POZNÁVÁME ČESKÝ ZNAKOVÝ JAZYK III. (Tvoření tázacích vět) Anna Hronová Znakový jazyk (ZJ) je od jazyka mluveného odlišný svou existencí, fungováním i strukturním uspořádáním. Jiných jazykových prostředků se tedy využívá při kladeni otázek.
Otázka Většina jazyků na světě odlišuje dva různé typy otázek. Podle toho, na co se ptáme, rozlišujeme otázky: doplňovací a zjišťovací. Zatímco otázkou zjišťovací se lze ptát obecně (s elementární odpovědí Ano, Ne), tj. se zřetelem především k predikátu, otázkou doplňovací se ptáme specificky (s elementární odpovědí na slova typu Kdo? Co? Kde?Kdy? Který? apod.) (Čermák 1997, s. 211) a doplňujeme si neúplnou znalost věci či informaci o světě. Pro přímé vyjadřování komunikační funkce otázky je v jazyce ustálená tázací (interogativní) forma.
Otázky v mluvených jazycích V mluvených jazycích se otázky doplňovací obvykle liší od otázek zjišťovacích jiným pořádkem slov ve větě, tázacími zájmeny či příslovci a intonací. „Oba typy otázek je možné ještě dále funkčně členit a specifikovat. Funkční di-
ferenciace je založena v podstatě na dvou kritériích: a) na tom, komu je otázka určena, b) na tom, zda v ní dominuje záměr mluvčího dosáhnout odpovědi" (Grepl; Karlík 1986, s. 64). Podle toho, komu je otázka určena, rozlišujeme otázky deliberativní (rozvažovací) a nedeliberativní. Deliberativní jsou takové otázky, které mluvčí klade zároveň sám sobě nebo jen sám sobě. Takové otázky jsou výrazem nejistoty, pochybnosti mluvčího. (Mluví pravdu? Nešlo ve skutečnosti o něco jiného? Kdo to sem položil?) Specifický typ deliberativních otázek představují otázky, jimiž mluvčí dává najevo svou nerozhodnost (váhání, rozvažování). (Mám ho požádat o pomoc? Komu se s tím svěřit?) Nedeliberativní jsou takové otázky, jimiž se mluvčí obrací k někomu jinému, a to bez ohledu na to, zda v nich dominuje záměr dosáhnout odpovědi, nebo ne. Podle toho, dominuje-li v otázce záměr mluvčího dosáhnout odpovědi, nebo ne, se otázky dělí na pravé a nepravé. Pravé otázky usilují o odpověď. Nepravé jsou spíše konstatováním skutečnosti, která je pro mluvčího neočekávaná, překvapující. Nepravé otázky se člení na podivové a tzv. řečnické. Podivovými 113
otázkami vyjadřujeme svůj podiv nad něčím, co jsme neočekávali. (Ty už zas máš hlad? nebo Vy jste ještě neodešel?) Řečnické otázky mají nejčastěji komunikační funkci námitky, odmítnutí nebo výtky. (Například otázka typu Já že jsem to povídal? vlastně znamená Nepovídal jsem to!)
Otázky ve znakových jazycích Mnohé výzkumy (Kýle; Wollová 1993, Vogt-Svendsenová 1990 aj.) provedené ve znakových jazycích se zabývají jazykovými prostředky, které využívají neslyšící mluvčí (rozuměj uživatelé znakového jazyka)\ tj. znakového jazyka pro vyjádření výpovědí s funkcí otázky. Mezi tyto prostředky patří: nemanuální složka znakového jazyka a výskyt a umístění tázacích výrazů (zájmen, příslovcí). Obvykle jsou výzkumy tohoto typu velmi náročné na sběr materiálu. Výzkumníci vycházejí z nahraných videozáznamů spontánní komunikace neslyšících, materiál dále analyzují a postupně v něm identifikují příslušný typ otázek. Tato výzkumná metoda je pravděpodobně jedině možná, a to především proto, že znakovýjazyk je jazykem „situačním"-Discourse Oriented Language - tj. má těsnou vazbu ke kontextu (Lillo-Martin 1987, s. 90).
