KLENOVICE 1398 - 1998
-1-
KLENOVICE
Vydáno roku 1998 u příležitosti šestistého výročí Klenovic
-2-
Někteří lidé procházejí naším životem, aniž zaznamenáme jejich přítomnost, kroky jiných mizí v dáli, sotvaže přešli. Zato stopy nemnoha zůstávají otisknuty v naší paměti a stávají se trvalou součástí našeho bytí. Bez nich by náš život byl životem úplně jiným. Stejně jako s lidmi je tomu i s místy, jež každý na své cestě míjíme. Některá před našimi zraky proběhnou a nezanechají v nás ani ten nejmatnější otisk. Jiná vnímáme nejen očima, ale i otevřeným srdcem. Takovým místem pro nás jsou K l e n o v i c e. I když Klenovice našeho dětství a Klenovice současnosti jsou pojem zcela stejný, jeho obsah je vždy úplně jiný. Jiná dnes je tu řeka, v níž jsme se kdysi koupali, jiný je les, ve kterém jsme hledali houby a sbírali "černé jahody", jak jsme říkali borůvkám, jiné jsou cesty, jiné jsou domy, jiní jsou tu i lidé (i ti, které pamatujeme ze svého dětství a mládí). Všechno je tu jiné, ale přesto jsou to Klenovice. O minulosti této naší vesnice, která nikdy ničím nebyla zvlášť významná a nerodila lidi přesahující přespříliš obvyklý průměr, která nevyniká ani přírodními krásami a stavebními památkami, chci vyprávět na několika desítkách příštích stránek. Ale již sám význam Klenovic spolu s hodnotou a množstvím zachovaných historických pramenů, které se mi podařilo shromáždit, předurčily, aby mé vyprávění nebylo souvislými dějinami, ale pouze drobnými útržky z nich. J. H.
V Klenovicích 1998
-3-
Klenovice. Kdy a kde se vzalo tohle jméno, které v místopisu Čech není ani ojedinělé, ani běžné, již nikdo nikdy s určitostí neřekne. Proto nám nezbývá nic jiného, než se domýšlet, dohadovat, vyvozovat z poznatků o jiných místech naší vlasti. Určit dobu vzniku Klenovic jednoznačně nelze. Je však zcela pravděpodobné, že je možno položit ji do prvních století druhého tisíciletí našeho letopočtu. Myslím si, že se příliš nezmýlíme, řekneme-li, že Klenovice vznikly před osmi sty až tisíci lety a jejich zakladateli možná byli příslušníci či potomci slovanského kmene Doudlebů. Znovu ale připomínám, že tohle tvrzení nelze ničím doložit, stejně jako původ názvu naší vesnice - Klenovice. Pověst vypráví, že místní jméno Klenovice bylo odvozeno od osobního jména jednoho z vůdců Doudlebů, který se jmenoval Klen. Byl snad jmenovaný Klen zakladatelem obce? Nebo snad byl zakladatelem rodu, který dlel v naší obci a jmenoval se podle něho Klenovici? Stejně - Klenovici jmenovala se původně i naše osada. Ale později na rozlišení osady a osadníků byl jako název pro osadu přijat 4. pád jména rodu Klenoviců - Klenovice. Pro úplnost by však bylo dobré říci i to, že osobní jméno KLEN vzniklo z názvu stromu klen, který je, jak známo, jedním z druhů stromů čeledi javorovitých. Protože víme, že před staletími lidé dostávali nejčastěji taková jména, jež vyjadřovala určité jejich vlastnosti, můžeme se z toho dohadovat, jaký asi byl onen bájný doudlebský Klen, jaké měl vlastnosti, jestliže připomínaly vlastnosti pevného klenu. Již výše jsem uvedl, že místní jméno KLENOVICE není v našem případě jedinečné. Stejné jméno nese několik dalších obcí a osad v Čechách a na Moravě. Lze je s malou obměnou najít i u jiných slovanských národů. Viděl jsem je například s nevelkou odchylkou napsané na silniční směrovce v někdejší severní Jugoslávii. Ale vraťme se k nám domů, do Čech, kde jméno Klenovice kromě vesnice naší nesou následující obce a osady: Klenovice u Orlických Zlakovic - u Mirovic, Klenovice, místní obec Frantoly, okres Prachatice, Klenovice u Touškova v západních Čechách. Ani na Moravě není toto místní jméno neznámé, jak dosvědčuje například existence Klenovic u Kojetína, okres Přerov. -
-
-
Na úsvitu našich dějin - v dobách feudalismu - měl každý svého pána, svoji vrchnost, jíž byl poddán, musel ji poslouchat, musel pro ni robotovat, odvádět jí dávky a byl jí často vydán na milost i nemilost. První z písemných záznamů známou vrchnost, jíž byly Klenovice poddány, můžeme určit teprve na počátku patnáctého
-4-
století, i když je jisté, že Klenovice jí (nebo jistě i někomu jinému) patřily mnohem dříve, než uvádějí dochované písemné záznamy. Touto vrchností byl klášter v Louňovicích (tehdy se říkalo Lúněvice) pod Blaníkem. Protože tedy louňovický klášter byl první známou vrchností Klenovic, povězme si o něm něco víc. K jeho založení došlo již roku 1149 a opat Gotšalk do něho uvedl "panny řehole premonstrátské". Jeptišky a mniši však nemysleli pouze na věci spasení duše, a především jim nebyla cizí myšlenka rozhojnění majetku, o čemž svědčí i následující zápis v Bibliotece místních dějepiscův, okres Vlašimský, kde se na straně 115 mimo jiné píše i toto: "Během času podařilo se ke klášteru louňovickému získati sobě znamenitého zboží. Náležela mu místa: městečko Domašín, vsi Znosim, Lhota, Milovanice, Želichov, Hrzín, Skrýšov, Ratměřice, Libúň, Laby, Předbořice, Hrajovice, Rajkovice, Lhota, Karhule, Křižov, Pravonín, Částrovice, Čáslavsko a Lhota Ovesná v okolí, dále Útěchovice, Mašejovice, Milotice a Vadčice blíž Červené Řečice a Pelhřimova; konečně Újezd Nedvědický obsahující Nedvědice, Debrník, Vlastiboř, Mokré, Vesce, Záluží, Klenovice blíž Soběslavi. Z těchto statků odvedl klášter okolo roku 1400 - 1406 osmdesát kop grošů berní do komory královské." Tolik výpis z Biblioteky místních dějepiscův. Každý musí uznat, že z hlediska historie Klenovic jsou v něm fakta skutečně zajímavá. Potvrzují nejen to, že Klenovice patřily klášteru v Louňovicích, ale i to, že byly součástí územního a především hospodářského celku, který nesl název Újezd Nedvědický. Zapamatujme si to, neboť se se jménem tohoto újezdu v našem povídání setkáme ještě několikrát. Újezd Nedvědický, pojmenovaný samozřejmě podle sousedních Nedvědic (kdysi Medvědice), netvořily vždy pouze výše uvedené vesnice, ale jak dosvědčují zápisy z různých dob, patřily k němu i vsi a osady jiné. Avšak Klenovice byly vždy jeho součástí pevnou, v rámci Újezdu Nedvědického byly prodávány vrchností starou a kupovány panstvem novým, s tímto újezdem po několik století přecházely z jednoho vrchnostenského područí do druhého. Počátek panování premonstrátského kláštera v Louňovicích nad Újezdem Nedvědickým a tím i nad Klenovicemi, jak již jsme uvedli, neznáme, nevíme toho příliš ani o dalších letech církevní nadvlády nad Klenovicemi. Ale přesto do tohoto období patří z hlediska Klenovic jedna důležitá skutečnost, vážící se k roku 1398. Z uvedeného roku totiž pochází n e j s t a r š í do dnešní doby zachovaný písemný záznam, v němž se prvně objevuje jméno Klenovic. Protože tím je uvedený záznam pro nás přímo památný, dovoluji si z něho citovat podstatnou část, v níž se vyskytuje jméno naší vesnice. Vzhledem k tomu, že ve 14. století byly úřední
-5-
záznamy vedeny převážně latinsky, nemohlo tomu být ani jinak roku 1398 v případě uvedeného zápisu, který zajímá nás Klenovické. Říká se v něm: In villa Mutycz Dorothea filia Welislai decessit. Litera proclamacionis in Wozicz feria IIII post Katherine (27. listopadu 1398) emanavit. Cuius bona et hereditateos ad d. regem sunt devoluta. Jarko de Klenowicz defendit hereditates predictas, dicens se habere melius ius, guam d. rex aut aliquis post eum. Docere vult tabulis terre empcione. Term. docendi sabb. contemp. quadragesime (22. února 1399). Mrakes de Petrowicz et de Minicz defendit predictas hereditates ... Juxta: Datum Johannis dicto Oticzky ad feodum Wysegradense. Relacio d. regis litarelis. Český překlad výše citovaného latinského zápisu zní: Ve vesnici Mutice zemřela Dorota, dcera Velislavova. Písemná zpráva o tom byla vyhlášena ve Vožici čtvrtý svátek po Kateřině (27. listopadu 1398). Její statky a dědictví propadly ve prospěch krále. Jarka z Klenovic hájí zmíněné dědictví, tvrdě, že má lepší právo než král nebo kdokoli po něm. Chce to dokázati výpisem ze zemských desek. Lhůta k důkazu 22. února 1399. Mrakes z Petrovic a z Minic brání řečené dědictví... Spojitost: Dáno Janovi řečenému Otický ke smlouvě vyšehradské. Relace pro královské písemnosti.
Fotokopie nejstaršího dochovaného záznamu z roku 1398.
-6-
Detail s vyznačením slov "Jarka z Klenovic". Kdo to byl "Jarka z Klenovic", nevíme. Vyhrál-li při o majetek po zemřelé Dorotě z Mutic u Mladé Vožice, nevíme také. Ale díky jeho rozhodnosti, s níž se pustil do sporu s králem, má jméno Klenovic svou reálnou písemnou podobu zachovanou již ze 14. století. Proto díky ti, "Jarko z Klenovic"! Jsi navíc prvním historicky prokázaným obyvatelem Klenovic pocházejícím, či jinak s nimi svázaným. -
-
nebo
člověkem
z
Klenovic
-
Počátek patnáctého století byl poznamenán velkým sociálním a náboženským vřením. Kde jinde bychom pro toto tvrzení mohli najít více pádnějších důkazů než v jižních Čechách. A na Táborsku zvlášť. Nespokojenost lidu se obrátila především proti katolické církvi a jejím institucím. Je jen samozřejmé, že hlas husitských nespokojenců byl slyšet i na Soběslavsku, nevyjímaje Klenovice, jen málo přes desítku kilometrů vzdálené od Kozího hrádku, Sezimova Ústí a později od nově vzniklého husitského Tábora. Jak se Klenovičtí stavěli k husitům, nevíme, ale je skutečností, že měli možnost poznat je samotné i s jejich vojenskou silou velmi brzy, když předtím ještě poznali kázání Mistra Jana Husa zavítavšího do Soběslavi. Táboři se ve své svaté nenávisti proti zlořádům v katolické církvi vrhli především proti klášterům. Již 23. dubna 1420 přepadli premonstrátský klášter Milevský a hned nato ženský klášter v Louňovicích. Vypálili je a pobořili. Louňovický klášter tak patřil mezi první, které husité vyvrátili a zrušili. Jeho statky sice ještě toho roku (1420) král Zikmund při svém pobytu v Kutné Hoře zapsal v hodnotě jednoho tisíce kop grošů svému věrnému vojevůdci rytíři Janu z Chotěmic a na Vlašimi, ale víme, že toto královo rozhodnutí se nikdy nerealizovalo. Však také, kdo by dal na nějakou listinu vydanou nenáviděným králem, v té době poraženým husity na Vítkově a vyhnaným s ostudou ze země?! A tak kališníci celé panství louňovického kláštera připojili ke svému právě založenému městu Táboru a užívali je sami. Tábor si pak zboží bývalého louňovického kláštera podržel po celých sto dvacet sedm let. Po celou uvedenou dobu (od roku 1420 do roku 1547) bylo město Tábor majitelem Nedvědického újezdu a tím i Klenovic. O tom si ale budeme povídat později.
