Jiří Klusoň, právník odboru umění, literatury a knihoven, Ministerstvo kultury Meziknihovní služby z pohledu právního
Podle § 4 odst. 1 písm. a) knihovního zákona platí, že v rámci veřejných knihovnických a informačních služeb je provozovatel knihovny povinen zpřístupňovat knihovní dokumenty z knihovního fondu knihovny nebo, pokud určitý dokument knihovna ve svém fondu nemá, prostřednictvím meziknihovních služeb z knihovního fondu jiné knihovny. Meziknihovní služby jsou rámcově upraveny v § 14 knihovního zákona. Praxe knihoven není v oblasti meziknihovních služeb jednotná, zejména pokud jde o úhradu nákladů, které při realizaci meziknihovních služeb vznikají. Položme si proto několik otázek a pokusme se na ně odpovědět, přičemž se zaměříme na právní stránku věci a ryze knihovnické aspekty problému ponecháme stranou. Připomínáme a zdůrazňujeme, že na danou problematiku mohou být různé právní názory, a následující text nechť je považován za formulaci jednoho z názorů. Mohou knihovny účtovat čtenářům poplatky za realizaci meziknihovních výpůjčních služeb? Pokud ano, z čeho má být výše poplatku odvozena? Zde je podle našeho názoru třeba vycházet ze základního principu knihovního zákona, totiž že knihovna poskytuje zákonem vymezené veřejné knihovnické a informační služby svým uživatelům zásadně bezplatně a může po svých uživatelích požadovat úhradu pouze těch nákladů veřejných knihovnických a informačních služeb, u nichž to knihovní zákon výslovně umožňuje – základním ustanovením je zde § 4 odst. 2 knihovního zákona. Pokud jde o meziknihovní služby, musí být podle § 14 odst. 4 věta prvá knihovního zákona poskytovány bezplatně, avšak s jednou výjimkou formulovanou v poslední větě tohoto ustanovení: provozovatelé knihoven mohou požadovat úhradu nákladů na dopravu knihovního dokumentu. Knihovní zákon nestanoví výslovně, po kom může provozovatel úhradu těchto nákladů žádat, lze však soudit, že po uživateli. Kdyby tomu tak nemělo být, zákonodárce by tuto výjimku z obecného principu bezplatnosti nestanovil a mohl by se omezit na obecné konstatování, že meziknihovní služby jsou poskytovány bezplatně. Tato výjimka se navíc vztahuje k provozovatelům knihoven obecně, aniž by byly rozlišeny knihovny dožádané a knihovny žádající – zákonodárce nestanovil konkrétně, například, že by žádající knihovna měla hradit náklady na dopravu knihovního dokumentu dožádané knihovně. Jak ale dále uvidíme, tím, kdo může po uživateli žádat úhradu nákladu na realizaci meziknihovní služby, je pouze knihovna žádající. Knihovní zákon neřeší, co všechno lze pod pojem „náklady na dopravu knihovního dokumentu“ zahrnout. Podle našeho názoru lze jistě zahrnout poštovné, pokud se dokument posílá poštou, a to, čemu se říká „balné“ – knihovní dokument je třeba zabalit, což vyžaduje papír, izolepu a čas pracovníka, který dokument zabalí. Toto tzv. balné je nutnou součástí nákladů na dopravu dokumentu – banálně řečeno, knihu nelze poslat „jen tak“. Tyto náklady vznikají vlastně dvakrát: poprvé dožádané knihovně, když zasílá dokument knihovně žádající, a podruhé žádající knihovně, když vrací dokument zpět knihovně dožádané. Soudíme tedy, že náklady na dopravu knihovního dokumentu obecně může provozovatel žádající knihovny žádat po uživateli, z jehož požadavku vnikla nutnost realizace
