KalendaMeron. také v tištěné verzi. Objednat můžete na Doporučujeme další e-knihy: Ivan Mládek Zápisky šílencovy Ivan Mládek Fejetony

KalendaMeron také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Ivan Mládek – Zápisky šílencovy Ivan Mládek – Fejetony Ivan Mládek KalendaMeron – e-kniha Copyright © Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah PŘEDMLUVA ................................................... 4 1. Kapitola SETKÁNÍ........................................ 5 2. Kapitola PRAVIDLA HRY......................... 46 3. Kapitola START .......................................... 70 4. Kapitola SMRŠŤ.......................................... 80 5. Kapitola ÚNAVA.......................................163 6. Kapitola DRUHÝ DECH ......................198 7. Kapitola PŘÍMĚŘÍ ...................................249

PŘEDMLUVA KALENDAMERON je příběhem dvou šedesátiletých sukničkářů, kteří se po třiceti letech šťastně shledají v jednom pražském baru. Jako za starých časů se pokoušejí o jednu a tu samou ženu, oba jsou neúspěšní a svádí pak vinu jeden na druhého. Nakonec v opilecké euforii uzavřou šílenou sázku o to, komu se dří­ve podaří obšťastnit všechny ženy, jejichž křestní jména jsou v českém ­kalendáři. Tito dva cyničtí sběratelé „bodů“ se na sklonku své sukničkářské kariéry pustí do nemilosrdné bitvy o sto sedmdesát sedm jmen. Prožívají jedno dobrodružství za druhým, pokořují ženy všech vrstev, všech věkových kategorií i všech vah, nemusím zdůrazňovat, že největším pomocníkem je jim blahodár­ ná viagra. Pro drsné počínání, obhroublé vyjadřování, nestydatost a bezcitnost­ budou připadat zvláště ženám jako dvě monstra, které nemají v civilizované křesťanské společnosti co dělat. Protože jde o dvě konkrétní osoby, považuji za svou povinnost se jich zastat a na jejich obranu uvést, že jsou to muži dvou tváří. Ve svém druhém životě jsou to milující manželé, obětaví otcové a dobrotiví dědečkové, kteří se vzorně starají o své rodiny, vzorně plní své pra­ covní povinnosti a  vzorně se i  občansky angažují. Čtenáři se, bohužel, seznámí­jen s tou jejich horší tváří. Chtěl bych také na tomto místě přísahat své ženě Evě, že se nejedná o můj příběh a že se neskrývám ani za jednou ze dvou titulních postav. Přísahám i svým dvěma „předlohám“, že nikdy nevy­ zra­­dím jejich pravou identitu, leda že by mě o to samy požádaly. Nepřísahám, ale čestně prohlašuji, že mě k napsání knihy KalendaMeron neinspirova­ly žádné dvě známé osobnosti, nýbrž dvě naprosto nenápadná individua, která si dodnes hezky v anonymitě užívají obou svých životů. A plnými doušky. zdraví autor

4

1. Kapitola

SETKÁNÍ Já hlupák nepoučitelný! Já husa šedesátiletá! Já oháňka nedomilovaná! Že si už nedám pokoj! Bláhově jsem si plánoval, jak půjdu v šedesáti do penze, jak budu bydlet s babičkou na chaloupce, jak s ní budu chodit na zdravotní procházky a večer pak s dědky do hospůdky, jak si budu hrát s vnoučátky na schovávanou, jak budu každý večer sedávat s fajfkou v puse na zápraží a dívat se na západ slunce – a najednou bum a vynalezli viagru! A tak místo na zápraží na chaloupce sedím tady v nočním baru Monica a jako za mlada vrhám zamilované pohledy po prsaté barmance, které bude maximálně tak pětadvacet let. Podle hlubokého výstřihu a více než krátké sukénky nebude žádný zajíček. Náš starý pan profesor češtiny Zeidler by řekl: „Druhem jest ženy, co v okolnostech jistých každému podržeti schopna jest.“ Čili můj typ! Je to zvláštní, muži se většinou zamilovávají do žen, které na ně kašlou, já se naopak vždycky zamilovával do těch, u kterých jsem cítil, že to „klapne“. Dneska zase cítím úspěch v kloubech, že bych jednu pilulku do sebe šoupnul už teď? Abych ale nedopadl jako soused Lojza Láznička, který dělá dopravního strážníka. Měl jednou dopoledne volno a jak se tak převaloval v posteli, dostal chuť na svou vlastní manželku. A  hned ho pán Bůh potrestal! Spolknul viagru, ale v tom mu jako na potvoru zavo5

Kalendameron

lali z velitelství, že jeho kolegu porazilo auto a že za něj musí okamžitě nastoupit na rušnou křižovatku u Národního divadla, na které nefungoval semafor. Několik hodin stál v nedůstojném stavu uprostřed křižovatky a řídil dopravu. Mezi procházejícími chodci se samozřejmě našlo několik dobráků, kteří si ho vyfotografovali. A co nejhorší, jeden velice zdařilý záběr vyšel druhý den v našem nejznámějším bulvárním deníku! Lojzu sice od policie nevyhodili, ale už nikdy nesměl na křižovatku. Barmanka je opravdu krásná, jsem v tom zase až po uši! Kolikrát jsem se už spálil! Vždycky už předem vím, jak bude všechno probíhat, jaké nastanou komplikace a jak si pak budu drbat hlavu. Snad už po tisící budu zase opakovat všechny své historky a vtípky, pak ji půjdu doprovodit domů, vnutím se k ní na kafe, začnu jí vyznávat lásku a když budu ve vyznávání v nejlepším, nečekaně se vrátí domů manžel a rozbije mi hubu. A pak ještě ke všemu – aby toho nebylo málo – půjde její manžel k nám a  bude tento trapný příběh vyprávět mojí babičce. Tak se ovšem stane jen v lepším případě! Daleko reálnější je, že k ničemu ani nedojde a stejně dostanu od někoho přes hubu a stejně budu mít doma malér! Chudák babička, co ta už se mnou zkusila! Mám ji hrozně rád, přestože se mi vlastně nikdy moc nelíbila. Když jsem se před léty začal pídit po nějaké manželce, nevybíral jsem si. Vybíráme si milenky, které se nám musí líbit a  musí nás vzrušovat! Ale nechápu, proč bychom si měli vybírat manželku! Když jsem si v restauraci Na Rybárně sedl vedle ní a slušně se jí zeptal, zda by si mě eventuálně nevzala za muže, překvapivě odpověděla, že ano! Bylo mi trapné si ji prohlížet jako nějaké zboží a nechtěl jsem se ani na nic průhledně vyptávat. Třeba jak se učili ve škole její rodiče, jestli neměli v rodině křivici, anebo jak často si myje nohy. Abych si o ní udělal dostatečný obrázek, stačily mi bohatě 6

Setkání

čich, sluch a  postranní vidění. Když jsem se s  babičkou druhý den sešel a na denním světle si ji pořádně prohlédl, byl jsem mile překvapený. Čekal jsem něco daleko horšího. Po svatbě jsem si vytyčil jako prvořadý úkol odnaučit svou babičku souložit. Byla to práce dlouholetá a nelehká, když ale děláte něco trpělivě a cílevědomě, dosáhnete nakonec úspěchu. Vždycky když se mě v posteli jenom trochu dotkla, hned jsem ji plácl přes ruku, vstal, oblékl se a odešel do restaurace. A naopak, když mi dala pokoj a rychle usnula, hned jsem jí druhý den koupil zlatý řetízek a nebo ji vzal do divadla. Do pěti let jsem ji převychoval k obrazu svému, začala se chovat jako slušná usedlá dáma a ne jako nějaká čubka. Stala se pro mne opravdovým rodinným zázemím, ve kterém jsem pro svůj životní koníček síly spíše čerpal, než jich nesmyslně pozbýval. Pravda, několikrát se mé zázemí zachvělo v samých základech, například když mi jedna slečna udělala na krku onu známou krevní podlitinku. Takto poznamenán jsem nemohl před babičku předstoupit. Zavolal jsem proto domů, že mě povalila tramvaj a nechal si dát od kamaráda chirurga celou horní polovinu těla do sádry. Od pasu až po bradu. Když jsem přišel domů a babička mi pomáhala dolů s oblečením, našla mi na zadnici další tři kousance. Nechápu, co se ženským na tom kousání a dělání cucfleků líbí! Jsou jako zvířata! Kamaráda Jardu Nováka nějaká vášnivka tak pokousala, že málem vykrvácel. Když na ni doktoři podali trestní oznámení, její obhájce se u soudu snažil uplatnit jako polehčující okolnost to, že měla hlad. Soudce jí přesto napařil šest měsíců s podmínkou na dva roky. Asi za týden zase někoho pokousala, a tak si šla sednout. A pak se mé manželství ocitlo v krizi, když mi babička našla v autě cizí dámské kalhotky a podprsenku. Nezbylo mi, než se 7

Kalendameron

rozplakat a nalhat jí, že to prádlo je moje, že jsem travestita a že se z  této trapné sexuální úchylky už léta léčím. Ještě jsem se několikrát nechal schválně nachytat v dámském prádle, ale asi za půl roku jsem babičce vítězoslavně sdělil, že jsem konečně vyléčen. Měla ohromnou radost a ještě ten večer jsme radostnou novinku oslavili v luxusní hradčanské vinárně Oživlé dřevo. Dlouhá léta jsem pak už neudělal žádnou chybu a žili jsme spolu ve štěstí a pohodě jako dvě hrdličky. Až loni v květnu přišla zase pohroma. Po posezení ve vinohradském Divadelním klubu jsem zaskočil na kávu k jedné starší herečce a co čert nechtěl, když jsme si druhý den vyšli s manželkou, dcerou, synem, snachou a třemi vnoučaty na nedělní dopolední procházku na Karlův most, tak jsme ji potkali. Vynořila se z hloučku nějakých německých turistů a šla přímo proti nám. Byla tak zmalovaná a tak provokativně oblečená, že na denním světle působila jako stará vysloužilá prostitutka. Nezbylo mi, než dělat, že ji nevidím. Přešla nás, ale těsně za námi se otočila a před celou mou rodinou hlasitě na mne zvolala: „Šukat, to jo, ale zdravit, to ne!“ Od té doby mám s  babičkou peklo! Jde kolem nás nějaká mladší žena a už utrousí: „Aby sis voči nevykoukal, kozle starej!“ Nebo hlásí v  televizi hlasatelka s větším výstřihem a už směrem ke mně zamrmlá: „To by sis šáhnul na mladý maso, co!“ A nebo se objeví v televizi nějaká mladá trochu vyspělejší herečka a už slyším: „To čumíš, ty čuně jedno, co!“ A tak už se s babičkou můžu dívat jen na kreslené filmy. Myslím si, že je na mne babička nespravedlivě tvrdá. Pravda, odskočím si sem tam za nějakým děvčetem, jsem nakonec muž, ale vždycky se snažím všechno dobře utajit, abych ji neranil. A zásadně neoperuji v blízkém okolí našeho domu, abych ji nepřivedl do zbytečných řečí! Mohl bych se klidně chovat jako můj kamarád Vidlák, který si tahá holky i domů. Má sice svou vlastní 8

Setkání

ložnici, ale dostane se do ní jen přes obývák, kde sedí „non stop“ u televize jeho manželka. Vidlák je tak drzý, že si teď vodí domů milenku přímo před jejíma očima! Jeho nové děvče nemá žádná prsa, a tak ji snadno převléká za muže. Vždycky než vejdou do domu, v autě jí nalepí vousy, oblékne pánské sako, do kalhotek strčí bramboru a natáhne na ni manžestráky. Manželce ji představil jako Vencu, který k němu bude chodit hrát každý večer šachy. Manželka dostala příkaz, aby je při šachu v žádném případě nerušila, když ale jednou zaslechla milenčin vysoký hlas, žádala vysvětlení. Vidlák jí namluvil, že to byl Venca a že vždycky když prohrává, začne mluvit vysokým hlasem, vzdychat a pištět. Myslím si, že se Vidlákova milenka před paní Vidlákovou stejně nakonec prozradí. Buď se jí odlepí knír, nebo zapomene, že nesmí vrtět zadkem, nebo jí vypadne z kalhot brambora. Ženská ze sebe dokonalého muže nikdy neudělá, já osobně bych si radši vodil domů milenku v přestrojení za medvěda! Ale zas na druhou stranu je lepší být přistižen in flagranti s chlapem než s medvědem. Po tragédii na Karlově mostě jsem nanejvýš opatrný, některým rizikům se však vyhnout nelze. Co mužů se už například odkrylo kvůli hloupým pohlavním chorobám! Můj známý kožař tvrdí, že pouhý kondom nákaze nezabrání, nakazit se prý můžete i polibkem, podáním ruky, pohlazením hlavy a dokonce i dechem. Abych měl sex úplně bezpečný, musel bych prý mít na sobě protiatomovou pláštěnku, atomkecky, plynovou masku a ještě velkou gumovou zástěru. V zástěře by byla jenom jedna malá dírka, kterou bych prostrčil toho svého do třech kondomů oděného pitomce, který mě stál už tolik času, nervů a peněz. Tak na takovou ochranu kašlu, dneska už se dá nakonec léčit všechno. A také vás může někdo „položit“. Nějaká babiččina kamarádka, sousedka a  nebo užalovaná švagrová. Čím méně lidí 9