-7-
Zatím stojíme uprostřed bouřných dob husitského revolučního hnutí. Klenovice, ležící nedaleko hradeb Soběslavi, jež byla poddanským městem jednoho z předních odpůrců husitské revoluce Oldřicha z Rožmberka, proti němuž táborité často vytáhli do pole, s "božími bojovníky" se nejednou setkali. Protože z Tábora do Soběslavi a tím i ze Soběslavi do Tábora vede cesta pouze přes Klenovice, měli Klenovičtí možnost "vidět" se nejednou s husitským vojskem i s jeho odpůrci. Snad první příležitost toho druhu se jim naskytla již na počátku léta 1420, kdy krajem procházela vojska Oldřichova, jež pak 23. června obklíčila vznikající Tábor. Oldřich využil skutečnosti, že Žižkovi bojovníci nebyli přítomni v Táboře, ale nacházeli se právě u Prahy, jíž spěchali na pomoc proti křížové výpravě, která pro císaře Zikmunda skončila tak neslavně na Vítkově. V té době obyvatelé Soběslavi a okolních vesnic poznali další nepřátele husitů - vojsko Albrechta, knížete Rakouského, jenž chvátal ku Praze na pomoc Zikmundovi a dal v Soběslavi a okolí upálit na hranici mnoho podobojích. Protože již po týdnu, 30. června 1420, obléhání Tábora skončilo Rožmberkovou ztrátou ležení a pobitím mnoha jeho vojenského lidu, otevřela se Žižkovu vojsku cesta na jih - k potrestání Oldřicha i k získání nových spojenců. Koncem srpna proto husité vytáhli proti rožmberské Soběslavi a vypálili ji. Město i okolí poznalo nové mrtvé a raněné. Bez valných překážek pak husité procházeli celým krajem a v příštím roce - v říjnu 1421 - prošli Klenovicemi opět a znovu se zmocnili Soběslavi. Rožmberské město znovu hořelo, Žižka mu navíc přikázal pobořit městské hradby a kostelní věž, která byla do té doby důležitým strategickým bodem. Jestliže má pravdu lidové rčení "do třetice všeho dobrého i zlého", pak v případě Soběslavských (a tím i vesnic a jejich obyvatel v nejbližším okolí města) tato pravda byla naplněna vrchovatě, když v únoru 1435 bylo město sežehnuto protihusitskými vojsky panské jednoty. Po skončení husitských válek lid našeho kraje mnoho klidu nepoznal. Útrapy pokračovaly a vyvrcholily znovu v šedesátých letech patnáctého století, kdy mocenské aspirace Rožmberků vrhly Soběslav a okolí do nových vojenských střetnutí. Vesnicemi Soběslavska procházela vojska sem a tam, v bitvě, odbývající se u Soběslavi 3. července 1467 a roku následujícího u Dráchova, ztratilo mnoho Soběslavských a lidu okolních vesnic nejen poslední majetek, ale často i život. I tehdejší vojenská tažení a střetnutí jsou důkazem, že války byly vždy tou nejstrašnější metlou, postihující především prostý lid. -
-
-8-
-
V předešlé části jsme si pověděli o tom, že dobytím louňovického kláštera husity Nedvědický újezd se stal, stejně jako mnoho jiných vesnic v okolí Tábora, součástí jeho panství. A právě z písemností města Tábora se můžeme leccos, i když nemnoho, dovědět i o Klenovicích. Dočteme se v nich například i to, že na rozhraní patnáctého a šestnáctého století (nejpozději však před rokem 1547) patřilo k Nedvědickému újezdu celkem deset vesnic s rozlohou 8.300 jiter, žilo v nich 85 osedlých, kteří obhospodařovali 89 lánů polí, ze kterých Táboru půlletně platili 33 kop a 12 grošů. Výše uvedených pětaosmdesát osedlých Nedvědického újezdu bylo rozděleno takto: Nedvědice
9 osedlých
Svakov Mokrý Vesce
8 osedlých 7 osedlých 7 osedlých
Záluží Vlastiboř
5 osedlých 7 osedlých
Debrník Klenovice Druhovice Skrýchov
9 osedlých 12 osedlých 10 osedlých 11 osedlých
Z pouhého srovnání součtu osedlých v jednotlivých vesnicích Nedvědického újezdu poznáme, že v Klenovicích byl jejich počet nejvyšší a že tehdy vesnice se dvanácti osedlými patřila mezi obce větší než průměrné. Víme-li, že v té době na jedné poddanské usedlosti žila jedna rodina, která měla průměrně pět až sedm členů, pak dojdeme k poznání, že v Klenovicích tehdy žilo asi šedesát až osmdesát pět obyvatel poddaných a členů jejich rodin. Záznamy urbáře táborského panství jsou pro nás zajímavé i proto, že uvádějí první jména klenovických obyvatel, velikost jimi obhospodařované půdy a výši svatohavelského úroku (platil se na sv. Havla - tedy na podzim). V táborském urbáři se o Klinovicích (tak jsou v něm Klenovice zapsány) a o jejich poddaných píše toto: Zimdus (Zinduska)
1 lán, 20 grošů
Jan Klepa Marek (Kovář) Pavel Šerý Švík
1/2 lánu, 25 grošů 1/2 lánu, 10 grošů 1 lán, 20 grošů 1/2 lánu, 10 grošů 1/2 lánu, 10 grošů
-9-
Polák Václav Klepa (Michal) Šilhan
1 1/2 lánu, 30 grošů 1 1/2 lánu, 30 grošů 1 lán, 20 grošů
Bartoň 1/2 lánu, 10 grošů Mládek Tůmův (Dvořák) 1/2 lánu, 10 grošů (Vondráček kovář z dvoru 1 kopa) Podsedkové: Rybář starý, Choustnický a Drlík platí po 4 groších Později je zápis o klenovických poddaných a jejich povinnostech doplněn v táborském urbáři o další tři jména: Michal kovář Jakub
z chalupy 4 groše, týž roboty 6 dní po 2 groších, o vánocích tré kur. z podsedku 4 groše a z 30 záhonů
Chochol
Choustnického 4 groše. z podsedku 2 groše.
K táborskému panství též patřil zpočátku pustý klenovický dvůr, který měl tři lány polí a v období před rokem 1547 se z něho odváděla jedna kopa úroku půlletně. V jiných zápisech se říká, že dvůr v Klenovicích přenechávalo město Tábor některým poddaným za jisté služby, které pro město konali. Stejně prý tomu bylo i se dvorem v Nedvědicích, Záluží, Druhovicích (Drhovicích). Pro srovnání a pro představu o ceně půdy uveďme, že roku 1545 stál v Klenovicích lán dědiny 77 kop grošů. Celkově o poddanských povinnostech na táborském panství před rokem 1547 víme, že tady, stejně jako na panstvích jiných, poddaní platili úrok svatojiřský (platil se kolem sv. Jiří - 24. dubna) a svatohavelský (placen kolem sv. Havla - 16. října). Poddaní v Nedvědickém újezdu půlletně platili z jednoho lánu většinou dvanáct až dvacet grošů. K robotám tu poddaní kromě jednoho zavázáni nebyli a jen někteří z nich mimo úrok odváděli ještě jiné platy. Klenovičtí kromě úroku dávali toliko slepice. Souhrnně tedy můžeme říci, že na poddaných Tábora ležely nižší povinnosti než na poddaných panství jiných. -
-
-
Jak již víme, zboží bývalého louňovického kláštera drželo město Tábor po dobu sto sedmadvaceti roků do r. 1548. Po celý ten čas panoval Tábor i nad Nedvědickým újezdem a spolu s ním i nad Klenovicemi. Ale právě po téhle dlouhé době přišly události, které všechno změnily. I když šlo o události, jejichž
- 10 -
hlavní děj byl od nás vzdálen stovky kilometrů, jejich následky poznali i poddaní v Klenovicích. To bylo tak: Po vypuknutí války Šmalkaldské některá česká města a část české, především nižší šlechty se rozhodly nepodporovat císaře Ferdinanda I. a odmítly mu poskytnout pomoc v boji s německými evangelíky. Mezi odbojníky byla i jihočeská města Písek, Vodňany a Tábor. Avšak po bitvě u Mühlberka, v níž císař Ferdinand zvítězil, rozhodl se protihabsburskou vzpouru Čechů tvrdě potrestat. Nastala doba pokut a konfiskací majetku neposlušné šlechty a především měst. Na tak zvaném "krvavém sněmu" byl v roce 1547 vznesen trest i pro Táborské. Celých pět šestin jejich zboží bylo rozhněvaným císařem zkonfiskováno a jím prodáno nové vrchnosti. Tábor ztratil mimo jiné i celý Nedvědický újezd. A jak se můžeme dočíst v Životě Viléma z Rožmberka, napsaném kronikářem Václavem Březanem, Nedvědický újezd s vesnicemi Nedvědice, Mokrý, Svakov, Vesce, Záluží, Vlastiboř, Debrník a Klenovice koupili sirotci po Joštovi z Rožmberka a zaplatili za něj 11.000 kop grošů č. r., "poněvadž ten statek velmi k panství domu Rožmberského příležitý byl", i když "... jiní na poskoku byli, kteří o nějž stáli." Z výše uvedeného plyne, že rokem 1548 počínaje stali se vrchností Klenovických Rožmberkové, jejich úroky proto neputují do Tábora, ale na Choustník, který byl centrem zdejšího rozsáhlého rožmberského panství. Ale panování Rožmberků nad Klenovicemi nemělo dlouhého trvání a nepřečkalo ani zbytek šestnáctého století. Když totiž roku 1592 zemřel Vilém z Rožmberka, jeho bratr Petr Vok po něm zdědil nejen rozsáhlé statky, ale i velké dluhy. Věřitelé nečekali a začali se hlásit o své. Petr Vok neměl proto na vybranou a začal své panství kus po kuse rozprodávat. Nejdříve přišly na řadu vesnice, které kdysi tvořily Nedvědický újezd, a několik dalších obcí v okolí Soběslavi, jež také přináležely k panství choustnickému. Soběslavští měšťané, vedení primátorem Řehořem Smrčkou, pochopili, že prodejem okolních vesnic Rožmberky hrozí městu úplné obklíčení cizí šlechtou. Za této situace se Smrčkovi bez obtíží podařilo přesvědčit měšťany, aby Petra Voka o koupi vesnic požádala sama Soběslav. Petr Vok žádosti svých soběslavských poddaných vyhověl. Město si vypůjčilo 10.000 kop grošů a koupené zboží hotově zaplatilo. Tak "ve středu po památce svatého Valentina roku 1594" Soběslav za půjčené peníze získala znamenité zboží, k němuž náležely "dvory poplužní s poplužím, jeden ve vsi Klenovicích, při němž u řeky ovčín, též druhý dvůr ve vsi Skalici s mlýny dvěma, jeden slove "veliký" u města Soběslavě, druhej nade vsí Skalicí slove Lepýho i s pilou při témž mlýně, oba na řece Lužnici, se všemi svršky a nábytky při týchž dvořích, ovčíně, mlejnech s dědinami, lukami, štěpnicemi, zahradami, chmelnicemi, pastvištěmi, průhony, což k těm dvorům, ovčínu, mlejnům
- 11 -
přináležitého jest, a dvory kmetcí s platem, ves Klenovice celou a dvory kmetcí s platy, ves celou Ceraz i se mlejnem Čejnovským a dvory kmetcí s platy, ves Vesci celou ..., ves Mokrej ..., ves Debrník ..., ves Skalici ..., ves Řípec ..., ves Nedvědice ..., ves Záluží ..., ves Lastiboř ..., ves Roudnej ..., ves pustou Svakov ...". V dalších odstavcích smlouva vyjmenovává lesy - Luh, Lužec, Kuchyňka, Sladký, Růžebnice, Paseky, Kaplanka - fary, potoky, řeku a vůbec vše, co dříve Rožmberkové užívali a dnes Soběslavi prodávají.
Smlouva z roku 1594 (úvodní část).
- 12 -
Závěr smlouvy z roku 1594. Radost z toho byla v Soběslavi převeliká. O masopustním pondělí bylo koupené panství městu slavnostně předáno, dostavit se museli poddaní koupených vesnic a "dobrovolně" slibovali poddanost soběslavskému magistrátu. Ve čtvrtek na den svatého Matěje za přítomnosti "všech pánů měšťanů i předměstských sousedů, jakož i množství dětí" na radničním mashausu četl primátor Soběslavi Řehoř Smrčka ze Sabínova trhovou smlouvu a seznámil s ní širokou veřejnost, která se dostavila v hojném počtu, neboť "v přístupu nikomu bráněno nebylo". Pak se odebrali všichni "radostně do kostela a Pána velebili". Po "radostném velebení Pána" nastal pro nové poddané Soběslavi neradostný život. Město se stalo nelítostnou vrchností svých poddaných, ze kterých se snažilo vydřít, co se dalo. Někdy ještě víc! Soběslav se roku 1594 stala Klenovickým nejen vrchností novou, ale jak pozdější běh života ukázal, i vrchností poslední. Po celých dvě stě padesát a několik roků poddaní z Klenovic a dalších okolních vesnic - 13 -
pracovali na Soběslav, poslouchali ji a před jejími představenými se klaněli tak, jak to museli dělat před svými pány všichni jiní poddaní. Ale abychom si udělali představu o nové vrchnosti klenovických poddaných, musím uvést aspoň těchto několik údajů: V první polovině 16. století bylo v Soběslavi ve vnitřním městě 115 domů, na předměstí stálo několik dvorů a chalupy pastuší. Za dvě stě let - v roce 1740 - měla Soběslav 270 domů a 1.296 obyvatel. Do bran se vcházelo po zvedacím mostě, vedoucím přes hradební příkop, obklopující celé město. Brána, kterou do Soběslavi přicházeli Klenovičtí, jmenovala se nejprve Ústecká, později Táborská. Nyní se vraťme znovu k trhové smlouvě z roku 1594 a všimněme si v ní následujících tří slov: "VES PUSTOU SVAKOV". A vrátíme-li se zpět až na stranu 9, i tam najdeme jméno vesnice Svakov (ano, jde o Svákov) mezi vesnicemi Nedvědického újezdu spolu s počtem osedlých, kteří ve Svakově žili. S osmi osedlými byl Svakov ještě v první polovině šestnáctého století průměrně velkou, žijící vesnicí. Odpověď na otázku, co se ve Svakově přihodilo, že již před koncem století byl vesnicí pustou, můžeme se pouze domýšlet, a to na základě archeologických vykopávek. Ty dosvědčují, že vesnice Svakov, ležící na levém břehu Lužnice nedaleko dnes stejnojmenného lesa, vyhořela. Stalo se tak asi ve druhé polovině šestnáctého století za okolností, které nám nejsou známy. V dalších staletích tu byla, a je až dosud, pouze samota nesoucí název Pod Svákovem, nebo také Podsvákov, která přináležela a přináleží ke Klenovicím. -
-
-
Druhá polovina šestnáctého století přináší také věřícím Soběslavi a Soběslavska rychlou náboženskou diferenciaci a změny. Počet katolíků se kvapem snižuje a roste množství jinověrců, především českých bratří, jsou tu staří kališníci, protestanti, mikulášenci i jiní sektáři. Petr Vok, který sám přestoupil na víru bratrskou, dosazuje do soběslavských kostelů kněze víry podobojí. I když ne vždy. A tak tu jsou v obou kostelích bohoslužby jednou ty a po druhé ony -katolické, podobojí, dílem evangelické. Čeští bratři své bohoslužby v kostelích nekonali, ale scházívali se k nim po domech. Kdo z klenovických poddaných odpadl od katolické víry a kdo jí zůstal věren, zjistit dnes nelze, ale další události a fakta nám napovídají, že převážná většina z nich, ne-li úplně všichni, víru katolickou opustila. I v samotné Soběslavi jinověrci nabývají převahy a dochází i ke střetům s katolíky. Odráží se to ve skutečnosti, že na svatého Havla roku 1610 z města odešel poslední katolický farář a přišel sem kněz podobojí.
