Joint Meeting of the Federation of European Physiological Societies (FEPS) and the Hungarian Physiological Society

PØEHLEDNÉ ÈLÁNKY

Joint Meeting of the Federation of European Physiological Societies (FEPS) and the Hungarian Physiological Society 27.–30. srpna 2014 se v hlavním městě Maďarska Budapešti konal Joint Meeting FEPS a Maďarské fyziologické společnosti. Prezidentem kongresu byl předseda Maďarské fyziologické společnosti a zároveň přednosta Fyziologického ústavu v Budapešti prof. Lázsló Hunyady. Kongresu se zúčastnilo 547 fyziologů ze 49 zemí, převážně evropských, ale také tam byli hosté z Austrálie, z Japonska a ze Spojených států. Srovnání počtu účastníků je zajímavé, protože když jsme v roce 1999 pořádali 2. kongres FEPS v Praze (to ještě nebyly Joint Meetings), bylo na něm 980 účastníků. Panovala domněnka, že počty zúčastněných budou stoupat, ale zatím víceméně klesaly, a tak teď byla velká radost z 547 účastníků. To odpovídalo zhruba participaci na prvním kongresu FEPS, který se konal v roce 1995 v Maastrichtu v Nizozemsku. Na kongresu bylo celkem 7 plenárních sekcí a 27 sympozií. Maďarská fyziologická společnost oslovila všechny sousední země a jejich předsedy, aby se tohoto kongresu zúčastnili. Týkalo se to Srbska, Chorvatska, Slovinska, Rakouska, Slovenska a Ukrajiny. Tito reprezentanti ve své většině souhlasili, takže tam proběhla sympozia, která byla organizována těmito fyziologickými společnostmi. Naši slovenští kolegové měli 2 sympozia, jedno řídila prof. Čalkovská z Martina, která je předsedkyní Slovenské fyziologické společnosti, a druhé organizoval ředitel Ústavu experimentální endokrinologie v Bratislavě dr. Stefan Zorad. Úvodní přednášku FEPS (keynod lecture) pronesl prof. Ulrich Pohl z Mnichova z Německa, který byl také kdysi předsedou FEPS. Přednášel o vaskulárních konexinech, o buněčné komunikaci v cévách. Bylo to velmi zajímavé a prezentoval mnoho novinek, včetně otázky mikroRNA, což je velký hit, který procházel většinou sekcí. Další sekce fungovaly tak, že vždy probíhaly 3 zároveň. Já se první den zúčastnil zajímavé sekce Historie evropských fyziologických společností, kde přednášeli moji přátelé Osmo Hänninen z Finska a Emil Monos z Maďarska. Osmo Hänninen měl přednášku o Robertu Tigeastedtovi, Alfredu Nobelovi a cenách, které založili. Velmi zajímavou přednášku měla dr. Ludmila Gerasimova z Petropavlovsku z Karélie v Ruské federaci, která v zastoupení prof. Majgala z Petrozavodské státní univerzity představila historii ruské fyziologie od Ivana Petroviče Pavlova až po kosmickou fyziologii. Zajímavá byla i přednáška autorů z Winchesterské univerzity, která se týkala léčitelství v raně moderní Anglii; šlo o péči pro člověka, ale také pro zvířata. Prof. Csaba Nyakas z Brain Physiology Research Unit ze Semmelweisovy University v Budapešti probíral historii nizozemsko-maďarských vztahů v oblasti fyziologických věd. Můj přítel prof. Emil Monos hovořil o maďarském dědictví ve fyziologických oborech, které je velmi bohaté. Mluvil nejen o fyziologii, ale také o patofyziologii. 98

