Foto: Warwick
K DY Ž S E S N Y STÁ VA J Í S K U T E Č N O ST Í :
WA R W I C K B A S S CA M P 2013
Autorka reportáže: Tereza Štětinová
O Č I M A ST U D E N T K Y JEN PÁRKRÁT ZA ŽIVOT SE STANE, ŽE ČLOVĚKU Z NIČEHO NIC PŘIJDE NABÍDKA, KTERÁ SE NEDÁ ODMÍTNOUT. Pro mě touto jedinečnou šancí byla právě možnost zúčastnit se jako student baskytarového workshopu, který se konal celý týden od 2. do 7. září 2013 v německém městě Markneukirchen. Jak již název napovídá, kemp byl pořádán firmou Warwick, známou především výrobou baskytar a baskytarových aparátů. Jak jsem se ale mohla přesvědčit, Warwick není „pouhým“ výrobcem hudebních nástrojů. Velké díky mu totiž patří také především za skvělý nápad a ještě lepší realizaci a zorganizování myšlenky uspořádat naprosto jedinečný basový kemp. 32
ŘÍJEN 2013
www.music-store.cz
roufnu si říci, že takovýto workshop neměl a nemá ve světě obdoby. Jedinečným jej činí především hvězdné obsazení sboru lektorů. Jména jako Wooten, Bailey, Lee Sklar a mnoho, mnoho dalších, přestávají být „jen jmény“ vašich oblíbených baskytaristů. Tito lidé nás, studenty, provázeli celým týdnem, učili nás, povídali si s námi, jamovali, a především po celou dobu kouzlili úsměvy a nadšení na tvářích studentů i ostatních zúčastněných. Mimo to firma Warwick poskytla pro kemp zázemí a organizačně se opravdu vyznamenala. Během workshopu jsem nasbírala až neskutečně mnoho dojmů, které ještě teď vstřebávám. Pokusím se s vámi podělit alespoň o část z nich a také trochu
T
www.music-store.cz
nastínit to, jak kemp probíhal. A doufám, že snad někoho namotivuji, a třeba příští rok si to „prubne“ také!
Kam ž e to vyrážíme? Markneukirchen je německé městečko nacházející se poblíž českých hranic. Ohromnou výhodou pro nás Čechy je vzdálenost, kdy od Kraslic stačí slabá půlhodinka, abyste se autem dostali na místo. Město Markneukirchen je známé pro svou hudební historii, a to především díky houslařskému řemeslu. Můžete zde navštívit i nádherné muzeum hudebních nástrojů, popřípadě přímo muzeum Warwick & Framus. Místo je to tedy jako stvořené pro pořádání hudebních akcí
– muzika zde totiž dýchá z každého rohu. Právě v tomto městě sídlí německá firma Warwick a soustředí zde i výrobu předních řad svých nástrojů a aparátů (Warwick pro basáky a Framus pro kytaristy). A právě tady jsme trávili většinu času. Všichni studenti byli ubytováni v nedalekém hotelu IFA Schöneck, každý ve svém luxusním apartmá – pro nás, kteří do nedávna přespávali po čtyřech na kolejním pokoji, to byl tedy těžký (nikoliv však nepříjemný) nezvyk. Komfort (ubytování, jídlo, doprava) předčil veškerá moje očekávání. I když – jiný kraj, jiný mrav, pro některé mohlo být zázemí kempu možná prostě jen standardem. Právě ale multikulturnost (umíte si představit například reakci Kanaďana na
ŘÍJEN 2013 33
Reportáž Přidej te se k nám na sociál níc h sí tíc h
A co teď? Do odjezdu z hotelu na první společnou večeři zbývají ještě asi dvě hodiny. No co – v ceně ubytování hotel nabízí možnost využít místní bazén (spíše aquapark se super tobogány), tak proč toho nevyužít?
pravý vídeňský nok? „What is that strange potato?“) celé akce byla naprosto vynikající zkušeností a možností, jak oprášit již pozapomenuté anglické fráze a slovíčka. Tak jdeme na to!
První večer V den příjezdu jsem se dopravila v odpoledních hodinách na hotel, kde čekal na recepci „týpek“ s taškou plnou informací pro účastníky kempu. Do té doby jsem neměla moc tušení, jak basový workshop může probíhat. Když jsem si ale „prolítla“ všechny materiály, které jsme nafasovali, hned mi bylo jasné, že tento basový týden budou mít organizátoři opravdu „vymakaný“. Od této chvíle tedy už žádná nervozita, můžu se věnovat pouze a jenom hudebním záležitostem a jiným požitkům. Všechno ostatní za mě už někdo vyřešil.
