Časopis studentů a studentek Teologického semináře CASD v Sázavě
KOINONIA 27
2004
DĚJINY IZRAELE Během školního roku 2002-03 byl předmět „Dějiny Izraele“ náplní druhého ročníku dálkového studia VOŠ. Pro uzavření klasifikace jsme se rozhodli zpracovat referáty (s poznámkovým aparátem obsahujícím záznam studované odborné literatury) tak, aby náplň předmětu „Dějiny Izraele“ pokryly. Záměr tohoto počinu byl trojí: vyhnout se „našprtání“ suchých fakt za účelem získání známky; vyhnout se neoblíbenému, často frustrujícímu a demotivujícímu závěrečnému testu; vytvořit jakousi studijní pomůcku (kompendium - shrnutí) základních znalostí, která by pak mohla být úvodem k dalšímu samostatnému studiu „Dějin Izraele“. Téma některých referátů zpracovávalo paralelně několik studentů (vzhledem k jejich množství). Původně jsem zamýšlel uveřejnit ke každému tématu pouze jeden (ten nejlepší) referát. Jenže studenti pracovali každý jiným stylem, často čerpali z jiných zdrojů, kladli důraz na různé skutečnosti a různě interpretovali nastudované souvislosti. A tak v naději, že by mohla vzniknout jakási mozaika a tedy snad i plastičtější zobrazení daného tématu, rozhodl jsem se uveřejnit většinu vypracovaných referátů. Témata jsou řazena chronologicky, tj. podle toho, jak jsou jednotlivé děje popsány ve Starém zákoně (Tenaku).
Reflektovat dějiny Izraele však s sebou přináší určitá úskalí. Většinu zpráv totiž nemůžeme ověřit z nezávislých zdrojů. A navíc, starozákonní zprávy, které považujeme za dějiny, nebyly (jak po obsahové, tak po formální stránce) předávány za účelem zaznamenání historie Izraele. To znamená, že jejich těžiště je za hranicemi historicky zjistitelných faktů i proto, že Izrael sám sebe nevnímá jako etnikum srovnatelné s etniky tehdejší doby, ale jako lid Bohem vyvolený a formovaný. Pak samozřejmě jsou události života Izraele zaznamenávané ze specifického zorného úhlu pohledu, tj. z víry v toto Hospodinovo řízení událostí. Víra hrála hlavní roli jak při sebereflexi, tak při interpretaci vnějších událostí, kultu a etických otázek. Tím se ovšem zaznamenané události stávají svědectvím o Hospodinově jednání, tedy vyznáním víry daleko více, než (v našem smyslu) dějinými fakty. Taková svědectví (nikoli objektivní fakta), vytvořené z víry a pro víru, nelze chtít vnějšně dokazovat, nýbrž lze jim vnitřně přitakat na základě analogické zkušenosti s Bohem Izraele, tedy zase skrze víru v tohoto Boha. A právě pro toto čtenářovo a posluchačovo přitakání (nikoli pro zachycení historie) byly děje (Hospodinovo jednání) v Tenaku zaznamenávány. Tenak není psán nezávislým pozorovatelem pro nestranného diváka sbírajícího informace o minulosti. Vypovídat o dějinách Izraele (jak tehdy, tak dnes) lze jen zevnitř – z víry. Pokračování na str. 49
2
27
KOINONIA
CHRONOLOGIE SZ IZRAELE - DOBA SOUDCŮ /přibližný přehled/ postava
doba
Mojžíš Jozue starší
40 A 30 B /11/
Otníel Ehúd Šamgar
D
/20/
Bárak,Debóra
40 H
Vůdcové
Soudcové
Gedeón Abímelek Tóla Jair Jiftách Élí 2B
40 U
Samuel /43/
40 18 E
80 F,2A
40 I 3J 23 K 22 L 18 M 6O Ibsán Elón Abdón Samson
7P 10 Q 8R 20
T
2C
Králové David Šalomoun
Saul 2D /15/ 40 V 40 Y
letopočet 1445 1 1405 1375 1364 1356 1316 1298 1278 1258 1218 1211 1171 1168 1145 1123 1105 1099 1094 1092 1082 1074 1054 1034 1024 1011 1009 969 1 965 929
doba
děj / národ exodus v Kenaánu
8C
Aramejci
300 N 20 G
Moábci Pelištejci Kenaánci
7 CH
Midjánci
Amónovci + Pelištejci
40 S
Pelištejci Sněm v Mispě
480 od exoduX
Jedná se o pokus zachytit dataci postav a událostí SZ Izraele od doby exodu /odchod z Egypta za Mojžíše/ po kralování Šalomouna. Důraz je položen na dobu soudců. V tabulce je uvedena doba působení dané postavy či doba útisku Izraele daným národem, která končí uvedeným letopočtem /př. Kr./. Číselné údaje /pro dobu/ mají ukázat návaznost či souběžnost působení jednotlivých postav. Jsou získány takto: bez závorky z Bible, /v závorce / dopočteny, odhadnuty.
KOINONIA
27
3
Je na místě zmínit shodu s delšími úseky času, které jsou převzaty z Bible: 480 let od exodu do stavby Šalomounova chrámu 1.Kr. 6,1 300 let obsazení některých území Izraelci Sd. 11,26. Na druhé straně dochází k souběžnosti dob /viz tabulka/, což ukazuje nejistotu v přesném zařazení do chronologie té doby. Tato souběžnost je možná jednak proto, že ji Bible v některých případech zmiňuje /Samuel a Saul, boj s Pelištejci za Samsona i za Élího/, jednak proto, že některé události měly pouze lokální platnost /Šamgar na jihozápadě, Ehúd na východě, Kenaánci na severu/2B. Někteří lidé zastávají více rolí - kněz, soudce, prorok /Élí, Samuel/ 2B, 2C. Zvláštní problém představuje zařazení doby kralování Saula s ohledem na tyto texty: 1.S. 13,1
Kraloval Saul 2 roky, když …
Sk. 13,21
Saul vládl 40 let
/někt. ruk. vkládají 30/
2D
,
Nezařazen je údaj: Sk. 13,20
Po 450 let jim dával soudce po proroka Samuele.
Přehled Biblických číselných odkazů: A F K Q X
Joz. 5,6 Sd. 3,30 Sd. 10,2 Sd. 12,11 1Kr. 6,1
B G L R Y
Joz. 14,10 + 24,29 H Sd. 4,3 Sd. 4,31 M Sd. 10,3 Sd. 10,8 Sd. 12,14 S Sd. 13,1 1Kr.11,42
C
Sd. 3,8 CH Sd. 6,1 N Sd. 11,26 T Sd. 15,20
D
Sd. 3,11 I Sd. 8,28 O Sd. 12,7 U 1S. 4,18
E J P V
Sd. 3,14 Sd. 9,22 Sd. 12,8 1Kr. 2,11
Bartošic Vlastimil
________________________________ Použitá literatura ČIK, Peter, Chronologie SZ, materiál k předmětu DPSZ, TS, Sázava, 2001, str.27 ADLOF, Alois, Biblické letopisy, Křesť. spolek mladíků v Čechách, Praha, 1912 2A – str. 140 2B – str. 143 2C – str. 144, 146 2D – str. 148, 149
4
27
KOINONIA
POLITICKÉ PŘÍČINY VZNIKU IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ
je s nimi, což chtěli mít potvrzeno tím, že si do bitvy vzali truhlu smlouvy. Nato prohráli i další bitvu a tyto situace volaly po nějaké změně.3 Lid se rozhoduje pro pevnější seskupení po vzoru okolních národů.
Vznik Izraelského království - tedy přechod od kmenového zřízení ke státnímu útvaru – probíhal pozvolna a za mimořádné politické situace. Některé hlasy před královstvím varovaly a jiné po nutnosti mít silné politické zřízení silně volaly. Budeme tedy hledat odpověď zvl. na otázku: proč izraelská pospolitost toužila po své politické samostatnosti a kývla na tuto zásadní změnu? Ze všech sousedních národů, které se usazovaly v Palestině, byli kočovní Izraelité kmenem, který „zaostával“ za ostatními tím, že neměl státní útvar, ale zůstával se svými dvanácti kmeny bez státního zřízení a krále. Kenaánci již dávno nežili jako kmenové společenství a jejich základní jednotkou bylo město a okolní vesnice. Od jisté doby si Izrael začal osvojovat toto zřízení a kmenové spol. po usazení sláblo.1 Kočovníci byli výtečným seskupením při stálém přemisťování, kdy jednotlivec sotva může přežít; navíc lidé jsou si mezi kočovníky více bratry než občany státního útvaru a to je jistě pozitivní. Usazováním se však leccos mění – lid buduje pevnou pospolitost, která je schopna odolat zvl. atakům cizích nájezdníků. Svým usidlováním nejprve Izrael sám znepokojoval život místním usídlencům, a když se konečně usídlili, stával se taktéž cílem nájezdníků jako např. Aramejců, Moábců, a Pelištejců.2
Jisté snahy po vytvoření čehosi jako království ovšem byli v Izraeli již za doby soudců. „První náběhy k monarchii lze sledovati už při Gideónovi (Sd 8,22)…jasnější náběhy k opravdovému napodobení kenaanských vzorů činí Abimelek ustanovením městského království Šekemského (Sd 9,6).“4 Z poli-tického pohledu lze říci, že „rozhodující náraz k vytvoření skutečného království jisráelského přišel ze soupeření s Pelištejci.“5 Zdá se, že nebezpečné převaze výtečně organizovaných Pelištejců nemohli čelit ve své nejednotnosti a jen za pomocí charismatických vůdců (soudců), kteří vedli lid vždy jen na krátko. „Zapotřebí jim bylo nepřetržitého vedení. Zde se už ale pohybujeme na rovině historické rekonstrukce, protože texty samotné nám takovéto úvahy neprostředkují. V nich stojí v popředí jiné problémy. Především tu jde o otázku, jaký vztah má nově vzniklé království k Hospodinově vůli.“6 A tady dochází k zásadnímu rozporu dvou pohledů na pozvolna se utvářející státní útvar. Hospodinovým vidoucím dochází k vyvolení a ustanovení Saula za vyvolaného vévodu (1.Sa 10,1), kterého ovšem lid provolá navzdory varování téhož vidoucího Samuela za krále (1.Sa 10,19; 1.Sa 10,24) – království je zde tedy hodnoceno spíše negativně jako odpadnutí. Na druhé straně si politická situace žádá království a Izrael prožije později největší rozmach a stabilitu právě za vlády krále Davida.
Izraelité - doposud kmenové seskupení - utrpěli zásadní porážku s Pelištejci u Afeku r.1050. Prohráli velice krutým způsobem, protože oni do bitvy šli i přesto, že nebyli vojensky vyzbrojeni. Šli ve víře, že Hospodin
3 4
1
BIČ, Miloš. Palestina od pravěku ke křesťanství: I. Země a lid. Husova Československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze 1948. s.291
2
SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Židů. Svoboda, Praha 1995. s.71
J. BENEŠ, volně z přednášky na půdě semináře CASD. BIČ s.292
5
DANĚK, Slavomil. Dobové pozadí Starého zákona. KEFB, Praha 1951. s. 90 v porovnání s NOTH, Martin. Dějiny Izraele. s. 120-21
6
RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury. Vyšehrad, Praha 2000. s. 54
KOINONIA
27
Ustanovení království mělo své důsledky jak pozitivní tak negativní. Ustanovením království pronikal více kenaánský kulturní vliv což mělo za následek jisté pokenaánštění. To opět u některých probouzelo stále neutuchající odpor proti království7. Na celou situaci se můžeme dívat dvěma pohledy: jeden je, že král konečně stmelil Izrael celý (nikoli jen 2-3 kmeny) a pospolitost reálně sílí, druhý vidí nebezpečí ohrožení teokracie, nebezpečí ohrožení tradovaných zvyklostí a vpád např. královského kultu jiných národů. Teprve David se stává králem plně organizovaného státu a přináší Izraelskému lidu nové vojenské žoldnéřské síly, podrobení menších příbuzných národů (Ammónci, Moábci, Edómci), ovšem také sčítání lidu, daně apod.8 Šalamoun rozdělí později zemi na okresy (1. Kr 4,7n) nedbajíc zájmů a zvyklostí kmenových9 a z mnoha dalších důvodů dojde později k rozpadu království Izraele na dvě části a nakonec k zániku království vůbec. I přes mnohé negativní postoje vůči království, se pojem království natolik vžívá, že je dokonce užíván od novozákonní doby pro nebeské zřízení - Boží království.
Pokorný Jaromír
7
BIČ s.295 SEGERT s.86 9 BIČ s.296 8
5
HLAVNÍ RYSY DAVIDOVY POLITIKY V JUDSKU, IZRAELI A NA DOBYTÝCH ÚZEMÍCH Davidova politika se zdá velice úspěšná, protože za necelých deset let po Saulově smrti sjednotil celý Izrael od Egyptské řeky a Rákosového moře až k fénickému pobřeží a zemi Amat. Podařilo se mu získat Izraeli mezinárodní respekt a uznání, které nic neohrozilo až do vlády jeho syna Šalomouna.10 Davidův nástup na politickou scénu začal poražením Pelištejce Goliáše, po kterém si ho král vyžádal k vojenské službě. David pak získal neocenitelné zkušenosti ve vojenských taženích. Byl ve svých taženích velmi úspěšný, až král Saul na něho začal žárlit. Poté David upadl v královu nelibost a byl nucen dvůr opustit. Stal se vůdcem uprchlické skupiny, se kterou poskytoval ochranu hospodářům a vlastníkům půdy, čímž získával vliv mezi lidmi. V této době žil na území Pelištejců a podařilo se mu úspěšně využít již navázaných vztahů s Pelištejci a Moábci. Bylo to pro něj velice důležité období, protože získal informace o národech, proti kterým v pozdější době bojoval.11 Po smrti krále Saula se David vrátil do izraelské země, kde ho předáci z kmene Juda pomazali za krále. Vyplatila se mu taktika z doby, kdy ochraňoval hospodáře a dělil se s nimi o úlovek, protože lid ho už znal. Dokonce poslal jabešským mužům pochvalu za to, že králi Saulovi vystrojili slušný pohřeb. David vládl v Chebrónu lidu kmene 10
SCHULTZ, Samuel J. Starý zákon mluví. 3. vyd., Vídeň. BEE International, 1991. Str. 119. 11 SCHULTZ, s. 120.
6 Juda sedm a půl roku, zatímco potomek Saula, Išbošet, vládl kmenům severním. Vojevůdce Abnér na příkaz krále Išbošeta přijel nabídnout podporu Davidovi, ale při odchodu byl zavražděn vojevůdcem Davida – Joábem. David chtěje se distancovat od této vraždy, nechal vystrojit okázalý „státní pohřeb“, kde veřejně projevil smutek. Tím si získal nejen důvěru, ale i přízeň lidu.12 Išbošet byl zanedlouho zavražděn. David okamžitě nechal vrahy popravit. Všechny izraelské kmeny pak přišly za Davidem do Chebronu a uznaly jej za svého krále. Pomazaly jej a uzavřely s ním smlouvu před Hospodinem. Bez zášti a pomsty se David stal králem celého Izraele, jak ho k tomu vyvolil Bůh. Jakmile byl David uznán za krále, došlo k napadení země Pelištejci, protože ti se obávali, že by sjednocený Izrael v čele s králem Davidem mohl ohrožovat jejich zájmy a území. Pelištejci byli dvakrát poraženi, čímž bylo zamezeno jejich vměšování do sjednocování Izraele. V této době mohl David využít veškeré své znalosti z doby, kdy žil na jejich území. Tam měl možnost podrobně vidět jejich výrobu zbraní, metody a strategie, jež mohl pak v těchto bojích využít jako svou výhodu. Následné dobytí a okupování Edómu bylo pro Davida velmi důležité z hlediska přístupu k cenným přírodním zdrojům, např. k železu a mědi. Tím se podařilo zlomit monopol Pelištejců na výrobu zbraní.13 David strategicky zvolil místo hlavního města, které známe v pozdější době pod jménem Jeruzalém. Toto město leželo na neutrálním místě mezi kmeny Juda a Izrael. David je získal porážkou Jebúsejsců, a nepřičlenil ho k žádné části státu. Stalo se známé jako „Davidovo město“ a centrem
12 13
SCHULTZ, Str. 120. NANDRÁSKY, Karol. Prof. ThDr. Dejiny biblickeho Izraela. 1. vyd., Bratislava. ECM s.r.o., 1994. Str. 82.
27
KOINONIA politického i náboženského života. Byla zde umístěna schrána Boží smlouvy. Moábci a Amálekovci nezasahovali do izraelských záležitostí, dokonce jsou jmenováni jako poddané národy, které zásobovaly Davida stříbrem a zlatem. Amónovci a aramejské kmeny (které Davida ohrožovaly) se však k němu musely zachovat přátelsky, protože v době, kdy byl David na útěku, mu gešúrský král Talmaj dal za manželku svou dceru Maaku. Později však došlo k roztržkám a David dobyl město Rabu v Amónu a Damašek. Tyto oblasti velmi obohatily Izrael svým nerostným 14 bohatstvím. Král David byl polygamní. Jako trest za Davidův hřích s Bat-šebou slíbil Bůh Davidovi nepokoje v jeho vlastní rodině, které v pozdější době skutečně nastaly. Jeho syn Absolón se postavil proti otci a chtěl získat jeho trůn. Davidův trůn byl ohrožen a David opustil hlavní město. Král David však poslal své věrné služebníky s rozkazy, ti je splnili, a plány jeho syna tak byly zmařeny. Ačkoliv dal David přísný rozkaz Absolónovi neublížit, přesto byl zavražděn, a král David i přes zradu cítil obrovský smutek nad ztrátou svého syna. Nakonec všechny nepokoje v rodině zvládl, avšak s velkou bolestí v srdci. Trůn mu zůstal až do jeho smrti. (2. S 11-20) Před smrtí krále Davida si na trůn začal činit nárok jeho syn Adonijáš, syn Chagitin. Uspořádal hostinu. Král David však slíbil své ženě Bat-šebě, že králem po něm bude její syn Šalamoun. Když se dozvěděl od Bat-šeby a proroka Nátana, co chystá jeho syn Adonijáš, ještě ten den nechal pomazat a vyhlásit za krále svého syna Šalamouna. Jakmile se to Adonijáš dozvěděl, podrobil se králi Šalamounovi. 14
SCHULTZ, Str. 124.
KOINONIA Hlavními obecnými rysy Davidovy politiky byla oddanost Bohu, trpělivost, umění strategie (vyjednávání), láska k lidu a umění i z té nejhorší situace vytěžit to nejlepší. Král David byl bohabojný muž, který miloval Boha, respektoval Boží vedení, a měl srdce na správném místě. Jeho organizační schopnosti mu pomohly vybudovat pevnou strukturu království. Díky jeho strategiím, politice a vojenským výpravám se mu podařilo vybudovat poměrně velkou říši. Když se David dostal po smrti Saula na trůn, snažil se v Chebronu sjednotit všechny judské kmeny. Jeho cílem bylo získat mysl a srdce lidu a skrze ně upevnit svou moc a postavení. Uměl vyčkávat a nechal věci dozrávat. Po smrti Išbošeta, Saulova syna, se chytře distancoval od jeho vraždy a udělal veřejný a okázalý pohřeb, aby přesvědčil lid, že s tím nemá nic společného. Na tomto příkladě je vidět, že David jasně chápal sílu lidu, zaměřoval se na jeho mínění a usiloval o důvěru svého lidu. A tím získal i území, nad kterým vládl do té doby Išbošet, aniž by si lid myslel, že prahl po jeho části území.15 Sérií porážek Filištínců se Davidovo království dostalo nejenom z jejich moci, ale David tím získal právo určovat mocenské postavení na jejich území. David dokázal cíleně a promyšleně rozšiřovat své království, postupně dobyl území Ammonců, syrské státy v jižní a střední Sýrii, Moábce, Edomce. Kannánci se včlenili do státní a náboženské správy pod moc Davida.16 Kde David nezískal kompletní moc, zasahoval alespoň do řízení a politického vývoje státu. Chytře si nechával kontrolu nad obchodními styky mezi státy a zavedl tzv. vazalské poplatky, které kmeny na daných územích musely platit. Kdyby David žil v dnešní době, řeklo by se o něm, že má ducha podnikatele, vůdce, stratéga a hlavně 15 16
NANDRÁSKY, Str. 81. NANDRÁSKY, Str. 83.
27
7 zkušeného manipulátora s lidmi, a ačkoliv měl své chyby, byl to velký člověk. Myslím si, že největší síla Davida byla ve víře v Boha a jeho vedení. Velmi často se musel rozhodovat a volit, přičemž jeho důvěra k Bohu ho neustále posilovala.17 Bačina Zuzana
MORÁLNÍ, NÁBOŽENSKÝ A DUCHOVNÍ ROZVRAT IZRAELE V DOBĚ PANOVÁNÍ ŠALOMOUNA VERSUS JEHO STAROZÁKONÍ IDEALIZACE Biblické vypravování zaznamenané v knihách Královských a Paralipomenon nám ukazuje dobu panování krále Šalomouna jako zlatý věk izraelského národa a státu. V 1. Kr 4,20 se píše: „Juda a Izrael byli tak početní jako písek u moře. Měli co jíst a pít a radovali se“. Zdá se, že tento malý národ právě zde stojí na vrcholu svých dějin a Hospodin na něm realizuje všechna svá požehnání. Izraelci tolik ustrkovaní a ponižovaní se stávají středem blízkovýchodního světa. Král Šalomoun sem nechává z různých zemí svážet drahocené zboží, které pak se ziskem exportuje okolním monarchiím, buduje velkolepé stavby, které budí obdiv okolních panovníků a jeho zájem o mudrosloví činí ze země, která byla domovem prostých pastevců a zemědělců, centrum blízkovýchodní vzdělanosti. Izrael Šalomounovy doby exportuje do světa nejen zboží, ale také moudrost a úctu k Hospodinu. Stavba chrámu má zajistit náboženskou a duchovní jednotu Izraele a vymýtit 17
NANDRÁSKY, Str. 83-84.
