Josef Matěásko

Josef Matěásko -2010.

Vážený čtenáři,

předkládám písemné materiály posbírané po internetu a archivech, které jsou málo známé. Doplnil jsem je pro ilustraci portréty některých aktérů, rovněž získaných z internetových stránek. Na závěr jsem si dovolil zveřejnit svůj názor na dobu heydrichiády v Opatovicích nad Labem po provedené analýze některých faktů. Tato analýza mě přesvědčila, že „krabička zápalek pro Ležácký požár“ mohla pocházet z Opatovic !? Proto jsem tento soubor nazval, že asi CESTA DO LEŽÁKÚ VEDLA Z OPATOVIC. Josef Matěásko

Pannwitzova zpráva, která nebyla v Česku dosud publikována, vyvrací mnohé mýty o tom, jak se Češi chovali za nacistické okupace. A nacista Pannwitz v ní bezděčně vyjadřuje obdiv ženám, které pomáhaly parašutistům. Heinz Pannwitz vedl skupinu odborníků proti sovětské špionážní síti, která měla agenty po celé Evropě, nejenom ve Francii. Pannwitz byl na konci války zatčen francouzskou policií. Na vlastní žádost byl předán do SSSR, kde chtěl, podle vlastního záznamu (záznam byl zveřejněn ve studii DEPEŠE NA PŘÁNÍ JINDRY, 1987), pokračovat v desinformační hře a protihře, ve snaze posílit, v zájmu budoucího Německa, nedůvěru sovětských orgánů vůči západním válečným spojencům. Prožil si své v moskevské Ljublance a v sibiřském gulagu. Vrátil se do Západního Německa v r. 1965. Zemřel v r. 1975 Konrad Adenauer v r. 1955 vyjednal s Moskvou repatriaci všech Němců, zadržovaných či vězněných v SSSR. Ze sibiřského tábora ve Vorkutě se vrátil do Německa i Pannwitz. Stanislav František Berton, narozený jako Stanislav František Brzobohatý, (* 2. března 1924 Brno) je český exilový vydavatel, historik, editor, básník, překladatel a ochotník. Maturoval v roce 1943 v Brně. Počátkem října 1947 odjel do Velké Británie a v březnu 1948 ve stejné zemi požádal o politický azyl. Roku 1957 si oficiálně nechal změnit příjmení na Berton. V roce 1964 se s rodinou přestěhoval do australského Sydney. Dnes žije v australském Coolum Beach. 2

Záznam o atentátu na Heydricha - složka Prag betreffend Heinz Pannwitz

1

Předmluva Stanislava Bertona k překladu ekladu záznamu Heinze Pannwitze o 2 atentátu na Heydricha Koncern roku 1977 jsem obdržel paměti ěti generála Františka Moravce nazvané „Špion, jemuž nevěřili" a „Pláč koruny české" od prof. dr. Václava Černého, erného, vydané českým nakladatelstvím 68 Publishers, Inc. v Kanadě. Kanad Při čtení obou knih mně nemohl ujít velký po počet nepřesností esností o atentátu na zastupujícího, ale ve skutečnosti úřadujícího, říšského íšského protektora v Čechách a na Moravě,, generála policie a SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Zejména v díle generála Moravce, šéfa čs. Generál zpravodajské skupiny během hem II. sv světové války v František Moravec Londýně,, který na rozkaz prezidenta Beneše atentát zorganizoval, jsem našel na první pohled tolik nepřesných nepř údajů, že jsem oprávněn n pochybovat, zda celé vzpomínky, které p připravila ke zveřejnění ní generálova dcera paní Hana Disherová, jsou z pera anebo podle diktátu jejího otce. Jde o nedbalost v přípravách ípravách rukopisu anebo o nepochopitelnou snahu zamlžit snadno prokazatelné okolnosti kolem atentátu? Co je pravda? Rozhodl jsem se prostudovat literaturu faktu. Přátelé, átelé, které jsem požádal o pomoc, mě m od úmyslu zrazovali s poukazem na to, že ze Sydney - a pouhou korespondencí - se historický průzkum pr dělat nedá. Proč ztrácet čas čas a peníze studiem senzačního incidentu, o kterém už všechno bylo dávno a do nejmenších podrobností napsáno? Bude to pouhé drolení starých písemností, slovíčkaření. ení. Nedal jsem se odradit. V roce 1977 obergruppenführer SS jsem samozřejmě netušil, že se mn mně podaří Reinhard Heydrich vypátrat autorům a historikům ům neznámé materiály, které je přinutí inutí podívat se na dosavadní díla znovu. Vždyť Vždy v mnoha případech spoléhali na výpovědi svědků, kteříí své vzpomínky zkreslili 1

Kriminální komisař gestapa, hauptsturmführer SS ,velel oddílům SS a gestapa, které útočily na parašutisty skryté v kostele sv. Cyrila a Metodě ěje. je. Vyšetřoval atentát na Heydricha. Heinz Pannwitz se dožil klidného důchodu. 2 Stanislav František Berton, narozený jako Stanislav František Brzobohatý, Brzobohatý (* 2. března 1924 Brno) je český exilový vydavatel, historik, editor, básník, přřekladatel ekladatel a ochotník 3

podle subjektivních potřeb nebo podle potřeb eb komunistického režimu. I hlavním zdrojem „zaručeně spolehlivých" informací o pražském atentátu byl muž, který ve hře e o život byl ochoten spolupracovat s gestapem. A také se Státní hezpečnosti. V poválečném Československu eskoslovensku bylo politické zákulisí atentátu tabu. Dr. Edvard Beneš, prezident republiky, nevěděl jak byla Kubišova akce a její následky posuzovány českým obyvatelstvem, ře ekl kl v první audiencí vedoucím činitelům domácího odboje do očí, čí, že o připravovaném útoku na Heydricha nevědě ěděl! Vůdce komunistů Klement Gottwald opěvoval voval v roce 1942 v moskevském rozhlase hrdinství parašutistů, parašutist po uchopení totální moci v únoru 1948 však KSČ KS nařídila úřední mlčení ení o akci, kterou uskute uskutečnili bojovníci vycvičení ení ve Velké Británii. Na po počátku Dr.Edvard Beneš 50. let uvažoval sovětský tský diktátor J. V. Stalin o vpádu do západní Evropy. Z hlediska kremelské strategie bylo nutno likvidovat v zázemí všechny nespolehlivé vojáky a odbojáře, ře, kte kteří nabyli praktické zkušenosti v boji proti nacistům. m. Vojáci ze Západu, nekomunisté, byli na základě falešných obvinění ní odsouzeni k mnohaletým žalářům. Jakýsi František Ťopek opek dokonce obvinil parašutisty, jimž říká íká podle nacistické terminologie „padákoví agenti“, že prý nebojovali proti hitlerovcům, m, ale jenom pro návrat kapitalistického systému do Československa. Průkopnická práce o atentátu na R. Heydricha (J. Drejs: Za Heydrichem stín), vyšla však již v roce 1947. Další stěžejní žejní dílo vydal roku 1963 Miroslav Ivanov. V knize Nejen černé erné uniformy zaznamenal výpovědi pamětníků. kteříí v roce 1942 pomáhali parašutistů parašutistům a měli štěstí, že v údobí zostřeného teroru po Heydrichově smrti nebyli vypátráni nebo zrazeni. Po prostudováni Ivanovovy publikace upozornil parašutista kpt. Oldřich Pelc, člen len skupiny POTASH, který žil v Sydney, na monology profesora chemie, tj. Ladislava Vaňka, ka, vedoucího činitele domácí sokolské odbojové organizace, jehož krycí jméno znělo zně Jindra. Písemně jsem se spojil s dr. M. Ivanovem, od něhož hož jsem se v roce 1981 dověděl,l, že v Praze kolovala mezi historiky fáma o snaze L. Vaňka ka navázat kontakt s bývalým kriminálním radou Heinzem Pannwitzem, který byl od roku 1940 šéfem oddělení lení G/II pražského gestapa, které mělo na starosti atentáty, ilegálně držené zbran zbraně a sabotáže. Prof. Vaněkk prý požádal Pannwitze o pomoc p při psaní memoárů. To se mně zdálo neuvěřitelné. Požádal jsem přítele Hanse Fiedlera, německého meckého sociálního demokrata, spolupracovníka Seliger-Archivu ve Stuttgartu, aby zjistil, zda Pannwitz dosud žije. Přišla odpověď, že zemřel el v roce 1975, ale jeho vdova je naživu. Napsal jsem paní Pannwitzové a vysvětlil jí, proč pro 4

bychom ji rádi vyhledali. Při první návštěvě se můj přítel jen tak jakoby náhodou otázal, zda pro ni něco znamená jméno Jindra. Bez rozmýšlení odpověděla, že si na toto jméno dohře pamatuje. To bylo slibné znamení. Po několika měsících se uskutečnila další návštěva. Po značném váhání zapůjčila paní Hannah Pannwitzová H. Fiedlerovi spisy v desce Prag betreffend se slovy, že je první osobou, které povolila pořídit fotokopie. Vyslovila přitom obavu, zda nemáme v úmyslu zneužít záznamy k osobním útokům proti jejímu zesnulému manželovi. Oba jsme ji ujistili, že něco podobného nám ani nepřišlo na mysl. Z toho důvodu jsem se zdržel vyslovit ve svých poznámkách jakýkoliv posudek a odsudek o Panmvitzově činnosti v Praze. V materiálech Prag betreffend jsou dva záznamy o atentátu. První, bez data, má 11 stran. Pannwitz jej napsal 6 měsíců po návratu ze sovětského zajetí do Spolkové republiky Německo v lednu 1956. Druhý spis, jehož překlad chci veřejnosti přiblížit, má v originále 40 stran a je datován březnem 1959. Pannwitz musel tehdy spoléhat hlavně na svou paměť. Zveřejněné článk y a vzpomínky posoudil takto: „Po návratu ze zajetí jsem zjistil v několika mezitím vydaných knihách, že jejich autoři neměli žádné odborné znalosti, jejich líčení byla naprosto překroucená a nesouhlasila s výsledkem vyšetřování atentátu na Heydricha." V Pannwitzově knihovně se nalézal mimo jiné i německý překlad knihy Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka Bomba pro Heydricha, Praha 1963. Bývalý kriminální rada udělal na mnoha stránkách vlastnoruční poznámky: „Ha, ha! Omyl! Nesmysl!" Kdybych byl autorem Bomby pro Heydricha, propadl bych se studem. Pannwitz byl krátce po 27. květnu 1942 jmenován šéfem zvláštní komise pro vyšetření atentátu. On koncipoval dobře známou Závěrečnou zprávu (Abschlußbericht) o atentátu, uloženou v newyorském historickém ústavu YIVO (Institutefor Jewish Research). Byla napsána na psacím stroji s velkými písmeny pro Adolfa Hitlera, který měl špatný zrak. Pro neshody s nadřízenými v záležitosti prof. L. Vaňka - Jindry - požádal Pannwitz v září 1942 o přeložení na východní frontu. Na počátku roku 1943 - tvrdí, že proti své vůli - byl povolán do Berlína a krátce na to jmenován šéfem Adolf Hitler Zvláštní komise, která sledovala, potírala a do značné míry - od konce roku 1943 - kontrolovala činnost sovětské zpravodajské sítě v Evropě, tzv. Rudé kapely. Pannwitz řídil rádiové protihry s moskevskou centrálou. Počátkem května 1945 byl zatčen francouzskou vojenskou policií v Rakousku ve společnosti „Malého šéfa" Rudé kapely Viktora Sukolova, což bylo poslední z mnoha krycích jmen A. M. Gureviče (v Paříži vydal paměti Un certain monsieur Kent). Pannwitz byl na vlastní žádost v 5

červnu 1945 předán spolu s Gurevičem do Sovětského tského svazu. Jeho nepochopitelné rozhodnutí se stalo předmětem tem mnoha dohad dohadů. Naprostá většina německých vojáků se snažila dostat do zajetí západních spojenců. Pannwitz vysvětlil svůj počin in v nedatované vzpomínce o 15 stránkách, nadepsané Rote Kapelle. Tvrdí, že měl m v úmyslu rozehrát operaci PHOENIX - vrazit klín mezi válečné né spojence. Pannwitzova zpráva o atentátu obsahuje pro českého čtenáře řadu adu dosud neznámých detail detailů, například íklad o lidickém masakru. Nacistická propaganda tvrdila, že v Lidicích bylo 6 úkrytů úkryt pro parašutisty. V zmíněné pozůstalosti stalosti H. Pannwitze se nalézá opis Závěrečné zprávy s jeho vlastnoručními vlastnoru poznámkami. Zde škrtl u Lidic číslo íslo 6 a př připsal „jen d vě". " . Z další jeho poznámky vysvítá, že Jozef K.H.Frank Gabčík ík a Jan Kubiš (ANTHROPOID) se v Lidicích neskrývali. Odvlečení lidických žen a dětí a vyvraždění ní lidických muž mužů, stejně jako zapálení obce řídil ídil Horst Böhme, šéf všech nacistických policejních orgánů v protektorátu, nikoliv státní tajemník SS Gruppenführer Karl Hermann Frank. Bezesporu největším překvapením ekvapením jsou pasáže, v nichž Pannwitz popisuje vyjednávání s prof. L. Vaňkem, kterého zatkl počátkem čátkem zá září 1942. Vaněk - Jindra byl ochoten spolupracovat s gestapem. V monolozích profesora chemie (v knize M. Ivanova nejsou jména pamětníků uváděna), na), jsme spolu s kpt. Pelcem našli mnoho nepřesných nep údajů. Ty však nenaznačovaly, že by Jindra zradil své sokolské spoluodbojáře. První otřesné svědectví dectví jsem získal od bývalé ná náčelnice sokolských žen Marie Provazníkové (viz její pamětiti To byl Sokol). Pak následovaly další, o nichž se ještě zmíním v poznámkách. V zájmu pravdy a na radu JUDr. Jiřího ího Ludikara, v jehož vile v Hloubětíně očekával Vaněk -Jindra 27. května tna 1942 výsledek útoku na Heydricha, jsem poslal Pannwitzův spis L. Vaňkovi kovi do Prahy. Shodou okolností byl mým profesorem chemie v záříí 1941 v IV. reálném gymnáziu v Brně -Židenicích (před okupací v Křenové enové ulici). Slíbil nejprve podrobný rozklad a vysvětlení, tlení, ale po delší odmlce mně napsal: „S ohledem k mému vážnému onemocnění ní byl projeven seriózní zájem o odkoupení všeho mého materiálu z odboje, včetně literatury. A dále, asi vlivem Vaší rozsáhlé iniciativy, jsem dostal možnost k vydání pamětí. To obé předpokládá, abych si důležité věci ci nechal pro sebe." Což byla další z jeho mnoha lží. Vzdor „vážnému onemocnění" onemocn zorganizoval dlouhou debatu v kanceláři Českého eského svazu protifašistických bojovníků a přednášky v několika odbočkách kách Svazu, na nichž polemizoval s mými odhaleními. V Pardubicích ho představil p přítomným dnes již zesnulý PhDr. Zdeněkk Jelínek jako „živou legendu", 6

přesto, že mu byla známa Vaňkova zrada sokolských podzemních činitelů. Prof. L. Vaněk se pokusil zastavit zveřejnění Pannwitzova spisu. Pohrozil mně žalobou, poslal varovný leták Josefu Škvoreckému (68 Publishers, Inc.). Slíbil rozpoutat v domácím i zahraničním tisku kampaň proti „válečnému zločinci", jemuž v roce 1964 poslal nejméně tři dopisy a „herzliche Grüße" - srdečné pozdravy. Nedal jsem se zastrašit. Německý originál byl zveřejněn v č. 4/1985 mnichovského čtvrtletníku Vierteljahrhefte für Zeitgeschichte, vydávaným Ústavem pro soudobou historii (Institut für Zeitgeschichte). Autorský honorář obdržela paní H. Pannwitzová, honoráře za své poznámky jsem se vzdal ve prospěch německého Červeného kříže. Napsal jsem paní Pannwitzové, že jsem neměl zájem těžit z písemností jejího manžela. Český překlad jsem vydal v malém vlastním nákladu v roce 1986. Díky PhDr. Vilému Prečanovi se dostal tajnou cestou do Československa, kde koloval mezi historiky jako samizdat. Slovenský překlad byl předán potají v roce 1987 plk. Jiřímu Šolcovi, u příležitosti tryzny za padlé parašutisty v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Stanislav Brzobohatý - Berton Text Heinze Pannwitze:Co předcházelo Aktivní odpor českého národa na počátku II. světové války nebyl značný. S výjimkou demonstrace lidu 28. října 1939 na Václavském náměstí v Praze se podobné projevy odporu nevyskytovaly V sabotážích dopravy, zbrojního jiného průmyslu byl poměr těchto akcí z hlediska německých zájmů a vzhledem k velikosti země a počtu obyvatelstva sotva znatelný. Ale od 22. června 1941, tj. od počátku války se Sovětským svazem, se situace rázem změnila. Systematické sabotáže nabyly na významu, jejich počet vzrostl během několika týdnů. Referát gestapa pro sabotáže nemohl všechny případy včas vyřešit a musel se spokojit pouhým registrováním. Časem stoupl průměr těchto případů na 80 denně. Cíli se staly mosty, kolejnice, výhybky, opravárenské dílny, železniční transporty, tankové sklady, stožáry vysokého elektrického napětí, sklady obilí, dřeva a průmyslových součástek. Speciální sabotáže byly provedeny na tepelných a kotelních zařízeních ve zbrojním průmyslu. Tato činnost vážně ohrožovala celý válečný průmysl a to žádný stát nemůže ve válce tolerovat. K objasnění vzedmuté vlny sabotáží došlo zcela náhodou. Referát gestapa pro boj proti komunistické straně zatkl při pátrání po ilegálních skupinách osobu, jež předávala moderní sabotážní materiál. Ten zcela odborně vyráběli v českých továrnách členové ilegální komunistické strany. Až do počátku války se Sovětským svazem však o aktivní činnosti českých komunistů nebylo nic známo. Pakt Hitler - Stalin byl navzdory protektorátu, jistě na pokyn Moskvy, dodržován. Ale nyní se ilegální komunistická strana stala iniciátorem sabotáží proti Němcům. 7

Nadešel den „X", kdy komunisté, připraveni na možnost občanské čanské války, uposlechli rozkaz z Moskvy a zahájili sabotážní činnost. Německé mecké vedení protektorátu bylo nuceno zastavit tento nebezpečný vývoj. Tehdejší říšský protektor, diplomat staré školy svobodný pán von Neurath, nebyl vhodnou osobou, jež by zavedla zostřená ená zákonná nařízení. ízení. A tak byl poslán na „zdravotní dovolenou". Hitler pověřilil Heydricha, aby se ujal role zastupujícího říšského íšského protektora. Heydrich se uvedl v úřadu adu vyhlášením stanného práva (28. záříí 1941) a ustavením zvláštních stanných soudů (Standgerichte). Lidový soudní dvůrr (Volksgerichtshof) odsoudil k trestu smrti ministerského předsedu edsedu protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše a pražského primátora dr. Otakara Konstantin von Neurath Klapku za ilegální styky s čs. s. exilovou vládou a za nepřátelské jednání proti Německu. mecku. Rozsudek proti Eliášovi nebyl vykonán, protože se zjistilo, že přerušil styky s Londýnem asi půl p roku před odsouzením. Hitler nařídil ídil jeho popravu až po atentátu na Heydricha. Po uplynutí období stanného práva, které skončilo čilo 20. ledna 1942, jednal zastupující říšský íšský protektor se zástupci pr průmyslu, zemědělství a dělníků. Žádal je, aby český eský národ nepoškozoval německé válečné zájmy, protože pro Německo se jedná o bytí či č nebytí. Če eši ši nemusejí posílat vojáky na frontu a prolévat krev. Heydrich tvrdil, že je ochoten hovořit s Čechy o jejich potřebách ebách a požadavcích, ale byl také připraven zlomit jakýkoliv odpor. Skutečně zavedl různá ůzná sociální opatření, zvláště ve prospěch dělnictva, a to přineslo ineslo pozitivní výsledky, mimo jiné i fakt, že až do jara 1942 nebyly zaznamenány žádné sabotáže. Komunistická iniciativa byla zlomena, sabotáže nekomunistického odporu byly sotva znatelné. Není mi známo, jednalo- li se o náhodu, nebo zda-li si Benešova exilová vláda čii anglické vedení války povšimly, že v protektorátu panuje klid a že če eský ský národ nepomýšlí ani na povstání, ani na partyzánskou válku. Dne 4. října íjna 1941, tedy již krátce po příjezdu Heydricha, byl vysazen u Václav Morávek Čá áslavi slavi první parašutista (svob. asp. František Pavelka, operace PERCENTAGE). Měll navázat spojení s českým odbojovým hnutím, předat vysílačku ku a šifrovací materiál. 25. října byl zatčen pražskou gestapem spolu s odbojáři, na něž byl napojen. Před P odletem do Čech se s ním rozloučilil tehdejší ministr národní obrany v Benešově exilové vládě generál Ingr. Vysazením prvního parašutisty 8

začala nová éra zásahů ze Západu. Také Rusové se pozd později pokusili zasáhnout do akce svou Rudou kapelou. Čím ím klidnější však bylo české území, tím silnější jší aktivitu projevoval Západ. Na jaře 1942 bylo možno zaznamenat seskoky řady ady parašutistických skupin z Velké Británie, během času však byly téměř všechny zneškodněny. Provedení atentátu

