Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Fakulta pedagogická. Katedra výtvarné výchovy. Diplomová práce na téma

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Fakulta pedagogická Katedra výtvarné výchovy

Diplomová práce na téma

O zrození a smrti (mystérium, kulturní procesy a výtvarná výchova)

Vedoucí diplomové práce:

Mgr. Zdeněk Hosman

Vypracovala:

Hana Kotálová

Poděkování Za neustálou inspiraci, porozumění a cenné rady děkuji panu Zdeňkovi Hosmanovi. Mé díky patří i všem, kteří byli ochotni sdělovat své názory a myšlenky během rozhovorů. A v neposlední řadě děkuji Zdeňce Rybové a Martině Špinkové.

-2-

Anotace O zrození a smrti (mystérium, kulturní procesy a výtvarná výchova) Práce pojednává o zrození a smrti v horizontech rozmanitých kultur a epoch, transdisciplinárně proniká skrze různé vědní obory, například psychologie, filosofie, etika... Jednotlivé oblasti se spojují ve smysluplný celek v oblasti výtvarné výchovy. Práce má holistický charakter a má být inspirací pro učitele výtvarné výchovy.

About nativity and death (mystery, cultural processes and creative education)

This work is about nativity and death covering horizons in a variety of cultures and stages. It is a trans-discipline which covers different scientific subjects, for example psychology, philosophy, ethics… These individual subjects are meaningfully connected, both wholly and integrally, in the field of creative education. This work has a holistic character and can be inspirational to teachers of creative education.

-3-

Obsah ÚVOD

-5-

CO JE TO ZROZENÍ A SMRT

-6-

SMRT

-6-

ZROZENÍ

-9-

ZROZENÍ, SMRT …A KŘESŤANSTVÍ

- 12 -

ZROZENÍ, SMRT …A ROMSKÁ KULTURA

- 20 -

ZROZENÍ, SMRT …A ISLÁM

- 26 -

ZROZENÍ, SMRT … A BUDDHISMUS

- 33 -

ZROZENÍ, SMRT …A JÓGA

- 42 -

ZROZENÍ, SMRT … A ŠAMANISMUS

- 46 -

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

- 50 -

PSYCHOLOGIE

- 52 -

JAK PŘICHÁZÍME NA SVĚT

- 52 -

O DĚTECH A SMRTI

- 55 -

PEDAGOGICKÉ MOŽNOSTI

- 59 -

ZKUŠENOSTI Z PRAXE NA TÉMA ZROZENÍ

- 59 -

ZKUŠENOSTI Z PRAXE NA TÉMA SMRT

- 66 -

INSPIRACE PRO PRÁCI S DĚTMI

- 72 -

Prostory mystérií

- 74 -

Rozhovor

- 76 -

Mýty a pohádky ve výtvarné výchově

- 78 -

Paralely

- 79 -

Meditace – Jak prožít svou smrt?

- 80 -

ZÁVĚR

- 82 -

LITERATURA

- 84 -

-4-

Úvod aneb o co mi v mé diplomové práci půjde… O zrození a smrti (mystérium, kulturní procesy a výtvarná výchova) Zrození a smrt, dvě zdánlivě rozdílné věci. To první v nás vyvolává možná naději a radost, to druhé spíše strach, obavy a smutek. Ve skutečnosti ale mají mnoho společného. Obojí je tak trochu tabu. Početí i umírání. Přicházíme na svět bolestně a s bolestí zpravidla odcházíme.Vnímám zrození (početí) a smrt jako dveře nebo bránu, početí jako vchod do života, smrt jako východ. Snad se ani nejedná o dvoje dveře, třeba jsou dveře jedny, ale mění se směr- vejdeme a odejdeme. Kam? To je tajemství. Proč jsem si vybrala právě tyto dva klíčové okamžiky? Přemýšlela jsem o smyslu života, a tyto dva okamžiky se mi vyjevily jako něco důležitého, jakoby způsob, kterým na ně nahlížíme ovlivňoval naše bytí, náš život. Ještě přesněji – jak nahlížíme na tyto okamžiky a to, co jim předchází a co po nich následuje, tedy – odkud přicházíme? Kam směřujeme? Kde jsme byli před narozením a kam odejdeme po smrti. Jde mi tedy o lámání tabu a předsudků, ale i o to, abych svými výukovými programy děti vedla k přehodnocení životních hodnot, aby je zamyšlení a práce na tématech tak niterných a přitom hluboce existenciálních vedla od pomíjivého k nepomíjivému, od hodnot materiálních k hodnotám duchovním a duševním, aby nahlížely svět nikoliv jako bojiště o peníze, kariéru, majetek a moc, ale svět jako možnost uskutečnění svého bytí, jako určité tajemství, na než rozum nestačí a nemůže stačit... Aby znovu pocítily údiv nad tím vším, i když propadají tolik vnucovanému konzumnímu pohledu, že vše je okoukané a všední, aby se na věci dokázaly podívat novýma očima, novým pohledem, a možná, plnějším soucitu, ale i fantazií a imaginací. Aby byl jejich svět bohatší a barevnější, protože v úhlu pohledu se skrývá barevnost nebo šeď světa. A právě naše mysli mají možnost volby mezi údivem, vzrušením a fádností hraničící s nudou. Chci podnítit děti k vlastnímu hledání otázek, na něž nelze odpovědět. Ale nevím znamená také mnoho, v nevím se skrývá naděje, údiv a pokora, a to přináší mnohem více inspirace a moudrosti než profesionální vím a všemu rozumím. Přála bych si, aby tato práce byla inspirací a obohacením pro ostatní, aby v nich znovu otvírala údiv nad tajemstvím života a otevřeli mysl nevím, která jim může být světlem k dalšímu hledání, v životě jsme jen začátečníky.

-5-

Co je to zrození a smrt „To přeci nedává smysl, jen se narodit, bejt tu a umřít. Nedává!!!“

Co je to vlastně zrození a smrt? Víme skutečně exaktně, co to zrození a smrt je? Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Pokusím se na následujících řádcích vyjádřit definici fyzického zrození a smrti tak, jak je chápána z pohledu současné medicíny. Pak se pokusím najít další paralely, vždyť zrození a smrt neprobíhají pouze na úrovni fyzické, tyto stavy je možné vnímat i symbolicky nebo filosoficky.

Smrt Z hlediska fyziologického je smrt definována poměrně jasně1. „Fyzická smrt je úplná, trvalá a ireverzibilní ztráta vědomí.“2 Okamžik smrti byl posuzován v historii různými způsoby, a záviselo to do jisté míry na stavu, v němž se medicína jako vědní obor nacházela. Dokud nebylo zavedeno úřední ohledání mrtvol, rozhodovali sami pozůstalí, zda se jedná o skutečné úmrtí. Zrcátko, které se před ústy zamlžilo, pírko, které se zachvělo dechem, nebo horký vosk kápnutý na prsa, prozrazovaly život nebo jeho absenci3. Pochopitelně, že často domnělý nebožtík obživl. Ještě v druhé polovině 18.století byli zemřelí pohřbíváni ihned, a tak strach z pohřbení zaživa byl nesmírný. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, slavný ruský spisovatel (1821 –

1881), popisuje ve sbírce povídek, že si někteří lidé zajišťovali posmrtné

prostřelení srdce v panické hrůze před probuzením v hrobě. Později se stal měřítkem života tlukot srdce, a to až do nedávné doby. Teprve s příchodem nových technologií do medicíny začalo být možné, a dokonce běžné, oživit lidi, jejichž srdce přestalo bít a dech se zastavil. Tehdy musela být vytvořena nová definice smrti.

1

Jak to, že v učebnicích biologie pro střední školy, ani ve většině naučných encyklopedií pro dospívající, natož pro děti (a to ani v encyklopediích o lidském těle), není možné najít v rejstříku slovo smrt??? Co to je ta smrt? Jak ji definovat? Nebo je to nepodstatné vědět, přestože se nás to bezprostředně týká? Je opravdu důležitější vědět co jsou to bazální ganglia nebo Malpighiho tělíska? Jak potom rozumět běžně se vyskytujícím větám v učebnicích zmiňujících se např. o Hitlerovi a jeho vraždění (v masovém měřítku smrt asi dětem nebude vadit, není tak iritující?), když pořádně nevíme, co to je smrt? 2

Z knihy Péče o umírající- hospicová péče, Blanka Misconiová, Vydává Národní centrum domácí péče České republiky ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví ČR a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, atd. Rok vydání neuveden. Str.16 3

Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová, Vyšehrad, Praha 2004, str. 202

-6-

Dnes je smrt odvozena od smrti mozkové. Mozek obvykle odumírá až po čtyřech minutách, pokud se mu nedostává okysličené krve. Mozková smrt je tedy definována jako „naprostá absence odezvy, pohybu, reflexů mozkového kmene doprovázené fixovanými a dilatovanými pupilami a neschopností dýchat bez respirátoru“.4 Po mozkové smrti ale některé orgány přežívají dál, například ledviny ještě třicet minut, oční rohovka šest hodin, vlasy, vousy a nehty rostou ještě několik dní po smrti… Nicméně, smrt mozku je vnímána jako nepřítomnost jedince. Dalším pojmem je smrt psychická, která označuje naprostou psychickou rezignaci, intenzivně prožívanou beznaděj a zoufalství, což usnadňuje vstup smrti fyzické. Smrt sociální je stavem, „kdy člověk sice žije, ale je neodvratně vyvázán z důležitých vztahů interpersonálních a sociálních.“3 Opuštění blízkých lidí, ztráta domova, prostředí, v němž jsme žili po celý svůj život, a odsun do neznámého prostředí, ztráta naděje a lásky – to jsou první příznaky smrti psychické a sociální, které by ale neměly předcházet smrti fyzické. Filosofický aspekt spočívá v tázání se po smyslu smrti. Smrt završuje život, ukončuje ho a dává mu poslední smysl. „Bytí ke smrti“ nám dává zakusit a pochopit naplnění lidství. A pak otázka nesmrtelnosti… Tělo není schopno být dále nositelem života, ale zaniká život, který má duchovní povahu?5

Co je to Euthanasie? „Řecký termín eutanázie (řecky eu – dobro, blaho, thanasos –

smrt) původně

znamenal všestrannou pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na mírnění tělesných bolestí a duševních úzkostí. Dnes je takto eufemisticky označováno úmyslné urychlení smrti na přání pacienta nebo jeho rodiny. Při eutanázii člověk způsobuje smrt sobě nebo jinému člověku. Jde tedy o úmyslné zabití nevinné lidské bytosti. Eutanázii je nutno odlišovat od rozhodnutí vzdát se "agresivní léčby" – postupů, které již neodpovídají reálné situaci pacienta. “6

4

Péče o umírající- hospicová péče, Blanka Misconiová ,str.16.

Pozn. pupila = zřítelnice, zornice oka, dilatace = rozšíření, roztažení, zvětšení objemu 5

6

Podrobněji viz. Filosofický slovník, Walter Brugger, str.386 Dr. John P. Nelson, prolife.cz/eutanazie/index61ac.html?id=620

-7-

Paliativní medicína se zabývá tlumením bolestí umírajícího, snaží se nemocnému zajistit na poslední měsíce, týdny, dny i minuty života důstojné podmínky nejen prosté fyzického, ale i duševního a duchovního utrpení. Pokud se ale nemocnému nedostává správné a všestranné péče, může požádat o urychlení smrti. V takovém případě je nutné zpytovat svědomí, zda nebylo v péči o nemocného něco zanedbáno v kterékoliv ze čtyř oblastí (biologické, psychologické, sociologické, spirituální potřeby). Pokud jsou potřeby nemocného uspokojeny, téměř nikdy o usmrcení nepožádá. „Nejčastější příčinou těchto žádostí je bohužel nezájem a neúcta k člověku, jako jedinečné a neopakovatelné bytosti.“7 Hospicová péče umožňuje umírajícím i jejich blízkým prožít poslední úsek životní cesty smysluplně a lidsky hodnotně, v hospicích anebo odbornou asistencí v domácích podmínkách, kde si přeje zemřít většina lidí (bohužel, většina umírá v odlidštěných podmínkách nemocnic, osamoceně). Dnešní medicína nabízí velmi dobré tlumení bolestí fyzických. Hospicová hnutí navrací euthanasii její původní smysl – tedy dobrou smrt.

7

Z knihy Hospice a umění doprovázet, MUDr. Marie Svatošová, Ecce homo, 1999, str.36

-8-

Zrození „Mami, proč tu jsem? Proč tu na tom světě musim být? A proč jsem se narodila?“ ptá se asi šestiletá holčička maminky. „Protože jsme se měli s tatínkem hodně rádi, proto tu jsi.“ „Ale proč se nenarodilo jiný dítě, proč zrovna já?“ [Skutečný rozhovor]

Způsob, jakým jsme se ocitli v bytí, není přeci totožný s důvodem našeho bytí zde. Dospělí znají, jak na svět přicházejí, co je to za cestu, vědí, jak k tomu dojde. Vědí ale smysl, důvod toho, proč k tomu dochází? Opravdu se rodí lidská bytost, jen proto, že mám někoho ráda??? Anebo z nevědomosti a touhy? Dva lidé se spojí, aby poskytli třetímu tělo, vrátit ho musí už sám… Člověk byl vržen do existence, a má pocit, že se na tom nijak nepodílel, že je prostě zde, aniž se ho kdo tázal. A je před ním úkol, naplnit svůj život smysluplně, život, jako dar. Odkdy jsme lidskou bytostí Přestože v oblasti filosofie je to diskutabilní fenomén a značně relativní, což je příznačné pro postmodernismus a krizi filosofického myšlení 8, tak v oblasti biologie stále ještě existuje pevně stanovená, a odbornou veřejností respektovaná, obecná definice vzniku lidského života. 9

ODBORNÉ STANOVISKO K POČÁTKU ŽIVOTA NOVÉHO LIDSKÉHO JEDINCE

Nejméně od padesátých let tohoto století učí embryologie, že existence nového jedince začíná oplozením, jehož podstatou je splynutí dvou zralých pohlavních buněk, vajíčka a spermie (Frankenberger 1954). Překotný rozvoj biologie a zejména genetiky v posledních několika desetiletích přidal k této problematice mnoho podrobností, které zmíněný základní poznatek nejenže nepopírají, nýbrž jej potvrzují.

8

postmodernismus - evropský myšlenkový směr poslední třetiny 20. století hlásající pluralitu názorů jako

základní stav společnosti, pluralitu způsobů života, relativizaci dosavadních hodnot 9

Výňatek z textu. Celé znění dokumentu na: http://prolife.cz/vyvoj/?id=13

-9-

Antikoncepce –

ochrana proti nežádoucímu početí (=koncepce). Ačkoliv funkcí fyzického milování je

vznik nového života, lidé se už od nepaměti snaží jeho vzniku zabránit. Antikoncepce tak, jak je vyvinutá dnes, umožňuje lidem vzdát se odpovědnosti. Tím antikoncepce ovlivňuje chování lidí, má nepochybně psychologický a sociální efekt. Filosoficky vzato, sexuální akt byl oproštěn tvořivé funkce, a zůstala mu jen funkce slasti bez omezení. Nový život je vnímán jako nepříjemnost, i když dává pohlavnímu spojení hlubší smysl, fyzický akt lásky, který daruje svůj plod. Antikoncepcí jsou prostředky chemického nebo bariérového rázu, nebo kombinované. Některé mohou způsobit ranný potrat (tzv. abortivní charakter). 10 Alternativu tvoří přirozené plánování rodičovství (tzv. PPR).11

Potrat Podle ČSÚ bylo od roku 1960 v ČR uměle potraceno 2 983 067 nenarozených dětí. Potratem se rozumí ukončení těhotenství ženy, při němž umírá nenarozené dítě. Rozlišujeme spontánní potrat a umělé přerušení těhotenství. Spontánní nebo také samovolný potrat znamená, když z nějakých přirozených příčin dojde k předčasným stahům děložního svalstva v raném stadiu těhotenství. (Obvykle umírá vyvíjející se dítě kvůli nějaké abnormalitě v něm anebo v placentě). V rozhovorech dále v textu mám na mysli pouze umělé přerušení těhotenství, ke kterému dochází na žádost matky pro jakýkoliv důvod bez omezení do 12. týdne těhotenství, nebo až do 24. týdne těhotenství z genetických důvodů.

12

V případě ohrožení života matky,

nebo těžkého poškození nenarozeného dítěte či jeho neschopnosti žít je povolen v ČR až do devátého měsíce těhotenství.13 Taková situace ale nastává vyjímečně.

10

Více info o metodách antikoncepce: Ondřej Trojan: O čápech a vranách, nebo podrobněji a odborněji např.

webové stránky prolife.cz/antikoncepce/index714f.html?id=247 11

Více info na: www.lpp.cz nebo www.volny.cz/cenap

12

Podle platného zákona č. 66/1986 Sb.

13

metody potratu v ČR, viz. prolife.cz/potrat/index190a.html?id=17

- 10 -

Za potrat se mj. považuje porozené dítě, které projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500g, ale nepřežije 24 hodin po porodu.

Co to je eugenika Eugenika je smutnou kapitolou genetické manipulace. V podstatě znamená, že právo na život mají pouze jedinci tělesně a duševně zdraví a výkonní pro společnost. Ostatní by měli být eliminováni –

vraždou, sterilizací, potratem. Jako berla v argumentaci je zneužívána

Darwinova teorie. Eugeniku proslavil zejména Hitler, který se pomocí vyvražďování nevinných snažil o „čistotu rasy“ v nacistickém Německu, ale bylo by mylné domnívat se, že ostatní státy na tom byly lépe. Eugenika byla aplikována násilnými sterilizacemi i v USA po roce 1900 a místy pokračovala až do 70 let. „Čistotu rasy“ hájil i Winston Churchill a v roce 1911 schválil Oxfordský svaz principy eugeniky pro Británii. Podobně pokračovaly v násilných sterilizacích i jiné státy Evropy. 14 Bylo by mylné, domnívat se, že eugenika je minulostí. Probíhá každý den, tady u nás, v České republice. Jejími oběťmi jsou zejména embrya s jedním jednadvacátým chromozomem navíc, která by se narodila s Downovým syndromem, a žila by relativně krátký, ale převážně radostný život. V naší zemi jsou dovoleny potraty z eugenických důvodů.15 Část Hippokratovy přísahy "...Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu. Zachovám vždy svůj život a své umění čisté a prosté každé viny..."

14

Matt Ridley: Genom, Portál, Praha 2001

15

„Svědčí-li pro umělé přerušení těhotenství genetické důvody, lze uměle přerušit těhotenství nejpozději do

dosažení dvacetičtyř týdnů těhotenství.“ VYHLÁŠKA MZ ČSR (75/1986 SB.) Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky ze dne 7. listopadu 1986, kterou se provádí zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (75/1986 Sb.) Změna: 467/1992 Sb.

- 11 -

Zrození, smrt

…a křesťanství

„Nauč nás počítati naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ Ž 90, 12 - 12 -

Křesťanství a jeho pohled na zrození a smrt Rozhovor s prof. PhDr.Tomášem Halíkem , profesorem Univerzity Karlovy, rektorem univerzitního kostela Nejsv. Salvátora v Praze a prezidentem České křesťanské akademie. Dne 25. listopadu 2004 v budově Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

HK: Jak se dívá křesťanství na zrození nového života? Odkdy jsme lidskou bytostí? TH: Křesťanství je přesvědčeno, že lidský život začíná početím. Nebylo tomu tak vždy. Ve středověku byly některé názory o pozdějším oživení plodu v těle matky, a dnes, ostatně v souhlasu s poznatky genetiky, křesťanství hlásá, že počátkem lidského života je okamžik početí.

HK: Osobně by mě zajímalo, kde se vlastně berou ty nové duše, odkud…?

TH: V pojetí duše v dějinách se spojilo několik představ. Biblická představa, kdy slovo duše a tělo se používá vlastně jako synonymum. Potom řecká, vlastně pohanská, představa, která ale do značné míry ovlivnila křesťanské chápání duše po určitou dobu, pohled na duši jakožto nesmrtelnou substanci ve smrtelném těle. Dnešní teologické pojetí je asi nejbližší tomu, co se v sekulárním jazyku nazývá identita. To, co činí bytost právě tou konkrétní nezaměnitelnou bytostí. Čili dnes v teologii a dnešní křesťanské antropologii se tak striktně nerozlišuje duchovní princip jako něco, co přistupuje z vnějšku k člověku, ale je to jinými slovy vyjádřená nezaměnitelná identita lidské bytosti.

