Jelen sika (Cervus nippon) Obsah Jelen sika (Cervus nippon) ......................................................................................... 1 Obsah ..................................................................................................................... 1 Zoologické zařazení ................................................................................................ 1 Historie.................................................................................................................... 2 Zoologie .................................................................................................................. 3 Ekologie a etologie.................................................................................................. 4 Mezidruhové křížení................................................................................................ 4 Choroby .................................................................................................................. 5 Parazitární choroby ............................................................................................. 5 Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus).............................................................. 7 Historie.................................................................................................................... 7 Zoologické zařazení ................................................................................................ 7 Zoologie .................................................................................................................. 8 Ekologie a etologie.................................................................................................. 9 Nemoci.................................................................................................................. 10 Použitá a doporučená literatura ............................................................................ 13
Zoologické zařazení Jelen sika je rozšířen ve východní Asii. Rozeznává se zde 13 poddruhů, většina z nich, a zejména ty které se vyskytují v Číně, se dnes pokládá za ohrožené. Jelen sika japonský, který je jediným domácím jelenem v Japonsku se rozlišuje v šesti ostrovních subspeciích. Jeleni sikové žijí na japonských ostrovech téměř výlučně v lesích, během vegetační doby vstupují tlupy až do nadmořské výšky 2500 metrů. Jelen sika se svými poddruhy (subspeciemi) se řadí do rodu jelen (Cervus), jehož jednotlivé druhy žijí téměř na všech kontinentech kromě Afriky. Názory na taxonomickou hodnotu se měnily, a to tak, že někteří autoři považovali jelena siku za pouhý podrod, jiní za rod. V současné době se uvádí jako druh popsaný Temntinckem v r. 1838, takže označení sika jak v hodnotě rod nebo podrod je neplatné. Dodnes v této tematice vládne značný nesoulad, kdy například v Evropě jsou rozeznávány dav typy sik a to menší nippoidní a větší hortuloidní.
Třída: Podtřída: Nadřád: Řád: Podřád: Čeleď: Podčeleď: Rod: Druh: Poddruh: Poddruh :
savci — Mammalia živorodí — Theria placentálové — Placentalia (Erneria) sudokopytnici — Arriodaayla přežvýkaví — Ruminantia jelenoviti — Cervidae jeleni — Cervinae jelen — Cervus sika - Cervus nippon sika japonský - C. n. nippon sika Dybowského - C. n. dybowskii (C.n. hortulorum)
Rozšíření v ČR
Historie Historie jelena siky v Evropě začala zhruba před 150 lety, kdy byl introdukován do Anglie (1870), Francie (1890) a také do českých zemí. V roce 1891 byl vysazen poprvé jelen sika japonský do obory Kluk u Poděbrad, kam byl později vysazen i jelen sika Synovského. Původ k nám dovážené zvěře byl většinou z Japonska, Východní Číny a z Koreje. Do druhé světové války byli sikové chováni pouze v oborách, ale během války došlo k poškozování plotů a zvěř unikla do volnosti. Sikové unikli ze dvou obor v západních Čechách- z obory Lipí u Manětína- kde byli chováni od roku 1897, a z obory Čekány , kde byli chováni od začátku století. Uprchlá zvěř se tak stala základem dnešní západočeské populace. Odtud se sika
rozšířil do ostatních oblastí v Čechách. Druhou hlavní oblastí výskytu je Bonzovsko na Moravě. Tato populace pochází z obory Žádlovice. V celé Evropě byl od počátku ignorovány možnosti hybridizace jednotlivých poddruhů siky, dokonce mezi sebou byli subspécie vzájemně kříženy. A tak je dnes druhové zařazení sik v Evropě nejednotné a iluzorní. Mezinárodní společnost pro siky rozlišuje v Evropě větší hortuloidní typ a menší nippoidní typ.