Po vyhlášení protektorátu se dostala velká část část bývalých českých vojáků přes Polsko, později přes Maďarsko arsko a balkánské státy, p přes Alžír a také přes Káhiru a Cařihrad řihrad do Anglie. Po těchto chto cestách jsme tehdy řídili ř „uprchlíky" do české legie v Anglii. V jejich řadách si Angličané Angli vyhledávali ty nejspolehlivější ější a vycvi vycvičili je na parašutisty schopné provádět vojenské úkoly v protektorátu. Vybraní vojáci byli posláni do šestitýdenní školy v Cammus Darrah ve Skotsku, potom na povinný čtrnáctiden trnáctidenní výcvik v morseovce, v kartografii, v nauce o třaskavinách, t o používání jedů a bakterií a dostali instrukce o Jan Zelenka-Hajský boji zblízka. Po ukončení ení kursu absolvovali radiotelegrafisté týdenní výcvik v české eské vysílací stanici ve vile Fanny Newk ve Woldingu blízko Lond ýna. Po té šel takto vyškolený agent zpět zp ke své kmenové jednotce a čekal ekal na odlet do protektorátu. P Před vysazením byli ve sběrném středisku edisku ve vile Bellasis, 40 km jihovýchodně od Londýna. Nejčastějiji se odlétalo z letišt letiště u Bedfordu. Úkolem agentů bylo zřízení zpravodajské sítě,, špionáž, sabotáže. Byly připraveny dvě zvláštní akce - atentát na Heydricha a bombardování Škodových závodů v Plzni. 29. prosince 1941 byli u Plzně Plzn vysazeni atentátníci Gabčík a Kubiš, zatímco tři t další pasažéřii téhož letadla, jeden z nich nadporu nadporučík Bartoš, velitel všech agentů agent v tehdejším protektorátu, seskočili ili u Kolína. Oba atentátníci, jejich velitel a vedoucí podzemní organizace štábní kapitán Morávek byl 21. března 1942 náhodou zastřelen - byli jediné osoby zasvěcené zasv do plánu atentátu. Vlastně mělili být, ale b během příprav se ukázalo jako nezbytné zasvětit ětit ješt ještě další. Celkem asi 12 osob vědělo o přípravách ípravách atentátu. Podle Alfréd Bartoš přísného ísného rozkazu z Londýna atentátníci nesměli nesm být nasazeni do žádné jiné akce. Bombardování Škodovky v noci z 25. na 26. dubna 1942 ukazuje, v jak těžké žké situaci se octli parašutisté (Fallschirmagenten) v protektorátu. Ačkoliv koliv byli z Londýna vysazeni 9

ještě další, npor. Bartoš musel použít oba atentátníky, protože neměl nem k dispozici žádnou pomoc ani ze strany českého eského obyvatelstva, ani z podzemního hnutí! Akce se uskutečnila takto: před ed Škodovými závody i za nimi - ve směru letu bombardérů - byly zapáleny kvůlili jejich orientaci dvě stodoly. Předtím parašutisté uvedli do provozu zvláštní naváděcí přístroj Rebecca. Výsledek se rovnal nule. Bomby minuly cíl, neboťť museli bez cizí pomoci všechno dělat lat sami a nemohli zapálit stodoly ve stejný okamžik. Tak nepatrná byla ochota českého obyvatelstva pomoci při ři sabotáži. Ze zpráv českého eského vysílání z Londýna vyplývalo, že čs. představitelé byli zcela mylně informováni o pravé situaci v protektorátu. Npor. Bartoš musel Jozef Gabčík dokonce požádat Beneše, aby byly londýnské zprávy zastaveny, protože parašutistům více šk odily, než prospívaly a s tím přirozeně Beneš nesouhlasil. Stejné potíže nastaly při přípravách ípravách atentátu, jelikož okruh zasvěcenců musel být co nejmenší. Do akce nesmělili být zapojeni jiní parašutisté, přičemž kontakt atentátníků pro orientaci v Praze a pro výběr spolupracovníků štábní kapitán Morávek byl mrtev. Zů Zůstali tak odkázáni sami na sebe a našli pomoc pouze v osobě ě bývalého sokolského funkcionáře, učitele itele Zelenky, krycí jméno Hajský. Našli u něho úkryt a dostali také jména spolehlivých Čechů, kteří ří jim mohli pomáhat. Zelenka-Hajský byl starý zpravodajec, jenž působil sobil na českoněmecké hranici u Podmokel pro čs. s. ministerstvo národní obrany. Až do dne atentátu dostali agenti deset záchytných adres v Praze, dvanáct v Pardubicích, šest v Lidicích, dvě v Ležákách (kde m měli vysílačku), po třech v Plzni a Hradci Králové, devětt v Bernarticích, po jedné v Lázních Bělohrad lohrad a ve Wence (ne (nečitelné). Jednalo se tedy celkem o 47 adres, což nebylo mnoho vzhledem k rozsáhlým akcím, které měly m být vykonány. Celkovou organizaci atentátu také ohrožovala skutečnost, nost, že po zvýšeném po počtu výsadků vypracovala německá mecká strana úsp úspěšnou metodu umožňující ující rychlé vypátrání agent agentů a zabavení jejich materiálu. Stručně lze tuto metodu popsat takto: Jan Kubiš Německá protiletadlová obrana měla la v celé Evrop Evropě zorganizovanou službu, jež hlásila své ústředně směrr letu nepř nepřátelských letadel, místa přeletu a zdržení se v určitém itém prostoru. Výšky byly zaneseny na speciální mapu. Přii náletech jsem se ihned odebral do poplachové ústředny a vypočítal si rychlost nepřátelského átelského letounu mezi jednotlivými oznámenými body přeletu. Pokud rychlost zůstala ůstala stejná, například 400 km, bylo vše v pořádku. ádku. Když ale rapidně klesala, 10

například na 100 - 150 km, znamenalo to, že nepřáte řátelské stroje snížily výšku na 250 metrů a v tomto obvodu shodily agenty nebo záškodnický materiál. Patřičný úsek byl okamžitě telefonicky alarmován a všechny vojenské a policejní jednotky začaly pročesávat esávat terén. V d důsledku toho jsme mohli zahájit pátrání již během hem dvou hodin po vysazení. Téměř Tém vždy se nám podařilo zajistit shozený materiál a dokonce i některé n agenty. Protivníci - Anglie a Moskva - neprohlédli po celou válku naši taktiku a používali přii vysazování stále stejnou metodu. Když jsme vyhodnotili metodu vysazování, uvědomili uvě jsme si, že letadlo musí před výsadkem na různých zných místech oblet obletět několik okruhů a tím ztrácí čas, což při přesném zaměřování ování pozemními orgány naznačilo mnoho míst pravděpodobného podobného seskoku. Obranné orgány byly téměř okamžitě schopny prohledat prostor vysazení, avšak pro tyto akce jsme neměli dost lidí. Ze shozeného materiálu, který se nám dostal do rukou, se dalo přesně zjistit, že agenti měli také vykonávat - kromě zpravodajských a sabotážních úkolů - teroristické akce a atentáty. Našli jsme mimo jiné výbušniny, které se daly pomocí magnetu připevnit ipevnit na auta. Některé z nich byly z černého erného bakelitu a tvarem a velikostí se mohly použít jako

Situace na místě atentátu

podložka pod telefon. Přii sejmutí sluchátka vybuchla nálož asi 200 gramů plastické třaskaviny, postačující k zabití člově člověka. Současně byly nalezeny první bomby z téhož materiálu. Tehdejší šéf německé n policie 11

Himmler si 1. května 1942 vše prohlédl a nařídil, aby se zkušenosti získané studiem tohoto materiálu, použily při výrobě protipancéřových zbraní pro boj zblízka. A tak Angličané nevědomky přispěli k vývoji německých protitankových nábojů. Protože se počet výsadků během dubna a května zvýšil, nabyli jsme podezření, že se připravuje atentát, a proto jsme přezkoušeli všechna opatření. Ochranná služba říšského protektora byla zesílena, Heydrich byl osobně poučen o všech opatřeních. Hitler nařídil jeho zvláštní osobní doprovod. Zastupující říšský protektor byl se všemi opatřeními srozuměn, ale přesto co nejrozhodněji odmítl osobní stráž s odůvodněním, že by to uškodilo německé prestiži v protektorátu. (Von Neurath vždy jezdil s osobním doprovodem). Heydricha vedla k tomuto rozhodnutí pravděpodobně arogance a pýcha. Věřil, že mu nikdo z Čechů nic neudělá Zapsali jsme do aktů jeho stanovisko a oznámili ho Berlínu. Tím jsme byli chráněni, když došlo k atentátu. Atentátníci měli různé návrhy k uskutečnění svého plánu, které však nebyly snadno proveditelné pro zesílená bezpečnostní opatření. Museli se například vzdát příprav k útoku u příležitosti Heydrichovy návštěvy v Německém divadle. Heydrich bydlel se svou rodinou v zámku v Panenských Břežanech u Prahy, odkud denně jezdil v ranních hodinách bez doprovodu (do Prahy). Zde byl případný útok znemožněn našimi zostřenými bezpečnostními opatřeními. Přesto atentátníci studovali po několik týdnů Heydrichovu rutinní cestu z Panenských Břežan do pražské kanceláře. Podél silnice trhali trávu pro králíky a vždy ho zdravili, když jel kolem, velmi uctivou až poníženou poklonou. Na volném úseku cesty nemohl být atentát proveden, protože rychlost auta byla příliš velká, a také proto, že otevřená krajina neposkytovala dostačující možnosti k útěku. Jelikož atentátníci věděli, že Heydrich jezdil jen se šoférem, rozhodli se zaútočit ve městě. Vybrali si místo v Praze-Libni, v prudké zatáčce, kde vůz musel zpomalit. 27. května došlo k činu. V 10:32 hod. projížděl zatáčkou již z dálky bezpečně rozpoznatelný vůz s číslem SS-3, v němž seděl dobře viditelný Heydrich a uniformě SS-Obergruppenführera. Oba atentátníci zaujali pozici bezprostředně na okraji ulice. Gabčík stál asi půl metru od přijíždějícího auta. Přes ruku měl přehozený nepromokavý plášť a pod ním ukrýval anglický stengun (samopal Sten Mk II). Když bylo auto na jeho úrovni, zacílil automat na Heydricha, vzdáleného od něho nanejvýš jeden metr. Zmáčkl několikrát spoušť, ale rána nevyšla. V normálním případě by byl protektor zasažen 32 ranami. Gabčík zlostně odhodil stengun a dal se na útěk. Heydrichův řidič všechno pozoroval. V podobné situaci mají šoféři význačných činitelů za povinnost přidat plyn a co nejrychleji odjet. A nic by se nestalo! Heydrich ale stručně rozkázal: „Zastavit!". Řidič. zvyklý poslušnosti, splnil rozkaz, jenž podle předpisů 12

neměl uposlechnout. Vůzz zastavoval, když jej zasáhla u pravého zadního blatníku bomba, hozená druhým atentátníkem Kubišem. Ten byl skryt za sloupem elektrického vedení, asi pětt metr metrů za Gabčíkem a zasáhl, když stengun selhal. Musel běžet žet za autem a nesm nesměl s bombou, mající vysoce citlivou rozbušku, příliš íliš pohybovat, nebo neboť při jejím vržení stačilo jedno otočení, ení, aby vybuchla. Kubišovy možnosti p při tak citlivé rozbušce byly tedy omezeny a při normální jízdě,, nemluv nemluvě o tom, kdyby auto jelo rychleji, by atentát nebyl proveditelný. Bomba tedy zasáhla relativně nevhodný cíl. Výbuch utrhl dveře a střepiny epiny prorazily opěradlo op Heydrichova sedadla. Dvě nevelké střepiny epiny pronikly do jeho zad a jedna z nich zasáhla slezinu. Se střepinami vnikly do těla la také částečky

Poškozený mercedes po vhození bomby.

čalounění, koňské žíně, a ty způsobily sobily otravu krve, jíž Heydrich za devět dní podlehl. Ani zde nebyl dodržen předpis edpis platný pro vedoucí osobnosti - potáhnout sedadla vozidel ocelovým plechem, který by zabránil průstřelu. Kubiš se po hození bomby rozběhl ke kolu. Č Češi, eši, kteří kte vystoupili z okolo jedoucí tramvaje a viděli celý případ, ípad, se mu postavili do cesty. Kubiš několikrát vystřelil elil kolem sebe, aby si zajistil únik. Tlak vzduchu při detonaci jej poranil na levé straně obličeje eje a na levém oku. Heydrich hned vyskočilil z auta a pokusil se atentátníka pronásledovat. Z bo boční kapsy vozu vytáhl lehkou hliníkovou pistoli ráže 7,65 mm, zamířil zamí na Kubiše, ale rána nevyšla. Zapomněll zasunout zásobník. Jeho šofér SSOberscharführer Johannes Klein také vyskočil a pronásledoval Gabčíka, Gab jenž se nemohl dostat ke svému kolu a musel utíkat jiným směrem, sm než Kubiš. Vysoký řidič v uniformě SS za ním běžel žel jenom asi 15 metr metrů a 13

skoro jej chytil, ale Gabčík po něm začal divoce střílet. Řidičč také vytáhl svou pistoli a chtěl palbu opětovat, tovat, ale rána nevyšla. V rozrušení stlačil stla pojistku, která uvolnila zásobník - když je zásobník uvolněn ěn jen n několik milimetrů, pistole nevystřelí. Šofér neměll dostatek duchapřítomnosti, aby se zastavil a zbraň zkontroloval. V tomto případě by závada mohla být napravena jen jedním pohybem ruky - a atentátník by neunikl. Neozbrojený řidič běžel za Gabčíkem, jenž vběhl hl do jednoho obchodu v naději, ji, že najde zadní východ. Obchod zadní východ neměl, nemě a tak Gabčík musel vyběhnout zpět na ulici, kde se srazil s řidičem, řidičem, který právě přiběhl. Gabčík ho střelil do kolena, takže řidič nebyl schopen dalšího pronásledování. Tak unikl i tento pachatel. Heydrich, svíjející se bolestí, se nemohl udržet na nohou. Vrátil se ke svému vozu, kde se položil na sedadlo. Byl sám, zraněn, bezmocná oběť jakéhokoliv dalšího eventuálního útoku. Nic se však nestalo. Jedna Češka eška zastavila dodávkový vůzz a pomohla Heydrichovi nastoupit, aby mohl být odvezen do nedaleké nemocnice. Seděll vzadu mezi bednami a mohl být snadno unesen. Ale nic se nestalo. Vyšetření atentátu

Bylo krátce po svatodušních svátcích 27. května tna 1942. V protektorátu byl klid. Krátce před ed tímto datem se konala v Praze konference několika stovek vedoucích činitelů abwehru a Sicherheitsdienstu s Canarisem a Heydrichem v čele. ele. K žádné rušivé akci tehdy nedošlo. O svatodušních svátcích byla vržena bomba na německé mecké knihkupectví v Praze, ale způsobila sobila jen nepatrnou škodu ve výkladní skříni a její původ vod se nezjistil. Pravděpodobně šlo o domácky vyrobenou bombu. Příkladu se nepřikládal větší ětší význam, ačkoliv koliv mnohé podobné rušivé akce na jiných místech byly v té době přísné ísné vyšet vyšetřovány. Jelikož tyto případy nepředstavovaly edstavovaly vážné poškození německých zájmů,, bylo vyšet vyšetření vcelku lehkomyslné. Není vyloučeno, eno, že rušivé akce znamenaly zkoušku pro opravdový Wilhelm Canaris atentát. Policie nesměla přehlížet řehlížet ani sebemenší případ. ípad. Ale válka se svými obrovskými problémy, k tomu snadno sváděla. Několik kolik minut po atentátu volal inspektor Ženatý, spojovací důstojník mezi českou a německou meckou policií, že dostal hlášení o atentátu, při němž byl zraněn vyšší důstojník německé armády. Česká eská policie, pravděpodobně ze strachu, se chovala, jako kdyby šlo o bezvýznamnou záležitost. Podobná nepřesná hlášení o přepadech příslušníků německé n 14

armády jsme dostávali často, takže kancelář gestapa na ně nereagovala. Čekalo se na další podrobnosti. Vedoucí referátu, do jehož kompetence patřilo vyšetřování atentátů (tj. sám Heinz Pannwitz pozn. SB) se přece jen rozhodl vyhledat toto nepřesně udané místo činu. Se dvěma úředníky se odebral na policejní okrsek, odkud přišlo hlášení. Tam mu řekli, že zraněný generál je v nemocnici na Bulovce a že to snad má být sám říšský protektor. V nemocnici ani vrátný, ani nikdo jiný nevěděli o nějakém zranění. Úředníci se rozhodli prohlédnout všechna chirurgická oddělení. Hned v místnosti před operačním sálem našli Heydricha, jenž seděl s obnaženým trupem na operačním stole. Ošetřovatelky mu daly ledové obklady na čelo a na spánky. Na jeho zádech krvácely dvě rány. Heydrich se otočil, když poznal úředníka (tj. Pannwitze - pozn. SB), otázal se ho, co se stalo s jeho aktovkou. Řekli jsme mu, že vše je v nemocnici, ačkoliv jsme nic přesného nevěděli. Heydrich měl totiž téhož dne odletět do Vůdcova hlavního stanu a všechen materiál pro toto jednání - samé tajné říšské záležitosti - byly v jeho tašce. Ve skutečnosti aktovka zůstala ležet ve voze (18). Neznámý Čech ji laskavě přinesl do nemocnice. Profesor chirurgie oznámil, že během 10 minut bude operovat. Z politického hlediska byla situace velmi kritická. Odhodlaná skupina mohla útok bez obtíži opakovat i v nemocnici. Dva úředníci mohli až do příchodu jednotky SS hlídat pouze operační sál. Atentát a jeho následky byly ihned telefonicky hlášeny gestapu. Vedoucí gestapa myslel, že se jedná o žert a přes několikerá ujištění nechtěl zprávě uvěřit. To byl vlastně jeden z důsledků klidné situace v protektorátu. Konečně přijela na místo činu početnější skupina a zahájila vyšetřování. Uzavřela okolí atentátu, vyfotografovala místo, vyslechla několik svědků - mezi nimi také řidiče nákladního auta, který se vrátil z Bulovky prohlédla materiál zanechaný na místě atentátu a prozkoumala, pokud to bylo možné, trasu, kudy pachatelé unikli. Na místě atentátu bylo nalezeno: 1 dámské kolo 1 taška s pěti dalšími bombami (19), které byly připraveny k použití, jen u jedné pachatel zapomněl dát rozbušku! Jak snadno mohl atentátník použít bomby, která by nevybuchla 1 letní pánský plášť 1 anglický stengun a mnoho nábojů typu Kynoch, ráže 7,65 mm různé střepiny, způsobené výbuchem bomby. Nepoužité bomby byly zhotoveny ze známé plastické výbušniny anglického původu, známé z války v Africe. Protože bylo použito anglických zbraní, ani hodinu po atentátu se nepochybovalo, odkud byl inscenován. Heydrichrův zástupce SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank, státní ministr pro Čechy a Moravu, tak zněl tehdy jeho úřední titul 15

