Ještě k filmu "Lidice": Jak udělat z tragédie atrakci

Ještě k filmu "Lidice": Jak udělat z tragédie atrakci Napsal uživatel Petr Šafařík Úterý, 21 Červen 2011 07:01 - Aktualizováno Čtvrtek, 23 Červen 2011 07:16

Kdo se pokusí ohlédnout za tím, nakolik se za zhruba patnáct posledních let česká hraná filmová tvorba vracela k tématům z doby druhé světové války, zjistí poměrně bohatou žeň. Je třeba zabít Sekala (1997), Der Lebensborn - Pramen života (2000), Musíme si pomáhat (2000), Tmavomodrý svět (2001), Želary (2003), Pramen panny (2004), televizní dvojfilm Operace Silver A (2007), Protektor (2009), Habermannův mlýn (2010). Děl tedy dost, umělecky velké ale žádné z nich. Nezměnilo to ani zatím poslední z této řady - letošní snímek Lidice, který podle scénáře Zdeňka Mahlera natočil režisér Petr Nikolaev.

Vyhlazení Lidic 10. června 1942 a jeho širší souvislosti, především atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jsou tak významnými kapitolami českých dějin, že by si dobré filmové zpracování jistě zasloužily. Tím spíše, že historické vědomí je za postupujícího mizení školního dějepisu více a více utvářeno masmédii. Úvodem zmíním jednu varovnou ukázku toho, co také zaznělo v českém veřejném prostoru u příležitosti 69. výročí lidického masakru. V pořadu „Interview ČT 24" veřejnoprávní zpravodajsko-publicistické televizní stanice uvedl 10. června vojenský historik Jan Boris Uhlíř na dotaz po současných německých postojích k Lidicím toto: „Když to zobecním, tak největší německou vinou je skutečnost, že neschopnost Wehrmachtu přivedla do Evropy Stalinův komunismus." Kopíruji zde přepis, který je k dispozici v databázi Anopress. Záznam výroku si je možno ověřit (na nahrávce od 18:55; od zhruba 18:20 zní širší souvislost repliky). Je možné, že se historiku Janu B. Uhlířovi jen velmi nepovedl pokus o bonmot, přesto je krajně pochybné, zazní-li taková zhůvěřilost od pracovníka Vojenského historického ústavu, navíc z veřejnoprávní televize. Očividně neznalá moderátorka Daniela Drtinová se nad tou obskurností hodnou nějakého neonacisty nikterak nepozastavila. Připomeňme, že hlavním tématem onoho rozhovoru byl lidický masakr a jeho příčiny a důsledky. Novinářka Drtinová mohla po Uhlířovi žádat upřesnění nebo vyjasnění modu, v němž ta slova pronesl. Nestalo se, proto ten žvást vyvolávající velmi zlé konotace padá spíše na Českou televizi a představuje temný příklad toho, kam také může spět česká kolektivní paměť, nebudou-li alespoň její veřejnoprávní nositelé více vzdělaní a kultivovaní.

1 / 10


Zpět ale blíže k lidickému případu, jeho souvislostem a uměleckému ztvárnění. U tématu atentátu na Reinharda Heydricha je stále možno vracet se ke stejnojmennému filmu Jiřího Sequense z roku 1964, který se snažil o rekonstrukci událostí. Předloňský Protektor Marka Najbrta, vážící se volně k týmž dějům, mohl o to snadněji usilovat o jiný přístup obsahově i formálně. Zachycení osudu Lidic českým hraným snímkem dosud scházelo, odmyslíme-li například scény z Vávrova filmu Sokolovo (1974), které událost zkreslovaly v souladu s komunistickým „velkým vyprávěním" československých dějin.