Zoologie Jelen sika japonský (Cervus nippon nippon) je původní domácí jelen na japonských ostrovech Šikoku, Kjúšu a Goto. Je to menší jelen dosahující v kohoutku 80-85 cm, celková délka těla se pohybuje od 120 do 140 cm. Hmotnost dospělých kusů je mezi 40-50 kg, někdy přesáhly i 60 kg. Zbarvení srsti v létě je obvykle kaštanově hnědočervené s bílými skvrnami, rozsetých v podélných pruzích. podél zřetelně vystupujícího hřbetního pruhu (označovaného jako úhoří pruh) je po obou stranách hřbetu řada skvrn sahajících až ke krku. V zimě je srst šedočerná až hnědočerná. Jelen má v zimním období hustou hříva, která způsobuje značné zesílení krku, takže i špičák působí v zimě mohutným dojmem. Typickým znakem pro jelena siku je dobře patrný obřitek jak v zimě, tak v létě. Jelen sika Dybowského (Cervus nippon hortulorum) je největší jelen druhu sika. tento jelen je původem z jihovýchodní části Mandžuska a jeho areál rozšíření zasahuje do krajních severovýchodních částí Koreje a na severu do jihovýchodní Sibiře v Usurijské oblasti. Výška jelena Dybowského v kohoutku je od 110-130 cm, u laní 90-110 cm, délka jelenů je 160-180 cm, laní 150-175 cm. Hmotnost dospělých jelenů je 90-135 kg, laní 60-85 kg. Letní zbarvení srsti je světle kaštanově hnědé s bohatým skvrněným. Bílé, popř. i žluté skvrny jsou větší než u siky japonského. V zimním zbarvení je srst šedohnědá až černohnědá, se zřetelným našedlým skvrněním, které proniká na bocích, zejména na kýtách. Jelenům vyrůstají z pučnic parohy. Mladým jelínkům vyrůstají pučnice ve věku 6-ti měsíců a ve věku 9-10 měsíců prorážejí na povrh. Asi ve věku 12-14 měsíců vyrůstá první paroží, které jelen vytlouká od září do října. První paroží je bez růží, formy špičáka. dobře založení jedinci dosahují délky paroží 15-25cm. Špičáci shazují paroží během května, a ihned jim začíná růst druhé paroží. To má většinou stupeň šesteráka, vidlák se vyskytuje zcela ojediněle, délka lodyh druhého paroží se pohybuje mezi 25-35cm. Jeleni počínaje druhým parožím vytloukají od poloviny šervence do poloviny září a shazují v dubnu až v květnu. Starší jelen vytlouká i shazuje dříve než jelen mladý. V jednotlivých cyklech platí pravidlo, že pučnice se zkracují a získavájí na tloušťce. U jednotlivých populací jelena siky dochází k tvorbě odlišných typů paroží.
Ekologie a etologie Sikové pohlavně dospívají ve druhém roce života, ve věku 15- 18 měsíců. Aktivně se říje účastní pouze laňky, jelínci (špičáci) se účastní říje až ve třetím roce života. Říje je poměrně dlouhá, může probíhat od poloviny září do začátku prosince. Hlavní období se však kryje s daňčí říjí, tedy od poloviny října, do poloviny listopadu. Říjiště bývají husté porosty, nejčastěji tyčkoviny. Říje probíhá poněkud odlišně než u jelena evropského. Dochází ke vzniku říjných tlup, k nimž se připojují jeleni. Mezi nimi ovšem nelze rozlišit hlavního jelena. Stejně silní jeleni mohou svádět tuhé boje, často se ovšem mezi laněmi vyskytuje více jelenů. Hlas říjného jelena je nosové pískání, které náhle umlká, je slyšet na značnou vzdálenost, a ozývá se často i během dne. Častým projevem jelenů stojících u říjných laní je tvz. šklebení,m kdy jelen zvedá hlavu a ohrnuje horní pysk. Holá zvěř zachovává během říje pastevní cykly. Jeleni přijímají potravu méně, ovšem nikdy nehladoví tak jako jeleni evropští. Ihned po oplodnění se začne vyvíjet zárodek. Laň má téměř vždy pouze jeden zárodek. Délka březosti siků je 30 až 32 týdnů. Ke kladení dochází v průměru později než u jelena evropského. Probíhá od konce května do poloviny července. Sikové jsou oportunní všežravci, na potravu poměrně nenárožní, posuzujeme-li její nároky v jejím původním prostředí. Při introdukci do kvalitně lepšího prostředí s pestřejší rostlinou skladbou, a tím i bohatší rostlinou nabídkou, ustupuje jeho skromnost do pozadí. Na chudých stanovištích však příliš náročný není, ale může působit škody na lesních porostech, případně i na polních plodinách. Ve vegetační době, zejména na chudých stanovištích, spásá i porosty kyselých trav, které ostatní spárkatá nechává bez povšimnutí. Pokud je zvěř lokálně přemnožená a nenachází jiné zdroje potravy, nebo při větším ruchu v lese loupe kůru i ve vegetační době. Sikové žijí v letním období většinou jednotlivě, pouze kolem vodící laně se mimo koloucha zdržují i mladé kusy, potomci z předcházejících let, takže se vytvářejí tlupy o 3-4 kusech. Početnější tlupy se tvoří v období říje, můžou čítat 10 až 40 kusů. K těmto tlupám se od počátku říje připojují jeleni. V zimním období se vytvářejí poměrně početné tlupy holé zvěře. Staří jeleni žijí odděleně a jsou samotáři. Mezidruhové chování jelena siky, jako zvěře introdukované, je velmi flexibilní. V různých koutech Evropy byla pozorována agresivita sik vůči ostatní spárkaté zvěři. Siky v první řadě dominují menší srnčí zvěři, jsou však také útočnými a úspěšnými konkurenty daňčí zvěři, jak bylo popsáno v Západních Čechách. Během dvanácti let poté, co se siky dostaly do volnosti, původně prosperující daňčí zvěř v oblasti téměř vymizela a byla vytlačena na samý kraj území.