(správně státní tajemník - pozn. SB), přijel krátce po atentátu na místo činu, vzápětí navštívil Heydricha v nemocnici a potom oslovil šéfa vyšetřovací komise (tedy H. Pannwitze): „A co nyní uděláme?" Znepokojen eventuálními následky tohoto tak významného případu šéf komise odpověděl: „Pane státní ministře, chcete odplatu nebo vyšetření?" Frank reagoval bez váhání: „Přirozeně vyšetření." Později se bohužel ukázalo, jak oprávněná byla kriminalistova otázka položená politickému zástupci vlády. Jedním z prvních opatření byl zákrok k znemožnění útěku atentátníků na venkov. Z psychologických důvodů bylo nařízeno uzavření města Prahy. Německá armáda obklíčila celé čtvrti, takže opustit město úředně nebylo možné a neoficiálně velice ztížené. Provoz vlaků byl na 24 hodin zastaven. Bylo možné se dostat do Prahy, avšak z Prahy již nikoliv. Přísné kontroly osobních průkazů způsobily, že se atentátníci rozhodli zůstat ve městě. Téhož večera bylo prohledáno 36 000 domů. Noční razie si vyžádala nasazení 12 000 mužů ze všech uniformovaných jednotek, dokonce i z řad české policie. Od samého počátku se nepočítalo s úspěchem. Obyvatelstvu se jenom mělo dát najevo, jaké riziko na sebe bere při ukrývání pachatelů. Během odpoledne se objevily vyhlášky o stanném právu. Pro tu noc (tj. 27. května - pozn. SB) byl zákaz vycházek z domů a po delší dobu byla zakázána veřejná shromáždění. Později jsme zjistili, že při prohlídce došlo k prohledání bytu, v němž se skrýval jeden pachatel. Vojenské jednotky ovšem postrádaly výcvik v kriminalistických metodách. Měly jen rozkaz kontrolovat osobní průkazy. Na vynalézavé kryty přirozeně nepomyslely. Pachatel se při prohlídce spustil ze záchodu nebo z koupelny do světlíku a visel téměř 10 minut na okenním rámu. Oné noci bylo zadrženo asi 650 osob, které se nemohly legitimovat. Některé z nich hledala česká policie, o další se komise nezajímala a propustila je. V den atentátu, kolem 15:00 hod., byli předvoláni k státnímu ministrovi Frankovi šéf vyšetřovací komise (tedy H. Pannwitz), šéf oddělení pro parašutisty (Wilhelm Schultze - pozn. SB), šéf pražského gestapa (dr. Otto Geschke - pozn. SB) a velitel Bezpečnostní policie (SIPO) a Bezpečnostní služby (SD) SS-Standartenführer Horst Böhme. Frank přijal čtyři ustarané muže s těmito slovy: ,,... velké svinstvo. Vůdce nařídil jako odplatu zastřelit 10 000 Čechů." Šéf gestapa i brutální Böhme se neměli k řeči. Byli si jasně vědomi obludnosti Hitlerova rozkazu. Šéf vyšetřovací komise položil šokující otázku: „Proč jen Čechy? Vezměte také Němce!" Frank ho napomenul, aby nedělal hloupé žerty. Šéf komise odpověděl: „Myslím to úplně vážně, nežertuji. Na místě činu bylo nade vší pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolací. Kde je řečeno, že se jedná o české pachatele? Mohli to být němečtí emigranti dopravení z Anglie nebo akce 16

britských commandos." Frank se otázal, zda je to skutečně možné. Kriminalista (H. Pannwitz - pozn. SB) mu předložil spis s prvními výsledky vyšetřování. Frank nato zatelefonoval Hitlerovi a zařídil odvolání rozkazu. To ukazuje, jakého úspěchu lze dosáhnout, když se správně odhadne mentalita druhé strany. Teprve provedením Hitlerova šíleného rozkazu by se stal atentát pro Spojence stoprocentně úspěšný. Krvavá oběť českého národa by jistě vedla k trvalým nepokojům. Kdyby nebyl Vůdcův nesmyslný rozkaz odvolán, potvrdilo by se v budoucnu, že spolupráce kriminalistů s politickým vedením nebyla prakticky možná. Kriminalisté byli často stavěni před hotovou věc a to nesmírně ztěžovalo jejich práci. Důležité závěry z průběhu vyšetřování, o nichž samozřejmě vedoucí gestapa a SD věděli, byly učiněny bez porady s kriminalisty. Obsah této zprávy dokazuje, jak se to ve skutečnosti projevilo. Ihned po atentátu dostala vyšetřovací komise k dispozici velký počet úředníků z říše. Přijeli z Drážďan, Lipska, Berlína, Hannoveru, Mnichova, Norimberka atd. Také Pořádková policie (Ordnungspolizei) dostala posily, údajně na přímý rozkaz z politických míst, aniž to dala kriminalistům z vyšetřovací komise (VK) na vědomí. Tento dvojí postup vyšetřování nebyl praktický. Úředníci přidělení z říše neznali ani češtinu, ani podmínky, za nichž se muselo v protektorátu pracovat. Proto sloužili jen jako pomocné síly nebo jako doprovod místních úředníků. VK se značně rozrostla, měla kolem 1200 zaměstnanců. Všichni vedoucí různých oddělení i všichni úředníci byli této komisi podřízeni. Každou stopu nebo udání dostávalo speciální oddělení, kde se zpracovávaly. Jednotlivá oddělení posílili noví pomocníci. Každá zpracovaná stopa putovala do centrály, kde se rozhodovalo, zda má být dále sledována. Vše, co se netýkalo atentátu, se vracelo příslušným oddělením. Komise pracovala rychle, soustředěně a bez odpočinku. Byly použity všechny dostupné technické prostředky. Kriminálně-technický ústav SIPO v Berlíně prohlédl munici nalezenou na místě činu, plášť i aktovku. Zpráva o zdánlivě čisté aktovce zaplnila přes 20 stran strojopisu. Vyšlo najevo, že aktovka byla používána pro přenos krmiva pro králíky a její dřívější majitelkou byla dámská krejčová, jež šila hedvábné šaty. Při pozdějším vyšetřování se ukázalo, že tyto údaje byly mimořádně prospěšné. Hlínu z jízdního kola prozkoumal geolog a na základě jeho rozboru se vymezila oblast, ve které bylo kola použito. „Životopis" kola připravila zvláštní komise kriminální policie během 48 hodin. Vyšetřovací komise (VK) vybrala nejschopnější úředníky a sestavila z nich speciální jednotku (Schnellkommando), která prováděla naléhavá šetření. Komise dostala např. hlášení o podezřelém cyklistovi. Třicet úředníků ho v ruchu milionového města vypátralo za dvě hodiny. Speciální jednotka zasahovala ve všech možných situacích kontrolovala osobní průkazy a propustky u holičů, v tramvajích, na 17

trzích, v hospodách a na nádražích. Od atentátníků (? - pozn. SB) a jejich pomocníků jsme se dověděli, že činnost těchto speciálních jednotek přiměla velitele parašutistů npor. Bartoše k vydání rozkazu, aby se všichni agenti pobývající v Praze (sedm mužů) skryli v katakombách kostela Karla Boromejského. V prvních dnech po atentátu se jednomu atentátníkovi podařilo jen s největším úsilím uniknout speciální jednotce. Protože žárlivost mezi SD a jinými odvětvími policie a gestapa byla běžná (zprávy SD byly často nepodstatné a z taktických důvodů překrucované), zřídila si vyšetřovací komise vlastní čilou zpravodajskou službu z česky mluvících úředníků, kteří se vměšovali mezi české obyvatelstvo a přesně hlásili skutečnou náladu. Díky těmto opatřením docílila VK pozoruhodných úspěchů. Za stanného práva byla uvedena v platnost celá řada nařízení, která byla často nevyhnutelná a spojená s výhrůžkou „bud' a „nebo" trestem zastřelení celé rodiny. To vše navodilo atmosféru strachu a zoufalství. Vedení komise se několikrát pokusilo objasnit politickému vedení, že se český národ naučil od legionářů z I. světové války, jak se chovat, aby přežil. Tito legionáři, přeběhlíci z rakousko-uherské armády, spolu s muži Maffie podporovali myšlenku založení samostatné české republiky a později se ujali moci. Z toho důvodu ani dnes žádný Čech nedokáže odmítnout pomoc pronásledovanému. Trest smrti za poskytnutí pomoci znamenal mučednictví a dohnal by český národ do beznadějného zoufalství. Politické vedení odmítlo naše připomínky s poukazem, že se kriminalisté nemají míchat do politických záležitostí. Naše logické závěry, vyplývající z vyšetřování, jsme nemohli během prvních dnů po atentátu využít. Německá i česká vláda vypsaly na dopadení pachatelů celkovou odměnu ve výši dvou milionů marek. Jaký to mělo vliv? Informovali jsme veřejnost uspořádáním výstavy v největším obchodě na hlavní třídě v Praze (u firmy Baťa na Václavském náměstí - pozn. SB), kde mohli obyvatelé shlédnout různé předměty nalezené na místě atentátu. Fotografie byly zveřejněny v tisku, v kinech a na plakátech. Každý muž od patnácti let se musel hlásit na policejní stanici. Protože všichni!!! (vykřičníky od H. Pannwitze - pozn. SB) parašutisté z Anglie dostali falešné legitimace s razítkem Brno, musely být všechny brněnské průkazy za nejpřísnější kontroly během 48 hodin obnoveny. Všech 7000 lékařů v protektorátu muselo písemně potvrdit, že neošetřili muže s poraněním na obličeji a oku, jaké měl Kubiš. Lékařka, která ho ošetřila (24), prohlášení rovněž podepsala. Každá rodina dostala list s popisem předmětů nalezených na místě činu a s popisem pachatelů. Musela prohlásit, co o nich ví. Bohužel, vše bylo doprovázeno hrozbami trestů stanného práva, neboť mezitím docházelo k popravám lidí za jeho nedodržování. Tato průvodní hudba byla nesnesitelná. Za takového teroru nebylo možné vykonávat kriminalistickou práci. 18

Atentátník Kubiš uprchl na jízdním kole. Směr, jímž unikl, mohl být proto přesně zjištěn, Kubiš přikrýval kapesníkem zraněné oko. Byl proto všude nápadný. Postavil kolo na rohu jedné ulice a pokračoval v útěku. Ženy, které si tam povídaly, si ho všimly a asi po 10-12 minutách uviděly děvče (26), jež kolo odvezlo. Hlášení o dívce nepřineslo výsledek, proto byl od místa, kde kolo stálo, vyměřen okruh asi ve vzdálenosti osmiminutové cesty všemi směry (cesta trvala atentátníkovi a dívce zhruba 12 minut, dobrá polovina tohoto času naznačila, kde se ukrýval atentátník). Tento prostor v ranních hodinách uzavřely jednotky SS a všechna děvčata, která vypadala jako čtrnáctiletá, byla zatčena. Jedna dívka po druhé musela vzít kolo a projít sálem, kde je pozorovaly zmíněné dvě Češky okénkem pro promítání filmů. Po prvním předvedení byly všechny - s výjimkou dvanácti - propuštěny. Útraty za jídlo a cestovní výlohy jim byly uhrazeny. Zbylých dvanáct muselo procházku s kolem ještě několikrát opakovat. V dalším výběru jich zůstalo jen pět. Všechny dívky pak byly s omluvou propuštěny, ale rodiny posledních pěti zůstaly pod přísným dohledem. Jak reagovala na tuto akci česká veřejnost? Naše zpravodajská služba přinesla během tří hodin šeptandu českého obyvatelstva: SS vybralo několik tisíc českých dívek, aby je umístilo do nevěstinců. Šéf gestapa, i když s vyšetřováním atentátu neměl nic společného, si předvolal asi po deseti dnech vedoucího vyšetřovací komise a ostře mu vytknul, že pachatelé ještě nejsou dopadeni. Obával se, že ztratí svou pozici. Šéf VK mu naznačil, že takové následky by ho mohly postihnout jen kvůli vlastní neschopnosti. Pochybené stanovisko politických kruhů způsobilo, že jakákoliv spolupráce s českým obyvatelstvem vlastně neexistovala. Nic nepomohlo. Konečně přijel z Berlína šéf říšské kriminální policie Artur Nebe, aby přezkoumal výsledky práce vyšetřující komise. Postupoval důkladně, ale kamarádským způsobem, jak je mezi kriminalisty zvykem. S naší prací byl velice spokojen. V důvěrném kroužku prohlásil, že to není poslední atentát, bude-li se i nadále pokračovat v tak nesmyslné politice. Nebe poskytl komisi velmi cennou pomoc v tom, že naše závěry a žádosti předal politickým představitelům Böhmovi a Frankovi a požádal je, aby je brali v úvahu. Od atentátu uplynulo 15 dní. Po návštěvě Nebe, jemuž se podařilo zvýšit význam komise, jsem mohl předložit návrh na další postup ve vyšetřování. Ve srovnání s dřívějšími případy jsme udělali špatnou zkušenost. Kdyby byla v Berlíně vypsána odměna 2 milionů marek, mohli bychom očekávat kolem 50 000-100 000 udání. Český národ byl až do nejmenších detailů informován a vyzýván. Naše zpravodajská služba potvrzovala názory kriminalistů, že strach a starosti o budoucnost zdržují i ty, kteří by byli ochotni - ať už z jakéhokoliv důvodu - vypovídat. Sami jsme přezkoumali přes 1000 stop. Od českých lidí 19

přišlo během 14 dnů celkem 309 otevřených ených i anonymních informací týkajících se atentátu. Šéf vyšetřovací komise chtěll vyvinout s pomocí kriminálního rady Lysse nátlak (na odpovědná dná místa) s cílem dosáhnout zrušení stanného práva. Podařilo ilo se dosáhnout toho, že Frank vydal 13. června 1942 prohlášení o amnestii a to s časovým omezením do 20:00 hod. 16. června. Do té doby měl být každý Čech, ech, jenž se jakkoliv provinil, zproštěn trestu. Úspěch byl obrovský. Během tříí dnů přišlo z české strany přes 2000 udání, z nichž velký počet přispěl ěl 18. června 1942 k vypátrání atentátníků. O průběhu této akce bude pojednáno později. Nejdříve přesný popis zničení ení Lidic, které se stalo pro vyšetřující komisi podnětem k návrhu amnestie. Lidice V továrně na kapesní baterky ve Slaném dostala jedna zaměstnankyně dopis od svého milého, jenž bydlel v Lidicích. Napsal jí, že se tam skrývá mnoho parašutistů vyslaných z Londýna. Z

Postřílení lidičtí muži za Horákovým statkem.

neznámých důvodů se děvče e obrátilo na svého šéfa a majitele továrny Pálu, hovořilo s ním o tomto případu ípadu a ukázalo mu dopis. Továrník dostal strach a předal psaní českým četníkům m ve Slaném. Jak se zdá, Pála se obával v této nebezpečné válečné době provokace. (Po válce 20

byl Čechy zatčen en a tak zbit, že ohluchl. V roce 1956 byl ještě ve vězení). Pálovi bylo tehdy přes 60 let. Ve svém životě měl ěl mnoho nep nepříjemných zkušeností s lidmi a pravděpodobně tehdy myslel na svou vlastní bezpečnost. Stejnou obavu z provokace mělo lo také ččeské četnictvo ve Slaném, a proto předalo dopis gestapu v Kladně. To byla předehra edehra k Lidicím. Vedoucí kladenského gestapa (28) poslal hlášení o této záležitosti dvojí cestou. Za prvé vyrozuměl příslušného íslušného šéfa, kriminálního radu Schulzeho, který měl m na starosti parašutisty. Ten okamžitě ě zjistil u zat zatčených parašutistů,, že jejich kamarádi ukrytí v Lidicích (v Lidicích ale žádní parašutisté ukryti nebyli). nemohli mít s atentátem nic společného. spole Podle Schulzeho ústního sdělení lení se nejednalo o spojitost s atentátem . Za druhé informoval šéf gestapa na Kladně i svého osobního p přítele H. B öhma. To byla do jisté míry soukromá Heinrich Himmler záležitost, která se vymykala úřednímu ú postupu. Určité typy v Třetí říši, jimž se lidově říkalo íkalo Rabauken, ignorovaly všechny předpisy. Tito lidé měli pramalé či spíše vů ůbec bec žádné svědomí. sv Nebrali ohled ani na zásady lidskosti, ani na německou meckou prestiž. Bohužel k těmto typům patřilil jak vedoucí kladenského gestapa, tak i jeho nadřízený ízený Böhme. To byl pravý krvavý pes protektorátu. Musím o něm říci několik slov. Narodil se v roce 1911, vychodil obecnou školu a v období velké nezaměstnanosti stnanosti p před rokem 1933 vstoupil, sotva dvacetiletý, do NSDAP a měll hlavní podíl na velkých pouličních šarvátkách. v době politických rozporů zcela obvyklých. Působil v Drážďanech a byl považován za pravou ruku Killingera (ten byl v roce 1944 vyslancem v Bukurešti, kde spáchal sebevraždu) a SAObergruppenführera Beneckeho, drážďanského anského šéfa SA. Po nastolení nacionálně socialistického režimu udělal lal rychlou kariéru. Dostal se do ústředního úřadu SD v Berlíně,, kde se stal vedoucí odd oddělení Černá fronta , kde působil sobil Otto Strasser a jeho stoupenci. Když Strasser uprchl do Prahy a začal se svou vysílačkou dělat lat propagandu proti Hitlerovi, Böhme dostal za úkol vysílačku zničit. it. Ing. Formis, vedoucí vysílání, byl při její likvidaci zastřelen. Böhme byl údajně střelen elen do nohy p při útěku zpět na německé území. To se mu připočítalo ítalo za zvláštní zásluhu (30). Protože úroveň jeho vzdělání nebyla dostačující, ující, byl poslán do kursu pro vedoucí úředníky gestapa, kde se setkal s pozdějším pozd vedoucím kladenské úřadovny, s nímž se spřátelil. Když se při ři invazi do Rakouska přihodila Heydrichovi určitá itá nehoda, Böhme vzal odpov odpovědnost na sebe a od té doby se stal Heydrichovým protekčním dítětem. ětem. (Tato verze není prokázána, ale kolovala v tomto znění). 21

