Je mateřství hlavním posláním ženy? V myslích drtivé většiny lidstva je zakořeněna představa, že ano. Žena, která zůstane svobodná a bezdětná, se jaksi automaticky považuje za méněcennou a lidé ji za jejími zády nazývají starou pannou. Pojem stará panna je všeobecně vnímán pejorativně. Co je to vlastně mateřství? Nic víc než zplození pozemského těla, jež má sloužit lidské duši jako hrubohmotná schrána při jejím pozemském životě. To je samozřejmě velmi důležité, neboť bez toho by se lidské duše nemohly na zem vtělovat a lidský duch by tak nemohl uzrávat. Ale pořád je to jenom hrubohmotný akt, jehož nejvyšší výběžky zasahují nejvýše do Bytostné sféry. Bytostní pomocníci se podílejí na vývoji hrubohmotného tělíčka v matčině lůně, než dojde ke vtělení duše. Formují toto tělíčko až k takovému stupni zralosti, jaký je ke vtělení duše nutně zapotřebí. V polovině těhotenství potřebný stupeň zralosti tělíčka nastává a duše pohybující se do té doby v blízkosti nastávající matky se vtěluje. Tehdy matka zaznamenává první pohyby dítěte. Potom už se tělíčko vyvíjí působením vtěleného lidského ducha. Zde je možno zmínit paralelu svědčící o tom, jak důsledně se velké děje odrážejí v malých. Sluneční soustava, jejíž součástí je Země, obíhá v obrovském koloběhu zrání, zralosti, přezrálosti, rozpadu a opětného formování. Je to koloběh trvající miliardy let. Po zformování se na Zemi začala vyvíjet nejrůznější zvířata a když nejdokonalejší z nich dosáhlo vrcholu svého vývoje, poprvé se vtělil do jeho těla namísto zvířecí duše zárodek lidského ducha, čekající do té doby na hranici jemnohmotnosti a hrubohmotnosti. Pak se ono nejdokonalejší zvířecí tělo dále vyvíjelo působením lidského ducha až k dnešní lidské podobě. K prvnímu vtělení lidského duchovního zárodku do nejvýše vyvinutého zvířecího těla došlo v polovině obrovského koloběhu naší sluneční soustavy. Tak se malý pozemský děj odráží v tom vůbec největším, jaký v hrubohmotné úrovni probíhá. Do matčina lůna se tedy v polovině těhotenství vtěluje lidská duše do té doby prodlévající v její blízkosti. Zpravidla v matčině blízkosti čeká více duší, které pro vtělení přicházejí v úvahu. Vtělit se jich však může pouze tolik, kolik tělíček je připraveno v matčině lůně. Zde je rozhodující zákon přitažlivosti stejnorodého. Vtělí se ta duše, která je s matkou nejstejnorodější. V úvahu zde připadá také matčino nejbližší okolí, jehož stejnorodost s některou z duší čekajících na vtělení může také přispět k tomu, že se nakonec vtělí jiná než ta, která k tomu měla původně nejblíže. Nastávající matka by proto měla pečlivě dbát, v jaké společnosti se v době svého těhotenství pohybuje. Je mnoho případů, kdy slušní, spořádaní rodiče mají dítě, ze kterého přes veškerou výchovu vyroste grázl, který evidentně zraje pro kriminál. Jejich okolí i oni sami to nedokážou pochopit. Kde se v tak slušné rodině vzal takový syčák? Vždyť ve výchově nebylo nic zanedbáno. Všechny snahy uvést nezvedeného potomka na lepší cestu se míjely účinkem. Potomek potom v dospělosti skutečně skončil jako kriminální živel. Zdá se to nepochopitelné, neboť zde skutečně nešla vypozorovat žádná stejnorodost mezi rodiči a jejich dítětem. Rodiče, kteří ve výchově skutečně nic nezanedbali, přesto na tom nejsou bez viny. Příčinu je nutno ovšem hledat v době, kdy byla matka těhotná. Tehdy před dovršením první poloviny těhotenství se v matčině blízkosti zdržovalo několik duší čekajících na vtělení, které všechny byly přitaženy stejnorodostí. Všechny tyto duše byly asi tak stejně čisté jako duše nastávající matky. V polovině těhotenství po dosažení zcela určité