Mezidruhové křížení Velkým problémem jelenů sik je jejich podruhové ale zejména mezodruhové křížení (hybridizace). V počátcích byli sikové záměrně kříženi jak s ostatními druhy jelenů, tak s poddruhy, kvůli zvětšení paroží. V Evropě je celkem běžně k vidění, že se jelen sikav říji přidruží k harému laní jelena evropského. Hlavní jelen zahání od harému ostatní jelenyevropské, ale přítomnost jelena siky většinou zcela ignoruje. Ani
příležitostné pokusy jelena siky pokládat laně jelena evropského zpravidla nepřimějí hlavního jelena k vyšší mezidruhové ostražitosti, a může tak dojít ke vzniku křížence. Navzdory vědeckým studíím provedených v mnoha státech Evropy, myslivecká veřejnost stále ještě dostatečně nepřijala tuto myšlenku.
Choroby Parazitární choroby Kokcidióza byla zjištěna v našich honitbách u jelenů siků jen vzácně. Zatím byl objeven jediný druh kokcidie — Eimeria wassilewski. Klinické příznaky nejsou zřetelné a zjišťují se teprve při pitvě uhynulé nebo ulovené zvěře. Sarkosporidióza je choroba, kterou vyvolává prvok Sarco.cyst Is gracilis. Vyskytuje se ve formě maličkých bělavých cyst na různých místech ve svalstvu. U zvěře sika byla sarkosporidióza zjištěna zatím ve 3 % vyšetření. Klinické projevy nebyly zaznamenány. Motoličnatost vyvolávají dva druhy motolic. První druh je motolice obrovská (Fascioloidcs magna), která byla zjištěna v oboře Lány. Dospělá motolice přežívá v játrech hostitele i několik let a vyvolává u něj značné patologické změny. Dikroceliózu vyvolává motolice kopinatá (Dicrocoelium dčmdritzcum). Intenzita invazí motolicí kopinatou u siky byla poměrně slabá, bez klinických změn. Z tasemnic se vyskytují u siků dva druhy. Jeden druh cizopasí jako larva a druhý jako dospělá tasemnice. Larva tasemnice vroubené (Taenza hydacigena)-boubel čili cysticerkus se vyskytuje na různých orgánech a její výskyt má zejména v posledních letech stoupající tendenci. Monieziózu vyvolává tasemnice srnčí (Moniezia benedeni), která byla zjištěna jen sporadicky. Hlístice náležejí do poslední skupiny z kmene cizopasných červů. U našich populací jelena siky bylo zatím zjištěno 16 druhů. Rozdělujeme je podle umístění v těle zvěře. V plicích se vyskytuji dva druhy hlistic plicnivek z rodu Dictyocaulus a Bicczulus. Diktyokaulózu způsobuje plicnivka jelení (Dicsyocaulus viznparus). Její rozšiření je kosmopolitní, u nás se vyskytuje ve všech pásmech a téměř u všech druhů spárkaté zvěře a skotu. Bikaulózu vyvolává v plících plicnivka druhu Bicaulus sagittatus. Na rozdíl od předešlé plicnivky její vývoj probíhá přes mezihostitele — plže. V trávicím ústrojí cizopasí největší počet hlistic co do druhového zastoupení i co do intenzity výskytu. Jsou to geohelminti, jejichž vývoj probíhá přímo, tj. bez mezihostitele. Proti klimatickým změnám jsou značně odolní. Ve slezu bylo zjištěno šest druhů geohelmintů, z nichž druh Ashworrhius sidemi je nejčastější (byl zjištěn ve 30 % případů). Tento druh nebyl dříve u naší zvěře vůbec zaznamenán a zřejmě byl importován s jeleny siky z asijské pevniny. Při masívní invazi se objevují katarální záněty sliznice slezu, chudokrevnost, zažívací poruchy, spojené s krvavými průjmy nebo naopak zácpy. Léčba je možná a účinná při aplikaci dostupného antihelniintika.
