Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra veřejného a sociálního zdravotnictví

PROBLEMATIKA GENERACE 50 PLUS

KOMUNIKACE JAKO NÁSTROJ AKTIVIZACE SENIORŮ Josef Havlík

X: 1–107, 2008 ISSN 1212–4117

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra veřejného a sociálního zdravotnictví Souhrn Svoji nezastupitelnou roli v prožívání aktivního a důstojného stáří hraje vzájemná komunikace seniorů s okolím. Ta podporuje jejich osobní identitu, motivuje ke společenskému zapojení, usnadňuje řešení problémů, prohlubuje vzdělávání, přispívá k zábavě atp. Na aktivizaci seniorů se rovněž výrazně podílí samotná společnost a její instituce, neboť prostřednictvím interakce a cílené komunikace vytvářejí právní, hospodářský, kulturní, vzdělanostní i sociálně zdravotní rámec důležitý pro vlastní kvalitu života seniorů. Významnou úlohu v životě starší generace plní rovněž komunikace iniciovaná ze strany rodiny a institucí zajišťujících zdravotní a sociální péči. Komunikace iniciovaná společenskými subjekty otevírá seniorům prostor a podmínky k aktivní účasti na životě společnosti a jejím rozvoji. Klíčová slova: aktivní stáří – nástroje aktivizace seniorů – funkce komunikace v životě seniorů – úloha komunikace společenských subjektů při aktivizaci seniorů ÚVOD

Aktivní stáří spočívá ve snaze žít zdravě a co nejdéle, tedy usilovat o zachování fyzické zdatnosti a výkonnosti i duševní aktivity v maximální možné míře. Nejde jen ale o dlouhověkost za každou cenu, ale o plnohodnotný život s rodinou a pro rodinu, s širším okruhem přátel, respektující základní duchovní hodnoty. Kdysi tradiční představu, že senior je starý a společensky už nepotřebný člověk, nahrazuje dnes ideál integrované, kreativní osobnosti s preferencí vitality, životní síly, fyzické energie, mentální čilosti, adekvátní seberealizace. Rozhodující roli pro kvalitu osobního života přitom hraje umění přijmout stáří a mít stále pro co žít. Přitom k nejvýznamnějším nástrojům aktivizace seniorů patří jejich široce pojatá efektivní vzájemná komunikace s okolím. Cílem mého příspěvku je úsilí uplatnit individuální i společenský úhel pohledu na úlohu komunikace při aktivizaci seniorů a s využitím teoretické analýzy hledat faktory podmiňující její účinnost. VÝZNAM KOMUNIKACE SENIORA S OKOLÍM PRO JEHO AKTIVIZACI

Charakteristika stárnutí Stárnutí přináší fyziologické, psychologické i sociální změny, které jsou zásahem do integrity 64

Kontakt – supplement/2008

dosavadního života seniora. Čím je člověk starší, tím silněji jsou fixovány jeho stereotypy sociálního vnímání a tím těžší a pomalejší je i sociální interakce a komunikace s okolím. Senior má tendence lpět na svém dosavadním vidění života jednoduše proto, že mu návyky osvojované po dlouhé roky poskytovaly vcelku pohodlný způsob života, a měnit je není snadné. Dochází k narušení mechanismů jeho životní harmonie. Jak ovšem potvrzují četná empirická šetření (Kuchařová, 2002, s. 89), více než polovina současných seniorů vnímá přesto svůj odchod do důchodu spíše pozitivně. Mezi okolnosti ovlivňující jejich životní spokojenost se přitom jako statisticky závažnější řadí víc nemateriální stránky života než aspekty materiální. Stálý vliv na prožívání stáří má zdravotní stav, pocit osamění, snaha vyrovnávat se s novými jevy v životě i touha po prohloubení svého vzdělání a následném adekvátním společenském sebeuplatnění. Život seniorů dělá bohatším a uspokojivějším jejich odpovídající zapojení do společenských vztahů a kulturních a ekonomických aktivit. Senioři se setkávají s rodinnými příslušníky, příbuznými, působí v různých klubech, organizacích a spolcích, ovšem zároveň se snaží být na těchto vztazích co nejvíce nezávislí. K jejich oblíbeným činnostem patří i nejrůznější zájmo-