zralosti tělíčka v matčině lůně by se vtělila ta, která je s matkou nejstejnorodější. Avšak situace se může poněkud změnit, když se matka v době těhotenství pohybuje často mezi lidmi, kteří nejsou duševně tak čistí jako ona. Ať už se tak děje v rámci pracovních povinností nebo je to společnost scházející se za účelem zábavy, dopad toho může být pro oba rodiče fatální. Tito duševně nečistí lidé umožní přiblížení se matce nečistým duším z onoho světa, pro které by to jinak nebylo možné. Takto je jim však na základě zákona přitažlivosti stejnorodého podána ruka, jíž se zachytí a přiblíží se matce, kam by jinak neměly přístup. Nutno podotknout, že temné duše, které pro svou tíži
nemohou na onom světě vystoupat do světlých oblastí a jsou drženy v temnějších úrovních v blízkosti země, mají v této oblasti větší sílu než duše světlé, které sem byly přitaženy z vyšších, světlejších úrovní onoho světa pouze za účelem vtělení. Nachází-li se matka v době poloviny svého těhotenství ve společnosti duševně nečistých lidí, může se snadno stát, že temná duše z onoho světa v okamžiku možnosti vtělení doslova silou odstrčí světlé duše čekající v blízkosti matky a vtělí se sama. Světlé duše v takovém případě musí ustoupit těm temným neboť v těsné blízkosti hrubohmotnosti nemají takovou sílu. Je to pro ně cizorodé prostředí, kam byly přitaženy jen stejnorodostí s matčinou duší. Naproti tomu temné duše jsou v této těžší, hutnější oblasti jako doma. Tak se tedy do matčina lůna vtělí temná duše namísto světlé, přestože matka sama je světlá. Nebylo by to nikdy možné, kdyby matka více dbala na to, v jaké společnosti se v době svého těhotenství pohybuje. Když by její nejbližší okolí tvořili lidé, kteří sami by s ní byli stejnorodí, nedostala by žádná temná duše z onoho světa vůbec šanci se k ní přiblížit. Jednoduše by se neměla čeho zachytit. Taková zdánlivá maličkost může fatálně změnit život rodičů žijících více méně ve světle. Matka v době těhotenství se má stýkat jenom s lidmi, kteří jsou jí bezvýhradně sympatičtí, v jejichž společnosti se cítí dobře, neboť to je neklamná známka duševní stejnorodosti. Pak vtělená duše po svém pozemském narození bude mít možnost duchovně růst a totéž umožní i svým rodičům! Chceme-li dostat pravdivou odpověď na otázku, zda je mateřství hlavním posláním ženy zde na zemi, musíme si ujasnit jednu věc. Člověk jako takový je duch! Jednotlivá těla, která na své pouti hmotnými úrovněmi přijímá, mu slouží jako ochrana v té které úrovni a zároveň mu umožňují být v této úrovni činným. Tělo, ať už jemnohmotné, tedy duše, nebo hrubohmotné, tedy pozemské tělo, však není člověk sám. Tělo je pouze dočasnou schránou ducha! Pravé poslání jakéhokoliv lidského ducha tkví vždy jedině v duchovnu. Cokoli, co na zemi dělá, má vždy směřovat k duchovním cílům. Mateřství, jak ho známe, je a vždy zůstane pouze hrubohmotným aktem, majícím za úkol reprodukci pozemských těl. Tkví provždy jenom v hrubohmotnosti. Jako takové nikdy nemůže být hlavním posláním ženy. Je pouze jedním z vedlejších úkolů ženy. Hlavní poslání ženy je mnohem vyšší a ušlechtilejší. Zatímco muž je svým hrubším a aktivnějším zaměřením obrácen spíše k zemi, na níž činně působí, žena svým jemnějším a pasivnějším uzpůsobením je obrácena vzhůru ke světlým výšinám, odkud přijímá jemné, světlé záchvěvy a zprostředkovává je muži. Muž sám by tyto záchvěvy nemohl přijmout kvůli své hrubší podstatě. Žena tak zprostředkováním těchto jemných, světlých, duchovních záchvěvů zušlechťuje muže a veškeré své hrubohmotné okolí. Žena je touto svoji schopností jakousi spojnicí mezi zemí a Rájem. Tak