Zajímavé bylo Teaching symposium, kterému předsedal bývalý předseda FEPS Ger J. van der Vusse z Nizozemska. Zabývalo se hlavně otázkou, která je vždy řešena na těchto kongresech: Zda má fyziologie místo v lékařském curriculu a jestli je opravdu nezbytná. Předsedající hovořil o začlenění fyziologie do curricula Problem based learning v Maastrichtu. Maastricht byl také jednou z univerzit, podle které jsme na 3. lékařské fakultě UK zaváděli curriculum, jež je založeno na principu problem based learning. Jednoznačně se ukázalo, že fyziologie má své místo a že se v současné době v mnoha zemích světa naopak dále rozvíjí a začleňuje do výuky. Po boomu molekulární biologie a jejích metod se zase vrací integrační funkce fyziologie. Jeremy Nicholson v další plenární přednášce mluvil o molekulární fenotypizaci v personalizované medicíně a veřejném zdravotnictví. Byla to velmi zajímavá přednáška, víceméně organizační. Sdělil své zkušenosti z Velké Británie, které jsou ale do jisté míry rozporné. Velmi mě zaujala přednáška z Technologické univerzity v Eindhovenu, která se zabývala elektrickým šířením vzruchu ve svalu dělohy během těhotenství a během porodu. Ukázalo se, že elektrické impulzy mají specifické šíření. Je to velmi významné a podle toho by se mohly dělat také prognózy dobrého těhotenství a dobrého porodu. Oleg Kristhal z Ukrajiny a Erik Pintér z Maďarska předsedali sympoziu Nekanonické funkce endogenních opioidních peptidů. Ve velmi zajímavých přednáškách byly rozebrány patofyziologické konsekvence endogenních funkcí a endogenních opioidů při zraněních a nemocech. Byla řešena i otázka glutamátu. Zajímavou přednášku měl Oleg Kristhal se svými kolegy z Kyjeva o neuropeptidech, které vytvářejí póry v plazmatické membráně. Je to možnost vysvětlení mechanismu transdukce signálu. Georg Bakalkin z Uppsaly ve Švédsku mluvil o neurohumánní regulaci zleva doprava v mozku. Potvrdil laterizování endogenního opioidního systému. Důležitá byla otázka hemokininu, který se ukázal jako velmi silný zánětlivý a pronociceptivní peptid v akutním a chronickém modelu artritidy u myší. Toto téma přednášeli kolegové z maďarské Pécsi. Pracoval s nimi také známý neurofarmakolog János Szolcsányi. Z dalších zajímavých bodů programu jsem sledoval sympozium Nové terapeutické cíle a akutní pankreatitida, které řídil Ole Petersen z velšského Cardiffu. Jak pankreatické a acinární buňky zajišťují cestu k přenosu kalcia? Je možná nová terapie pankreatitidy? Byly uváděny také další možnosti. Ukázalo se, že trypsinogen například nemá efekt na CFTR funkce, zatímco trypsin ano. Byly také rozebrány funkce pankreatických a acinárních buněk a pankreatických Československá fyziologie 63/2014 č. 2

nádorových buněk, což zkoumal Alexei Tepikin z Liverpoolské univerzity. Ukazuje se, že tento mechanismus je velmi důležitý. Byly řešeny i otázky homeostázy lipidů. Ukázalo se, že estrogen je více než sexuální hormon a estrogen snižuje syntézu lipidů. Provádějí to estrogenové receptory na membránách. Mario Diáz ze španělského Tenerife ukázal, že existuje určitá vazba estrogenů na poli nenasycených mastných kyselin při hipokampální homeostáze lipidů, což má vztah k Alzheimerově chorobě. Důležitá je homeostáza cholesterolu v mozku, která má důležitý vztah k věku a k pohlaví. Alexei Verkhratsky měl velmi obsažnou přednášku o signalizaci sodíku v astrogliích. Celá sekce se zabývala mikroRNA ve fyziologii beta buněk pankreatu. MikroRNA byla leading factorem celého tohoto sympozia. Victoria Venglovecz ze Segedínské univerzity hovořila o roli akvaporinů v pankreatických buňkách. Galanin je také modulátorem fagocytózy v mikrogliálních buňkách. Neuroglie má opět velkou roli v neurodegeneraci, což se prokázalo zejména na modelech Alzheimerovy nemoci. Prof. Čalkovská s prof. Hunyady organizovali sympozium o otázce pulmonálního surfaktantu od molekuly k funkci. Ukázalo mnoho nových poznatků. Velmi zajímavé sympozium řídil Gábor Pavlik z Maďarska. Studoval vliv fyziologie cvičení na kardiovaskulární systém. Ukázalo se, že cvičení má velmi důležitý efekt. Podobně když se redukuje dieta se zinkem a selenem, tak se zhoršují kardiovaskulární funkce cestou oxidativního stresu u krys. Další sympozium řídili Hamar a Kerjaschki. Týkalo se mikroRNA a jejího potenciálu, šlo o klinickou implikaci v nádorových kardiovaskulárních a renálních onemocněních. Zajímavou přednášku měl prof. Giuseppe Peremuzzi z Itálie, který se zabýval možností vypracovat 3D technikou kompletní ledvinu a rozebral celou příslušnou problematiku a perspektivy. George Lefthériotis z Francie, který je předsedou Francouzské fyziologické společnosti, se zabýval arteriálními kalcifikacemi u kardiovaskulárních onemocnění z hlediska klinického a terapeutického.

