IV. ÚS 331/02 > Zásah státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje. <
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti obecního zastupitelstva obce L., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (o zrušení části usnesení obecního zastupitelstva obce L. ze dne 30. 4. 2001) ze dne 21. 3. 2002, čj. 15 Ca 444/01-14, a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 13. 7. 2001, čj. LP 75/SR 6521/694/01, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Louny ze dne 29. 5. 2001, čj. 1090/01, kterým byl pozastaven výkon části usnesení obecního zastupitelstva obce L. ze dne 30. 4. 2001, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto: I.Ústavní stížnosti se částečně vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2002, čj. 15 Ca 444/01-14, se zrušuje. II.V rozsahu směřujícím proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého Kraje ze dne 13. 7. 2001, čj. LP 75/SR 6521/694/01, a rozhodnutí Okresního úřadu Louny ze dne 29. 5. 2001, čj. 1090/01, se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Ústavní soud obdržel dne 24. 5. 2002 ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť se jimi cítí být dotčen, a to v důsledku nezákonného zásahu státu, ve svém ústavně zaručeném právu územního samosprávného celku na samosprávu ve smyslu čl. 8 Ústavy ČR. Z ústavní stížnosti a připojeného spisu, sp. zn. 15 Ca 444/01, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyplynuly následující okolnosti posuzované věci. Okresní úřad Louny rozhodnutím ze dne 29. 5. 2001, čj. 1090/01, pozastavil výkon usnesení, které schválilo obecní zastupitelstvo obce L. v samostatné působnosti na svém zasedání, konaném v části obce L. - D. dne 30. 4. 2001, pod bodem 9 v části "zastupitelstvo obce L. schvaluje volbu nového místostarosty p. M., jenž byl jednohlasně zvolen po odvolání pí S. z funkce". Odvolání obce L. do tohoto rozhodnutí posléze Krajský úřad Ústeckého Kraje rozhodnutím ze dne 13. 7. 2001, čj. LP 75/SR 6521/694/01, zamítl, když současně napadené rozhodnutí okresního úřadu v citovaném výroku potvrdil. Vzhledem k tomu, že ze strany obecního zastupitelstva obce L. nedošlo k nápravě ve lhůtě do tří měsíců od pozastavení výkonu označené části usnesení, podal Okresní úřad Louny v souladu se svou zákonnou povinností ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu s návrhem na jeho zrušení [§ 124 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění, dále jen "zákon o obcích"]. V předmětné žalobě okresní úřad uvedl, že nezákonnost jednání obecního zastupitelstva obce L. spatřuje
jednak v tom, kdy odvolání místostarostky L. S-ové se uskutečnilo až po oficiálním ukončení veřejného zasedání tohoto zastupitelstva (§ 93 odst. 2 zákona o obcích), k čemuž nabídl taktéž blíže označené důkazy. Svá tvrzení však dále opíral především o to, že otázka odvolání dosavadní místostarostky a volby nového starosty nebyla součástí připravovaného veřejného zasedání a nebyla tedy zveřejněna v zákonné sedmidenní lhůtě na úřední desce obecního úřadu, čímž nepochybně dle jeho názoru došlo k porušení § 93 odst. 1 zákona o obcích. Takto podané žalobě označený soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 21. 3. 2002, č. j. 15 Ca 444/01-14, vyhověl a usnesení ze zasedání obecního zastupitelstva obce L. konaného dne 30. 4. 2001 v části o odvolání místostarostky L. S-ové a o volbě místostarosty Z. M. zrušil. Při svých úvahách vyšel z toho, že program připravovaného zasedání zastupitelstva obce, svolaného na 30. 4. 2001, byl v souladu s ust. § 93 odst. 1 zákona o obcích vyvěšen na úřední desce ve lhůtě tímto zákonem stanovené. Tento program potom obsahoval celkem 6 bodů, v žádném z nich však nebylo uvedeno coby jeho součást odvolání dosavadní místostarostky a volba nového místostarosty. Pod bodem 5 zápisu, který byl ze zasedání zastupitelstva pořízen, byl zaznamenán návrh starosty obce L. na odvolání stávající místostarostky a volbu nového místostarosty, z čehož je zřejmé, že byl zařazen do programu zasedání zastupitelstva dodatečně (v této souvislosti se sluší pro úplnost poznamenat, že soud zastává názor, že není podstatné, zda byl tento bod zařazen do programu v průběhu zasedání či po něm, a tudíž se touto otázkou dále nezabýval). Na základě uvedeného soud