Střední cestou k atrakcím

Zdeněk Mahler a Petr Nikolaev jistě stáli před úvahou, nakolik nabídnout přístup dokumentarizující a pietní, a nakolik si větší tvůrčí volností otevřít cestu k osobitému výrazu, případně aktualizaci některé z historických souvislostí. Zvolili střední cestu - snažili se složit hold obětem lidické tragédie a podat její výpravné filmové ztvárnění s nárokem na historickou přesnost. Zároveň chtěli předložit poutavý individuální příběh, který by byl hodně „divácky atraktivní". Využili pro něj inspiraci skutečným osudem lidického muže, který se vyhlazení své obce vyhnul kvůli tomu, že si právě odpykával trest ve vězení. Za zabití svého syna. Tolik kratičce k ději filmu, který většina čtenářů již určitě zná z vlastní divácké zkušenosti nebo z deníkových recenzí. V tomto článku se pokusím zhodnotit hlavně historickou přesnost a realistickou stylizaci snímku Lidice - tedy zvážit jeho zdařilost nejprve zevnitř, s ohledem na přístup samotných tvůrců, jak mu alespoň rozumím. Poté - shledaje řadu nedostatků - nabídnu k úvaze a inspiraci případným dalším vypravěčům či tvůrcům příběhů z doby druhé světové války, jaká témata zde vidím stále ležet ladem.

Cesta, kterou Nikolaev s Mahlerem zvolili k posílení divácké přitažlivosti, je z několika závažných důvodů problematická. Místy totiž předkládají pouhé „atrakce". Zaprvé už v úvodních vteřinách vidíme vášnivou erotickou scénu. Přímo se vnucuje pomyšlení, že takový „teaser" („dráždidlo"), hojně využitý v reklamních spotech filmu, si má naklonit ty diváky, kterým by mohla být málo lidická historie, o které se mnozí domnívají dávno vědět vše podstatné. Prostě „sex sells" - sex prodává - i ve snímku, který si chce mnoha způsoby vysloužit ocenění tím, že apeluje na nejvyšší lidské hodnoty. Z tohoto hlediska je způsob práce s oním erotickým motivem vlastně nemravný. A směšný zároveň. Zadruhé: ta milostná scéna je zobrazena velmi konvenčním způsobem. Takto se vášně nemanželského milování ukazují v českém filmu přespříliš často. Konvenční je vlastně i to, že tu ženatého muže opět oblouznilo ženství ztělesněné slovenskou herečkou (tentokrát Zuzanou Fialovou).

2 / 10


Vedle sexu je - přinejmenším v bulváru - největší atrakcí násilí, krev, smrt. Scénu zabití syna zřejmě proto v Lidicích vidíme v otcových vzpomínkách dvakrát zopakovanou.

Sémanticky obsazeno

Hlavní postavu díla ztvárnil Karel Roden. Představuje typ, jehož hlavním znakem má být - a věru i je - chlapáctví, podané ovšem spíše jen machou, několika málo grify, které od Rodena známe už dlouho. V obdobné hlavní roli naposledy z filmu Filipa Renče Hlídač č. 47 (2008), na který Lidice v závěru přímo odkazují i jedním z dějišť. Bohužel, „rodenovství" je nadužíváno také v jiných částech českého veřejného prostoru, připomeňme televizní reklamy nebo Rodenovo namluvení značně pokleslých, dokonce až nechtěně směšných sebepropagačních sloganů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Přílišné soustředění se na „herectví hvězd" je slabinou mnoha míst filmových Lidic. Obzvláště trapně vyznívá tam, kde tím režisér promarnil možnost přiblížit tragičnost historických postav příběhu. Například je doloženo, že ženatý záletník Václav Říha, jehož rozlučkový dopis se stal spouštěčem lidického masakru, se ve vězení krátce setkal s jedním krajanem a za způsobené neštěstí se omlouval. Režisér Nikolaev takové setkání sice také inscenuje, ale pouze jako kreaci Karla Rodena. A ještě jen velmi neoriginální - Rodenův Šíma se zbitému Říhovi snaží pomoci a je strážcem sražen do bláta.

