Jaroslav Čajka MODRÝ MOZEK ZE SEDMÉHO NEBE

Jaroslav Čajka MODRÝ MOZEK ZE SEDMÉHO NEBE

Jaroslav Čajka

MODRÝ MOZEK ZE SEDMÉHO NEBE

Brno 2012

© Jaroslav Čajka, 2012 Cover & Illustrations © Petra Čížková, 2012

Jaroslav Čajka │ Modrý mozek ze sedmého nebe

Prolog Nezajímá mne, jak se živíte. Chci vědět, po čem toužíte a jestli se odvažujete snít o naplnění tužeb svého srdce. Nezajímá mne, jak jste staří. Chci vědět, jestli jste ochotni pro lásku a své sny, pro dobrodružství, že jste naživu, riskovat i to, že budete vypadat jako blázni. Nezajímá mne, které astrologické planety se sváří s vaším Měsícem. Chci vědět, jestli se umíte dotknout středu svého smutku, zda vás životní zrady a zklamání otevřely nebo jste se naopak stáhli a uzavřeli ze strachu z další bolesti! Chci vědět, jestli dokážete snést bolest moji nebo vaši, aniž byste se snažili ji ukrýt nebo mírnit nebo odstranit. Chci vědět, jestli umíte sdílet radost, svou nebo moji; umíte-li divoce tančit a nechat extázi, aby vás zaplavila od kořínku vlasů až po špičky prstů u nohou, a přitom neříkat varovně: buďte opatrní, buďte realističtí, pamatujte, že jsme jen lidé. Nezajímá mě, jestli je příběh, který mi vyprávíte, pravdivý. Chci vědět, jestli dokážete zklamat ostatní, abyste mohli zůstat pravdiví sami k sobě; jestli snesete obvinění ze zrady a nezradit svou vlastní duši. Chci vědět, zda jste věrní, a tedy i důvěryhodní. Chci vědět, jestli jste schopni vnímat krásu, i když není každý den hezky, a jestli umíte najít zdroj svého života v Boží přítomnosti. Chci vědět, jestli │5

Modrý mozek ze sedmého nebe │ Jaroslav Čajka

dokážete žít s chybami svými i mými, a přece stanout na břehu jezera a křiknout do měsíční záře: „Ano!“ Nezajímá mě, kde bydlíte či kolik peněz máte. Chci vědět, jestli dokážete vstát po noci plné žalu a zoufalství, vyčerpaní a potlučení až na kost a udělat, co je třeba, pro své děti. Nezajímá mě, kdo jste a jak se stalo, že jste tady. Chci vědět, zda vydržíte stát se mnou uprostřed plamenů a necouvnout. Nezajímá mě, kde nebo co či s kým jste studovali. Chci vědět, co vám dává sílu z nitra, když vše ostatní odpadne. Chci vědět, jestli umíte být sami se sebou a jestli opravdu máte rádi společnost, která vám zůstane v tyto prázdné chvíle. Výše uvedené nejsou mé myšlenky, jen se s nimi maximálně ztotožňuji. Našel jsem to v některé knize, ale nevím ve které, tak se autorovi omlouvám.

6│


Předmluva V poslední době jsem přečetl dost zajímavých knih. Autoři se v nich vyznávali ze svých postojů k životu a dávali rady jak si se životem poradit. Vždy mne fascinovalo, jak už téměř v kolébce měli svůj názor, jak si pamatovali spousty zážitků od mateřské školy až po důchod. No tak to chci zkusit i já. A byl to život dost rušný. Možná z toho bude i nějaká rada pro vás čtenáře. Ale spíš ne. Jen vám zůstane vzpomínka na jednoho bráchu, kamaráda, přítele, kolegu, strýčka – no už teď mám problém se zařadit, co vše jsem byl, jsem a budu. Pro vše napsané zůstává jediné pravidlo, vše stejně bylo trochu jinak a jistě i do budoucna bude. On to je totiž výhradně můj pohled na určité reality života a tam to prostě musí být výhradně individuální pohled. Bez snahy o zkreslování. To si myslím, že o životě něco tuším. Pojďme na to pátrání v mé dosti velké hlavě s nejasně velkým mozkem a nejasným počtem závitů schopných cokoliv zachytit. Trochu tedy ty závity budu trápit… Chci tímto dílkem taky poděkovat všem, jež mi tento život pomohli žít zajímavý a naplno. Jejich jména se budou v textu objevovat. Děkovat každému zvlášť by bylo na novou knihu. Tak jen vám chci všem říci, že o vás vím a vážím si toho, že jsem vás mohl poznat.

│7


První vzpomínky Tak určitě si nepamatuji, jak jsem na svět přišel. To mne mnozí badatelé, vědci, psychologové, esoterici a další přesvědčují, že již v matčině těle jsem vnímal zvuky, mohl v té tmě i něco zahlédnout… No asi ano, ale mozek to nezapsal. Pokud ale zapsal, tak jsem nenašel cestu k této informaci. K tomu připočtěme mnohokrát zopakovaný názor, že na vyšší duchovní úrovni jsem přicházel na tento svět s výbavou minulých životů, úkolů z toho vyplývajících a přede mne stavěných. No já nic. Do dneška. Zážitky z kolébky, pokud jsem vůbec byl někdy v kolébce, taky nemám. Tak která je ta první vzpomínka? Vzhledem k mé obrovské představivosti a chuti se trochu vytahovat, bych docela klidně mohl tvrdit, že je to asi takto: Mám něco mezi dvěma a třemi roky. Jsem ve velké obývací kuchyni a u stěny v postýlce pláče moje o rok mladší sestra Vlastička. Moje už tehdy přirozená snaha o pomoc a typicky mužská představa, že nejdůležitější je jídlo, jsem přikročil k postýlce a tomu robátku začal cpát do pusinky jablko. To jsem si urval od vlastních úst. Byl jsem odjakživa k okolí štědrý a vnímavý… To děcko i přestalo plakat. No jak jsem dobrý. Včas přicházející maminka ovšem zjistila, že nejen že nepláče ale nějak i přestává dýchat. Vše dobře dopadlo. Asi i pro mne, protože ani z tohoto zážitku nemám traumatický záznam v mozku. No a to je vše. Tak to byl první úryvek z mé paměti. No jo. Ale já to znám asi spíš jen z vyprávění mamky. Já to docela vidím. Je to ale představivost, nebo skutečná paměť záhy podpořená 8│


vyprávěním? A tak to bude zřejmě pokračovat v této mé další výpovědi. Něčemu už sám věřím, o něčem stále pochybuji, i když přímí svědci tvrdí, že právě tak to bylo. Nebudu asi ten genius. Ale první představu o mojí maličkosti už máte. Dodám, že jsem se narodil v roce 1952. Nedělní májové děťátko. Blíženec a Drak. To je informace pro esoteriky, ať nemusí bádat. Ale prosím, pokud je ten zájem, pro dobrý horoskop a další bádání: 25. května v 12,30 hodin v Uherském Hradišti. A račte počítat.