Do protektorátu Böhme přišel v roce 1939 a stal se velitelem SD v Praze. Tím měl zajištěn velký vliv a moc jako šéf gestapa. Krátce nato byl jmenován zplnomocněncem SIPO a SD v Čechách a na Moravě. I nejvyšší úředníci se Böhma báli pro jeho krutost, bezohlednost a pro dobré vztahy s Heydrichem. V červeném sportovním automobilu projížděl pražskými ulicemi stokilometrovou rychlostí. Byl to muž, jenž srazil sluchátkem telefonu vrátného v prvotřídním pražském hotelu, protože se mu nelíbila jeho odpověď a svévolně ho poslal do koncentračního tábora, kde brzy na to zahynul. Když jsem opustil Prahu, učinil jsem proti Böhmovi hlášení pro zločin v úřadě. Jeho jednání bylo vyšetřováno. Tolik ve stručnosti k životní dráze jednoho z povýšenců oné doby, který patřil k obzvlášť brutálním typům. Když Böhme dostal asi 9. června 1942 hlášení kladenského gestapa o Lidicích, jeho ochránce Heydrich byl již mrtev. Böhme věděl, že vzhledem k svému chování má kolem sebe samé nepřátele. Jeho kariéra byla u konce. Vedoucí činitelé protektorátu odjeli do Berlína, aby se účastnili Heydrichova státního pohřbu, jenž se konal 10. června 1942 v budově říšského kancléřství. Odjel tam i Frank s celou protektorátní vládou a Böhme se stal automaticky nejvyšším zástupcem moci v protektorátu. Co jej popudilo k strašnému plánu proti Lidicím, zda to bylo opojení mocí, či pomsta za mrtvého Heydricha, to jsme se už nedověděli. Böhmovi byly vlastní instinktivní pudy vnitřních zákonů diktatury a vždy dobře věděl, jak na sebe strhnout pozornost. Informoval Himmlera o svém úmyslu a určitě také navrhl postup proti Lidicím. Doklad o jeho jednání s Himmlerem se bohužel nezachoval. To, co se v těch hodinách připravovalo, proniklo až k vyšetřovací komisi. Její šéf vyhledal velitele gestapa a otázal se ho, zda se tento plán zakládá na pravdě. Dostal neuspokojivou odpověď, proto rozhodně trval na tom, aby se zastavilo připravované šílenství. Poukázal na politické následky, varoval před vytvářením mučednických symbolů, hovořil o vině nepřátelské propagandy, která bude následovat a zdůraznil, že za těchto okolností je kriminalistické vyšetření atentátu takřka nemožné. Vše bylo marné.Tento muž (Geschke) byl prostě příliš zbabělý a Böhma se bál. V tu dobu bylo zřejmě o všem již rozhodnuto. Himmler prý podal Hitlerovi zprávu o Lidicích a tak nakonec Böhme jednal se zplnomocněním Vůdce. 10. června 1942 v poledních hodinách, po Heydrichově pohřbu, oznámil Hitler českému státnímu prezidentovi Háchovi - v přítomnosti ministerského předsedy Krejčího i K. H. Franka - že je pevně rozhodnut evakuovat Prahu a dát ji srovnat se zemí německým letectvem, dojde-li k dalším nepokojům. Hitler to údajně prohlásil bezprostředně po Himmlerově zprávě o Lidicích, kdy padlo známé rozhodnutí. Böhme se nepokusil o spojení s Frankem, jehož úplně vyřadil ze hry. Když se Frank dověděl později odpoledne co se připravuje, jistě se neodvážil 22

vyslovit před Hitlerem své mínění, neboť byl svědkem ědkem jeho proslovu k Háchovi. Frank se nevrátil do Prahy ve zvláštním vlaku, jel autem a do Lidic dorazil až když stály v plamenech. Pod dojmem této události se konečně podařilo řilo získat od Franka výše zmíněnou třídenní amnestii, tak potřebnou ebnou pro kriminalistické vyšetření atentátu. 16. června se na jejím základě ě př přihlásil rozrušený a vyděšený šený muž. Tvrdil, že viděl vid aktovku, nyní veřejně vystavenou. Byl ihned předveden p k vedoucímu vyšetřovací ovací komise. Musel mezi 20 aktovkami, které si byly velice podobné, vybrat tu pravou. Udělal lal to s naprostou jistotou a bez váhání. Byl strašně rozrušen a ke všemu ješt ještě koktal. Po dlouhém a uklidňujícím ňujícím rozhovoru se konečně přiznal, iznal, že je parašutista a - aby uchránil své příbuzné od následků ů pronásledování - se rozhodl přihlásit. ihlásit. Parašutisté prý byli v Londýn Londýně Dr.Emil Hácha naprosto mylně informováni o poměrech pom v protektorátu a jim svěřené ené úkoly nebyly v zájmu českého národa. Přihlášeným parašutistou byl Karel Čurda, urda, narozen 10. října 1911 ve Staré Hlíně. Byl vysazen 28. března ezna 1942 u Telče, okres Jihlava. V bývalé české armádě byl četařem. Aktovku uviděl ve Svatošově rodině,, když ji Gabč Gabčík opravoval. Paní Svatošová byla dámská krejčová, jež hlavně šila hedvábné šaty. Přilepovala na ně úlomky skla a perel, což vyvolávalo ttřpytivý efekt. Kriminálně technický rozbor aktovky vše ověřil. il. Kromě toho znal Čurda záchytné adresy u paní Moravcové (majitelka dámského kola, zanechaného Gabčíkem na místě atentátu), učitele čitele Zelenky a další adresy v Praze a na venkově. Čurda byl důkladně prohledán - jako u MGB (reminiscence na Pannwitzův pobyt v sovětském tském zajetí). Musel odložit všechny části oděvu a dostal jiné. Byla u něj nalezena ampulka s jedem. Řekl, že svou výpovědí chtěl prokázat službu svým příbuzným íbuzným a pak se otrávit. Znovu se potvrdila zkušenost, na níž se vždy měll brát zzřetel - agent, i dobrovolně se hlásící, může podlehnout panice. Přepadení všech Čurdovi známých úkrytů a zat zatčení odbojářů - o Gabčíkovi a Kubišovi Čurda urda nemohl podat žádné informace - bylo provedeno příští íští den v ranních hodinách. Protože bylo záhodno uskutečnit nit celou akci co nejrychleji a využít momentu překvapení, p postupovalo se na všech místech v přesně stanovenou dobu. Nevýhody takového jednání byly známy, neboť v 5 hodin ráno chodí bu buď mlékař nebo GPU. Podezřelým elým lidem mohlo být jasné, o co jde, když n někdo zazvoní v tu dobu u dveří. í. V praxi je totiž velice obtížné získat dost času k zabránění sebevraždy zatýkaného, obklíčeného eného na ulici. Ú Úředníci jednak neznají všechny osoby podle podoby a jednak může m zatčení 23

jednoho podezřelého elého vést k telefonickému varování druhého ohroženého a tím k jeho útěku. Podobné případy ípady se vyskytly v minulosti a muselo se na ně myslet. Učitel itel Zelenka a paní Moravcová (36) m měli jed už v ústech, když otevřeli dveře. e. Rozkousání jedu pak přirozeně nešlo zabránit a po dvou minutách byli mrtvi. Přesto esto všechna zat zatčení stačila k vypátrání dalších pomocníků ů a nakonec i atentátníků.. Syn paní Moravcové se krátce před p příchodem úředníků vypravil na cestu po protektorátu. Byl však zatčen en ve vlaku o pár hodin později. Při výslechu popřel, el, že by cokoli v ěděl o tom, co dělala l ala jeho matka. Nakonec bylo Karel Čurda rozhodnuto oznámit mu, že je mrtva a ukázat mu její tělo. Zhroutil se a přiznal, iznal, že mu matka poradila, aby se v p případě nejvyšší nouze ukryl v katakombách kostela K. Boromejského. Údaj o katakombách přišel rovněž z jiné strany. Bylo rozhodnuto prohlédnout je příští den ráno. Dosud se však jistě nevědělo, lo, kde se atentátníci skrývají. Bylo kolem půlnoci 17. června 1942. Podnikli jsme vše, abychom se obeznámili s plánem katakomb. Museli jsme počítat s nejsilnějším odporem atentátníků,, kteří jist jistě byli dobře vyzbrojeni a museli jsme brát zřetel etel na to, zda by mohli z podzemí uniknout. Vytáhli jsme z postele mnoho lidí - šéfa městského stského stavebního úřadu, šéfa oddělení lení chrámových staveb, šéfa kanalizace, historika umění atd. Jejich výpovědí nebyly moc prospěšné, šné, ale všichni jmenovaní byli zadrženi až do zahájení akce. Jednotky SS se rozmístily kolem komplexu kostela ve třech ech velkých okruzích. Každý vývod kanalizace do Vltavy byl jimi kontrolován, aby se zabránilo případnému útěku. ku. Pátrací skupiny obsadily také okolní budovy a to od sklepů sklep až po střechy. Přesně ve 4:15 hod. 18. června 1942 se začal al kruh obklí obklíčení uzavírat. Vnikli jsme do kostela. Byli předvedeni edvedeni všichni p přítomní duchovní. Popřeli, že by něco vědělili o skrytých agentech. Když první skupina úředníků v civilu vnikla do kostela, našla kostelníka spícího v jedné postranní místnosti. Ten rovněž tvrdil, že o ničem em neví. V jeho místnosti chránily okna silné mříže. Na jednom okně byla mř mříž zjevně vylomena a odstraněna teprve před několika kolika dny. Kostelník to neum neuměl vysvětlit. Úředníci začali s prohlídkou a asi dvě minuty po vstupu do kostelní lodi se dostali do palby z kůru. Jeden úředník edník byl zran zraněn na ruce. Vojáci se samopaly, kteří byli z opatrnosti rozestavěni ni u vchodu do kostelní lodi, okamžitě střelbu opětovali. Střelci na kůru ru se kryli, takže vojáci nemohli přesně zacílit, což bylo v časných asných hodinách stejn stejně velice obtížné. Nato agenti hodili do oltářního ního prostoru bombu. Ta sice nikoho nezranila, ale zapálila záclony. Proniknout po úzkých kamenných točitých schodech na kůrr nešlo, a tak nebylo jiného východiska, než 24

bojovat ručními granáty. Tímto způsobem byli agenti přemoženi a jejich palba zvolna ustala. Pro jistotu byl nasazen také oddíl SS s ocelovými přilbami, zatímco úředníci byli v civilu. Na kůru jsme nalezli tři agenty, dva už byli mrtvi. Otrávili se. Třetí ještě žil. Jednalo se o Kubiše, který hodil bombu na Heydricha. Chtěl se také otrávit, ale to se mu zřejmě pro ztrátu vědomí nepodařilo. Ani okamžitý převoz do nemocnice a patřičné lékařské zákroky ho však neudržely při životě, za 20 minut zemřel. První korunní svědek byl mrtev. To znamenalo pro kriminalisty velkou ztrátu. Chyběl však Gabčík, jenž měl Heydricha zastřelit. Ještě jsme nebyli v katakombách. Kaplan Petřek, který vše pozoroval ze sakristie, přiznal, že poskytl úkryt celkem sedmi mužům, tedy ještě čtyři zbývali v katakombách. První tři, protože jim bylo zima, se přemístili na kůr, kde spali a při příchodu úředníků se nemohli dost rychle stáhnout dolů. Kaplan nás obeznámil s polohou katakomb a sdělil, k našemu velkému úžasu, že z podzemí není únikový východ. Agenti vlezli do opravdové myší pasti. Katakomby vlastně tvořila klenutá místnost pod kostelem, jejíž boční stěny měly oddělení, do nichž byli v minulých stoletích pochováváni duchovní. Některá oddělení byla otevřena a agenti si v nich upravili prostor ke spaní. Schodiště, po němž se vynášely rakve, bylo zazděno. Zůstal jen malý otvor, jímž se mohla jen stěží protlačit zavalitější osoba. Jak však odtud dostat agenty živé? Kriminalisté potřebují k vyšetřování svědky, ne mrtvoly! Kaplan byl poslán k vstupnímu otvoru, aby vyjednával. Agenti odpověděli, že neznají žádného duchovního, který se o ně stará, že jsou Češi a že Češi se nikdy nevzdají! Byli dobře vyzbrojeni. Každý, kdo by prostrčil otvorem jen nohu, mohl být postřelen. Nabídli jsme jim několik postupů, jak se vzdát, ale všechny odmítli. Šéf komise se rozhodl dát jim čas na rozmyšlenou a doufal, že některý z nich přijde na nápad, se kterým by ostatní mohli souhlasit. Svědci, zajištění den předtím, u nichž se agenti, respektive atentátníci, po delší dobu ukrývali, vypověděli, že Gabčíka s Kubišem před odletem do Čech osobně přijal Beneš a Churchill je osobně dekoroval. Jak důležité mohly být jejich výpovědi. Mohli jsme je velice jednoduše usmrtit, ale to jsme nechtěli. Hasiči dostali rozkaz katakomby zatopit, což bylo agentům jistě velmi nepříjemné. Vylezli po krátkém žebříku k větracímu okénku vedoucímu do ulice, které jsme předtím násilně otevřeli, vyhodili z něho hadice a zahájili divokou palbu na obkličující SS, ale bez úspěchu. Jednotky SS, z bojů na frontě zvyklé na akce jiného druhu, okamžitě palbu opětovaly. Když vodní hladina dosáhla asi jednoho metru, byl do místnosti vehnán slzotvorný plyn, ale ten pronikal spárami podlahy zpět do kostela a ohrožoval tam přítomné úředníky. Pod silným tlakem vody byly zničeny prostory pro rakve a snad také vůle promočených a promrzlých bojovníků k odporu poklesla. Bylo už 11:00 hod., obklíčení trvalo plných šest hodin. „Vyšší" páni a 25

velitel jednotek SS byli znepokojeni, ať už z neporozumění nebo z hlouposti. Šéf komise (Pannwitz) se odebral k telefonu, aby se poradil s lékaři, zda by bylo možno za dané situace použít prudce omamný plyn, který by se šířil nejen nahoru, nýbrž by mohl být i vehnán do sklepního prostoru, eventuálně i pomocí detonace. Nic takového se provést nedalo. Když se vedoucí komise vrátil, viděl, že se úderná jednotka SS připravuje k vniknutí do katakomb. Okamžitá výměna názorů s velitelem SS (myslím, že to byl SS-Brigadenführer von Treuenfeld) skončila velice nekamarádským arogantním způsobem asi v tomto stylu: co má bezvýznamný civilista co žvanit, když jedná ozbrojená moc. Po těchto ostrých slovech poznamenal jakoby na omluvu: „Frank to nařídil". Šéf komise ihned vyložil Frankovi nesmyslnost takového rozkazu a objasnil mu, že atentátníci jsou důležití živí, usmrceni mohli být už před šesti hodinami bez nasazení vojáků a bez nebezpečí ztrát. K zneškodnění agentů stačilo hodit pár granátů do katakomb a jejich plíce by byly rozervány na kusy. Vyšlo najevo, že von Treuenfeld řekl Frankovi asi toto: „Gruppenführere, prosím, o povolení poslat do katakomb úderný oddíl, jinak si uděláme ostudu!" Frank, nevoják, kapituloval před touto vojenskou řízností a styděl se odvolat rozkaz. Tři muži byli v otvoru do podzemí postřeleni a odvezeni do nemocnice. Abychom chránili členy SS, byli jsme donuceni prolomit vchod do katakomb výbušninami. Čtyři agenti se však sami zastřelili, ještě před tím, než jsme pronikli do podzemí. Jedním z nich byl Gabčík. Půl hodiny na to poslal Himmler, který byl mezitím o akci vyrozuměn, radiovou depeši asi tohoto znění: „Atentátníky v každém případě uklidnit, abychom je dostali živé". Dalo se předpokládat, že české vysílání Benešovy exilové vlády aby se udržely nepokoje v protektorátu - popře tvrzení, že pachatelé byli dopadeni. Proto se musely získat přesvědčivé důkazy o tom, že mezi mrtvými agenty byli opravdu atentátníci. Mrtvoly byly připraveny k identifikaci v Ústavu soudního lékařství pražské univerzity. Mrtvá těla byla očíslována 1 - 7. Každá osoba předvedená identifikovat mrtvoly, musela říci, koho jednotlivá čísla představují a co může vypovědět o stycích s dotyčným mužem. Dvacet osob, které atentátníky viděly anebo se s nimi před, při a po atentátu setkaly, správně označilo mezi sedmi mrtvými Gabčíka a Kubiše. Celkem bylo získáno přes 50 důkazů, že se mezi sedmi mrtvými nacházeli atentátníci. Kromě toho bylo na kůru a v katakombách nalezeno 11 pistolí, mezi nimi pistole Colt č. 539 370 a 540 416, z nichž Gabčík s Kubišem stříleli na místě atentátu. To také potvrdil Kriminálně technický ústav v Berlíně. Důkladná vyšetřování všech souvislostí s atentátem se táhla až do září 1942. Jak se dalo očekávat, české vysílání z Londýna tvrdilo, že gestapo nemohlo atentátníky dopadnout, a proto dalo v kostele K. Boromejského 26

zastřelit nahodilé Čechy echy s tvrzením, že se jednalo o atentátníky a to vše jen proto, aby neutrpěla prestiž obávaného gestapa. Tato propaganda nutila německou meckou stranu dokázat alespo alespoň něme cké a české veřejnosti, ejnosti, že atentátníci jsou mrtvi. Uvažovalo se o procesu, v jehož průběhu hu by vyšla najevo žádoucí fakta. Ministr propagand y Goebbels, který už udělal lal jednu špatnou zkušenost s plánovaným soudem s Grünspanem (který zastřelil zast v roce 1938 v Paříži německého meckého diplomata Ernesta von Ratha), to však zakázal, protože se obával eventuálních českých eských demonstrací, tak nežádoucích před zástupci mezinárodních tiskových agentur. Daluege (Kurt, SSOberstgruppenführer a generálplukovník policie, Kurt Daluege Heydrichův nástupce - pozn. SB) však prosadil plán procesu u Hitlera, který nařídil, ídil, aby soudní jednání s duchovními kostela K. Boromejského bylo vyňato z komplexu stanných soudů soud a aby byli pozváni novináři místo veřejnosti. ejnosti. To se také stalo. B Během procesu byly předvedeny milenky Gabčíka íka a Kubiše, u nichž tito delší čas bydleli, a pod jejichž lůžky mělili schované bomby. Jedna z dívek očekávala dítě. Těhotenství bylo v zájmu atentátu přerušeno p . Tyto svědkyně vylíčily před ed soudem všechny podrobnosti od po počátků svých známostí, spolužití - také několik kolik dní po atentátu - a musely též identifikovat oba mrtvé. Byli souzeni duchovní stýkající se s atentátníky během jejich ukrývání v kostele. Kostel K. Boromejského byl stánkem pravoslavné církve, která neměla velký počet věřících. Vznikla z potřeby eby poskytnout duchovní záštitu manželkám českých legionářů, kteří si je přivezli řivezli po 1. sv světové válce z Ruska. Protože legionářii byli vládnoucí vrstvou první české republiky, patřila k této pravoslavné církvi značná část část prominent prominentů. Její biskup (Gorazd, občanským jménem Matějj Pavlík), který býval kn knězem pro vězně a duševně choré, přiznal přii procesu, že už od roku 1939 prováděl špionáž proti Německu ve prospěch ch Ruska. Když mu kaplan Petřek sdělil, lil, že se v kostele ukrývají atentátníci, zeptal se jen, zda jsou pravověrní; rní; obával se však, že z toho budou potíže. Zatím, co se atentátníci ukrývali v kostele, poslal kondolenci německým ně úřadům. Zajel dokonce osobně do Berlína na RSHA, kde vyjád vyjádřil svou soustrast a vedl církevní jednání. Všichni duchovní byli toho názoru, že pravoslavná církev poskytovala vždy azyl politickým uprchlíkům. uprchlík Kaplan Petřek, vysoce vzdělaný člověk, oblečen en v plném ornátě, ornát zapřísahal před oltářem oba kostelníky k mlčenlivosti. enlivosti. Potom dal každému 50 marek. Duchovní hodnostářii a kostelníci byli odsouzeni k smrti; tuším, že jich bylo sedm. Jiný soudní proces se neuskutečnil neuskute a ani další rozsudky smrti nebyly vyneseny. 27