Hvězdy a hvězdičky

Další rysem Lidic, který vyznívá zbytečně podbízivě, je velký prostor pro „vyhrávky" několika vedlejších postav ztvárněných populárními herci. Přílišné figurkaření je slabinou hlavně u postav vězně Petišky podaného Janem Budařem a dozorce hraného členem divadla Sklep a hudebníkem Robertem Nebřenským. Ve scénách z vězení, v mnohém z hlediska hlavních témat Lidic opravdu zbytných, je velmi patrný záměr laciného úsilí o diváckou přízeň - Petiška a dozorci, to je přece především instantní směs mající uspokojovat široké publikum připomínkou malých radostí z figurek Hříšných lidí města pražského, Četnických humoresek a tak podobně. Postava dalšího vězně,

3 / 10


Poláka Kowalského (padělatel, ale milý chlap; něco podobného diváci znají třeba z filmu Ďáblova dílna, to potěší...), která se vyjadřuje téměř výhradně v bonmotech za použití biblických citátů nebo více či méně hořkými glosami o božích záměrech - opět další stereotyp a cukřík obecenstvu. Kéž by jím býval byl pokus o civilní herectví a NEnadbíhání divákům... Shrnuto: mnohé z prostředků, jimiž scénárista Zdeněk Mahler a režisér Petr Nikolaev tvořili diváckost svého filmu, jako by nechtěně prozrazovaly autorské pochyby o tom, zda historický a nadčasový rozměr lidické tragédie stále skýtají dostatečně silné náměty. Snad je namístě připomenout zde alespoň několik starších českých snímků s tématy ze druhé světové války, které narozdíl od Lidic spojují vysoké umělecké hodnoty i diváckou přístupnost: Kočár do Vídně (1966), Ostře sledované vlaky (1966), Adelheid (1969) nebo Zánik samoty Berhof (1983). Opravdu to dnes na podobné úrovni už nejde?

Ping-pong s fakty

Rád bych pochválil, že Petr Nikolaev podal cudně téma jednoho lidického milostného vztahu. Byl to ten mezi Annou Marušákovou a Václavem Říhou, ženatým svůdcem a mladou dělnicí (dvojice herců Veronika Kubařová a Marek Adamczyk - fyzicky podobná historickým předobrazům - své role podala velmi zdařile). Přesto musím upozornit na to, že skutečný Říha byl narozdíl od filmového sukničkář, který fyzicky naplnil i poměr s Aničkou. Mohlo by se zdát, že to není vůbec podstatné. Ale takové posuny od rozporuplných, plnokrevných, chybujících lidí jsou ve snímku Lidice k nalezení u všech hlavních postav majících historický předobraz. Historický Šíma (jmenoval se František Saidl) byl podle dochovaných svědectví prchlivec, svého syna zabil ve rvačce třemi ranami nožem, nikoliv takovou nešťastnou náhodou, jak sugeruje film. Šíma se v něm po vynesení rozsudku pohnutě dívá po své manželce, zatímco Saidl prý v soudní síni křičel na svědkyně: „Počkejte, vy mrchy, s vámi si to ještě vyřídím!" Zdeněk Mahler, jehož kniha Nokturno z roku 2000 byla předlohou scénáře Lidic, Saidlův příběh objevil a v Nokturnu ho podal střízlivěji než ve filmové podobě režisér Petr Nikolaev. Sentiment a tíhnutí ke klišé ve snímku Lidice, jak dále ukážu i na příkladu zacházení s postavou lidického faráře, lze tedy přičíst především režisérovi.

Bylo to mnohem děsivější

4 / 10


Už jsem zmínil, že scénu zabití Šímova syna dílo nabízí ve dvou zopakováních. Avšak tam, kde mohl ukázat či naznačit skutečnou tehdejší brutalitu, tvůrci fakticitu hodně oslabili. Postavu lidického faráře Josefa Štemberky zjevně chtěli podat jako zcela a naprosto kladnou a výlučně důstojnou, působící mocně i na německé trýznitele. Ovšem v jednom z hlavních pramenů pro poznání lidických událostí - zprávě Vlastimila Loudy vydané v roce 1945 pod vedením Josefa Bartíka, přednosty odboru pro politické zpravodajství na ministerstvu vnitra - je doloženo, že třiasedmdesátiletý kněz byl v jednu chvíli surově napaden třemi gestapáky. Stejně tak se ví, že jiní z Němců si během zásahu pochvalovali, jak Štemberkova duchovní posila přispěje k povolnosti zadržených mužů. Ďábel zkrátka bývá ukryt v detailech - tedy alespoň tam, kde se sebepropagace historického filmu chlubí faktografickou přesností. Takže dále: v realitě na každého z lidických mužů stříleli tři členové popravčí čety - dva mířili na prsa, třetí na tvář. Poté jeden z poddůstojníků ještě pálil z pistole do hlav ležících mužů. Tvůrci Lidic ale dopřáli nebohým obětem jen po jednom výstřelu do prsou. Divákům tak mohli nabídnout detailní pohled na tvář mladého Karla (Ondřej Novák), i ve smrti pohlednou. Také to je klišé a kýč...