│9


Poznáte mě? Takto draka popisují Číňané: „Už od dětství jsem míval to instinktivní nutkání k expanzi a růstu. Pro mne je posláním i povinností kvalitní lidské bytosti opravdový a čestný rozvoj vlastního potenciálu.“ Bruce Lee, znamení Draka Drak je narozen ve znamení štěstí. Má hrdou a temperamentní povahu a bývá velmi sebevědomý. Je také velmi inteligentní a bystrý a dokáže využít každé příležitosti, která se mu naskytne. Bývá cílevědomý a rozhodný a daří se mu prakticky ve všem, do čeho se pustí. Je také velký puntičkář a vždy se drží vysokých požadavků, které si stanoví. Nemá trpělivost s hlupáky a je připraven kritizovat každého nebo všechno, co se mu nelíbí. Dokáže se chovat neomaleně a otevřeně a neoplývá ani taktem, ani diplomatičností. Často však bere lidi za slovo a někdy může být velice důvěřivý. Jestliže má někdy pocit, že byla zneužita jeho důvěra nebo raněna jeho hrdost, dokáže být nepřátelský a trvá mu dlouhou dobu, než odpustí a zapomene. 10 │


Drak je obvykle velmi společenský a umí snadno upoutat pozornost ostatních. Rád bývá středem pozornosti a dokáže velmi dobře vyřešit jakýkoli těžký problém nebo napjatou situaci. V jistém smyslu je to člověk se smyslem pro humor, který má skoro vždy obecenstvo. Lidé si velmi váží jeho názorů a vždy se lze od něho dozvědět mnoho zajímavého – i když občas diskutabilního. Oplývá velkou energií a často je ochoten pracovat dlouhé hodiny, aby dosáhl toho, co chce. Může být také velmi impulzivní a někdy nepřemýšlí nad následky svého jednání. Má sklon žít okamžikem a neexistuje nic, co by ho provokovalo víc než čekání. Drak nenávidí zpoždění a i to nejmenší prodlení dožene jeho netrpělivost do krajnosti. Drak nesmírně spoléhá na své schopnosti, avšak riskuje, že se přecení, a pokud nebude opatrný, může se ve svém úsudku zásadně zmýlit. I když půjde v daném okamžiku o závažný omyl, Drak je tak houževnatý a schopný, že se rychle vzpamatuje a postaví se opět na nohy. Je velmi rozhodnou osobností s tak silnou vůlí a touhou po úspěchu, že v povolání, které si vybere, dojde zpravidla až na vrchol. Má významné vůdčí schopnosti a bývá úspěšný v zaměstnáních, kde může uvádět své nápady do praxe. Obvykle se mu daří také v politice, zábavním průmyslu, jako vedoucímu oddělení nebo firmy a v jakékoli další profesi, která ho přivádí do kontaktu se sdělovacími prostředky. Drak obrovským způsobem spoléhá na svůj úsudek a radami ostatních lidí pohrdá. Má rád pocit soběstačnosti a existuje mnoho Draků, kteří milují svoji nezávislost natolik, že raději zůstávají sami. Drak bude mít mnoho obdivovatelů, které přitahuje │ 11


jeho skvělá osobnost a neobyčejná krása. Pokud se ožení, většinou vstupuje do manželství velmi mladý a rozumí si zejména s lidmi narozenými ve znamení Hada, Krysy, Opice a Kohouta. Ideálního partnera najde také v Zajíci, Vepři, Koni a Koze, kteří se s ním budou těšit na všechna dobrodružství. Dobře spolu budou také vycházet dva Draci, protože budou chápat jeden druhého. Problémy by se mohly objevit s Buvolem a Psem, neboť oba budou odsuzovat Drakovo impulzivní a extrovertní chování. Nevhodné je také spojení s Tygrem, protože Tygr stejně jako Drak většinou otevřeně vyjadřuje své názory a rád přebírá vedení.

12 │


Mateřská škola Nastala mi doba tvoření základních sociálních vazeb a dovedností v kolektivu. Stručně řečeno jsem v mateřské škole. Asi to tam bylo taky prima. Jistě se po mojí maličkosti toho moc nechtělo. Jen si hrát, nezlobit, něco se nenápadně přiučit. Na co si z této doby dokážu vzpomenout? Přesně vidím tu taštičku, co jsem v ní nosil nějakou svačinku nebo co mi do toho dávala maminka. Byla to taková lesklá věc z papundeklu na jeden otočný uzávěr. Bylo to přes rameno a ze všeho nejvíc to připomínalo taštičku průvodčího. To mi asi vyhovovalo. Tady se již projevoval můj později tak modrý mozek. Přeloženo láska k železnici. S tím souvisí taky nejlepší vzpomínka na školku. Byla tam taková skládačka z beden, tyčí, koleček. Vše dost velké, aby se na tu bedýnku dalo sednout. A pak jen představivost. Určitě jsme z toho seskládali kde co. Já mám samozřejmě v paměti jen, jak z toho byl krásný vláček. Nečekali jste přece něco jiného… V té souvislosti musím ale dodat, že jako na první hračku si pamatuji na letadlo s výsostnými znaky JA LA. To vyrobil táta z kusu dřeva. A to Jala je prostě Jara pro ty, co neumí říct r. Já sice neuměl ani číst, ale tatínek, taky Jaroslav, měl radost. Hlavně proto, že on sám chtěl být letcem. Narodil se v poměrně špatném roce 1926 a tak hrozba nasazení do Německa byla rozhodující pro jeho práci a sny. Protože v době rozhodování o budoucnosti, od patnácti let byl bez otce, starala se o něj pouze moje babička. Měl ještě dvě sestry. Pro to vše se nakonec dostal na železnici. Tím zů│ 13


stal doma. Pan strojvedoucí. To pan je s velkým P. Tak to o něm vypráví všichni kolegové. Mimo to, že byl strojvedoucí na svém místě, byl to člověk ochotný pomoct vždy a všude. Nejlépe dětem. Zadarmo. První výrobek pro cizí, ale taky pro nás, byla nádherná ptačí budka pro školku, kam jsem chodil. Stovky dřívek vytvořily nádherný palác pro ptáčky. Zdobil ještě dlouho místo před školkou a dělal radost mnoha dětem. Jo a v té školce jsem se údajně poprvé zamiloval. Byla to copatá, jak jinak, holka. Jak se jmenovala nevím. Je fakt, že si ji dovedu ještě dnes docela představit. V souvislosti se školkou musím přidat ještě něco. Moji zlatí rodičové mne dali pokřtít. To jo. Pak to mnoho let bylo úplně o jiném pohledu na svět. Pro tuto chvíli musím jen dodat, že ta školka byla přímo u kostelíka. Říkalo se jí U Křížku. To bylo významově silné, myslím, hlavně pro paní – pardon tehdy soudružky, nebo přece jen tety? Jo to je chaos, když se mění zřízení takovým fofrem. Jaký vliv na mně zanechala blízkost kostelíka pro duchovní vývoj, to opravdu nevím. Je to jen poznámka pro budoucí badatele.

14 │


Moje rodina Již jsem se zmínil, že mám od narození maminku, tatínka, a že existovala sestra. Tak vás seznámím. Takto naše rodinka vypadala do mého patnáctého roku života. Pak přišla mezi nás lavina. Pardon, moje druhá sestra. Ale taky lavina. Hlavně událostí. Na ty přijde později.