meziknihovní služby: knihovní zákon to ve svém § 14 odst. 4 in fine umožňuje. Provozovatel dožádané knihovny, který žádající knihovně dokument zasílá, toto právo ve vztahu k uživateli samozřejmě nemá, neboť mezi ním a uživatelem žádající knihovny není žádný právní vztah – uživatel třeba ani nemusí vědět, na kterou knihovnu se žádající knihovna obrátí. Je otázka, jakým způsobem tyto náklady vyčíslit – zda je vyčíslovat vždy ad hoc, anebo zda lze náklady požadované po uživateli stanovit paušálním poplatkem. Oba způsoby jsou v principu možné a mají své výhody i nevýhody. Paušální poplatek je z hlediska knihovny jednodušší nežli výpočet vždy ve vztahu ke konkrétní žádosti uživatele, má však nevýhodu v tom, že třeba nemusí vždy pokrýt všechny náklady knihovny spojené s realizací meziknihovní služby v konkrétním případě. Naopak může nastat situace, že paušální poplatek v konkrétním případě přesáhne náklady na „dopravu knihovního dokumentu“, což je – přísně vzato – v rozporu s knihovním zákonem: uživatel by hradil vyšší náklady, než jaké knihovní zákon umožňuje (hradil by částku vyšší než náklady na dopravu knihovního dokumentu). Celkem vzato se však lze klonit spíše k variantě paušálního poplatku, odvozeného od ceníku České pošty s připočtením balného. Mohou knihovny účtovat knihovnám za poskytnuté meziknihovní výpůjční služby? Pokud ano, z čeho má být výše platby odvozena? Mezi provozovateli obou knihoven, dožádané a žádající, vzniká smluvní vztah, který se obsahově nejvíce podobá smluvnímu vztahu půjčitele a vypůjčitele podle smlouvy o výpůjčce, jak ji upravuje občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.) ve svém § 2193 a násl. Smlouva o výpůjčce je per definitionem bezúplatná: podle této smlouvy se půjčitel zavazuje přenechat určitou věc vypůjčiteli a umožnit mu její dočasné bezplatné užívání. Mohlo by se tedy zdát, že knihovny si za realizaci meziknihovní služby nemohou poskytovat peněžní plnění – čistě z hlediska občanského zákoníku ve vztahu ke knihovnímu zákonu by si jej poskytovat neměly. Je však třeba zdůraznit, že uživateli vzniká právní vztah – včetně úhrady příjmu poplatku za meziknihovní službu – pouze se žádající knihovnou, zatímco náklady na přepravu knihovního dokumentu z dožádané knihovny do knihovny žádající nese primárně dožádaná knihovna. Domníváme se proto, že je možné, aby dožádaná knihovna požadovala po žádající knihovně úhradu nákladů, které vynaložila na zabalení a zaslání knihovního dokumentu žádající knihovně. Dožádaná knihovna tak činit může, nikoli musí. Pokud tak činí, měla by se omezit skutečně jen na požadavek úhrady nákladů na zaslání knihovního dokumentu, odvozený od sazebníku České pošty, a nákladů na zabalení dokumentu. Právní oporu pro tento postup, který je vlastně určitou odchylkou od principu bezúplatnosti smlouvy o výpůjčce (takže, přísně právně vzato, již o smlouvu o výpůjčce nejde), skýtá § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení mohou smluvní strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (jde o tzv. smlouvu inominátní neboli nepojmenovanou). Lze si tedy představit smluvní ujednání mezi dožádanou a žádající knihovnou v tom smyslu, že dožádaná knihovna zapůjčí žádající knihovně dokument, avšak bude požadovat po žádající knihovně úhradu nákladů na dopravu knihovního dokumentu. Tyto náklady by měly být odvozeny (stejně jako náklady na dopravu knihovního dokumentu, jež může požadovat po svém uživateli žádající knihovna) od sazebníku České pošty a nákladů na zabalení dokumentu (papír, izolepa, plat zaměstnance).