Zvláštnosti komunikace seniorů s okolím K nejvýznamnějším faktorům podmiňujícím úspěšné stárnutí a zdravé stáří patří vedle pohybových aktivit a správné životosprávy především duševní a sociální aktivity stavící na komunikacích všech forem a druhů. Pasivita seniorů naopak zhoršuje jejich sebevědomí, obavu z neúspěchu, výbavnost a vštípivost paměti, ochuzuje slovník, způsobuje zastarávání znalostí a zkušeností, zpomaluje řešení úkolů a může vést až k deprivaci, tj. projevům chorobného nedostatku smyslových a komunikačních podnětů. Základem psychické aktivizace seniorů je komunikace. Z pohledu seniora jde v podstatě o komunikaci se sebou samým, s jinými jedinci, partnery, přáteli, vrstevníky, o komunikaci v rodině, v pracovním týmu, v komunitě obyvatel nejrůznějších institucí s pečovatelskou službou či o komunikaci s dalšími institucemi veřejného sektoru. Obecněji řečeno, komunikace seniorů plní funkci podpory společenské integrace, posílení osobní identity, funkci svěřovací, motivující, vzdělávací, zábavnou a v některých případech i únikovou. Sociální psychologové charakterizují komunikaci jedinců pokročilého věku většinou jistým zlepšením vytrvalosti, trpělivosti a rozvahy při vedení dialogu, dále hovoří o nezměněných jazykových schopnostech a slovní zásobě, o menší fantazii, o opatrnosti. Senioři úročí po celý život získávané vědomosti a dovednosti, reagují moudře, ale neradi se rozhodují, úkoly řeší pomaleji, emoce jsou labilnější a podléhají snadněji dojetí. Stárnutím se některé nepříznivé povahové vlastnosti jakoby zvýrazňují. Bývá to ovlivněno především opotřebováním nervové soustavy, slábnou mechanismy sociální kontroly. Jak potvrzuje praxe, jedinec staršího věku by měl při komunikaci brát v úvahu snížení výkonnosti své krátkodobé paměti, měl by si uvědomovat si, že jeho myšlení je často ulpívavé, málo pružné, těžkopádné. To se vyskytuje nejčastěji u těch seniorů, kteří už zamlada neprojevovali velkou myšlenkovou flexibilitu a bohatost. Podmínky účinnosti komunikace seniorů Hledáme-li formy komunikace, které mohou přinést do života generace pokročilého věku

větší spokojenost, pak je nutné začít u komunikace jedince se sebou samým, u vnitřního dialogu. Ten přispívá k vytváření sebeobrazu, potvrzuje sebevědomí. Prostřednictvím komunikace s ostatními je pak toto sebepoznávání zdokonalováno. Vnitřní dialog nabízí podrobnější pohled na sebe samého, na prožitý život, na jeho světlé i stinné stránky, na úspěchy, prohry i zklamání. Umožňuje se na stárnutí zavčas připravit, dělat něco pro to, aby se udržel tak chytrý a moudrý, jako býval. Vnitřní dialog pomůže prověřit, zda v schopnostech, charakteru a dalších vlastnostech seniora nedochází k nepříznivým a negativním změnám jako např. k popudlivosti, přecitlivělosti, upovídanosti, zapomnětlivosti, nesnášenlivosti, zda se nezvyšuje jeho fyzická i psychická únava. Pocit radosti z dialogu umocní seniorům přitom větší schopnost vidět sám sebe pozitivně, věřit si, umět být vstřícný, neodbíhat od věci, nemlžit, umět sám sebe uměřeně „odhalit“. Zamyšlení nad sebou samým usnadní sebepřijetí, umocní pocit seberealizace a sebenaplnění, prohloubí umění stárnout. Vnitřní dialog inspiruje k pracovním aktivitám, k dalšímu vzdělávání. Vyřazením společenských a pracovních podnětů dochází nevyhnutelně k zužování psychického obzoru a k ochuzování rozumové a citové sféry. Za základ pro tyto aktivity je v praxi považován především osobní program aktivního stárnutí, připravený na základě vnitřního dialogu. Nejobvyklejším druhem komunikace, uplatňovaným v pokročilém věku, je komunikace s jinými jedinci, s životními partnery, příslušníky rodiny, sousedy, vrstevníky, spoluobyvateli, sociálním a zdravotním personálem atp. Tato komunikace přispívá k prevenci potíží stáří, pomáhá bránit rozvoji patologických důsledků ztrát a přispívá k nalézání a udržení smyslu života ve stáří. Současně umožňuje starému člověku sdělovat a předávat životní zkušenosti, přináší mu potěšení, že mu někdo naslouchá, že má o něj zájem, vede k pozitivnímu přehodnocení nepříjemných událostí atp.


vé aktivity, vycházky, sportovní činnosti, nejvíce se však věnují sledování televize a četbě novin.