Simulakra a fakta

Nevolám zde po naturalismu, naopak. Historické filmy navíc nemusejí postupovat cestou dokumentarismu či rekonstrukce. V případě Lidic ale způsob zacházení s fakty říká mnohé o celkovém pojetí snímku a o jeho hodnotě. Další příklad: farář Josef Štemberka se u lidických skutečně těšil přirozené autoritě. A většina byli katolíci. V době nočního čekání zajatých lidických mužů ve sklepě Horákova statku se někteří určitě posilovali modlitbami a Štemberka jim byl dozajista oporou. Ale ukazovat to tak, jak činí Nikolajev - kdy jako by se modlili všichni zadržení (tj. modlí se snad všichni z desítek mužů zachycených v oné scéně) - to je opět kýčovité. A také konformní, neboť vykreslování kněží jako bezrozporně kladných postav působících na své okolí výlučně pozitivně je jedním ze stereotypů polistopadové české kinematografie (v č. 38/2007 Literárních novin viz můj článek o obdobném fenoménu -konjunkturálních proměnách obrazu jezuitského řádu . Se silně přepjatým obrazem zájmu o náboženskou oporu poskytnutou lidickým farářem onoho tragického 10. června se Nikolaev nečiní sám. Například prominentní redaktor Českého rozhlasu Robert Tamchyna se před deseti lety rozepsal k lidickému výročí také následujícím - i stylisticky defektním - tvrzením: „Lidický farář Josef Štemberka se po celou dobu modlil a poskytoval všem popraveným poslední duchovní útěchu." Možná je zveličování náboženských motivů i u Nikolaeva dokladem toho, jak snadno masmédia šíří jimi samými stvořená simulakra - obrazy obrazů zcela odpoutané od skutečnosti.

5 / 10


Také zde nastavují fakta Nikolaevovi i novinářským zkratům nelítostné zrcadlo. Lidice byly obcí, která se jako mnohé jiné s příchodem moderní doby nově sociálně rozdělila: s rozvojem průmyslu zde vedle sebe začali žít starousedlí sedláci s hutníky a havíři pracujícími v těžkém průmyslu Kladenska. Stejně dobře je známo, že mnozí průmysloví dělníci nebývali ve víře zrovna žhaví, rychle mezi nimi rostl počet bezvěrců. Dodejme, že dlouholetý a poslední lidický starosta František Hejma - ve filmu ztvárněný Norbertem Lichým - byl sociálním demokratem. Historická adekvátnost by ve zmíněné scéně společné modlitby šla dosáhnout velmi snadno: nemodlili by se všichni muži v záběru. Přesnější i pronikavější zde byl Zdeněk Mahler, když ve své knize Nokturno danou scénu podal takto: „‘Slyš, ó Pane, hlasy naše,' zvedla se z kouta farářova litanie, ‘volám k tobě, přijď!...' Ale neznabozi mu hořce vyčetli: ‘Důstojnosti, ten váš Pán si dává na čas!'." Z historických fakt k tomu lze dodat, že zadržení lidičtí muži až do prvních popravčích salv nevěděli, že německá akce směřuje k jejich postřílení. Ani neměli žádný silný důvod si to myslet, neboť srovnatelný případ, tedy masové popravy bez jakéhokoliv soudu, ať už stanného nebo třeba i jen inscenovaného, přinejmenším v protektorátu dosud neexistoval. Je velmi vysoce pravděpodobné, že velká část Lidičanů až do poslední chvíle navzdory krajním těžkostem nastalé situace spoléhala na vyjasnění věci a na to, že vyváznou bez úhony. Tomu nepochybně odpovídala i míra jejich sklonu uchýlit se k modlitbám.

