s ramen svuj ˚ tromblón, namíˇril a stˇrelil po židovi. Snad uslyšel vykˇriknutí dˇrevˇeného zastˇreleného biˇrice, to už nám nikdo nesdˇelí – ale omluvil se s pláˇcem pˇrítomným a dlouho a dlouho se potom modlil. Od Herodesa doputujeme k Velkému Pilátovi, a to už bude kapliˇcka ve vsi, v níž je Kristu kˇríž na ramena vložen, v další mu Veronika podá bílou roušku a v jiné se setká s plaˇcící mateˇrí. Pod zámkem v Popravní bránˇe uslyšíme plaˇcící dcerky jeruzalémské a v kapli U Šimoniše spatˇríme sedláka z Cyrenaiky, který Pánu nadlehˇcil pˇretˇežký kˇríž, a potom vystoupíme vzhuru ˚ po strmé cestˇe na horu Kalvárii, kde se už tyˇcí tˇri kˇríže, a na dvou krajních nad zkroucenými tˇely si mužeme ˚ pˇreˇcisti jména lotru˚ Dismase a Gustase. Sestupujíce k Malši, zastavme se u Matky Sedmibolestné, na jejímž”kˇrídle“spoˇcívá tu bˇrímˇe nejtˇežší. Sojky a žluvy, policajti lesa, vylétli ze smrkových ko8 metlice
trsnatá: Deschampsia cespitosa (viz obrázek na str. 13)
9 Bohuslav Balbín: Ceský ˇ barokní vlastenecký literát a katolický knˇez (1621 Hradec Králové
– 1688 Praha) (viz obrázek na str. 13)
10
6. Poutní místo
run, když jsme se pˇriblížili k zástavem poslednímu. Odvalený kámen pˇred vchodem jeskynˇe už sám o sobˇe svˇedˇcí, kam máme vstoupit. Z kvetoucí pˇrírody vkroˇcíme do tmy božího hrobu dotknouti se tam bledého dˇrevˇeného tˇela Kristova, jež zabaleno v bílém plátnˇe leží nehybnˇe ve schránˇe z kamene. 10 Poutníci je obložili svatými obrázky a ruce jeho obtoˇcili ružencem ˚ , nejinak, než cˇ inívají svým nebožtíkum. ˚ I stˇeny uvnitˇr ovˇesili papírovými ružiˇ ˚ ckami. – Vnˇejší zdi kdosi poˇcmáral surrealistickými znaky. Dva sloupy po stranách kapliˇcky s nástroji Kristova umuˇcení a rudé bobulky cˇ erveného bezu pˇripomenou realisticky kapky boží krve a rozstˇrílený betonový kryt dole u rˇ eky má i pro nás dusažnost ˚ symbolickou. Chtˇel bych se znova toulat po bˇrezích Malše, té rˇ eký mytické, jejíž vlny se chvˇejí zelenavým svˇetlem jako lednᡠˇ ckova kˇrídla a ve stínech pˇrecházejí v nejsytéjší modˇr. Z ní jantarovˇe svítí kmeny borovic, prudce ozáˇrené kolmým sluneˇcním jasem. Na horké kameny usedají vˇcely, napájejíce se z krupˇ ˚ ejí vody pˇreˇcisté... Jdeš, netýkavka vystˇrelí do tvých kroku˚ svá drobná semínka, jíká kánˇe, bodlinatá koule ježkova skulí se ti k nohám, nechávajíc tušit blízkost zmijího království i doupat, odkud lišky dávají dobrou noc. I plavunˇe, jimž se tak opatrnˇe dovedou vyhnout kopýtka srnek, svazují tvé nohy nˇejakým neznámým kouzlem, abys nemohl ztéci hradištní stránˇe, tolik lákající svými tajemstvími... Teplý déšt’ promˇení koˇreny smrku˚ v syˇcící klubka užovek, líhenˇ hruz, ˚ a nad speˇcenými valy strahovskými svírá nˇejakou dávnou koˇrist soustˇredˇený kruh vyˇckávavého letu krahujˇcího. Pod ním hluboko dole u ohybu rˇ eky zˇríš zasypanou štolu. Tady nˇejaký pravˇeký lid doloval tuhu... Než domyslíš nad kvˇetem zemˇežluˇce a náprstníku všechny moudré rady bab koˇrenáˇrek, nastrˇcí podivnou agrafu tvým oˇcím kˇrídlo okáˇce bojínkového, a než ji rozluštíš, zmizí ti v chvˇejivém listoví bˇríz11 . Jen modrý pávinec, bratr omšelých kamenu, ˚ lišejníku a vyprahlých strání, zustane ˚ tu s tebou sám. A s ním si už porozumíš: ty i sestra chudoba. V pˇreschlých metlicích8 zapraská jiskra saranˇce vrzavé, zapalujíc troud tvébo snˇení, a ty marnˇe hledáš rozchodník vždyživý, tu podivnou rostlinu, jejíž domovská pˇríslušnost je zapsána právˇe zde. Na zˇríceninách velešínského hradu zvedl 10 ruženec: ˚ katolická meditativní modlitba, též korálková pomucka ˚ k poˇcítání jednotlivých dílˇcích modliteb ružence ˚ 11 bˇríza bˇ elokorá: Betula pendula.