Kalendameron

o mých záletech ví, tím lépe, se svými zážitky se svěřuji jen těm, co umí držet jazyk za zuby. Nejlepším kamarádům, automechanikům z mého servisu, mému holičovi a naší pošťačce. Nejsem jako Vidlák, který musí každý svůj zážitek okamžitě někomu vyžvanit. Vyleze z pelechu od ženské a hned honí mobilem všechny známé, aby jim nahlásil svůj nový bod. A když se nedovolá žádnému známému, chlubí se aspoň kolemjdoucím. I  když ve srovnání s Vidlákem mlčím jako hrob, stejně mám strach, že se k babičce dřív nebo později zase něco donese. To už ale vytáhne z tepláků pistoli a odpráskne mě jako psa. Vždycky když se vracím pozdě v noci domů, potím se hrůzou, že odemknu, za dveřmi bude stát babička a  bude mi mířit na obličej svou „sedm pětašedesátkou.“ I přes svůj permanentní strach si nemohu pomoci, pud pohlavní je asi neovladatelný. Aspoň tedy u mne. Že by geny? Už můj praděda byl prý sukničkář, děda byl sukničkář, tatínek byl sukničkář a strejda Žužu byl prý sukničkář i kalhotář. To, co mě žene stále vpřed, je patrně nějaké volání rodu a já vlastně jen pokračuji v díle svých předků. Vědom si jejich odkazu, snažím se za ně dohnat to, co oni za svého života už nestihli. Na ženské při seznamování vždycky fungovalo, když jsem na ně spustil Zeidlerovou květnatou archaickou češtinou. Každý sexuální nádeník má pro navazování kontaktů svou taktiku. Jeden upoutává drahým autem, druhý roztomilým psíkem, třetí velkým baretem a  velkými deskami s  výkresy v  podpaždí. Já jsem si v mládí vystačil bez rekvizit, má zajímavá čeština ženské pokaždé šokovala a nikdy jsem tím pádem nezůstal nepovšimnut. Ty méně bystré začaly ke mně napůl obdivně a napůl nechápavě vzhlížet, ty chytřejší ze mne měly legraci. Vždycky jsem ale zaujal a nikdy nebyl už po prvním oslovení odehnán. Na stará kole10

Setkání

na si už s archaickou češtinou nevystačím a musím nasazovat další zbraně. Mám obavu, že víc než květnatým vyjadřováním upoutávám dneska drahými hodinkami, zlatou kreditní kartou a venku stojícím drahým mercedesem. Nasazuji na barmanku všechny páky. Pokládám na bar klíče s  přívěškem od mercedesu, povytahuji rukáv, abych zviditelnil své stotisícové „rolexky“ a vyrážím na zteč: „Slečno krásná, já červené jedno teploty pokojové dal bych si. Sluší vám to dnes velmi, zvláště ta sukénka odvážná.“ „Jak to mluvíš, ty hovado!“ odsekla, aniž se na mne podívala. Když ale pozvedla hlavu a povšimla si, kým byla oslovena, roztomile kňouravě se začala omlouvat: „Ježiš, promiňte, já to tak nemyslela, sem zvyklá mluvit tady s  těma mladejma idiotama a úplně mi uniklo, že ste už starej... ale tim sem nechtěla říct, že byste nebyl eště hezkej chlap. Nedotkla sem se vás tim nějak?“ „Nedotkla, na to ,hovado‘ od manželky své zákonité zvyklý jsem.“ „Vy máte eště manželku?“ „Proč manželku bych neměl již míti?“ „No, mohla už umřít... na stáří třeba... vlastně co to kecám, dyť je určitě mladší než vy, že jo... to sem se do toho zamotala... promiňte, snad sem se vás s tou manželkou nějak nedotkla...“ „Nedotkla, lhostejná je mi stejně, nerozumíme si ani duševně, ani fyzicky, ani chemicky, hledám proto porozumění u  žen jiných.“ „Vy lumpíku, vy ste svý ženě nevěrnej?“ „Nevíte, komu jinému než manželce nevěrný bych býti měl?“ „Ani sem se vás nemusela ptát, kouká vám to z vočí!“ začala se chytat. „Proč ale mluvíte jako Hus? To si děláte takle z lidí srandu?“ 11

Kalendameron

„Jsem si vědom toho, jak hovořím, však dělati s tím nemohu ničeho,“ pouštím se do své nacvičené historky. „Už za studií mých potíže s profesory míval jsem, má řeč prý něco mezi Němcovou Boženou, Jiráskem Aloisem a Čechem Praotcem. Spolužáky své tím bavíval jsem dosti, že schválně z  žertu tropím tak, mínili oni. Rodiče mí mnoho logopedů, psychologů a psychiatrů světových navštívili se mnou marně, než smířiti se s osudem mým nezbylo jim časem. Jakožto lidé někteří koktají, šišlají či ráčkují, já pro slovosled citu věru nemám a spíš opačně vše cítím. Lékaři i  rodiče mou řeči vadu přisuzují nadměrnému mozku přehřátí v dětství mém útlém. Ve vaničce matka moje vodu chladnou na kamnech i se mnou mírně přihřívala jednou a pro teploměr vodní za sousedkou spodní zaskočit se jala. Však ve výtahu uvízla a na kamnech já kojenec byl víc a více teplý. Z výtahu ven matka má když vyproštěna byla a s vlasy hrůzou zježenými do bytu když vlétla, ve vaničce s vodou vroucí bublal já již téměř.“ „A neuvařil ste si je natvrdo?“ zase neslušně zavtipkovala barmanka. „Promiňte, to mi jen tak napadlo. Já sem asi drzá, že jo!“ „Ale kdež, jste takové kůzle roztomilé, květinka voňavá, mně o let dvacet méně kdyby bylo, namlouvati pokoušel bych já se vás a bojovati bych tu o vás já se jal.“ „Prosím vás, teď sem vám vůbec nerozuměla, moh byste mi tu větu zvopakovat eště jednou a trochu pomalejc? Co to je ‚jásevás‘ a ,jásejal‘?“ „Ale na tom nesejde již, naproti chce pán nějaký objednat si cosi, obslužte jej klidně, se starcem opelichaným a životem unaveným neztrácejte čas!“ Je to nádherné stvoření, ale až na ten kňouravý hlásek. Kňourá, jako kdyby jí právě někdo umřel. A přitom je drzá jako opice! To je zajímavé, jak mě ty drzé nestydaté potvory vzrušují... když 12

Setkání

se tak ohlédnu, všechny moje milenky byly coury! O nějaké Mily jsem si také myslel, že je coura, ale časem se z ní vyklubala pěkná domácí puťka! Pěkně mě podvedla! To je zajímavé, že když máte puťku, nic vás za ní netáhne, a když máte couru, pořád vás to k ní přitahuje! Potřebujete ji kontrolovat, načapávat ji in flagranti, fackovat ji a pak se s ní udobřovat. Prostě to je něco, to je život! Ale co s hodnou puťkou! Takovou si tak maximálně můžete vzít za manželku! Ale i v manželství vám taková hodná, věrná a  pracovitá může začít lézt krkem. Nedávno psali v  novinách o  nějakém myslivcovi, který měl doma neuvěřitelně milující a oddanou ženušku. Vždycky když se vrátil z lesa, tak už mu ve dveřích podávala zouvák na boty, když se zul, hned se na boty vrhla a vyčistila je, pak mu rychle naservírovala večeři, když přicházel ke stolu, rychle mu odstrčila židli a podala lžíci, když se pokecal, rychle ho sama otřela, celý večer se ho neustále ptala, zda něco nepotřebuje, odháněla od něj mouchy, jen jednou zívnul, už mu rychle běžela odestlat, ještě se nedošoural z koupelny do ložnice a už stála u postele a držela v ruce jeho noční košili. Když se probudil, už zase stála u postele a v ruce měla jeho župan, když přišel do kuchyně, už měl na stole přichystanou snídani, když se měl k odchodu, zase už stála v předsíni v pozoru a v ruce držela jeho plášť a ten zouvák. A přesně stejně otrocky se o něj starala dvacet let. No – a jednou přišel myslivec z lesa domů, otevřel dveře a když tam zase stála s tím svým oddaným obličejem a se zouvákem v ruce, odhodil flintu a tím zouvákem ji umlátil. Ani sousedé, ani advokát, ani soudce to vůbec nemohli pochopit. Já ano. Barmanka obsluhuje na druhé straně baru nějakého obstarožního seladona, ale jak může, loupne po mně očima. Začínám být do ní blázen! Láska holt kvete v každém věku, asi i ve sto 13

Kalendameron

letech, když vám podrží pětadvacítka. Ano, kvete ve mně láska, kvete ve mně touha, kvete mi bohužel i nos – zřejmě v důsledku celoživotního popíjení. Ale tady té ukňourané květince to asi nevadí, jinak by po mně tak nekoukala. Ale já koukám ještě víc, to musím sebekriticky přiznat. Tak jako děcko musí mít ve vlaku vždycky místo u okénka, tak já musím na baru vždycky sedět tam, kde se barmanka shýbá pro sodovky. Dneska jsem toto velmi výhodné místo urval zase pro sebe a mám dvakrát lepší výhled než ostatní. Mí sousedi na baru se ale tváří velmi spokojeně, zřejmě jim stačí výhled omezený jen na horní barmančiny vnady a konzumují více než chvályhodně. Toho starého frajírka, co mu teď „Květinka“ nalila, znám! Pane Bože, vždyť je to Merda! Ten ale vypadá! Zub času na něm pěkně zapracoval! Přesto je na tom asi lépe než já. Má ještě vlasy, je štíhlejší, nehrbí se – ale ksicht má zmuchlanější! A má pěkné pytle pod očima! Neviděl jsem ho nejméně třicet let! To je zajímavé, jak mi je i po tolika letech blízký! Byli jsme jak dva bratři. Rval jsem se s  ním sice o  každou ženskou, ale s nikým jiným jsem si tak nerozuměl. Měli jsme stejný humor, stejnou hantýrku, stejné povahy, stejný smysl pro humor, stejné politické názory, stejné vzdělání, a  dokonce i  přibližně stejně dlouhé. A pak se kvůli jedné slepici nesmyslně rozejdeme a jeden druhému si klidně zmizíme ze světa! Často se mi po něm zastesklo, zvláště ve chvílích potřeby se někomu fundovanému pochlubit. Moc se za ta léta nezměnil – a zase mi, potvora, leze do zelí! No samozřejmě! Jen ji oblbuj!... A to je mi nadělení! Láska Květinky ke mně je ohrožena – Merda před sebe na bar pohodil klíčky od lamborghini! Ten padouch si asi také špatně nežije! Jakpak asi přišel k penězům? Vždycky se pokoušel malovat, bylo by ale o něm slyšet, kdyby 14

Setkání

dobře prodával obrazy. A že by zbohatnul na strojařině, to bych se také divil. Někdo mi, myslím, říkal, že jeho manželka restituovala barák na Václaváku a že tam má Merda ateliér. Takže utrácí její prachy! Já se na to vykašlu, zase nasazuje ten svůj nevinný pohled! Snad jí v šedesáti netvrdí, že měl jen jednu a že ho zradila s nejlepším kamarádem! Takhle vždycky začínal! I když jich měl tenkrát za sebou nejmíň tři sta, ženské mu na jeho zoufalý obličej vždycky nalítly! Všichni chlapi se před ženskými naparují, předvádí se před nimi ve sportu, posilují, perou se kvůli nim, a přesto jsou většinou neúspěšní. A tenhle pacholek ženské nakecá, že ho jeho milá zradila, že pro něj nemá smysl žít, rozbrečí se – a má další bod. Neuvěřitelné, co ženských je schopno podržet ze soucitu! S archaickou češtinou dělám ze sebe také trochu vola, ale to, co ze sebe asi dodneška dělá Merda, je už na mne moc. Když chce mít člověk hodně ženských, hrdost a  čest musí jít samozřejmě stranou, ale všechno má své meze. Když jde hodně do tuhého, jsem ochotný prosit, klečet na kolenou, možná i nabírat moldánky – ale brečet nikdy! Když jsem před ženskou neuronil slzu v mládí, nebudu ji ronit dneska v  šedesáti letech! Na souboj těmito zbraněmi nepřistoupím! Ať si Merda kňučí jak chce, já se ponižovat nebudu, není nic směšnějšího než plačící zamilovaný dědek! Barmanka se už po mně ani nepodívá, takže Merda hučí úspěšně. Doufám, že už jí také řekl, že je básník René Meron. Ve skutečnosti se jmenuje Boris Opička, ale když napsal ve škole pár hloupých zamilovaných básniček, dal si vznešené básnické jméno René Meron. Ježiši, to byl vůl! Na ženské mu to ale fungovalo, účel holt světí prostředky! René Meron! Je ale fakt, že se pod jménem Boris Opička srdcervoucí zamilované básně psát nedají. Na našem francouzském gymnáziu jsme mu samozřejmě 15