│ 15


Tatínek Již jsem se zmínil. Pocházel z Veselí nad Moravou. Rodný dům blízko Orlovny znamenal hlavně sportovní vyžití. Fotbal. To bylo to pravé. No války mezi „lapačáky“ a dalšími částmi města taky rovnaly charakter a sociální zařazení. Výsledkem byl chlap rovný, spravedlivý, se zájmem o vše kolem a ochotný pomoci každému. Vyučený zámečník, potom železnice. Mezi tím vojna. To hrál kopanou na solidní úrovni, a tak i za Olomouc a později druhou ligu za Uherské Hradiště. Ta Olomouc se mu, nebo mamince, stala osudnou. Tu potkal ženu svých snů. A byla svatba. Po 13 měsících i synek. To jsem byl já ten z lásky zrozený. Co

dodat o tátovi? Jeho jednání bylo prohlédnutelné. Dělal vše na rovinu. Dokázal si zničit ruce při stavbě dětského tábora pro dům

16 │


dětí, kde pracovala maminka. Odměnou mu byla švédská pila. To nelze zapomenout. Krvavé ruce a on je pyšný, že mu koupili dobrou pilu. Jinak vše zadara. A to byly další akce. Přestěhování loutkového divadla na dům dětí. Budování táborů pro děti v lokomotivním depu. Práce vedoucího na těchto táborech. Vedoucí kroužků turistiky, loutkářů, železničních modelářů (sám získal 3. místo na mistrovství Evropy v železničním modelářství) a další. Ale taky turista značkař. To jsou ty značené turistické cesty po Bílých Karpatech. Poslední roky záchrana lesních železnic na Slovensku. Tam strávil i poslední báječné roky v důchodu. Jak to zvládal? Mne se neptejte. Až když to píši, tak si uvědomuji, co vlastně stíhal. Důležité je, že nás děcka nešidil. Ničím. Jednou mne ale přece jen dostal. To jsem i marodil se žlučníkem a nervy obecně. To když se rozhodl, že už tu nebude. Rakovina kostí nám ho vzala příliš brzo.

│ 17


Maminka Ta šťastná žena, co strávila větší část života při výše popsaném muži, byla Vlasta Stará. Stará až do svatby. Poté Čajková. Narodila se na Českomoravské vysočině v dědince Vítochov. Je to kousek od Bystřice nad Pernštejnem. Báječné klidné místo i v těchto letech, kdy píši a vzpomínám. Dědinka se snad 30 popisnými čísly. Bez obchodu, restaurace. Jen pojízdná prodejna. A nádherný kostelík nad vsí. Pořádaly se zde obrovské poutě na Cyrila a Metoděje. Ten druhý se tu měl údajně zastavit. Zpět k mamince. Nejstarší dítě opravdu chudých rodičů. Ale asi šťastných. Babička pocházela od Luhačovic, z Biskupic. Děda vyráběl cihly, hrál na trubku a staral se o malé hospodářství. Babička vždy na poli ať vlastním, nebo družstevním. Trávil jsem tam velice rád volné dny prázdnin. Mamka vystudovala rodinnou školu a nastoupila do mateřské školy. Olomouc. Tam potkala tátu. Žena se stálým úsměvem. Tak ji znám já a spousta dětí, které s ní měly možnost trávit čas zábavy a poučení. Pracovala na Pionýrském domě, později 18 │


ve škole, družině. Kroužky turistické, loutkářské, dívčí kluby a vím co ještě? To byl hlavně svět holčičí. Myslím, že nepokazila žádnou legraci a mnohé sama připravovala. Ty dorty s myšmi, nočníky s cukrářským, leč věrným obsahem… Přestože nás děti nezbedné potkávala více méně až večer, protože práce na domě dětí byla práce odpoledne, nás asi vychovala dobře. Nementorovala. Vždy nechala prostor, ať to rozhodnutí přijmeme dobrovolně a tím i důsledně. No pohlavky taky lítaly kolem lustru. Nebo až na naše pozadí a moudré hlavinky? S tátou dokázali držet slovo. Pokud slíbili, že za odměnu něco bude, tak se i stalo. Nebyla to cukrátka za umytí nádobí, ale za dlouhodobou pomoc a podobně. Tam jsou základy toho, čím jsem a jaký jsem. Díky jim oběma.

│ 19


Sestra Vlasta To je sestra, která ke mně patří po celý život. No tedy od doby kdy si dokážu kohokoliv představit vedle sebe. Narodila se o 16 měsíců později a první péče o ni je popsána výše. No, rodičové vždy zdůrazňovali, že jsem ji naučil nejen chodit… Myslím, že by chodila i beze mne, ale jak jsem ji tahal, aby šla, je zdokumentováno na těch nahnědlých fotografiích. V dalších rocích života a jednotlivých příbězích se bude asi stále objevovat. No je to moje sestra. Narodila se 3. září 1953 a je to Panna jak vyšitá. No aspoň podle hlavních ukazatelů tohoto znamení. Kdo ji poznal, ten ví. Je to bezvadná ženská. Ten život nemá lehký. Ale kdo vlastně má. Asi jí trochu vadilo, že žila jako v mém stínu. Její prohlášení na moji osobu: ten náš inteligent a jediný chytrý… asi to naznačuje. Když k tomu přidám jednu z domácích historek, kdy jsem jí snědl její odložený smažený sýr… Je fakt, že já si na nějakou opravdu křivdu z její strany nepamatuji. Je pravda, že jsem se napil skvělé limonády a potom mi šly bubliny z huby i nosu – udělala si bublifuk z Jaru a já si té připravené limonády cucl. To byl jeden z trestíčků, které na každého z nás přicházejí, pokud to co děláme, není úplně tak O. K.. Její život, 20 │


stejně jako můj, ovlivnil příchod druhé sestry. Vlasta se vdávala dost pozdě. Mám datum hledat v nějakých dokumentech? Nebudu. A sám si nepamatuji. Protože si vůbec málo pamatuji. Vdávala se rok po Lence. A to již čekala dítě. Syn Honza je její radostí i starostí. Radost měla asi nejvíc za svobodna, kdy dělala v lázních Velké Losiny. Vodoléčba, mládí, dobré kamarádky a optimismus z budoucnosti vystřídal divný pocit z příchodu zpět na jih Moravy. Školka ve Velké nad Veličkou, ale žádný vztah na svatbu. A potom se již vdávala mladší sestra. Brzy nato návrat k jednomu z kamarádů, vlastní svatba a radost z narození dítěte…

│ 21


Škola To bude dlouhá kapitola. No pokud si budu připomínat dost věcí. Jak jsem byl u zápisu, mi taky nezůstalo v paměti. Nevím tudíž, čím jsem se snažil okouzlit pedagogy. Asi geniální jsem nebyl. První cesta do školy je taky jen vzpomínka z fotografií. První paní učitelka se jmenovala Gajdorusová. Doufám, že si to s ničím nepletu. Byla u nás jen asi jeden rok. Poté následovala pro první ročník paní, vlastně tehdy soudružka učitelka, Přibylová. Tak na tu si již pamatuji. Stoupá si na židli a s napoleonskou jistotou praví, že všechno vidí… Já jí to přál. Škola od začátku plynula tak nějak vedle mne. Ani problémy, ani mimořádné úspěchy. Vím, že jsem spíš zaměstnával maminku tím, jak jsem dramaticky vyprávěl zážitky ze školy. Vzpomínala, jak často musela jít zjistit, co se vlastně doopravdy dělo. To když jsem vyprávěl, jak jsme ve sklepích školy, původně kláštera Servitů, jezdili ve vláčku… Jo modrý mozek. Myslím, že ještě dnes bych na to přísahal, že to právě tak bylo. No moje fantazie. Byly to jen obrovské prostory na uhlí, taky to měl být kryt pro nás děti. Možná, že tam byly nějaké kolejničky pro vozíky na převážení uhlí. Zeptejte se ostatních, co tam byli. Já se vozil vláčkem! 22 │


