JÖRG RÜPKE NÁBOŽENSTVÍ ŘÍMANŮ

J Ö RG RÜ P K E NÁB O Ž E N STVÍ Ř Í MA N Ů

JÖRG RÜPKE

NÁB OŽ E N STVÍ ŘÍ MAN Ů

VYŠ E H RAD

Věnováno Ulrike

Na přebalu: Mozaika s mořskými božstvy Neptunem a Amfitrité z „Domu Neptuna a Amfitrité“ v Herculaneu

Vydáno s podporou výzkumného záměru MŠM 0021620824 „Základy moderního světa v zrcadle literatury a filosofie“.

Jörg Rüpke, Religion der Römer Copyright © Verlag C. H. Beck oHG, München 2001 Translation © David Sanetrník, 2007 ISBN 978-80 -7021- 807- 5

OBSAH

1) NÁBOŽENSTVÍ V ANTICE

........................... Příklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Samozřejmost náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kolektivní charakter náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Polyteismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náboženství obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Veřejné kulty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náboženství vůdčí vrstvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Soukromé kulty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Expanze nároků na kontrolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11 11 14 20 23 25 29 32 37 38

2) OD VLČICE K CAESAROVI: HISTORICKÝ PŘEHLED . . . . . Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Členění epoch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prehistorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Urbanizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Helenizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

46 46 51 51 56 59 61

I . S T R U K T U RY 3) BOHOVÉ A LIDÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Fyzika“ bohů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smrtelnost a nesmrtelnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bohové ze zlata a slonoviny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jednání v sublunární sféře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ještě jednou: polyteismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Představy o bozích v plurálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

69 69 71 74 77 83 86

4 ) N Á B O Ž E N S K É J E D N Á N Í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Co je rituál? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Příklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Vyznačování nevšedního . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Základní formy rituálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Komplexní rituály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Významy nebo výklady? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Spojování místo vykladu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Materiální teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Meze potřeby ritualizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 ..................... Pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Tři druhy teologie“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Filosofie náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mýtus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Občanská teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teorie praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5) PŘEMÝŠLENÍ O NÁBOŽENSTVÍ

119 119 121 125 129 132 136

II. ÚKONY 6 ) S O C I Á L N Í Ř Á D Y: O B Ě Ť A H O S T I N A . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obě^ a hostina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hierarchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náboženská ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7) UDOBŘOVÁNÍ A ZÁMĚRNÉ POŠKOZOVÁNÍ: ZASLÍBENÍ A KLETBA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

........... Nálezy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rituál zaslíbení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvláštní formy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Alternativy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kletby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

139 139 142 147 149 151 152

155 155 157 162 164 165 167

8 ) O R I E N TA C E : C E S T Y A H R A N I C E

.................... Prostor a směr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sakrální topografie: monument a rituál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Systematizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

172 172 174 178

................... Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Měsíc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Týden . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celkový charakter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

183 183 186 190 194 196

9) KOORDINACE: ČAS A KALENDÁŘ

I I I . S O C I Á L N Í R E A L I TA 1 0 ) N Á B O Ž E N S T V Í V E L K O M Ě S TA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spolkové právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kult . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

201 202 204 206

........... Náboženská dělba práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náboženští specialisté v Římě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náboženští specialisté ve městě Urso . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krizoví manažeři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rituály životního cyklu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

210 210 211 218 222 224

11 ) S P E C I A L I S T É A P O S K Y T O VAT E L É S L U Ž E B

12) OD CAESARA K BERÁNKOVI: HISTORICKÉ PERSPEKTIVY . . . . .

...................... Žádné dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jedny dějiny – mnoho příběhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nové kulty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náboženství v architektuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Monarchie a císařský kult . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Modely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

229 229 229 233 240 241 245 248

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bohové a jejich kulty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík osobních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík místních názvů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

251 252 253 273 321 324 334 336 340

46

2)

2) OD VLČICE K CAESAROVI: HISTORICKÝ PŘEHLED

Od vlčice k Caesarovi: historický přehled

Prameny Každé dějiny se musí ospravedlňovat svými prameny. Vyvstává tak přirozeně otázka, jaké prameny máme vůbec pro dějiny římského náboženství k dispozici. Máme-li na mysli prameny literární, které by líčily soudobé náboženství, tedy pozorování současníků, a nikoli rekonstrukce či spekulace pozdějších autorů, dochovala se nám taková svědectví až od poloviny druhého století př. Kr. V této době píše v Římě Řek Polybios své římské dějiny, v nichž se podrobně věnuje i náboženským otázkám.1 Zhruba z téže doby pocházejí i texty Catona Staršího, konzula, cenzora a zarytého tradicionalisty. Nemám v tuto chvíli ani tak na mysli zlomky řečí, které dějinám náboženství také poskytují zajímavý materiál, nýbrž především jeho v úplnosti dochovaný spis O zemědělství.2 Toto dílo velmi názorně popisuje činnosti a hospodářské úvahy majitele statku, k nimž Cato počítá i korektní rituální jednání, a^ už se týkalo očišôvání polí či léčby chorob. Rovněž zhruba z této doby, přesně řečeno z roku 186 př. Kr., pochází už zmíněný nápis Senatus consultum de Bacchanalibus, první podrobný a autentický doklad náboženské politiky,3 který nicméně zůstává, podobně jako pasáže z Polybia a Catona, dokumentem osamoceným. Jinak se z doby republiky dochovalo jen nemnoho votivních nápisů a textů zákonů; tyto texty zákonů se navíc začasté týkají mimořímských poměrů. Lépe jsme na tom s prameny až v polovině prvního století př. Kr. díky osobnosti Marka Tullia Cicerona. Cicero, řečník, politik a filosof, je autorem textů obsahujících i úvahy o náboženství.4 Přímo teorii náboženství jsou věnována pojednání O přirozenosti bohů a O věštění,5 která obsahují rozsáhlý doxografický přehled řecké filosofie. Kromě nich máme dochovány Ciceronovy řeči, které velmi často využívají náboženství jako argument, jako něco, co mluvčí sdílí se svými posluchači a čím si chce získat jejich náklonnost a souhlas. K nim se dále řadí řeči, které se náboženskými otázkami zabývají bezprostředně. První ze dvou nejdůležitějších řečí na toto téma je Řeč k pontifikům ve věci svého domu – ten byl

PRAMENY

47

v době Ciceronova vyhnanství proměněn ve svatyni a on po svém návratu požadoval jeho navrácení. V řeči O odpovědi haruspiků, kterou pronesl v následujícím roce 56 př. Kr., jde o výklad výroku tohoto kněžstva, a to znovu v souvislosti s aférou vlastního domu.6 Dochovaný soubor Ciceronovy korespondence nám pak pro období od pozdních šedesátých do čtyřicátých let dává nahlédnout do každodenních nábožensko-politických aktivit: Jaká znamení se ukázala? Co předpovídají augurové? Jaké náboženské námitky jsou vznášeny proti určitým politickým procedurám? Díky tomuto souboru získáváme velmi zevrubný obraz událostí zachycený současníkem, což je něco, co ve srovnatelné podobě nemáme k dispozici pro žádné jiné období římských dějin. Pramenná základna pro druhou polovinu prvního století př. Kr. je jedinečná už samotným dílem Ciceronovým, neomezuje se však pouze na ně. Jsou tu i básnická díla, která pojednávají o náboženství, naučná báseň O přírodě epikurejce Lucretia, dále osobní lyrika Catullova, Tibullova, Propertiova a Horatiova.7 Počínaje dobou Augustovou prudce narůstá počet nápisů, nejčastěji tesaných do kamene. Náhrobní a čestné nápisy v obrovském počtu vypovídají o kariérách příslušníků vyšší vrstvy, votivní nápisy o náboženském jednání. Jejich počet klesá až od třetího století po Kr. Protokoly arválských bratří, Acta Arvalia, nám poskytují na den přesně datovaný materiál svědčící o aktivitách tohoto kněžstva8 – materiál srovnatelný alespoň svou precizností představují v italském prostoru snad jen popisy rituálů jiného „bratrstva“, tentokrát z Gubbia, Tabulae Iguvinae.9 Výtahy z protokolů jsou v podobě nápisů na kameni dochovány i pro vícero stoletních her z císařské doby.10 Kalendáře a komentáře k nim, alespoň ojedinělá pojednání o „starožitnostech“ nebo obsáhlé citáty z nich, a konečně právnická literatura, věštby, posvátné texty křesânské a manichejské, kázání a polemiky křesânských autorů, romány a satiry, to vše je základem našeho poznání dějin náboženství císařské doby. Na tomto místě bych se však chtěl soustředit na dějepisectví. Jakkoli je moralizující římské dějepisectví, čímž mám na mysli i biografickou literaturu, především svědectvím své doby, můžeme z něho přece jen vyzískat – a to je koneckonců záměr autorů! – také informace o dobách starších. Pro dobu císařskou se z bohaté produkce dochovala alespoň skromná řada spisů, která Tacitem, Suetoniem, Héródiánem, Cassiem

48


2. Fragment protokolů Arválských bratří z roku 59/60 po Kr. Řada protokolárních záznamů Arválských bratří na kameni, které takto byly vedeny po více než dvě století, vykazuje velmi rozdílnou kvalitu v obsahu i zpracování. Zde zobrazený fragment z doby Neronovy prozrazuje přehlednou koncepci, jejímž cílem je chronologická jednoznačnost: zvýrazněno je střídání konzulů, jinými slovy datace nového roku (ve spodní čtvrtině). Další datace v rámci daného roku (ty už jména konzulů, jimiž je daný rok datován, neuvádějí celá, ale pouze na ně odkazují značkou COS) svým umístěním na střed celý text dále člení do odstavců. Text zaznamenává řadu výjimečných obětí, nemalý prostor zaujímají také prezenční listiny. Zobrazený fragment je mramorová deska o výšce jednoho metru a šířce 77 cm. (Foto: Museo Nazionale Romano č. 253 702/9 M)

PRAMENY

49

Dionem, pseudonymním dílem Historia Augusta, Ammianem Marcellinem, jakož i ostatní znovu se rozrůstající pozdně antickou historiografií pokrývá – by^ ne vždy dost podrobně – celou dobu císařskou. Klíčové a z hlediska dalšího působení nejvýznamnější dílo však pochází z pera augustovského dějepisce Tita Livia.11 Jeho líčení začíná založením Říma a v deseti knihách dospívá do roku 293 př. Kr. Následující knihy 11 až 20 se nám nedochovaly, zatímco období od roku 218 do roku 166 př. Kr. je vylíčeno v dalších 25 knihách. Livius si záhy získal takovou vážnost, že ostatní latinská historická pojednání o římské republice přestala být už v antice opisována a vůbec se nedochovala. Moderní obraz římské doby královské a doby republiky tak do značné míry pochází od Livia. Pro dobu před rokem 300 př. Kr. můžeme jen stěží počítat se spolehlivými tradicemi, které mohly být zpracovány koncem prvního století př. Kr. – což se týká i řeckého historika Dionýsa z Halikarnássu.12 Kromě ojedinělých tradic, které přesto vždy stojí za zpracování (pomysleme třeba na založení chrámů), máme k dispozici v podstatě jen archeologické prameny. Nápisy a archeologie jsou však prameny svébytné, jsou tradovány z vlastních podnětů a uchovávají se za zcela odlišných podmínek. Bylo by metodickou chybou zabudovávat unáhleně tyto prameny do obrazu, který o raných římských dějinách vytváří římská historiografie (Livius).13 To, s čím se setkáváme v textech líčících založení Říma, dobu královskou, ranou republiku, je obraz vlastní prehistorie, jaký si Římané utvořili v době pozdní republiky a za Augusta. Každá společnost si vytváří obraz svých vlastních dějin. Tento obraz se odvíjí od zcela konkrétních aktuálních zájmů a řídí se v prvé řadě podle nich, nikoli podle toho, jak to skutečně bylo. Společnost by ráda měla svou vlastní prehistorii i v případech, kdy ani není možné zjistit, co se vlastně v dané době odehrávalo. S tímto jevem se v novější době setkáváme v Německu u Germánů, o nichž se bájilo jako o praotcích německé říše a kteří ještě i nyní přispívají k vytváření legend, ačkoli v historicky postižitelné době byly rozsáhlé části Německa osídleny Kelty. Tato okolnost se však z konstruované prehistorie vytrácí stejně jako skutečnost, že o Germánech jako etnické skupině je vůbec možné hovořit až od doby železné a o Germánii jako takové stěží před Caesarem. Historická fakta však přirozeně nejsou zajímavá pro společnost, která by chtěla mít co

