JIHOČESKÝ HEROLD Mimořádné vydání časopisu o historii a pomocných vědách historických
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan
2003
Jihočeský Herold 1/2003
Obsah Autor příspěvku Milan Daněk Milan Daněk Zdena Jindrlová Petr Šťovíček Milan Daněk Zdena Jindrlová Mgr.Václav Vondra Ferdinand Menčík Tomáš Klimek Milan Daněk Milan Daněk Miroslav Milec Milan Daněk Milan Daněk Milan Daněk
Název článku Proč zanikla pobočka ČGHS v Českých Budějovicích Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan Den otevřených dveří SOA v Českých Budějovicích Zámek Nové Hrady v Jihočeském kraji Hrad Nové Hrady v Jihočeském kraji Dubnové navštívení zámku Hluboká nad Vltavou O vzniku ţelezničních tratí z Českých Budějovic České pověsti erbovní Proč stavěli zlatokorunský klášter Komunální, neboli obecní a městská heraldika Znaky měst a obcí Pečeť pana Viléma z Roţmberka Zprávy, informace, recenze Galerie českých šlechtických rodů Znaky majitelů hradu Nové Hrady v jiţních Čechách
strana 3 6 8 11 12 17 19 22 33 38 42 43 44 46 48
Jihočeský Herold 2003 Časopis o historii a pomocných vědách historických vydáván 2x ročně mimořádné číslo 2003 vydáno v Českých Budějovicích dne 1.2.2004 vydavatel : Ing. Milan Daněk, Dlouhá 18, 370 11 České Budějovice evidenční číslo MK ČR E 14574 úhrada nákladů na vydání ve výši 30,- Kč Kontaktní adresa pro příjem příspěvků: Ing. Milan Daněk, Dlouhá 18, 370 11 České Budějovice Telefon: 737 438 029 po celý den
2
Proč zanikla pobočka ČGHS v Českých Budějovicích
Milan Daněk
V českých zemích je velice silná tradice v zakládání a navštěvování spolků a zájmových sdruţení s různým zaměřením. Připomeňme si pouze jako příklad domkáře, zahradníky, filatelisty, numismatiky, ale třeba i amatérské divadelníky. Na základě této tradice vznikla mimo jiné i Česká genealogická a heraldická společnost, která by měla sdruţovat všechny lidi se zájmem o pomocné vědy historické, historii a obohacování znalostí o dějinách naší vlasti. Zatímco někteří „šílenci“ mezi námi, zabývající se bádáním v oborech jako je například heraldika a sfragistika ráno vstávají s myšlenkou na nové objevy a večer uléhají s erbem či pečetí v ruce, badatelé z oboru genealogie jsou trochu jiní. I oni jsou tak trochu „praštění matrikou“, ale od ostatních se odlišují. Pro některé z genealogů je tento obor celoţivotním koníčkem, i takové máme ve svém středu. Pro valnou většinu ostatních je genealogie pouze chvilkovou záleţitostí a po zjištění potřebných údajů, sestavení rodokmenu svých předků nebo při prvních překáţkách o tento obor ztrácejí zájem. V některých případech je problémem nedostupnost materiálů, například kdyţ se předci přistěhovali z města na druhé straně republiky, nebo dokonce z jiného státu – potom dochází k tomu, ţe nejsou moţnosti jak se k těmto dokumentům dostat a zájem na čas opadává. Dalším z důvodů je mimo jiné taky velká finanční náročnost při dojíţdění do vzdálených archivů a značná časová náročnost této činnosti. Jistě i mezi námi by se členové dali podle výše popsané specifikace rozdělit. Někteří jsou pravidelnými návštěvníky našich setkání, jiní se objevili jednou, nebo dvakrát a ztratili zájem. Některým z nich moţná trochu křivdím, protoţe mají k tomu, ţe mezi nás chodí pouze sporadicky jiný důvod – moţná rodinné problémy, nebo přílišnou vzdálenost od svého bydliště, vţdyť sdruţujeme lidi z celého kraje, ve skutečnosti od Vimperka na západě aţ po Ţirovnici na východě. Předseda výše zmíněné společnosti vyuţil setkání členů dne 8.března 2003 na Valné hromadě společnosti a naší nepřítomnosti k tomu, aby očernil a pomluvil členy společnosti z naší pobočky v Českých Budějovicích. Správní výbor společnosti se domnívá, ţe pobočky zaloţené v jednotlivých městech ČR nepracují, coţ v našem případě, a podle referencí z některých dalších poboček, nemá opodstatnění. Dokonce jsme pravidelně posílali plány práce a jejich zhodnocení, které se někam pravděpodobně ztratili a správnímu výboru se do rukou nikdy nedostaly. Správnímu výboru jsme dokonce poslali kopie těchto hlášení, které jsme posílali do Prahy, ale které si některý z členů správního výboru nechal pouze pro sebe a ostatním členům je nepředal. Ve výše zmíněném projevu pana předsedy bylo řečeno, ţe jsme nereagovali na poţadavek správního výboru o sdělení informací o naší činnosti. Otázkou je, jak mohli pobočky reagovat na něco, co pravděpodobně nikdy neopustilo Prahu – ţádný poţadavek tohoto znění totiţ od začátku roku 2002 na adresu naší pobočky nedošel. Jak asi všichni členové pobočky této společnosti v Českých Budějovicích, které jsem byl také členem, pamatují, od počátku roku 2002 na ţádný z našich poţadavků, týkajících se zlepšení činnosti pobočky, a tedy i společnosti jako celku, ani správní výbor, ani pan předseda nereagovali. Naopak byli jsme lţivě napadení za to, ţe nespolupracujeme, ţe vznášíme poţadavky, kterými ignorujeme rozpočet společnosti, ţe společnost ochuzujeme o příjmy z členských příspěvků a v neposlední řadě, ţe společnost vystavujeme trestnímu postihu. Na můj dopis, ve kterém jsem vinil pana předsedu z úmyslu konat valnou hromadu v den setkání naší pobočky pan předseda reagoval dalším lţivým sdělením, ţe správní výbor neví, kdy se scházíme a ţe to byl jediný moţný termín konání, a ţe se objednával půl roku předem. Přitom to, ţe pobočka v Českých Budějovicích měla pravidelné schůzky kaţdou druhou sobotu v měsíci se nezměnilo od jejího zaloţení. Tato skutečnost byla správnímu výboru oznámena, dokonce se toto sdělení objevilo i v GH listech, kde bylo otištěno ve článku zabývajícím se zaloţením naší pobočky. Ve správním výboru je dokonce jeden člen pověřen řešením problematiky poboček, tak při počtu celkem pěti poboček v celé ČR snad není tak těţké tento údaj zjistit. Datum pravidelné schůzky pobočky v Českých Budějovicích dne 8.března 2003 by byl schopen určit kaţdý průměrně vzdělaný člověk s kalendářem v ruce. Nelze tedy akceptovat sdělení pana předsedy, ţe termín byl jediným moţným řešením, jedná se spíš o pouhou výmluvou – pokud by správní výbor a pan předseda měli skutečně zájem na konstruktivním jednání o fungování poboček, bylo by velice jednoduché termín změnit, zvláště kdyţ se zmiňovaný termín Valné hromady domlouval tak dlouho dopředu. Pan předseda nás nařkl ve svém projevu z toho, ţe jsme se snaţili separovat od zbytku společnosti. Pravidelní návštěvníci našich setkání a členové pobočky ovšem mohou doloţit opak tohoto tvrzení. Například jsme se snaţili od správního výboru získat spojení – kontaktní adresy na ostatní existující
3
pobočky společnosti v ČR. Bohuţel marně. Nikdo ze správního výboru totiţ na náš poţadavek za téměř dva roky neodpověděl. Nakonec jsme si tyto kontaktní adresy museli sehnat sami. Nicméně od té doby se nám jiţ podařilo navázat kontakt na pobočku v Liberci a také na pobočku v Příbrami. Vzhledem k tomu, ţe při zakládání naší pobočky, ale ani nikdy v dalším období se nikdo ze správního výboru neobtěţoval, dokonce ani písemnou formou vedení pobočky sdělit ţádné z informací, které vedení pobočky v Českých Budějovicích k organizační práci potřebovali, zaslali jsme do Prahy poţadavek na přidělení určitých finančních prostředků na organizační potřeby – kopírování materiálů na přednášky, nákup obálek a poštovních známek pro korespondenci se správním výborem atd. A to byl asi hlavní problém, proč se situace takto vyostřila. Ale jsou jiné věci, o kterých se pan předseda ve svém projevu nezmínil. Například o svém slibu zajištění zapůjčení knih ze spolkové knihovny a jejich osobním doručení do Českých Budějovic – v březnu 2002, při své osobní návštěvě Českých Budějovic nám dokonce vyčinil, ţe jsme dosud neodeslali svůj poţadavek na knihy. Proto jsme, na základě jeho doporučení odeslali seznam poţadovaných publikací a odpovědí na ně bylo po více jak sedmi měsících od odeslání dopisu sdělení správního výboru, ţe jestli si chceme něco vypůjčit, máme se laskavě dostavit do Prahy. Kde je tedy to panem předsedou proklamované osobní zajištění sluţeb pro členy pobočky. Vzniklou situaci jsem se snaţil vyřešit ţádostí na správní výbor o otištění odpovědi na zamlţující, zkreslující a lţivé výroky p. Podholy, které se objevily ve „Zprávě z Valné hromady“, jeţ byly otištěny na webových stránkách společnosti a následně i v časopise GH listy. Ţádost jsem zpracoval přesně dle jednotlivých paragrafů tiskového zákona ( 46/2000 Sb. ) a odeslal doporučeně na adresu společnosti. Dopis byl odeslán tak, aby byl doručen ještě před začátkem prázdnin, tedy v období, kdy je kancelář společnosti ještě v provozu. Nicméně do třech týdnech mi byl dopis neotevřený Českou poštou doručen zpět s odůvodněním, ţe nebyl vyţádán. Proč asi ? kopii stejného dopisu jsem proto odeslal znovu na adresu společnosti, tentokráte jiţ ne doporučeně, aby mi nebyl znovu vrácen a odezvou na něj byla návštěva p. Podholy na naší pravidelné schůzce v měsíci září. Po ukončení přednášky se mezi mnou, některými členy společnosti a p. Podholou proběhla debata, ve které ze strany pana předsedy padala opět demagogická argumentace s tím, ţe to, co řekl je pravdivé, a proto jsme diskusi raději ukončili, protoţe proti demagogickým argumentům pana předsedy nemá cenu stavět logiku. Nicméně jsem předpokládal, ţe člověk, který se na Valné hromadě oháněl tiskovým zákonem jako kyjem proti nešvarům naší pobočky bude tento zákon respektovat a mnou poţadovanou odpověď otiskne v dalším čísle GH listů. Má přece právo na mou odpověď opět v GH listech reagovat ??? Ale nestalo se tak – ani v dalším čísle GH listů má odpověď otištěna nebyla a mou ţádost o uveřejnění této odpovědi na webových stránkách správní výbor také odmítl. Zaslal jsem proto správnímu výboru dotaz na důvod nerespektování tiskového zákona a odpovědí mi byl teprve začátkem prosince, tedy více jak jeden měsíc po uskutečnění schůze správního výboru dopis, ve kterém mi členové správního výboru oznámili, ţe ţádost projednali ale ţe neshledávají ţádný důvod k tomu, aby tato odpověď byla uveřejněna. Je zřejmé, ţe členové správního výboru, patrně silně ovlivněni panem předsedou se rozhodli nerespektovat ustanovení tiskového zákona, které vydavateli periodického tisku ukládá povinnost otisknout odpověď hned v příštím vydání stejného periodika, ve kterém bylo původní oznámení otištěno. Pan předseda zřejmě zastává názor, ţe paragrafy jsou tak křivé proto, aby je mohl obcházet. Ze strany pana předsedy mne to nepřekvapuje, ale fakt, ţe jej v tomto jednání podporuje celý správní výbor je více neţ zaráţející. Závěr je jednoduchý – pobočka byla ustavena z popudu Prahy, ale nikdo z vedení společnosti nám jaksi neřekl základní informaci - to, ţe vlastně nic nesmíme, jen s jedinou výjimkou - vţdy v termínu zaplatit členské příspěvky. Takovéto zjištění je pro vedení jakékoliv organizace, nejenom té naší, dosti deprimující. A z tohoto chybného postupu vedení společnosti a také nechuti správního výboru a pana předsedy k jakékoliv konstruktivní debatě vznikly veškeré problémy. Jestliţe společnost s celostátní působností a pobočkami má normálně fungovat, měly by být členové těchto poboček nejenom seznámeni s veškerými informacemi, nutnými k jejich fungování, jejich konkrétními právy a povinnostmi a také by se prostřednictvím svých zástupců – vedoucích poboček měli mít moţnost podílet se na vedení společnosti, jejím utváření, zkvalitňování činnosti a rozvoji. V současné době je SV zvolen pouze z praţských členů, a to je asi kámen úrazu. Vzhledem k tomu, ţe jednotlivé pobočky nemají dle stanov právo hospodaření, vlastně nemohou nic. Členové pobočky, pokud chtějí vyvíjet nějakou činnost si ji také musí finančně zajistit. Na co jsou tedy placeny členské příspěvky do kasy společnosti ? Na to, aby byly nakupovány knihy pro členy společnosti, kteří bydlí v Praze a okolí ?
4
Argument, ţe v Praze je nejvíce členů společnosti je pro nás v tomto případě nezajímavý. Pokoušeli jsme se několikrát o podnět, impuls k diskusi. Bohuţel všechny podněty byly ze strany SV a hlavně pana předsedy brány jako útok proti společnosti a jeho osobě. Posledním důkazem jsou výroky pana předsedy v jeho zprávě z Valné hromady a také ignorování tiskového zákona, vyplývající z dopisů, které mám k dispozici. Jak jinak lze interpretovat ignorování poţadavku vedení naší bývalé pobočky v Českých Budějovicích o zveřejnění zprávy z posledního jednání schůze členů pobočky v měsíci září, na které byla pobočka všemi hlasy bez výjimky zrušena. Jediné, co se na webových stránkách společnosti objevilo, byla tři slova – Pobočka byla zrušena. Ani zmínka o tom, ţe v zápise byly popsány důvody, které k tomuto aktu vedly. Jak jinak si vysvětlit to, ţe členové společnosti nemají nárok na svobodný přístup k informacím, které se dotýkají činnosti společnosti. Ať uţ se jedná o zveřejnění mého názoru a mým prostřednictvím i názoru všech členů bývalé pobočky v Českých Budějovicích na to, ţe členové společnosti, kteří byli přítomni na Valné hromadě byli úmyslně panem předsedou lţivě informováni o situaci ve společnosti, nebo o tom kdy a hlavně z jakých důvodů došlo k tomu, ţe se skupina členů společnosti rozhodla tuto společnost opustit. Jaké právo si to proboha pan předseda a správní výbor společnosti přivlastňuje ??? Kdyţ se zpětně podívám na celou situaci s odstupem času, nabývám stále více přesvědčení o tom, ţe se v našem případě jednalo o prachsprostou cenzuru hodnou hluboké totality. Kdybych bydlel někde blízko Prahy, pravděpodobně bych dal dohromady ty členy společnosti, kterým by se nelíbilo jednání správního výboru a pana předsedy a pokusil bych se nastolit pořádek tím, ţe bych pana předsedu a správní výbor demokraticky donutil k odstoupení. Bohuţel bydlíme všichni dost daleko od Prahy a proto jsme se rozhodli řešit naši situaci druhým způsobem. Vedení České genealogické a heraldické společnosti se sídlem v Praze nás hodilo přes palubu, a kdyţ jsme se neutopili a naopak plavali čím dál lépe, snaţil se nám správní výbor a pan předseda naší činnost všemoţně znechutit. Ve světle těchto informací vyvstala otázka, jestli je pro nás snesitelné působit pod vedením těchto „vybraných členů“ společnosti, kteří se dokáţí sníţit k pomluvám a nekorektnímu jednání a cenzuře informací, nebo pokračovat samostatně, třeba i pod hlavičkou jiné organizace. To byly hlavní důvody, proč se členové pobočky v Českých Budějovicích rozhodli ukončit formálně činnost pobočky, která sice zanikla jako pobočka ČGHS, ale její jednotliví členové se na stejném setkání jednohlasně vyslovili pro to, abychom se i nadále scházeli pod hlavičkou jiné organizace, která o naši činnost projevila zájem. Od září roku 2003 se tedy scházíme jako samostatná sekce Klubu přátel Českých Budějovic, jejímţ jsme vlastně byli kolektivním členem i v minulosti. Od tohoto dne jiţ nemá nikdo z Prahy moţnost nám naši činnost negativně ovlivňovat. Mým osobním rozhodnutím po tříletém působení v této organizaci bylo ukončení členství v ČGHS, protoţe spolupracovat se dá pouze s rovnými lidmi, a to pan předseda rozhodně není. Stejné rozhodnutí jako já přijali i někteří další, nyní jiţ bývalí členové společnosti. Nicméně všem ostatním, kteří společnost neopustí přeji do dalšího období hodně štěstí a úspěchů v bádání, a mimo jiné také pevné nervy. Milan Daněk
5
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan
Milan Daněk
V dnešní galerii šlechtických rodů jsou uvedeny rody, v jejichţ erbech se objevuje kapr. Mimo rodů, které jsou uvedeny přímo ve zmíněné rubrice je ještě jeden člověk, na kterého bychom určitě neměli zapomenout. Není sice rodákem jihočeským, narodil se 18. července 1535 v Kolíně, ale největší slávu si vyslouţil v Jihočeském kraji, kde postupně působil jako správce církevních statků v Borovanech za probošta Matěje „Kozky“ z Rynárce, a protoţe se zde velice osvědčil, byl Vilémem z Roţmberka přijat jako podpurkrabí a později jako purkrabí zámku v Českém Krumlově. Vzhledem k jeho vynikajícím výsledkům hospodářským posléze roku 1569 jmenován „regentem všechněm hejtmanům a úředníkům“. Tím výjimečným muţem byl Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Vzhledem k tomu, ţe v roce 2003 byla vydána kniha, která se zabývá právě Jakubem Krčínem, rybníkářstvím a konečně i dobou, ve které tento významný hospodář a hlavně rybníkář ţil, myslím, ţe by bylo nošením dříví do lesa z této knihy vypisovat informace o něm. Proto jsem, kromě základních informací, které obsahuje první odstavec tohoto článku zaměřil celou jeho zbývající část hlavně na znak rodu Krčínů z Jelčan a také na pověsti, které se o Krčínovi zmiňují. Rod vladyků z Jelčan ( ves u Zásmuk ) je připomínán jiţ od roku 1295 a jeden z nich získal původní erb od Vladislava II. Jagelonského dne 8.května 1509, tedy zeleného papouška v modrém poli štítu, přikryvadla červená a modrá a do klenotu na přilbě tři pštrosí pera bílé, červené a zlaté barvy a zároveň i povolení „psáti se z Jelčan“. Roku 1556 byli příslušníci rodu Krčínů z Jelčan na obecném sněmu přijati do stavu rytířského království Českého. Jakub Krčín z Jelčan jako odměnu za své věrné sluţby obdrţel mimo majetku také potvrzení stavu vladyckého z 20. března 1586 od českého krále Rudolfa II. Habsburského vydatnou přímluvou Viléma z Roţmberka dále povolení psáti se ze Sedlčan a polepšení svého erbu takto: „Štít kříţem na čtvero rozdělený, v 1. a 4. modrém poli zůstalo dosavadní znamení – zelený papoušek ale polepšený pyskem a zlatými nohami; ve 2.. poli ve vodním způsobu zlatá štika ohnutá od pravé k levé; ve 3. poli téţ ve vodním způsobu zlatý kapr od levé strany k pravé vzhůru obrácený, přikryvadla bílá červená a modrá zlatá, dva helmy, nad pravým koruna a dvě křídla, jedno na druhém ( jednoho po spodu pošikem polovice bílá, druhá červená druhého křídla polovice ze spodu červená a vrchní bílá ) a přes obě křídla pruh způsobu vodního pošikem, na druhém točenice všech pěti barev a tři pštrosí pera: ţluté, bílé a červené. Tento znak je moţno vidět vytesán na náhrobníku Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan v kostele v Obděnicích, zároveň je jím vyzdoben i kostel tento v klenbě nad oltářem a také je jej moţno vidět i v Sedlčanském kancionále. Stejný znak je také nakreslen na první straně tohoto vydání Jihočeského Herolda. Zajímavé je pročítat jihočeské pověsti a také pověsti ze sedlčanska, tedy z oblasti, kde Jakub Krčín působil. Všechny do jedné se zmiňují o Krčínově šikovnosti jak uniknout „mocnostem pekelným“, ať jiţ ze smlouvy s ďáblem při výstavbě Zlaté stoky, kde čerta zapřáhl do pluhu a tak ho utahal, ţe čert sám smlouvu zrušil, nebo ze smlouvy s ďábly při výstavbě nového zámečku v Křepenicích, kde podvedl čerta vycvičeným kohoutem. Smlouvu s čerty měl podle pověsti i v mnoha dalších případech. Vypráví se také pověst o ztracených privilegiích města Sedlčan, které sedlčanským úskokem zabavil Jakub Krčín. Ale nakonec podle pověsti právě ze sedlčanska po nocích čert s Krčínem zapřaţeným do pluhu rozorává zamrzlé rybníky, takţe pomstě za příkoří nakonec stejně neunikl. Ţivotní pouť tohoto jistě výjimečného člověka skončila v roce 1604, v roce 2004 si tedy budeme připomínat jiţ čtyřsté výročí jeho skonu. A moţná právě proto byla Českou národní bankou vyhlášena celostátní, anonymní soutěţ na návrh stříbrné mince v hodnotě 200,- Kč. Soutěţe se zúčastnilo 38 výtvarníků s celkem 68 návrhy. Vítězem této veřejné soutěţe se stal akademický sochař Vladimír Oppl a jeho návrh vypadá asi takto: jedna strana obsahuje erb Jakuba Krčína, tak jak jej můţete vidět na první straně našeho časopisu, druhá strana je ozdobena loďkou se dvěma rybáři. Na této akci se spolu s Českou národní bankou podílelo také Národní zemědělské muzeum Ohrada v Hluboké nad Vltavou, a z tohoto důvodu si jeho návštěvníci mohli aţ do konce roku 2003 prohlédnout v expozici muzea všechny předloţené návrhy, tedy celkem všech 68 návrhů – sádrové modely rozměru 18 – 20 cm. Mince bude raţena ze slitiny stříbra a mědi, její průměr bude 31 milimetrů a váha 13 gramů. Její vydání bylo uskutečněno 21.ledna 2004. Další podrobnosti je moţno zjistit na webové stránce ČNB – adresa www.cnb.cz.