Další geohelininti slezu jsou z rodu Spiculopreragia (S. spiculoptera), Osrerragia (O. circumcincta), Triclwstrongylus (T. capricola) a Haemonchus (H. contortus). Všichni tito helminti jsou vláskovití, malí, s přímým vývojem. Jsou rozšířeni všude, kde žije zvěř nebo se pase skot a ovce. Ve slabé intenzitě nejsou nebezpeční, bohužel se obvykle vyskytují ve velkých počtech a přisátí na sliznicích slezu způsobují značné patologické změny, což má za následek průjmy, zácpy, hubnutí, chudokrevnost a těžké katary. Zeslabená zvěř snadno uhyne. V tenkém střevě jelena siky byl zjištěn druh vlasovky Nematodirus roscidus, který se dříve vyskytoval jen v západní Evropě a který nemá české jméno. Je to vláskovitý cizopasník s délkou těla u samečka 11—15 mm, u samičky 22—30 mm Klinické příznaky se u všech geohelmintů projevují zřetelně teprve při masívních invazích jako chronické střevní katary, průjmy a zácpy. Na sliznici střev jsou krváceniny, vyvolané přisátými hlísticemi. Napadené kusy zvěře jsou vyhublé, často se straní svých tlup, pozdě přebarvují, mají pošpiněné zadní běhy apod. Zvlášť u mladé zvěře je dobře patrný zpomalený vývin, popř. i v kvalitě parožení u samců. Při opakovaných reinvazích dochází často k úhynu. Starší kusy středním invazím odolávají, pokud se nezhorší ekologické podmínky. V břišní dutině jelenů siků se občas vyskytuje nitkovitý vlasovec bíložluté barvy z rodu Setaria (S. alraica). Je dobře viditelný, neboť dosahuje délky od 6 cm do 10,5 cm. Vývoj probíhá přes muchničky.
Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) Historie Údaje o prvním výskytu jelence u nás se značně rozcházejí. Zřejmě k prvnímu dovezení zvěře došlo kolem roku 1850 do dvou obor- Opočno a Dobříš. Dnes je hlavní oblastí rozšíření jelence Dobříšsko v okrese Příbram. V těchto oblastech se nacházejí tři vyhraněné lokality kde se jelenec trvale usadil. Dále se jelenec vyskytuje v několika oborách v České republice. Nicméně se jedná o zvěř, která nenašla v našich podmínkách dostatečně vhodné prostředí, tak aby se rozšířila jako např. sika nebo daněk.
Zoologické zařazení kmen: třída: řád: podřád: čeleď: podčeleď: rod: druh:
obratlovci (Vertebrata) savci (Mammalia) sudokopytníci (Artiodactyla) přežvýkavci (Ruminatia) jelenovití (Cervidae) jelenci (Odocoileinae) jelenec (Odocoileus) jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus)
Jelenec běloocasý k nám dovezený v 19. století je podle dostupných pramenů a na základě rozboru tělesných rozměrů poddruh Odocoileus virginianus virginianus, tedy typický jelenec běloocasý.
Rozšíření v ČR
Zoologie Základní zbarvení zvěře je v létě červenohnědé, na krku pod bradou má výraznou bílou skvrnu, která přechází do obličejové části. Světlé až bílé jsou také kroužky kolem světel. V zimním zbarvení převládá tmavošedé až šedohnědé zbarvení. Typickým znakem je poměrně široká kelka, která dosahuje až 35 cm, je široce osrstěná, spodní část je bílá. V případě nebezpečí zvěř kelku vztyčuje a mává s ní. Přebarvování probíhá podobně jako u ostatní spárkaté zvěře. Hmotnost jelenů se u nas pohybuje od 40- 80 kg, u laní od 25- 45. Délka těla u jelenů je 180-200 cm, výška v kohoutku 80-110 cm. Paroží jelencům má charakteristický tvar, kdy z pučnic vyrůstá v mírném úhlu vzhůru až po první výsadu, pak se začíná stáčet dozadu a do stran, a po vytvoření typického oblouku směřují dopředu a ke konci se sbližují. Druhá, třetí případně čtvrtá výsada vyrůstá z oblouku lodyh přímo vzhůru. Pučnice se začínají utvářet asi ve třech měsících, v 7- 8 měsících je jeich vývoj ukončen a dochází k růstu prvního paroží. Většinou ve formě prohnutých špicí. Ve druhém roce života má většinou paroží tvar vidláka, vyjímečně je i členitější. V dálších letech má již trofej typický tvar. Potravní nároky jelenců kolísají podle věkových stupňů, podle průběhu klimatických činitelů a také podle fyziologického zatížení organismu. V nárokách na potravu se jelenec nejvíce podobá srnčí zvěři.