50


možná nejdelší a nejsouvislejší prehistorii. Liviův nebo Dionýsův obraz raných římských dějin zrcadlí zájmy a představy konce republiky a doby Augustovy,14 a pro dějiny doby, o níž údajně pojednává, je poučný jen v jednotlivostech.15 Historik náboženství musí kromě nedostatku pramenů čelit ještě další obtíži. V antických podmínkách totiž náboženství nemá vlastní dějiny. Jak jsme již ukázali, je náboženství velmi úzce provázáno s každodenním a politickým životem a je tedy epifenoménem sociálních, hospodářských a politických dějin.16 Přece však může docházet k časovým posunům. Určité vývojové tendence mohou kulturně uzrát dříve, než se stanou politicky aktuálními, jiné vývojové proudy naopak probíhají nejprve v politické nebo hospodářské oblasti, a teprve potom se odrážejí ve světě kultury. Tyto časové posuny můžeme ilustrovat prostým příkladem. V archeologii rané doby hrají vždy významnou roli hrobové nálezy. Chronologie těchto nálezů musí zohledňovat to, že se hrobové předměty původně mohly nacházet ve vlastnictví zemřelého a že jej někdy doprovázely třeba padesát let, než byly spolu s ním uloženy do hrobu. Mezi vývojem z hlediska sociálních dějin (akumulace bohatství, import luxusních předmětů) na straně jedné a mezi náboženským jednáním, jak ho dosvědčuje archeologický nález, na straně druhé je tu tedy časová propast celého půlstoletí. Z pramenné základny, jak jsme ji právě nastínili, nelze vyzískat materiál pro takové převyprávění dějin římského náboženství od jeho počátků až do doby pozdní republiky, které by bylo zajímavé i pro dnešního čtenáře. A tak se omezíme pouze na zachycení významných nenáboženských faktorů, které podněcovaly vývoj náboženských institucí. Měli bychom si tak uvědomit širší kontext nemnoha známých údajů o náboženství a zároveň si utvořit povědomí o dějinné podmíněnosti a proměnlivosti témat, o nichž pojednáváme – a to ne v chronologickém sledu – v následujících kapitolách. Pokračování historického přehledu až do pozdní antiky přinese závěr této knihy.17

51

ČLENĚNÍ EPOCH

Členění epoch Rozdělení do epoch, které zde představujeme, se neřídí jednotným kritériem, nepostupuje tedy tak, jako když se třeba politické dějiny Říma pojímají ve smyslu dějin různých ústav, přičemž se používají pojmy jako doba královská, republika (509 –27 př. Kr.), principát a dominát (3./4. století po Kr.). Takový model by vyvolával dojem linearity a politické podmíněnosti, což však nezohledňuje podstatné rysy antických dějin náboženství. Následující rozdělení do epoch by mělo pomoci soustředit pozornost na níže popsané procesy: 1. Prehistorie zhruba od roku 1000 do roku 625 př. Kr., přičemž mezníkem tu je vydláždění Fora.18 2. Urbanizace a vytvoření sociálních struktur Říma od roku 625 do roku 300 př. Kr., závěr této epochy tvoří lex Ogulnia. 3. Fáze politizace od roku 300 př. Kr.; jako závěr této epochy a mezník mezi ní a epochou následující bychom mohli zvolit rok 196 př. Kr., kdy bylo zřízeno kněžstvo tresviri epulonum – až do doby pozdní antiky totiž nebylo ve městě Římě nově založeno žádné další takto velké a z hlediska sociální prestiže tak vysoce postavené veřejné kněžské kolegium. 4. Epocha helenizace od roku 186 do roku 42 př. Kr., přičemž mezníky tu jsou už zmíněné Senatus Consultum de Bacchanalibus na straně jedné a oficiální konsekrace, divinizace Caesara na straně druhé. PREHISTORIE

Rekonstrukce prehistorie se zakládá výlučně na archeologických pramenech. Rád bych zůstal věrný svému předsevzetí ohledně kritiky pramenů a nebudu se tedy dále zabývat literárními a historiografickými tradicemi. Podle nejnovějších vykopávek sahají stopy osídlení na Palatinu až do paleolitu.19 Výchozí bod svého výkladu bych však nekladl do (starší) doby kamenné, nýbrž až do doby, kdy už je vůbec možné hovořit o latinské kultuře. Stopy svébytné latinské kultury lze zaznamenat až na počátku prvního tisíciletí př. Kr.20 Etnogeneze Latinů proběhla teprve koncem doby bronzové, tedy právě na počátku prvního tisíciletí př. Kr. Itálie se v době bronzové vyznačovala nápadně jednotnou kulturou a až na konci doby bronzové a na počátku doby železné začínají vznikat vzájemně

52


odlišitelná etnika a etnické skupiny, což se posléze projevuje v regionálních kulturách.21 Etnogeneze je složitý proces, který nelze vysvětlit pouze přistěhováním nových a potlačením v Itálii usazených etnických skupin. Takový proces je nutné zkoumat regionálně. Skupiny, které již dlouhou dobu obývají určitý region, rozvíjejí své vlastní tradice, jež je odlišují stejně tak od sousedů jako od přistěhovalců přicházejících z různých jiných oblastí, přes Alpy nebo také přes Jaderské moře, abychom jmenovali alespoň nejdůležitější směry přistěhovalectví. Z této doby, 1000 až 900 př. Kr., máme další, nyní už zřetelné stopy osídlení na území pozdějšího Říma. Nejvýznamnějším charakteristickým rysem kulturního prostoru Latia je z náboženského hlediska pohřbívání v urnách ve tvaru chýše, v malých oblých urnách, které mají stříšku a plasticky vytvarovaná dvířka.22 Vědecká chronologie latinské kultury rozeznává následující fáze:23 I – první fáze latinské kultury od r. 1000 do r. 900 př. Kr., kterou je třeba počítat ještě ke končící době bronzové. IIa – 900 – 830 př. Kr., raná doba železná IIb – 830 –770 př. Kr., rovněž raná doba železná, s protourbánními vývojovými tendencemi III – 770 –730/720 př. Kr., konec rané doby železné IVa – 730/720 – 640/630 př. Kr., orientalizující fáze IVb – 640/630 –580 př. Kr., pozdní orientalizující fáze Nejdůležitějšími prameny až po fázi IVa jsou hrobové nálezy. Pohřbívání je pro dějiny náboženství prvořadým pramenem, jeho doklady z této rané doby a následujících staletí jsou však nečetné. O hroby se pečovalo velmi dlouho, což je typické pro latinskou kulturu. Archeologicky se to projevuje ve skutečnosti, že ještě třicet, čtyřicet let po pohřbu dochází k dalšímu pohřbu v bezprostřední blízkosti. Ještě po čtyřiceti letech se tedy velmi přesně vědělo, kde byl někdo pochován. Tuto znalost lze nejsnáze vysvětlit kontinuitou pohřebního kultu. Z hlediska náboženské archeologie je zajímavý i prostor nad hroby, protože u hrobu byl vykonáván pohřební kult, pořádala se u něho hostina a slavnost pro zemřelého. Co se jedlo při pohřebním kultu? Co se odsypávalo na zem? Z úlomků kostí a pylového prachu může archeolog po-

ČLENĚNÍ EPOCH

53

znat, zda účastníci požívali spíše vepřové nebo hovězí, může zjistit, jaký byl podíl různých druhů obilovin na přinášené oběti. Lze si ověřit, zda docházelo k úlitbě oleje na hrob. Analýza půdy je zdrojem celé řady objevů, které nemáme ze starších archeologických vykopávek, protože tyto techniky byly vyvinuty teprve v posledních desetiletích. To kromě jiného znamená, že nejen archeolog, ale i historik náboženství se raduje z každého hrobu, který ještě nebyl objeven, protože takový hrob skrývá informační zdroje, které by byly dávno nenávratně ztraceny, kdyby k objevu došlo před padesáti nebo sto lety.24 To je právě problém raných římských dějin. Velmi významné vykopávky v tomto případě probíhaly už na konci devatenáctého století, třeba na foru Romanu. Byly sice na tehdejší dobu provedeny velmi odborně, avšak na mnoho otázek, které se vynořily v poslední době, tehdy ještě nikdo nebral ohled, a příslušné nálezy tak byly nevědomky zničeny.25 Každá vykopávka je zničením nálezu. Tento neblahý stav si lze snadno ověřit při návštěvě Pergamského muzea v Berlíně. Přímo pod pergamským oltářem se návštěvník může seznámit s dějinami vykopávek. Dozví se, že už šest dní po odkrytí areálu byly kompletně odstraněny byzantské zbytky toho, co bylo postaveno nad oltářem, protože o byzantské dějiny nebyl zájem. Dnes bychom byli vděční, kdybychom mohli rekonstruovat byzantské dějiny tohoto místa. Značnou výpovědní hodnotu má forma pohřbu, zda šlo o pohřeb žárový nebo kostrový – současný výskyt obou těchto forem je pro Řím charakteristický. Jak hrob vypadá? Byli mrtví pohřbíváni v poloze skrčenců, nebo podélně nataženi v hrobu ve tvaru podlouhlého obdélníku? Podobné věci nám spolu s analýzou kosterních pozůstatků poskytují informace o složení obyvatelstva, společenském postavení, věku a příčině smrti. Tyto otázky nejsou vůbec nové, ve starších dobách se však přece jen věnovala pozornost především hrobovým předmětům. A právě zde musela archeologie čelit dalšímu problému. Vykrádání hrobů je obchod, který byl znám už v antice, kdy byly vykrádány egyptské pyramidy. Archeologie se v devatenáctém století přirozeně zajímala i o méně hodnotné hrobové předměty, jako je keramika či drobné nádoby – nebyla však ještě schopna zjistit, jaké potraviny se do hrobu vkládaly. Jednou z otázek, které si až do nedávné doby nikdo nekladl, je také otázka prostorového uspořádání hrobů a pořadí, v němž byli zemřelí

54


pohřbíváni. Právě pro rané dějiny Latia jsou mimořádně závažné třeba objevy precizního seskupování hrobů v soustředných kruzích kolem páru předků či souvislost odstupu od středu s množstvím hrobových předmětů, která je indikátorem společenského postavení pohřbeného. Pro poznání růstu hřbitova a sociální struktury příslušné obce je přínosný i rozsah rozestupů, nevyužitých ploch, které na pohřebišti oddělují jednotlivé skupiny hrobů různých rodin. Jako příklad bych rád uvedl nálezy z malé obce Osteria dell’ Ossa v Latiu. Italská archeoložka Anna Maria Bietti Sestieri na tomto nalezišti provedla koncem osmdesátých let dvacátého století jedny z vůbec nejzajímavějších vykopávek pohřebiš^ na italské půdě. Nálezy z několika stovek tamních hrobů se shodují s tím, co známe z jiných srovnatelných naleziš^ v Latiu, takže i speciální nálezy z tohoto místa mohou zřejmě posloužit jako model pro vývoj řady jiných obcí v Latiu v rané době železné – Řím nevyjímaje.26 Z fáze IIa se v Osteria dell’Ossa dochovalo rozlehlé pohřebiště, které dokumentuje pohřby přinejmenším dvou větších rodin. Hroby jsou všeobecně vybaveny hrobovými předměty, našly se zde i miniaturní kovové a keramické předměty. Vedle žárového pohřbu se narazilo i na pohřeb kostrový. V případě žárových pohřbů se většinou jedná o muže, kteří u sebe mívají miniaturní zbraně. I při kostrových pohřbech se nalezly hrobové předměty, je jich však v průměru méně a chybí zbraně. Tuto skutečnost by bylo možné interpretovat tak, že kremace jako forma pohřbu byla vyhrazena předním členům rodiny, kteří byli činní i jako válečníci, zatímco všichni ostatní byli pohřbíváni do země. Nalezly se přirozeně i hroby žen, v nichž se pravidelně nacházejí vřetena, a to nezávisle na tom, zda jde o hrob s bohatšími či chudšími hrobovými předměty. Obecně se zde jedná o pohřebiště menších vesnic, jejichž charakteristickým rysem je velmi rozvinutá rodinná solidarita. Zdá se, že každý člověk se podílel na silné solidaritě nejen v rámci rodiny, ale i v rámci celé vesnice. Sociální diferenciace byla nepatrná, rozhodoval věk a pohlaví. Bylo tu však i několik specialistů, podle všeho dokonce jeden specialista náboženský – jsme-li oprávněni vyvozovat z hrobových předmětů tak dalekosáhlý závěr.27 Sledujeme-li chronologii hrobů, zaznamenáme v následující době postupující sociální diferenciaci. Začalo se ustavovat cosi jako vyšší vrstva.