6
A ještě jedna aktualita, týkající se stejné osoby. Jakub Krčín bude mít na břehu rybníka Svět v Třeboni konečně důstojný pomník – rozhodli o tom radní města Třeboně. Jiţ v roce 2002 byly vybrány dva návrhy pomníků od akademických sochařů Jana Přikryla a Josefa Nálepy. O konečné verzi měla rozhodnout veřejná anketa občanů města, ale vzhledem k tomu, ţe se tato anketa setkala s nezájmem a rozpornými názory Spolku přátel Třeboně a dalších institucí, město Třeboň vyhlásilo novou veřejnou soutěţ na podobu tohoto pomníku, jejíţ uzávěrka byla 1.září 2003. Mělo by se jednat o sochu v nadţivotní velikosti. Na sochu bylo vyčleněno celkem 700 tisíc korun a měla by být odhalena v měsíci červenci 2004. Třeboňští radní tak chtějí nejenom uctít památku tohoto významného rybníkáře, ale zároveň mu touto cestou poděkovat za postavení rybníka Svět, který bez větších problémů odolal v roce 2002 více jak stoleté vodě, a uchránil tak město od daleko větších škod.
Vítězný návrh - líc
Pouţitá Literatura: Prof. Jar. Schneider Josef Haubelt Václav A. Hadač Radovan Krátký
Vítězný návrh - rub
Kolínský rodák Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, vynikající hospodář a rybníkář český XVI. věku, Kolín 1936 Jakub Krčín z Jelčan, list z historie jiţních Čech, Praha 2003 Staročeský rybníkář Jakub Krčín z Jelčan, Tradice, věstník svazu českých úředníků a zřízenců kníţete ze Schwarzenberku v Českých Budějovicích, číslo 2-3, duben-září 1935 Jihočeské pověsti, Vimperk 1972 Českobudějovické listy
7
Den otevřených dveří v Okresním archívu v Č. Budějovicích 16. 11. 2002
Zdena Jindrlová
Výjimečných událostí jsme si v roce 2002 uţili! Tisíciletou vodu při povodních, rekordní vichřici, loupeţ století v Čechách, zasedání NATO v Praze a tak podobně. Nesrovnatelně menší událostí byl Den otevřených dveří Okresního archívu pro veřejnost. Podle slov ředitele archívu je to ale vůbec poprvé za téměř padesát let jeho existence. Na pravidelné schůzce Genealogické a heraldické společnosti jsme si dali slovo na půl desátou dopoledne ke společné návštěvě. Nedalo se říct, ţe bychom se sešli jako jeden muţ, nebylo nás totiţ ani deset. Nová budova archívu na Rudolfovské ulici dává tušit, ţe se návštěvníci nebudou tísnit v ponurých zaprášených místnostech, kde jsou hromady archiválií, a je nad slunce jasné, ţe instituce trpí akutním nedostatkem prostoru, případně zde panuje mírně depresívní nálada zašlých časů. Naopak. Návštěva začínala v přízemí ve výstavní síni. První, na co mi tam padl pohled, bylo jméno Huyer. Kdyţ jsem před časem připravovala k přetištění do Jihočeského Herolda článek o spravedlnosti a soudnictví v Č. Budějovicích od prof. Huyera, vybavil se mi jenom Hujer „metelesku blesku“ z filmu Marečku, podejte mi péro. Vystavený portrét tohoto významného budějovické archiváře ho představuje jako důstojného staršího pána. Začali jsme si výstavu prohlíţet, ale kdyţ se nás sešlo asi dvacet, odešli jsme s doprovodem do prvního patra, do míst, kam normální smrtelníci nesmí. Uţ na chodbě by si člověk pošušňal, ale to by chtělo trochu víc času. Jsou tam vystaveny mapy Budějovic a okolí z různých období. Dalo by se na nich studovat, co uţ v té které době stálo, co ještě nestálo a co uţ je zbourané, nemluvě o výtvarném dojmu. Na mnoha mapách je rybník v místě dnešního Zimního stadionu. Např. na mapě z r. 1850 uţ je zárodek dnešní továrny Koh - i - noor, na jiné jsou Budějovice obehnány hradbami a za nimi nic, na další uţ je malá zástavba kolem silnice na Prahu atd. Z chodby se vstupuje do čtyř depozitních sálů. Nám se na dvacet vteřin otevřely dveře do sálu II 24. Velká, světlá místnost s řadou kovových regálů úhledně naplněných knihami a kartony. Pan ředitel PhDr. Vlastimil Kolda začal svůj projev: „České Budějovice mají jeden z nejkompletněji zachovaných městských archívů v republice. Bývá zmiňován spolu s Prahou, Chebem a Olomoucí. Archív má zaplněno celkem asi 5 km polic, v tomto sále je asi 1 km a z toho 700 m obsahuje materiály od 14. století do roku 1945. Za kompletnost vděčí tomu, ţe se mu vyhnuly poţáry a povodně. Paradoxně největší škody mu způsobil koncem 19. století jeden archivář. Penzionovaný důstojník ve funkci archiváře měl za úkol stěhovat archívní materiály z radnice na nové místo a při té příleţitosti spoustu písemností vyházel. Městská rada mu neprozřetelně rozsáhlou skartaci schválila. K pokladům patří třináct městských knih z předhusitského období, tedy do r. 1420. Významem jsou srovnatelné s archívem Koruny české. Městských knih je tu uloţeno 8 000. Nejstarší je z r. 1375. Písemnosti cechů končí rokem 1860, kdy cechy zanikly. Rovněţ jsou zde spisy různých spolků. Pak došlo na dotazy. - Archiválií stále přibývá? Ano, třeba právě teď, kdy končí činnost Okresních úřadů. -Někdo vám přinese kufr listin. Co s nimi musíte udělat? Musí se prohlédnout, nejsou-li napadeny plísní, roztřídit, rozhodnout, jestli mají pro archivování význam, pak je buď přiřadit ke stávajícím materiálům nebo je uloţit jako samostatnou sbírku a odborně zpracovat, případně restaurovat. Kdyby nám někdo přinesl kufr listin, budeme rádi. -Je moţné archívní materiály najít na elektronických výstupech? Patrně ano, hlavně nejcennější listiny celostátního významu, ale v budějovickém archívu se touto metodou zatím nepracuje. Ještě dlouho bude jediným pouţívaným „médiem“ papír. -Archivují se periodika? Do r. 1989 všechna celostátní, pak uţ jen jihočeská. -Co se stane s Okresním archívem po zrušení Okresních úřadů? Nenastane vlastně ţádná změna, protoţe okresy jako takové zůstávají, jenom úřady končí. Archív i nadále bude patřit pod Státní oblastní archív v Třeboni. Potom jsme opustili sál se stálou vlhkostí (45 - 50 %) a teplotou (asi 19°C, jen v letních vedrech vystoupí na 23°C), kde je kaţdý regál opatřen seznamem uloţených materiálů. O poschodí výše jsme nahlédli do restaurátorské dílny. Je to království vystudovaného kniţního restaurátora Ladislava Černého. Na stole leţela jako ukázka restaurátorské práce kniha s letopočtem 1750. Knihy mají dva hlavní nepřátele: plísně a mechanické poškození a to zejména utrţení horní části hřbetu, za který se obvykle kniha vytahuje z knihovny nebo zborcení hřbetu. Knihu se zborceným hřbetem je třeba kompletně rozebrat a znovu svázat. Současný trend v restaurování knih upřednostňuje takové provedení oprav, které je vidět co nejméně. Takţe z restaurátorské dílny nevyjde kniha paradoxně jako
8
nová, ale jako stará. O kaţdé opravě se vyhotovuje protokol a fotodokumentace. Všechny opravy musí být vratné, tedy kniha se v případě potřeby musí dát uvést do podoby před opravou. Listiny postupem času ničí kyselost, následkem čehoţ křehnou a rozpadají se. Při restauraci se očistí ve vodní lázni, přidají se potřebné chemikálie, pak se papír doklíţí, lisuje a případně se provedou další operace. Pečetě se očistí od prachu, dolijí se zničené části. Restaurátorství je zaloţeno hlavně na chemii. Dílna je světlá a dokonale, snad aţ moc uklizená. Stolní vrtačka slouţí jako míchadlo, dostatečné mnoţství regálů, knihovnička (tu jsem nezkoumala, ale jistě je tam nějaká ta černá magie), ocelová dvouvana na koupání lejster, lis, buclaté flašky s chemikáliemi. A opět došlo na dotazy: Odkud se bere ruční papír? Z Velkých Losin, jak jinak.- Odkud se berou kůţe? Jestli jsem to nepopletla, tak nejlepší kůţe jsou z Výzkumného ústavu koţeluţného v Otrokovicích. Zpracovává se vepřovice, teletina, kozinka. - Jak je to s pergamenem? Dá se udělat z osla, telete i ze zajíce, prý z čehokoliv. - Jaký je nejlepší domácí prostředek na první pomoc proti plísní? Potřít 60 % roztokem lihu. - Před válkou bývalo daleko rozšířenějším zvykem dávat si vázat knihy nebo je vázat doma. Leckde byly otištěny návody pro amatéry, pak uţ se jen daly knihy u knihaře oříznout, příp. opísmenkovat hřbet a desky. Dnes jsou v Budějovicích tři knihaři, před válkou jich bylo šestnáct. Knihařství páně Plojhara bylo zaloţeno v r. 1886, dnes uţ se ale zabývá jenom kartonáţí. A vrátili jsme se znovu do přízemí na výstavu. Snad při ţádné jiné příleţitosti by se nemohlo sejít na jedné výstavě tolik různorodých exponátů. Na stěně viselo tablo členů zastupitelstva Č. Budějovic zvoleného „Při volbě 15.6.1919 po státním převratu“. Listinou vydanou v Praze 31. ledna 1594 udělil císař Rudolf II. cechu řezníků v Č. Budějovicích cechovní články. Je to listina velikosti cca 70 x 70 cm s velkou pečetí. Text je český, samozřejmě úhledně napsaný, pečeť se ukládá do pouzdra velkého asi 30 x 30 cm, kde přesně zapadá do prohlubně. Listina Petra Voka z Roţmberka ze 3. května 1610, jejímţ prostřednictvím udělil Radosticím u Borovan právo odúmrti, sousedí s obecní kronikou Olešnice u Trhových Svinů se zprávou o VIII. všesokolském sletu v Praze. Dále tam kronikář naříká, ţe mnoho stavení v Olešnici bylo v předešlých letech opraveno a přestaveno, přece ještě mnohá stavba jest prastará a dřevěná jako např. „Dřevěná chalupa č. 22“. Na přilepené fotografii je chalupa stylově naprosto dokonalá, včetně pasoucích se husí a panímámy s miminem v náručí. Výuční list řezníka vyzdobený vedutou Č. Budějovic, z 28. Septembra 1809. Domovské listy Obecní kroniky. Vystavena je Kniha vinná, prohlášená za kulturní památku. Na jiném místě jsme mohli nahlédnout do Knihy evidence budějovických měšťanů z druhé poloviny 19. stol. Jen na té jediné otevřené dvoustraně bylo několik známých jmen. Pod pořadovým číslem 597 Hardtmuth Carl von, narozený Österreich, Wien. Pod číslem 604 Lanna Adalbert, Ritter von böhmen, Schiffmeister, nebo Schacherl Josef s číslem 629. Půvabným exponátem byl „Kárník“, sešit, do kterého učitel zapisoval prohřešky ţactva. František Tůma z Hůrek byl asi pěkné kvítko: - 16.9. Škrtil Poněšickýho. - 22.9. Ţaluje holič Pexa: Přišel k němu, aby jej ostříhal z rozkazu odb. uč. Šaichla, coţ bylo pouhým výmyslem. Nezaplatil, holič ţádá 2 Kč. - 24. 9. Při vyučování plival Balounové na ruce a vytrhoval ostatní z pozornosti. - Tůma Václav se rozdělil s Vančurou o slanečka, se kterým zbytečně zapáchal. Ve společnosti rytíře Lanny a škrceného Poněšického je i Karel VI. Tištěný proslov purkmistra ke slavnostnímu uvítání císaře Karla VI. v Č. Budějovicích 21. srpna 1732. Jde o vůbec nejstarší známý tisk vydaný v našem městě. Vznikl v tiskárně Jana Petra Kyncla, který tu působil v letech 1728-1733. V jiné vitríně byli Baráčníci. „Právo příslušnosti“, kterým byl 24.8.1906 přijat za člena baráčnické obce Jan Moravec. List je předtištěný, jméno a nacionále jsou dopsané ručně, listinu podepsal syndikus a rychtář. Při dolním okraji je veršoví: Baráčníků krok jest pouze, zwyky předků zachowati pomáhati chudšším z nouze, a pro národ pracowati! Můj muţ jako jedno z vrcholných čísel při svých pěveckých produkcích u příleţitosti pokleslých společenských sešlostí umí tento text zazpívat. Případné zájemce zcela nezištně přiučí.
9
Rozzáření zemědělci nesou transparent „Do mírových ţní, za rozvoj JZD, za další společné osevy“. „Druţstevníků úsilí, světový M Í R posílí“. „Nebezpečného škůdce - mandelinku bramborovou k nám zanesli před několika dny ve velkém mnoţství američtí imperialisté.“ Dalším oddílem byly osobní fondy: dopisy, fotografie, deníky, ale i ornamenty lidových výšivek obkreslené městským archivářem Františkem Miroslavem Čapkem. Ţimutický pan farář Punda obkreslil na prouţek papíru nápis ze zabaveného zvonu, který byl za II. světové války zrekvírován a odváţen na valníku. Bohatě ilustrované kroniky, jako je např. kronika Římova, jsou spíše výjimkou. Ve sbírkách archívu jsou kolekce map, stavebních plánů, fotografií, plakátů, a pod. Plán vodárenské věţe a školy v Nové ulici. To vše z doby, kdy nebyly ţádné kopírky, všechno se pěkně vybarvovalo vodovkami, takţe kaţdé paré byl téměř originál. Kolik jich objednavatel asi nechal zhotovit? Kdyţ jsem před lety končila v projekci, došlo se uţ k číslu 22 výtisků. Na výstavě bylo moţno zakoupit několik publikací, např. Budějovice a velká voda, Budějovice před sto lety nebo České Budějovice očima našich předků. Autorem nebo spoluautorem těchto tří kníţek je Daniel Kovář. Poděkovali jsme a pak uţ za námi zapadly vstupní dveře zdobené dřevěnou plastikou a umělecky zpracovanou kůţí pana Novotného.
Listina – ilustrační fotografie
10
Zámek Nové Hrady v Jihočeském kraji
Petr Šťovíček
V letech 1801 – 1810 vznikla v Nových Hradech nová reprezentativní rezidence Buqoyů. Jednalo se o francouzský rod který se v Čechách usadil po bitvě na Bílé hoře. Buquoyové se původně psali de Longueval. Jméno Buquoy převzali aţ v 16. století, tehdy byl Maxmilián de Longueval povýšen španělským králem Filipem II. do hraběcího stavu. Dvoupatrový empírový zámek s jednopatrovými přístavky při bočních křídlech, podle plánu architekta Franze von Werschafeld, po vzoru tehdejších módních zámků ve Francii. Stavba vznikla v prostoru Panské zahrady, bývalé roţmberské oboře a měla nahradit jiţ nevyhovující panskou rezidenci na náměstí. Plánem stavby se hrabě Johann Nepomuk Buqoy (1741 – 1803) zabýval jiţ v roce 1768, kdy nechal pro tento účel vypracovat finanční rozvahu. J. N. Buquoy (28.6 1741 – 11.4. 1803) Po vystudování práv na praţské univerzitě se stal tajným radou císařovny Marie Terezie. Za vlády Josef II. byl jmenován pro svou charitativní činnost na svých panstvích prezidentem dvorské nadační komise. Z mnoha projektů které během svého ţivota uskutečnil je nejznámější zaloţení rozsáhlého krajinného parku pro svou manţelku Terezii rozenou Paarovou, dnes známého pod názvem Terezino údolí. Ke stavbě nedošlo a teprve v r. 1801 bylo vytyčeno staveniště. V průběhu roku 1802 proběhly přípravné práce a v následujícím roce byla stavba zahájena. Johann Buqoy se jejího dokončení nedoţil, neboť jej 12. dubna téhoţ roku sklátila mrtvice. Po jeho smrti ve stavbě pokračovala vdova hraběnka Terezie, díky které byla jiţ v r. 1805 celá budova pod střechou, část prvního patra dokonce zařízena. Jeho dědic a synovec, hrabě Georg Franz August (7.9. 1781 – 19. 4. 1851). Dnes uţ takřka zapomenutá osobnost a přitom ve své době jeden z nejznámějších polyhistorů .Vystudoval filosofii a práva na tereziánské akademii ve Vídni. V počátcích se zabýval matematikou později i fyzikou, chemii a národním hospodářstvím. Zároveň se věnoval přírodním vědám, anatomii, zoologii a botanice. Mezi jeho prvenství která mu v Čechách náleţejí patří předvádění parního stroje Ing. Broţíka v zámeckém parku a zaloţení přírodního chráněného území Ţofínského pralesa. Byl zakládajícím členem Matice české a spoluzakladatel Národního muzea. V roce 1848 byl zvolen do Svatováclavského výboru. Svým vystupováním si získal obyvatele Prahy na tolik, ţe ,,praţská revoluční ulice byla ochotna provolat ho českým králem“. Nový zámek čítal cca. na 100 místností. V přízemí se nacházela kuchyně a byty pro sluţebnictvo. V prvním patře byly místnosti společenské, soukromé a divadlo pro 320 osob. Ve druhém poschodí potom pokoje pro hosty. Mezi nejkrásnější prostory zámku, patřila velká jídelna, hudební salon, velký salon, modrý salon a kuřácký salon. Interiéry zámku byly zařízeny ve dvou fázích, v první hraběnkou Terezií empírovým a rokokovým nábytkem ve druhé hrabětem Georgem II. Johannem Heinrichem druhorokokově. Chodby a schodiště byly vyzdobeny kolorovanými rytinami a loveckými trofejemi. Hraběcí rodina obývala zámek aţ do r. 1946, kdy byli jim byl majetek pro kolaboraci s nacisty zabaven a rodina byla odsunuta do Německa. Po válce se také poztrácela většina mobiliáře, část byla svezena na jiné zámky, jako například do Třeboně či Hluboké nad Vltavou, kde skončil i tzv. mramorový sekretář ze 17.století, část zařízeni si ponechali pro sebe bývalí zaměstnanci. V padesátých letech byl v zámku zřízen dětský domov pro děti postiţené válkou v Řecku. Poté zámek vyuţívala střední zemědělská technická škola a to jak pro výuku, tak i pro ubytování svých svěřenců. Od devadesátých let, zde sídlí detašované pracoviště Jihočeské univerzity.
11
Hrad Nové Hrady v Jihočeském kraji
Milan Daněk
Nové Hrady v Jihočeském kraji leţí na vrcholu kopce v podhůří Novohradských hor. Toto městečko s bohatou historií se můţe pyšnit jednou zvláštností, kterou nemá snad ţádné další město této velikosti v České republice – stojí v něm jeden hrad a dva zámky. A o historii nejstarší památky tohoto Jihočeského městečka - hradu pojednává tento článek.