Československá fyziologie 63/2014 č. 2

Kolegyně Siew Yeen Chai z Monashovy univerzity v australském Melbourne se zabývala otázkou možností, zda inzulin reguluje aminopeptidázy a zda to hraje roli v regulaci uptaku glukózy neurony. Károly Racz z Maďarska řídil sympozium Základní výzkum a jeho setkání s klinickou endokrinologií. Na kongresu bylo velké množství posterů. My jsme prezentovali s kolegyní Fricovou poster o nových možnostech používání Theta burst stimulace u rTMS. Ukazuje se, že tento nový stimulační přístup je velmi perspektivní. Byly to počáteční výsledky, které je třeba dále rozvíjet. Náš poster nesl název „The treatment of orofacial pain by using theta burst rTMS stimulation“. Long term consequencis of early postnatal domooig administration spontaneous behavior of Wistar rat. Dále se prezentovalo obrovské množství slovenských kolegů s postery. Bylo to nesrovnatelné s naší účastí, ale ze Slovenska je do Maďarska velmi blízko. Kromě nás se akce zúčastnili ještě kolegové z 1. lékařské fakulty UK, Kateřina Jandová a Vladimír Riljak, kteří se zabývali domoovou kyselinou. Dále tam byly dva postery ze 2. lékařské fakulty UK z Fyziologického ústavu (Dana Miková, Olga Vajnerová), které se týkaly otázek plicní ventilace. Michaela Adamcová z Hradce Králové prezentovala poster „Inovation of education of cardivascular system with respect on clinical practice“. Zajímavý byl poster, kdy jedna skupina z Turecka měřila antropometrické metabolické změny adipokininu a myokininu u ženských fotbalistek. Metabolické změny nebyly veliké, ale velké byly změny fyziologické (tzn. v objemu dechu a maximální srdeční frekvence). Rezistin byl signifikantně snížen po deseti minutách Bruseova testu. Poster Taladziče a jeho spolupracovníků z Bělehradu ukázal, že chirurgická úroveň ketaminové anestezie způsobuje poruchy mikrostruktury v EEG a také respiračních vzorců, když se provede pedunkulopontinní tekmentální léze nucleus tegmentalis pedunculopontinis u krys. Příští kongres, který bude určitě opět zajímavý, se uskuteční koncem srpna 2015 v Kaunasu (druhém největším městě Litvy). V roce 2016 se bude konat kongres FEPS v Paříži rovněž v posledním srpnovém týdnu, který je tradičně vyhrazen těmto odborným setkáním. prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.