Kalendameron

začali hned říkat „Merde“, což ve francouzštině znamená „hovno“. Proti přezdívce protestoval, ale s přijatelnějším oslovením „Merdo“ se nakonec smířil. Květinka na Merdu zúčastněně zírá, je to jasné, vzbuzuje lítost! Na buzení lítosti byl vždycky virtuóz, s jednou paničkou to ale trochu přehnal. Tak brečel, že ho jeho láska opustila a že si asi sáhne na život, že se panička vyděsila a rozhodla se pro záchrannou akci. Svlékla se a nalhala mu, že se ráda miluje s poníženým mužem, který je spoutaný. To víte, to bylo něco pro úchylu Merdu! Velice ochotně se nechal vysvléknout do naha a připoutat řemeny k železné posteli. Panička ale hned běžela vedle do místnosti a zavolala do blázince. Merda sice v blázinci neskončil, ale dopadl ještě hůř. Když nahý a připoutaný k pelestem postele toužebně očekával sex, ve dveřích se místo nahé paničky objevili dva zřízenci z psychiatrické léčebny, z nichž jeden byl otec jeho vážné známosti. Svět je zkrátka malý. Mám pocit, že jsem s Merdou zase prohrál. Květinka už ho utěšuje, chytá za ruku, zajímalo by mě, co jí nakecal. Třeba se rozplývá nad nějakou její vadou na kráse! To byla také jedna z jeho velkých zbraní, která ho často dovedla k vítěznému cíli. Na svých potenciálních obětech nezkoumal jejich přednosti, ale naopak se na nich snažil objevit nějaký defekt. Když nejistou dívku odtáhl do ústraní, začal nadšeně obdivovat její nedostatek, ze kterého měla až dosud komplex méněcennosti. Merda tvrdil, že žádné cudné ženské neexistují. Když se prý ženská nechce nechat hned na prvním rande svléknout do naha, není to proto, že by byla tak zvaně slušná, ale protože se stydí za nějaký svůj handicap. A když jí prý vadu na kráse pochválíte, zábrany okamžitě padnou. O správnosti této jeho teorie jsem přestal pochybovat po na16

Setkání

šem společném zážitku s pravidelnou návštěvnicí kavárny Slávie „Pyšnou Irmou“. Měla velká ňadra, krásně tvarované boky, inteligentní obličej, auto – zdánlivě byla bez chyby. V kavárně ji nepřetržitě obletoval roj místních povalečů a sexuálních loudilůvčetně mne a Merdy. Nejméně pěti loudilům se podařilo Pyšnou Irmu dotlačit do soukromí, nikdo však nebyl úspěšný. Úspěchem se chlubil jen Bohouš Růžička, o kterém bylo ale všeobecně známo, že strašně lže. Já a  Merda jsme vyčkávali a  dávali raději přednost ošklivým, které nekladou žádný odpor. Měli jsme tou dobou dost práce se studiem, nechtěli zbytečně ztrácet čas, a tak šli jen „na jistotu“. Když jsem ale složil jednu zkoušku nečekaně už v prvním termínu, rozhodl jsem se ušetřený čas obětovat na Pyšnou Irmu. Riskl jsem to a  začal ji „rozpracovávat“. Pane Bože, těch idiotských procházek po Stromovce a Divoké Šárce! Těch blbých filmů, divadel a nudných výstav! Jednou mě dokonce přinutila obléknout se do tmavých šatů a  jít do Národního divadla na „Prodanou nevěstu“! Neuvěřitelné, co je člověk ochotný vytrpět kvůli jednomu usmolenému bodu! Irma se sice po každé naší společenské akci nechala zatáhnout do vypůjčeného bytu, nikdy jsem to ale nedotáhl dál než ke třem rozepnutým knoflíčkům u blůzy. Asi po týdnu jsem měl její cudnosti dost a rozhodl se, že už jí dám jen jeden den. Na poslední schůzce se ale začalo překvapivě schylovat k zásadnímu zlomu. Jako by cítila v  kloubech, že nádoba mé trpělivosti začíná přetékat. Po koncertě Českých madrigalistů jsme zapadli ke Šmelhausům, kde se mi podařilo Irmu celkem uspokojivě opít. Ve tři ráno jsme se odpotáceli do bytu, ve kterém jsem odpoledne vyšrouboval všechny žárovky, zamkl všechny židle do špajzu a po zemi rozházel rozbité sklo a připínáčky, aby bylo možno usednout jen na gauč. Posadil jsem se těsně vedle Irmy a dal se do „poslední bi17

Kalendameron

tvy“. Spustil jsem, jak mě nikdo nemá rád, jak jsem v ní konečně našel člověka, pro kterého má smysl žít, jak si nedovedu představit život bez ní, jak mám rád přírodu, zvířata a své rodiče, jak dávám v nemocnici zadarmo krev a jak jsem jednou zachránil tonoucí dítě. Neřekl jsem jen, že jsem v Pardubicích šťastně ženatý a že se mi před půl rokem narodila krásná holčička. Že jsem ženatý se mi v Praze podařilo naprosto utajit a nevěděli o tom ani mí nejlepší kamarádi! Pyšná Irma nebyla úplně ze dřeva, a tak se po přívalu mých láskyplných něžností nechala nahoře vysvléknout. Kdybych bez dalšího protahování směřoval přímo k cíli, možná bych tenkrát uspěl. Dnes nechápu, proč jsem ji uchopil za zátylek a z nějakého nepochopitelného důvodu jí otevřenou dlaní sjížděl po nahých zádech směrem dolů. Uprostřed zad se mi ale ruka nečekaně zarazila o nějakou velkou bradavici. Irma se zastyděla, vyskočila, rychle se oblékla a byl jsem zase tam, kde jsem před týdnem začal. Nezbylo mi než kapitulovat. Když jsem druhý den asi dvaceti kamarádům svůj poslední zážitek do detailu vypravoval, všiml jsem si, jak při zmínce o velké bradavici Merdovi nadšeně zazářily oči. Za chvíli už seděl v boxu vedle Pyšné Irmy a zcela jistě se jí svěřoval, že ho na ženách nejvíce ze všeho vzrušují bradavice, že je to možná proto, že se mu jako malému chlapci dostala do rukou lékařská kniha s fotografiemi krásné nahé mladé ženy, která byla posetá bradavicemi. Určitě jí něco takového nakecal, protože už druhý den ohlašoval svůj další „zářez na pažbě“. Přiznám se, že mě Merda inspiroval, díky jeho účinné metodě jsem dosahoval bleskových úspěchů zejména u žen s malými ňadry. Nikdo by neřekl, jak ženu nevybavenou vnadami lehko přesvědčíte, že prsa má každá „husa“ a že vrchol ženské krásy je 18

Setkání

nemít na hrudi nic. A nebo jak ušatou lehko přesvědčíte, že není nic víc sexy, než velké odstálé uši. Vsadím se, že by Merda přesvědčil i hrbatou, že její hrb je sexy! A že je daleko lepší než nějaká blbá prsa, protože se při běhu směšně nehoupe a ani ve sto létech nezačne viset. Květinka se zase konečně přesunula na mou stranu baru. Ohýbá se pro sodovku, mám pocit, že se schválně zbytečně moc předklání. Že by vábila samečka? Ale proč tak starého? Pravda, nemá tady, chudák, dneska moc na výběr! Já a Merda – vyložení vysloužilci, chlap vpravo – ještě pokročilejší veterán a ti dva vlevo – homosexuálové. Jediný přijatelný se zdá být hezky oblečený notorik, kterému bude tak třicet let. Je sice mladý a celkem pohledný, je mu to ale houby platné, když mu každou chvíli ukápne z  levého koutku slina. Touto zdánlivou maličkostí se, díky Bohu, ocitá mimo soutěž. A podívejme ty dary! Květinka jde pro další sodovku! A přitom nemusí! Má přece ještě jednu skoro úplně plnou na pultě! Že by mi přece jen dávala přednost před Merdou? A teď se v té base krásně přehrabuje, přerovnává láhve, to je nádhera! Život je stejně krásný! Tomu, co vynalezl tanga, bych dal Nobelovu cenu! Ty tvary! Ta pleť! Nevídaná, opravdu nevídaná krása! Škoda, že tu se mnou nesedí moje babička... ta by koukala, jak koukám! Mám důvod zapříst s Květinkou delší hovor. Objednám si další pití a pošlu po ní vzkaz Merdovi. Květinka se zvedá a naše pohledy se konečně zase střetávají. Využívám příležitosti a bleskurychle ji oslovuji: „Prosby dvě já mám k vám. Jednak prosil bych o decky další dvě a jednak vzkaz ošoustovi naproti sedícímu v saku tom kostkovém vyřídil bych rád.“ „Proč mu tak vošklivě řikáte?“ zamračila se na mne. „Co mu mám říct?“ 19

Kalendameron

„Vy sdělte jemu, že mne vzrušuje velmi pytel pod levým okem jeho.“ „To mu mám vopravdu říct?“ divila se Květinka. „Nemá náladu na takový srandičky, je na dně, umřela mu minulej tejden manželka. Prej na ňákou septikopyémii.“ „Spadla do septiku?“ klidně vtipkuji, protože vím, že Merda lže. „Kousla jí prej doga do vobličeje, dostala sepsi a umřela,“ křečovitě zvážněla Květinka. „Slečinko,“ snažím se ji přivést k  rozumu, „přesto vzkažte jemu, že pytel ten levý sluší mu velmi a pak se mnou vsaďte se o  láhev Napoleona vystavenou v  regále tomto, že žena jeho žije!“ „Proč by si to vymejšlel? Nemá zapotřebí si dělat takovoudle blbou srandu. Je to ňákej inteligentní a citlivej člověk.“ „To já neberu jemu, ale vsaďte se, že živá jest!“ „A jak mi to dokážete?“ „Že přivedu ji v hampejz tento.“ „Nejsme žádnej hampejz, helejte!“ načepýřila se. „Já vám teda věřim, ale nechápu důvod, proč na mě hraje nešťastnýho.“ „Protože spadeno na prdelku vaši hezkou má. Stejně tak jako já.“ „Ste dva starý debilové, senilové nechutný!“ zakňourala a usmála se. „Vás bych chtěla mít doma!“ Květinka do mne škádlivě strčila, šla nalít „uslintanému“ do whisky sodu a pak se vrátila k Merdovi. Zřejmě mu vyřizuje můj vzkaz, protože svou roztomilou na krátko ostříhanou hlavičkou hodila mým směrem. Merda vstává, jde ke mně – ten bude zírat, až mě pozná! Ten zařve! Nemá ani ponětí, kdo je ten drzoun, co si dělá legraci z jeho vady na kráse. Aby mi ale nestačil dát pěstí 20

Setkání

ještě dřív, než mě pozná! Nasazuji pro jistotu agresivně přátelský úsměv, třeba se zarazí a budu mít čas mu napovědět. Už je pár kroků přede mnou, ani se na mne nedívá, je asi pěkně vytočený! K mému údivu se ale zastavil u jednoho ze dvou teploušů a  bez varování mu zakroutil nosem tak, až mu vytryskly slzy. Pane Bože, ta holka je trdlo! Asi mu řekla „támhleten plešatej naproti“ a ten buzik je stejně holohlavý jako já! Jeho kamarádíček do Merdy vráží, schyluje se ke rvačce, musím zakročit. „Pánové, nechte toho, to je nedorozumění, já sem viník!“ zasahuji do sporu a objednávám napadenému teploušovi dvojitou whisky. Merda na mne konsternovaně zírá, zkoumá můj vyžilý obličej. Už asi tuší nějakou legraci, ztrácí agresivní výraz a podezřívavě se na mne začíná usmívat. „Ty vole, já tě vodněkad znám a nevim vodkaď!“ drbe se na zátylku. „Promiňte velmi,“ snažím se mu pomoci, „já legraci si nedělal, mně opravdu líbí se pytel pod levým okem vaším.“ Malý kousek mojí češtiny mu úplně stačil. Hned se na mě vrhá, objímá mě, dokonce má slzy v očích. Překvapuje mě jeho nostalgie, nevypadá to, že dojetí jen hraje. „Já se zbláznim! Kalouši, ty vole! Já bych tě podle ksichtu vůbec nepoznal! Z  tebe snad zbyly jen ty kecy! To snad neni pravda! Já si řikal, která bestie se mi tady montuje do tý mladý kozatice – a von to samozřejmě pan inženýr Kalenda! Kde máš vlasy, ty vole?!“ „Sem rád, Merdo, že si taky nezměnil svoje přesvědčení, že si pořád stojíš za svym!“ „Máš pravdu. Ale takle hezky mi to, ty vole, už dlouho nikdo neřek! Ano, sem pořád stejnej a pořád sem vochotnej za svou věc položit i život. Fakt! Minulej tejden mě muj drahoušek do21

