Ju 87
STUKA Robert Jackson
Obsah Životní data Junkersu Ju 87
4
1. kapitola
Junkers Ju 87 Stuka: Prototypy a vývoj
5
2. kapitola
Operační historie 1939–1940: Blitzkrieg a bitva o Británii
21
3. kapitola
Operační historie 1941–1945: Středomoří a východní fronta
37
4. kapitola
Lidé okolo Stuk: Konstruktéři a esa
61
5. kapitola
Stuky ve službě: Varianty, za letu a uživatelé
69
Dodatky
1. Základní údaje 2. Výzbroj a výstroj 3. Výroba Ju 87 4. Muzejní a přeživší letouny 5. Modely Stuk 6. Knihy o Stukách
89
Rejstřík
96
JUNKERS JU 87 STUKA
PROTOTYPY A VÝVOJ
Čtyřmotorový Junkers G.38 byl ve své době největším nákladním letadlem světa. Všimněte si dvoudílných hydraulicky ovládaných štěrbinových vztlakových klapek, tzv. Junkersova dvojitého křídla, na který měla firma patent. Stejný systém byl použit i u Stuky. (Lufthansa)
ru zajímavé, že se tento typ nakonec opravdu dostal k roli střemhlavého bombardéru, byť značnou oklikou. Pro potřeby exportu totiž dostal označení He 66 a mezi zájemci, kteří si ho v roce 1933 pořídili, byli Japonci. V Japonsku typ He 66 prošel dalším vývojem u firmy Zichu, která na jeho základě vyvinula letoun D1A1. Tento typ se stal základem řady původních japonských střemhlavých bombardérů, která vyvrcholila ve verzi D3A Val, jež se proslavila především coby neuvěřitelně účinná zbraň při japonském útoku proti americké flotile v Pearl Harboru v prosinci 1941. Dva stroje He 50 se zkoušely jako střemhlavé bombardéry v Rechlinu; pohon obou zajišťovaly hvězdicové motory Pratt & Whitney Hornet. V lednu 1935 se RLM obrátilo na německé letecké firmy s výzvou, aby se zúčastnily výběrového řízení na vývoj letounu kategorie Sturzkampfflugzeug (střemhlavý bombardér), a to i přesto, že řada starších představitelů ministerstva nebyla o správnosti této koncepce jednoznačně přesvědčena. Major Wolfram von Richthofen, stojící v čele vývojové sekce technického odboru ministerstva, se například obával toho, že letoun takové kategorie bude velmi zranitelný palbou ze země, zatímco Obst. Erhard Milch byl přesvědčen, že osádky střemhlavých bombardérů nebudou schopny se vypořádat s přetížením, jemuž budou při střemhlavých útocích vystaveny.
8
Konkurenční letouny Své projekty nabídly čtyři německé firmy. S jedním z nich přispěchal dokonce zcela nový výrobce; pod značkou Hamburger Flugzeugbau GmbH vytvořil v červenci 1933 svou leteckou divizi známý hamburský loďařský koncern Blohm und Voss. Jím nabídnuté letadlo neslo označení Ha 137. Tradiční výrobce Arado Flugzeugwerke GmbH přišel s typem Arado Ar 81 a společnost Ernst Heinkel AG se ucházela o přízeň s projektem He 118 vyvinutým v nově otevřeném závodu v Rostocku. Letoun, jímž přispěla firma Junkers, byl vyvinut Dipl.-Ing. Hermannem Pohlmannem, bývalým válečným pilotem, který byl v roce 1917 sestřelen a zbytek války strávil v britském zajetí; v Junkerově koncernu působil od roku 1923. Dřevěnou maketu letounu, který nyní představil, měl dokončenou v Dessau již v roce 1934, teď tedy přistoupil k vývoji létajícího prototypu označovaného Ju 87V-1. Pohon letounu zajišťoval dvanáctiválcový, kapalinou chlazený motor Rolls-Royce Kestrel o výkonu 525 koní. Typickým znakem letounu byly dvojité svislé ocasní plochy. Již první zkoušky ale ukázaly, že motor se přehřívá, za což ovšem nemohla pohonná jednotka, ale chladič, který byl navržen jako příliš malý. Tuto dětskou chorobu snadno vyléčila instalace většího chladiče. První ze tří nakonec dokončených prototypů letounu Arado Ar 81, verze Ar 81V-1, poprvé vzlétl