8 pokoutné uctívání Hospodina na posvátných návrších. Jak je však možné, že doba, která byla tak skvělá, vzala tak rychlý konec? Bylo-li Šalomounovo panování dobou velké zbožnosti a duchovnosti, jak je možné, že po jeho smrti dochází k rozpadu Izraele a k úpadku Hospodinova uctívání? Částečné odpovědi na tyto otázky nalézáme v látce, kterou bibličtí autoři odsunuli na okraj svého vyprávění. Sem patří například oddíl pojednávající o Šalomounových manželkách, které naklonili panovníkovo srdce k modlářství. V oblastech předního orientu Šalomounovy doby bylo obvyklé, že si panovníci brali za manželky dcery sousedních králů. Rodinným poutem se tak měl zajistit mír a politická stabilita. Dalším diplomatickým krokem bylo přejímání cizích bohů. Budovala se tak jakási náboženská spřízněnost mezi národy a státy.18 Právě tyto politické zvyklosti by nám mohly vysvětlit Šalomounovo počínání zaznamenané v tomto oddílu. Šalomoun, který měl za manželky mnoho cizinek, porušil Hospodinova nařízení a dovolil svým ženám uctívat jejich božstva, dokonce šel tak daleko, že pro jejich bůžky postavil chrámy a sám jim chodil obětovat.19 Šalomounova říše měla mír a pokoj od svých sousedů. Otázkou je do jaké míry to ale byl mír a pokoj darovaný Bohem a do jaké míry za ním stálÿ lidské ústupky a slevy z Hospodinových přikázání?20 Nevím, jedno je však jisté, Šalomoun nechal do své země vstoupit kulty cizích božstev a otevřel tak dveře modlářství, které vedlo jeho poddané od Hospodina. Další látku, která nám osvětluje rychlý konec zlatého věku nalézáme ve vyprávění o Šalomounově stavitelské činnosti. Aby měl
27
KOINONIA dostatek pracovních sil pro své stavební projekty, vytvořil král systém nucených prací.21 Bibličtí autoři tvrdí, že těmito pracemi nebyl podmaněn nikdo z Izraele.22 Ve vyprávění o nepodařené korunovaci Šalomounova syna Rachabeáma se ale dozvídáme něco jiného. Obyvatelé severního Izraele, kteří přichází pomazat nového panovníka, prosí, aby jim bylo ulehčeno nesnesitelné břemeno nucených prací uvalených na ně jeho otcem Šalomounem.23 Kam se poděla ta vitalita a radost Izraele o níž hovoří na začátku citované verše z 1 Kr 4,20? Místo slov radosti a blahobytu zde slyšíme o nesnesitelném útlaku a bídě. Kde je v tuto chvíli obraz Šalomouna, Hospodinova pokorného služebníka, který se stará o blaho svých poddaných? Někde v procesu svého čtyřicetiletého vládnutí opustil král hranice vymezené Hospodinem a místo systému, v němž by existovalo sociální cítění a ohled, vytvořil bezcitný kolotoč otrockých prací, který vedl část lidu k nespokojenosti a napomohl pozdějšímu rozpadu sátu na dvě samostatná království.24 Někteří historikové tvrdí, že dokonce i stavba Šalomounova chrámu byla něčím nepatřičným a staví tyto své teorie na předpokladu, že Šalomounův výklad 2. Sam 7,1-17 byl mylný. Král prý špatně pochopil Hospodinova slova o potomku, který mu dá zbudovat dům, jako příkaz ke zbudování chrámové stavby. Ve skutečnosti však Hospodin chtěl těmito slovy říci, že nestojí o chrám jako dům ze dřeva, cihel a kamenů, ale pouze o chrám Duchovní v podobě pokolení, které bude žít z Boží přítomnosti a zachovávat jeho vůli. Díky špatnému Šalomounovu pochopení se tak do náboženství Izraelitů vmísily cizí prvky a byl 21
18
NANDRÁSKY, 89-90 19 1. Bible, ČEP, ČBS 1990, 1. Královská 11,5 20 ČEP, Ex 20,3 a Dt 12,2.3
ČEP, 1. Královská 12,4 ČEP, 1. Královská 9,22 23 ČEP, 1. Královská 12,4 24 ČEP, 1. Královská 12,17 22
KOINONIA
27
z části zastřen skutečný cíl Hospodinova působení.25 Takovýto výklad 2 Sam 7,1-17 je možný, ale ne jediný možný. Hebrejské slovo „dům“ může mít v textu následující významy: Dům jako budova Dům jako chrám Dům jako rod či rodina Dům jako dynastie26 Hospodinovým slovům v 2 Sam 7,1-17 je možno rozumět jako pokynu k budování duchovního chrámu, ale stejně tak je můžeme chápat jako pokyn ke stavbě chrámové budovy. Hospodinovým cílem, jak ukazuje jeho působení v průběhu dějin, nejvíce pak v NZ době je opravdu to, aby mu lidé budovali chrámy duchovní prostředků, ale často také názorných pomůcek (viz. stánek zbudovaný na poušti). Dle mého názoru neexistuje biblický text, který by zavdával příčinu myslet si, že chrám nebyl právě takovou pomůckou a že jej Hospodin nezamýšlel použít k dosažení svých cílů. Z knih Královských a Paralipomenon víme, že Hospodin se k Šalamounovu činu přiznal tím, že jeho sláva sestoupila na tento příbytek.27 Z NZ se dozvídáme, že i sám Ježíš chrám navštěvoval a hájil jeho 28 nedotknutelnost jako místa modliteb. Na základě těchto faktů se domnívám, že stavbou chrámu se Šalomoun nedopustil něčeho nepatřičného. Závěr Je obtížné odhalit všechny vlivy, které vedly k úpadku Izraelského království. Na základě dostupných faktů však můžeme říct, že velkou roli sehrála Šalomounova mezinárodní 25
NANDRÁSKY, str. 91-92 Výklady ke SZ 2, Praha 1991, str. 267 27 ČEP, 2. Paralipomenon 7,1 28 ČEP, Marek 11,17 26
9 a vnitrostátní politika. Králova vstřícnost vůči cizím náboženským kultům měla značný vliv na to, že Izraelské společenství nezvládlo v mnohém dobrou a přínosnou politiku otevírání se okolnímu světu. Do Izraele pronikly způsoby a kulty okolních národů, které byly v rozporu s Boží vůlí. Systém nucených prací do něhož Šalomoun zapřáhl i obyvatele Severního Izraele zase vyvolal společenské napětí jeho eskalace v době vlády Šalomounova syna Rachabeáma přivedla Izraelskou státnost k rozpadu. Další literatura Stanislav Segert, Starověké dějiny Židů, nakladatelství Svoboda 1995, 1. vydání Světla a stíny králů, František Hochman, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1989, 1. vydání Rohan Petr
SROVNÁNÍ SEVERNÍHO A JIŽNÍHO IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ Abychom mohli porovnat různé oblasti života severního - Izraelského a jižního – Judského království, je užitečné i nutné pochopit historii, styl života, víru, očekávání starého jednotného Izraelského království v době před jeho rozdělením. Pak pochopíme jak propastný vznikl rozdíl mezi jednotlivými národy a to jak v politice a ekonomice, tak i v náboženství a duchovní oblasti. Už za vlády Šalamouna, po Jeroboámově povstání a jeho útěku do Egypta, se severní kmeny úplně odcizily od domu Davidova. Sotva Šalamoun umřel, říše se rozpadla na
10
27
KOINONIA
dva menší a mezi sebou soupeřící státy. Ať už bylo příčinou rozdělení cokoliv, následky byly katastrofální. Říše se rozpadla prakticky ze dne na den. Izrael i Juda bojovali s vnitřními problémy a ani jeden se nepokusil udržet říši v celku.
dvě kultovní místa na jihu a severu Izraele (Dan a Bétel – 1.Král 12,28.29). V Bételu obnovil kult telete, kterému také obětoval. Toto byl zásadní odklon od zásad Semitů, protože ti nikdy Boha nezobrazovali „zpodobením ničeho“ (Ex. 20).
Právě naopak, z počátku došlo k bratrovražedným bitvám, ale nikdo nebyl vítězem. Důsledkem byla pouze stále horší situace v královstvích. Možná také díky Hospodinovým slovům: „Netáhněte a nebojujte proti svým bratřím Izraelcům…“ (1.Král 12,24), nakonec žádná větší válka nevypukla. Menší půtky byly pouze na území Benjamína. Snahou bylo vytvoření výhodnější hraniční čáry. Hrozilo také, že se Benjamínův kmen odtrhne spolu s ostatními kmeny, což nemohl Roboám dopustit, jelikož Jeruzalém ležel blízko hranic území Benjamina a byl tak snadno napadnutelný. Obsadil tedy Benjamína, který se takto spojil s Judou.
Moc tohoto a podobných kultů se v náboženství Izraele stupňovala či oslabovala podle toho, který král v zemi vládnul a jaký měl vztah Hospodinu. Na těchto náboženských dějinných událostech se jasně rýsuje lidové rčení: „jaký pán, takový kmán“. Žel většina vládců Izraele nové kulty spíše podporovala. Vnitřní dějiny Judska jsou oproti Izraelským klidnější. Panovnický rod se neměnil, ale je pravdou, že se ve veřejném životě dostávali do rozporu synkretistické a kontroverzní náboženské směry. Toto se projevilo zejména mezi bohatými předními obyvateli města navyklými na synkretismus Šalamounova dvora a vesnickými lidmi zvyklými na kmenové a náboženské tradice.
I když se oba státy na sebe navenek podobaly, vnitřně se v mnoha věcech lišily. Juda byl mnohem chudobnější, ale jeho obyvatelé byli jednotnější a jeho území tvořilo poměrně pevný celek. Izrael byl bohatší a větší, byl seskupen blíže k původnímu kmenovému středisku, ale patřilo k němu mnohem více obyvatel kanaánského původu. Vzhledem ke svému geografickému umístění byl vystaven cizím vlivům více než Juda. Juda měl kromě toho pevnou dynastickou tradici, zůstal věrný panovnickému rodu Davida, zatímco v Izraeli nastala během padesáti let třikrát násilná změna panovnického rodu. Izrael neměl z počátku žádné státoprávní orgány. To vše bylo nutné vytvořit. Neměl ani hlavní město, ani vojenskou organizaci a ani to, co bylo ve starověku nejdůležitější – náboženský kult. Jeroboám si vytvořil svůj vlastní státní kult (1.Král 12,26-33). Mnozí obyvatelé severní říše totiž putovali do Jeruzaléma, protože jej považovali za pravé místo uctívání Boha. To ale nemohl Jeroboám dopustit. Vytvořil proto
I po ekonomické stránce rozdělení obě království značně vyčerpalo. Izrael přišel o svůj monopol nad karavanními cestami vedoucími na pobřeží a v Zajordání. Juda ztratil Edóm, Gát a Negeb. Nazpět pod svou pravomoc získal Izrael a Juda tyto oblasti až za vlády Omriho a Jozafata. O mnoho horší ovšem byla náboženská krize, která pramenila z náboženské politiky panovníků. Smlouvy uzavřené s okolními národy byly potvrzovány svatbami. V případě Izraele je to svatba Achaba s Týrskou Jezábel. Povolení uctívat Baal – Melkarta a Aštartu v Izraeli (podobné jednání Šalamouna v 1.Král. 11,1-8), spolu s vroucí „misijní“ činností Jezábel a jejím opovržením nad zaostalým, striktním a chladným navoženstvím Izraelitů, způsobili pronásledování lidí věrných Hospodinu. Slovo Hospodinovo bylo trestáno smrtí.
KOINONIA
27
„… co se týká rozených Izraelitů, někteří vytrvali v odporu, někteří se veřejně hlásili k pohanství a velká většina, podle všeobecného zvyku většiny, ‘poskakovala na obě strany‘ (1.Král. 18,21)…“ 1. Podobné události nastaly i v Judsku ( královna Atalja - 2.Král. 11,1). Reakce na pohanský vliv ale nebyly tak silné, protože zde byl jeho vliv o mnoho menší. Takto spolu tyto dva státy soupeřily až do smrti krále Jeroboáma /746/. Následoval rychlý úpadek severního království a jeho ovládnutí Asýrií. Judsko nestihl podobný osud jen díky tomu, že král Achaz požádal Tiglat – pileazara o pomoc. Ovšem tím se Judsko stalo vazalským státem Asýrie. Následky tohoto rozhodnutí se staly pro Judu osudnými. Další literatura Bright, John; Dějiny Izraele, Praha 1986 Veaux, Rolland de; Ĺud starozákonnej zmluvy, Praha 1985 kolektiv autorů; Velká nástěnná mapa světových dějin, Kentaur, Praha 1992 Sedlák Tomáš
SROVNÁVACÍ SOUPIS UDÁLOSTÍ SEVERNÍHO IZRAELE A JUDY Rozdělené království Za vlády krále Šalomouna na cestě z Jeruzaléma prorokoval Achijáš Šíloský Jarobeámovi, synu Nébatovu, který byl služebníkem krále Šalomouna, že Hospodin mu dá deset kmenů (1.Kr.11,29-31), které odtrhne z rukou Šalomounova syna, protože Šalomoun opustil Hospodina a klaněl se
11 jiným bohům (1.Kr.11,33). Kvůli svému služebníku Davidovi ale Hospodin dá Šalomounovu synu jeden kmen, proto aby zůstalo planoucí světlo po všechny dny před Hospodinem v Jeruzalémě, v městě, které si Hospodin vyvolil, aby tam dal spočinout svému jménu (1.Kr.11,34-37). Následně Jarobeám uprchnul před Šalomounem, který usiloval o jeho život, do Egypta ke králi Šíšakovi, kde zůstal až do Šalomounovy smrti. Když se dostal k vládě Šalomounův syn Rechabeáma asi roku 933 př. Kr., navrátil se Jarobeám se svým lidem do Izraele, aby požádal Rechabeáma o ulehčení tvrdé služby a těžkého jha, které na Izraelce vložil Rechabeámův otec. (1.Kr.12,1-4) Místo toho, aby Rechabeám přijal nabídku, že mu bude Jarobeám a jeho lid dobrovolně sloužit, jen když je zbaví těžkého jha, reaguje Rechabeám vůči svému lidu tvrdě a jejich jho a tresty ještě znásobuje (1.Kr.12,14). Při nucených pracích celý Izrael ukamenoval k smrti dozorce Adoráma, král Rechabeám byl nucen utéci do Jeruzaléma. „Tak se vzbouřil Izrael proti domu Davidovu, a to trvá dodnes.“ (1.Kr.12,19). Deset severních kmenů se odtrhlo od Davidova domu. Došlo tak k vytvoření severního a jižního (Judského) království. Vnitřní poměry v obou královstvích se v mnoha směrech od sebe lišily, přestože navenek si byly podobné. Duchovní vědomí Izraelitů se i po rozdělení království opíralo o zaslíbení Hospodinova vyvolení. Izrael není tuctovým národem přírodního původu, nýbrž lidem zvláštním, ustanoveným na základě smlouvy s Hospodinem, a proto uprostřed vší země, patřící Hospodinu, zvláštním královstvím kněžským a národem svatým (Ex 19,5-6).29 29
J.B. SOUČEK Nástin biblické theologie Nového zákona, část první , Ježíš a jeho zvěst, Praha 1941-1942, synodní rada českobratrské církve evangelické, str.41
12
27 Severní království
V prvním pokolení vládl v Severním Izraeli Jarobeám (922-901). Po ekonomické stránce Severní království po rozdělení ztratilo svůj monopol nad karavanami, které vedly na pobřeží a do Zajordání. Království tím hned zkraje utrpělo značnou ekonomickou ztrátu. Na počátku své vlády musel Jarobeám v podstatě vytvořit celé státoprávní uspořádání včetně vzniku místa a úřadu náboženského kultu.V Severním Izraeli přetrvávalo charismatické království, tj. na základě Božího vyvolení a souhlasu lidu. Uvádění králů na trůn zde bylo ale radikálnější a násilnické (1 Kr.16,8-14, 16,21-22). Během padesáti let se zde třikrát násilně změnila vláda panovnických rodů. V Judsku místem náboženského kultu zůstal Jeruzalém, kde byl uctíván Hospodin. Jarobeám byl proti tomu, aby jeho lidé putovali do chrámu v Jeruzelémě. Dal proto vystavět na dvou koncích svého království chrámy. „A to v Bételi a v Dáne (1 Kr. 12,28.29)30 Obnovil aj pradávný pohanský kult býka. Postavil v Bétel zlaté tel’atá, ktorým obetoval“ (2 Moj 32). 31 Po Jarobeámovi vládl jeho syn Nádab (911-910), po něm na základě charizmatické volby Baeša (910-887), který se stal zakladatelem druhé dynastie. Pak nastoupil na trůn jeho syn Éla (887-886), který skončil stejně jako Nádab, byl zavražděn. Élu vystřídal Zimrí, kraloval ale krátce (pouze 7 dní v roce 886). Po něm se k moci dostává Omrí (886-875) a zakládá Omriovskou dynastii. (1 Kr.16). Založil dynastii, která vládla tři generace. Omri se snažil udržovat mír s Judskem. „Vztahy mezi oběma zeměma za prvních králů byly napjaté a nezřídka docházelo 30
John BRIGHT, přípravný teologický kurs CASD, Praha 1986, str.41 31 BRIGHT.str.41
KOINONIA i k válečným konfliktům. Teprve s nástupem Omríovců napětí ustává a dochází dokonce ke spříznění obou královských rodů.Judsko se přitom dostává do politické závislosti na severním Izraeli, což málem vedlo k vyhlazení Davidova domu.“32 Za vlády Omrího (886-875) sice došlo k ekonomickému vzestupu království, to ale mělo za následek zvyšování sociálních rozdílů mezi obyvatelstvem. Omrí přesouvá hlavní město do Šomerón (Samaří), které předtím nechal vystavět. Zastává stejnou politiku jako král David a to tak, že vybudoval hlavní město svého království na neutrálním území. Omrí vystavěl ale i jiná města, např. Jezreél. Na východní hranici Omrí bojoval s Aramejci a Syřany. Ve stejných politických záměrech pokračuje i jeho syn Achab. Ten uzavřel sňatek s Jezábel, dcerou týrského krále, která byla ctitelkou božstev Aštarty a Baal Merkarta. Jezabel byla velmi radikální v prosazování svého náboženství. Své odpůrce, vyznavače Hospodina dávala zabíjet. V Samaří dala postavit chrám Baalovi Merkartovi (1 Král 16,22). Kult Hospodina byl v této době vlivem Jezabeliny vlády utlumen. Achab a Jezabel spolu měli dceru Atalju, která se později stala matkou judského krále Achazjáše. Po smrti Achazjáše, Atalja vyhubila všechen královský rod (až na vnuka Jóaše, který byl před ní ukryt) a ujala se vlády v judském království. Po její násilné smrti (byla zabita mečem v královském domě), začal v Judsku ve svých sedmi letech vládnout Jóaš (2 Kr.11). Tím, že na čas došlo k spříznění mezi Severním a Jižním královstvím, ustaly spory a mohla být budována zahraniční politika obou království. Rozdíly v sociální oblasti mezi lidmi i problémy v tehdejším náboženství zaznamenává příběh o Nábotově vinici (1 Král 21). Se sílící náboženskou manipulací Hospodin povolává proroka Elijáše, který veřejně zastává Hospodinovo náboženství, i když mu 32
BIBLE, ČEP 1998, předmluva 1. knihy Královské
KOINONIA jde o život a veřejně vystupuje proti Baalově kultu, jenž byl v té době královským náboženstvím. Elijáše je pravděpodobně možné považovat za zakladatele prorocké školy, ve které pak pokračuje jeho žák Elíša, syn Šáfatův. Elijáš představuje Izraeli obraz živého Boha, který nedopustí zničení Davidova domu. Po Achabově smrti (padl v bitvě se Syřany), (1 Kr,22) nastoupili na trůn dva jeho synové. Achazijáš (853- 853) a Jóram (853-852). Království, které zdědili, bylo nábožensky nejednotné. Achazijáš reagoval tak, že odstranil nejviditelnější pohanské kultovní předměty, ale jeho matka Jezábel mu bránila omezovat pohanský kult. Ani jeho bratru Jóramovi se nepodařilo království stabilizovat. Neúspěšně bojoval s moábským králem Méšou. Po Jóramovi se vlády ujal Jehú (852-841), kterého pomazal za krále jeden z prorockých žáků proroka Elíši. Zároveň s ustanovením za krále je Jehú pověřen Hospodinem k pomstě nad prolitou krví Hospodinových proroků a služebníků, jejichž krev prolila královna Jezábel. Má vybít Achabův dům. Jehú zavraždí Achabova syna Jórama, jeho matku Jezábel i judského krále Achazjáše.(2 Kr. 9, 1 - 13). Důsledným vyhubením všech Achabových potomků i Achazjášových bratří, naplňuje Jehú Hospodinův soud. Vyhladil také Baalovy ctitele a kněze, zbořil Baalův chrám v Samaří, (2 Kr. 10,1-28). Hospodin za to Jehúovi žehná. Dostává zaslíbení, že jeho synové budou sedět na izraelském trůnu do čtvrtého pokolení. Jehú ale nedbal na to, aby celým srdcem jednal podle zákona Hospodina. (2 Kr. 10, 30-31) „V těch dnech začal Hospodin Izraele oklešťovat. Chazael jej porazil po celém izraelském pomezí.“ (2 Kr.10,32). Po Jehúovi se stal králem jeho syn Jóachaz (814-803) Jóachaz se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, chodil v hříších Jarobeáma syna Nebatova. Proto Hospodin vzplanul hněvem proti Izraeli a vydal jej do rukou aramejského krále Chazaela a jeho syna Ben-hadada. Jóachaz však prosil Hospodina
27
13 o shovívavost a On jej vyslyšel. Viděl totiž, jak aramejský král utlačuje Izrael. Hospodin dal Izraeli zachránce, čímž se vymanili z aramejského područí, takže zas bydleli ve stanech jako dříve. Jen od hříchů domu Jarobeáma neupustili, ale chodili v nich. V Samaří zůstal stát dokonce posvátný kůl (2 Kr.13,1-9). Po Jóachazovi vládl jeho syn Jóaš (803-787). Ten pokračuje v otcově modlářství, (2 Kr.13,10-13). Za jeho vlády umírá aramejský král Chazael a jeho nástupcem se stává jeho syn Ben-hadad. Z Ben-hadadových rukou získává Jóaš zpět izraelská města, která zabral Chazael jeho otci Jóacházovi. Po Jóašovi se stal králem jeho syn Jarobeám II.(787-747). Za jeho vlády prožívá Izrael nebývalý hospodářský rozkvět, byť lid nadále setrvával v modlářství. (2 Kr 14,23-29) Po něm vládl jeho syn Zekarjáš (747). Za jeho vlády došlo k úpadku severního Izraele, ačkoli kraloval jen šest měsíců. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích. Spikl se proti němu Šalúm, syn Jábešův. Ubil ho před lidem k smrti a stal se místo něho králem. Šalúm kraloval pouze jeden měsíc. Když do Samaří přitáhl Menachém, syn Gadíův z Tirsy, ubil Šalúma k smrti a stal se místo něho králem. (2 Kr 15,13-16) Za vlády Menachéma (746-737) vtrhl do země asyrský král Púl (Tiglat-pileser III.). Menachém, aby si zajistil jeho pomoc a upevnil království ve svých rukou, stává se poplatníkem Asyřanů. Stříbro pro Púla vymáhal na Izraeli. Země se dostává do hospodářského úpadku. Po zaplacení asyrský král odtáhl ze země. Po Menachémovi se stal králem jeho syn Pekachjáš, (2 Kr 15,17-22). Po dvouleté vládě Pekachjáše (736-735) se proti němu spikl jeho štítonoš Pekach, syn Ramaljášův. Usmrtil ho v Samaří v královském paláci a stal se místo něho králem. (2 Kr 15,23-26) Za vlády Pekacha (735-732) vtrhl opět do země Púl, asyrský král a zabral Ijón, Ábel-bét-maaku, Janóach, Kedeš, Chasór, Gileád a Galileu, celou zemi Neftalí a vystěhoval Izraelce do Asýrie. Proti