99

Profesor Kamil Javorka oslávil okrúhle jubileum V júli tohto roku oslávil okrúhle životné jubileum 70 rokov prof. MUDr. Kamil Javorka, DrSc., výrazná osobnosť česko-slovenskej fyziológie. Celý profesionálny život profesora Javorku ako pedagóga a vedca sa viaže k Jesseniovej lekárskej fakulte UK v Martine, kde nastúpil na Ústav fyziológie po promócii na LF UK v Bratislave v roku 1968. Po príchode prof. MUDr. Zoltána Tomoriho, DrSc., začal riešiť tému svojej dizertačnej práce: „Mechanizmy kardiovaskulárnych a respiračných zmien pri nazálnom apnoe a inflácii pľúc“. Po jej obhájení získal v roku 1977 diplom kandidáta lekárskych vied. O štyri roky neskôr habilitoval (1981) a v roku 1991 sa stal profesorom fyziológie. V tom istom roku obhájil na pôde Slovenskej akadémie vied v Bratislave doktorskú dizertačnú prácu na tému „Reflexy z dýchacích ciest a pľúc“. Po odchode prof. Tomoriho do Košíc sa prof. Javorka v roku 1986 stal vedúcim Ústavu fyziológie a túto funkciu zastával až do roku 2008. Vďaka svojmu profesionálnemu prístupu a organizačným schopnostiam priviedol ústav na dnešnú úroveň popredného vedeckého pracoviska a v súčasnosti ho rozvíja ako profesor a zástupca vedúcej ústavu v oblasti pedagogickej a vedecko-výskumnej činnosti. Nezabúdal na zachovanie kontinuity a intenzívne podporoval kvalifikačný rast mladých vedcov a učiteľov. Pod jeho vedením školiteľa a školiteľa-špecialistu doteraz ukončilo doktorandské štúdium 11 doktorandov. Vychoval a spolupôsobil pri výchove 4 docentov a 1 profesorky na Ústave fyziológie JLF UK. V rokoch 1996–2007 pôsobil vo funkcii prodekana JLF UK, a to pre vedecko-výskumnú činnosť a zahraničné vzťahy, neskôr pre doktorandské a špecializačné štúdium a liečebno-preventívnu činnosť. Ako jeden zo zakladajúcich členov medzinárodnej organizácie ORPHEUS (Organization for PhD Education in Biomedicine and Health Sciences in the European System) sa podieľal na príprave medzinárodných štandardov pre doktorandské vzdelávanie v Európe. Tretí stupeň vysokoškolského vzdelávania na JLF UK rozvíjal aj v úlohe koordinátora viacerých projektov Európskeho sociálneho fondu a je jedným z iniciátorov a zostavovateľov učebnice pre doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov „Základy vedeckovýskumnej práce“ (Osveta 2008). V rámci vedeckej činnosti sa zaujíma o experimentálnu respirológiu, kardiológiu a klinickú fyziológiu. Dosiahol originálne, svetovo akceptované výsledky týkajúce sa regulácie dýchania v experimente a u nedonosených novorodencov. V minulosti ho zaujímala problematika rôznych metód umelej ventilácie pľúc, vysokofrekvenčná trysková ventilácia a jej inpulzný a expulzný efekt, ktorú postupne opustil, aby sa mohol naplno venovať regulácii kardiovaskulárneho systému v experimente a v klinike. Vo vedeckej práci využíva svoje znalosti z neonatologickej praxe a atestáciu z pediatrie, ktorú získal v roku 1990. Rozvinul klinickú

100

fyziológiu v oblasti regulácie kardiovaskulárneho systému u novorodencov, detí a adolescentov a diagnostiky porúch regulácie kardiovaskulárneho a respiračného systému najmä u novorodencov, detí s diabetom typu 1, hypertonikov a pacientov s inými funkčnými poruchami. Tejto problematike sa s plným nasadením v spolupráci s klinickými pracoviskami venuje dodnes. Výsledky svojej vedeckej práce publikoval vo viac ako 160 pôvodných vedeckých prácach a zhrnul v 5 domácich a 4 zahraničných monografiách, z ktorých možno spomenúť „Krvný obeh plodov, novorodencov, detí a adolescentov“ (Osveta 1992), „Klinická fyziológia pre pediatrov“ (Osveta 1996), „Horúčka a jej liečba u detí“ (Osveta 1998), „Cough: from lab to clinic“ (Ane Books India 2007) alebo „Variabilita frekvencie srdca: mechanizmy, hodnotenie, klinické využitie“ (Osveta 2008). Jeho práce boli citované takmer 1000×, z toho asi polovica v zahraničných časopisoch registrovaných v citačných indexoch. Jeho rozsiahle skúsenosti z oblasti pedagogickej práce vyústili do zostavenia prvej slovenskej celoštátnej vysokoškolskej učebnice lekárskej fyziológie, v ktorej spojil kolektív autorov z Univerzity Komenského, Univerzity Pavla Jozefa Šafárika a niektorých pracovísk SAV a ktorá sa v roku 2014 dočkala už svojho štvrtého vydania. Prof. MUDr. Kamil Javorka, DrSc., bol a je aktívny v organizačnej práci venovanej rozvoju vedeckého výskumu a pedagogiky v domácich i zahraničných organizáciách a spoločnostiach. Niekoľko rokov pôsobil ako člen Európskej respirologickej spoločnosti a vedecký sekretár skupiny pre reguláciu dýchania, bol zakladajúcim členom Európskej spoločnosti pre tryskovú ventiláciu, členom Komisie pre klinickú fyziológiu Svetovej únie fyziologických vied (IUPS) a členom Etickej komisie IUPS. Od roku 1990 je členom výboru Slovenskej fyziologickej spoločnosti a päť volebných období bol jeho podpredsedom. V súčasnosti pôsobí ako vedecký sekretár Slovenskej fyziologickej spoločnosti. V Slovenskej spoločnosti pre fyziológiu a patológiu dýchania pôsobil dve funkčné obdobia ako jej predseda. Je členom výboru Komisie experimentálnej kardiológie pri SFyS a ČFS, členom komisie VEGA pre lekárske a farmaceutické vedy a komisie APVV pre lekárske vedy. Jeho zásluhou vydáva fakulta pravidelne už 14 rokov vlastný časopis Acta Medica Martiniana, kde pôsobí ako predseda redakčnej rady. Za svoju vedeckú, pedagogickú a organizačnú prácu získal najvyššie ocenenia Univerzity Komenského, Jesseniovej lekárskej fakulty, Slovenskej lekárskej spoločnosti, Medailu založenia Spoločnosti lékařsko-slowanskej v Pešti, Jesseniovu cenu SLS za zahraničnú monografiu, Laufbergerovu medailu Českej a Slovenskej fyziologickej spoločnosti a opakovane prémie Literárneho fondu a ceny Slovenskej fyziologickej spoločnosti.