11
6. Poutní místo
jsem vraní kˇrídlo, cˇ erné jako zbojnická noc – a nad kopytníkem šlehl mi do tváˇre vítr konské ˇ hˇrívy. Neslyšíte odnˇekud z dálky až sem dupot kopyt a hlas konského ˇ ržání a nevidíte stíny uhánˇejících jezdcu? ˚ Velešín6 , Velešín6 – Bože, kde už jsem slyšel toto jméno? Už vím. Tovaˇrišstvo Matˇeje vudce ˚ i tovaˇrišstvo Jana Kolúcha, lapkové, štvanci a ztracenci, velicí”lúpežníci na silniciech“, opovˇedˇeli nepˇrátelství pánu z Rožmberka a usilovali dobýt i tohoto jeho hradu. Jan Žižka15 byl tenkrát mezi nimi – ale to bylo dávno, tak dávno, že to už ani ploník16 nepamatuje. Alois Jirásek17 se tady zamýšlel nad dˇejem tˇretího dílu svého románu Mezi proudy. ˇ Oklikou se vracíme k Rímovu, míjejíce na mezích keˇre s lískovými oˇríšky, které dozrávají teprve s ovsem, a nad stˇrechami všech vesnic strmí pˇrírodní oltáˇre staletých lip, at’ už je to v Kladinˇe nebo v Branšovicích, v Doudlebech, Stˇrížovˇe cˇ i v Kamenném Újezdˇe. Kˇrepelka volá své”pˇet penˇez“– a do hlasu˚ klekání kvokají od žita bažanti. Cestou kolem jednoho sroubku vzpomínáš dr. Jaroslava Papouška, který miloval tuto krajinu svého mládí a rodu, a za veˇcerních procházek podél ˇ rˇ eky se jeho mysl soustˇred’ovala k nové vˇedecké práci. Rádi ho mˇeli Rímovští pro jeho lidskou dobrotu i pˇríchylnost, kterou tento tichý, nemluvný cˇ lovˇek projevoval svým ušlechtilým zpusobem ˚ bez kˇriklavých gest. V pohnutém roce osmatˇricátém psal zde svou poslední práci – žel, gestapácká ˇ surovost zabránila jejímu dokonˇcení. Nevím, vˇedí-li dobˇre Rímovští, kolik lásky k jejich kraji zmaˇrila smrt této vzácné osobnosti. Jilmy18 u rˇ ímovského zámeˇcku se promˇení v harfu, na niž vyhrává vítr a noc... Luna se protáhla okenní mˇríží jako stˇríbrná koˇcka, jejíž svˇetélkující srst jitˇrí tmu každým dotykem. Dole v úvalu se od skla odráží lkáni Malšino, mˇeníc tóninu i rytmus, a ty se hroužíš v klenuté ložnici Bohuslava Balbína9 do tuch hradištˇe branšovického, z jehož chlumu”kuviká“sýˇcek. Dvanáct úderu˚ pulnoˇ ˚ cních hodin vyzve Bílou paní k pochuzce ˚ zámeckými chodbami. Její stín nepotˇrebuje ani velkého klíˇce, který tu visí proti mohutnému krucifixu; dveˇre se pˇred ní samy otvírají a neslyšnˇe zase zavˇrou. Vyzná se tu i bez lucerny v té tmoucí tmˇe... 15 Jan
Žižka z Trocnova: Váleˇcník a táboritský vojevudce ˚ (1360-1424) (viz obrázek na str. 17) Jeden z nejznámˇejších druhu˚ mechu u nás. (viz obrázek na str. 3) 17 Alois Jirásek: Ceský ˇ spisovatel, známý svými historickými romány (1851-1930). 18 jilm horský: Ulmus glabra 16 ploník:
12
6. Poutní místo
metlice trsnatá
Bohuslav Balbín
netýkavka žláznatá
plavunˇ vidlaˇcka
13
6. Poutní místo