ČLENĚNÍ EPOCH

55

Pro ni hrály významnou roli vnější kontakty, které se projevují nálezy importovaných předmětů. Dotyční vlastnili tyto luxusní předměty proto, že byli bohatí, bohatí však byli právě proto, že měli vnější kontakty. Navázání vnějších kontaktů a akumulace bohatství jsou, jak se zdá, dva procesy, které spolu přímo souvisí. Ve fázi IIb můžeme konstatovat slučování menších osad ve větší a mohli bychom ji tedy označit za fázi protourbánní. Tento proces se odehrával v nížinách Latia, nikoli však v Albském pohoří, které Latium obepíná. V Římě je dokladem tohoto slučování existence dobře patrných center osídlení, a to jak na Palatinu, tak na Quirinalu. Proces pokračoval dále a nevidíme žádný zřetelný předěl mezi fázemi IIb a III. Co vidíme, je stále postupující diferenciace. Vyšší vrstva se čím dál více odlišovala od ostatních sociálních skupin. Utvářely se rody (gentes), což znamená, že už tu nebyly malé, co do významu srovnatelné rodiny, nýbrž struktury velmi silných, stále ještě na rodinné bázi konstruovaných rodových svazů, které však už do rodinné solidarity nezahrnovaly všechny členy stejnou měrou, nýbrž vytvářely cosi jako diferenciaci mezi patronem (nebo patronkou!) a klientem: závislí, výrazně chudší členové rodu (gens) už nebyli v Osteria dell’Ossa pohřbíváni v bezprostřední blízkosti hlavy rodu.28 Tato fáze přechází v ranou orientalizující fázi v letech 730/20 až 640/30. Jejím vyústěním jsou luxusní pohřby, které byly objeveny na různých místech v Latiu,29 hroby ukrývající přepychové nádobí ze zlata, importované zboží (třeba s egyptizujícími motivy), zboží dálkového obchodu z celého Středomoří. Od etapy III, tedy zhruba od roku 770 př. Kr., byli v Itálii pevně usazeni Řekové. Někdy v této době byla jako obchodní stanice založena řecká kolonie na ostrově Pithekúsa, dnešní Ischii. Přítomnost Řeků přirozeně rozhodujícím způsobem ovlivnila způsob, jakým probíhala diferenciace vyšší vrstvy. Luxusní předměty, které nalézáme v hrobech ve fázi IVa, byly do Latia dováženy řeckými obchodníky s pomocí foiníckých nebo kartáginských překupníků. Vnitřní diferenciace společnosti, která se bezprostředně projevila i v náboženství, šla ruku v ruce s rozvojem vnějších kontaktů, k nimž výrazně přispívala trvalá přítomnost Řeků v Itálii. Jižní Itálie se zakrátko stala „Velkým Řeckem“ (Magna Graecia), což jen podtrhuje hustotu řeckého osídlení v Itálii.30

56


URBANIZACE

Ve fázích III a IVa se jak v pozůstatcích osídlení na Quirinálu, tak na palatinských pohřebištích z rané doby železné objevují známky vytváření společného centra. Tento Řím byl latinskou osadou; etruský vliv byl pro ranou latinskou kulturu významný, jako faktor urbanizačního procesu však není znatelný.31 Vládu etruských králů nelze archeologicky prokázat. Fáze urbanizace začala v Římě kolem roku 650 př. Kr., kdy byly zbořeny chýše na foru Romanu za účelem vytvoření společného prostoru. Správnost této interpretace nálezu potvrzuje obnovené vydláždění Fora a rozšíření jeho plochy asi kolem roku 625 nebo o málo dříve. Asi v této době tedy začíná proměna Říma v město, která je – v protikladu k předchozímu volnému srůstání osamocených a roztroušených osad v rámci procesu, jenž už trval déle než jedno století – doprovázena i stavbou kamenných domů. Město Řím vzniklo podle těchto archeologických nálezů o více než sto let později, než udává tradiční datum založení Říma, rok 753 př. Kr. Na tom nic nemění ani nález zbytků hradeb z osmého století na Palatinu, které stoupenci mytologické školy vykládali jako hradby Romulovy – tato škola si neklade otázku, jak vůbec mohli pozdější vypravěči něco vědět o rané době (historicko-kritická metoda), nýbrž používá k přímému výkladu vágních archeologických údajů mytologii, o níž předpokládá, že je historickou pravdou.32 Na Foru je rozhodujícím archeologickým nálezem dláždění a velmi záhy po něm i přičlenění pozdějšího lidového shromaždiště (comitium), které posléze získalo kruhovou podobu, jakou známe i z řeckého světa.33 Tento prostor byl velmi rychle dále zastavován. Kolem roku 600 vznikla kamenná budova, kterou můžeme interpretovat jako první zasedací prostory senátu (curia). Krátce poté následovala výstavba comitia s první kamennou svatyní (ještě ne chrámem) na místě, které je po celé římské dějiny až dodnes nápadně vydlážděno černým kamenem (lapis niger). Byl to zřejmě Volcanal, svatyně boha Volcana. Další budova zároveň vyznačuje hranice Fora: „královský palác“ (regia), později kultovní centrum krále-obětníka (rex sacrorum) a nevyššího pontifika (pontifex maximus).34 Tuto fázi urbanizace charakterizují čtyři procesy: za prvé vytvoření společného veřejného prostoru; za druhé monumentalizace, výstavba ka-

ČLENĚNÍ EPOCH

57

menných budov a dláždění; za třetí ubývání hrobových předmětů, které lze lépe sledovat na jiných místech než v samotném Římě; v rané orientalizující fázi byly hroby vybaveny luxusněji, nyní se pozornost soustřefovala spíše na výdaje ve veřejné oblasti. A za čtvrté se už v této fázi objevují známky řeckého vlivu; v úložišti pod černým kamenem (lapis niger), v jámě, kam se ukládaly obětní dary, byla nalezena attická černofigurová nádoba na pití. Tato řecká nádoba zobrazuje boha Héfaista jedoucího na oslu. Lze ji datovat do let 570/550 a je dokladem toho, že v Římě uctívaný a na tomto místě později doložený bůh Volcanus byl už ve své nejranější fázi ztotožňován s řeckým bohem Héfaistem. Takový závěr je však legitimní pouze pro lokální tradici Volcanalu a nelze jej mechanicky přenášet na všechny ostatní nálezy keramiky s vyobrazeními řeckých bohů.35 Řecký vliv je patrný i v celkové koncepci města. Vtisknout městu podobu vymezením ústředního veřejného prostranství a vyhrazením místa pro politické instituce je myšlenka řeckých poleis, která nyní ožívá na italské půdě v Římě a která byla již o desetiletí dříve uskutečněna v jiných částech Itálie. Taková byla řecká a etruská města, řecké poleis s Italiky jako spoluobčany, třeba Sybaris nebo Tarent, etruská města s řeckými čtvrtěmi jako Gravisca nebo Pyrgi – ani v Římě šestého století nelze přítomnost řeckých obchodníků přehlédnout. Zapomenout nesmíme ani na Foiničany, kteří od pozdního druhého tisíciletí křižovali Středozemní moře a podobně jako Kartáginci („Punové“) navázali v šestém století smluvní vztahy s Římem.36 V pouhých padesát kilometrů vzdálených Pyrgi pěstovali kult bohyně Astarté, který je doložen punskými a etruskými texty na zlatých tabulkách.37 Sledovat detailně další vývoj Říma by bylo únavné. Obecně řečeno docházelo k rozšiřování veřejného prostoru. Zastavěná plocha Fora se stále zvětšovala. Kombinace chrámu a v něm umístěné kultické sochy, která je pro pozdější obraz městského náboženství tak charakteristická, se objevuje poměrně pozdě: nejstarší chrám San Omobono na foru Boariu, tedy na „Dobytčím trhu“ u Tiberu, z něhož jsou dochovány alespoň postavy bohů, jež zdobily jeho štít, spadá do první třetiny šestého století, tedy století, v jehož průběhu po celém Latiu stavba chrámů nahrazuje luxusní hroby.38 Monumentalizace dosáhla svého prvního – a na dlouhou dobu jediného – vrcholu v Iovově kapitolském chrámu. Tento chrám,

58


3. Řím za střední republiky (model z Museo della Civiltà Romana, Řím) Svahy a úbočí města na sedmi pahorcích mizí pod zástavbou teprve v důsledku stavebních úprav pozdní republiky. Na tomto modelu, na který pohlížíme od severu, od Quirinálu, je dobře patrný jak dvojitý vrcholek Kapitolu (jehož zadní části dominuje chrám Iova Capitolina), tak Palatin nad forem. Na Foru nalevo od středové osy obrazu dominuje chrám Kastorů a napravo od něho, přímo pod svahem severní výšiny Kapitolského vrchu (arx), chrám Saturnův. Martovo pole je ještě zcela bez zástavby, totéž platí o ostrovu na Tiberu. V pozadí za mostem přes Tiber tušíme údolí cirku, na horním okraji obrazu jen spoře osídlený Aventin. (Foto: Ulrike Egelhaaf-Gaiser)

zbudovaný koncem století, patřil zřejmě se svou základnou o stranách šedesát jedna a padesát pět metrů k nejmohutnějším chrámovým stavbám své doby v celém Středomoří.39 Pro další vývoj až do roku 300 je charakteristický rozvoj kultů. Projevuje se narůstajícím počtem chrámů, kultickými importy a začleňováním některých rodových kultů do veřejné sféry. Celkově můžeme během přechodu od doby královské k republice, který se v této fázi odehrává, zaznamenat spíše kontinuitu než diskontinuitu. Zdá se, že kněží byli spíše specialisty; jejich kolegia byla poměrně malá.40 Existovalo velmi mnoho specializovaných kněžských sborů. Do konce tohoto údobí spadá už zmíněné vytvoření koherentní vyšší vrstvy,41 které současně pevně stanovuje rozdíly mezi patricii a plebeji, tedy mezi dvěma skupinami, jejichž ostrá

59

ČLENĚNÍ EPOCH

diferenciace se odehrává zřejmě teprve za rané republiky.42 Vytvoření dvoučlenného nejvyššího úřadu, konzulátu, nejspíše spadá do této fáze stejně jako to, že v příbuzenském systému byl posílen agnátský princip, který hlavu rodiny (pater familias) činil v soukromé sféře pánem nad životem a smrtí a potlačoval gens ve prospěch rodiny. Nejpozději roku 300 vstupujeme – jak bude zřejmé při výkladu o zákonu lex Ogulnia – do nové fáze: fáze politizace, naší třetí epochy. POLITIZACE

Lex Ogulnia byl zákon,43 který rozhodl o rozšíření počtu členů kněžských kolegií ze tří, čtyř nebo pěti na devět členů u augurů a pontifiků a který dále dvoučlenný sbor duoviri sacris faciundis, tedy expertní tým vykládající případ od případu sbírku věšteb (Sibylliny knihy), zřizuje jako stálé grémium nyní o deseti členech. K tomuto rozšíření se přistoupilo se záměrem zajistit v těchto dosud čistě patricijských sborech místa i plebejům. Tím vlastně tento zákon zasahuje i do předcházející fáze, fáze takzvaných stavovských bojů, v níž byly významné „veřejné“ úřady, a to jak jednoroční (magistratury), tak celoživotní (kněžstva), zpřístupněny i plebejům.44 Předpokladem tohoto zákona byla skutečnost – to chceme ještě jednou zdůraznit –, že vyšší vrstva, která ve složitých procesech srostla z patriciů a plebejů, byla už v tomto roce 300 relativně koherentní veličinou. Tento proces snad můžeme klást do doby o půlstoletí dříve. Mohutná expanze Říma v Latiu zakončená po roce 340 latinskými válkami, které vedly k římské hegemonii nad celou – v italském měřítku malou – oblastí Latia, je dokladem toho, že bylo v rámci vyšší vrstvy dosaženo vnitřního konsenzu, který umožnil soustředit energii aristokratického soupeření do vnějších akcí a vojenské agrese. Pokud jde o kněžstvo, lex Ogulnia je spíše výchozím bodem než konečným stavem.45 V následujícím století došlo k řadě zásahů sakrálně právní povahy, zčásti zřejmě i formou zákonů, které dále upravovaly obsazování kněžstev. Nejdůležitějším ustanovením bylo, že pontifex maximus, pozdější nejvyšší kněz, měl být do své funkce jmenován velmi složitým postupem lidového hlasování. Různé procesy, které se tu odehrávají, můžeme shrnout do konstatování, že náboženská autorita byla co možná nejvíce rozptylována – proti intenci slavného cenzora Appia