Československá fyziologie 63/2014 č. 2

Profesor Javorka vďaka vysokej odbornosti a ľudskému prístupu pozitívne ovplyvnil celé generácie študentov a spolupracovníkov. Pre rozvoj česko-slovenskej fyziológie urobil a robí nesmierny kus práce, a to ako húževnatý vedec, chápavý, ale prísny učiteľ, školiteľ, funkcionár Slovenskej fyziologickej spoločnosti, organizátor podujatí a dlhoročný člen redakčnej rady časopisu Československá fyziologie.

Želáme mu pevné zdravie, veľa tvorivých síl aj veľa úspechov v pracovnom a osobnom živote a tešíme sa na ďalšie roky spolupráce. prof. MUDr. Andrea Čalkovská, Ph.D. Ústav fyziológie Jesseniova lekárska fakulta UK v Martine

Prof. MUDr. Stanislav Trojan, DrSc. – 29 let v čele Fyziologického ústavu Prof. Trojan (1934–2014) nastoupil na přednostenské místo Fyziologického ústavu Fakulty všeobecného lékařství UK v únoru 1975. Pokud bychom jej měli profesně charakterizovat, nabízejí se především tyto atributy: neurofyziolog, vysokoškolský učitel, vědec i organizátor vědy, proděkan fakulty pro vědu (1985–1990), mnohonásobný předseda České fyziologické společnosti J. E. Purkyně, pilný publicista (přes 700 časopiseckých, monografických a dalších prací), popularizátor vědy, nositel mnoha ocenění, společenský tvor s neuvěřitelnou pamětí a schopností věci předjímat a tím i plánovat, logický pokračovatel neuroontogenetické školy, kterou řadu let rozvíjel. U většiny ze svých spolupracovníků a podřízených však zanechal vzpomínku především na svoje lidské přednosti: Vždy se projevoval jako laskavý a chápající šéf, vzniklé problémy dokázal řešit citlivě, s nadhledem a moudrostí, ale vždy s evidentní snahou nikomu neublížit. Pracovní a partnerské ovzduší, které na ústavu vytvořil a v němž byl vždy přátelským rádcem s velkým přehledem, přineslo své ovoce: za jeho přednostenství se na ústavu habilitovalo 11 docentů a bylo jmenováno 6 profesorů. Jako vědec zkoumal profesor Trojan po celý svůj odborný život (a to jako volontér již od studentských let) mozek. Neuroontogenezu chápal nejenom jako metodický přístup, ale jako ucelený program výzkumné práce. Cílem jeho výzkumných snah byla optimalizace individuálního vývoje mozku. Jak sám v 90. letech napsal: „Představujeme si optimalizaci jako možnost genetického programu skutečně se optimálně realizovat. Z hlediska neuroontogenetického výzkumu to znamená odhalovat zákonitosti vývoje včetně modulujících vstupů a determinujících vlivů.“ Vyvrcholením jeho celoživotního bádání je pak vytvoření teorie neuroplasticity, kterou publikoval s profesorem Jaroslavem Pokorným v roce 1999 a kterou i nadále systematicky doplňoval.