Zvláštní případ realizace meziknihovní služby
Dosud jsme se zabývali situací, kdy je meziknihovní služba realizována zapůjčením knihovního dokumentu. Jiný případ nastane, když dožádaná knihovna poskytne žádající knihovně kopii knihovního dokumentu, jak to umožňuje § 14 odst. 2 knihovního zákona. Praxe sice ukazuje, že jde o případy málo časté, avšak je vhodné se o nich zmínit. (Například Středočeská vědecká knihovna v Kladně obdržela v roce 2014 od jiných knihoven pouze 149 požadavků na kopie knihovních dokumentů a zadala 4 požadavky na kopie knihovních dokumentů v rámci meziknihovních služeb; Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích v roce 2014 žádala 64 kopií knihovních dokumentů a sama obdržela 129 požadavků na kopie knihovních dokumentů.) Poskytnutí kopie knihovního dokumentu nebo jeho části představuje realizaci meziknihovní služby podle § 14 odst. 2 knihovního zákona; nejde tedy o poskytování reprografických služeb podle § 4 odst. 3 písm. d) knihovního zákona, byť fakticky dochází k pořízení kopie knihovního dokumentu nebo jeho části. V praxi jsou kopírovány většinou jen části knihovních dokumentů (kapitola z knihy, článek z časopisu); celé knihovní dokumenty jsou kopírovány jen výjimečně. Dožádaná knihovna může podle § 14 odst. 4 věta druhá knihovního zákona za poskytnutí kopie knihovního dokumentu požadovat úhradu vynaložených nákladů. Knihovní zákon nestanoví, od koho může dožádaná knihovna úhradu těchto nákladů požadovat, lze však soudit, že může jejich úhradu požadovat po knihovně žádající. Důvody jsou v podstatě dva. Prvním důvodem je, že mezi dožádanou knihovnou a uživatelem, který požaduje realizaci meziknihovní služby, není žádný právní vztah – ostatně uživateli žádající knihovny je lhostejné, na kterou knihovnu se žádající knihovna obrátí. Právní vztah, jehož předmětem je výpůjčka knihovního dokumentu, vzniká mezi uživatelem a žádající knihovnou, která má podle § 4 odst. 1 písm. a) knihovního zákona povinnost pro „svého“ uživatele knihovní dokument nebo alespoň jeho kopii opatřit. Druhým důvodem je, že v případě poskytnutí kopie knihovního dokumentu se nejedná o zapůjčení, nýbrž o poskytnutí: knihovní zákon rozlišuje na jedné straně zapůjčení knihovního dokumentu (na základě smlouvy o výpůjčce či smlouvy obdobné, každopádně s povinností vrácení dokumentu dožádané knihovně) a na druhé straně poskytnutí kopie dokumentu. Tato kopie se, jak soudíme, stává přírůstkem knihovního fondu žádající knihovny. Kdyby totiž zákonodárce chtěl, aby kopie dokumentu byla žádající knihovně pouze zapůjčena, nerozlišoval by v § 14 odst. 2 knihovního zákona „zapůjčení“ a „poskytnutí“ a stanovil by, že dožádaná knihovna zapůjčí žádající knihovně knihovní dokument nebo jeho kopii – tak tomu ovšem není. Zároveň z § 14 odst. 3 knihovního zákona vyplývá, že žádající knihovna je povinna vrátit dožádané knihovně knihovní dokument, a to v dohodnuté lhůtě a odpovídajícím stavu, avšak o vrácení kopie knihovního dokumentu se knihovní zákon nikterak nezmiňuje. Žádající knihovna tak podle našeho názoru získá do svého knihovního fondu kopii knihovního dokumentu a je logické, že za tuto kopii zaplatí náklady na její pořízení, a to tomu, od koho kopii dokumentu získá, tedy provozovateli dožádané knihovny. Jde vlastně, cum grano salis, o akviziční činnost žádající knihovny.
Dožádaná knihovna tak podle našeho názoru může požadovat po žádající knihovně náklady na okopírování knihovního dokumentu (zahrnující náklady na papír, na provoz kopírky a též plat pracovníka, který dokument kopíruje). Pokud jde o náklady na dopravu, tedy poštovné a balné, uplatní se podle našeho názoru stejný princip jako u zasílání zapůjčovaného knihovního dokumentu: tyto náklady může provozovatel žádající knihovny žádat po uživateli, z jehož požadavku je meziknihovní služba realizována. Může nastat situace, kdy žádající knihovna kopii knihovního dokumentu nebo jeho části poskytne v rámci meziknihovních služeb svému uživateli (prezenčně či absenčně), avšak nadále již danou kopii tak říkajíc „nepotřebuje“ – typicky z důvodu, že tato kopie neodpovídá profilu knihovního fondu, který žádající knihovna buduje. V takovém případě může žádající knihovna tuto kopii (coby knihovní dokument) ze svého fondu vyřadit postupem podle § 17 knihovního zákona.