Himmler rozkázal zatknout a zastřelit příbuzné obou atentátníků. Přestože tento rozkaz zněl hrozně, nemohl být splněn. Příbuzenstvo Gabčíka jeho splnění uniklo, protože byl Slovák a zatčení na Slovensku se nemohlo provést. Kubišovi příbuzní žili z velké části v různých krajích Moravy a celá řada jich již delší dobu měla německou a říšskou příslušnost. Byli členy NSDAP (Nazionalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei - pozn. SB) a jeden z nich byl dokonce vedoucím místní odbočky NSDAP. Tento nesmyslný rozkaz často vyvolal smích a zatýkání, než se mohla podat odpovídající hlášení. Spolu se šéfem patřičného oddělení šéf komise (Pannwitz) zakročil v této věci u Franka a to mělo za následek propuštění celého příbuzenstva. Při zpracování celého komplexu vyšetřování atentátu nám padla do rukou vysílačka se vším materiálem, kterou byly posílány depeše atentátníků do Londýna. Mezi depešemi, které jsme rozšifrovali, jsme našli jednu tohoto znění: Před několika dny byla odeslána prezidentovi (dr. Edvardu Benešovi - pozn. SB) depeše, ve které byl učiněn dotaz, zda muž s krycím jménem Jindra může touto cestou poslat depeši prezidentovi.“ Odpověď byla kladná. Na to byla odeslána depeše asi tohoto znění: „Pro prezidenta. Usuzuji z příprav dvou přátel, že se plánuje atentát na H...". Nyní doslova: „Tento atentát by v ničem neprospěl Spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky. Nejen, že by ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si i tisíce dalších životů, uvrhl by národ do neslýchaného útisku, zároveň by také smetl poslední zbytky jakékoliv organizace. Tím by byla znemožněna jakákoliv další činnost pro Spojence.". Další přesný text není více znám. Doslova dále: „Prosím proto naléhavě, aby bylo od atentátu na H. upuštěno a přátelům dán patřičný rozkaz. Kdyby bylo uskutečnění atentátu přece jen nutné ze zahraničních důvodů, nechť se podnikne na zdejšího quislinga, v první řadě E. M. Jindra **) Přes několikerou urgenci Jindry nedošlo k odvolání rozkazu. Prezident mu poděkoval za otevřená slova a slíbil rozhodnout o žádosti později. Kdo odeslal tento telegram? Npor. Bartoš (Alfréd Bartoš, velitel paraskupiny SILVER A, byl krátce po navázání spojení s Londýnem povýšen na kapitána - pozn. SB) byl mrtev. Nikdo nemohl podat informace. Konečně jsme zjistili, že by se pod jménem Jindra mohl skrývat profesor Vaněk z Brna (narodil se asi roku 1906), vedoucí sokolský činovník, hledaný více než dva roky brněnským gestapem. Bylo po něm zahájeno pátrání. Teprve v polovině srpna jsme mu přišli na stopu. Několikrát se mu podařilo uniknout a byl zatčen až v září 1942. Žil ilegálně. Byl zatčen, když vyzvedával penzi pro manželku přítele, důstojníka, který uprchl do Anglie (škpt. generálního štábu Alois Šeda - pozn. SB). Když jsme ho v autě oslovili nejen jeho krycím, ale 28

též skutečným jménem, odpověděl: „A, tak vy jste pan Müller od německé policie, který mě už osm týdnů hledá". Byl o nás velmi dobře informován. Znal naše poměry, jednotlivá oddělení, spolupracovníky a všechny možné detaily. Po počátečním úleku byl natolik rozumný, že mluvil otevřeně, zvláště po té, když jsme mu předložili jeho depeši Benešovi. Dělal dojem příslušníka střední vrstvy, která se obávala po pravděpodobné porážce Německa rozmachu komunismu v Československu. Byl toho názoru, že Spojenci by neměli používat český národ pro válečné cíle, když ho nechali v letech 1938-1939 tak hanebně na holičkách. Mobilizace českého národa pro partyzánskou válku v zádech Němců by si vyžádala mnohem větší krveprolití, než přímá vojenská účast. Češi byli zproštěni vojenské povinnosti a v té době nemohli dělat nic jiného, než vyčkávat. Německý válečný potenciál byl na českém území dostatečně silný na to, aby v případě nepokojů neváhal použít jakýchkoliv prostředků k udržení tohoto území. K tomu dále přispíval i Hitlerův názor, že kdo má v rukou český prostor, ovládá Evropu. Toto vše, promyšleno do všech důsledků, vedlo Vaňka k závěru, že nepokoje nebo povstání proti Němcům by bylo holou sebevraždou českého národa. Vaněk vypověděl o svých rozhovorech s atentátníky (s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem - pozn. SB) a také s dalšími parašutisty, kteří neustále hovořili o tom, jak byli v Londýně úmyslně falešně informováni o poměrech v protektorátu a že byli - ještě častěji, než on názoru, že český národ by měl přečkat válečnou dobu v klidu. Jako vojáci však složili přísahu, které se nemohli sami zprostit, a proto museli vykonávat dané úkoly. Žádali však naléhavě Jindru, aby zařídil v Londýně změnu rozkazu. A o to se také pokusil. Jindra byl vysoce vzdělaný muž, kterému šlo především o blaho národa. Byl hluboce přesvědčen, že český národ vůbec nemohl ovlivnit výsledek války a chtěl jen zabránit nesmyslným obětem. V rukou vyšetřovací komise byl pouze 24 hodin. Nakonec prohlásil, že je ochoten se dohodnout a to za cenu, že on a jeho sokolská organizace získají možnost podílet se na vytváření vnitřní politiky protektorátu. Při tom by měl stálý osobní styk s K. H. Frankem, aniž se stal ministrem nebo členem vlády. Za to nám dá k dispozici spojení s Anglií (52). Tímto způsobem bychom mohli až dosud ilegální spojení (vysílačku atd.) nadále používat jako protihru a nebyli bychom už více vystaveni žádným překvapením. Agenti, kteří by byli prostřednictvím tohoto spojení vysazeni v protektorátu, pokud by to byli Češi a Slováci, měli být po dobu války internováni pod společným německo - českým dozorem a nic proti nim nemělo být podniknuto. Vedení vyšetřovací komise Jindrovi důvěřovalo a uvědomovalo si nepředstavitelné výhody takového spojení. Koneckonců se při této 29

plánované dohodě nejednalo o výhradní Jindrův návrh, nýbrž o společný výsledek čtyřiadvacetihodinového rozhovoru. Kdo by uvěřil, že by proti tomuto návrhu mohly vyvstat překážky? Ale zase jednou vše dopadlo jinak. O vyjednávání se dověděl šéf gestapa. Předvolal si šéfa vyšetřovací komise a vyčetl mu svévolné jednání v politických otázkách. Poručil také okamžité předání Jindry státněpolitickému oddělení, které mělo na starost pronásledování ilegálního sokolského hnutí. Tak byl Jindrův případ snížen na zatčení bezvýznamného ilegálního sokolského funkcionáře. Po více než dva roky byl pak Jindra vyslýchán o malicherných otázkách a ponižujících záležitostech. Tímto činem šéf gestapa vskutku prospěl budoucím česko-britským akcím v protektorátu, v tehdejším názvosloví to vlastně znamenalo „napomáhání nepříteli". Neuvedl žádné vysvětlení pro své rozhodnutí - jednal pouze ze zlosti, že záležitosti patřící pod jeho kompetenci, byly projednávány za jeho zády, takže by mohl vypadat jako neschopný. V této věci - stejně jako v případě Lidic - předvedli zástupci moci, šéf gestapa a šéf SIPO a SD, nebezpečnou hloupost vůdcovského principu. Rozhodovali na základě omezeného egoismu, podle jim dobře známých vnitřních zákonů diktatury, na jejíž moci stavěli. Tato hloupá a zločinná rozhodnutí se stala břemenem celému národu. V oněch dnech byl dokončen koncept závěrečné zprávy o atentátu, sepsaný - jak to u kriminalistů bývá zvykem - se všemi zkušenostmi a také s vyskytnuvšími se chybami. V kapitole o motivech, které vedly Čechy k tomu, aby před, respektive po atentátu, pomáhali pachatelům, se bylo třeba zmínit o tom, že velká část pomocníků byli sokolové. Počet zasvěcených, kteří přesně věděli, komu a za jakým účelem pomáhali, byl velice malý, asi 50 osob. Jak se stalo, že právě příslušníci Sokola - existovali i jiní, podstatně ostřejší odpůrci Němců - byli zúčastněni v tak velkém počtu? Vždyť Sokol, původně založený sudetskými Němci byla organizace podporující tělesnou výchovu a v roce 1940 byl „českou vládou" (úvozovky H. Pannwitze - pozn. SB) rozpuštěn. Tedy bez německé účasti - alespoň oficiálně! Pak přišla Tajná státní policie (Gestapo), zabrala majetek právě rozpuštěné organizace a během času zatkla celou řadu představitelů jako rukojmí. Reakce na to bylo rozhořčení a počátek organizované ilegální činnosti, která měla daleko více protiněmecký ráz, než dříve. Gestapo si těmito opatřeními zorganizovalo proti sobě protivníky. To stálo ve zvláštní zprávě o atentátu. Následovaly prudké útoky gestapa proti pisateli zprávy s nařízením, aby byl tento poznatek vyškrtnut. Existovaly obavy, že materiál, který půjde na vyšší místa, by tam mohl způsobit nepříjemnosti. Text však změn nedoznal s vysvětlením, že byl připraven tak, jak je obvyklé u kriminální policie, to znamená se všemi objektivními poznatky plynoucími z vyšetřování a výpovědí svědků. Politické otázky nejsou záležitostí komise, která dostala za úkol vyšetřit kriminální čin. 30

Kvůli rozepřím s Böhmem a Geschkem ve věci zvláštní zprávy a Jindry se vedoucí vyšetřovací komise (H. Pannwitz) rozhodl zajet do Berlína, aby podal hlášení šéfovi IV. oddělení RSHA SSGruppenführerovi Müllerovi. V záležitosti Jindry Müller souhlasil s vedoucím vyšetřovací komise (VK). Nemohl však do věci zasáhnout, protože dosud nebyl jmenován nový šéf SIPO. V boji různých skupin o moc se necítil dost silným na to, aby si dovolil dávat protichůdné pokyny různým služebnám v Praze. Pokud šlo o zvláštní zprávu, autor (tedy H. Pannwitz) by neměl text měnit, protože to, co napsal, není vázáno nařízením. Z postoje a odpovědí Müllera bylo zřejmé, že po Heydrichově smrti začal boj o uvolněné místo a také o všechny ostatní pozice, jež dosud nebyly obsazeny. Z taktických důvodů se každý držel zpět, aby si nezpůsobil na žádné straně těžkosti a neuškodil si před novým nadřízeným. Tyto zjevné i skryté ambice a touha po povýšení se nazývaly „nacionálně socialistickou hrou o moc." Díky Müllerově stanovisku zůstalo vše prakticky při starém. Z třídy Prince Albrechta se vedoucí VK odebral k Nebe a vylíčil mu situaci. Nebe mínil, že Müllerův vyčkávací postoj vystihoval daný stav. Každý počítá s tím, že s novým šéfem SIPO a SD dojde k rozsáhlým personálním změnám. To bylo ale bezvýznamné. Mnohem větší obavy vyvstaly z možnosti, že Heydrichův nástupce nebude ani pozitivní, rozumná, ani negativní postava, nýbrž bude pravděpodobně vybrán ze štábu zcela bezbarvých osobností a bude schopen plnit roli pouhého přisluhovače. Vedoucí VK zašel ke svým přátelům v abwehru, do úřadu Canarise a nechal se s jejich pomocí povolat do armády. Za 14 dní se stal kriminální rada poddůstojníkem na východní frontě. Protože úřadovna SIPO v Berlíně z nevysvětlitelných důvodů nebyla o věci informována, zahájilo se proti němu stíhání pro dezerci. Číslo polního pluku, ke kterému byl kriminální rada (Pannwitz) povolán, držela abwehr v tajnosti, aby tím ztížila pátrání SIPO po úředníkovi, který jí uklouzl. To bylo koncem září 1942. Šéf VI. oddělení RSHA (Říšský hlavní bezpečnostní úřad) Schellenberg napsal krátce před svou smrtí v Itálii knihu pamětí, která byla přeložena do angličtiny. Píše: „Šéf IV. oddělení“ (tedy ústředí státní tajné policie, gestapa) „Müller nebyl schopen chytit atentátníky, a proto dal svými podřízenými nahnat 120 českých partyzánů do kostela K. Boromejského a tam je zastřelit". Teprve po válce prý se ukázalo, že mezi nimi byli náhodou také atentátníci. Šéf VI. oddělení“ (zahraniční rozvědky SD) „byl bud' mylně informován nebo se v jeho nesmyslném tvrzení projevily špatné osobní vztahy mezi ním a šéfy jiných oddělení. Každopádně to dokazuje, že vedoucí činitelé nebyli příliš inteligentní. Při afektovaném. sebejistém a teatrálním Schellenbergově jednání mě to 31

ostatně nijak nepřekvapuje. Z tohoto případu vyplývá, že tito lidé byli velice omezení a neměli se brát vážně. Poznámky Stanislava Bertona k textu Heinze Pannwitze: (1) K první demonstraci došlo u příležitosti druhého pohřbu Karla Hynka Máchy. Nejprve byl pochován 8. listopadu 1836 v Litoměřicích, kde zemřel. Dne 1. října 1938 dostal litoměřický hrobník vládní příkaz, aby provedl okamžitě exhumaci Máchových ostatků, neboť Litoměřice se nalézaly na území, které - na základě mnichovského diktátu - bylo odtrženo od ČSR. Zbytky rakve, kostí, část prsti a pomník byly téhož dne dopraveny do Prahy. Pozůstatky prozkoumali vědci, byly uspořádány a konzervovány. V neděli 7. května 1939 se konal druhý pohřeb básníka z pantheonu Národního muzea na vyšehradský hřbitov. Smuteční průvod přivítal před hřbitovem kanovník tamější kapituly Msgre Bohumil Stašek. Praha tonula v záplavě českých praporů. Pohřeb byl důstojnou demonstrací Pražanů proti německým okupantům. K druhé demonstraci došlo 13. srpna 1939 u příležitosti výročí porážky křižáckých vojsk u Domažlic v roce 1431. Ohlášená řeč kanovníka Staška přivedla na Vavřineček u Domažlic na 100 000 Čechů. Msgre Stašek byl krátce na to zatčen gestapem. (2) Po okupaci Paříže německou armádou v červnu 1940 padla gestapu do rukou část archivu zpravodajské skupiny Čs. národního výboru (zmiňuje se o tom např. i FEIERABEND, Ladislav Karel, Politické vzpomínky [I], Brno 1994, s. 292), v níž byly objeveny písemné doklady o stycích gen. A. Eliáše, jakož i plk. gšt. Emanuela Moravce se zahraniční akcí dr. E. Beneše. Gen. Eliáš byl pod dozorem gestapa od srpna 1940. 4. června 1941 poslal dr. E. Beneš do Prahy depeši, v níž vyzval protektorátní vládu k rezignaci. Dr. Emil Hácha a gen. Eliáš této výzvy neuposlechli, a proto začali být považováni za kolaboranty. (3) R. Heydrich byl jmenován „zastupujícím" protektorem 27. září 1941. (4) Např. letec Augustin Přeučil. Pracoval pro gestapo již v Polsku v roce 1939, potom ve Francii a ve Velké Británii, odkud odletěl se stíhačkou hurricane do Belgie. Za odcizení letadla byl odměněn 10 000 markami. Po návratu do Prahy pracoval pro gestapo jako agent provokatér. V roce 1944 byl „vězněn" v Terezíně. Snažil se vypátrat, zda měl doc. Vladimír Krajina z vězení styk s domácím odbojem. Přeučil byl po válce odsouzen k trestu smrti a popraven 14. dubna 1947. (Podle spisu v archivu Mirka Janečka, doplněného vlastnoručními poznámkami prof. V. Krajiny.) (5) Předpokládaným místem pro vysazení skupiny ANTHROPOID byly Ejpovice u Plzně, skutečným pak Nehvizdy u Čelákovic. 32

II. oddělení hlavního štábu - kde byl odzbrojen a zatčen mjr. J. Nechanským. 1 byl zatčen gestapem a přežil válku (Vladimír Škácha, SILVER B). 1 přežil válku na svobodě (Jan Zemek, SILVER B). 1 zatčen, ochotně spolupracoval s gestapem, jímž byl náhodou zastřelen (Václav Kindl, INTRANSITIVE). 3 byli zatčeni a popraveni (Jindřich Čoupek, BIVOUAC, František Pospíšil, BIVOUAC a Oldřich Pechal, ZINC. Zatčen a popraven byl i zmíněný František Pavelka). 2 zatčeni, předstírali spolupráci s gestapem, byli odhaleni a popraveni (Bohuslav Grabovský, INTRANSITIVE a Libor Zapletal, BIVOUAC). 3 byli zastřeleni při přestřelce s gestapem (nebo jinou ozbrojenou složkou - Oldřich Dvořák, STEEL, Vojtěch Lukaštík, INTRANSITIVE a Jiří Potůček, SILVER A). 2 se otrávili při zatýkání (aby ušli zatčení - Ivan Kolařík, OUT DISTANCE a Bohuslav Kouba, BIOSCOP). se zastřelili při přestřelce s gestapem (resp. při pronásledování gestapem nebo při střetnutí s četnictvem - Alfréd Bartoš, SILVER A, Ludvík Cupal, TIN a Arnošt Mikš, ZINC). (14) To potvrzují vzpomínky paní Liny Heydrichové a Alberta Speera (říšský ministr odpovědný za zbrojní výrobu). (15) Heydrichova rodina se nastěhovala do Panenských Břežan o Velikonocích, tj. v prvním týdnu dubna 1942. (16) R. Heydrich zemřel 4. června 1942 v 9:24 hod (17) Rudolf STRÖBINGER zveřejnil v knize Das Attentat von Prag, Landshut 1976, s. 222, údajné vyprávění prof. L. Vaňka, podle něhož prý Heydrich neměl být zastřelen, nýbrž unesen do Anglie. Toto tvrzení bylo opakováno týmž autorem v televizním programu západoněmecké televize 27. května 1982 a upoutalo pozornost západoněmeckého tisku. K tomu mně sdělil L. Vaněk: „Nevím, jakým právem napsal Ströbinger knihu tak, jako kdyby to byl interview se mnou. Únos byl Gabčíkem zamítnut a již se o něm neuvažovalo. Na místě atentátu žádné auto záchranné služby nebylo. Dr. Lyčka jel s Relou Fatkovou v obyčejné Aerovce 30... Nikdy jsem nikomu neřekl, že jsem na místě atentátu měl jako invalida nápadný sádrový obvaz. Kdyby byl (Ströbinger) doma, tak ho za ty dvě stránky (222 a 223) žaluji." (18) Podle vyprávění prof. L. Vaňka chtěli parašutisté dostat Heydrichovu aktovku nepoškozenou Proto měl Gabčík střílet a Kubiš dělat jenom zálohu a použít bomby pouze v nejnutnějším případě Viz IVANOV Miroslav, Atentát na Reinharda Heydricha, Praha 1979, s. 142. Svědkyně, která v momentu atentátu přecházela ulici, zahlédla aktovku na zemi. IVANOV M., Atentát..., s. 160. Naproti tomu šofér firmy Holan, který odvezl Heydricha na Bulovku, vypověděl, že Heydrich „v jedné ruce držel revolver, ve druhé tašku, dával na ni velký pozor, celou cestu ji tiskl k boku." Viz IVANOV M., Atentát..., s. 164. 34

(19) Podle jiných pramenů byla v zanechané aktovce jenom jedna bomba. Podle sdělení kpt. O. Pelce se po válce bomba nacházela ve zvláštní parašutistické kanceláři v II. oddělení. (20) Podle gen. Františka Moravce: „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu". MORAVEC František, Špion, jemuž nevěřili, Praha 1990, s. 314. (21) Podle sdělení kpt. O. Pelce to byl K. Čurda. Prohlídky postihly i byty Terezy Kasperové, kde se nacházel Adolf Opálka a Alžběty Sahánkové, v němž se ukrývali Josef Bublík a Jan Hrubý. (22) Podle brožurky Velký čin malé církve, Praha 1947, s. 42, kterou připravil Sbor starších pravoslavné církve: „Němci úmyslně z nenávisti proti slovanským věrozvěstům nazvali chrám kostelem K. Boromejského, ač toho jména pozbyl již v roce 1783 při odsvěcení. Chrám byl vysvěcen biskupem Gorazdem 28. září 1935 a nesl jméno sv. Cyrila a Metoděje." (23) Maffie byla organizace českého domácího odboje v 1. světové válce. (24) Oční lékařka MUDr. Milada Frantová. Zahynula 24. října 1942 v Mauthausenu. (25) Podle sdělení dr. Arnošta Morgana museli toto prohlášení podepsat i všichni židovští zajatci v Terezíně. (26) Jindřiška Nováková. Matka ji dala pohotově ostříhat a udělat trvalou. V poválečném výslechu vyslovil bývalý komisař Jantur obdiv nad chladnokrevností čtrnáctileté, kterou svědkyně nepoznaly. Celá rodina byla usmrcena 24. října 1942 v Mauthausenu. (27) Pannwitzova verze je naprosto rozdílná od textu dopisu, jehož průklep se zachoval. Podle M. Ivanova dopis zněl: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabámě. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan." (Viz IVANOV M., A hořel snad i kámen, Praha 1975, s. 17.) M. Ivanov první poukázal na to, že dopis byl napsán (autorem byl Václav Říha) před atentátem a že tudíž s ním neměl nic společného (Poprvé se o zmíněném dopise píše v publikaci Lidice. Čin krvavého teroru a porušení zákonů a základních lidských práv. Ministerstvo vnitra, Praha 1945, s. 25-27. Podle tohoto zdroje byl dopis napsán až po atentátu, a to 31. května 1942. Viz Lidice, s. 32-33). U poválečného soudu továrník Pála vypověděl, že dopis, adresovaný A. Maruščákové, která 3. června 1942 nepřišla pro zranění do zaměstnání, dostal už otevřený. Zatelefonoval na četnickou stanici ve Slaném, které oznámil, že se mu dostal do rukou velmi závažný dopis, aby si pro něj poslali. Strážmistr Vybíral vyslovil o dopisu názor, že ,,...šlo o docela obyčejný milostný 35

dopis, jemuž nezasvěcený samozřejmě dobře nerozumí". Pála prý na to řekl: „Mýlíte se, já myslím, že to bude jeden z útočníků na Heydricha. Už abyste ho měli, abychom měli jednou klid". Viz IVANOV M., A hořel..., s. 18. Dopis byl předán kladenskému gestapu, které zahájilo vyšetřování. (28) SS-Hauptsturmführer (a kriminální rada) Harald Wiesmann. Byl odsouzen k trestu smrti a spolu s dalšími 5 členy kladenského gestapa 24. dubna 1947 popraven. (29) Toto tvrzení se až dosud zveřejněnými zprávami o činnosti parašutistů v českých zemích nedá prokázat. Na počátku června 1942 spolupracoval s gestapem pouze Viliam Gerik (člen skupiny ZINC, vysazené u Ghel na Slovensku v noci z 27. na 28. března 1942). Gerik se nedostal do kontaktu ani s Gabčíkem a Kubišem, ani se členy skupiny SILVER A. Dva parašutisté, zatčení počátkem května na Moravě (J. Čoupek a L Zapletal), nemohli vědět, kde se jejich přátelé ukrývali na počátku června 1942. (30) „Zajatý člen SS Alfred Helmuth Naujocks vypověděl 5. března 1945 při výslechu v Londýně, že byl na počátku roku 1935 pověřen R. Heydrichem unést ing. R. Formise. O vraždě ing. Formise v hotelu Záhoří u Štěchovic pojednává kapitola v knize M. IVANOVA Noc hnědých stínů, Praha 1966. (31) 3. září oznámil pražský list Der Neue Tag, že H. Böhme byl přeložen do Bukurešti. Celá řada vedoucích nacistických činitelů byla krátce po atentátu přeložena na nová působiště. (32) Hlášení se nezachovalo, bylo však odesláno do Prahy den dva po prohlídce Lidic, která byla provedena 4. června 1942, v den Heydrichovy smrti. (33) Hitler oslovil protektorátní vládu klidným, skoro tichým hlasem, který se během řeči stupňoval do neobyčejné síly. Podle záznamu K. H. Franka mimo jiné řekl: „Tuto válku vedu proto, abych poskytl Evropě konečně klid a mír. Rušitele míru, kteří stojí mému dílu v cestě, odstraním všemi prostředky... Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy vysídlil několik milionů Čechů, nepřejí-li si klidné spolužití. V tomto prostoru má místo jen jeden. Z obou národů musí jeden ustoupit. Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydat Čechy a Moravu a německý národ neustoupí... Vím, že se domníváte, že zamýšlím omezit nebo zrušit vaši autonomii. Toto tlachání dokazuje, že mne naprosto nechápete. Mně již dnes nejde o nějaké směšné formálnosti, jako je autonomie apod., nýbrž v sázce je osud, život a budoucnost českého národa. Bud' se stanou poměry v Čechách a na Moravě pro mne únosné... anebo nechápete vážnost situace a nedovedete změnit poměry, pak bude český národ z Evropy vymazán." Viz AMORT Č., c. d., s. 209-210.