- 14 -
Toho roku však dochází v nedalekém Pasově k událostem, které brzy hrozily překročit naše hranice a zasáhnout především jižní Čechy. Pokoření, které císař Rudolf II. utrpěl ve sporu s Matyášem, chtěl pomstít pomocí mladičkého arciknížete Leopolda, designovaného biskupa pasovského. Proto začal Leopold v lednu 1610 najímat vojsko, které se shromažďovalo u Pasova, a začátkem dubna tu již stála armáda čítající deset tisíc žoldnéřů, pěších i jízdních, národnosti německé, české, francouzské a valonské, podle víry katolíků i protestantů. Vojsko zatím leželo u Pasova nečinně, ale malé biskupství již bylo od něho vyjedeno a k řádnému zásobování žoldnéřů nebylo peněz. Vyhladovělé, špatně oblečené a neplacené vojsko hrozilo vzpourou. Nezbývalo proto, než ho rozpustit nebo přemístit jinam - to znamenalo do Čech. Nastala bezvýsledná jednání o tom, kdo náklady na vydržování vojska zaplatí. Protože jižním Čechám hrozilo od Pasovských nebezpečí největší, začala se tu shromažďovat vojenská hotovost, která by se jim postavila do cesty a zabránila v jejich postupu. Připravilo se i vojsko našeho kraje - Bechyňského - které se na podzim roku 1610 v počtu asi přes dvě stě mužů položilo kolem Soběslavi a pobylo tu asi tři neděle. Důstojníci se ubytovali ve městě, prostí vojáci v okolních vesnicích. Tak například v Klenovicích jich měli dvaadvacet, hotových peněz jim dali 18 kop a 42 krejcarů, za stravu 15 kop a 12 krejcarů. Podobně bylo i v jiných vesnicích Soběslavska. Po třech týdnech se krajské vojsko hnulo pryč. A pak v lednu 1611 se stalo nejhorší. Pasovské vojsko se vhrnulo do Čech, aby tu na císařských statcích čekalo na výplatu. Přes Budějovice, kolem Soběslavi táhli Pasovští na Planou a Tábor ... a dále ku Praze. Lid je musel zásobovat, "z příbytků jeho ho vyhánějí, bijí, nic neplatí". Znovu je proti Pasovským sháněno vojsko, na něž musí Soběslav a poddaní v jejích vesnicích přispět, a to devíti denáry z jedné kopy šacuňku. Museli tedy dát i Klenovičtí. Teprve v červnu 1611, když dostali vyplaceny dlužné peníze, rozhodli se Pasovští složit zbraně a odejít z Čech. A tak poddaní znovu platili. Tehdy nikoho ani nenapadlo, že brzy nastane trápení nesrovnatelně větší, které se právem i poddanému lidu v Klenovicích bude zdát doslova nekonečné. Začalo po známé pražské defenestraci v květnu 1618, když v červnu na Soběslavsko přitáhla neukázněná česká vojska Thurnova, pokračovalo příchodem vojáků císařských a znovu armády české a pak znovu císařské. Nemilosrdní byli jedni i druzí. Katolíci i nekatolíci, vojska císařská i česká. Již koncem roku 1619 byla většina vesnic kolem Soběslavi vypálena a téměř liduprázdná, neboť jejich obyvatelstvo, pokud nájezdy vojsk přežilo, rozuteklo se do okolních lesů. Ale město Soběslav přes mnohé výhrůžky a napomenutí nejvyššího velitele císařských vojsk Baltasara Marradase se rozhodlo od podpory
- 15 -
českých nekatolických vojsk neustoupit. Situace se však rychle změnila po prohrané bitvě na Bílé hoře - 8. listopadu 1620. Již za týden po ní, 15. listopadu 1620, Soběslavští, prý "po vnuknutí božím jednomyslně usoudili", že bude dobře, aby "pod milostivou ochranu Jeho císařské Milosti se dali", což v dopise do Budějovic hned napsali. Jen o jedno v něm Marradase prosili: aby při evangelickém náboženství zůstati mohli. To bylo v neděli. Již v úterý 17. listopadu přitáhl Marradas s částí svého vojska k Soběslavi. Slibovali Soběslavští, sliboval i Marradas. Od té doby se stala Soběslav střediskem vojsk císařských, která pak vedla odtud (tedy přes Klenovice) dlouhé a dlouho neúspěšné výpady proti Táboru, jenž zůstával v rukou českých stavovských vojsk. Město Soběslav bylo pro císařské povinno opatřovat stravu i peníze, ošetřovat raněné i nemocné, což stálo tisíce a tisíce kop. Soběslavští měšťané a radní brali pro císařské všude - i v blízkých vesnicích, i na okolním zboží, které jim nepatřilo. Útoky jedněch i druhých, císařských proti Táboru a Táborských proti císařským trvaly přes zimu a příští léto. Po kraji se rozhostila nepředstavitelná bída. Kradli nejen vojáci, ale i různí lotři, kteří se usadili v kraji. Ale nejen to. Soběslav byla povinna proti Táboru poslat i své muže - z města každého třetího, ze svých vesnic každého pátého. Teprve až po roce, v pozdním podzimu 18. listopadu 1621, byl Tábor Marradasem dobyt a rozbořen. Marradas zpočátku Soběslavským sliboval mírné zacházení a ochranu, ale i tentokrát se ukázalo, že sliby jsou chyby. Naopak všechny její statky "hned k ruce císaře byly jaty" a byly dány ke správě hraběti Slavatovi. Tím i "dvůr poplužní s poplužím ve vsi Klenovicích s ovčínem" a ves "celá Klenovice" byly Soběslavi zkonfiskovány a přešly do rukou Slavatových. Postupně nastával i útlak náboženský. Již v roce 1621 byly v Soběslavi konány bohoslužby dvojí - u svatého Víta katolické, ve velkém kostele evangelické. Ale už roku příštího odchází z města kněz evangelické víry a bohoslužby se konají jen katolické. Tak to postupovalo dál a dál. Většina mužů soběslavských postupně "dobrovolně" přijala víru katolickou jako víru jedinou, ale manželky některých z nich dále setrvávaly na své víře evangelické. Obdobné problémy byly s poddanými i okolních vesnic - asi též s klenovickými. Aby "úplná katolická obroda" byla provedena jednou provždy a důkladně, byli do Soběslavi roku 1626 vysláni dva kněží - misionáři z Tovaryšstva Ježíšova, Adam Kravařský a Jan Antali. Práci těžkou již neměli. Muži, jak již víme, podrobili se ochotně, přičemž dvacet jejich manželek a dcer, které odmítly stát se katoličkami, bylo vsazeno do vězení a pak po několika dnech následovaly své manžele a otce. Ve výroční den bělohorské bitvy 8. listopadu 1626 byl o výsledku misie sepsán
- 16 -
protokol se stovkami a stovkami jmen těch, kteří se v Soběslavi "za času této komise zase k Bohu navrátili". Kdo by v seznamu zapsán nebyl, nebo "se neprokázal, že je pravým synem církve katolické", ... nesměl používat "práva města Soběslavi". Na konci seznamu "dobrovolně" navrácených do lůna církve jsou uvedena jména opět věrných oveček církve svaté z vesnic: Zvírotice, Zahoří, Chlebov, Klenovice, Čeraz, Lhota Rybova, Nedvědice, Lastiboř, Skalice, Debrník, Mokrej, Lhota Hrušova, Zaluží, Radimov. U Zvěrotic a Klenovic je seznam nejdelší. V naší vesnici obsahuje těchto čtrnáct jmen: Havel Petrů, Václav Ryba, Kryštof, Havelka, Novotný, Bartoloměj Machů, Jan Polák, Dorota Petrová, Markéta Hájková, Kateřina Havelková, Dorota Kryštofová, Anna Poláková, Lidmila Machová, Mandalena Novotná. Tento seznam z roku 1626 dokazuje nejen násilně provedenou rekatolizaci na Soběslavsku, ale můžeme z něho vyčíst i nízký počet osídlených poddanských usedlostí v jednotlivých vesnicích. V Klenovicích jich bylo nejvíce osm. A přitom utrpení poddaných roku 1626 zdaleka nekončilo. Naopak válka, která později dostala jméno třicetiletá, pokračovala. Další a další "vojáci brali vše, do komor se dobývali, truhly vylupovali, všechno pobrali. S lidmi nekřesťansky zacházeli." Vesnice městské "dílem pusté a prázdné jsou ... lidé z nich rozeběhli. A tak ty vesnice pusté a v nich dvory pokažené zůstávají ...". Skončená násilná rekatolizace měla však přece jen jeden "klad" - v roce 1628 císař městu Soběslavi vrátil všechny jeho konfiskované statky a stvrdil stará privilegia. Tak se i Klenovičtí vrátili do područí Soběslavských, kteří vůči poddaným svých vesnic ukázali tvrdou ruku zaváděním nových robot a poddanských povinností. Vyprávím-li o Klenovicích a třicetileté válce, pak nemohu nevzpomenout jakéhosi střetnutí švédských a císařských vojáků, ke kterému prý došlo na území naší obce a o kterém se nacházejí krátké zmínky v různých vlastivědných časopisech. Ve většině z nich se píše toto: "V trati Na příčných na plochém kameni je vytesán kříž, puška a širočina. Na tomto místě prý jsou pohřbení Švédové ze třicetileté války."
- 17 -
Památný náhrobní kámen. Více jsem nikde o uvedené bitvě a památném náhrobním kameni v trati Na příčných nemohl vypátrat. Žádný takový kámen v Příčných jsem nejprve nenašel. Teprve později jsem jej objevil v soběslavském muzeu, kam jej Klenovičtí odvezli v sedmdesátých létech našeho (dvacátého) století. Z muzea jsme jej 12.11.1985 převezli a postavili na klenovickou náves. O existenci kamene na Příčných, což je nedaleko potůčku mezi Roudnou a Klenovicemi (na klenovické straně), velmi dobře věděl i významný klenovický rodák Václav Petrů. Muž vzdělaný, o kterém si později ještě povíme něco bližšího. Zatím snad stačí upozornit, že jeho pamětní deska je vsazena do průčelí jeho rodného domu v Klenovicích číslo 36. Václav Petrů domnělou bitvu i kámen popisuje ve své povídce, kterou uveřejnil na pokračování v časopise Budečská zahrada (ročník 19, díl 2., roku 1888). Jejím hlavním hrdinou je Blažej Havránek, nekatolík vyhnaný po Bílé hoře z vlasti, který se pak vrátil se Švédy do Čech a bojoval na jejich straně proti vojskům katolického habsburského císaře. Přestože událost je v Petrově podání jen pověstí, přečtěme si výňatky z jejího závěru: "... Bylo k večeru; slunce zašlo a teplý večer letní rozkládal se nad přírodou. Povoz s vojskem císařským přijížděl zvolna po cestě hrbolaté, kamenité; průvodčí jeho doufali, že dorazí ještě, nežli slunce zapadne, na pohodlný nocleh do Soběslavi. Někteří z jezdců císařských předjeli povoz penězi obtížený, jiní zůstali vzadu, někteří zase jsouce stálou jízdou unavení, slezli s koní a kráčeli pěšky. V té krajině se již nenadáli nebezpečenství žádného.