Československá fyziologie 63/2014 č. 2

Neuroplasticitu chápal jako projev dynamičnosti nervového systému, založený na změnách struktury, metabolismu a funkce neuronálních okruhů. Ve vědě se ovšem profesor Trojan uplatnil také jako její organizátor a popularizátor. Bylo pro něj typické koncepční myšlení, což mu usnadňovalo plánovat vědeckou práci, psát mnohostránkové grantové návrhy, organizovat vědecká setkání na vrcholné mezinárodní úrovni, řídit vědecké komise, předsedat doktorským obhajobám, být užitečný ve vědeckých radách a v neposlední řadě úspěšně předkládat vědecké poznatky i široké veřejnosti. Během svého působení ve Fyziologickém ústavu prokázal profesor Trojan i nesporné pedagogické schopnosti. Své učitelství chápal vždy komplexně jak ve výuce pregraduální, tak i postgraduální, a to nejen v obsahu vyučované látky, ale i ve zvolené formě její prezentace. To, co je ale třeba ocenit zcela mimořádně, byla jeho schopnost psát učební texty. Byl autorem nebo spoluautorem několika desítek skript a osmi vysokoškolských a středoškolských učebnic, opakovaně po inovaci vydávaných (nejznámější „Lékařská fyziologie“ vyšla celkem ve čtyřech vydáních). Svou monografií „Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka“ úspěšně zasáhl i do postgraduálního medicínského vzdělávání. Profesor Trojan odešel do důchodu po téměř 30 letech přednostování v září 2004. Ve Fyziologickém ústavu však pracoval k jeho prospěchu s neutuchající energií a navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu ještě řadu dalších let. Těžko se dnes smiřujeme se skutečností, že nás profesor Trojan v květnu tohoto roku opustil. Věřím však, že jeho osobnost zanechala ve fyziologickém společenství natolik inspirativní stopu, že nás a naše následovníky bude svým způsobem provázet ještě mnoho let. prof. MUDr. Otomar Kittnar, CSc.

101

prof. MUDr. Stanislav Trojan, DrSc. Se Stanislavem Trojanem jsem se seznámil ještě jako student medicíny, kdy jsme již oba pracovali na fyziologických ústavech. Stanislav již byl hotový lékař, já jsem ještě studoval a pracoval jsem u docenta Myslivečka v Plzni. Ale již jsme spolu byli na Fyziologických dnech v roce 1959 v Košicích a potom v roce 1961 na prvním ontogenetickém sympoziu, kterému doc. Mysliveček předsedal a které se konalo právě v Plzni. Kromě společného zájmu o ontogenetickou fyziologii a účasti na Fyziologických dnech, na které jsme tehdy jezdili pravidelně 2× ročně, jsme byli se Standou přátelé i prostřednictvím sportů. Po promoci jsem vytvořil mužstvo plzeňských lékařů-fotbalistů a bývalý asistent plzeňské lékařské fakulty, pozdější docent a profesor Jan Neuvirt byl kapitánem pražského mužstva. Hrávali jsme pak dlouhá léta vždy dva zápasy za rok mezi Prahou a Plzní; na jaře v Plzni a na podzim v Praze. To byla památná utkání, která měla velice přátelskou atmosféru a kde hráli vynikající fotbalisté a také vynikající kamarádi. Standa sám byl výborný sportovec, byl fotbalista, hrál za dorost Slávie. Byl duší slávista, což já také, a tak jsme byli i v tomto směru na stejné notě. Pamatuji si na utkání na Albertově; hrál se fotbal a ping-pong. Byli jsme mladí a sport byl naším velkým pojítkem. Kromě toho nás spojovalo i přátelství profesionální. Oba jsme se zabývali ontogenetickou neurofyziologii a to bylo naše celoživotní setkávání. Standa založil ontogenetické semináře na Fyziologickém ústavu a později, když se stal přednostou, jsem tam také chodil přednášet apod. V roce 1979 jsem se stal členem výboru Československé fyziologické společnosti a později jeho místopředsedou. Místopředsedou výboru Československé a České fyziologické společnosti ČLS JEP jsem byl více než 20 let. Standa Trojan byl pořád předsedou. Byl jsem místopředsedou pro zahraniční styky, protože jsem byl stálým delegátem Československé fyziologické společnosti na světových fyziologických kongresech; v roce 1977 v Paříži, 1980 v Budapešti, v roce 1983 jsem v Sydney nebyl, 1986 ve Vancouveru, 1989 v Helsinkách, 1993 v Glasgow, 1997 v Petrohradě. Naposled jsem byl delegátem České fyziologické společnosti ČLS JEP na Světovém kongresu fyziologických věd (IUPS) na Novém Zélandu v Christchurch. To byla léta poměrně bohatá na mezinárodní styky, protože jsme pořádali několik akcí. V roce 1989, protože již byly obsazeny všechny světové kongresy, se nám podařilo získat velmi zajímavý Regional Meeting IUPS v Praze, který byl velice dobře navštívený. Měli jsme tady velikou účast kolem 3 tisíc lidí. Byl to kongres, kde Standa předsedal a já jsem zastával funkci generálního sekretáře. Tento kongres měl velký úspěch a vlastně suploval velký kongres IUPS, který probíhal od té doby jednou za 4 roky, takže proto byl Regional Meeting v roce 1991 v Praze. Tehdy byl generálním sekretářem IUPS náš společný přítel prof. Robert Naquet, dále v IUPS významně figuroval prof. Scherrer (prezident kongresu IUPS v Paříži v r. 2011) a další naši francouzští kolegové. Kromě toho jsme pořádali za éry, kdy byl Standa předsedou a já místopředsedou, dalších několik společných akcí, zejména s francouzskými 102