Nové Hrady – pohled ze severu, akvarel Historie tohoto místa sahá aţ do hluboké minulosti. Jiţ v době dávno minulé byl vrch, na kterém byl později vybudován hrad a město pouţíván našimi dávnými předky jako stráţní místo s opevněnými valy, které hlídalo zemské stezky z jihu, hlavně z Vitorazska do nitra Čech. První zmínka v písemných materiálech ale pochází aţ z doby podstatně mladší, konkrétně z roku 1279 a týká se kláštera v rakouském Zwettlu. Původně také celá krajina v okolí Nových Hradů patřila k Vitorazsku, jejími vlastníky byl rod pánů z Kuenringu. V druhé polovině 13.století toto panství získal český rod Vítkovců z třeboňsko-landštejnské větve pravděpodobně sňatkem, Smil byl ţenat s Kunhutou z Kuenringu. V té době ještě v písemných pramenech ţádná zmínka o šlechtickém sídle není. Teprve později, konkrétně v roce 1279 se poprvé připomíná hrad v Nových Hradech, který měl plnit obrannou funkci na zemském pomezí a jeho zaloţení je moţno připsat Ojířovi ze Svin. Jeho syn, Smil pouţíval predikát z Nových Hradů a jeho vnuci, Smil a Ojíř zemřeli bez potomků, proto se panství dostalo do rukou jejich strýce, Viléma z Landštejna. V této době má hrad podobu jednoduchého sídla se zdí kolem oválné ostroţny, obrannou věţí a prostým palácem průchodným dvěma bránami. Průchodnost hradu s té době souvisela s existencí vsi Niederthal ( Údolí ), která vlastně měla funkci tzv. druhého podhradí se zemědělským zázemím. V roce 1341 se staly Nové Hrady manským statkem a byly v manství králem Janem Lucemburským Vilémovi z Landštejna. Po smrti Vilémově získal Nové Hrady a polovici Trhových Svin jako otcovský podíl jeho syn Vítek z Landštejna, který ale hrad prodal bratrům Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janovi z Roţmberka. Novohradské panství je stálo celkem 7.093 kop grošů praţských. Smlouva o prodeji je datována dnem 18.8.1358. Noví majitelé hrad přebudovali, rozšířili a opatřili novými hradbami a parkánem. V letech 1374 – 1390 byl jediným vlastníkem hradu a také posledním majitelem, který na hradě trvale pobýval Oldřich I. Z Roţmberka. Z tohoto období se dochovaly dokumenty, které uvádějí jména purkrabích na Nových Hradech, kterými byli v letech 1383 Petr ze Světví, v letech 1386 – 1388 Vilém Pucek z Trutmaně a v roce 1389 Vilém z Mladotic. Za dalšího vlastníka, Oldřichova syna Jindřicha III. Z Roţmberka byl purkrabím Jan Zrůbek, který vedl účty novohradského panství, pro badatele velice zajímavý materiál ojedinělý ve své době na našem
12
území. Z nich bylo moţno zjistit, vzhledem k tomu, ţe obsahovaly výdaje na údrţbu hradu, i jeho přibliţnou podobu, kterou dále uvádím. Hrad měl velkou hlavní věţ, vedle ní tzv. starý dům později zaniklý, prostřední dům ( pravděpodobně nynější severní křídlo ), velký palác, další dům, pivovar, sýpku, chlévy a stáje, studně, hradby, příkop, „svodité“ mosty. V roce 1390 byla jedna ze dvou věţí nad bránami nastavena dřevěným patrem. Vzhledem k tomu, ţe po smrti pana Jindřicha III. byl jeho syn Oldřich ještě nezletilý, ujal se správy majetku v letech 1412 - 1418 jeho poručník Čeněk z Vartmberka a úřad purkrabího zastával do roku 1417 Lipolt z Kraselova. V roce 1418 se vlády ujal Oldřich II. z Roţmberka. Tento příslušník rodu Roţmberků se zřekl kalicha a dostal se tak do vleklých válek s táborskými vojsky, která hrad pod vedením Jana Hvězdy z Vícemil po krátkém obléhání v květnu roku 1425 dobyla a i s městem vypálila. Někdy v letech následujících byl hrad opět provizorně opraven a obsazen roţmberskou posádkou. V roce 1434 je jiţ hrad opět uváděn jako součást roţmberského obranného systému. Za drţení dalším majitelem, Jindřichem IV. z Roţmberka se v letech 1451 - 1457 na Nových Hradech pravděpodobně nestalo nic důleţitého. Od roku 1457 byl majitelem hradu Jan II. z Roţmberka a opět jsou v písemných dokladech jména jednotlivých purkrabích, v letech 1462 – 1463 jím byl Erazím z Michnic, od roku 1463 Oldřich z Dvorce, od roku 1468 druhý purkrabí Bušek z Kánice, v roce 1471 Pěšík z Bělé. Kolem roku 1463 byl hrad opravován či přestavován. V srpnu 1467 se Nové Hrady staly cílem útoků pana Zdeňka ze Šternberka, kterému se pravděpodobně pomocí zrady místopurkrabího Viléma z Race dne 14.srpna podařilo dobít a obsadit jak hrad, tak i město. V rukou Šternberkových pak zůstaly Nové Hrady aţ do počátku léta 1468, kdy je vrátil zpět Roţmberkům po jejich příklonu k uherské straně. Od podzimu téhoţ roku se začalo s opravami a zpevňováním hradu. Došlo k přestavbě obytných budov, opevnění byla zesílena baštami, zvláště na severní, jiţní a východní straně. Panství se totiţ stalo terčem útoků přívrţenců krále Jiřího z Poděbrad. Proto byla mimo jiné také zesílena posádka hradu. Po smrti Jana II. panství připadlo na Voka II. a Petra IV., nezletilé syny Jindřicha V. z Roţmberka, za něţ se ujal správy panství jejich poručník a strýc, Bohuslav ze Švamberka. Ten po dohodě se synovcem Vokem zastavil hrad i město roku 1476 za 6.000 uherských zlatých rakouskému pánu Oldřichu z Grafeneku, který panství drţel aţ do roku 1485.V tomto roce protiprávně postoupil Oldřich z Grafeneku panství jinému rakouskému šlechtici, Tomáši z Lacku, který hrad nechal chátrat. Navíc vpustil do hradu posádku Matyáše Korvína, která se stala postarchem širokého okolí. Vzhledem k tomu, ţe Roţmberkové měli o navrácení hradu velký zájem došlo k dlouhým jednáním a dokonce i intervenci krále Vladislava, a z toho důvodu nařídil uherský král v říjnu 1486 vydání hradu Roţmberkům po sloţení zástavní sumy. V letech 1486 – 1493 prováděl Vok II. z Roţmberka na hradě postupnou obnovu. V roce 1491 král Vladislav II. Jagellonský propustil hrad spolu s celým panstvím z ušlechtilého manství a učinil z něj zpupný statek. Od roku 1493 Nové Hrady vlastní Petr IV. z Roţmberka, za kterého byla dokončena přestavba hradu – na třech stranách bylo opevnění zesíleno pravidelně rozestavěnými baštami, byly opraveny starší vstupní věţe, bylo zvýšeno patro paláce a předbraní zadní brány, u obou bran bylo vybudováno předbraní postavené do příkopu. V roce 1496 se opět objevují jména purkrabích hradu, nejprve Volf Ryţmberský z Janovic, roku 1499 Jan Holub ze Záchumna, 1508 Vilém Rús z Čemin, 1511 Strachota z Kralovic, 1518 – 1519 opět Volf Ryţmberský z Janovic. V roce 1520 byl úřad purkrabího nahrazen úřadem novohradského hejtmana, kterým se stal Jan Burjan a ještě v témţe roce byl nahrazen Oldřichem Pouzarem z Michnic. V roce 1523 se ujal vlády další z majitelů, Jindřich VII. z Roţmberka a v roce 1525 jmenoval hejtmanem Jana z Michnic, který byl ještě téhoţ roku nahrazen Petrem Pouzarem z Michnic. Roku 1526 se stal majitelem Nových Hradů velkopřevor řádu Maltézských rytířů, Jan III. z Roţmberka a ten jmenoval nejdříve roku 1531 hejtmanem Oldřicha Pouzara z Michnic a ještě téhoţ roku Adama Koce z Dobrše. Od roku 1539 mají Nové Hrady opět nového vlastníka, kterým je tentokrát Jošt III. z Roţmberka, za jehoţ drţení byli úřadem hejtmana postupně pověřeni v roce 1535 Petr Sudek z Dlúhé a v roce 1538 opět Adam Koc z Dobrše. V roce 1539 nastala opět změna mezi majiteli panství, tím dalším se stal Petr V. z Roţmberka řečený Kulhavý. Za jeho vlastnictví došlo v roce 1543, konkrétně dne 14.června na hradě v pokoji nad mostem, v místnosti původní zbrojnice k propadnutí dvojího ponebí a hrozilo propadnutí střechy. V roce 1545 se opět ujímají správy majetku poručníci, tentokrát nezletilých synů Petra V. Viléma a Petra Voka z Roţmberka, pánové Albrecht z Gutštejna, Jeroným Šlik z Holejče a Oldřich Holický ze Šternberka. Hejtmanem na hradě byl v tomto období, konkrétně od roku 1548 Kryštof Muchka z Bukové. V roce 1551 se vlády ujímá Vilém z Roţmberka a v zimě roku 1562-1563 se Nové Hrady dokonce stávají na krátkou dobu sídlem dvora, kdyţ zde Vilém tráví líbánky po svém druhém sňatku se Ţofií Brunšvickou.
13
V tomto období zastává funkci hejtmana Jan z Kolkreitu ( snad Kolichrejtar z Kolichrejtu ), kterého v roce 1567 nahradildosavadní písař Vojtěch Hulcšporer, kterého ještě téhoţ roku jako neuţitečného sesadil roţmberský regent Jakub Krčín z Jelčan. Další pro hrad důleţité a velice neblahé datum bylo 26.7.1573, kdy došlo na hradě po zásahu bleskem k poţáru a následnému výbuchu střelného prachu, uskladněného ve velké věţi, která prakticky následkem výbuchu přestala existovat. Exploze postihla celý hrad, který byl značně poškozen a téměř dvacet let ponechán bez oprav. Od tohoto výbuchu Roţmberkové na hradě nebydleli, nechali si pro své návštěvy upravit tzv. panský dům na severovýchodním rohu náměstí. Hejtmanem v tomto období byl Vincenc Holcšporár z Holštejna.
Nové Hrady – zadní brána, akvarel Bohuţel špatným dnům ale ještě nebyl konec, dne 15.9.1590 zasáhlo Nové Hrady ještě zemětřesení, které hrad více poškodilo. Od roku 1592 se vlády nad novohradským panstvím ujímá poslední Roţmberk, Petr Vok a s ním počínají i částečné obnovy hradu. V roce 1598 se hejtmanem stává Pavel Lydl, který má pravděpodobně zásluhu na tom, ţe sepisuje inventář panství. Od roku 1605 je hrad důkladně opravován a zpevňován, na nich se podílí i italský stavitel v roţmberských sluţbách, který hrad prohlédl a vyhotovil znalecký posudek a následně připravil nárys plánů k opravám a zpevnění. Smrtí Petra Voka z Roţmberka 6.11.1611 končí 253 leté drţení Nových Hradů rodem Roţmberků. Podle dědických smluv z roku 1484 a závěti Petra Voka z roku 1610 připadlo novohradské panství a třeboňské panství rodu Švamberků. Prvním majitelem Nových Hradů se tak stal Jan Jiří ze Švamberka, který drţel Nové Hrady od roku 1611 do roku 1615. Janův syn Petr II. ze Švamberka, představitel českého stavovského povstání, byl vlastníkem od roku 1615. v březnu roku 1619 byly Nové hrady neúspěšně obléhány vojskem generála Dampierra, nakonec však spolu s hlavními silami pod velením hraběte Karla Bonaventury Buquoye vnikly do města a zaútočili na hrad, zatím bez znatelného úspěchu. Velitel obleţené posádky hradu – Jáchym Slavata z Chlumu ale dne 26.5.1619 kapituloval a hrad vojskům generála Buquoye vydal. Ten posléze dne 6.2. 1620 novohradské panství získal darem od Ferdinanda II. za prokázané sluţby a také jako náhradu za půjčené peníze. Majetek byl vloţen do desk zemských v roce 1623. Adam ze Švamberka se dlouho snaţil o navrácení statků, ale neúspěšně. Generál Karel Bonaventura Buquoy na Nových hradech prakticky neţil, odtáhl s vojskem do Uher, kde byl v bitvě u Raabu v roce 1621 zabit. Panství se ujala za jeho nezletilého syna Karla vdova Marie
14
Magdalena, rozená hraběnka de Biglia-Visconti, za její správy bylo započato s přestavbou hradu – byla provedena oprava hradního křídla směrem k městu, odstraněny trosky bývalé sýpky na východní straně, bývalý pivovar byl změněn na byty a opraven trakt na jiţní straně. Hraběnka Marie Magdaléna navštívila Nové Hrady poprvé začátkem roku 1623, v březnu téhoţ roku potvrdila městu jeho výsady a svobody, v květnu 1623 získala od císaře potvrzení darování panství a počala se stavbou rezidence, která navazovala na roţmberský „panský dům“. V roce 1625 se Marie Magdaléna přestěhovala na hrad, ve kterém ţila aţ do své smrti v témţe roce. V roce 1644 se Buqouyové přestěhovali z hradu do rezidence, čímţ význam hradu poklesl a byla mu dále věnována pouze nejnutnější údrţba. Na hradě zůstaly pouze sklady a byty úředníků. V roce 1650 se téměř opakoval případ se zásahem blesku. V jedné z věţí nad branami, kde byl uskladněn střelný prach udeřil blesk a pouhou náhodou nedošlo k jeho výbuchu. Od roku 1654 se ujal správy rodinných statků syn Marie Magdalény, Karel Albrecht Buqouy. Od jeho nástupu se práce na hradě minimalizovali a z důleţitějších stavebních úprav v dalším období lze uvézt pouze instalaci tří hromosvodů v roce 1790, které byly opět v roce 1834 odstraněny, protoţe převládl názor, ţe přitahují blesky, postavení dvoupatrové budovy na rozvalinách původního hradního paláce v roce 1792, v roce 1798 byl do patra východní věţe umístěn archiv. V roce 1801 přistoupili Buqouyové ke stavbě nového empírového zámku na východní straně mimo město, který byl dokončen v roce 1810. V roce 1842 byl rozšířen archiv o další místnost a uloţena zde buqouyská knihovna a muzeum rodinných kuriozit a v roce 1860 získalo hradní nádvoří parkovou úpravu. Koncem 19.století byla průčelí vstupní věţe zpětně regotizováno, v roce 1908 došlo k rekonstrukci předního nádvoří a dle dochovaných plánů i předního mostu. V roce 1887 byl na hrad umístěn buqouyský lesní úřad. Další důleţitou změnou byla potom aţ v roce 1945 zabavení majetku rodu Buqouyů z důvodů kolaborace. Hrad se dostal do správy Národní kulturní komise a nadále v něm sídlí lesní a hospodářská správa velkostatku. Na jaře roku 1948 byl schválen rozsáhlý projekt oprav objektu, které začaly v srpnu téhoţ roku. Jednalo se o opravy mostu, zábradlí, střech, oken a rekonstrukci hromosvodů. V roce 1950 byl do objektu dosazen trvale sídlící kastelán, v části severního křídla byla instalována expozice ze svozového mobiliáře, v ostatních částech hradu byly byty zaměstnanců státních lesů a statků. V roce 1953 došlo k opravě špalíčkové dlaţby v průjezdu za vstupní branou a od té doby, aţ do devadesátých let 20.století se na hradě prováděli pouze údrţbové a havarijní práce. V devadesátých letech, konkrétně počínaje rokem 1985 se za vlastnictví Okresním úřadem v Českých Budějovicích přistoupilo k celkové rekonstrukci celého objektu, která byla rozdělena do celkem pěti etap a trvala celkem 15 let ( střešní krytina nad východní částí objektu, západní brána s věţí, budova Základní umělecké školy, velký dům, malý dům a přední brána, příkopy ) při kterých se proinvestovalo celkem 56 milionů Kč. Při opravách vnitřních interiérů došlo k objevení osmdesáti akvarelů s pohledy na Nové Hrady a okolí, které jsou dnes součástí návštěvní trasy a z nichţ tři jsou součástí tohoto článku. K slavnostnímu otevření první, prozatimní prohlídkové trasy došlo v roce 1997 v zadní části zámku. Po dokončení všech oprav v průběhu května 2001 byla otevřena nová prohlídková trasa která obsahuje i pohled do sklepení a bylo umoţněno i sestoupení a prohlídka příkopu obklopujícího hrad. A kdyţ jsem Vás seznámil s historií hradu od jeho zaloţení, moţná by Vás zajímalo i několik pověstí, které se k tomuto objektu vztahují. První z nich je pověst o „černém rytíři“. Tato pověst vznikla v době, kdy hrad vlastnil pan Tomáš z Lacku a popravdě, není pro tohoto rakouského pána příliš lichotivá. Podle ní se pan Tomáš choval spíše jako lapka a zemský škůdce, plenil, vypaloval, pustošil vesnice v okolí hradu, dokonce si k tomu přizval i uherské ţoldnéře. A hradu se také moc dobře nevedlo, chátral, pan Tomáš na opravy majetku nedbal. Podle pověsti se jednoho dne u hradu objevil znavený rytíř jedoucí z daleké války domů a u sedla se mu houpal měšec naplněný zlatými a stříbrnými penězi. Pan Tomáš, kdyţ toto spatřil, hned zval rytíře k odpočinku, úlisně dal připravit hostinu a loţe a sotva rytíř zdříml, vrhl se na něho a ubodal ho k smrti. Jeho mrtvolu potom shodil do hlubokého příkopu. Od těch dob se v místnosti vedle bývalého archivu zjevuje duch tohoto nešťastného rytíře a protoţe má černé brnění a bledou tvář, byl nazván „černým rytířem“. Tak jako v téměř kaţdém hradě, existuje i zde pověst o ukrytém pokladu, který pan van Straden nashromáţdil a ukryl pod jednou z věţí, pověst uţ ale neříká pod kterou věţí by měl být tento poklad ukryt. Takţe moţná někdy někdo na tento poklad náhodou narazí. Poslední pověstí, která se vztahuje k tomuto historickému objektu je pověst o „modré paní“. Na mnoha roţmberských hradech se vypráví pověsti o bílé paní, ale pouze na tomto hradě existuje duch oblečený do modrých šatů. V této pověsti se vypráví o tom, jak husopaska ze dvora ve Světví šla něco
15
vyřídit na hrad a kdyţ přicházela k mostu před věţovou bránou, uviděla v horním okénku věţe vysokou, štíhlou paní středního věku v modrých šatech. Uklonila se a kdyţ jí paní v modrém pokývla hlavou, najednou zmizela, jako by tam nikdy nebyla. Kdyţ potom přišla do hradu, hned na nádvoří se ptala, kdo je ta paní v modrém, ale sluţebné jí řekli, ţe v tom čase ţádná paní na hradě není. Modrá paní se na hradě zjevovala nepravidelně a téměř vţdy v jiné jeho části. Vţdy však to bylo dobré znamení a ten, kdo ji spatřil měl v ţivotě štěstí.
Hrad Nové Hrady – přední brána, akvarel
Prameny: Pavel Koblasa Tomáš Durdík Kolektiv autorů
Nové Hrady, Okresní úřad České Budějovice 1999 Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri Praha 1999 Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Svoboda Praha 1986 Petr David, Vladimír Soukup 888 hradů, zámků a tvrzí České republiky, Praha 2002 August Sedláček Hrady, zámky a tvrze České, díl III., Argo Praha 1994 Kovář, Koblasa, Daněk Panská sídla na Českobudějovicku, Okresní úřad České Budějovice 1998 Památkový ústav ČR Nové Hrady, Památkový ústav České Budějovice 2000, materiály pro vnitřní potřebu PÚ Č.B. Radovan Krátký Jihočeské pověsti, Vimperk 1972
16
Dubnové navštívení zámku Hluboká nad Vltavou
Zdena Jindrlová
Na závěr své podzimní přednášky nám paní Mgr. M. Havlová nabídla, jestli bychom se nechtěli podívat do zámku trochu jinak, neţ běţní návštěvníci. Samozřejmě, ţe jsme souhlasili. Sjednalo se datum 12. dubna 2003. Po desáté hodině jsme se tedy sešli před jízdárnou. Byla jsem ohromena, kolik má naše pobočka členů. Sešlo se nás totiţ čtyřicet. Bylo by báječné, kdyby tuto zprávu napsala paní Mgr. Havlová sama, ale uţ tak nám spolu s p.Ivonou Troupovou věnovala spoustu svého volného času, takţe něco takového po ní nemůţeme ţádat. Naopak bychom jim oběma chtěli touto cestou ještě jednou poděkovat za uskutečnění této zajímavé exkurze. Připomenu tedy jenom krátce a - bohuţel - bez výkladu a souvislostí, co jsme viděli. Po schodišti jsme vystoupali nikoliv do obligátní prohlídkové trasy, ale o poschodí výš, do někdejších soukromých a hostinských pokojů, kam se turistické výpravy nevodí. Dole v oranţerii probíhají stavební práce, takţe prach se dostane všude. Nábytek v loţnicích a salónech je přikrytý plátěnými potahy. Místnosti jsou menší neţ dole a jsou vyzdobeny nemnoha drobnějšími předměty, přesto je na co se dívat. Tak třeba druhorokokový lustr sestavený z čínských porcelánových artefaktů (hrnečků, talířků ad.), ručně malované koţené tapety, několik tapisérií s loveckými motivy, kolekce heraldických tapisérií, (Hluboká je pátá v Evropě co do kvality sbírky tapisérií), sekretáře, ale třeba také kachlová kamna (tady uţ nebylo rozvedeno horkovzdušné topení, takţe pokoje se vytápěly kamny). Řeč přišla také na financování. Pokud se něco dává restaurovat, jsou to předměty z prohlídkové trasy. Peněz je samozřejmě málo. Na stole je pro restaurátory připraveno zrcadlo, na chodbě křesla s omšelým potahem, ale nejspíš to bude ještě nějaký čas trvat, neţ se dostanou k odborníkům. Restaurátorské práce na jednom koberci přijdou na milion korun.
Okno s barevnou vitráţí se znaky šlechtických rodů, kteří vlastnily Hlubokou Bylo nás opravdu hodně a tak se vlastně téměř nedostalo na dotazy, ale např. jsme se dozvěděli, ţe
17
Schwarzenbergové byli šetrní. Dokladem je třeba zkušenost s tzv. „schwarzenberskými puzzle“. Tak se tu přezdívá neoslohovému nábytku z 19. století, k jehoţ výrobě byly pouţity části starého historického nábytku, který uţ ve své původní podobě nemohl slouţit svému účelu. V 2. patře jsou čtyři koupelny a asi osm celkem běţných splachovacích záchodů, jenom jejich rezervoáry jsou zabudovány ve zdi, aby voda tak snadno nezamrzla. Navštívili jsme jednu koupelnu. Má zajímavý nepravidelný půdorys, u podlahy dvě okna, bazének se sprchou částečně zapuštěný do podlahy, vše obloţeno bílými kachlíky s modrým lemováním, na modrém stropě jsou namalováni dva ptáci. Voda sem byla přiváděna z Podskalí trkačem, i kdyţ zámek má hlubokou studnu. Voda z ní se brala jenom v době nouze. Pak byla na pořadu návštěva zámecké kuchyně. Sice uţ byla otevřena i pro veřejnost, ale v současné době se tudy neprovádí, protoţe tu probíhá zevrubná inventura. Těsně po válce byly všechny předměty zapsány do tzv. černých knih. Tehdejší inventuru v celém zámku sice prováděli odborníci, ale např. v kuchyni byly jednotlivé sady hrnců naskládány do sebe, nahoru poloţeno inventární číslo s poznámkou „8 x“. Postupem let se zařízení interiérů měnilo, také kuchyně přestala slouţit svému účelu. Nádobí se „shrnulo“ do sklepa a teď se velepracně třídí. Všude jsou rozloţeny papíry a na nich hromádky nádobí, které patří k sobě. Není to ledajaké nádobí, některé pekáče váţí snad 30 kg! Dnes dostavá kaţdý předmět svoji evidenční kartu s popisem a fotografií. Zámecká kuchyně ovšem není jen jedna místnost. Bývala tu teplá kuchyně, studená kuchyně, cukrárna. K vybavení kuchyní patřily kromě nádobí a rozličných forem také lednice a řada strojků. Šlehače se daly poznat celkem snadno, ale nad některými se bádalo, k čemu vlastně slouţily. Několik kuchařek bylo zaměstnáno nastálo, pokud přijelo panstvo, najímaly se síly na určitou dobu. Nahoře na dveřích hostinských pokojů byly dřevěné rámečky, kam se zasouvaly cedulky se jmény návštěvníků, aby sluţebnictvo vědělo, kam se má co přinést. Lokajů bývalo asi 35, jak dokládá jejich společná fotografie a také sbírka lokajských botek. Lokajové se našlapali dost, na zámku je spousta schodišť. Dobrým pomocníkem byl asi jídelní výtah. A co se servírovalo třeba 15. 7. 1897? Meloun (ten byl v létě podáván jako překrm kaţdý den) Zlatá polévka Přírodní raci Pstruzi s majonézou Květák s lyonskou omáčkou Rýţe s rynglemi Poslední zastávka byla v lovecké jídelně, kam se vstupuje z nádvoří. Jak název napovídá, byla vyuţívána po návratu z honů. Je příjemně zařízená, i dnes by se tu dobře sedělo, ani bychom nemuseli mít kaţdý svůj půllitr s erbem!