14
27
Pekachovi zosnoval spiknutí Hóšea, syn Élův. Ubil ho k smrti a stal se místo něho králem (2 Kr 15,27-31). Za vlády Hóšea (732-724) vytáhl asyrský král Šalmaneser proti Izraeli. Izrael se stává služebníkem Asyřanů a odvádí mu dávky. „Asyrský král táhl celou zemí, přitáhl až k Samaří a obléhal jej tři léta. V devátém roce Hóšeovy vlády dobyl asyrský král (Sargon II., nástupce Šalmaneserův) Samaří. Vystěhoval Izraele do Asýrie a usadil jej v Chalachu a Chabóru při řece Gózanu a v městech médských. Hóšea byl posledním izraelským králem“ (2 Kr 17,1-6). Tak došlo k zániku Severního izraelského království. Judské království Politická situace se v Judsku i nadále vyvíjela pokračováním pevné dynastické tradice Davidova rodu. Modloslužby sousedních národů, které byly trpěné za Šalomouna, v Judsku i nadále přežívaly (1.Kr.11,5-13; 1.Kr. 14,22-24). Šlo o modloslužby, které praktikovaly a do království zanesly některé Šalomounovy ženy. Jednalo se především o kult božstev Aštorety a Milkóma (1 Kr.11,1-13). Při své reformě král Ása (912-871) zbavil svoji matku Maaku královského postavení za to, že udělala nestvůrnou modlu pro Ašeru. „…. Ása její nestvůrnou modlu podťal, rozdrtil na padrť a spálil v Kidrónském úvalu“ (2 Pa 15,16). I když nebyla odstraněná posvátná návrší, Ásovo srdce bylo cele při Hospodinu. Do Božího domu přinesl svaté dary. Díky tomu ustaly boje se Severním královstvím (2 Pa 15,19). Doba Ásovy vlády znamenala pro království uklidnění sociální, politické i náboženské situace. Judské království bylo menší, ekonomicky chudší a politicky méně významné. Často většinou v obraně, ale i útočně (2Kr. 14,8-14) válčilo proti Severnímu královstí. Na ekonomickou situaci měla kromě toho vliv
KOINONIA samotná rozloha a poloha království. „Júda bol menší a chudobnejší…“33 Po Ásovi vládl jeho syn Jóšafat (870-846), který se zasadil o náboženskou očistu (2 Pa 17,6-11). Jako spojenec krále Achaba (Severní království) se zúčastnil tažení proti Rámotu v Gileádu. Je za to kárán prorokem Jehúem. (2 Pa 17 a 18) Vojenské spojenectví Amónovců, Moábců a Edómitů napadlo Judu, ale samo se navzájem zničilo (2 Pa 20). Jóšafat se spojil s Achazjášem (Severní království), aby vybudovali společné loďstvo, které by mohlo plout do zámoří. Prorok Elíezer Jóšafatův čin odsoudil. Lodě ztroskotaly a nemohly plout do zámoří (2 Pa 20,31-37). Po Jóšafatovi vládl v Judsku v letech (848-841) jeho syn Jóram. V Severním království v té době vládl také král, který se jmenoval Jóram, byl ale synem Achaba. Jóram, syn Jóšafatův, si vzal za manželku Achabovu dceru Atalju. „Dopouštěl se toho co je zlé v Hospodinových očích.Ale Hospodin nechtěl na Judu uvést zkázu kvůli Davidovi, svému služebníku, protože mu přislíbil, že dá jemu i jeho synům planoucí světlo po všechny dny.Za jeho dnů se Edómci vymanili z područí Judy a usta-novili nad sebou krále….Tehdy v onen čas se vymanila i Libna“ (2 Kr.8,18-20,22). Pelištejci a Arabové, kteří sousedili s Kúšijci vtrhli do Judska a odvlekli do zajetí s veškerým jměním, které našli v královském domě, i Jóramovy syny a ženy, kromě nejmladšího syna Achzjaše. Jóram pak onemocněl nevyléčitelnou střevní chorobou (2 Pa 21). Po sedmi letech vlády krále Jórama se vlády nad Judskem ujímá jeho syn Achazjáš (841). Jeho vláda však trvala pouze jeden rok. Achazjáše zavraždil Jehů, syn Nimšího, kterého Hospodin pomazal, aby vyhladil dům Achabův (2 Pa 22,7). „Když Atalja, (jejím otcem byl Achab a matkou Jezabel, Atalja tedy pocházela z dynastie Omrí) matka Achazjášova, viděla, že její syn zemřel, 33
BRIGHT str.40
KOINONIA rozhodla se vyhubit všechno královské potomstvo Judova domu“ (2 Pa 22,10). Zachráněn před smrtí byl jen Achazjášův syn Jóáš, kterého zachránila jeho teta Jóšabat, dcera krále Jórama a žena kněze Jójady. Skrývala ho po šest let v Božím domě před Ataljou v Judsku, jenž vládla (2 Pa 22,10-12). V sedmém roce vlády královny Atalji, zosnoval kněz Jójada spiknutí proti Atalje a provolal Jóaše za krále. Atalja byla při převratu usmrcena (2 Pa 23). Dokud žil kněz Jójada, přidržoval se Jóaš Hospodina. Dal opravit chrám a zasadil se o obnovu Hospodinova kultu v Jeruzalémě. Po Jójadově smrti přišli judští velmožové, poklonili se před králem a král je vyslechl. Opustili dům Hospodina, Boha svých otců, a začali sloužit posvátným kůlům a modlářským stvůrám. Pro toto provinění postihlo Judu a Jeruzalém Boží rozlícení. Posílal k nim proroky, aby je přivedli zpět k Hospodinu. Ti je varovali, ale oni neposlouchali. Duch Boží vyzbrojil Zekarjáše, syna kněze Jójady. Postavil se proti lidu a řekl jim: „Toto praví Bůh : Proč přestupujete Hospodinovy příkazy? Nepotkáte se, se zdarem. Poněvadž jste opustili Hospodina, opustí on vás“ (2 Pa 24,17-20). Lid se proti Zekarjášovi spikl a na rozkaz krále Jóaše byl na nádvoří Hospodinova domu ukamenován. Jóaš neprojevil milosrdenství Jójadovu synu, přestože kněz Jójada Jóašovi prokázal milosrdenství, když ho uchránil před královnou Ataljou, která chtěla vybít celý Davidův rod. Po smrti Zekarjáše na Jóaše přitáhlo aramejské vojsko a Hospodin vydal do jejich rukou Judu, poněvadž Juda opustil Hospodina, Boha svých otců. Když aramejské vojsko odtáhlo, Jóaš těžce onemocněl. Jeho služebníci se proti němu spikli kvůli prolité krvi synů kněze Jójady. Zavraždili ho na jeho lůžku (2 Pa 24,21-27). Po něm nastoupil na trůn jeho syn Amasjáš (796-782). Po slibném začátku vlády a vítězství nad Edómci Amasjáš zpychl. Po té byl poražen Severním královstvím (2 Pa 25). „Od té chvíle, kdy se Amasjáš odvrátil od Hospodina, osnovali
27
15 proti němu v Jeruzalémě spiknutí. Utekl do Lakíše. Ale poslali za ním do Lakíše vrahy a usmrtili ho tam.“ (2 Pa 25,27). Po Amasjášovi byl na trůn lidem dosazen jeho tehdy šestnáctiletý syn Uzijáš. Uzijáš upevnil moc Judy a vítězně bojoval se sousedními národy. Zajistil svou zemi hospodářsky i vojensky (2 Pa 26). „Jakmile svou moc upevnil, jeho srdce se stalo domýšlivým, až se úplně zkazil a zpronevěřil Hospodinu, svému Bohu….“ (2 Pa 26,16). Za svévolné jednání v chrámě byl Uzijáš raněn malomocenství a vypovězen z Hospodinova domu. Malomocným byl až do dne své smrti (2 Pa 26,16-23). Po něm se stal králem jeho syn Jótam (740-735). „Činil to co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec Uzijáš. Avšak do Hospodinova domu nevstoupil. Lid dál propadal zkáze“ (2 Pa 27,2). Jótam dal vystavět Horní bránu Hospodinova domu. Vystavěl i jiná města, hrady a věže. Úspěšně válčil s králem Amónovců. „Jótam pevně vládl, poněvadž setrvával na svých cestách před Hospodinem, svým Bohem“ (2 Pa 27,6). Po něm se stal králem jeho syn Achaz (735-716). „Obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších a na pahorcích a pod každým zeleným stromem. Proto ho vydal Hospodin, jeho Bůh do rukou aramejského krále…“ (2 pa 28,4.5) Aramejci odvlekli do Damašku velký počet jeho vojáků. Hospodin ho vydal také do rukou Izraelského krále, který mu také způsobil velkou porážku (2 Pa 28,8). Samařský prorok Obéd ale dosáhl toho, že judští zajatci byli svými bratry ze Samaří, kam byli odvlečeni, propuštěni (2 Pa 28,9-15). V té době se Achaz obrátil s prosbou o pomoc na asyrského krále Tiglat- pilesara, protože Judsko napadli Edómci a Pelištejci. Asyrský král přitáhl do Judska, ale jen ho sužoval. Přestože Achaz vydrancoval Hospodinův dům i královský dům a domy velmožů a dal to všechno asyrskému králi, nepomohlo mu to upevnit
16
27
jeho moc. V jižním Judsku Pelištejci dobyli Bét-šeméš, Ajalón, Gederót, Sóko s jeho vesnicemi, Timnu s jejími vesnicemi, Gimzo s jeho vesnicemi a usídlili se tam (2 Pa 28,16-27). Po Achazovi se stal králem jeho syn Chizkijáš (728-687). Za jeho vlády existovalo už jen Judsko z obou izraelských království, protože Severní Izrael zanikl dobytím Samaří (722). Závěr Přestože Severní království bylo ekonomicky a politicky silnější než Judské, nestačilo odrazit zajordánské výboje Davidovy a od vzrůstajícího aramejsko-damašského království bylo stále utlačováno (2 Kr. 13,3.22-25). Moc Asyřanů začala zasahovat i do Sýrie a Palestiny. Došlo k uzavření smlouvy mezi Achabem a Ben-hadadem kvůli ochraně před sílícími výboji asyrského království. Severní království ani Sýrie nemohly samy čelit tomuto silnému nepříteli, proto uzavřely spolu spojeneckou smlouvu. Vznikla tak první protiasyrská koalice mezi Ben-hadadem a Achabem (1 Kr.20,34). Asyřané ale dále pronikali do vnitrozemí Palestiny. Izraelitům nepomohlo žádné spojenectví k zastavení vpádu Asyřanů. Roku 722 př.Kr. bylo Asyřany dobyto Samařsko, a tak došlo k zániku Severního království (2 Kr. 17-18 kap.). Izraelité byli vystěhováni do Mezopotámie a jejich domovy zabrány cizími přistehl-valeckými národy. Judské království bylo svou geografickou polohou lépe chráněno před vpády okolních národů, ale i ono zakusilo asyrské vydírání a vpády (2 Kr. 18-19 kap.). Do politických poměrů Judska začal zasahovat i Egypt (2 Kr. 23,29) Ale konec zkázy Judského království přišel od Babyloňanů, kteří roku 597 př.Kr. dobyli Jeruzalém. Babylonské království předtím s médským královstvím roku 606 př.Kr. zničilo asyrskou říši. Po dobytí Jeruzaléma Babyloňany byli Izraelci, především z vyšších sociálních skupin, odvlečeni do zajetí
KOINONIA (2Kr. 24). V roce 586 př. Kr. byl dobyt a zničen jeruzalémský chrám (2 Kr.25). I ostatní judská města byla dobyta a celá země zpustošena. V obou královstvích docházelo čas od času k větším či menším náboženským reformám tj. snaze vymýcení pohanských kultů sousedních národů, které byly zanášeny do náboženství Izraelců (2 Kr.23; 2 Kr 10,18-29; 1 Kr. 15,11-12; 2 Pa 19). Cílem historie vlády králů Severního a Jižního izraelského království není poukazovat na to, kteří králové: „…činili to, co je správné v Hospodinových očích…“ (1.Král. 15,11) nebo na ty, co se dopouštěli toho: „…co je zlé v Hospodinových očích.“ (1.Král. 15,26), ale na to, jak Hospodin vede svůj lid a jak svému lidu odpouští, Lambert Dominik
RECHABEÁMOVE A JAROBEÁMOVE KRAĽOVANIE Všeobecne: začiatok rozpadu Izraela na dve kráľovstvá je potrebné vidieť vo vláde kráľa Šalamúna. Začal ako bohabojný kráľ, neskôr však upadá postupne do hriechov, o ktorých 5 Moj 17,16-20 hovorí, aby sa ich kráľ vystríhal.Následkom odklo-nenia sa od Hospodina, prichádza rozpad kráľovstva. Hospodin mu vzbudil protivníka v Jarobeámovi.
KOINONIA
27 Jarobeám
povýšený Šalamúnom sa vzbúril proti nemu. Na popud Hospodina ho šilónsky prorok Achija pomazáva a predpovedá mu skvelú budúcnosť podmienenú vernosťou Bohu /1 Kráľ 11,28-39/. Jarobeám však svoju vieru nestavia na Hospodinovi, ale koná svojvoľne, podľa ľudského uvažovania. Dôsledky sú katastrofálne. Jarobeám zasahuje do života Izraelcov na tom najcitlivejšom mieste, v náboženskej oblasti. Zvádza ich k modloslužbe, k službe kňazov z radov ľudu, k zmenám náboženských sviatkov (1 Kráľ11,31-33). Hospodin sa snaží Jarobeáma odvrátiť z cesty odpadnutia, Jarobeám nereaguje podľa Božej vôle. Boží súd je nekompromisný v podobe vyhladenia celého jeho domu. "Teológia, ktorá stojí v pozadí textu Kráľovských kníh, hodnotila kráľov podľa ich vzťahu ku kultu, centralizovaného v Jeruzaleme. V súvise s takými kritériami sa z jeruzalemskej perspektívy Jarobeám javil ako exemplárny príklad kráľa, ktorý odpadol od Hospodina."34
17 sa prikláňa na stranu svojich vrstovníkov, čo má za následok vzburu 10 kmeňov a vytvorenie severného kráľovstva, Izraela /2 Kron 10,6-19/. Situáciu chce riešiť vojenskou intervenciou, ale na pokyn Boží skrze proroka Semajáša /2 Kron 11,2-4/ upúšťa od zámeru. Rechabeám 3 roky chodí po cestách Hospodinových. /2 Kron 11,17/. Levíti, ktorých zahnal Jarobeám z kňažskej služby, posilňujú Rechabeáma, ako aj mnohí zbožní, ktorí prišli zo sev. kráľovstva. "Potom však opustil Hospodina a celý Izrael s ním." /2 Kron 12,1/ "Vybudoval výšiny, posvätné stĺpy, ašéry a v krajine boli zasvätenci smilného modlárstva." /1 Kráľ 14,22/ Následkom toho je vpád faraóna Šíšaka do krajiny, dobytie pevností a pobratie pokladov domu Hospodinovho. Kráľ a hodnostári sa dočasne pokorili, Hospodin trest zmiernil. Stávajú sa poddanými pozemského kráľa a nie Hospodina, aby videli, aký je rozdiel slúžiť Bohu a človeku. Rechabeám je celkove hodnotený negatívne. "Páchal však zlo, lebo nebol pevne odhodlaný hľadať Hospodina." /1 Kron 12,14/
Politicky Politicky Vplyv Izraela na vazalské štáty slabne. Vedie neustále boje s "bratským" susedom. Neočakávaným zásahom bol pre Jarobeáma vpád egyptského kráľa Šíšaka, ktorý vyplienil paradoxne aj svojho "chránenca", ktorý ho podľa niektorých bádateľov pozval, aby mu pomohol v boji proti Rechabeámovi. Rechabeám Po smrti svojho otca Šalamúna nastupuje na júdsky trón jeho syn Rechabeám. Ľudom je postavený pred voľbu zníženia daní, pracovného zaťaženia. Po porade 34
NANDRÁSKY, 97
Vnútropoliticky nadväzuje na dávidovskú dynastiu. Vzťahy s "bratským" štátom boli bratovražedné. Budoval mestá na obranu pred Filištíncami, Egypťanmi a tiež Jarobeámom. Porovnanie v politickej oblasti Dávid a jeho syn Šalamún vybudovali pevnú stabilnú ríšu. Počas panovania kráľa Šalamúna sa vymanili z pod vplyvu Izraela štáty, ktoré viedli proti sebe vojny (2 Kron 12,15). Obidva budovali mestá na posilnenie svojho vplyvu a obrany. Do obidvoch krajín vpadol egyptský kráľ Šišák
18
27
a po získaní koristi odtiahol (2 Kron 12,2, nápisy v Karnaku). Severné kráľovstvo bolo hospodárskou a asi aj kultúrnou úrovňou vyspelejšie a pokročilejšie než južné kráľovstvo.35 Archeologické vykopávky potvrdili zmenu sociálneho postavenia izraelského národa, napr. rozdiel vo spoločenskom postavení, majetku, stavba bohatých a chudobných príbytkov...36 Z grafických důvodů je závěr práce – Porovnanie v náboženskej oblasti na následující straně (str. 19)
KOINONIA Jarobeám vytvořit. Za hlavní město zvolil Šekem. Politicky to byla dobrá volba. Původní starobylé kultovní město ležící v centru oblasti bez úzké vazby ke kmeni, jemuž náleželo. To zabránilo závisti ostatních kmenů. Později, z neznámých důvodů, přestěhoval hlavní město do Tirsy (pravděpodobně Tell el Far´ah, asi 10km severovýchodně od Šekemu), které nabízelo stejné výhody jako Šekem. V městech Šekem, Penuel a Tirsa zbudoval opevnění. Ohledně státní správy, kterou Jarobeám vytvořil, toho prakticky moc nevíme. Nejspíše převzal administrativní strukturu vytvořenou
Kučera Jozef
POLITICKÉ A NÁBOŽENSKÉ SROVNÁNÍ RECHABEÁMOVA A JAROBEÁMOVA KRALOVÁNÍ PO ROZPADU JEDNOTNÉ ŘÍŠE Na první pohled se tyto dvě říše mohou zdát podobné, vždyť pocházejí z jednoho lidu a jednotné říše. V několika důležitých ohledech se ale značně liší. Juda je menší a chudší, má stejnorodější obyvatelstvo a je relativně geograficky izolována. Oproti tomu Izrael, větší a bohatší, je obýván značným počtem kanaánského obyvatelstva a je geograficky více vystaven vlivům z vnější. Severní království - politika Po rozdělení se Jarobeám nacházel v situaci, kdy Severní království neexistovalo politicky, administrativně, vojensky ani nábožensky. Pokud chtěl být králem, tak to vše musel
Šalomounem. Samařská ostraka naznačují, že existoval provinční systém. Pokud je to pravda, pak se pravidelně vybíraly daně. „Také nevíme, zda Jarobeám sáhl k branné povinnosti pro vojenskou službu nebo nikoli – ačkoli potřeba jednotek musela být obrovská a poměrně neustálá.“ 37 Náboženství Jarobeám dostal silné prorocké zaslíbení 1Kr 11,31-39, ve kterém byl Bohem stanoven jako oficiální vládce deseti kmenů Izraele, čemuž se Šalamoun a později jeho syn Rechabeám svými činy vzpírali podřídit. Markantním činem Jarobeáma bylo zřízení oficiálního státního náboženství, které mělo konkurovat jeruzalémskému chrámu. Jarobeámovi totiž hrozilo, že lid nadále bude cestovat do jeruzalémského chrámu, který převzal roli svatyně. To by ale oslabilo loajalitu lidu. Navíc výraznou častí náboženství byla oslava Jahveho věčné smlouvy s Davidem. Pokračování na str. 20 37
35
SEGERT, 98 36 SEGERT, 98
BRIGHT, John. A History of Israel. 3. vyd. Philadelphia, Westminster Press, 1981. 501s. ISBN 0-664-21381-2, str. 237, překlad vlastní
KOINONIA
27
19
Dokončení článku Jozefa Kučery, z předcházející strany…
Porovnanie v náboženskej oblasti
Rechabeám
Jarobeám
vyvolený Šalamúnom (2 Kron. 9,31)
povýšený Šalamúnom (1 Kráľ. 11,28)
syn Šalamúnov (2 Kron. 9,31 )
protivník Šalamúnov (1 Kráľ. 11,26.40)
kráľ podľa Dávid. Dynastie (2 Kron. 9,31)
kráľ podľa Božieho určenia (1 Kráľ. 11,31)
výzva k vernosti Hospodinovi (2 Kron. 11,17) (1Kr.11,37.38)
výzva k vernosti Hospodinovi
odtrhnutie 10 kmeňov (1 Kráľ. 12,16)
príklon 10 kmeňov (1 Kráľ. 12)
prorok Šemaja (1Kráľ. 12,22)
prorok Achija (1 Kráľ. 11,29)
3 roky chodí po cestách Hospodinových (2 Kron. 11,17)
nechodí po cestách Hospodin.(1 Kr. 11,29)
Príchod zbožných Izraelcov a levítov do krajiny (2 Kron. 11,13.14)
odchod zbožných Izraelcov a levítov z krajiny (2 Kron. 11,13.14)
odpadnutie Rechabeáma (2 Kron. 12,1.2) vybudovanie výšin, smilného
zavádka modloslužbu, mení sviatky
modlárstva, ašéry (1 Kraľ. 14,23.24)
kňazov z ľudu (1 Kráľ. 12,28.31-33)
výzva k pokániu - prorok Šemaja (2 Kron. 12,5)
výzva k pokánou - iný prorok
vpád Šíšaka (2 Kron. 12,2)
nápisy vKarnaku
našlo sa aspoň niečo dobré (2 Kron. 12,12)
nenašlo sa nič dobré (1 Kráľ. 14,9)
hodnotený negatívne (2 Kron. 12,14)
hodnotený silne negatívne (1 Kráľ. 14,9)
20
27
KOINONIA Náboženství
Pokračování ze str. 18 Jarobeám nechal odlít dva zlaté býčky a postavil je do svatyní v Danu a Bét-elu, měst na opačných koncích říše, a obsadil je kněžími nelévijského původu. „Neblaze proslulí býčci pravděpodobně neměli představovat božstvo, nýbrž sloužili jako podstavce, na nichž údajně stál neviditelný Jahve“38 Tato nechtěná podobnost s Baalovým kultem, navíc v silně kanaánské společnosti, postupně vedla k pohanské modloslužbě. Také vytvořil nový každoroční svátek v osmém měsíci, aby lid zapomněl na slavnosti stánků a Den smíření v Jeruzalémě v sedmém měsíci. Na Jarobeámův odklon reagovaly i negativní poselství od Hospodina (1Kr 13,2; 14,9)
V Judsku bylo napětí mezi aristokracií v Jeruzalémě a venkovským obyvatelstvem. Aristokracie narozená v luxusu Šalomounova dvora, mnozí z nich neizraelitského původu (např. králova matka Naama a jeho oblíbená manželka Maaka), byla otevřena cizím vlivům a neměla cit pro Jahvismus. Pohanské obřady, tolerované a podporované Šalomounem, se nadále rozvíjely (1Kr 14,22-24). Oproti tomu venkované, kteří žili prostým životem, lpěli na sociálních a náboženských tradicích předků. Rechabeám učinil pokání po slovech proroka Semajáše, že egyptský vpád byl Hospodinovým trestem za toto odpadlictví (2Pa 12, 12). Brabec Michal
Jižní království - politika Rechabeám, na rozdíl od Jarobeáma, nemusí království vytvářet, pouze přebírá již existující struktury. Zdá se, ze nepodnikl žádné význačné úsilí o znovuzačlenění severních kmenů zpět do království, pravděpodobně na to ani neměl dost sil. Judea byla menší než Izrael. S podporou vojenských posádek vytvořených Šalomounem nemohl počítat, protože většina z nich byla na severu mimo jeho dosah. Rechabeám udělal alespoň kroky k zabrání území Benjamína, protože Jeruzalém leží přímo na hranici s tímto územím a nedal by se tak ubránit. R. 926 egyptský král Šíšak dobyl celou Palestinu, obě království a vydrancoval je. Vnitřní slabost Egypta mu ale nedovolila využít vítězství a musel svá vojska stáhnout. Buď jako přípravu na tento vpád nebo jako ochranu, aby se to již nestalo, Rechabeám opevňoval jižní města.