Funkce nemanuálních prostředků Při výzkumu struktury otázek se lingvisté (např. Vogt-Svendsenová 1987) též zabývali nemanuální složkou znakového jazyka. Šlo především o určení, zda je nemanuální složka znakového jazyka nosi-
telem gramatických funkcí, nebo zda je jen neverbálním - parajazykovým prostředkem (v rámci mluvených jazyků srovnatelným s intonací, melodií hlasu). Tak jako intonaci u mluvených jazyků pozorujeme současně s artikulací jednotlivých slov, nemanuální rysy znakového jazyka sledujeme po celou dobu trvání otázky. Roli intonace mluvených jazyků zastupují v jazycích znakových výrazné mimické rysy obličeje Nonmanual Question Marking, které jsou typické pro vyjádření otázky (The encyclopedia of language and linguistics. 1990, s. 3906). Specifický výraz obličeje vzniká simultánně s artikulací jednotlivých znaků. Je jedním z výrazných distinktivních rysů při rozlišování vět oznamovacích (deklarativních) od tázacích (interogativních) (Kýle; Wollová 1993, s. 161).
Prostředky tvořeni otázek ve znakových jazycích Charakteristické rysy jednotlivých typů otázek uvádí publikace The encyclopedia of language and linguistics: Obočí: Výrazným nemanuálním prostředkem je v otázkách zjišťovacích nápadné zvednutí obočí (raised eyebrows) mluvčího. Také otázky doplňovací charakterizují nápadné mimické pohyby v horní části obličeje (u očí a na čele). V tomto případě jde o svraštění obočí (furrowed eyebrows). Avšak takové rozdělení (jak autoři dále uvádějí) nelze považovat za absolutně platné. Například klade-li mluvčí doplňo-
vací otázku proto, aby si již získanou informaci znovu ověřil, pozorujeme namísto svraštění obočí jeho zvednutí. Toto zjištění vedlo k závěru, že pohyb obočí není nositelem funkce gramatické, nýbrž pragmatické (upozorňuje adresáta, že jde o otázku a že mluvčí očekává odpověď). Oční kontakt: Kromě nápadného pohybu obočí se při stavbě tázacích vět uplatňuje i oční kontakt. Přítomností a funkčností očního kontaktu v otázkách norského znakového jazyka se velmi podrobně zabývala Mařit Vogt-Svendsenová (1987). Vycházela z předpokladu, že oční kontakt (pohled mluvčího zacílený na partnera komunikace) je přítomen u všech druhů otázek. Poté, co analyzovala videozáznam vyprávění (určeného širšímu publiku neslyšících) dvanácti dospělých rodilých mluvčích znakového jazyka, ale zjistila, že „plný" (nepřerušovaný) oční kontakt se objevuje pouze u patnácti z celkového počtu čtyřiceti otázek. Všechny získané otázky dále rozdělila podle čtyř různých typů:2 1. Otázky zjišťovací nebo doplňovací (questions) - v tomto případě se „plný" oční kontakt objevuje u všech respondentů. Určující je zde komunikační záměr mluvčího získat od adresáta informaci. 2. Reprodukované otázky (reported questions) - zde se oční kontakt neobjevil u žádného z mluvčích, neboť jde o citaci otázky formou přímé řeči a mluvčí od adresáta neočekává odpověď. (Např. Zeptala se ho, zda má jit k lékaři s nim.)