36

(34) Ze záznamu H. Böhma však vysvítá, že mu K. H. Frank 9. června 1942 v 19:45 hod. telefonicky z Berlína nařídil, aby byla - na základě Vůdcova rozhodnutí - provedena akce v Lidicích. (35) Protože L. Heydrichová byla ve vysokém stupni těhotenství, doprovázel její dva syny na Heydrichův státní pohřeb v Berlíně K. H. Frank. Letěli ve zvláštním letadle, v němž se druhý den před polednem vrátili do Prahy. Frank předal - podle sdělení paní L. Heydrichové - děti jednomu ze svých pobočníků, který je odvezl do Panenských Břežan, a zajel do Lidic vykonat inspekci akce, kterou na místě a od samého začátku řídil H. Böhme. Z neznámých důvodů podal Böhme dvě hlášení o akci v Lidicích. Z textu vyplývá, že odvlečení žen a dětí, masakr lidických mužů a zapálení obce bylo skončeno kolem 10:00 hod. Viz Zločiny nacistů za okupace, Praha 1961, dokument č. 7, s. 43-45. K. H. Frank byl v poválečném procesu obžalován dr. Jaroslavem Drábkem, vedoucím státním žalobcem, že celou akci proti Lidicím na místě řídil od samého počátku. Viz Český národ soudí K. H. Franka. Ministerstvo informací, Praha 1947. (36) Podle vzpomínek Josefa Chalupského, tlumočníka pražského gestapa, se paní Moravcová otrávila v koupelně. Její manžel a syn Vlastimil byli přítomni. Viz IVANOV M., Atentát..., s. 245. (37) Viz pozn. 36 („Aťa” Moravec byl zatčen doma spolu se svými rodiči, viz DREJS Jan, Za Heydrichem stín, Praha 1947, s. 305-306). (38) Podle sdělení prof. L. Vaňka ukázali gestapáci V. Moravcovi amputovanou hlavu jeho matky, kterou přinesli v akváriu. (39) K. H. Frank uvažoval o vyplacení půl milionu marek Vlastimilovi Moravcovi, protože „prozradil závažné stopy, třebaže ne z vlastní iniciativy a ihned." Frank později škrtl Moravcovo jméno a rozhodl vyplatit odměnu „padákovému agentu Gerikovi, který poskytl podstatné údaje a dobrovolně se vzdal." Viz AMORT C., c. d.; s. 223. Bývalý komisař gestapa Jantur vypověděl před soudem v roce 1945, že dvě osoby, které Čurda jmenoval, prozradili po zatčení jméno kostela, v němž se ukrývali parašutisté. Viz KETTNER Petr, Konec černého vraha, Praha 1971, s. 121. (40) Jednalo se o npor. Adolfa Opálku. velitele skupiny OUT DISTANCE a čet. asp. Josefa Bublíka, člena skupiny BIOSCOP. (41) Byli to rtm. Jozef Gabčík, skupina ANTHROPOID, rtm. Josef Valčík, SILVER A, čet. Jan Hrubý, BIOS-COP a rtn. Jaroslav Švarc, TIN. Z hlášení velitele jednotek SS von Treuenfeld vyplývá, že na pravděpodobnost dalších ukrytých parašutistů upozornil čtvrtý oblek nalezený na kůru. Viz AMORT Č., c. d., s. 241. (42) To potvrzuje F. Moravec v c. d., s. 288. Dr. E. Beneš prý při loučení slzel. (43) Podle J. Drejse se Gabčík a Kubiš svěřili prof. Ogounovi, u něhož se skrývali těsně před atentátem, že si na jedné londýnské 37

recepci podali ruce s tehdejším britským ministrem zahraničních věcí Anthony Edenem. Viz DREJS Jan, Za Heydrichem stín, Praha 1947, s. 180. 44) Z početné Kubišovy rodiny přežil pouze jeho nejmladší bratr František. Identifikaci vylíčil takto: „Nevím, kterého to bylo dne, když bachař vyslovoval jména bratrů, otce i moje. Museli jsme nastoupit do připraveného antonu . Za jízdy jsme spolu nemohli promluvit půl slova. Hlídali každý náš pohyb. Přivezli nás do nějaké vily, ve které už bylo hodně lidí z většího okruhu naší rodiny. Stáli jsme v chodbě vedle sebe hlavami ke zdi. Všiml jsem si, že lidé po zvolání jména vcházejí jednotlivě do nějaké místnosti. Pak přišla řada na nás. První šel dovnitř Ruda, za ním Jarek. pak táta. Když šel Jarda zpět kolem mne, nahrál zakopnutí o koberec a šeptl: Nepoznáváš! Zavolali mé jméno. Vešel jsem do velké půlkruhové dobře osvětlené místnosti. Uprostřed stál dlouhý oplechovaný stůl a po stranách stáli gestapáci a civilové. Německý tlumočník mi řekl, abych šel okolo stolu a pečlivě se díval. Hrůzou se mi zastavil dech. Na stole bylo sedm lidských hlav, naražených na podstavcích. Jako ve snách jsem prošel kolem nich. Znáš někoho?, zařval esesák. Odpověděl jsem mu, že ne. Musel jsem kolem stolu nazpět. Ukázali mi jednu z hlav, jestli mně něco nepřipomíná. Řekl jsem, že nikoho neznám a nikdy jsem neviděl... Díval jsem se do tváří mrtvých hrdinů... Jendova hlava byla třetí z pravé strany. Bezpečně jsem ho poznal. Také podle jizvy, kterou měl na spánku po úrazu. Znovu dotaz a moje záporná odpověď. Někdo na mne zařval: Abtreten! Musel jsem se moc ovládat, abych došel ke dveřím... Po této lekci přestaly výslechy úplně a zanedlouho nás všechny převezli do Malé pevnosti v Terezíně." Viz ŽUREK Miroslav, Jen jediný přežil, Hlas revoluce, 1982. (45) J. Gabčík se zasnoubil s Liběnou Fafkovou. Viz IVANOV M., Atentát..., s. 204, sdělení žižkovského evangelického faráře P. Lanštjáka (Pannwitzem zmiňované ženy se jmenovaly Anna Malinová a Marie Kovárníková. Nutno je však také podotknout, že přelíčení nebylo vyjmuto z komplexu stanných soudů, bylo pouze „veřejné", tj. pro předem vybrané osoby. Pannwitz by to mohl vědět, neboť u tohoto přelíčení vystupoval v roli přísedícího spolu s W. Schultzem, předsedou byl šéf pražského gestapa dr. Geschke. Viz SLÁDEK Oldřich, Zločinná role gestapa, Praha 1986, s. 224). (46) Byli to biskup Gorazd, farář Václav Čikl, kaplan dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonnevend. Soud se konal 3. září 1942. V 22:00 hod. 4. září oznámil pražský rozhlas, že obžalovaní byli odsouzeni k trestu smrti a jejich majetek zabaven, přičemž dodal, že rozsudek byl 4. září vykonán. Ve skutečnosti byl kaplan Petřek popraven 5. září 1942, neboť 4. září byl konfrontován s právě zatčeným Jindrou - prof. L. Vaňkem. 38

(47) Pannwitz měl na mysli veřejné soudy. Stanný soud odsoudil 29. září 1942 k trestu smrti 252 příbuzných a pomocníků parašutistů (seznam v příloze c. d. J. Drejse). Všichni byli usmrceni v Mauthausenu. (Poslední zasedání pražského stanného soudu proběhlo 5. října 1942. Viz SLÁDEK O., c. d., s. 224). Muži byli zastřeleni, ženy a nezletilí šli do plynových komor. Věkové složení zavražděných bylo následující: do 14 let ... 1 (J. Nováková), od 15 do 16 ... 4, od 17 do 18 ... 9, od 18 do 19 ... 8, od 21 do 25 ... 20, od 26 do 30 ... 32, od 31 do 35 ... 32, od 36 do 40 ... 42, od 41 do 50 ... 58, od 51 do 60 ... 36, od 61 výše ... 10. Dále 48 dětí ve věku od 2 do 14 let bylo během války internováno v zámečku na Jenerálce, mezi nimi i Kubišův bratr František. Od října do konce prosince 1942 bylo veřejně oznámeno 494 poprav českých mužů, žen a nezletilých. Viz TOMÁŠEK Dušan, Tečka za Heydrichiádou, Hlas revoluce, č. 47/1982. (48) Na výstavě Velká Británie a evropská rezistence 1939-1945, kterou uspořádalo Britské imperiální muzeum v Londýně roku 1985, byl J. Gabčík označen za Čecha. (49) V seznamu 252 zavražděných je uvedeno 13 Kubišových a 13 Valčíkových příbuzných. (50) Pannwitz napsal 20. dubna 1956 Sociálnímu soudu Schleswig-Holsteinska, který prošetřoval žádost paní L. Heydrichové o penzi válečné vdovy, že dr. Beneš slíbil odpovědět na depeši Jindry do 17:00 hod, 27. května 1942! (Text depeše uveden v c. d. Č. Amorta, s. 236 a v práci Zdeňka JELÍNKA Operace SILVER A, Praha 1992, s. 95 a mírně se od Pannwitzovy verze liší). Ve svědecké výpovědi před stejným soudem Pannwitz prohlásil: „My jsme každopádně o ní“ (tedy o odpovědi dr. E. Beneše) „nebyli informováni, ani německá odposlouchávací služba (Funkabwehr). Viz Nedatovaný zápis soudního řízení, 1 .senát, LI-W 1014/15/54. List Lidová demokracie (Praha) otiskl 30. října 1963 dopis prof. L. Vaňka, v němž mimo jiné napsal: „Na Jindrův telegram o odvolání příkazu k atentátu odpověď přišla, i když nebyla adresována jemu. Nebyl to kategorický příkaz. Tento údaj potvrdil plk. Emil Strankmüller, za války vedoucí šifrovacího oddělení (plk. S. zastával funkci přednosty 1. [ofenzivního] oddělení II. [zpravodajského] odboru MNO) v Londýně: „Byla odeslána depeše, která teď však není k nalezení. Šla přes stanici Libuši, čili přes SILVER A, kde domů dávána taková nemastná neslaná odpověď asi v tom smyslu, že kdyby jednání s domácím odbojem dospělo k názoru, že skutečně takové nebezpečí by zde hrozilo, že by muselo být znovu uvažováno o tom, jak dál - asi v tom smyslu." Viz STRANKMÜLLER Emil, Československé ofenzivní zpravodajství od března 1939, Odboj a revoluce - Zprávy, č. 1/1970, s. 228. Podle sdělení prof. L. Vaňka rozhodující příkaz k vykonání atentátu přišel Arnoštu Heidrichovi (představiteli odbojové organizace Ústřední vedení 39

odboje domácího [ÚVOD]) od britské Special Operations Executive (SOE). V této záležitosti pravil gen. Moravec v rozhovoru s André Brissaudem: „Ukázal jsem depeši prezidentu Benešovi a šéfovi britské tajné služby (SIS). Beneš dal rozkaz, abych neodpovídal. Šéf SIS neřekl nic, ale po válce jsem se dověděl, že Britové nejen operaci nezastavili, ale trvali na to, aby byla uskutečněna." Viz BRISSAUD André, Canaris, London 1970, s. 273. Na dotaz, proč v práci Špion, jemuž nevěřili není o depeších proti atentátu žádná zmínka, paní H. Disherová odpověděla, že v písemnostech gen. Moravce o této věci nic nenašla. (51) Čurda prozradil mj. úkryt kpt. A. Bartoše u manželů Krupkových v Pardubicích. Gestapo vpadlo do bytu dopoledne 21. června 1942, ale nikoho nenašlo. Kpt. Bartoš přišel k domu k 19:00 hod. Postřehl v okně neznámého muže a dal se na útěk. Když mu hrozilo dopadení, sám se zastřelil. Viz AMORT Č., c. d., s. 233234. (52) Jindra mohl v září 1942 popravdě vypovědět, že měl pouze spojení na vysílačku. Přesto SD hlásila 10. října 1942 do Berlína, že Jindra udržoval na vině 3900 radiové spojení s cizinou. Viz Meldungen wichtiger staatspolizeilicher Ereignisse, Institut für Zeitgeschichte, München, FA 500. V rozhovoru s Januszem Piekalkiewiczem v roce 1967 prof. Vaněk pravil mj.: „Vyvinula se komplikovaná situace. Kubiš a Gabčík trvali na provedení atentátu, přestože naše organizace byla koncem března 1942 vážně ohrožena zatčením radiotelegrafisty a několika spolupracovníků." Viz PIEKALKIEWICZ J., Spionen, Agenten, Soldaten, München 1969, s. 120. Zvukový záznam rozhovoru použil R. Ströbinger ve zmíněném televizním programu o atentátu 27. května 1982. Koncem března 1942, pokud je dodnes známo, nebyla v provozu ani jedna vysílačka pod kontrolou českého podzemí. Různé okolnosti naznačují, že v blízkosti Prahy fungovala vysílačka pod cizí kontrolou. (53) Pannwitz musel být zajisté udiven, když v roce 1964 dostal několik dopisů od prof. L. Vaňka - Jindry, žádajících o pomoc při psaní vzpomínek. (54) Jindřich Fügner, první starosta Sokola v roce 1862, pocházel z německé rodiny, vystudoval německé gymnázium, ale považoval se za Čecha. Miroslav Tyrš, první náčelník Sokola, pocházel z německé rodiny, ale maturoval česky. (55) Rozpuštění Sokola a zabavení sokolského majetku bylo uskutečněno na rozkaz R. Heydricha 12. listopadu 1941. Viz Der Neue Tag, 12. 11. 1941 (56) H. Pannwitz byl po 5 měsících na východní finsko-sovětské frontě odvelen zpět do Berlína. Po studiu materiálu o sovětské špionážní síti v Evropě, tzv. Rudé kapele, byl jmenován vedoucím zvláštní komise zabývající se výhradně činností Rudé kapely. Pannwitz slíbil zatčeným vedoucím činitelům záchranu života za cenu spolupráce 40

s jeho komisí. Naprostá většina řadových členů však byla popravena (toto jeho pracovní zařazení vysvětluje, proč měli o Pannwitze po válce takoví zájem Sověti). Viz HÖHNE Heinz, Coderword: Director, London 1973, s. 229-233. A na závěr ještě několik poznámek: V zájmu historického bádání a protože mám smysl pro „fair play", jsem poslal část Pannwitzova záznamu prof. L. Vaňkovi do Prahy. Slíbený delší rozklad sice dodnes neposlal (a už ani nepošle, neboť zemřel v roce 1993), ale dal mně k dispozici vlastnoruční opisy dvou svědeckých výpovědí. První je od Josefa Chalupského, datovaná 16. únorem 1946 v Praze: „Týká se profesora Vaňka. V srpnu 1939 jsem byl přidělen policejním ředitelstvím v Praze jako tlumočník pražskému gestapu, oddělení III (protišpionážní), kde jsem tlumočil u bývalého komisaře Oskara Fleischera. Pamatuji se dobře, že někdy koncem srpna nebo začátkem září 1942 byl jednoho dne ráno předveden prof. Vaněk k výslechu ke komisaři Fleischerovi. Byl zatčen oddělením II G (komisař Pannwitz), kde byl celou noc vyslýchán a kde spáchal sebevražedný pokus použitím jedu. Když byl druhý den ráno vyslýchán kom. Fleischerem, byl úplně vyčerpán. Gestapo tehdy dlouho po něm pátralo v souvislosti s atentátem na Heydricha a bylo známo pouze jeho krycí jméno Jindra. Při výslechu se choval hrdě a nikoho neprozradil, ačkoliv kom. Fleischer byl znám svou krutostí a bezohledností. Prof. Vaněk přiznával pouze to, co mu bylo prokázáno. Jinak, když mu bylo řečeno, že musí vědět jména svých spolupracovníků a dále také, kde bydlí, šikovně odpovídal, že znal pouze krycí jména a scházel se s nimi vždy venku a o žádném bytě neví. Opak tohoto tvrzení mu nemohl být prokázán. Gestapo našlo v Pardubicích u kpt. Bartoše (správně v bytě manželů Krupkových, kde se kpt. Bartoš skrýval - pozn. SB), krycím jménem Kapo, mnoho písemného a dešifrovaného materiálu, týkajícího se prof. Vaňka. Mezi tímto materiálem se také nacházel telegram, odeslaný již kpt. Bartošem do Londýna, v kterém prof. Vaněk žádal, aby rozkaz k provedení atentátu byl odvolán, ježto by to mělo nedozírné následky pro český národ. Prof. Vaněk byl přesto odsouzen stanným soudem k smrti, ale nějakým vyšším místem mu byla, myslím, že to bylo snad na návrh K. H. Franka, udělena milost. Tento nalezený telegram mu zachránil život." Prof. Vaněk mně doporučil, abych výpověď J. Chalupského vzal na vědomí ve smyslu směrnice K. H. Franka z 19. června 1942: 41