DYNASTIE OMRÍOVCŮ39 Panovnický rod Zakladatelem této dynastie byl Omrí (885-874 př. Kr.)40, původně velitel armády krále Ély (a pravděpodobně i Baeši). Po Élyho smrti byl vojskem provolán za panovníka, přitáhl k Tirse a obléhal město dokud Zimrí nespáchal sebevraždu. Následovala čtyřletá občanská válka mezi jím a Tibním. Ten nakonec prohrává a v roce 880 př. Kr. umírá. Omrí se stává naprosto suverénním panovníkem. Pro Izrael přichází doba stability, vnitřní síly a relativního blahobytu, jenž se dále upevňuje s příchodem Omrího syna Achaba (874-853 př. Kr.), který také rozšiřuje i vliv státu na zahraničí, zejména svými obchodními, ale i příbuzenskými vztahy. Bright se však domnívá, že s prosperitou vyšších vrstev došlo
38
DOUGLAS,D.J.;HILLYER,N. et al. Nový biblický slovník. 1. vyd. Praha, Návrat domů, 1996. 1243 s. ISBN 80-85495-65-1, str. 393
39 40
1. Královská 16. – 2. Královská 10. a 2. Paralipomenon 18–22 Datace podle PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. 1.vyd. Praha : Česká biblická společnost, 1996 s. 64
KOINONIA i k prohloubení chudoby prostého obyvatelstva.41 Postupný úpadek v ekonomické i politické oblasti přichází s jeho synem Achazjášem (853-852 př. Kr.), jehož krátká vláda se vyznačuje nezdařenou výpravou pro zlato.42 Na důsledky pádu Achazjáš umírá a vlády se ujímá jeho bratr Jóram (852-841 př. Kr.). Vzrůstající odpor Izraelitů k vládnoucí dynastii se dovrší pomazáním Jehúa, za nějž se okamžitě postavil lid. Jehú zabíjí zraněného Jórama a spolu s ním všechny jeho příbuzné včetně Jezábely a judského krále Achazjáše. Mezinárodní prestiž Omrího jména však přetrvávalo dál: „… až do vlády Sargona II.byl Izrael známý také jako mat/bít humri = země/dům Omrího.“43 Mezinárodní vztahy Renesance Izraelského království byla postavena zejména na zahraniční politice. Omrí strategicky zvolil jako hlavního spojence svého království Fénicií, což zpečetil sňatkem svého syna Achaba s Jezábelou, dcerou sidonského krále Etbaala. Dle moabského kamene nalezeného v Dibónu si také podmanil Moabce a jejich područí pokračovalo i za Achabovy vlády, který z nich vymáhal velký tribut v podobě dobytka, čímž se vyrovnal Fénicii a Sýrii. Došlo i k uklidnění vztahů s Judou, jenž vyústilo provdáním Atalje, dcery, či sestry Jezábely, za Jošafatova syna Jórama (asi r. 865 př. Kr.). Problematické vztahy však panovaly, i přes čilý obchodní ruch dokazující četné nálezy slonovinových předmětů, se Sýrií. Ta využila počáteční nestability a zabrala některá pohraniční města, jejichž část byla vrácena až velkorysou smlouvou z Afeku mezi Achabem a Benhadadem, po dvou, díky Hospodinu,
27
21 neúspěšných taženích proti Izraeli. Podle asyrských análů došlo v roce 853 př. Kr. k významné bitvě u Karkaru mezi Šalmaneserem III. a koalicí králů Damašku, Chamátu a Izraele. Přestože se Asyrský král prohlásil vítězem, byl jejich postup zastaven. Hned poté napadl Achab spolu s judským Jošafatem Gileadský Rámot, a tím ukončil krátké spojenectví se Sýrií, a navíc dle proroctví také padl. Poté Achazjáš ztrácí Moabskou zemi a Jóram je spolu s Judou a Edomem nucen čelit moabskému výpadu. Přerušovaná válka se Sýrií vrcholí Božím zásahem při obléhání Samaří, kdy Syřané bezhlavě prchají v domnění, že slyší nepřátelské armády najaté izraelským králem. Po Ben-hadadově smrti Jóram nakonec dobývá Gileadský Rámot, ale je zraněn a poté zavražděn.44 Stavitelství Omrí byl nejen vynikajícím stratégem, ale i stavitelem. Jeho stavitelská činnost začala již v původním hlavním městě Tirse, kde se nalezlo několik nedostavěných budov pocházejících z jeho období.45 Vrcholem však bylo založení nového hlavního města Samaří dostavěného Achabem. Bylo postaveno na velmi strategickém místě 11 km od Šekemu, poblíž cesty vedoucí do Fénicie, Galileje a Ezdralónu. Město chránily tři řady hradeb a dobýt se jej podařilo teprve Asyřanúm v roce 722 př. Kr. „Po zednické a řemeslné stránce se hradbám nevyrovnaly žádné jiné po celé Palestině,“46 naznačující spolupráci s fénickými odborníky. V tomto období bylo také vybudováno město Jericho, Jizreel a mnoho dalších palestinských měst bylo opevněno.
41
BRIGHT,. 44. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 3.vyd. Praha : Kalich, 1992. s. 544 43 Nový biblický slovník, 702 42
44
SCHULTZ, 158-166 PRITCHARD,. 64 46 SCHULTZ, 159 45
22
27 Náboženství
Silný vliv obchodních a příbuzenských vazeb na okolní národy se samozřejmě projevil náboženským synkretismem. Již za Omrího, ale hlavně s příchodem Jezábely zdomácňuje v Izraeli kult tyrského boha Baala a bohyně plodnosti Aštarty. Nejlépe to charakterizuje Bright: „Jezábel pociťovala voči svojmu božstvu temer misijnú vrůcnosť a na druhej strane opovrženie voči zaostalým kultúrnym pomerom vo svojej novej vlasi.“47 Do této situace posílá Hospodin Eliáše prorokujícího Achabovi sucho, během nějž začíná otevřené pronásledování Božích proroků vrcholící střetem Baala a Hospodina na hoře Karmel, kdy jsou Baalovi kněží pobiti. Hospodin se zde nadpřirozeným zapálením oběti představuje jako jediný skutečný Bůh, Bůh, který má oproti Baalovi opravdovou moc. Přes tuto zkušenost, však Achab zůstává daleko pokání: „Počínal si jako orientální despota, který představoval zástupce božstva na zemi a tudíž měl právo svrchovaně rozhodovat i o otázkách náboženských. Není divu, že mu Elijáš předpověděl záhubu celé jeho rodiny.“48 Obdobně se chová i Achazjáš, který se místo Hospodina doptává na své zdraví Baal-zebuba. A po něm nastoupivší Jóram sice odvrhl Baale, ale stále obětuje Jarobeámovým zlatým telatů, čímž se staví proti Hospodinu. V téže době však fungují i prorocké školy a na Boží straně stojí řada „prorockých žáků“ a „starších“, mezi nimiž má výsadní postavení Elíša, nástupce Elijášúv, jehož vliv zasahuje i do Sýrie, Edomu a Judska. Ač byli omríovští králové schopní panovníci a získali „světskou“ slávu a uznání, je Boží pohled prezentovaný Biblí naprosto jiný: „... protože ses zaprodal a dopouštíš se toho, co je zlé v Hospodinových očích. Hle, praví Hospodin, uvedu na tebe zlo, ... za urážku, jíž jsi mne
47 48
BRIGHT, 45. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 3.vyd., 1992. s. 14.
KOINONIA urazil a svedl k hříchu (1. Královská 21,20-22.)
Izraele.“
49
Jureček Lukáš
ACHAB Po rozpadu Davidem vybudované koalice kmenů Izraele na Judsko a Severní Izrael byla situace zvláště na Severu nezáviděníhodnou. Jeroboám svou náboženskou alternativou přivedl do zkázy celý národ. Důsledky jeho činů se ale měly teprve ukázat. Jeroboámův syn Nádab byl zavražděn Baešou, který odstranil také všechny Jeroboámovy potomky a stal se králem. Historie se opakovala a Baešův dům padl za oběť uchvatiteli Zimrímu. Ani ten si na trůně dlouho nepobyl pouhých 7 dní. Omrí po likvidaci konkurence zakládá (z lidského hlediska) velmi úspěšnou dynastii. Založil město Samaří, rozšířil své panství a za jeho panování ustaly neustálé bratrovražedné boje mezi Severním Izraelem a Judským královstvím. Bible se však o něm zmiňuje negativně, „neboť se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, horší věci než všichni kdo byli před ním.“ (1 Kr 16,25) Tento odkaz přenechal také svému synu, který vládl po něm. Achabova politika Achab vstupuje na scénu (874-853 př. Kr.) po smrti svého otce Omrího, který mu zanechal zemi v relativně stabilizovaných poměrech. Pokračoval v budování honosných paláců v Samaří. Také stavěl další města. Po vzoru otce usiloval o úspěchy v zahraniční politice (převaha nad Judou, Moábem a Damaškem). Udržel Omrím podrobený Moáb a snažil se předevší o nadvládu nad Aramejci. 49
Bible: český ekumenický překlad. 8. vyd. Praha : Česká biblická společnost, 2001.
KOINONIA S Damaškem neustále vedl boje, které ustávaly pouze v případě ohrožení ze strany Asýrie. Aby upevnil své záměry, vytvořil příbuzenský vztah s Féničany tím, že se oženil s princeznou Sidónského krále Etbaala. „Acháb tým neupevnil len zahraničnopolitické vťahy. V tej dobe s politickými zmluvami úzko súviseli aj náboženské ústupky“50. Achab tím ještě více rozšířil propast mezi ctiteli pravého Boha a vyznavači pohanských kultů (kterou jeho otec Omrí uměle zmírňoval - pro stabilitu státu) a nakonec tím přivodil zánik dynastie51. O neodpustitelném náboženském synkretismu hovoří také Achabovo jméno, které znamená: Bratr je Otcem. Profesor Bič se ptá, kdo je tímto Bratrem, a vysvětluje to na příkladu obdobně utvořeného jména „Jóab“, znamenající „Hospodin je Bohem“. Tedy „ab“ - Otec je „El“ a „Ach“ - Bratr bude pravděpodobně Baal52. Přes všechny zásluhy a Achabovu státnickou velikost o něm Bible hovoří velmi kriticky. Přímo ho odsuzuje: „Vzal si ženu Jezábelu... a chodil slouži Baalovi a klaněl se mu... Tím, čeho se dopouštěl urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni Izraelští králové, kteří byli před ním“ (1Kr 16,31-33). Také komentář o něm hovoří jako o slabochovi, který neuměl zvládnout svou manželku - „He had no strenght to resist his strong-willed Phoenician wife...“ 53 Vlivem jeho manželky Jezábel se velice rozmohl kult Baala a Ašery. Tato náboženská reformátorka nechala vyhladit většinu Hospodinových proroků. Bible píše, že u jejího stolu sedělo 450 Baalových a 400 Ašéřiných proroků (1Kr 18,19). Z případu
27
23 Nábotovy vinice je patrné, že na Achaba měla obrovský vliv, kterému se nedokázal postavit. Z četby 1 Kr 20. kapitoly se jeví, že vítězství nad Aramejským Ben-hadadem dosáhl Achab s Hospodinovou pomocí- „I přistoupil k izraelskému králi Achabovi jeden prorok a řekl: ,toto praví Hospodin: Vidíš celé toto veliké množství? Ještě dnes ti je dám do rukou a poznáš, že já jsem Hospodin.“ (1Kr 20,13). To ukazuje na to, že Achab znal pravého Boha, a možná se jím nechal také na nějakou dobu ovlivňovat (jména jeho dětí Achaziáš, Jóram, Atalja jsou theoforní). Tuto skutečnost vystihuje prorok Eliáš, který na Karmelu říká: „Jak dlouho ještě budete poskakovat na obě strany?“ Na jeho válečnickou a mocenskou sílu ukazuje fakt, že byl vedoucím králem protiasyrské koalice. Z Asyrských análů se dozvídáme důležité podrobnosti o Achabově vládě z Bible neznámé. Do bitvy u Karkaru (v roce 853) postavil Achab 2000 válečných vozů a 10 000 vojáků.54 Svou kariéru Izraelského krále zakončil na bojišti v Gileádu, zasažený náhodným šípem vykrvácel uprostřed válečné vřavy. V rozhodujícím okamžiku neposlechl Božího proroka, ale dal na rady houfu svých extatických proroků. Přesto jako by tušil, že prorok Míkajáš má pravdu, přestrojil se (svou vlastní chytrostí se chtěl zabezpečit před Míkajášovým proroctvím a tím jakoby přechytračit Hospodina), a napospas nepřátelům poslal Judského krále Jozafata. 1 Královská 22,34 v narativním textu líčí tragédii člověka, který víc poslouchal svůj rozum a pohanské proroky než živého Boha a který chtěl slávu a moc postavit na svých schopnostech. Filip Podsedník
50
NANDRÁSKY, 103 NANDRÁSKY, 103 52 BIČ, 212 53 SDA Bible commentary, s.81 51
54
BIČ, 213
24
ACHABOVA POLITIKA Jak máme vidět politiku Achaba, 7. krále izraelského v Samaří (875-854)? Ze světského hlediska (a mimobiblických pramenů- např. asyrských rukopisů) byl Achab panovníkem dobrým a udatným, zdatný diplomat a stratég. Snažil se přátelskými dohodami utvrzovat panství svého otce.55 Jeho otec „Omrí v politike nasledoval príklad Dávida a Šalamúna: vnútorný pokoj, dobrý pomer k Judsku, priateĺské spojenie s Féničanmi a politiku tvrdej ruky smerom na východ od Jordánu, obvzlášť proti Aramejcom. A v tejto politike pokračoval aj Achab, jeho syn.“56 Johnson to formuluje takto: “Když se severní království zbavilo jižního břemene, bohatlo a vydalo se, paradoxně, cestou konstitučního a náboženského uspořádání, které považoval za nezbytné Šalomoun a které-když ho uplatňovali jižané-seveřané odmítli. Severní rod Omrího se stal stejně centralistickým jako rod Davidův a napodoboval politické a kultovní praktiky úspěšných sousedních států. Stejně jako Šalomoun zkonsolidoval i Omrí svou moc uvážlivými sňatky s cizinkami. Svého syna Achaba oženil s dcerou sidónského krále. Král Achab, stejně jako jeho otec Omrí, byl nadmíru úspěšný válečník. Panoval 25 let a dvakrát porazil damašského krále“.57 Achab také opevnil izraelská města (1 Kr 16,34; 22,39) a podnikl rozsáhlé práce ve své metropoli Samaří, jak o tom svědčí i archeologický výzkum (1 Kr 16,32). Také se (podle asyrských rukopisů ) spojil r.853 př. Kr. v bitvě u Karkaru na řece Orontu s aramejským králem Ben-Hadadem v bitvě proti asyrskému králi Salmaneserovi III.58 Na rozdíl od prvních izraelských králů se snažil o smír s královstvím judským a uzavřel 55
Biblický slovník, 13 BRIGHT, 43 57 JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa-str.70-71 58 Nový Biblický slovník, 15 56
27
KOINONIA s jeho králem Jóšafatem smlouvu. Zároveň si zajistil i dobré sousedské vztahy na severu, když si vzal za manželku dceru sidónského krále Etbaala, Jezábel. „Tento sňatek jistě znamenal rozšíření dosavadních politických i obchodních styků, avšak měl i důsledky náboženské. Kult fénického boha Baala, který Jezábel silně podporovala, nebyl neznámý ani Kananejcům, usedlým v izraelském království, ani Izraelcům samotným. Tím víc proto narážel na odpor kruhů věrných izraelskému Bohu, Hospodinu, které uplatňovaly jeho výhradní panství nad Izraelem. Představiteli tohoto odporu proti kananejskému 59 náboženství se stali proroci.“ Skoro by se chtělo říci, že nám zde až plasticky vyvstává trvalý konflikt mezi potřebou zachovat náboženské pravověří a tím udržet lidi pohromadě- a mezi potřebou přizpůsobit se světu- a tím udržet stát při existenci. Ovšem zde také vidíme, jak tragické důsledky má to, když lidé vezmou věci Boží do svých rukou a nakládají s nimi svévolně a vzpurně, podle lidských představ. Potomci těch, kteří se snažili jít v bohoslužbě vlastní cestou, těch kteří ze začátku „pouze“ pozměnili místo a čas bohoslužby pravému Bohu (1Kr 12,25-33), se pak dali celkem snadno svést k službě bohům cizím (1Kr. 16,31-33.) Král Achab pokračuje v tradici Jarobeámova kultu (kde král jako svrchovaný zástupce Boží jedná podle svého srdce; 1Kr, 12,26 a kněží poslouchají více krále než Hospodina, srov. Am 7,12n) a dokonce nechává volný průběh praktikám své ženy Jezábel, která se silně angažovala ve prospěch modloslužby Baalovy . Tím je také víceméně oficiálně podpořeno kompromisní uctívání Hospodina a Baala. Achabova politika je tedy velice uvážlivá ve vztahu k okolnímu světu, zvyklostem a mravům, naproti tomu tato politika uráží Hospodina (1Kr 18,33), Achabovy hříchy 59
SEGERT, 101
KOINONIA
27
dokonce převyšují hříchy Jarobeáma syna Nebatova (1Kr 18,30-31), který tento kolotoč modlářství rozpoutal (1Kr14, 16) svévolným (leč strategicky úspěšným), rozhodnutím v zájmu udržet lid v severním království (1Kr.16,30.33). Lze tedy shrnout, že kde jde více o moc, než o věrnost Hospodinu, kde jde více o přizpůsobení se světským pořádkům než o zachování čistoty víry a života vyznavačů Nejvyššího Boha , tam dochází současně k vzrůstu prestiže v očích okolních pronárodů a k hluboké mravní a především náboženské devastaci, k čemuž Achabova politika bezpochyby vedla. Severní království bezesporu prosperovalo mnohem více, bylo na tom také vojensky lépe než judské, kde současník Achabův, král Jóšafat prováděl radikální náboženskou očistu (1Kr 22, 43.47). Byla tedy Achabova politická strategie nikoho si neznepřátelit(snaha o dobrý poměr k Judsku, přátelské spojení s Féničany, také spojenectví s Aramejci), ale také se nikoho nebát (včetně Hospodina?)- opravdu úspěšná? Ano, odvažuji se říci, že byla ve své době a na svém místě dokonce velice úspěšná. Dle podání historických pramenů obratný politik, udatný válečník. Stratég, jehož asi prvořadým cílem bylo udržení království, a pro tento cíl se neváhal spojit s kým bylo třeba. Přesto král ani severní království nakonec svému údělu neušli.Achabova obratná srategie ho nakonec nezachránila před naplněním proroctví vyřčeného Elijášovými ústy (1Kr 21,19-24). Přes varování proroka Míkajáše táhl Achab do bitvy proti Rámotu v Gileádu. I když bojoval v přestrojení, byl smrtelně zraněn náhodnou střelou.Po něm vládli jeho dva synové, ale ani jeden z nich nedokázal zvládnout problémy své doby. Politika Omrího a jeho syna Achaba byla (ze světského hlediska) vyjímečně úspěšná-dokázali přes nepříznivé okolnosti udržet svoje království pevné. Bukový Martin
25
DYNASTIE JEHÚ Téměř jednu polovinu z 208 let vyměřených k trvání Severního království byla u moci Jehúova dynastie (841 – 752 př. Kr.). Když se Jehú revolučním převratem dostal na trůn, byl Izrael značně oslaben a územně zredukován, protože byl nucen odstupovat půdu agresivním sousedům. Za čtvrtého krále této rodiny dosáhlo Severní království vrcholného mezinárodního uznání,60 a jeho rozsah dosahoval velikosti království Davidova a Šalomounova, tedy kromě držav Judských. Za vlády pěti zástupců této dynastie žili a kázali proroci Elizeus, Jonáš, Amos a Ozeáš, tedy čtyři ze sedmi Starým zákonem jmenovitě uvedených izraelských proroků. Přesto trvalo pouhých třicet let od smrti posledního vládnoucího zástupce tohoto rodu, kdy sláva země deseti izraelských kmenů upadla v zapomenutí a její obyvatelé byli odvlečeni do asyrského zajetí. Jehú (841 – 814 př. Kr.) syn Jóšafata, syna Nimšího, vrchní velitel vojska izraelského krále Jórama, byl k vládě nad Hospodinovým lidem a Izraelem (2Kr 9,6) povolán a pomazán učedníkem proroka Elizea, aby nejenom ukončil modlářskou vládu Omríovské dynastie, ale jaké aby důsledně vyhladil uctívání Baala (viz 1Kr 19,16; 2Kr 1,1-10). Jehú se svého úkolu chopil velmi ochotně. 2. Královská 9-10 nám podává svědectví o zavraždění krále Jórama, jeho matky Jezábel a také judského krále Achazjáše, syna Jóramovy sestry Atalji, dcery Achabovy. Čteme zde o vymýcení baalovských ctitelů a kněží, a je zde také popsáno důsledné vyhlazení Achabova domu. Přes všechnu svou horlivost ale král nedbal na to, aby se řídil 60
SCHULZ, 77
26 celým srdcem podle zákona Hospodina, Boha Izraele (2Kr 10,31) a je tak biblickým pisatelem zařazen mezi krále typu Jarobeáma: I když vymýtil baalismus, na Boží zákon nepřistoupil. Od Danu do Bét-elu nadále vzkvétalo modlářství a proto se mu dostalo varování, že jeho synové budou po něm vládnout jen do čtvrté generace61. (2Kr 10,30; Oz 1,4) Z citovaného verše se zdá být jasné, že Jehúova reforma byla splněna v oblasti politické, ale nikoliv v oblasti náboženské. Jehú nenáviděl Jezábel a Achaba, a jistě byl proto vděčný za možnost řídit jejich vyhlazení; nemiloval ale Hospodina. Jeho jednání se podřizovalo politickým záměrům. Pokud by u něj převážily záměry čisté, postaral by se o důslednější dokončení náboženské reformy a z pera Hospodinova služebníka by se mu dostalo jiného hodnocení. Je pravda, že uctívání Baala se po Jehúově reformě už nikdy znovu nestalo izraelským státním náboženstvím. Národ se vrátil k službě Bohu, ale pod symboly zlatých býčků, uctívaných v Danu a Bét-elu (2Kr 10,29). Jehú patrně nepovažoval za politicky vhodné se jich zbavit. Mohlo by to totiž mít za následek návrat jeho lidu k víře jižních sousedů, častější návštěvy Jeruzaléma, a z toho vyplývající vyšší míru loajality s Judou. Právě v této politické kalkulaci jde Jehú ve stopách Jarobeámových. Je tu ještě jeden aspekt Jehúovy vlády – zahraniční politika, v té době samozřejmě spojená s válkou. „Krvavá koupel“, kterou se dostal k moci, zemí otřásla natolik, že se dostala na okraj propasti. Nebyl s to pokračovat v zahraniční politice Omríovců, skončil čas přátelských vztahů nejen s Fénicií, ale i s Judským královstvím. V bezradnosti začal vůči Sýrii (Aramejcům) novou, ale velmi nebezpečnou politiku, založenou na tom, že se proti Sýrii snažil získat podporu 61
tamtéž, str. 178
27
KOINONIA Asýrie, což se mu i podařilo.62 Žel je nutné dodat, že jen nakrátko. Tzv. Černý obelisk, nalezený r. 1846 v paláci asyrských králů v Nimrudu potvrzuje, že asyrský král Šalmaneser III. roku 841 porazil Syrského krále Chazaela. Obelisk vyobrazuje Jehúa, či jeho služebníka, jak v kleče odevzdává „daň Jehúa, syna Omrího“. Je pravda, že dávky, které Jehú odevzdává, nejsou velké. Můžeme je hodnotit spíše jako dar, jímž Jehú chtěl dát najevo své podrobení asyrskému králi…Asyřan uvádí Jehúa do spojení s domem Omrí, kterou Jehú právě svou revolucí svrhl. Tento omyl snad způsobila okolnost, že Asyřané přišli do kontaktu s Izraelem poprvé r. 853 za války s Achabem, synem Omrího.63 Asyrská vojska znovu vytáhla proti Damašku o 3 roky později, roku 838/7, dobít jej však nedokázala a po dobu dalších 30 let se v Sýrii více neobjevila. To uvolnilo ruce syrskému králi Chazaelovi, který neváhal oplatit izraelskému království Jehúovu „novou politiku“. Vtrhl do země a pustošil izraelská města (2Kr 10,32.33). Království Izraele se natolik oslabilo, že i okolní národy jako Moáb, si dovolovaly loupeživé vpády do jeho země.64 (viz např. 2Kr 13,20.21) Jóachaz (814 – 798 př. Kr.) převzal zemi ve velmi složité situaci. Země je utlačována Sýrií pod vedením krále Chazaele, posléze jeho syna Ben-Hadada III. (2Kr 13,1-3). Vítězící protivník oklešťuje izraelské území a válka vyčerpává zemi finančně, i fyzicky. Tak vypadá obrázek Jóachazovy 17leté vlády. Patrně nebyl ani schopným politikem, nedokázal zemi najít žádného vhodného spojence, nebyl ale ani schopným válečníkem. Izrael kromě velké části svého území ztratil 62
NANDRÁSKY, 110 BARDTKE Hans, Příběhy ze starověké Palestiny, Praha : Vyšehrad 1990, str.51 64 NANDRÁSKY 110 63
KOINONIA převážnou část své armády. Je psáno, že Hospodin neponechal Jóachazovi z válečného lidu více než padesát jezdců a deset vozů a deset tisíc pěších (2Kr 13,7). Pokud porovnáme zbylých deset vozů s mohutností vojska Achabova, které činilo 2000 vozů, vidíme jak obrovskou ztrátu utrpěli Izraelci během uplynulých 50 let65. Přes své prohry má ale Jóachaz jeden nesporně kladný rys - v boji zůstává vytrvalým. V kontrastu s tím je jeho neochota stát se Božím služebníkem. Neustoupil od hříchů domu Jarobeámova, nedotazoval se Hospodina, ale rozhodoval v moci lidské. Ovšem hřích, který jinak v knihách královských a letopisů bývá obvykle připisován „pouze“ králům, je v souvislosti s jeho kralování připisován také izraelskému lidu: od hříchů domu Jarobeáma, který svedl Izraele k hříchu, neupustili, ale chodili v nich (2Kr 13,6). Zde je vidět obrovská zodpovědnost každého z nás za své působení na naše okolí. Vina izraelských králů se přenáší na jejich lid, protože i Izraelci byli zodpovědní za to, že v Samaří zůstal stát posvátný kůl (2Kr 13,6). V souvislosti s Jóachazem můžeme číst ještě jednu zprávu. Ve chvíli, kdy země stále více strádá a není vidět žádná možnost nápravy, král „Prosil Hospodina o shovívavost a Hospodin ho vyslyšel… dal Izraeli Zachránce, takže se z aramejského područí vymanil“i (2Kr 13,4.5). Jakým způsobem král činil pokání, a kdo byl tím izraelským zachráncem zůstane patrně ukryto pod nánosem věků. Někteří autoři uvádějí, že se může jednat o asyrského krále, mnohem pravděpodobnější ovšem je, že jím byl jeho syn Jóaš (popřípadě jeho vnuk Jarobeám II.), který získal zase z rukou Ben-Hadada, syna Chazaelova, města, která zabral ve válce Chazael jeho otci Jóachazovi. Jóaš ho třikrát 65
NICHOL Francis, The SDA Bible Commentary, R&H Publishing Association, 1978, heslo The Dynasty of Jehu
27
27 porazil a získal izraelská města nazpět (2Kr 13,25). Jóaš (798 – 782 př. Kr.), jak už bylo zmíněno v předchozím odstavci, byl ve válce proti Aramejcům mnohem úspěšnější než jeho otec. Dalo by se říci, že byl vůbec nejprozíravějším vládcem a politikem celé dynastie. Na druhou stranu se dá namítnout, že ještě za života svého otce odváděl poplatky Asyřanům (podle jednoho z nově nalezených nápisů se tak stalo za vlády Abad-niráriho III. roku 802). Takové odvody do asyrské pokladny ale nemusejí nutně znamenat politickou neobratnost. Ba právě naopak. Zdá se, že Jóaš krátce po svém nástupu k vládě postřehl vhodný okamžik, v němž moc Damašku byla Asyřany zlomena, aby se ho zřekl a raději odvedl poplatek Asyřanům 66 Pokud se válečné síly týká, dle všech přístupných údajů, byl schopen Jóaš nashromáždit natolik velké vojsko, že i judský král Amasjáš si najal jeho 100.000 bojeschopných mužů, aby vedl válku se Seírem. Na radu proroka ovšem zástup Izraelců propustil. Ti se mu za jeho jednání „odvděčili“ loupežnou výpravou proti judské zemi, kde kromě loupeží pobili i na 3.000 mužů (2Par 25, 6-13). Možná i to byl důvod, proč Amasjáš, po stu letech míru mezi oběma zeměmi, vyzval Jóaše k válce mezi Judou a Izraelem. Přestože jej Jóaš před takovým neuváženým jednáním varoval, Amasjáš ze svého záměru neustoupil, a tak se izraelská vojska nejen dočkala vítězství, ale dostala se až do Jeruzaléma, kde loupila nejen v královském domě, ale i v Hospodinově chrámu (2Kr 14 a 2Par 25).