Kalendameron

mácí málem zabil! Kvůli ňákýmu blond vlasu v  podvlíkačkách po mně vrhla kuchyňskym nožem a  málem sem to koupil, ty vole!“ „Takže tě má ráda. A koho sis vůbec nakonec vzal?“ „Prosim tě,“ zvážněl Merda, „to neni důležitý, budeme radši mluvit rovnou k věci. Co ženský? Pořád dobrý?“ „Proč myslíš, že sem tady?!“ „Ani nevíš, Kalouši, jak sem rád, že si se taky nezměnil, že si na starý kolena nezblbnul a nezačal bejt věrnej. To bys neřek, co takovejch dneska je! Fakt! Je to dneska jeden věrnej blbec vedle druhýho! A nedovoláš se! Kalouši, udělal si mi radost! Jen mě trochu mrzí, že se musíš montovat zrovna tady do tý! No neřikej, že se do ní nemontuješ!“ „Montuju, nemontuju,“ kroutím se, „jenom zlehka tady s ní koketuju, ale moc si vod toho neslibuju. Sice po mně slibně čumí, ale jak sem si všim, po tobě taky.“ „No to víš, taky dělám co můžu, mladý maso je mladý maso.“ „To je zajímavý,“ rozesnil jsem se,“ jak létama začíná bejt člověk fajnšmekr. Ve třiceti nám bylo jedno, jak je to starý, stačilo, když to byla ženská a když to bylo povolný.“ „To je fakt,“ souhlasil se mnou Merda, „ve dvaceti bysme vlezli třeba i na devadesátku!“ „Jak to ten Bůh chytře vymyslel, aby měla každá ženská až do smrti pořád šanci.“ „Ty si děláš srandu, Kalouši, ale ke mně chodí sedět modelem ňáká sedumdesátiletá bába a pořád se mi vnucuje, jestli ji nechci namalovat nahou. A pořád se na mě chlípně dívá! Úplně jasně mi dává najevo, že by si eště dala říct! Kdybych neměl k dispozici plno jinejch mladších modelů, tak nevim, jestli bych se nenechal po takovejch dvou flaškách ukecat. Ale co tobě budu 22

Setkání

vyprávět! Tys měl u tý muziky taky asi pěknou armádu ženskejch, co! Taky se to bude blížit k tisícovce, co!“ „Čoveče, víš že ani nevim! Počítal sem to asi do pěti set, pak na mě doma něco ruplo a babička měla ale tak blbý kecy, že mě úpl­ně votrávila a přestal sem to počítat! A ty víš kolik si toho měl?“ „No dost!“ zatvářil se pyšně Merda. „Nebudeš tomu ale věřit, nejvíc to sekám teďka na starý kolena! Díky tomu, že sem se dal na akty. Čoveče, to je zajímavý, že i když se ty holky svlíknou za úplně jinym účelem, stejně to na ně vždycky nějak vleze. Asi je vyrajcuje jejich vlastní nahota. Nevim.“ „Prosim tě, Merdo, někdo mi řikal, že máš ateliér v ňákym velkym baráku na Václaváku, kterej restituovala tvoje manželka. Nemáš strach, že to na tebe rupne? Znáš přece to pravidlo ,Co je v domě, neni pro mě.‘ Já se tim teda taky neřídim, ale vždycky sem si myslel, že ty seš trochu bojácnější než já.“ „To teda čumim, jaký ty máš vo mně vědomosti!“ zarazil se Merda. Byl zjevně překvapen, že vím o jeho baráku, nicméně se nezačal vyptávat na zdroj mých informací a raději reagoval na otázku. „Mám strach. To víš, že je vo hubu voprašovat svoje modely v baráku, kde vo tři patra níž sedí muj Drahoušek domácí u televize. To pravidlo ,Co je v domě, neni pro mě‘ ctim, ale řídim se taky pravidlem ,Co platim, to klátim‘. Víš kolik těm kačenám dávám na hodinu? Tři kila! Tolik si neveme ani inštalatér! Ale to se ti tady pořád svěřuju jenom já! Za třicet let se ke mně vo tobě nedoneslo vůbec nic! Co vůbec děláš, ty vole? Nekecej, že si zustal u prkna! S těma klíčkama vod nejnovějšího mercedesa na to nevypadáš!“ „To víš, na mládí, krásu a sílu už ty holky neurvu, tak si mu23

Kalendameron

sim vypomáhat jinak. Ale ty s tim svym lamborghini taky moc nevypadáš, že by ses spolehal jen na svuj zjev.“ „Nezamlouvej to, do pytle,“ rozčílil se Merda, „ přiznej se, co děláš!“ „Já ti řeknu, co dělám, ale nesmíš to nikomu vykecat, přísahej!“ „Přísahám!“ „Přísahej na svou smrt, že si to vopravdu necháš pro sebe, tady přestává legrace.“ „Přísahám na svou smrt, že si to nechám pro sebe!“ „Tak já ti to teda vyzradim. Víš, mám takový tajný poslánídělám úplný hovno.“ „No tak to si spolu nemáme co vyčítat! My restituovali, ale jak si se dostal za vodu ty? „Ňákou tu korunu holt mám, ale ne díky strojařině… nebo, nedej Bože, díky muzice. Prostě sem dost dědil po německym strejčkovi. To víš, trochu sporně. Znáš to. Musel sem se doživotně rozhádat s několika bratrancema a sestřenicema, jak to tak v rodinách chodí, ale nakonec to pro mě vyznělo celkem příznivě a  nemusim do smrti máknout. Takže se teď už můžu věnovat jenom svýmu ušlechtilýmu koníčku.“ Merda byl zjevně spokojen, že není sám, kdo v pokročilém věku ještě takhle vyvádí. „Kalouši, tak mi ale neřikej, že ty neriskuješ!“snažil se ze mne dostat víc. „Neřikej, že po tobě stará nejde!“ „To víš, že de,“ posmutněl jsem. „Největší malér sem měl asi před deseti letama. Představ si, že mě tenkrát ubrečela ňáká holka, abych s ní chodil. Zpronevěřil sem se svojí starý zásadě ,Třikrát a dost‘ a pěkně sem na to doplatil! Nejdřív mě ubrečela, aby eště po čtvrtý, pak mě ubrečela, aby už pořád a že jestli jí 24

Setkání

vodmítnu, že si něco udělá. Řikal sem si, že mě asi strašně miluje, když tak pořád brečí a už sem váhal, jestli se nemám kvůli ní rozvýst. Vážil jsem si toho, že tak mlaďoučká holka dělá scény kvůli takovýmu starýmu dědkovi! Ale pak sem s ní šel jednou na procházku do parku a vona se tam strašně rozbrečela nad ňákym malym broučkem, protože mu chyběla jedna noha! A  za chvíli zase začla strašně brečet, když na cestě ležela uschlá růžička. A pak se rozbrečela nad ňákym starym dědkem, kterej jenom trochu kulhal. Prostě se na tý procházce asi desetkrát rozbrečela kvůli úplnejm hovadinám. A tak sem procitnul a hned sem jí zapudil. Ale co se nestalo, kamaráde! Za tejden přišla k nám domu s tim, že je v tom. A babička tu hrůzu zaslechla z kuchyně! Zkopala mě tenkrát jako koně, rozbila mi vo hlavu lampičku, přerazila vo mě rouru vod luxu, prostě řádila jako saň. Klečel sem na kolenou a přísahal sem na smrt všech našich příbuznejch, že sem s tou holkou nic neměl, že je to ňáká kráva z kavárny a že je to blázen. No a na to už babička trochu slyšela a začala se pomalu uklidňovat.“ „Prosím tě, jaká pořád babička?“ skočil mi do vyprávění Merda, „nemluvíš tak trochu z cesty?“ „Promiň,“ chytám teď Merdu kolem ramen já. „Zapomněl sem, že sme se třicet let neviděli. Babička, to je moje manželka Maruška!“ „Když jí řikáš babička, tak to už máte teda taky vnuky? „Babička sem jí začal řikat hned po svatbě, když náš syrskej křeček ve sklenici vod vokurek vrhnul mladý.“ „Ty si vůl!“ „Víš, co je zajímavý?“ zasnil jsem se, „chvíli tady spolu kecáme a  vůbec mi nepřipadá, že je tady ňáká třicetiletá časová díra!“ 25

Kalendameron

„Máš pravdu, ty vole. Taky mám pocit, že uběh tak tejden, co sme se neviděli.“ „Prostě mi babička řekla,“ pokračuji ve vyprávění, „že teda dobře, že mi věří, ale že si to prověří. Hned sem za tim ubrečenym magorem jel, abych ho ňák zpacifikoval. Seděla v  tý svý komůrce v koutě na zemi a brečela jako želva. Přisahala, že mi nezahnula a  že ani neměla možnost – že prej sme byli pořád spolu. A  měla pravdu, vopravdu sem byl pořád s  ní! Neviděli sme se asi jen pět dní, když byla v nemocnici kvůli slepýmu střevu. A tak sem jí na to brečení zase skočil, zase sem jí uvěřil, že je do mě strašně zamilovaná a že by mi nebyla schopná zahnout. A zase sem uvěřil, že autor jejího jinýho stavu sem já. Jenomže já si byl tak jistej, že sem žádnej průser neudělal! Nebyl sem už žádnej dvacetiletej nepříčetnej pitomec, kterej vo sobě vůbec neví, když se k tomu dostane!“ „Kalouši, ty vole,“ vytřeštil na mne oči, „vona byla na voperaci slepýho střeva? Víš co se stalo na ňáký gynekologii v Brně? Skoro všechny ženský, který tam byly voperovaný a hospitalizovaný, přicházely po návratu z  nemocnice do jinýho stavu. No a jednou tam byl na voperaci ňákej vošklíbr, kterej neměl nikdy žádnýho chlapa ani vomylem a stejně se po návratu domu voctnul v jináči. Bylo jasný, že jí to musel upíchnout někdo v nemocnici. Ale to taky vypadalo nemožně, protože celou tu dobu ležela na pokoji se třema dalšíma babama. Tak se to začalo zkoumat a představ si, ty vole, že se zjistilo, že tam dělal pomocný práce nějakej mongolík, kterej po voperacích přepravoval všechny ženský na pokoje. Eště v narkóze je vozil na vozejku z voperačního sálu ven na chodbu a pak výtahem vo patro vejš na lůžkový voddělení. No a von je v tom výtahu zřejmě všechny hobloval! Dělal tam asi dva roky a  denně se tam voperuje asi pět žen26

Setkání

skejch! Tak počítej! Pětkrát tři sta šedesát pět… krát dva. To je cirka tisíc pět set ženskejch. Kam se na něj serem!“ „Tady je ten blbej moment, že v narkóze ty ženský z toho nic neměly.“ „Vono to tak možná bylo pro ně lepší! Představ si, že přídeš k so­ bě ve výtahu a šoupe tě úplně cizí mongolík, kterýho nemáš rád.“ „A kterej nemá rád tebe!“ dodávám pohoršeně. „No, dovedeš si to představit!“ „Promiň, že si to radši nebudu představovat. A radši ani nebudu myslet na to, že taková věc postihla tu mojí ubrečenou.“ „A jak to dopadlo?“ šibalsky se na mne podíval Merda. „Bylo to tvoje, nebo nebylo to tvoje?“ „To sem se nikdy nedověděl. Ale ukecal sem jí, že když si to nechá vzít, že se rozvedu, voženim se s ní a eště jí koupim ňákýho novýho sporťáka. Tak se nechala ukecat a na ten potrat šla.“ „No a co dál?“ „Jak co dál? To je všechno.“ „No jo, promiň, já sem úplně blbej, chtěl sem se tě zeptat, jestli si aspoň něco splnil.“ Oba jsme se zasmáli, já trochu smutně, uvědomil jsem si, že je mi jí s odstupem doby trochu líto. „Nebuď smutnej, dyť si jí to nakecal vlastně pro její dobro,“ snažil se mě utěšit Merda, „dyť je to nakonec jedno, jestli tam někde doteďka brečí kvůli tomu, žes jí podrazil a nebo proto, že vobjevila na zemi mravence bez hlavy.“ Ani tato Merdova poznámka mě moc nepobavila, jsem cynik, ale nemám rád cynické vtipkování na můj úkor. Měl jsem ji svým způsobem rád a tak jsem se jí musel trochu zastat. Chytil jsem Merdu kolem ramen a snažil se při svém už dost ovínělém stavu co nejlépe artikulovat: „Víš, kamaráde, já zas nejsem takovej 27