60


Claudia,46 o níž jsme se zmínili již dříve. Existovala nepsaná pravidla, podle nichž směla být jedna rodina zastoupena v určitém kolegiu pouze jednou. Kněží bylo v Římě zřejmě už padesát nebo více. Politizace se v tomto vývoji zrcadlí potud, že vrstva, která smí dosáhnout náboženské autority, se připodobňuje vrstvě, která vládne autoritou politickou. Tím se přirozeně i náboženství zapojovalo do oněch zápolení, která jsou typická pro svět politiky – například při veřejné volbě nevyššího pontifika (pontifex maximus), jež nahradila jeho dosavadní jmenování v rámci kolegia.47 Jiným příkladem politizace náboženských rituálů je velký rituál triumfálního průvodu po vítězném tažení, tedy slavnostní vstup vítězného vojska a vojevůdce do města Říma. Tento rituál byl vykonáván stále nákladnějším způsobem a právě v tomto náboženském kontextu se zřejmě rozvinuly nové formy malířství: zdá se, že „triumfální malířství“ je produktem právě třetího století. Na obrazech bývala znázorněna dobytá města a poražené národy a tyto obrazy se nosily v triumfálním průvodu.48 Dalším a neméně důležitým příkladem je výstavba chrámů. Velké chrámové stavby byly financovány z válečné kořisti – a války sjednocené vyšší vrstvy byly od konce čtvrtého století stále úspěšnější (ba dokonce tak úspěšné, že v podání pozdějšího dějepisectví byla daná místa dobyta dokonce už v pátém století či dříve). Vítězný vojevůdce se chtěl, jak už jsme blíže vysvětlili, takovou monumentální stavbou zvěčnit. Tímto způsobem se dostávala do Říma nová božstva. Jedná se zde – a to je nové a charakteristické pro tuto epochu – zčásti o bohy, kteří svými jmény přímo odrážejí hodnotové představy vyšší vrstvy, jež se vedení války věnuje stejnou měrou jako výkonu náboženských úřadů: roku 302 byl postaven chrám bohyni Salus („Spása“ či „Zdar“); roku 294 chrám bohyni Victoria („Vítězství“); roku 250 chrám bohyni Fides („Věrnost“, „Důvěra“); roku 233 chrám pro božstvo Honos („Čest“) – a ve výčtu bychom mohli pokračovat.49 Proces politizace náboženství můžeme sledovat ještě i v následující epoše. Ustanovení, která se týkají hlášení špatných znamení při auspiciích (obnuntiatio), jinými slovy ustanovení, která se zabývají vlivem augurů v politických rozhodovacích procesech, jmenovitě jejich možnostmi protestu,50 pocházejí z druhého století př. Kr. Docházelo k pokusům o rozšíření lidové volby, která se už prosadila u nejvyššího pontifika,

61

ČLENĚNÍ EPOCH

na všechny ostatní kněží velkých kolegií, čehož se také po neúspěšných nábězích podařilo dosáhnout přijetím lex Domitia koncem druhého století, tedy v době, pro niž jsou příznačné četné náboženské a nábožensko-politické iniciativy, a^ už archaizující, nebo inovační: snad nejspektakulárnější z nich byl proces proti Vestálkám, který byl veden ve dvou instancích a skončil roku 113 řadou rozsudků smrti.51 Pravidla hry, která určují podmínky politicko-náboženských konfliktů pozdní republiky, vznikla v této fázi politizace a ve druhém století; navzdory všem kritickým hlasům zůstala v platnosti až do sklonku republiky. V tehdejších konfliktech nedocházelo k zanedbávání těchto pravidel, nýbrž právě naopak se politickým nepřátelům předhazovalo, že tato pravidla hry porušili. Ti však kontrovali přesně toutéž výtkou na adresu těch, kdo je takto obvinili. Nejde tu o náboženský úpadek, nýbrž o doklad toho, do jaké míry si tato náboženská pravidla hry zachovávala platnost.52 Proto jsem také epochu politizace nevymezil až koncem republiky, ale místo toho jsem se pokusil izolovat ještě jiný proces a zdůraznit jej jako další samostatnou epochu. HELENIZACE

Už z popisu první a druhé epochy jasně vyplynulo, že by bylo zcela nesmyslné pokoušet se extrahovat čistě římské nebo čistě latinské prvky a stavět je do protikladu k cizím vlivům, které by údajně mohly zatemnit římskou nebo latinskou „podstatu“ – což je ostatně představa, jejíž původ můžeme hledat v romantickém pojetí lidu a jeho duše. Už ve fázích III nebo IVa, tedy ještě před urbanizací, sahaly kontakty latinské kultury až po severní Afriku a Přední východ. V oboru dějin římského náboženství zasahoval izolující přístup ještě hluboko do dvacátého století, především pod vlivem díla Georga Wissovy Náboženství a kult Římanů.53 Tato klasická práce, v mnohém ohledu aktuální ještě dnes, byla mimořádně vlivná, Wissowa nicméně nebyl se svým přístupem výjimečný, naopak patřil k širokému proudu bádání, které přijímalo podobné etnicky a posléze i rasisticky orientované rekonstrukce raných dějin.54 Neřímské vlivy na Řím jsou starší než Řím sám, novou kvalitu však získaly díky římským imperiálním výbojům od třetího století. V průběhu první punské války (268 –241 př. Kr.) se Řím stal pánem Itálie a stanul

62


tak v bezprostředním vojenském konfliktu, ale také v kulturním kontaktu s řeckými osadami, které však většinou jako politické jednotky již dříve podlehly italickým Oskům; Neapol, „Nové město“ (neá polis) je jedinou polis, která se jako řecké město udržela až do římské doby. V polovině třetího století byly v Římě poprvé uvedeny literární formy řeckého dramatu v latinském jazyce. Livius Andronicus a Gnaeus Naevius, dva básníci a „režiséři“, které s tímto vývojem spojujeme, pocházeli rovněž z prostředí jižní Itálie ovlivněného řeckým živlem, snad z Kampánie. Divadelní představení (ludi scaenici, „jevištní hry“) jsou sama o sobě nejméně o sto let starší; římská tradice je předpokládá již pro rok 364 př. Kr.55 Uvážíme-li, že tato představení se konala zásadně v sakrálním rámci, tedy jako součást náboženských svátků – čímž na druhé straně neustále ovlivňovala obecnou formu, obsahy a témata těchto náboženských svátků –, bude nám jasné, že tu jde z hlediska náboženských dějin o data prvořadého významu. To ostatně platí ještě z jiného důvodu: řecké herecké skupiny byly organizovány jako dionýské spolky (technítai) a zřetelně tak přispěly k rozšíření spektra římských městských spolků. Jejich pestrost – pomysleme jen na bakchanálie, židy a stoupence Ísidy – byla důležitým prvkem dalších římských náboženských dějin. Jakkoli Římané sami promítali své spolky do mytického dávnověku, 56 musíme mít na paměti, že před touto epochou a v jiné než helénistické právní formě tyto spolky neznáme. Helenizace, o níž chci pojednat pouze z hlediska náboženských dějin,57 se projevuje ještě třemi dalšími typy vlivů či procesů, které zároveň ospravedlňují to, že kladu její počátek do tak pozdní doby. Zaprvé jde o zmocňování se uměleckých děl. Spolu s vojenskými výboji a dobýváním řeckých měst v Itálii i jinde docházelo od konce druhé punské války (218 –201 př. Kr.) k masivnímu importu řeckého umění, jehož výtvory však nebyly – přes všechen estetický obdiv – interpretovány jako umění, nýbrž především jako náboženské předměty, jako sochy bohů a héróů. Ty se stávaly součástí soukromých domů, vil a zahrad, a především chrámů a veřejných budov. Toto masové vytrhávání sakrálních předmětů z jejich původního kontextu posílilo povědomí o nadregionální dimenzi lokálních panteonů; přenositelnost těchto – vlastně místně vázaných – kultických soch a možnost jejich nové identifikace

ČLENĚNÍ EPOCH

63

vyvolávala otázku způsobu zacházení s bohy a možností univerzalizace vlastního obrazu světa. Řecké sochařství současně pomohlo znakovému systému „římské náboženství“ ke značnému vystupňování jeho komplexnosti, a tím i jeho výrazových možností a použitelnosti v různých oblastech skutečnosti.58 Na formě přivlastnění – loupeži – je dobře patrná ambivalence procesů helenizace: zájem o řeckou kulturu – který byl u některých jednotlivců často opravdu hluboký – šel ruku v ruce s politickým nepřátelstvím a často i lidským pohrdáním protivníky.59 Vliv řeckých myšlenkových vzorů je druhou, poněkud subtilnější formou importu. Enniův spis nazvaný Euhemerus,60 zřejmě první alespoň ve zlomcích dochovaný latinský prozaický text, je překladem nebo parafrází řeckého filosofického díla, v němž byla vyložena teorie, podle níž ti, kdo jsou dnes uctíváni jako bohové, nebyli kdysi ničím jiným než významnými lidmi, králi dávných dob. Z toho by vyplývalo, že Iuppiter byl historický král. Taková myšlenka však nevede ke kritice náboženství. Nemění nic na tom, že tento Iuppiter je v přítomnosti kvalitativně bohem a je jako bůh právem uctíván. Ještě jednou zdůrazněme, že to nebyla kritika náboženství, nýbrž jeho historizace. Náboženství ve své dnešní podobě tu nebylo vždy, nýbrž kdysi vzniklo.61 Silný vliv řecké filosofie můžeme sledovat nepřetržitě i v následujících dobách, přestože obsáhlé latinské texty, v nichž se tento vliv projevuje, představují až spisy akademika Cicerona a již zmíněného epikurejce Lucretia – už klasifikace podle řeckých filosofických škol prozrazuje, kdo je duchovním otcem těchto literárních aktivit.62 Kromě filosofických textů se řecký vliv projevuje v sepisování děl o starožitnostech. V této době začali Římané systematicky přemýšlet o původu svého náboženství (a dalších institucí), svých náboženských památek a rituálů. Už je nepřijímali a nepraktikovali jako samozřejmé, nýbrž se pokoušeli odvozovat jejich původ: od krále Numy, Etrusků, Sabinů a podobně. Začalo to Fabiem Pictorem, nikoli oním známým dějepiscem (ačkoli i dějepisectví je „řecká“ praxe), nýbrž stejnojmenným autorem prací o kultu, snad pontifikem z poloviny druhého století. Tento starožitnický zájem pak vrcholí v osobě Varronově, který sepsal impozantní dílo mimo jiné o náboženství, v němž se pokoušel osvětlil historické základy současné podoby římského náboženství.63

64


Členění Varronových Antiquitates rerum divinarum („Starožitnosti věcí božských“) Kniha 1 ( = 26. kniha celého díla Antiquitates rerum humanarum et divinarum – „Starožitnosti věcí lidských a božských“): úvod a členění Knihy 2– 4:

de hominibus, o kněžstvech 2: Pontifices 3: Augures 4: Quindecimviri sacris faciundis

Knihy 5 –7:

de locis, o kultovních místech 5: Sacella (kultovní místa a svatyně pod širým nebem) 6: Aedes sacrae (chrámy v užším slova smyslu) 7: Loca religiosa (hroby a podobně)

Knihy 8 –10:

de temporibus, o svátcích a kultovním kalendáři 8: Feriae (svátky zasvěcené určitému bohu) 9: Ludi circenses (závody) 10: Ludi scaenici (divadelní představení)

Knihy 11–13: de sacris, o rituálech 11: Consecrationes 12: Sacra privata 13: Sacra publica Knihy 14 – 16: de dis, o bozích, zvláště o jejich významu (odvozeném z etymologie) 14: Bohové jistého významu (di certi) 15: Bohové nejistého významu (di incerti) 16: Vybraní velcí bohové (di praecipui atque selecti)64 T E X T O V Á U K Á Z K A Z 1 . K N I H Y:

… uctívali staří Římané jakéhosi Summana, domnělého boha nočních blesků, víc nežli Iova, který měl moc nad blesky za dne. Ale jakmile byl zbudován nádherný a vznešený chrám Iovův, tu dík znamenitosti místa k němu proudily davy takové, že dnes sotva kdo zná alespoň z četby jméno Summanus, které už nemá kde slyšet.65

ČLENĚNÍ EPOCH

65

Dílo Antiquitates rerum divinarum bylo po celou antiku standardní prací o římském náboženství. Když se chtěl Říman poučit o římském náboženství, nahlédl do ní. Když se chtěl o římském náboženství poučit křesân, aby je mohl napadnout, jako třeba Augustinus, sáhl rovněž po tomto Varronově spisu z pozdní republiky (je mimochodem běžnou ironií dějin tradování textů, že samotné dílo známe především díky obsáhlým Augustinovým citacím). Dílo je ostatně věnováno Gaiu Iuliu Caesarovi jako nejvyššímu pontifikovi, Varro sám však knězem nebyl.66 Konečně třetím vlivem helenizace byly božské pocty prokazované lidem. Už sám název této kapitoly napovídá, že Caesarovo zbožštění bude konečným bodem našeho nynějšího výkladu. Masivních božských poct se Římanům dostávalo od konce třetího století v souvislosti s jejich výboji na řeckém Východě.67 Římští vojevůdci byli už na počátku druhého století př. Kr. v řeckých městech uctíváni jako bohové, měli vlastní kněží, vlastní slavnosti a svátky. Taková praxe samozřejmě nezůstala bez vlivu na vývoj v Římě. Blízký vztah k bohům, jímž se pyšnili velcí římští politikové i vojevůdci, hrál stále větší roli. Marius přijal do svého průvodu syrskou věštkyni Marthu.68 Sulla, Pompeius a Caesar prohlašovali za svou osobní ochránkyni Venuši: Sulla se pyšnil svým zvláštním, intimním vztahem k bohyni Venuši-Afrodítě a přijal příjmení Felix, Pompeius věnoval Venuši Vítězné (Venus Victrix) chrám ve středu svého divadelního areálu a Caesar se vychloubal Venuší jako svou božskou pramáti a Venuši Rodičce (Venus Genetrix) zasvětil chrám v centru svého nového fora. Tato vzájemná blízkost bohů a lidí nakonec přechází v identifikaci. Caesar byl ještě za svého života, v posledních měsících před svým zavražděním, uctíván jako bůh. Aktem consecratio v roce 42 př. Kr. byla jeho proměna v boha oficiálně potvrzena.69 Tento proces můžeme shrnout heslem „helenizace“, současníci na něj však navzdory všem jeho římským kořenům mohli – majíce před očima vzor perských vládců – pohlížet s polemickým ostnem jako na orientalizaci. Tento proces je také smysluplnou tečkou za historickým přehledem, který nás vedl postupně od počátků až k obdobím, z nichž většinou pocházejí prameny pro následující kapitoly.