Specifika dílčích forem komunikace seniorů Z druhového hlediska má pro seniory nezastupitelný význam verbální komunikace. Jak uvádějí lingvisté, vysoké procento seniorů dokonce trpí mnohomluvností. Svoje poslání nepochybně plní i neverbální komunikace především jako Kontakt – supplement/2008

65


doplňující informace o pocitech, emocích a postojích. Velký význam v komunikaci seniorů s okolím má i komunikace činy. Ty jsou v jistém smyslu chápany jako závažnější sdělení, než jsou slova nebo výraz obličeje. Nejde jen o to, co dělají komunikující senioři v průběhu rozhovoru, ale i o to, co dělali ve věcech souvisejících s předmětem dialogu před tím, jak se chovali a jednali v předchozím průběhu života. Velký význam má pochopitelně i to, jak se budou chovat a jednat následně, jakými činy naváží na slova obsažená v rozhovoru. U seniorů často platí, že něco říkají, ale chování tomu neodpovídá. Může tak vznikat rozpor mezi slovy a chováním. Vyvolává to u partnerů přinejmenším určité rozpaky, jak mají chápat to, co jim bylo řečeno, nebo co se snaží mluvčí skrýt. Činy, jednání, chování je možno v takové situaci považovat za věrohodnější než sdělení verbální. Na druhé straně se mohou v reálném životě vyskytovat situace, kdy se okolí k seniorům chová neadekvátně a je nutné se těmto úskalím bránit především asertivní komunikací. Agresivita, manipulování, zbytečné konflikty a urážení nic nevyřeší. Senioři by se neměli bát s konfliktními jedinci o všem otevřeně hovořit, sdělit jim svá stanoviska a obavy. V závažných případech je možné se obrátit na nejbližší, příbuzné či případně na příslušné sociální a veřejně-právní instituce. Obecným předpokladem pro účinné komunikování a jednání seniora s partnerem, rodinou, vrstevníky, institucemi, lékaři, odborníky sociálních služeb a na úřadech je naslouchání, otevřený dialog, empatie, vstřícnost, trpělivost a adekvátní informovanost. ÚLOHA KOMUNIKACE SPOLEČENSKÝCH SUBJEKTŮ PŘI AKTIVIZACI SENIORŮ

Společenské podmínky pro zdravý životní styl seniorů Společnost a její instituce vytvářejí prostor a podmínky pro osobnostní rozvoj a aktivizaci seniorů prostřednictvím právní podpory společenského postavení seniorů, rozvoje řady programů, projektů a postupů umožňujících zdravé stárnutí a aktivní životní styl. Jejich posláním je napomáhat udržení fyzických a psychických schopností seniorů prostřednictvím adekvátního sociálního začlenění, nabídkou rovných příležitostí, rozšiřováním možností rekondice, rehabi66


litace a osobního rozvoje. Jak toho dosáhnout v našich českých podmínkách naznačuje například „Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003–2007“ a další dokumenty ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Svou nezastupitelnou roli v aktivizaci seniorů uplatňuje v praxi rovněž rodina a instituce zajišťující zdravotní a sociální péči. Obrazně řečeno, ze strany těchto společenských subjektů jde v podstatě o praktickou komunikaci činy. Úloha rodiny v životě seniorů Z hlediska intenzity a naléhavosti potřeb, které starý člověk od rodiny vyžaduje, lze rozlišit tři stupně péče o seniora. Jedná se o důležitou, avšak časově, fyzicky a psychicky méně náročnou, podpůrnou péči (subsidiary care). Tuto formu péče potřebuje prakticky každý starý člověk, kterého bychom z nějakého hlediska považovali za ne zcela soběstačného. Druhým, vyšším stupněm rodinné pomoci, je neosobní péče (impersonal care). Sem bývají zařazovány činnosti související s péčí o domácnost, nejčastěji činnosti jako: uvařit, uklidit, vyprat. Třetím, nejnáročnějším stupněm péče, je osobní péče (personal care). Jedná se o činnosti časově velmi nákladné, buď fyzicky, nebo psychicky náročné a spojené s intimní péčí o starého člověka. Komunikace uskutečňovaná v rámci vícegenerační rodiny sehrává významnou roli v životě seniorů. Na jedné straně nemohou staří lidé žít izolovaně, bez společnosti mladých. Jinak by ztratili po léta budované vzájemné kontakty, cítili by se osamělí, snížil by se jim přísun aktuálních informací ze života jednotlivých příslušníků rodiny, pomalu by mizely dřívější zájmy. Na druhé straně mladí potřebují vědomosti, zkušenosti a hluboké chápaní života, jaké mají generace starší. Určitou bariéru mezi mladé a staré staví přehnaný vzpomínkový optimismus stáří, slábnoucí mechanismy sociální kontroly u seniorů, jejich protivné puntičkářství, nerudnost, nesnášenlivost, obtížná obřadnost, panovačnost, tzv. sekýrování. K nejvýznamnějším metodám, umožňujícím pozitivní rodinnou komunikaci se seniory, patří slovní podpora, reprodukování, parafrázování seniorova verbálního projevu, zrcadlení myšlenkových procesů, postojů, emocí, kontakt očima, sladění dechu a tempa řeči atp.