První pusa. Jeden zážitek mám tedy živý. První pusa s holkou. Tak to viděla třída. Nevím, jestli první či druhá třída, ale to hurónské „on jí dal pusu“ znělo třídou. Horší je na tom to, že to pusa nebyla. Ostatně to takto mělo být se ženami i do budoucna. Vždy pověst předcházela skutky. Tenkrát se jen Maruška prudce na něco otočila ke mně. Kde by byla pusa. A natož žádaná! Jo, to je život. Dodnes nevím, zda mi v těchto případech víc vadí, že se to tak nestalo, nebo jen to, že to ostatní takto chtějí vidět…

│ 23


Brýle Něco mi mělo předurčit postavení ve třídě a vůbec ve společnosti. Jsou to brýle. Tedy spíš ta oční vada, co je přinesla. Již od pěti let života je nosím. Patří k mojí maličkosti či velikosti, to podle doby, o které se mluví. Po prvních brýlích brzy následovala návštěva skutečné jedničky v oboru oční medicíny, pana profesora Vejdovského, v nemocnici v Olomouci. A následovaly pravidelné návštěvy. A přibývaly dioptrie. Je ale pravdou, že jsem nikdy nepocítil nějakou křivdu od okolí za tuto optickou pomůcku, která tolika dětem narušila sebevědomí. Mně nikoliv. Ani rodičové nevyváděli při přílišné rychlosti výměn rozbitých brýlí. Toto mne tedy neovlivnilo nijak zvláště. Spíš pozitivně. Na druhém ročníku jsem musel povinně dělat dlouhé procházky během vyučování. To mohli spolužáci jen závidět. Ale o hlavu mi to taky neotloukali. Možná jo, ale já to nevnímal ha, ha.

24 │


Pionýr a Gagarin Jo byla to doba. Byl jsem pokřtěn, mám fotky ze Svatého přijímání. Maminka pracovala na Domě pionýrů a mládeže… Asi to na jihu Moravy šlo dohromady. Něco jí jistě vyčítali, táta to měl jistě taky na talířku. Ale stal se komunistou. U těchto lidí je to jen pochopitelné. Doba po válce byla taková. Bohatí a majetní o mnoho přišli, úplně chudí měli možnost cítit se bohatými… Tak jsem vstoupil i do pionýra. Pamatuji si slavnostní vázání šátků. Byla to první akce, kde jsem byl nějak v centru pozornosti. Sice ne sám, ale přece jen. Byl jsem asi i předsedou třídy. To ostatně bylo téměř obdobné všude, kam jsem vstoupil. Nějaký šéf. Mám ještě vzpomínku, když jsem stál ty čestné stráže u památníků osvoboditelů apod. Pro mne to bylo docela čest tam stát. Táta hodně vyprávěl o válce, znal historii bitev o naši republiku, byli jsme ve vypálených obcích, jako byla Ploština a jiné. Válka je hnusná. Moje absolutní štěstí je, že jsem ve svém životě nic tak brutálního nepoznal. Díky Bohu či osudu… Jedno mi ještě pionýr přinesl. Byl jsem dobrý žáček a tak jsem docela nechyběl na vyučování. Oběhnout s oběžníkem, pro něco zajít a taky ty povinné procházky mi usnadňovaly život ve škole. Toho si všiml i vedoucí pionýra a pověřil mne a kamaráda zajišťováním tisku pro děcka. Nosili jsme s Ivošem noviny a časopisy z pošty a roznášeli po škole. A taky díky tomu si četli jak Abíčko, VTMku a další. Nakonec jsem byl za toto ulejvání ještě odměněn. Pozvánka na Pražský hrad k panu prezi│ 25


dentovi. Byl to tehdy Novotný. O tom moc nevím, ale pamatuji skvělé besedy s Věrou Čáslavskou a dalšími zajímavými lidmi. A pak slavnostní odpoledne ve Španělském sále. Televize, fanfáry… Ještě jednou jsem měl podobnou možnost. Bylo to setkání pionýrů u Příbrami. Pamatuji si tábor z hangárů. Náměstíčku dominovaly ukazatele k jednotlivým stanům Velbloudům, Xlonům… Dobré nápady se mi vždy líbily. Další vzpomínka z tohoto tábora je, jak jsme se zodpovědně postarali o vedoucí, když jsme se vraceli z exkurze do pivovaru. Jistě záslužné pro děti do patnácti let. Ale došlo i na mimořádné setkání. Mohl jsem pozdravit a hovořit s prvním (zatím to nikdo nevyvrátil, i když je mnoho pochybovačů) kosmonautem Jurijem Gagarinem. Prímovní chlapík. Stálý úsměv a vyprávěl, jak to bylo v tom malém prostoru a že by se tam ještě rád vypravil. Bohužel za několik let jsem položil kytičku k jeho hrobu u Kremelské zdi… Něco dělat se vyplatí. Politicky mi to dnes asi nepomůže. Takový ale byl život naší generace.

26 │


Pionýr jinak Ale já znal pionýrskou organizaci spíš z jiné stránky. To když můj táta vedl oddíl naší třídy. To jsme byli Lišáci, Orli či jak. Plnili jsme bobříky, odlévali stopy zvířat, poznávali přírodu i historii. Dělali to junáci, zálesáci a dokázali to i někteří vedoucí pionýra. Bobříky jsme plnili i na pionýrském táboře. Celý den nepromluvit, to byl tedy zásah do jistot človíčka. Dobrý měl táta i systém trestů. Na večerním rozkaze se přidělovaly lístky. To jsi odevzdal lístek s vlastním jménem do krabice, odkud se pro další den losovali „dobrovolníci“ pro nepopulární práce. Škrabání brambor, dělání dřeva, čištění WC. Jo to tehdy děcka mohla dělat. I v této „zábavné“ hře jsem byl docela úspěšný… Co mne bavilo, byla morseovka. Tam jsem pro oddíl získával drahocenný čas. Bylo to fajn. Člověk se naučil mnohému pro samostatný život. Dětství. Dokázalo mi taky dát kus odpovědnosti za druhé, dovednosti a informace. Měl jsem možnost je později uplatnit jako vedoucí jiskřiček, nebo kroužku programování na tehdy již domě dětí. Taky vedoucí na táboře, hospodář jeden rok. Těch táborů bylo nepočítaně. Jako dítě jsem vlastně absolvoval tři ročně. Na jednom byla vedoucí mamka, na druhém táta a pak si vzali malou skupinku do dvaceti dětí a společně se vydali na putovní tábor. Poznal jsem kus naší krásné republiky. Tehdy ještě i se Slovenskem. Tam měl hlavně spády táta. Pořádal tam i mnoho zájezdů. Ale to je již jiná kapitola. Tady musím ještě vsunout jednu moji vzpomínku. Je to na jeden putovní tábor. │ 27