324

VĚCNÝ REJSTŘÍK

VĚCNÝ REJSTŘÍK

Acta Arvalia (protokoly Arválských bratří) 47 adopce 22, 37 aedes/-is (chrám, viz též) 12, 36, 64, 74, 79, 180n, 207, 212n, 256 aedil (vysoký řím. úředník) 30, 33, 218 amulet 102, 161, 167, 171 Angeronalia (feriae bohyně Angerony) 135 apex (pokrývka hlavy flaminů) 31, 214 apokatastasis 70 Argeové 31, 176 archeologie, nálezy 16, 49n–53, 56, 93, 99, 129, 146, 153, 155n, 160, 175n architektura sakrální 98, 174, 182, 240 armilustrium 185 Arválští bratří viz specialisté, náboženští astrologie, astrologové 41, 193, 195nn, 223n, 234n, 246n, auguraculum (pozorovatelna augurů) 175 augurium salutis 222 augurové viz specialisté, náboženští augustales (lokální císařská kněžstva) 35, 205, 220, 234 Augustalia 204 auspicium (viz též pozorování letu ptáků) 15, 60, 180, 218, 222n autorita, náboženská viz též kompetence, náboženské 38, 59n, 237, 249 bakchanálie 39nn, 62, 201 básnictví 24, 47, 124, 186 bigae (dvojspřeží) 109 blesk 64, 80, 82, 85, 127, 163, 172 bohové/božstva — a morálka 22 — antropomorfie 70, 82, 125, 144 — atributy 76n, 85n, 88, 129 — distancování se od 82 — dotazování se 15

— individuální volba (viz též náboženství, soukromé) 22, 25, 28, 83, 196, 201, 209, 236, 241, 247, 249 — noví (viz též kulty, nové) 24n, 81 — osobní 65, 165, 241 — povinnosti vůči 16n, 29n, 37, 213 — představy o 15, 20n, 71, 80, 86n, 125, 146, 209, 232 — sochy viz kultovní sochy — třídy bohů bohové předků 25 domácí 45, 142 bohové spásy 94, 157 lokální 24, 28, 116, planetární 196, 223 — velký počet viz polyteismus — vlastnictví viz též consecratio, feriae 16, 74, 97, 180 — vůle 15, 70, 107, 151, 222 — zacházení s 63, 71, 144 bulla (ochranný amulet) 102, 161 cantores graeci 98 carmen/-ina 122, 224 cella (vnitřek chrámu) 180nn cena recta (hostina) 144 cenzor (vysoký úředník) viz též úředníci 34, 46, 59, 134 cestování 15, 45, 76, 162, 193 císař 34n, 38, 87, 96, 119, 127, 141, 152, 163, 174, 178, 183, 187n, 189, 195, 205, 210, 212, 218, 222, 229, 231n, 237–250 collegia viz též spolky 202n comitia (shromáždění) 56, 190, 193n — curiata 37 compita (svatyňky na rozcestích) 83 consecratio viz též právo pozemkové, dedikace, divinizace, sacer 64n, 180 constitutio Antoniniana (všeobecné občanské právo od r. 212 po Kr.) 43, 237

VĚCNÝ REJSTŘÍK

Consualia 192 corpus (tělo) 202 Corpus Hermeticum 128 cultus viz kult curatores regionum (správci městských čtvrtí) 178 čistota 104 čtení (v kultu) 105n, 234 daps („hodokvas“) 104, 139 dar 29, 57, 81, 92, 95n, 102, 122, 142–146, 149 –151, 182, 192, 204n — votivní 16, 22, 45, 76, 98, 142, 156 –164, 212 dědictví 37n, 169, 212 dedikace viz zasvěcení dějepisectví 47, 60, 63, 112, 131nn, 215 — křesânské 132 dělba práce, náboženská 32, 210n démoni 25, 169, 249 děti 18, 20, 23, 31, 102, 105, 140, 162, 202, 210, 224, 228 deus praesens, císař jako 232 devotio (sebeobětování) 117, 165 dies aegyptiaci 193 dies atri 193, 196, 235 dies comitales 193n dies fasti 193n dies festi viz svátky 44 dies lustricus 224 dies natalis templi viz chrámové narozeniny 36 dies postriduani 193 diferenciace — podle pohlaví 19, 54, 82, 202, 217 — společnosti pod vlivem vnějších kontaktů 55, 59 dissignatores („pořadatelé pohřebních průvodů“) 228 divadlo 33, 44, 62, 64n, 107, 121, 218, 231, 240 divinace (věštění) viz též prodigia, znamení 70, 107, 127, 142, 173, 222, 246n divinizace (zbožštění) 70, 107, 127, 142, 173, 222, 246n

325 doba královská, římská 49, 51, 58, 111 dobytek (jako pracovní zvířata) viz též obě^ dogmatizace viz též křesânství, v antice 120 zvířata 71, 92n, 149, 156, 172 — domácí 93, 153n, 160n — obětní 29, 102, 107, 110n, 141n, 146, 148, 150 –153, 218 domi (území města Říma) 118, 179 dotek 99 drama viz též divadlo 62, 107, 121 duše světa/světová duše 70 duše viz též psýché 61, 69n, 128 dvanáctičlenný sbor k zakládání chrámů viz specialisté náboženští effatio (verbální definice prostoru) 180 ekpyrósis (cyklické vzplanutí světa) 70 epifanie 76, 78, 99, 104, 109 epiklésis 111 epikureismus viz filosofie epuloni viz specialisté, náboženští epulum (rituální hostina) viz též specialisté, náboženští 104, 147 Equirria 101 etnogeneze 51n Euhemerus 63, 126 expanze Říma 43, 59, 178 export náboženství 43, 45 fasti 185nn, 196, — Antiates 186 ferculum (nosítka) 100 feriae 64, 98, 185, 187nn,197, 212 — indictivae 190 — latinae 148, 178 — stativae 190 feriale (kalendář svátků) 36 fermentum 116 fides 22, 60 filosofie 16, 19, 46, 63, 66, 71, 119, 125 –128, 131n, 136, 205, 223, 232, 234, 238 — epikureismus 47, 63, 69n, 127 — novoplatonismus 127 — novopythagoreismus 128

326 — stoa 69n, 109, 127, 223 financování náboženství viz též obět, ekonomie; sportulae 29, 32, 35n, 44, 60, 177, 218, 244 Fontinalia 185 gens (rod) 21, 55, 59, 241, 244 gesta 79, 92n, 98nn, 105, 115, 117, 136, 180 gladiátoři 44, 101 háj 74, 139, 142, 174nn, 182, 185, 226 –228 helenizace viz vlivy, řecké 51, 61nn, 65, 243 hereditas sine sacris (dědictví bez závazků) 38 hermetismus 128 héróové 25, 62, 73, 129 historizace náboženství 63 holokaust 102, 144 homo novus 33 honos (čestný úřad) 211 hostina 34, 52, 73, 95, 102, 104, 118, 139 –149, 153, 191n, 203nn, 216, 225 hranice, sakrální 28, 101, 118, 172–179 hrob viz též pohřeb, kult mrtvých – předměty, hrobové 17, 26nn, 34, 47, 50 –57, 64, 72n, 86, 132, 144, 157, 169, 175, 217, 225, 240 hry (ludi) 27, 30, 35, 44, 185, 188, 242, 244 — stoletní 47, 122, 183, 246 — v cirku 27, 83, 101, 185 hřích 22 hudba viz též hymnus 94, 98, 100, 105 hymnus 11, 13, 24, 70, 98, 105, 121 chléb 89, 109n, 116n, 205, 216 chór 105 chrám viz též cella, sacrarium 11, 14, 16, 18, 21nn, 25, 27, 30, 42, 56nn, 60, 62, 64n, 72nn, 76 – 88, 96 –100, 104n 107, 112, 124, 129, 134n, 142–147, 155n, 159n, 164n, 174n, 177, 180nn, 187, 190, 207, 213n, 229, 231, 236, 240, 241, 243, 245nn

VĚCNÝ REJSTŘÍK

— hlídač 23 — stavba chrámu 23, 30, 35n, 57n, 154 — vykrádání 22 — založení 49, 65, 134, 165, 189, 197 — zasvěcení 36, 99, 192n immolatio (posypání solí) viz též mola salsa 116 infrastruktura, náboženská 1452, 147, 174, 228, 240 inkubace 165 inovace 35n, 61, 241 intermundia 69 ius divinum 132 ius pontificale 132 ius publice epulandi 147 ius publicum 132 jednání – náboženské 14, 18, 20 –23, 35, 46n, 50, 71, 88 –118 jméno 15, 48, 72, 81, 126, 134nn, 157, 166n, 171, 185, 188, 206, 208, 224, 226, 236n — osobní 37 — rodové 37 — tajné 134nn — vlastní 72, 79, 237 kalendář viz též dies 26, 28, 45, 47, 64, 98, 114n, 134, 178, 183 –197, 218, 239, 240, 243, 246 — lunární 28 — nundinae 185, 194n, 235 — nundinální týden 194, 235 — orientační dny (kalendy, nony, idy) 190 –195 — písmena označující nundinae 185 — planetární týden 195nn — svátků 26, 44n — tubilustrium 187, 190, 192n kapitolská trojice 43, 80 katechumenát 19 kletba 167–171, 201 — prokletí sebe sama 104, 113 kněží viz specialisté, náboženští kněžstva/kněžské sbory (sacerdotes publici) viz též specialisté, náboženští, sacerdotes publici, spolky

VĚCNÝ REJSTŘÍK

— v municipiích 23, 27, 29, 30n, 39, 43, 47, 51, 58n, 64, 82, 101, 109, 112, 115, 133, 180, 183, 187, 203, 205, 210, 212n, 215, 219nn, 242, 244 koláč obětní 102, 140 kolonie řím. občanů 43n, 179, 218, 226 kompetence, náboženské 19, 39, 116, 210, 237, 243 komunikace s bohy 77, 98, 143, 165, 222 konsekrace viz consecratio konsenzus 33, 59, 79, 146 kontrola náboženská 18, 36, 38, 117, 121, 201, 215 konzul (nejvyšší úředník za republiky) viz též úředníci/magistráti 33, 35nn, 46, 48, 59, 79, 133, 152, 175158, 205, 211n kooptace 210, 212, 215 král Saturnálií 91 křesânství, v antice 22, 25, 28, 42, 87n, 116, 119, 193, 196, 206, 231n, 237nn, 245 — dogmatizace 28, 120 — pronásledování křesânů 16, 42n, 229, 241 — rituál 105, 120, 171, 190 — víra v démony (viz též astrologie) 25, 249 kult — anikonický 74, 100 — cizí 41n, — domácí 23, 32, 42, 196, 201 — léčebný 160, 165 — mrtvých 15, 34, 72, 118, 225 — nový viz též božstva, nová 34n, 175, 192, 236, 240 — rodový 34, 37, 58, 244 — rodinný 26, 201 — soukromý viz též sacra privata 27, 32, 34, 37n, 111, 139, 144, 152, 157, 159, 178, 186, 210 — soteriologické kulty (spásy) 21, 39, 106, 128, 201, 205, 228

327 — veřejný viz též sacra publica 11, 16, 18n, 26n, 29 –32, 34, 37n, 44, 58, 83, 98, 101, 104nn, 114, 125, 128, 145, 152, 154, 157, 163n, 177n, 201, 203, 210, 218, 222n, 228, 235, 243, 247 — panovníka viz též divinizace 205, 220 kultická socha viz též votivní dary 57, 62, 74 – 81, 99n, 104n, 129, 134, 143n, 180nn, — dotýkání se 99 — oblékání 104 kultura 13, 17n, 50 –52, 93, 99, 110n, 172nn, 194, 235 květiny 102, 142 lapis manalis (kámen v rituálu přivolávání deště) 100 látka (hýlé) 70 laudatio funebris (pohřební řeč) 118 lectisternium („hoštění bohů“) 104, 147 lék/léčebný prostředek, léčení 91, 157, 159, 166n, 171 legenda viz mýtus lex collegii 189 lex coloniae Ursonensis 43n, 218 lex Domitia 61, 212 lex Fannia 195 lex Hortensia 194 lex Iulia 191 lex Ogulnia 51, 59, 203 lex templi 36 liberatio (zproštění nároků) 180, 182 libri sacerdotum 215 litatio (viz též zkoumání vnitřností) 141, 150n, 168 lituus (hůlka augurů) 99, 180 locus sacer viz též pozemkové právo, consecratio 29, 187 locus viz háj lof viz též cestování 15, 83, 96, 164 logos 17, 131 Lucaria 185 ludi viz hry stoletní, divadlo, hry v cirku lustratio agri 141 lustratio exercitus 101