Ekologie a etologie Velikost životního území stálé zvěře je v nepřímé závislosti na množství a kvalitě dostupné přirozené potravy: čím je potravy více a čím je kvalitnější, tím je potřebné území menší. Samozřejmě spolupůsobí celková hustota druhu na daném území a mezidruhová konkurence. Individuální životní území se u jelence běloocasého v našich poměrech nezjišťovalo. Údaje ze Severní Ameriky, které máme k dispozici (např. na Floridě a v Alabamě má územní rozlohu 59 až 98 ha, ve státě New York v průměru přes 202 ha, v Dakotě až kolem 259 ha), nelze použít, neboť pocházejí ze zcela jiných podmínek. Podstatné je, že denní pohyb dospělé zvěře závisí na příjmu potravy. Nejintenzivnější pastva byla zaznamenána časně ráno a během večera, tedy opět tak jako u našich jelenovitých. V případě, že není zvěř vyrušována, přijímá potravu v krátkém časovém úseku kolem poledne. V noci se zvěř paství pouze příležitostně, v období velkého znepokojování, např. v lovecké sezóně, nebo při nedostatku přirozené potravy. Z toho by vyplývalo, že jelenec běloocasý je za normálních okolnosti aktivní spíše ve dne a k noční aktivitě je více méně přinucen. Při hledání přirozené potravy ujde jelenec uvnitř svého teritoria několik kilometrů denně. Poznatky z našich honiteb zatím chybí, v USA byla zjištěna maximální vzdálenost, kterou ujde klidná nevyrušovaná zvěř za 24 hodin na 2,5 km. I když je to pro nás pouze informace, podporuje názor, že jelenec je značně pohyblivý. V severních oblastech svého původního výskytu na severoamerickém kontinentu je viržinská zvěř nucena k sezónním migracím, k přechodům z letních stávanišť do zimních a naopak. Doba a rychlost těchto přechodů závisí na výšce sněhové pokrývky a na poklesu teplot. Průměrná vzdálenost přechodů je 16 až 32 km. Zvěř v té době vytváří tlupy, které mohou být značně početné. Jarní návrat na letni stávaniště je ovlivňován opět klimatickými podmínkami a výskytem první zelené potravy. V našich podmínkách k sezónním migracím nedochází, protože klimatické podmínky v celé oblasti výskytu jelence běloocasého jsou zhruba stejné.
Pohlavní dospělosti dosahují shodně obě pohlaví, jeleni i laně, ve druhém roce života ve věku asi jednoho a půl roku. Laně v tomto věku jsou zpravidla všechny oplozeny. Z jelenů se však málokterý již v tomto věku podílí na rozmnožování: toho se účastní starší, silnější a schopnější jedinci. U dobře vyvinutých, zdravých laněček dochází někdy k tornu, že pohlavně dospívají již v prvním roce svého života, kdy jsou zhruba 6—8 měsíců staré: v tomto věku mohou být také oplozeny. Kladou potom poněkud později a většinou pouze jednoho koloucha. Laň je schopna oplození přibližně 24— 36 hodin. Nedojde-li v této době k oplození, nebo není-li úspěšné, opakuje se u ní říjnost ještě jednou nebo vzácně i dvakrát v 28denních intervalech. Jelen doprovází většinou laň dva až tři dni před říjností a také ještě po oplození jí dělá ještě několik dnů (3—4) společnost, než vyhledá další, dosud neoplozenou laň. Doba březosti se udává v průměru 202 dny, bylo však zaznamenáno kolísání od 195 do 212 dnů. Většina kolouchů přichází na svět v květnu až začátkem června. V Severní Americe je doba kladení zhruba shodná s našimi podmínkami, jsou zde však obvyklá dvojčata, příležitostně i trojčata. Ve stadiu embryonálního vývoje byla zaznamenána i čtyřčata. V našich podmínkách je reprodukce nižší: jeden, nanejvýše dva kolouši. Poměr pohlaví narozených kolouchů je shodně jako u ostatních našich jelenovitých 1:1. Bylo také zjištěno, že při nedostatku potravy se rodí více jedinců samčího pohlaví, zatímco dobře živené laně mají tendenci klást větší počet kolouchů samičího