Zásady úspěšné komunikace se seniory ve zdravotně sociálních zařízeních Komunikace pečujícího personálu s klientem-

seniorem představuje psychoterapeuticky laděný, citlivý přístup, který by měl prolínat veškerou prací celého pečovatelského týmu. Sociálně zdravotní pracovníci v průběhu své interakce s klientem musejí respektovat především jednotu a neoddělitelnost somatických, psychických a sociálních stránek života seniorů. Musejí přihlížet k jejich osobním zvláštnostem (věk, stupeň celkové citlivosti, ráz citové reaktivity, adaptabilita, zvláštnosti emotivity atd.). Základní pravidla produktivního vztahu s klientem-seniorem:  zainteresovaný osobní vztah k nemocnému, projevy zájmu, vcítění, sympatií  uvedení klienta-seniora do života zařízení, vysvětlení neznámých věcí  aktivní úsilí o spolupráci, aktivizace seniora  zájem a trpělivost vyslechnout klienta  podpora a pomoc jako zdroj jistoty, že klient-senior nestojí proti svým potížím osamocen  průběžné udržování oboustranného kontaktu s klientem i jeho rodinou, vzájemná výměna důležitých informací  vytváření ovzduší přátelství a optimismu, smysl pro humor  ocenění a pochvala klientovy snahy a úsilí  (Havlík a Vurm, 2006).


Zvláštnosti komunikace se seniory ve zdravotnických a sociálních zařízeních Účinnost komunikace pracovníků zdravotnických a sociálních institucí se seniory je podmíněna řadou činitelů, z nichž se jako nejvýznamnější jeví determinanty fyzické, psychické a sociální (Pokorná, 2006). Mezi fyzické, velmi jasně a ostře vyjádřené, patří zejména poruchy smyslových funkcí, poruchy gnostiky, kognice, pozornosti a poruchy hybnosti. Psychické determinanty pak zahrnují autoplastický obraz nemocného, premorbidní osobnost aj. Z hlediska sociálního pohledu patří k nejvýznamnějším činitelům postoje rodiny a blízkých a celkové „naladění“ společnosti vůči seniorům. Komunikace vedoucí k motivaci a podpoře duševní a tělesné činnosti i dalších aktivit seniorů je velmi významnou součástí péče poskytované zdravotnickými a sociálními zařízeními jejich klientům. Tato komunikace nesmí být přitom samoúčelná, není cílem, ale prostředkem aktivizace. Hlavní úlohu v ní hraje uživatel, jeho vůle, pocity a prožívání. Komunikace i vlastní aktivizace probíhá přitom individuálně či skupinově v rámci tzv. zábavně terapeutického programu. Individuální komunikace se z hlediska péče o klienty podílí na předávání důležitých informací, majících instruktivní, přesvědčovací, posilovací či motivující charakter vůči seniorům. Participuje na podpoře osobní identity seniorů, jejich sebeprosazování, na posilování pocitu sounáležitosti, zbavování se vnitřního napětí, odreagování. Z hlediska pečovatelského týmu prohlubuje znalost zdravotní a sociální anamnézy jednotlivých klientů, pomáhá identifikovat správně jejich potřeby a určit možné zdroje pomoci. Komunitní komunikace pomáhá seniorům uspokojovat potřebu kontaktu, sociálního začlenění, potřebu uznání, obdivu, respektu i potřebu bavit se, uniknout od stereotypů, odpočinout si. Pro celkovou účinnost komunikování se seniory je důležitá přesnost sociální percepce, rychlost vyhodnocování situace a reakce na ni, rychlost vyhodnocování důsledků vlastního jednání i reakcí klienta, ovládání různých sociálních a komunikačních technik a postupů, umění jejich adekvátní volby a úspěšné realizace atd. (Vybíral, 2003).