18
O vzniku ţelezničních tratí z Českých Budějovic
Mgr. Václav Vondra
Nutnost překonat vltavsko-dunajské rozvodí vedla k vybudování koněspřeţní ţeleznice České Budějovice – Linec, nejstarší to ţeleznici na evropské pevnině. Stavbu navrhoval jiţ v roce 1807 František J. Gerstner, ale vzhledem k neklidným válečným dobám došlo k uskutečnění projektu aţ mnohem později. Ve změněné podobě tento projekt realizoval jeho syn F.A.Gerstner. práce na výstavbě byly zahájeny 28.7.1825 u Netřebic, stavba však postupovala pomalu. Doprava po celé trati do Lince byla zahájena v roce 1832. Ţeleznice měla rozchod 1106 mm. Jako kolejnice slouţily dřevěné trámy, pobité pláty ţeleza. V roce 1868 začala přestavba koněspřeţky na parní provoz a poslední vlak taţený koňmi jel v úseku Linec – Lest dne 15.12.1872. Po uvedení koněspřeţky do provozu se poznala výhoda této dopravy, proto byl vypracován projekt podporovaný majitelem dolů v Radnicích, Vilémem Wurmbrandtem, prodlouţit koněspřeţku z Českých Budějovic do Plzně, kde se měla spojit s původně projektovanou koňkou Praha – Lány. Kdyţ došlo k budování parních ţeleznic v Rakousku, stala se otázka spojení Českých Budějovic parní ţeleznicí s ostatním světem hlavní starostí reprezentantů města, protoţe byly oprávněné obavy, aby město nebylo opomenuto. První, neuskutečněný projekt parní ţeleznice do Českých Budějovic byl jiţ roku 1845. V roce 1854 vyhlásila rakouská vláda program výstavby ţelezniční sítě, jimţ měly být doplněny jiţ předtím vystavěné hlavní trati a zároveň podporovala iniciativu Lokomotiva 310 076 stojící před nádraţím soukromých podnikatelů, ucházejících se o v Českých Budějovicích ( foto autor ) udělení koncesí. Veřejnost však neměla jistotu, kdy začne výstavba jihočeských ţelezničních tratí. V roce 1862 měla Česká západní dráha úmysl spojit trať Plzeň – České Budějovice – Znojmo do Stockerau a tak navázat na síť Severní dráhy císaře Ferdinanda. Plán umoţňoval přímé ţelezniční spojení s německými ţeleznicemi a zkracovala se vzdálenost mezi Vídní a belgickými ţeleznicemi a přístavy. Z popudu českobudějovického loďmistra Vojtěcha Lanny (*1805, +1866) bylo ustanoveno 31.12.1863 ţelezniční komité v čele s kníţetem Janem Adolfem Schwarzenbergem (*1799, +1888) a zahájeny předběţné práce na trase Vídeň – České Budějovice – Plzeň – Cheb. Dosavadní konkurenti o budování ţeleznice se nyní spojili proti novému konkurentu a soupeření přinášelo zmatek do budějovické veřejnosti. Na svou ţádost byl kníţe J.A.Schwarzenberg přijat dne 18.3.1865 ve zvláštní audienci císařem a předal mu pamětní spis se ţádostí o uskutečnění této dráhy. Poslanecká sněmovna schválila zákon o této dráze dne 9.8.1865 se státní zárukou ve výši 4.130.000,-- zlatých ve stříbře ročně po dobu platnosti koncese, která byla schválena na dobu 90 let od zahájení provozu a komité získalo svolení, aby nová dráha nesla jméno Františka Josefa I. Slavnostní výkop při zahájení stavby provedl předseda konsorcia J.A.Schwarzenberg dne 17.listopadu 1866 v blízkosti dvora Vondrov ( dnes je památník na nádraţí v Hluboké nad Vltavou ) za účasti zástupců měst, centrálních i zemských úřadů a biskupa J.V.Jirsíka. Stavební práce, které si rozdělily firmy Bratří Kleinové a firma Adalbert Lanna, byly současně zahájeny na řadě míst. V roce 1867 pracovalo denně 14 300 dělníků a 500 povozů, bylo poloţeno 160.000 kusů praţců a 15.500 kusů kolejnic. Trať do Plzně byla dokončena 1.9.1868, ale jiţ 18.srpna se konala slavnostní zkušební jízda, kdy ve vlaku byli zakladatelé společnosti a ředitelství stavby. Lokomotivy dodala firma Siegl z Vídně a původně nesly názvy měst, nebo osobností ( např. Písek,
19
Schwarzenberg ), aţ později se začalo s číslováním. Vagóny pro tuto trať vyrobila firma Ringhofer na Smíchově.
Výzdoba viaduktu při příjezdu prezidenta dr.Edvarda Beneše dne 7.5.1937 do Českých Budějovic ( foto archiv J.Dvořáka ) Původně jezdily dva páry osobních a smíšených vlaků oběma směry, denně jezdilo v průměru 640 osob a cesta z Českých Budějovic do Plzně trvala tehdy 6 hodin. Stavba směrem na Vídeň pokračovala v letech 1868-69. první osobní vlak z Českých Budějovic do Eggenburgu jel 1.11.1869 a první vlak z Vídně do Plzně byl vypraven 23.června 1870. na trati Vídeň – Plzeň bylo tehdy 29 stanic a 11 zastávek. Nejdůleţitější stanice byly Gmünd, České Budějovice, Raţice, Olšany a Plzeň, výtopny pak Vídeň a Absdorf. Dráha měla telegrafické spojení, optická návěstidla a přes Vltavu u Voříškova Dvora byl dřevěný most o pěti podpěrách, nahrazený v roce 1879 ţelezným mostem o délce 80 metrů. Po dostavbě ţeleznice z Gmündu do Prahy se mohlo začít se stavbou ţeleznice z Českých Budějovic do Veselí nad Luţnicí, na které byl zahájen provoz 8.srpna 1874. Také koněspřeţní ţeleznice byla přestavěna na lokomotivní parní provoz. Tato trať z Lince byla zprovozněna 20.prosince 1873. Pro České Budějovice byl také důleţitý záměr jiţní transversálky, kterou jiţ v roce 1875 navrhovala budějovická Obchodní a ţivnostenská komora. Ta měla spojovat Jihlavu – Jindřichův Hradec – Třeboň – České Budějovice – Volary – Bavorsko. Aţ zákon o příčné dráze z 11.prosince 1883 povolil ţeleznici České Budějovice – Nová Pec. Stavbu financovala Rakouská společnost místních drah za finančního přispění kníţete Schwarzenberga, neboť nová trať měla probíhat větší částí jeho pozemkového majetku. A tak jiţ 19.listopadu 1891 vyjel z Českých Budějovic zvláštní vlak o osmi vagónech s 200 hosty na zkušební jízdu. Pravidelná přeprava do Kájova byla zahájena dne 20.11.1891, do Nové Pece dne 4.7.1892, do Nového Údolí 12.června 1910 a přeprava z Českých Budějovic do bavorského Haidmühle byla zahájena 15.listopadu 1910. České Budějovice se staly důleţitým ţelezničním uzlem. Projíţděly tudy vlaky evropských linek na Řím, Berlín a jeden čas i Orientexpres do Istambulu. Po druhé světové válce přijel první mezinárodní rychlík Sanssouci aţ 28.5.1967. vznikem státní hranice s Rakouskem se staly koncovými stanicemi České Velenice a Dolní Dvořiště, po dalších dvaceti letech v důsledku záboru pohraničí to pak byly Jílovice, Velešín a Zlatá Koruna. Za druhé světové války měla velkou důleţitost plzeňská trať, po které projíţděli vojenské transporty a byla proto častým cílem náletů amerických stíhacích letadel. V posledním roce války projíţděli
20
Českými Budějovicemi „transporty smrti“ s vězni z koncentračních táborů; při průjezdu vlaku č.94420 směrem na Mauthausen 25. – 26. 1.1945 zůstalo na českobudějovickém nádraţí 89 mrtvých vězňů. Svůj ţivot poloţilo v boji za svobodu 27 ţelezničářů, v roce 1942 byl popraven i vedoucí odboje na stanici, výpravčí Vratislav Novotný. Při náletech na České Budějovice 24. a 25.3.1945 zahynulo 55 ţelezničářů a byly způsobeny velké materiální škody, které pak odstraňovalo na 3000 dělníků. Aţ do roku 1946 trvala obnova kolejišť a zničeného mostu na českovelenické trati. Stavebními akcemi po roce 1945 bylo vybudování ţelezničního viaduktu přes Praţskou třídu u pivovaru Budvar, v letech 1963 – 64 přeloţení plzeňské tratě do prostoru Nemanic a pro novou trať postavení nového mostu přes řeku Vltavu v roce 1965. další akcí bylo zavedení elektrické trakce na střídavý proud o napětí 25 kV. Zatímco ještě v roce 1945 zajišťovaly veškerou dopravu parní lokomotivy, byla od roku 1963 zaváděna motorová trakce. V roce 1968 byla elektrifikována celá plzeňská trať, v roce 1975 trať do Veselí nad Luţnicí a v roce 2001 trať do Horního Dvořiště. Parní lokomotiva vyjela naposled ze stanice České Velenice 31.3.1981 a od té doby jsou parní stroje jen záleţitostí historických jízd. Podle celkové dopravní vytíţenosti ( nákladní i osobní přepravy ) jsou tratě v pořadí: 1. do Veselí nad Luţnicí 2. do Horního Dvořiště 3. do Plzně 4. do Kájova 5. do Českých Velenic
Čelní sráţka vlaků č.417 a 415 dne 10.11.1898 na praţské trati u Hrdějovic (foto archiv J.Dvořáka)
21
České pověsti erbovní
Ferdinand Menčík, Světozor 1888
Duch kaţdého člověka a národa neustále jest činný, ač mnohdy po tom náleţité památky není. Můţeme to tvrditi zvláště o národech, kteří u vývoji svém za jinými zůstali; při těch zračí se činnosť duševní někdy pouze v písních, pověstech a vůbec v tom, co lidovou literaturou zoveme. Avšak i u národů vzdělaných čásť tohoto tvoření zůstává společným majetkem, a pokud není v určité podobě zachována, podléhá změnám jeţ pozůstávají v tom, ţe k obsahu nahodile se přidávají přívěsky, jeţ zase časem hlavním obsahem se stávají a pramenem nových a nových pověstí. Proto zkoumáme-li ducha národního, i k těm věcem nám je přihlíţeti, a také skutečně od některého času literatura stará se o projevy ducha, jak v podání lidu se jeví neméně neţ jak jsou patrny v plodech písemných. Ve směru tom ovšem více pracováno bylo jinde, u nás teprve se pracovati počalo, a to dosud tak, ţe sbírány byly materiály, z nichţ tvořivost a nadání národa našeho poznati moţno, ale nepokročilo se, aby pověsti a podobné v národním duchu zachované věci na své prvky byly rozloţeny. A právě jen touto cestou přijít se můţe k poznání toho, co domácího a co cizího jest, a zvláště toho, co se k nám dostalo jiţ literaturou písemnou a tím, ţe s jinými národy od dob dávných obcujeme. Neboť o tom jiţ nikdo právem pochybovati nebude, ţe mnohé z pověstí, jeţ za své domácí máme, k nám se odjinud dostaly a od nás mnohdy aţ k nepoznání byly změněny. Zvláštním druhem národních pověstí jsou ony, které zoveme pověstmi erbovními a jeţ hlavně se zachovaly ve kruzích staré šlechty domácí. Můţeme směle říci, ţe bylo jich mnohem více, neţ jich známe dnes, a ţe jen proto mnohé zanikly, ţe nebyvše záhy zachyceny vzaly buď za své, kdyţ rod šlechtický vyhynul, aneb přesazeny mnohdy do půdy cizí, jako se stalo u rodů, které z Čech časem se vystěhovaly. Jako celá instituce rytířstva, tak i erby jsou původu cizího, a nesahají u nás hlouběji neţ do konce století XII., a proto lze o všech podobných pověstech říci, ţe povstály od toho času a ţe mohly by povstáti ještě nyní, kdyby poměry společenské se nebyly změnily. Ač týkají se toliko stavu panského a rytířského, přece nemůţeme pouze těmto dvěma stavům přičítati, ţe by jen ony při utváření se pověstí erbovních byly působily, spíše nám jest přičítati všem třídám národa, ţe k jejich rozmnoţení kaţdá svým dílem přispěla. A zvláště lid obecný, jenţ nebyl zasvěcen v ony symbolické znaky, jaké si šlechticové od XII. století oblibovali, vykládal si je způsobem jednoduchým, mnohdy i takzvanou etymologií prostonárodní. Přihlédneme-li k některým zevrubněji, shledáme, ţe mnoho jest takových, které vykládány byly dle názorův a poměrů lidu obecného, jenţ zabýval se rolnictvím nebo řemesly; kdeţto jinak, kdyby pouze ve kruzích šlechty byly se utvořily, zajisté by tolik pověstí nebylo takových, které o nízkém rodu vypravují. Ovšem zase můţeme říci, ţe Dalimil a snad také některá čásť šlechty o šlechtě tak soudili, ţe šlechtu pouze bohatství podmiňuje, a jako z chlapů šlechtici bývají, tak naopak ţe šlechtici schudnuvše zchlapívají; ale názor ten, byl-li Dalimilův skladatel vůbec šlechticem, byl míněním osoby jednotlivé, a pověsti takové vůbec náleţejí k nejstarším, poněvadţ snad ani v XV. Století, a tím méně ve století XVI., erbovní pověsť povstati nemohla, aby v ní rod z nízkého stavu se odvozoval, spíše kaţdý předky vznešené si vymýšlel. Ovšem ţe téţ bylo dosti jich, které asi původ svůj měly ve společnosti vyšší a jmenovitě k tomu druhu náleţejí takové, které o činech velikých vypravují. Tuto nikterak nezamýšlíme se dotknouti otázky, zdali u starých Slovanů jednotlivá plemena a rody zvláštní své odznaky a symboly měly, jeţ potom jednotlivci za svůj erb vzali; tím méně tomu za pravdu dáti jest moţno, ţe by báječný Čech a Lech byli vzali za svůj erb rodové takové znamení. Neboť co o tom se vypravuje, jakoţ i o pánech z Růţe, jest také jen pověsť erbovní. Ale při tom podotýkáme, ţe symbolika, která jiţ od prvních dob křesťanství měrou znamenitou byla pěstována, mnoho k tomu přispěla, ţe i u stavu rytířského symbolika jak ji v erbech spatřujeme, se ujala. Jenom poukazujeme na význam jednotlivých zvířat, jak nám jej podávají jiţ nejstarší fysiologové, a dále k tomu, ţe většina zvířat těchto v symbolice církevní oblíbených ujala se symbolicky v erbech šlechty. Tak nacházíme lva, znamenajícího sílu, nejen v erbu zemském, ale i v erbu Ţerotínském a pánů z Lichtenberka; orla v erbu přemnohých rodů českých, gryfovu hlavu v rodu Hiršpergerův a j.v. A ještě více zvířat i báječných nalézáme v erbech šlechty cizí, zvláště španělské. Erby českých rodů povstaly jiţ na půdě domácí, a to vlivem ciziny, a proto tím méně jest nám přisvědčiti Hájkovi, Paprockému a jiným, kteří původ erbů některých kladou aţ do šedé dávnověkosti. Za jejich doby byly ovšem jiţ pověsti rodové ustáleny, a pokud nesahaly do prvního květu rytířstva, alespoň na počátku XVI. Století tak vytvořeny byly, ţe jiţ potom k nim málo co se přidati mohlo. Neboť na počátku století toho postarali se jiţ někteří šlechtičtí rodové sami, aby rod jejich nabyl slávy od
22
slavných předkův, a k tomu přispěl zvláště klasicismus doby té. Mimo to i kroniky podávaly k tomu dosti příleţitosti, jeţto i původ národů některých aţ do časů věţe Babylonské pošinovaly. Byla manie všude rozšířená, ţe mnohý rod šlechtický původem svým nad ostatní chtěje vyniknouti, takové heroy staré ke svým předkům počítal, a v tom zvláště vynikl císař Maxmilian I., jehoţ genealogii Jan Burgmaier sestavil tak, ţe aţ do časů krále Priama sahala. A za ním ani Čechové pozadu nezůstali; nejen ţe vyobrazeny tenkráte ve dvoře Praţském za krále Vladislava podobizny všech kníţat českých aţ do Čechovy, kteréţto podoby potom Hájek a i jiní znovu otiskovali, ale sestavena i genealogie císaře Karla IV., a praotcem jeho učiněn aţ i Noe. Jako se nedá upříti, ţe erbovní pověsti se někdy vskutku poetickými stránkami se vyznamenávají, tak zase jsou dokladem k tomu, ţe na ducha národního mocně i literatura cizí působila. I velký počet jich dosvědčuje o poetickém nadání našeho národa, neboť máme jich dosti velikou zásobu přes to, ţe ne všecky zaznamenány byly. A co ještě k jejich chvále se říci můţe, ţe mnohé z nich staly se zdrojem erbovních pověstí zvláště německých.