- 18 -
Přijeli na rozhraní obce Roudenské a Klenovické, kde se říká až dosud v Kamenným, přebrodili se přes neveliký potůček čisté, jasné vody, popojeli rovinou, jež se napravo daleko rozkládala, nalevo pak se brali pod kopcem, tehdáž ovšem ještě lesem porostlým, nyní pak dávno v pole proměněným. Minuli se lesa a vjížděli na bujné lučiny, z nichž tak líbezná vůně vycházela, že by se tu byli rádi zastavili a sobě pooddechli, kdyby nastávající noc nebyla nabádala ku pospěchu. Vtom vyrazil na ně z lesa po straně levé Blažej se svou družinou; vůz byl císařským po prvním útoku odňat. Vznikla prudká seč, v níž se císařští statečně drželi; za ustavičného boje couvali do luk, kde se Švédy se tak prudce srazili, že byl boj v kratinké době rozhodnut. Císařští byli přemoženi, ale také na straně švédské byly ztráty veliké - mezi padlými byl sám náčelník. Klesl nejprve pod ním kůň, načež byl Blažej několika ranami proklán. Vrátil se do vlasti, aby v ní našel hrob. Třetího dne po bitce pohrobili občané Klenovičtí padlé vojíny, císařské i švédské, s Blažejem Havránkem do společného hrobu na lukách Příčných, jejž vykopali v těch místech, kde položili životy své. Plukovník Atterbom (švédský), velitel posádky pelhřimovské, upřímně želel věrného přítele Čecha a rozkázal v ta místa, kde padl a byl pohroben, postaviti kámen, na který dal hrubým dlátem na věčnou paměť vytesati vojenskou četu, mající v čele statečného jezdce na bujném komoni, jak žene útokem na veliký povoz, do něhož bylo zapřaženo šest koní. Kámen na společném hrobě Blažeje Havránka a padlých vojínů císařských a švédských v seči na Příčných lukách nedaleko Klenovic až dosud se zachoval, jen že z postav na něm vytesaných vyzírá již jen neurčitě podoba jezdce a vozu nákladního; vše ostatní strávil čas s pomocníky svými deštěm a sluncem... Když jsem jako malý hoch s druhy svými u kamene toho sedával a usiloval okem nezkušeným vypátrati, co na omšelé ploše v rysech neurčitých jest vytesáno, vypravovávali tehdáž staříkové, že byl v těch místech před dávnými časy přepaden a zabit vozka veza do Prahy předrahý náklad. Kdy a jak se to událo, nevěděl již nikdo." Tolik Václav Petrů. Sice vyvrací tvrzení vlastivědné literatury o kříži, širočině a pušce vytesaných do kamene, ale dále jej dává do souvislostí s třicetiletou válkou. Já osobně se ale nyní domnívám, že obsah povídky si Petrů zcela vymyslel, že kámen s třicetiletou válkou neměl nic společného a že žádná bitva u Klenovic tehdy nebyla. Třicetiletá válka znamenala pro českou zemi nepředstavitelnou pohromu. Kraj kolem Veselí, Soběslavi a Tábora byl několikrát opakující se válečnou vřavou
- 19 -
postižen nejvíce. Trvalo dvě stě roků, než se země a její lid pozvedli k novému rozvoji. To, že i Klenovice byly třicetiletou válkou krutě postiženy, můžeme vyčíst ze záznamů berní ruly, což byl první soupis venkovského a městského obyvatelstva a jeho majetkového a sociálního složení, provedený úřady v roce 1654 v celých Čechách. Berní rula tehdy zařadila veškeré vesnické obyvatelstvo do tří kategorií: rolníci (sedláci) chalupníci zahradníci (domkáři) Rolníci - sedláci hospodařili na gruntech s patnácti až stem (ale i více) strychy polí, menší rozlohu obhospodařovali chalupníci a ještě menší domkáři - zahradníci. Tolik o berní rule všeobecně. Avšak podrobné záznamy berní ruly z Bechyňského kraje, kam patřily i Klenovice, se nedochovaly. Přesto přece jen na Bechyňsku z berní ruly něco zůstalo: sumáře. Podle nich sice nepoznáme, jak se jednotliví poddaní v roce 1654 v Klenovicích jmenovali a jak velká byla rozloha jejich polí, kolik vozů sena ročně sklízeli, kolik měli koní, sviň a krav, kolik strychů seli na podzim a kolik na jaře, kolik polí nechávali každoročně ležet ladem, jak bychom věděli, kdyby se berní rula zachovala celá, ale z jejího sumáře se přece jen o Klenovicích dovíme tyto důležité údaje: V roce 1654 tu byli: - selské dvory - 5 (a 6 pustých) - chalupníci -0 - domkáři -0 Údaje sumáře berní ruly jsou sice strohé, ale přesto velmi zajímavé. Především z nich vyčteme, že v Klenovicích v roce 1654 bylo pouze pět selských dvorů obsazených hospodáři, přičemž dalších šest klenovických poddanských hospodářství bylo pustých. Tato skutečnost je nejlepším dokladem toho, jak těžce byla naše vesnice postižena válečnou hrůzou, když více než polovina dvorů byla vypálena, zničena, zruinována a jejich majitelé se pravděpodobně konce války vůbec nedožili. Přitom navíc nelze tvrdit, že oněch pět osazených stavení válkou postiženo nebylo, že na nich sedící poddaní též válce nezaplatili daň v podobě životů a zplundrovaného majetku. Abychom lépe pochopili majetkové a sociální poměry v Klenovicích, je snad třeba vysvětlit pojem strychu: Semeno, které se vyselo na určitou míru pole, nazývalo se násevkem nebo také výsevkem. Asi 93 litry násevku byl strych (dříve také korec - kořec). Strych tedy byl původně mírou dutou. Teprve potom se poli osetému obilím z jednoho strychu (korce) říkalo též strych. Takovýto strych měřil
- 20 -
různě - přibližně však kolem 2.877 m2. Další velmi často používanou mírou byl lán, který měl šedesát strychů. Při posuzování velikosti poddanských usedlostí si však také musíme uvědomit, že každoročně byly osévány přibližně jen dvě třetiny polí, zatímco jedna třetina vždy ležela ladem. Také výnosy obilí byly tenkrát nízké. Přibližně jen pětkrát až sedmkrát větší než násevek. Z roku 1674 pochází další velmi významný dokument - seznam, který od skončení třicetileté války poprvé vyjmenovává všechny klenovické poddané muže, ženy i děti. Celkem třiašedesát obyvatel. Na jednotlivých staveních jsou se svými rodinami zapsáni: Řehoř Petrů, Vít Bednářů na Machovým, Lukáš Novotný, Pavel Ryba, Václav Polák, Matouš na Havelkovým, Pavel Kryštoff, Matouš na Krištoffovým, Lukáš Mráz, Martin Hájek na chalupě Václav Havelka. Dále je tu Jakub, Jan Hrubeš pacholek, Jiřík - syn po Markovi, Jiřík Pastejř. Druhá polovina sedmnáctého století byla pro český národ nejen dobou největšího temna, ale i dobou nejtužšího nevolnictví a poddanství. K tomu, aby mohly vrchnost i stát řádně využívat poddaný lid, potřebovaly mimo jiné i přesnou evidenci poddanských stavení a výměry půdy k jednotlivým dvorům a chalupám přináležející. I proto jsou zaváděny a s pečlivostí vedeny gruntovní knihy, v nichž je o Klenovicích učiněn první zápis roku 1686 a poslední po stopadesáti letech ve třicátých letech devatenáctého století. Vypsal jsem z nich tyto základní údaje, které nám dávají představu o klenovických hospodářích ke konci 17. a počátkem 18. století: - Roku 1687 - grunt Mráze - 1 lán (poslední zápis z roku 1806 hovoří o Matěji Mrázovi). - Roku 1687 - grunt Kryštoffa (Kryštoffů) - 1 lán. - Roku 1687 - grunt Havelky (poslední zápis o Havelkovi je z roku 1800). - Roku 1686 - dvůr Petrovýho (Petrův) - 1 lán (Petrů je zde zapsán ještě roku 1806). - Roku 1692 - grunt Machův - 1 lán (ještě roku 1802 je zde uváděn Mach). - Roku 1692 - grunt Ryby - 3/4 lánu (ještě r. 1794 zapsán Ryba. Od gruntu Ryby vzniklo roku 1790 č. 24 - chalupa Matěje Ryby). - Roku 1692 - grunt Poláka - 1 lán (ještě roku 1802 zapsán Polák). - Roku 1694 - grunt Novotnýho - 1 lán (ještě roku 1830 uveden Novotný). - Roku 1690 - grunt Krejčího - (ještě toho roku je u gruntu napsáno: "tato chalupa jest připsána ke gruntu Rybovskýmu").
- 21 -
- Roku 1694 - grunt Soukupa - 1 lán (Soukup psán ještě roku 1808). - Roku 1709 - grunt Flyčkův (Flýčky). - Roku 1692 - chalupa Hájkova - Roku 1708 - chalupa Makovská - hospodář Wita Ryba (později Přibyl). - Roku 1709 - chalupa Molíka Řehoře, "který drží druhý díl". Pro ty, kdo znají Klenovice současné doby, a hlavně doby nedávno minulé, jsou výše uvedená příjmení převážně dobře známá. Příjmení Ryba, Petrů, Polák (všimněte si, že tu byl již v 15. - 16. století), Soukup, Flíček, Hájek, Molík ...žila v Klenovicích po staletí a zachovala se na hospodářstvích až do poloviny 20. století. Každý ještě nedávno věděl a někdo ví ještě dnes, kde je u Rybů, Poláků, Petrů, Hájků, Soukupů, Flíčků ... Avšak při této příležitosti cítím nutnost vysvětlit, že až do 18. století se nezískávalo příjmení děděním z otce na syna, ale že ho poddaní přebírali od gruntů, na kterých žili. Na příklad přiženil-li se syn Petrův na grunt Ryby, získal příjmení od gruntu Rybova. Nebo jestliže kdokoli koupil grunt třeba Soukupův, převzal i příjmení Soukup. ...Takže ti, kdo hospodařili na příklad na gruntu Polákově a nesli po staletí jméno Polák, nemuseli být potomky onoho Poláka, který je uveden v Klenovicích již v 15. - 16. století. Nyní se asi zeptáte, proč tomu tak bylo? Z jednoduchého důvodu: Chalupy a grunty s půdou byly pro tehdejší lidi a jejich život ze všeho nejdůležitější rozhodující. Byly rozhodující i pro stát a vrchnost, které daně, dávky, robotní povinnosti .... rozepisovaly na chalupy a selské grunty, nikoli na osoby. Vrchnost a stát nezajímala jména poddaných, ale míra povinností, které ležely na gruntech, a musel je každý, kdo na nich seděl, plnit. Proto grunty nesly stálé jméno (na příklad grunt Ryby - nebo Rybův či Rybovský) a lidé měnili svá příjmení podle nich. Křestní jména dostávali při křtu. -
-
-
Období vlády císařovny Marie Terezie je mimo jiné i dobou zavádění pořádku do evidence rustikálu (hospodářství poddaných), robotních povinností a dominikálu (hospodářství vrchnostenská). Potřebné údaje o rustikálu a dominikálu jsou zaznamenány v tak zvaném Tereziánském katastru, který byl dokončen roku 1757. Z Tereziánského katastru se můžeme dovědět, že město Soběslav leží v kraji Budějovickém a patří mu následující městské vsi: Klenovice, Zvěrotice, Chlebov, Mokrá, Čeraz, Záluží, Vlastiboř, Svinky, Debrník, Lhota Rybova, Nedvědice, Skalice, Roudná, Radimov, Hlavatce, Pleše, Bečice.