Nejslavnějším Junkerovým civilním letadelm se stal typ Ju 52/3m, který se jako transportní stroj používal skutečně po celém světě. V řadě případů se dočkal i bojového nasazení. (Lufthansa)
v roce 1935 s civilní registrací D-UJOX. Jak Ar 81V-1, tak i následující Ar 81V-2 (D-UPAR) se vyznačovaly hladkým, trám připomínajícím trupem a oválnými dvojitými svislými ocasními plochami. Třetí prototyp, Ar 81V-3 (D-UDEX), zalétaný v roce 1936, měl už jednoduchou ocasní plochu a hlubší zadní část trupu oproti svým předchůdcům. Ar 81 se sice vyznačoval celokovovou konstrukcí, ale jako jediný ze čtyř konkurenčních typů byl navržen jako dvojplošník, což sehrálo rozhodující úlohu v tom, že byl nakonec jednoznačně zamítnut.
Lepší než Junkers? Konstrukční tým společnosti Hamburger Flugzeugbau začal na svém jednomístném střemhlavém bombardéru pracovat koncem roku 1933; první dokončený projekt nesl označení P.6. Pohon měl zajišťovat motor BMW 15, ale protože v době dokončení letoun ještě nebyl k dispozici, konstruktéři přepracovali drak pro pohonnou jednotku Pratt & Whitney Hornet (později vyráběnou v Německu v licenci pod označením BMW 132). V nové podobě letoun nesl označení P.6a. Označení bylo sice nakonec změněno na již zmíněné Ha 137, práce ale začaly se dvěma prototypy s motorem Hornet – Ha 137V-1 (D-IXAX) a Ha 137V-2 (D-IBGI) – k nimž přibyl ještě i Ha 137V-3 (D-IZIQ), známý též jako P.6b, s motorem Rolls-Royce Kestrel V. Všechny tři prototypy byly dokončeny v letech 1934–1935; nejprve absolvovaly základní letové
zkoušky v Hamburku, následovaly zkoušky zaměřené na střemhlavé bombardování v Travemünde. V té době začalo být všem jasné, že poněkud „přerostlý“ hvězdicový motor Hornet je pro jednomístný střemhlavý bombardér zcela nevhodný, protože nepřijatelným způsobem omezuje výhled pilota dopředu. Když se navíc v roce 1936 objevily nové, kapalinou chlazené řadové motory Jumo 210, bylo rozhodnuto o tom, že vzniknou dva další prototypy, které budou používat tyto pohonné jednotky. Nové letouny dostaly označení Ha 137V-4 (D-IFOE) a Ha 137V-5 (D-IUXU); pohon zajišťovaly motory Jumo 210Aa o výkonu 610 koní. Dodatečně došlo ještě k přeznačení letadel, když prototypy s hvězdicovým motorem dostaly oficiální „pojmenování“ Ha 137A, zatímco prototypy s řadovým motorem, které se měly stát základem pro budoucí sériovou výrobu, se měly jmenovat Ha 137B. Základem konstrukce Ha 137 byl jednoduchý a pevný trubkový nosník křídla, který současně sloužil i jako palivová nádrž. Výsledný letoun se vyznačoval mimořádnou pevností a současně i obratností, takže mnohé nezasvěcené překvapilo, když se vítězem konkurzu nestal tento typ, ale Ju 87. Toto rozhodnutí ale bylo motivováno politicky, bez ohledu na technické parametry. Koncern Blohm und Voss totiž původně patřil židovským majitelům… Ha 137 s motorem Hornet však zaujal i německé námořnictvo, Kriegsmarine, které mělo zájem o dva
9
JUNKERS JU 87 STUKA
OPERAČNÍ HISTORIE 1941–1945: STŘEDOMOŘÍ A VÝCHODNÍ FRONTA