Historie nabízí víc

Fakta o vyhlazení Lidic a jeho širších souvislostech (atentát na Heydricha, lidičtí příbuzní československých vojáků bojujících na Západě atd.) nabízejí palčivější témata, než která vyzdvihli Mahler s Nikolaevem. Mimochodem, totéž platí o velké většině polistopadových českých snímků vážících se ke druhé světové válce. Uvedu nejdříve odvahu prostých lidí, kteří poskytováním pomoci riskovali životy celých svých rodin. Často šlo o občany, kteří sami nebyli nijak společensky exponováni a snadno mohli chovat naděje, že přečkají krvavé fáze velkých dějin bez úhony. Je opravdu s podivem, že obrovské téma dilemat těch, kteří se rozhodovali pro odboj před základními životními jistotami sebe a svých blízkých, zůstává v mladší české kinematografii pomíjeno. Kupříkladu formálně vytříbený a velmi slibně rozehraný film Protektor tu byl nakonec příliš povrchní. Zřejmě i pod vlivem současného hédonismu před tak velikým tématem tvůrci třicátníci - ujeli s efektní bicyklo-morfiovou estetikou do vztahových šarád a také ke konvencím mnoha současných děl o holocaustu. Téma odvahy riskovat pro nadosobní hodnoty nevytěžil ani Hřebejkův snímek Musíme si pomáhat - pelíškováním lze o dějích, kde se jednalo tak drasticky o „hrdla a statky", sotva vypovědět něco zásadního. Tmavomodrý svět Jana Svěráka se zase velmi rozmělnil uvíznutím v klišé hollywoodského vyprávění.

6 / 10


Ne všichni byli stateční

Vrátíme-li se k lidickému případu, svědectví o průběhu popravy zdejších mužů odhalují nejen důstojnost velké většiny z nich, ale i kolísání a snahu na poslední chvíli se zachránit. Vzpomeňme si na mladého muže, otce pětileté dcerky, který byl přiveden před popravčí četu v šesté nebo sedmé desetičlenné skupině (stoupal si tedy před hlavně s možností zahlédnout kolem padesátky svých mrtvých sousedů). Tento Lidičan ke střelcům - byli to policisté z Halle, Heydrichova rodiště - německy zvolal: „Pánové, řekněte, co na nás chcete vědět, my vám to všechno povíme". Jiný z lidických mužů se pokusil podřezat si kapesním nožem krční tepny, v sebevraždě mu zabránili němeční strážci. Tvůrci Lidic velmi krátkou sekvencí sehráli atentát na Reinharda Heydricha. Bylo to zjevně jen kvůli explicitnímu spojení příčinného řetězce, protože ve filmovém zobrazení nepřidali nic nad to, co ukázal Jiří Sequens ve zmíněném Atentátu už v roce 1964 (Nikolaev navíc jako by od něho opisoval...). Je dobré nezapomínat, že pobyt parašutistů v protektorátu a jejich útok na Heydricha byl podstatně jiný, než co vypovídá krátká scéna snímku Lidice. Výsadku atentátníků se v protektorátu nedařilo dobře; samotný útok byl plný stěží pochopitelných náhod a nehod, ba i nervozity a chyb výsadkářů. Vždyť je po činu málem zastřelil či zajal nejen Heydrichův řidič, zabít či poranit je mohla i sama „plavá bestie", scházelo opravdu málo. A skoro se stalo, že k zadržení prchajících pachatelů přispěli i Češi vystoupivší z nedaleké tramvaje, které výbuch Kubišovy - vlastně nikterak dobře hozené - pumy rozbil okna. Smutně proslavit se mohl i pronacisticky smýšlející řezník z obchůdku kousek od místa činu, kterého Josef Gabčík na útěku požádal o pomoc.