3. Reprodukované podivové otázky (reported wonderments) - mluvčí od adresáta neočekává odpověď, spíše konstatuje skutečnost, která je pro něj neočekávaná, překvapující. Touto otázkou m ů ž e též zpravovat adresáta o svém způsobu uvažování v určité situaci, o níž vypráví (např. Nemohli jsme ho najit, nikde nebyl! Ale co teď dělat?). V tomto případě se u dvanácti respondentů oční kontakt neobjevil vůbec, u tří pouze přerušovaně, „plný" oční kontakt se objevil u čtyř mluvčích. 4. Tázací věta s komunikační funkcí výzvy (rhetorical questions) - její funkcí je pouze upoutat pozornost adresáta. Mluvčí v tomto případě opět nevyžaduje odpověď, proto se svým komunikačním partnerem nenavazuje žádný oční kontakt. Vogt-Svendsenová se na základě svého výzkumu domnívá, že oční kontakt není volným (nahodilým) prostředkem norského znakového jazyka. Je především prostředkem pro vyjádření (strukturního) typu věty a může být považován za prostředek gramatický.
Další funkce nemanuálních prostředků Nemanuální složka ZJ plní i funkci pragmatickou (mluvčí zvednutím nebo svraštěním obočí upozorňuje adresáta, že očekává odpověď na položenou otázku), funkci regulační (která signalizuje počátek a konec hovoru) a referenční (pomocí 115
této funkce mluvčí určuje a lokalizuje referenta). Kýle a Wollová (1993, s. 160) se zmiňují o množství nezávazných manuálních „značek" (optional manual markers), kterých neslyšící mluvčí používají ve spojení s nemanuální složkou znakového jazyka a odlišují jimi otázky od vět oznamovacích. (Velkým problémem však je, že se tyto „značky" vyskytují i tam, kde se 0 otázku v žádném případě nejedná.) Mezi takové „značky" autoři počítají tyto aktivity mluvčího: 1. mluvčí rozhodí rukama (prsty směřují od těla a dlaň nahoru, zápěstí je posazené výše než prsty), 2. mluvčí přímo ukáže na adresáta, 3. mluvčí prodlouží trvání posledního artikulovaného znaku nebo trvání výrazu obličej e(prolongingfacialexpression), 4. mluvčí zdvihne ukazováček (dlaň směřuje směrem od těla, bez pohybu nebo s pohybem ze strany na stranu). Některé distinktivní rysy nalezneme 1 v celkovém postoji těla mluvčího. U otázky typu Ano/Ne (tj. zjišťovací) mluvčí stojí tak, aby byl nakloněný rameny i hlavou směrem dopředu a bradu nepatrně zdvihne nahoru, aby měl obličej ve vertikální poloze. Jedná-li se o otázku doplňovací, mluvčí nahrbí svá ramena směrem dopředu (Kýle; Wollová 1993, s. 161). Jiní autoři (Dubuisson; Miller; Pinsonneault 1994, s. 90) uvádějí, že vždy před položením otázky doplňovací vychýlí mluvčí hlavu o nepatrný kousek dozadu. 116
Tázací výrazy v otázkách Český j a z y k (stejně j a k o anglický a mnoho dalších mluvených jazyků) tvoří doplňovací otázky pomocí tázacích slov (zájmen a příslovcí). Také v lexikální zásobě znakového jazyka máme k dispozici řadu znaků, které plní funkci tázacích výrazů. Kýle a Wollová (1993, s. 153) tvrdí, že v britském znakovém jazyce si jsou tázací výrazy (zájmena a příslovce) podobné tvarem ruky i pohybem. Tázací výrazy (resp. znaky) jsou při výstavbě doplňovacích otázek velmi důležité, avšak použijeme-li je bez odpovídajících prostředků nemanuálních, adresát stěží otázce porozumí. Podrobný výzkum o výskytu a pozici tázacích slov v doplňovacích otázkách quebeckého znakového jazyka (dále SLQ) provedli Dubuisson, Millera Pinsonneault (1994). Svůj výzkum založili na excerpci 35 hodin videozáznamu konverzace neslyšících informantů. Z celkového množství nashromážděného materiálu vyexcerpovali 100 otázek, které obsahovaly tázací zájmena a příslovce. Tázací výrazy zahrnuté do výzkumného korpusu byly: KDO? CO? KDE? JAK? PROČ? Velkým problémem bylo oddělit jednotlivé výpovědi mluvčích a oddělit přesně začátek a konec otázky. V tomto směru lingvistům pomohly některé prostředky nemanuální složky znakového jazyka, které začátek doplňovací otázky signalizují (viz výše).