328 lustratio urbis 101 luxus 34, 50, 55, 57, 74, 191, 195 magie 82, 166n, 169, 171, 224, 247 magistráti viz též úředníci, vůdčí vrstva, aedil, praetor, konzul, cenzor) 59, 79, 147, 214, 218, 222 — a kněží (sacerdotes) 182, 214 mantika viz též věštění, divinace 70, 223 Meditrinalia 185 mensa (stůl) 182, 224 militiae (právně oblast mimo město) 179 mladiství viz též rodina, děti 18, 109, 148, 219 moc 14, 33, 36, 79, 82n, 179, 246, 248n modlitba 11n, 18n, 21n, 76, 91, 95n, 104n, 142, 163, 169, 172, 222, 236 — postoj při 18, 105 mola salsa (směs mouky a obilí) 116, 144 monoteismus viz též polyteismus 23, 25, 231n, 249 monumentalizace 56n, 174 morálka 22, 41, 126, 224 mos maiorum (zvyky předků, tradice) 80, 136 mouka viz též obě^, obě^ potravin 90 munus (gladiátorské hry) 44, 101 mutationes (typ hostiny) 146 mýtus, mytologie 56, 72, 117, 129 –133, 136, 239 náboženství — difuzní 18 — intelektuálů 128, 234 — klasifikace cizích 42 — knihy 107, 245 — kritika 63, 125n, 131, 164 — legitimita 14 — lokální 24, 27n, 45, 62, 70, 88, 116, 129, 177, 233 — mladých 89 — náklady viz též financování 29, 34, 144 — organizované 18 — jako pojem 14 — polis 25, 27–29

VĚCNÝ REJSTŘÍK

— politika 46, 241 — městské 19, 32, 57, 114, 201–209 — soukromé viz též bohové, osobní volba, sacra privata 27, 32, 37n, 147 — státní 27, 147, 229 — učení se 18, 31, 83, 111 — veřejné viz též sacra publica 27, 34 — vyučování 18n nápisy 22, 46n, 49, 72, 75, 157, 159, 162, 164n, 171, 186, 189, 192, 196, 206, 208n, 216n, 234 –237, 240, 242n narození 226 nauka/učení viz též teologie 18nn, 71, 88, 120n, 125, 147 nekromantie (dotazování se duchů zemřelých) 128 nemoc 22, 158nn, 164 –167, 171, 247 nobilita viz též vůdčí vrstva 33, 79, 224 novoplatonismus viz filosofie novopythagoreismus viz filosofie numinosum 14 nundinae (trhové dny) 185, 194n, 235 obě^ viz též daps, úlitba 15n, 21, 23, 26, 29n, 49, 53, 74, 82, 97, 102, 104, 109n, 114, 116n, 126, 139 –157, 159, 163n, 176, 188, 190, 210, 218, 222, 237 — býka 109, 141, 152 — děkovná 22, 162 — ekonomie viz též financování náboženství 152 — funkce oběti 151 — hovězího dobytka 145, 152n, 165 — kadidla 14n, 102, 142 — koně viz Říjnový kůň 110, 115 — kritika 104, 125 — medvěda 93 — mince 226 — místo 97, 153 — mrtvým 247 — náhradní 176 — nekrvavá viz též obě^ potravin, kadidla, vína 102n, 142, 144, 187, 229

VĚCNÝ REJSTŘÍK

— -ní nůž (culter) 145 — ovce 111, 141n, 152, 154, 190, 215 — potravin viz též mouka 72, 104, 142n, 179, 182 — prasete/vepře 140nn, 149, 152, 154, 190 — pravidla 110, 141, 148, 150, 152nn — přípravná 144 — provádění 139, 142, 163, 203, 246 — sebeobětování 117n, 165 — skopce 194 — smírná 83, 141 — systém dvojí 143n, 146, 149 — účast na -i 16, 104, 139n, 145, 148n, 151 — uvnitř chrámu 104, 144 — vína viz úlitba — votivní, votiva 21 — zákaz 246n — zvířecí 90, 92, 96, 102, 104, 107, 150, 246 obětní podvod Prométheův 148 obnuntiatio (námitka augurů) 60 oděv 31, 96n, 148, 192 oltář 14nn, 31, 36, 53, 74, 97n, 102, 103, 105, 142–145, 148, 154, 157, 162, 174, 177, 180, 185, 226, 233, 247 Opalia (svátky bohyně Ops) 185 orfismus 21, 26, 106, 201, 225 orgie 39, 41 ortodoxie (pravověrnost) 88 ortopraxe (správné jednání) 88 ostentace 99n osud 70, 74, 222, 246 otroci 19, 23, 27, 34, 38, 109, 149, 157, 177, 187, 191, 201n, 206n, 210, 214, 218, 227n, 232n panteon viz též polyteismus 24n, 28, 43, 45, 80, 162 pater familias viz též rodina, děti 59, 210 patera (miska na úlitby) viz též úlitba 102n, 143, 145 patroni 24, 55, 205, 208n, 237n

329 pax deorum 82, 132 penetralia sacrificia (obě^ uvnitř chrámu) 104 piaculum 83 písemné zachycení viz tradice, písemná píseň viz carmen, hymnus plodnost 99, 176 pneuma 70 pohanství 229, 231, 249 pohřeb viz též hrob 53n, 71, 106, 118, 173, 175, 203, 225 –228 pokládání základního kamene 35 pokleknutí 105 polis (antická obec) 26n, 29, 62, 114 politizace 51, 59 – 61, 133 polyteismus viz též panteon 23nn, 38, 45, 70, 77, 79, 83 – 87, 89, 116, 130, 232, 235, 237 pomerium 176, 179 pompa circensis (průvod k cirku) 83, 99 pompa imaginum (obrazy předků v pohřebním průvodu) 118 Poplifugia 185 porta triumphalis 118, 176 Portunalia 185 postularia fulgura (blesky) 82 posvátno 14, 16, 147, 210 potírání olejem 76, 104 pozorování letu ptáků viz též auspicium 15, 78, 127, 215, 218 praetor (vysoký řím. úředník) viz též úředníci 33, 41, 79, 222 právo 41, 44, 112nn, 132, 134, 179, 187, 191, 222 — dědické 37 — hlasovací 27, 33 — občanské 22, 33, 43, 147, 178, 237 — pozemkové 17, 39, 179n, 215 — sakrální 132, 215 prestiž 33, 79, 86, 128, 147, 154, 178, 223 prodigia (veřejná znamení) viz též divinace, znamení profanare 140 profanus 16

330 proklínací tabulky 167, 171 proměna v město 56 primitivistický pohled na řím. náboženství 82 propuštěnec 86, 201, 203nn, 233 proroci 224 prosby 22, 92, 95, 105, 151, 162n, 166, 244 prostor 13, 27 — posvátný 36 — uspořádání 175n, 178, 180 — veřejný 27, 38, 56n, 175, 207 — vnímání 172 providentia (prozřetelnost) 70, 245 provincie 39, 43, 45, 79, 180, 217, 232n průvod 28, 60, 65, 84n, 91, 94 –101, 105, 107nn, 118, 139, 141, 144, 164, 175nn, 228 předci viz též pompa imaginum, kult, kult mrtvých 22, 25, 33n, 36, 54, 73, 80, 118, 133, 136, 146 přemýšlení o náboženství viz též učení/nauka, teologie 119, 136 přísaha 22, 40, 102, 113, 238 příslušnost ke kultům viz spolky psýché 70 pulvinaria viz též chrám religio 17 religio licita 42 religiosus 17, 179, 210 res publica 33, 35, 79, 118 rituál zakládání města 101 rituály viz též kult, sacra — doprovodné 140 — fiktivní 111, 179 — komplexní 107, 109, 140, 142, 246 — krizové 71, 104, 117, 163 — očišôvací — ochranné 224 — pohřební viz pohřeb, kult — pojem 89 – 93 — přístupový 206 — rutinní 190, 215 — sémantika 109, 114 –116 — syntax 110, 114 –116

VĚCNÝ REJSTŘÍK

— výjimečné 122 — výklady 89 – 91, 93, 109 –114 — vyznačování 96n, 101, 176, 247 — zákaz cizích 41 — základní formy 98 –107 ritus graecus 42, 97 ritus patrius (romanus) 42, 97 rodina viz též děti, kult 20, 22n, 30, 34, 37, 54, 59n, 73, 83, 79, 117, 187, 212, 244 ruce 91, 99, 103nn, 149, 172 řeč nad zemřelým viz laudatio funebris řečníci 19, 128, 231 Řekové viz též vlivy, řecké, Řecko 55, 97, 131, 156, 173 Říjnový kůň 109, 115n sacellum (kultovní zařízení) 64, 174, 176, 181n sacer viz též consecratio 16, 29, 147, 179, 181 sacerdotes publici viz též kněžstva 34, 206, 211–214, 249 sacra 29, 32, 38, 44, 132n — familiaria 37 — gentilicia 34 — peregrina 42 — privata viz též kult soukromý 32, 37, 64 — publica viz též kult veřejný 29n, 32nn, 36, 42, 64, 98, 132, 152, 218, 222 sacrarium 177 sacrosanctus (nedotknutelný) 16 sacrum Cereale 81 Salus publica 152 sanctus 16 Saturnalia 27, 91, 188 sbírky věšteb 39, 59, 223, 245 sekera (securis) 31, 145 senát 15, 30, 35 – 41, 46, 51, 56, 80, 96, 111, 113, 151n, 174, 180, 187n, 190nn, 215, 222, 231, 234, 242n Sibylliny knihy (libri Sybillini) 39, 59, 203, 215, 222n, 246 sodalitates („bratrstva“) 202, 244

VĚCNÝ REJSTŘÍK

soteriologie (nauka o spáse) 39, 128, 201, 228 soukromé zbožštění viz též divinizace, bohové osobní 25, 73, 87, 126, 225, 243 specialisté náboženští viz též kněžstva, spolky 19, 23, 54, 188n, 196, 210 –224, 245, 249 — Arválští bratří (fratres Arvales, kult bohyně Dea Dia) 47n, 101, 105, 133, 151, 175, 216, 219 –221, 242, 244 — augurové 36, 43, 47, 59n, 64, 99, 121, 127, 172, 175, 180n, 210nn, 215n, 218n, 222, 242, 247 — cantores graeci 98 — decemviri / quindecimviri sacris faciundis (viz též Sibylliny knihy) 39, 64, 203, 215, 219 — dissignatores 228 — duoviri sacris faciundis 59 — dvoučlenný sbor pro zakládání chrámů 36, 59 — epulones 219, 249 — Fetiales 112n, 219 — flamen divi Augusti 218 — flamines (minores / maiores, jednotliví kněží) 31, 133, 212, 214, 219n — flamen Dialis 190, 194, 214n, 219 — flamen Martialis 109, 133, 214, 216, 219 — flamen Quirinalis 133, 214, 219 — flamines maiores viz flamen Dialis / Martialis / Quirinalis — flaminica 194, 215, 219n — haruspices (etruští ohledávači vnitřností a vykladači blesků) 150, 210, 218, 220, 222n, 247 — kultovní hudebníci 96, 210 — Luperci 99, 101, 187, 219 — magistri 177, 208, 219 — ministri 148, 177, 210 — pontifices (právní specialisté) 64, 216, 219, 221 — pontifices minores (scriba pontificius) 219

331 — pontifex maximus (nejvyšší pontifik, volený doživotně) 37, 56, 59n, 65, 110, 177, 190, 212n, 215, 219, 242n — popa (pomocník při oběti) 141, 144n, 220 — přehled 219 –221 — puer patrimus et matrimus viz též děti 85 — quindecimviri viz decemviri sacris faciundis — regina sacrorum (manželka rex sacrorum) 190, 219 — rex sacrorum (král obětník) 56, 174, 190, 216, 219 — sacerdotes Cabenses 178, 220 — sacerdotes Suciniani 178, 220 — Saliové (Salii) 101, 133, 177, 219 — sodales Augustales (kult zbožštěného Augusta) 220, 244 — Tubicines 187, 219 — Vestales Albanae 178 — Vestálky (virgines Vestales) 29, 61, 116, 213n, 216, 219, 236, 249 — victimarii (obětní pomocníci) 148, 210 spolky viz též collegium, kněžstva 15, 21, 23, 26nn, 32, 38, 41, 43, 62, 201–206, — členství 196, 202, 204nn, 208n — financování 203n — hostina 204 — mladistvých 18 — organizace 149, 189n, 204, 206 — pojem 202 — právo 202nn, 206 — prostory 207 — řemeslníků 202 — velikost 202, 207 — zákonodárství 204, 206 sportulae 144n, 149 stát viz též polis, res publica, státní náboženství 26n, 29n, 33 stoa viz filosofie struppi (improvizované sochy bohů) 104