Několik poznámek na závěr
V souvislosti s náklady na dopravu knihovního dokumentu či jeho kopie jsme použili pojem „poštovné“ a zmínili sazebník České pošty. To ovšem neznamená, že by provozovatelé knihoven měli nutně využívat služeb státního podniku Česká pošta: pokud provozovatel knihovny využívá pro dopravu knihovních dokumentů služeb jiného subjektu, může samozřejmě vycházet při vyčíslování nákladů na dopravu dokumentu či jeho kopie ze sazebníku tohoto jiného subjektu. V tomto textu jsme používali promiscue pojem „knihovna“ a „provozovatel knihovny“. Správně bychom měli samozřejmě důsledně používat pojem „provozovatel knihovny“, což je právnická či fyzická osoba, která svým jménem poskytuje v knihovně veřejné knihovnické informační služby, jak stanoví § 2 písm. i) knihovního zákona, ovšem pro zjednodušení jsme leckdy použili jen pojem „knihovna“. Zabývali jsme se především právní stránkou tématu meziknihovních služeb. Nyní přičiníme informaci faktickou, v knihovnické obci nepochybně známou: v rámci budování Centrálního portálu knihoven se předpokládá možnost objednávání meziknihovních (výpůjčních) služeb a dalších meziknihovních služeb s možností účtovat realizované služby centrálně v prostředí Virtuální polytechnické knihovny – která by se postupně měla stát „centrálním modulem“ pro meziknihovní služby. Na závěr připomeňme jednu právní zásadu, kterou právní teorie nazývá zásadou legální licence a která je zavedena v ústavním pořádku České republiky, konkrétně například v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle této právní zásady platí, že každý může činit, co zákon nezakazuje, a nikdo naopak nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Co z této zásady vyplývá pro praktickou realizaci meziknihovních služeb: nic nebrání knihovnám, aby si mezi sebou stanovily, ve vzájemné dohodě, pravidla pro meziknihovní služby, třeba sazby za kopírování knihovních dokumentů nebo sazby tzv. balného. Zdůrazňujeme, že musí jít o dohodu mezi dvěma provozovateli knihoven, tedy o dvoustranné právní jednání, jež představuje konsensus obou provozovatelů.
Velké poděkování patří všem, kteří přispěli ke vzniku tohoto textu radami a informacemi z oblasti knihovnické praxe (v abecedním pořadí): Mgr. Michal Fojtík, Ministerstvo kultury Mgr. Ivo Kareš, ředitel Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích Ing. Jiří Mika, ředitel Středočeské vědecké knihovny v Kladně Mgr. Petra Miturová, Ministerstvo kultury Mgr. Blanka Skučková, Ministerstvo kultury
Reakce : dr. Zdeněk Matušík, vedoucí Oddělení studoven, Národní knihovna České republiky … v materiálu „Meziknihovní služby z pohledu právního“ jsou závažná pochybení, a to právě z právního hlediska. Problematikou oprávnění „domovské“ knihovny (z hlediska terminologie knihovního zákona „žádající knihovny“) přenést náklady na dopravu na konečného (tj. vlastního) uživatele jsem se publikačně zabýval již před 5 lety – viz odkaz níže. Rozborem textu knihovního zákona, jakož i jeho legislativní historie jsem dovodil, že dožadující knihovna takové oprávnění nemá. V materiálu „Meziknihovní služby z pohledu právního“ jsem nenašel žádnou informaci nebo argument výkladu, jež by mé závěry z roku 2010 mohly zpochybnit. Za velmi pozoruhodný, ba závažný v předmětném materiálu ovšem považuji poukaz na to, že existuje rozpor mezi ustanovením knihovního zákona o oprávnění [dožádané knihovny] dle vlastní úvahy požadovat úhradu nákladů na dopravu dokumentu [od žádající knihovny] a ustanovením občanského zákoníku (uvádí se zákon č. 89/2012 Sb., ale zjištění platí i pro zákon č. 40/1964 Sb. ve znění platném v době schválení knihovního zákona) o tom, že „výpůjčka“ je bezúplatná, neboť v důsledku toho nejde při „přenechání k užití“ [kalk německého výrazu] mezi dožádanou a žádající knihovnou o výpůjčku ve smyslu občanského práva (a spíše jen po zajímavost, jak se mohou vztahy z právního hlediska komplikovat, dodejme, že o výpůjčku nejde, s ohledem na 10. výkladové pravidlo směrnice 2006/115/EU, ani ve