HK: Jaké jsou rituály okolo narození a jaký je jejich význam? TH: To, co zpravidla v křesťanských církvích následuje po narození, je křest, který má velmi bohatou významovou škálu. Je to vstup do církve, do společenství křesťanů, teologicky řečeno je to naroubování na Krista. Pojem křtu je vzat, čistě lexikálně, od slovesa ponořit, ponořit do Kristovy smrti a vzkříšení. Křest znamená vstup do reality Kristovy vykupitelské - 13 -

smrti. Ve vodách křtu je jakoby usmrcen starý hříšný člověk a s Kristem vstává k novému životu, když se vynoří z křestního pramene. Čili křest, který se ve starých dobách konal přinejlepším ponořením, také i vnější symbolikou vyjadřoval znovuzrození k novému věčnému životu s Kristem. V církvi existovaly, a někdy dosud existují, debaty o tom, zda a proč je možné křtít malé děti, zda by křest neměl být až věcí svobodného osobního rozhodnutí každého jedince tak, jak tomu bylo v prvních křesťanských generacích. Většina křesťanských církví se přiklání k tomu, že je možné, aby toto rozhodnutí za dítě udělali jeho rodiče a kmotři, podobně jako mnoho dalších rozhodnutí dělají za své dítě. Vlastně toto zasvěcení do křesťanské tradice je analogické tomu, když rodiče uvádějí své děti například do mateřského jazyka, že také nečekají až bude dítěti osmnáct, aby se rozhodlo, kterým jazykem bude mluvit, ale že celkem přirozeně ho učí mluvit tím jazykem, kterým sami mluví. Takže uvedení do křesťanského společenství, při kterém ti rodiče a kmotři berou na sebe závazek dítě vychovat v křesťanské víře a rozvíjet v něm to, co je dítěti křtem dáno jako závdavek, je analogické uvedení dítěte do mateřského jazyka, do mateřské kultury a rozhodnutí nepokřtít dítě by vlastně nebylo absencí rozhodnutí, ale rozhodnutím negativním. Ve většině křesťanských církví pak následuje ještě nějaký další obřad, který je osobním stvrzením události křtu na prahu dospělosti, v katolické církvi biřmování, v evangelických církvích konfirmace, která je jakousi pečetí křtu, a příležitostí, kdy dospívající člověk ke svému křtu říká za sebe své svobodné ano. Ovšem v některých církvích, zejména pravoslavné, se biřmování provádí již při křtu i u malých dětí. HK: Zaujalo mě, že křest vlastně znamená ponoření se do Kristovy smrti. Takže vlastně je tu souvislost mezi zrozením a smrtí, to je zajímavé…

Další otázka se týká antikoncepce… TH: Je známo, že katolická církev se k umělým prostředkům antikoncepce staví negativně. Je to z toho důvodu, že se domnívá, že sexuální akt a jeho smysl, a otevřenost vůči daru života nemají být oddělovány. Ale tady je třeba asi znát trošku širší kontext. Nejprve je třeba si položit otázku proč. A předtím říká zásadní ne zejména těm prostředkům, které mají abortivní charakter, to znamená, že zabíjejí již oplodněný zárodek, a přiklání se k těm takzvaným přirozeným prostředkům antikoncepce, jako je využívání zejména neplodných dní… Mechanické prostředky antikoncepce, kondomy a tak dále, o tom se vede v církvi spor,

- 14 -

rigoróznější směr je zásadně neuznává, ten trochu liberálnější směr v nich vidí menší zlo, které je možné aplikovat tehdy, kdy není možné se spolehnout na metody takzvané přirozené antikoncepce… Myslím si ale, že ještě předtím je třeba si klást otázku proč vlastně ti manželé nechtějí mít děti, jestli je to legitimní důvod, samozřejmě pro to může být nějaký legitimní důvod, ať už zdravotní nebo sociální. Jsou situace, kdy početná rodina si opravdu nemůže dovolit, ať z důvodů sociálních nebo psychologických, větší počet dětí, myslím že většina teologů se k tomu přiklání, že toto je třeba ponechat svědomí rodičů. Mohou být situace kdy je legitimní prostě nemít děti , ale někdy rozhodnutí nemít děti je motivováno sobecky, že dávají přednost materiálnímu blahobytu před darem života. Jestliže ten důvod je sobecký, pak ty „sebekatoličtější“ metody, zabránění početí jsou samozřejmě nemravné. Takže nejdřív je třeba asi zvážit motivy, proč mít a nemít děti v té určité době, protože kdyby se manželé brali, a jeden z nich nebo oba by měli úmysl nikdy nemít děti, tak takové manželství by bylo z hlediska církevního práva neplatné, protože jedna z těch otázek, které se kladou při církevním sňatku je, jestli přijmete děti od Pánaboha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona, čili otevřenost daru života se chápe jako jeden ze základních smyslů manželství. Osobně se domnívám, že skutečně abortivní metody nelze schválit, a zažil jsem taky mnoho případů, v té klinické a zpovědní praxi, žen, které nadužívání antikoncepčních prostředků zdravotně poškodilo, a ovšem vím, že případů, kdy se není možné spolehnout na takzvané přirozené metody je celá řada, zvlášť v dnešní civilizaci, a proto si myslím, že tam, kde důvody pro to odložit otevřenost vůči daru života, po nějakou dobu nemít děti, jsou morálně legitimní, tak tam bych asi řešení kompromisem, metodami mechanické antikoncepce, neviděl jako veliký morální problém. Samozřejmě taky u lidí, kteří ignorují vůbec zásady křesťanské sexuální morálky, kteří jsou mimo církev a jsou třeba ohroženi nemocí AIDS, tak od těchto lidí nelze vyžadovat, aby se těchto prostředků vzdávali. HK: S předchozím tématem souvisí také otázka potratů, které jsou vlastně v dnešní společnosti vnímány jako něco normálního….

TH: Já se domnívám, že skutečně zabití počatého života je mravně nepřípustné, a myslím si, že pro to jsou nejenom důvody z hlediska křesťanské morálky, ale že dneska to podporuje i genetický pohled na lidský život, kdy víme, že život je svým způsobem „naprogramován“ už od okamžiku početí, a pokud není možné předložit nějaké racionální a vědecky podložené

- 15 -

důvody, že život začíná někdy jindy než v okamžiku početí, takové jiné datum nikdo nebyl schopen předložit, tak pak je třeba, aby nenarozený život byl chráněn. Je samozřejmě zase jiná otázka, do jaké míry je možné to zabudovat do zákonodárství, a jestli postihování by naopak nevedlo k pokoutním metodám. Takže tyhle dvě věci bych od sebe oddělil, ten fakt, že je to něco, s čím nelze morálně souhlasit, a potom způsob, jakým se bude společnost snažit tomu zabránit, kde bych spíše než pro represivní metody byl pro určitou osvětu a také vstřícnost vůči svobodným matkám, matkám v nouzi, a tak dále… HK: Ono to možná dnes souvisí i s eugenikou, kdy se matkám doporučuje zabít nenarozené dítě, které by mohlo být nějakým způsobem poškozené… TH: To znám z vlastní historie, protože když jsem se měl narodit, tak mé matce bylo pětačtyřicet, já jsem první dítě, a všichni, včetně lékařů, jí ujišťovali, že se s velkou pravděpodobností narodí poškozený plod, a nutili jí k potratu…. Matka na to nepřistoupila a riskovala, a tomu vděčím za to, že jsem na světě. Také sám jsem doprovázel řadu manželských párů jako kněz v situacích, kdy jim lékaři říkali, že s velkou pravděpodobností se narodí poškozený plod a bylo to pro mě nelehké, prožívat s nimi tohle období. Ti rodiče se pak sami rozhodli, že vezmou na sebe riziko, a ve všech případech, které znám, se pak narodily děti naprosto zdravé. Tím samozřejmě nechci říct, že je to tak musí být ve všech případech, ale myslím, že dnes je rozšířené to, že lékaři vlastně hledají určité alibi před možnými výčitkami, a že někdy přehánějí rizikovost.

HK: Teď se dostáváme k druhému, opačnému, pólu života. Jak se vlastně dívá křesťanství nebo i vy, na umírání a smrt, na ten okamžik i na ten proces, co to vlastně znamená v životě člověka… Jak může vlastně křesťanská víra pomoci v tom okamžiku? TH: Dnešní pastorální teologie vidí v umírání proces, ve kterém nelze s jistotou označit nějaký rozhodující okamžik. Je to proces, který je velmi často spojen s nějakým závěrečným zráním osobnosti. Terapeuti a psychologové, kteří se zabývají procesem umírání, upozorňují na určitá stádia tohoto procesu, jako smlouvání, zápas, rezignace, smíření a tak dále, tak existuje u některých teologů i určitá teologická interpretace, zejména u Ladislava Borose, žáka Karla Rahnera, který například v častém fenoménu, že člověk v procesu umírání si určitým způsobem rekapituluje svůj život, takže se objevuje takový film událostí, chápe i jako - 16 -

příležitost, aby člověk mohl říci konečné ano nebo ne smyslu svého života, a znovu třeba přehodnotit některé životní křižovatky. A věří, že je člověku dána šance, která zajisté nemůže totálně zvrátit celkový směr lidského života, ale přeci jenom se může, ještě s tím posledním okamžikem lidské svobody, přiklonit na tu či onu stranu. A z tohoto hlediska stav, ve kterém člověk umírá, byl vždycky v křesťanské tradice chápán jako velmi důležitý pro věčný osud člověka.

HK: Jaké jsou rituály okolo umírání a smrti? Jaký je jejich význam? TH: Jedna ze sedmi svátostí, které se slaví v katolické církvi, je svátost pomazání nemocných, která dříve byla označována jako poslední pomazání a byla vyhrazena pro okamžik umírání. Vnějším rituálem je pomazání olejem. Olej je látka, která se používá při některých svátostech, jako znamení očisty a posílení, pomazávaly se jím svaly zápasníků, nebo se králové pomazávali, nebo kněží… Olejem, který symbolizuje sílu ducha svatého. Takže svátost znamená zároveň smazání hříchů a připravení k poslednímu zápasu, kterým je umírání. Později, i z pastoračních důvodů, protože někdy se příbuzní obávali zavolat kněze, aby vyslovování této svátosti neznamenalo, že se očekává jistá smrt, tak se tato svátost nazývá svátostí pomazání nemocných, a nepoužívá se jenom v případě umírání, ale v každém případě vážné nemoci, a je možné ji samozřejmě opakovat během života, i při opakovaných krizích během téhož onemocnění… A samozřejmě potom existují obřady pohřbívání, které nejsou svátostí, ale svátostinou, ale patří ke křesťanské kultuře postarat se o zemřelého, prokázat mu určitou úctu. Obřad je doprovázen rituály, zejména modlitbami. Dříve se zdůrazňovalo, že pohřeb do země lépe odpovídá křesťanské tradici a lépe vystihuje také symbol vložení semene do země…

HK: Co euthanasie? TH: Křesťanství trvá na nedotknutelnosti života lidské osoby od početí až do smrti. Když hovoříme o euthanasii, je třeba rozlišovat dvě věci. Aktivní euthanasii, to znamená zásah, který aktivně ukončuje život, ten je z křesťanského hlediska mravně neospravedlnitelný. Ale pak existuje to, čemu se někdy říká pasivní euthanasie, byť tento název není příliš vhodný, a to znamená, že nenasadíme, případně vypneme určité přístroje, pomocí nichž se pouze - 17 -

prodlužuje lidské utrpení, čili nejde o aktivní zásah do lidského života, ale spíš to, že se nevyužijí technické možnosti v případě, kdy se jedná pouze o prodlužování života, který nemá reálnou perspektivu na udržení základních kvalit lidského života. Tento druhý případ je morálně ospravedlnitelný. V problematice euthanasie bych zdůraznil ještě jednu věc. V budoucnosti můžeme očekávat veliké napětí mezi generacemi. Snižováním porodnosti v hospodářsky vyspělých zemí a prodlužováním lidského věku, dochází k tomu, že stále menší počet ekonomicky produktivních lidí musí živit stále větší počet důchodců, a k tomu přistupuje i malá úcta k stáří v naší společnosti, na rozdíl od společností tradičních. A já se obávám, že v tomto napětí mezi generacemi by právě euthanasie mohla být zneužita jako strašlivá zbraň. Vidím zde analogii v tom, co se stalo s potraty. Na počátku se také hovořilo o tom, že potraty budou povoleny pouze tam, kde se jedná o ohrožení života matky, později se masově připouštěly potraty z takzvaně sociálních důvodů, a já bych se skutečně nerad dožil toho, kdyby lidé své staré příbuzné ze sociálních důvodů vozili na „přerušení života“. Čili této aktivní euthanasii je třeba říci ne, zejména v době, kdy existuje vyspělá paliativní medicína, která umožňuje minimalizovat bolesti.

HK: Jaké jsou představy křesťanství o existenci po smrti? TH: Hovoříme –

li o životě po smrti, stojíme všichni v tváří v tvář tajemství, a jsme

odkázáni na víru. Ti, kteří věří, že smrtí zaniká veškerý život, tuto víru nemohou nějak racionálně dokázat, a je to také víra. A stejně tak ti, kteří věří, že život ve smrti nezaniká, ale transformuje se, se nemohou opřít o nějakou racionální evidenci, pouze o spolehnutí například na slovo Písma. Často v této souvislosti dnes uvádí, tzv.„lazarův syndrom“ nebo prožitky lidí, kteří zakusili klinickou smrt, ale podle mého názoru není čestné používat tyto zážitky jako důkaz existence po smrti, protože se nejedná o zážitek skutečně posmrtného života, ale o jakousi předsíň smrti, a tyto jevy mohou být různým způsobem interpretované. Myslím si, že mohou být použity nanejvýš jako určitý poukaz, určitá stopa, ale nikoliv jako důkaz. Zde skutečně nemáme evidenci, opíráme se o víru, opíráme se zejména o Ježíšovo slovo „Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mně má život věčný“. Jak konkrétně život věčný bude vypadat, tady si asi musíme počkat… Křesťanská tradice rozlišuje tři stavy, v kterých se člověk může ocitnout po smrti, které jsou označovány tradičními názvy nebe, očistec a peklo. Přičemž samozřejmě nejde o nějakou lokalizaci, o níž - 18 -

bychom mohli mít nějakou fyzickou představu… Samozřejmě nejde o nějaký fyzický prostor, jde o stav duše. Ovšem naděje ve vzkříšení se netýká pouze „duše“, ale celého člověka. Přičemž víra ve vzkříšení celého člověka znamená i vzkříšení těla, což neznamená pouze nějakou restituci hmotné stránky naší bytosti, protože tělo, v Biblickém slova smyslu, znamená spíše nezaměnitelný osobní charakter člověka, to, že člověk je bytostí situovanou v určitém prostoru a čase. Zde se hovoří také o proměněném či oslaveném těle a tyto biblické výroky a výroky tradice naznačují, že nejde pouze o prodloužení stavu na zemi, nebo návrat ke stavu na zemi, ale o nějaký nový stav člověka. Co se týče nebe, to je výraz pro plné společenství s Bohem, do kterého vstupují ti, kteří umírají ve stavu milosti, a katolíci jsou přesvědčeni, že v tomto stavu jsou nejen Ti, kteří byli oficiálně církví kanonizováni, ale že počet „svatých“, to jest spasených, je mnohem větší. O očistci byly vedeny určité teologické spory uvnitř křesťanských církví, protože tady není nic, co by se dalo uvádět jako nepřímý doklad existence jakéhosi mezistavu, ve kterém se člověk očišťuje, ten člověk, který zemřel ve stavu takzvaných všedních, to jest nikoliv těžkých, smrtelných, hříchů. Ale i v některých mimokřesťanských tradicích, v Tibetské knize mrtvých a podobně, se vyskytuje myšlenka, že člověk po smrti prochází stavem očišťování. Co se týče pekla, to je stav totálního odtržení od Boha, a přesvědčení, že peklo existuje, je logickým důsledkem uznání lidské svobody. Vyplývá to z přesvědčení, že Bůh respektuje svobodu člověka, až do těch důsledků, že se člověk může totálně od Něho odvrátit. Vzpomínám na jeden text, ve kterém je řečeno, že spasen bude ten člověk, který Bohu nejenom slovy, ale skutky, říká Buď vůle tvá, ale ten člověk, který celoživotně, vědomě a ve vážných věcech vůli Boží odporuje, tomu nakonec Bůh řekne Buď vůle tvá, a naplnění této lidské vůle, zcela postavené proti vůli Boží, je peklo. Ovšem na rozdíl od nebe, kde jsme přesvědčeni, že není neobydleno, nemáme jistotu o žádném člověku, víra nám nedává o žádném člověku opravdu jistotu, že byl zavržen. Víme, že peklo existuje jako reálná možnost, ale je teoreticky možné, že peklo je prázdné.

HK: Děkuji za rozhovor.

- 19 -

Zrození, smrt

…a Romská kultura

- 20 -

Romská kultura a její pohled na zrození a smrt Rozhovor s Janou Hejkrlíkovou, dne 6.prosince 2004 v Příbrami.

HK: Na úvod poprosím o krátké představení, kdo jste a co děláte… JH: Jmenuji se Jana Hejkrlíková a studuji filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor Romistika.

HK: Jak je v Romské kultuře pohlíženo na zrození nového života? Odkdy jsme lidskou bytostí? JH: Dnes je třeba rozlišovat mezi českými Romy, kteří žijí víc jak dvacet let v Čechách, a mezi Romy, kteří žijí převážně na Slovensku, v osadách a tradičně. Z tradice je zrození nového života vnímáno jako velký dar, a bere se to tak od početí. K tomu je spousta rituálů. Žena, která otěhotní se musí chovat trošku jinak než žena, která není těhotná. Neexistovalo, aby žena, která má třeba čtyři děti, si dávala nějaké Dany a podobně nebo brala antikoncepční prášky, protože u tradičních Romů neplodná žena není žádná žena.

HK: Tím jste se dostala k další otázce, tedy antikoncepce… JH: O tom nám krásně vyprávěl Radim Uzel, když jsme měli jeho přednášku. Přišla za ním mladá Romská žena, a měla asi čtyři děti, a tak chtěla antikoncepci. On uznal, proč ne, nedělil jí od všech ostatních. Načež asi za měsíc tam přiběhla celá rodina i se ženou, a její manžel mu říká, ať jí kouká dát do pořádku, že jí jinak nechce. Děti bývaly u Romů největším darem, proto jich měli tolik. Tradiční život byl založený na dětech. Čím je žena starší, a čím více má dětí, tím větší vážnosti se jí dostává. HK: A co potraty?

- 21 -

JH: To vůbec nebylo, pokud žena nepotratila sama. A to ještě ženu snižovalo, že nebyla dost silná… Řekla bych, že interrupce jsou v Čechách následkem politiky, která zde byla. V šedesátých letech byly Romské ženy bez jejich vědomí sterilizovány, dokonce jsem slyšela, že dnes se něco podobného děje někde na Ostravsku… Možná i to je jeden z těch následků, proč jsou interrupce běžné. Přesto bych řekla, že méně interrupcí je u Romských žen, než u majoritních žen, teď mluvím o klasické Romské rodině v České republice, nemluvím o prostitutkách a podobně. HK: Když se narodí miminko do Romské společnosti, jak je přivítáno? JH: Romské dítě, opět musíme rozlišit –

v tradiční rodině, se rodí do světa takového, jaký

je. Nemaluje se, nic se v bytě nepředělává, žádná přetvářka. Nechystá se mu postýlka ani kolíbka, takové dítě nepotřebovalo žádnou postýlku, prostě je neustále s matkou, matka ho nosí přivinuté k sobě, spí s matkou, pořád je s matkou. Kdykoliv potřebuje jíst, jí, nejsou tam žádné určené hodiny… Tak, jak je to přirozené. Samotné narození dítěte je velká radost. Velký význam má křest. Do té doby než se pokřtí, je dítě chráněno od –

v Romštině se tomu říká – gul’i daj16, což znamená sladká

matka. Jde o bytost, která nežije, ale určitě v každém rodě taková žena byla, které se narodilo mrtvé dítě, nebo potratila, a zemřela bezdětná. Její duše může narozené dítě vzít, většinou je to v období šesti neděl. Jakmile je dítě pokřtěno, má nad sebou ochrannou ruku Pána Boha, a už na něj gul’i daj nemůže. Chrání se tak, a to je zajímavé, že se dítěti dávají do míst, kde spí, třeba pod polštářek, železné předměty, údajně se jich gul’i daj bojí. Většinou nůžky, anebo hřeben, ale musí být opravdu krásný. Říká se, že když ten hřeben najde, že se začne česat a na dítě zapomene. Pak se strašně moc hlídá, a to dodnes, že dítě do šesti neděl se nemá chválit, že je krásné, opět kvůli gul’i daj, a také se tomu dítěti nesmíte dívat do očí, to je kvůli uhranutí. Respektuje se i to, že dítě přichází na svět jako hotová bytost se světem, který si pamatuje z minulých životů, protože u Romů se samozřejmě na minulé životy věří. Dotyčný přešel jenom do jiného těla a učí se znovu žít, chodit a tak podobně, ale jeho duševní a duchovní svět je vlastně na určité úrovni. Děti do tří let vidí různé bytosti, víly a jiné, které my nevidíme. HK: Jak je to s tím pohledem do očí? 16

V Romštině: gul‘i- sladká, daj –matka

- 22 -

JH: Do očí smí dítěti koukat jenom maminka, a ti nejbližší, který žijí v jednom domě s dítětem, cizí ne. Při narození, to je úplně první přijetí, dítě dostane barevnou šňůrku na ruku. Zpravidla bývá červená, ne bílá. A to je kvůli uhranutí, většina lidí si všimne šňůrky, a tím pádem se nepodívá dítěti do očí, zároveň je to ochrana před gul’i daj.Tyto rituály jsou uchované až z Indie. Mluvila jsem s člověkem z Příbrami, říkají mu Kiwi, a ten žil asi dva roky v Indii, pod horami ve vesničce, neovlivněné západním světem, na rozdíl od velkých měst v Indii. Tam uvazují zelenou tkaničku.