působí čisté ženství. Svou jemností je ženství více zakotveno v duchovnu, odtud přijímá záchvěvy a předává je muži, který je pak svou aktivní činností přenáší do hrubohmotnosti. Tak vypadá ideální stav pokud…pokud je ženství čisté. Stačí však letmý pohled na dnešní pozemskou ženu a hned vidíme, že s čistotou ženství není něco v pořádku. Žena svým oblékáním a módními výstřelky klesla na úroveň nevěstky, emancipací, feminismem a podobnými zlořády zhrubla ve snaze přiblížit se muži. Ano, drtivá většina dnešních žen se na hony vzdálila svému hlavnímu poslání, neboť se svými nízkými sklony od jemných záchvěvů ze světla zcela odřízla a už je nemůže přijímat a zprostředkovávat muži a tím zušlechťovat hrubohmotnost. Tím pochopitelně trpí i muž, který tím ještě více zhrubl a zpozemštěl. Jelikož žena v sobě zazdila tento nejvyšší dar, zbylo jí už jenom to mateřství, které se nyní jeví jako její hlavní poslání. To však provždy zůstane připoutáno k zemi a s ním i žena, pokud se rázně nevymaní ze své pokleslosti a neobnoví svou schopnost spojení se Světlem! Mateřství jako takové je vůbec špatně pojímáno. Žena, která porodí dítě, které si třeba se svým životním druhem dlouho přáli, zaměří veškerou svou pozornost na to dítě, k čemuž nutí i svého druha, jestliže to nezačne dělat sám od sebe. Tak se toto dítě stane středobodem jejich
života. Vše dělají pro něj, aby mu ulehčili jeho pozemskou cestu. Muž pracuje, aby potomkovi našetřili nějaké peníze. Zkrátka oba jsou tátou i mámou na plný úvazek. Když se jich někdo zeptá, co je hlavním smyslem jejich života, odpoví mu: „Naše dítě. Abychom mu zabezpečili šťastný život.“ Dítě roste, dostává se do fáze dospívání, ale přístup rodičů se nemění. Dává jim to pocit naplnění. Kdyby od nich dospívající potomek odešel a oni ho už znenadání nemohli zahrnovat svou péčí, náhle by zjistili, že jejich životy zůstaly prázdné. Usilují o to, ochraňovat svoji ratolest před vším, co by podle nich mohlo být pro ni škodlivé a zrazují ji od toho, aby se s nástupem plnoletosti osamostatnila. A pochopitelně jí vštěpují, aby i ona ke svým budoucím potomkům měla stejný přístup, jakého se dostává jí samotné od jejích vlastních rodičů. Rodiče si ve většině případů osobují na dítě vlastnická práva, na něž nemají nárok. Vždyť dítě je pro ně vlastně cizí duší, která je jim svěřena na základě zákona přitažlivosti stejnorodého, aby ji pomohli nastoupit její vlastní pozemskou cestu. Veškeré povinnosti vůči dítěti pro rodiče končí dosažením jeho plnoletosti. Pak už dospělý potomek musí kráčet sám svou vlastní životní cestou na základě svých vlastních rozhodnutí. Kdyby se i nadále nechal řídit svými rodiči, bylo by to pro něj škodlivé. Je tedy velkým omylem, když se rodiče vzdají vlastního osobního života a vše dělají jenom pro své dítě. Přece to postrádá veškerou logiku. Dítě po dosažení plnoletosti vyletí z hnízda a co dál. Tím by pro rodiče měl snad život skončit, pokud by si nepořídili další dítě? A pokud by i děti přejímaly tento postoj od svých rodičů a i ony po založení vlastních rodin žily jen pro své děti a tak se to šířilo stále dále z generace na generaci, kdo by potom žil svůj vlastní osobní život? Z toho jasně plyne, jak zcestný je tento přístup. Vždyť právě prožíváním vlastního osobního života duchovně zrajeme! Součástí toho může být i rodičovství a pokud ho správně chápeme, pak může být velkým přínosem. Správně ho chápat znamená, pomoci dítěti nastoupit jeho vlastní pozemskou cestu, pečovat o jeho pozemské tělo v době dětství a dospívání a od začátku ho nesobecky vést k samostatnosti. Láska nespočívá ve změkčilosti, ale