Ty si vyjdi sám do zahrady pod neslyšný let netopýˇrích blan a snad se ti zjeví nad záhonem tajemný plamen jako kdysi oné dˇeveˇcce, kterou poslala veˇcer paní pro zeleninu. Podle tohoto známem se stala št’astnou objevitelkou pokladu. Ráno prý vykopali na zahradˇe plný hrnec dukátu. ˚ Já jsem tam uvidˇel jen rudé jiskˇriˇcky rybízových hrozníˇcku, ˚ plameny ruží ˚ a zimostráz, který na mne dýchl hrobovým tichem. Klokoˇcí20 , klokoˇcí20 , bratˇre starých far a zámeckých štˇepnic, tady skuteˇcnˇe má tvoje pˇrítomnost své opodstatnˇení. Tolikrát jsem vidˇel v této krajinˇe 10 ruženec ˚ klokoˇcový, položený v nˇekteré kapliˇcce do klína Mariina. V sešlém altánu se drolí staré voští, které oblétají moli, a na prkýnku schne stažená srnˇcí kuže. ˚ Jen tenata tu ještˇe chybˇejí. Do tohoto pitoreskního harampádí umístil malíˇr Jan Konupek ˚ své Narozeni Pánˇe a do vln Malšiných nakreslil vory, které jsem tu už dávno nevidˇel plout. Stˇrelce, míˇrící pod zámeˇckem puškou na bažantího kohouta, vystihl realisticky. Je to jeho dávný ˇ pˇrítel, sídlivší tehdy na Rimovˇ e, Alois Dyk, bibliofil23 a nakladatel sliˇcných tisku˚ Emporia, jehož milé a pozorné pohostinství jsme sdíleli s malíˇrem Moravcem24 o jednˇech prázdninách. Ani netušil, jaké krásné pˇrekvapení pˇripravil mým oˇcím Preislerovým obrazem, který visel v jeho pracovnˇe. Jaké neˇcekané shledání s láskou dávˇ nou a stále horoucí! I tady v Rímovˇ e jsem nalezl pokraˇcování Pohádek Preislerových... Vzpomínám rád omžených jiter této krajiny, kdy bývá tady”dymováto“, ale ještˇe okouzlenˇeji pˇrátelských hovoru˚ na dˇrevˇené verandˇe, obrostlé révovím, kde nám bylo tak slastnˇe a domácky pˇri veˇcerních symposiích, které ne neprávem byly nazvány Akademií rˇ ímovskou. Ó letní noci, plná nápovˇedí a tajných vzkazu, ˚ v níž jsme se projíždˇeli bryˇckou na holkovské nádražíˇcko, kde tma rozžala u kolejí tolik bílých knutk ˚ u˚ knotovky polní, a opuštˇený kamenný most v polích stranou Velešína6 se rozpomínal na koˇcár ruského gosudara i na všechny jízdy konské ˇ dráhy, která by mohla vyprávˇet mnohé z osudu˚ lidí, jedoucích tady kdysi z Budˇejovic do Lince. Už do temnˇe modré tmy zapadla i Klet’26 , k níž jsme z Krasejovky 20 klokoˇ c
zpeˇrený: Staphylea pinnata. (viz obrázek na str. 17) milovník a sbˇeratel knih 24 Alois Moravec: Ceský ˇ malíˇr a ilustrátor (1899 Chyšky u Milevska – 1987 Praha). 26 Klet’: Hora u Ceského ˇ Krumlova, 1083 m, nejvyšší vrchol Blanského lesa. 23 bibliofil:
14
6. Poutní místo
chodili vyhlížet zlatou nádheru zapadajícího slunce nad bukovými lesy, nevidˇet ani Pláni Vˇežovatou na kaplické stranˇe, pod níž je jablonový ˇ kraj, a u Omlenice osamˇelé hrazené statky s vˇežiˇckami, jejichž architektura není cˇ eská, ale naše jsou pˇrekrásná jména, jako Rožmitál, Suchdol a Pšenice. Ještˇe stojí u budˇejovické silnice stará dvouštítá holkovská zájezdní hospoda na pˇrepˇrahání koní a v pamˇeti lidu žijí dodnes strašidelné historie o dávných mordech, formanské slávˇe i karbanických hrách, pˇri nichž tolikrát tˇresklo rozbíjené sklo a pˇred plotem tekla rozbouˇrená krev. I kdyby ti je nevyprávˇel koˇcí, dušující se za jejich pravdivost, musel by sis je vymyslit sám, protože v této konˇcinˇe se vskutku musily dít vˇeci neslýchané. Z luk vála vunˇ ˚ e pokosených otav27 a do písnˇe topolového listí, jakoby sordinou pˇritlumené, se z výšky dívaly hvˇezdy. A teplý vítr vál a rosné krupˇ ˚ eje na travách se najednou promˇenily v stˇrídavˇe zelenavé lampiˇcky