Kapitola 3
Příznaky a diagnóza PTSD
Diagnostická vodítka PTSP PTSP by se měla diagnostikovat jen v tom případě, že stav vznikl do 6 měsíců po závažné traumatizující události. Po uplynutí 6 měsíců lze dg stanovit za předpokladu, že jsou klinické projevy typické a nelze určit jinou poruchu. Kromě prokázaného traumatu musí být přítomno opakované, neodbytné znovuvybavování nebo znovuprožívání událostí ve vzpomínkách, denních živých představách i snech. Často je přítomno nápadné emoční stažení, citové otupení a a vyhýbání se podnětům, které by mohly vyvolat traumatizující události.
Dostupná literatura pro širší veřejnost Ján Praško a kol.: Stop traumatickým vzpomínkám (178 s., Nakladatelství Portál, Praha 2003) Několik myšlenek z uvedené publikace je uvedeno na následujících snímcích.
Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy (Praško a spol. 2003) Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy mohou zpočátku vypadat jako součást obvyklé reakce na ohrožující událost. Když tyto příznaky trvají déle než měsíc, mluvíme o nich jako o příznacích posttraumatické stresové poruchy. Mohou se objevit hned po události, většinou však s odstupem času, výjimečně za několik let. Odborníci rozdělují příznaky posttraumatické stresové poruchy do čtyř hlavních skupin: 1. dotírající vzpomínky a sny; 2. ztráta pozitivních emocí; 3. vyhýbání se; 4. zvýšená psychická a tělesná vzrušivost.
Je známo, že příprava na nebezpečí je nutná pro přežití, a týká se to jak přípravy fyzické tak psychické. Mysl může sama vyvolat stav úzkosti a často dochází k zaměřování se na zdroj ohrožení. Napadají nás myšlenky, že se právě teď něco špatného může přihodit. Ve velké úzkosti má postižený člověk sklon zaměřit se na nejhorší možné následky a vůbec si neuvědomuje, že existují alternativní možnosti řešení dané situace. Při úzkosti máme tendenci sledovat okolí a možné znaky ohrožení, což má svůj význam, protože takto si můžeme velmi rychle všimnout hrozícího nebezpečí. Při uvedeném stavu je však obtížné se soustředit na jiné věci – mysl i pozornost jsou zaměřeny převážně na možné nebezpečí. Důležitá je rovnováha mezi vnějšími požadavky a naší dovedností zvládat situace. Z uvedeného vyplývá, že pokud je naše dovednost zvládnout situaci menší než je zátěž, cítíme se přetíženi.
Je známo, že dlouhodobé působení stresu, na který jsme se nedokázali adaptovat, může vyvolat projevy úzkosti či deprese. Tyto projevy dále oslabují schopnost zvládat stres vyrovnat se s původním problémem.
a
Za této situace i další, často i malé stresory, se stávají nadměrnými; pak potíže nabývají na intenzitě a postižený člověk se dostává do bludného kruhu.
Rozpomínání na trauma (viz Praško a spol. 2003) Nejtypičtějším příznakem PTSP je automatické rozpomínání na trauma. Lidem trpícím PTSP se často vtírají vzpomínky na traumatickou událost. Bývají útržkovité, ale velmi živé. Vzpomínky vyvolávají záchvaty úzkosti, vzteku, bezmoci, smutku či pocity odcizení a marnosti. Někdy dochází k znovuprožívání traumatu – prožitek je tak silný, že trpící má živý pocit, jako by se traumatická událost objevila znovu nebo ji viděl před očima. U dětí se znovuprožívání může projevit opakovanou hrou. Traumatická událost se také může objevit v děsivých snech. Tyto noční můry vyvolávají silnou úzkost až děs. Tyto náhlé záchvaty se mohou objevit opakovaně. Uvedené vzpomínky a sny jsou provázeny silnými vegetativními příznaky. Postižený má silnou úzkostí, strach či smutek, pláče, buší mu srdce, lape po dechu, má bolesti apod.
Negativní emoční stavy a ztráta pozitivních emocí Postižení mohou mít pocit nemožnosti prožívat radost, zažít příjemné pocity (stálý pocit znechucení, nuda, otupělost nebo naštvání). Jen monotónně vykonávají rutinní činnosti a vyhýbají se příjemným aktivitám. Schází jim požitek ze života. Někdy si stěžují, že necítí vůbec nic. Cítí se vyhaslí a chladní. Lidé trpící PTSP nedovedou plně vyjádřit silné emoce týkající se samotného traumatu. Snaží se je z různých důvodu potlačit. S pokusy potlačit nepříjemné emoce dochází k potlačení emocí vůbec. Trpí tím hlavně emoce pozitivní. Boj s úzkostí a potlačování vzpomínek vedou k pocitům vyčerpání, únavy a bezmoci, a od toho je jen krok k depresi. S depresí a bezmocí často souvisejí pocity viny.