Mezi hotelem, Warwickem a restaurací Alpenhof, ve které probíhaly společné večeře, nás dopravovaly dva kyvadlové „shuttle busy“. Při čekání na odjezd na večeři se pomalu shlukovala parta lidí u recepce – á, kolegové studenti. Představte si osmdesát baskytaristů snad z celého světa, které spojila láska k dřevěnému nástroji vydávajícímu nádherné hluboké tóny a k hudbě jako takové. Všichni účastníci kempu byli strašně přátelští a komunikativní, z každého zářila už od první chvíle neskutečná radost. Všichni jako by zapomněli, že existují i nějaké starosti. Prostě jenom hudba, radost a zase hudba… Škoda jen, že tu nebylo více nadšenců z Čech, protože se zde našli i tací, kteří vážili cestu nejen z Německa, ale například také až z Austrálie, Kanady, Kostariky, Beneluxu, Švýcarska, Rakouska, a mnoha dalších končin. Říká se sice, co Čech to muzikant, avšak za naši malou zemi jsme se účastnili bohužel pouze dva. Fakt, že jsme ze stejného státu, jsme zjistili až asi po dvou dnech. Celý kemp totiž probíhal v anglickém jazyce, a tak nám to vlastně ani nedošlo. Již první večer po příjezdu by mohl být splněným snem nejen pro každého basáka, ale určitě i pro ostatní muzikanty či fanoušky dobré hudby. V restauraci Alpenhof proběhlo totiž seznámení s organizátory a především s našimi profesory – co jméno, to baskytarista světového formátu. Připadala jsem si jako ve snu – koncentrace hvězd byla až neuvěřitelná. Pominu-li majitele firmy Warwick Hanse-Petera Wilfera, hlavním organizátorem akce byl Ove
Alphonso Johnson začal svou lekci úžasným rytmickým cvičením s tenisovými míčky
Bosch, který byl zároveň profesorem. Dalšími ze sedmnácti profesorů byli: Victor Wooten (ano, opravdu on), jeho starší brácha Regi Wooten (jestli toto jméno máte spojené spíše s kytarou, tak se nenechte mýlit, na basu hraje stejně neuvěřitelně jako na kytaru), Steve Bailey, John Patuticci, John B. Williams, Stuart Hamm, Lee Sklar, Dick Lövgren, Jonas Hellborg, Victor Brandt, Alphonso Johnson, Antonela Mazza, Andy Irvine, Helmut Hattler, Wolfgang Schmid a Günther Gebauer. Pořád to s vámi nic nedělá? Zkuste si představit, že tam sedíte mezi nimi... Není to nádhera? Po skvělé večeři (rauty plné německých specialit) a pár Weißbierech (pozor, všechno a po celý týden v ceně kempu – 599 Eur) se naši lektoři jali rozjet večírek na plné pecky. Nejdříve začali jamovat profíci, a následně se Andy Irvine rozhodl vyburcovat a zapojit do hraní i studenty. V tomto duchu se nesl každý večer. Až neuvěřitelně mi vyhovovala bezprostřednost, vřelost a nadšení všech profesorů a studentů. Jejich základním motem bylo: „Poslouchej, přidej se a hraj!“. A to bez ohledu na to, jestli jste úplný začátečník, nebo otřelý profesionální hráč. Profesoři chodili mezi žáky a přesvědčovali je, že není proč se stydět, že si to mají jít prostě zkusit. Na rozdíl od některých dílen a workshopů, kde se studenti učí přehrávat z not etudy a na konci je pak společně přednesou, tady byl přístup zcela jiný. Užívej si to, pař, zajamuj si a poslechni si ostatní – tento přístup člověka strašně motivuje a inspiruje, a tak se i nejvíce naučí. Aparatura, baskytary, kytara, klávesy, bicí a mikrofony byly v Alpenhofu postaveny po celou dobu, co probíhal kemp, a každý si mohl jen tak přijít a zahrát. Největší ohlas večera sklidila trojice Victor Wooten, Andy Irvine patřil rozhodně k nejzábavnějším
Steve Bailey a na bicí malý Adam Wooten – syn Victora. Musím říci, že snad v životě jsem neviděla bubeníka s takovým feelingem. Ač mu je pouhých dvanáct let, strašně chytrým způsobem doplňoval své dva starší kolegy rytmickými „flintičkami“.
Zpátky do školy Každý den, po snídani na hotelu, nás shuttle busy odvezly do firmy Warwick, kde probíhaly lekce. Osmdesát žáků bylo rozděleno celkem do pěti skupin, kdy každá skupina měla svou třídu vybavenou basovými komby, ozvučovací technikou, zázemím pro učitele s možností zapojení počítače, pouštění ukázek a podobně. Prostě učebny se vším všudy. Lekce naší skupiny probíhaly v části velké haly, kde se nakonec konala i závěrečná party a session. Během čtyř výukových dní měl každý student šestnáct lekcí po devadesáti minutách. Každou lekci vedl jiný lektor a většinou měl svou hodinu nějak tématicky zaměřenou. Popravdě řečeno, nikdy před tím se mi nestalo, že bych se zaujetím celý den dávala pozor (většinou nevydržím ani jednu přednášku), natož čtyři dny v kuse! Pokusím se vám popsat alespoň ve zkratce dojmy z hodin jednotlivých učitelů, i když vím, že není možné shrnout veškerá jejich poselství do několika vět. Nicméně to, co bylo největším přínosem od každého z těchto borců, byla především motivace k hraní a učení se na svůj nástroj, inspirace a nové nápady, a především ohromná porce energie, která proudila přímo k vám, kde se zahnízdila v celém člověku (ve mně se stále ještě drží, a myslím, že ještě hodně dlouho z ní čerpat budu).