Tázací zájmena či příslovce se objevila ve všech těchto následujících pozicích: - na začátku otázky - indeXj W H O PRESIDENT („Řekni mi, kdo jc president?")
- na konci otázky - PRESIDENT W H O index 2 („Řekni mi, kdo je president?") (Indexy - podle autorů zastupuje označení pro citoslovce s významem „Řekni mi....". Mluvčí poukáže tvarem ruky „ £ ) " ' na adresáta. Takto ho upozorní, že se bude tázat, že čeká na odpovčď. Index, neplní žádné syntaktické funkce ve včtč, a není proto považován za komponent, který by výpovéd' zahájil, nebo ukončil.)
- zhruba uprostřed - SPEAK WHAT NEXT („O čem budeme mluvit potom?")
- na začátku i na konci - HOW PROVE HOW (tzv. „echo") (Jak se to může zlepšit?') U 34 respondentů se tázací znaky objevily na začátku, u 30 respondentů na konci otázky, u 9 zhruba uprostřed (takové umístění tázacích výrazů v SLQ je velmi řídké, výzkumníci dále o této pozici neuvažovali). Celkem 27 respondentů umístilo tázací zájmena jak na začátek, tak na konec otázky. Lingvisté, kteří prováděli v ý z k u m y v této oblasti v USA, Holandsku, Anglii a Francii, vykazují velmi podobné výsledky. Pět ze šesti výzkumných projektů amerického ZJ potvrdilo umístění tázacích znaků na začátku a na konci věty i tzv. „echo", tedy opakování stejného tázacího slova ve větě. S podobnými výsledky se setkáme u výzkumů britských i holandských. Situaci, ve které se tázací výrazy vyskytuji na začátku věty, nepotvrdili pouze francouzští lingvisté. 4
Obecně však lze říci: Tázací výrazy (zájmena a příslovce) se mohou vyskytovat v různých pozicích ve větě, dokonce mohou být v jedné otázce několikrát opakovány. O p a k o v á n í m t á z a c í h o z á j m e n a a příslovce v j e d i n é větné konstrukci mluvčí pravděpodobně d o s a h u j e větší míry explicitnosti. Podle jakých pravidel se řídí mluvčí při umístění tázacích výrazů na začátku nebo na konci výpovědi, není zatím z dosavadních výzkumů příliš jasné. Tabulka na str. 119 podává podrobnou analýzu výskytu jednotlivých tázacích výrazů a jejich pozic ve výpovědi mluvčich. Například tázací znaky W H O , WHY, HOW se vyskytují převážně na začátku věty. Bylo-li zájmeno W H O umístěné na začátku věty, lingvisté se domnívali, že stojí v pozici subjektu, jestliže stálo na 117
ků ve větě. Takové způsoby vytváření gramatických významů známe z neflexivních jazyků (např. jazyka anglického):
konci věty, prijímalo funkci objektu. V první etapě svého výzkumu se tedy lingvisté domnívali, že gramatické významy jsou určeny posloupností (pořádkem) znaWho is Pierre hiring? -
Koho si Picrrc najímá?
V tomto připadč stojí Picrrc v pozici subjektu, v následujícím příkladč (umístčním na konci výpovčdi) signalizuje funkci objektu.
Who is hiring Pierre? Další výzkumy však potvrdily nesprávnost této domněnky. Informanti byli tázáni, zda se mění význam věty změnou poCl,
WHO HIRE -
Kdo si najímá Picrra?
řádku (posloupnosti) znaků v těchto tázacích větách:
varianta A (videozáznam)
(„Kdo si ho najal?")
HIRE WHO —
varianta B (vytvořená výzkumníky)
(„Kdo si ho najal?")