Zabezpečovací a vyhýbavé chování Lidé trpící PTSP se typicky vyhýbají situacím a činnostem, které traumatický zážitek připomínají. Vše co jim zážitek připomene vede k rozvoji nepříjemných pocitů. Typické je i vyhýbání se rozhovoru o traumatu, filmům s podobným tématem apod. Dalším typickým vyhýbáním je tzv. mentální vyhýbání. Pokud se spontánně objeví vzpomínka na traumatickou událost, postižený se ji snaží co nejrychleji potlačit a odvést pozornost jinam. Protože vzpomínky mají tendenci objevovat se znovu a znovu, jde o velmi vysilující boj. K vyhýbání patří také vyhýbání se blízkému vztahu. Postižení se vyhýbají projevování vřelých emocí, mají strach svěřit se a otevřít druhému člověku. Ve vztazích často propadají nedůvěře. Jiní lidé, zejména oběti válečného násilí či přírodních katastrof, se vyhýbají převzetí odpovědnosti za druhé (např. za děti), protože se bojí, že jim nedokážou zajistit dostatek bezpečí.
Zvýšená psychická a tělesná vzrušivost K typickým příznakům PTSP patří zvýšená psychická a tělesná vzrušivost. Souvisí s automatickým očekáváním, že se opět něco zlého může stát. Stálá úzkost a napětí vedou k podrážděnosti. Postižené lidi to nutí stavět se často do opozice, hádat se, tvářit znechuceně a otráveně. Před cizími lidmi se však snaží nadměrně ovládat, protože se bojí přehnané reakce. Postižení mají potíže se soustředěním, nemohou usnout a spánek bývá přerušovaný. Objevuje se výbušnost, prudkost v chování (impulzivita) a ostražitost. Jako by stále byli, že se něco ohrožujícího znovu přihodí. Vzhledem k podrážděnosti se lidé s PTSP snadno dostávají do konfliktu s jinými lidmi, doma i v práci, a ztrácejí přátele. Potíže se soustředěním vedou k horší výkonnosti.
Nadměrná bdělost (ostražitost). Ta se projevuje stálým napětím a lekavostí. Jako by člověk neustále čekal, že se něco ohrožujícího objeví. Každý náhlý zvuk ho vyděsí. Trhne sebou při zazvonění telefonu. Dostavují se přehnané reakce, největší vůči hluku; dále je nesnášenlivost určitých pachů, zvuků, světel apod. Zvýšená tělesná vzrušivost se projevuje vysokou pohotovostí k biologické poplašné reakci, která se projevuje celou řadou vegetativních reakcí, jako jsou bušení srdce, tlak na hrudi, pocení, třes, lapání po dechu a zrychlené dýchání, brnění v končetinách, závratě, pocity na zvracení, bolesti břicha, hlavy aj. Uvedené příznaky příznaky jsou sice neškodné (jde o přípravu organismu na boj nebo útěk, ale postiženého mohou vyděsit, vyvolat u něj strach o tělesné zdraví, a často vedou k opakovaným návštěvám lékařů.
Spouštěče U PTSP se vyskytují tzv. spouštěče, což bávají krátké vzpomínky na traumatickou událost. Ty přicházejí buď jako spontánní vzpomínka, myšlenka či sen nebo mohou být vyprovokovány jakoukoli reálnou situací, filmem, prožitkem aj. Traumatické vzpomínky jsou tedy navozovány podněty, které nějak souvisely s traumatickou událostí. Podnětem může být prakticky cokoli, co připomíná traumatickou událost, jako šero, oblečení kolemjdoucího člověka, druh pohybu, dotek partnera, nenadálý zvuk apod. Obavy se mohou zaměřovat na to, že může dojít k nějakému nebezpečí. Spouštěčem bludného kruhu může však být také napětí z jiné situace (manželský nebo pracovní konflikt), tělesný pocit.