Ilustrace k pověsti erbu odřivousu
23
Stopovati chceme působení cizí, které v erbovních pověstech se jeví, tu nám nejlépe poslouţí erbovní pověsť česká, v níţ tolik a tak rozmanitých pověstí cizích i domácích se uchovalo a která dokazuje, ţe i literatura středověká nebyla beze všeho vlivu na vzdělání ducha českého. V kronice o Štilfridovi a Bruncvíkovi, jak jinde jest vyloţeno, setkáváme se s mnohými německými i francouzskými pověstmi, jak nám je podávají rozličné kroniky o hrdinech středověkých a jednotlivé události tam vypisované staly se kvasem, z něhoţ vznikly zase pověsti jiné. Přesvědčíme se o tom zvláště v erbovní pověsti pánů z Pardubic, která je důkazem, ţe pověsť francozská o Ivainovi buď přímo nebo nepřímo zcela dobře u nás známa byla. Neboť něco podobného tomu, co se vypravuje o Ješkovi, praví francouzský básník Chrestien de Troyes o Ivainovi. Ten u zázračného pramene se setkal s obrem Keuem, jehoţ poranil a na útěk obrátil. A kdyţ ho pronásledoval aţ do pevnosti, tam zajat byl, a sotva se ocitl ve bráně, spustili mříţi, která i koně jeho zabila. Podobná pověsť byla i o erbu Syrakovských z Peřkova. Petr z Radíkova ze země Dobřínské slouţil na Moravě za ţoldnéře a kdyţ po poráţce krále Svatopluka království ze všech stran nátisky trpělo a nepřátelé do Moravy vpády činívali, jeden pohan navraceje se po takovém vpádu opozdil se. Za sebou na koni nesl pannu rodu velice známého, a ta uviděvši Petra zdaleka a poznavši, ţe jest Moravec, a nesmějíc se ozvati toliko ruce nahoru vzpínala tak najevo mu dávajíc, aby ji osvobodil. Tu rytíř bystře k pohanovi přiskočiv a s koně ho svaliv jej zabil, a pannu s sebou pojal a na místo bezpečné doprovodil; ona mu slíbila, ţe mu vše vynahradí, jestliţe ji Bůh ve zdraví do její vlasti přivede, a ţádného kromě něho za manţela nepojme. A prsten na dvě polovice rozlomivši, jednu čásť mu podala jako na znamení. Potom odešel Petr za rytířskou prací a mezitím ji nalezl syn jednoho vzácného pána Vyšebora, Boţeta, a do Přerova ji veda namluvil jí, aby otci pověděla, ţe on sám ji z rukou pohanských vysvobodil. A panna aby bezpečna byla,tak učinila; Boţeta u přátel se staral, aby mu dána byla. Panna nemohouc od Petra ţádné zprávy dostati, svolila konečně ke sňatku, a kdyţ jí den ustanovený přišel, přijel Petr a tak jak byl do pokoje vstoupil a polovici prstenu ukázal, načeţ ona sama za svého vysvoboditele ho prohlásila. Ţe pocházela z rodu Odřivousů, přijal Petr ten erb a za okrasu helmovou ruce z koruny vyvstávající na důkaz, jak o pomoc volala. Známa byla tato pověsť i v Polsku, a to v podobném znění, a mimo to i v rodině Zenovičů. Jen ţe tuto rytíř prsten ztratil a jej nalézti nemohl, a bez něho na hradě objeviti se nechtěl, aby ho za podvodníka neměli. Dnem i nocí prsten hledal, aţ zase nad ním Bůh se smiloval, ţe pohlédna na strom uzřel havrana, kterak prsten v zobáku drţí. Proto měla rodina ta v erbu černého havrana se zlatým prstenem v zobáku, v něm se shodujíc s českou rodinou Hovořiců. Známo jest, ţe stejného znaku i král Matyáš Korvín uţíval ( Hizolové měli štiku s prstenem v ústech ). I mnohé naše pohádky zmiňují se o tomto prstenu; tak Neohroţený Mikeš v knize Boţeny Němcové Národní pověsti II. dává babičce, která mu pomáhala, polovici prstenu, a zase v pohádce o třech zakletých psech jest sice řeč o polovici závoje, ale jinak velmi se shoduje s událostí v Tristramu vypsanou. Mimo to o prstenu mluví i kronika o Bruncvíkovi, který také po něm od manţelky poznán jest, a nalézáme totéţ i v pověstech německých, dánských a švédských, tak ţe pochybovati nikdo nebude, ţe všude tu jest nám činiti s nějakou pověstí středověkou. A poněvadţ jiţ jest řeč o pověstech, ze kterých povstala naše národní pověsť o Bruncvíkovi, uvedeme, co se vypravuje o rodu a erbu pánů z Valdštejna, který ve spojení se uvádí se synem Bruncvíka. L.P. 1091, kdyţ jest Gottfried, král francký, velikou péči měl, aby Jerusalém z rukou pohanských vyprostil, zajíţděli k němu ze všech krajin kníţata. I také mnoho pánů z Čech a Moravy se tam nalézalo, a ti vypravili se na ţádosť Gottfriedovu proti pohanům. Jeden z těchto pánův uţíval na štítě svém za znamení lva, a velikou statečností vynikal, ţe se mu nikdo nevyrovnal, a k veliké lásce a milosti přišel u všech pánův a rytířstva, a od syna kníţete Brunšvického za erbovního bratra byl přijat. Téţ hrabě z Reigreifensteinu a hrabě z Weibruku, kteří měli ve štítu čtyři lvi , k němu se připojili a bratrství na věčné časy míti chtěli. A potom předstoupili před Gottfrieda, a on jim toho potvrdil (Paprocký - Zrcadlo slavného markrabství Moravského). Upomínka na pověsti o Dětřichovi Veronském, které u nás známy byly, objevuje se ve vypravování o rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. Předkové pocházeli z Uher a tam nad řekami Dunajem, Sávou a Drávou sedíce, statečně s nepřáteli země bojovali. Slavný to byl rod a jeden z něho, jménem Bavard ( Bayard, rytíř francouzský z počátku XVI. století ) z rozkazu Attilova vyšel proti Dětřichovi s královskou korouhví. A kronika jakás rýmovaná dále praví: Na nesmrtelnou paměť pilně hodil Ten předek, který přes ty řeky chodil, tak aby vlast svou v celosti zachoval,
24
ţivota proto ztratit nelitoval Ve kronice německé o Reginfridovi jest zmínka o ostrovu obydleném Sirenami, a podobného něco, ač jen slovy krátkými v Bruncvíkovi. O téţe věci vypravují pověsti dvou rodů českých; avšak podotýkáme, ţe to můţe býti reminiscencí na literaturu klasickou. Tak vypravuje se o rodu Rotenberků z Ketře a Drslavi toto: Jedno kníţe bojovné, v Německu nedaleko Norimberka porazil vojsko nepřátelské a nemaje na tom dosti, ještě dále za nimi se pustil aţ do hor skalnatých a lesnatých, aţ viděl skálu tak příkrou, ţe málokdo na ni vjíti mohl. Lidé mu oznamovali, ţe často vídali na skále tři panny velmi krásné a drahým rouchem oděné, kterak mnohé kratochvíle provozovaly. I nechtěl kníţe dřív odtud odjeti, aţ by seznal, co na skále se děje. Tu vystoupil jeden rytíř z vojska a uvolil se tam jít, a kdyţ nahoru spěchal, přišel právě na místo, kde se panny veselívaly; on zde uviděl toliko tři stoličky velmi pěkné, přikryté a na kaţdé růţový květ. Vzav ty květy, přinesl je kníţeti a ten vděčen jsa, rozkázal mu nositi dvě růţe červené na bílém poli a jednu bílou na červené skále. A tu skálu mu daroval i s okolím; na skále vystavěn hrad, jenţ nazván byl Rotenberg.(*) O erbu Zárubů z Hustířan tak pověsť vyprávěla: jeden z nich po nesmrtelné slávě dychtě, projíţděl cizí krajiny, kdeţ v uznání jeho hrdinství přidán mu od krále britanského do erbu lev černý; a ţe i k Sibylle na vysokých skalách bydlící došel, do štítu poloţeny tři kameny hranaté.( Paprocký – Diadochus ) Ale mimo pověsti keltické působila i literatura latinská na duševní rozvoj náš, tak ţe ani diviti se tomu nemusíme, kdyţ o pověstech erbovních se starými povídkami z dějin římských se shledáváme. A tu jsou zvláště dvě, které podobají se známé povídačce o husách kapitolských. Záhy vymřelý rod pánů moravských z Ludanic měl v erbu husu v modrém poli, a příjmení Budíš. Erb ten povstal způsobem následujícím: Jednoho času, kdyţ Francouzové chtěli nočního času na Římany udeřiti, vyslali tajně některé ze svých, aby na zdi vlezli. Kdyţ se to stalo a mnoho jich přes zdi se přepravilo, hus, kteráţ tu na jakéms placu seděla, velice vzkřikla, od jejíhoţto hlasu hejtman římský procitl a zbudiv své, na Francouze udeřil a téměř všecky zjímal. Proto dostal do erbu husu (Paprocký - Zrcadlo slavného markrabství Moravského ). Pověsť Petersvaldských z Petersvaldu: předek toho rodu obléhán byl na Slovensku na hradě a tam dlouho se bránil, aţ konečně jeho vojíni dlouhým bojem jsouce zemdleni usnuli. Tu nepřátelé vyhledavše příhodný čas, počali lézti tiše na zdi, aniţ toho kdo pozoroval, jen pták páv, který na hradě jako vzácnosť byl chován. Páv vzkřiknul, a od jeho vřesku rytíř se probudiv na soudruhy zavolal a nepřátely se zdí sehnal a tak zámek ochránil. Za to vzal rytíř páva do štítu a na přílbu za svůj znak (Paprocký - Zrcadlo slavného markrabství Moravského ). O vlčici římské čteme v erbovní pověsti Všehrdův. Král Vladislav navštívil r. 1045 Všehrdy na jejich rodném zámku v kraji Plzeňském. Při honbě, která byla pořádána, oddělil se král od své druţiny a pronásledoval zvěř tak daleko, ţe zabloudil. Po dlouhém čase nalezl jej Beneda ze Všehrd v hustém lese; nedaleko od toho místa kojila vlčice svá mláďata. Kdyţ se rytíř přiblíţil, probudil se král, a co nejprve spatřil, byla vlčice. Ta chovala se tiše, a teprve kdyţ Beneda ke králi přistoupil, zdvihla se a utekla. Král povstav objal Benedu, a pokládaje jej za vlčici, dal mu do štítu vlčí hlavu právě: Vlčí hlava v krásném štítě šlechtu tvou ať označuje, Benedovi rodicí, před královskou stolicí. (Organ des heraldischen Gesellschaft Adler 1884) Rod Kobylků z Kobylího zase ujal se boje římských Horaciův a Kuriaciů (nebo Davida s Goliášem ). Král sardinský zdvihl válku proti ostrovu Korsice. Kdyţ pak veliké vojsko shromáţdil, i Korsičtí jiţ k boji pohotově stáli a u sebe rozvaţovali, ţe není třeba, aby také nevinní zabiti byli. Usnesli se obě strany na tom, aby kaţdá strana vyslala rytíře ze svého středu, a který zvítězí, tomu druhá strana se poddá. Hejtman korsický měl u sebe mouřenína, ve kterého naději svou skládal doufaje, ţe stane se vítězem; ale král sardinský měl jednoho rytíře slovanského. Poněvadţ kaţdá strana se obávala, ţe by poraţenému rytíři přišli soudruzi ku pomoci, odebrali se mouřenín a rytíř slovanský na ostrov za vodou pravíce, ţe který odtud ţiv se navrátí, jest vítězem. A kdyţ také oba u ostrova přistáli, odstrčil Slovák člun od břehu, a kdyţ se ho mouřenín tázal, proč to činí, odpověděl: „Kdyţ tě zabiji, převezu se na tvém člunu“. Potom do sebe se dali, a Slovák mouřenína zabil, načeţ vsedl do jeho loďky a na
25
druhou stranu se převezl. Korsičtí spatřivše mouřenína mrtvého, poddali se králi sardinskému, a král hlavu mouřenínskou dal Slovanu za ozdobu a půl mouřenína do erbu. Rytířův bratr pak dostal hlavu černou ovázanou bílou stuhou (Paprocký - Zrcadlo slavného markrabství Moravského ). Jako jiţ jest moţno, ţe podle Starého zákona pověsť se vytvořila, tak máme jednu erbovní povídku, která upomíná na příhodu s Mojţíšem. Ovšem to nelze tak určiti, neboť příhoda sama dále vyvedena byla ve středověké literatuře v pověsti o Jidáši. A ta u nás byla známa jiţ od století XIII., jak to dosvědčují legendy, známé nyní pod jménem zlomky dějepisné. Ţe pak v pověsti o erbu Veitmilův i vliv čarodějnický nalézáme, spíše nás vede, abychom legendu o Jidáši za původ její poznamenali, a to také ještě proto, ţe o podobných čarách mluví i některé naše pohádky. Tak jmenovitě črtu o vysmoleném koši máme v pohádce o mluvícím ptákovi, (Němcová I.) a ještě v několika jiných nalézáme, kterak pohozené děti zachráněny byly. Pověsť vypravuje, ţe r. 1081 porodila Prostislava, manţelka Dobrohostova, jemuţ říkali Vaitminar, ve vsi Radošově u Vyšehradu syna, a hned potom druhého, třetího a konečně devátého. Ţeny při porodu jsoucí myslely, ţe na to sběhlo následkem kouzel čarodějnic, které na hradě byly upáleny, a proto vzaly malé děti a davše je do krabice poručily, aby na tajném místě byly schovány. Avšak Dobrohost poslal sluhy a dověděv se co se stalo, dal děti zanésti domů a zde chovati. A tak z těch dětí pocházejí Krabicové(Václav Hájek z Libočan ). Ale jest ještě jiný variant povídky. Ţila kdesi na panství chudá ţena, která mnoho dětí měla; to zdálo se býti podezřelým manţelce šlechticově, i kázala jí potrestati. Ale po nějakém čase porodila i paní, a to devět dětí najednou, a stydíc se za to, na radu babice osm jich utopiti poručila. Kdyţ babice se s nimi ku potoku ke mlýnu ubírala, potkal ji král a otázal se jí, co to v košinese, načeţ ona, ţe štěňátka, která jde utopit. I chtěl, aby mu je ukázala, a konečně mocí pokryvku odhrnuv uzřel v koši osm nahých nemluvňátek. Babice ovšem prosila, aby jí odpustil, a král děti, čili štěňátka, jak je nazýval, dal k mlynáři, aby je odchoval. Po dlouhém čase, kdyţ byli vyrostli a z nich sliční jinochové se stali, přistrojil hostinu velikou, a kdyţ se mluvilo o honbě, vypravoval, kterak zachránil kdysi osm štěňat, načeţ je hodovníkům představil.jen na prosbu pohozených dětí byla královna od smrti zachráněna. Král udělil mlynáři štít, ve kterém byl kámen mlýnský a nad ním osm psích hlav (Kraszewski – Gowaty o literaturze i sztuce 1866, Graesse – Namen und Wappensagen 1876). Z pověstí středověkých velice působila i kronika o Alexandru Velikém, která hlavně seznamovala předky naše s báječnými postavami východními, jako pověsti bretaňské s evropskými. A poněvadţ jiţ ve XIII. Století, jak četné rukopisy dosvědčují, velmi byla rozšířena a hlavně na hradech rytířských oblíbena, zanechala po sobě stopy nejen ve hlavní naší erbovní pověsti, ale i v pověstech několika jiných rodů. Zvláště nám tu na mysl připadá zachránění vojska a převedení přes řeku na vorech z rákosí zhotovených, coţ ostatně také v jiných kronikách se nalézá. S podobnou příhodou setkáváme se v pověsti o erbu rodiny Pruskovských z Pruskova, dále Ţerovských a Zebinských, kteří měli ve štítě tři podkovy. Za panování Alexandra Macedonského událo se totiţ, ţe vtrhl do krajin studených, tak ţe nebylo moţno rytířům vypraviti se proti nepřátelům pro veliké ledy. Toho pouţil nepřítel a poručil líti vodu kolem leţení, aby zmrzla a tím ještě více jim bránila. A dlouho ze svého nálezku se těšili, aţ konečně jeden rytíř vtipný k tomu přišel, aby nějak jezdecké vojsko bylo přes spousty ledové převedeno. Vymyslil nějaký nový způsob, jak by koně se mohli kouti, a kdyţ se to zdařilo, s částkou vojska svobodně přes ledy do nepřátelského leţení vtrhl a rozehnal nepřátely, a nad to je po ledu na koních ostro kovaných honil a nad nimi zvítězil, začeţ od Alexandra byl erbem vyznamenán (Paprocký – Diadochus ). S malou změnou vypravuje se totéţ o rodu Skrbenských z Hříště. Předek rodu toho, kdyţ Markomané rozličné krajiny podmaňovali, převedl vojsko do nebezpečných míst zavedené ve zdraví skrze veliká bláta a zemi bahnitou. Nalezl totiţ brod příhodný a radostí ke svým tovaryšům jel dobrým klusem, a král za tu sluţbu mu dal do erbu cestu černou v bílém poli( Paprocký - Zrcadlo slavného markrabství Moravského ). V téţe kronice uvádějí se národové potvorní, Kynocefalové aj. Centaury pak máme v pověsti rodu pánů Nekešů z Landeka. Za panování Nerona někteří z pánů nechtějíce déle snášeti jeho ukrutenství předstoupili před něho prosíce a hrozíce, aby lidí nevinných nedal více hubiti. Kdyţ zase několik tisíc pohromadě bylo a měli býti utraceni, předstoupil jeden před císaře ţádaje, aby mu ten lid daroval, ţe by chtěl jimi nějaký ostrov osaditi nebo pustinu, a poplatek odváděti po nějakém čase. Římané vidouce
26
c tom svůj prospěch svolili k tomu, a muţ ten obrátil se na západ slunce a tam osadil území. Kdyţ pak lid se rozmnoţil a země vším oplývala, ţádali Římané poplatek, který však národ ten platiti nechtěl. Tu se Římané obrátili do těch krajin, a onen lid vida jejich moc a sílu ušel z toho místa pusté je zanechav a v niveč domy své obrátiv. Hledajíce nemohli dlouho vhodného místa nalézti, a proto obrátili se k východu; přijdouce pak mezi veliké lesy a bahna nalezli lidi, kteří byli půl koně a půl člověka, a ti uslyševše hluk počali v hromadu se sbíhati a luky natahovati. Tu hejtman najednou s předními muţi svými přiskočil, vůdce jejich zajal a ostatní na útěk obrátil. I zůstal zde nový lid a nikdo o něm nevěděl. A od doby té kníţe jejich uţíval postavy, zanechav dřívějšího z Říma přineseného stavení, totiţ sloupu. (Organ 1871) Pověsť rodu Solhauzenského také nám připomíná krajiny na východě leţící. Předek toho rodu, Majaces, zachránil kdysi ţivot císaři Justiniánovi, jenţ v řece Italii se koupal a málem by se byl utopil. Za to jej císař vyznamenal a dal mu za štít modrou řeku mezi dvěma zlatými kopci, a v řece koňskou hlavu. Gunter ze Solhauzu táhl se svým pánem Balduinem do Země svaté, a tam vysvobodil pána svého od smrti, zabiv zmuţile draka, jenţ jej chtěl pohltiti. Proto měl štít: hlava draková červený oheň soptící a na šíř mající hlavu mouřenínskou (Paprocký - Zrcadlo slavného markrabství Moravského). Do doby, kdy rytířstvo jiţ poupadlo, náleţí erbovní pověst rodu Bytovských z Bytova. Byl to čas, kdy prvotní myšlénka rytířstva, slabé ochraňovati, proměnila se jen ve hříčky, kdy z úcty k ţenskému pohlaví vyvinula se mnohdy tak frivolná milosť a láska, jak nám vypravují pověsti románské, v níţ místo pravé lásky opěvovala se láska kouzly a čarodějnými nápoji vzbuzená. Před námi zde odehrává se takový román, jak nám jej asi Tristram vypravuje. Král francouzský měl dceru velmi krásnou, a ta velice hudbu milovala a nade všecko ráda poslouchala muţský zpěv. Na dvoře byl kráječem syn krále Cyperského, a královna u stolu na něj častěji pohlédajíc velmi jej sobě zamilovala, tak ţe i na to pomýšlela, aby jej čarami k tomu přivedla, by ji miloval. Dokázala toho skrze čarodějnice. Mladík skutečně záhy láskou k ní tak zahořel, ţe div o rozum nepřišel. I obrátil se na jednoho Slováka, který u dvora se zdrţoval, a poněvadţ ho jako bratra miloval, ţádal na něm,aby oheň lásky jeho ukrotil. Proto svěřil mu tajemství své, ţe královnu miluje, načeţ mu Slovák slíbil, ţe ho z hořící milosti vysvobodí. Znal totiţ čáry, jimiţ mohl lásku ukrotiti a zase roznítiti; i počal v srdci královnině milosť rozpalovati, a spolu s mladým králem pod její okna chodil a tam hrál a zpíval dávaje najevo, ţe ji král miluje. Také poslal ke královně starou ţenu s lístkem napomínaje ji, aby ráda viděla hosta, jenţ ji miluje. Způsobem tím v obou lásku rozpáliv, poradil jim, jak by si počínati měli; potom přestrojil mládence v ţenské šaty a se stařenou jej ke královně poslal. Po skutku tom rychle ode dvora odešel, aby snad v nemilosť neupadl, byla-li by láska před časem objevena. A za svoji pomoc ţádal na něm král, aby na památku toho nosil srdce a z něho dvojnásobný plamen vycházející, jímţ on a královna trápeni byli, a daroval mu mimo jiné i prsten s tím znamením. Slovák pak rozloučiv se s ním odjel, ţe znamení toho i s potomky svými na věčné časy bude uţívati. (Paprocký - Zrcadlo slavného markrabství Moravského) Něco podobného vypravuje se o primasovi Klatovském Radoslavovi, který kdysi s kníţetem Oldřichem mnohokráte v šachy o peníze hrál a vţdy kníţete obehrál, začeţ mu dovoleno, aby na domě svém vrhcábní štít pro památku dal vymalovati (Hammerschmidt Jan: Historye Klatovská 1699, 84). Město Klatovy tuším zaloţeno bylo od pánů z Klenové, a tím se vysvětluje, ţe o jejich erbu stejná pověsť se vyvinula. Za časů Dalimilových známá byla u nás pověsť o vystavění hradu Přimdy, a k té se vztahuje i erbovní pověsť pánů z Lichtemberka. Ţil za císaře Otty jakýs kníţe český, jenţ měl jedinou dceru. Kdyţ pak ona od sv. Vojtěcha se pokřtíti dala, vyhnal ji od sebe, tak ţe dlouho bloudila po lesích a ţivila se kořínky rostlin. Náhodou ji spatřil na honě bavorský rytíř a tak láskou k ní zahořel, ţe ji za manţelku pojal a s ní se usadil v lese vystavěv tam hrad, který nazval Lichtemburkem, poněvadţ byl osvícen. Podle Dalimila mladý rytíř z Aldemburka unesl dceru císařovu a usadil se s ní na nově vystavěném hradě, ke kterému nikdo nepřišel. Jednou císař na hon do lesů se vypraviv zabloudil a nemohl více nalézti svou druţinu. Jda po potoku nahoru uviděl skrze houští světlo a potom hrad, ke kterému se přiblíţil a v němţ byl přijat. I poznal tam dceru svou a nazval hrad Leuchtenberkem (Graesse 93). Naproti tomu podle slov kronikáře českého válečně proti zeti svému vytáhl (Jireček: Rýmovaná kronika česká, 1877, 69). O většině pověstí erbovních není více lze dopátrati se takového původu, a proto dluţno je pokládati za výmysl ducha českého nebo slovanského vůbec tím spíše, poněvadţ mnohé, zvláště moravské,
27
nápadně podobají se rodovým pověstem polským. Abychom jen na několika příkladech ukázali, uvedeme prvotní erb Kolovratský, kterého později uţívala jen rodina slezská z Rästeru. Erbem tím bylo kolo vozové a dobyl si ho panoš ve sluţbách pána z Ryzemberka kdesi v zápase s obrem, neboť nejen, ţe ho přemohl, ale kdyţ obr z místa na voze ujíţděl, za ním se pustil a vůz za kolo uchopiv zadrţel. O této příhodě vypravuje i pohádka : Silný Ctibor (Němcová II., 315). Skoro tatáţ událosť vypravuje se o erbu nazvaném „odřivous“, jehoţ uţívali v Čechách páni z Benešova a v Polsku někteří rodové. O rodu z Radkova (Kraszewski, 308) bylo následující obecné podání: Za kníţete moravského Rastislava přišel k turnaji obrovský rytíř bulharský, jenţ nejen všechny moravské šlechtice přemohl, ale nad to i z nich sobě posměch tropil. Tu proti němu vystoupil mladík jménem Saul a jednou ranou mu uťal polovici horního pysku, tak ţe museli rytíře polomrtvého odnésti. Po té Saul vytáhnuv šíp nastrčil naň ret a kníţeti podal, a tuto svou kořisť za svůj erb od kníţete dostal. Poněvadţ za doby rytířstva cenila se nejvíce udatnosť, jakou se kdo v bitvách a na turnajích vyznamenal, nalézáme téţ nejvíce pověstí, dle nichţ za hrdinské činy erb udělen byl. Jest tomu tak v pověsti o Štilfridovi, kde mu za udatnosť, jakou v boji se dvanácti vynikajícími rytíři osvědčil, na místě dán za erb orel. Také byla odměněna srdnatosť rytířů českých při dobytí Milána, odkudţ dle pověsti i král Vladislav sobě lva přinesl. Vůbec bylo mnoho rodů českých, které od události této původ svého erbu odvozovali.