fyziology. V roce 1982 to byla Réunion Commune v Praze, která se zde uskutečnila také v roce 1990. Na těchto francouzských kongresech jsem byl já předsedou organizačního výboru, ale Standa se mnou velmi intenzivně spolupracoval. V roce 1995 jsme se společně zúčastnili prvního evropského kongresu FEPS v nizozemském Maastrichtu. Tam se nám po velmi úspěšných diplomatických jednáních podařilo získat druhý kongres FEPS do Prahy v roce 1999, který jsme pak pořádali v Obecním domě. V roce 1997 jsme pořádali Réunion Annuelle (výroční zasedání) Societé de Physiologie a v roce 1998 společné zasedání (Joint Meeting) České fyziologické společnosti ČLS JEP a britské The Physiological Society. Při této příležitosti jsme předali čestný doktorát Univerzity Karlovy laureátu Nobelovy ceny prof. Andrewu Huxleymu. V roce 1988 bylo slavné 650. výročí založení Univerzity Karlovy v Praze a na návrh 3. lékařské fakulty UK a České fyziologické společnosti ČLS JEP jsme předali čestné doktoráty významným fyziologům, a to paní profesorce Denise Albe-Fessard z Paříže a profesoru Masao Itovi z Japonska, který byl tehdy předsedou IBRO. Své působení ve výboru České fyziologické společnosti ČLS JEP jsme zakončili v roce 2002 a dále jsme fungovali jako členové revizní komise společnosti na dvě další funkční období. Spolupráce se Standou byla vždy příjemná a plodná. Měl výborné komunikační vlastnosti. Dokázal velice vhodně komunikovat s různými typy lidí a diplomaticky se mu velmi dařilo. Měl velice dobré kontakty a postavení na Fakultě všeobecného lékařství (později 1. lékařské fakultě) a z toho profitovala i Česká fyziologická společnost ČLS JEP. Na spolupráci vzpomínám velice řád, protože jsme si dobře rozuměli a neměli jsme nikdy žádné rozpory, co se týče organizace mezinárodních i národních aktivit. Fyziologické dny byly tradičně velmi úspěšné a stmelovaly celou fyziologickou obec. Kolegové budou jistě psát o jeho dalších schopnostech. Sepisoval učebnice fyziologie, které vyšly v mnoha vydáních (zpočátku na nich spolupracovali i spoluautoři z ostatních lékařských fakult, později to již byla záležitost pouze 1. lékařské fakulty), podobně tomu bylo i s různými učebními texty, např. fyziologických a patofyziologických atlasů prof. Silbernagela a dalších. V tom byl Standa neobyčejně schopný manažer, protože učebnice, skripta a další učební pomůcky dokázal vždy velice dobře zorganizovat. Vydal i krásné biologické listy o lidském těle. Měl velmi úzké vazby na nakladatelství Avicenum a to bylo také velmi důležité. Standa Trojan byl neobyčejně empatický člověk, vždy jsem jej obdivoval pro jeho vztah k rodině a za to, jak se vzorně staral o své dvě děti. Standa se vždy snažil každému pomáhat. To byla vzácná vlastnost – pokud Standa slíbil, že někomu pomůže, tak skutečně pomohl. To považuji za svoji nejcennější vzpomínku na tohoto barda československé a české fyziologie na konci 20. a počátku 21. století. Nedá se na něj zapomenout. prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc. Československá fyziologie 63/2014 č. 2