HK: Umírání a smrt, jak je na toto pohlíženo u tradiční Romské společnosti? Zmínila jste se o víře reinkarnaci…

JH: Na křtiny se můžeš dostavit, ale nemusíš, je omluvitelné, máš – li něco důležitého. Ale pokud někdo z rodiny nepřijede na pohřeb, tak je to neomluvitelné. Jediná omluva v některých kastách, mezi Romama jsou kasty a vždycky byly, je těhotenství, nebo těžká nemoc, ale jinak není omluva. Na Romský pohřby se sjíždí strašně moc lidí, dokonce i ze zahraničí. A ještě dřív, pokud je člověk těžce nemocný a ví se, že umře, tak chodí do nemocnic. Z toho jsou vyděšení doktoři a sestry. Anebo domů, pokud je doma, každý Rom většinou chce být doma, mezi svými, když umírá… Už předtím se rozesílají telegramy, že ten a ten je těžce nemocný, přijeď, a to bylo jasné, že musí přijet, že je to s tím člověkem zlé, že by to nemusel přežít. Každý, kdo toho člověka znal, se snažil přijet. Bylo strašně důležité, aby si spolu vzájemně odpustili, aby si srovnali věci, které tady měli za života, dobrý i špatný17. To proto, aby duše zemřelého mohla v klidu odejít na druhý břeh, a měla tady všechno vyrovnané. Pokud to někdo neudělal a byl s umírajícím rozhádaný, a nestačil si to urovnat, tak se věří na duše zemřelých, říká se tomu v Romštině mulo. Ten člověk se vrací, a straší, dokud si vzájemně neodpustí. K Bohu musí zemřelý jít očištěný, aby se mohl znova reinkarnovat, a souvisí to s karmou. Budou se potkávat, rodit se spolu, tak dlouho, dokud si nevyrovnají účty. To je důležité dodnes u velkého procenta českých Romů. Říká se narodit se může, zemřít musí…

17

Podobně to probíhalo i v české lidové kultuře, viz. kniha Narození a smrt v české lidové kultuře od Alexandry

Navrátilové.

- 23 -

Pláče se, opravdu to nejsou komedie, je to skutečný pláč…ale na druhou stranu se říká, co Pánbůh dal, to Pánbůh vzal. Jediný nejpravdivější zákon života je smrt. A pak se dělají obřady, vartuje se. Pokud někdo nestihl přijít, nestihl se vyrovnat… Od pradávna se ví, že duše k Bohu odchází až za několik dní, takže pořád v prostoru je, chodí a vyrovnává účty… Zemřelý byl dřív s nimi v pokoji a nejbližší nejedli, jenom pili, s tím, že se mluvilo o tom člověku jako by tam stále byl přítomný.

HK: Jaká je představa toho, co bude po smrti? JH: Dokud žily rody pohromadě, Romové se vzájemně hlídali, aby nepáchali nepravosti, aby neubližovali, hrozně moc se dbalo o nasycení hladových a napojení žíznivých, ať to byl kdokoliv. Za uzdravení, za prášek či bylinku na uzdravení , ani za jídlo a pití se u Romů neděkuje ani neprosí, to je řízení Boha. Když jsem šla do první třídy, tak nás peskovali ve školní jídelně: „ Ty neumíš poděkovat, ty neumíš poprosit! Za všechno se děkuje a prosí!“. Tak jsem přišla domů, babička dala na stůl jídlo a já jí poděkovala. A babička na mě opravdu dost zahartusila: „ U nás se neděkuje, děkuje se u gádžů!“ . „ A proč?“, zeptala jsem se. „ Protože oni neví, že povinností každého člověka je dát najíst a napít, a navíc když si za to zaplatíš… A oni také nevědí, že za tohle jim poděkuje Pánbůh…“. To je to čištění karmy, i když Romové tenhle výraz nepoužívají. Když někdo udělá něco zlého, říká se: „Pánbůh tě za to potrestá!“ , v příštím zrození se mu to vrátí… Do rakve se nedávají zemřelému boty, aby se nevracel jako mulo. Dávají se věci, které ten člověk měl v životě rád. U Olašských Romů to může být i křeslo a nábytek. Olašští Romové mají pohřeb hodně podobný Egyptskému pohřbu, dnes ti majetnější nad hrobem staví hrobku. U klasických Romů se dává do rakve třeba dýmka, nebo nějaká maličkost. Do rukou se dávají drobné peníze. Ptala jsem se babičky proč, protože jako malá jsem zažila tři pohřby, říkala, že to má pro převozníka, jako je v řeckých bájích Charón. Musí zaplatit převozníkovi, že ho převeze k Bohu, přes tu pomyslnou řeku. Smrt je velkou událostí v rodině. A když člověk nezemřel přirozenou smrtí, tak to je ještě horší. Lidé, kteří zabili, např. skinheadi, jsou prokletí od těch rodin na celý život… Teď bych za to ruku do ohně nedala, a pokud se to děje dnes, tak mizivý procento, Romové - 24 -

bestiální vraždy nikdy nedělali, nikdy. Právě proto, že věří na mulo. Může to skončit i velkým psychickým traumatem, že se mu pořád zjevuje. Věří se na karmické prokletí, dělají se rituály na odpuštění, když se mulo vrací, a to se dělá i do několika generací zpátky. Pokud se Romové mezi sebou zabili, tak to bylo v afektu, ve vzteku, ale nebyla to plánovaná vražda, chladnokrevná, a už vůbec ne bestiální, jako se dělají, že se uřežou ruce… Dřív to nikdy nedělali, dnes to už nelze říct globálně.

HK: Co euthanasie? JH: Euthanasie jak se dnes propaguje, je u Romů nepřípustná. Je to zasahování do věcí Boha. Co Pánbůh dal, to Pánbůh vzal, k sobě, zpátky. Obojí náleží Bohu, ne lidem. Proto taky byly dřív interrupce u Romů nepřípustné. A Bůh je jenom jeden, dáváme mu jen více názvů…

HK: Děkuji za rozhovor.

- 25 -

Zrození, smrt

…a islám

- 26 -

Islám a jeho pohled na zrození a smrt Rozhovor poskytl Jalal Atassi v Brněnské mešitě dne 10. října 2004

HK: Nejprve vás poprosím o krátké představení, kdo jste... JA: Jmenuji se Jalal Atassi, jsem členem správní rady Islámské nadace v Brně. HK: Jak se dívá Islám na vznik nového života, kdy začíná nový život? Odkdy jsme lidskou bytostí? JA: Život, a to není totéž jako duše, začíná oplodněním. Podle Islámu vdechne Bůh do stvoření duši, říká se, že je to kolem 42 –

43 dne od početí. Přiletí anděl, který napíše

zárodku v lůně budeš šťastný, nebudeš šťastný, budeš bohatý, budeš chudý... a jak dlouho bude žít.

HK: A proč zrovna číslo 42 – 43, má nějakou symboliku, nebo zvláštní význam? JA: Ne, to je výrok přímo od Proroka. To byl další zázrak od Boha, že Prorok byl negramotný, neuměl číst ani psát, žil ve městě schovaném v poušti, odkud dostal tu znalost? Právě přímo od Boha, sám ji nevymýšlel. A víme, že embryo je tak malé, že až nyní moderní věda a technika to mohla dokázat. HK: Jak se staví Islám k potratům? JA: Většina učenců se shoduje na tom, že potrat je zakázaný už od oplodnění, může se provést do určitého data jen v kritických případech (zdravotní důvody). Ale jinak je to zakázáno, protože je to vražda. Po početí nastává nový život a nikdo nemá právo ho ničit. A žádný učenec Vám neřekne: „Je to dovoleno“. Ani v případě, že je to ohrožení pro ženu, tak si nedovolí…

- 27 -

HK: Povoluje Islám užívání antikoncepce? JA: Dovoluje, není v tom žádný problém. Islám povoluje antikoncepci z mnoha různých důvodů. Může to být odložení prvního těhotenství, delší prodlevy mezi porody, zdravotní důvody... Každopádně v Islámu je lidem doporučeno, aby měli děti, aby se neobávali chudoby a obavy o materiální zabezpečení rodiny by neměly patřit mezi důvody pro braní antikoncepce, protože věříme, že zaopatření každého člověka na zemi je dáno Bohem.

HK: Jaké jsou obřady a rituály, když se narodí miminko do islámské společnosti? JA: Když se narodí dítě, tak mu otec do pravého ucha provede volání k modlitbě, adhán, jako to slyšíte v mešitách. A do levého ucha provede volání k začátku modlitby, iqáma , jako se uvnitř mešity svolává k začátku modlitby, ale ne nahlas, jemně zašeptat. A pokud je to kluk, tak nejlépe do týdne, ale může to být i později, se mu má udělat obřízka. Dívkám se nic takového nedělá. Je zvyk, že pokud se narodí kluk, tak se obětují dvě ovečky, udělá hostina, pozvou se chudí. Když je to dívka, stačí jenom jedna ovečka. Když se dceři Proroka Muhammada, Fátimě , narodily děti, tak jim první týden oholila všechny vlasy, zvážila je a podle té váhy rozdala tolik stříbra chudým a potřebným, odtud pochází zvyk sadaqa. To, co jsem teď řekl, to jsou islámské zvyky, jak nám to Bůh přikázal a Prorok učil. Ale potom jsou jiné tradiční zvyky, které nepochází z Islámu, to si vymysleli různí lidé, a to je podle společnosti, místa, kontinentu, protože po celém světě mají lidé různé zvyky.

HK: A dodržuje se to i v českých zemích? JA: Ano, ti kteří praktikují Islám, to dodržují.

HK: Teď se dostáváme k umírání a smrti, jak je na toto pohlíženo v Islámu? JA: : Jak se díváme na smrt a umírání? Smrt je pravda. To znamená, všichni jednoho dne zemřeme a nikdo se tomu nemůže vyhnout. A je to součástí našeho života tady na Zemi. - 28 -

Všichni se narodíme, všichni zemřeme. Můžete si všímat, že dítě se narodí, a má pěst sevřenou, všechno chce dostat a všechno chce mít. A když vyroste, tak chodí normálně. A když zemře, tak otevře ruce, už nic nechce... Před každou smrtí je sakarát (specifické předsmrtné prožitky), to znamená, že se člověk trápí, umírání není jednoduché. Muslim by měl vzpomínat před smrtí Boha, těšit se na setkání s Ním, a mít naději, že mu Bůh všechno odpustí. Protože jaký pocit má vůči Bohu, takový bude Bůh mít vůči němu. Během života musím Boha obávat, nesmím dělat žádné hříchy. A když budu umírat, tak už se nesmím obávat, musím se naopak těšit, protože Bůh je odpouštějící. Když člověk zemře, tak se mu mají zavřít oči. Pak následují pohřební rituály.

HK: Truchlí se nebo se zpívají nějaké zpěvy? JA: Netruchlí se. Je to lidem, a zvláště ženám, zakázáno, aby smutek projevovali přehnaně. Někteří lidé měli ve zvyku mlátit se do obličeje, hodně brečet, křičet a trhat si vlasy, ale to je v Islámu zakázáno. Člověk má smutek, že mu někdo blízký odešel, ale nesmí to přehánět, protože tím zemřelému může ublížit. On se na nás ještě dívá, a potom má bolest, která brání tomu, aby jeho duše šla nahoru, do nebe. Můžou padat slzy a tak dále, ale nesmíme to přehánět, protože všichni jednoho dne zemřeme a potom se sejdeme. Pokud zemřel muž, tak jeho manželka se nesmí tři měsíce za nikoho vdát. Aby se poznalo, zda je nebo není těhotná, aby bylo zřejmé, čí případné dítě je. HK: Co se děje dále s duší zemřelého? JA: Když přijde anděl smrti, jehož jméno je Isráíl, vezme tu duši, a uvítají ji dva andělé. Pokud je to dobrá duše, dají jí rubáš z kvalitní voňavé látky a vezmou s sebou nahoru do nebe. Tam se na ní podívají a řeknou: „Je to dobrá duše.“ Když je zlá, uvítají ji zle a dají ji jako rubáš hrubý smradlavý hadr. A když s ní chtějí nahoru, tak andělé v prvním nebi je už nepustí dál. To vše se děje ještě při pohřbu, to znamená, narychlo jde nahoru a dolů, duše vidí svoje tělo, vidí, jak jí lidé umývají, jak brečí nebo jsou smutní, slyší, co o ní říkají, dobrého nebo zlého, ale poté, co jej položí do hrobu, pomodlí se za něho a dají na něho hlínu, tak se jeho duše se vrátí do hrobu. A pak nastane ta nejhorší chvíle, kdy pozná, jestli bude člověkem ráje nebo pekla. Přijdou k němu dva andělé, říká se jim Munkar a Nakír. - 29 -

Neumíte si představit jejich

ošklivost... Vrtají v zemi ústy až se dostanou až k zemřelému... Když to byl dobrý a bohabojný člověk, tak když se k němu chtějí přiblížit, tak například zespodu ho brání jeho modlitba, zprava jeho dobré činy, zleva jeho náboženská daň, co platil chudým a potřebným, jeho činy ho brání... Potom ho posadí a zeptají se: „Kdo je tvůj Bůh? Kdo je tvůj pán?“ A on odpoví: „Alláh.“ „Co je tvá víra?“ „Islám.“ „Kdo je tvůj prorok?“ „Muhammad.“ Když odpoví na všechny tři otázky, řeknou mu: „Řekl jsi pravdu.“ a otevřou okno do pekla, a řeknou: „Vidíš, tamto místo? To by bylo tvoje místo, kdybys byl nevěřící.“ a zavřou to a otevřou okno do ráje a řeknou : „To je tvoje místo.“ A dají mu světlo a rozšíří celý jeho hrob, aby se měl pohodlně. A z toho okna do ráje mu tam přichází krásná vůně a světlo a tak dále. Ale když je to nevěřící nebo hříšný člověk, tak se k němu přiblíží, a že jsou tak oškliví, nebude jim umět strachem odpovídat. Bůh řekl, že jenom ti, kteří věří v soudný den, ti promluví pravdu. Hříšný řekne: „Říkal jsem jen to, co říkali lidé, opakoval jsem“. A dostane od nich takovou ránu, že kdyby ji dostaly hory, rozpadly by se. A uslyší takový křik, že kdyby to slyšeli lidé tady, omdleli by strachem. A to je právě dar od Boha, že my neslyšíme, co se děje těm mrtvým, to bychom nesnesli… ale zvířata to slyší. Pak otevřou v jeho hrobě okno do ráje a řeknou: „ Vidíš to místo? To bylo tvoje! Bylo by to tvoje, ale není.“ A potom otevřou okno do pekla a nechají ho otevřené, a odtud mu tam bude přicházet horko a smrad a oheň, a hrob se mu tak stlačí, že se mu zaklíní žebra mezi sebe. A tak bude trestán až do soudného dne, proto už v hrobu člověk pozná, jaký konec bude mít.

HK: A když se ptají na víru, mají například židé nebo lidé nějakého jiného vyznání, možnost dostat se do ráje, pokud věřili v Boha a mysleli to upřímně? JA: Židé měli pravdu do té doby než přišel Ježíš, pak platilo křesťanství do té doby, než přišel Prorok Muhammad, od té doby není platné nic, jenom Islám. Máte to jako se zákonem, když se vydá nový, tak uděláte dobře, když se už nebudete řídit tím starým, protože podle nového budete souzeni, ne podle starého. - 30 -

HK: Jak to vypadá v pekle a v ráji? JA: Ráj i peklo je popsáno v Koránu, i ve výrocích Proroka, mír s ním. Například řekl, že ráj je takový, který si nemůžeme ani představit. Je tak nádherný. Je to takové místo, o němž ucho neslyšelo, a žádné oči jej neviděly. Víme například, že tam bude celá řeka z medu, z mléka, čistá voda tam bude pramenit, jsou tam krásné velké stromy, nádherné paláce a zámky, lustry ze zlata a stříbra, nebo z rákosu, všechno… Co si kdo bude přát. Jsou stupně ráje. To znamená, nejlepší místo v ráji je přímo před Božím trůnem, je to místo proroků, poslů, mučedníků, nejlepších věřících, kteří kdy byli… A pak se ráj stupňuje až dolů. Všichni tam budeme mít střední věk, všichni budeme mít nejkrásnější tělo, nejkrásnější tvář, dokonalost, nebude tam moč a tak dále…vycházet z nás budou krásné vůně. Všichni budou mít, co si budou přát. Peklo, to je to nejhorší, co si umíte představit… Bude tam oheň, ale i mráz, jsou tam místa pro různé hříšníky. Ráj je věčný ráj, peklo je věčný život v pekle. Například lidé, kteří spáchají sebevraždu skokem z vysoké skály, to neustále musí opakovat… HK: Sebevražda tedy vede do pekla… JA: Ano. HK: Nebem a peklem se tedy myslí místo, kde člověk bude i s tělem, nebo je to chápáno jako stav duše? JA: Ne, budeme tam s tělem. Jakmile dá Bůh andělovi příkaz, aby zatroubil a ukončil tím život na Zemi i na nebesích, všichni zemřeme, i andělé, a padesát tisíc let žádný život. A zůstane sám Bůh a řekne: „ Já Bůh, sám, jeden jediný, je tu někdo?“ Nikdo. Důkaz, že Bůh je jeden jediný. A potom dá Bůh znovu život andělovi, který foukne do trubky a všichni vstaneme z mrtvých, všichni budeme růst jako rostliny ze země, z té pevné kosti na konci páteře, kostrče, jediná tahle kost se nikdy nezničí, je pevná a silná… HK: Takže duše bude v hrobě čekat, až se zatroubí…

- 31 -

JA: Ano, ale bude to strašný, strašný den… HK: Děkuji za rozhovor.

Více informací o Islámu:

Islámská nadace v Brně Vídeňská 38a Brno 639 00 E– mail: [email protected] s

Islámská nadace v Praze Blatská 1491– Praha 9 198 00 –kyje E– mail: [email protected] www: IslamWeb.cz

Poznámka: Islám neschvaluje euthanasii, neboť pouze Alláhovi přísluší rozhodovat o životě a smrti. Mělo by být samozřejmostí postarat se o trpící, kteří potřebují nejen lékařskou, ale i lidskou pomoc. Fyzické bolesti lze dnes úspěšně tlumit léky. Bolest i utrpení mají svůj smysl a místo v životě člověka.

- 32 -

Zrození, smrt

… a buddhismus

- 33 -

Zenový rozhovor o zrození a smrti Rozhovor s Věrou Hrůšovou, opatkou Zenové školy Kwan Um České zen– buddhistické společnosti, dne 27.června 2004 v Českých Budějovicích

HK: Jak se dívají zen– buddhisté na zrození člověka, nové bytosti? Odkdy jsme lidskou bytostí? VH: Tahle otázka se týká karmy. Slyšela jsi někdy o karmě?

HK: Vysvětlete to, prosím. VH: Karmu18 lze nazvat myslí návyku nebo zvykovou myslí. Člověk nějakým způsobem jedná, a to má nějaké následky. Dobré jednání má dobré následky, špatné jednání má špatné následky. Lze tedy mluvit o zákonu příčiny a následku. Každý má ve svém jednání nějaké sklony z dřívějších způsobů jednání. Tyto sklony a návyky se během života více nebo méně proměňují (sílí nebo slábnou), nebo se mohou úplně vytratit. Když potom člověk zemře, tak tu zbude, dá se říci – energie, vědomí, nevím jak to přesně pojmenovat. V té energii budou otisky návyků, způsobů jednání. Ve chvíli, kdy dochází ke zrození, nebo přesněji k plození, přitahuje vědomí budoucích rodičů energii, zbylou po určitém zemřelém člověku. V této přitažlivosti se odráží zákon příčiny a následku, jistým rodičům se narodí zcela jisté dítě, není v tom náhody. V jejich životě se pak děje to, co se dít má, a když k tomuto dění zaujmou lidé správný postoj, mohou se od sebe hodně naučit, vzájemně si pomoci a sami sebe tak osvobodit. Pro učení není třeba chodit daleko, dostává se nám ho vždy tam, kde zrovna jsme. Záleží jen na našem přístupu, můžeme stále dokola opakovat staré chyby anebo začít pracovat sami na sobě, učit se a osvobodit se od svých starých chyb a vymanit se tak z vytváření dalších špatných následků. Z hlediska buddhismu, se člověku děje to, co se mu má dít – v duchu zákona příčiny a následku. Tento zákon sleduje i to, jakým rodičům se kdo narodí. 18

Karma (sanskrt) -„příčina a následek“, co jsme udělali v minulosti ovlivňuje naší přítomnost, co děláme nyní

ovlivní naši budoucnost.