66 JEPSEN Alfred, Královská tažení ve starém orientu (od Sinuheta k Nebúkadnesarovi), Praha : Vyšehrad 1997, str. 153 154
28 Jak se zdá, izraelští vojáci rozhodně nehodlali následovat víru svých otců Abrahama, Mojžíše, Davida. Náboženství zlatých býčků nese své ovoce. Ani král na tom ve svém náboženském profilu nebyl lépe. Jeho hodnocení v očích starozákonního pisatele je dokonce nejhorší ze všech pěti členů Jehúovské dynastie: „Neupustil od žádných hříchů Jarobeáma…nýbrž chodil v nich“ (2Kr 13,11). Formulace od žádných jakoby sváděla k myšlence, že jeho otec i děd v něčem od jmenovaných hříchů upustili. Jóaš, stejně jako Izraelci, v těchto hříších ale nadále chodí (2Kr 13,6.11). Ještě jeden známý příběh se váže ke králi Jóašovi, a sice poslední chvíle proroka Elizea. Ačkoliv se Starý zákon jinak o jejich vzájemných vztazích vůbec nezmiňuje, Joáš se vydává za umírajícím prorokem a nazývá jej svým otcem a válečnou vozbou Izraele! Jak známo, prorok nechává krále vystřelit směrem proti zemi Aramejců, a ujišťuje jej, že to je znamení vítězství nad Aramem. Když jej pak vyzývá, aby vystřelil proti zemi, král zkoušku prohrává, a vystřelí jen symbolické tři šípy, což podle Elíšova proroctví nebude znamenat úplné vítězství z moci Hospoddinovy, ale pouze tři vítězné bitvy (2Kr 13,15-19). Jóaš tedy sice byl vytrvalý v politických jednáních i v zacházení se zbraněmi v přímém boji, neprokázal ale potřebnou trpělivost v největší zkoušce svého života. Místo aby došlo k oživení Severního království je v tomto příběhu nakonec oživen bezejmenný, mrtvý izraelský muž, a to pouhým dotykem Elíšových kostí. Tento případ má jen podtrhnout sílu Hospodinovy moci, kterou král svým nedostatkem důvěry v Hospodina propásl.
27
KOINONIA Jarobeám II. (793 – 753 př. Kr.) vládl Izraeli po dobu 41 let (včetně 12 let spoluvlády s jeho otcem Jóašem). Ačkoliv je jeho vládě věnováno pouhých sedm veršů (2Kr 14,23-29), byla z politického hlediska více než úspěšná. Rozsah jeho impéria do sebe zahrnul dobytá území od Sýrie, včetně Damašku a Chamátu, až po okupované Zajordání jižně od Mrtvého moře, což pravděpodobně znamená, že se poddanými Izraele stali i Amónci a Moábci67. Státu vládl pevně, jistě i díky tomu, že byl otcem k vládě systematicky připravován. Svou moc ale soustřeďoval pouze do svých rukou. Klid, mír a prosperita během vlády Jarobeáma II. byly způsobeny nejen jeho politickým umem, na svědomí jej jistě měly (byť pouze částečně) vnitřní problémy asyrské říše, která si mohla dovolit útok na Izraelské království až po jeho smrti (viz mj. kniha proroka Jonáše). Přesto tomuto vojsku trvalo tři roky, než dobylo za Jarobeáma II. téměř dokonale opevněné město Samaří68. Nejdůležitějším činitelem úspěšné vlády krále Jarobeáma II. byl však pouze a jenom Ten, kterého jinak celým svým životem odmítal. Hospodin! Hospodin, který králův úspěch prorokoval skrze izraelského proroka Jonáše (2Král 14,25). Král je zde označen jako ten, kdo z vůle Hospodinovy zachránil Izraele. Jaká to ironie. Zachránce Izraele, který Zachránce celého světa nepřijal do svého srdce a neupustil od žádných hříchů Jarobeáma (2Kr 14,24). Jak se dá vytušit, v zemi Jarobeámově vládla pod vnějším pozlátkem blahobytu sociální nespravedlnost, úplatkářství, zkorumpované soudnictví a podvody při obchodech.69 Prosperita a bohatství, kterou s sebou období míru přineslo, se zákonitě odrazila v morálním úpadku celého národa. Stín 67
NICHOL Francis, heslo The Dynasty of Jehu SCHULZ, 179-180; 343-355 69 NANDRÁSKY, 112 68
KOINONIA
27
modlářství nevymažou sebevětší vnější úspěchy. Boží měřítka jsou jiná než lidská 70 Nejlepším dokladem toho jsou zmínky v knihách proroků Amose a Ozeáše, kteří náboženskou lhostejnost navenek bohatého národa nemilosrdně kritizovali. Panovník jejich hlasu, žel, nedbal a dále toleroval politicky vykalkulované kultické uctívání dvou býčků v Bét-elu a Danu. Zekarjáš (753-752 př. Kr.). Už jméno tohoto krále (Zekarjá = Hospodin pamatuje) je nepřehlédlnutelným dokladem toho, že Hospodin nenechá natrvalo bez trestu svévolné lidské počínání, byť šlo i o krále … Hospodin splnil co slíbil. Čtyři generace potomků Jehúových se vystřídaly na izraelském trůnu (2Kr 10,30). Nyní však je s Jehúovskou dynastií konec 71. Jediný zástupce dynastie, její zakladatel Jehú, přišel k moci násilnou smrtí svého předchůdce. Jediný zástupce dynastie - Zekarjáš - takovou smrtí z trůnu sešel, zavražděn Šalúmem, synem Jábešovým (2Kr 15,10). Nevládl déle než 6 měsíců a doplatil tak na nedostatek opatrnosti a předvídavosti svého otce Jarobeáma 72. Jeho děd Jóaš svou vládu prozíravě pojistil, když si ve svém synu vychoval svého nástupce. To Jarobeám neučinil,vládl pouze sám a byl tak přímým viníkem synovy politické nezralosti a z ní zapříčiněného pádu celé dynastie. Stačilo pouhých „sto osmdesát dnů“ po Jarobeámově smrti, aby proti nástupci izraelského trůnu povstal nový uchvatitel moci, který krále dokonce zavraždil naprosto veřejně, před očima lidu. (Pro fakt, že Zekarjáš nevlastnil ani politickou prozíravost, ani nebyl u lidu nijak zvlášť oblíben by mohla 70
Výklady ke Starému zákonu II, Jozue až Ester, Praha 1996, str. 479-480 71 Nový překlad Písma svatého, Starý zákon, Svazek 6, Knihy Královské a Druhá Paralipomenon, str. 264 72 NICHOL. The SDA Bible Commentary, R&H Publishing Association, 1978, heslo The Dynasty of Jehu
29 svědčit i skutečnost, že v jeho případě se SZ nezmiňuje o žádném uložení do hrobu, dokonce se zde nevyskytuje ani obvyklé úsloví „ulehl ke svým otcům“). Mnohem závažnější než absence výchovy k vládnutí se v životě Zekarjáše projevila absence společenství s Bohem. I o tak krátké vládě bylo možné napsat větu: Dopouštěl se toho, co je zlé v očích Hospodinových očích, jak se toho dopouštěli jeho otcové. Neupustil od hříchů Jarobeáma, syna Nebatova, který svedl Izraele k hříchu (2Kr 15,9). Jeho smrt byla znamením konce celého království. Pět ze šesti posledních králů bude během nadcházejících 20 let zavražděno. O žádném z nich také nebude psáno, že následoval Hospodina. Závěr Ve chvíli, kdy byl Jehú povolán k vládě, byla země z náboženského hlediska naprosto rozložená, plně odkloněná od původní víry Mojžíše a jeho následovníků. Přesně to byl také důvod, proč Jehúovou rukou padla dynastie Omríovců. Jaká však byla příčina pádu kmene Jehúova? Prvním a velmi důležitým bodem byla státnická svrchovanost, a v jejím důsledku neochota dotazovat se Hospodina. Veškerá moc všech pěti panovníků spočívala takřka bez výjimky pouze a jen v jejich rukou. V oblasti náboženství stav Izraelského království naprosto kontrastuje se stavem v Judeji. Krom prvních sedmi let vlády dynastie Jehú, kdy zemi jižních sousedů vládla Atalja, byli u moci panovníci, kteří podle biblického svědka činili to, co je správné v Hospodinových očích. Naproti tomu všichni severní panovníci činili přesný opak. Vůči Judsku došlo ihned po Jehúově převratu k naprostému ochlazení vzájemných vztahů (po 20 letech prožitých v naprostém
30
27
KOINONIA
JAROBEÁM I. a JAROBEÁM II.
klidu), které za izraelského Jóaše přerostlo opět ve válečný konflikt. Druhá příčina pádu byla úzce svázána s první. Stala se jí už zmíněná politická vypočítavost, vycházející z původního „náboženského“ záměru Jarobeáma I – dát lidem náhradu za úctu před Hospodinem. Tato náhrada měla zajistit klid v zemi a věrnost lidu svému králi, aniž by pošilhávali po původní zbožnosti svých jižních sousedů. Každý z králů Jehúovy dynastie se rozhodl nenásledovat varování Hospodinových proroků, nepokračoval v Jehúem započaté náboženské reformě, včetně Jehúa samého, a dobrovolně místo ní toleroval klanění zlatým zvířecím bůžkům v obou k tomu určených městech. Země tak kromě politické izolovanosti zůstala osamělá i v oblasti náboženské. Původní „náhrada“ uctívání Hospodinova přerostla časem v masivní kult, ne nepodobný pohanským náboženstvím. I přesto Hospodin nad svým lidem stále ještě držel ochrannou ruku. Když ale lid nadále neposlouchal, Hospodin od nich odstoupil, přesně dle slova proroka Amose: Neboť hle, přikázal jsem a zatřesu izraelským domem mezi všemi pronárody…zemřou mečem, všichni hříšníci mého lidu, kteří říkají: Nás nic nepostihne, nás nepotká nic zlého (Am 9,9.10). Další literatura Bič Miloš, Ze světa starého zákona, Kalich 1986 The Interpreters Dictionary of the Bible, Volume 2, Abingdon Press, 15-th Printing 1985, heslo Jehu, str. 817-819 Life and Times of the Old Testament, revised edition, The Department of Education GC SDA, Pacific Press, kap. 109 Kocián Aleš
Jarobeám I. a Jarobeám II. byli králové severního Izraele. Jméno Jarobeám mohlo znamenat „Ať lid narůstá“ anebo „Ať bojuje za lid“73 . Jarobeám I. (asi 931 – 910) byl Efratejec ze Seredy, syn Nebatův. Stal se prvním Izraelským králem. Vládl 22 let. V době kdy byl ve funkci dohlížitele nad nucenými pracemi, vedl vzpouru proti králi a prorok Achiáš Šíloský mu tlumočil poselství od Hospodina, že se Šalomounovo království rozdělí a jemu připadne 10 kmenů. Za vzor mu byl dán král David. Jestliže si bude počínat jako on (chodit po Hospodinových cestách), tak Bůh jeho dům upevní. Vzpoura a informace o Jarobeámově možném kralování, která se pravdě-podobně dostala až na královský dvůr, vedla Šalomouna k rozhodnutí odstranit svého pro-tivníka. Ten proto uprchl do Egypta, kde vládl faraón Šíšak. Po smrti Šalomounově přijel Rechabeám do Šekemu, kde ho měly severní kmeny uznat králem nad celým Izraelem. „Jak dalece byl na těchto jednáních zástupců izraelských kmenů s Rechabeámem zúčastněn někdejší Šalomounův úředník Jarobeám, nelze zjistit. Zřejmě se však stačil vrátit z Egypta, takže byl jednání přítomen.”74 Když král nepřistoupil na podmínky, které mu lid dal, došlo k rozdělení království přesně podle slov Božích. Verš 1. Kr. 12,16 obsahuje písmařskou opravu ( tvz.tiqqún sóferím ). Původní text zněl: „k bohům svým”, ovšem nikoli 73 74
Nový biblický slovník, heslo Jarobeám Výklady ke Starému zákonu II. str. 375
KOINONIA k pohanským bohům jako byl např. Baal, nýbrž ke starým předkrálovským kmenovým svatyním, tedy pryč od jeruzalémského (davidovkého ) typu bohoslužby. Tento výrok bylo ovšem možno také chápat jako výzvu k odpadu od Hospodina, a proto byl pro pozdější dobu pohoršlivý. Z toho důvodu byl upraven přehozením dvou souhlásek (’elóhím = bůh, bohové změněno na ’óhålím ).”75 Jarobeám musel království upevnit vnitřně i z vnějšku. Nejdříve si zvolil své sídelní místo. To se nacházelo v Šekemu, ale i v Penúelu a Tirsu. Své rezidence mohl střídat, ale je taky možné, že ho ke stěhování z Šekemu do Penúelu přinutilo tažení faraóna Šíšaka. Důraz kladl také na bohoslužebnou stránku života. Aby zabránil poutím do Jeruzaléma, dal vybudovat svatyně v Danu a Bét-elu. Zřídil je z vlastního rozhodnutí a nečekal ani se neptal na Boží pokyn. Postavil do nich zlaté býčky o kterých prohlásil, že jsou to bohové, kteří vyvedly lid z Egypta. Původně sloužily jako podstavce pro neviditelného Boha, ale bylo jen otázkou času, kdy budou uctívány jako bůh. Jarobeám nedodržel levitskou kněžskou tradici a kněze volil ze spodiny lidu. To způsobilo odchod Levitů do Judska. Král zřizoval bohoslužebné domy na posvátných návrších a zavedl svátek, který byl obdobou svátku stánků a slavil jej v 8. měsíci. Z vnějšku čelil tlaku Judska, ihned po rozdělení proti němu vytáhl Rechabeám, ale byl zastaven prorokem Šemajášem. Podle 1. Kr. 14,30 však trvala válka mezi nimi po všechna léta. Jarobeám utrpěl porážku od judského krále Abijáše, která měla ukázat na čí straně je Bůh (viz. 2. Pa 13, 4 – 12). Svým způsobem vlády a zaváděním svých bohoslužebných metod na sebe přivolal Boží
27
31 soud. Prorokoval proti němu muž Boží v Bételu i Achiáš. Špatná vláda dalších králů je označena jako chození v hříších Jarobeámových76 Naproti tomu Jarobeám II. ( asi 793 – 753 ), čtvrtý král dynastie Jehúovy, díky pokračování v politice svého otce Joáše dokázal obnovit hranice Izraele téměř do takové podoby jako za vlády Šalomouna. Pro jeho dobré organizační schopnosti a díky tomu, že s výjimkou prvního desetiletí žilo království v míru, nastal v zemi hospodářský rozkvět. Proto je také Jarobeám II. považován za jednoho z nejvýznamnějších izraelských králů. Blahobyt však byl jen ve vyšších vrstvách, na druhé straně bylo možné spatřit obrovskou chudobu. Kvetlo úplatkářství, zkorumpované soudy, podvody v obchodech. Na to upozorňuje kniha proroka Ámose77. Ten byl tak nepohodlný, že byl z krajiny vykázán. Oznamoval, že jako „sa pastierovi podarí vyrvať z tlamy leva iba lýtko, alebo ušný lalok uneseném ovce, tak aji z Izraela zostaně iba doklad, že kedysi existoval.“78 Po duchovní stránce pokračoval v hříších svého předchůdce Jarobeáma I. Ámos upozorňoval na prázdné obřady, ve kterých Bůh nemá zalíbení a na falešný pocit bezpečí. Mezi lidem bujelo modlářství, kterému napomáhali i už dříve zmiňovaní zlatí býčci79. Přesto že vládl Jarobeám II o 19 let déle než Jarobeám I., byl v národě zřejmý náboženský úpadek. Oba králové se dopouštěli toho, co je zlé v očích Hospodina a následky jejich špatných rozhodnutí na sebe nedaly dlouho čekat. V roce 722 př. Kr. dobyl asyrský král Šalmaneser Samaří a přestěhoval obyvatele do
76
1. Kr 15,34; 16,19; 16,26; 16,31; 22,53. Am 6, 1 – 7; 78 NANDRÁSKY, 112 79 Am 2, 6 – 8; 5, 21 – 28. 77
75
Výklady ke Starému zákonu II. str. 377
32
27
Asýrie. Tím skončily dějiny izraelského království. Žárský Dušan
SROVNÁNÍ PANOVÁNÍ KRÁLŮ JAROBEÁMA I. A JAROBEÁMA II. Králové Jarobeám I. i II. patří k panovníkům Severního království zvaného Izrael. Jarobeám I. (vládl asi v letech 932 - 911 př. Kr.) se „proslavil jako úředník, spravující stavbu Jeruzalémské zdi známé jako Miló.“80 Podobně jako David, byl povolán prorokem (Achijášem) ještě za vlády krále za Šalomouna, před kterým utekl do Egypta.81 Po Šalomounově smrti byl „přizván, aby bojoval za práva starších, dožadujících se proti jeho synu snížení daní“82 Rechabeámovi. Protože ten však „odhodil moudrost a rozvahu,“83 odštěpilo se deset severních kmenů a za krále prohlásily Jarobeáma. Království, které „převzal“, působilo navenek silným a uspořádaným dojmem, uvnitř však bylo značné „náboženské, sociální a politické napětí.“84 Nejen že Šalomoun „sevřel lid tvrdým jhem,“85 ale sám propadl modlářství a k uctívání pohanských bohů postavil posvátná návrší.86 Jarobeám I. byl energický člověk, vystavěl významná města Šekem a Penúel, a jelikož nechtěl, aby lidé chodili do 80
SCHULTZ, 155 tím však veškerá podobnost s Davidem končí 82 SCHULTZ, 155 83 ŠOUREK, MILOŠ. Hovory s biblí. In MERTA, Hynek. Dvě knihy královské. Přerov : Kalich, 1991, str. 87 84 BALABÁN, Milan. Bojovníci a trpitelé. Heršpice : Eman, 1994, str. 46 85 1 Kr 12,4 86 SCHULTZ 138 81
KOINONIA chrámu v Jeruzalémě87, dal do svatyň v Bételu a Danu udělat dva zlaté býčky, kteří měli představovat Boha88. Protože právoplatní kněží odešli do Judska, udělal kněze z různých lidí89, čímž porušil pravidla daná Mojžíšem a předal neblahé dědictví svým nástupcům.90 Tím vším91 přivolal na sebe, svoji rodinu a celý národ92 Boží hněv. Po celou dobu svého kralování bojoval proti Judsku93, nakonec byl poražen králem Abijášem. Biblický text je mrazivý: „Bůh porazil Jarobeáma,“94 muže, kterého kdysi vyvolil.95 Po více jak stu letech panoval Jarobeám II. (793 - 753 př. Kr.). Zatímco jeho jmenovec „přebíral“ upadající říši, nyní, za vlády předchozího krále začala vzkvétat a nabírat na síle. Jarobeám II obnovil panství Izraele od Mrtvého moře až k chamátským hranicím.96 Oba dva jmenovce spojuje Boží zásah v jejich životě, přesněji u Jarobeáma I. Boží povolání a u druhého způsob, jakým ho Bůh „použil“. U prvního nás to překvapuje vzhledem k jeho dalšímu životu a odvrácení se od Boha,97 u Jarobeáma II., který přesto, že „se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích,“98 měl zvláštní poslání: Bůh „zachránil Izrael skrze něj!“99 „Jarobeámovy vojenské a obchodní úspěchy znamenaly příliv bohatství do Izraele. Luxus s sebou však také přinesl morální úpadek a náboženskou lhostejnost.“100 „Rozkvět a blahobyt je skvělou zástěrkou přikrývající slzy a krev utištěných a odstavených.“101 „Rychlý vzrůst životní 87
1Kr 14,26.27 1Kr 14,28 89 1Kr 12,31 90 v Bibli jsou s ním porovnáváni 91 1Kr 14,9 92 1 Kr 14,16 93 SCHULTZ, 155 94 2 Pa 13,15 95 viz 1 Kr 11,38 96 tak jak předpověděl prorok Jonáš – 2 Kr 14,25 97 1 Kr 14,9 98 1 Kr 14,24 99 1 Kr 14,27 100 SCHULTZ, 180 101 BALABÁN, 51 88
KOINONIA
27
úrovně bohatých lidí vedl k prohloubení propasti mezi společenskými třídami. Společenská nerovnost vedla k společenskému zlu.“102 Zatímco Jarobeám I. byl zvolen králem kvůli hospodářskému útisku lidí, za Jarobeáma II. došlo k velkému sociálnímu útlaku. Chudý člověk měl menší cenu než pár bot,103 rozbujelo se úplatkářství, stále ještě trvala modloslužba zavedená Jarobeámem I. Proti tomu všemu brojili proroci Ámos104 a Ozeáš105. Lidé však nechtěli slyšet slova napomenutí, volali „Neprorokujte!“106 a doufali v sílu „svých náboženských rituálů.“107 Mysleli si, že čím více zlata budou na sobě mít zlatí býčci, čím se budou více lesknout, tím více je budou bohové108 milovat. Byla to zvláštní doba, „obrátili spravedlnost v jed.“109 Přestože proroci volali k pokání, lidé je neposlechli. Důsledkem bude katastrofa, která postihne opět celý národ.110 Caldr Jan
102
SCHULTZ, 346 Am 2,6 104 Ámos sděluje lidem slovo Hospodinovo, které měl ve vidění (Am1,1) 105 Ozeáš podobně jako Ámos sděluje slovo Hospodinovo (které se k němu „stalo“ Oz 1,1), nadto přidává svůj vlastní život, který má sloužit jako podobenství pro lid (Oz 2,1.4.6.9) 106 Am 2,12 107 SCHULTZ, 346 108 = modly 109 SCHULTZ, 347 110 modloslužbě zřejmě propadla drtivá část národa, přestože bohatých bylo jistě podstatně méně 103
33
POLITIKA POSLEDNÍCH PĚTI SEVEROIZRAELSKÝCH KRÁLŮ Smrtí Jarobeáma II. rozklad království (již dříve prorokovaný) začal nabírat stále větších obrátek. Zemí začaly zmítat vnitřní rozbroje v podobě bratrovražedných bojů o trůn. Během dvacetiletého období se na Izraelském trůnu vystřídalo pět králů, z nichž čtyři byli zavražděni. I ulehl Jarobeám ke svým otcům, ke králům izraelským. Po něm se stal králem jeho syn Zekarjáš.111 O jeho krátkém panování se mnoho nedozvídáme. Pokračoval dál v cestě svých otců a dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích. Po šesti měsících jeho panování přichází Šalúm syn Jábešův a před zraky lidu jej zabíjí a ukončuje tak panování Jehúovské dynastie a naplňuje tak proroctví vyřčené v 2Kr 10, 30. Zajímavé je povšimnout si jmen obou panovníků; „Zekerjá = Hospodin pamatuje, z čehož můžeme usoudit, že Hospodin nenechá natrvalo bez trestu svévolné počínání lidí, byť i šlo o krále. Slovní kořen Šalúmova jména š-l-m lze překládat jako odplata“112. Šalúm se tu spíše jeví jako nástroj v ruce Hospodinově panoval pouze jeden měsíc. O jeho vládě víme ještě méně než o Zekarjášově, Starý zákon nezmiňuje ani jeho kladné ani záporné stránky, nezmiňuje se ani o jeho pohřbu. Když Šalúm v době anarchie uchvátil trůn, Menachém se vzbouřil a napadl jej v Samaří, zmocnil se města, usurpátora vydal na smrt a sám se prohlásil za krále. Menachém, přitáhl z Tirsy, jež byla starým sídelním královským městem, jako by navazoval na tradici starých 111
2 Kr 14,29 Výklady ke Starému zákonu II. 2 vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. 735 s., s. 480 - 481
112
34 izraelských králů před Omrím, sídlících v Tirse. „Kmeny Isachar, Zabulón a Neftalí se patrně úsilím Menachémovým dohodly a sjednotily s Efrajmci na jihu proti Manasesovcům. Menachém pak učinil konec Šalúmově vládě.“113 Určitou opozici, která vůči němu přetrvávala ve městě Tipsach patrně úsilím krutě potlačil.114 Na sklonku jeho vlády, která trvala deset let, vtrhl do střední Sýrie Tiglat Pileser III. nazývaný jeho babylonským trůnním jménem Púl. Podnikl tažení, aby si podmanil severosyrské městské státy. Od těchto anektovaných území pak vybíral poplatky. Mezi těmito poplatníky se na asyrských seznamech objevilo i jméno Menachéma. To znamená, že se na trůnu udržel jako vazal Asýrie. Tiglat Pileserovi III. Menachém odváděl tribut ve výši 1000 talentů stříbra. „Současně s odevzdáváním poplatků Menachém vytvořil systém placení daně, rozvrhnuté na osobu. Platili jí majitelé pozemků, kteří byli povinní dodávat bojeschopných mužů.“115 Vazalství s Asýrií mělo pro Izrael katastrofální důsledky, protože vedlo nakonec k asyrské okupaci národa. Menachém se též dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích. Byl posledním izraelským králem, který zemřel přirozenou smrtí. Nástupem Menachémova syna Pekachjáše na Izraelský trůn znova vypukly nepokoje. To, že byl po ročním panování zavražděn, naznačuje, že pokračoval v poplatnické politice Asyřanům stejně jako jeho otec. Spiklenci v čele s Pekachjášovým štítonošem Remaljášovým synem Pekachem byli pravděpodobně ve spojení s damašským králem Resínem, protože přišli z Gileádu, který hraničil s jeho územím. Pekachjáše zabili v jeho královském paláci v Samaří. Pekach zastával protiasyrskou linii politiky a toužil se zbavit asyrské nadvlády, proto ve