Steve Bailey byl velice vtipným lektorem, který se studenty řešil mimo jiné techniku hraní třemi prsty pravé ruky a hraní umělých flažoletů
Dalším vyučujícím byl Ove Bosch. On je vlastně tím, kdo „spunktoval“ tuto akci pro Warwick. Ti z vás, kteří se učí podle video-lekcí, ho určitě budete znát z YouTube. Tématem jeho lekce bylo především tlumení strun (muting). Ukazoval mnohé techniky tlumení strun pravou i levou rukou, ale především trval na tom, že každý z nás si máme vymyslet svou vlastní techniku tlumení, která nám bude vyhovovat. Jeho styl tlumení, kdy palec pravé ruky má položený na G a D struně a zároveň má malíček na E a prsteníček na A mi přišel docela „rucervoucí“. Schválně si to zkuste. Já se přiznám, že mi tímto způsobem moc hrát nešlo, a přišlo mi to docela nepřirozené. Je to ale jiště o individuálních návycích, protože Ove při použití této techniky vypadal docela přirozeně. Díky této hodině jsem ovšem začala (a nepřestala s tím po celý
První lekci koučoval vysoký usměvavý „týpek“ jménem Alphonso Johnson (jazzový baskytarista, který spolupracoval např. s Weather Report, Philem Colinsem, Michaelem Jacksonem,
Georgem Dukem či Santanou). Začal svou hodinu úžasným rytmickým cvičením s tenisáky, kdy jsme s nasazením metronomu hráli rytmy pomocí úderů míčků o zem a také jsme je chytali jen na určité doby. Cvičení začalo velmi jednoduše (na první dobu úder o zem, na třetí chytit). Ovšem po té, co jsme se za chvíli sjednotili, Alfonso postupně přitvrdil. Nakonec se velikou halou rozléhala tenisová hudba na předražené doby v poměrně rychlém tempu. Kromě toho, že se při tomto počínání hráč (v tomto případě ne tenisový, ale muzikant) pěkně protáhne, sehraje se také se svými spoluhráči a docílí efektu „jako jeden muž“. Na toto netradiční cvičení pak Alfonso plynule navázal svůj výklad týkající se rytmu – tedy v podstatě výklad o tom, jak využít času a prostoru (pomlk) při hraní basových linek.
a nejenergičtějším lektorům kurzu
Stu Hamm se kromě hry na basu věnoval také užitečnému protahování rukou, prstů a vůbec celého těla
Reportáž Přidej te se k nám na sociál níc h sí tíc h
zbytek kempu) pozorovat to, jaké techniky tlumení používají ostatní hráči. Někteří pokládají na struny pravý palec, jiní třeba malíkovou hranu pravé ruky. Nejvíce mě ale dostala technika bratrů Wootenů, kteří asi pro své „šílené“ techniky potřebovali zcela volné ruce. Nad nevyžádaným vibrováním strun tedy vyzráli tak, že mají na krku basy (kytary) navlečené dvě gumičky do vlasů, které během hry posouvají po hmatníku podle toho, v jaké poloze zrovna hrají. No, zkrátka Wootenové, ti mají své techniky „vymakané“. Občas jsem si dokonce říkala, že během hraní zvládnou snad i žonglovat s plnými půllitry. Po dvou lekcích jsme se pak všichni ze skupin sešli na obědě. Během obědové pauzy jsme měli čas si o našich dojmech z hodin popovídat s ostatními studenty i učiteli. Hladovci spěchali na jídlo, zatímco nadšenci se fotili s lektorem, který zrovna hodinu vedl, popřípadě s ním diskutovali a ptali se ho na další otázky. Občas to vypadalo, že ho ani nepustí na oběd. Jiní si přehrávali to, co na hodině řešili, a dělali během oběda „humbuk“. Tento návyk nadšených studentíků moc nemusím, protože když je pauza, tak má být klid a ticho. Člověk má pak chvilku na to se zrelaxovat a přebrat si čerstvě načerpané informace. Zlozvyk věčného drbání strun a neustálého vyluzování zvuků pak mají podle mě především hráči začátečníci (a mezi námi, asi i všichni dechaři světa – z pohledu nezaujatého rytmika). Jak už jsem se zmínila, žáci byli rozděleni do pěti skupin, kdy údajně tyto měly být sestavovány podle zkušeností a hráčských schopností studenta, na základě dotazníku, který žáci vyplňovali spolu s přihláškou. Na kempu tedy byli jak úplní začátečníci, tak zkušení hráči, učitelé hudby a profíci. Překvapilo mě, že většina lidí tu byli ne zrovna mladí nadšenci, nýbrž třeba až třicet let hrající ostřílení muzikanti. Téma hodin a výklad však bylo pro všechny stejné, takže ani nevadilo, když někdo byl zařazen do jiné skupiny. My, co jsme měli kartičku Press jsme nebyli zařazeni na základě dotazníku, spíše na základě volného místa, proto v začátečnické skupině bylo asi šest lidí z novin a magazínů, mezi nimiž byli i profesionální hráči hrající třeba pětadvacet let. Problém mohl akorát nastat, když se zkoušelo nějaké cvičení nebo měli všichni hrát to samé. Od méně zkušených kolegů potom občas přilétl zoufalý dotaz typu: „Hey, Theresa, where is C?“