- 34 -

Nevím, jestli jsem na tvou otázku opověděla úplně přesně „Jak se dívají zen-buddhisté na zrození člověka, nové bytosti? Odkdy jsme lidskou bytostí?“ Správná odpověď by asi byla: „Co to je to lidská bytost?“ Když si položíš tuto otázku hodně upřímně a do hloubky, můžeš nalézt odpověď, kterou nelze slovy vyjádřit. Bude v ní obsažena i odpověď na tvou otázku.

HK: Vraťme se k Vaší první odpovědi: takže se vzájemně přitahují ti jedinci, kteří se podobně chovají? VH: Nemusí se jednat o podobnost. Když se podíváš kolem sebe, uvidíš, že v rodině žijí vedle sebe často hodně rozdílní jedinci. Spíš jde o to, aby se člověk v životě něčemu naučil, aby skutečně zmoudřel a stal se harmonickou lidskou bytostí. To se většinou děje skrze nějaké nepříjemné zkušenosti, které nás vytrhují z pohodlí a nutí nás na sobě pracovat. Kdosi řekl, že nejlepším hnacím motorem je utrpení. Jsme jako hrozny, které ze sebe vydají to nejlepší právě tehdy, když jsou lisovány. A právě tomuto duchu odpovídá i to, jací lidé nás obklopují. Budou to vždy ti lidé, kteří nás svým způsobem jednání mají něčemu naučit, něčeho nás zbavit a něco nám naopak přidat. Ale záleží jen na nás, zda tuto změnu podstoupíme. Je velmi běžné, že lidé se snaží uniknout tomu co je nepříjemné (některým lidem se raději vyhýbají), a naopak jdou za tím, co se jim líbí. Musíme být odhodlaní a zcela vědomě na sobě pracovat, abychom byly schopni tyto zvyky prolomit a ničemu se nevyhýbat. Sebrat všechnu odvahu, jít skrz a dosáhnout harmonie. Potom můžeme ostatním opravdu pomáhat.

HK: Jaké jsou v zenu rituály okolo narození? Tedy konkrétně ve směru, který praktikujete.

VH: Já znám jenom ten rituál, který se dělá, když je dítěti sto dní nebo i víc, může to být tuším až do deseti let. Běžně se tento rituál provádí ve sto dnech a jedná se o Ceremonii narození dítěte. Mám ten rituál popsat? HK: Ano, určitě!

- 35 -

VH: Ta ceremonie je jednoduchá a provádí jí vždy zenový učitel, buď zenový mistr nebo mistr dharmy. Všichni účastníci ceremonie zpívají společně píseň Kwanseum Bosal19. Rodiče drží dítě v náručí, pokud je větší tak stojí mezi nimi a zpívají společně s ostatními Kwan Seum Bosal. Následující část trochu připomíná křest. Vedoucí ceremonie namočí prst ve vodě, která je v nádobce na oltáři, přiloží ho dítěti na čelo a řekne: „Velká láska“. Pak to provede znovu a řekne: „Velký soucit“ a ještě jednou „Velká cesta Bódhisattvy“. A dítě křičí, nebo se směje. HK: Ve sto dnech se dělá ta ceremonie? VH: Ve sto dnech. HK: A to je nějaké symbolické číslo? VK: Nevím přesně, ale tento věk souvisí s vědomím dítěte, které je v určitém věku velmi otevřené a ovlivnitelné. Zpěv Kwan Seum Bosal znamená: vnímej zvuk světa, vnímej pláč světa a odpovídej pomocí a soucítěním.

HK: Znáte nějaký zenový příběh, který se váže k narození, početí , příchodu na svět? VH: Znám dva příběhy, které s touto oblastí souvisí, i když zen se převtělováním příliš nezabývá a příběhy na toto téma chápe spíše jako učební pomůcku. V zenu jde o dosažení právě tohoto okamžiku TEĎ, o dosažení naší pravé přirozenosti, která je mimo zrození a smrt.

19

Kwan Seum Bosal , je korejské jméno pro archetypální bódhisattvu soucitu ( v sanskrtu : Avalokitéšvara,

čínsky: Kwan Jin, japonsky: Kanzeon). Kwan Um korejsky znamená „vnímej zvuk“. Kwan Seum Bosal byla bódhisattva, která dosáhla osvícení tehdy, když naslouchala a slyšela nářky a utrpení všech bytostí světa. Bývá zobrazována na oblaku, z něhož vylévá vody soucitu na svět. (Ekvivalentem v křesťanském prostředí je Marie, matka Ježíše.) Bódhisattva je jakýkoliv člověk nebo bytost, jejíž životní směr je pomáhat ostatním. Zpíváním se myslí meditace zpěvu, kdy se vnímá pouze zvuk, udržuje se přitom čistá mysl prostá myšlenek.

- 36 -

HK: Co je smrt z pohledu zenového buddhismu? VH: Je to takové NEVÍM. V jedné básničce20 se říká , když se narodíš, odkud přicházíš? Nevíš. A když umíráš, kam jdeš? Taky nevíš. Důležité je uvědomění si smrti. Být si vědom pomíjivosti. Všechno se objevuje a mizí. S lidmi je to stejné, také se objevují a mizí. …Lidé o smrti obvykle nechtějí vůbec slyšet, je to něco, čím se nezabývají. Přitom se vědomí smrti může stát úžasnou inspirací. Když jsme si vědomi toho, že jednoho dne zemřeme a že to může být kdykoli, třeba za chvíli, tak se svým životem budeme nakládat úplně jinak, než kdybychom toto vědomí neměli. Může to vnést do našeho života více zodpovědnosti – nebudeme žít na dluh, ale vše se budeme snažit mít vyřízené a v pořádku (ostatně tuto potřebu cítí často staří lidé, kteří tuší blízký příchod smrti), nebudeme se zabývat malichernostmi, ale tím co je opravdu důležité. Stoupne tak kvalita našeho života. Pochopíme vzácnost každého okamžiku, pokud ho neprožijeme naplno právě teď, kdy jindy bychom ho mohli prožít?

HK: S tím souhlasím. Buddhistická tradice věří, že existuje něco po smrti. Je v zenu také něco na způsob nebe a pekla? VH: Když odetneš všechno myšlení, dosáhneš svého původního „já“, které je za hranicí života a smrti, za hranicí slov. Jinými slovy: vše je tvořeno naší myslí – tedy i nebe a peklo. Když svou mysl odetneš (když se dostaneš před myšlení), není tu žádné nebe ani žádné peklo.

HK: Jaké jsou rituály při umírání nebo po smrti?

VH: Když někdo zemře, tak se provádí pohřební ceremonie . Kwan Seum Bosal je jméno bódhisattvy soucitu v říši živých bytostí a Dži Džang Bosal je bódhisattva v říši zemřelých. Při ceremonii za zemřelé se tedy zpívá píseň Dži Džang Bosal. 20

Čínská zenová báseň nazvaná Cesta lidí, viz.závěr rozhovoru.

- 37 -

Zpívá se v den úmrtí a pak ještě po dobu 49 dní. Na oltář se umístí cedulka se jménem zesnulého a pokud je to možné, tak i jeho fotografie. Na zem před oltář lze umístit urnu s popelem zesnulého, nebo rakev (ale není to nutné). Ceremonie začne krátkým úvodním zpěvem. Potom vedoucí ceremonie přečte báseň „Cesta lidí“ a pokračuje slovy: „Když jsi živý, máš jméno a formu. Když zemřeš, nejsou tu žádné stopy. Zveme tě (vysloví se jméno zesnulého) na místo, kde dlí Dharma. S pokojnou myslí setrvej v Pravdě. Následující báseň o Pravdě tě osvobodí od vlivů tužeb: Čtyři elementy se ztrácejí jako ve snu. Šestero prachů a kořenů a stejně tak i vědomí jsou původně prázdné. Abys mohl porozumět Budhovi a všem vynikajícím učitelům, musíš se vrátit na místo světla. Nad západními horami zapadá slunce, Nad východě vychází měsíc.“ Po té následuje zpěv Sútry 1000 rukou a očí a zpěv Dži Džang Bosal, který se trvá 35 minut. Potom přednese vedoucí ceremonie pohřební řeč, po které následují krátké proslovy příbuzných nebo přátel zesnulého. Na závěr se společně zazpívá sútra srdce. A zarecitují se Čtyři velké sliby: Cítících bytostí je bezpočet, slibujeme všechny zachránit. Sebeklamy jsou ustavičné, slibujeme všechny prohlédnout. Učení jsou nekonečná, slibujeme všechna poznat. Budhova cesta je nepochopitelná, slibujeme ji dosáhnout.

HK: K čemu má ten rituál zemřelému napomoci? VH: Zpěv Dži Džang Bosal působí na vědomí zemřelého a probouzí ho k větší pozornosti. Vědomí zemřelého je pasivní a není schopno vyvíjet žádnou aktivitu, je pouze taženo směrem, který udává jeho karma. Zpěv Dži Džang Bosal aktivuje vědomí zemřelého a - 38 -

pomáhá mu, aby se správně nasměrovalo a našlo dobré příští zrození. Tedy aby se zrodilo do podmínek, ve kterých bude moci pomáhat ostatním bytostem. Samozřejmě účinnost zpěvů je dána vědomím lidí, kteří zpívají, jejich upřímností a bdělostí (když někdo zpívá a přitom myslí na něco jiného, potom jeho zpěv asi moc účinný nebude).Také se říká, že právě zpěv těch nejbližších lidí může nejvíce pomoci. Je to tak proto, že ti nejbližší, většinou rodinní příslušníci, mají se zemřelým společnou karmu. Už během života na sebe navzájem hodně působili a může se tak dít i během ceremonie.

HK: Co euthanasie, jak se k tomu staví buddhismus? VH: Na téma euthanasie mluvil jednou jeden zenový mistr a já se pokusím vyjádřit to, co mi z té řeči utkvělo v paměti. Lidé se běžně snaží utrpení vyhnout a chtějí i ostatním lidem pomoci od utrpení. Proto se objevila myšlenka euthanasie. Buddhisté vědí, že utrpení není zbytečné, lze se skrze ně něčemu naučit, něco pochopit. Když tedy někomu odejmeme možnost utrpení, odebereme mu i možnost učení se, pochopení. A to se týká i euthanasie. Prostě nezkracovat utrpení umírajících, nebrat jim možnost projít něčím, co je potkává… Kdybychom odebrali možnost si něco odžít, zároveň bychom způsobili odložení něčeho, co se mělo stát a to by pak dotyčného později stejně potkalo. Neboť i zde platí nevyhnutelný zákon příčiny a následku. Když se na to podíváme pozorně, jde vlastně o milosrdenství. Jedná– li se o člověka, kterého máme velmi rádi, nesneseme pohled na jeho utrpení a rádi bychom mu je odejmuli. Jenže tady nejde o NAŠE pocity. Jde o skutečnou lásku a soucítění o skutečnou pomoc druhému, které jsme schopni pouze tehdy, když odložíme své pocity, své malé já... Takový je pohled buddhismu. Osobně si ale myslím, i když se také spíš přikláním k pohledu buddhismu, že je třeba chápat každý případ naprosto individuálně, a že tedy obecně nelze říci euthanasie ano, nebo euthanasie ne. Euthanasie může být pojímána jako umělý násilný zákrok. Jenže úplně stejným způsobem lze chápat snahu doktorů oživovat lidi (díky vyspělé technice) do stavu, který pak vyvolává otázku euthanasie.

- 39 -

A tak je to možná i o tom, že technický vývoj předbíhá vývoj duchovní…Rozvíjíme inteligenci, ale ne moudrost. Máme prostředky, ale nevíme, jak je SPRÁVNĚ používat. HK: Potraty asi buddhismus odmítá…? VH: Odpověď lze nalézt v odpovědi na tvou první otázku. Vědomí člověka, který se má narodit, se objevuje už ve chvíli početí. Potom je potrat velmi násilný zásah do něčeho, co se přirozeně děje v duchu zákona příčiny a následku. A tento zásah je příčinou, která má adekvátní následky. Nejen pro nenarozeného, ale i pro toho kdo jej odmítl. Nedávno jsem četla článek o ženách, které prodělaly interrupci. V mnoha případech měly velké psychické problémy (byť navenek pocházející z jiné příčiny), nezřídka si dobrovolně vzaly život. A co prožívá vědomí nenarozené odmítnuté bytosti, to snad mohou říci lidé, kteří jsou velmi jasnozřiví a jsou schopni je vnímat… Ale lze se domýšlet, že jejich prožitky nebudou nepodobné prožitkům žen, které prodělaly interrupci.

HK: Jak se staví buddhismus k antikoncepci? Je například známé, že katolická církev ji odmítá. VH: Já jsem se nesetkala s tím, že by to buddhismus odmítal. Pokud pouze zabraňuje početí a nezabíjí… Na antikoncepci, která zabíjí, se vztahuje předchozí odpověď.

HK: Na závěr, znáte nějaký zenový příběh o smrti nebo umírání? VH: Znám jeden kraťoučký příběh, který mám moc ráda. Jeden žák se ptá zenového mistra: „Kam přijde osvícený člověk po smrti?“ Mistr odpoví: „Jak to mám vědět? Žák: „Jsi přece Mistr?“ Mistr: „ To jsem, ale ne mrtvej!“

- 40 -

HK: Děkuji za rozhovor.

Dodatek:

Cesta lidí∗ Přicházejí s prázdnýma rukama, odcházejí s prázdnýma rukama, takoví jsou lidé. Když se narodíš, odkud přijdeš? Když zemřeš, kam jdeš? Život je jako plující oblak, který se objeví. Smrt je jako plující oblak, který zmizí. Plující oblak sám původně neexistuje. Život a smrt, příchod a odchod, jsou také takové. Je tu však jedna věc, která zůstává čistá a jasná. Nezávisí na přicházení a odcházení a nezávisí ani na životě a na smrti. Co je ta jedna čistá a jasná věc? Stará čínská báseň

∗

Převzato z internetu Zenové školy Kwan Um, http://www.kwanumzen.cz

- 41 -

Zrození, smrt

…a jóga

- 42 -

Jóga a její pohled na zrození a smrt Rozhovor s doc. PaeDr. Miladou Krejčí MK, CSc. v budově Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích dne 13. 4. 2005

HK: Na úvod poprosím o krátké představení, kdo jste a co děláte… MK: Jsem docentkou na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, zabývám se především psychologií sportu a psychologií zdraví. Od roku 1987 jógou a jako cvičitelka jógy působím od roku 1990. HK: Co je to vlastně jóga? Jak blízko má k hinduismu, s nímž je často ztotožňována? MK: Jógu určitě nelze ztotožňovat s hinduismem, je daleko starší než hinduismus. Jóga je spíše filosofický systém, který člověku umožňuje rozvíjet se po stránce tělesné, duševní, sociální i spirituální, ale neváže se na žádné náboženství. Jógu provozují křesťané i muslimové, věřící i ateisté… HK: Jak je v józe pohlíženo na zrození? Odkdy jsme lidskou bytostí? MK: V józe nejsou žádná dogmata jako v náboženství, ale je tam určitý mravně etický základ. Zdůrazňována je ahinsa, princip neubližování. HK: Princip neubližování asi bude v rozporu s akceptováním potratů… MK: Jistě, ale jóga nedává žádné příkazy, a to, co člověk činí je jeho vlastní rozhodnutí. Každý má možnost tzv. vivéky, rozlišování. Záleží, na jakém jsme stupni úrovně. Každému rozhodnutí něco předcházelo, a každé rozhodnutí má nějaké následky, a svoboda znamená nést ty následky za svá rozhodnutí. Z pohledu ahinsy, neubližování, by člověk provozující jógu s potratem nesouhlasil, ačkoliv je to daleko složitější otázka. HK: Co antikoncepce? - 43 -

MK: Každý má právo rozhodovat se sám za sebe. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsem nikdy žádnou antikoncepci nepoužívala a jsem za to šťastná. Jsem velmi ráda, že jsem měla zodpovědného partnera a ten mi v tom pomáhal. Obě naše děti jsou plánované. Chybí tady více informací o využívání přirozenějších metod regulace početí. Antikoncepce má své místo u lidí, kde je nevědomost, kde jsou větší rizika než jsou negativa antikoncepce, ale určitě tady negativa jsou. Jógová filosofie proniká do všech sfér lidského vnímání, čití, takže sex není tabu. Není tam žádný celibát nebo odříkání. Je preferována věrnost partnerovi a sex, který je založen na lásce, je hlubokým lidským prožitkem a patří k lidskému životu. HK: Jak je vnímáno v józe umírání a smrt? MK: V józe je teorie reinkarnace, samozřejmě to není dogma a nijak zvlášť se to neřeší, ale je pravda, že asi desetina lidí v józe hledá odpovědi i na tyto otázky. I já jsem je tam hledala, a myslím, že žiji šťastněji, s pocitem, že všechno pokračuje, že je tady evoluční vývoj, nesmrtelný átman atd. Skutečnou pravdu se dovíme až v okamžiku umírání a smrti. Ráj a peklo je tady na zemi, ráj nebo peklo si vytváříme svými myšlenkami. Člověk může prožívat peklo jenom tím, co si myšlenkově připravuje v hlavě a stačí určitá proměna v mysli nebo ve vědomí člověka, prožití nějaké situace… a ten člověk najednou vidí ráj na zemi. V józe je vše hodně zaměřeno na život současný, současný okamžik. Zakotvení v přítomnosti je velmi důležité, žít život naplno. Jóga se všemi svými technikami není samoúčelná, pro to, aby člověk byl zdravý, plný energie, aby mohl naplňovat svůj úkol, takzvanou dharmu, což je společné s buddhismem. Jsem– li matkou, mám naplňovat roli matky atd. A ty role se určitým způsobem skládají. Žít tady, a neodbíhat k problémům typu, co bude po smrti, atd. i když to nás samozřejmě taky napadá. Pro mě osobně, když jsem byla ve věku asi 20-22 let, to jsem jógu ještě nedělala, jsem měla tento problém, možná až trošku fobii ze smrti, strach, že to jednou všechno skončí. Po této stránce, tedy spirituální, jóga lidem pomáhá, že je to všechno otevřené…

HK: Jak je chápána v józe euthanasie?

- 44 -

MK: Má někdo právo ukončit život druhému? Myslím, že euthanasii nelze schválit. Člověk žijící jógovou filosofií by velmi zvažoval ukončení života druhého člověka. Je to ale složitá otázka, bolest, utrpení, neumím si takovou situaci představit. HK: Jaké jsou v józe představy o tom, co je po smrti? MK: Substance átmanu, což je vlastně takové živé vědomí v nás, přechází po smrti do jiné kvality a postupně do jiného zrození. Je to jako oceán nebo moře, na němž se zvedají vlny. Vše je to z jedné masy, z jedné vody, z jedné kvality… Vlna se zdvihne, to je náš život, pak se ponoří zpět do oceánu, a vzniká nová vlna. Ta už není totožná s tou předchozí. Ale je tu předpoklad další evoluce, rozvoje… Prožíváme své životy, něco se učíme, nabýváme zkušenosti… HK: Děkuji za rozhovor.