Profesor Trojan a Zlaté údobí České fyziologické společnosti V roce 1993 byly národní fyziologické společnosti z doby federace přeměněny v samostatné společnosti. Prvním předsedou byl zvolen prof. Stanislav Trojan, který funkci předsedy zastával i dříve. Využil svých organizačních schopností a zkušeností a s podporou členů výboru zahájil období mimořádné aktivity společnosti. Navázal na úspěšný regionální kongres IUPS v roce 1991 s 1200 účastníky (jehož byl prezidentem a kde byla oficiálně založena FEPS) a ve spolupráci s Českou kardiologickou společností se podílel na uspořádání XV. světového kongresu ISHR (International Society for Heart Research) v roce 1995 v Praze. Kongres měl 1300 účastníků a společnosti poskytl i značnou finanční autonomii. Podobně úspěšná byla rovněž další vědecká setkání, jež v době předsednictví prof. Trojana společnost pořádala v Praze: Réunion Annuelle, společné zasedání ČFS a společností ostatních frankofonních zemí v roce 1997, a dále Joint Meeting of The Physiological Society and the Czech Physiological Society v roce 1998. Legendární se stala hromadná výprava českých a slovenských fyziologů autobusem do Glasgowa na 32. kongress IUPS v roce 1993, kterou výbor společnosti plně organizoval a zajistil. Podobně velká byla i účast na prvním kongresu FEPS v roce 1995 v Maastrichtu, kde společnost účast svých členů rovněž přímo podpořila.

Popisované „Zlaté údobí“ mělo jistě svůj základ v celkovém duchu české společnosti 90. let, do značné míry však bylo i obrazem svého předsedy. Profesor Trojan byl fyziologii zcela oddán a byl samozřejmým a uznávaným vůdcem jak na poli ústavu a fakulty, tak i fyziologické společnosti. Znal jsem prof. Stanislava Trojana velmi dobře, strávili jsme spolu mnoho ústavního i mimoústavního času, a tak mohu říci, že ve všech funkcích a povinnostech bylo jeho primární snahou pomáhat každému, kdo to potřeboval, tvůrčím způsobem rozvíjet vše, čeho se dotýkal. Tento postoj plynul z jeho filozofického – křesťanského základu člověka-služebníka, který rozmnožuje svěřené hřivny a vědomě rozvíjí svoji „Ekumené“. Profesor Trojan pro mne vždy představoval jistotu přátelských vztahů, spolupráce a podpory tvůrčí činnosti. Aniž jsme si to tenkrát uvědomovali, byli jsme šťastnou součástí „Ostrova pozitivní deviace“, který kolem sebe profesor Trojan dokázal vytvořit.

prof. MUDr. Jaroslav Pokorný, DrSc předseda České fyziologické společnosti ČLS JEP Fyziologický ústav 1. LF UK

Zlatá pamětní medaile ČLS JEP pro prof. MUDr. Jindřicha Mourka, DrSc. Na slavnostním zahájení XXX. Neonatologického kongresu v Karolinu byla profesorovi Mourkovi na návrh České neonatologické společnosti JEP udělena Zlatá pamětní medaile ČLS JEP. Toto nejvyšší ocenění České lékařské společnosti předával pan prorektor Škrha. Připomněl základní vědecké otázky, které profesor Mourek studoval, jejich mezinárodní ohlas i blízký vztah ke klinické neonatologické praxi. Vyzdvihl i jeho celoživotní pedagogické působení a zmínil, že se sám počítá k jeho vděčným studentům. Profesor Mourek ve svém poděkování vyzdvihl osobnosti české i mezinárodní neonatologie, které mu byly inspirací

Československá fyziologie 63/2014 č. 2

pro výzkumný program zaměřený na zdravý vývoj mladé generace. Přítomným neonatologům pak připomněl, jak ve světle současných poznatků o epigenetických mechanismech je jejich působení významné.

prof. MUDr. Jaroslav Pokorný, DrSc. předseda České fysiologické společnosti Albertov 5 128 00 Praha 2

103