Kalendameron

surovec, jak si myslíš. Původně sem nic takovýho neměl v úmyslu. Já jí věřil, že nelže, ale myslel sem si, že si ten jinej stav jenom vsugerovává, že má tohlento tak zvaný hysterický těhotenství. To je docela běžnej případ, jedna moje známá holka to měla.“ „To je přesně vono,“ začal se zase rozčilovat Merda, „to sou celý ženský! Hysterický těhotenství! Maj takovýhle nemoce, protože sou to hysterky! Jak to, že mužský nic takovýho nemaj! To je jako kdybych, ty vole, já měl hysterickou prostatu! Nebo jako kdybych se snažil mýmu Drahouškovi domácímu nakecat, že mám jenom hysterickou kapavku!“ „Kamaráde,“ snažil jsem se ho uklidnit,“ musíš ty báby chápat, maj to těžký, maj jen dvě možnosti. Buď se nikdy nevdaj – a  nebo se vdaj, namrskaj si děti a  ty jejich starý pak začnou šmejdit za mladejma.“ „Jako my dva,“ neopomněl poznamenat Merda. „Poď, ťuknem si na naše manželky!“ „My sme, kamaráde, eště dva beránkové!“ říkám Merdovi. „Já znám ňákýho Dušana Vošahlíka a  kam se my dva na něj hrabem! Já nevim jak ty, ale já uloupnu maximálně tak dva kousky tejdně, ale von když jeden den nemá ňákou novou ženskou, tak běhá po bytě s vyvalenejma vočima a s naběhlou žílou na čele, jako kdyby ho někdo vodpojil vod ňákýho životně důležitýho přístroje!“ „To je teda ňákej těžkej případ!“ „A představ si, že i když má takovejch ženskejch, tak na něj doma eště nic neruplo! Ze svý starý má strašnej vítr, a tak je prej strašně vopatrnej. Řikal mi jednou, že kdyby na něj něco prasklo, že by ho bez milosti podřízla jako podsvinče. Má v tý spoustě ženskejch strašnej bordel a  kolikrát si prej ani neuvědomuje, že je doma. Nejvíc se bojí, že se splete a manželce řekne jinym ménem. 28

Setkání

Ze začátku pro jistotu voprašoval zásadně jenom ženský, který měly křestní méno stejný jako jeho stará. Měl jenom samý Jany! Ale když mu Jany došly, musel šáhnout po Evách, a  tak koupil manželce psa, kterýmu dal méno Eva. Když se přeřek a řek svý starý ,Evo‘, tak se nic nedělo, myslela si, že mluví na psa. Pak ale Dušanovi došly i Evy a musel se pustit do Marií. Musel ovšem koupit druhýho psa a dát mu méno Máňa. A tak to pokračovalo a pomalu se mu v kvartýru začaly hromadit zvířata. Časem mu doma přibyla eště kočka Anča, želva Dana, kanárek Monika, syrskej křeček Mirka, hroznýš Květa a eště další nesmyslný zvířata s ženskejma lidskejma ménama. Manželka si myslela, že mu hráblo.“ Příběh maniaka Dušana jsem nedokončil, mé vyprávění bylo přerušeno nečekaným vzruchem, o který se postaral Uslintaný. U baru tak hezky spořádaně a tiše seděl, příjemně se usmíval, nelíbily se mi na něm jenom ty odkapávající sliny a omítkou obílená záda. Asi jak se někde v průjezdu otřel o zeď. Ale jinak působil opravdu velice slušně a seriózně. A tenhle hodný člověk se najednou skácí z barové židličky na zem a rozbije si o hranu barového pultu hlavu! Skočili jsme k němu a nevypadal ani trochu dobře! Ležel bez hnutí na zemi a vedle hlavy se mu začala tvořit loužička krve. Jak je to nespravedlivé! Všichni opilci tady řvou, hádají se, strkají do sebe, drze plácají barmanku po zadnici a  nic se jim nestane – a  tenhle tichý slušný člověk se tady možná zabil! Merda telefonuje pro záchranku, já s ostatními se snažíme poskytnout Uslintanému první pomoc. Bezvládné tělo a kaluž krve u hlavy působí hrozivě, uklidňuje nás jen jeho spokojený úsměv na tváři, připomínající spíše sladký spánek než mdloby. Teplouš s ukrouceným nosem je naštěstí lékař a odborně se pídí po příčině krvácení. Když konstatoval jen překousnutý jazyk, všichni jsme si oddychli, měli jsme podezření na proraže29

Kalendameron

nou lebku! Doktor má určitě pravdu, jeho diagnóza má logiku, když se ten chlapec na nás dobrosrdečně usmíval, měl pořád vypláznutý jazyk. Jak padal, škrtnul asi bradou o sesli. „Doufám, že mu ta slina nekape z huby i za střízliva. Dělá prej v hospodě U Roubíčků kuchaře. Už si tam radši nedám nic k jídlu,“ ošklivě podezřívá Uslintaného Merda, místo aby ho politoval. Když saniťáci Uslintaného odnesli, vše se uklidnilo a v baru opět zavládl řev, cinkání sklenic a „techno“ z juboxu. „Alkohol, kamaráde,“ reagoval na debakl Uslintaného Merda, „to je metla lidstva!“ „To mi povídej!“ souhlasím.“U muziky sem takovejch expertů poznal stovky!“ „A pořád eště hraješ ragtime?“ dal mi nečekanou otázku. „Ty se na to pamatuješ? To teda čumim!“ „Pamatuju si, žes hrál dost blbě, ale u toho piána ti to hrozně slušelo! Ale vo to ti asi hlavně šlo.“ „Dík za lichotku, ale máš nakonec pravdu, těm mejm muzikantskejm liduškám to stačilo jak hraju.“ „Ale stejně to byly časy!“ pod vlivem alkoholu začíná už trochu blábolit Merda. „Třicet let už to je, ty vole! Kdy sme to vlastně naposled spolu řádili?“ „Nevim, jestli to bylo naposled,“ také blábolím, „ale bezpečně si vzpomínám na náš poslední společnej mejdan. Pamatuješ? Vybavuje se mi to naprosto živě! Bylo to v tom baráku, co se měl bourat.“ „Pamatuju!“ vzpomněl si okamžitě Merda a opilecky se rozesmál. „Naprosto jasně se pamatuju!“ Začal jsem si vybavovat detaily a začal se smát, až mi tekly slzy. 30

Setkání

„Byl to byt, kde nebylo vůbec nic. Pamatuješ?“chytám Merdu za krk.“ Ani jedna věc tam nebyla! Ani třeba kus zmačkanýho papíru tam nebyl! Ani vohryzek, ani hřebík. Ani pavouk tam nikde nelez!“ „Pamatuju. Jenom holá podlaha a holá stěna,“ přitakával. „Byli sme tam jenom my dva, flaška kořalky a ta zrůda, co sme těsně před tim klofli na ulici. Pamatuješ?“ „Pamatuju, ty vole,“ zajíkal se smíchy Merda, „taky to vidim naprosto živě!“ Když Merdu něco opravdu pobavilo, měl hrozně nakažlivý smích, a tak jsem se od smíchu také zajíkal. „A pamatuješ, jak ta vobluda vypadala?“ připomínal jsem mu další komické momenty. „Nechápu, jak sme na to mohli vlízt! Ksicht jak zadek, prsa jak kokršpaněl uši a  byla taková ňáká strašně srandovně paťatá! Já se pamatuju, jak sme se pak spolu v tramvaji smáli až na kolej. Byli sme holt mladý a bylo nám úplně jedno, na co vlezem. Už sem pak toho vošklíbra nikdy ani nepotkal. Tys jí, Merdo, eště někdy viděl?“ Merda nebyl k utišení a nebyl schopný pro smích odpovědět. Ale trval jsem na jeho odpovědi. „Ty prase, tys jí eště někdy potkal, přiznej se! A zvopakovals to, že jo!“ „Jo,“ přiznal se úplně rudý od smíchu Merda, „zvopakoval a víckrát! Vzal sem si jí a dodneška s ní bydlim. A mám s ní tři děti, ty vole!“ Nikdy v životě jsem z bujarého smíchu tak rychle nezvážněl. Proč mě ten blbec hnedka nezarazil a nechal mě v tom takhle vycachtat! Snažil jsem se z  trapné situace nějak vybruslit, ale ještě více se zamotával: „Ale když se to tak vezme vobjektivně, tak zase nebyla tak úplně špatná...“ 31

Kalendameron

„Netrap se,“ vzal mě kupodivu zase přátelsky kolem ramen, „poď, nebudem si kvůli jedný bábě kazit večer, dáme si eště panáka!“ Merda měl zjevnou radost, že mě přivedl do rozpaků, vychutnával si mě, ale je tak opilý, že možná zítra nebude o ničem vědět. Ještě jednou jsem se pokusil aspoň trochu zachránit situaci, ale patrně zbytečně: „Merdo, ty si ale vůl, zavinil sis to sám, mám rád, když se směješ, tak sem to eště všechno schválně přeháněl. Přísahám ti, že mi ve skutečnosti takhle hrozně nepřipadala...“ „Nech toho,“ uklidňoval mě znovu Merda, „osud nás nedal znovu dohromady proto, abysme se tady zabejvali svejma starejma!“ „Já jí dlouho neviděl, třeba se dala dohromady, některý ženský čim sou starší, tim vypadaj líp...“ „To ale neni její případ. Mimochodem, vo tobě taky někdo řikal, že sis nevzal zrovna Lolobrigidu, tak mě tady už nelituj,“ rozhod se rázně ukončit moje kompenzování, „poď, co kdybysme navázali na starou tradici a zase si trochu zasoutěžili? Myslim si, že tady ta ukňouraná neni špatnej vobjekt.“ Doufal jsem, že žertuje a svůj návrh nemyslí vážně. Ale mýlil jsem se. Nemůže být nic trapnějšího, než když se dva dědkové perou o jednu mladou holku! Po ženských už dneska zásadně nevyjíždím, vždycky se jen někam posadím, vyberu si objekt a začnu po něm zírat. A když ten objekt začne zírat také, je už jakási naděje. Po mém „faux pas“ by se slušelo přistoupit na každý Merdův návrh, ale hozenou rukavici jsem odmítl a zahrál unaveného starce. Unavenějšího, než jakým jsem ve skutečnosti byl: „Dej mi pokoj, už se na nějaký soutěžení necejtim, kdyby to šlo samo, asi bych do toho šel, ale bojovat se mi nechce. Klidně bojuj sám, budu ti držet palce.“ 32

Setkání

„Hele, nehraj to na mě,“ zasmál se Merda, „eště než sme se tu poznali, dobře sem si všim, jak si jí systematicky připravuješ! Seš pořád ta samá záludná bestie! Vo co bodů si mě vždycky v posledním vokamžiku připravil! Ale zas na druhou stranu byla sranda...“ „Neblbni,“ snažil jsem se zamlžit svoje pokrytectví, „dyť sme starý dědkové, musíme trochu zvolnit! Dyť už de vo život! Tam k nám na chatu jezdí jedna taková vobstarožní nymfomanka, to víš, ve stavu nejvyšší nouze i mně už byla několikrát dobrá – a ta nám vyprávěla, jak voprašovala po jezdeckym způsobu ňákýho starýho pracháče. Řikala mu prej při tom, že je nějakej vlažnej a studenej a co že s nim je – a von prej už byl asi půl hodiny mrtvej! Doktoři to přesně zjistili. Kdyby si ta rašple všimla, že mu něco je, tak by se dal třeba eště zachránit. Měl infarkt a vona ho zřejmě dorazila. No přectav si to, že ti prdne tepna nebo srdce a místo abys v klidu čekal na záchranku, tak po tobě skáče tlustá bába! Ty se nebojíš, že se ti něco takovýho stane?“ „Kdo se bojí, nesmí do lesa!“ rozčilil se na mne Merda. „Zhebnout na krásný mladý holce, to je, ty vole, nejkrásnější konec, jakej tě může potkat! Je to lepší, než chcípnout ve špitále s hadičkama vyvedenejma z nosu, z huby, z prdele, z pinďoura a já nevim eště vodkaď! Dej mi pokoj! Chcípnout na ženský, to je krása! To je sen!“ „Když se to proflákne,“ namítám, „tak to pro tvou manželku a děti zas takovej sen neni... ale je fakt, že to tě už nemusí zajímat!“ „Takže sem tě ukecal?“ zazářil Merda. „Ano, ukecal... chceš losovat, kdo na ní první nastoupí?“ „Co bysme losovali!“ protestuje zase Merda. „Rovnou se jí zeptáme. Řekneme jí, že víme, že má zálusk na ňákýho starýho 33