Ilustrace k erbovní pověsti rodu Hodějovckých z Hodějova
28
Čechové před Milánem stojíce pozorovali, ţe málo budou moci nepřátelům za řekou škoditi, a proto se pokoušeli, aby přes řeku se mohli přebroditi. Jednoho dne Odolan, syn Stříţkův z Chýš, a Bernart, syn Soběslavův z Hodějova, a ještě třetí, který z prostřed řeky nazpět se vrátil, přejeli na druhou stranu a potom zase touţ cestou se vrátili. Ihned potom rozkázal král Vladislav, aby se celé vojsko přes řeku přepravilo. Ale kdyţ jiţ na druhé straně byli a na císaře čekali, udeřilo na ně vojsko Milánské. V zápase byl usmrcen jeden český rytíř, coţ kdyţ spatřil Dýn, syn Bohuslava ze Straţice, obořil se na vůdce Milánského a hned jej mečem v hlavu udeřiv, jako vepře na dvě půle přeťal, za kterýţto čin dostal za erb ruku s myškou a plechovnici, ana drţí meč světlý.dále kdyţ město obléhali, poručil král Vladislav , aby ţebříky stavěli; tu Jetřich, syn Huzův z Choustníka, uhlím sobě a škraboškami oškaredil sobě a některým soudruhům obličeje a první do města se dostal. Tam ihned přepadli na hradbách stráţe, které se jich ulekly, domnívajíce se, ţe jsou to čerti, s kterými se Čechové spojili. Dán mu v erb zlatý ţebřík v modrém poli, a odtud rodina zvána Řebříkové z Choustníka. Milánští chopivše se zbraní postavili se Čechům tak prudce, ţe je odrazili, a tu Beneš, syn Hrozkův z Lubna, vysekav mramorovou bránu pomohl soudruhům, ţe mohli bez kořisti z města ustoupiti. Odtud měl v erbu sekeru rohatou ve zlatém poli. Ale obávajíce se aby do města opět nevskočili, vzkřikli měšťané na pověţného, aby přeťal provaz, na němţ ve bráně vysela mříţ. V tom zpozdil se Ješek, syn Kotoučův, se svým koněm, a mříţe zasáhnuvši koně přeťala ho na dvě půle; ale on byl tak rozmyslný, ţe úsměšně na měšťany zvolal: „Zadní půli koně vám daruji“, načeţ přední přes svoji plec obrněnou přehodil a do tábora českého doklusal (Lumír 1853, 349, Hájek). Rodina z Pardubic vykazovala se ve svém erbu polovicí koně bílého s uzdou v červeném poli. Bernard z Hodějova obdrţel ve štít modrý zlatého kapra, protoţe prý jako kapr ve vodě ploval, jedna větev, rytířové z Čechtic měli stříbrného kapra. Jiřík Trošický z rodiny Říšnických, na nějţ císař Friedrich Barbarossa se díval, jak Vlachův v boji dojímal, nabyl bílé ruky ve štítě zlatém. Ostromířští z Rokytníka zase od krále Vladislava obdrţeli štít s bradaticí, a to proto, ţe jeden z rodu jejich, jakýs Bohdal, dostav se nočního času do Milána bradaticí tak ostře mířil, ţe bránu prosekl a Čechy z města vyvedl (Památky arch., V., 252). Také rod hrabat Bubnů původ svého erbu do doby této klade; ţe prý jakýs předek v boji s Vlachy se vyznamenal a od krále vlaský buben do erbu dostal (Organ der herald. Gesellschaft 1884, 181). Dokazují téţ pověsti některých jiných rodů, ţe rádi k dobývání Milána hleděli, třebas se to stalo tak utajeně, jako v pověsti o erbu Kounickém. Byl prý nějaký slovanský král, jenţ si umínil, ţe opustí tmavé lesy a do teplejších krajin se odebéře, aby si nové sídlo vyhledal. I vytáhl s celým svým lidem. Na cestě přišli k velikému jezeru, ale nevěděli, jak by přes ně mohli přejít. Tu vrhl se jeden z kníţat s koněm svým do vln a šťastně na druhý břeh přeplaval. Potom zase touţe cestou brodem tím se navrátil a na důkaz, ţe to je věc snadná, ukázal králi dvě vodní květiny neobyčejné velikosti, které v řece i s kořenem vytrhl. I uvítala ho vesele královská druţina a král sám květinu na jeho helmici a do štítu mu dal. A od těch dob nosí rodina v erbu dvě vodní růţe se třemi kořeny ve zlatém poli (Graesse 76). Na stejný skoro čin upomíná erb Zeidliců ( Sedliců ) ze Šenfeldu a Bechyní z Laţan. Kdyţ totiţ národ slovanský proti hlavnímu nepříteli táhl, stalo se, ţe přišli k veliké vodě, přes kterou přejet lidem i koním bylo nebezpečno pro její neznámosť. Hejtmané připomínali velikou náhradu, kdo by se do vody odváţil a nějaký brod nalezl. Tu vystoupili tři bratři, synové jednoho otce, a ti v rozličných místech do řeky se pustili, chtějíce jméno své zvelebiti a pověsť získati. A skutečně našli brod, za kteréţto namáhání kaţdý dostal kapra; ale poněvadţ je chtěli míti ve štítě jednom, nalézají se v jich erbu tři kapři, jeden nade druhým poloţený (Lumír 1853, 347). Poněkud se tomu podobá pověsť Bechyní z Laţan. Za časů pradávných zastavil se český panovník u řeky a zůstaviv komonstvo své opodál, v řece se koupati počal. Ale zašel do hlubiny a málem by se byl utopil; na štěstí byli nedaleko tři rybáři jménem Bechyňové a ti neznajíce ho, ku pomoci mu přispěli a jej zachránili, nešetřivše ani vlastního ţivota. Panovník hojně je obdařil a ve štít dal jim tři kapry. Ještě více vybledla celá událosť tato v rodině Horeckých z Horky a na Střílném, která měla v erbu zeď. Jak Paprocký vypravuje, za válečných časů dávných, kdyţ jsou Čechové do krajin rozšiřovali a měst dobývali, králové dávali na památku kus zdi těm, kteří jiné k tomu napomínali, aby na zdi vskakovali (Zrcadlo, 294). Ale o všech těch pověstěch nikdo pochybovati nebude, ţe povstaly z jednoho pramene, a snad bylo ještě více podobných, nebo jen málo změněných. S tím anebo vůbec s výpravami do Italie souvisí také, co se zachovalo o rodu Nigronů z Rizinbachu. Původní prý jméno rodiny bylo Černý. Dva bratři z rodu toho nalézali se téţ na výpravě ve Vlaších, kde Čechové císaři německému pomáhali. Za velikého horka koupali se oba v řece, kdyţ tu náhle přitrhl zástup nepřátel, a
29
za nimi se pustil a je obklopil. Jsouce vzrostu vysokého a dosti silni bránili se jen kyjmi, i šťastně na druhý břeh se dostali. Na zápas tento se císař zdaleka díval, a potom dav si je předvésti takto je oslovil německy: „Chvála vám, junáci, bránil se kaţdý z vás jako obr v řece“ ( wie ein Ries im Bach ). Pasoval je hned na rytíře a udělil jim erb: v hořejší menší části hvězdu zlatou v poli černém; v dolejší větší polovici blankytná krajina s řekou v barvách přirozených, a v ní pak dva obrové nad hladinou vodní pomocí jakési krabice se drţící. Ţe pak vše v Itálii se zběhlo, proměnili také jméno své ve vlaské (Lumír 1853, 370). Jiţ v těchto pověstech nám bylo pozorovati, ţe erb udatenstvím si kaţdý mohl vyslouţiti; počet takových pověstí jest největší, neboť právě osobní zmuţilosť to byla, která při rytíři chvály docházela. A nejen ta, mnohdy i rozšafnosť a rozvaha stejně byly odměněny. Tak o erbu Pěšíků z Komárova vyprávělo se totéţ, co o polském erbu Zlatoholečníkův (Kraszewski, 307), a ta pověsť zase mnoho se neliší od rodové pověsti Zoubků ze Zdetína. Ve všech shledáváme obětavosť sluţebníka pro svého pána.
Ilustrace k erbovní pověsti Pěšíků z Komárova Pěšíkové měli ve štítě a nad přilbou nohu. Pověst o ni takto zněla: Jednou vedli Slováci válku s Vlachy, ale štěstí jim nepřálo, a jeden vysoce váţený hejtman a vojín byli zajati a v těţkých okovech
30
do vězení vsazeni . nebylo naděje, ţe by je kdo odtud vysvobodil, a proto vojín přemýšlel, jak by svého hejtmana vyprostil, jen aby dále pro vlasť mohl slouţiti, třebas ho to samotného i ţivot stálo. Kdyţ potom vhodná chvíle přišla, nemoha jinak pomoci, poněvadţ jeho vlastní noha s nohou pána jeho ukována byla, nohu svou odřízl a pána s oběma pouty oknem vypustil, jen za to prose, aby na něho a jeho rodinu nezapomněl. Hejtman spěchal domů, zatím vojín tělem svým zastínil okno, aby útěk příliš záhy nebyl spozorován. Třetí den, domnívaje se, ţe pán jeho nalézá se v bezpečném jiţ místě, volal ţalostně a prosil, aby mu ranhojiče poslali anebo ho dobili, poněvadţ nesmírné bolesti snáší. I dověděl se od něho stráţný, co se bylo přihodilo, a ten zase to vypravoval veliteli hradu, který nad láskou takovou se podiviv z vězení jej propustil svobodného. Od pána svého radostně byl uvítán, obohacen a erbem obdarován. Zoubek ze Zdetína. Lešek, kníţe polský vypravil vojsko proti nepřátelům a přikázal hejtmanovi, aby se nad nimi pomstil mečem, ohněm a jakýmkoliv způsobem, i vybral si hejtman jednoho muţe jménem Zuba ke své obraně. Strhla se bitva, ve které vůdce od nepřítele byl přemoţen a za ruku s koně taţen a potom do zajetí přišel. Zub uzřiv, ţe nepřítel hejtmana drţí, rychle přiskočil, aby mu pomohl, a pozoruje, kterak jej ještě trhají, mečem protivníkovi ruku odťal a tak pána svého vysvobodil. Potom Zubovi hejtman u kníţete za erb dvě ruce zjednal; ta ruka jiţ uťal, byla v poli červeném a jeho vlastní v poli zlatém ( Zrcadlo, 318, Lumír 1853, 374 ). Rozšířeným znakem byla sukovitá větev, kterou ve štítu měla rozšířená větev pánů Berků z Dubé a Lipého. Původní znak byl kladen do počátku století XI.. Nepřátelé Přemyslovců, Vršovci, přepadli kníţete Jaromíra, kdyţ s nimi na honbě se nalézali, a přivázali jej ke stromu, aby šípy svými ho mohli usmrtiti. A tu najednou objevil se sluţebník Hovora, a aby od něho nebyl zločin prozrazen, chtěli jej na dubě pověsiti. I vyprosil si před svou smrtí, aby směl naposled na svou trubku zatroubiti. Hlasem tím byla druţina kníţete zavolána, a přišla ještě dříve neţ kníţe zahynul. Za odměnu kníţe udělil Hovorově rodině hodnosť lovčího, aby dědičnou byla, a ve štít jemu dal dvě přes kříţ poloţené větve, kaţdou o pěti sukách (Dalimil , 58). I o rodě Koců z Dobrše se vypravovalo, ţe zachránil kníţete českého a jim za to dáno bylo zlaté kolo v modrém poli, a nad korunovanou přilbou opět kolo. Asi před 900 lety u vesnice Dobrše u Volyně zabloudil v lesích vévoda Oldřich se svou druţinou na honbě se nalézaje. Čím dál, tím více ode svých se vzdaloval, a kdyţ konečně zašel v poušť, vyřítil se na něj rozsápaný kanec divoký, jehoţ obětí byl by se zajisté stal. Ale tu se objevil jakýsi mlynář, jediná to osoba zde bydlící, a vysvobodil ho z drápů lítého zvířete a tak od smrti ho vysvobodil. Kníţe potom navrátiv se pasoval mlynáře na rytíře, daroval mu celou krajinu okolní a na památku za jeho hrdinský čin mu udělil mlýnské kolo (Lumír 1858, 644). Stejně srdnatě počínal si předek rodu hrabat Kinských. V Poznani ţil na počátku X. století český šlechtic, jenţ se vyznamenával udatností a vlastnostmi rytířskými. Jmenoval se Hynek z Tetova, a byl páţetem u kněţny, a jen na to čekal, aby se mohl vyznamenat. Kdysi byl ustanoven hon na vlky. Kdyţ kněţnin průvod vešel do lesa, přišli na smečku vlků, kteří sršíce blesky z očí a majíce jazyky vyplazené i muţům nejsrdnatějším strachu naháněli. Zatímco vůdcové přemýšleli, jak na vlky má se udeřiti, odtrhli se tři vlci od ostatních a vrhli se na kněţnu. Ale tu jiţ Hynek přiskočil ke kněţně a na jednu ránu všem vlkům hlavy uťal, načeţ byla honba přerušena. Rytíř za skutek svůj dostal do erbu tři zuby vlčí (Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände, v Praze r.1856, 309). Rodina Vršoviců proto se tak jmenovala, ţe ve štítě modrém měli zlatou vrš. Ješek, Jan, Tistův, který z návodu krále polského zavraţdil kníţete českého Svatopluka, byl od Boleslava Polského obdarován a erb mu změněn, tak ţe dostal bílou sekeru bradatici v červeném poli, a druhá sekera (okša) mu dána za ozdobu na helmu. Odtud pocházejí Bořitové z Budče, Sekerkové ze Sedčic a.j. (Zrcadlo, 290). Podobný erb jest erbem několika rodin polských, jeţ původ svůj od Vršovcův odvozují (Kraszewski, 327). Poněkud jinak vypravuje při létě 1184 Hájek. Podle něho kníţe český Bedřich smířil se s Ratiborem Vršoveckým, jenţ přitáhl mu na pomoc z Moravy, a mnoho hrdinských kusů zvláště v okolí Bytova provedl. A poněvadţ vtipem svým dokázal, ţe Morava byla připojená zase k Čechám, dal jemu i potomkům do erbu dvě sekery bradatice kříţem poloţené, a tolikéţ i do helmu a k tomu dvě křídla orlová. Za téhoţ kníţete změněn i erb Vícka, hejtmana moravského; ve štítě měl dvě bílé a dvě červené čáry, coţ nic jiného neznamenalo, neţ široká a veliká bahna, přes která předkové jeho převáděli kníţata a jejich vojska; bílé upřímnosť a statečnou víru k pánům, červené zase , ţe předkové bránili kníţata před nepřáteli (Zrcadlo, 297, Hájek k r.1185).
31
Páni Herburové z Fulštejna měli prvotně ve štítě jablko zlaté v poli červeném. Byli tři bratři, Herburt, Hartmod a Eliker, a kdyţ jednou ţádala toho potřeba, povolal je král a své vojsko jim poručil. Vytáhli tedy všichni do pole , a porazivše nepřítele zvěstovali to králi, jeţ se z toho velmi radoval. A kdyţ mu odevzdávali meče, které jim na nepřítele byl dal, poděkoval jim z toho a na památku ty tři meče kříţem poloţiv za znamení do erbu jim udělil a přidal k tomu helmici s paví ozdobou (Zrcadlo, 404). Moţno z toho pozorovati, ţe výklady mnohých erbů se shodují, jen ve znamení se rozlišujíce; tak sekery dvě poloţené a tuto tři meče. Také Haugvicové z Biskupic zaslouţili sobě beraní hlavu černou na štítě červeném znamenitou obezřetností, jíţ se vyznamenali. Bylť jeden z jich praotců zanechán k obraně nějakého zámku v zemi chorvatské. Sem přitáhl nepřítel s velmi silným vojskem a oblehl zámek, a poněvadţ násilím zámku nemohl dobíti, chtěl posádku hladem přinutiti, aby se vzdala. Neradi před hradem táborem leţeli, ale posádka pozorujíc to tvářila se, jako by měla potravy s dostatek.. Chtěli se navzájem přelstíti. Obleţení spoléhali na pevné zdi, a obléhající opět čekali, ţe ze hladu se vzdají. Skutečně také potrava docházela a hlad jiţ trápiti počal hajitele, a jiţ na to pomýšleli, aby s nepřítelem vyjednávali, tak by jen hrdla svá zachránili. Vůdce posádku napomínal, aby jen ještě tři dny vytrvala, ţe jí do té doby od krále přijde pomoc; sliboval, ţe kdo udatně vydrţí, získá milosť královskou. Ve hradě zbyl jediný ještě beran, i kázal ho vůdce zabíti, namočil v krvi několik kůţí volských, a tyto se zdí ven pověsili, aby je nepřátelé viděli. A ti, kdyţ se z toho domyslili, ţe ve hradě dosti potravy se nachází, odtrhli od něho, a hned potom král na pomoc obleţeným pospíšiv a opatřiv je potravou, shledal, ţe zde pozůstala toliko jedna hlava beraní. Proto vyptav se na způsob, jakým odtud nepřítel odtáhl, rytíři na věčnou památku daroval hlavu beraní do erbu (Lumír 1853, 40). Zase při tom kaţdém napadne způsob, jakým Bruncvík přelstil báječné gryfy a dostal se z osamělého ostrova na skálu; patrno, ţe pověsť ta jest všeobecným majetkem, a ţe z kroniky Alexandrovy u všech národů se rozšířila. Z bitvy u Budína přinesli sobě Doupovcové z Doupova svůj znak, jenţ jim od krále Vladislava byl udělen. V bitvě té počali jiţ Čechové utíkati, kdyţ tu mlynář Jiřík Doupovec, oděný v bílý šat, zvolal na ně: „Zastavte a neutíkejte“, a sám mezi Uhry vskočiv silně je poráţel a aţ v krvi se brodil. Kdyţ bitva se skončila, povolal král Doupovce a sedě na pařezu povstal proti němu a podával mu ruku; a ten, chtěje králi ruku podati, otřel ji o svou bílou otáhlou sukni, a ţe mu v seči tři prsty u pravé ruky byli uťaty, udělal si na prsech v bílé sukni tři krvavé nebo červené skvrny. Za to mu král ty tři pruhy dal za erb a rytířem ho učinil (Hájek k r.1116). Šafgočové mají čtyři pruhy a vypravuje se o nich skoro táţe událosť, ovšem ţe pouze místo a osoby jsou změněny. Jak erb Šlachů z Hřivic povstal, následovně kronika vypravuje: Záviš Hřivec z Jilmína, poctivý a statečný hrdina, zmuţile mečem Lučany jímal, na čeţ se sám kníţe český díval. Za to mu je v štít přidán meč chorvatský k věčné památce jeho zmuţilosti a hrdinství. Po vítězství pro poctivost po pravé ruce kníţeti šel do kostela, a tu jest mu okolo meče na štít přidána štola. Ručník od kníţete s korouhve sňat okolo erbu jemu dán, protoţe byl prve staroţitný chorvatský hrabě a pán.
(Pokračování) Prameny: Světozor, ročník 1888 Ilustrace k jednotlivým pověstem byly pouţity z knihy Milana Myslivečka - Erbovník I.
32
Proč stavěli zlatokorunský klášter
Tomáš Klimek
„Na vhodném místě v nejzapadlejším údolí, vzdáleném od běhu světských věcí, na západním břehu Vltavy, vzdáleném půl míle od Krumlova, dosaţitelném po řece, zřídil pro slávu Boţí a Panny Marie český král Přemysl Otakar II. klášter cisterciáckého řádu.“ Ještě neţ Vltava skončí svou trmácivou pouť mezi horami šumavského masivu a konečně se patřičně mohutnící rozlije do rovinatých jihočeských pánví, kličkuje hezky dlouho v nesčetných meandrech a zátočinách podhůřím. Z výšky tu její tok vypadá jako dlouhý, svíjející se had. Právě tady, takřka kolmo proti nejvyšší hoře Kleti, leţí na jednom z řekou vytvořených poloostrovů ono „vhodné místo“, o kterém před více neţ třemi sty lety psal výše citovaný místní kronikář. Mnich pojednávající o svých předchůdcích, kteří ve Zlaté Koruně tehdy působili jiţ čtyřista let. Před těmi čtyřmisty, respektive sedmisty padesáti lety tu nebylo nic. Tedy, nic co by vytvořil člověk. Byla tu řeka, ještě nezkrocená kaskádou jezů, a nekonečné pásmo lesů. Ale ne takových, jak je známe dnes. Les, pokud nešlo zrovna o lovecký revír šlechty nebo malý remízek v hustěji obydlené oblasti, kam se chodilo pro dřevo na topení a stavbu domů, byl ve středověku často synonymem pro pustinu. Většina známého světa byla tehdy takovou tajemnou, nebezpečnou, drsnou pustinou. V ní jako oázy v poušti pomalu ale jistě vyrůstala lidská sídla – hrady, vesnice, města. Centrum české země tvořila, stejně jako dnes, praţská aglomerace. Odtud příslušníci vládnoucího rodu Přemyslovců od 11. století rozšiřovali okruh území spadající pod sféru jejich vlivu a v něm pak mnoţství sídel na místech bývalého lesa. Do hlouby jiţních Čech bylo z Prahy daleko. Krajina tu byla nehostinná, zrádné baţiny zahalené do nezdravých výparů se střídaly s obtíţně prostupnými pralesy plnými vlků a medvědů. Oáz v podobě lidských sídel tu bylo poskromnu. Přesto náš zlatokorunský mnich píše o tom, ţe byl klášter zaloţen „na vhodném místě.“ Jak tomu potom máme rozumět? Kdyţ dnes vejdeme do rozlehlé kříţové chodby zlatokorunského kláštera, pozdvihneme záhy náš zrak ke stropu, na jehoţ strohé, gotické klenbě nás upoutají pestrobarevné plochy rokokových fresek. Místní malíř František Josef Prokyš na nich zachytil významné postavy cisterciáckého řádu. Při své práci se vracel k šestisetleté historii, která se zrodila v krajích jihozápadní Francie. Na konci 11. století mniši z benediktýnského opatství v Molesme zaloţili pod vedením jistého Roberta nový klášter v burgundském Citeaux. Chtěli totiţ zreformovat klášterní ţivot benediktýnů, který měl k teorii svého zakladatele často velmi daleko. Mniši nadšeni pro svou věc si vytkli dva cíle. Dodrţovat důsledně stanovenou řeholi a vedle modliteb a rozjímání trávit čas těţkou manuální prací. Tato myšlenka získala i mladého šlechtice jménem Bernard, který po dvou letech ţivota v Citeaux zaloţil vlastní klášter v nedalekém Clairvaux. Jméno Bernarda z Clairvaux pak mělo brzy proniknout do celého vzdělanějšího světa 12. století. Zdaleka ne kaţdý jej však vyslovoval s úsměvem na rtech. Bernard byl přísný k sobě i druhým. A daleko to dotáhl. Stal se jedním z nejmocnějších muţů křesťanského západu. Natolik mocným, ţe svými ohnivými projevy dokázal přimět francouzského krále a posléze i německého císaře k vyhlášení nové kříţové výpravy do Svaté země. Měl mnoho nepřátel. Jeho přístup k ţivotu ani jinou moţnost nepřipouštěl. Věřil, ţe se bohu zalíbí jako totální asketa a chtěl, aby se bohu zalíbili všichni. Vyprávělo se o něm, jak jel jednou celý den kolem Ţenevského jezera a byl natolik pohrouţen do modliteb, ţe si krásné přírodní scenérie vůbec nevšiml. Pohrdal světskou krásou a doslova nenáviděl honosné stavby gotických katedrál, odívajících zemi do svého bílého hávu. Psal dlouhá kázání o odpornosti obrazů, soch a filozofie a s těmi, kdo se odváţili nesouhlasit, se příliš nemazlil. Tento člověk vtiskl svou pečeť dějinám dvanáctého století, stejně jako novému řádu, nazvanému podle mateřského kláštera řádem cisterciáků. Mniši odění do bílého hábitu s černým škapulířem a černým cingulem měli odvrhnout vše světské, aby plně přijali boha. Ora et labora, modli se a pracuj, bylo heslem kaţdého jejich dne. Měla je šlechtit střídmost, tak jako jejich stavby, oslavující boha svou skromnou prostotou. Jejich klášterům tak nikdy nedominovala věţ, braná za symbol povýšenectví. Čím méně měli mniši jíst a topit, tím více museli pracovat. V lesích, na statcích, na poli. Narozdíl od jiných řádů nebylo jejich hlavním cílem obracet na víru pohany, ale naopak ocitnout se v dokonalé izolaci od lidské společnosti a zušlechtit divokou přírodu. „Místo v nejzapadlejším údolí“ se tedy opravdu hodilo. Řeč však byla o Burgundsku, jak se tedy mniši dostali zrovna do Čech? Odpověď bude snadná. Cisterciáci byli alespoň zpočátku opravdu věrni své řeholi, skutečně odcházeli do nejnehostinějších končin, jaké jim matka příroda přichystala a s vervou se tu pouštěli do kácení pralesů, vysoušení baţin
33
a zakládání nových vesnic a polí. To ovšem bylo něco pro středověké panovníky a jejich bezedné státní pokladny! A tak byli mniši nového řádu záhy zváni do všech koutů Evropy a počet jejich klášterů dosáhl ještě za Bernardova ţivota tří set. Pozadu za zvoucími nezůstali ani čeští panovníci. Prvním z nich byl kníţe Vladislav, který velmoţi Miroslavovi pomohl zaloţit klášter v Sedlci u Kutné Hory. Přemysl Otakar II. si sto let poté vybral mnichy tohoto řádu do centrální části jiţních Čech. Proč? Koncem června roku 1260 stál český král Přemysl Otakar II. v čele mohutného vojska na u řeky Moravy. Z druhého břehu se na něho díval uherský král Béla IV., taktéţ podpořen velikým mnoţstvím ozbrojenců. Šlo tu o Štýrsko, kontrolu nad východní částí střední Evropy a nevyřízené, staré účty. Do přebrodění vodního toku se ani jedné znesvářené straně nijak nechtělo, ale jednalo se o dost na to, aby se vyplatilo čekat. A čekalo se čtrnáct dlouhých dní. Český král se ty dva vleklé týdny o svůj další osud bezpochyby bál. A tak dal prý bohu následující slib. Veřejně prohlásil, ţe pokud zvítězí, nechá pro něho postavit zbrusu nový, krásný klášter.