Chybující, lidští

Je těch několik uvedených historicky doložených případů slabosti, zkratů a chyb něčím, co by na lidickou tragédii a její souvislosti vrhalo takový stín, že by dnešní tvůrci měli ta znepokojivá, rozporuplná, něčím jaksi i trapná témata vytěsňovat? Rozehrání i takových motivů by snímku Lidice bývalo přidalo jak na historické přesnosti, tak na existenciální hloubce. Také další důležité univerzální i výrazně české téma spojené s druhou světovou válkou domácí

7 / 10


filmy po roce 1990 obcházejí nebo dostatečně nevytěžují. Je to kolaborace, ale i takové problematické jednání, na které se skutkové podstaty stanovené poválečnými retribucemi nevztahovaly. Každodenně takovému dilematu čelily hlavně české úřady protektorátu, především policie a četnictvo. Lidice se to pokusily ukázat skrze postavu velitele četníků Vlčka (Roman Luknár), ale opět se sotva dostal za pouhá klišé - Vlček špatné svědomí tlumí s pomocí alkoholu a nakonec si vpálí kulku do hlavy. Přitom historie nabízí případy, které přímo volají po mnohem hlubším uměleckém ztvárnění. V roce 1943 čeští četníci zastřelili významného českého odbojáře, generála Vojtěcha Borise Lužu (jako odvetu rok poté skupina partyzánů vedená Lužovým synem Radomírem vykonala popravu pěti četníků, z nichž dva se přímo podíleli na generálově zabití). Na druhou stranu - Karel Čurda, který zradil Heydrichovy likvidátory, nejprve své udání poslal poštou na četnickou stanici. Nic se nedělo - benešovští četníci dopis nejspíš zničili. I samotný lidický případ poskytuje hořkou ukázku krajní prekérnosti postavení četníků i selhání některých z nich. Část lidických mužů totiž masakru na Horákově statku zdánlivě unikla díky pracovní směně nebo pobytu v nemocnici. Popravě se tím ale nevyhnuli - vykonána byla později v Praze. Část těchto nešťastníků byla na dvou místech zadržena a Němcům předána českými četníky. Nikolaevův snímek zabíjení lidických mužů mimo jejich obec jen naznačil. Spíše tedy odbyl - scénou velmi letmou a kvůli nedbalosti realistické stylizace až nejapnou. Dva prchající jsou tu zastřeleni strážnými stojícími v rojnici kolem vesnice. Dvojice se tu z vůle filmařů pokouší střelcům utéct v příkrém rozporu s pudem sebezáchovy - přímo podél řady policistů, ne směrem od ní... Ještě jeden příklad nedbalosti ve vytváření autenticity: když Šíma na vězeňském dvoře přibíjí ostnatý drát, sloupek plotu se rozkývá způsobem jasně svědčícím o tom, že se tu tluče jen do kulis. Vůbec celá ta sekvence je velmi slabá i z hlediska základního filmařského řemesla - Šíma je tu po pokusu pomoci někdejšímu lidickému sousedu Říhovi omráčen velmi silným úderem pažbou a je svými spoluvězni odtažen do bezpečí blátem a po ostnáči ležícím na zemi. V následující scéně vidíme, jak se Šíma v cele probírá z bezvědomí, ale na jeho oděvu ani na těle nejsou žádné stopy po onom velice silném styku s bahnem a ostnatým drátem. Hvězdám to asi má alespoň trochu slušet za každé situace...

Páni a kmáni

Co se ještě týká tématu kolaborace, je v lidickém případu pozoruhodným motivem chování továrníka Jaroslava Pály, starosty Slaného a významné osobnosti regionu. To on předal českým četníkům - ne tedy rovnou Gestapu - dopis záletníka Říhy. Dopis Anně začal číst historický Pála sám, nikoliv vrátný, jak je to ve filmu. Pála navíc velmi neblaze figuroval v případu z července 1942, který nakonec znamenal smrt pro slánského učitele Oldřicha Smetanu, jenž v den narozenin prezidenta Emila Háchy odmítl nejen vyvěsit říšskoněmeckou