Kalendameron

dědka, že jí to vidíme na vočích a  ať se teda rozhodne, koho chce, aby ten druhej moh jít domu. Aby tady do rána zbytečně nečuměl.“ „Tak to by bylo nejlepší, co bysme jí mohli říct!“ snažím se zabrzdit Merdu. „To není žádná soutěž! Ty seš vožralej, viď!“ „Eště jeden tuzemskej rum!“ objednává si Merda svůj zamilovaný nápoj, aniž mi odpověděl na otázku. Květinka se na nás diblicky usmála, byla by hloupá a úplně hluchá, kdyby už nevěděla, že je předmětem naší debaty. Nalévá do skleničky rum a podává jej Merdovi. „Tady je, mistře, ten váš ,cigošmartel‘,“ usmála se. Merda už už otevíral ústa, aby vznesl svůj nátlakový dotaz, stačil jsem ho ale předstihnout a skočil mu už do prvního slova. Ujal jsem se iniciativy sám a  Květinky se decentně otázal: „Slečno krásná, tady přítel můj chystá se položiti otázku vám nejapnou, kdo z nás dvou krásnější jest.“ „Jste, kluci, jeden krásnější než druhej!“ roztomile zakňourala. „Nemáte si spolu co vyčítat!“ „Ale přece jen, „snažím se udržet konverzaci, „kdyby rozhodnouti vy musela se, kdyby někdo revolverem na hlavu mířil vám, že pro jednoho rozhodnouti musíte se, koho z nás dvou vy zvolila byste?“ Obchodnice Květinka samozřejmě odpověděla, že by nás chtěla oba, ale když jsme ji oba chytili za ruku, rychle si uvědomila, že si hraje s ohněm a že ji asi budeme chtít vzít za slovo. „Heleďte, vy kozlové starý,“ snažila se nás uzemnit, „vás chytá druhá míza, že jo!“ „Jaká druhá míza?“ podařilo se Merdovi celkem srozumitelně zablábolit. „Pořád nás eště nepustila ta první, viď Kalouši. Ženský, to je náš život!“ 34

Setkání

Květinka ignoruje zoufalé volání opilce-veterána o  dalšího panáka a setrvává u nás. „Pánové, když jsou ženský váš život, tak proč nejste doma s vašima chudákama manželkama? Neřikejte, že vás to s nima nebaví!“ „Slečno,“ vztyčuje Merda na Květinku varovně ukazováček, „to už nám nikdy neřikejte! Copak sme ňáký úchylové, abysme spali se svejma vlastníma manželkama!“ „Stejné to, slečno milá,“ nenechám v tom Merdu samotného a snažím se ho podpořit, „jako kdyby spal bych s matkou svou. My si vážíme manželek svých, milujeme je velmi, ale to již starší usedlé dámy jsou! My neopovážili bychom se obcovati s nimi, neb urážeti by je to muselo velmi.“ Merda znal nebezpečnou údernost mého jazyka, a proto mi hned v  první pauze mého květnatého souvětí skočil do řeči a snažil se také trochu zviditelnit. „Víte, slečinko, co řikal jeden muj známej fotbalovej internacionál? Že vyspat se s manželkou je to samý, jako si dát vlastní gól!“ Když Merda ještě přidal k lepšímu, že má kamaráda, který se po dvaceti letech do své manželky nečekaně znovu zamiloval a volal kvůli tomu na linku důvěry, a pak dokonce kvůli tomu chodil k psychiatrovi, Květinka ho přerušila: „Pánové, to myslíte vážně, a nebo už máte trochu v hlavě? Dyť neni nic hezčího, než když to manželům klape i v posteli!“ „Slečinko, dyť byste si takovýho chlapa, kterej by vás furt votravoval, nemohla ani vážit!“ chytal se Merda za hlavu. „Víte, co to pro toho chudáka manželku je za utrpení, když její manžel nemá žádný milenky a  furt votravuje jí! Já jednoho takovýho úchylu znám. Dělal poslance za Nezávislý a když byla tahlenta volební kampaň, tak vylez na Říp, kde měli jejich přívrženci sraz. No a když měl projev, tak přišla bouřka a ňákej malej blesk ho 35

Kalendameron

fláknul do hlavy. Přežil, ale nějak ho to nabilo a  vod tý doby musí nepřetržitě, víte co... „Asi vim,“ usmála se Květinka. „Do parlamentu přestal skoro chodit,“ pokračoval Merda, „a pořád doma vyváděl s manželkou. Prej vod rána do večera! Prostě ten blesk zavinil, že musel bejt non stop v akci. A když se prej jednou vobjevil ve sněmovně a pan prezident měl zrovna k poslancům slavnostní projev k prvnímu výročí Něžný revoluce, tak ho prej ňákej reportér vyfotil, jak si to pod lavicí, víte co?“ „Mám takový tušení,“ zvážněla Květinka. „Poslaneckej klub jeho strany ho zbavil imunity a doporučil mu, aby šel do invalidního důchodu. Ano, je to neuvěřitelný, ale už asi deset let na to bere invalidní důchod!“ „A my mu to vlastně platíme svejma daněma!“dodávám rozhořčeně. „Co za ty peníze daňovejch poplatníků všechno mohlo bejt! Ten chlap už prošustil nejmíň jednu nemocnici!“ odplivl si Merda. „A co za ty peníze mohlo bejt polívek pro bezdomovce! A nebo hraček pro vopuštěný děti!“ lítostivě šeptám se zvlhlýma očima. To je zajímavé, že čím mám v sobě víc alkoholu, tím mám větší soucit s lidmi, tím mám větší sociální cítění. Zřejmě to není ojedinělý jev, všiml jsem si, že čím je politická strana více sociální, tím více její členové pijí. A je možné, že takový Gottwald nebo Stalin byli proto tak nadšení socialisté, a proto měli tak strašně rádi lidi, protože byli od rána do večera v lihu. „Já bych takový úchyly,“ zařval Merda, „který devastujou svoje vlastní manželky za peníze nás všech, normálně věšel!“ Merdova historka Květinku zřejmě nevyděsila a s koketním úsměvem se Merdy otázala: „A kde bydlí ten poslanec, prosim 36

Setkání

vás? Nemáte na něj telefon?“ Sebrala pak naše dvě prázdné skleničky a odcupitala k lahvím. „Já bych ho nechal aspoň zavřít!“ zamumlal jsem. „Kalouši, já taky, ty vole!“ souhlasil Merda. Pil tvrdé, takže už nebyl schopen samostatných myšlenek a  jen mi dával za pravdu. To je zajímavé, jak není jedno, co člověk pije. Češi po pivě usínají na stole, Moraváci po víně zpívají a Rusové a Poláci se po kořalce perou nebo brečí. Merda by se měl správně prát, ale pořád se mnou souhlasí a já bych měl po vínu správně zpívat, ale zatím donekonečna dál a dál rozvádím nadhozené téma: „Manželství je svatá věc! Musí to bejt tvoje zázemí, kde si lížeš rány, kde čerpáš síly. A je to taky bezpečnej azyl, kam se milenky na tebe nedostanou.“ „To máš naprostou pravdu,“ zase souhlasil Merda, „manželka je neuvěřitelnej azyl! Kdyby mi, nedej Bože, umřela, tak bych to žádný mojí milence radši neřek. Jinak by se mi hned draly do baráku!“ „To je fakt,“ zaujala mě Merdova myšlenka „kdyby umřela ta moje, tak to taky zatluču. A když bude ta moje třeba už deset let mrtvá, pořád budu ty mý bokovky strašit, že na ně příde a že je zabije! A když už budu chtít jít vod ňáký konečně domu, tak se budu dívat na hodinky a budu řikat, že už musim jít, nebo že mě ta moje zabije. I když bude mrtvá!“ „Ale to ta tvoje bokovka nebude vědět, že jo!“ ujišťuje se Merda, že správně pochopil využití svého vlastního geniálního nápadu. Květinka celou šichtu usrkávala zrádný pastis, takže už měla také dost. Bar se pomalu vyprazdňoval, byla otázka času, kdy i my budeme vybídnuti k odchodu. Čekali jsme na ten smutný okamžik, nezadržitelně se blížil, snažili jsme se ho proto aspoň 37

Kalendameron

trochu oddálit objednávkami dražších a dražších lihovin, kterým Květinka nemohla odolat. Po jedné rundě se od nás odpoutala, v polopádu odklopýtala na WC, kde nejspíše kvůli nevolnosti setrvala delší čas. „Když sme jí takhle zřídili,“ zvážněl také už skoro na mol opilý Merda, „tak jí tady takle nemůžem nechat. Eště by jela autem! Musíme jí vodvýzt domu!“ „Ty si zešílel, Merdo! Ty chceš řídit?“ „Co blbneš, vole, lamborghini žádnej fízl nezastaví. Voni se styděj, když viděj takový drahý auto! S tim svym malym platem se červenaj, když takový drahý auto někde zahlídnou! Dobře vědi, že kdyby ho zastavili, že by se studem úplně propadli.“ „Dobře, kamaráde muj nejlepší s nejhezčí manželkou na světě,“ mumlal jsem, „ale pojedem pod podmínkou, že nebudeš řídit ty, protože si chlastal, ale budu řídit já, protože sem tady jedinej úplně střízlivej. Okamžitě mi předej klíčky vod toho tvýho italskýho traboše, já tady ten svuj pekáč nechám. Aspoň se konečně jednou projedu s pořádnym autem.“ Už ani nevím, zda Merda s mou nabídkou souhlasil či nesouhlasil, zřejmě jsem se jako Uslintanej zřítil z  barové židličky a usnul. Zpět k vědomí mě na chvíli přivedly kapky studené vody, které mi padaly do obličeje odněkud s výšky. Ležel jsem na zádech a nade mnou se skláněli Merda s Květinkou. Merda bojoval, aby se v předklonu na mne nezřítil, Květinka měla svou rovnováhu více pod kontrolou, ale měla úplně mokrou hlavu a celou horní polovinu těla. Asi jak kvůli vystřízlivění nechala na sebe na WC téci vodu. Úplně mokrou blůzku měla přilepenu na svých vulgárně velkých ňadrech, ač se kolem mne všechno točilo a bylo mi ukrutně špatně od žaludku, napadaly mě hříšné myšlenky. Pak jsem se ještě na chvíli probral na zadním sedadle v Merdově 38

Setkání

lamborghini a definitivně přišel k životu až v nějakém pro mne neznámém bytě. „Kde to sem, kamaráde muj nejlepší?“ pokoušel jsem se co nejsrozumitelněji zaartikulovat. „U ukňourance doma. Už se nám koupe!“ podal mi naprosto vyčerpávající informaci Merda. Chtělo se mi ale strašně spát, na nějaký sex jsem neměl ani pomyšlení. „Merdo, jak sme se sem, prosim tě, dostali? Kdo řídil? Dyť ste byli voba vožralí! „Řídila Ukňouraná.“ „Dyť nás mohla zabít! Dyť byla úplnej pytel! A nebo mohla přijít vo papíry!“ „Prosim tě,“ uklidňoval mě Merda, „já jezdim celej život vožralej a estě mi nikdo dejchat nedal! To by byla strašná náhoda, kdyby zrovna dneska a zrovna jí policajti zastavili!“ „Takovejch už bylo, co si tohle řikali!“ „Hele, to je osud. Když máš souzený, že tě chytnou, tak tě chytnou, i  když seš úplně střízlivej. Podívej muj brácha abstinent! Pořád mi řiká, abych před řízenim nechlastal, že mě nakonec zavřou, a víš, co se mu stalo? Víš, co se mu stalo? Jel jednou v noci jako vždycky nechutně střízlivej přes Nuselskej most a za nim jeli poldové. Von vo nich nevěděl, svlíkal si, blbec, za jízdy sako, a tak s autem dost kličkoval. Policajti ho předjeli, zastavili a řekli mu, ať okamžitě vopustí auťák. Brácha vylejzal, ale na smůlu hned šlápnul na zamrzlou louži a fláknul sebou vo zem. Policajti ho hned drapli, narvali do svýho auťáku a vodvezli na záchytku. A když se brácha cestou vzpouzel a řval na ně, že je abstinent, tak ho zmlátili pendrekem. A když na záchytce hulákal, že nevypil ani kapku alkoholu, tak ho prdli do svěrací kazajky a nechali ho v ní až do rána. Když měli ráno jeho krevní 39

Kalendameron

výsledky, tak se mu strašně vomluvili a pustili ho. Ale chápeš to! Nikdy nevypil ani kapku alkoholu a dostal přes držku a byl celou noc ve svěrací kazajce! A já jezdim celej život vožralej jako prase a nikdy mi nikdo nezkřivil na hlavě vlásek. Tady vidíš, ty vole, že všechno je osud! Všechno je osud!“ Merda skončil svůj proslov, udělal mi v kuchyni z horké vody z bojleru naši studentskou „kávu znalců“ a snažil se ji do mne vpravit. „Musíš rychle vybumbat kafíčko, abys byl co nejdřív zdravej chlapeček!“ spustil na mne láskyplně jako maminka. „Jako kovboj, kterej vždycky než vystřelí, nejdřív křikne na svýho soka, aby se votočil, tak já sem taky charakter a taky než se pokusim tady vo Ukňouranou, chci ti dát šanci. Kdybych tě nechal spát, to by bylo, jako kdybych tě zákeřně zastřelil zezadu! To by bylo nesportovní! Vzchop se, běž za ní do koupelny a zkus to. Mě už zahnala, prej jí bolí palice.“ „Tak nekecej, že seš jako čestnej kovboj. Budíš mě, protože si to už vzdal.“ „Co blbneš, přece mě nepodezříváš, že bych se nechal vodradit po první facce!“ „Vona už ti dala dokonce facku? Tak to mně jí dá taky! Kašlu na to.“ „Neblbni, třeba jí ta hlava už nebolí, vzala si prášek. A víš proč mi dala tu facku? Řekla mi, ať toho nechám, že jí hrozně bolí hlava a já jí řek, že mi to nevadí.“ Moje nerozhodnost a  ostych ze mne spadly, když Květinka vyšla z koupelny a přešla kolem nás úplně nahá. Uculila se, něco na nás nesrozumitelně zakňourala a zapadla do ložnice. „Ty vole!!!“ vzpamatoval se z příjemného šoku Merda. „To byla jasná výzva! Losujeme, kdo de první. Hodíme si korunou!“ 40