„Aby se vzal vítr z plachet nepřátelské propagandy, jež se neustále zaměřuje v určitých směrech, pokládám nyní v zájmu naší politiky a naší propagandy za nutná dvě opatření: 1. Určitý počet osob zatčených v souvislosti s atentátem, který je ještě třeba blíže stanovit, nebude potrestán. Budeme se tím chlubit, abychom si zachovali dobré jméno pro budoucí akce podobného stylu. (Výnos o beztrestnosti). Viz AMORT Č., c. d., s. 223. Prof. Vaněk vypověděl M. Ivanovovi, že se pokusil o sebevraždu již po vystoupení z auta, před vchodem do Petschkova paláce. Viz IVANOV M., Nejen černé uniformy, Praha 1965, s. 237-238. Vyprávění prof. Vaňka bylo zaznamenáno v pátém monologu, který M. Ivanov celý vyškrtl ve vydání z roku 1979. Faktem je, že 9. října 1942 šlo z Prahy do Berlína hlášení o pokusu prof. Vaňka se otrávit. Viz Meldungen wichtiger..., s. 9, mikrosnímek č. 5490646. Prof. Vaněk mi dále poslal opis výpovědi Waltra Jakobiho, zaměstnance pražského gestapa. Je to záznam výslechu z 27. října 1946 na ředitelství Národní bezpečnosti v Praze. Jazykové nepřesnosti jsou v originálu: „Telegram do Londýna - odklad atentátu. Ilegální radiový zpravodaj pro Londýn, příslušník domácího odboje. Vysvětlení těchto spojitostí se docílilo zatčením jednoho z vůdců domácího odboje Vladimíra Krajinu. Byl zatčen asi počátkem 1943, tedy již delší dobu po atentátu. Na základě tohoto objasnění byl dotyčný radiový zpravodaj pro Londýn, který odrazoval od atentátu na Heydricha a který potom byl dopaden kvůli jiné ilegální činnosti a za níž byl berlínským Lidovým soudem odsouzen k smrti - omilostněn." O případu Jindry pojednám ve dvou studiích. V první se budu zabývat depešemi, které žádaly odvolání rozkazu k atentátu na R. Heydricha. Vzpomínky prof. L. Vaňka, jak byly zaznamenány M. Ivanovem a dalšími autory, neodpovídají zápisu Arnošta Heydricha, který je uložen v Hoover Institution pod názvem „A 54 a Jindra". V druhé studii předložím veřejnosti dosud neznámé dokumenty a svědectví o činnosti Jindry, o kterých prof. Vaněk z pochopitelných důvodů zatím nehovořil. Za osm let studia jsme shromáždil tolik materiálu, že není možno vše zpracovat v jedné práci. Proto zveřejním kratší studie, týkající se atentátu a postav 2. světové války. Budou to: I. Kdo dal rozkaz k atentátu na Heydricha? 2. Depeše na přání Jindry. . Zpráva o Jindrovi. . Anketa o atentátu. (Publikace pod č. 2. a 3. vyšly vlastním nákladem SB v roce 1987 v Austrálii.) 42

Také o lidickém masakru jsem objevil dosud neznámé - anebo úmyslně přehlížené - doklady a svědectví. Připravuji studii na námět Lidice - fakta, fikce, záhady. Uvítám věcné poznámky čtenářů. Roseville, březen 1986 Historie3 Ležáky byly osadou chudých kameníků a drobných chalupníků. Tvořilo ji osm domků, seskupených kolem mlýna; ten dal základ osadě, nazývané podle potoka Ležáku. 15. březen 1939 den okupace českých zemí a 27. září 1941 nástup říšského protektora R. Heydricha - to jsou dva předstupně tragedie, nejen ležácké. V noci na 29. prosince 1941 dopravil britský letoun Halifax s kanadskou posádkou do protektorátu tři skupiny parašutistů: Antropoid (Jan Kubiš, Jozef Gabčík měli uskutečnit atentát na říšského protektora), Silver B (V. Škácha, J. Zemek) a Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček). Ani poslední skupina nebyla vysazena přesně dle plánu místo u Heřmanova Městce až u Poděbrad. Valčík se po mnoha nesnázích dostává s radiostanicí Libuše do Pardubic, kde se znovu setkává s Bartošem a Potůčkem. Obrací se na bývalého poručíka čs. armády Jindřicha Vaška, správce lomu Hluboká u Dachova, vzdáleného jen několik set metrů od Ležáků. Majitelem lomu je František Vaško. Vysílačce, obsluhované Potůčkem, poskytli úkryt ve dvojitém stropě strojovny lomu. Od poloviny ledna 1942 začala vysílačka každou noc podávat depeše zpravodajského, vojenského i hospodářského charakteru. Dalším stanovištěm vysílačky se staly Lázně Bohdaneč a Mnětice u Pardubic. V polovině dubna 1942 se do lomu Hluboká vrátila, telegrafista Potůček se usadil u mlynáře Švandy v ležáckém mlýně. Spolupracuje i vrchní strážmistr Karel Kněz z četnické stanice ve Vrbatově Kostelci se svými podřízenými. 27. května byl v Praze Libni spáchán výsadkáři Kubišem a Gabčíkem atentát na Heydricha. 28. 5. je znovu vyhlášeno stanné právo v Praze a 29. 5. v celém protektorátu. Hitler dává K. H. Frankovi souhlas k likvidaci obce Lidice vyvraždění mužů a odvlečení žen a dětí, k vypálení obce a jejímu srovnání se zemí. Vysílací stanice Libuše přes stoupající teror denně volá Londýn a podává naší vládě zprávy, většinou tragické. Začátkem června je nutno vysílačku přemístit, 3

Převzato z webu: http://www.koncentracni tabory.estranky.cz/clanky/koncentracnitabory/lezaky. 43

tentokrát do věže katolického kostela ve Včelákově, odkud se krátce na to vrací přímo do ležáckého mlýna. Nacisté vlákali do léčky štábního kapitána Václava Morávka. Ten se na útěku zastřelil, avšak v dokumentech, jichž se předtím zbavil, nalezli gestapáci fotografii J. Valčíka. Podle razítka na zadní straně identifikovali někdejšího číšníka pardubického hotelu Veselka. Valčíkovi se podařilo utéci na Moravu, podílí se na atentátu na Heydricha. Společně s ostatními účastníky atentátu nalezl 18. června v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze smrt. Nacisté tušili Valčíkovo spojení s ilegální vysílačkou, ale důkazy chyběly. 16. června se pražskému gestapu přihlásil Karel Čurda. Na základě jeho udání násladuje vlna zatýkání. Bartošovi spolupracovníci manželé Krupkovi jsou zatčeni 17. června v Polici. Luděk Matura podniká třicetikilometrovou cestu na kole, aby varoval Potůčka a pomohl odvézt vysílačku přes Mnětice do Bohdašína a Končin u Červeného Kostelce. Devatenáctiletý Jan Třísko z Vrbatova Kostelce předává varování strážmistra Kněze mlynáři Švandovi. V pátek 19. června provádějí příslušníci pardubického gestapa důkladnou kontrolu přihlášek k pobytu v Miřeticích a Louce, kam Ležáky katastrálně patřily. Navštěvují i lom Hluboká. Ráno 20. 6. byl zatčen majitel lomu František Vaško s manželkou. V neděli 21.6. jsou zatčeni mlynář Jindřich Švanda, mechanik z lomu Hluboká Karel Svoboda a správce lomu Jindřich Vaško. Na kapitána Bartoše je nastražena past. Při pronásledování ulicemi Pardubic se postřelí, krátce nato umírá. Nacisté získávají jeho aktovku. V pondělí ráno 22. 6. se při služební pochůzce poblíž Habrovče zastřelil vrchní strážmistr Karel Kněz. Gestapo prohledává mlýn v Ležákách. Odjíždějí do Včelákova pro bratra mlynářovy ženy Josefa Šťulíka. Protože není doma, dávají podmínku: nepřihlásí-li se do 12 hodin, bude celý Včelákov srovnán se zemí. Zatčena byla Marie Šťulíková, rodiče František a Františka Pelikánovi, patnáctiletý Václav. 23. června den relativního klidu. Clages získává v Praze souhlas s likvidací Ležáků 24. června jsou zmobilizovány oddíly SS, polního četnictva a ochranné policie v Pardubicích i posily z Hradce Králové, celkem na 500 nacistů. Kolony aut se blíží k Ležákům z obou stran od Dachova i od Dřeveše. Území obklíčili policisté, těžké kulomety. Na znamení Waltera Lehneho začíná útok několika stovek ozbrojenců na bezbranné Ležáky. Všichni obyvatelé, zastižení v osadě, jsou spolu s dělníky z Černíkova lomu shromážděni u silnice. Pro děti do včelákovské školy a do Skutče odjíždějí policejní hlídky. Po důkladné kontrole přihlášek k pobytu jsou vyhnáni přebývající. Celkem 47 osob je odvezeno do Pardubic. Vše cennější gestapem uloupeno, osada zapálena. Domky hoří celou noc a ještě dlouho zůstává údolí plné dýmu. 44

Na Zámečku v Pardubicích bylo 13 dětí tí označ označeno cedulkami s osobními daty, odděleno od matek a odvezeno do pražského Rasového a osídlovacího úřadu. Na pardubické popraviště byly odvád odváděny nejdříve ležácké ženy, potom muži. Až do svítání jsou pak těla t odvážena za ozbrojeného doprovodu do tamního krematoria. Popel je gestapem zabaven a rozmetán, jen část z něj zaměstnanci stnanci dokáží uschovat. Oficiální zpráva tisku z 26. 6. 1942: Dne 24. června č byla osada Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí Dosp obyvatelé

Vypálená obec Ležáky.

45

byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české parašutisty, kteří měli vedoucí účast na přípravách atentátu na SSObergruppenführera Heydricha, a pokoušelo se je zachránit před policejním zakročením Poslední zprávu do Londýna odesílá Potůček z úkrytu v Bohdašíně 26. června: Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem byl se svojí stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří mi pomáhali, byli zatčeni. Příští vysílání ve 23. hodin dne 28. června. Nedošlo k němu, u obce Trnová byl zastřelen strážmistrem Půlpánem. Ke stržení trosek došlo až před vánocemi 1943. Ležácké děti byly převezeny do Lodže. Jarmila a Marie Šťulíkovy byly uznány schopnými poněmčení a předány do německých rodin pod cizími jmény. Až po válce je vypátral a přivezl zpět policejní inspektor Josef Ondráček. Ostatní děti byly převezeny do Chelmna. Zde byly v létě 1942 zplynovány stovky polských dětí, 82 dětí z Lidic i 11 dětí z Ležáků. 2. července 1942 bylo popraveno na Zámečku v Pardubicích dalších 40 osob, jež pomáhali Bartošově parašutistické skupině, mezi nimi Mlynář Švanda z Ležáků se ženou i jejím bratrem, oba bratři Vaškové. Gestapácký komisař Clages byl za akci Ležáky povýšen a přeložen do Budapešti ( 15. 10. 1944). Eduard Beneš1 Narozen 28. 5. 1884 v Kožlanech, zemřel 3. 9. 1948 v Sezimově Ústí, byl český politik a v letech 1935-1938 a 1940-1948 byl ČS prezident. Studoval v Praze, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně, v roce 1912 byl docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, a v roce 1921 byl profesorem sociologie. Také spolupracoval s T. G. Masarykem. Za 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. V letech 1916-1918 se stává tajemníkem Národní rady československé v Paříži; tam se zasloužil o vznik samostatného ČS státu. V roce 19181935 byl ministrem zahraničí. Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti. Také byl tvůrce československé zahraniční politiky v meziválečném období, za 2. světové války a těsně po ní. Před 2. světovou válkou se zdržoval ve Francii a spolupracoval s Malou dohodu, roku 1935 uzavřel československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl jedním z představitelů skupiny tzv. Hradu, roku 1923-1935 byl člen národně sociální strany a 18. 12. 1935 je zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal 1

http://studentka.sms.cz/referat/eduard benes. 46

Mnichovský diktát. Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. V roce 1940 vytvořil v Londýně exilovou státní reprezentaci což znamená, že převzal opět funkci prezidenta, 1943 uzavřel v Moskvě novou československo-sovětskou smlouvu a zahájil jednání s komunisty o poválečném uspořádání ČSR. V dubnu 1945 jmenoval v Košicích vládu Národní fronty, a v květnu 1945 se vrátil do Prahy. Nastoupil na místo protektorátního prezidenta Emila HÁCHY, který byl uvězněn. V říjnu 1945 je znovu prezidentem. V letech 1945-1948 působil svou autoritou k obnově demokratického zřízení a k jeho obraně před komunistickou totalitou. V únoru 1948 zprvu podpořil demisi demokratických ministrů, posléze však podlehl komunistickému nátlaku a jmenoval komunistickou Gottwaldovu vládu. V květnu 1948 odmítl podepsat novou Ústavu. 9. května 1948 abdikoval. Počátkem září 1948 umírá.

Anotace: sláva, pád i omyly kontroverzního státníka : smolařský, či nerozhodný prezident? : politik, který nedokázal řešit velké krize? : byl atentát na Heydricha nutný? : Beneš versus Hácha : poválečný odsun Němců zločin, nebo akt spravedlnosti? : Benešovy dekrety - přežitý akt minulosti? : Edvard Beneš a 'Vítězný únor' 1948 Čtyřiatřicetiletý se stal ministrem zahraničí a tuto funkci zastával nepřetržitě od listopadu 1918 do prosince 1935. Byl skutečným tvůrcem naší zahraniční politiky a ministrem diplomacie. Na Masarykův návrh byl Beneš zvolen 14. 12. 1935 československým prezidentem. V kritické situaci se stal bezmocným zajatcem dějin: 30. září byl donucen přijmout mnichovský diktát. Vzápětí odstoupil z prezidentské funkce a 22. října odletěl do Anglie. V r. 1941 dosáhl toho, že Británie i USA uznaly československou emigrační vládu v Londýně. V letech 1942 až 1944 byl jeho zásluhou mnichovský diktát prohlášen za neplatný. 16. května 1945 se znovu triumfálně vrátil do vlasti a byl potvrzen ve funkci prezidenta. Vzápětí zahájil svými dekrety odsun Němců i rozsáhlé hospodářské a politické změny. Protože Západu již nedůvěřoval, začal se stále víc orientovat na spojenectví se Sovětským svazem a na spolupráci s KSČ. Běh dějin vyvrátil jeho naděje na vytvoření "socializující demokracie" a Beneš mohl po "vítězném únoru" 47

1948 jen bezmocně přihlížet ihlížet nastolení komunistické diktatury. 7. 6 1948 abdikoval a brzy poté v Sezimově Ústí zemřel. Abdikační dopis, zaslaný dne 5. října 1938 předsedovi edsedovi vlády ČSR gen. Janu Syrovému Pohnutá třii léta mého presidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velikého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum. Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideálům m našeho lidu, národa a státu, ideálům, jejichž nositelem československý eskoslovenský lid vždycky byl a jimž zůstal věren. Tyto historické události změnily nily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měll jsem na tom všem tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom , co v nových poměrech pom mám dělat lat já jako president republiky. Byl jsme zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížeti. Poměry se změnily nily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla být eventuelně překážkou ekážkou vývoje, kterému se musí náš stát přizpůsobovat, sobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr pom a spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo ilo sestavit vládu, která bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku, ádku, vládou úsilí o hospodářskou skou a sociální rekonstrukci, vládou hledící si př především vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude dařit. it. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit důsledky a ze svého úřadu adu odstoupit. Neznamená to opoušt opouštět svou povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké žké bou bouři. Chci prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu i národa. Proto skládám svůj řad v ruce ústavních činitelů a prosím vás, jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy zařídil ídil vše, co je nutno. Děkuji vám i vašim kolegům m za všechnu spolupráci a př přeji vám i všem ostatním opravdový zdar v další vaší činnosti. Věřím ěřím pevn pevně a hluboce, že brzy zase přijdou doby lepší, doby klidné a účinné inné práce a úspěchu pro nový stát a všechen náš československý lid.

Cesta do Ležáků vedla z Opatovic Předmnichovská obec Opatovice nad Labem svým způsobem zp vybočovala ovala nad okolními obcemi. Obec již nebyla ryze zemědělská. zem Začal se zde rozvíjet průmysl, zvyšoval se počet et obyvatel. Zvyšovala se ale také gramotnost a vyšší vzdělanost. lanost. Obec byla centrem okolí. Byla farní obcí, měla svou moderní školu a čilý ilý kulturní a politický život. Žilo 48

zde mnoho legionářských rodin, byla zde velká činnost č sokolská a divadelní. Obec měla svého lékaře. Starostou obce již po několik kolik období byl zkušený Jan Jozíf, který vlastnil statek a současně provozoval hostinskou činnost. Jeho místostarostou byl František Nyklíček, dělník-topič v místním podniku Albis. Byl také současně knihovníkem. Na Obecním úř ú adu pracovali další dva zaměstnanci. Byli to tajemník Josef Benda a obecní strážník Oldřich Perný. V této době byl řídícím učitelem itelem na zdejší Obecné škole Vincenc Malý. Byl rozvedený z prvního manželství 4 děti a z druhého 2 děti. Do Opatovic přišel išel na vlastní žádost, aby mohl nechat studovat dv dvě dcery v Hradci Králové a v Pardubicích. Jednou z jeho sedmi dětí d byla dcera Ludmila, která se stala učitelkou. V opatovické Obecné škole vyučoval Josef Janáček, Janáč učitel politicky levicově orientovaný, jinak výborný divadelní herec a režisér. Ten se také zapletl do milostných pletek s Ludmilou Malou. Janáček odešel z Opatovic do Pardubic v roce 1935. Byl také přítelem př Bohumila Laušmana. Tento významný sociáln sociálně demokratický politik emigroval do zahraničí zahrani a stal se v Londýně členem lenem kabinetu Dr.Beneše. Později také odešla učiitt a bydlet do Pardubic i slečna Ludmila Malá. Laušman pocházel z obce Žumber na chrudimsku a tak dal pozdějším jším výsadkovým agentům agent i řadu adres na které se mohli obrátit po výsadku Bohumil LAUŠMAN v protektorátu. Nepochybně ě jednou z nich byla adresa na Josefa Janáčka. Bohumil Laušman (poslanec sociální demokracie) po okupaci Československa odešel na západ do exilu, byl členem če eskoslovenské skoslovenské státní rady v Londýně (19401945). Účastnil se Slovenského národního povstání jako člen len vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu. V samotné obci již tradičně tradi sídlila četnická, stanice kde se po dobu okupace vystřídala řada četníků.. Bydlelo zde i několik n rodin, jejichž příslušníci íslušníci byli zaměstnaní na úřadech i gestapu v Pardubicích a v Hradci Arnošt KOŠŤÁL Králové. Starosta obce Jan Jozíf, který provozoval v obci hostinskou činnost byl též členem okresní hospodářské ské skupiny hostinských v Pardubicích a velice dobře se znal i s hotelierem Arnoštem Košťálem. ťálem. 49

Operace Silver A Tento název je skutečnou nou krycí akcí naší emigrač emigrační vlády v Londýně za 2. světové tové války a jejím cílem byla fyzická likvidace zastupujícího říšského ř protektora v Čechách a na Morav Moravě Reinharda Heydricha, za pomoci výsadkových agentů. agent Odpor občan čanů vůči německému meckému fašizmu a protektorátnímu zřízení ízení se stupňoval stup až v nenávist. Nedávno získaná Jan JOZÍF František NYKLÍČEK samostatnost byla potupena, stát byl ožebračen a život na lístkový přídělový lový systém potravin byl jen na přežití. Zvrat na válčících frontách a seskoky výsadkářů včetně četně vzniku partyzánského hnutí burcoval lid k odporu v každé vesnici. V souvislosti s touto skutečností je třeba připomenout, ipomenout, že Pardubice v r.1941-1942 byly centrem londýnského ilegálního odboje a přípravou atentátu na říšského íšského protektora Heydricha, kterou vedl agentparašutista Alfréd Bartoš se svojí skupinou. Ve skupině byl i výsadkář Valčík, ík, který se znal z dř dřívějška s učitelem Josefem Janáčkem. kem. Janáč Janáček byl pověřen Bartošem obstaráváním falešných dokladů. A odtud je jen krůček ek do Opatovic na obecní úřad ad ke starostovi Jozífovi a knihovníkovi Nyklíčkovi. Představitelé edstavitelé obce dali odboji falešné doklady pro ilegální pracovníky, (falešné domovské listy). Z učitelky itelky Ludmily Malé se stává spojka rotmistra Josefa Valčíka íka do kterého se zakrátko zamiluje. Pomohla mu s útěkem z Pardubic a nadále působí až do svého zatčení ení jako kurýr mezi Prahou a Pardubicemi. Od Valčíka Val Josef JANÁČEK obdržela ampulku s jedem, kterou před př svým výslechem použila a zakrátko zemřela. řela. V březnu 1942 se dařilo tříčlennému lennému výsadku Silver A por. A.Bartošovi a J. Valčíkovi vytvořit síť ilegálních spolupracovník spolupracovníků mezi něž patřili: učitel dívčí měšťanské školy v Pardubicích Josef Janáček Janá 50

nar.1898 se svou ženou Ludmilou Janáčkovou, Janá r.Nováčková, herečka, ka, nar.1912. bydlících v Pardubicích Valdštejnova ul. č.1842. č Učitele Janáčka ka charakterizuje un. prof. dr. E. Nohejlová-Prátová ve svém příspěvku p ke 100. výročíí divadelního souboru v Opatovicích jako: člověka ka dobrého, inteligentního a vkusného interpreta mladších mileneckých rolí ve vlastním hereckém projevu, který netušil, že jeho nejslavnější jší vystoupení bude kon končit salvou g estapáckých pušek. Ludmila MALÁ Občané ané Jan Jozíf a František Nyklíček Nyklí byly na Zámečku popraveni, Josef Benda a Oldřich ich Perný asi po deseti dnech věznění a výslechů, byli propuštěni ni na svobodu. V roce 1942 jím bylo: Ludmila Malá 9.8.1909 Josef Janáček 1898 Alféd Bartoš 23.9.1916 Josef Valčík 2.11.1914 Bohumil Laušman 30.8.1903 Arnošt Košťál 26.6. 1904