Tenkrát nebyl s mými rodiči, ale s domem dětí. Byl tam se mnou i můj bratránek Zdeněk. Že spolu jsme silná dvojka, to se projevilo na několika táborech, kde jsme spolu byli. Tady chci vzpomenou cestování na Slovensko, na dukelský průsmyk. Putování bylo v těch letech vymyšleno tak, že byly stanoveny trasy, nocovalo se ve školách. Vařilo a stravovalo všelijak. S tím vařením je spojena první událost. Bylo to ve Svidníku. My dva, měli za úkol navařit kotlík brambor. Tož jsme je dali vařit. Pak navazovali přátelské kontakty s místními kluky. Vysekávat brambory, zapečené do černa, nám potom pomáhali i jejich rodiče. Veselejší byl pobyt nedaleko hraničního přechodu Dukelský průsmyk. Tady jsme taky velice rychle navázali kontakty s místními. Naháněli jsme volně se pasoucí koně, ale taky nachytali plný kotlík raků. Tak jsem prvně ochutnal tu lahůdku. Skvělé. To díky místním klukům. Další den jsme mířili do městečka Dukla. Je na polské straně hranic. Společně jsme tam přejeli autobusem. Rozchod. My se Zdeňkem radostně utratili poslední zlotý. Nezbylo na autobus. Vedoucí rozhodla, že pojedeme my dva sami na hranice. Je pravda, že nám bylo 14, ale od vedoucí to byl dost odvážný kousek. Všichni odjeli autobusem. My lovili stopa. Zdenek záhy odjel autem, já zastavil námořníka. Ale prosím na jízdním kole. Je pravda, že tehdy jsem byl poměrně drobný hoch. Ale přece jen. Tak jsme po rovině jeli, s kopce to jelo samo, ale do kopce pěšky. Je jasné, že se cesta protáhla. Ale dorazil jsem na hranice. Jaké bylo moje překvapení, když zbytek oddílu tam pár hodin seděl a čekal na nás, protože je, logicky, nechtěli bez nás pustit domů… Myslím, že mne i Zdenka vedoucí museli hodně milovat.

28 │


Náboženství Že na Moravě a jižní bylo možno mnohé, o tom svědčí nejen to, že jsem byl pokřtěn. Chodil jsem i do náboženství a byl u svatého přijímání. Skutečně zajímavá doba a problémy průmyslových oblastí s vyhraněnými postoji komunistů tady nějak nefungovaly. Měl jsem tudíž možnost nahlédnout do věcí duchovních. Náboženství pro kluka s velmi racionálním myšlením ale nebylo to pravé. Nemiloval jsem nikdy nijak zvlášť pohádky, a vyprávění pana faráře mi takovou pohádkou přišlo. Taky pouhé „našrotování“ desatera mi přišlo divné, když už jsem s tímto byl konfrontován v pionýru. A ta přikázání, kde jsme netušili, nebo jen matně, o co vlastně jde, nám nikdo nehodlal vysvětlovat. Prostě mne to moc nezasáhlo. V kostele byl pro mne zajímavý černoušek, nebo anděl, který kýval hlavou, pokud jste vhodili do kasičky drobný peníz. Zájem o tuto mechaniku byl ovšem pochopen jako zájem o obsah pokladničky… Výprask nenásledoval, tak nevznikla ani žádná zášť proti tomuto prostředí. Při návštěvách kostelíka u babičky na Vysočině mne zaujal kostelník. To byl pro mne člověk velmi chytrý a šikovný. Procházel kostelem s měšcem na konci dlouhé hůlky a lidé mu tam vkládali peníze. Nejen, že si šetřil nohy a nemusel se protahovat lavicemi. Prostě vychytralé a to jsem docela vždy oceňoval. Ovšem víc zaujal jinou činností. Na stejně dlouhé holi měl obrácenou lžičku, tak jsem to odhadl a tou zhasínal svíčky po ukončení obřadu. No chápete vědce kosmonauta – obé jsem musel ihned doma vyzkoušet. Do pytlíku mi peníze │ 29


dávat nechtěli a to ani jinak vstřícná babička, která k tomu měla nějaké poznámky. Tak jsem se uchýlil do ústraní a zkoušel zhasínat ty svíčky. Baňka lustru, která při tom padla za oběť, byla vlastně minimální daní za poznání… Rodiče stejnou již nikdy nikde nesehnali a lustr bez té jedné rozbité části ještě dost let strašil. Poslední zážitek s tohoto raného období mého duchovního rozvoje byl z přijímání. Na nic si opět téměř nepamatuji. Zůstal jen zážitek plný obrovské paniky, že se zadusím a nepolknu ten chléb, boží tělo, bez kousání. A potom ten slastný pocit, že je to jen malinký oplatek… To je vše.

30 │


Sportovec ve škole Taky jsem sportoval. Neuvěřitelné. Já vím, že dnes se to tak jeví. Nejdříve připomenu výsledky, o kterých se dá hovořit s hlavou vzpřímenou. Druhý ve skoku vysokém na táboře na Filipově. Druhý ve slalomu na lyžařském kurzu na střední škole. To bylo v Beskydách, ale o tom bych mohl později ještě nějakou poznámku přidat. No a taky třetí místo v orientačním běhu. Okresní přebor, kategorie dorostenci. O počtech soupeřů se zmiňovat nebudu. Za prvé nevím, kolik jich opravdu bylo a taky sám mám dnes dojem, že to vlastně mohla být i místa poslední… Jinak ale, pokud zaslechla moje maminka slovo sport, spojující se se mnou, tušila zradu. Hokej jsem taky s kluky hrával. Pod ledem jsem skončil ovšem v tu dobu, kdy byl všude led minimálně 30 cm. Já byl bez bruslí a neubrzdil jsem to před dírou pro dýchání rybiček. Tak jsem jim tu vodu ještě zčeřil. Než jsem se stačil usušit na nedalekém zámku, kde byly garáže a ochotní pánové, už šlo po Veselí, že jsem pod ledem!!! Vyděšená maminka přiletěla na zámek, aby zjistila, že jsem po teplé sprše a šaty se suší, a kdyby nebylo na světě dostatek drben, mohl jsem domů dojít jako nic. Ale díky kouzlu mamky jsme se svezli domů tatraplánem. To byl zážitek bez zásluh mojí maličkosti. Kluci mi ovšem záviděli. Další úspěch byl na kole. Nejdříve jsem viděl ukázky krasojízdy. No to přece dokáže každý. Exhibice skončila po pár minutách rozbitým kolenem. Na to rodiče jen řekli: to se dalo čekat, když ho k tomu dovedeme. To mi bylo asi │ 31


osm let. Za dalších šest roků jsem byl ještě lepší. Tento sportovní výkon ovšem předznamenal mé lety a pády na kole. Rozhodující pro můj tělesný vývoj byla zkouška tachometru na kole. Dokázal jsem to rozjet hodně rychle. Nepočítala s tím dáma, která vjela do silnice a něčeho tak drobného a rychlého jako jsem já, si nevšimla. Přes řidítka hlavou do vidlice jejího kola jsem ten rekord zakončil. Sedm stehů na hlavě. Nad pravým obočím asi 4 palce. Změny u podvěsku mozkového. No detaily, ale myslím, že to jsou ty změny v hormonálním systému. Obezita, opožděná puberta, to praví lékaři. No po letech se dovídám, že úder do čelního laloku nad pravým obočím mění i povahové vlastnosti a v mém případě pak zlepšují vciťování, sociální chování… Pak že na všem zlém není něco dobrého. Jak pro koho. Mohl jsem být taky egoista, jít za svým a vozit si zadek v nějakém šéfovském autě. Nebo ne? Dál na kole byl už jen jeden významný polibek odstaveného nákladního vozidla s probořenou jařmovou kostí a několika stehy na pravé noze. O té se zde asi bude ještě někde dál hovořit. Jízdní pokusy se záchvaty sebezničení ukončila jízda v době, kdy se ve mně již objevila snaha pomáhat. Nejen já s mými nadprůměrnými kilogramy, ale ještě kamarád na nosiči ukončil jízdu toho dne, ale životnost toho kola a vlastně i mé ježdění na kole. Oči se horšily a asi stálo za to již více neriskovat pro přežití… To byl můj sportovní vývoj v období školy. Na mnoho let poslední pokusy.