shledal porušení ust. § 93 odst. 1 zákona o obcích, když poukázal na to, že toto ustanovení zcela jednoznačně ukládá obecním úřadům informovat občany obce nejen o místě a době připravovaného zasedání zastupitelstva, ale též i o jeho programu, a to alespoň 7 dní před tímto zasedáním. Konstatoval, že uvedené povinnosti se nemůže obec zhostit odkazem na to, že "nikdo nemůže vědět s čím a kdo na jednání přijde, a proto jsou v navrženém programu body jako diskuze a různé, a že výsledek diskuze k návrhu na odvolání z funkce místostarostky a k volbě nového místostarosty nemohl být znám předem, a proto nemohl být obsažen v programu jednání zastupitelstva", jak argumentovala žalovaná obec v opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu Louny o pozastavení výkonu předmětné části usnesení ze dne 30. 4. 2001 a ve vyjádření k žalobě. Krajský soud své závěry při výkladu dotčeného ustanovení opřel o argumentaci, že zákonodárce zakotvením povinnosti informovat občany obce 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce nejen o místě a době tohoto zasedání, ale též i o jeho programu, zdůraznil požadavek, aby se občané mohli s programem předem seznámit, na toto zasedání se připravit a uplatnit tak své připomínky, návrhy a podněty, když občan volí svou účast na zasedání zastupitelstva v závislosti na tom, co ho konkrétně zajímá. Se žalovanou obcí se ztotožnil, pokud jde o zařazování do programu zasedání zastupitelstva bodů jako "různé", "diskuze" apod., neboť lze jistě očekávat, že v jeho průběhu budou občané reagovat svými dotazy, připomínkami a náměty. Zdůraznil však úmysl zákonodárce informovat občany obce v předstihu o programu připravovaného zasedání, přičemž je dle jeho názoru nutno rozlišit to, co lze považovat za závažnou část programu připravovaného zasedání, o níž musí být občané obce informováni v předstihu ve lhůtě stanovené v § 93 odst. 1 zákona o obcích, což je vždy věcí
náležitého a konkrétního posouzení. V předmětné otázce existenci takto kvalifikované části programu shledal, neboť odvolání a volba místostarosty představuje změnu v osobě jednoho z vedoucích orgánů obce. Místostarosta totiž dle ust. § 104 odst. 1 zákona o obcích zastupuje starostu obce. V pravomoci zastupitelstva obce je tak sice oprávnění volit místostarostu a odvolávat jej z funkce [§ 84 odst. 2 písm. l) cit. zákona], nicméně zastupitelstvo obce by mělo znát podle názoru soudu předem mínění občanů k této změně. Aby tedy občané mohli svá stanoviska, připomínky a náměty v tomto směru uplatnit, musí být o zamýšlené změně tohoto orgánu obce předem informováni. Proto měl být podle mínění soudu tento bod programu zařazen na některé z následujících zasedání obecního zastupitelstva za dodržení podmínek ust. § 93 odst. 1 zákona o obcích předpokládaných. Jde-li potom o návrhy, které nelze považovat za návrhy závažné povahy, lze je jistě projednat i za situace, kdy nebyly označeny v navrženém programu připravovaného zasedání obecního zastupitelstva, což je ovšem situace na posuzovanou věc se nevztahující. Z těchto důvodů přisvědčil závěrům okresního i krajského úřadu, dle nichž došlo k porušení zákona ze strany obce L. , neboť byl porušen § 93 odst. 1 zákona o obcích, a tudíž rozhodl výrokem, jak byl již shora citován, aniž by se dále zabýval dalším důvodem, v němž okresní úřad spatřoval nezákonnost označené části usnesení obecního zastupitelstva obce L. . Proti citovaným rozhodnutím okresního a krajského úřadu, jakož i proti takto konstruovanému rozhodnutí obecného soudu směřuje projednávaná ústavní stížnost, v níž stěžovatel vyjádřil zásadní nesouhlas se shora vyloženým právním názorem krajského soudu. Konstatoval naplnění podmínek dotčeného ustanovení § 93 odst. 1 zákona o obcích v předmětné věci, neboť obecní úřad informoval v souladu se zákonem o místě, čase i navrženém programu jednání zastupitelstva, když současně, a to na základě diskuze, byl tento program v souladu s ust. § 94 odst. 2 téhož zákona doplněn o odvolání stávající místostarostky a volbu místostarosty nového. Poukázal na vzájemnou vazbu těchto ustanovení, když prvé hovoří pouze o navrženém programu a druhé předpokládá jeho doplnění i v průběhu jednání zastupitelstva, přičemž o zařazení návrhů přednesených v průběhu zasedání rozhodne zastupitelstvo obce. O tomto ustanovení se ovšem napadená rozhodnutí nikterak nezmiňují a rozlišování závažných a nezávažných částí programu provedené Krajským soudem v Ústí nad Labem ze zákona podle názoru stěžovatele dovodit nelze. V této souvislosti odkázal též na důvodovou zprávu k návrhu zákona, ze které vyplývá, že zákonodárce nestanovil žádná omezení, co se doplňování programu jednání zastupitelstva na základě ust. § 94 odst. 2 zákona o obcích týče. Pakliže napadená rozhodnutí nemají oporu v zákoně, bylo jimi zasaženo v rozporu se zákonem do činnosti obce, a tedy i do ústavně zaručeného práva obce na samosprávu. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí nálezem zrušil. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval argumenty v napadeném rozhodnutí již předestřené. Ust. § 94 odst. 2 zákona o obcích vzal dle vyjádření předsedy senátu 15 Ca při svém rozhodování v potaz, nicméně nelze opomenout, že při nerespektování dikce ust. § 93 odst. 1 tohoto zákona by zastupitelstvo obce mohlo až v průběhu zasedání rozšiřovat program jednání zcela libovolně o věci zásadní povahy a tak "vyloučit ze spoluúčasti" občany obce v rozporu s demokratickými principy a systémem tzv. "kabinetní politiky"
rozhodovat "za zády občanů". Má za to, že je v rozporu s tímto ustanovením a úmyslem zákonodárce, tedy v rozporu s ratio legis, jestliže zastupitelstvo obce teprve v průběhu zasedání zařadí do programu návrh zásadní povahy, o němž občané nebyli informováni a neměli tak možnost na tento návrh reagovat. S ohledem na uvedené na svých rozhodovacích důvodech účastník řízení trvá, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že z jeho strany zákon porušen nebyl. Zamítnutí ústavní stížnosti navrhl i Okresní úřad Louny, který odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění rozsudku krajského soudu. II. Ve vztahu k předmětu řízení se jeví vhodným v prvé řadě uvést, že podaný návrh obsahově představuje zvláštní typ ústavní stížnosti, upravený v čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ČR a ustanovení § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který bývá v odborné literatuře i v praxi ústavních soudů některých států označován jako tzv. "komunální ústavní stížnost". Tento typ řízení se v několika směrech odlišuje od úpravy "obecné" ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a to - mimo jiné - i v tom směru, že zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumá porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, v případě tzv. ústavní stížnosti komunální hodnotí Ústavní soud i zákonnost zásahu státu (k tomuto srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 471/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 20, č. 140, str. 9 a násl., vydání 1., Praha: C.H.Beck, 2001). Článkem 8 Ústavy ČR se zaručuje samospráva územních samosprávných celků, přičemž základními územními samosprávnými celky jsou obce (čl. 99), jež jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu (čl. 100). Obec je samostatně spravována zastupitelstvem (čl. 101) a jeho působnost může být stanovena jen zákonem (čl. 104 odst. 1). Čl. 102 Ústavy ČR zakládá zastupitelskou formu práva na samosprávu, pro jehož ochranu je určující čl. 101 odst. 4, dle něhož "Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem". Naposled citované ustanovení tak připouští ingerenci státní moci za kumulativního splnění dvou podmínek, přičemž požadavku první z nich Krajský soud v Ústí nad Labem podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci nedostál, ačkoliv jeho zásah coby orgánu státu byl uskutečněn v souladu s výhradou zákona stanovenou v citovaném ustanovení (in fine). Ústavní soud výklad obecného soudu ve vztahu k dotčeným ustanovením zákona o obcích nesdílí. Podle § 84 odst. 1 zákona o obcích zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce (§ 35 odst. 1). Ve smyslu tohoto ustanovení do samostatné působnosti obce patří spravování záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zvláštní zákon. Podle § 84 odst. 2 písm. l) je zastupitelstvu obce vyhrazeno volit starostu, místostarosty a další členy rady obce (radní) a odvolávat je z funkce. K platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce (§ 87). Konečně podle § 93 odst. 1 "Obecní úřad informuje o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce. Informaci vyvěsí na úřední desce