pohlaví. Tento jev, související s automatickou úpravou reprodukce druhu, je ovlivněn vždy nějakou stresovou situací. Stačí k tomu např. vysazení zvěře do nového neznámého prostředí, držení zvěře v omezeném aklimatizačním prostoru příliš dlouhou dobu, nebo prudký pokles přirozené úživnosti prostředí nějakým hrubým zásahem. Regulování početnosti reprodukce, tak jako to známe např. u myšovitých hlodavců, nebylo zaznamenáno, ale je prokázáno, že laň žijící ve stresové situaci klade kolouchy samčího pohlaví. Tím sice neomezí momentální přírůst, ale omezí následnou reprodukci. Několik dnů po kladení jsou kolouši jelence běloocasého poměrně málo samostatní; jsou odkázáni na pomoc matky a pohybují se pouze kolem místa narození. Matky vyhledávají své kolouchy několikrát denně, aby je nakrmily a očistily. Americká literatura uvádí, že bylo již několikrát experimentálně prokázáno (vypuštění a pozorování chování psů v oblasti, kde bylo kladeno větší množství kolouchů), že kolouši jelence běloocasého několik prvních dnů života nemají charakteristický zápach druhu. V citované literatuře se dokonce tvrdí, že tento jev potvrzuje s největší pravděpodobností známou teorii, že všechna mláďata jelenovitých jsou v prvních dnech života bez pachu. Rozmnožování jelenců probíhá na podzim. V Severní Americe je to od října do začátku prosince s vyvrcholením v listopadu. V našich podmínkách to bývá nejčastěji konec října a listopad, což je zcela v souladu s časovým průběhem tohoto jevu v domovině jelence běloocasého. Průběh říje připomíná srnčí říji. Jelenec nevytváří velký „harém“, tlupu lani, tak jako jelen evropský či daněk, severoamerický vapiti nebo sob. Má u sebe zpravidla jednu laň, tak jako srnec jednu srnu. Obdobně jako srnec ji opouští, když pomine období její říjnosti a vyhledává jinou, dosud neoplozenou. Podobnost se směl říjí je také v tom, že jelenec nevydává v říji nějaké zvláštní zvuky, které by se daly srovnat třeba s troubením jelena evropského, s rocháním daňků nebo se silným hvízdáním jelenů siků. Zvýšenou aktivitu v době říje, zvláště když stojí u říjné laně, vyjadřuje pouze jakýmisi kýchavými nebo frkavými zvuky, doprovázenými tlučením paroží do okolní vegetace. Souboje mezi soupeřícími jedinci jsou v období říje běžné, málokdy však vedou k vážnějšímu zranění. Zabití v souboji je zcela výjimečné a u nás nebylo dosud zaznamenáno. Literatura mluví o tom, že jenom trvalé propletení paroží soupeřících jelenců může být důvodem k úhynu. Souboje jelenců však mají značnou intenzitu. K soubojům dochází mezi hlavními jedinci nikoliv mezi jedinci podřízenými, a to většinou v případě, že hlavní jelenec doprovází říjnou laň mimo své teritorium, kde se střetne se sousedícím hlavním jelencem. Samice jelence tvoří malé rodinné tlupy, které se skládají z dospělé laně, její loňské dcery a letošního přírůstku. V severní americe laň klade obvykle dva kolouchy, u nás pouze vzácně. Během říje vytvářejí dospělí jeleni a laně oddělené diferencované rodičovské společnosti. V této době vzniká také většina výtlučků a hrabů. Obojí slouží k vyznačení říjného teritoria dospělého samce, které si vybojoval. Výtlučky jsou spíše vizuálním signálem, hraby pak čichovým.