Lee Sklar sdílel se studenty své bohaté zkušenosti studiového hráče
36
ŘÍJEN 2013
Regi Wooten měl přednášku na téma „Music of the Universe“, při níž propojil pojmy „muzika“ a „příroda“
a nezáleželo na tom, na jaké úrovni hráč je. Na druhou stranu jsem se tu také nesetkala s tím, že by někdo nebyl tolerantní k začátečníkům. Naopak. Trpělivost učitelů, nebo i zdatnějších žáků, byla ohromná. Lektoři hlásali, že každý se od každého učí. Že i nejlepší baskytarista světa musí poslouchat všechny, i úplné začátečníky, a i od nich se může ledascos přiučit. A nebyla to pouze fráze, o čemž jsem se přesvědčila především na večerních jamech, kde lektoři se zaujetím poslouchali a podpořili každého, kdo vstoupil na pódium. Nejkrásnější výjev byl, když jeden z učitelů (teď nevím už který, ale myslím, že Lee Sklar), šel kolem pódia s plnýma rukama zavazadel. Žáci zrovna dohráli skladbu či jam, on položil bagáž, zatleskal, vzal zavazadla a pokračoval dál. To je jeden ze zážitků, který dokládá, jak se hudebníci navzájem
podporovali a respektovali, bez ohledu na jejich kvality či herní styly. Nikde nebyla žádná rivalita. A to bych řekla, že je jev, který není příliš na naší domácí hudební scéně k vidění. Co myslíte? Konec úvah a zpět do hodiny! Po obědě na nás ve třídě čekala dvojice učitelů Dick Lövgren & Victor Brandt – baskytaristé ze švédských metalových kapel (Meshuggah a Entombed). Tak tady to bylo dámy a pánové hlavně o rytmu – polyrytmické celky ve čtyřčtvrťovém taktu, důrazy v šestnáctinových sekvencích na liché doby, tečkované rytmy a podobně. Už se těším, až budu mít chvilku času a tato hodně zajímavá rytmická cvičení si znovu doma zahraji. Není nad to si občas pohrát třeba s matematikou při hraní hudby. To, co bylo ale krásné na této hodině, bylo, že se na
Tématem lekce Ove Bosche bylo především tlumení strun (na fotografii v diskuzi s autorkou reportáže)
Co je ale podstatné, je fakt, že názory učitelů na dané téma byly přínosné úplně pro všechny. Je jedno, jestli jste „velezkušený profík“, učitel hudby, studiový hráč, a já nevím, kdo ještě, přesto existují myšlenky, které by měl člověk slýchat neustále, protože na ně jednoduše zapomíná. Lektoři byli opravdovou baskytarovou špičkou, proto měli vždy co předávat dál,
www.music-store.cz
ŘÍJEN 2013 37
Reportáž Přidej te se k nám na sociál níc h sí tíc h
Victor Wooten svými myšlenkami vzbuzoval mezi studenty opravdový respekt
„Nemohu se zbavit pocitu, že týdenní akce tohoto typu dá studentovi více, než kdyby několik let přehrával doma cvičení a „drtil“ všemožné stupnice. Člověk si tu uvědomil, proč se vlastně hudbě věnuje.“ kempu setkávají hráči naprosto odlišných herních stylů. A všichni do jednoho se shodli na tom, že muzikant má poslouchat všechny žánry a ničemu se nebránit. Ze všech si něco vzít a občas si zahrát i jiný žánr, než kterému se normálně věnuje. Po této hodině přišel vrchol prvního výukového dne. Učitelem čtvrté lekce byl Steve Bailey! Pokud jste byli někdy na jeho koncertě, mohli jste získat pocit, že je tichým virtuózním umělcem, až jakýmsi zasněným poustevníkem. Absolutně nikoliv! Je to velmi společenský a až neskutečně vtipný človíček – jak sám říká – se srdcem rockera. Byl to bezpochyby nejukecanější člen učitelského sboru, který kromě toho, že umí zahrát úplně vše, umí snad také úplně vše naučit. No… ještě aby také ne, vždyť přece učí i na Berklee (a není jediný z přítomných). Jeho vyprávění musel zkrátka ocenit každý. Kromě toho byl velkým aktérem i u večerních jamů, kde velmi často bavil publikum svými (i nehudebními) vstupy.