332 suffimenta (vykuřovadla) 115 sulcus primigenius (prvotní brázda) viz rituál zakládání města 101, 179 Suovetaurilia (obě^ vepře, ovce a býka) 141n, 152 superstitiosus 17 svatba 19, 34, 81n, 193, 214 svátek viz též rituály14n, 19, 26, 31, 28, 62, 64n, 94, 105nn, 114n, 212, 135, 142, 176nn, 185 –192, 197, 201, 229, 239, 242nn světelné efekty 99, 207 symbol 13, 18, 20, 24, 72, 80, 82, 87, 103, 142, 163, 177, 209 symbolický interakcionismus 90 škola viz též náboženství – učení se 18 tabellae defixionum viz proklínací tabulky Tabulae Iguvinae 47 tanec 18, 101, 106 technítai 62 templum 15, 36, 74, 180n, 207, 233 templum minus 181 tensa (kultovní vůz) 85 teologie viz též křesânství – dogmatizace, nauka, přemýšlení o náboženství 14, 19, 25, 71, 88, 115, 119 –125, 127, 132, 136, 186, 231, 243 theologia civilis 132, 136 tibia (dvojitá flétna) viz specialisté, Tibicen 98, 145 tímokracie 27 tóga 31, 97, 161, 191, 214 — toga praetexta 31, 161, 177 tradice 21nn, 49, 52, 57, 78, 83, 104, 115, 117, 128, 133n, 136, 171, 197, 229, 236, 238n — psaná viz nápis — ústní 20, 130, 133 tria genera theologiae 121, 133 tribun lidu 16, 36, 135, 194 tripudium (trojkrok) viz též tanec 101 triumf 60, 101, 107n, 118, 164, 175, 242

VĚCNÝ REJSTŘÍK

trójský mýtus 131 tutela viz též bohové – ochranní 15 uctívání předků viz kult mrtvých úlitba viz též patera, obě^ vína 14n, 53, 95, 102 umění 13, 62, 128n, 239, 245 univerzalizace 63, 128, 132, 136 urbanizace 45, 51, 56 urna ve tvaru chýše 52, 72 úředníci/úřady15, 213, 27, 33, 35, 39, 79, 99, 115, 118, 132, 134, 169, 177, 179, 187, 208, 210, 215, 218, 242n vacca honoraria (dobrovolné navýšení oběti) 111 válka 15, 17, 21, 24, 29, 42, 59 – 62, 112, 115, 131, 133, 151, 163, 177 — válečná kořist 29, 35, 60, 109, 163, 211 — vyhlášení 99, 111nn vates 219, 224, 247 vědění, náboženské 19n, 28, 249 věnec 31, 42, 97, 104, 108nn, 123, 142, 145, 165 veřejnost, pojem 32n věštba viz též divinace 39, 47, 59, 118, 158, 222n, 245 vici (městské části) 31, 83, 177, 243 Vinalia 185 vlastnictví viz bohové vlivy — cizí viz diferenciace 56, 61 — řecké 57, 62n, 65, 104, 125, 127 vojevůdce 15, 35, 60, 65, 79, 107nn, 114, 117n, 134, 145, 151, 154, 164n, 179 votivní dary viz též zaslíbení, úlitba 16, 22, 45, 76, 98, 142, 155 –164, 212 — v podobě částí těla 156, 158nn, 162 votum viz úlitba vůdčí vrstva viz též úředníci/magistráti 32–37, 79, 86, 132, 147, 188, 197, 222, 248 vůz viz tensa výklad 17, 20, 47, 56, 59, 79, 81n, 89nn, 93, 97nn, 109 –116, 120n,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

125nn, 130, 132, 147, 149, 152, 167, 169, 176, 186, 215, 218, 222, 224, 238, 249 — genetický 90 — světa 82 vyprávění o bozích viz mýtus vyvolávání bohů (evocatio) 134n, 165 vyznání 26, 244 zahalování hlavy (caput velatum) 31, 97, 103, 148, 156, zákony 40nn, 46, 59, 111, 122, 132, 190n, 196, 202nn, 206, 212, 218, 223, 226n, 246n — proti přepychu 34, 146, 195, zaslíbení viz též consecratio, devotio 21, 35, 160, 162–165, 201

333 závody vozů viz též hry v cirku 64, 101 zbožnost 15, 106, 139, 201 zbožštění viz divinizace zemědělství 24, 46, 93, 152, 189 zemřelí, uctívání viz kult mrtvých zkoumání vnitřností 107, 141, 144, 150, 210 znamení viz též prodigia 39, 42, 47, 60, 70, 82, 84, 127, 150n, 180, 216, 222 zpěváci viz též cantores graeci 18, 23, 98, 105 ženy viz též diferenciace, podle pohlaví 15, 19, 23, 31, 40, 54, 94n, 101, 104, 162, 170, 177, 187, 203 židovství, v antice 25, 28, 42, 91, 105, 187, 194nn, 205n, 209, 223, 235, 237n

334

B O H O V É A J E J I C H K U LT Y


Aesculapius (bůh lékařství) 35, 160 Aeternitas Augusti (císařova věčnost) 245 Afrodíté (bohyně lásky) 11, 24, 65, 76 Amor (láska) 12n, 84 Anúbis (stohlavý eg. bůh) 95 Apis (eg. bůh v podobě býka) 106 Apollón (bůh slunce, uzdravování, inspirace) 122, 124, 160, 189, 241 Arés (bůh války) 24 Artemis (bohyně lovu) 160 Asklépios (bůh lékařství) viz též Aesculapius 35, 160, 165, 204 Astarté (kult v Pyrgi) 57 Athéna viz též Minerva 80 Azazel (démon) 91 Bakchos (bůh vína) viz též Liber 84 Bellona (maloas. bohyně) 40, 112 Bona dea (dobrá bohyně) 157 Candelifera 81 Carmenta Postverta (bohyně porodu) 81 Carmenta Prorsa 81 Castor 79, 84, 231 Castores (Castor a Pollux) 79, 174 Ceres (bohyně země a obilí) 81, 84, 122, 125, 140, 160 Concordia (Svornost) 36, 81 Concordia Augusta 143, 231 Consus (božstvo sýpek?) 185 dea Alemona 81 dea Dia viz též Arválští bratří 175 Decima („desátá“) 81 deus Consevius 81 Deverra („Odvracečka“) 81 di coniugales (bohové manželství) 81 di manes (bohové zemřelých) 72 Diana (bohyně měsíce, žen) 81, 84, 122n, 160, 193

Dionýsos (syn Diův, bůh vína) 107 Dioskúrové (dvojčata, božští zachránci) 79 Diva Angerona 135n Divus Augustus (zbožštěný císař) 35 Eileithyia (bohyně porodu) 122 Felicitas (Štěstí) 189 Fides (Věrnost) 60, 124 Flora (bohyně květů) 136 Fluvionia 81 Foibos viz též Apollón 84, 122, 124 Fortuna (osud) 28, 100 Fortuna huiusce diei (Osud dnešního dne) 74 Fortuna Redux (šâstného návratu) 185 Genius (rodinné či místní božstvo) 152 Grácie 11n

103,

Hébé (šenkýřka olympských bohů) 12 Héfaistos (božský kovář) 57 Hercules (zbožštěný hérós) 34, 81, 86, 178, 239, 241 Hermés Trismegistos 129, 245 Honos („Čest“) 60, 81, 124 Hygieia 204 Ianus (bůh počátku s dvojí tváří) 81, 113, 140n Intercidona 81 Ísis (eg. bohyně) 41, 96, 99, 105nn, 159, 175, 205nn, 231n, 236, Iuno (bohyně nebes vedle Iova) 80, 85, 99, 140n, 152, 190 Iuno Lucina (bohyně měsíce a žen) 122, 175, 224n Iuno Moneta (varující) 231 Iuno Regina 189

335


Iuno Sospita (bohyně uzdravení z Lavinia) 178 Iuppiter (2.p. Iova, bůh nebes a politický bůh) 24, 57, 63n, 80, 85, 104, 109, 112, 125n, 133, 139nn, 148, 152, 175, 190, 214, 223, 241, 248 Iuppiter Dolichenus (maloas. bůh) 208, 234 Iuppiter Liberator („Osvoboditel“) 77 Iuppiter Optimus Maximus (nejvyšší polit. bůh Říma) 21, 77, 164n, 231 Iuppiter Poeninus 162 Iuppiter Sabazius (syrsko-maloas. bůh) 221 Iuppiter Stator (přiměl kolísající bitevní šiky k „zastavení“) 77, 189 Iuventas (Mládí) 11nn

Neptun (bůh moře) 83n, 187, 189 Nona („devátá) 81 nymfy (božstva pramenů) 144

Kabeirové 164 kapitolská trojice (viz též Iuno, Iuppiter, Minerva, Řím) 43, 80 Kybelé (maloas. bohyně) viz též Mater magna 42, 237, 245

Salus („Spása“, „Zdar“) 60 Sarápis 175 Saturnus (bůh sklizně) 58, 81, 174, 188, 196, 223 Sarápis (eg. bůh) 94, 175 Silvanus 209 Sol (Slunce) 223, 234n Summanus 63

Lar (domácí bůh) 142 Lar familiaris 103 Lares Compitales (bohové křižovatek) 177 Liber (bůh vína) viz též Bakchos 81, 187 Libitina 226, 228 Luna (měsíc) 122, 223 Mars (bůh války) 24, 84, 109, 133, 141n, 177, 189, 223, 240 Mater magna viz též Kybelé 35, 40, 146, 187, 203 Mater Matuta 187 Merkur (Mercurius, bůh obchodu, posel bohů) 11nn, 84, 86, 223 Minerva (součást kapit. trojice, bohyně řemeslníků) 80, 152 Minerva Medica („Lékařka“) 161 Mithra 99, 205 –209, 231n, 234n, 248 Múzy 94, 124

Osiris (manžel a bratr Isidy)

231

Patroklos (řec. hérós) 102 Pilumnus 81 Pollux 79, 84, 231 Portunus (bůh přístavů) 185 Providentia Augusti (císařská Prozřetelnost) 245 Quirinus

133

Robigo (bůh obilné rzi) Roma 136, 231, 241

Tellus (bohyně země)

151

81, 122

Veiovis 34 Velká matka bohů viz Magna mater Venuše (bohyně lásky, pramáti Iuliů) 11nn, 24, 65, 84, 122, 223, 231, 241 Venus Genetrix 65 Venus Victrix 65 Vesta (bohyně domácího krbu) 15, 139, 174, 187 Victoria („Vítězství“) 15, 60, 84 Victoria Augusti (Vítězství císaře) Virtus (Ctnost) 81, 124 Volcanus (bůh ohně) 56n, 174, 187 Zeus (2.p. Dia, řecký bůh nebes) viz též Iuppiter 24, 70, 126

336

REJSTŘÍK OSOBNÍCH JMEN


Aemilius Scaurus, M. (asi 163 –188 př. Kr., řím. konzul, cenzor) 30 Aeneas 122, 155 Alexandr Veliký (356 –323 př. Kr., makedonský král) 126 Ambrosius (Ambrož) z Milána (před r. 340 –397 po Kr., biskup) 15, 19, 231 Ammianus Marcellinus 49 Antonius, Marcus (82–30 př. Kr., řím., konzul a triumvir) 112 Apollónius (2. stol. po Kr., křes^. filosof v Římě) 120 Apollónios z Tyan (1. stol. po Kr., novopythagorejec, divotvůrce) 125 Apuleius z Madaury (asi 125 –170 po Kr., středoplatonik, spisovatel) 94, 100, 105, 170 Aristeidés (1. pol. 2. stol po Kr., křes^. apologeta) 119, Aristides, Publios Ailios (117–asi 180 po Kr., řec. rétor) 165 Athanasios (asi 295 –373 po Kr., biskup v Alexandrii, teolog) 120 Athénagorás z Athén (2. stol. po Kr., křes^. apologeta) 119, Augustinus (353 – 430 po Kr., rétor, biskup v Hippo Regius) 22, 28, 65, 87n Augustus (63 př. Kr.–14 po Kr., první řím. císař) viz též Divus Augustus 34, 83n, 112, 124, 152, 177, 191, 195, 224, 229, 241–244, 246

Cato Starší (314 –149 př. Kr., řím. konzul a cenzor) 19, 46, 83, 104, 139 –142, 144, 149n, 152, 166, 189, 210 Catullus (asi 86 –55 př. Kr., lat. básník) 47 Cicero, M. Tullius (106 – 43 př. Kr., řím. konzul, rétor, filosof) 30, 37, 46n, 63, 71, 85, 121, 127n, 191n, 211, 223, 233 Claudius 41 Claudius Caecus, Appius (4./3. stol. př. Kr., řím. cenzor) 34, 36, 38 Columella, Lucius Iunius Moderatus (1. stol. po Kr., lat. spisovatel) 189 Cornutus, Lucius Annaeus (1. stol. po Kr., řím. gramatik a filosof) 127