Na vedutě od Friedricha Bernarda Wernera vidíme celý komplex klášterních budov tak, jak vypadal v polovině 18. století. Pak se obě strany dohodly a Přemysl slíbil vyčkat, dokud Béla nepřejde s voskem řeku, aby mohla být svedena regulérní, rozhodující bitva. 12. července se Bélovo vojsko dalo do pohybu. Zpovzdálí ten mohutný proud pozorovali Přemyslovi ozbrojenci. Scéna dlouho polostatickou nezůstala. Navzdory všem dohodám se ještě za pochodu strhla lítá řeţ, která skončila masakrem a úprkem Bélova vojska, zahnaného do hlubokých vod řeky Moravy. Skutečnost, jestli daný slib neútočit první porušilo české nebo uherské vojsko, uţ nemohla nic změnit na tom, ţe Přemysl v osudové bitvě zvítězil. „Přímo z nebe mu pomohli patroni Václav, Vojtěch, Vít a Prokop a tak nikdo nemohl pochybovat o tom, ţe se slib zboţného krále Bohu zalíbil,“ napsal zlatokorunský kronikář. A tak mělo králi připadnout Štýrsko a bohu nový klášter. Celé to samozřejmě zas tak jednoduché nebylo. Nehledě k tomu, ţe legenda nikterak nevysvětluje to, proč si král pro fundaci vybral zrovna jiţní Čechy a řád cisterciáků. Abychom se k odpovědi dobrali my, budeme muset na šachovnici dění poloţit ještě jednu figurku. Sjednocení Čech pod centrální správu praţského panovníka probíhalo po mnohá staletí. Nástroje moci, které k tomu kníţata a posléze králové pouţívali, byly prosté - vyvraţdění moţných konkurentů a dosazování původních členů vlastní druţiny do jednotlivých územních oblastí, které měly být spravovány pomocí kastelánských hradů. Vzhledem ke středověkým komunikačním moţnostem fungoval takový systém nejlépe v oblastech ne příliš vzdálených od Prahy. To na jihu Čech neplatilo. Tady sídlil mocný a široce rozvětvený šlechtický rod Vítkovců, který měl území rozhodně více pod kontrolou neţ samotný král. Nemuselo by to snad být ani tak moc na závadu, pokud ovšem v čele státu nebo jihočeského rodu nestanul člověk s ambicemi, které mu nedovolily spokojit se s daným stavem.
34
Ale přesně to se dokonce na obou stranách zároveň stalo po polovině 13. století. Na český trůn dosedl Přemysl, který se šlechtou, vzhledem ke svým mocenským snahám a značně autoritářským způsobům, obecně vůbec nevycházel příliš dobře, a proti němu Záviš z Falkenštejna, proslulý politik a válečník, do značné míry ovlivňující dění v celé zemi. Oba muţi se brzy dostali do sporu. Proti králi a jeho nekompromisní domácí politice se v zemi vytvořil šlechtický odboj a Záviš se postavil do jeho čela. Navíc ze svého bohatého krumlovského sídla ovládal natolik rozsáhlou oblast, ţe by se vzhledem k absenci králových úřadů dala označit za autonomní území. Přemysl se rozhodl tomuto stavu čelit a to se mu mohlo podařit jedině vybudováním pevných základen své moci v samotné oblasti. To byl tedy politicko-mocenský důvod toho, proč se rozhodl zaloţit klášter na místě, které bylo později nazváno Zlatou Korunou. Výběr názvu pro nový klášter souvisí ovšem s otázkami teologického rázu. Přemysl totiţ spolu se zakládací listinou věnoval mnichům něco, kvůli čemu tehdy mnohým zboţným poutníkům stálo za to jejich Zlatou Korunu navštívit. Byl to trn z domnělé Kristovy trnové koruny. Přemysl jej dostal od francouzského krále Ludvíka IX., který si vzácnou relikvii dovezl z kříţové výpravy, a pro příleţitost zaloţení kláštera se českému králi náramně hodil. Podobná věc totiţ Koruně a jejím obyvatelům dodala v očích středověkého člověka potřebnou váţnost. Mniši však nedostali do vínku pouze domnělý trn z potupné koruny Jeţíše Krista. Jinak by se ostatně klášter nadále jmenoval Svatá Koruna Trnová, jak jej jeho zakladatelé nazvali. A Zlatá mu lidé začali říkat pro jeho nezměrné bohatství. Kdyţ sem na jaře roku 1263 přišla první skupina mnichů v čele s opatem Jindřichem, který na jih Čech dovedl své svěřence z dolnorakouského kláštera Svatého Kříţe, našli tu divokou pustinu. Přišli sem ovšem s vědomím, ţe ta pustina je jejich vlastní, a ţe nadlouho pustinou nezůstane. Cisterciáci totiţ během několika desetiletí vybudovali systém správy, kultivace a osídlení svých klášterních panství. Z toho důvodu také mezi sebe přijímali laické bratry, kterým říkali konvrši a ty nesvazovali povinnostmi v podobě modliteb a studia v konventu, kde v podstatě ani nebydleli, aby tak mohli soustavně pracovat v odlehlejších oblastech klášterního panství. Území, které Přemysl Koruně daroval, bylo opravdu rozlehlé. Táhlo se od hranic s Německem, přičemţ jeho západní oblasti sousedily s vyšehradským panstvím a na severu dosahovaly aţ ke Lhenicím, východní hranice se odtud pak stáčela přes horu Kleť do údolí řeky Vltavy a vedla na jih kolem Kájova zpět k Německu. Vedle toho dostali mniši od krále dvě vinice v Rakousku a dům v předměstí pod Praţským Hradem. Vítkovci z toho radost rozhodně neměli, zvláště kdyţ dva roky nato v místě ne příliš vzdáleném po proudu řeky začali s vyměřováním budoucího královského města Českých Budějovic a malý kus na sever postavili hrad Hlubokou. Do oblasti dosud nedotknuté královou silou tak panovník zapustil hned tři pevné opěrné sloupy, kterými tu podepřel svou moc a podmanil si jí velká území, která jako mocný klín vrazil přímo doprostřed obrovského panství nenáviděného šlechtického rodu. Klášter tak paradoxně navzdory přísnému odkazu Benedikta a Bernarda z Clairvaux slouţil do značné míry jako nástroj politické moci. Šly tu tedy křesťanské ideály stranou? Je velmi těţké soudit a nedopustit se neţádoucích anachronismů. Trochu nám napoví sledování prvních roků klášterních dějin. Na jedné straně tu je těţký úděl mnichů, tvrdý denní řád, starost o nemocné a chudé a práce, která tu po nich dodnes zůstala a jejímiţ plody jsou nejen samotné budovy kláštera a desítky nových vesnic, ale také kultivace obrovské plochy dosud divoké přírody. Důleţitou byla také dobrá pověst, která se o Zlaté Koruně v myslích lidí utvořila. Svědčí o ní četné dary, kterých mnichům od věřících dostalo. Biblické "spíše neţ bohatý do království nebeského projde velbloud uchem jehly" mělo ve středověku, době paradoxů, jistou odezvu. A tak bohatí lidé často věnovali alespoň posmrtně celý majetek, nebo část svého majetku někomu, kdo na tomto světě zastupoval Boha, k němuţ si pak tímto slibovali najít svou vytouţenou cestu. Klášter nejvíce zbohatl na odkazu svého lokátora - tedy jakéhosi "architekta", který vybíral a vyměřoval místo, kde se bude stavět - zvíkovského purkrabího Hirza. Ještě dnes můţete v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie spatřit jeho věkem sešlý náhrobek. Není to náhoda. Pohřbení v klášteře bylo jeho odměnou za odkaz v podobě rozsáhlého újezdu táhnoucího se zhruba od dnešní Dolní Vltavice aţ k Přelšticím u Kájova. Získané území tehdy notně posunulo východní hranici klášterního panství. Věčný ţivot v ráji si ovšem chtěli zajistit i další. Územní celky tak darovali i drobní šlechtici - Bavor z Bavorova, velešínští Michalovci, Menhart ze Štěkře. Panství klášterů byla navíc panovníky dotována i značnou soudní a trţní imunitou. Král tak podle běţného zvyku vyňal území z moci svých soudců a výběrčích daní. Mimo to Zlatá Koruna, stejně jako
35
filiační rakouský Heiligenkreuz, nemusela platit naturální daň z dováţené soli, ani z vína a veškeré jiné potravy. Tyto dary ovšem vyplývají z toho, ţe klášter do značné míry fungoval jako ekonomický subjekt a se svým územím nakládal podle tehdejších zákonů trhu.
Jiné vyobrazení Zlaté Koruny z 18. století se zachovalo na učební pomůcce, kterou kdysi zavěsili na stěnu třídy v místní škole. A s tím úzce souvisí i odvrácená strana ţivota v nově vzniklém klášteře. Trh s křesťanskou vírou toho totiţ nikdy moc společného neměly. Byli více zboţnými mnichy, nebo pragmatickými správci a majiteli rozsáhlých nemovitostí? Často jednali spíše jako bezskrupulózní podnikatelé, snaţící se za kaţdou cenu zmnoţit svůj majetek. A nejen prací a koupí. Tak se logicky dostávali do sporů se sousedy. Třeba s Vernerem, Rackem a Přibíkem o to, ţe neoprávněně vymýtili a zabrali kus hraničního lesa poblíţ Frantol. Spor řešený nepomuckým opatem trval šedesát let. S vyšehradskou kapitolou se mniši pro změnu přeli o dvacet dva vsí, které měli zaloţit na jejím území a vyšehradští kauzu dohnali aţ k samotnému papeţi. Neţ se spor urovnal, odnesl to dokonce napadením a smrtelným poraněním jeden ze zlatokorunských opatů. Mniši si vůbec příliš servítek nebrali. Zachovala se například ţaloba klerika praţské diecéze Mořice z Vojic, který v polovině 14. století obvinil zlatokorunského opata Ludolfa a sklepmistra Gotfrida s mnichy, ţe ho pro nějaké peníze přepadli, těţce poranili na hlavě a uvrhli do klášterního vězení, kde ho pět týdnů drţeli v zimě a o hladu, kdyţ ho ţivili jen vodou a chlebem. Následkem toho Mořic trvale onemocněl a přišel o oko. Kromě toho začalo vyplouvat na jevo, ţe se mniši opíjejí ve špitálu s nemocnými, hrají tam karty a ţe jednou někteří z nich dokonce posíleni alkoholem zdemoloali zařízení společné loţnice. Fungoval snad tedy klášter, touţené synonymum centra zboţnosti, vzdělání a odříkání se od světského, stejně jak bylo tehdy zvykem u světských institucí? Především v něm, stejně jako jinde, ţili lidé. A co se týče jeho politiky, jeho představeným v podstatě ani moc moţností nezbývalo. Pokud by se nepřizpůsobili drsným praktikám drsné doby, jejich okolí by si je brzy přizpůsobilo k obrazu svému. Uţ beztak se s nimi příliš nemazlilo. A příroda byla z těch nejmilosrdnějších. Roku 1281 vzali nově postavené budovy útokem Vítkovci a vše co se tu za pár let postavilo, úspěšně zničili. Mniši, kteří spasili ţivoty v útěku, se sem vrátili aţ za několik let a to uţ prý ani nemohli najít místo, kde jejich klášter ještě před nedávnem stál. Jak symbolicky tu působí zfalšovaná listina Oldřicha z Roţmberka,
36
který v 15. století píše jménem Přemysla Otakara o tom, ţe se Vok z Roţmberka zaslouţil o zaloţení kláštera na náklady krále a své a dostane proto Zlatou Korunu do dědičné správy. Král tu Voka nazývá slovy "věrný náš zvláště milý" a nic nevadí, ţe ten je v době údajného vydání listiny více neţ dva roky po smrti. Ale to uţ je zase jiná historie. Na vhodném místě, vzdáleném od běhu světských věcí aplikovali původní, čistou ideu do drsné reality a smíchali ji se špinavou politickou praxí. Výsledkem bylo napsání několika nových řádek "velkých" dějin, zpuštění dlouhodobých vývojových procesů, ale hlavně a především utváření mnoha dílčích lidských osudů, o jejichţ pestrosti toho víme nejméně a nejvíce zároveň. Aktéři dění si s ním samým poradili po svém, stejně jako si dění poradilo po svém s nimi.
37
Komunální, neboli obecní a městská heraldika
Milan Daněk
Vedle rodové je městská heraldika druhým nejrozšířenějším oborem heraldiky a pro nás je o to přitaţlivější a zajímavější, protoţe je stále ţivá – dokladem tohoto tvrzení jsou neustále nově přijímané znaky obcí – symboly existence obcí Ve feudalizmu byly výrobní síly a výrobní vztahy zaloţeny na vlastnictví, vyuţívání a vzdělávání základního výrobního prostředku – půdy. Středověká města vznikala jako středisko řemeslné výroby a obchodu, nebyla proto vázána na toto vlastnictví půdy a proto byla vlastně ve feudalizmu určitým cizorodým prvkem. Byla vlastně jakýmsi dalším vývojovým článkem postupující dělby práce, protoţe jiţ nepotřebovala jako základní pomůcku půdu, ale byla zaloţena na osobní zručnosti jednotlivých řemeslníků a na úspěchu těchto řemeslníků při směně jimi vytvořených hodnot prostřednictvím peněz. Bohatnoucí města se v té době chtěla vyrovnat feudálům, proto zisky ze svých obchodů vkládala do vlastnictví půdy, a postupně se stávala feudálními vlastníky vesnic a panství a od panovníka získávala různá práva a svobody. Nejdůleţitějším pramenem pro studium komunální heraldiky jsou privilegia a pečeti. Co se týká erbovních privilegií, zachovalo se jich v ČR opravdu ţalostně málo – poţáry radnic, 30ti letá válka a další ţivelné katastrofy většinu z nich zničily. Opisy znakových privilegií v Saalbuchu ( Státní ústřední archiv v Praze, případně jednotlivé listiny v SOkA ), které jsou sice bez vyobrazení znaku, ale nahrazují jej. Znak jako znamení osobní, později rodové se přestává vztahovat pouze na určitou osobu, ale přechází na území jím ovládané, tím se rozšířilo i na města královská i poddanská – změna v českých zemích probíhá v průběhu od konce 13.století do počátku 15.století. O původu městských znaků existují prakticky dvě hypotézy o jejich vzniku: 1. Část heraldiků se domnívá, ţe městské znaky se vyvinuly z městských pečetí, které se ojediněle vyskytují jiţ od 13.století, ale jejich rozšíření nastalo aţ v pozdějším období 2. Druhá část heraldiků tvrdí, ţe městské znaky se vyvinuly samostatně bez ohledu na existenci pečetí Bez ohledu na obě skupiny je nutné říci, ţe pečetě měst vznikly skutečně dříve, neţ samotné znaky a to z důvodu čistě praktických. Města totiţ potřebovala stvrzovat a právně ověřovat vydávané městské písemnosti. U královských měst na těchto pečetích vidíme většinou symbolický obraz hrazeného, tedy opevněného města, s bránou buď otevřenou, nebo zavřenou , s jednou nebo několika věţemi, doprovozenou buď postavou panovníka, případně jeho znamením. U poddanských měst byl obraz podobný, ale byl doplněn znakem vrchnosti, která vyjadřovala tehdejšího drţitele města – například v našem okrese znak města Borovany. Při změně majitele se někdy měnil i obraz na pečeti. Lze proto předpokládat, ţe znaky měst byly převzaty z těchto pečetí a pro odlišení byly doplněny jednotlivými barvami. Námětově není městská heraldika příliš bohatá, podíváme-li se na znaky našich měst, můţeme obsahově náměty rozdělit do několika základních okruhů Stavby městského obranného systému – městské hradby s cimbuřím, brány zavřené i otevřené, opatřené padacími mříţemi nebo vraty, hradební věţe buď v hradbách, ale i samostatné Panovník, pán města, zakladatel města nebo jejich symboly – skutečný obraz vladaře, zakladatele města je jako štítová figura velice vzácný, ale i ten se vyskytuje ve znaku města Plzně ( český král v brnění se štítem s českým lvem ), Beroun totéţ, Nové Strašecí ( postava panovníka doprovázeného W – Vladislav II. ), Rokycany ( postava praţského arcibiskupa nad štítkem se znakem arcibiskupství ), Vyšehrad, Ţiţkov ( postavy Karla IV. a Jana Ţiţky ), mnohem častěji se pouţívá pouhý symbol vrchnosti – Slaný, Ústí nad Labem, Turnov, Brandýs nad Labem, Tachov, Chotěboř, Hradec Králové ( ve znaku český lev ), ale i Olomouc, Znojmo ( moravská orlice ). U poddanských měst byla praxe obdobná – nezměněný znak feudála převzala města Roţmberk, Horní Stropnice, Dolní Bukovsko ( znak pánů z Roţmberka ), Ledenice ( znak pánů z Landštejna ), Benešov ( znak pánů ze Šternberka ), Vizovice a Kunštát ( znak pánů z Poděbrad a Kunštátu ), Pardubice a Hlinsko ( znak pánů z Pardubic ), Budyně nad Ohří ( znak Zajíců z Hazmburka ). Mnohem častěji se ale vyskytuje jako vedlejší štítová figura štítek se znakem majitele ať uţ u královských měst Čáslavi, Českých Budějovic, Českého Brodu, Chomutova, Kolína nebo Ţatce a podobně i u poddanských měst Českého Krumlova ( Eggenberkové ), Frýdlant ( Biberštejnové ), Jičín ( Vartenberkové ), Liberec ( Redernové ), Třeboň ( Roţmberkové ). K tomuto účelu slouţí i například iniciály, například Vlašim s iniciály AKZP ( Aleš Klenovský ze Ptení
38
), Počátky, kde jsou spojeny iniciály manţelů AWAL ( Adolf Wratislav ze Sternbergu + Anna Lucie Slavatová ). Světci a patroni kostelů či klášterů nebo jejich odznaky – ve středověku lidé nespoléhali jenom na ochranu světskou, ale i na ochranu nebeskou. Také tato skupina znaků je poměrně početná – odráţí náboţenské smýšlení tehdejších lidí. Postavy nebeských ochránců se objevují buď celé, případně doprovází jiné symboly, nebo jsou znázorněny jen určitými předměty – tzv. atributy. Mezi znaky s takovými znameními patří například Boţí Dar, Dobříš, Teplice, Hranice na Moravě, Volyně, Votice, Choceň a Stará Boleslav. Znaky mluvící – zvláštní skupina měst, jejichţ znaky nějakým způsobem naráţí na název města – mezi města s mluvícími znaky můţeme zařadit například Most ( obraz mostu ), Sokolov ( sokol ), Jablonec ( jabloň ), Jilemnice ( jilm ), Český Dub a Dubá ( dub ), Smrţovka ( smrţ ), Vršovice ( vrš ) atd. Symboly připomínající událost či pověst – mezi města, která mají takový znak k pověsti se vztahující patří například Rychnov nad Kněţnou ( dívka sedící na jelenovi ), Plzeň ( velbloud ). Symboly vztahující se k zaměstnání obyvatel – takovými symboly se rozumělo to nejtypičtější a nejrozšířenější zaměstnání obyvatel, nejznámějším takovým symbolem jsou zkříţená hornická kladívka – mlátek a ţelízko – ty můţeme potom vidět ve znacích horních ( hornických ) měst Kutné Hory, Jáchymova, Rudolfova, Havířova, Poličky a dalších. Významná stavba ve městě či v jeho okolí – tyto znaky nejsou příliš zastoupeny a proto z nich můţeme například uvézt Mikulov, Příbram a Hluk. Symboly s přírodními zvláštnostmi – například stromy, rostliny a zvířata která jsou jedinečná a nikde jinde se nevyskytují Symboly privilegií, svobod, ctností a práva – některá města si potrpěla na dobrou pověst, proto i ve svých znacích má příslušné symboly, například Kamenický Šenov a Krásná Lípa mají ve znaku obsaţenu alegorickou postavu spravedlnosti, ve znaku města Králíky je zase meč jako symbol hrdelního práva. Symboly neznámé ne všechna znamení, která ve znacích měst najdeme je moţno nějakým způsobem vysvětlit. U některých znamení se jiţ asi nikdy nedozvíme, co vlastně vyjadřovala, nebo co znamenají. Tak například město Česká Třebová má ve znaku kohouta s lidskou hlavou nesoucí špičatý klobouk a takových znaků je v městské heraldice více. Přechod od městských symbolů na pečetích k městským znakům nastává aţ v období, kdy se znaky stávají především symbolem totoţnosti, vlastnictví a stavu. Královská města začala uţívat znaky aţ koncem 13.století a města poddanská je následovala, ale většinou aţ po husitských válkách. Na ochranu svých práv a svobod ( mílové právo, povinně vedené cesty a mýta …) musela města organizovat i vojenskou moc. Znak se stal, stejně jako u šlechty nutností pro rozlišení bojovníků, ale i jako symbol mocenského a právního postavení města, a zároveň i dokladem významu a stáří města. Původní první znaky měst pravděpodobně vznikly svévolně z vůle měst na rozlišování bojovníků, později si král uvědomil, ţe udělení znaku je moţno vyuţít jako zvláštní milosti a privilegia pro město ( konec 14. a počátek 15.století ) 1411 Most 1423 Třebenice 1416 Slavkov a Ţebrák 1437 Tábor Od 15.století bylo právo na udělení znaku městům vyhrazeno králi. Právo udílet a polepšovat znak městům měl i císař a papeţ, ale vţdy pouze se souhlasem krále. Tak se stalo v případě polepšení znaku městu Plzni papeţem Pavlem II. a Řehořem XIII., nebo v případě polepšení znaku městu Praze roku 1475 císařem Fridrichem III. Se vzrůstem významu a počtu měst docházelo také k častějšímu udělování majestátů, zvláště za panování Vladislava II. Jagellonského, který do městské heraldiky zavedl řád a systém. Byla-li nějaká osada povýšena na město, zároveň obdrţela v rámci majestátu i znak. Pro poddanská městečka musela šlechta ţádat krále, aby jejich městu udělil znak. Součástí těchto privilegií byla i určitá práva, či výsady – právo pořádat trhy, právo vařit pivo, právo mílové, popřípadě právo pečetit různobarevným voskem, které uděloval panovník přibliţně od první poloviny 14.století: Červený vosk – panovník, královské úřady, vyšší duchovenstvo, panský stav - vyšší šlechta, královská města a některá významnější poddanská města