Nemoci Parazitární choroby
Kokcidióza je poměrně řídké onemocněni jelence, při němž kokcidie cizopasí uvnitř buněk střevní sliznice a množí se vývojovým cyklem bez mezi- hostitelů. Nejčastěji onemocní mladá zvěř, která je zvlášť vnímavá. Starší dospělá zvěř snáší onemocnění bez větších následků, je však hlavním šiřitelem kokcidii v areálu zvěře. U našich jelenců se vyskytují tři druhy kokcidií z rodu Eimeria: E. o coilei, E. virginianus a E. madisonensis. Sarkosporidióza je další onemocnění jelenců, které může vyvolat cizopasný prvok svalovka (Sarcocystis), vyskytující se ve svalovině všech býložravců včetně zvěře jako malé bělavé cysty. Z helmintů mají největší význam ploštěnci, mezi něž patří motolice (Trematoda) a tasemnice (Cesroda) a dále hlísti (Nematoda). U jelenců se vyskytuji tři druhy motolic, které způsobují tzv. motoličnatost. Nejnebezpečnější druh je motolice obrovská (Fascioloides magna). Dospělá motolice, velká 2— 10 cm, žije v jaterní tkáni, kde způsobuje značné patologické změny. Ve druhé polovině 19. století se na motolici obrovskou pohlíželo v Evropě jako na zoologickou zvláštnost a kromě několika záznamů jejího výskytu jí nebyla věnována téměř žádná pozornost. Adaptační proces motolice na nové životní prostředí a na nové mezihostitele trval několik desetiletí, což bylo umožněno tím, že motolice obrovská přežívá ve svých hostitelích mnoho let. Cizopasníci s krátkým životním cyklem, kteří jsou imponováni současně se svým hostitelem, zpravidla v novém životním prostředí odumírají dříve, než je jejich adaptace ukončena. U motolice obrovské bylo zjištěno, že potenciální délka parazitace u hostitele bez možnosti reinvaze trvá více než pět let. Proto měly zárodky motolice obrovské, imponované s prvními jelenci a vapity, dostatečnou možnost překonávat odpor nového prostředí a postupně se adaptovat i na změnu nového hostitele, kterým je u nás bahnatka malá (Lymnaea truncatula). Motolice jaterní (Fasciola keparica) se u jelenců v prvních fázích dospělosti vyskytuje v játrech, teprve potom se definitivně usazuje v jejich žlučovodech, kde dozrává. Klinické příznaky nesou u viržinské zvěře zřetelné. Motolice se zjišťují až při pitvě uhynulých nebo ulovených kusů. Nákazu poznáme jedině při koprologickém vyšetření vzorků trusu živé zvěte. Motolice kopinatá (Dicrocoelium dendriticum) je poslední motolicí, která se vyskytuje v játrech jelenců, a to téměř u 12 % vyšetřované zvěře. Tato motolice je nejmenší, dosahuje jen 8—10 mm délky. Cizopasí v jemných větveních žlučovodů a ve žlučníku. Z tasemnic se u jelenců vyskytují jen dva druhy. Larvy (boubele) tasemnice vroubené (Cysticercus — Taenia hydatigena) byly zjištěny na játrech, pobřišnici nebo žaludcích jen vzácně, asi ve 2 % případů. Dospělá tasemnice vroubená žije v těle šelem. Jelenci jsou mezihostiteli této tasemnice. Tasemnice srnčí (Moniezia benedeni) cizopasí v tenkém střevě. Její tělo je ploché, stužkovitého tvaru o délce 1—5 m a šířce do 8 mm. Vývoj probíhá přes mezihostitele — roztoče. Klinické příznaky se projevují jako zažívací poruchy, vyhublost, průjmy i intoxikace.
Hlístice u jelence nejsou tak hojné jako u ostatních druhů zvěře a napadají různé orgány, plíce, žaludek, všechny části střev, dutinu břišní a nervové dráhy. Většina patří ke geohelmintům, neboť se vyvíjejí bez mezihostitelů. Plicnivka jelení (Dicryocaulus viviparus) je jediná plicnivka (4—8 cm dlouhá), která byla zatím u jelenců v našich biotopech zjištěna (ve 30 % vyšetřovaných případů). Větší počet geohelmintů se vyskytuje v trávicím ústrojí jelenců. Dosud bylo zjištěno 17 druhů. Jednotlivé druhy jsou tenké, vláskovité a liší se od sebe četností, velikosti, ale hlavně svou specifičností. Z původního prostředí severoamerického kontinentu byly importovány dvě hlístice — Ostertagia mossi a Spiculopreragia odocoilei, vyskytující se ve slezu v poměrně slabých invazích. Nejčastějšími hlísticemi jelenců jsou druhy Spi.culopteragia asymmetrica a S. spiculoptera, zjištěné ve 42 % případů. Obě vlasovky se však adaptovaly na jelence teprve u nás, od naši endemické spárkaté zvěře. Také další druhy Ostertagia