Junkers Ju 87R-1 vybavený přídavnými nádržemi pro lety na velmi dlouhé vzdálenosti vyfotografovaný nad Řeckem. Letouny byly známé pod přezdívkou Richard a díky svému doletu dokázaly ze základen v Řecku napadat cíle na Krétě. (via Phil Jarrett)
Torpédoborcům se s vypětím všech sil podařilo vyzvednout okolo 4000 mužů, poté však už přišlo svítání, které vystavilo dalším snahám o pokračování záchranné operace rázné stop. Torpédoborce poté zamířily do Alexandrie, odkud jim byly naproti vyslány křižníky HMS Calcutta a HMS Coventry. Obě tato válečná plavidla se ale podařilo v prostoru severně od Alexandrie zachytit dvojici Ju 88, které zaútočily střemhlav. Křižník HMS Calcutta klesl ke dnu; 255 přeživších z jeho paluby se zachránilo na druhém křižníku. Královskému námořnictvu se z Kréty podařilo evakuovat okolo 17 000 vojáků, dalších 15 743 mužů však bylo zabito nebo padlo do zajetí. Kromě toho samo námořnictvo přišlo o 2011 mužů. Malé ale nebyly ani německé ztráty, jež dosáhly 6580 zabitých, zraněných a nezvěstných vojáků. V průběhu války se Němci už nikdy nepokusili o masivní vzdušně-výsadkovou operaci. K lidským ztrátám je nutné připočítat i ztráty materiální. Za bitvu o Krétu Královské námořnictvo zaplatilo třemi křižníky a šesti torpédoborci, různým stupněm poškození pak byla postižena následující plavidla – dvě bitevní lodě, jedna letadlová loď, šest křižníků a sedm torpédoborců. Nic nemohlo být jasnějším důkazem toho, že se rozhodujícím faktorem stává vzdušná převaha nad převahou námořní. A jedním z nejvýraznějších aktérů této německé vzdušné převahy byl právě letoun Ju 87 Stuka.
44
Operace Barbarossa Dne 22. června 1941 – se zajištěným jižním křídlem a s Erwinem Rommelem zdánlivě nezastavitelně postupujícím k Suezskému průplavu v Egyptě – Němci spustili operaci Barbarossa, dlouho plánovaný přepad Sovětského svazu. Invazi podporovaly čtyři letecké armády, přičemž 4. letecká armáda sloužila pro přímou podporu skupiny armád Süd (Jih). V rámci II. a VIII. leteckého sboru zde sloužilo sedm skupin střemhlavých bombardérů Ju 87 – II. a III./StG 1 se sedmdesáti letouny, I. a III./StG 2 s 83 stroji a celá StG 77 se 122 Stukami. V severním Norsku kromě toho působila IV./LG 1 se 42 letouny Ju 87B. Hned první den války, která zastihla nejvyšší sovětské velení zcela nepřipravené, se sovětská letiště a další podobná zařízení stala terčem útoku 800 bombardérů a střemhlavých bombardérů, jimž zajišťovalo doprovod 440 Messerschmittů Bf 109 a Bf 110. Sovětské ztráty dosáhly 1489 zničených letadel na zemi a 322 sestřelených strojů ve vzduchu. Luftwaffe naproti tomu přišla o pětatřicet letadel, z toho o tři Ju 87. Zřejmě již navždy to zůstane největším vítězstvím, jakého se může podařit dosáhnout letectvu jedné strany nad letectvem protivníka za první den bojů. V těchto počátečních operacích války na východě přešly II. a III./StG 1 pod velení VIII. leteckého sboru, kde podporovaly skupinu armád Mitte (Střed); v září byla III. skupina převelena na sever
Nahoře: Stuky ze StG 2 vyfotografované v říjnu 1941 nad severním Ruskem. Podle toho, že již nenesou pumy, se vracejí z akce. (via Phil Jarrett)
Dole: Ju 87B s vysunutými aerodynamickými brzdami střemhlavého letu se řítí k zemi. Snímek byl pořízen v SSSR. (via Phil Jarrett)