27
KOINONIA spojenectví s damašským králem Resínem dělali nátlak na Judského krále Achaze, aby společně vytvořili protiasyrskou koalici, která by se Asyrské expanzivní politice postavila. Judský král Achaz spolupráci odmítnul avšak Pekach s Resínem se nechtěli zříci svých plánů a vyslali vojsko proti Jeruzalému. „Neměli však v úmyslu zlikvidovat vojenskou sílu Judska, když jí chtěli použít proti Asýrii. Chtěli však sesadit Achaze z trůnu a na jeho místo dosadit přívržence jejich politiky Tabeélovoho syna.“116 Když Achaz viděl, že proti němu oba králové vytáhli s vojskem, požádal o pomoc asyrského Tiglat Pilesera III. o pomoc. Tiglat Pileser prosbě vyhověl. Po té co Tiglat Pileser bleskurychle obsadil polovinu Izraele a „z dobitého území vytvořil tři nové správní provincie asyrské a obyvatele dobytých měst deportoval do Asýrie. To byla první deportace Izraelců do Asýrie. Ze severního Izraele zbylo jen Samaří s okolím“117 Komplikované vnitřní i vnější situace využil Hóšea k palácovému převratu. Zavraždil Pekacha a zmocnil se vlády. „Podle 2Kr 15,27 vládl Pekach dvacet let, podle novějších počtů však vládl snad jen dva roky.“118 Hóšeúv nástup byl asi spojen se změnou celkové orientace, s odklonem od Asýrie a příklonem k protiasyrské koalici, podněcované Egyptem. Hned při nástupu se musel podrobit asyrskému králi, který ho na trůnu potvrdil jako svého vazala a musel mu platit tribut.119 V očekávání pomoci od egyptského faraóna Sóa přestal Hóšea platit tribut, což vedlo k tažení Šalmenesera V. Když jej Hóšea požádal o mír, Šalmaneser ho uvěznil a postupně obsazoval zemi, až nakonec roku 722 dobyl Samaří. Po jeho pádu byla část Izraelců deportována ve shodě s asyrskou politikou. 116
113
tamtéž s. 481 114 Nový biblický slovník. 599 115 NANDRÁSKY, 113
tamtéž Výklady ke Starému zákonu II., 483 118 tamtéž 119 JEPSEN, 163 - 164 117
KOINONIA Přestěhováním obyvatelstva, především vedoucí vrstvy, chtěli Asyřané zajistit stabilitu a trvalost svého panství. Deportováno bylo dle Sargonových seznamů 27290 obyvatel. Tato deportace znamenala konec severního Izraele vůbec, nejen jeho království. Hóšea, o jehož smrti nemáme žádné záznamy, se zjevně snažil změnit náboženskou politiku svých předchůdců, protože si za své panování vysloužil jen mírnější výtku.120 Politika posledních pěti izraelských králů je silně spjata s expanzivní politikou asyrské říše a jejich postojem k ní. Zpočátku bylo vazalství k Asýrii „výhodné“ – Menachéma udrželo u moci. Posléze se však proti proasyrské politice na izraelském dvoře zvedl odpor, který vyústil v otevřenou asyrskou intervenci proti samotnému Izraeli. Nadvakrát deportované obyvatelstvo znamenalo kompletní zkázu a úplný zánik severního království. „Jak hluboký to byl zlom, ukazuje srovnání se situací na konci judského státu o více než sto let později. Asyřané deportovali části obyvatelstva (v podstatě horní vrstvy, řemeslníky atd.) do jiných částí své říše, kde se jejich stopy ztratily; naproti tomu Babyloňané usídlili deportované Judejce souvisle, a tím bylo umožněno uchování jejich tradic i jejich pozdější návrat. Kromě toho usídlili Asyřané v Izraeli skupiny obyvatelstva z jiných dobytých území, takže tam vzniklo smíšené obyvatelstvo, jehož charakter spoluurčovaly nově usazené horní vrstvy; naproti tomu Babyloňané tak neučinili, takže navrátilci mohli snáze navázat na dřívější tradice. Podání proto vysvětluje politický konec izraelského státu v zásadě jako konec dějin této severní části Izraele, kde pokračovat v izraelských náboženských a kulturních tradicích nebylo nyní dále možné. (Dočkaly se
27
35 později svého vlastního, omezeného pokračování v dějinách Samařanů.)“121 Karel Vasilek
DUCHOVNÍ KRIZE PO PÁDU JERUZALÉMA Cesta od zničení k odvlečení do vyhnanství (příčiny) Po pobytu v Babylóně od března do prosince r.598 př.Kr. se Nebúkadnesara vydal přes Sýrii dobýt Jeruzalém. Po třech letech odporu (2.adaru 7.roku vlády Nebúkadnesara tj. 16.března 597 př. Kr.) otevřel Jojakín brány města, aby zabránil Babyloncům zničujícímu útoku na město. (2Kr 24,8) Tímto však rabování nezabránil (2Kr 24,13-15). Nastala první deportace do babylonského zajetí. Počet odvlečených do exilu v r.597 dosáhl asi 10 000 osob (2Kr 24,14.16) a celkem po dalších dvou deportacích (587 a 582 př.Kr.) více než 20 000 včetně žen a dětí.122) Deportovaný byl i 25 letý kněz Ezechiel. Nebúkadnesar ustanovil v Judsku za krále Jojakínova strýce Matanjáše, jemuž dal Nebúkadnesar jméno Sidkijáš (2Kr 24,17), který vládl až do pádu Jeruzaléma (587/6 př.Kr.). Mezi deportovanými exulanty se šířila zvěst o brzkém návratu. Mezi šiřitele falešného optimismu patřil prorok Chananiáš (2Kr 28,2-4). Proti tomuto prorokovi se postavil Jeremiáš (Jr 28,5), který oznamoval, že Bůh dá moc tomu, komu uzná za vhodné a nyní že ji dal Nebúkadnesarovi (Jr 27,12-15). Dále Jeremiáš posílá depor121
120
RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad 2000. 376 s. ISBN 80-7021-369-8, s. 75 122 LEMAIRE, André. Dějiny Hebrejského národa. Přel. J.Mlejnek. vyd. 1. Praha: Nakladatelství ERM, 1994. s.57 2 Kr 17,2
36 tovaným list ve kterém je nabádá, aby si nedělali iluze na brzký návrat do vlasti (Jr 29,5-8). Společnost v Jeruzalémě se za vlády Sidkijáše zmítala v problémech. I v oblasti kultu v jeruzalémském chrámu vládly poměry, jako by nedošlo k žádné náboženské reformě (Ez 8). Ezechiel popisuje velké modlářství, ke kterému docházelo v chrámu. Píše o ohavnostech, které vyhánějí Boha ze svatyně (v.5), o ženách, které oplakávají babylonského boha Tammůze (v.14), o vzývání slunce Šamaše (v.16). Sidkijáš vypověděl poslušnost Babylónu a Nebúkadnesar v odpověď obklíčil Jeruzalém a v červenci 587/6 př. Kr. prolomilo babylonské vojsko hradby Jeruzaléma. Nebúkadnesar rozkázal, aby byl Jeruzalém podpálen, rozbořeny jeho hradby a zlaté nádoby z chrámu odvezeny do Babylonie. Pod velením velitele Nebúkadnesarovi osobní stráže Nebúzardana byl sedmého či desátého měsíce A v r.587 př.Kr. chrám i královský palác spálen. Obyvatele Jeruzaléma až na nepatrné skupiny nejchudšího obyvatelstva byli odvedeni do zajetí. Toto odvedení je označováno jako druhá deportace. Nebúkadnesar zrušil instituci Judského království a nad zbytkem obyvatel ustanovil správcem Gedaljáše (vnuka Joziášova písaře Šafana), který sídlil nedaleko spustošeného Jeruzaléma v Mispě (Jer 40,7). Nacionální skupina fanatiků zavraždila správce Judska Gedaljáše a po tomto činu ze strachu z pomsty Nebúkadnesara zbytky Judského obyvatelstva prchly do Egypta, kam odvlekly i Jeremiáše s jeho přítelem Baruchem (Jer 43,1-7). Usadily se v Horním Egyptě a zde se oddaly kultu královny nebes (Jer 44,17), což potvrzují i aramejské papyry z egyptského Túnat Al-Džabalu123) V Jebu exulanti vybudovali chrám Hospodinu, kde se přinášely i krvavé oběti, ten však lehl popelem r.410 př.Kr. a úplně byl zničen r.399 123
BARDTKE,.91
27
KOINONIA př.Kr.124) Vystěhování do Egypta znamenalo konec národního života v Judsku. Duchovní stav národa Pád Jeruzaléma a zejména zboření chrámu mělo velký vliv na náboženské představy lidu. Tato skutečnost otřásla vírou Božího lidu a zejména těch, kteří byli odvlečeni při první deportaci v r.597 př. Kr. Byla podlomena jejich naděje na brzký návrat do vlasti. Pád Jeruzaléma a zboření chrámu potvrdily slova Hospodinových proroků (Amose a dalších, kteří zvěstovali více než 200 roků) a vyvrátily falešné zvěsti nacionálních proroků, kteří hlásali blahobyt. Mnozí si kladli otázku, zda lze Bohu stále ještě věřit. Ti kdo chtěli být Bohu i nyní věrní museli přijmout názor Hospodinových proroků s tím, že vše co se stalo, bylo z Boží vůle. A tak se stalo, že to co lidé nechtěli celých 200 let slyšet, si nyní připomínali. S pádem Jeruzaléma padly i představy Boha, který ochraňuje národní zájmy. Představa, že Hospodin si za své pozemské sídlo vyvolil Sion a že Davidův trůn je věčným panstvím se zhroutila. Vyhnání bylo přijato, jako zasloužený trest, ale současně i možnost k očištění a k přípravě na budoucnost. Exulanti přijali prorockou zvěst, která nehovoří jen o hrozné přítomnosti, ale také o budoucnosti, kdy po dni soudu přijdou dny nové radosti a Boží lásky. Katastrofa, která postihla národ, vedla k přehodnocení falešných představ (hlásaných nacionálními proroky) a měla velký význam pro další náboženský a duchovní život vůbec. Život exulantů Exil byl nejpřísnějším trestem starověku. Znamenal vyhoštění z vlasti, bloudění bez základních lidských práv a ochrany společnosti. Život Judských vyhnanců však takový nebyl. Zejména po hmotné stránce. 124
BARDTKE s. 92
KOINONIA Odvlečení obyvatelé byli sice pod cizí nadvládou, ale byli omezeni pouze tím, že jim bylo stanoveno místo pro trvalý pobyt, jinak mohli bez omezení cestovat či se věnovat svému zaměstnání. Přestože měli exulanti lepší životní podmínky, než ti co zůstali doma, stále toužili po návratu domů. Tuto skutečnost lze vysvětlit jen náboženskými pohnutkami. To, že nemohli Boha oslavovat tak jako doma, jim připomínalo jejich ponížení. Zajetí je nutilo žít jako kulticky nečistí. V babylonském zajetí tvořili exulanti rodinné, sociální i národní společenství jako dříve. Jelikož v Judsku zůstaly pouze nepatrné zbytky obyvatel, tvořili babylonští exulanti jediný větší kompaktní celek národa. Teprve až v exilu byli někteří poprvé vedeni k praktikování svého náboženství. Obřízkou, na níž začali klást důraz, se Židé jednoznačně odlišovali od ostatních národů. Vrcholem židovského týdne se stala sobota. Židovský rok byl poprvé rozčleněn pravidelnými svátky. Pesach byl slaven jako založení židovského národa, Šavuot (svátek týdnů) jako Mojžíšovo přijetí zákona, Sukot (svátek stánků) připomínal putování pouští. Židé začali slavit Roš ha-šana (židovský Nový rok) a Jom kipur (den smíření), což umožnila babylonská věda, která sjednotila každoroční náboženskou osnovu při výpočtu 125 kalendáře. ) Na mnoho Židů působil exil pozitivně. Mezi těmi, jež se nakonec vrátili, se vytvořilo seskupení, které souhlasilo s Jeremiášovým stanoviskem, že exil působí jako pozitivní síla, dokud nepřijde úsvit dokonalé čistoty. Naopak neodsunutí obyvatelé, kteří neprožili hluboký duchovní přelom tak jako exulanti, odpadli od víry a mnohdy se vrátili k uctívání královny nebes, či k jiným kultům.
125
JOHNSON, 90-91,
27
37 Ezechiel Ezechiel byl mužem, který jako prorok napomáhal obrozujícímu procesu v první etapě. Dokud Jeruzalém stál, lidé jeho zvěsti o zkáze nevěřili, ale po pádu Jeruzaléma, který potvrdil pravdivost jeho slov, se Ezechiel stal vedoucím mužem duchovního světa exulantů. On který ohlašoval katastrofu, se stal po pádu Jeruzaléma zvěstovatelem naděje. Jako syn z kněžské rodiny usiloval o svěcení soboty (vnesl do jejího chápání moment pokání) , která spolu s obřízkou a s postem byly náhradou za vykonávání kultu a měly tak zvláštní význam. Ezechiel ukazoval, že celé dějiny národa jsou samý hřích a bezbožnost. Odsouzení minulosti chápal jako výzvu k pokání a k obrácení. Tím, že národ začal sebe obviňovat a odsuzovat , se začal současně i obrozovat. Tím, že přijímal pád města i chrámu jako spravedlivý trest Boží, překonával i krizi do které se dostal mimo jiné díky falešné zvěsti nacionálních proroků. Ezechiel ukazoval nejen na Boží moc, ale popisoval též budoucí život a vládu Hospodina (Ez 40-45). Izajáš Izajáš se stal poslem oznamujícím, že perský král Kýros je nástrojem v Hospodinových rukách („Hospodinův pomazaný“ Iz 45,1) a že to bude on, který porazí Babylon a vysvobodí Izrael (Iz 44,24-28). Izajášovo poselství vysvobozovalo exulanty z jejich uzavřenosti a oznamovalo jim, že oni se stanou světlem národům. Konec Babylonské říše a návrat Perský král Kýros dobyl Babylon dne 29.října 539 př. Kr. Po dobytí Babylonu udělil amnestii a dovolil vrácení náboženských symbolů podrobeným národům. Ze svého
38 letního sídla v Ekbatánu r.538 př.Kr. vydává rozhodnutí o povolení na znovuvybudování jeruzalémského chrámu. Tímto ediktem bylo exulantům dovoleno navrátit se do vlasti. Roku 537 př.Kr. se skutečně první část exulantů pod vedením Zerubábela, Ješua, Nehemjáše a dalších vrátila do Judska (Ezd 2; Neh 7). Tyto první navrátilce tvořilo 42 360 občanů, 7337 sluhů a 245 zpěváků. Navrátilci začali budovat (září-říjen 521) na podnět Zerubábela oltář na původních základech (Ezd 3,3). Kult se začal vracet do původní podoby a začalo se proto organizovat kněžstvo (vznikla hodnost velekněze). Velký důraz se začal klást na obřízku a sobotu, která byla jediným svátkem po dobu zajetí. V r.521 př.Kr. (24 dne 9 měsíce 2 roku vlády krále Dária) byla zahájena stavba chrámu, ke které bylo použito i libanonského cedrového dřeva a řemeslníků z Foiníkie (Ezd 3,7). Chrám byl dokončen v lednu až březnu r.515 př.Kr. (v 6. roce panování krále Dária) a otevřen téhož roku u příležitosti pachy (Ezd 6,13-22)126 Někteří z navrátilců se však začali přizpůsobovat okolí neodsunutých obyvatel anebo dokonce pohanským sousedům. Vytvářeli se smíšené rodinné svazky. Mnozí se v takových svazcích vzdávali své zbožnosti a počali do života přijímat pohanské zvyky partnera. Dokonce i v rodině velekněze došlo k tomu, že jeden z jeho vnuků pojal za manželku dceru Sanbalata Chorónského, místodržitele 127 Samařska. Kněží připouštěli, aby k oběti byla přinesena vadná a nemocná zvířata (Mal 1,6-14), nedodržovali sobotu a raději se věnovali obchodu (Neh 13,15-22). Mezi obyvatelstvem se díky těmto problémům rozšířil názor, že vytrvalost v zásadách se nevyplatí (Mal 2,17; 3,13-15). Nedůslednost v náboženství a uvolnění společenských i individuálních mravů tak přineslo zklamání. Do této situace přichází r.457 př. Kr. Ezdráš, 126 127
LEMAIRE s. 62 LEMAIRE s. 63
27
KOINONIA který v sedmém roce vlády krále Artaxerxe (tj.r.458 př. Kr.) zorganizoval další část exulantů k návratu (1368 osob) a jehož zplnomocňuje královský dekret, aby společně s Levity odešel do Jeruzaléma a dohlédl na správný pořádek při bohoslužbách v chrámu. Dva měsíce po svém návratu začíná Ezdráš lidu číst z knihy Zákona a zasahuje je Božím slovem v jejich srdcích (Neh 8). V té době Ezdráš zahájil reformy církve. Dosáhl zrušení všech smíšených manželství (Ezd 10,18-44). Po zrušení smíšených manželství se lidé shromáždili ke slavnostnímu vyznání hříchů. Posléze se písemně zavázali, že budou žít v souladu se zákonem a také, že budou přispívat roční daní na údržbu chrámu (Neh 9,38-10-39). Po celou dobu reforem i stavby zdí Jeruzaléma byl Ezdráš pod útokem vnějších i vnitřních nepřátel. Díky mravní síle a Boží pomoci své dílo dokončil.128 Závěr Krize, kterou prošel lid Judeje byla pro mnohé důvodem k odklonu od víry, pro jiné však naopak příležitostí k pokání a návratu k Bohu. Významnou roli v dalším směřování národa sehráli výše uvedení Boží mužové, kteří nesli poselství vyzívající k pokání, ale též poselství naděje. Svašek Petr
128
BRIGHT, 85-86
KOINONIA
REFORMA JUDAISMU V DOBĚ BABYLÓNSKÉHO EXILU I. Babylónské zajetí představovalo v historii izraelského národa zásadní politický, zejména ale náboženský mezník. Můžeme je definovat jako situaci národa v letech 605, resp. 587/6–538 př. n. l. Babylóňané pod vedením krále Nebúkadnesara dobyli Judsko, obsadili Jeruzalém, zničili chrám a většinu obyvatel odvlekli v několika vlnách do zajetí129. Důvodem byla svázanost Judska s Egyptem, nepřítelem Babylónské říše. Judský král Jójakím také přestal plnit vazalské závazky vůči Nebúkadnesarovi, ačkoli ho před tím varoval prorok Jeremjáš130. Prostřednictvím svědectví Starého zákona však můžeme vidět hlubší pozadí těchto událostí. Judsko postihl s odstupem několika desetiletí „osud“ severního Izraele. Izraelské království zaniklo rukou Asyřanů v roce 722 př. n. l. „Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z egyptské země z područí faraóna, krále egyptského. Oni se však báli bohů jiných a řídili se zvyklostmi pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal, i ustanoveními, která vydali králové izraelští.“ (2 Kr 17,7.8) Hospodin je mnohokrát varoval skrze proroky, ale oni neuposlechli a zavrhli jeho nařízení i jeho smlouvu. „Ale ani Juda nedbal na příkazy Hospodina, svého Boha. Řídil se zvyklostmi, které zavedl Izrael. Proto Hospodin všechno potomstvo Izraele zavrhl, pokořil je a vydal je do rukou plenitelů, až je vůbec od sebe odmrštil.“ 129
BIČ, Miloš. Při řekách babylónských. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 1990. str. 364–5 130 SCHULTZ, 219
27
39 (v. 19.20) Čtyřicet let Jeremjáš varoval, že Jeruzalém bude včetně chrámu zničen: „Způsobím, že toto město bude vzbuzovat úděs a posměch; každý kolemjdoucí nad všemi jeho ranami posměšně zasykne úžasem.“ (Jr 19,8) Nikdo však nevěřil, že by to Bůh mohl dopustit. Kniha Pláč odráží lítost a smutek nad tou podívanou.131 Bůh ale svůj lid neopouštěl ani v těžkých podmínkách vyhnanství. Skrze proroky jej povzbuzoval a zjevoval mu své záměry. Prorok Ezechiel působil mezi lidem v zajetí, Daniel na dvoře krále Nebúkadnesara. Jeremjáš pak mezi Židy, kteří zůstali v Judsku. Skrze něj dal Bůh svému lidu i zaslíbení o vysvobození (29,10–14). Asi nejzásadnější změnou prošlo židovské náboženství: Izraelité se stali Židy132. V předexilní době byly trůn a chrám nerozlučně spjaty. Pozemský král byl ústřední postavou bohoslužeb133. „Nyní však na místo svobodného národa se samostatným státem, jak byl zřízen za Saula a zvláště za Davida, nastoupily židovská církev a sbor. Stát a církev…byly rozloučeny. Izrael, který od svého počátku měl být církví, posvětštil se a tak si jej Bůh přivedl zpátky na vykázanou dráhu zánikem státní organizace.“134 V exilu nemohly být konány oběti. Nebyl tu chrám, a také vzhledem k nečistému pohanskému prostředí nebylo možné přinášet jiné oběti, než „oběti rtů“. Lid tím pochopil, že k Bohu je možné se přiblížit i jinak, než jen „v pachu obětních zvířat“135. Na místo obětí
131
SCHULTZ, 232 NOVOTNÝ, Biblický slovník, heslo Babylonské zajetí 133 BIČ, Miloš. Svíce nohám mým. Praha: Evangelická církev metodistická, 1992. str. 67 134 NOVOTNÝ, heslo Babylonské zajetí 135 BIČ, Miloš. Svíce nohám mým. 65 132
40 nastoupily modlitby a studium Tóry136. Novým střediskem bohoslužby i centrem vzdělanosti stala synagóga. „Jako instituce se synagógy ukázaly tak pevné, že v samém Jeruzalémě bohoslužby v nich přetrvaly i po vybudování chrámu.“137 S tím souvisí i nárůst popularity zákoníků – tj. vykladačů zákona, kteří si od té doby mezi lidem získali takovou vážnost, jako kdysi kněží.138 V roce 539 př. n. l. Perská říše poráží říši Babylónskou a zaujímá její místo. Nový vládce Kýros, kterého Izajáš představuje jako boží nástroj, dává Židům svobodu. Podle Ezd 2 se do Judska vrátilo jen asi 50 000 vystěhovalců.139 Zabydlovali se velmi obtížně. Jeruzalém byl v rozvalinách, takže byli nuceni se usídlit v jeho okolí.140 Jejich prvořadým úkolem bylo opětovné vybudování jeruzalémského chrámu. Přes mnohé obtíže byl dostaven v roce 515 př. n. l.141 Co do krásy a vznešenosti se však „Šalomounovu“ chrámu nemohl vyrovnat. „…starci, kteří viděli dřívější dům, dali se do hlasitého pláče, když byly kladeny základy tohoto domu před jejich očima.“ (Ezd 3,12) Bůh je utěšoval, že není třeba se urážet na malých rozměrech nového chrámu, protože: „Větší bude sláva domu tohoto posledního, než onoho prvního.“ (Ag 2,10)142 Židé prožívali náboženskou obrodu, ale Izrael, jako státní útvar, se ničeho podobného nedočkal. Židovský stát už nikdy nezískal zpět samostatnost, nezávislost a mezinárodní uznání, tak, jak se tomu těšil za vlády krále 136
TENNEY, Merrill C. O Novém zákoně. Přel. R. Vysoký., str. 72 137 Tamtéž 138 Tamtéž 139 SCHULTZ, 235, 238 140 PACOMIO, L.; VANETTI, P. SJ. Malý biblický atlas. Praha: Portál, 1992. str. 35 141 SCHULTZ, 238, 239 142 SCHILLER, Jindřich. Proroci – kus dějin. Praha: Nákladem Grosmana a Svobody, 1921. str. 190
27
KOINONIA Davida, ale navždy už zůstal pod cizí nadvládou.143 Exilem židovský národ mnoho ztratil. Bylo to však proto, aby mohl získat mnohem víc. Ve vyhnanství našli Židé nové duchovní kořeny. Rozpoznali ve svém osudu naplnění Božích hrozeb. Utrpení a důvěrné poznání pohanského světa je zbavilo touhy přizpůsobování se okolnímu světu.144 Pochopili, že Hospodin není omezen na jedno místo (jeruzalémský chrám) a nedá se spoutat a ovládat podle lidské vůle, tak, jak to činili pohané. To jim také měl připomínat i nový chrám, ve kterém se už ale nenacházela truhla smlouvy, coby symbol Boží přítomnosti. Nejenom jako národ, ale i jako jednotlivci se mnohem více přimkli k Bohu a je ho Slovu. Téměř v každém, i sebemenším městě vyrostla synagóga – duchovní středisko, kde v popředí stála modlitba a četba Písma. Židovstvo se stalo lidem knihy. Rozpomínali se na slova Božích proroků, sepisovali je a shromažďo-vali. Nastal čas velkého náboženského uvědomění, které se projevovalo v přísném zachovávání zákona, v odporu ke všemu pohanskému a v neposlední řadě i růstem mesiánského 145 očekávání. Prokopec Robert
II.