circumcincta, Skrjabinagia kolchida a S. lyrata, Rinadia matlwvossiani a Marshallagia marszalli se vyskytovaly, ale jen v poměrně slabých invázích. Většina z nich, mimo rod Marshallagia, je obligátními cizopasníky našich domácích i volně žijících přežvýkavců. Stejně je tornu u dalších hlístic, které cizopasí v tlustém nebo slepém střevě, jako např. Chabertia ovina, Oesophagosromum venulosum a Trichuris ovis. Druhy, které cizopasí jen v tenkém střevě, např. Trichostrongylus capricola, T. virrinus, Nematodirus filicollis a Cooperia pectinata se vyskytovaly jen ojediněle a zatím nemají zvláštní význam pro zdravotní stav jelenců. Zdravotní stav jelenců je proto třeba kontrolovat pravidelným koprologickým vyšetřením, při němž se zjistí stupeň napadení. V nervovém systému, mozku nebo míše se vyskytují poslední dva druhy hlístic, a to plicnivka Elaphostrongylus cervi a vlasovec Setaria cervi. Druh Elaphostrongylus cervi je 3 —4,5 cm dlouhý, růžově zbarvený a v dospělosti žije v tkáni mozku, v lebeční dutině nebo v míšním kanálu.Klinické projevy při masivních invazích jsou zřetelné a projevují se pohybovými poruchami, kulháním až ochrnutím běhů. Patologické změny jsou krváceniny mozku nebo mozkových blan. Prevencí zůstává odstřel zvěře s těžkopádnými vrávoravými pohyby. K pitevnímu vyšetření se zasílá celý podezřelý kus. Vlasovec (Setaria cervi) je delší než předešlá hlístice, neboť měří 55—105 mm. V dospělosti žije v břišní nebo lebeční dutině zvěře. Klinické příznaky setariózy jsou téměř shodné s předešlým druhem hlístice Elaphostrongylus cervi. Při ztrátě pohybové koordinace je nejlépe takový kus odstřelit a předat k vyšetření. Vnější cizopasníci jelenců nejsou tak četní jako u naší autochtonní zvěře. Ze skupiny roztočů to jsou klíšťata a z parazitického hmyzu mouchy, komáři a pakomárci. Klíště obecné škodí nejen zvěři, ale může přenášet nebezpečné choroby na člověka. Komáři, hlavně z rodu Aedes, jsou známými trýzniteli zvěře, s velkou rozmnožovací schopností. Pakomárci z rodů Culicoides napadají jelence hlavně večer a v noci, kdy citelně bodají. Při silném napadení se vytvářejí u napadených kusů četné pupence až otoky. Muchničky rodu Simulium znepokojují zvěř, která před nimi prchá do houštin. Při silném napadeni se tvoří zánětlivé pupence, otoky a krevní podlitiny. Sekundárně vypadává v napadených místech srst. Největším nebezpečím je však možnost přenosu fllarióz, jak bylo uvedeno u vlasovky rodu Setaria.
Ovádi jsou další cizopasné mouchy z několika rodů (Tabanus, Chrysops, Hasmatopora aj.), které napadají jelence, sají krev a přitom citelně a dlouhodobě bodají. Zraněná místa na těle zvěře (hruď, břicho, světla) krvácejí a otékají. Ovádi jsou také přenašeči některých nebezpečných chorob, např. tularémie. Choroby bakteriální, virové nebo vyvolané plísněmi se prozatím u našich jelenců nevyskytly. Je to dáno tím, že se jelenec vyskytuje u nás jen v malém počtu a jen v určitých biotopech. V nich žije sice společně s jelení, daňčí, srnčí, mufloní i černou zvěří, ale zatím bez následků přenosu některých infekčních původců, což do jisté míry svědčí o její celkové odolnosti vůči chorobám.
Použitá a doporučená literatura Červený, J., 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství, Praha, 591 s. Bartoš, L., 2007: Původ jelena siky v Evropě a hybridizace jelena siky a jelena evropského. In: Jelen sika v Západních Čechách- sborník referátů z konference. ČLS, Praha Bubeník, A., 1953: Krmení lovné zvěře. SZN, Praha Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Husák, F., 1987: Daněk/Sika/Jelenec. SZN, Praha Kamler, J., Homolka, M., Koubek, P. Muflon v lesním prostředí jeho soužití s vegetací a ostatními druhy spárkaté zvěře, Myslivost 5/2005, str. 42 Kamler, J., a kol., 2007: Potravní ekologie siky. In: Jelen sika v Západních Čecháchsborník referátů z konference. ČLS, Praha Lochman, J., 1985: Jelení zvěř. SZN, Praha Nečas, J., 1959: Jelení zvěř. SZN, Praha
Rakušan, C., Wolf, R., Kolář, Z., 1998: Chov a lov zvěře. Myslivost, s.r.o, Praha, 198s. Wolf, R., 1995: Jelení zvěř. Sborník referátů z konference Jelení zvěř. Rembrandt, Dobřichovice