32 │


Příchod sestry Lenky Tak se schylovalo k ukončení základní školní docházky. Do té doby zasáhla zpráva na jedné vycházce. To jsme šli celá rodinka po loukách a náhle naši zvážněli a přišli se zajímavou otázkou, co my na to, že bychom měli nového sourozence. Já si pamatuji jen to, že jsem to nějak podvědomě očekával. Okamžitě jsem si spojil jeden nespálený dopis v kamnech, který jsem objevil při vymetání těchto. Sice jsem to tehdy nedočetl, ale … Ten dopis měl shořet, to se mu nepodařilo. Asi to byla žádost o interrupci. To dnes nevím. Tak první info mne moc nezasáhlo. Pak si pamatuji, jak jsme s tátou kuli pikle, co se s tím drobkem bude moct všechno dělat. A představy to byly samozřejmě jen veselé. Skutečně nevím, zda jsem si přál kluka či holku. Jenže termín narození sestry přinesl dramatické okamžiky do života celé rodiny. Do té doby vše v pohodě. Ukončená škola, přijetí na gympl, na železniční průmyslovku mi zakázali doktoři kvůli očím. No přijal jsem to klidně, protože odtud vede taky cesta na vysokou dopravní v Žilině. A byly prázdniny. Srpen. Já se vydal na druhý pokus do Prahy. Musel!?! jsem se svézt motorovým rychlíkem Hungaria… To je taky samostatný příběh i s návštěvou jídelního vozu, kde mi servírovali na spoustu talířů, já v patnácti netušil, co s tím vším dělat a tak jsem to odkoukával na vedlejších stolech. Prima zábava. To jsem již věděl, že mám sestru Lenku. Miminko. Já dostal svolení na výlet a táta chtěl opravit střechu do návratu mámy se ségrou. Přijel jsem domů natěšený, jak │ 33


budu vyprávět své fantastické zážitky z luxusního vlaku. Doma ale nikdo. Jen na stole ručník od asfaltu a nějaký dopis. Záhy z toho vyplynulo, že táta je taky v nemocnici v Kyjově. Hledal jsem sestru. Ta panika byla nekonečná a nic jsem nechápal. Bylo jen jasné, že druhý den do nemocnice pojedu jak za tátou, tak za mamkou s miminem. Nejtěžší zážitek mého života je, když ve svých patnácti letech jsem musel mamince sdělovat, že taťka dnes nepřijde, že leží ve vedlejším paviloně. Padla na židli a po delší době jsme se vydali za tátou. Byl frajer z největších. Popáleniny krku a obou rukou musely šíleně bolet a on dokázal vykouzlit z těch obvazů úsměv, že to bude vše O. K.. Je mi těžko ještě dnes, když to píši. Dál mám v hlavě trochu temno. Začínala střední škola, doma táta s obvazy, máma s těžkým žlučníkovým problémem. Chvíli byla u nás babička, ale já už měl po škole úkoly: sunar, plenky, kočárek… Vlastu to NĚJAK NEZAJÍMALO, PUBERTA BYLA SILNĚJŠÍ. Snad mi to ani nevadilo. Učil jsem se to mimi chytit do rukou, pomoct mámě co se dá, učil se vařit i napéct vánoční cukroví. A to ještě dietně pro žlučníkáře. Mooooc hezký. Jen hospůdky se spolužáky nebyly, na to nebyl čas a holky šly taky mimo. Křivdu jsem nikde a nikdy necítil. Dokonce mne přesvědčili na taneční a vůbec život byl krásný. Jen se v budoucnu ukázalo, že ty základní kontakty s holkami mi budou trochu chybět. Ale měl jsem ségru, která mne milovala nade vše a já ji!

34 │


Střední škola Ta studia na střední škole probíhala celkem v pohodě. Tak se to jevilo z počátku. Ranním vlakem do školy, odehrát nějakou partičku karet, přesun do školy. Celkem to šlo. Moc si opět nepamatuji. Vím jen, jak jsem se úporně bránil tomu být předsedou třídní samosprávy. Dost dlouho mne přesvědčovali. Hlavně paní třídní profesorka – ona měla ta doporučení! Vyhrál jsem. Tady výjimečně nebudu předsedou. Stejně jsem se nějak na tom všem podílel. To už je v člověku. Celé tři roky jsem seděl s Františkem Sedláčkem. Nyní duchovní, tenkrát nevím kolik lidí vědělo, že míří zrovna na tato studia. Já to věděl. Co mi tuto školu připomíná moje hlava? Hlavně bezvadnou partu spolužáků. Bylo opravdu veselo nejen ve škole. To například Boris dovezl bouchací kuličky a slzný plyn a kupodivu se ihned vědělo, co to bylo za třídu. Slavné výroky, jako že do Ruska se vyváží srpy a kladiva, že na nás by platilo jen šapito a bič… Kurz lyžování ve Velkých Karlovicích byl téměř bez sněhu, ale na hotelu program Krása bez zá│ 35


voje, nám byla odepřena a byli jsme zamknuti na pokojích… Místo angličtiny jsme probírali módní časopisy a dle toho měli vědomosti… Po dlouhém pobytu v nemocnici jsem propadal jen z logiky! Když ona to nebyla ta moje selská logika. Stejně jsem nepropadl! Maturitu si taky nepamatuji. Snad jen tu ústní část z ruštiny, kdy jsem získal pocit, že jde o podfuk a přestal jsem mluvit, a to úplně. Že mne nenechali propadnout, je asi zásluha toho, že se psal rok 1970. Nebo nevím. Lékaři nedoporučovali dodělat tuto školu, výška nepřipadala v úvahu kvůli očím a já měl odpočívat, nejlépe asi v důchodě. Tak mne ve škole nic netlačilo. Jen jsem spěchal domů za ségrou a tak. Po celou dobu této školy jsem v sobotu roznášel noviny. Byl to na tu dobu docela slušný příjem. S tím asi nejvíc spojuji vzpomínky na příjezd vojsk v roce 1968. Roznášení novin bylo takové dobrodružství, téměř ilegální činnost. Ale jinak jsem na tu dobu neměl vyhraněný názor. Bylo to špatné. To je jasné, pokud něco musí řešit vojáci. Teď je otázka, zda to museli řešit. Jediné, co jsem si v té době jasně uvědomoval, že patřím do takhle malinké země, zemičky, která asi nebude pupkem světa a jak o nás rozhodli v Mnichově, tak posléze v Moskvě, kdoví kdo to bude příště. Začátek prázdnin roku 1968 byl ovšem lepší. Ono bylo už vše nějak v pořádku. Táta i máma se uzdravili, vyrazili jsme na dovolenou do Tater. Lenka 11 měsíců byla v mé i jiné péči. Hlavní zážitek nás čekal, když jsme se vydali na přechod Belanských Tater. Vlastně celou cestu jsme absolvovali ve společnosti tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody. Komu se to podaří. Dokumentuje to jen podpis na pohlednici v domácím albu. Tak to je další ze setkání se zajímavými lidmi. Gagarin, Novotný a Svoboda prezidenti, Čáslavská, a měla přijít další…