Ruska, kde operovala v rámci působnosti I. leteckého sboru. Nesmíme zapomenout na I. skupinu – I./StG 1 – která zůstala ve Středomoří. Na středomořském bojišti působila v tomto období i II./StG 2, která se pouze přemístila ze Sicílie do severní Afriky, I. a III./StG 2 působily pod VIII. leteckým sborem až do konce srpna na východní frontě, kde podporovaly skupinu armád Mitte. Jejich dalším působištěm se stala leningradská fronta, kde byly Stuky intenzivně používány proti komunikacím mezi Moskvou a Leningradem. Obě skupiny tam působily pod velením 1. letecké armády. Další střemhlavá bombardovací eskadra – StG 77 – operovala pod velením II. leteckého sboru a až do září podporovala skupinu armád Mitte. Poté byla celá přemístěna na jih, kde působila jako součást 4. letecké armády při bojích na Krymu. Ve dnech 21.–22. září se StG 77 silně angažovala v bojích proti sovětskému námořnictvu, které podporovalo námořní invazní síly, jež se pokoušely vyřadit z činnosti rumunské pobřežní baterie poblíž Grigorjevky. Stukám se podařilo potopit sovětský torpédoborec Frunze a dělový člun Krasnaja Armenija. Následujícího dne střemhlavé bombardéry těžce poškodily torpédoborec Bezpoščadnyj, který byl zrovna zádí kupředu vlečen do přístavu, a výbuchy
45
JUNKERS JU 87 STUKA
LIDÉ OKOLO STUK: KONSTRUKTÉŘI A ESA
1943, po absolvování pěti set operačních letů, k němu dostal Dubové ratolesti. Prvního dubna 1943 převzal od Waltera Hagena velení StG 1, která v té době již používala letouny Focke-Wulf Fw 190. V listopadu 1944, po krátké službě na německé vojenské misi v Sofii, se stal velitelem SG 104, u níž působil až do konce války. V roce 1956 vstoupil do Bundeswehru. Do výslužby odešel roku 1965.
Generalfeldmarschall Wolfram von Richthofen Bratranec nejzářivějšího německého stíhacího esa z let první světové války Manfreda von Richthofena Wolfram von Richthofen se narodil 11. října 1895 v Barzdorfu ve Slezsku (dnes Bernartice u Javorníka). Za první světové války sloužil nejprve u husarského pluku, s nímž bojoval na východní i západní frontě, později ale přešel k císařskému letectvu. Čtvrtého dubna 1918 se stal příslušníkem jednotky
Jasta 11, což byl slavný „stíhací cirkus“ jeho známého bratrance. Krátce nato ale Manfred padl. Wolfram skončil válku s osmi sestřely a s vyznamenáním Železného kříže 1. a 2. třídy. Po válce studoval až do roku 1925 techniku. Po ukončení studia vstoupil do Reichswehru. Od roku 1929 do roku 1933 působil jako vojenský přidělenec v Římě, poté se stal příslušníkem Luftwaffe. Za španělské občanské války velel v hodnosti generálmajora (Generalmajor) známé Legii Condor a v roce 1939, po povýšení do hodnosti generálporučíka (Generalleutnant), mu bylo až do července 1942 svěřeno velení VIII. leteckému sboru, pod nějž spadaly všechny jednotky Stuk. Jeho dalším postem se stalo velení celé 4. letecké armádě. O rok později byl povýšen do hodnosti generála polního maršála (Generalfeldmarschall) a pověřen velením 2. letecké armádě ve Středomoří. V listopadu 1944 mu byl diagnostikován nádor na mozku, takže Wolfram von Richthofen odešel do zálohy. Zemřel 12. června 1945 v zajetí v americkém zajateckém táboře v rakouském Bad Ischlu.