obecního úřadu alespoň 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce; kromě toho může informaci uveřejnit způsobem v místě obvyklým". Dle odst. 2 citovaného ustanovení je zasedání zastupitelstva obce veřejné. Dikce § 94 odst. 1 potom zní: "Právo předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání připravovaného zasedání zastupitelstva obce mají jeho členové, rada obce a výbory. "O zařazení návrhů přednesených v průběhu zasedání zastupitelstva obce na program jeho jednání rozhodne zastupitelstvo obce" (§ 94 odst. 2 zákona o obcích). Jak je patrno z citovaných ustanovení, zákon o obcích v případě programu zasedání obecního zastupitelstva rozlišení na závažné a méně závažné body programu jednání, které podal svou interpretací krajský soud, nezná, přičemž důvod k němu ani z ostatních ustanovení zákona dovodit nelze. Tímto výkladem tak v konečném důsledku obecný soud omezil zákonné právo doplnit program jednání zastupitelstva obce o návrhy přednesené v průběhu jeho zasedání pouze na návrhy, kterým v podstatě přisoudil zákonu o obcích v této souvislosti neznámé legislativní označení - návrhy nezávažné povahy, ačkoliv jejich kvalitativní hierarchii pro tyto účely zákon nezakládá. V tomto směru - pokud soud poukazuje na smysl a účel § 93 odst. 1 zákona o obcích - je třeba dodat, že ani důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona takový názor nepodporuje. Obdobným způsobem konečně koncipoval informační povinnost obecního zastupitelstva ve vztahu k připravovanému zasedání obecního zastupitelstva a právu předkládat návrhy k projednání na jeho zasedání i dnes již zrušený zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), v § 40 a § 41. Nová právní úprava tuto dikci s příslušným upřesněním toliko převzala. Pakliže lze mluvit o určitých konkrétních návrzích, které nelze předkládat k zařazení na pořad jednání v průběhu zasedání zastupitelstva obce, resp. jejichž projednání by bylo za této situace v rozporu se zákonem, jedná se podle názoru Ústavního soudu pouze o takové návrhy, kde to z povahy věci vyplývá z ostatních ustanovení zákona. Takovým ustanovením je např. § 39 odst. 1 zákona o obcích, na základě něhož "Záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před projednání v orgánech obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný." S ohledem na řečené Ústavní soud konstatuje, že zásah státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje. Vyjádřeno jinými slovy, požadavek ochrany zákona je tak podmínkou nutnou, jejíž naplnění nelze dovodit extenzivním výkladem nemajícím oporu v dikci zákonné úpravy, byť by byl konstruován logickým způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho účelnosti a rozumném smyslu. Zásah státu do ústavně zaručeného práva na samosprávu je totiž podle přesvědčení Ústavního soudu možno připustit toliko za situace, kdy je porušení zákona ze strany územního samosprávného celku dovozeno subsumpcí pod právní normu vyloženou secundum et intra, nikoliv již praeter legem. Tomuto nazírání na danou problematiku konečně odpovídá i ta skutečnost, že se jedná o ústavně založenou výjimku zasahující do jednoho ze znaků demokratického právního státu, jímž existence místní samosprávy nepochybně je, a kterou je třeba, v souladu s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky,
interpretovat a posléze aplikovat restriktivním způsobem. Nelze v této souvislosti pominout tezi, dle níž je základem svobodného státu svobodná obec nadaná v příslušném rozsahu veřejnou mocí, kterou vykonává buď přímo nebo skrze své orgány. Má-li být tudíž respektována idea právního státu, je potom nezbytné, aby i jeho chování bylo bezpodmínečně v souladu s právem. V mezích stanovených Ústavou ČR a zákonem je místní samospráva konstruována jako veřejná moc na svém území, je státem předvídána a v odpovídajícím rozsahu aprobována; musí být právě proto (coby forma veřejné moci) v případě ingerence státu dostatečně chráněna a mít právní jistotu spočívající v tom, že je jí poskytnuta ochrana před neoprávněným zasahováním státu do autonomního prostoru, který územnímu samosprávnému celku - v daném případě obci - k výkonu samosprávy poskytl, když