- 45 -

Zrození, smrt

… a šamanismus

- 46 -

Šamanismus- zrození a smrt Smrť ako radca 3- dňový zážitkový seminár Nesměň u Ločenic, ČR, 3.- 5.12. 2004 Vedie: Katarina Hrčková Tento seminár sprostredkuje účastníkom zážitok prastarej mystickej skúsenosti o vzťahu blízkosti smrti a plnosti života. Smrť jako rádca je známý obraz pre spojenca, ktorý nás učí brať udalosti života ako výzvu. Tým napomáha k vymaněniu sa zo zajatia všetkeho, čo je pre náš život nepodstatné a nedôležité. Je pátek večer a já sedím v autobuse a jedu neznámou krajinou vstříc novému zážitku. O šamanismu toho moc nevím. Očekávám ale zážitek ne nepodobný šamanské smrti a znovuzrození. Ve všech šamanských kulturách světa, aby se stali šamany, podstupují muži a ženy rituály… Některé z nich jsou velmi nebezpečné. Vypráví se, že adept musí zemřít a opět se narodit. Venku je tma a já ani netuším, na které zastávce mám vystoupit. Nakonec jsem vyhozena na jakési křižovatce uprostřed pustiny. Projdu vesnicí a hledám statek, kde se seminář má konat. Prší a já stojím sama za vesnicí v polích, neznámo kde, a přepadají mě obavy. Nakonec po tmou pokryté křivolaké osamělé polní cestě ono místo nalézám. Statek je tmavý, svítí jen jedno okno do tmy. Jsem plna očekávání. Otevírám vrátka a vstupuji do uzavřeného zšeřelého dvora. Po dvoře přeběhnou koťata… Za prosklenou stěnou sedí v sálku jakýsi muž u krbu a čte si. Nevidí mě. Klepu na sklo a… Po hodině čekání dorazili další a další lidé, asi padesát. Šamanka nikde. Zřejmě cesta ze Slovenska byla krkolomější. Má zpoždění už přes dvě hodiny. Čekáme. Napětí roste. Najednou se rozletí dveře a vchází parta zvláštně oděných lidí, asi pěti žen, se šamanskými bubny a chrastidly… Sebevědomě si hledají místo. Jedna z nich je Katarina, šamanka. Starší žena v maskáčích s velmi dlouhými prošedivělými vlasy sepnutými do ohonu. Celá skupinka se usadí hned vedle mě. Opravdu nemám tušení, co se bude dít. Ostatní vyndavají své bubny a chrastidla, vědí, co bude následovat… Ten večer jsme za bubnování a zavřenými víčky své duše hledali šamanského psa, aby nás doprovázel po dobu semináře, aby naše cesta byla bezpečná. Bubny rozvířily vzduch a svým rychlým tepem vybízely k putování. Až psa najdeme, což není tak snadné, protože se - 47 -

může proměnit v cokoliv, musíme jej požádat o spolupráci. Zavírám oči, vážu přes ně šátek, uléhám. Ostatní bubnují na cestu sobě i druhým. Tma… Nevidím nic…ani cestu, ani psa… Najednou v rytmu bubnů cítím své tlapky, psí tlapky… Běžím tmou… Cítím svůj, psí, dech… Já jsem ten šamanský pes. Anebo se mi to všechno jen zdá??? Bubny ustávají a my se vracíme zpět do místnosti, do společně sdíleného světa. Někteří hovoří o svých zážitcích. Můj zážitek mě překvapuje. Stalo se to doopravdy, anebo si to vše vymýšlím??? Sobota ráno, šamanka a její kolegyně se opět zpozdily. Šamanka hovořila o smrti i životě velmi přesvědčivě a poutavě, klaun i psycholog, střídavě smrtelně vážná, střídavě odlehčeně humorná. Tančila a zpívala velmi zvláštní a silnou píseň, bubnovala. Pak jsme opět zavřeli oči a ponořili jsme se do vnitřního světa za neustávajícího zvuku asi padesáti bubnů a chřestidel. Stále ještě šlo o přípravu na setkání se Smrtí. Blíží se setkání se Smrtí. Instrukce jsou dány: dojít se šamanským psem k bráně smrti… Nesmíme vstoupit dovnitř. Budeme čekat na svou vlastní Smrt. Smíme se jí zeptat na cokoliv, nejlépe na toto: „Jak vypadá volání Smrti ? Jak to vypadá, když Smrt zavolá člověka běžně žijícího? Jak to vypadá, když zavolá člověka vědoucího, člověka poznání? Jaký je mezi tím rozdíl?“ Bubnování začíná, zběsilý rytmus mě doprovází Smrti vstříc. Trochu se bojím. Vnímám, jak bubnují, vnímám své tělo. Je to tělo nějakého zvířete. Běžím po čtyřech k bráně smrti. Žádný strach. Běžím tmou. Říkám svůj záměr, kam běžím a proč. Zastavuji a čekám, nic nevidím, jen vnímám tělesné pocity. Čekám na svou Smrt. Odpověď přišla. Smrt přišla, žádný strach. Pocítila jsem, že já jsem ta Smrt. Chvilku jsem šamanský pes, chvilku Smrt a zároveň jsem to já sama. Pocity. Obyčejně žijící člověk bude mít pocity vnitřního neklidu, člověk poznání bude mít u srdce klid a mír, až Smrt zavolá. Svůj úkol jsem splnila, ale mě to nestačilo. Chtěla jsem Smrt vidět, za každou cenu. Ale ona řekla: „Uvidíš, až projdeš bránou smrti.“. Nevím proč, ale měla jsem z toho pocit, že projít bránou smrti znamená skutečně zemřít. Byl čas se vrátit zpět, ale meškala jsem. Stála jsem blízko otvoru, brány smrti. Začal mě vtahovat do sebe. Rozepjala jsem ruce, abych se udržela vně Onoho světa. Bylo to usilovné a vyčerpávající. Proměnila jsem se v psa a prchala pryč s vypětím všech sil, otvor mě stále vtahuje, jakoby měl svou vlastní gravitaci. Procitám do světa ostatních. Někteří lidé sdělují všem průběh cesty. Jedna žena se rozpláče. Pokouším se rekonstruovat si pro sebe průběh cesty. Ano, vidoucí budeme až po smrti. Smrt je se mnou pořád, jen jsem si jí uvědomila. Je stále tu, u mě, nebo ve mně. Vyčkává na svůj okamžik. Nebojím se jí. Jako bychom byly sestry, jako bych to byla já sama. A pak, není žádná cesta.

- 48 -

Vím, že v cíli mohu být jen silou myšlenky, že vše už mám, že to už je ve mně obsažené. Vše, včetně Smrti. Šamanka říká: „ Smrti sa nemusíte báť, Smrť sa bojí nás. My sa ju báť nemusíme.“

Dodatek: Na konci semináře jsem šamanku požádala o rozhovor k mé diplomové práci, že jsem si pro tuto příležitost přivezla i diktafon. Šamanka ochotně souhlasila, že odpoví přes internet, mailem. Ale dodneška jsem se odpovědi nedočkala. U šamanů nikdy nevíte, na čem jste...

- 49 -

Závěrečné shrnutí Předchozí rozhovory ukázaly, že na stejné věci je možno pohlížet různými způsoby, a že úhel pohledu je ovlivňován kulturou, vírou, nebo její absencí, osobním postojem a hodnotami a mnohými dalšími faktory. Součástí měl být i rozhovor s někým, kdo by reprezentoval židovství, ale bohužel, nikdo z požádaných neprojevil ochotu rozhovor mi poskytnout. Je to škoda, protože každá kultura je svébytná a vnáší do tématu jiný druh inspirace. Z prostorových důvodů není možné se zabývat jednotlivými pohledy šířeji a hlouběji. Nicméně, rozhovory poskytují určitý rámec pro chápání tématu. Například kapitoly o křesťanství mohou být doplněny o zobrazování nebe, očistce a pekla ve výtvarném umění středověku, který je velmi bohatý na tento typ motivů.21 Často je zobrazován Kristus, nejen jeho smrt a zázračné zmrtvýchvstání, ale i mystický příchod na svět. Znalost křesťanství tak přináší možnost pochopení starého výtvarného umění na území Evropy. K tomu se dá využít galerijní animace, která dětem může zpřístupnit stará umělecká díla, ale i téma zrození a smrti, které v souvislosti s křesťanstvím z mnohých děl vystupuje jako ústřední téma.22 Inspirací z Islámu je mi myšlenka, že ráj je to nejhezčí, co si umíme představit, a peklo to nejhorší, co si představit můžeme. Jak by si asi děti představily takový ráj a peklo? Bylo by to jistě značně individuální. Odrazily by se tam sny a přání, ale také hodnoty. A jóga by jen upozornila: Ráj a peklo je tady na zemi, ráj nebo peklo si vytváříme svými myšlenkami. Proto je důležité, jak se chováš právě teď. Napadá mi jeden buddhistický příběh. Mladý a pyšný samuraj navštíví starého mnicha. „Chci mít jasno, zda existuje ráj a peklo!“. Mnich se mu ale začne posmívat, že takovému pobudovi nebude přednášet, čímž úctyhodného samuraje rozzuří. Vytáhne meč a chystá se ve vzteku starci utít hlavu. Stařec meči uhne a zvolá: „Zadrž! Copak vím, co je po smrti? To neví nikdo. Ale právě teď jsi už na cestě do pekla.“ Samuraj si uvědomí, jaký zločin chtěl spáchat a jeho srdce je pozměněno tímto poznáním. Ukloní se před mistrem s pokorou a prosbou o odpuštění. „Nikdo neví, co je po smrti, ale právě teď jsi na cestě do ráje.“ Odkazem rozhovorů je i patrná úcta k lidskému životu, ať teprve počatému, nebo končícímu. 21

Dinzelbacher, Peter: Poslední věci člověka (Nebe, peklo, očistec ve středověku)Vyšehrad, Praha 2004

22

Tématy jako je Poslední večeře, Kalvárie nebo Golgota se s 6-ti letými dětmi zabývala Marta Pohnerová,

podobně pracovala i s tématem zrození v souvislosti s časem adventním a Vánočním. Reflexi Isenheimského oltáře, díla M. Grünewalda, nalezneme v knize Základy arteterapie Jaroslavy ŠickovéFabrici, na str.157 - 158.

- 50 -

Chasidská pohádka z Ruska23 Přišel rabín za Bohem a povídá: „ Chtěl bych si prohlédnout peklo a také nebe.“ -„ Tak si vezmi Eliáše jako průvodce“, praví Stvořitel, ten ti ukáže obojí.“ Prorok vzal rabiho za ruku a přivedl jej do veliké místnosti. Všude okolo stáli lidé s dlouhými lžícemi. Uprostřed na ohni v hrnci se vařil chutně vyhlížející a voňavý pokrm. Lidé jej nabírali dlouhými lžícemi. Všichni ale byli vyhublí, sešlí a špatně vypadali. Nebylo se čemu divit: jejich lžíce byly příliš dlouhé, než aby si je mohli dát do úst, a tak to skvělé jídlo nemohli ani vychutnat. Když vyšli ven, rabi se ptá proroka: „Co to bylo za podivnou místnost?“ -„To bylo peklo“, zní odpovědˇ. Přišli do druhé místnosti. Na první pohled tam bylo všechno stejné jako v té první. Všude okolo lidé s dlouhými lžícemi. Uprostřed na ohni se vařil chutně vyhlížející a voňavý pokrm a všichni jej z hrnce nabírali svými dlouhými lžícemi. Byl tu ale rozdíl. Lidé byli dobře živeni, vypadali zdravě a spokojeně. „Jak je to možné?“-Rabi se pozorně zadívá a vidí důvod: lidé se těmi dlouhými lžícemi krmí navzájem. Dávají jíst jeden druhému. A rabi najednou ví, kde je.

23

Převzato z kalendáře nadace Nová Země, 1996, Myšlenky spojení

- 51 -

Psychologie Jak přicházíme na svět V minulosti patřila sexualita v lidové kultuře k nejzastřenějším tématům zrození a na dotaz dětí, jak přicházejí na svět se zpravidla odpovídalo, že je přináší čáp nebo vrána. Čáp, jako vznešený cestovatel, nosil chlapce, dívky pak všední vrána. Někde dětem říkali, že je přinesla liška, nebo že děťátko dostali od andělíčka. Nově rodiče dětem vykládali, že dítě koupili nebo vybrali v porodnici. Slovům jako „porod“ nebo „těhotenství“ se také vyhýbali, a označovali tyto stavy metaforicky, např. čáp létá okolo chalupy apod.24 Dnes se nedoporučuje děti mystifikovat teoriemi o čápech a vranách, ale zdůrazňuje se pravdivost a přiměřenost věku dítěte. Udává se, že první otázky dětí po tom, jak se z bříška dostane děťátko na svět ven, přicházejí po 2. nebo 3. roce věku (do určité míry to ovlivňuje i to, zda rodina, v níž dítě vyrůstá, očekává narození sourozence a dítě tedy zblízka pozoruje, jak bříško roste a jak se jednou maminka vrátí z porodnice bez bříška, ale s dítětem).25 Jak o tom s dětmi hovořit? Pokud mluvíme s dětmi o příchodu na svět, pravděpodobně se nevyhneme otázce sexuality. Informace bychom měli dětem zprostředkovávat nejen na rovině informační, ale také v rovině citové.26 Sexuolog Jan Kožnar doporučuje: 1. Hovořit věcně. 2. Nepřednášet, děti se potřebují ptát a proto volit diskusi. 3. Nečekat, až se děti začnou ptát samy, neboť otázky mohou přijít příliš pozdě. 4. Není třeba se obávat, že jim toho o sexualitě řekneme příliš, pokud budou unavené, přestanou vnímat. 5. Nezůstat jen u biologických faktů, ale hovořit také o citech, lásce a hodnotách, neboť s tím vším je sexualita propojená. Je důležité, aby děti znaly správné pojmy a přesná pojmenování (např. pojmy spermie, vajíčko, penis…). 24 25 26

I když malé dítě nebude možná ještě dlouho vědět, jak si pojem v

str.42, z knihy Narození a smrt v České lidové kultuře, Alexandra Navrátilová, Vyšehrad, Praha 2004 Zdeňka Rybová, viceprezidentka Hnutí Pro život ČR Z přednášek Pražské psychoterapeutické fakulty 2001- 2002 sexuologa Jana Kožnara

- 52 -

obrazotvornosti a představě "zobsažnit", bude jej mít fixován pro dobu, kdy už toto pak dokáže. Koneckonců takových pojmů, k nimž obraz či zkušenost získá dodatečně, zná malé dítě nespočet. Předejde se tím vyhledávání „nových“ výrazů pro to, co dítě potřebuje pojmenovat, často se pak do slovníku dítěte dostanou pojmy vulgární. Pokud dítě už vulgární výrazy používá, pak je třeba mu vysvětlit, že užívání vulgárních slov pro city je velmi nevhodné. Vulgární slova jsou dosti často nelibozvučná, zní hrubě, a proto se nehodí pro vyjádření blízkosti, lásky a intimity. Je nutné pak dítěti nabídnout vhodnou terminologii. Děti jsou dnes vystavovány obrovskému množství sexuálních podnětů pochybného charakteru, v časopisech i televizi, které se snaží vytvořit dojem, že řada patologických jevů je naprosto normálních, což je nebezpečné zejména v bezmezné důvěře většiny lidí médiím.27 Podle výzkumů, o nichž Kožnar hovořil, bylo zjištěno, že v ČR děti základních škol získávají informace o sexualitě z různých zdrojů, ale jen ve 12% od svých vlastních rodičů! Ani škola nepatří mezi místa, kde děti získávají informace. Nejčastěji jsou to kamarádi, filmy a časopisy, které prezentují sexualitu někdy poněkud pokřiveně. U dětí ze zvláštních škol chlapci uváděli (dívky méně) kolem 60 % informací z porna a na druhém místě svoji vlastní zkušenost!!!

Přitom včasné a přiměřené28 informování o sexualitě, které bere v potaz

aspekty, jako jsou hodnoty, vztah a láska, pomáhá předcházet předčasným sexuálním stykům29, a tím i graviditě (a tedy interrupcím), sexuálním delikvencím a vzniku sexuálních poruch. Pomáhá porozumět více vlastnímu tělu (např. menstruace, poluce apod. … ). Při sexuální výchově není vhodné separovat dívky a chlapce (např. i chlapci by měli vědět, co je to menstruace apod.) Domnívám se, že výtvarná výchova umožňuje tyto věci uchopit nejen rozumově, ale i vnitřně, prožít si je. Má určitě možnosti, které chybí předmětům jako je např. občanská výchova. Ve výtvarném umění není lidské tělo nahlíženo jako sexuální objekt, ale jako estetická forma, nebo specifické přírodní umělecké dílo. To může dětem usnadnit cestu k nazírání na své vlastní tělo, a akceptovat je takové, jaké je. Tělo by nemělo být zúženo na pouhý objekt sexuality. Mnoho kultur (například stará řecká kultura, renesance atd.) vidělo 27

Kožnar zdůrazňoval některé pořady TV Nova, např. Peříčko a Tabu, které mají negativní vliv na vznik

perverzí u dospělé populace, natož u dětí. 28

Nepřiměřené informace věku, mohou dítěti spíše uškodit (např. polohy při sexu pro 12 -15-ti leté), viz.

Sexuální výchova s otazníkem, Melvin Anchell 29

U 12- 13 letých dětí sex poznaný v plnosti primitivizuje vývoj jedince a může vést ke vzniku sexuálních i

sociálních poruch a pozdějším deviacím. (J. Kožnar)

- 53 -

v lidském těle vzor krásy a dokonalosti, Dílo Boha, umělci byli též zaujati i různými defekty (Římské plastiky pozdní doby). Láska je velké téma nejen literárního umění, ale i hudebního a výtvarného, proč to nepropojit a nepracovat s tím ve výtvarné výchově? Velké příběhy lásky v mytologii a příbězích literátů… Tristan a Izolda. Romeo a Julie. Dante a Beatrice. Navíc láska, která se zhmotní v lásku tělesnou, v sobě vždy nese možnost vzniku nového života, je to něco, co nelze brát lehkovážně. Každý, kdo s někým spí, je potencionální rodič. To je fakt, který by zejména dospívající měli vědět, aby si mohli položit otázku, zda touží po tom, aby zrovna tento konkrétní člověk se stal rodičem mého dítěte, protože jím potencionálně už je. Láska, jak je prezentována dospívajícím, je často omezena na pouhý sexuální akt a jeho techniky. Přitom zaměňovat lásku za sex, jakkoliv spolu souvisí, je smutnou iluzí.30 Téma Autoportrét před narozením, které jsem vyzkoušela v ZUŠ Strakonice, a kde jsem použila imaginace, zase umožňuje i malým dětem (6- 8 let) porozumět, jaké to asi bylo před narození a jak přicházíme na svět. A možná i větší úctě k životu samému, vždyť i já jsem byla bezbranná v maminčině bříšku, i když jsem byla schovaná před světem, byla jsem to já a chtěla jsem žít, ne umřít. Možností, jak s tímto tématem pracovat ve VV je mnoho. Tím, že výtvarná výchova není samoúčelná, můžeme v dnešním světě ospravedlnit její smysl, navzdory tomu, že ve většině zemí světa byla zrušena jako neužitečný předmět. Rozum, výkon a důraz na úspěch byl postaven nad hledání vlastní cesty citem a intuicí, pomocí vlastní tvořivosti, která nám pomáhá porozumět vnitřnímu světu v nás, a být tak vnitřně šťastnějšími lidmi. „ Mladí lidé mají méně a méně možností jak přemýšlet o sobě a své životní cestě. Nejsou schopni zvažovat nad svým projektem života. Učí se jen něco, aby uspěli ve společnosti…“31

Teoretik VV Jan Slavík

30

Zajímavé myšlenky pro práci s dospívajícími popisuje Tomáš Řehák v knize Sex: šlehačka na dortu

31

Seminář dne 9. 10. 2004 pořádaný PaedF UK Praha Věrou Roesselovou věnovaný práci s dospívajícími, Jan

Slavík se ve své přednášce Vztahy mezi výtvarnou výchovou a výtvarným uměním v artefiletickém pojetí výuky krátce zamýšlel nad smyslem výtvarné výchovy.

- 54 -

O dětech a smrti Název této části byl inspirován stejnojmennou knihou Elisabeth Kübler-Rossové. Na úvod se podíváme na to, jak se děti setkávají se smrtí a jak ji vnímají z pohledu MUDr. Jana Špitze, který pracoval psychoterapeuticky s dětmi a jejich rodinami řadu let. Na závěr připomenu samotnou knihu O dětech a smrti od Kübler- Rossové, která je velmi inspirující, ba přímo nezbytná pro pochopení tohoto fenoménu. Zmíním se také o rituálech týkajících se smrti z knihy Gertrud Kufmannové- Huberové s názvem Děti potřebují rituály.