svatojanských brouˇcku, ˚ z nichž jedna záˇrila tak mocné, že jsme se domnívali zˇrít bludiˇcku a vybˇehli za ní cesta necesta. Na dlani nám zhasla a pˇri svˇetle zápalky jsme spatˇrili jen praošklivé stvoˇrení – ó, jak by zchudl a zešedivˇel svˇet, zbavený našich iluzí! Sbohem, skorci a žluny, sbohem, pˇenice28 , pˇenkavky a sedmihláskové. Žádný básník nevyzpívá lépe chválu rˇ ímovského svítání, pˇri nˇemž jsem se naposledy probouzel. I sýkorka modˇrinka si tehdy pˇrivstala a pˇredvedla nám své akrobatické kousky: zavˇesila se pˇeknˇe na vˇetviˇcce hlavou dolu˚ a zespodu tu obírala housenky.”Když páni vstávají, je nejvíce zima,“ˇríkají na polích rˇ ímovští pracovníci; na nás však tato moudrost neplatila. Vyskoˇcili jsme chutˇe z lože, tˇreba byla ještˇe venku”zimalka“.”Hodiny samot našich“– sluneˇcnice, byly otoˇceny k východu – ale na broskve, rdící se v listoví pod oknem, dýchla už svou tichou modˇr vzpomínavá dálka podzimu. Sbohem, holubáˇri Bartyzale, odbíhejte si i nadále od hoblice na dvur, ˚ a když zahvízdnete, slétnou se k vašim nohám holubi a vy si s nimi porozprávíte jako kdysi svatý František. Sbohem, pane rˇ ídící Havelský, kreslete si žilkoví motýlích kˇrídel, a at’ vám do herbáˇre pˇribude mnoho nových kvˇetin, než se znovu uvidíme. Sbohem, hospodo U Kroupu, ˚ kde poobˇedval kdysi sám písmák milˇcický František Vavák, který tu i všechny”štace"pˇrešel. Sbohem, slávo poutniˇcka! Ó tání zlatých vlasu˚ – sbohem, sluncové dny – sbohem, 27 otava:
druhá senoseˇc hnˇedokˇrídlá: Sylvia communis, bˇežný stˇehovavý pˇevec velikosti vrabce. (viz obrázek na str. 6) 28 pˇ enice
15
6. Poutní místo
ˇ Rímove! A brzy na shledanou!
16
6. Poutní místo
Jan Žižka z Trocnova
klokoˇc zpeˇrený
17
6. Poutní místo
ˇ Poutní místo – mapa mˇest a vesnic: 1 – Ceský Krumlov, 2 – Dolní Vltavice, 3 – Komaˇrice, 4 – Velešín, 5 – Netolice, 6 – Kladiny, 7 – Branišovice, 8 – ˇ Doudleby, 9 – Stˇrížov, A – Kamenný Újezd, B – Ceské Budˇejovice, C – Vˇežovatá Plánˇe, D – Kaplice, E – Holkov
18
Rejstˇrík
19
Rejstˇrík
ˇ Ceské Budˇejovice, 14 ˇ Ceský Krumlov, 1 ˇ Rímov, 1, 2, 5, 7, 8, 12, 14–16
Jirásek, Alois, 12 Kamenný Újezd, 12 Kaplice, 15 kartuše, 5 Kladiny, 12 Klet’, 14 klokoˇc zpeˇrený, 14 knotovka polní, 14 komže, 4 Komaˇrice, 5 Konupek, ˚ Jan, 14 krucifix, 12
Žižka z Trocnova, Jan, 12 ambit, 2, 4, 5, 7 bˇríza bˇelokorá, 11 Balbín, Bohuslav, 10, 12 bibliofil, 14 Branišovice, 12 Dolní Vltavice, 4 Doudleby, 12 Dyk, Alois, 14
metlice trsnatá, 10, 11 Moravec, Alois, 14
freska, 2
netýkavka žláznatá, 11 Netolice, 7, 8
gosudar, 14 Holkov, 15
otava, 15
Ignác z Loyoly, 4 písmák, 15 pˇenice hnˇedokˇrídlá, 15
jilm horský, 12 20
ˇ REJSTRÍK
ˇ REJSTRÍK
Papoušek, Jaroslav, 12 paumajstr, 5 plavunˇ vidlaˇcka, 11 ploník, 12 ruženec, ˚ 11, 14 rozchodník prudký, 11 skˇrivan polní, 8 Stˇrížov, 12 Stanˇek, Jan, 7 sv. Václav, 5 svatá Rozálie, 4 svatý František z Assisi, 15 svatý Linhart, 4 svatý Prokop, 5 svatý Václav, 4 svatý Vojtˇech, 5 svatý Zikmund, 5 symbol, 4 tˇrezalka teˇckovaná, 5 Vˇežovatá Plánˇe, 15 Vavák, František, 15 Velešín, 5, 12, 14 vlˇcí mák, 4
21