39
Zelený vosk – stav rytířský a některá menší města a městečka Černý vosk – nepatrná a málo významná města a městečka Postupem doby začaly městské znaky ztrácet na významu a tak města a městečka v období od 17. do poloviny 19.století nedostávala obvykle v privilegiích právo uţívat znaku. Nový rozmach nastal aţ v období historismu. Z tohoto období pocházejí znaky Jablonce, Františkových lázní, Varnsdorfu. Na přelomu 19. a 20.století byla také změněna praxe při udělování znaků – podnět na povýšení musel vyjít z obce, která o ně musela poţádat úřední cestou. Všechny ţádosti byly předány ministerstvu vnitra do Vídně a to tzv. šlechtickému úřadu. Kdyţ dal císař a král své svolení, byl o něm vypracován zvláštní spis – tzv. Nejvyšší rozhodnutí na základě tohoto dokumentu byl ţadatel obeznámen, ţe má nárok na vyhotovení – vydání slavnostního diplomu s vlastnoručním podpisem panovníka. Poplatky za tento úřední výkon byly vysoké – diplom se znakem 540,- korun, bez znaku 242,- korun. Slavnostní diplom – krasopisně kaligraficky vyhotovená listina, obyčejně ve tvaru sešitu o 4 aţ 6 listech z umělého pergamenu s vymalovaným znakem města, vevázána do sametových desek, opatřena císařskou pečetí v červeném vosku v bronzovém pouzdře s vlastnoručním podpisem panovníka. Časové období od vydání nejvyššího rozhodnutí do předání diplomu se pohybovalo od několika měsíců aţ po několik let. Po roce 1918 bylo dočasně potvrzování nových znaků zastaveno, aţ zákonem z roku 1920, který se týkal státního znaku bylo pověřeno ministerstvo vnitra pozměňovat znaky veřejné. Obec ţádala o povolení ministerstvo vnitra, které postoupilo ţádost Archivu MV, ten vypracoval dobrozdání a na jeho základě bylo na MV rozhodnuto. Mnohá města se v této době zbavovala symbolů staré monarchie a také byla odstraněna různá polepšení, která se do městských znaků dostala v době panování Habsburků za věrnost jejich dynastii. Po roce 1945, přesněji řečeno zákonem z roku 1949 přestaly být obce právními subjekty a nedlouho na to, v roce 1951 dostaly MNV příkaz, aby jako orgány státní moci pouţívaly na razítcích státní znak, tak došlo k dočasnému přesunutí heraldiky do historie. Ministerstvo vnitra rokem 1951 zrušilo jakoukoliv heraldickou činnost. Od roku 1967 bylo zákonem o národních výborech povoleno, ţe pokud není výslovně předepsáno uţívání státního znaku, mohou MěNV uţívat znaku města – týkalo se ale pouze měst, nikoliv všech obcí. Další změnou z tohoto zákona bylo, ţe pokud město chtělo získat nový znak, muselo postupovat následovně. Znak musel být schválen plénem MNV, před plénem muselo dojít ke konzultaci s příslušným městským nebo okresním archivem. Po projednání plénem nabyl znak platnosti. V roce 1966 byla na Archivní správě ministerstva vnitra ustavena odborná komise, která měla dva úkoly: 1. být poradním orgánem při projednávání a úpravě znaků nových i změnách znaků stávajících. Jednotlivé archivy měli povinnost předloţit této komisi kaţdou ţádost k posouzení a vyjádření. Teprve na základě tohoto vyjádření příslušný archiv zpracoval vyjádření vlastní určené pro plénum MěNV. 2. shromaţďovat veškeré materiály vztahující se ke starým znakům za účelem vytvoření soupisu starých znaků a shromáţdit tak dostatečný materiál k posuzování správné podoby starých znaků. Současnost je opět trochu jiná. Řídí se zákonem o obcích, který vstoupil v platnost rokem 1991, který platí do dnešního dne pouze s některými obměnami. Podle něho můţe o přiznání znaku a praporu poţádat jakákoliv obec, bez ohledu na velikost. Postup je následující: Obec vytvoří, nebo si nechá vytvořit znak a prapor podle obecných heraldických pravidel. Tento znak a prapor je předloţen obecnímu zastupitelstvu ke schválení. Pokud je znak a prapor schválen, obec sepíše „Ţádost o udělení znaku a praporu“, kterou spolu s vyobrazením a zápisem z obecního zastupitelstva zašle do Parlamentu ČR. Parlament má pro tuto činnost vytvořen tzv. „Podvýbor pro heraldiku a vexilologii“, jejímiţ členy jsou poslanci PČR, doplnění externími spolupracovníky – odborníky na heraldiku a vexilologii. Tento podvýbor odborně posoudí ţádost obce a pakliţe nejsou shledány závady, doporučí předsedovi parlamentu ţádost ke schválení. Zároveň vyhotoví odborný blason znaku a praporu. Předseda parlamentu nechá schválit jednotlivé ţádosti v PČR Pracovníci parlamentu vyhotoví dekret a pozvou zástupce obce ke slavnostnímu předání. Na slavnostním předání je dekret předán předsedou parlamentu do rukou starosty obce
40
Všechny tyto úkony od poslání ţádosti do parlamentu po předání dekretu zástupcům obce jsou v současnosti prováděny bezúplatně. Závěrem je moţno si pouze postěţovat, ţe honosným a mnohdy krásně umělecky provedeným privilegiím s vyobrazením znaku, které města dostávala v dávno jiţ minulých obdobích se současné dekrety jen těţko mohou rovnat. V současné době je nahradila strohá úřední listina na předtištěném papíře, nepříliš vzhledná. Myslím si, ţe tak slavnostní okamţik, jakým je pro kaţdou obec předání dekretu na znak a prapor by si zaslouţil poněkud slavnostnější formu tohoto dekretu. V naší vlasti je mnoho schopných odborníků, kteří by tuto činnost zvládli a obec by moţná na toto vyhotovení i ráda finančně přispěla.
Prameny: Milan Buben Milan Buben Martin Kolář, August Sedláček August Sedláček Vojtěch Král z Dobré Vody Jiří Louda Jiří Čarek ARBOR Sokolov
Heraldika, Albatros 1986 Encyklopedie heraldiky, Libri 1994 Českomoravská heraldika I., Praha 19 Českomoravská heraldika II., Praha 1925 Heraldika, Praha 1900 Znaky československých měst, Mladá fronta, Praha 1975 Městské znaky v českých zemích, Academia, Praha 1985 Heraldické mapy krajů České Rupubliky, Sokolov 2001
41
Znaky obcí okresu České Budějovice
Ing. Milan Daněk
Římov
Svatý Jan nad Malší
Staré Hodějovice
Všemyslice
Hrdějovice
Nákří
42
Pečeť pana Viléma z Roţmberka
Miroslav Milec
V Jihočeském sborníku historickém ročník 71/2002 je článek od p. Karla Maráze pojednávající o 11 typech jezdeckých pečetí vladařů domu Roţmberského. Jsou zde popsané a vyobrazené pečetě počínaje Jindřichem I. z Roţmberka ( 1285 ) aţ po Petra Voka z Roţmberka ( 1598 ). Jedná se o pečetě zavěšené ve voskových miskách, velké to znamená honosné, nalézající se v Jihočeských archivech. Jelikoţ se také věnuji sfragistice, nalezl jsem před několika lety jezdeckou pečeť Viléma z Roţmberka, která vybočuje svým provedením a uţitím z dosud známých jezdeckých pečetí tohoto rodu. Listina nacházející se v městském archivu Českých Budějovic v oddělení „Osobní listy 1551 – 18/8“ ve kterém Vilém z Roţmberka správce a vladař domu Roţmberského propouští Prokopa, syna Wolffa, ševce z Chvalšin z poddanství a člověčenství do Českých Budějovic. listina je vydaná 19.srpna 1551 na Českém Krumlově , stvrzena pečetí o průměru 29 mm pod papírovým krytem, dvakrát proříznutá. Zobrazuje jezdce na koni ve skoku směrem heraldickým doprava ( oproti všem ostatním, která zobrazují skok koně směrem doleva ) pře balvany s bohatě vlajícím kropířem, zakrývajícím zadní nohy koně. Jezdec je v brnění s přilbou a taseným mečem a v pravé ruce drţí štít s pětilistou růţí. Pečeť je bez opisu nebo jiné značky a byla přitištěna čtyři měsíce po nástupu Viléma na vladařský stolec.
Výřez z listiny s jezdeckou pečetí Viléma z Roţmberka z roku 1551
43
Zprávy, informace, recenze
Ing. Milan Daněk Unikátní encyklopedie na pokračování – Památky, nakladatelství FRAUS Plzeň, dosud vyšlo 31 sešitů, cena jednoho 49,- Kč Nakladatelství FRAUS z Plzně začalo vydávat zajímavé sešitové publikace pod názvem „Unikátní encyklopedie na pokračování – PAMÁTKY“. Tato edice si dala za cíl seznamovat širokou veřejnost s památkami historickými, kulturními i technickými. Mnozí z Vás si ještě moţná pamatují na několikastránkové průvodce, které bylo moţno na hradech a zámcích zakoupit. Dalo by se říci, ţe tyto publikace jsou jejich pokračováním. Obsahují nejenom zajímavé historické údaje o dané památce, ale i velké mnoţství fotografického materiálu, a to nejenom z interiérů objektů, ale i z jejich okolí. V kaţdé publikaci je také pozvánka k návštěvě zajímavostí, které se nacházejí v okolí představené památky, doplněné i mapkou, coţ jistě kladně ohodnotí všichni návštěvníci památek. A pro zajímavost je v kaţdém sešitu edice také uvedena báje, či pověst, vztahující se k objektu, nebo jeho okolí. Edice je připravována ve spolupráci s Národními památkovými ústavy jednotlivých krajů, coţ je zárukou toho, ţe údaje v nich obsaţené jsou plnohodnotné.
Pavel Koblasa, Daniel Kovář - Panská sídla jiţních Čech, nakladatelství Veduta České Budějovice, 213 stran, černobílé a barevné fotografie, cena broţované vydání cca 240,- Kč Další zajímavou publikací, která vyšla v průběhu měsíce července je kniha Panská sídla jiţních Čech autorů Pavla Koblasy a Daniela Kováře. Kniha byla vydána českobudějovickým nakladatelstvím Veduta. Představovaná kniha bude zajímavá hlavně pro ty z Vás, kdo rádi projíţdějí náš kraj a obdivují krásy kulturních památek a šikovnost našich předků. Tato kniha obsahuje na více jak 200 stranách textu 413 objektů, které buď stojí, nebo se dochovaly alespoň ve zříceninách, jejich stručnou historii, popis a fotografii. Kniha je zaměřena na oblast Jihočeského kraje ale ne v současných hranicích, ale vlastně kraje Budějovického, Prácheňského a Táborského v hranicích před rokem 1848. Je doplněna barevnými fotografiemi vybraných objektů a mapkami s vyznačením jednotlivých popsaných objektů.
44
Zprávy, informace, recenze
Ing. Milan Daněk Milan Mysliveček – Místopisný obrázkový atlas, aneb Krasohled Český * 6 *, Chvojkovo nakladatelství, 2003, 128 stran, 16 barevných stran příloh s mnoţstvím znaků, mnoho černobílých fotografií a obrázků, cena 370,- Kč. S touto publikací se Vám do ruky dostane jiţ šesté pokračování Krasohledu, tentokráte se zaměřením na severovýchodní Čechy, tedy na oblast naší vlasti, která byla odedávna pod výrazným vlivem našich českých královen. Ale také do kraje, ve kterém dle našich krásných pověstí vládne mocný Krakonoš – do obcí a městeček v okolí našich nejvyšších hor – Krkonoš. Tam putování knihou začíná a potom se dostaneme po toku ještě mladé řeky Labe do podkrkonoší – kraje tkalců a tkadlen, řezbářů, sklářů, písmáků, pokračujeme přes kraj posetý pomníčky – vzpomínkami na padlé z prusko-rakouské války v 19.století. Dále navštívíme záhadné Broumovsko s rozeklanými Teplickými, Adršpašskými a Broumovskými stěnami, kraj tolik opěvovaný našimi význačnými spisovateli – Jiráskem a Němcovou. Přes Babiččino údolí a Ratibořice projdeme k Hradci Králové, věnnému městu českých královen a svoji pouť ukončíme v městečku Králíky. Petr David, Vladimír Soukup – Velká cestovní kniha, Hrady, zámky a kláštery, Česká republika, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku, nakladatelství Soukup a David s.r.o. ve spolupráci s nakladatelstvím Marco Polo s.r.o., Praha 2003, 362 celobarevných stran textu s mnoţstvím obrázků, fotografií, mapek, 20ti listová automapa České republiky, cena 999,- Kč. Další kniha, kterou vám představuji je kvalitně zpracovaným průvodcem po krásných místech naší vlasti. Obsahuje 52 motoristických tras, které jsou v samostatných kapitolách popsány tak, aby návštěvník mohl podle této knihy k jednotlivým vybraným lokalitám bez obtíţí dorazit a kochat se krásami naší vlasti. V jednotlivých kapitolách se kromě mapky a popisu jednotlivých lokalit objevuje i rubrika „Víte, ţe … ?“, ve které se například dozvíte, ţe mezi hrady Příběnice a Příběničky, které jsou odděleny řekou Luţnicí, byl koţený most, nebo, ţe v hluboké hradní studni na Choustníku se prý o svatojánské noci scházejí čerodějnice z celého okolí, nebo, ţe expozice motocyklů není na hradě Kámen jen tak náhodou. V blízkém Pacově totiţ byla roku 1904 zaloţena Mezinárodní motocyklová federace.
45
Galerie českých šlechtických rodů – rody se znamením kapra
Ing. Milan Daněk
Pro dnešní pokračování galerie jsem vybral znamení, o kterém by se dalo říci, ţe je symbolem Jihočeského kraje – znamení kapra. V našich zemích je tato erbovní figura poměrně častá, obvykle se kreslí v kosmé, poněkud prohnuté poloze, tak aby vyplňovala plochu štítu. Je symbolem mlčenlivosti a bdělosti. Prvním rodem, který Vám dnes představuji je rod Hodějovských z Hodějova.podle erbovní pověsti jej získal do znaku předek rodu jménem Bernard, který v roce 1158 nalezl při taţení k městu Milánu brod přes řeku Addu, čímţ přispěl k vítězství císařských vojsk. Rod pochází ze vsi Hodějova u Volyně a vlastnil majetky hlavně na jihu a jihozápadě Čech. Z tohoto rodu se proslavil hlavně Arkleb, který jako výborný řečník zastával úřad komorníka při moravském soudním dvoře. Mnoho příslušníků tohoto rodu bylo přívrţenci stavovského povstání a proto po roce 1621 o majetky přišli při konfiskacích. Tak se stalo, ţe Adam Hodějovský slouţil v dánském vojsku a Bernard Hodějovský zase ve vojsku švédském. Jan Hodějovský z Hodějova ( 1496 – 1566 ) zaloţil v Řepici velkou knihovnu stal se štědrým mecenášem humanistů a básníků. Na praţské univerzitě zaloţil stolici básnictví a inspiroval Václava Hájka z Libočan k napsání Kroniky české. Druhým rodem z dnešní galerie je rod pánů z Bechyně, který získal predikát podle hradu Bechyně, kde působili dva bratři – Čeněk a Dobeš jako královští purkrabí. Dobeš byl zároveň i nejvyšším maršálkem a je uváděn jako vůdce tzv. rakouské strany. Moţná i to má souvislost s jeho smrtí, o které se píše v Kronice české. Po smrti Rudolfa Habsburského se sešel sněm pánů, na kterém se rozhodovalo, kdo bude příštím českým králem, a právě Dobeš z Bechyně tak usilovně nutil české pány k volbě Rudolfova bratra Fridricha Habsburského, ţe rozezlený pan Oldřich z Lichtenburka jej mečem probodl. Z moravské větve pánů z Bechyně vynikal Drslav, který zastával úřad olomouckého kanovníka a později se stal praţským proboštem a Jan, který nakonec veškerá panství prodal a vstoupil do sluţeb rakouského vévody Albrechta III. Jím také rod vymřel. Rod měl, tak jako všichni příslušníci rodu Benešoviců, ve znaku odřivous ale v klenotu nosili páni z Bechyně kapra. Třetím rodem, dnes představovaným jsou páni z Lichtenburka, který měl ve znaku dvě zkříţené ostrve a v klenotu kapra poloţeného na paví kytě. Předkem rodů Ronoviců byl Smil Světlický , který oddaně sdílel vyhnanství s kníţetem Přemyslem. Rod vlastnil velké mnoţství majetku ve východních Čechách, ale i na Moravě. Mohlo by se říci, ţe patřil k nejbohatším a nejvýznamnějším rodům Království českého. S jedním z příslušníků moravské větve rodu, Oldřichem Bítovským z Lichtenburka jsme se jiţ dnes setkali – probodl pana Dobeše z bechyně na sněmu. Tento velmoţ byl hejtmanem Markrabství moravského a v roce 1306 zastával také úřad nejvyššího lovčího a podkomořího v Království českém. Jeho syn vlastnil Lipnici, jeho bratři Bítov a Cornštejn. Jeden z jeho vnuků byl vyšehradským kanovníkem a poté olomouckým arcijáhnem. Válečnou slávu dobyl Hynek Krušina z Lichtenburka jako hejtman husitských vojsk ve východních Čechách a také Hynek Bítovský z Lichtenburka, který byl nejdříve ve sluţbách domu Roţmberského a poté jako zapřísáhlý nepřítel královské moci rok vzdoroval královskému vojsku Jiřího z Poděbrad, které jej obléhalo na hradě Cornštejně. Posledním dnes představeným rodem jsou Kurcpachové z Trachenburka pocházející ze Slezska. Podle erbovní pověsti se dozvídáme, ţe předkové rodu – tři bratři, zachránili krále před utonutím v rozvodněné řece a proto jako odměnu dostali do znaku tři kapry nad sebou poloţené. Stejné znamení jiných barev mají spřízněné rody Bechyňů z Laţan a Zejdliců ze Šenfeldu. Z jednotlivců tohoto rodu lze upozornit na Zikmunda Kurcpacha, který byl ve sluţbě u českého krále Vladislava Jagellonského, nebo o bratřích Janu a Jindřichovi, kteří byli ve Slezsku povýšeni do panského stavu a jeden z nich sňatkem s paní Annou z Illburka získal panství Ronov, Lemberk a Helfenburk v severních Čechách. Prameny: Jan Halada Lexikon české šlechty, Akropolis, Praha 1999 J.Janáček, J.Louda České erby, Albatros, Praha 1998 Milan Mysliveček Erbovník I., Horizont, Praha 1990
46
Galerie českých šlechtických rodů – rody se znamením kapra
Ing. Milan Daněk
Hodějovští z Hodějova
z Bechyně
z Lichtenburka
Kurcpachové z Trachenburku
47
Znaky majitelů hradu Nové Hrady v jiţních Čechách
Ing. Milan Daněk
z Kuenringu
z Landštejna
z Roţmberka
z Grafeneku
Vilém z Roţmberka
Petr Vok z Roţmberka
Jan Jiří ze Švamberka
ze Švamberka
de Longueval - Buqouy
48