smyslu autorského práva). Mám za to, že zde vyvstala „potřeba jednat“ – např. vytvořit vzorovou smlouvu jako součást Řádu meziknihovních služeb (jdoucího za Metodické pokyny...) a jiné obdobné či jiné, ať už se toho ujme ministerstvo samotné, nebo jednání iniciuje Ústřední knihovnická rada. Nestandardní, komplikovaný je i právní (omezme jen – autorskoprávní) rámec poskytování meziknihovních reprografických služeb. Ovšem výklad, jako by se rozmnoženina dokumentu (díla/části díla) dodaná dožádanou knihovnou pro konečného uživatele žádající knihovny stala přírůstkem knihovního fondu žádající knihovny, je zcela chybný. Kdyby se i pro něj ušil nějaký správněprávní apod. kabát, znamenal by v první řadě porušení autorského práva. Dožádaná knihovna nemá zákonnou licenci na zhotovení takové rozmnoženiny a žádající knihovna nemá na takovou rozmnoženinu „pro akviziční činnost“ žádné oprávnění. Skutečností je, že meziknihovní reprografické služby nemají de lege lata autorskoprávní základ. To je ostatně skutečností pro většinu jurisdikcí ve světě. Nicméně, její legitimnost (a jistý pozitivněprávní základ) jest spatřovat jednak v příslušných ustanoveních knihovního zákona, jednak v tom, že tato služba za desetiletí poskytování získala základ zvykověprávní. To lze i pro situaci v Česku odvodit podle příkladu rozsudku Vrchního zemského soudu v Mnichově ve věci subito v. STM Stichting. Nicméně, tento výklad se týká výlučně rozmnoženin pro koncového uživatele (fyzickou osobu, právnickou osobu pro její vnitřní potřebu, podnikající fyzickou osobu pro vnitřní potřebu) –a tím žádající knihovna, která je ZPROSTŘEDOVÁVÁ (jak se také –ať vědomě či náhodně, ale vhodně uvádí v knihovním zákoně), není; zařazením do svého knihovního fondu (bez ohledu na jeho délku) by se jím stala, což by ovšem bylo porušením autorského zákona (jak uvedeno výše). Závěrem: velmi doporučuji autorovi a spoluautorům materiálu „Meziknihovní služby z pohledu právního“, aby pečlivě uvážili jeho zveřejnění či dokonce vydání, zejména v čelném knihovnickém periodiku, významně ovlivňujícím uvažování a jednání podstatné části vedoucích pracovníků a dalšího personálu knihoven, zejména veřejných. Mám za to, že vhodným řešením (nejen) právního gordického uzlu meziknihovních výpůjčních služeb, vyloženého v předmětném materiálu (a koneckonců i výše), by byla varianta řešení uvažovaná – podle mých informací – na platformě ÚKR, případně zástupců významných knihoven, aby se „náklady na dopravu“ knihovních dokumentů v rámci vnitrostátních meziknihovních VÝPŮJČNÍCH služeb hradily z centrálně vyčleněných prostředků, např. z prostředků na regionální funkce; do fondu by jistě mělo přispět i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, příp. Úřad vlády (Místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace). Úhradu nákladů na dopravu rozmnoženin v rámci meziknihovních REPROGRAFICKÝCH služeb, původně zaplacených žádající knihovnou knihovně dožádané, lze v souladu s knihovním zákonem případně předložit koncovému uživateli – ale mohlo by se na ni přispívat i z eventuálního fondu...
Druhým velmi žádoucím směrem činnosti Oddělení literatury a knihoven by byla součinnost se Samostatným odborem autorského práva – a nejspíš také s dalšími jednotkami Ministerstva kultury (a Úřadu vlády) – aby se připravila vyloženým problémům odpovídající stanoviska a lépe aktivity České republiky k otázkám jednak reformy evropského autorského práva, jednak přijetí výjimek a omezení autorského práva ve prospěch archivů a knihoven, jakož i vědy a vzdělání, jednání o kterých probíhá již několik let na půdě Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO). Tam by samozřejmě šlo o mnohem více než jen o meziknihovní služby... Zdeněk Hlavní záhlaví Matušík, Zdeněk, 1950Název K platbám v rámci meziknihovních výpůjčních služeb [elektronický zdroj] / Zdeněk Matušík Zdroj. dokument Ikaros online Roč. 14, č. 11 (2010), ISSN 1212-5075 14:11 Odkazy http://www.ikaros.cz/k%C2%A0platbam-v%C2%A0ramci-meziknihovnich-vypujcnichsluzeb - Plný text