- 22 -
V části o rustikálu se v katastru dočteme, že roku 1757 bylo v Klenovicích celkem šestnáct hospodářství, rozdělených podle množství půdy takto: do 1 strychu - 2 hospodáři 1 - 5 strychů 5 - 15 strychů 15 - 30 strychů 30 - 60 strychů
- 3 hospodáři -0 - 1 hospodář - 6 hospodářů
přes 60 strychů - 4 hospodáři Klenovický rustikál měl následující složení: Pole - 558,2 strychů Lada - 36,2 strychů Pastviny Louky - vozy Lesy
- 107 strychů - 90,2 vozu -0
Dále se z katastru můžeme dovědět i to, že v Klenovicích jsou dva rybníky jeden "výtažní rybník na jednu kopu" ryb a jeden "obecní na jednu a jednu třetinu kopy". V katastru se též dočteme, že z uvedených 107 strychů pastvin bylo 92 strychů obecních. Navíc jsou ve fasi uvedeni dva domkáři a čtyři podruzi nádeníci. Rustikál uvádí i robotní povinnosti klenovických poddaných. Robota je tu rozdělena na robotu koňmi, voly a robotu ruční. Klenovický dominikál - půda vrchnostenská - se podle Tereziánského katastru dělil takto: Pole Lada Pastviny Deputátní - pole lada Jestliže
tedy
srovnáme
- 147,3 strychů - 70 strychů - 64 strychy - 22,3 strychy - 11 strychů
velikost
rustikálu
a
dominikálu,
vidíme,
že
v Klenovicích velkou většinu půdy - tři čtvrtiny - obhospodařovali poddaní, přičemž vrchnost (město Soběslav) vlastnila pouze jednu čtvrtinu. Tu většinou obhospodařoval klenovický dvůr, ke kterému patřil i "klenovický" ovčín. Ovce z ovčína vypásaly nejen pastviny a ladem ležící půdu (lada), která v tak velké výměře (celkem 134 strychy pastvin a půdy ležící ladem) patřila ke klenovickému dvoru. Jestliže poddaný lid měl vždy jen tolik, aby uhájil pouze holý život, pak na počátku sedmdesátých let osmnáctého století se mu nedostávalo ani to
- 23 -
nejnutnější. Následkem neúrody vznikl v letech 1771 - 1773 hlad a pak i mor, který prý do té doby "takového rozsahu nikdy nezaznamenal". Roku 1770 po svátku Josefa (19. března) napadla silná vrstva sněhu, který zůstal ležet přes čtyři týdny. Většina obilí pod sněhem vyhynula. Dílo zkázy dokonaly letní deště. Úroda toho roku byla tak nízká, že na podzim poddaní neměli ani čím osít svá políčka, která proto zčásti zůstala ležet ladem. Na jaře 1771 se katastrofa s přívalem sněhu opakovala. Úroda byla opět velmi malá. Mezi lidem nastala nesmírná bída. Někteří odešli do ciziny, jiní šli žebrotou. Kdo zůstal, živil se kopřivami, šťovíkem, lebedou, kořínky. Hospodáři propouštěli čeleď ze služby, protože neměli, co by jí dali jíst. Hladoví lidé se nemohli dočkat léta a řezali ještě nezralé klasy. Mnozí z toho dostali zimnici a zemřeli. Ubožáci utíkali do měst a žebrali v jejich ulicích. Vyzáblí, žlutí, denně se jich stovky scházely na náměstí v Táboře a jinde. I šaty ze sebe prodávali, aby koupili aspoň malý kousek chleba. V roce 1772 utrpení dokonal mor. Toho roku se na Soběslavsku vyrojilo mnoho myší, které spousty obilí sežraly nebo natahaly do svých děr. Hladový lid ho z myších děr vykopával a jedl. Zatuchlé infikované obilí přivodilo pak mnoho nemocí a úmrtí lidí zesláblých hladem. V roce 1772 úroda byla sice dobrá, ale v roce příštím "přišel pád dobytka" a mnoho hospodářského zvířectva zahynulo. -
-
-
Z předešlého vyprávění víme, že v Klenovicích vedle poddanských hospodářství byl vrchnostenský dvůr, který spolu s ovčínem patřil městu Soběslavi. Domnívám se, že dvůr se nacházel na konci naší vesnice (směrem k Ovčínu), tam, kde je dnes hospodářské stavení číslo 21 a okolní domy. "Klenovický" ovčín byl vystavěn uprostřed pastvin na pravém břehu Lužnice. Avšak ve druhé polovině osmnáctého století dochází ve způsobu hospodaření "klenovského dvora" a jeho ovčína k zásadním změnám. Soběslav se rozhodla dvůr i ovčín prodat. A tak se v zápisech z roku 1789 můžeme dočíst, že došlo k prodeji "orných a lučních pozemků od klenovického dvora" a že je s částí samotného dvora koupil Jan Molík. Na podzim téhož roku jako dvůr je rozprodáván i ovčín. Jeho polovinu od soběslavské obce koupil Vavřinec Cílek, který kromě poloviny ovčína získal i část polí a luk a též díl stavení přináležejících k ovčínu. I když v pozdějších letech se omezil chov ovcí a ruší se ovčín, pojmenování pro tuto část Klenovic, kde ležel ovčín, zůstalo zachováno. Z obecného názvu místa
- 24 -
chovu ovcí - ovčín - se stalo místní jméno osady patřící i nadále ke Klenovicím Ovčín. -
-
-
S koncem osmnáctého a s počátkem devatenáctého století přichází i do vesnic kolem Soběslavi znovu trápení, které vždy provází válku a příchod vojsk do kraje. V pátek 25. října 1799 táhla naší vesnicí spojenecká vojska ruská, vedoucí spolu "s námi" boj proti francouzskému Napoleonovi. Jejich příchod do Soběslavi byl slavný, vítání se zúčastnilo kromě představených města a obyvatel i dvacet pět chlapců široko daleko známé žákovské kapely učitele Wolfganga Wiedemanna z Hlavatec. Rusové se pak na krátkou dobu usadili v nedaleké Plané, kde nejeden z nich i zemřel. V roce 1805 přitáhli na Soběslavsko Napoleonovi grenadýři. Městu i obcím bylo nařízeno Francouze živit a dát jim vše potřebné. Sotvaže Napoleonovi vojáci 27. prosince odešli, přijela bavorská kavalerie a ležela tu po tři dny do 30. prosince. Za dva dny nato, 1. a 2. ledna 1806, táhli od Tábora přes Klenovice další tři regimenty Bavorů. V roce 1808 měli naši předkové možnost poznat ležení dalších vojsk. Následující léta devatenáctého století přinesla lidu Soběslavska a tím i Klenovickým mír, ale jejich život byl i nadále naplněn dřinou a nedostatkem. Rozvoj výrobních sil postupoval stále velmi pomalu. Tak na příklad k obdělávání polí ještě tehdy používali klenovičtí poddaní brány pouze s dřevěnými hřebíky a jen jeden z nich měl vůz okovaný železnými obručemi. Tímto majitelem jediného okovaného vozu byl klenovický rychtář Václav Flíček, zvaný Ryba, z čísla 37 (ještě v 18. a v první polovině devetenáctého století měly klenovické domy jiná čísla než dnes). Vyslovil-li jsem Flíčkovo jméno, nezbývá mi nic jiného, než říci o této rodině, kterou považuji v historii Klenovic za velmi významnou, několik dalších faktů: Václav Flíček, syn Josefa Flíčka, známý v Klenovicích jako Ryba, se narodil roku 1788 a byl majitelem dosti velkého hospodářství, ke kterému patřilo několik domů především asi hospodářství, které je dnes označeno číslem 34, jež bylo centrem Flíčkova majetku a sídlem jeho hospodářů. Václav Flíček se v druhém desetiletí devatenáctého století oženil s Annou Novotnou z Klenovic číslo 40. Spolu přivedli na svět tři syny. Nejstaršího Jana (narozen 11.6.1817), Josefa a 11. dubna 1822 Vojtěcha, který z nich byl asi nejmladší. Dva ze jmenovaných synů Václava Flíčka Jan a Vojtěch - pak v příštích desetiletích rozbouřili hladinu tehdy poklidného života naší vesnice. Zvlášť nejmladší, Vojtěch, se svým životem buřiče vryl hluboko nejen
- 25 -
do myslí současníků, ale i do dějin Klenovic. O tom si však podrobněji povíme až později. Zatím se krátce zastavíme u nejstaršího z Flíčkových bratří - u Jana: Václav Flíček - Ryba se rozhodl svého prvorozeného syna dát vystudovat. Jan navštěvoval německou a latinskou školu v Jindřichově Hradci, studoval v Budějovicích. A když pak ve čtyřicátých letech devatenáctého století v Budějovicích dokončil studia bohosloví a stal se knězem, na jeho vysvěcení a první mši v soběslavském kostele se dostavila nejen celá Soběslav, ale i její okolí. Radost a hrdost Flíčkovy rodiny byly nezměrné. Protože stát se knězem znamenalo tehdy čest i pýchu, se kterou se honosila celá rodina i příbuzenstvo. Stejně tomu bylo u Flíčků - Rybů. Ale Flíčkovi synové byli vychováni jinak než ke slepé poslušnosti církve a rakouského pořádku. To se potvrdilo velmi brzy. Mladý kněz Jan odchází do Počátek a hlavní pozornost tu asi nevěnuje kostelu, ale věcem jiným. Poměry v církvi i v říši ho dusí. Jan působí především v duchu vlasteneckém, v němž byl vychován svým otcem, a pokládá tu základ obecní knihovně. Ale to ještě není "nejhorší". Hlavní "hřích" teprve spáchá. Kterého roku k němu došlo, nepodařilo se mi zjistit. Ale určitě tomu bylo někdy kolem poloviny devatenáctého století. Těsně před vánočními svátky pozdního tmavého večera přichází páter Jan Flíček domů do Klenovic. Sněhem, pěšky až z Počátek. Tajně. Ještě před rozedněním opouští Flíčkův dvůr vůz tažený koňským spřežením. Zatím nejsou spěšný dupot koňských podkov a rachot okovaného vozu nikomu podezřelé. Ale brzy se tak stane. Páter Jan Flíček se totiž rozhodl spáchat na tehdejší dobu nejtěžší hřích: opouští katolickou církev a se svou dívkou prchá z Čech. Bratr Josef ho veze kamsi ku Praze, hranice Jan opouští tajně a bez dokumentů u východočeského Náchoda. V Prusku se se svou dívkou oženil a stal se protestantským knězem. Janův čin vysoko vzedmul hladinu rozbouřeného veřejného mínění. Pobouřena byla především církev. Z kazatelny soběslavského kostela je oznámen "zločin" pátera Jana Flíčka z Klenovic i s trestem, který následoval - Janovo vyobcování z katolické církve. Na celou Flíčkovu rodinu padla veliká hanba. Ta brzy, jak dále uvidíme, u jednoho ze synů Flíčkových, u nejmladšího Vojtěcha, přerostla ve velikou nenávist proti poměrům v habsburském Rakousku. O tom si povíme za chvíli. -
-
-
Nespokojenost s poměry v rakouské říši byla již před skončením první poloviny devatenáctého století téměř všeobecná. Když v úterý 12. března 1848 přišla do Soběslavi a okolí zpráva o tom, že Vlachové se pozdvihli a příklad z nich si vzali i Vídeňští, radost tu z toho byla převeliká. Soběslavští nakoupili střelný prach, u
- 26 -
tesaře dali udělat padesát dřevěných špuntů a na hradby vynesli hmoždíře. Celé město se ozdobilo, za okny stály svíce. V neděli všemi ulicemi proudily davy, v širokých řadách tu byli venkovští, lidé šli prostředkem ulice a rokovali o zprávách, které hovořily o současných revolučních událostech. Se setměním se rozezvučely zvony, z hmoždířů byly vypáleny první rány. Lid jásal a s radostí přijal zprávu o císařově slibu dát konstituci. Městem a do širokého okolí znovu znějí zvony, hudba a výstřely. Vyhlášená svoboda udělala z poddaných lidi sebevědomé, nikdo nechce poslouchat, lidé si chtějí vládnout sami, panstvo se bojí o majetek. Čechy jsou rozděleny na nové kraje, kraje na hejtmanství, hejtmanství na okresní soudy, panství byla zrušena. Proto i Klenovice přestaly být od roku 1849 součástí panství soběslavského a Soběslav po dvou stech padesáti pěti letech přestala být jejích vrchností. Naopak podle zákona z roku 1849 byly ke Klenovicím připojeny Zvěrotice a Sedlečko a spolu tvořily místní (politickou) obec Klenovice. Zvěrotice a Sedlečko patřily ke Klenovicím pětadvacet let až do roku 1874, kdy se od svazku s Klenovicemi odloučily a vytvořily samostatné místní obce. Takže od roku 1849 žili obyvatelé naší vesnice v místní (politické) obci Klenovice, která náležela pod okresní soud v Soběslavi a pod hejtmanství táborské. Pak po revoluční době plné nadějí, která přinesla především zrušení roboty, došlo znovu k utužení poměrů v říši. Nastalo období tvrdého Bachova absolutismu. Začalo opětné pronásledování nepohodlných lidí, kterých přesto rychle přibývalo. -
-
-
Od svých předků naší lidé slýchávali, že nepřítel ze severu je zlý a krutý. Proto po porážce rakouské armády od Prusů v roce 1866 se lidu zmocnil strach a příchod Prajzů, jak byli Prušáci lidem nazýváni, byl očekáván i na Soběslavsku s velkými obavami. A to i přesto, že k němu došlo až po uzavření příměří. Prajzové přišli a ubytovávali se dům od domu. Lidi je živili a snažili se tak odvrátit nebezpečí, které z příchodu cizích vojáků hrozilo. V Klenovicích v hostinci u Holců (dům číslo 1) se srazili čeští husaři s Prušáky a "krev tu tekla potůčkem". Jeden den Prajzové přišli, druhý odešli. Ale ještě dopoledne přišli jiní. Takže naším krajem a Klenovicemi prošla celá velká pruská armáda. Zůstala tu po ní cholera, která v jejích řadách zle řádila. Na Prajzy pak lidé vzpomínali dlouhá desetiletí a vyprávěli o nich svým dětem a vnukům ještě ve dvacátém století. -
-
- 27 -
-
Jestliže v Soběslavi před rokem 1848, jak svědčí profesor Studnička, "každý, kdo chtěl býti pokládán za vzdělance nebo lepšího člověka, mluvil německy," pak i tu v následujících letech poměry se rychle změnily a národní uvědomění kvapem klíčilo a rostlo a během příštích dvaceti roků tu došlo k nebývalému zvratu. Všude zněly české písně, konaly se české plesy, sílilo volání po naplnění především národních práv. Prohraná válka s Pruskem v šestašedesátém jen ještě více posílila vlastenecké touhy českého národa a jeho víru ve vítězství v zápase s rakouským habsburským trůnem oslabeným válkou. Po celé zemi se konají tábory lidu, na nich jsou vznášeny naše oprávněné národní a jiné požadavky. Také v Soběslavi v létě 1868 se tajně schází skupina lidí, a ta rozhodla zorganizovat na neděli 16. srpna 1868 tábor lidu na hoře Choustník. V žádosti o povolení tábora jeho hlavní organizátoři, mezi nimi byl i Vojtěch Flíček z Klenovic, uvedli tento program: 1) Jakým způsobem dosáhli bychom v brzku vyššího vzdělání ve všech třídách obyvatelstva. 2) Jak bychom docílili značnějšího pokroku v rolnictvu a průmyslu. C. a k. okresní úřad v Soběslavi tábor tři dny před jeho konáním zakázal. Přesto se v neděli 16. srpna 1868 na hoře Choustníku sešlo značné množství lidí. Samozřejmě přišel i klenovický Flíček. Člověk nebojácný, hrdý, vlastenec. Někteří z účastníků a organizátorů pak byli pronásledování a v listopadu postaveni před soběslavský soud. Flíčka odsoudil k pokutě padesáti zlatých, kterýžto rozsudek ale Nejvyšší soud později zrušil. Nic neodradilo některé představitele národního a demokratického života v Soběslavi a v okolních obcích a městech od toho, aby v roce příštím opakovali svůj pokus přece jen tábor lidu na Choustníku uskutečnit. Mezi účastníky tajné schůze, připravující tábor, je opět Vojtěch Flíček. Tentokrát jsou okresní orgány nuceny žádost o povolení tábora lidu uchystaného na 22. srpna 1869 povolit, i když i ony vědí, že "pravděpodobně bude zneužit". Svolavatelé jsou úřady upozorněni, že v proslovech na táboru lidu řečníci nesmí "překročit povolený program, útočit na ústavu, zmiňovat se o volbách do zemského sněmu a debatovat o státoprávních otázkách". 22. srpna 1869 se na tábor lidu do Choustníku vydalo velké množství lidí z široké oblasti Soběslavska a Táborska. Jejich účasti nezabránilo ani nepříznivé počasí. Do Choustníka bylo z Tábora vypraveno 20 povozů, ze Soběslavi 27, z Červené Řečice a z Černovic po jedenácti, z Jistebnice čtyři. Mnoho lidí přišlo pěšky. V některých zprávách se hovoří o třech tisících účastnících, v jiných o osmi tisících. Druhé číslo je pravděpodobně značně přemrštěné. Po průvodu účastníků začalo odpoledne 22. srpna 1869 na úpatí západní strany Choustníku jednání. Jsou tu i zástupci dozírajících úřadů a četnictvo.