8 / 10


vlajku (jak středoevropské téma!), ale také zaplatit pokutu. Postavení Jaroslava Pály coby starosty a předního podnikatele přinášelo - v regionálním měřítku - obdobné situace a dilemata, jaká v protektorátu zažíval prezident Hácha nebo třeba slavný dirigent Václav Talich. Tvůrci Lidic tak promarnili zpracovat velmi důležité téma, které se tu přitom nabízelo velmi přirozeně. Ještě jednou zde připomenu film Marka Najbrta Protektor (2009). Stejně jako ve snímku Lidice se v něm jako podtéma objeví loajalita, kterou třetí říši projevovali čeští dělníci - v Protektoru hajlují, v Lidicích absolvují propagandistický kulturně-rekreační zájezd do Prahy. Ano, čtyřicet let to bylo tabuizováno, za těch dvacet polistopadových, zdá se, jiný konjunkturalismus zapomíná na problematické chování protektorátních elit.

Hollywoodskou filmovou hudbou ke světlým zítřkům

Škoda, že místo proklatě otřepaných harmonických postupů filmové hudby drsně vnucující příslušné emoce není hudební stránka snímku nápaditější, odvážnější. Mimochodem, mohlo k tomu snad posloužit i využití skladeb, které k tématu Lidic již vznikly. Tragédie inspirovala i Bohuslava Martinů nebo Klementa Slavického. Nabízel se také melodramatický obraz Lidice (1973) od Milana Báchorka využívající básnickou skladbu Karla Šiktance Heinovské noci. Vhodně vybrané části této - jako celek posluchačsky poměrně náročné - kompozice by byly jistě přitažlivé i pro širší současné publikum. Dvakrát škoda, že zájemci o okolnosti lidického případu se na internetových stránkách filmu pranic nedozvědí o dosavadním obrazu Lidic v jiných druzích umění. Nejeden divák toužící zvědět víc tak mohl touto cestou kromě Šiktancovy či Halasovy básně objevit například baladickou prózu - elegické oratorium Každý své břímě od Františka Křeliny z roku 1967, jejíž druhé vydání připravilo nakladatelství Vyšehrad v roce 1990. Internetové stránky snímku asi příliš spolutvořila komerční logika. Přímo trapné to je u oddlíu hlavních rolí . V osmici herců tu nechybí Václav Jiráček, který se v roli Josefa Horáka dílem jen mihne. Nenajdeme tu ale Marka Adamczyka (Václav Říha) ani Boříka Procházku, který dobře ztvárnil lidického faráře Josefa Štemberku. Do třetice škoda, že promotion filmu Lidice tolik vsází na vydání soundtracku lákajícího na jména mainstreamových hvězdiček. Snad by přitom nebylo nijak zvlášť náročné vydat vynikající dílo zvukové tvorby - rozhlasovou hru Ludvíka Aškenazyho Kůže, ať už by to bylo její nastudování režisérem Jiřím Horčičkou z roku 1967 (s Růženou Medunkovou, Rudolfem Hrušínským a Jiřím Adamírou) nebo případné nové zpracování. Aškenázy se inspiroval otřesným případem Aničky Marušákové a rozehrál jej s tragikomickými i poetickými tóny. Aškenazyho hra klade vysokou laťku všem pokusům čerpat z historické látky silné motivy, a přitom neusilovat o dokumentarismus.

9 / 10


Mahlerův a Nikolaevův filmový příběh Lidic se pokoušel o pietu, líčení fakt i diváckou přitažlivost. Obstojí asi nakonec hlavně díky závažnosti svého historického předobrazu. Každému dalšímu pokusu, který by se chtěl vztahovat k příbuzné motivické síti, si dovoluji doporučit poměřovat se spíše s Aškenazyho rozhlasovou hrou nebo Vláčilovými myšlenkově hlubokými a výrazově svrchovanými sondami do česko-německé historie (Údolí včel, Adelheid) než s Nikolaevovým naleštěným velkofilmem, který se utápí ve spoustě kompromisů.

Petr Šafařík

Autor je vysokoškolský učitel a publicista. (Text je rozšířenou verzí článku, který vyšel ve 24. čísle Literárních novin 16. června 2011).

10 / 10

Ještě k filmu "Lidice": Jak udělat z tragédie atrakci

Recommend Documents