Setkání

„Najednou chceš losovat? Neexistuje!“ bráním se. „Znám to tvoje házení korunou! Dobře si pamatuju, jak si uměl vždycky hodit vorla! Nikdy sem nepřišel na to, jak to děláš! Losujeme jinak. Budeme třeba střihat.“ „Tak do toho zase nejdu já. Střihání vždycky prohraju. Poď, zahrajem si voko bere“. „Kde vezmeme karty?“ „Mám je v auťáku, skočim pro ně.“ „Prosim tě, vykašli se na karty, než se vrátíš a než dohrajeme voko, tak usne!“ „Tak víš co? Když si myslíš, že mám nacvičený házení korunou, tak hodíme něčim jinym – třeba botou. Když padne podrážka, začínám já, když tkaničky, tak ty!“ „To je blbost!“ dál dělám potíže. „Blbost, mám eště něco lepšího!“ zajásal Merda. „Vidim, že seš tak vožralej, že se sotva držíš na nohou. Tak toho využijeme a budem losovat tak, že se postavíš na jednu nohu – a když padneš na záda, du první já, a když padneš na hubu, deš první ty! „Ty když seš vožralej, tak seš ale pěkně vychytralej!“ obviňuji Merdu, „Dobře víš, že když padnu na hubu tady na tu dlažbu, že už na ní nebudu mít chuť. „Tak poď, budeme losovat sirkama!“ Merda vytahuje z kapsy krabičku, bere dvě sirky a  jednu zkracuje. „Kdo si vytáhne krátkou, de první na věc.“ Merda samozřejmě vyhrává a první mizí v ložnici. Přeji mu, že vyhrál, zaslouží si to, je fajn chlap. Svým způsobem si ho vážím. Vždycky jsem obdivoval jeho charisma, smysl pro humor, výřečnost, pohotovost a  velkorysost. Doufám, že od něj nic nechytnu. Už mi trochu otrnulo a  začal jsem se pídit po nějakém alkoholu. Když jsem objevil láhev fernetu, nalil si skle41

Kalendameron

ničku a dosedl na kanape, Merda vyšel nahý z ložnice a kynul na mne. „Poď, vole, máš prej jít taky! Řiká, že dva šedesátiletý by možná mohli nahradit jednoho třicetiletýho.“

»»«« Od Květinky jsme museli vypadnout už v šest ráno, její maminka prý přijde zalévat kytky! Tak takhle časně jsem nebyl venku asi čtyřicet let! To je zajímavé, co čiperných lidí běhá ještě v tuto takřka noční dobu po ulici! A co jich jezdí tramvají! Ano, museli jsme jet veřejnou dopravou, v baru jsme do posledního haléře všechno utratili a taxikáři o našich kreditních kartách nechtěli ani slyšet. „Já se na to vykašlu!“ reptám. „Když seš vožralej, tak jezdíš autem, a když seš úplně střízlivej, tak jedeš tramvají!“ „Já za to nemůžu!“ hájí se Merda. „Za to může Ukňouraná! Vzala mi klíčky, naložila nás a  sama si sedla za volant! Je ukňouraná a eště slepá!“ „A to sis vopravdu nevšim, že do něčeho narazila?“ podivuji se. „Já byl vožralej stejně jako ty!“ přiznává sebekriticky. „Taky si nic nepamatuju. A víš proč prej to do toho hovnocucu napálila? Víš čim to vomlouvala? Křičela, že když včera vodjížděla z domova, že tam ten hovnocuc eště vůbec nestál.“ „A divíš se! Dyť byla na mol!!“ říkám pohoršeně. „A teď jedeme tramvají jako tady všichni ty blbci!“ řekl neopatrně nahlas Merda a starší pán vedle nás nasadil třídně nesmířlivý výraz. „Hlava mě bolí, blbě je mi vod žaludku a eště jedu tramvají!“ také si postěžovávám. Místo aby se mnou Merda soucítil, neče42

Setkání

kaně na mne necitelně zaútočil: „Impotente blbej. Víš jak nás už do smrti bude pomlouvat! Jak z nás budou mít všichni srandu!“ „No a co ty!“ nedávám se. „S tebou to bylo to samý v bleděmodrym!“ „Já měl na indispozici právo, celý dopoledne sem votročil na jedný mý starý vošklivý kamarádce. Ze soucitu! Ale jakmile člověk udělá ňákej dobrej skutek, hned příde trest!“ „Pane Bože,“ hořekuju, „kdybysme aspoň před tim neměli ty silácký řeči! Jak nebude litovat! Jak jí zničíme! Jak na nás bude do smrti vzpomínat! Pořád tu viagru nosim sebou a když jí jednou potřebuju, tak sáhnu do kalhot – a tam hovno!“ Naproti sedící dáma mě patrně zaslechla, probodla mě očima a pohoršeně se odvrátila. „Já myslim, že už u mě přišel ten moment, já končim! Definitivně končim!“ propadal skepsi Merda. „Nechám si to uříznout! Proč bych to sebou pořád zbytečně vláčel!“ „Já si to nechám!“ ztišil jsem, protože se po nás všichni začali otáčet. „Nechám si to, ale dám to k dispozici doktorům, ať si na tom dělaj třeba ňáký pokusy. Aby to aspoň k něčemu bylo!“ „Ale stejně je to tvoje vina!“ znovu se na mne osopil Merda. „Kdybys do tý ložnice nepřišel, tak to bylo všechno jinak!“ „Prosim tě, co kecáš! Přivolala mě, protože si nebyl k ničemu!“ „ To řikáš ty mně! Už ,krátkonohá Máňa‘ řikala, že si chudák!“ „To že řikala krátkonohá Máňa! A víš co zase řikala vo tobě ta žlutozubá! Pamatuješ se na ní? Vobčas je teďka v  televizi. Řikali sme jí ,Žlutej tesák‘!“ „Jo Žlutej tesák! Tak proč to neřekneš hned! A co řikala?“ „Že měla pocit, že se po ní válí ženská!“ „To že řikal Žlutej tesák?“ rozčílil se Merda. „Kráva jedna! A kdy ti to řikala?“ 43

Kalendameron

„Ty nevíš, že Žlutej tesák dělá teďka místopředsedkyni Svazu žen? Prostě sem jí jednou potkal a dal sem se s ní vo tobě do řeči.“ „A ty jí věříš?! Kdo dělá do politiky, tak kecá. Naopak si mě tenkrát docela pochvalovala!“ řekl samolibě. „Prosim tě, nelži zase! Já se vsadim, že všechny ty tvoje kecy, co si toho vobtáh, je jedna velká lež!“ „Tak se vsaď, ty imbecile impotentní!“ zle mě napadl Merda. Byl asi stále pod vlivem alkoholu, a tak jsem bral jeho urážku s rezervou. „Impotent si ty! Už s tebou nikdy nikam nejdu šoustat!“ odpověděl jsem mu smířlivě, dá se říci až přátelsky, ale dost nahlas. Přestali jsme se kontrolovat a poslouchala nás už celá tramvaj. Někteří se smáli, jiní pohoršeně kroutili hlavami, paní v klobouku neměla asi po ránu náladu na naše řeči a  na první stanici přestoupila do druhého vagónu. Merda reagoval na mé obvinění a chtěl se za každou cenu sázet, že měl nejméně sedm set ženských a že mi je všechny přivede ukázat. „Kašlu ti na to, co bylo,“ přešel jsem od defenzivy k ofenzivě, „poď se vsadit vo to, co bude! Šustit ve dvaceti umí každej kretén, poď se vsadit vo to, kdo toho víc voznačkuje teď v šedesáti letech!“ „Po tom, co sem viděl dneska v noci, tak se teda dost cejtíš!“ snažil se mě znovu urazit. „Soutěžit s tebou je pod mojí úroveň! Pod mojí důstojnost! Ty nemáš ani ponětí, co mám já za sebou! Neni snad ženský méno v kalendáři, který bych neměl ve svý ,knize slávy‘!“ „Tak víš co?“ měl jsem už dost jeho naparování. „Tak se poď teda vsadit vo milion, kdo dřív vobtáhne všechny ména, co sou v kalendáři!“ 44

Setkání

„Klidně,“ souhlasil Merda, „ale proč vo milion? To je prd motivace, to bude jenom naše režie! Poď se vsadit vo deset milionů! Nekecej, že je nemáš! Ať to riziko stojí za to. Možná to někoho z nás bude stát život... ale bude se aspoň zase něco dít!“ Plácli jsme si, poprosili jednu starou pani, aby nám to rozsekla – a oba pocítili určitou úlevu. Když nějaký starší ošuntělý pán zaslechl, že se sázíme o  deset milionů, přišel k  nám a  oběma nám plivl do obličeje. Než jsme se stačili otřít a vzpamatovat ze šoku, byl z  tramvaje pryč. Tento zákeřný a  nechutný útok nás opět přivedl na jednu loď. Přestali jsme se urážet, uklidnili se a dohodli na organizační schůzce. Určíme na ní přesná pravidla soutěže, ustanovíme kontrolní orgány a  s  pozvaným notářem sepíšeme pro jistotu své poslední vůle.

45

2. Kapitola

PRAVIDLA HRY Máme sraz v kavárně Slávie, jiné místo nepřicházelo v úvahu, cítili jsme jako povinnost sejít se právě zde. Slávie byla naše nostalgie, pomník našeho bujarého mládí, náš tehdejší základní tábor. Odtud se odvíjely všechny milostné románky, dobrodružné lovecké výpravy, někdy i více méně dobročinné mise. A tady také každý své akce hodnotil, rozebíral a všem kamarádům dopodrobna vyprávěl. Jsem rád, že mě náhoda dala s Merdou zase dohromady, dost pozdě, ale přece. Naše cesty se rozdělily kvůli hlouposti a s odstupem doby míním, že naprosto zbytečně. Kdybychom v této poklidné kavárně na sebe dál naráželi, bylo by otázkou dvou, tří setkání – a zas bychom stanuli bok po boku. Pokračovali bychom bezpochyby v plnění úkolů, ke kterým jsme zřejmě nějakou vyšší mocí předurčeni. V našem společném boji za co nejvíce bodů byla samozřejmě spousta drobných šarvátek, ale ta kvůli „Slušné inteligentní“ se stala kritickou ze dvou důvodů. Když jsme někdy v minulosti směřovali k tomu samému cíli, nelíbil se většinou ani jednomu z nás a nebo jen jednomu. Ale „Slušná inteligentní“ byl vůbec náš první cílový bod, který nadchnul oba dva. Druhým nešťastným důvodem roztržky byl můj dočasný odsun k pardubickému rodinnému krbu, u kterého se mi narodil druhý nechtěný potomek. Ve Slávii by stačila jedna poznámka, jediný úsměv či jeden objednaný panák a vše se ocitlo ve starých 46

Pravidla hry

kolejích. Ale ke zvednutí sluchátka, k vytáčení čísla a ke zdlouhavému objednávání meziměstského hovoru se už ani jeden neodhodlal – tolik jsme zase po sobě netoužili. A po mém návratu do Prahy už přišla jiná kavárna, jiní kamarádi a jiný lovecký rajón. Sedím po létech v naší staré dobré Slávii a osazenstvo působí úplně stejně jako v době našeho mládí. Samá stará bába a samý starý prostatický dědek. Horší kavárnu si ti dědkové najít nemohli, po každém loku piva nebo vína musí podstupovat dlouhou cestu až do podzemí. Nejhůř jsou na tom ti, co mají v dezolátním stavu prostatu i nohy. To byl případ jednoho zámožného asi devadesátiletého pana profesora malování, který se v kavárně Slávie potkával se svými bývalými žáky. Šoural se nejpomaleji z celé Prahy a jeho cesta za potřebou byla nejméně hodinovou záležitostí. Čtvrt hodiny cesta dolů, čtvrt hodiny těžký zápas s  postiženou životní funkcí a nejméně půlhodinové zdolávání schodů vzhůru. Co schod, to boj s klouby a dechem, každý třetí schod delší odpočinek. Žízniví mladí malíři si vždycky na svého lakomého pana profesora počkali nahoře na schodech – a když se po půl hodině s vyplazeným jazykem došoural nahoru, tak ho vždycky požádali, aby jim půjčil na panáka, jinak že ho zase snesou dolů. Samozřejmě, že vždycky půjčil. Merda už tu měl být, divné, vždycky býval na minutu přesný. K malířům se tato nebohémská vlastnost moc nehodí, povahově je kříženec bohéma a pedantského technika. Všichni malíři, kterým jsem obhospodařovával manželky, byli strašní bordeláři, v jejich ateliérech se nedalo projít, aniž byste nešlápli na nějakou paletu, plechovku s barvou, prázdnou láhev nebo dítě. Merda měl naopak ve svém ateliéru vždycky nechutně vzorně uklizeno, patřil do kategorie lidí, co mají ve věcech fašistický pořádek, ale v duši bolševický bordel. Mezi Merdovy nemalířské vlastnosti patřila i jeho dochvilnost. 47