- 28 -
Mezi pěti řečníky jako předposlední vystupuje na tribunu pokrytou chvojím Vojtěch Flíček. Sedmačtyřicetiletý klenovický starosta, často přerušován přítomným vládním komisařem, nebojácně volá do tisícových zástupů: "... Pomlčím tedy o tom a poukážu jen k hlavnímu prostředku ku vzdělání, na který také ctěný řečník přede mnou váhu kladl, k spolčování. Společně musíme jednati, společně si ruku podávati, ..." - Výborně - volají účastníci "... abychom si tak dílem k vzdělanosti širší dopomohli, dílem lépe se ubránili proti nátiskům, jež se nám stále činí. Protože se lid loni sešel náhodou na místě, kde měl náhodou býti odbýván tábor zapovězený, ovšem jen pro zábavu, byli mnozí až na zemský soud týráni a stíháni pokutami velkými - tím se dal zbabělec mnohý tak zastrašiti, že ani letos, ačkoli je tábor tento zákonně povolen, přijíti se neodvažuje. Však proto přesto je nás zde množství ohromné. A tu volám k vám, drazí přátelé, vynasnažujte se všemožně, aby školy naše vždy dále pokračovaly v duchu národním, ..." - Výborně! - odpovídá dav. "... aby k jazyku mateřskému vštípila se úcta hned od mládí každému synu i dceři vaší, ..." - Výborně! "... abyste nedovolili ani vy, ani potomkové vaši, aby jazyk tento byl tupen a za nic pokládán, ale aby v té úctě byl držán, jak to činili předkové naši ..." - Sláva jim! - skandují přítomní. Pak řekl Flíček, že "přichází čas voleb do sněmu," a byl ihned vládním komisařem přerušen, protože o volbách bylo na tomto shromáždění mluvit zakázáno. Flíček se chvíli odmlčel, ale pak o volbách do zemského sněmu začal mluvit znovu: "Volme tedy jako jeden muž toho ..." V tomto okamžiku zasahuje znovu vládní komisař a vyhrožuje, že shromáždění rozpustí, bude-li Flíček v projevu pokračovat. Flíčkovi proto nezbývalo nic jiného, než "dobrovolně" od projevu odstoupit. Na tribunu vystoupil jednatel pražského spolku Oul Emil Škola: "... uvržen národ náš v okovy, jazyk český šlapán...". Škola doporučuje volit poslance jen takové, které Praha navrhne. Načež "zeměpanský komisař" shromáždění rozpustil. - Pokračovat, pokračovat ... - hřměl přítomný dav. Pak se lidé povinně rozešli do svých domovů. O táboru na Choustníku a mimo jiné i o Flíčkově projevu přinesly 27. srpna 1869 zprávu Národní listy. Brzy potom byla na některé z řečníků podána žaloba. Mezi obžalovanými je i Vojtěch Flíček. Vyšetřování a tahání po soudech trvalo
- 29 -
dlouho. Vojtěch Flíček při vyšetřování takticky kličkuje, ale hrdě se hlásí ke všemu, co řekl, hájí své vlastenecké názory. 12. prosince 1870 vynesl krajský soud v Táboře rozsudek, jím se všichni obžalovaní zprošťují viny - kromě jediného Vojtěcha Flíčka, který byl odsouzen ke dvěma měsícům vězení. Vojtěch Flíček se proti rozsudku opět odvolává a bojuje dál. Dál vede svůj spor, který není jen sporem jeho, i když jistě i nejedním obyvatelem Klenovic je Flíčkovo počínání považováno sice za vlastenecké, ale přesto pošetilé. Odvážní a čestní lidé to totiž neměli nikdy lehké.
Odvolání proti rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 12. prosince 1870 (omylem uvedeno 22. prosince 170) a vlastnoručním podpisem Vojtěcha Flíčka. Všimněte si jména advokáta, který V. Flíčka zastupoval.
Flíčkův spor a boj trvaly dlouho. Důkazem toho je i silný svazek soudních spisů uložený dnes ve Státním archivu v Třeboni (SA Třeboň, karton č. 471, krajský soud Tábor), potvrzují to i jiné úřední knihy a zápisy v nich.
- 30 -
Roku 1918 devadesátišestiletý Vojtěch Flíček zemřel. Myslím, že svým bojem, houževnatostí, s jakou ho vedl, odhodláním a vlastenectvím byl nejvýznamnějším z klenovických rodáků a jeho význam překročil hranice naší vesnice. -
-
-
V publikaci Soběslavsko, napsané Emilem Smržem, můžeme číst i tuto větu: "Klenovice měly svou slávu v dobách, kdy ještě nebylo železnice a kdy formani projížděli a zastavovali se na cestě do Prahy." Myslím si, že Smržova slova o "slávě" Klenovic jsou nadsazená, protože o něčem takovém v souvislosti s naší vesnicí nemůže být ani řeči. Jejich "sláva" byla v minulosti vždy nepatrná, i když je pravda, že ležely na kdysi velmi důležité silnici směřující ku Praze a že v jejich zájezdním hostinci se stavovaly kupecké i jiné povozy, aby tu formani, cestující i přípřeží načerpali sil pro další cestu. A je také pravda, že s výstavbou železnice na počátku sedmdesátých let devatenáctého století i tahle "sláva", založená na občasném zastavení formanských vozů, pomalu pohasínala, až zhasla úplně. Jsme-li u stavby železnice, musím se zmínit aspoň málo o tomto divu světa, který proťal i území naší vesnice. Železniční trať vedoucí přes Klenovice byla budována v druhé polovině šedesátých a na počátku sedmdesátých let devatenáctého století a mimo jiné oddělila naši obec od osady Ovčín. Provoz na ní byl zahájen roku 1871 a jak jsem se dočetl v šestém ročníku Kraje kalicha, k průjezdu prvního vlaku se dostavilo mnoho klenovických občanů. Zvědavci se shromáždili u trati vedoucí "Molíkovým vrchem" (vrch byl pojmenován po svém majiteli - Molíkovi, který vlastnil především pole bývalého klenovického dvora, jež se táhla od Klenovic směrem k Ovčínu). Hovoříme-li o klenovických zvědavcích, čekajících na průjezd prvního vlaku, citujme slova, jež o této události přinesl po desetiletích zmíněný Kraj kalicha: "... první vlak. Už je tady, ale co to? Všichni utíkají, bojí se a křičí: "Pane bože, chraň nás, čert jede!" Ani se nechce věřit, že by Klenovičtí sedmdesátých let devatenáctého století byli takoví strašpytlové a zabedněnci. Určitě ne. -
-
-
Tuto kapitolu bych chtěl věnovat stavbám dvou domů, které v posledních desetiletích devatenáctého století vybočily z tehdejší všednosti. Uvedené domy se navíc zachovaly až do dnešních dní a částečně i nyní plní svůj účel.
- 31 -
Především mám na mysli domy s čísly 28 a 68 - které mě při historickém bádání zvlášť zaujaly. Oba se vyznačují neobvyklými štíty, jež je odlišují od ostatních klenovických domů. Pokud jde o štít stavení číslo 68, narazil jsem na něj několikrát i v literatuře. Avšak údaje uvedené o něm v regionálních publikacích jsou zcela nepřesné. Uvádějí totiž, že tento klenovický dům je kopií domu postaveného jako číslo 9 v nedalekém Chlebově. Pravda však, pokud jde o stáří těchto dvou domů, je zcela opačná. Protože první byl roku 1881 postaven dům v Klenovicích, a teprve potom o sedm let později byla zhotovena jeho kopie v Chlebově (roku 1888). Nyní si o domech číslo 28 a 68 povězme podrobněji a začněme druhým z uvedených i přestože je o čtyři roky mladší než číslo 28. Důvodem k tomuto rozhodnutí je právě ona jeho známost v regionální literatuře. Dům s číslem 68, které nese od svého zrodu, je cenný plastickým štukovým ornamentem svého trojúhelníkového štítu. Významným prvkem kompozice štukové (maltové) výzdoby štítu jsou tři pilastry (náznaky sloupů), na něž se váže řada ornamentálních prvků. Pilastry jsou svázány ornamentálními archivoltami (oblouky), pod nimiž jsou dva kulaté průduchy, jež původně byly, jak si myslím, uvnitř dělené na čtyři části. Ve vrcholu štítu je letopočet 1881. Obrys štítu rámuje štukový ornament. Podél základny štítu jsou vzájemně se protínající kruhy přerušované pilastry, se srdíčky na jejich patkách. Nad kruhy je nápis: ŽEHNEJ BOŽE DOMU TOMUTO. Po pravdě je třeba připomenout, že průčelí domu a jeho výzdoba byly později vážně narušeny okny, která byla původně o něco nižší. Dostavěna byla i vrátka.
Dům číslo 68.
- 32 -
Pokud jde o dům číslo 28, již víme, že je o čtyři roky starší než dům číslo 68. Jak můžeme s obtížemi zjistit ve vrcholu trojúhelníkového štítu, byl postaven v roce 1877. Avšak rozdíl v zachovalosti obou domů je veliký. Jestliže dům číslo 68 byl literaturou nazýván kopií domu chlebovského, pak dům číslo 28 literatura vůbec nezná. Objevil jsem ho teprve při práci na těchto dějinách (v roce 1983). I tento dům je cenný svým trojúhelníkovým štítem zdobeným plastickým štukovým ornamentem, i u něho základním prvkem kompozice štukové výzdoby jsou tři pilastry svázané ornamentálními archivoltami, pod nimi jsou opět dva kulaté, na čtyři části dělené průduchy. Ve vrcholu štítu rámovaného štukovým ornamentem je letopočet 1877 a nad ním srdíčko. Při základně štítu jsou mezi pilastry a po stranách jejich patek ztrojené štukové obdélníky se srdíčky uvnitř. V obdélnících po stranách pilastrů je po dvou srdíčkách, v obdélnících mezi pilastry pouze po srdíčku jednom. Při pátrání po autorství výzdoby štítu tohoto domu jsem zjistil, že obdobný štít byl stejného roku (1877) postaven i v nedaleké Rybově Lhotě (číslo 20). I tato skutečnost mi, jak dále uvidíme, při určování rodokmenu obou klenovických domů pomohla a něco napověděla. Jak to bylo se vznikem štítů klenovických domů číslo 28 a 68, kdo byl jejich autorem, ptal jsem se od samého počátku. Ale v literatuře a nikde jinde jsem na svou otázku odpověď nenašel. Nedaly mi ji ani staré písemnosti, neboť se nezachovaly ani v archivu. Přesto si myslím, že jejich autora je možno určit zcela jednoznačně a že jím byl známý tvůrce štítů blatských domů Martin Paták z Vlastiboře č. 3 (1816 - 1889). Mé rozhodování o autorství štítů bylo zjednodušeno skutečností, že druhý mistr tvořící v uvedeném období, František Šoch ze Zálší, byl již od roku 1874 mrtvý, nehledě na to, že Šoch stavěl většinou na jihu Blat, přičemž Paták působil většinou na severu oblasti - Vlastibořsko a Nedvědicko. I to, že oba klenovické domy mají svého dvojníka v podobě štítů v Chlebově a Rybově Lhotě, nasvědčuje tomu, že autorem byl Martin Paták, který v posledním období života často opakoval stejnou architekturu i u několika domů. Při určování autorství však je rozhodující výzdoba štítů, která jednoznačně mluví pro Martina Patáka.