Traumatické kognice (myšlenky a představy) (viz Praško a spol. 2003)
„Nepříjemné emoční prožívání (úzkost, bezmoc, ztráta radosti apod.) souvisí s traumatickými vzpomínkami, obavami, starostmi a katastrofickými představami. Člověk často uvažuje o podobném ohrožení, které zažil v traumatické příhodě. Napadají ho však i myšlenky, že dojde k jiným hrozným věcem a tragickým následkům. Typický je sklon zaměřovat se výlučně na nejhorší možné důsledky namísto zaměření na alternativní, pozitivnější možnosti. Tyto představy nebo vnitřní řeč se dostavují automaticky, bez toho, že by si je člověk přál. Vedou ke změně nálady do úzkosti, deprese, bezmoci či bezradnosti.“
„Obavy běžně slouží adaptaci tím, že drží naši pozornost u problémových věcí a nedovolí, abychom na ně zapomněli. Nutí nás k řešení. Když se nám však po traumatické události vymknou z pod kontroly, přestáváme rozlišovat, co je opravdovým problémem a co je věcí, nad kterou můžeme mávnout rukou. Pak se objevují prakticky neustále. Obavy mohou mít formu otázek, na které si buď neodpovídáme („A co když mě někdo znovu přepadne?“), nebo rovnou věštíme katastrofu („Určitě zase dojde k požáru!“). Starosti se týkají více toho, jak sami něco nezvládneme („Když se mi to zase stane, nebudu vědět, jak se bránit!“). Můžete mít také pocit, že když si nebudete dělat starosti, může se skutečně něco přihodit. Jako kdyby to, že si starosti děláte, vás chránilo před nejistotou osudu.“
„Jiným typem automatických myšlenek u PTSD je sebeobviňování („Je to všechno moje vina“), sebeponižování („Už budu navždy ocejchovaná“), vztahovačnost („Každý to na mně vidí, dávají mi to najevo“), katastrofické vize do budoucna („Nikdy nebudu šťastná“), otázky bez odpovědí („Proč se to muselo stát zrovna mně?“) a výroky typu „kdybych“ („Kdybych dělal to, a ne ono, dopadlo by to jinak“). Jde o myšlenky, které se zpětně vracejí k traumatické události a postižený se jich nedokáže zbavit. Tento hodnotící vnitřní monolog se objevuje automaticky, bez toho, že by si to člověk přál. Vede zpravidla ke změně nálady do úzkosti, podrážděnosti, vzteku, smutku, bezmoci, pocitu prázdnoty a nudy.“
„Když se trápíme pocity viny, nejde vlastně o pocity, ale o myšlenky. Sami sobě říkáme, že jsme něco zavinili. To vede k emocím, jako je lítost, vztek na sebe samého apod. Přiměřené pocity viny za to, co jsme nějakým způsobem udělali nedobře, jsou namístě a slouží tomu, abychom si ujasnili, v čem se stala chyba, a mohli se jí příště vyvarovat. Když jsou pocity viny zesílené úzkostí, mohou se vymknout z naší kontroly. Můžete si mnohonásobně vyčítat drobné chyby a nedostatky. Můžete si dávat vinu za věci, které se staly kdysi dávno, nebo dokonce i za věci, které jste nijak ovlivnit nemohli. Se sebeobviňováním je to trochu podobné jako s obavami a starostmi. Zatímco obavy a starosti se vztahují k věcem, které se teprve mají stát, pocity viny se zaměřují na to, co jsme dělali nebo nedělali v minulosti. Jako bychom tím, že se obviňujeme, mohli odestát něco, co už je dávno pryč. Tím, že se k tomu neustále vracíme a zdůrazňujeme svoji chybu, jako bychom se stále omlouvali. Jako malé děti, když se obávají trestu, hlasitě přiznávají, jakou chybu udělali.“
Praško a spol. uvádějí některé příklady typických automatických myšlenek při PTSP Kdybych se otočil vpravo, a nikoli vlevo, nestalo by se to. Kdybych poslechla matku a nešla večer sama, byla bych v pořádku. Nikdy to nesmyji. Nikdy nebudu šťastná. Nikdy už nechci žádného muže ani vidět. Kdybych nebyla sobecká a nechtěla po něm, aby přijel ještě večer, nezabil by se. Je to hrozné, jaká jsem, mám na něj vztek. Kdykoliv se mi to může stát znovu. Může se to stát i mým dětem. Neměl jsem jezdit, žena mi říkala, že mám zůstat doma. Matka mi říkala, že si mám vzít kalhoty, že už je zima. Kdybych měla kalhoty, nestalo by se to. Další automatické myšlenky se týkají buď obav nebo rezignace z toho, co přijde v budoucnosti. Obavy se mohou týkat konkrétních situací („Zítra nezvládnu jít do práce“, „Už s ním nevydržím!“, ale i obecnějších témat („Už v životě nenajdu pro sebe místo!“).