Kette (trojčlenná formace) letounů Ju 87B-1 vyfotografovaná v roce 1940 nad Francií. (via Phil Jarrett)
zení v Polsku, Belgii, Nizozemsku a Francii na svém osobním stroji s kódovým označením T6+HH. Dne 8. června při útoku na cíl v Anglii byl ale zraněn a až do konce srpna hospitalizován. Později se Friedrich Lang zúčastnil bojů v Řecku, na Krétě a pochopitelně na východní frontě. V listopadu 1941 byl vyznamenán Rytířským křížem. V srpnu 1942 absolvoval svůj šestistý bojový let, to byl zrovna u Stalingradu, a v listopadu získal ke svému Rytířskému kříži Dubové ratolesti. V té době již působil na velitelství 4. letecké armády jako spojovací důstojník. K bojovému létání se vrátil v březnu 1943, kdy se stal velitelem III./StG 1, s níž v září zažil i přezbrojení na Fw 190. Dne 7. března 1944 Friedrich Lang absolvoval svůj tisící operační let – hlídkování v oblasti Vitebsku. V červnu odešel na odpočinek do týlu, protože se stal velitelem 101. letecké bitevní školy (Schlacht-
66
fliegerschule 101) ve Vyškově (Wischau) u Brna. V červenci byl vyznamenán ke svému Rytířskému kříži Meči. V únoru 1945 převzal od zraněného Hanse-Ulricha Rudla velení SG 2. Po válce Lang pracoval jako učitel a technik. V roce 1956 vstoupil do Bundeswehru. V armádě zůstal až do roku 1967, kdy odešel do výslužby v hodnosti plukovníka (Oberst).
Obstlt. Gustav Pressler Gustav Pressler sloužil na začátku druhé světové války s hodností nadporučíka (Oberleutnant) u IV./StG 77, kde velel jedné letce, s níž absolvoval boje v Polsku a ve Francii. V říjnu 1941, to už měl hodnost kapitána (Hauptmann), převzal velení II./StG 2, s níž získal za bojů na východní frontě značné zkušenosti. Čtvrtého února 1941 byl Gustav Pressler vyznamenán Rytířským křížem a v lednu
Letouny Ju 87D ze 7./StG 1 a jejich osádky s vyhrnutými rukávy připravené k akci. Snímek byl pořízen na polním letišti blízko Dněpru v létě 1942. (via Phil Jarrett)
67
Junkers Ju 87B-2/Trop Berta III/StG 1 Severní Afrika 1941 Tento letoun ukořistili v listopadu 1941 Britové, tedy ještě krátce před tím, než Němci přestali definitivně používat v označení konkrétních letadel individuální znaky. Všimněte si nekompletního písmene H na boku trupu hned za křížem.
Junkers Ju 87R-2 Richard II./StG 3 Sicílie 1941
Junkers Ju 87D-1/Trop Dora Obstlt. Walter Sigel velitel StG 3 Severní Afrika 1942
Junkers Ju 87D-3 Dora 4./StG 2 Stalingrad Září 1942–únor 1943
Letoun byl používán proti britským konvojům ve Středomoří.
Junkers Ju 87D-1/Trop Dora 8./StG 3 Severní Afrika 1942 Dne 1. listopadu 1942 byl tento letoun sestřelen spojeneckou stíhačkou. Jeho osádka ve složení Uffz. Otto Eckhardt (pilot) a Uffz. Herbert Wagner (střelec) se zraněním přežila.
Junkers Ju 87D-3 Dora Grupul 6 Bombardement Picaj Královské rumunské letectvo Východní fronta 1943