v přísnosti! Rodiče nemají dítěti nic uměle ulehčovat, ale nechat ho, aby samo překonávalo překážky. Jen tak ho správně připraví na jeho budoucí samostatný život. Při takovém přístupu rodičům zbývá dost prostoru pro vlastní osobní život, pro plnění vlastních cílů, které s dítětem nemusí nijak souviset. To je zdravý stav! Když si rodiče uvědomují, že dítě je pro ně cizím hostem, o něhož se početím jeho pozemského těla uvolili starat a dali mu možnost na cestě pozemským životem duchovně uzrávat. Zpětně potom správnou, láskyplnou péčí o dítě duchovně zrají i oni. Snaha některých rodičů řídit svému dítěti život a určovat mu cestu, jakou má jít, není ničím jiným než sobectvím. Rodiče tak dítě vlastně využívají k plnění vlastních ambicí. Pokud se pár dospělých lidí rozhodne dítě nemít a své úsilí směřovat k nějakému jinému, vznešenému cíli i tak může každý z nich prožít plnohodnotný život. Mít dítě není povinnost, ale dobrovolné rozhodnutí. Žádná žena není méněcenná jen proto, že se nestala matkou. Hlavní úkol ženství tkví úplně v něčem jiném. Mateřství může být jeho součástí, ale korunu pravého ženství je nutno hledat mnohem výše! Čisté ženství má přijímat a šířit světlé záchvěvy z vyšších, světlejších oblastí Stvoření a tím zde na zemi povznášet a zušlechťovat své okolí! Čisté ženství! Podívejme se střízlivýma očima na dnešní ženu a zkusme na ni vztáhnout tento pojem. V drtivé většině případů to bude značně skřípat. Dnešní žena zaměnila přirozený půvab, jež zdobí čisté ženství, za sexuální vyzývavost. Cílem dnešní ženy je fyzicky se líbit, být sexy. Vznešený půvab, jež pochází z ducha dnešní žena zazdila hrubou, přízemní smyslností. Tím se stala pravým opakem toho, čím měla být. Místo aby povznášela a zušlechťovala své okolí, stahuje ho dolů do temnot. Ne nadarmo se říká: „Když se žena zkazí, je horší než muž.“ Vezměme si například jakoukoli společenskou akci, jako je třeba ples,
předávání nějakých cen apod. Přirozeně se zde vyžaduje, aby účastníci byli společensky oděni. Podívejme se na muže. Smokingy, košile upnuté ke krku, motýlky, kravaty. Obvyklé oblečení pro takové příležitosti. A nyní se podívejme na ženy. Šaty na tenká ramínka s hlubokým dekoltem odhalující celá záda a končící těsně pod klínem. Ještě před několika desítkami let by podobné oblečení bylo označeno za obnažování na veřejnosti a stíháno policií. Dnes je to obvyklý ženský společenský oděv. Je to podobné, jako kdyby muž přišel na takovou akci v trenýrkách a v tílku. Pochopitelně by nebyl ani vpuštěn. U ženy je to však společensky únosné. Ba dokonce by se divně pohlíželo na takovou ženu, která by přišla v dlouhých šatech, které by více skrývaly než odhalovaly a podtrhovaly by její přirozený půvab. Muž se pochopitelně při pohledu na spoře oděnou ženu těžko může ubránit intimním myšlenkám. Tyto myšlenky jsou většinou hrubě, pozemsky smyslné, jako takové se ihned jemnohmotně formují v živé myšlenkové útvary, které směřují k objektu, jež je u muže vyvolal, tedy k dotyčné ženě a ulpívají na ní. To je možno chápat jako poskvrnění, znečištění. K takové ženě jsou potom zákonem přitažlivosti stejnorodého přitahovány jiné stejnorodé myšlenkové formy putující jemnohmotností a rovněž na ní ulpívají. Žena posléze následkem takového jemnohmotného poskvrnění může skutečně pozemsky viditelně klesnout, neboť na ní ulpívající myšlenkové formy mají přirozeně vliv na její psychiku. Tak se jemnohmotný děj rozuzluje v hrubohmotnosti. To se děje dnes a denně po celém světě v gigantickém měřítku! Kdo si to zkusí představit, ten se nemůže divit, že země je dnes jemnohmotně obetkána hustou, dusivou