Kalendameron

Už to vypadá, že nepřijde. Že by ho po vystřízlivění zase zachvátila žárlivost? Po tak dlouhé době a kvůli jedné holce z té dlouhé řady našich společných objektů? Možná jsem se tenkrát nezachoval nejlépe, ale byl to náš styl! Můj i jeho! Ničemu jsem se nezpronevěřil, on by se na mém místě zachoval naprosto stejně! Byla to jednoduchá, banální a celkem nudná historie. Asi dva dny po našem divokém mejdanu v holém bytě se ve Slávii zjevila „Slušná inteligentní“. Merda se do ní trochu zakoukal a bezohledně ji blokoval jen sám pro sebe. A když jsem byl asi tři dny bez děvče­te, z  lítosti mě pozval k  sobě domů na večeři. Seděli jsme ve třech u sklenky vína – a Merda měl ten den menší střevní potíže. Každou chvíli odcházel na toaletu a v těchto krátkých momentech jsme se „Slušnou inteligentní“ začínali v  sobě nacházet zalíbení. Vždycky když jsme zaslechli, že Merda splachuje, měli jsme ještě habaděj času se od sebe odtrhnout, obléknout a uklidnit. Takže když se můj kamarád paroháč vracel z toalety, seděli jsme už spořádaně u stolu a diskutovali o literatuře či obrazech. No a jednou Merda zapomněl spláchnout, nečekaně se vrátil do pokoje – a měl jsem na třicet let po kamarádovi. A jestli nepřijde do deseti minut, tak asi na vždycky. Merda nakonec přecejen dorazil. Byl celý uřícený a měl legračně provinilý výraz v obličeji. Prý se mu před hodinou narodila pravnučka, a proto se trochu zdržel. Považoval jsem to za vtípek, pak jsem ale začal v duchu počítat... dcera šestatřicet, vnučka osmnáct... může to tak být, asi je skutečně už pradědeček! „Takže se do toho pustíme?“ přešel k věci hned jak dosedl. „Nepokoušej se cuknout, vidím na tobě, že se tváříš nějak smířlivě, to se mi nelíbí!“ „Netvářim se smířlivě!“ vyvedl jsem Merdu z  pochybností. „Sem duševně i fyzicky připravenej do toho jít. Můžeme hned dávat dohromady pravidla, jestli chceš.“ 48

Pravidla hry

Merda místo odpovědi vytáhnul z aktovky notebook, položil ho před sebe na stůl, nasadil si na nos nějaké dámské brýle, které měly jen jednu nožičku a důležitě se na mne zatvářil: „Tak jestli sis to vopravdu nerozmyslel, dem na to!“ „Na precizistu tvýho formátu nemáš moc dokonalý brejle!“ snažím se ještě aspoň na chvíli oddálit zlomový okamžik. Mám obavu, že jakmile začneme vymýšlet pravidla, není už cesty zpátky. Když se Merda do něčeho dá, není už možné ho zastavit. „Lepší mít jenom s jednou nohou brejle, než mít jenom s jednou nohou tělo! Jako třeba Franta Kolařík.“ „Ty seš s nim furt ve styku?“ „Vobčas.“ „Furt krade ve kšeftech boty?” snažím se dál odvádět řeč. „Myslim, že jo. Moc si vod tý doby finančně nepolepšil. To víš, malíři většinou začínaj jako chudáci a umíraj jako eště větší chudáci. Neni tak bohatej, aby si kupoval boty.“ „Jak si ty volové v obchodech důvěřivě myslej, že když vystavujou v  regálech jenom jednu botu, že jim jí samotnou nikdo nečajzne, že se jenom jedna nemůže nikomu hodit!“ „Kalouši, tak konec vzpomínání, konec srandy a píšeme pravidla!“ „Tak dobře,” nezbývá mi než spolupracovat, „vidim žes to vzal vážně, tak čim začnem?” „O kolik sme se to vlastně vsadili?“ evidentně dělá ze sebe hloupého Merda. Moc dobře si pamatuje, o  jakou částku jde, myslím si, že i on si tajně přeje, aby ze šíleného závodu sešlo. Nikdy se k tomu ale nepřizná, chce, abych vzdal já. Na mne si ale nepřijde! „O deset milionů. Sepíšeme to před notářem?“ snažím se Merdu trochu vyděsit. 49

Kalendameron

„To pak dořešíme,“ klidným hlasem odpovídá, „nejdřív si aspoň zhruba ujasníme nejzákladnější pravidla. Počítal si, kolik je ženskejch men v kalendáři?“ „Já ne. A ty jo?“ „Sto sedumdesát sedum, ty vole!“ Teď to zas vypadá, že se Merda snaží děsit mne. Nechce se mu do toho, také si uvědomuje, že se pouštíme do hry s ohněm. „Jenom sto sedumdesát sedum?“ snažím se vypadat unuděně. „Myslel sem si, že jich je tam víc. To zvládneme do roka úplně v klidu!“ Všiml jsem si, jak polknul naprázdno, už asi pochopil, že se z mé strany kapitulace nedočká. „Kalouši, ty vole,” zdá se, že začíná couvat, „tak teda dobře, ale co když to do roka ani jeden nezvládneme? Víš, co je to sto sedumdesát sedum ženskejch?! To musíš podržet každej druhej den jedný! To je strašnej úvazek!“ „Co blbneš, tak si můžeš nadělávat!“ začínám mít navrch a zlobím teď pro změnu já jeho. „Když voznačkuješ tři za den, můžeš pak mít tři dny náhradní volno! Můžeš si pak třeba vyjet s manželkou do Karlovejch Var... nebo do Krkonoš...“ „Co bych dělal s manželkou v Krkonoších, ty vole!“ rozčílil se Merda. „Víš, co sem tam měl ženskejch! Já s ní prakticky nemůžu vytáhnout paty z baráku, aby na mě něco neruplo! Tůhle mě stará strašně lámala, abych s ní jel do Veletržního paláce na ňákou velkou módní přehlídku, že prej sem s ní deset let nikde nebyl a že bych to moh pro ní udělat. Dovedeš si představit, co tam mohlo bejt mejch bokovek! Ale musel sem jít, jinak by se se mnou snad rozvedla!“ „To by zas takový neštěstí pro tebe nebylo, ne?” přerušil jsem Merdu. „Víš jakou má muj ,Drahoušek domácí‘ cenu, ty vole?! Tako50

Pravidla hry

vejch dvě stě milionů a nejmíň půl miliardy v majetku! Víš, jak jí miluju! Víš, jak si rozumíme! Víš, jak je krásná! Víš, jak jí všechno sluší! A jak voní! A ty klidně řekneš, že by to nebylo žádný neštěstí!... Prostě sem se děsil vokamžiku, kdy vstoupíme do tý vobrovský haly plný bab. Bylo skoro tutový, že se tam bude ke mně ňáká zmalovaná beruška hlásit. Tak sme teda vyrazili – a představ si, že jen sme vyšli z našeho baráku, tak mě hned ňáká kolemjdoucí ženská pozdravila ,Čau, prdelko!‘ Drahoušek domácí to zaslech, rozbrečel se a nikam se nešlo. Takže já s ní radši už nevylejzám z baráku! Ty si se zbláznil, jet s ní do Krkonoš!“ „Chceš se teda na ten nablblej závod radši vykašlat?“ zkusil jsem to ještě jednou. „Já? V  žádnym případě!“ nechtěl to ten ješita nechat na sobě. „Leda že bys to chtěl zgajlovat ty.“ „Já taky ani omylem!“ smiřuji se s osudem. „Zapni notebook a vymejšlíme pravidla! Začnem třeba s tim, co uděláme, když to do roka ani jeden nestačí.“ „Na to sem už taky myslel. Když to ani jeden z nás do roka nezvládne, tak holt pojedem dál.“ „Jak dál?“ „Třeba až do smrti jednoho z nás dvou! Kdo chcípne, ten prohrál. A ten, co vyhrál, dostane výhru vod manželky toho chcípnutýho!“ „To si vymyslel skvěle!“ rozesmál jsem se. „A ta vdova řekne manželce toho živýho, jak její manžel ty prachy vyhrál. Tak to bych v takovym případě chcípnul radši já!“ „A ta vdova by byla smutná, že ten její prohrál!“ začal se zase nakažlivě zajíkat Merda. „A eště by musela zacálovat deset melounů! Aby si pořádně užila!“ pepřím jeho vtípek. 51

Kalendameron

„Máš pravdu,“ zarazil zábavu Merda, „je to kravina, musíme vymyslet ňákej časovej limit. Když to ani jeden z nás nezvládne do roka, tak to protáhneme, ale maximálně vo měsíc. Vo víc ne, to nesmíme dopustit, aby někdo z nás chcípnul a řešila to pak za něj jeho stará.“ „Ale to zas neni tak špatnej model hrát až do smrti jednoho z nás!“ pokouším se dál vtipkovat. „A když někdo chcípne, tak to za něj musí dohrát jeho stará!“ „S umělym pinďourem!“ dusí se smíchy Merda. „Za deset melounů do toho tutově pude!“ „Ta tvoje měla fousy pod nosem už tenkrát, jestli si to nervala, bude se to k ní docela hodit!“ řval jsem už na celou Slávii. Svého posledního vtípku jsem se trochu zalekl, nebyl jsem si ještě jistý, zda Merda zůstal tím Merdou, kterým byl před třiceti lety. „Kalouši, neblbni, takle se k těm pravidlům nedobereme nikdy!“ přešel můj cynický fórek. „Zapíšu teda pravidlo číslo jedna, že se hra protahuje maximálně vo měsíc. Souhlasíš?“ „Já bych byl pro dvě prodloužení jako v hokeji a pak už by se jelo na ,rychlou smrt‘. A nebo by rozhodly dosažený body,” snažím se být realistický. „Pak je to nastavování ale blbost, ne?” zamyslel se Merda. „Když to někdo z nás zmákne za půl roku, tak je taky konec, ne? Ten druhej už to přece dohrávat nemusí.” „Ale může, ne?” „Může,” rozkřikl se na mne, „ale už prohrál deset milionů! Už bude značkovat zadarmo! Vsadili sme se přece, kdo těch sto sedumdesát sedum slepic voznačkuje dřív! A  když to holt do roka ani jeden z nás nestačí, tak sečteme body! A na ,rychlou smrt‘ by se jelo jen v případě, když to bude nerozhodně.” 52

Pravidla hry

„Dobrý, souhlasim, ale co když někdo chcípne už během tohodle roku? Jak to bude?“ „Když chcípneš, to je jako když se vzdáš!“ „Tak ale budou ňáký vyjimky, ne?“ působím Merdovi dál potíže. „Ten mrtvej by neměl prohrát, když například chcípne hrdinskou smrtí. Třeba při hašení požáru... nebo když zalehne nepřátelskou střílnu...“ „Nebo když umře hrdinskou smrtí na manželce, že jo! Blbost! Kdo rozhodne, co je hrdinská smrt a  co neni!? Prostě chcípneš – a prohrál si!“ „A co když mě zabiješ ty?“ „Dobře,“ souhlasí Merda, „uděláme v prvním bodě jednu jedinou vyjimku. Mrtvej neprohrává jen v  případě, je-li zabitej svym soupeřem.“ „Takže vyhrává?“ „Kalouši, di do pytle,“ zase se rozčílil Merda, „sešli sme se tady, abysme dali dohromady smysluplný pravidla a ty to tady pořád schválně zamotáváš. Když tě zabiju, tak si vyhrál ty, a když zabiješ ty mě, tak vyhrávám já. Stačí ti to tak?“ „Merdo, já mám takovej pocit, že tenhle závod nepřežiju, prosim tě, nebyl bys tak hodnej a nezabil by si mě teď hned?” „To by se ti hodilo! A  tvoje stará vyhraje deset melounů, viď!“ „Takle nějak sem to myslel...“ „Kalouši, neblbni, dem k dalšímu bodu, nebo tu budem do rána!“ „Prosim tě, kamaráde muj zodpovědnej,“ snažím se co nejvíc zvážnět, „ten rok se ale musí vodpočítat přesně na vteřinu! Představ si, že budu mít jenom vo bod míň než ty a eště v poslední vteřině něco voznačkuju!” 53

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.