- 33 -
Dům číslo 28. Po získání výše uvedeného poznání jsem dospěl k závěru, že oba klenovické domy jsou významnými památkami lidové architektury druhé poloviny devatenáctého století. Obě budovy jsou (spolu se štítem sýpky domu č. 29) umělecky nejcennějšími stavbami naší obce a podle toho by bylo třeba s nimi zacházet, chránit je a zachovat je pro budoucí generace v původním stavu.
Sýpka domu číslo 29. K tomu, aby historický ráz domů a sýpky vynikl, je třeba dbát i na dodržení původní barevnosti štítů a celého průčelí domů. Patákovy domy barevně nejčastěji
- 34 -
vypadaly asi takto: základ zdi měl barvu cibulové hnědi, vystouplé články (tektonika) byly bílé (čisté bílé vápno). Cibulovou hněď získávali mícháním skalice zelené a vápna, dnes ji uděláme smícháním vápna s okrem a srnčí hnědí (barvy značky FRONTON). -
-
-
Nyní se ve vyprávění vraťme od počátku našeho století zpět do doby kolem poloviny století minulého - devatenáctého. Dne 28. září 1841 došlo v Klenovicích k události, jejíž význam si v těch chvílích samozřejmě nikdo neuvědomoval. Toho dne se tu totiž narodil v domě číslo 36 Václav Petrů, o němž jsme již mluvili na straně 16 a jehož pamětní deska vsazená do průčelí rodného domu ho trochu nadsazeně nazývá spisovatelem. I když na druhé straně je pravda, že jmenovaný byl autorem mnoha knih, publikací i časopiseckých a novinových článků. Zabýval se především historií, literaturou a v tomto oboru byl autorem nejedné pedagogické a didaktické práce. Z rozsáhlejších děl Václava Petrů, působícího po dobu třiceti čtyř roků ve funkci ředitele gymnázia v Pelhřimově, uveďme aspoň těchto několik: Dějiny města Pelhřimova, Ilustrované dějiny literatury povšechné, Poetická čítanka, Čítanka pro nižší třídy škol středních, Obrazy ze života starověkých národů, Anthologie epických básní původních a přeložených, byl spoluautorem čítanek pro školy měšťanské.
Václav Petrů z Klenovic.
- 35 -
Václav Petrů ani po letech působení v Pelhřimově na svoji rodnou obec nezapomněl. Založil zde obecní knihovnu a pro začátek jí věnoval 634 knih a byla umístěna v jeho rodném domě. Ani obec nezapomněla na Václava Petrů. Za jeho zásluhy o Klenovice byl jmenován jejich čestným občanem, po letech - roku 1931 u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin - byla do jeho rodného domu vsazena pamětní deska.
Pamětní deska na rodném domě Václav Petrů - Klenovice č. 36. Dalším "klenovickým" mužem, který vešel do povědomí Soběslavska, byl široko daleko známý dudák František Kopšík. Po pravdě je však třeba napsat, že Kopšík klenovickým rodákem nebyl. Narodil se roku 1821 v Čerazi, odkud se brzy potom s rodiči přestěhoval do Soběslavi, kde chodil i do školy. Pak sloužil u sedláků jako pasák dobytka, posléze se po vzoru svého otce vyučil krejčím a se svým řemeslem cestoval a šil od statku ke statku. Ve čtyřicátém roce se stal krejčovským mistrem, koupil si v Soběslavi malý domek a oženil se. Později byl postupně hostinským ve Zvěroticích, hajným v Borech u Klenovic a nakonec se přestěhoval do domu číslo 45 v Klenovicích, kde byla i hospoda, a Kopšík tu žil dlouhá léta u svého zetě. Kopšíkův život byl pestrý. Vším, čím byl, můžeme říci s básníkem, byl rád. Ale nejraději byl muzikantem. A jak k tomu muzicírování přišel? Od svého otce se naučil na housle a od jeho známého, jakéhosi sedláka, poznal hru na dudy. Spolu s Františkem Vaštou z Klenovic, Jankem z Dírné, Chalupou ze Skalice, Kalašem z Mokré, Řehákem z Komárova a Macháčkem z Vesce patřil k nejznámějším dudákům Soběslavska. Avšak Kopšík byl z nich nejoblíbenější, nejvýznamnější. Ze široka daleka pro něho do Klenovic přicházeli a přijížděli, aby jim šel zahrát
- 36 -
k muzikám a na svatby. Dudával až za Bukovskem, v Neplachově, ve Bzí a mnohem dál. Kopšíka dokonce pozvali, aby v letech 1890 a 1891 hrál u české chalupy na výstavě v Praze. Ale nejvíce se "blatský dudák" z Klenovic proslavil na výstavě v Soběslavi roku 1898, kde tehdy již sedmasedmdesátiletý Kopšík hrál neúnavně v národopisném oddělení. Klenovické chase hrával ještě v době, kdy mu bylo přes devadesát roků. Dokonce nedlouho před svou smrtí zahrál klenovickým brancům odcházejícím roku 1914 do první světové války. A to mu bylo již třiadevadesát let. V březnu 1915 František Kopšík zemřel. V neděli jedenadvacátého byl pohřben na soběslavském hřbitově. Na poslední cestě ho za zvuku hudby doprovodily celé Klenovice a mnoho zvědavců a přátel ze Soběslavi a okolí. Obliba a věhlas Františka Kopšíka přežily jeho smrt o několik desetiletí. Jeho písničky jsou uloženy v knihovně soběslavského muzea, jemuž Kopšík odkázal i svoje dudy. V soběslavském muzeu "přežil" i sám František Kopšík. Správce muzea profesor Kopecký dal Kopšíka zvěčnit v podobě figuriny v životní velikosti a umístil ji v muzeu. Kopšík oděný v blatském kroji a s dudami v rukou seděl v koutě blatské světnice při svatebním veselí a jakoby očekával družbovo znamení, aby spustil skočnou. Tak poznaly "blatského dudáka" z Klenovic Františka Kopšíka ještě generace těch, kteří navštěvovali soběslavské muzeum mezi světovými válkami a v letech následujících. Později při reinstalaci byla Kopšíkova figurina z muzea odvezena a byla uschována v muzejním depozitáři ve Veselí nad Lužnicí.
Poslední blatský dudák František Kopšík z Klenovic -
- 37 -
-
První světová válka v letech 1914 - 1918 zasáhla krutě i životy obyvatel Klenovic. Narukovat do ní musely desítky místních mužů. Mladí chlapci, manželé a otcové rodin museli obléci uniformy rakousko-uherské armády a jít umírat za zájmy úplně cizí naší vlasti a lidu. Následky války však nepostihly jen ty, kteří odešli na frontu. Zemědělské práce, které dříve konali muži, musely nyní zastat pouze ženy se starými lidmi a dětmi. Sklizeň i tím pochopitelně klesla, následkem války mezi lidmi rostla rok od roku bída a hlad. Potravinové lístky, jež úřady vydávaly, byly často jen bezcenným papírem, na který se nic nedostalo. Pro vojenské potřeby byl s klenovické kapličky sňat i zvon a byl nahrazen zvonkem ocelovým, jenž pak nejednou zvonil za klenovické muže padlé na dalekých frontách. Utrpení se zdálo nekonečné, jako kdyby mělo trvat věčně.
Klenovická kaplička. A když pak na podzim roku 1918 válka skončila, přijali tu zprávu Klenovičtí s nevýslovnou radostí. 28. října se mnozí z našich předků vydali do Soběslavi, aby tu spolu s ostatními projevili nezměrnou radost. Ulicemi města se valily davy nadšených lidí, vítajících novou republiku národními písněmi, do pochodu hrála kapela místních studentů, dvouhlaví rakouští orli (i když za opatrnického vyhrožování a okřikování některých) padali ze zdí soběslavských úřadů na dlažbu a dokazovali, že se třistaletou habsburskou porobou je konec. Hlavně však, že skončila válka! Obětí ale přinesla příliš mnoho. Jen v Klenovicích se z ní nevrátilo čtrnáct mužů. Zůstali tu po nich plačící matky, manželky, sirotci, blízcí. Jména klenovických padlých byla péčí místního hasičského spolku v roce 1926 - 38 -
pro budoucnost vytesána do pomníku, postaveného na zahradě domu číslo 6. (V šedesátých letech 20. století byl pomník přenesen na obecní zahradu proti domu číslo 2 nedaleko budovy místního úřadu.) Na pomníku jsou zaznamenána následující jména a údaje o narození a úmrtí padlých mužů. U dvanácti z nich je do leštěného mramoru vsazena jejich fotografie.
Pomník padlých v 1. světové válce umístěný na zahradě domu č. 6 - fotografie z konce 20. let 20. století.
Pomník padlých v roce 2004.
- 39 -
Detail pomníku se jmény padlých.
Pod jména a fotografie padlých dali klenovičtí hasiči do pomníku vyrýt následující slova, která opsali z pomníku postaveného v Nedvědicích: PADLI, ANIŽ BY TUŠILI, ŽE Z JEJICH KRVE VZEJDE SVOBODA NÁRODA. -
-
- 40 -
-
Klenovice na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století
Domy č. 15, 14, 13, 11, 10, 9, 8.
Vlevo: hasičská zbrojnice, dům č. 5 (tehdy hostinec U Macháčků), dům č. 4, štít domu č. 2. U silnice je staletá lípa a pod ní dřevěná trafika. Vpravo hostinec u Chmelíků (dům č. 1).
Kaplička, dům č. 54 a rybník před nimi.
- 41 -
Domy č. 5, 4, 2, trafika a lípa, dům č. 72-byt pro obecního kováře (později úřadovna místního národního výboru, knihovna..).