36 │


To je taky důvod, proč já nemám panickou hrůzu z osobností. Ať je to jak chce, stejně mají tu prdel na dvě půlky, jak praví jedna z mých kamarádek. Armstronga jsem tedy nepotkal osobně, ale ráno, když jsme zhlédli jak stoupl na Měsíc, jsme s tátou vyrazili na dlouhou cestu. Na skútru směr Polsko, Gdaňsk, Sopoty, Kolobrzeg, Německo a Rujána a domů. To se poznával život u sousedů, když jsme spali na statcích, kempech a kde se dalo. Taky předzvěst dalších cest. Do období studia na střední škole patří ještě taneční, kam jsem zoufale nechtěl, pak je protancoval až do finále. A taky odvod na vojnu. Že tam asi netrefím, bylo jasné kvůli očím. No doktoři naznali, že nějak nejsem chlap. To bylo těžký. Vždyť holky se mi líbí, ten malej funguje, tak co? Nemocnice, vyšetření a výsledek, že je vše O. K. Jen po tom úrazu trochu zpomalené. Ta puberta mi asi zůstala do důchodu! Jinak to byla ale rána. S holkami jsem to nestíhal, další zásah do jistot byl tady. Tak práce a zábava to měla překrýt. Dobře, špatně?!?

│ 37


Po maturitě do Ruska Poslední prázdniny. V září půjdu na prodejnu, budu prodavač či co a co s těmi posledními vakacemi? Pojedu na zájezd. Celou dobu na střední škole jsem v soboty roznášel noviny a tak jsem si vydělával. Rodiče mi sice peníze nechávali, ale na začátku prázdnin oznámili, že jsem si tím našetřil a můžu do světa. Je rok 1970 a tedy kam? Na západ to půjde tak po Cheb. Tudíž na východ. Prohlídka katalogů přinesla zajímavou nabídku. Cestu do SSSR. Protože se tam nikomu moc nechtělo díky roku 68, byly ceny mimořádně příznivé, a mým osmnácti letům bylo spíš příjemné jít zjistit, co na to vše vlastně sami lidé z toho Ruska. Tak jsem vyrazil. V Hranicích na Moravě přistupuji ke skupině mladých lidí. První zjištění je prima. Cestují vlastně moji rovníci, maximálně tak do 23 let. Je nás nemnoho, to si dnes přesně nevzpomenu, snad dvacítka. Jedeme do Moskvy. Z tohoto města mám vzpomínky veselé, ostatně jako z celého pobytu. Týden pro poznání Moskvy asi není dost, ale pro dobrou zábavu to stačí. Zpíváme o půlnoci na Rudém náměstí Internacionálu. Měla ji hrát nějaká zvonkohra, bylo ticho, tak jsme to „zachraňovali“. Nu soudruhům „milicioňérům“ se to nezdálo. Tak do taxíků a na ubytovnu. Další večer je veselo hned v několika kavárnách na Něvském prospektu. Nebo se jmenoval jinak? No byla to hlavní „štráse“ k sídlu RVHP. To jsou zkratky. Někteří neví, o čem píši. Hi, hi, hledejte na strýcovi gůglíkovi. Zpět do kaváren. My byli dost bohatí, dost mladí a dost veselí. Většinou nás 38 │


vyhodili po několika igristých, když jsme po sobě stříleli ledem a tak. Pak si jen vzpomenu na výstavu úspěchů bratrů a mnoho pionýrů hlídajících památníky. A letadlo do Jerevanu. Starý, dobrý IL 18. To je letadlo. Vrtule, celé se to třese a míříme přes Kavkaz na jih. Při přistávání z 10 km na letiště hned za horami, to je teda zážitek. Ty kabiny nebyly tak dobře přetlakové jako nyní. Člověk je nahluchlý a po přistání po vypnutí motoru je během pár minut děsné horko. No jsme v Arménii. Tady bylo nádherně. Město krásné, s tisíci vodotrysky na památku vítězství nad Turky. My v hotelu nad městem, kam vede lanovka. Já tu mám exkluzívní zážitek. Požádal mne jakýsi člověk o vyřízení vzkazu na recepci. Tak jsem šel. Když mu vysvětluji, že dotyčný tam není, tak ten člověk se mi neskutečně dlouho omlouvá. Netušil, že jsem cizinec, že se mi musí omluvit a zve mne na večeři. Odmítám, ale večer mne odchytne a tak mizím s ním a jeho přáteli v salonku. Nádherně prostřený stůl, kde nic nechybí. Budeme si dávat šašlik. My jej dostali za deset rublů na kousek chleba, tady je mnoho talířků se zeleninou, ovocem a já nevím co ještě. Nechybí koňak na přípitek. Zvládám to a snad není mezinárodní ostuda. Ostatní členové zájezdu jen nakukují přes okno, co to tam vyvádím. Opravdu super zážitek. Loučím se a lehce podroušen vyprávím kolegům ze zájezdu… Dnes opravdu nevím, co všechno. Pak ještě zájezd na jezero Sevan, sázka, že se vykoupeme o láhev vodky, jak jinak. No do té vody jsme „vletěli“ po krk, sázku vyhráli, ale koupání ve výšce 2600 metrů nad mořem je dost nevhodné, i když slunce připaluje jak na Sahaře. Téměř týden je pryč a míříme vlakem do Soči. Tady cestou jen jeden zážitek. Nedali nám jídelní vůz a tak si v jedné stanici máme nafasovat jídlo. Jsem v zásobovací skupině. │ 39


Jak se stalo, že do vlaku přinášíme jen salám, sýr a krabici cukru to nevím. Žádný chleba, žádné pití… Tak rozhazujeme na zastávky, kudy projíždíme hrsti cukru, aby se měli bratři dobře. Hold mládí divoké. A je tu Soči. Nádherné rekreační místo u Černého moře. Mezinárodní tábor, kde jsou mladí z celého světa. Dlouho do noci hrajeme kanastu, popíjíme kromě šampaňského i gazvodu. To je sifon z automatů. Jen Češi odhalují, že dobrá rána pěstí, kousek pod mincovník, dovolí načepovat jeden drink zdarma… Vydal jsem se na výlet na horu Achun. Prima vycházka. Šel jsem sám, ostatní se bahnili u moře. Na cestu zpět bylo málo času, a tak opět taxíkem. Tady tak laciným. Když se domlouvám s taxikářem, ten zjišťuje, že jsem z Československa a tak mne zaveze zdarma a ještě povypráví o Soči. Sám byl u nás v roce 1945. Největší atrakcí se pak stává Svátek moře. To má přijít z moře sám Neptun. Úkol zní: nabídnout mu krasavici, připravit kulturní program. Většina skupin poctivě trénuje národní písně, někteří mají s sebou i kroje. My opět nadrzo a originálně. Krasavici namalujeme na zeleno. Je to přece Neptunova barva… A my dva, opět já a kamarád, se převlečeme za ženské. A jdeme na to. Po průvodu je na pláži amfiteátr plný lidí. Teprve tady mi dochází, že jsme to asi přepískli. Nu co se dá dělat. Nabízíme krasavici. Je odmítnuta a potupně je pod trůnem. My dva zpíváme: Když seru, tak seru, tak se růže červená… Hezky česky, ale Neptunovi se to nezdá. Tak se mne ptá, proč jsem za děvušku? Co mám říci? Cosi blekotám, a už mě berou čerti, nacpali mne do bečky s vodou, sebrali brýle a nesou na molo k moři. Jen se tak mimochodem zeptají, zda znáju plavat a na odpověď nečekají a hodí mne do moře. Ještě registruji, že jeden čert skočil za mnou. Protože jsme tak dopadli jen asi tři, tak o popularitu jsem měl postaráno do konce pobytu. Halekali na mne, čert ví jakými jazyky. 40 │


Ještě skvělý zájezd na Ricu a Picundu. To nejsem sprosťák, to si vyhrazuji. Rica je horské jezero, mezi horami Kavkazu, kam vedou klikaté cesty, kudy jezdí domácí řidiči jako vražedné komando. A Picunda je luxusní rekreační středisko u moře. Moc hezký! Bylo to fantastické. Tři týdny na cestách po Sovětském svazu. Na to nelze nikdy zapomenout. Jak bylo všechno největší na světě, jak jsou nejlepší a my se jen bavili a měli problém ty chudáky průvodce úplně nezničit. Naštěstí vše prošlo a zřejmě mé chování nebylo zaznačeno do žádných kádrových materiálů. Posílen můžu do života dospělců.