33 roků 44 roků 26 roků 28 roků 39 roků 38 roků

MUDr Jan Hroch, nar.18.6.1899 v Pardubicích, po okupaci Teplic v r.1938 kde působil, se s rodinou přestěhoval hoval do Pardubic. Zde m měl svoji ordinaci. Byl lékařem městským m i železničním, ním, byl i policejním léka lékařem. Znal se se spoustou pardubických osobností, musel i často služebně docházet na gestapo. Zemřel Zem 11.2.1957. Dr.Vostatek v nedávné době dob navštívil syna MUDr Hrocha v Teplicích, Ing. Ivana Hrocha, který mimo jiné mu poskytl šest strojopisných stránek pamětí tí svého otce, které popisují události i lidi během německé mecké okupace. Sám do závorky pod nadpisem uvedl: Hrst smutných vzpomínek. MUDr. Jan HROCH Tyto pamětiti napsal MUDr Hroch v r. 1955. Z těchto paměti cituji pouze část mající vztah k obci. Dne 2.ledna 1942 odpoledne vyhledal mne u kávy v hotelu na 2 Veselce v Pardubicích hoteliér Košťál , abychom si jako obvykle vyměnili nili zprávy. Bylo to naše pravidelné setkávání od počá po tku okupace, které jsme si dohovořili ili tak, aby nevzbuzovalo pozornost. Erna byl 2

Arnošt (Erna) Košťál, nar.1904, majitel hotelu Veselka. 51

našich věrných pomocníků a spojek i některých příbuzných po zatčených vlastencích. Děti popraveného bratra P. živil déle než rok. A na to by se nemělo nikdy zapomínat. „Tak jsem strčil hlavu do smyčky, ale co naplat, někdo to musí dělat!“ To byla slova, kterými začal a řekl, že 29.prosince 1942 přistál jako parašutista Bartoš s Jirkou Potůčkem v době hospodářské nouze a hlavně lístkového systému stravovatelem a Valčíkem1. Požádal mne o radu, jak opatřit občanské legitimace, jaká je při tom manipulace atd. Druhý den jsem mu přinesl přesné informace, jak by je bylo možné získat a způsob opatření přes pojišťovnu. Doporučil jsem menší město např. Holice či Opatovice. Tam pomohl Josef BENDA bratr Pištora a další v Opatovicích 2. Košťál dále líčil, jakou měli parašutisté těžkou úlohu v Chrudimi, kde jejich kontaktní adresy nebyly potřebné, protože adresáti byli zatčeni již 1.září 1939 nebo později v průběhu chrudimské letákové aféry. Proto zaměřili svoji pozornost z Chrudimě do Pardubic, kde měli adresu učitele Janáčka3, u něhož Bartoš zřídil svoji štábní kancelář. U Janáčka se shromažďovaly zprávy a jednou až dvakrát týdně si je Bartoš vyzdvihoval a s Janáčkovou pomocí šifroval, vozil nebo posílal do Ležáku k vysílání. Zprávy byly připraveny na proužcích hedvábného papíru, aby se v případě nebezpečí daly spolknout. Přebírala je vzácná 4 choť Janáčkova a schovávala je hned za svou fotografii na malém stolku u dveří do pokoje ve stojacím rámečku, kde při řádné prohlídce by určitě slídilům do oka nepadl. Nabádal jsem k opatrnosti… V sobotu dne 21.června asi o 16. hodině se do mé ordinace vřítili dva šoféři od gestapa a dali mě rozkaz: „Pane doktore, vezměte svoje injekce, jedete s námi!“ Teprve během jízdy mně sdělili, že se jim jedna 5 vězenkyně otrávila. Byla to slečna Ludmila Malá . Učitelka Malá se znala s Valčíkem a měla zřejmě od něho pilulku nebo ampulku s nějakým prudkým alkaloidovým jedem. Když ji zavolali k výslechu, Když ji zavolali k výslechu, podařilo se jí pilulku spolknout. Soudím tak, protože neměla v ústech sebemenší poranění. Nežli došla z druhého poschodí věznice dolů na dvůr k autu, začal jed učinkovat a klesla do 1

.Paraskupina SILVER A ve složení npor. Alfréd Bartoš, nar.23.9.1916, des. Jiří Potůček nar.12.7.1919, rotmistr Josef Valčík nar. 2.11.1914. 2 Antonín Pištora, nar.1905, úředník pardubické nemocenské pojišťovny. 3 Josef Janáček, nar.1898, odborný učitel v Pardubicích. 4 Ludmila Janáčková, manželka J.Janáčka – oba popraveni 2.7.1942. 5 Ludmila Malá – učitelka, spolupracovnice parašutistů, svobodná. 53

bezvědomí. Šoféři pro mne tedy jeli, jiní dozorci slečnu nu Malou odnesli do kanceláře. Našel jsem ji ve stavu hlubokého bezvědomí, domí, tém téměř bez pulzu se zcela povrchním dýcháním a s postupující paralýzou vzestupujícího typu. Konec nastal za 10 minut po mém příjezdu. Když jsem ji zatlačilil oči, oč dostal jsem rozkaz, abych v 19 hodin přišel př do kanceláře e gestapa sepsat ohledací protokol… Po zradě parašutisty Čurdy urdy dochází v červnu 1942 k zatýkání v Opatovicích. Zatčeni Zat byli občané: ané: starosta obce Jan Jozíf, místostarosta František Nyklíček, ek, Josef Benda, tajemník obecního úřadu a Oldřich řich Perný, zřízenec ízenec OÚ. Všichni byli vyslýchání na gestapu Oldřich PERNÝ v Pardubicích nelidským způsobem. sobem. Zat Zatčení seděli na lavicích k sobě přivázáni, ivázáni, aby se nemohli pokusit o sebevraždu. Janu Jozífovi byly vykloubeny obě ruce. Přibližn řibližně ve stejnou dobu byli zatčení další bývalí občané ané obce Opatovic n.L.

Zápis kronikáře učitele R.Stehlíka v opatovické kronice na straně 210.

Jméno Heydrich Reinhard Obec Lidice Jozíf Jan Nyklíček František Benda Josef Perný Oldřich Čurda Karel Dobývání kostela sv.C.a M. Manželé Krupkovi Malá Ludmila Bartoš Alfréd Košťál Arnošt Janáček Josef Obec Ležáky 54

Datum zatčení 27.5.1942 10.6.1942 14.6.1942 14.6.1942 14.6.1942 14.6.1942 16.6.1942 17.6.1942 17.6.1942 20.6.1942 21.6.1942 22.6.1942 22.6.1942 24.6.1942

bydliště ydlišt atentát Praha vypálena Opatovice n.L. Opatovice n.L. Opatovice n.L. Opatovice n.L. Praha - zrada Praha Police n.M. – Pce. Pardubice Pardubice Pardubice Pardubice vypálena

Cesta z Opatovic n.L. do Ležáků je dlouhá 44 km a historické události na ni trvaly pouhých deset dnů. 55

Služební průkaz příslušníka gestapa

Některé publikované údaje z období heydrichiády: 6

Valčík v Mikulovicích potkal na zamrzlém rybníku houf kluků kluk a mezi nimi jedenáctiletého Adolfa Švadlenku mladšího, který ho odvedl k nim domů. Unavený a promočený Valčík ík usnul u teplých kamen. Když se Adolf Švadlenka starší vrátil po osmé večer er z práce, ponejprv nov nově příchozímu nedůvěřoval a až po poradě s dalším svým kamarádem a bývalým vojenským radistou Valentou poskytli Valčíkovi íkovi první rady a hlavně obětavou nabídku spolupráce. Navázat Valčíka íka na u učitele Janáčka z Pardubic byl šťastný nápad. Švadlenka s Janáčkem kem byli velcí známí předmnichovského sociálně demokratického poslance za zdejší kraj-Bohumila Laušmana a člověk s jeho doporučením ením byl tedy i jejich přítelem. ----------------------------------------------První se zamiloval Jirka Potůček, ek, a to hned v lednu,. do opušt opuštěné a zhrzené Věry Junkové, učitelka Ludmila Malá ja ako neúnavná spolupracovnice zase do nejstaršího Josefa Valčíka. 6

http://www.militaryzone.cz/view.php?cisloclanku=2006051901

56

7

Dne 17.6.1942 začíná zatýkání starosty a tří ří dalších v Opatovicích nad Labem. Dne 20.6.1942 bratři brat Vaškové1, paní učitelka čitelka Malá2 a týž den pan Pištora3, Šorm4, bratři brat Tycové5, Hladěna6 na6 s paní, MUDr. Bartoň7 Barto s paní, JUDr. Žváček8 ek8 s paní, hoteliér Košťál9, Koš učitelka itelka Junková10 s matkou, u učitel Janáček11 s paní a celá řada dalších 8

Lidmila Malá (nar. 1908), učitelka u v Mikulovicích a Pardubicích, spojka J. Valčíka. íka. Zapojena do odboje byla svým kolegou J. Janáčkem. čkem. Po zat zatčení a výslechu se otrávila sama jedem 20.6.1942. Táňa Hladěnová * 20. 9. 1920 Ludmila Malá (*19.8.1909). Učitelka, U spojka rtm. Josefa Valčíka. V březnu eznu mu pomáhala př při útěku z Pardubic. Po zatčení 20.6.1942 se otrávila. 9

Josef Janáček (nar.1898), učitel, itel, sociální demokrat, osobní p přítel B. Laušmana. Roku 1941 k němu přivedl ivedl A. Švadlenka z Mikulovic J. Valčíka. Obstarával pro Silver A falešné průkazky, kazky, zapojil do odboje L. Malou. V jeho bytě (Havlíčkova kova 1842, Pardubice) byla ur určitou dobu vysílačka ka Libuše. Získal pro spolupráci i obecní funkcionáře funkcioná v Opatovicích nad Labem, J. Jozífa a F. Nyklíčka (zatčeni at 17.6.1942). Sám byl zatčen en 20.6. spolu se svou manželkou Ludmilou (nar. 1912), roz. Nováčkovou, herečkou a zpěvačkou kou divadla v Pardubicích. Oba byli popraveni na Zámečku 2.7.1942. Poslední aktérka heydrichiády

Hana Krupková pro záchranu holého života souhlasila se spoluprací s gestapem. Ihned po osvobození je Hana Krupková zatčena, krátce sdílí celu s herečkou kou Lídou Baarovou. Prokážou jí sice, že byla nasazena do továrny Waltrovka v Jinonicích, ale nikoho neudala. Václav Krupka se z koncentračního ního tábora Flossenburg, kde přežil ežil na konci války pochod smrti, vrátil do vlasti. Podobně Podobn jako jeho žena je zatčen i on a tuší, že Han a pravděpodobně podobně s Němci za války 7

http://www.kraj.iipardubice.cz/arch/1181652973-svedectvi-pana-f--valenty-zmikulovic.html 8 (http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/13397) 9

Převzato z Vlastivědných listů Pardubického kraje číslo 2/2007. 57

spolupracovala. On nakonec vyvázne bez trestu. Hana je ale odsouzena ke třem letům vězení. zení. Zdrtí ji až to, že se s ní Václav rozvádí. Paradoxně Hanu soudí lidé, kteří se v průběhu ěhu války do žádného odboje nezapojili. Nikdo také nepřihlédl k tomu, že gestapu neřekla zdaleka vše, co mohla… Hanu později vyděsí sí informace o tom, že se chystá revize jejího procesu. Její bývalá spoluvě ězenkyn zenkyně z Pankráce na ni nachystá past. Slíbí jí zařídit za útěk za hranice, ale je to zpravodajská hra StB. Její pracovníci zatknou Hanu na hranicích a následně jí sdělí, lí, že byla odsouzena k deseti letům těžkého žaláře e a vyvázne jedině jedině, když s nimi bude spolupracovat. Následně ásledn se Krupková stane spolupracovnicí StB Atraktivní a okouzlující ženy jsou totiž pro každou zpravodajskou službu v každé době dob cenným artiklem. Už podruhé se ocitá v náruči náru Hana Krupková zpravodajské služby a ta jí zařídí řídí život pod falešným jménem. Jako Jana Králová pracuje pro komunistickou Státní Bezpečnost až do chvíle, kdy se v Praze na Náměstí stí Republiky náhodně potkává se svým bývalým manželem. Tímto odhalením ztrácí pro StB hodnotu. V roce 1955 je její proces podroben revizi a získává zpět svou identitu, oficiálně pracuje jako tajná agentka až do roku 1961. Před svou minulostí se pokusí ještě jednou utéci, na konci šedesátých let odchází do západního Německa mecka a s nikým z bývalé vlasti se nestýká. Hana Krupková zemřela v roce 1997. Václav Krupka nikdy proti své bývalé ženě nevypovídal. Zem Zemřel 26.1.1994 ve věku nedožitých osmdesáti let. -------------------------------------------

Velitel německé mecké speciální zásahové jednotky Otto Skorzeny dostal v říjnu 1944 pro své muže přímo ímo od Hitlera delikátní úkol unést syna maďarského arského fašistického diktátora admirála Miklóse Horthyho. Hitler potřeboval eboval mladého Horthyho jako rukojmí proti admirálovi, aby ho donutil k poslušnosti. Admirál, původně Hitlerůvv bezvýhradný spojenec, totiž vycítil, že Hitlerově Třetí říši teče e na všech frontách do bot, a proto, aby si zachránil kůži, chtěl přejít na stranu spojenců.. Z toho dů důvodu se snažil navázat spojení s Titovými jugoslávskými partyzány. S vyjednavačem partyzánů měll jednat mladý Horthy. Schů Schůzka byla stanovena na 15. října íjna 1944 do budovy Dunajské paroplavby v Budapešti. Byla však prozrazena a místo Titova vyjednavače če p přišel na 58

schůzku člověkk Skorzenyho, který mladého Maď Maďara omámil a za pomoci dalších dvou zabalil do koberce. Nu, a pak se odehrála scéna jako vystřižená řižená ze sou současného akčního filmu: z budovy vynášeli tři chlapíci stočený čený koberec a mí mířili s ním k připravenému autu. Jejich počínání zajišťovalo ovalo n několik dalších

Gerhard Clages (za psacím stolem) a jeho zástupce Walter Lehne.

mužů Skorzenyho a také gestapáků,, stojících okolo auta se samopaly. Akce se však neočekávaně zadrhla - než se mužům ům podařilo poda koberec hodit do auta, rozlétly se dveře e paroplavebního paláce, z nich vyb vyběhla horthyovská ochranka a začala pálit do německého meckého komanda. Únosci střelbu opětovali. Po přestřelce zůstalo stalo na chodníku n několik mrtvých. Když potom zjišťovali ovali jejich totožnost, jeden z nich byl bývalý velitel oberlandrátu gestapa v Pardubicích Gerhard Clages... Jeho nacistická otrlost neznala mezí, šla tak daleko, že si na stráni pod lesem, pár desítek metrů od Ležáků,, které nechal vypálit a obyvatele vyvraždit, nechal postavit víkendové obydlí. Říkalo íkalo se, že z Pardubic do hlavního města Maďarska povýšil za odměnu za to, jak se v Pardubicích za heydrichiády "skvěle vypořádal s tou českou eskou pakáží". Z Zřejmě to bylo jinak, režim ho z Pardubic prostě uklidil, aby ho tu nepotkala pomsta českého lidu. W alter Lehne, který navrhl upálení Ležáckých ve svých domovech a který řídil popravy na Zámečku, ku, byl pod cizí identitou po válce dopraven na nosítkách s tuberkulózou do nemocnice v Nechanicích, kde zemřel.

59

Několik vět na závěr Dnes se už nedozvíme podrobnosti počínání pardubického gestapa v době heydrichiády. Z těchto událostí gestapo mnoho písemných listin nepořizovalo a ty které existovaly, stačili zničit. Proto vzniklo mnoho literárních prací většinou na podkladě pamětníků a soudních spisů. Je pochopitelné, že události ohledně obcí Lidice a Ležáky zaujaly mnohé autory. Přečetl jsem asi 15 publikací a v žádné jsem se nedočetl o faktech z Opatovic. Jsem přesvědčen, že k vyvraždění ležáckých obyvatel a dalších občanů pardubicka byl dán podnět z Opatovic. Na objasnění atentátu byly vypsané veliké finanční odměny. Do Čurdovy zrady bylo gestapo ve slepé uličce. Čurda zradil příchodem na pražské gestapo dne 16.6. Opatovičtí čtyři občané byli zatčeni a odvezeni do Pardubic na služebnu gestapa už dne 14.6.1942. Malá s Janáčkem a dalšími byli zatčeni ještě o několik dnů déle. Tudíž opatovičtí nemohli být vyzrazeni vyšetřováním gestapa, protože Čurda je neznal, písemnosti z bytu Bartoše získalo rovněž gestapo o několik dnů později. Bez nějakých velkých spekulací to musel být někdo z Opatovic, který věděl, že Jozíf s Nyklíčkem vydali bianko domovské listy sloužící pro vydání dokladů totožnosti a potravinových lístků. Pochybuji, že by tyto doklady oba podepsali, možná je opatřili pouze obecní pečeti. A omyl současný10 O ležácké tragedii hovořili v Historii.cs z 24. června 2010 badatel Libor Pařízek (LP), historik Vojtěch Kyncl (VK) z Jihočeské univerzity a historik Vojtěch Šustek (VŠ) z Archivu hlavního města Prahy. V Muzeu Národní kulturní památky Ležáky se jich ptal moderátor pořadu publicista Vladimír Kučera. 16. června Čurda zradil a 17. června mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno byli zatčeni manželé Krupkovi. Nebyli ovšem zatčeni v Pardubicích, protože byli v Polici nad Metují na návštěvě u svých známých, u Katchnerů, a nocovali v hotelu Pejskar na náměstí. Nezávisle na zatčení Krupkových došlo k zatýkání v Opatovicích. Byl zatčen starosta Jozíf, místostarosta Nyklíček, tajemník Benda a obecní strážník Perný. Tito čtyři byli odvezeni 17. června do Pardubic na gestapo. 18. června pak byli zatčeni manželé Josef a Zdeňka Hrdinovi v Kerharticích u Ústí nad Orlicí, což byli lidé, kteří pomáhali získat pro parašutisty falešné doklady. 10

60

http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/94768-lezaky/

Takže poplach, který se 17. června v Pardubicích strhl, nevznikl tím, že by byli zatčeni Krupkovi. Ti byli odvezeni přímo římo do Prahy a nikdo o tom v Pardubicích nevěděl.l. Domnívám se, že to byl práv právě učitel Janáček, který musel v tak malé obci, jako jsou Opatovice, zaznamenat zatýkání čtyř občanů, a přivezl ivezl tuto zprávu do Pardubic. ------------------------------------------

Tento archivní dokument je zajímavý ze dvou úhlu pohledu. Je vystaven 12 listopadu 1945, již nese označení ení SNB (Sbor národní bezpečnosti), nosti), je podepsán vrchním strážmistrem jako velitelem stanice SNB, protektorátním četníkem etníkem Schönem. Tento známý opatovický občan se zakrátko po skončení války (asi v r.1946) nechal úředně ú přejmenovat na příjmení Horský.

61