38
ŘÍJEN 2013
Jonas Hellborg
Mimo jiné hovořil o neobvyklých technikách, které velmi často používá při hraní na svou šestistrunku (většinou bezpražec). Jedná se například o techniku hraní třemi prsty pravé ruky (rozvinul tremolo klasických kytaristů a zapojil do běžného hraní), a samozřejmě o techniku hraní umělých flažoletů, které si jen tak během hry „hází“ mezi zajímavé harmonické postupy a běhy. Z hodiny jsem si odnesla kromě velmi veselé nálady i teoretické poznatky, které nám nenásilným způsobem během výkladu sděloval. Dobře zapamatovatelnou je třeba jeho teorie „pěti T“, tedy: time, tone, technique and taste. Ano počítáte správně, napsala jsem jenom čtyři – to je totiž tak, když se zaujetím někoho posloucháte a pak si zapomenete dopsat zápisky... No nevadí máte alespoň máte motivaci jet si příští rok Steva poslechnout osobně (a já tedy tím pádem také). Přiznávám tedy, že jsem si „dobře zapamatovatelnou teorii“ zcela nezapamatovala, ale nebojte, princip je skoro stejný u všech teorií o hudbě. Jde v podstatě o to, že hudba není pouze hraní not, hudba má mnohem více složek. K tomu se pak podrobně vrátím, až budu rozebírat Wootenovu teorii, protože Victor to má opět vypracované „úplně nejvíc“. První den utekl jako voda. Ještě včera mě opravdu ani ve snu nenapadlo, že se o těch pár slovech, kterými hudbu často popisujeme (rytmus, tón, melodie, harmonie…), dá říci tak mnoho... Druhý den ráno jsme začali trochu netradiční lekcí. Američan Stuart Hamm (Frank Gambale, Joe Satriani, Steve Vai) měl velmi užitečnou přednášku, která se týkala cviků na protahování rukou, prstů a vůbec celého těla. Až neuvěřitelně to funguje. Kromě toho, že se při hraní cítíte perfektně, protažení velmi pomáhá technice
John B. Williams
hraní. Kdyby ale muzikanti nebyli takoví lenoši… I když, někteří borci to s tou hudební gymnastikou dotáhli opravdu daleko – podívejte se například na Pink, co předvádí v klipu „Try“. No… třeba na tom začnu někdy makat víc (ale salta během hraní, tak jak to dělával mladý Victor Wooten, předvádět asi nikdy nebudu). Ale teď vážně. Vím, že protahování a cviky jsou důležité, ale překvapilo mě, že pár minut těch správných udělá s vaší hrou tak strašně mnoho. Geniální start do dnešního dne. Už jste si asi všimli, že můj opravdový idol, co se týče výuky baskytarové hry, je Victor Wooten. Vždycky jsem obdivovala jeho sólovou hru plnou nadpozemských technik, ale především i jeho doprovodnou hru, kde hraje jako součást kapely. Každý jeho tón je přesně na svém místě a každý tón má svůj význam. Stejně tak to je i se slovy, která říká. Vše co vykládá, má jakýsi hluboký smysl. Victor je opravdu vynikající učitel, a myslím si, že kromě jeho hudebního umění má ještě ohromný talent předávat své znalosti a poznatky ostatním. Cítím k tomuto basistovi neskutečný respekt, opravdu. Tak krásně, jak to řekl Victor, to už asi nezopakuji, a myslím si, že ani nikdo jiný, ale mluvil ve své hodině asi takto: „Hudba je jako jazyk. Když dva lidé spolu hovoří a pozvou vás, ať se připojíte k jejich rozhovoru, co nejprve uděláte? Posloucháte. Posloucháte téma – to, v jakém duchu spolu konverzují. A tak je to i s hudbou. Když někdo hraje, poslechnete si ten groove (jaký je rytmus, tempo, feeling...), začnete to vnímat, hýbat se do rytmu, vymýšlíte, jak groove podpořit. A že neznáte noty, tóninu? Nevadí, najdete jí. Hledejte ale v groovu, neztrácejte rytmus ani feeling skladby. A že se netrefíte? Nevadí. Do hudby patří všechny tóny, všechny
www.music-store.cz
se věnoval také prezentaci hráče na pódiu
můžete použít. Tak, jako používáte všechna písmenka abecedy, když skládáte slova a věty v souvětí. Když se netrefíte, vždycky jste jen půl tónu od toho správného tónu, který do stupnice patří – podívejte se na piano. Přesně tuto teorii ověřil Victor hned na začátku hodiny v praxi. Hrál svou skladbu za doprovodu syna Adama, plynule přešel do jamu a postupně oslovoval studenty, ať se k němu připojí. A co udělali studenti? Začali něco matlat na hmatníku a hledat správné tóny. A o tom to není. Krásně nás nachytal. Kromě not tedy hudbu tvoří rytmus, technika, frázování, tón, artikulace, feeling, dynamika, prostor a poslouchání. A co většina lidí dělá špatně? Z těchto deseti věcí hraje pouze jednu. Noty. To co však odlišuje dobrého muzikanta od špatného je, že ten dobrý, kromě not, ve své hře používá všech deset základů, na kterých hudba stojí. Tam je ten zakopaný pes. A baskytaristé jsou RYTMICKÁ SEKCE, proč tedy zapomínají hrát rytmus, když hledají nějaké tóny? Nejkrásnější ale bylo zjištění, že toto všechno už jsme přece věděli, ale Victor to v nás znovu objevil. Všechno jsme mu vlastně řekli sami, když nás navedl. A on říká: „Vidíte, vždyť to vlastně všichni víte. Tak proč to zapomínáte, jakmile vezmete do ruky nástroj? V tu chvíli přestanete hrát hlavou, ale hledáte tóny někde na hmatníku. Tón se ale tvoří právě v hlavě. Ne na hmatníku.“ Ten člověk je prostě génius. Co myslíte? Dalším vyučujícím druhého dne byla Antonela Mazza – sympatická „talijánka“, která válí na kontrabas jedna radost. Tématem její hodiny byla „pozice ruky“. Kromě toho, že je studovanou kontrabasistkou v klasickém slova smyslu (odtud má vypilovanou techniku hraní), nedělá