Jak děti vnímají a prožívají smrt? MUDr.Jan Špitz o tom píše: „Konfrontace se smrtí je dříve nebo později nevyhnutelná pro každého člověka. Při setkání se tématikou smrti, ať se tak děje v rovině představ nebo reality, jde do jisté míry o konfrontaci se vlastní smrtí, která je většinou jedinečná a neopakovatelná.(….) Ve svém vývoji je dítě nějakým způsobem, přímo nebo nepřímo, se smrtí konfrontováno od začátku.“32 Samozřejmě, že zejména smrt blízké osoby u dítěte nastartuje přemýšlení a představy o smrti, ale setkávání s tématem smrti závisí úzce na kulturních vlivech, a pojetí smrti u dítěte hodně ovlivňuje způsob, jakým jsou o smrti informovány nejen rodinou, ale i médii. Svou roli hraje ovšem i duševní vývoj jedince. Pouze tehdy, když se dítě setká s tématem smrti, tak se jeho představy o ní mohou dále vyvíjet. Špitz svůj článek sice napsal v roce 1988, ale jeho slova rezonují se současným trendem, když říká: „K rodinnému stylu současné doby patří snaha ochránit dítě před touto skutečnou, živou konfrontací, zvláště když k ní dochází v časných vývojových obdobích. Na jedné straně to může představovat určitou pomoc dítěti , na druhé straně však takovýto postup oddaluje získání osobní zkušenosti a vytváří vývojovou nepřipravenost a disproporci.“ Já bych k tomu dodala pouze tu skutečnost, že způsob, jakým jsou děti seznamovány se smrtí zejména v médiích, např.násilných filmech nebo zprávách, může deformovat jejich pohled na smrt směrem od reálného chápání toho, co smrt skutečně znamená v životě člověka a jeho nejbližších, k jakési iluzi, kterou může podporovat i virtuální realita počítačových her…

32

Článek Konfrontace se smrtí ve fantazii a realitě, Jan Špitz, str.21, KONTEXT-Časopis sekce rodinné terapie

Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii a Institutu rodinné terapie a systemických studií hl.m. Prahy, XIII.-Ročenka 1997

- 55 -

Špitz tvrdí, že vývoj představ dítěte o smrti je postupný, a dítě prý zpočátku vůbec nechápe podstatu smrti, pouze se s ní pocitově seznamuje. (Otázkou je, jestli je možné podstatu smrti vůbec pochopit.) Mezi 9. a 10. rokem věku prý dítě začíná chápat, že vše živé umírá, tedy i ono samo umře, a to má pro dítě velký emoční náboj. Na základě vlastní zkušenosti se ale domnívám, že něco takového si dítě může uvědomit už podstatně dříve. Mezi 10. a 11. rokem věku prý dítě dochází k tomu, že smrt je nezvratná33, uvědomění tohoto faktu je pro dítě velkou emoční zátěží. Proto je možné se v tomto věku u dítěte setkat s depresivními nebo úzkostnými projevy, za nimiž je skrytý strach ze smrti, tzv. thanatofobie, dítě se pokouší toto téma zpracovat ve svých fantaziích. Fantazie slouží dítěti k vypořádání se s realitou, ale na druhou stranu může fantazie předčit realitu pestrostí a plastičností, může realitu přetvářet a dokonce se od ní může i úplně odpoutat, až se fantazie stane neúnosnou. Špitz k tomu dodává: „Právě při konfrontaci se smrtí v době vývojového objevu existence smrti dochází často k tomu, že se fantazie utrhne z řetězu reality, takže zvládání fantasijní produkce je obtížnější než vypořádání se s reálnou konfrontací se smrtí.“ Elisabeth Kübler-Rossová byla mezinárodně uznávanou lékařkou a psychiatričkou v oboru thanatologie, za svou práci dostala více než dvacet čestných doktorátů, ale i nespočetně mnoho děkovných dopisů od lidí, kterým v těžkých okamžicích života pomáhaly její semináře a knihy. Na téma smrti a umírání napsala řadu knih, z nichž nejznámější a světově proslulá jsou zejména její první dvě díla: O smrti a umírání (1969) a Otázky a odpovědi o smrti a umírání (1973). První publikací zaměřenou na děti je kniha, z níž čerpám i já, O dětech a smrti (1983 v USA, u nás až v roce 2003). Podle Kübler-Rossové si děti už ve věku tří – čtyř let začínají pociťovat strach ze zmrzačení, ze zohavení, který se přidruží ke strachu z odloučení. Děti vidí např. přejetého psa, a smrt si spojují se zohavením a odpor budícím tělem. Teprve po tomto období začínají děti hovořit o smrti jako o přechodné události, smrt je pro ně pouze dočasný stav. Například jeden čtyřletý hoch, když s maminkou pohřbívali na zahradě psa, reagoval takto: „Ono to opravdu není tolik smutné. Na jaře, až budou ze země vylézat tulipány, vyleze i on, a zase si bude se mnou hrát.“ Důležité je tuto víru dětem ponechat, samy ji opustí, až ji už nebudou potřebovat.

33

Je možné, že se to týká pouze evropského kulturního kontextu.

- 56 -

Když děti trochu povyrostou, začnou vnímat smrt jako něco trvalého. Dosti často si ji personalizují, v USA má podobu „bubáka“, ve Švýcarsku kostra s kosou… Konkrétní podoba smrti je kulturně podmíněna. Když je dítě ještě starší, začne věřit, že smrt je nezvratnou událostí tak, jako si to myslí dospělí. Jejich názor na smrt je ztotožněn s představou dospělých, to je po dovršení osmého až devátého roku. Tedy - přizpůsobí se kulturnímu konsenzu. Po celá léta sbírala Elisabeth Kübler-Rossová podklady z celého světa ke svým studiím o smrti, a to z různých kultur a etnik. Zjistila například, že pokud dítě umírá, svůj konec tuší intuitivně, přestože se mu jej všichni snaží zatajit. Dělala rozhovory s umírajícími dětmi pod podmínkou, že jim o jejich stavu nic neřekne. Nemusela, děti samy o tom spontánně říkaly jí. Všechny děti uváděly, že na ně někdo blízký čeká, vždy se jednalo o někoho, kdo zemřel před nimi, byť o pár chvil. Tušení smrti mohou mít i velmi malé děti, například čtyřleté. Kniha je plná zajímavých příběhů34 dokládajících, že teorie o tom, jak děti vnímají smrt nelze brát dogmaticky, a rozhodně nelze děti podceňovat. Kübler-Rossová přiznává, že neočekávaná moudrost dětí je jí inspirací, a v tom, jak někdy děti nahlíží smrt by mohly být učiteli dospělých. Jakým způsobem je možné dítěti pomoci ve vyrovnávání se se smrtí, se ztrátou někoho blízkého? Gertrud Kaufmennová-Huberová popisuje léčivý aspekt rituálů, některé z nich děti objevují spontánně a samy si je vytvářejí, s jinými jim musí dopomoci rodiče nebo učitelé. Příkladem je rituál, který pozitivně zapůsobil na děti čtvrté třídy, když zemřela při nehodě jejich spolužačka. (str.69, Děti potřebují rituály) Smrt spolužačky hluboce zasáhla nejen děti, ale i třídní učitelku. Děti cítily, že i jim se může přihodit něco podobného, a pro většinu z nich to bylo první blízké seznámení se smrtí. Celá třída se několika písněmi rozloučila na církevním pohřbu se svou kamarádkou. Ale tento rituál nestačil, děti byly nervózní, hlučné a nesoustředěné. Učitelka, která byla velmi citlivá k potřebám dětí, se rozhodla uspořádat rituál. Každé dítě smělo nakreslit na tabuli květinu pro zemřelou spolužačku, a tak každé ráno vznikala pestrá kytice zdobící tabuli po celý den. Každé ráno si děti zazpívaly oblíbenou písničku své kamarádky. Po celý měsíc každé ráno si zapalovaly svíčku, obklopenou krásnými kameny, které děti nasbíraly, položené na hedvábném ubrusu. Tímto způsobem 34

Např. sedmiletý chlapec Edou, který se rozhodl ukončit léčbu a zemřít, ale předtím měl potřebu seznámit

veřejnost s jeho pozoruhodnými názory na život a smrt. str.223

- 57 -

nebyla smrt potlačovaná. Dětem byl dán prostor a čas rozloučit se s kamarádkou. Rituál navíc uvolnil atmosféru důvěry, a děti se nebály tázat se učitelky na otázky o smrti a toho, co je po ní. Učitelka využila této příležitosti a vyznala se ze své osobní víry a vedla s dětmi osobní rozhovory. Kaufmannová-Huberová zdůrazňuje potřebu dětí vyrovnat se se smrtí, vnímat a vyjádřit smutek. Zkušenost výše popsaná ukazuje možnou cestu, jak lze s dětmi ve třídě uspořádat dobu smutku.35 Při přípravě témat, které se ve výtvarné výchově smrti týkají, je vhodné vzít v potaz zkušenosti psychologů, a respektovat daná vývojová období dítěte.

„Smrt je zrcadlo, ve kterém se odráží celý smysl života.“ Sogjal Rinpočche

35

Gertrud Kaufmannová-Huberová: Děti potřebují rituály, Portál, 1998

Podobné příklady uvádí na str. 68 ( Interrupce v rodině- rozloučení sourozenců s malou nenarozenou bytostí…), str. 67 (Zvířecí pohřby…) a str. 91 (Smrt a znovuzrození- o zameškaném procesu smutku- depresivní jedenáctiletá dívka, které v pěti letech náhle zemřela maminka, ale nikdo jí nedal možnost k rozloučení a smutku…)

- 58 -

Pedagogické možnosti Zkušenosti z praxe na téma zrození Září 2004 Během měsíce září jsem měla možnost ozkoušet některé své náměty při své pedagogické praxi v ZUŠ Strakonice. Děkuji za podporu zejména učitelkám Iloně Kropáčkové a Jarmile Lískovcové.

Praxe 7.9.2004, třída Mgr. Ilony Kropáčkové Věk dětí: 1.třída ZŠ Bylo domluveno téma Autoportrét, které jsme v dalších hodinách rozvíjely. Téma Autoportrét měla I. Kropáčková naplánované, a já jsem jej pouze zpracovala, a nakonec zapracovala do své řady na téma zrození, nakonec si myslím, že je to dobrý úvod k tomuto tématu. K této hodině mě inspirovala pohádka z mé oblíbené knihy Duhová jiskra od Daniely Fischerové s názvem Obrazy zakryté rouškami. Pohádky a příběhy jsou možností jak dětem přiblížit citlivě a záživně jakékoliv téma. Motivace: Na stůl jsem připravila dva rouškami zakryté obrazy a děti se posadily do půlkruhu okolo mě. Důležitý je moment tajemství, které je třeba odhalit. Začala jsem číst pohádku : „Obrazy zakryté rouškami Jeden král chtěl zjistit, který z jeho synů je moudřejší a měl by jednou vládnout říši. Každého zvlášť předvedl před dva rouškami zakryté obrazy. „Na prvním obraze je člověk, který ti může ze všech lidí světa nejvíce ublížit. Na druhém je člověk, bez jehož pomoci se nikdy neobejdeš. Uhodneš-li, kdo je na obrazech, budeš králem ty.“ Starší syn se zapřemýšlel. „Na prvním obraze je určitě král ze západu, ten má odedávna spadeno na naši říši. Nebo že by to byl přece ten král z jihu? Ten má zase o mnoho silnější vojska. Ba ne! Už vím! Je to ten ukrutný král z východu! – A bez čí pomoci se asi neobejdu? To je přece člověk, který mě dosadí na trůn! Tahle otázka je lehká! To jste, tatíčku, samozřejmě vy.““

…a v nejnapínavějším okamžiku jsem se jich ptala, kdo si myslí, že je na obrazech… Kdo je váš největší nepřítel? Kdo je váš největší přítel a pomocník? Přemýšlely a byly napjaté, v očích se jim zračilo očekávání i nevyslovené nápady, kdo by asi na obrazech mohl být. „Mladší syn se mírně pousmál.

- 59 -

„Myslím, že nikdo mi nemůže ublížit víc, než můžu ublížit sám sobě. A nikdo na světě mi přece nepomůže, když si nebudu chtít pomoci já sám.“ V tu chvíli spadly obě roušky a princ viděl, že obrazy jsou pouhá zrcadla. Vesele se zasmál a jeho nejnebezpečnější škůdce i ten nejmocnější z jeho pomocníků se z plna hrdla smáli s ním.““

Po dočtení pohádky jsem obrazy odhalila. A každý, kdo se na obraz podíval, viděl jen sám sebe… Z této hodiny jsem měla velkou radost, protože bylo znát, že děti téma zaujalo. Ponořily se do práce a to s velkým zaujetím pro činnost. V pracích, které vznikly, je toto zaujetí patrné. Podařilo se jim také dobře vystihnout charakter a individualitu sebe samých. 14.9.2004 Další hodinu s touto třídou jsme navázali…

Téma: Autoportrét před narozením Na tuto hodinu jsem přinesla spoustu fotografií a knížky fotografií nenarozených dětí, dětí ukrytých v bříšku maminky, dětí před narozením. Jak jsme asi vypadali u maminky v bříšku? Byli jsme tam schoulení a v bezpečí? Barvy které máme rádi a jsou nám příjemné. Opět jsme zvolili pastel a barevné papíry, protože ušmudlané tempery pochybné kvality zbytečně kazí zdařilé dětské práce… Zajímavé bylo, že i když jsme vystřihli kulatý tvar placenty, do níž se měly děti nakreslit, mnohé z nich se dělaly rovné a neschoulené… Málokdo si všiml, a pochopil, jak nakreslit schouleného človíčka. To mě poučilo, a druhý den, kdy jsem svůj pokus opakovala v jiné třídě s jinými dětmi, jsem zvolila úplně jinou taktiku… 15.9.2004, třída Mgr. Jarmily Lískovcové Věk dětí: 1.třída Téma: U maminky v bříšku Hodinu jsem začala imaginací, kterou jsem k tomuto tématu vymyslela. Přiznám se, že by se mi k tomuto tématu spíše hodilo malé příjemné místečko s kobercem a pár polštáři, než studené lavice a na zemi lino. Šlo totiž o to, aby se děti schoulily do klubíčka tak, jako u maminky v bříšku před narozením, což v sedě na dřevěné židli a studené lavici jde těžko, ale musela jsem si poradit. Imaginace: „ Pohodlně se usaďte, položte si ruce na lavici a na ně položte hlavu tak, abyste byli schoulení a bylo vám příjemně. Zavřete oči. - 60 -

Jste úplně schoulení a je vám dobře. Stáváte se menšími, ještě menšími, ještě menšími, až budete úplně malincí. Zmenšujete se. Jste tak malincí, že se vejdete mamince do bříška a je vám tam dobře. Jste schoulení u maminky v bříšku, je vám tam moc příjemně. Cítíte teplo a spoustu lásky. Jste úplně v bezpečí…..“ atd….atd…Zkrátka cesta tam, a zase zpět… „Stáváte se většími, a ještě většími, až se nevejdete mamince do bříška a přichází porod. Připravte se na svět venku. Takže se pomalu probouzíme sem do třídy, vnímáme dotyk s lavicí i pocity v ústech, je nám teď teplo, nebo zima? Pomalu se protáhněte a pomalinku můžete otevřít oči. Vše prožité zaznamenáte temperami na papír.“ Důležitá poznámka: Na děti tato imaginace zapůsobila velmi intenzivně a téma je pohltilo. Ani jedno z dětí nemělo problémy se zobrazením „schoulení“ v bříšku, oproti první skupině, kde jsem dětem téma zadala pouze „rozumově“. Po„rozumovém“ zadání všechny děti dělaly vztyčeného člověka, vyjímečně některé udělalo typicky schoulenou postavičku miminka v bříšku. Když před prací děti zažily imaginaci a téma si prožily a procítily, ani jedno nemělo potíže začít, naopak, plny dojmů hned věděly, jak se vyjádřit, a jaké to v bříšku, před narozením, asi je. Dokonce cítily potřebu vyjádřit prožité, záleželo jim na tom. U „rozumového“ zadání to byl problém, děti nevěděly, co se po nich chce, snažily se reprodukovat fotografie z knih, a netušily, jak mají začít, nebo čím začít. Práce proto některé ani nebavila, mnohé cítily potřebu se ptát, jestli je to tak, jak to dělají, dobře… Naopak u dětí s imaginací bylo cítit jistotu a odvahu v tom, co chtějí vyjádřit, a jakým způsobem to vyjádří. O týden později jsme se k tomuto tématu vrátili, ale tentokrát v úplně jiném materiálu, v hlíně a šamotu. 22.10.2004, modelovna Jakoby v nich zůstaly prožitky z předchozího týdne stále živé, děti chtěly modelovat a téma jim nebylo třeba nijak zvlášť připomínat. Do modelovny jsme pouze rozvěsily obrázky dětí z minulého týdne, jako připomínku jejich vlastní práce a tématu, neopomněly jsme přinést i fotografie ještě nenarozeného človíčka. Dětem se práce zdařila, a působivá byla především originalita každého dílka, takže se zdálo, že děti nekopírují předlohy, ale skutečně vycházejí ze sebe a své zkušenosti.

- 61 -

Závěr: Domnívám se, že použití pohádek, příběhů a imaginace, rozvíjí dětskou fantazii, podporuje představivost a skutečný vnitřní prožitek. Klasický model pouze rozumového zadání nemá takový potenciál a smysl. Dodatek: Očekávala jsem dotazy dětí na to, jak se miminko dostane do bříška, nebo jak vlastně vzniká nový život apod., ale nic takového se nestalo. Děti byly zaujaty fotografiemi lidských bytostí před narozením, a nějaké otázky ani neřešily. Možná byly poučeny z domova? Možná jejich zájem pohltily velmi poutavé fotografie? Neodolala a zeptala jsem se jedné dívky, o níž jsme věděly, že její maminka čeká miminko, zda ví, jak člověk přichází na svět. Odpověděla, že neví, a dále nejevila zájem. Přesto tématem byly všechny děti pohlceny, nějak si to neumím vysvětlit.

- 62 -

Z třídy Ilony Kropáčkové – „Před narozením“

Chlapec, 6 let, autoportrét před narozením Chlapec, 6 let, autoportrét

Dívka, 6 let, Autoportrét před narozením

- 63 -

Třída Jarmily Lískovcové – „Já před narozením“

Chlapec, 7 let

Dívka, 6 let

Chlapec, 6 let

Dívka, 7 let Chlapec, 6 let

- 64 -

Modelování ve třídě Jarmily Lískovcové – „Před narozením“ Společná práce: 2 dívky, 10 let ↓

↑Dívka, 7 let

Společná práce: 2 chlapci, 8 let

Dívka, 9 let, V placentě

- 65 -

Zkušenosti z praxe na téma smrt „Vemte papíry, baličáky, přírodní uhle… Kdo vzal ty tužky???“…paní učitelka Lískovcová nás organizuje, abychom měli vše potřebné, jako vždy, když jdeme kreslit se ZUŠ někam ven. Je mi asi třináct let. Vcházíme do starší budovy. Působí to trochu tísnivě. Víme, že za jejími zdmi se skrývají staří a opuštění lidé. Jdeme je kreslit. Hledáme si místo, hledáme každý toho svého člověka, hledáme zajímavé motivy na kreslení v podobě osudů vepsaných do lidských tváří. Jsou tu dvě patra. Lidé v horním patře jsou sdílnější, někteří jsou veselí, a mají radost, že jim přinášíme svou přítomností trochu barev do šedi jejich života, a zvou nás, ať přijdeme zas. Jiní se naopak cítí naším vyrušením otráveni a mají špatnou náladu. Někteří vyprávějí zajímavé životní příběhy, a na oplátku chtějí vědět, kdo jsme my a co děláme. Pak jdu do přízemí.Tady leží v jedné místnosti lidé, kteří se nemohou hýbat. Jen leží, a někteří hodně spí, jsou na tom asi špatně. Sedám si k jedné paní, která vypadá, jako by opustila tento svět někam, kde je to úplně jiné. Derou se mi slzy do očí, ale stydím se, a tak svůj smutek skrývám uvnitř. Svírá se mi duše nad osamělostí, bolestí a utrpením okolo ležících lidí. Začínám kreslit, a tak se soustředím na svou činnost, že na moment zapomínám na okolní svět, což mi skýtá úlevu. Asi cítím trochu úzkost, nějak mi napadá, že smrt je tu někde hodně blízko. Tento domov důchodců jsme navštívili ještě několikrát, ještě několikrát jsme kreslili staré a opuštěné lidi, ale stalo se, že některé ze známých tváří jsme už nikdy nespatřili… Uplynulo více než deset let času od té chvíle, přesto je vzpomínka stále živá. Proto se vracím se k pramenům… Do své staré dobré strakonické ZUŠ, k paní učitelce Jarmile Lískovcové. Je to obdivuhodná osobnost sršící svým elánem, energií a nápady, ale i hloubkou. Co jí vlastně vedlo k tomu, že s námi dělala tak závažné téma? Všimla si, jak nás kreslení v Domově důchodců zapůsobilo? Jaké další práce vznikly z původně studijních kreseb? Rozhodla jsem se paní Lískovcovou po mnoha letech požádat o rozhovor. Rozhovor ze dne 16. 3. 2005 ve Strakonicích: HK: Co vás vedlo k tomu jít se skupinou dospívajících do domova důchodců? Proč zrovna takové, dalo by se říci - závažné, téma?

- 66 -

JL: Důvody byly dva. Jednak, žáci potřebují studijní kresbu hlavy, a je velmi těžké získat člověka, který by přišel do výtvarného oboru a proseděl tam několik hodin. Po pokusech získat staršího člověka v parku, babičku dětí a tak podobně, jsme se rozhodli , že půjdeme do domova důchodců. Navíc to prostředí znám. Kromě toho naše škola s tímto konkrétním domovem důchodců spolupracuje, děláme jim tam různá vystoupení, například hudební… Podařilo se mi navázat s nimi kontakt a získat dovolení k tomu, abychom tam mohli jít kreslit. Druhá věc byla, že jsem měla vymyšlený projekt Hranice života. Čili od mládí do stáří, a potřebovali jsme se podívat, jak to stáří vypadá. V domově důchodců to bylo pochopitelně mnohem drsnější, než jsme si všichni představovali. Dojmy byly nejen zrakové, ale i čichové, sluchové… Na všechny děti tam padla melancholie, a mnoho rodičů mi říkalo, že se o tom děti bavily i doma. A já jsem si vlastně uvědomila, že málokteré dítě v rodině sleduje stárnutí svého dědečka anebo babičky, a málokteré si uvědomuje, takhle to stáří vypadá… Myslím, že vedle toho, že jsme si vyzkoušeli, jak stárne lidská tvář a lidské tělo, tak jsme pochopili, že stáří může i bolet. HK: Pro jakou věkovou skupinu byl ten projekt určen? JL: Pro děti od třinácti let a starší, tedy konec prvního cyklu a celý druhý cyklus.