Všichni dotázaní respondenti odpověděli, že význam zůstává nezměněný, variantu A však považují za přirozenější. Podrobné analýzy výpovědí A a B potvrdily předpokládanou domněnku: kdyby došlo ke změně pořádku (posloupnosti) znaků v případě A, výpověď mluvčího by působila „neekonomicky". Klasifikátorový tvar ruky (Cl,), který je posledním artikulovaným znakem před otázkou, je podobný tvaru ruky znaku WHO (tzn. oba dva znaky jsou artikulovány dvouručně, tvar a orientace dlaně u nedominantní ruky jsou shodné a pohyb druhého znaku začíná v místě, kde končí artikulace znaku prvního). Tedy změna jednoho tvaru ruky do tvaru druhého (Cl, - WHO) vyžadovala minimální fonologickou změnu. V případě, že pro tázací zájmeno v do118
plňovací otázce existuje více pozic, mluvčí se nakonec vždy řídí artikulací následujícího znaku. Tento výběr zajišťuje plynulý přechod z jednoho znaku do druhého. Ve výpovědích neslyšících mluvčích se uplatňují tendence dávat přednost souvislému, plynulému pohybu v jediném směru. (Podle těchto kritérií hodnotí gramatickou správnost tázacích vět sami neslyšící.) Závěrem autoři konstatují, že existují tri pozice tázacího zájmena či příslovce v tázací větě. Pakliže se nejedná o větnou konstrukci „echa" a otázka se nevyskytuje v řetězci výpovědí mluvčího (je izolovaná), tázací výraz může mluvčí umístit do všech tri výše zmíněných pozic. Tedy znakosled doplňovacích otázek podléhá spíše pravidlům fenologickým než syntaktickým.
Výčet jednotlivých tázacích zájmen a jejich pozic (podle Dubuisson; Miller; Pinsonneault 1994, s. 89) znaky KDO
na začátku 10
CO
na konci
uprostřed
„echo"
3
2
9
15
3
10
KDE
2
9
-
JAK
8
2
4
1
14
1
-
2
PROČ
5
Tázací výrazy v českém znakovém jazyce V českém znakovém jazyce existuje řada znaků, které v doplňovacích otázkách plní funkci tázacích výrazů. Jsou to: KDO, CO, KDE, KAM, KDY, KOLIK, JAKÝ. Tázací zájmena (KDO, CO, JAKÝ) jsou na rozdíl od českých tázacích výrazů neflektivní (neskloňuj! se). To znamená, že tyto znaky nepodléhají žádným tvarovým obměnám, které je možné sledovat například u jednoho typu sloves českého znakového jazyka.
Tázací zájmena KDO, CO Modifikaci tvaru zájmena jsme zaznamenali pouze v jediném případě. V některých typech doplňovacích otázek se u našich respondentů vyskytl znak artikulovaný tvarem ruky B^ s krouživým pohybem směrem doleva. Pravděpodobně se jedná o alternativní variantu tvaru znaku, kterou mluvčí používá pro vyjádření 6. pádu základní (invariantní) podoby tvaru ruky CO: KNIHA B, TY ČÍST (O čem jc ta kniha, kterou čteš?)
TY VYPRÁVÍŠ B, (O čem vyprávíš?) nebo můžeme ukázat:
TY VYPRÁVÍŠ C O F I L M C O (znak pro vyjádření minulosti) ÍO čem byl ten film?)