www.music-store.cz
Helmut Hattler pracoval s kombinací různých efektů a se smyčkami
jí žádný problém vzít do rukou baskytaru a pořádně to rockově rozjet. Na závěr pak přiběhl na hodinu spolu se svým bubeníkem (u našeho stolu přezdíván jako „Ježíš“) hodně pozitivně naladěný človíček s kšiltovkou dozadu a především oblíbenec u studentů, An dy Irvine. Ten svou lekcí zaměřenou na rytmus a tón (což ostatně bylo věčné téma protínající snad veškeré hodiny – nikdy bych netušila, že se o těchto dvou slovech dá říci tolik nového) zaujal úplně každého. Všichni jsme hráli společně zatěžkané groovy, do kterých studenti na střídačku s Andym „dávali“ sólové linky. Představte si asi osmnáct bas, jak hraje najednou rytmické unisono a nad nimi se rozezní jeden vyšší melodický hlas. Nádhera…to byla fakt síla. Z této hodiny jsem si odnesla především to, že dynamika hraní je skutečně důležitou věcí. Je to jedna z věcí, která dělá hudbu hudbou. Umožňuje dát prostor pro sólisty a naopak dokáže překvapit posluchače svou úderností. Kromě teoretických poznatků ve mně ale nejvíce zůstal dojem z Anyho, z jeho osobnosti. Spolupracovat s ním musí být opravdu strašná pohoda. Andy nám na konci hodiny všem říkal, že kdykoliv budeme potřebovat cokoli, máme mu napsat. Byl strašně ochotný a bylo vidět, že ho učení moc baví. Schválně zkuste kouknout na YouTube, kde má mnoho užitečných výukových online lekcí. A úžasné je, s jakou skromností a nadhledem hudbu dělá. Zkrátka a dobře – další hvězda, která se nechová jako „hvězda“, tak jak ji známe my. Je to prostě jen člověk se srdcem na pravém místě.
to další nový názor, další nové informace a poznatky. A další pohled na věc. Prvním vyučujícím toho dne byl John B. Williams – jazzový kontrabasista, který za svou dlouholetou hudební kariéru zahrál stovky a stovky koncertů snad se všemi nejlepšími hudebníky světa před miliony diváků. Každý tedy pečlivě poslouchal povídání o nezbytnosti prezentace na pódiu z úst toho nejzkušenějšího: „Hudba totiž není jen o hraní, ale musí to i nějak vypadat, když si diváci zaplatí vstup na koncert, očekávají, že se budou bavit. Oblékání, věčný úsměv na tvářích hudebníků a komunikace s publikem jsou také důležité…“, nabádal nás John B. Mezi mluvením pak vystřihl krásné kontrabasové sólo na téma „All blues“ od Milese Davise. Co dodat, prostě muzikant s velkým „M“. Antonela Mazza v diskuzi se studenty
Třetí výukový den už jsem si říkala, že mě snad už nemůže nic překvapit, že už nám museli říci o hudbě úplně všechno. „Houbelec.“ Co učitel,
ŘÍJEN 2013 39
Reportáž Přidej te se k nám na sociál níc h sí tíc h
Při večerních jam session v restauraci Alpenhof bylo vše dovoleno, tak proč se nechopit třeba kytary...
A po legendě přišla další legenda – Lee Sklar. Dlouhé bílé vlasy, plnovous a kulaté brejličky. Opravdový machr s nádherným image se s námi podělil o zážitky své kariéry studiového hráče i hráče živých koncertů (hraje např. s Philem Collinsem). Super byly především poznatky z profese studiového hráče, kdy po hodině už měli všichni „jasno“, jak to vlastně v této branži ve skutečnosti chodí. Lee nám ukázal, jak je důležité být při hraní prostě nad věcí. Lidé se totiž často snaží hledat něco víc a výsledek je nakonec špatný. On sám používá k nahrávání svůj starý osvědčený nástroj se svým oblíbeným nastavením zvuku. Nikdy nepoužívá efekty. Vždy, když něco vytvoří – nahraje, už to nemění. Tak to prostě asi je. Není třeba hledat něco víc, protože to je většinou k horšímu. Ohromný nadhled, velikánské zkušenosti a pohoda. Lee je zkrátka tím nejlepším příkladem toho, že umělci nestárnou. Zachovává si totiž neustále svůj smysl pro humor, vždy ví, co dělá. Hudbu totiž dělá vždy s radostí, a tak nedovolí, aby na něj doléhaly nějaké starosti či stresy. Jen pro zajímavost, Lee je znám svou sběratelskou vášní – shromažďuje si fotografie zachycující lidi ukazující na něj vztyčený prostředníček. Na jedné takové originální fotce mu všichni také pózujeme. Úžasný smysl pro humor. Regi Wooten, který přišel na hodinu po Leem, měl přednášku na téma „Music of the Universe“. Starší bratr Victora nám propojil pojmy „muzika“ a „příroda“. Toto téma považuji za velmi zajímavé. Jeho originální pohled na věc má opravdu něco do sebe. Přednáška sice místy připomínala jakousi „konspirační teorii“, avšak ve výsledku měla ohromný účinek, neboť každý z nás si musel uvědomit, že muzika není jen o hraní not… Kromě toho, že povídal například o ladění (v době Mozarta se neladilo na 440 Hz, ale 432 Hz), o číslech v přírodě, či o síle muziky (muzika je jako žena, neboť dokáže hýbat s miliony lidí, bez nutnosti použití síly), nám udělil i mnoho praktických informací, kdy