vrstvou temnot, které ihned útočí na každého, kdo jim svým myšlením jen trochu podá ruku. Výsledkem je všeobecná mnohonásobně vystupňovaná sexuální předrážděnost, která je už na hony vzdálená od přirozenosti a působí zhoubně na každého, kdo se stává jejím otrokem. Tato předrážděnost je denně živena novým přísunem jemnohmotných myšlenkových forem téhož druhu a jejími otroky už se stala převážná většina lidstva. Kdo by jen na okamžik mohl spatřit toto jemnohmotné tkaní, musel by se zhrozit. Jeví se to beznadějně a také by to beznadějné bylo, kdyby nyní v Posledním soudu nebyly tyto husté, neprodyšné temnoty rozťaty mečem ze světlých výšin, který přinesl Syn Člověka! Už to pozemsky viditelně působí a sice tak, že sexuální chtíč těch, kdo mu otročí, je vybičován až ke zvrácenosti, až vyhnije sám v sobě, po čemž bude následovat velká očista! Pak se všechno v Tisícileté říši vrátí do zdravého stavu, jak to mělo být od samého počátku, kdyby byl lidský duch neselhal! To, že se dnešní žena omezila pouze na tělesnou přitažlivost a uzavřela se vlivům ze světlých výšin, má za následek, že je přikládána pozemskému plození mnohonásobně vyšší důležitost, než jakou skutečně má. Je postaveno na piedestal jako součást hlavního poslání ženy, kam zdaleka nenáleží. Jelikož mateřství je považováno za nejvyšší úkol ženy na této zemi, potom pochopitelně je stejná důležitost přisuzována i pozemskému plození. Z toho potom přirozeně plyne všeobecná sexuální předrážděnost, jež se dnes na lidi valí ze všech stran. Je to všechno dáno tím, že drtivá většina lidí považuje hrubohmotný pozemský svět za to jediné, co existuje. Přepěstěný rozum jim uzavřel výhled na cokoli vyššího. Nevěří dokonce ani na jemnohmotný svět, který pořád ještě spadá do hmotné oblasti. O duchovních úrovních, které leží ještě mnohem výše, potom pochopitelně nemohou mít ani potuchu. A přitom je posvátnou povinností každého člověka udělat si v průběhu pozemských životů o těchto věcech jasno. Člověk má vědět, proč zde na zemi je, odkud přichází a kam po pozemské smrti půjde. Prvním krokem je udělat si jasno o posmrtném životě. Bez toho nikdo nemůže směřovat ke světlým výšinám. Kdyby lidé měli alespoň v tomhle jasno, pak by byli nuceni ze zamyslet, zda mateřství je opravdu hlavním posláním ženy. Ženství existuje ve všech oblastech Stvoření, dokonce i v Božském, které leží nad Stvořením, ale mateřství existuje pouze na hrubohmotné zemi za účelem reprodukce pozemských těl. V žádné jiné z vyšších částí Stvoření mateřství neexistuje! Náleží pouze sem do nejnižší oblasti Stvoření, tedy do
hrubohmotnosti. V jemnohmotné oblasti se může stát, že duše, která byla při posledním pozemském vtělení ženou, se z pasivního, přijímajícího ženského uzpůsobení přeorientuje na pozitivní, aktivní, vpřed působící mužské uzpůsobení a v dalším pozemském životě se vtělí do mužského těla. Stejně tak duše, jež byla při posledním pozemském vtělení mužem, se změnou své orientace, svého směřování pro další pozemský život může vtělit jako žena. Je to ovšem nepřirozený stav. Každá duše zůstává tím, čím byla od počátku svého putování hmotnými úrovněmi, muž mužem a žena ženou. Tak se tedy stává, že se žena vtělí do mužského těla nebo muž do ženského těla. To potom jenom přispívá ke zmatku, který tady na zemi už beztak vládne. I ženské tělo, v němž je vtělena mužská duše, může plnit mateřskou funkci. Z toho vidíme, že mateřství je ryze hrubohmotnou záležitostí, s níž duše nemá nic společného do té doby, než se vtělí. A jelikož člověk je duch, nemůže být pozemské, hrubohmotné mateřství hlavním posláním ženy! Martin Brázda