omezil svůj dohled na nezbytné minimum, tj. vyžaduje-li to ochrana zákona. Ve vztahu k vývodům krajského soudu se sluší poznamenat, že v případě závažných bodů programu, jakým nesporně odvolání dosavadního místostarosty a volba místostarosty nového je, by nepochybně mělo být ust. § 94 zákona o obcích v praxi, a to z důvodů transparentnosti jednání řádně zvolených zástupců občanů obce a možnosti omezené účasti občanů při projednávání takto ad hoc vznesených návrhů, využíváno zdrženlivým a uváženým způsobem, nevzbuzujícím podezření o jejich účelovém předkládání "na poslední chvíli". Zákonná dikce citovaného ustanovení ovšem - jak již bylo řečeno - takové jednání umožňuje, i když samotné meritorní řešení rozhodnutí stran těchto návrhů podrobuje příslušným dalším zákonným podmínkám. Z důvodů takto vyložených dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem bez zákonných důvodů zrušil citované usnesení obecního zastupitelstva obce L. v jeho předmětné části, aniž by to vyžadovala ochrana zákona, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na samosprávu (čl. 8 ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR). V důsledku toho Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2002, č. j. 15 Ca 444/01-14, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud stěžovatel brojil ústavní stížností též proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého Kraje ze dne 13. 7. 2001, č. j. LP 75/SR 6521/694/01, a rozhodnutí Okresního úřadu Louny ze dne 29. 5. 2001, č. j. 1090/01, je nucen Ústavní soud konstatovat, že vzhledem ke skutečnosti, kdy proti citovanému rozhodnutí krajského úřadu není připuštěn řádný opravný prostředek, začala jeho doručením stěžovateli plynout lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve vztahu k předmětným rozhodnutím (§ 72 odst. 2 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pakliže stěžovatel podal svůj návrh k poštovní přepravě až dne 23. 5. 2002, brání v této části takto opožděně podaná ústavní stížnost z formálních (procesních) důvodů meritornímu přezkumu rozhodnutí jí napadených, a proto byla Ústavním soudem odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. září 2002 Odlišné stanovisko k nálezu ve věci IV. ÚS 331/02 soudce JUDr.
P. V. Podle mého názoru došlo vydáním nového zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, k situaci, na kterou měl nález reagovat. Nález I. ÚS 471/2000, který je citován v odůvodnění, se opíral ještě o původní zákon o obcích č. 367/1990 Sb. Nový zákon svěřuje kontrolu zákonnosti opatření učiněných v samostatné působnosti obce, pokud byla pozastavena přednostou okresního úřadu, správním soudům (krajským). Přesto, že Ústava i zákon o Ústavním soudu hovoří o tom, že Ústavní soud zkoumá i zákonnost zásahů státu do samosprávné působnosti obcí, jsem přesvědčen, že za této situace je třeba tato ustanovení vykládat restriktivně a omezit se pouze na ochranu ústavnosti. Není sporu o tom, že zákon o obcích je tzv. obyčejným zákonem. Správní soud zaujal názor na jeho aplikaci v konkrétním případě a shledal postup okresního úřadu jako zákonný. Ústavní soud proto měl především posoudit, zda soudní rozhodnutí vybočuje z mezí ústavnosti, jinak řečeno, zda interpretace konkrétního ustanovení zákona o obcích je neústavní tím, že omezuje či popírá samostatnou působnost obce. Z tohoto pohledu se mi však nezdá, že by rozhodnutí správního soudu představovalo zásah takové intenzity. Rozhodnutí soudu je odůvodněno logicky a srozumitelně a je tedy velmi sporné, zda to, že zákon o obcích lze vyložit i liberálněji (jak činí návrh nálezu) je současně důvodem pro zásah Ústavního soudu. O důvodech, pro které je ve věcech, jako je odvolání starosty či místostarosty, třeba určité opatrnosti, hovoří i odůvodnění nálezu na str. 6 (druhý odstavec). Také z hlediska Evropské charty místní samosprávy (sdělení MZV č. 181/1999 Sb.) čl. 11 soudní rozhodnutí obstojí, neboť místním společenstvím má být zaručeno právo obracet se na soudy za účelem zajištění svobodného výkonu svých pravomocí, a to v daném případě bylo splněno. Názor správního soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí svým obsahem z mezí ústavního pořádku nevybočuje. Z výše uvedených důvodů měl být návrh zamítnut. Brno dne 30. září 2002