40
ŘÍJEN 2013
nám ukázal základy moderních technik, které s Wootonem používají. Všichni jsme si tak mohl zkusit Wootenovské styly za použití tappingů, slapů, hammeringů, legát, a především kombinací těchto technik. Regiho řadím též mezi učitelské špičky, protože během jeho hodiny dokázal spojit teorii s praxí, a to velmi zábavnou formou. On je vlastně i tím, kdo naučil svého bratra Victora hrát na basu a přivedl ho k muzice. Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost být na chvíli jeho žákem. Závěrečnou hodinu vedl Jonas Hellborg, který mě zaujal především svým vybavením. Kromě toho, že staví pro Warwick basové aparáty, hraje na baskytaru, která má speciální křivé pražce umožňující hrát v přirozeném ladění. Inovaci rozhodně meze neklade. A jdeme do finále. Za mnou už je dvanáct naprosto úžasných lekcí a těším se, co ještě dalšího mě v posledním dni čeká. Helmut Hattler nám ukázal další stránku baskytarového hraní. Oproti většině ostatních basáků hraje nestandardní „kytarovou“ technikou s trsátkem. Díky kombinování různých zvuků (delayů, halů apod.) a smyček si na pódiu vystačí pouze sám se zpěvačkou. Zajímáte-li se o taneční hudbu (elektro, funky, disco,…), určitě se někde podívejte na hru tohoto německého industriálního hráče, je to opravdový kouzelník. Po něm přichází John Patuticci. Virtuóz, jehož hra se dá přirovnat ke hře klasického španělského kytaristy, si na svou hodinu pozval dalšího hvězdného hosta – Chestera Thompsna (bývalý bubeník z Genesis). Tito dva většinu hodiny, když zrovna nehráli, mluvili o důležitosti sehrání se basáka s bubeníkem. Ač se zdá, že John je především sólový hráč, po jeho hodině s Chestrem mi bylo jasné, že i při hraní sólových věcí člověk nesmí zapomínat na to, že má být doprovodem a součástí kapely. Za celou tu dobu, jako by říkal: nekoukejte jen na
mě, na mé sólo, jak si dávám techniku, jak mi jedou prsty, naopak si poslechněte to, jak se s Chestrem krásně doplňujeme, jak se posloucháme, jak si dáváme prostor. Jsme baskytaristé, hrajeme tedy vždy doprovod, to je naše úloha, a nejkrásnější pocit je, když vás v tom ještě podpoří váš bubeník. Nerozlučná dvojice. Možná vám to může připadat divné, že sóloví hráči, jako je Patitucci, Wooten či Bailey dávají důraz především na doprovodnou hru, ale je to tak. A je strašně důležité na to v žádné situaci nezapomenout. Jak říká Wooten: Jsme rytmická sekce, hrajeme ne proto, aby bylo vidět, jak jsme dobří a máme super naučenou techniku. My hrajeme proto, abychom připravili prostor pro ostatní. Aby se sólovým a melodickým nástrojům či hlasům hrálo dobře. Abychom jim byli oporou. My jsme ten základ, který by neměl uhnout a měl by prostě šlapat.“ Krásně také řekl, že když cvičíme, neděláme to proto, abychom byli lepší my, ale proto, aby se našim spoluhráčům hrálo lépe. Velmi podobně to říkal i John na své hodině, kde nám ve spolupráci s Chestrem ukázal, jaké je místo baskytaristy, a že na své poslání nesmíme zapomínat, ani když hrajeme sólo, harmonii či melodii. Předposlední hodina se nesla v zábavném duchu. Nebyla však o nic méně přínosnou, než ty předešlé. Wolfgang Schmid nás dokonce i rozezpíval. V podstatě celou hodinu jsme s ním hráli latinskoamerické skladbičky. Prostě a jednoduše, velmi zábavná a pozitivní hodina plná exotiky. Třída byla rozdělena do skupinek, kdy někteří hráli rytmickou část, jiní harmonický doprovod a jiní melodii, popřípadě sólo. A do toho všeho chorál. Prostě, s ním jsme se strašně vyblbli. No a je to tady. Poslední hodina v tomto týdnu. Žáci už byli netrpěliví, aby se setkali i s posledním vyučujícím „face to face“. Günther Gebauer je studiovým hráčem, který za svůj život nahrál několik tisíc nahrávek různým hvězdám. Hodina s ním byla velmi přínosná, především co se týče studiového hraní – čistoty hraní, použití vybavení, ladění a podobně. Přednášku bych shrnula do jediné věty „v jednoduchosti je síla“. Je to tak, a určitě vím, že až budu příště nahrávat ve studiu, vzpomenu si právě na tohoto pána. O zážitky, hraní, cvičení, ale především spoustu užitečných poznatků jsem tedy neměla nouzi. Řekli byste, že po celodenním hraní a poslouchání přednášek toho budeme mít až až. Opak byl ale pravdou, protože spousta z nás, poté co skončily lekce a před tím, než nás odvezli na večeři, se odebrala do showroomu Warwicku. A tam? Tam bylo vystaveno hodně baskytar a kytar pocházejících z místní výroby, kdy nejhezčí na nich bylo právě to, že jsme si na ně mohli bez omezení hrát. Vypustit basáky mezi vystavené baskytary bylo asi stejné, jako vypustit lvy do stáda antilop. Přesně takto si představuji
www.music-store.cz
ideální den – po celodenním řešení hudby (cvičení na nástroj, poslouchání přednášek o muzice) si zajít pro změnu zahrát a v závěru dne si jít opět zahrát a taky poslechnout skvělou hudbu. Neřešit jiné starosti, práci, každodenní problémy. Ha, tak tomu se říká, zkusit si žít v utopickém světě!