Tento znak se také často objevuje u uživatelů znakované češtiny, kteří j e j používají pro vyjádření českých tázacích zájmen KOHO, KOMU, Čí bez jakéhokoli významového rozlišení (např. Koho půjdeš navštívit? / Koho jsi tam viděl?). 119
Chce-li však rodilý mluvčí znakového jazyka formulovat otázky, jako například Koho isi tam viděl? Komu se to líbilo? nebo Koho půjdeš navštívit?, použije tázacího zájmena KDO: TAM TY VIDĚT KDO + KDO LÍBIT KDO
(znak pro vyjádřeni- přítomnosti - osoby / přcdmčtu)
Ve větách Na koho ses usmál? a O koho se staral v nemocnici? přidávají mluvčí znakového jazyka za tázací zájmeno KDO znak ve tvaru y. Je to výraz, který se vztahuje k individuálnímu (konkrétnímu nebo abstraktnímu) objektu ve výpovědi mluvčího. Znak je artikulovaný vždy tak, aby dlaní a pohybem směřoval k danému objektu (referentu).
SMÁT K D O N E M O C N I C E K D O STARAT
Někteří mluvčí znakového jazyka uvádějí, že je možné užít znak B, také ve významu přivlastňovacím (v pozici tázacích zájmen Čí, KOHO ve větách: Čije to taška? Koho je ten kabát?), ale také ve významu O tom jsi nevyprávěl.
Tázací zájmeno JAKÝ Také tázací zájmeno JAKÝ je mluvčími českého znakového jazyka používáno, bývá však často alternováno zájmenem CO: D N E S K A POČASÍ D O B R Ý ŠPATNÝ C O D N E S K A P O Č A S Í D O B R Ý Š P A T N Ý J A K Ý (Jaks je dneska počasí?)
Respondenti hodnotili oba dva typy otázek za správně utvořené. Alternace zájmen JAKÝ a CO jsou pravděpodobně libovolné a jejich použití není vázáno k určitým pravidlům. T Y D N E S K A P O H Á D K A C O V Y P R Á V Ě T ( M o u pohádku dnes budeš vyprávčt?) U D Ě L A T J A K Ý D Ů V O D (Zjskšhfi důvodu jsi to udélal?)
Dotazuje-li se však mluvčí na určité místo, nahradí tázací zájmeno JAKÝ tázacím příslovcem KDE: M Í S T O K D E D O B Ř E V I D Ě T (Z iakého místa nejlépe uvidíme?)
120
Znak pro tázací výraz KTERÝ v českém znakovém jazyce nenalezneme. Českým větám S kterým mužem si nejlépe rozumíš?
Od kterého stolu odešla? nebo Která pohádka se ti líbila nejvíce?, odpovídá struktura s tázacími výrazy KDO, KDE, CO:
K D O M U Ž (index, T Y ) N E J V Í C R O Z U M Ě T (index, T Y ) O D E J Í T K D E S T Ů L T Y BÝT ( m m u | ý
SEDĚT
C O NEJVÍC LÍBIT P O H Á D K A
Zdá se, že umístění tázacích výrazů ve výpovědích s funkcí otázky v českém znakovém jazyce podléhá podobným pravidlům, které předkládají autoři Dubuisson,
Miller a Pinsonneault (viz výše). Analýza našeho materiálu 5 potvrdila čtyři vyhovující pozice tázacích výrazů v českém znakovém jazyce:
1. n a z a č á t k u - K D O S P O L U S P O K O J E N Ý - (S kvm isi byl spokojený?) 2. na konci - B Á T C O (Č£h2 se bojíš?)
3. výraz umístěný zhruba uprostřed výpovědi - TY UDĚLAT JAKÝ DŮVOD (Z jakého důvodu jsi to udělal?) 4. na začátku i na konci (tzv. „echo") - KDO LÍBIT + (znak pro vyjádření minulosti) K D O (Komu se lo líbilo?)
(Získaný materiál přepisujeme tak, abychom důsledně zachovali pořádek znaků, který se objevuje ve výpovědích našich reKDO
spondentů, české ekvivalenty znaků česznakového jazyka ponecháváme v e ch J J ' slovníkové podobě.)
kého
CO
JAK Y
Znak K D O artikulujeme tvarem ruky v neutrálním prostoru před tčlem, dlaň je stále orientovaná s m í rem od tčla, celou rukou pohybujeme nčkolikrát ze strany na stranu. Znak C O artikulujeme tvarem ruky v neutrálním prostoru před tčlem, dlaň je stále orientovaná smčrem nahoru, celou rukou pohybujeme nčkolikrát ze strany na stranu. Znak J A K Ý artikulujeme tvarem ruky na bradč, prostředníček se opakovanč dotýká brady, opakovanč pohybujeme zápčstím tak, aby dlaň smčřovala k tčlu, potom smčrem doprava.