Jako účinné pro udržení a posílení komunikační kompetence stárnoucích jedinců se jeví například techniky spojené s rozvíjením slovníku, ať již používané individuálně nebo v rámci komunitních zábavně-terapeutických programů. Ze stejného důvodu je důležité i čtení (Kalvach, 2004). V seniorských sdruženích jsou oblíbené konverzace v cizím jazyku či kurzy kreativního psaní včetně seminářů o psaní pamětí, vzpomínek či sestavování rodokmenů. Stimulaci mozku slouží i šachy, bridž či luštění křížovek. Dalším nástrojem aktivizace seniorů je vzdělávání mající podobu samostudia nebo nejrůznějších kurzů, akademií či univerzity třetího věku. V současnosti je kladen důraz na počítačovou gramotnost seniorů – přibývá kurzů práce s počítačem speciálně pro seniory. Ze sociálního hlediska jsou významné i dobrovolnické aktivity především v rámci seniorské svépomoci a rozvoje seniorské klubové činnosti. Všechny tyto i podobné aktivity přispívají nejen k psychické činorodosti, osobnostní inteKontakt – supplement/2008

67


gritě a k pocitu životní smysluplnosti, ale také k posilování a zahušťování sociální sítě, která kolem každého seniora brání osamělosti a navozuje atmosféru sounáležitosti a jistoty kontaktu. ZÁVĚR

Ke změně společenského klimatu a přijetí starší generace jako plnoprávné složky společnosti přispívá stále víc aktivnější přístup samotných seniorů ke stárnutí a stáří. Svými aktivními postoji tak senioři přispívají k postupným změnám vnímání stárnutí a stáří ve společnosti. Přitom všemi aktivitami seniorů prochází jako červená nit komunikace. Způsobilost člověka pokročilého věku chovat se přiměřeně v sociální interakci a účinně komunikovat je zpravidla vázána na rysy, které souvisejí jednak s jeho osobnostní strukturou, jednak s osvojenou komunikační obratností. Komunikace seniora s jeho okolím ve své podstatě výrazně podmiňuje posilování jeho sebevědomí, sociálního začlenění, soběstačnosti, nezávislosti, důstojnosti a sebeúcty seniorů. Současně jej inspiruje a motivuje k dalším aktivitám, podporuje reálné perspektivy proti beznaději, pomáhá při stanovová-

ní krátkodobých životních cílů, prohlubuje prožitky opory, jistoty oproti opuštěnosti, úspěchu, sounáležitosti atp. LITERATURA HAVLÍK, J., VURM, V.: Komunikační kompetence pracovníků zařízení poskytujících služby seniorům, In: Sborník konference SENIOR LIVING 06, 2006. HAVRDOVÁ, Z.: Kompetence v praxi sociální práce. Praha: Osmium, 1999. JEŘÁBEK, H. et al.: Rodinná péče o staré lidi. Praha: CESES FSV UK, 2005. KALVACH, Z.: Úspěšné stárnutí a aktivní stáří. Praha: Státní zdravotní ústav, 2004. KUCHAŘOVÁ, V.: Život ve stáří. Zpráva o výsledcích empirického šetření, VÚPSV Praha, 2002, s. 89. POKORNÁ, A.: Determinanty komunikačních technik v sociální interakci se seniory. In: Sborník konference Problematika generace 50 plus. České Budějovice: ZSF JU, 2006. RABUŠIC, L.: Stárnutí populace jako pohroma. VÚPSV Praha, http://www.vupsv.cz/Starnuti_populace.pdf REINWALDOVÁ, E.: Novodobá péče o seniory. Praha: Grada 1999. TLUSTÁ, K.: Aktivizace seniorů v denním centru, ČALS: http: //www.alzheimer.z/?PageID=603 VYBÍRAL, Z.: Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál 2000.

Josef Havlík [email protected]

68


Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra veřejného a sociálního zdravotnictví

Recommend Documents