Život v Babylóně
Na rozdíl od obyvatel Severního Izraele, kteří po své deportaci asimilovali mezi původní obyvatele146, si Judejští exulanti uchovali vědomí národní identity. To jim umožnilo jako národu přežít i když přesun do Babylónie byl pro ně bolestnou zkušeností. Po stránce hmotné nebyli na tom tak špatně. Byli sice 143
SCHULTZ, 229 PACOMIO, 36 145 BIČ, Miloš. Při řekách babylónských. 365 146 BRIGHT, 57 144
KOINONIA v cizí zemi a pod cizí vládou, mohli se však věnovat zaměstnání podle své vůle. Zčásti se věnovali svému původnímu zemědělskému povolání, zčásti obchodu. Zdá se, že se v poměrně krátké době domohli slušných životních podmínek, někteří i nemalého blahobytu. Babylónie byla mnohem úrodnější než jejich hornatá vlast.147 V babylónském zajetí nežili exulanti rozptýlení, ale pospolu. Udržovali rodinné, sociální a národní společenství jako předtím.148 Reforma bohoslužby Exil a především události, které mu předcházely - pád Jeruzaléma a zvláště zboření chrámu – znamenaly hluboký otřes a zlom v duchovním životě odvlečených, který přinesl všeobecné přehodnocení představ ve směru prorockém. To mělo nedocenitelný význam pro další náboženský a duchovní život vůbec.149 Padla lidová víra ve falešné nacionální proroky a představa Boha chránícího národní zájmy. Exulanti se museli vypořádat s otázkou proč Hospodin dovolil tuto tragédii. Je snad slabší než božstva pohanů? V hledání odpovědi získalo nový význam poselství proroků (Ezechiel, Jeremiáš). Deportovaní uznali, že jejich předpovědi o pádu Jeruzaléma i chrámu byly správné. Díky nim přijali tragédii jako Hospodinův spravedlivý trest za spáchané hříchy. Uznání hříchů a odsouzení minulosti je vedlo k pokání a obrácení. Tím si zachovali víru. A nejen to, zvěst proroků jim dala novou naději. Nehovořila jen o trpké přítomnosti, ale i o radostné budoucnosti, která přijde po dnech soudu. Babylónské zajetí skončí, Judští
27
41 se vrátí do své vlasti a obnoví město i chrám.150 V zajetí nebylo možné zachovávat obřady vázané na chrám a obětní bohoslužbu. Větší význam zde proto získávaly ty úkony, které na ně nebyly vázány. Místo bohoslužby chrámové, jež se soustřeďovala kolem oběti na oltáři, se Židé shromažďovali k bohoslužbě rázu více duchovního. Její podstatou byly modlitby, zpěv posvátných písní a čtení ze svatých písem. Příkazy Zákona nabyly na vážnosti a významu. Do popředí se dostávalo zachovávání soboty, obřízka a rituální předpisy o čistotě jídla. Právě těmito rysy se Židé odlišili od babylonského okolí a zajistili existenci svého společenství i za nepříznivých podmínek. 151 Závěr Babylónský exil tvoří předěl mezi dvěma epochama Izraelského národa; dobou královskou a dobou poexilní, a to nejen historicky, ale i duchovně. Reforma, kterou tam Judaismus prošel spočívala především v příklonu od obřadní bohoslužby chrámové (kterou nemohli vykonávat) k bohoslužbě synagogální. Důraz je položen na Zákon; jeho studium, výklad a zachovávání. I po návratu do vlasti a obnovení chrámového kultu si Židé uchovali tento výrazný rys – zájem o Zákon. Studují ho i soukromě. Novým střediskem náboženského i společenského života se stává synagoga. Exil přispěl k zduchovnění národa a jeho soustředění se na Hospodinův Zákon.
Kreutziger Kamil
147
SEGERT, 120 NADRÁSKY, 129 149 NADRÁSKY, 129 148
150 151
NADRÁSKY, 128, 129 Stanislav SEGERT, str. 121, 122
42
VÝVOJ JUDAISMU V INTERTESTAMENTÁLNÍ DOBĚ Období mezi Starým a Novým zákonem zahrnuje dobu asi čtyř století. Z počátku byli Židé ještě pod nadvládou Peršanů, kteří židovskému náboženství nijak zvlášť nepřekáželi. Pak ale nastoupil silný vliv helénismu, který byl pro Židy v tomto období hlavním nebezpečím. Po návratu ze zajetí Židé z počátku odporovali jakékoli pohanské bohoslužbě. To se projevilo převážně výrazně v napjatém vztahu k Samaritánům, který později během 2. st. př. Kr. přerostl až ve vyložené nepřátelství. S příchodem řecké kultury se ale židovství začalo štěpit a dá se říci, že během tohoto období „izraelské náboženství očividně zkostnatělo v náboženství legalistické“152. V maka-bejských válkách se k tomu ještě přidává nacionalismus a oba tyto prvky určují nadále charakter judaismu a působí zúžení židovského náboženství a židovské zbožnosti. Znamenají též zostření politického odporu proti cizí nadvládě.153 To se projevuje nejvýrazněji právě v Makabejském povstání, které bylo vyvoláno znesvěcením chrámu. V pozadí byla místy až násilná helenizace, kdy např. za Seleukovců dochází k náboženskému pronásledování. Tato snaha helenizovat židovskou kulturu vytvořila v židovstvu rozpor, neboť část Židů se řecké kultuře otvírala a část Židů zůstávala konzervativní a věrná zákonu.154 Z těchto se vyvinula skupina, které se říkalo zbožní, neboli chasidím.155 Přesto proces pořečťování
27
KOINONIA trval. Stavěla se řecká města, pořečťovala se jména a pro potřebu Židů v diaspoře byla vytvořena Septuaginta, překlad Písem do řečtiny. V 2. pol. 2. st. př. Kr. došlo za Antiocha Epifana k úpadku chrámové bohoslužby, kdy velekněz stál na straně Řeků, kněží zanedbávali službu kvůli cvičení v gymnasiu a chrámové peníze se nepoužívaly na obětní dary. Následovalo znesvěcení chrámu pohanskou bohoslužbou, což z řad zbožných Židů vyvolalo již zmiňované Makabejské povstání a následně Makabejskou válku. Makabejští v r. 165 př. Kr. chrámovou bohoslužbu opět obnovili, ale postupem času za Hasmoneovců stále víc dochází k slučování velekněžské role s rolí politického vůdce, což se zbožným Židům samozřejmě nelíbilo a často se proti těmto velekněžím, kteří sympatizovali s helénismem, bouřili. Někdy v této době se z řad chasidů formují farizeové. Kromě nich ovšem vznikají ještě mnohé další skupiny, které přinášejí vždy své specifické vnímání judaismu. Nejvýraznějšími byli saduceové a esejci. Dalším typickým rysem závěru tohoto období je nadměrná úcta k Zákonu a pedantská přesnost v opisování textů Písma, ke kterému se Židé úzkostlivě přimknuli. Nastala doba znalců Písma a zákoníků.156 Podle knih Písma se začalo vyučovat a to vedlo ke vzniku synagogy, která sloužila jak k vyučování tak k bohoslužebným shromážděním. Díky tomuto značně vzrostla vzdělanost národa a vytvořil se základ pro rabínské židovství, které se po zničení Chrámu a vyhnání Židů z Jeruzaléma stalo nositelem židovské náboženské tradice.
152
LÄPPLE, Alfred. Úvod do Starého zákona.. Praha : Česká katolická charita, 1972, str. 235 153 LÄPPLE, 235 154 BALABÁN, 94 155 Úvodníky ke knihám Bible z Biblického komentáře Církve adventistů s.d. : Údobí mezi Starým a Novým zákonem. b.m. : Ústřední rada církve adventistů s.d., str. 13
Škarvadová Radka
156
LÄPPLE, 235
KOINONIA
27
43
MAKABEJSKÁ DOBA Pomněte na váš první boj, ježto jste malí proti velkým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali. Však ještě ruka Boží není ukrácena. Jan Žižka (Z listu Domažlickým) Předvečer makabejského povstání Alexandr Veliký se nespokojil pouze se svou dobyvačnou politikou, ale jedním z jeho cílů bylo také šíření řecké kultury na dobytých územích. Jeho nástupci „…všemožně usilovali tuto úlohu splnit a jejich horlivost slavila úspěchy zejména v Egyptě a Sýrii. Vznikla nová kultura, ve které se řecká kultura mísila s různými prvky kultur starověkého Východu. Tomuto pestrému kulturnímu jevu říkáme helénismus.“ 157 V Sýrii byl tento vliv silnější, což se také odrazilo na helenizaci Palestiny. To se projevilo zvláště v době nadvlády syrských Seleukovců. (200-135 př.o.l.) „V Jeruzalémě se pouze malý zlomek židovstva přísně vyhýbal cizímu vlivu. Počet těch, kteří bděli nad tradicí a odporovali helenizaci byl pak větší na venkově než v hlavním městě.“ 158 Helenizace měla na Palestinu největší dopad za vlády jejího fanatického přívržence Antiocha IV. Epifana. Ten se rozhodl pro úplnou likvidaci židovského náboženského života a většina jeho nařízení měla násilný charakter. Cizí oltáře, obětování řeckým bohům, slavení svátku Dionýza a jiné, to vše bylo pro mnohé židy neúnosné a nesnesitelné. Jejich kalich hořkosti přetekl.159
Kalich hořkosti přetekl Počátkem makabejského povstání se stala událost, kdy syrské vojsko přichází roku 167 př.n.l. do městečka Modein, „…aby kontrolovalo Antiochovo nařízení“160 obětovat řeckým bohům. Tomuto se vzepřel kněz Matatiáš, který bydlel společně se svými pěti syny. „Když jeden z obyvatel přistoupil k pohanskému oltáři, aby obětoval, Matatiáš ho probodl a zabil také vůdce syrských vojáků.“ 161 Tím povstání začalo. Matatiáš se svými syny odchází do hor, začínají bořit řecké oltáře, pronásledovat helénisty a trestat odpadlíky. Brzy si získávají stoupence, často z řad chasidů.162 „Jejich rychlý úspěch svědčí o slabosti syrské vlády, neuspořádanosti politických poměrů a na druhé straně velké rozhořčenosti Židů.“ 163 Do čela povstání se staví Matatiášův syn Juda zvaný „Makabejský.“ Povstání nabývalo stále větších rozměrů, a je dosahováno úspěchů v celé řadě menších bitev. Roku 165 př.n.l. poráží Juda, šedesátitisícové vojsko pod vedením Lysiase, náměstka Antiocha IV. Juda dále pokračuje v tažení na Jeruzalém, který se mu podaří celý ovládnout, kromě hradní pevnosti Akra, ve které nadále zůstává hlídka syrského vojska. „V prosinci 164 př.n.l., byl Jeruzalémský chrám očištěn od pohanské bohoslužby a opět začaly oběti Hospodinu.“ 164 K této události se pak vztahuje osmidenní svátek posvěcení oltáře - chanukat hamizbeach.165 Syřané, již po smrti Antiocha IV., se však nesmířily s tímto stavem a posílají stále nová vojska žoldáků. Syrské vojsko, opět pod 160
NANDRÁSKY, 151 NANDRÁSKY, 151 162 NANDRÁSKY, 151 163 NANDRÁSKY, 152 164 SEGERT, 152 165 MAYER, Daniel: Kapitoly z židovských dějin, Praha 1989, Rada židovských náb. obcí v ČSR, s. 112 161
157
NANDRÁSKY, 148 NANDRÁSKY, 149 159 NANDRÁSKY, 151 158
44
27
velením Lysiase, využilo válečných slonů a poráží povstalecké vojsko. „Juda se svojí družinou byl nucený hledat útočiště v opevnění na chrámovém vrchu, kde byl obklíčen a vyzván, aby se vzdal.166 Vzhledem k politické situaci v Sýrii jsou podmínky kapitulace mírné a je uzavřeno příměří. Byla zrušena všechna protižidovská nařízení vydaná za Antiocha IV. Epifana a Židům byla zaručena náboženská svoboda. Na oplátku se Juda musel zavázat přísahou věrnosti Syřanům. „Mír byl uzavřený a tím kočí první fáze makabejského povstání.“ 167
KOINONIA nebezpečím státu.“169
pro
samostatnost
Judského
Roku 140 př.n.l. byl Velkým shromážděním lidu, které se konalo v Jeruzalémě, zvolen Šimon dědičným veleknězem, vrchním velitelem vojska a knížetem. Šimon se z vůle lidu stává světským i duchovním vladařem.170 Na krajinu rozprostřel pokoj … Každý mohl sedět pod svým vinným kmenem nebo fíkem, a nebyl nikdo, z koho by měli strach. (1 Mak 14,11) Bil René
Cesta k Hasmonejskému státu Další vývoj událostí přímo souvisel s politickými událostmi v Sýrii, kde docházelo k častým převratům v boji o královský trůn. Vždy s novým panovníkem přicházela také jeho touha po moci a majetku, a proto dochází k novým bojům. V jednom z těchto bojů, kdy židé utrpěli porážku, přichází o život také Juda. Po jeho smrti se ujímá velení židovských vojsk další z jeho bratří Jónatan, který dále upevňuje moc Hasmonejců. „…obnovil spojenectví s římskou republikou a udržoval přátelské styky se Spartou. …budoval pevnosti a zvýšil Jeruzalémské hradby.“ 168 Byl však vylákán, syrským vojevůdcem Tryfonem, do pasti a zavražděn. Po jeho smrti přejímá vedoucí pozici v národě poslední z Matatiášových synů Šimon. Židé tehdy již tvořili pevný a dobře organizovaný celek, a Šimon dosáhl uznání samostatnosti ze Syrské strany. „…odstranil nebezpečí, jež po desetiletí hrozilo Židům v samém srdci Jeruzaléma: v červnu 141 př. n. l. padla pevnost Akra, postavená nedaleko chrámu žoldnéři Antocha IV., jež byla stálým
HNUTÍ ZBOŽNÝCH (CHASÍDÍM) V DOBĚ INTERTESTAMENTÁLNÍ I.
Doslova "zbožní". Obvykle označení bohabojných židů, kteří zasvětili svůj život gimlut chasadim (dobročinným skutkům) a přísnému dodržování halachy a tradice. V talmudské literatuře je mnoho zmínek o "zbožných mužích starých časů" (chasidim ha rišonim), u kterých se úzkostlivé dodržování předpisů snoubilo s konáním dobrých skutků, "překračujících přísnou literu zákona" (li-fnim mi-šurat ha-din - za hranicí přísné spravedlnosti). Chasidim z období druhého Chrámu stavěli dobročinné skutky výše než moudrost,171 ačkoli se mělo za to, že "nevědomá osoba nemůže být chasidem".172 Mnozí z těch, kdo se přidali k makabejskému boji proti syrské perzekuci, byli chasidim tohoto typu. Později po churbanu (zničení chrámu v Jerzuzalémě) se termín chasid používalo pro náboženské idealisty, kteří 169
166
NANDRÁSKY, 153 167 NANDRÁSKY, 153 168 MAYER, 114
SEGERT, 155 MAYER, 115 171 Avot 3,12 172 Avot 6,2 170
KOINONIA dobrovolně podstupovali fyzické utrpení a dokonce i mučednictví, aby bylo posvěceno jméno Boží (kiduš ha-šem). Chasidé vstoupili na scénu počátkem 2. stol. př.n.l. V knihách Makabejských a u Josefa Flávia jsou nazýváni „asidaioi“, v Talmudu "první zbožní" nebo "muži činu". V dobách náboženského pronásledování za Antiocha Epifana umírali chasidé mučednickou smrtí, neboť se zdráhali znesvěcovat sobotu. Chasidé se vyznačovali jako "muži činu" ne tolik skrze velkou učenost jako skrze přísnou věrnost zákonu, proto o nich v talmudu obsažené malé zprávy referují toliko o jejich zbožných mravech a zvycích. Podle Berachot 5,1 "dbali na to, aby hodinu před modlitbou spočívali v klidu, aby dosáhli pravé zbožnosti". Po modlitbě opět prodlévali hodinu a odešli teprve potom za svou denní prací. Modlitbu sami při životním nebezpečí nepřerušili: "I když ho král zdravil, pozdrav neopětoval, když se had ovíjel okolo jeho paty, nepřerušil modlitbu" (1.c.V, I). Sobota jimi byla s krajní přísností zachovávána, dokonce usmrcení hada či škorpióna platilo u nich za zakázané.173 V makabejských válkách mnozí chasidé omítli chránit v sobotu svůj život. Příznačné pro přísné pojetí svatosti soboty u chasidů je údaj talmudu, že se ve středu zříkali manželského styku, poněvadž jinak – podle jejich počítání – by porod připadl na sobotu a člověk by byl eventuelně nucený ke znesvěcení soboty.174 Také s jinými náboženskými předpisy to brali krajně důkladně,175 to stejné úzkostlivé plnění povinností jako ve styku s Bohem požadovali také pro vztahy lidí mezi sebou navzájem. Tak pečlivě na svých polích zakopávali trny a skleněné střepy, aby se vyhnuli neštěstí
27
45 (nehodě) při orbě176. Při slavnosti čerpání vody (hbawvh tyb txmf) měli účast na "hýbání", předváděli přitom tance s pochodněmi, zpívali oslavné hymny na Boha a volali: "Blaze tomu, kdo nezhřešil, ale také tomu, kdo zhřešil, je mu odpuštěno"177. Zdá se, že jejich zvyky a výpovědi byly sestaveny ve sbírce "Megillat chassidim". Z této sbírky je obsažena výpověď v jeruzalémském talmudu (Ber. a. E.): "Opustil jsi (učení) jenom na jeden den, pak tě ono opustí na dva dny" (mnozí připisují tento výrok esejcům). V chasidech je třeba vidět předchůdce farizeů nebo souběžnou skupinu s nimi. Oddělení se farizeů od chasidů mělo asi příčinu v apokalyptickém očekávání některých chasidských kruhů, vůči nimž stála farizejská strana v opozici. Mnoho chasidů bylo během náboženského pronásledování za Antiocha Epifana jeho vojevůdcem usmrceno, jiní uprchli do pouště a byli tam dostiženi vojáky syrského krále. Někteří se připojili k hasmonejovcům a zapojili se do boje proti utlačovateli. Když byl osvobozenecký boj ukončen a hasmonejská knížata mohla zajistit spojenectvím s okolními národy dobitou samostatnost, šlo to s chasidy, kteří v dynastické politice viděli nedostatek důvěry v Boha, v niveč. Na druhou stranu považovali také Hasmoneovci, jejichž předek Matatiáš se již pro svůj úmysl bojovat v sobotu postavil do protikladu k názoru většiny chasidů, přísné chasidské zásady pro politiku neúčelné. Chasidé se stahovali z politického života a věnovali se výhradně bohoslužbě a studiu učení. Přes svoji rigoróznost se však ani oni neubránili přijetí cizích náboženských prvků. Pozvolna chasidé přecházeli v době Hasmonejského panství do nově se šířících
173
Sabb. 121b Nid. 38a 175 srovnej Men. 40b 174
176 177
B. Kam. 30a Suk. 51a-b, 53a
46
27
židovských stran. Extrémní směr mezi chasidy se napojil na esejce. Umírnění se sjednotili s farizeji, jimž stáli duchovně blízko. Podle vzoru bývalých chasidů byli později mužové, kteří se vyznačovali zvláštní bázní Boží a znamenitými mravními vlastnostmi, nazýváni jako chasidé (zbožní). Z doby tanaitů jsou jmenováni: Choni haMeggel178, Hillel I.179, R. Jehuda b. Ilaj180 …., v době amorajitů byli jako chasidé označováni: R. Chisda181, R. Huna … Dále talmud vypráví různé příběhy o mužích, kteří byly označováni jako chasidé, aniž by udával jejich jména. Také v pozdější době bylo přízvisko "chasid" používáno k označení obzvláště zbožných mužů, tak u R. Samuela he-Chasid a jeho syna R. Jehuda he-Chasid (podle kterého je pojmenováno dílo "Sefer hachsidim"). V Ab. V,1 je asi pod "chasid" (řekl: "mé je tvé a tvé je tvé") míněn esejec a ne chasid. Další literatura NEWMAN, Ja'akov, SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992, str. 52-3 Encyklopedie Judaica. Berlín : Verlag Eschol, 1928, str. 357-359 MÁNEK, Jindřich. Když Pilát spravoval Judsko. Praha : Blahoslav, 1980, str.73.78 Další literatura – 1 Mak 2. kap., 2 Mak 6. kap., Toledot Jisrael
Pavel Smolka
KOINONIA
II.