Shrnutí Tázací věty znakového jazyka zahrnují jazykové komponenty, které jsou svou povahou odlišné od prostředků užívaných v mluvenýchjazycích. Prostředky nemanuální složky znakového jazyka tvoří nutnou část každé tázací výpovědi; bez nich by výpověď byla agramatická a stěží srozumitelná. Nemanuální komponenty odlišují oznamovací výpověď od výpovědi tázací, další distinktivní rysy nemanuální složky pak signalizují, zda se jedná o otázky zjišťovací či doplňovací. Český znakový jazyk přitom nekopíruje slovosled českých tázacích vět, tázací výpovědi se v něm nevytvářejí nahrazováním českých slov významovými ekvivalenty znakového jazyka. Poznámky: 1 Termínem mluvčí označujeme osobu užívající buď mluvený, nebo znakový jazyk. Spíše než termín produktov, znakujici aj. volíme v naší práci běžně používaný a vžitý termín mluvčí (přestože se jedná o jiný způsob produkce jazyka) také tehdy, máme-li na mysli uživatele jazyka znakového. 2 V tomto případě se řídíme terminologickým aparátem Grepla a Karlíka. Terminologii, kterou zvolila pro jednotlivé typy tázacích vět Vogt-Svendsenová, uvádíme v závorkách. 3 Vztyčený ukazovák, ostatní prsty sevřené v pěst. 122
4
5
Podrobněji viz Dubuisson; Miller; Pinsonneault (1994, s. 89). Tato první sonda se opírá o materiál získaný elicitační metodou tří neslyšících respondentů - má sloužit prvnímu vhledu do problematiky tvoření otázek v českém znakovém jazyce. Projev respondentů nebyl zachycen na videokameru. Nebylo proto možné uvedené příklady v textu doplnit zápisem nemanuálních komponentů produkovaných souběžně se znaky.
Literatura: ASHER, E. R. (Ed.) The encyclopedia of language and linguistics. 1990, s. 3890-3907. ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda. Praha : Pražská imaginace, 1997. DUBUISSON, C.; MILLER, C.; PINSONNEAULT, D. Question sign position in LSQ. In AHLGREN, I.; BERGMAN, B ; BRENNAN, M. (Eds.) Perspectives on sign language structure. England: University of Durham, 1994, s. 89-103. GREPL, M.; KARLÍK, P. Skladba spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 57-66. HAVRÁNEK, B.; JEDLIČKA, A. Česká mluvnice. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1981. HRBÁČEK, J. Úvod do studia českého jazyka. Praha : Univerzita Karlova, 1997, s. 7. JIRÁK, J.; NEKVAPIL, J.; ŠOLTYS, O. Jazyk ve společenském kontextu. Praha : Karolinum, 1996, s. 33.
Kolektiv autorů: Příruční mluvnice češtiny. Praha : Lidové noviny, 1997. KÝLE, J.; WOLLOVÁ, B. Sign morfology and syntax: the grammar of BSL. In Sign Language : The Study of Deaf People and Their Language. Cambridge : 1993, s. 155-161. LILLO-MARTIN, D. Studies of American sign language syntax and the principles and parameters of universal grammar In SLR 1987 Paper s
from the fourth international symposium of sign language research Signum-Press Hamburg : 1990, s. 86-93. VOGT-SVENDSEN, M. Eye Contact in Questions of Norwegian Sign Language. In SLR 1987 Papers from the fourth of international Symposium on sign language research. SignumPress Hamburg : 1990, s. 153-162.
123