Pro poznání vývoje Klenovic posledních stopadesáti letech je zajímavá tabulka s níže uvedenými údaji: Rok
Počet obyvatel
Počet domů
1850 1869 1880 1890
413 371 389 377
--52 67 68
1900 1910 1921
395 393 389
68 69 69
1930 1939 1950 1961 1970
417 470 348 375 380
78 --103 98 108
1980 1997
353 357
114 159
- 42 -
Počet obyvatel Klenovic se po dlouhá desetiletí udržoval přibližně na stejně vysoké úrovni, přičemž počet domů v určitých obdobích rostl a to na současných 164. K největšímu zvýšení počtu klenovických domů došlo v sedmdesátých letech 19. století - asi o patnáct. Pak se rozvoj Klenovic na dlouhou dobu zastavil. Za více než čtyřicet roků (od roku 1880 do 1921) byly v Klenovicích postaveny pouze dva domy - čísla 68 a 69. Nový rozvoj obce nastal až ke konci dvacátých let našeho 20. století. Tehdy na tak zvaných obecních "hlavatištích", rozkládajících se východním směrem od hlavní silnice, vyrostly domy číslo 72, 73 a další. Jejich stavbu předcházely delší spory, neboť obec vedená konzervativními sedláky odmítla prodat parcely na stavbu domů dělníků. Pak k tomu byla přinucena. Parcely však byly drahé - také až deset korun za čtvereční metr, což v tehdejších poměrech, kdy mzda dosahovala kolem dvou korun na hodinu, znamenalo částku značně vysokou. Přesto se v příštích dvanácti letech (1928 - 1940) Klenovice počtem domů značně rozrostly. Z původní obce, rozkládající se téměř výhradně (kromě asi šesti domů) na západ od hlavní silnice, vznikla nyní vesnice rozprostírající se nejen na obou dvou stranách silnice, ale táhnoucí se i na "vršek" k Soběslavi. S těmito nově postavenými domky, jejichž majiteli byli především dělníci pracující v soběslavských továrnách, do Klenovic dříve výhradně zemědělských přišel dělnický živel. Obec však tím převážně zemědělský charakter zatím ještě neztratila. Pro většinu obyvatel rozhodující stále zůstávala zemědělská výroba. Místní obyvatelé obhospodařovali kolem 450 hektarů zemědělské půdy, rozdělené nerovnoměrně mezi jednotlivé vlastníky. V obci bylo několik zemědělců s výměrou půdy kolem dvaceti hektarů, většinu tvořili zemědělci s pozemky kolem deseti hektarů. Bylo zde i dost drobných držitelů - chalupníků, které půda nemohla ani uživit. Proto sezónně nebo i celoročně hledali další zaměstnání v průmyslu. Pro zemědělskou výrobu v Klenovicích mezi světovými válkami byl dost charakteristický chov hospodářského zvířectva. Dosvědčuje to následující přehled o počtu chovaných zvířat ve 20. letech 20. století: Koně Hovězí dobytek Vepřový dobytek Drůbež Kozy Včelstva
28 445 168 1.591 44 40
- 43 -
V dalších letech se živočišná výroba ještě zvýšila. Především vzrostl počet vepřového dobytka a drůbeže - na konci třicátých let se téměř zdvojnásobil. Kromě zemědělství a soběslavských továren částečně poskytovala Klenovickým obživu řemesla a služby, jak o tom svědčí přehled z roku 1939, kdy bylo v obci zaregistrováno celkem dvanáct živností: obchody
2
hostince strojník kovář truhláři
2 1 1 2
dámské krejčové hokynáři
2 2
Celý hospodářský a sociální život obce byl od konce dvacátých let až po část let třicátých silně poznamenán hospodářskou krizí, která tehdy zachvátila všechna odvětví. Postižen jí byl i život klenovických obyvatel, jak se můžeme dočíst ze stručných záznamů tehdejší obecní kroniky, kde se nacházejí a po několik roků se opakují následující slova a věty: "... hospodářská a všeobecná krize se stupňuje. Továrna na šicí stroje v Soběslavi pracuje čtyři dny v týdnu ... Všeobecná krize způsobuje pokles cen zemědělských produktů ... Krize nepolevila, naopak ještě vzrostla, některé továrny zastavily práci úplně, jiné pracují tři dny v týdnu...". Za této situace dochází i v Klenovicích ke změnám politického smýšlení místního obyvatelstva - především jeho dělnické části. Kromě hospodářské krize doléhaly ve třicátých letech na lidi i obavy z válečných příprav sousedního Německa, kde se v roce 1933 dostal k moci hitlerovský fašismus. Obavy lidu se brzy ukázaly jako opodstatněné. Počátkem léta a pak na podzim roku 1938 bylo značné množství i klenovických mužů povoláno na vojnu, aby se připravili k obraně hranic republiky proti Německu. V září 1938 však vláda rozhodla naše pohraniční území na nátlak spojenců vydat Hitlerovi bez boje. V té době z pohraničí přišlo do vnitrozemí značné množství českého obyvatelstva, které odtud muselo uprchnout před německými vojsky. V příštích měsících - po 15. březnu 1939 - počet uprchlíků ještě vzrostl o Čechy, přicházející ze Slovenska. Tím se po událostech let 1938 a 1939 počet obyvatel v Klenovicích zvýšil na nebývalých 470 a přibližně na nich zůstal po celou dobu druhé světové války (1939 - 1945), která i pro klenovické občany začala v březnu 1939. 15. března 1939 byla okupována naše vlast německými fašistickými vojsky. Avšak k nám do Klenovic stejně jako na celé Táborsko přišli nacističtí vojáci
- 44 -
až o den později - 16. března. Příčinou byly velké závěje, které zabránily v postupu okupačních vojsk. Naši lidé Němce přivítali se strachem a nenávistí. Nastalo šest roků dlouhé období pronásledování a útlaku, za každý projev nespokojenosti a odporu nastupovaly tvrdé tresty. Nejkrutější teror rozpoutaly okupační úřady od konce května do počátku července 1942 po atentátu na německého protektora v Čechách a na Moravě R. Heydricha, který provedli vlastenci v Praze. V té době stanného práva, nazývané heydrichiáda, zřídili okupanti popraviště i za kasárnami v Táboře, kde během měsíce zastřelili 156 obětí. Mezi nimi byl 16. června 1942 i učitel Jan Cílek, narozený v roce 1910 v Klenovicích číslo 29. Důvod? Prý schvalování atentátu na Heydricha. Pro zavraždění kteréhokoli člověka však nacisté žádný důvod nikdy nepotřebovali. Po skončení války byla na Cílkově rodném domě odhalena jeho pamětní deska. Klenovice přinesly válce i další oběti. V německém vězení zemřel mladý Bohuslav Novotný z čísla 71. Jako šestnáctiletý odešel na práci do Německa, kde se slovně střetl s jakýmsi Němcem. Následoval trest a pak smrt. Za prací do nacistické říše - Německa - muselo odejít i několik dalších klenovických občanů. Z nich dva, František Hazuka (narozen 29. 3. 1910) a Josef Chmelík (narozen 10. 3. 1920), tam zemřeli na následky nemoci. Velké nebezpečí pro naše lidi poslané na nucené práce do Německa znamenalo bombardování německých továren a měst spojeneckými letadly. Při takovém bombardování zahynula v roce 1944 v Rakousku (Rakousko tehdy bylo - od roku 1938 do roku 1945 - součástí hitlerovské německé říše) dvacetiletá Božena Boušková, narozená 10. 12. 1924 v Klenovicích č. 45. Všem výše uvedeným obětem Klenovičtí po válce odhalili společnou pamětní desku, kterou připojili k pomníku padlých v 1. světové válce.
- 45 -
Pro potřeby armády vymáhaly německé úřady na našich zemědělcích povinné dodávky obilí a jiných zemědělských produktů. Plnění těchto povinností vynucovaly zemědělské kontroly, které za tím účelem navštěvovaly jednotlivá hospodářství. Po dobu války - od roku 1940 - byly postupně na příděl všechny potraviny. Lístky obdrželi lidé i na obuv, šaty a jiné textilní výrobky. Příděly na lístky byly nízké, a proto lidé museli pro sebe a své rodiny zajišťovat jídlo a další potřeby i jiným způsobem - jak se tehdy říkalo "na černo". Poslední období války, poznamenané ústupem německých vojsk pod neustálým tlakem sovětské Rudé armády a spojeneckých vojsk, mělo odezvu také v Klenovicích. Mimo jiné i sem přišli koncem roku 1944 němečtí uprchlíci rodiny prchající z oblasti Slezska, kam se blížila útočící Rudá armáda. Těmto Němcům - ženám, dětem a starým lidem musela naše obec poskytnout ubytování v hostinci u Macháčků (č. 6) a ve vile č. 89 na Ovčíně. Před postupující Rudou armádou nacisté odváželi též vězně z koncentračních táborů blízkých frontě a převáželi je do koncentráků od fronty vzdálenějších. 25. ledna 1945 projížděl po zdejší železnici směrem od Tábora vlak s vězni z koncentračního tábora Osvětim (na území německými vojsky okupovaného Polska) do koncentračního tábora Mauthausen u Lince. Tisíce vězňů o hladu, jen v lehkém vězeňském oblečení, za krutého mrazu, bez jídla a pití, vezli nacisté v otevřených vagonech bez střechy. Protože přeplněný Mauthausen vězně odmítl převzít, vracel se příštího dne vlak s ubožáky po zdejší železnici zpět ku Praze a dál k severu. Mnoho vězňů cestou zemřelo. Spoluvězni mrtvé cestou svlékali, aby si oblekli jejich oděv, a za jízdy je vyhazovali z vlaku. Jeden z nich byl nalezen i u Klenovic (v lese Bory) a na noc převezen do domu starosty Rudolfa Cílka. Obec dostala příkaz vězně odvézt do Soběslavi na hřbitov, kde byl spolu s dalším vězněm nalezeným u trati na příkaz německých okupačních úřadů tajně pochován v rohu hřbitova. Teprve po válce byl hrob označen pomníkem a rámem. V posledním období války partyzáni nedaleko Klenovic - v lese Bory - vyhodili třaskavinou do vzduchu železniční koleje. Snažili se tak ztížit přesuny německé armády a její výzbroje. V květnu 1945 se konec války přiblížil skutečně již na dosah a sovětská armáda od východu rychle postupovala. Klenovičtí osvobození očekávali stále nedočkavěji. Zatím však byla naše vesnice a především silnice plná ustupujících německých vojsk. Pak se konečně přiblížila chvíle osvobození. 9. května byla osvobozena Praha, v Evropě byl již mír. Aspoň formálně, protože nacistické Německo již oficiálně kapitulovalo. Ale naší obcí stále ještě procházela a projížděla německá vojska. 9. května odpoledne se po Klenovicích rozkřiklo, že sovětská Rudá armáda se již blíží a její vojáci k nám
- 46 -
přijedou každou chvíli. Značná část Klenovických se shromáždila kolem silnice, sovětští vojáci však přijeli až příštího dne - 10. května 1945 - asi kolem 10. hodiny ráno. Na návsi se sešla celá vesnice. Mladí z Klenovic postavili přes silnici velkou slavobránu. U ní stála dechová kapela složená z klenovických, většinou mladých hochů, a nevýslovně radostně, i když dost falešně, vyhrávala Rudé armádě na uvítanou. Napřed přijeli sovětští vojáci na motocyklu, pak na nákladních automobilech, následovaly kolony tanků. Klenovičtí osvoboditelům mávali, podávali jim ruce, objímali je, děkovali jim. Tak pro nás skončila válka a s ní německá okupace naší země. Po dobu válečných let se růst Klenovic zcela zastavil. Avšak v té době přece jen došlo k velmi významné skutečnosti, která pomohla změnit způsob práce a života jejich obyvatel. V roce 1940 bylo konečně, přes dlouholetý odpor některých místních značně konzervativních obecních činitelů, ustaveno družstvo pro rozvod elektrické energie (ve většině okolních vesnic elektřina již zavedena byla, nehledě na to, že vedení vysokého napětí se táhlo hned za klenovickými domy). V příštím roce (1941) se obec i se samotami skutečně elektrifikovala, rozsvítily se první žárovky, hospodáři koupili první elektrické motory, kterými nahradili až dosud používané motory benzinové. Růst a hospodářský rozvoj Klenovic v prvních poválečných letech stagnoval. V roce 1949 bylo v obci založeno jednotné zemědělské družstvo, v dalším roce došlo ke scelení pozemků nejen družstva, ale i soukromých zemědělců. Kolem Klenovic tak zmizela, většinou proti jejich vůli, drobná pole a byla nahrazena mnohahektarovými lány. Kolektivizace zemědělství pokračovala i v následujících letech, rolníci se členy zemědělského družstva stávali ze značné části nedobrovolně a jen s těžkým srdcem se zříkali svých soukromých hospodářství, která jim po staletí přinášela obživu. V obci nastaly i další změny. Z přestavěné budovy "pastoušky" (obecního chudobince) vznikla společná prádelna. Úřadovna místního národního výboru s místností pro obecní knihovnu byla přestěhována do domu vyhrazeného v minulosti pro kováře. Došlo k zakoupení a společnými silami k vybudování obecního rozhlasu. Obec z dobrovolných příspěvků zakoupila v roce 1953 promítací přístroj, na němž byly jednou až dvakrát týdně v adaptované místnosti národního výboru promítány filmy. V roce 1960 ustájilo družstvo krávy v novém, na tu dobu moderním kravíně, vedle stála skladiště píce a obilí. V následném roce vyrostla v sousedství kravína
- 47 -
porodna prasnic. V roce 1962 přebraly hospodářství klenovického zemědělského družstva státní statky a později plemenářský podnik. Tehdy začíná i nový růst naší obce. Roku 1965 mají Klenovice již 109 popisných čísel. Obec se napojuje na nový dálkový vodovod, který od roku 1963 vede okolo Klenovic z Veselí nad Lužnicí do Tábora a Milevska. Postupně je budována kanalizace, kdysi hluboké bláto klenovických cest (ulic) je vytlačeno asfaltem. Na konci šedesátých let a na počátku sedmdesátých let dochází k významné změně ve vzhledu středu obce a okolí státní silnice: je upraveno prostranství rybníka, jeho břehy jsou zpevněny betonem, v zájmu bezpečnosti dopravy je zbořena hasičská zbrojnice a poražena staletá lípa na návsi. Od 1. září 1970 je obec napojena na autobusovou síť. Na místě prádelny (dříve chudobince) postavili obyvatelé Klenovic prodejnu potravin a drobného zboží, vedle ní brzy potom vyrostla přičiněním mnohých budova pohostinství. Dnem 1. dubna 1976 došlo ke sloučení Klenovic v jeden správní celek se Soběslaví. Klenovice zůstaly jeho součástí do roku 1990. K 1. listopadu 1980 měly Klenovice 114 popisných čísel a žilo v nich 353 obyvatel. Po listopadu 1989 zaznamenala obec velké změny. Bývalý plemenářský podnik zanikl a v roce 1992 vzniklo transformací Zemědělské družstvo Klenovice, které hospodaří většinou na pozemcích pronajatých od restituentů z Klenovic a Roudné. Obhospodařuje kolem šesti set hektarů půdy. V obci je jeden soukromý zemědělec. V devadesátých letech vzniklo v Klenovicích třináct živností: 4 truhláři, 2 malíři a natěrači, 2 pohostinství, 2 autobazary, 1 výroba ponožkového zboží, 1 autoopravna, 1 prodej zemědělské techniky. Patrný je i současný růst obce. Nové rodinné domky vyrůstají v místech nazývaných Zahrádky, Na dílech a Za luky. Do roku 2005 se počítá s postavením asi čtyřiceti domů, takže počet obyvatel Klenovic se během několika let rozroste asi o sto padesát. V současné době jsou pro nové rodinné domky zpracovány projekty na výstavbu inženýrských sítí, obec vede stavební řízení na výstavbu kanalizace a zásobování pitnou vodou. Klenovice mají (k 31.12.1997) 159 domů a 357 obyvatel.
Napsal: PhDr. Jaroslav Hojdar (narozen v Klenovicích r. 1933). Tisk a grafická úprava: Pavel Fitl. Foto: Jan Fitl (v r.2004) a archiv Obecního úřadu Klenovice. U příležitosti oslav šesti set let Klenovic vydal roku 1998 Obecní úřad v Klenovicích. Reedice v roce 2005. - 48 -