HK: Všimla jste si, jak na nás tamní prostředí působilo? Jak nás to ovlivnilo při práci a jak jsme se změnili i my? JL: Určitě všechny děti zvážněly. Někdo se toho i bál. Někdy bylo dost těžké s těmi starými lidmi navázat kontakt, pochopitelně jsme museli mít souhlas. Byly tam vyhraněné typy, které vyloženě chtěly povídat s dětmi, a vítaly to jako zpestření. Zase tam ale byly typy, které kontakt poprvé odmítly a byly ochotny posedět nebo nás tam snést až napodruhé nebo na další pokus. Zajímavé bylo, že se mezi některými vytvořilo i pouto. Například jeden chlapec měl oblíbenou babičku, se kterou povídal, a když jsem říkala: „Tomáši, poslouchej, měl bys také kreslit někoho jiného,“ odpověděl mi: „ No ona už by to už ani nesnesla, kdybych za ní nepřiše“. Tam to spojení bylo těsnější. Já si myslím, že jim společnost mladých lidí určitě zpříjemnila chvíle tam. Pokud měli zájem, okopírovali jsme jim naše práce a věnovali jsme jim je. Někteří je pak dali rodině.

- 67 -

HK: Jaké další práce vznikly z původně studijních kreseb? JL: Studijní kresby jsme převáděli do grafických listů, dělali jsme z nich různé kompozice, i do kresby, malby, kombinované techniky… A vrcholem byly prostorové práce, hlavy v životní velikosti ze šamotu. Muselo se vycházet z kreseb, ale myslím si, že bez kontaktu s živým člověkem a možnosti předtím dostatečně dlouho ho pozorovat, by děti nebyly schopny modelovat. Pochopitelně sochařské studie jsme dělali už v ateliéru. HK: Co bylo Vaší inspirací k tomu již zmiňovanému projektu Hranice života? JL: Chtěla jsem, aby děti nekreslily stále jen mladé lidi… My jsme předtím dělali i dětský portrét, zvali jsme si i děti, a tak jsem chtěla, aby vnímaly tu proměnu života. Aby vnímaly doopravdy ty hranice, od zrození až ke smrti. Tváře některých starých lidí vypadaly skutečně jako když jsou v jiném světě, těžko se to vyjadřuje… Tam se nemuselo ani o té smrti, o tom konci života mluvit, tam si to všichni uvědomili. Myslím, že kdybych dvě hodiny vykládala něco v ateliéru, tak bych nedosáhla toho prožitku, jako když tam chvilku ty děti seděly a viděly na vlastní oči… HK: Děkuji za rozhovor.

Poznámka : Naše cesty se spojily ještě jednou, když jsme během mé praxe spoluvytvářely téma zrození. Kruh se uzavřel. Zrození…smrt. Vracíme se k pramenům… Ať je tedy i pro ostatní pramenem inspirace alespoń zlomek jednoho lidského znovusetkání.

- 68 -

Z domova důchodců… Dívka , 17 let

Dívka, 17 let

Chlapec, 17 let

Společná práce: 2 dívky, 17 let

- 69 -

Hry pro život Soňa Hermochová: Hry pro život 2. (sociálně psychologické hry pro děti a mládež), Portál 1994 Zrození a smrt Cíl: Cvičení je zaměřeno na témata, o nichž se většinou hovoří jen velmi málo. Jako mnoho jiných tabu mohou i tato témata vyvolávat dětské fantasie a mnohdy značnou úzkost. Věk: od 10 let Doba: asi 60 minut Pomůcky: papír a tužka Popis cvičení: Vedoucí: „Přemýšleli jste již někdy o tom, jak jste se narodili? Víte, kde jste se narodili? Jaké to asi je, být v těle své matky? Jaký asi byl váš porod? Co asi pocítila vaše matka, když vás poprvé viděla? Jak vás uvítali ostatní členové vaší rodiny? Zažili jste už něčí smrt? Viděli jste někdy mrtvé zvíře? Viděli jste už mrtvého člověka? Viděli jste člověka umírat? Byli jste už někdy na pohřbu? Byli jste někdy na hřbitově? Jací byste chtěli být? Jak byste chtěli zemřít? Uprostřed rodiny, obklopeni svými dětmi? V nemocnici? Jak jinak? Věříte ve stěhování duší? Na nějakou formu posmrtného života? Dnes budete psát povídku, jejíž téma si můžete vybrat. Můžete psát buď o narození, nebo o umírání a smrti. Můžete psát sami o sobě, anebo o jiném člověku, kterého znáte. Můžete si také osobu, jejíž osud budete popisovat, zcela vymyslet. Promyslete si, zda se v tuto chvíli zajímáte více o zrození, či o smrt. Popište okamžik, kdy člověk dýchat začíná, či kdy dýchat přestává. Co mu přitom probíhá myslí? Co dělají, prožívají a jak myslí ti, kdo jsou kolem? Co si vy sami myslíte o zrození či smrti?“ (30 min.) Vyhodnocení: Jak se mi líbilo téma úvahy? Co ovlivnilo mou volbu tématu? Jak se mi moje úvaha líbí? Čí úvaha se mi líbí nejvíce? Co bych chtěl ještě vědět? Hovořil jsem někdy se svými rodiči o zrození a smrti?

- 70 -

Sebevražda Cíl: Daleko více lidí, než předpokládáme, se v některém období svého života zabývá myšlenkou na sebevraždu – ale tuto myšlenku pak opustí. Někdy se skutečně sebevražda skrývá za úrazem nebo chorobou. V pedagogické praxi by toto téma mělo být zmíněno, by ztratilo něco ze své fascinace. Věk: od 14 let Doba: asi 90 minut Pomůcky: papír a tužka Popis cvičení: Vedoucí: „Kdy jste slyšeli něco o sebevraždě? Koho z vás již myšlenka na sebevraždu někdy napadla? Co se asi odehrává v člověku, jenž se rozhodne dobrovolně ukončit svůj život? Je to člověk, který svůj život nenávidí? Nebo ho miluje nějakým zvláštním způsobem? Nebo nenávidí lidi kolem sebe a chce je tímto zvláštním způsobem potrestat? Co asi prožívají pozůstalí, přátelé, příbuzní? Cítí vinu za sebevraždu svého blízkého? Jak asi dojde k rozhodnutí spáchat sebevraždu? Vede k němu těžký osud? Těžká choroba? Bezvýchodná situace? Ztráta blízkých lidí? Co si asi myslí člověk, který se rozhodne zabít?“ Diskuse k těmto otázkám by měla trvat asi 10 – 15 minut. Po diskusi jsou účastníci vyzváni, aby napsali povídku o člověku, který se rozhodl spáchat sebevraždu. Povídka by měla obsahovat popis a charakteristiku hlavní postavy, v jaké je situaci, co je příčinou jeho rozhodnutí. Ve druhé části by měl být dopis, který tento člověk píše někomu na rozloučenou. Závěr povídky by měl obsahovat případné možné řešení, které by mohlo dotyčného zachránit (osud, vlastní myšlenky, zásah další osoby apod.). „Zvažte, jaký člověk se stane hrdinou vašeho příběhu. Bude to někdo ve vašem věku? Někdo mladší? Starší? Úplnou volnost máte i v tom, do které doby svůj příběh zařadíte – může to být naše současnost, dávná minulost nebo budoucnost.“ (30 min.) Po dokončení někteří prezentují celý příběh, jiní jen hlavní údaje. Vyhodnocení: Jaká je moje povídka? Považuji za důležité se tímto tématem zabývat? Čí příběh mě nejvíce dojal? Co je nejlepším „lékem“ proti sebevraždě? Kdy považuji sebevraždu za odůvodněnou? Kdy sebevraždy zcela odmítám?

- 71 -

Inspirace pro práci s dětmi Zrození a smrt Úvod: Tato práce vznikala v mé mysli jako nutnost seznámit pravdivě děti s velmi důležitými okamžiky života. Pravdivě nejen o zrození, ale i o umírání a smrti. Zejména umírání a smrt se mi jeví jako tabu, před dětmi se tyto věci tají, často i když jsou smrtelně nemocné. Je jasné, že téma smrti se netýká pouze lidí na sklonku života, ve stáří, ale týká se nás všech, i dětí, ani ty nejsou vyškrtnuty – metaforicky řečeno – ze seznamu smrti. Tabuizovaný je i způsob vzniku nového života. Když se o něm děti dozví, je to jakoby mimochodem při sexuální výchově ve škole, nové zrození jako nechtěný přívěšek sexuálního aktu, nový život, kterému je třeba za každou cenu předejít. Přála bych si zbavit vznik nového života sexuálního nánosu, neboť se pod ním ztrácí to, že je to mystérium, že je to nepochopitelný zázrak, před nímž je třeba mít úctu. O projektech Co se samotných výtvarně - didaktických možností týče, lze v nich nalézt prvky dramatické výchovy, hudební a rytmické prvky, nezřídka i psychoterapeutické techniky nebo i zásah do jiných oborů, jako třeba biologie. Nebráním se tomu, i když tuším, že by každému učiteli nemusely vyhovovat. Pro mě je tato syntéza důležitá, pokud dítě nějakým způsobem obohatí. Nejde o pohodlí učitele, ale o prožitek dítěte, kterým si vytváří svoji životní zkušenost. To je důležité, zvláště když si uvědomíme, že mnoha dětem ubírají značnou část jejich vnitřního světa televizní nebo počítačové postavy a jejich dobrodružství, ale i jejich emoce. Tyto projekty by jim měly umožnit prožívat své emoce, uvědomovat si je, prožít svá dobrodružství, které jim možná v běžném životě chybí, žít svůj život tady a teď. Součástí těchto hodin by měl být posvátný kruh bezpečí.

Posvátný kruh bezpečí Na začátku a na konci každé lekce seskupení do kruhu, v němž jsou všichni stejně důležití a chybí v něm hierarchie. V kruhu by se povídalo, co koho zaujalo, co se komu zdařilo, jakou myšlenku chtělo dítě vyjádřit svým výtvarným dílem, zda cítí, že tu myšlenku dílo opravdu beze slov sděluje, pocity z akcí, prožitky, obavy, ale i pochvaly a kritika… Důležitost tohoto Kruhu bezpečí, jak jsem to nazvala, vnímám zejména z těchto tří důvodů:

- 72 -

1) Důležitost rituálu. Děti potřebují určité rituály, plyne z nich pocit bezpečí.36 2) Zrcadlo pro učitele. Jak děti vnímaly a prožívaly jednotlivé lekce? Dokázal jsem včas reflektovat jejich pocity? Stanovil jsem správně hranice? Nedotkl jsem se bolestivých míst, a pokud ano, ošetřil jsem je? …atd. 3) Sebereflexe pro samotné děti. Co dělám a proč to dělám, jaké u toho mám pocity, co mi dala tato lekce, co bych si chtěl ještě zkusit a co už ne…atd.

36

O důležitosti rituálů pro děti viz. kniha: Gertrud Kaufmannová- Huberová; Děti potřebují rituály, Portál, Praha

1998, ISBN 80-7178-203-3

- 73 -

Prostory mystérií Velmi mě zajímá práce v prostoru, ta možnost úplně změnit tvář místnosti, dát jí nový význam. Zejména se mi líbí přetvořit místnost na jakýsi labyrint, cestu za dobrodružstvím, o němž si nakonec nejste jisti, zda se odehrál vně, anebo jen uvnitř vaší duše. Při těchto experimentech je důležité nejen vnitřní architektonické členění místnosti za pomoci všeho dostupného (nábytku, látek, papíru, plastových lahví vsazených do sebe... apod.), ale také osvětlení (světlo versus tma) a ozvučení (ticho versus zvuky). Tuhle hru jsem měla ráda od dětství, přetvořit pokojík na např. podzemní jeskyni plnou chodeb… Moje představivost pak běžela na plné obrátky. Prožitek byl ještě intenzivnější, když jej se mnou někdo spoluprožíval. Proto jsem později na univerzitě vyzkoušela s ostatními experiment, který jsem nazvala Mystérium světla, tmy a zvuků. Všichni se spolupodíleli na tvorbě labyrintu, kdy jsme společně přetvářeli sklepení školy na sakrální prostor. Každý pak dostal možnost projít si cestu jako poutník, mlčky a sám. Ticho prolamovaly jen dvě tibetské mísy, tmu svíce. Po skončení akce lidé sdělovali své prožitky jako velmi intenzivní, bylo jim dokonce líto vrátit prostor do původního stavu. To mě přivedlo na myšlenku pracovat s prostorem i na těchto tématech, proč to nezkusit i s dětmi na ZUŠ nebo ZŠ ? Jedinou podmínkou je mít k dispozici jednu místnost. Prostory mystérií I. Cesta porodními cestami Skupinová práce v prostoru. Místnost, kterou děti přetvoří na Cestu porodními cestami. Tedy z dělohy, z placenty ven… Jaké to je přijít na svět, tlačit se do neznáma? Prostory v prostoru, jakési uvnitř (děloha) a jakési vně. Úvod : Učitel může použít imaginaci na úvod, podrobněji viz. část Zkušenosti z praxe Materiál: Staré matrace, molitany, polystyreny, krabice, barvy, lepenky, látky… Barvy: Jaké jsou barvy, které jsme vnímali uvnitř dělohy, uvnitř placenty? Barvy lze cítit, nejenom vidět, vyzařují. Barvy mohou děti volit podle fantazie- jaké je to asi bylo v bříšku maminky – příjemné? (Prožitky z imaginace.) Pokud příjemné, tak i barvy zvolit příjemné a naopak. Růžová a promodralá jsou prý skutečné barvy, které prosvítají k miminku. „Okolí dítěte je během posledních dnů rovnoměrně vyhřáté a tlumeně osvícené světlem, které svaly a

- 74 -

placenta zbarvují do červena a které modravě prosvítá skrze plodový vak. Dítě je zvyklé být v teple, být měkce, modročervenavě a vlhce chráněné.“ 37 Tvary: Úzký východ z teplého příjemného prostředí… Co je placenta? Jaký tvar má místo, kde jsme strávili celých devět měsíců života? Zvuky: Jaké zvuky jsme slyšeli, dokud jsme ještě nepoznali jaké je to VNĚ? Jak tyto zvuky rezonovaly? Vodní prostředí zkresluje zvuk, což je možné si experimentálně vyzkoušet ve vaně, jak zní např. klepání na vanu či zpěv nad hladinou a pod hladinou. Je možné také přinést do hodiny starý stetoskop a zaposlouchat se do zvuků, které vydává naše tělo. Zvuky znamenají život - tlukot srdce, dech, polykání, škrundání žaludku, činnost střev, šumění dlaní třejících se o sebe, tleskání, mluvení, zpěv, plácání dlaněmi o stehna… Poloha těla: Jakou polohu jsme zaujímali v bříšku? Schoulení do klubíčka jsme, když je nám úzko, když pláčeme, když hledáme pocit bezpečí…Souvisí to spolu? Pocity: Jaké to asi bylo u maminky v bříšku, kdy celým světem nám bylo jedno lidské tělo, tělo ženy - matky. V jakém stavu bylo naše vědomí?38 Jak jsme asi prožívali celých těch devět měsíců? Byli jsme chtění, nebo nechtění? Kdy jsme si poprvé uvědomili, že jsme, že existujeme? Prý malý človíček uhýbá před snahou zabít jej v děloze při potratu…Hranice matčina těla byly hranicemi našeho jediného skutečného světa. Tušili jsme, že je něco „za tím“? Věřili jsme, že až to místo opustíme, půjdeme někam jinam? Nebo jsme si při průchodu zevnitř ven spíše říkali, že je to konec? Mohli jsme cítit úzkost z neznámého?

37

Ingeborg Stadelmann: Zdravé těhotenství a přirozený porod, nakladatelství One Woman Press, 2001, ISBN

80-86356-04-3, str. 217. „Nikdy nezapomenu na jeden ze svých prvních zážitků při „šetrném porodu“, při němž jsem pochopila, co pro dítě znamená narodit se a být zabaleno do bílých sterilních šátků. Můj způsob vedení domácích porodů byl tehdy ještě příliš ovlivněn mou prací v porodnici. Bylo pro mne samozřejmé, že dítě musí být zabaleno do bílých, vyvařených a předehřátých bavlněných šátků. Už jsem začala čerstvě narozenou AnnuLenu balit do svého teplého šátku, když mi její otec zašeptal : „Inge, podívej, my jsme ti přece připravili předehřáté červené froté ručníky, vezmi si, prosím tě, ty.“ Byla to nezapomenutelná chvíle, dívka ihned přestala křičet, uvolnila se, otevřela oči a zvědavě je otočila směrem k matce. Byla jsem unesena a nemohla jsem tomu uvěřit. O chvíli později jsem ještě jednou vyměnila červený šátek za bílý. Odpověď novorozeněte se dostavila ihned, krátce zakřičelo, a tak jsem ji hned zabalila do červeného.“str. 218. 38

Vědomí neboli různé úrovně aktivace, resp. funkční pohotovosti mozkové kůry. Stavy, které sahají od

nejvyšší aktivace (afektu) až po aktivaci nejnižší (kóma), zahrnují ovšem i tzv. „změněné stavy vědomí“ (spánek a sny, hypnóza, stavy způsobené drogami…) a „rozšířené stavy vědomí“(extáze, různé druhy meditace, mystické zážitky apod…). viz. Milan Nakonečný: Základy psychologie, Academia, Praha 1998, ISBN 80-200-0689-3, str.18 dole

- 75 -

Rozhovor V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: - „Věříš na život po porodu?“ - „Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu jen proto, abychom se připravili na to, co bude pak.“ - „Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?“ - „To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady, třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.“ - „No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou je úplně směšné! Živí nás přeci pupeční šňůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený. Pupeční šňůra je už teď moc krátká.“ - „Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno vypadat úplně jinak, než jsme zvyklí tady.“ - „Nikdo se odtamtud nevrátil, takže je jasné, že porodem všechno končí. Život není nic než vleklá stísněnost v temnu“ - „Nevím, co po porodu přesně bude, ale nepochybně uvidíme Mámu, a ta se o nás postará.“ - „Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?“ - „No přece všude kolem nás, v ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.“ - „Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.“ - „Někdy, když jsme zticha můžeš zaslechnout její zpěv, nebo cítit, jak hladí náš svět. Myslím, že opravdový život nás čeká až potom…“ (Neznámý autor)

- 76 -

Prostory mystérií II. Cesta duše po smrti Nastínila jsem způsob práce s prostorem na téma zrození v předchozí části (Prostory mystérií I. – Cesta porodními cestami), podobně lze pracovat i s tématem umírání a smrti. Můžeme se ptát samotných dětí na jejich představy o tom, co po smrti následuje, anebo využít bohaté zásobnice mýtů a příběhů, a ty zrealizovat. Děti mohou vytvořit např. podsvětí, neboli říši mrtvých, tak, jak si jí představovali staří Řekové. Samotná výtvarná tvorba se pak stane jakýmsi představením, nebo možná zasvěcením, podobně jako jimi byla Eleusínská mystéria39, v nichž voda a temnota hrály hlavní roli, a zasvěcenci drželi planoucí pochodně, jako symbol bohyně Démétér. Muselo to být jistě velmi působivé. Dovedu si představit, jak se takové představení děje v přírodě jako land - art. Možná to souvisí i se scénografickým uměním, vytvořit atmosféru a kulisy prožitku. V Eleusínských mystériích se podivuhodně snoubí zrození a smrt. „Paradox obsažený v živé myšlence - že totiž mateřství sjednocuje smrt a kontinuitu ve ztrátě a nalezení Kory – je nyní vyřešen.“40 Na prožitky bohaté by jistě bylo zpracování mýtické řeky Styx a jejího převozníka Chárona, přímo v terénu… Převozník, který přijíždí na skutečné loďce po skutečné řece. Pes Kerberos se třemi hlavami hlídající říši mrtvých na břehu řeky zapomění. Mohl by být vytvořen z různých materiálů, dřevo, keramika, dráty nebo králičí pletivo se sádrovými obvazy, jistě by večer při osvětlení svic a pochodní vypadal jako živý. A příběh, který mohou děti sami prožít. O Orfeovi a Eurydice? Nebo svůj vlastní? Děti mohou projít sami cestu do podsvětí, každý sám za sebe, jako jakýsi rituál zasvěcení, splnit úkol, a vrátit se zpět a podat o tom prožitém zprávu ostatním, ale beze slov, pouze výtvarně… barvou, materiálem v prostoru apod. Pak uspořádat výstavu, a sdělit to ostatním výtvarnou řečí.

39

Viz. str. 136- 153, Karl Kerényi a Carl Gustav Jung: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno

1995, ISBN 80- 85880-06-7 40

str. 141, tamtéž, pozn. Kora , dcera Démétér – bohyně plodnosti, byla unesena bohem podsvětí Hádem –

pánem mrtvých…

- 77 -

Mýty a pohádky ve výtvarné výchově V mýtech i pohádkách se objevuje prvek smrti a znovuzrození velmi často. Joseph Campbell, velký mytolog dvacátého století, dokonce říká: „Poznávání vlastní smrtelnosti a nutnost její transcendence je prvním důležitým impulsem mytologie.“41 Mytologií se zabýval také význačný psycholog dvacátého století Carl Gustav Jung (1875- 1961). Vzdělával se v etnologii, mytologii, jazycích, teologii a filozofii mimo jiné proto, aby porozuměl co nejširšímu okruhu pacientů. Zkoumal i své vlastní sny a nalezl při tom pozoruhodné souvislosti.