Factory tour – kouzlo dřeva Vzhledem k mé ohromné lásce k dřevěným nástrojům jsem si také nemohla nechat ujít prohlídku výroby baskytar ve Warwicku. Zde se vyrábí opravdu jen ty vrcholové modely (customshopy, signované řady a jiné speciály) baskytar Warwick a kytar Framus. Cena těchto nástrojů, které nám byly k vyzkoušení k dispozici v showroomu, se většinou nedostala pod sto tisíc, naopak zde byli k dostání i modely výrazně dražší. Prohlídka začala ve skladu dřeva, kde byly uskladněny nádherné kousky klasických i exotických dřev, a to po několik let. Poté jsme prošli s průvodcem výrobní halou, kde jsme mohli vidět všechny fáze vzniku nástrojů. Prohlídka mě strašně bavila a neustále jsem našeho průvodce obtěžovala svými dotazy. Nástrojářské řemeslo prostě obdivuji. Ještě více pak potěší zjištění, že jak ve výrobě, tak v produkci pracuje i poměrně dost Čechů. S některými jsem měla během „Dne otevřených dveří“ možnost se přátelsky pobavit. Nástrojařina má v Čechách zkrátka tradici a v kombinaci s šikovnýma rukama pak vznikají i krásné nástroje. Jediné, co mě ale trochu mrzí, že lidská ruka se zde vyráběných nástrojů asi téměř nedotkne. Německá preciznost asi preferuje především strojovou přesnost. Kromě prohlídky výroby měli studenti možnost navštívit i jiné místní zajímavosti, kterými je především muzeum historie nástrojů či muzeum Warwicku a Framusu. Stačilo se pouze nahlásit a autobus vás tam odvezl. Opravdu se tu člověk nenudil.
Open day Všechny lekce již máme za sebou, a teď ještě trochu zábavy (aby toho nebylo málo). Po celý sobotní den se ve Warwicku prodávaly jejich výrobky za příjemnější ceny, než na které jsme zvyklí, probíhaly prohlídky továrny a především koncerty. Na pódiu byli k vidění i někteří z našich profesorů. Na autogramiádu, kromě vám již známých profesorů, přijeli i ostatní firemní hráči. Mohli jste si jít nechat podepsat plakáty, basy, či třeba své končetiny od lidí, jako jsou TM Stevens, Divinity Roxx, Stuart Zender, Guy Pratt, Just Woody a mnoho dalších. Nejúžasnější podívaná byla na všechny ty mistry, jak se střídají jeden po druhém na pódiu. Hvězdné obsazení pomalu jako na Woodstocku. Vystoupily zde i neobvyklé formace, jaké nejsou normálně k vidění. Příkladem byl metalový Dick hrající doprovodnou basu jazzové ka-
www.music-store.cz
Hvězdnému obsazení profesorského sboru svou účastí dopomohl také John Patitucci
Dick Lövgren z metalových Meshuggah mnohé překvapil svou oblibou jazzové hudby
pelce (stejně tak mě uchvátil pohled na všechny tři Wooteny, jak paří na tří-akordovou Twist n Shout). To jenom potvrzuje profesionalitu přítomných lektorů, kteří, coby muzikanti, se nebojí zahrát si i v naprosto odlišných stylech, než v kterých jsou takříkajíc „doma“.
Pár slov na závěr Velice si vážím toho, že jsem se mohla kempu zúčastnit. Nemohu se zbavit pocitu, že týdenní akce tohoto typu dá studentovi více, než kdyby několik let přehrával doma cvičení a drtil všemožné stupnice. Já vím, i to je důležité, ale pro mne bylo největším přínosem něco jiného. Člověk si tu uvědomil, proč se vlastně hudbě věnuje. Spousta z nás to samozřejmě ví nebo to intuitivně tuší, ale když vám to znovu a znovu zopakují hráči světového formátu, teprve pak
zjistíte, jak ohromnou váhu to má. Muziku děláme, protože ji máme rádi, protože nás baví. Muzika musí vždy přinášet radost a hrajeme ji především pro lidi, tedy pro radost ostatních. Spousta z našich učitelů má mnoho práce, celé dny nahrávají ve studiích, cestují, cvičí, vyučují, ale nikdy nevypadají unaveně a nikdy se jim neztratí z tváří úsměv. A to je na hudbě to nejkrásnější. Opravdu přináší lidem radost. Pro mne to byl opravdu neopakovatelný zážitek. Ale i pro vás mám jednu velmi pozitivní zprávu. Určitě už to tušíte, kemp se bude na 100% opakovat i v roce 2014! A co my víme? Možná se stane akcí tradiční, kde se budou každoročně setkávat baskytaristé z celého světa. Tak na viděnou příště... √
ŘÍJEN 2013 41