Výraz „chasidé“ v podstatě znamená „věrní. Poprvé se s nimi setkáváme v knihách Makabejských (1 Mak 2,42; 7,13; 2 Mak 14,6 - v přepisu Hasidaioi /„Hasmoneovci“). Zdá se, že uvedené označení přijali horliví stoupenci Zákona, když se na počátku 2. stol. př. Kr. rozšířilo helénistické myšlení.182 Miloš Bič nám je přibližuje poeticky slovy J. A. Komenského: „V těžkých dobách, kterými židovstvo pod cizími nadvládami procházelo, prchali mnozí ´z labyrintu světa do ráje srdce´a nacházeli útočiště i útěchu ve slovech Písma.“183 „Řecký způsob života byl provázen židovstvu cizími pohanskými kulty, volností mravů a nevázanými pitkami. Proti takovým jevům se postavili zbožní Židé, tzv. chasidé.“184 Drželi se přísně Mojžíšova zákona a bránili se cizímu vlivu. V národě tvořili horlivou, ale pouze malou skupinu a židovstvu hrozilo, že splyne s proudem helenismu.185 Jejich představitelem byl velekněz Oniáš III., proti němuž stál jeho bratr Jošua (pořečtěným jménem Iáson), vůdce helenistů. Tyto dvě strany stály nekompromisně proti sobě.186 Počátek 2. stol. př. Kr. je v židovských dějinách obdobím vlády Seleukovců a povstání Makabejských. „Zatímco Makabejští zaměřovali svou válečnou aktivitu k potvrzení osobní politické moci, usilovali o politickou samostatnost; chasidové se s touto politickou orientací neztotožňovali a spokojili se s poddanskými zárukami náboženské svobody a respektování Zákona (1 Mak 7,13 n).“187 „Bránili svobodu otcovského náboženství.“188
182
Nový biblický slovník, .314. BIČ, Miloš: Ze světa starého zákona, 233 184 MAYER, 108-9 183
178
Taan. 19a 179 Sanh. 11 180 B.Kam. 103b 181 Taan. 24b
185
NANDRÁSKY, 149 MAYER, 109 187 LEMAIRE, 85 188 SEGERT, 153 186
KOINONIA Přestože zůstává řada aspektů nevyjasněna, rozdělili se chasidové podle všeho na dvě skupiny: Na jedné straně na tradicionalistický směr, který požadoval velekněze ze sádokovské linie, z rodu Sádoka, kněze Davidova a velekněze Šalamounova., tzv. sádokovští chasidé (odtud snad označení „saduceové“). Ne všichni sádokovští chasidim se však připojili k Janu Hyrkánovi – hasmoneovskému vládci, jehož politika byla jen těžko slučitelná s jeho funkcí velekněze. Nesmiřitelní, kteří se odmítali sjednotit, se v ústraní snažili vybudovat uzavřené společenství lidí důsledně zachovávajících předpisy Zákona Mojžíšova. Byli známi jako „esejci“, což patrně znamená „zbožní“. Toto jméno jim dalo jejich okolí. První esejec, o němž se zmiňuje Josef Flavius, je Juda Esejský z doby Aristobúla I. Oni sami nazývali své přísné, jakoby mnišské společenství „jachad“, „jednota“; jeho středisko bylo na Kumránském ostrohu.189 Na straně druhé se jiná část chasidim více zaměřovala na dodržování Zákona než na otázku kněžské posloupnosti, oddělila se od statních chasidů a získala tak patrně název „farizeové“ (perušim, oddělení).190 Ti se snažili důsledně uplatňovat předpisy Zákona Mojžíšova i za změněných poměrů. Nechtěli se jen otrocky držet jeho litery, nýbrž uplatňovali jeho smysl v změněné politické, sociální hospodářské situaci. Jejich cílem byla boží vláda nad božím lidem, a pro tuto snahu získávali přívržence ve všech vrstvách obyvatelstva.191 Termín chasídím poznamenal židovské dějiny i později . Paul Johnson např. připomíná názor, že prý „Ježíš sám sebe nepovažoval za 189
SEGERT, 177 LEMAIRE, 86 191 SEGERT, 157 190
27
47 nic víc než za charismatického chasida“.192 Chasidismus byl znovu aktuální také ve východní Evropě 18. stol.193 (Joh 285) Bartošová Vratislava
III.
Označenie chasídím prijali horliví stúpenci Zákona obraňujúci tradičný judaizmus, keď sa na začiatku 2. storočia p.n.l. rozšírilo helenistické myslenie.194 Približne od 4. storočia p.n.l. sa Palestína dostávala pod tlak rýchlo sa šíriacej helenistickej kultúry. Sformovali sa tu aristokratické skupiny, ktoré začali presadzovať helenizáciu ako spôsob oddelenia sa od starých náboženských praktík, ktoré Izraelcov izolovali od okolitých národov A v tejto izolácii tkvel podľa nich koreň potiaží a nešťastia Izraelského národa (viď napr. 1 Mak 1,12).195 Proti helenistickým reformátorom vystúpili Židia, ktorí sa bránili cudzím vplyvom a chceli zostať verní tradícii, tóre. V 1 Mak 2,42 sú označení sunagwgh. Asidai,wn – „zhromaždenie zbožných“. Tvorili malú, ale horlivú skupinku v židovstve.196 Palestína bola v tom čase pod Sýrskou nadvládou. Situácia sa skomplikovala, keď sa na Sýrsky trón dostal v roku 175 př. n. l. Seleukovec Antiochos IV. Epiphanes, fanatický zástanca helenizácie, ktorý chcel Židovský náboženský život úplne 197 zlikvidovať. 192 193
JOHNSON, 142
JOHNSON, 285 194 Nový biblický slovník, 314 195 MÁNEK, Jindřich. Když pilát spravoval Judsko, Praha : Blahoslav, 1980. str. 173-4 196 NANDRÁSKY, 149 197 tamtiež, str. 151
48 Proti tvrdým praktikám sa v mestečku Modein postavil kňaz Matatiáš so svojimi synmi, čím sa rozpútalo tzv. makabejské povstanie – pod vedením Matatiášovho syna Júdu, zvaného Makabejský. K odboju sa pridávali mnohí Židia, horlivo aj zbožní chasídím, ktorí v ňom videli boj za Hospodinovu vec, príležitosť očistiť znesvätený chrám, obnoviť bohoslužbu a zbožný život. Nakoniec začali Seleukovci s povstalcami vyjednávať a uvoľnili prísne zákony proti židovskému náboženstvu. V roku 164 p.n.l. došlo k očisteniu jeruzalemského chrámu a obnoveniu obetí Hospodinovi. Zbožní Židia boli ochotní za týchto okolností zložiť zbrane, avšak Makabejci chceli dosiahnuť politickú samostatnosť a preto pokračovali v boji proti Sýrii. Brat Júdu, Jónatan Makabejský sa stal velkňazom a sýrskym miestodržiteľom pre Judsko. Zbožní Židia mali námietky voči spájaniu náboženského a politického úradu a tiež voči tomu, že Makabejci napriek tomu, že pochádzali z kňažského rodu, nepochádzali z rodín, z ktorých sa vyberal velkňaz. A keď sa vojna stále viac zvrhávala v mocenskú záležitosť, čo považovali zbožní za zradu Božej veci, s Makabejskými sa rozišli.198 Následne sa transformovali do dvoch náboženských hnutí, ktoré pretrvali až do novozákonnej doby – farizejov a esejcov. Farizeji sa snažili „misijne“ zasiahnuť široké vrstvy obyvateľstva a obnoviť u nich život podľa Božieho Zákona. Svet farizejov stál na troch pilieroch – na tóre, bohoslužbe a preukazovanej láske. Farizeji sa snažili oddeliť od všetkého viditeľného zla a zabezpečiť si Božiu priazeň plnením požiadaviek Zákona a skutkami milosrdenstva. Tóru interpretovali do pomerov súdobej spoločnosti a vytvorili z nej systém príkazov a zákazov v správaní človeka. Nerozlišovali pritom dôležité od druhoradého a zameraním sa na vonkajšie správanie upadali do rizika záslužníctva, čo 198
SEGERT, 151-160
27
KOINONIA kritizoval v evanjeliách Ježiš (napr. Mt 23). V novozákonnej dobe patrili farizeji medzi najvplyvnejšie prúdy v židovstve. Dôrazom na Zákon pomohli židovskému národu prekonať pád chrámu a vytvorili myšlienkový prúd, jednotu, ktorá vytvára a spája ortodoxné židovstvo až podnes.199 Esejci, druhá skupina vytvoriaca sa zo zbožných Židov, sa v blízkom eschatologickom očakávaní uchýlili k askéze v ústraní od verejného života. Žili v uzavretých, organizovaných komunitách, svoju izoláciu podkladali starozákonným textom Iz 8,11. Esejci sa považovali za jediný pravý a Bohom vyvolený Izrael, ktorý budú ostatní Židia vybočiaci zo správnej cesty, nasledovať na konci vekov. Inak na seba privodia večné Božie zatratenie.200 Upriamovali sa na očakávanie zasľúbeného Hospodinovho príchodu, dôslednou čistotou života sa snažili pripraviť sa na v ich očiach blízky Boží súd.. Po povstaní Bar Kochbu v roku 135 po Kr. spolu s ostatnými židovskými prúdmi – saducejmi a zelótmi, esejci zanikli. 201 Korpáš Vladimír
199
200
MÁNEK, 75-82
FLUSSER, David. Esejské dobrodružství. Praha : OIKOYMENH, 1999 201
MÁNEK, 102-105
KOINONIA
DOBOVÉ POZADÍ KNIH TÓBIJÁŠ A JÚDIT Obě knihy se řadí k tzv. apokryfní literatuře. Jejich vznik se klade do 2. st. př. Kr., u knihy Tóbijáš i do 3. st. př. Kr. 202 Kniha Tóbijáš [Tobit] „vypravuje o oslepnutí Tobitovu z pokolení Neftalímova v Ninive, o cestě jeho syna Tobiáše pod ochranou anděla Rafaela do Ekbatany, o jeho ženitbě s panenskou vdovou a jeho návratu a uzdravení Tobitovu žlučí zázračné ryby“. 203 Židovstvo žilo rozptýleno mezi různými národy, ale přesto si uchovalo svůj svéráz. Při souvisejícím napětí a různých násilnostech hledalo sílu v příbězích věrných mučedníků. Mezi ně patří i Tóbijáš. Příběh nezatajuje těžkosti při věrnosti víře otců v diaspoře, ale poukazuje i na Boží věrnost. 204 Kniha „nám dává poznat podobu židovské zbožnosti a židovského rodinného života v 2. stol. př. Kr. K pravé zbožnosti je tu přimíšeno i mnohé z orientální pověry …“. 205 Prvky zbožnosti diasporního židovstva jsou např. úcta k rodičům, skutky milosrdenství, volba životní družky z židovstva, vztah k bližním ve smyslu slov „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň.“ (Tob 4,15), vždy a ve všem dobrořečit Hospodinu. 206 „Bůh zůstává ve spojení s člověkem prostřednictvím andělů a člověk se snaží blížit se Bohu svými dobrými skutky.“ 207 Zde je patrný vliv perského dualismu (odstup dobrého Boha od 202
NOVOTNÝ, Biblický slovník. 3. vyd, 1992. str. 32-33 Nový biblický slovník, str. 36-37 Český ekumenický překlad. 6. přepracované vydání. Praha : úvody ke knihám Tóbijáš a Júdit, [ČEB] 203 NOVOTNÝ, Biblický slovník, str. 33 204 Výklady ke Starému zákonu V. 1. vyd. v KN. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1996. 328 s., [BIČ], str. 20 205 MÁNEK, 45 206 Výklady ke Starému zákonu, str. 31-32 207 Výklady ke Starému zákonu, str. 21
27
49 porušeného stvoření) a základy pozdější zbožnosti farizeů. Kromě toho se objevují i „magické praktiky v lékařství“. 208 Kniha Júdit „líčí legendární pomstu Juditinu nad Holofernem, vojevůdcem Nabuchodonozorovým, při obléhání Jerusalema. Judita mu ve spánku usekla hlavu jeho vlastním mečem a zachránila tak s nasazením vlastního života svaté město“. 209 Kniha je svým vznikem a tématem blízká době makabejského povstání. Cílem je „dodat židovskému lidu sílu k odporu“. Nehistoričnost vyprávění prozrazují chybné jmenné, místní a časové údaje. „Náboženský program knihy je přísně ortodoxní, plné dodržování náboženského zákona je 210 postaveno na první místo.“ Rovněž tato kniha vypovídá o zbožnosti tehdejšího židovstva a o určitém posunu od biblických základů. Např. ve lži a lsti Júditině před Holofernem není viděno přestoupení zákona, protože žid se vůči cizinci, zvláště nepřítelovi nemusel cítit vázán zákonem. 211
Kulhavý Jiří
Dokončení úvodníku ze str.1 Může tak činit jen ten, kdo do popisovaných dějů vnitřně vstoupil (nikoli ten, kdo je zvnějšku pouze sleduje). Ten, kdo Hospodinovu jednání přitakal a s ním se identifikoval; kdo v popisovaných událostech zaslechl (rozpoznal) Hospodinovo jednání a nechal se oslovit, resp. strhnout tak, že v popisovných událostech nachází záznam 208
Výklady ke Starému zákonu, str. 35 NOVOTNÝ, Biblický slovník, str. 32 210 MÁNEK, str. 48-49 211 Výklady ke Starému zákonu, str. 63-64 209
50 podobný vlastním zápasům. Tomu, kdo v „dějinách“ rozpoznává směrovku ukazující mu k Hospodinu pak „Dějiny Izraele“ ústí k Bohu, protože u Něj také mají svůj počátek. Dějiny Izraele nejsou sledem ověřitelných událostí chronologicky řazených na časové přímce už proto, že myšlení tvůrců Tenaku je nepředmětné, tedy nedějinné (nečasové), ale nadčasové. To znamená, že důrazem na chronologii (jímž jsou výpovědi o „dějinách“ přehlednější, logičtější a pro čtenáře snáze uchopitelné) klademe těžiště výpodědí Tenaku do minulosti, připravujíce se tak o možnost sebereflexe a sebeidentifikace s popisovanými událostmi (o možnost nechat se strhnout k přitakání). V dějinách Izraele proto nemůžeme lpět na evidenci shromažďování historických informací – ve snaze mít prokazatelná fakta jako objektivní důkaz pravdivosti Hospodinova jednání. Jeho pravdivost člověk okouší vírou (zevnitř), nikoli z evidence potvrzených fakt (zvenku). Chceme-li z podobných pohnutek v Tenaku vidět kontinuitu, pak tam skutečně je kontinuita Hospodinova řízení událostí, ale nikoli chronologická kontinuita historického záznamu. Také kauzalita je v Tenaku jako nepřímá výzva k pokání, jako „zpětná vazba“. Nikoli ve smyslu dějinném, nýbrž teologickém. Nadto je třeba vzít v úvahu fakt, že zájem starozákonních pisatelů, s nímž předávali svědectví víry je náboženský: podávat (zaznamenávat) zprávy o Hospodinově jednání a Jeho moci, o Hospodinově vítězství nad ostatními bohy a o způsobu Hospodinova pečování o svůj lid. Tyto zprávy však nechtěly (ani neměly) být pouhou referencí, ani reportáží v našem slova smyslu (natožpak historickým materiálem). Proto jsou začasté podávány v poetické – liturgické podobě a presentovány jako součást bohoslužby. Pro bohoslužbu byly totiž zformulovány:
27
KOINONIA jednak aby při bohoslužbě byly užívány a jednak aby ke službě Bohu vedly – aby probouzely údiv, radost, vděčnost, víru, hrdost a rozezvučely v posluchači (účastníku bohoslužby, potažmo ve čtenáři) chvalozpěv Hospodinu. S tímto vznešeným cílem pak byly starozákonní látky tradovány a v tom je jejich podstata a moc. Dějiny tvořily epický podklad bohoslužebné (oslavné) zvěsti (nikoli její podstatu, ani záměr a cíl) – tedy jakési kulisy, v nichž se Hospodinovo jednání mělo zrcadlit. A o Něj předně šlo. Pozornost proto nebyla upřena na dějiny, ale jen a pouze na Hospodina. Tímto pojetím (rozpoznáním) dějiny (historii) nezlehčujeme, ale vymezujeme jim místo, jaké dějinám ve Starém zákoně náleží proto, abychom se vyhnuli pokušení dějiny přeceňovat. Rád bych na závěr poděkoval bývalé studentce TS CASD a nyní své kolegyni, Janě Urbánkové, za pomoc s redakčním uspořádáním tohoto monotematického čísla.
Jiří Beneš
KOINONIA
27
51
MINIANKETA Vyšlo již 27 čísel časopisu Koinonia, které jsou (většinou) monotematické a obsahují (většinou) studentské práce. Rádi bychom, s ohledem na budoucnost (existenci a rozvoj) časopisu věděli, jaký má po sedmi letech ohlas. Prosíme Vás proto o drobnou spolupráci formou odpovědi (e-mailem nebo dopisem) na těchto několik otázek:
1. V jaké podobě časopis čtete? 2. Vyhovuje Vám monotematické uspořádání časopisu a jeho formální úprava? 3. Co v časopise postrádáte? 4. Je Vám Koinonia užitečná? Čím?
OBSAH ÚVODNÍK J. Beneš
CHRONOLOGIE STAROZÁKONNÍHO IZRAELE – DOBA SOUDCŮ V. Bartošic 2 POLITICKÉ PŘÍČINY VZNIKU IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ J. Pokorný
6. Máte za to, že by mělo vydávání časopisu pokračovat? Proč?
Těšíme se na Vaše odpovědi a předem za Vaši reflexi děkujeme.
4
HLAVNÍ RYSY DAVIDOVY POLITIKY V JUDSKU, IZRAELI A NA DOBYTÝCH ÚZEMÍCH Z. Bačina 5 MORÁLNÍ, NÁBOŽENSKÝ A DUCHOVNÍ ROZVRAT IZRAELE V DOBĚ PANOVÁNÍ ŠALAMOUNA VERSUS JEHO STAROZÁKONNÍ IDEALIZACE P. Rohan 7 SROVNÁNÍ SEVERNÍHO A JIŽNÍHO IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ T. Sedlák 9 SROVNÁVACÍ SOUPIS UDÁLOSTÍ SEVERNÍHO IZRAELE A JUDY D. Lambert
5. Jak hodnotíte odbornou úroveň časopisu a prací?
1
Rozdělené království Severní království Judské království
11 11 12 14
RECHABEÁMOVE A JAROBEÁMOVE KRALOVANIE J. Kučera 16 Jarobeám 17 Rechabeám 17 Porovnanie v náboženskej oblasti 19 POLITICKÉ A NÁBOŽENSKÉ SROVNÁNÍ RECHABEÁMOVA A JAROBEÁMOVA KRALOVÁNÍ PO ROZPADU JEDNOTNÉ ŘÍŠE M. Brabec 18
52
27
Severní království: politika a náboženství 18 Jižní království: politika a náboženství 20 DYNASTIE OMRIOVCŮ L. Jureček Panovnický rod Mezinárodní vztahy Stavitelství Náboženství
20 20 21 21 22
ACHAB F. Podsedník
22
ACHABOVA POLITIKA M. Bukový
24
DYNASTIE JEHÚ Jehú Jóachaz Jóaš Jarobeám II. Zekarjáš
25 25 26 27 28 29
A. Kocián
JAROBEÁM I. a JAROBEÁM II. D. Žárský
30
KOINONIA VÝVOJ JUDAISMU V INTERTESTAMENTÁLNÍ DOBĚ R. Škarvadová 42 MAKABEJSKÁ DOBA R. Bil Předvečer makabejského povstání Kalich hořkosti přetekl Cesta k Hasmonejskému státu
43 43 43 44
HNUTÍ ZBOŽNÝCH (CHASÍDÍM) V DOBĚ INTERTESTAMENTÁLNÍ I. P. Smolka II. V. Bartošová III. V. Korpáš
44 46 47
DOBOVÉ POZADÍ KNIH T´OBIJÁŠ A JÚDIT J. Kulhavý
49
DĚJINY IZRAELE (dokončení úvodníku) J. Beneš 49 MINIANKETA
51
OBSAH
51
SROVNÁNÍ PANOVÁNÍ KRÁLŮ JAROBEÁMA I. a JAROBEÁMA II. J. Caldr
32
POLITIKA POSLEDNÍCH PĚTI SEVEROIZRAELSKÝCH KRÁLŮ K. Vasilek
33
DUCHOVNÍ KRIZE PO PÁDU 35 JERUZALÉMA P. Svašek Cesta od zničení k odvlečení do vyhnnství (příčiny) 35 Duchovní stav národa 36 Život exulantů 36 Ezechiel 37 Izaiáš 37 Konec Babylónské říše návrat 37 REFORMA JUDAISMU V DOBĚ BABYLÓNSKÉHO EXILU I. R. Prokopec II. Život v Babylóně K. Kreutziger Reforma bohoslužby
39 40 41
KOINONIA 27 /2004 ©KOINONIA (sdílení) Časopis studentů TS CASD Radvanice 29, 285 06 Sázava e-mail:
[email protected] tel/fax: +420 327 321 238 http://ts.casd.cz/koinonie redaktor a jazyková úprava: Jiří Beneš tech. a graf. redaktor: Jan Matoušek