Objevil kolektivní nevědomí a archetypy. Kolektivní

nevědomí je archaické dědictví lidstva a jako takové je společné všem lidem na světě. Jeho produktem jsou pak archetypy, zdroj podobných představ, myšlenek, fantazií, mytologémat, pocitů a nápadů u všech lidí světa bez ohledu na jejich zeměpisnou lokalitu, původ, vyznání či dějinnou epochu, v níž žijí. Proto můžeme v mýtech z celého světa objevit stejné prvky a motivy. A také proto jsou mýty a archetypy, tak běžné i v dnešní masové kultuře, stále silné a přitažlivé pro lidi jakéhokoliv věku, byť neuvědoměle (např. ve filmech častý archetyp hrdiny, který vítězí nad zlem atd.). Proto se domnívám, že je vhodné potenciálu mýtů uvědomněle využít,

jak jsem nastínila v předchozím textu

(prostory mystérií). Neboť i tak žijí mýty skrytě uvnitř nás, pouze neuvědoměle.

Je na fantazii a aktivitě učitele, aby hledal a nalézal vhodné mýty a pohádky, a pak jejich poselství zprostředkoval dětem tak, aby z nich mohly načerpat moudrost, která se v nich skrývá…

41

str. 31, Joseph Campbell: Mýty (legendy dávných věků v našem denním životě), Pragma, 1998

- 78 -

Paralely „Všechno má svůj čas Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození

i čas umírání

je čas sázet

i čas trhat

je čas zabíjet

i čas léčit

je čas bořit

i čas budovat

je čas plakat

i čas smát se

je čas truchlit

i čas poskakovat

je čas kameny házet

i čas kameny sbírat

je čas objímat se

i čas objímání zanechat“ Bible, Kazatel, 3

„Co se narodilo, zemře. Co se shromáždilo, rozptýlí se. Co se nahromadilo, bude vyčerpáno. Co se postavilo, zhroutí se. Co bylo nahoře, klesne dolů.“ Budha

„Co je život ? Je to záblesk světlušky v noci. Je to dech bizona v zimním období. Je to malý stín, který se mihne trávou a ztratí se v západu slunce.“

Vraní Noha, Černonožci „Toto naše bytí je přechodné jako podzimní oblaka. Dívat se na zrození a smrt bytostí je jako pohlížet na pohyby při tanci. Období života je jako záblesk světla na obloze, žene se jako bystřina po strmém úbočí hory.“ Budha

- 79 -

Meditace – Jak prožít svou smrt? Blanka Misconiová: Péče o umírající – hospicová péče Tuto meditaci vám doporučuji použít jako pomůcku, která umožní vnímavým posluchačům, přiblížit se prožitkům vlastního umírání a smrti. Pomůcky pro meditaci: Pro každého účastníka připravíme 15 malých proužků ve třech různých barvách – např. 5 modrých, 5 červených a 5 žlutých. Každá z barev symbolizuje určitou oblast našeho života. • Žlutá barva symbolizuje kategorii radostí, které nás doprovázejí životem, činností, které s oblibou provádíte, patří sem koníčky, zájmy, klubová činnost, sport a další. • Modrá barva symbolizuje kategorii majetku, tedy ty předměty, které jsou pro nás důležité. • Červená barva symbolizuje kategorii žijících milovaných osob, které jsou našemu srdci nejmilejší, tedy naše děti, rodiče, partnery, přátele. Další pomůckou pro meditaci je text meditace, který se musíte naučit vnitřně zvládat a vyrovnat se s ním tak, abyste se v průběhu jeho předčítání i vy vnitřně vyrovnali s jeho důsledky pro váš duševní stav. Instrukce: • Před vlastním začátkem meditace se zeptejte přítomných, zda v poslední době neprožili ztrátu milované osoby, či zda neprožívají těžkou životní krizi. Pokud ano, poproste je, aby se ve vlastním zájmu meditace nezúčastnili, neboť prožitek loučení se životem a umírání je tak hluboký, že by mohl výrazně narušit jejich duševní stav. • Meditace se provádí pro skupinu účastníků. Je-li to možné, ztlumte světlo v místnosti a vyzvěte účastníky, aby si své židle dali co nejdále od sebe, aby měli maximální možné soukromí. • Každému účastníkovi dáte k dispozici 15 proužků, vždy po pěti příslušné barvy a kategorie. Vyzvěte je, aby na každý proužek napsali jméno milované osoby, oblíbené věci, či činnosti. Na každém proužku musí být uveden název, nebo jméno pouze jedné konkrétní osoby, věci, či činnosti. Nelze použít zobecnělých názvů, jako jsou děti, syn, či dcera, či manželka. Názvy i jména musí být konkrétní, například jméno syna Jan, či dcery Marie. • Požádejte účastníky, aby se uvolnili, zavřeli oči a soustředili se na váš hlas. Řekněte jim, aby až se budete zmiňovat o určitých věcech, osobách a místech, se snažili představit si tyto věci, místa a osoby ze svého vlastního života. Například vlastní pokoj, vlastního lékaře… • Až je vyzvete v průběhu meditace, aby se rozloučili s jednotlivými proužky papíru, požádejte je, aby je jen zmačkali a odhodili na podlahu. Text meditace: Jednoho rána se probudíte s horečkou, bolestí v krku a ztrátou hlasu. Myslíte si, že to není nic víc než obyčejná chřipka. Několik dní se léčíte podomácku a očekáváte, že se Vám hlas každou chvíli vrátí. Uplyne však týden a hlas se vám nevrací. Nejste sice nějak znepokojeni, ale napadne Vás, že by asi bylo vhodné navštívit svého lékaře. Ten Vám po vyšetření sdělí, že musí nechat udělat biopsii odebrané tkáně, protože se mu Váš stav nelíbí. Zatímco čekáte na výsledky biopsie, zažíváte celou škálu pocitů, od mrazivého strachu z nějaké hrozící vážné choroby až po naprosté odmítnutí myšlenky, že by Vám cokoli mohlo být. A pak dostanete zprávu, že si s Vámi lékař přeje hovořit. Víc než kdy předtím přesvědčujete sami sebe, že to nejhorší, co Vám může sdělit je to, abyste ponechali svůj hlas na nějakou dobu v klidu. A pak sedíte v ordinace lékaře a ochromeni zděšením slyšíte, že máte rychle rostoucí RAKOVINU. V šoku nad touto zprávou si z celého lékařova sdělení zapamatujete pouze dvě informace, a to, že „chcete-li ještě něco v životě udělat, měli byste to udělat neprodleně“, a že „existují prostředky, jak Vám ulehčit budoucí tělesné ztrádání“. Z těchto dvou informací si uvědomíte tři věci: • Brzo umřu. • Bude to pro mě bolestivé. • Mám v životě ještě mnoho rozdělaných věcí, které musím co nejrychleji dokončit. - 80 -

• Otevřete oči a v tuto chvíli projděte kategorie milovaných osob, majetku a radostí, a rozlučte se pouze s jedním ústřižkem z každé kategorie. Zavřete, prosím, opět oči a naslouchejte… Uběhl měsíc a Vy jste se cítili někdy dobře, jindy hůře. Poslední dny trávíte hodně času vzpomínáním na šťastné chvíle ve Vašem životě prožité s milovanými osobami. Napsali jste poslední vůli a provedli všechny právní úkony potřebné k tomu, aby o Vaši rodinu bylo postaráno. vyhledali jste osoby, se kterými jste v minulosti ztratili kontakt, abyste se s nimi uspokojivým způsobem rozloučili, anebo usmířili. Nemůžete uvěřit tomu, jak rychle poslední týdny uběhly. Máte obrovskou chuť žít a zdá se Vám, že jste to nikdy předtím tak intenzivně nepociťovali. Přemítáte o tom, jakým způsobem jste prožili život, který Vám byl darován a jakou stopu jste zanechali ve světě. Uvědomujete si, že minulost se nedá vrátit a že není třeba ničeho litovat, spíše je nutno žít plným životem. • Otevřete oči a v tuto chvíli opět projděte kategorie milovaných osob, majetku a radostí, a rozlučte se s dalším ústřižkem z každé kategorie. Zavřete, prosím, opět oči a naslouchejte… Během druhého měsíce, který ubíhá snad ještě rychleji něž ten první, již víte, že medicína Vám může Vaše dny značně usnadnit. Většina bolestí se snížila na snesitelnou míru. Nejpalčivější bolest, kterou pociťujete, má spíše citový než tělesný charakter, protože cítíte, že toho musíte ještě velice mnoho stihnout udělat i sdělit, a zbývá Vám už velice málo času. Přestože se Vaše rodina usmívá a snaží se být veselá, tu a tam zachytíte pohled svého životního druha anebo dětí, a vidíte, že se v jejich očích zatřpytí slzy. Všechny dlouhodobé plány jste již zrušili. Cítíte naléhavou potřebu vyslovit všechny své pocity, které jste nikdy předtím nedokázali plně vyjádřit, ale někdy jsou slova tak bolestná, že ti, kterým jsou skutečně určena, je nedokáží snést. Nikdy předtím jste si plně neuvědomili, jak bláhově jste všechny nádherné dary života považovali za samozřejmé. • Otevřete oči… V tuto chvíli procházíte tvrdou zkouškou. Projděte kategorie milovaných osob, majetku a radostí, a rozlučte se s dalším ústřižkem z každé kategorie. Zavřete, prosím, opět oči a naslouchejte… Dny se zdají čím dál kratší a vaše citové, duševní a tělesné utrpení je paradoxně čím dál delší. Vaše kdysi silné tělo leží nyní zesláblé a chorobou zmučené na lůžku. Mluvení Vás stojí nesmírné úsilí. Nedokážete už plně ovládat své tělesné funkce a tento zdánlivý návrat k bezmocnosti ranného dětství Vás zahanbuje. Uvědomujete si nyní velice silně, že Vaše rodina už nemá sílu skrývat své obavy, strach, úzkost a bolest z vaší neodvratné smrti. Přestože je toto období pro Vás nesmírně bolestivé, musíte pokračovat ve snaze dosáhnout klidu a míru ve svém nitru, a to vyžaduje, abyste se ještě naposledy rozloučili s jednou milovanou osobou, věcí, či radostí. • Otevřete oči a v tuto chvíli se naposled rozlučte s milovanou osobou, majetkem a radostí z každé kategorie. Odcházíte ze života. Podívejte se na zbývající ústřižky, které právě držíte ve své ruce a zamyslete se nad tím, proč jste právě tato jména, věci, či radosti ponechali jako poslední a proč Vám loučení s nimi připadá tak nesmírně obtížné. Vezměte si tyto tři malé proužky papíru s sebou domů s vědomím toho, že v tomto okamžiku Vám stále ještě náleží a můžete se z nich radovat. Ve Vašem životě však přijde chvíle, kdy se budete muset rozloučit i s nimi.

- 81 -

Závěr Podnětem k vytvoření této práce byla má osobní potřeba smířit se se smrtí. Nějaký čas bydlím se svou babičkou, jednou onemocněla, a já jsem si uvědomila, že nejsem na smrt vůbec připravená, přestože je jasné, že smrt čeká všechny mé blízké. Pochopitelně, že smrt se týká nás všech, bez ohledu na věk. Může přijít kdykoliv. Ale když žijete s někým, komu je přes sedmdesát let, a máte toho člověka opravdu rádi, tak nemůžete zavírat před smrtí oči. Je tu, a je blízko. Je to pravdivé, a bolestné. Budí to úzkost. A proto jsem se rozhodla to téma zpracovat. Pokud se uvědomění dávkuje v malých dávkách, pak se smrt stane rádcem, a daruje vám moudrost. Změní vám hodnoty. Začnete žít plnějším životem, a bolest otevře prostor všemu okolo, a všední věci najednou přinášejí spoustu nevšední radosti. A také vznik nového života, začátek a konec, pocítíte, že to k sobě nerozlučně patří. Smrt se týká pouze zrozených a vzniklých. Vznik je stejně nepochopitelný jako zánik. Je to mystické. Udivuje mě to. Když někdo umírá, odchází s tím člověkem také láska, a když se někdo narodí, přichází láska zpátky. A lidé potřebují, aby je někdo miloval. Zrození a smrt jsou dva pevné body ohraničující existenci v tomto čase a prostoru tak, jak jej známe. To, co je za nimi nejsme schopni dohlédnout, rozum nestačí... Je to prostor pro fantazie, hypotézy, ale i naději, nebo beznaděj. Necháme-li mysl otevřenou, nic nás nepřekvapí, a těmito body projdeme snáz. Necháme-li mysl otevřenou, pak se můžeme učit. A tam, kde není místo pro zbytečná slova, přichází tvorba... Proto vidím ve zrození a smrti inspiraci, pro výtvarnou tvorbu, pro změnu hodnot, pro změnu sebe samého, a růst. Proto vytvářím tuto práci, jako inspiraci pro výtvarnou práci s dětmi, kdy tvorba pomáhá poznat a uvědomit si, a hlavně usmířit se....

- 82 -

Tchego Pou∗ (1301-1382) Tváří v tvář smrti Lidský život je jak vodní pěna – prázdný, Přes osmdesát let jsem pobýval v jarním snu. Teď na konci odhazuji tělo – kožený vak. Kolo rudého slunce se kutálí za hory na západě. „ O Tchegově smrti praví záznam toto: 23. 12. 1382 Tchego Pou oznámil svým žákům, že následujícího dne mezi 17. a 19. hodinou zemře. Ráno 24.12. za úsvitu vstal, umyl se, převlékl do čistých šatů, a když nastala 17. hodina, pronesl tuto báseň a zesnul vsedě se zkříženýma nohama.“

∗

Z knihy Prázdné hory jsou plné větru a deště, Antologie básní korejských zenových mistrů, DharmaGaia, Praha

2002, str. 90, str. 230

- 83 -

Literatura ƒ

Anchell, Melvin: Sexuální výchova s otazníkem, Matice Cyrilometodějská, Olomouc 1996

ƒ

Aries, Philipe: Dějiny smrti I., II., Argo, 2000

ƒ

Assman, J.:Smrt jako fenomén kulturní teorie, Vyšehrad, 2003

ƒ

Barmské pohádky a pověsti, Vyšehrad, Praha 2001

ƒ

Bible, český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, 1995

ƒ

Brugger, Walter: Filosofický slovník, Naše vojsko, 1994

ƒ

Campbell, Joseph: Mýty (legendy dávných věků v našem denním životě), Pragma, 1998

ƒ

Dinzelbacher, Peter: Poslední věci člověka (Nebe, peklo, očistec ve středověku)Vyšehrad, Praha 2004

ƒ

Fischerová, D.: Duhová jiskra, Vyšehrad, 1998

ƒ

Fischerová, D.: Jiskra ve sněhu, Vyšehrad, 2002

ƒ

Franz, Marie-Louise von: Sen a smrt (o čem vypovídají sny umírajících), Portál, 2000

ƒ

Groff, S., Bennet H. Z.: Holotropní vědomí, Gemma 89, rok vydání neuveden

ƒ

Grosz, A.: Dopisy umírajícímu příteli, Dharma Gaia, Praha 2001

ƒ

Hermochová, Soňa: Hry pro život 1., 2. (sociálně-psychologické hry pro děti a mládež), Portál, Praha 1994

ƒ

Jaffé, Aniela: Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Atlantis, 1998

ƒ

Kaufmannová-Huberová, Gertrud: Děti potřebují rituály, Portál, 1998

ƒ

Křivohlavý, J., Kaczmarczyk S.: Poslední úsek cesty, Návrat domů, 1995

ƒ

Kerényi, K., Jung C.G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1995

ƒ

Kippley, J; Kippleyová, S.: Umění přirozeného plánování rodičovství, Matice cyrilometodějská s.r.o., Olomouc 1995

ƒ

Kübler-Rossová, Elisabeth: Hovory s umírajícími, Signum unitatis, 1992

ƒ

Kübler-Rossová, Elisabeth: O dětech a smrti, pro Nadační fond Klíček vydalo nakladatelství Ermat, Praha 2003

ƒ

Leboyer, Frédérik: Porod bez násilí, Stratos, Praha 1995

ƒ

Lombardiová, F. G., Lombardi, G. S.: Nekonečný kruh (Výklad etiky amerických indiánů), Entelechia, Knižná dielňa Timotej, rok vydání neuveden

ƒ

Marek, Vlastimil: Nová doba porodní, Eminent, 2002

ƒ

Mindell, A.: Snové tělo, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1993

- 84 -

ƒ

Misconiová, Blanka: Péče o umírající- hospicová péče, Vydává Národní centrum domácí péče České republiky ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví ČR a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, atd. Rok vydání neuveden

ƒ

Moody, Raymond A. : Život po životě,Úvahy o životě po životě, Světlo po životě, Odeon 1991

ƒ

Murphy, R. F.: Umlčené tělo, Slon, 2001

ƒ

Nakonečný, Milan: Základy psychologie, Academia, Praha 1998

ƒ

Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře, Vyšehrad, Praha 2004

ƒ

Odent, Michael: Znovuzrozený porod, Argo, Praha 1995

ƒ

Petiška, Eduard: Staré řecké báje a pověsti, Albatros, Praha 1976

ƒ

Pohnerová, Marta.: Duchovní a smyslová výchova I., II, III, Fantisk, Polička 1992

ƒ

Prázdné hory jsou plné větru a deště, Antologie básní korejských zenových mistrů, DharmaGaia, Praha 2002

ƒ

Procházka, Petr: Indiánská kniha mrtvých, Eminent, 2004

ƒ

Ring, K.: Čelem k věčnosti, Signum unitaris, 1991

ƒ

Rinpočhe, Sogjal: Tibetská kniha o životě a mrti, Pragma, 1996

ƒ

Roeselová, Věra: Řady a projekty ve výtvarné výchově, Sarah, 1997

ƒ

Rogers, Carl R.: Způsob bytí, portál, 1998

ƒ

Slavík, Jan: Umění zážitku, zážitek umění (Teorie a praxe artefiletiky) 1.díl, Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2001

ƒ

Slavík, J., Wawrosz P.: Umění zážitku, zážitek umění (Teorie a praxe artefiletiky) 2.díl, Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2004

ƒ

Stadelmann, Ingeborg: Zdravé těhotenství a přirozený porod, nakladatelství One Woman Press, 2001, ISBN 80-86356-04-3

ƒ

Svatošová, Marie: Hospice a umění doprovázet, Ecce homo, 1999

ƒ

Šicková-Fabrici, J.: Základy arteterapie, Portál, Praha 2002

ƒ

Trojan, Ondřej: O čápech a vránách (aneb jak nejlépe mluvit s dětmi o sexu), Fragment, 1994

ƒ

Valenta, Josef: Učit se být (Témata a praktické metody pro osobnostní a sociální výchovu na ZŠ a SŠ), Aisis a Strom, 2003

- 85 -

Články: ƒ

Špitz, Jan: Konfrontace se smrtí ve fantazii a realitě, str.21, KONTEXT-Časopis sekce rodinné terapie Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii a Institutu rodinné terapie a systemických studií hl.m. Prahy, XIII. – Ročenka 1997

ƒ

Suzuki, D. T.: Z esejů o buddhismu a japonském zenu, Revue Světová literatura 1992, číslo 3 (Zen)

ƒ

Unger J.: Historický proces začleňování narozeného a nenarozeného dítěte do společnosti, Scripta Bioethica, 2003/1 (ročník 5), Hippokrates Brno

ƒ

Šiprová, H; Šipr, K.: K padesátiletému jubileu Billingsovy ovulační metody, Scripta Bioethica, ročník 5, vydává Hippokrates, 1/2003

ƒ

Tošner, J.: Antikoncepce na XV. Světovém kongresu gynekologů FIGO v Kodani 1997 Gynekolog 1/1998

- 86 -

www.stránky ƒ

http://www.iham.cz

- Hnutí za aktivní mateřství ƒ

http://capacz.cz

- ČAPA- Česká asociace porodních asistentek ƒ

http://www.aperio.cz

-společnost pro zdravé rodičovství, pro rovné příležitosti mužů a žen apod. ƒ

http://hospice.cz

-informace o hospicech v ČR, o umírání, o paliativní medicíně atd. ƒ

http://www.klicek.org

-Nadační fond Klíček (mj. dětská hospicová péče) ƒ

http://www.cestadomu.cz

- Hospicové občanské sdružení Cesta domů ƒ

http://www.prolife.cz

- Hnutí pro život ČR ƒ

http://www.Islamweb.cz

-webové stránky o Islámu ƒ

http://www.kwanumzen.cz

-webové stránky Zenbudhistické školy Kwan Um ƒ

www.lpp.cz

-Liga pár páru (výuka Přirozeného plánování rodičovství) ƒ

www.volny.cz/cenap

-CENAP (výuka Přirozeného plánování rodičovství)

- 87 -