Brutus

Ennius (239 –169 př. Kr., lat. básník) 63, 126 Epiktétos (asi 55 –135 po Kr., stoický filosof žijící v Římě do vyhnání filosofů v r. 94) 109 Epikúros (341–270 př. Kr., řec. filosof) 69

131

Caesar, C. Iulius (100 – 44 př. Kr., řím. doživotní diktátor) 34, 41, 43, 49, 51, 65, 110, 115, 152, 185, 214, 229, 241nn Cassius Dio (asi 155 –235 po Kr., řím. konzul, řecký historik) 47n,

Decius Mus, Publius (tři stejnojmenní řím. politici/činní v armádě ve 4./3. stol př. Kr.) 117 Decius 16, 42, 237 Démokritos (asi 460 –570 př. Kr., řec. filosof, pův. z Abdér) Diagorás z Mélu (konec 5. stol. př. Kr., básník) 164 Diocletianus (asi 230 –313 po Kr., řím. císař 284 –305) 241 Dionýsos z Halikarnássu (asi 60 –po r. 7 př. Kr., řecký literát žijící v Římě) 49n Donatus, Aelius (asi 310 –380 po Kr., lat. gramatik a rétor) 135


Euhémeros z Messény (4./3. stol př. Kr., autor fiktivního cestopisu) 126 Fabius Pictor (2. stol. př. Kr., řím. starožitník) 63, 81 Festus, Sextus Pompeius (2. stol. po Kr., lat. gramatik) 176, 245 Filón Alexandrijský (1. stol. po Kr., židovský filosof) 206, 232 Gelasius (řím. biskup v l. 492– 496 po Kr.) 176 Gellius, Aulus (2. stol. po Kr., spisovatel) 21, 193 Héródiános (asi 180 –250 po Kr., řec. historik) 47 Hésiodos (pozdní 8. stol. př. Kr., řec. básník) 131 Hieronymus 240 Hippolytos (2./3. stol. po Kr., řím. teolog) 120 Homér (8. stol. př. Kr., řecký básník) 24, 102 Horatius (65 – 8 př. Kr., lat. a básník) 12n, 47, 84, 193, 224, 244 Chrýsippos (asi 280 –206 př. Kr., stoický filosof) 69 Iuliové (řím. rod) 34 Iulianus (331–363 po Kr., řím. císař od r. 355) 229 Iústínos (Justin, asi 100 –165 po Kr., křes^. apologeta) 119n Iuvenalis (asi 55 –130 po Kr., řím. satirik) 159, 175 Kelsos 245 Kleanthés z Assu (asi 330 –230 př. Kr., řecký stoik) 69n Kleopatra (69 –30 př. Kr., poslední královna Egypta) 112, Konstantin (asi 280 –337 po Kr., řím.

337 císař od r. 306, od r. 312 se přiklání ke Kristu) 195, 229, 241, 246 Lactantius (asi 250 –325, lat. křes^. apologeta) 83 Lavinia (královská dcera) 155 Libanios (řečník) 171 Livius, Titus (asi 59 př. Kr.–17 po Kr., lat. historik) 21, 49n, 111n, 114 Livius Andronicus (3. stol. př. Kr., lat. básník) 62 Lucilius (2. stol. př. Kr., lat. satirik) 77 Lucretius (asi 96 –53 př. Kr., lat. básník a epikurejec) 63, 69 Lucullus, Lucius Licinius (117–56 př. Kr., řím. konzul) 182 Lúkiános (asi 120 –po r. 180 po Kr., syrský satirik píšící řecky) 104, 245 Macrobius (poč. 5. stol po Kr., lat. novoplatonik) 134n, 245 Marcellina (pol. 2. stol. po Kr., křes^. učitelka v Římě) 120 Marcus Aurelius (120 –180 po Kr., řím. císař od r. 161) 127 Marcius (konec? 3. stol. př. Kr., řím. prorok?) 224 Markión (1. pol. 2. stol. po Kr., řím. rejdař a křes^. teolog) 120, 238 Marius, Gaius (asi 158 – 86 př. Kr., řím. konzul) 65 Martha (2./1. stol. př. Kr., syrská věštkyně) 65 Martialis (asi 40 –103 po Kr., lat. básník) 146, 191 Minucius Felis (2./3. stol. po Kr., lat. křes^. apologeta) 120 Mithridatés VI. Veliký (asi 132– 66 př. Kr., král v Pontu) 29 Naevius, Gnaeus (3. stol př. Kr., lat. básník) 62 Nero (37– 68 po Kr., řím císař od r. 54) 34

338 Nigidius Figulis (asi 100 – 45 př. Kr., řím. praetor, novopythagorejec) 128 Numa Pompilius (druhý mytický král Říma) 29, 63, 106, 112, 131 Octavianus viz Augustus Orfeus (řecký mytický pěvec) 106 Ovidius (43 př. Kr.–17 po Kr., lat. básník) 83n, 149, 186 Pavel (asi 10 – 62 po Kr., křes^. učitel) 145, 160, 206 Paulus Diaconus (asi 720 – 800, mnich a historik) 245 Pinarii (řím. rod) 34 Plautus (asi 240 –184 př. Kr., lat. dramatik) 140, 191 Plinius Starší (asi 23 –79 po Kr., řím. vojevůdce a spisovatel) 30, 109, 135, 169 Plinius Mladší (asi 61–112 po Kr., řím. konzul a literát) 210 Polemius Silvius (448 po Kr., autor lat. kalendáře) 193 Polybios (asi 200 –120 př. Kr., historik žijící v Římě) 46 Pompeius Magnus, Sextus (106 – 48 př. Kr., řím. konzul) 30, 65, 135, 185, 241 Porfýrios 234 Potitii (řím. rod) 34 Prométheus (mytický zakladatel kultu) 130, 148 Propertius (2. pol 1. stol. př. Kr., lat. básník) 21, 47, 116 Prudentius (asi 348 – 405 po Kr., lat. básník a křes^. teologie) 99 Pyrrhos 131 Pýthagorás (6. stol před. Kr., řec. filosof žijící v již. Itálii) 128 Remus (bratr mytického zakladatele města Romula) 17, 176 Rhodon (2. pol. 2. stol. po Kr., křes^. teolog v Římě) 120


Romulus (mytický první král Říma) 56, 131, 176, 187

17,

Scipio Africanus, Publius Cornelius (asi 235 –183 př. Kr., řím. konzul) 21 Scipio Asiagenus, Lucius Cornelius (190 př. Kr. řím. konzul) 133 Servius (asi 370 –po r. 410 po Kr., lat. gramatik, komentátor Vergilia) 135, 163 Sisenna, Lucius Cornelius (asi 118 – 67 př. Kr., řím. praetor, historik) 69 Solinus (3. stol. po Kr., lat. spisovatel) 135 Statius (2. pol. 1. stol. po Kr., lat. básník) 19 Suetonius (asi 70 –130 po Kr., vedoucí císařský tajemník, životopisec) 47, 83, 191, 195, 245 Sulla, Lucius Cornelius (138 –78 př. Kr., řím. diktátor) 29, 65 Tacitus, Cornelius (asi 56 –po r. 118 po Kr., řím konzul, historik) 47 Tarquinius Superbus 131 Tertullianus (asi 160 –po r. 220 po Kr., severoafr. právník a křes^. lat. teolog) 42, 190, 234 Theodotos, (konec 2. stol. po Kr., křes^. teolog v Římě) 120 Tibullus (kol. 50 –17 po Kr., lat. básník) 47 Tímaios z Tauromenia (kolem 350 –250 po Kr., řecký historik v Athénách) 110 Tullus Hostilius (třetí mytický král Říma) 112, 131 Valentínos (pol. 2. stol. po Kr., v Římě působící řec. básník a křes^. teolog) 120 Valerius Soranus, Lucius (asi 130 – 82 př. Kr., řím. tribun lidu, starožitník) 135 Varro, Marcus Terentius (116 –27 př. Kr., řím. praetor a učenec) 63nn, 74,


81n, 124n, 134, 136, 176, 182, 245 Vergilius (70 –19 př. Kr., lat. básník) 81, 132, 134n, 163, 240, 245 Verrius Flaccus (1. stol. př./po Kr., vychovatel a lat. gramatik) 182, 245

339 Vitruvius (1. stol. př. Kr., řím. architekt) 175 Zénón z Kitia (asi 333 –262 př. Kr., řec. filosof, zakladatel stoy) 69

340

REJSTŘÍK MÍSTNÍCH NÁZVŮ


Ischia 55 Itálie 39, 41, 43, 51n, 55, 57, 61n, 129, 131, 178, 216 Itálie jižní 19 Italikové 57, 156

Abdéra 91 Afrika 38, 170, 173, 232 Afrika severní 61 Albské pohoří 55, 149, 175, 178 — Iovův chrám 175 Alexandrie 120, 185 Alpy 52 Antinoopolis 168 Antiochie 171, 248 Athény 91, 154, 201 Asie 38

Jaderské moře

Kampánie 39, 62, 156 Kartáginci 57 Kartágo 21, 28, 171 Kelti 49 Kenchreje 105 Knídos 11 Kypr 11n

Berlín 53 Bovillae 34, 244 Colonia Iulia Genetiva Ursonensis 217 Egypt 71, 77, 149, 168 Efez 160 Efýra 100 Eleusína 99 Emesa 236 Etrurie 156, 190 Etruskové 63, 222

43n, Latinové 51 Latium 39, 52, 54n, 57, 59, 124, 156, 178, 195 Lavinium 155, 160, 178 Magna Graecia 39, 55 Malá Asie 131 Mons Albanus viz Albské pohoří Neapol 19, 62 Německo, 49, 78, 88

Foiničané, 57 Francie 130

Oskové 62 Osteria dell’Ossa Ostia 144, 207

Galie 42, 181 Germáni 49 Germánie 38 Gravisca 57 Gubbio 47 Hispania Baetica Hispánie 115

52

43

Illyrie 232 Imperium Romanum

54n

Pafos 11 Pithekúsa 55 Pompeje 103, 202 Ponte di Nona 161 Praeneste 100, 178, 182 Přední východ 61, 143, 149 Puteoli 226 Pyrgi 57

341


Řecko viz též vlivy řecké 21, 23n, 77, 92, 106, 117, 148, 153n, 156 Řím 12, 15nn, 19, 24n, 28, 30n, 34n, 38n, 41nn, 45, 49, 51, 54 –57, 59nn, 79, 105nn, 112, 118, 120, 124, 129, 134, 155, 161, 164, 173, 175, 178n, 190, 195, 202, 207, 213, 216n, 226, 229, 231, 233n, 238n, 241, 244 — Ara maxima viz též Hercules — Atrium Vestae 213, 231 — Aventin 58, 124, 208 — Colosseum 162, 231 — Circus Maximus 176 — Esquilin 161, 226 — forum Boarium 28, 57, 129 — forum Romanum 51, 53, 56, 115n, 141, 174 — chrám kapitolské trojice 57, 80 — Iovův chrám 58 — Kapitol (viz též chrám kapitolské trojice) 21, 58, 80, 105, 107, 164n, 175n, 190 — kurie (zasedání senátu) 174, 231 — lacus Curtius 174 — lapis niger 56n, 174 — lucus Libitinae 175 — Lupercal 176 — Martovo pole 58, 107, 175, 231 — Meta sudans 162 — mundus (kultovní jáma) 179

— Palatin 51, 55nn, 124, 175nn, 179, 214, 241 — Pantheon 174, 241 — Quirinal 55n, 177 — regia 56, 115, 174, 177, 190, 194 — San Omobono 57, 154 — San Stefano Rotondo 207, 233 — Tiber, 57n, 129, 132, 158, 160, 173, 175n — villa Lucullova 182 — Volcanal 56n Sabinové 63 Samothráké 164 Sicílie 39 Středomoří 38n, 45, 57, 129, 132, 186, 194, 223 Sybaris 57 Sýrie 232 Španělsko viz též Hispánie 232 Tarent 57 Tiberias 223 Trastevere 236 Trója 110 Tusculum 178 Urso viz Colonia Iulia Veje 156 Velké Řecko viz Magna Graecia

EDICE SVĚTOVÁ NÁBOŽENSTVÍ

J Ö RG RÜ P K E NÁB O Ž E N STVÍ Ř Í MA N Ů Z německého originálu Die Religion der Römer, vydaného v r. 2001 nakladatelstvím C. H. Beck München, přeložil David Sanetrník. Typografie Zbyněk Kočvar. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2007 jako svou 768. publikaci Odpovědná redaktorka Radka Fialová. Vydání první. AA 14,48. Stran 344 Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 348 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978 -80 -7021-807- 5

JÖRG RÜPKE NÁBOŽENSTVÍ ŘÍMANŮ

Recommend Documents