│ 41


Prodavač Tak maturita byla v kapse a co dál? Na výšku nepotvrdil dorostový lékař. Na počítačovou nástavbu jsem jaksi nereflektoval, opět jsem byl mimo mísu, jak se mělo později ukázat. Tak prodavač potravinářského zboží. Nevím, jak jsem se k tomu vlastně opravdu dostal. Koho to napadlo, proč jsem šel touto cestou. Já přece chtěl jen a jen na železnici. Tak jsem nastoupil na prodejnu ve Strážnici. Ke skutečnému židovi i se vším, co patří k tomuto pojmu. Navážíme, zabalíme, ošidíme… To vše jsem dostával jako lekce. Byl to souboj o místo na slunci. Já se nedal, o to bylo vše složitější. Praxe na prodejně a po třech měsících si kdosi vzpomněl, že mám dělat zkoušky za první ročník. Na vyučení jsem měl pouze jeden rok. Tak kde se vlastně vzdělávám? V Koryčanech. A jedna z prvních zkoušek je z obchodních počtů. Moje láska – počty. A učí je sám pan ředitel. Když jsem mu po deseti minutách nesl výsledky, tak mne chtěl vyhodit, jako že proč obtěžuji a že mám přemýšlet a pracovat. Jenže já to měl hotový. No a to vidělo pár učitelů. Další zkoušky pak probíhali systémem: Jo ty jsi ten maturant a stačí ti trojka? Nevím, co mi škola dala. Nevím ani, jak jsem dělal závěrečné zkoušky. Fakt si to absolutně nevybavuji. Jen praktické na prodejně. Tam jsem bodoval s výstavkou vín, s hrdým sloganem „Víno krev Slovácka“. Opět špatně, propagace alkoholu… Výuční list mám. Ještě jsem stihl všechny exkurze, co ten rok jednotlivé ročníky stíhaly a byl jsem v životě. Ve dva42 │


ceti vedoucí prodejny. A ono mne to i bavilo. Zvedl jsem tržbu, nechal rozvézt brambory až k domům, zajistil potřebné. Babičky mne milovaly, namlouvaly dcery, přinášely ochutnat ze zabíjaček i svateb. No to byl obchod na vesnici. Potom otevírali novou prodejnu. Tam ale jako vedoucí nastupovala kádrová rezerva… Tak já na ředitelství. Budu obchodní zástupce. Asi jsem na to byl hodně mladý, ale, ale. Jenže doba všechno mění. Přišel nový ředitel a já zpět na prodejnu. Tentokrát do Petrova. A nechtěně. Zkusil jsem utéct na prodejnu potravin do Prahy, na otevíraný obchodní dům Máj. Smlouvy podepsány. Jenže okres splnil organizovaný nábor a já neměl nárok. Ještě jsem to zkoušel na krajském výboru, ale vše marno. Mašinerie politických rozhodnutí byla tvrdá. Noviny lákaly, ale člověk nemohl. Tak výpověď. Já u této blbé firmy nebudu. A než uplynula výpovědní doba, našla se skvělá nabídka. Z vedoucího prodejny pěkně na prodavače závodní kantýny. To byl sešup. Tedy finanční. Ale pozor! Ona to byla kantýna v lokomotivním depu. A já byl železničář!!! Sice pátá smyslová skupina, ale železničář i s režijní jízdenkou. A pak, že se sny neplní. Na železnici jsem pak zůstal dvacet osm let. To je ale už další kapitola.

│ 43


Kantýna Tak jsem nastoupil na železnici. Na moji vytouženou železnici. Ovšem ne jako inženýr či technik, ale jako prodavač v závodní kantýně. Bylo to přesně 31. prosince 1975. Na Silvestra. Myslím, že následujících 28 a půl roku to byl docela zábavný silvestrovský večírek. Měl jsem režijní jízdenku, patřil jsem k železničářům. Pro to vše jsem byl ochoten dělat cokoliv. A tak jsem chodil jen na odpolední šichty, dokonce jsem ráno zašel na hodinu, potom pokračoval odpoledne. To by nemohl normální

44 │


člověk přijmout. A stejně byly problémy. Ostatně jako všude a vždy. Takový je život zaměstnance. Já chtěl prodávat a pro milované železničáře jen to nejlepší. Měl jsem přátele v obchodní branži, tak jsem měl představu, jak budeme podávat dršťkovou polévku či jiné lahůdky. Obohacení nabídky bylo snadné, jen se dohodnout s vedoucím mléčného baru a mohlo to fungovat. To ovšem nebyl zájem paní vedoucí. Ta měla jen jeden zájem. Přežít. A pokud možno v klidu. Sama se rozváděla a tak jí nervy hrály fanfáry. Snažila se být dámou, ale výsledek byl dost žalostný. Navíc jí chyběly peníze a tak každou inventuru jsme lehce prodělávali. No přece je lepší, když si vezmu svoje, a o placení se podělím i s kolegy. Prakticky přece nebylo možno s těmi pár položkami mít rozdílný výsledek večer před inventurou a druhý den ráno. No budiž. A tak se hledali viníci. Šéfová to být nemohla… Než jsem odešel z tohoto nezajímavého postu, stala se mi jedna významná událost.

│ 45


Brontosaurus Jednou odpoledne končili schůzi místní svazáčci. A jak si šli na kafe, tak kterýsi povídá, ty hele, vypadáš jak brontosaurus, nechceš to dělat? Já že jo. A tak začala doba perfektní činnosti pro životní prostředí. Asi to byla i móda, Brontosaurus organizovaný časopisem Mladý svět, vedený legendárním Josefem Velkem. Dodnes mu přináším na Velkou Javořinu k mohylce kamínek. Během pár měsíců jsem kolem sebe shromáždil velkou skupinu lidí stejného zájmu, připravovali jsme různé rekreační pobyty, brigády na úklid zastávek a podobně. Najednou mi bylo prima v tom depu. Nejvíc mi pomáhala Jarka. Báječná holka. Tu jsem poznal na prvním večírku v depu. To se slavil den žen. Byl jsem tady dva měsíce, a když mi řekli, že mám jít na schůzi, tak jsem vyrazil. Teprve na místě jsem zjistil, že tam jsou samé ženské, spíš starší, uklízečky, umývačky, ale taky úřednice. A pár chlapů. On se slavil slavný to svátek žen, Mezinárodní den žen. No to bude záhul. 46 │


Asi uteču. Jenže se začalo, vyhlásili dámskou volenku a vypadalo to na průšvih. Tak jsem se zhoupl na židli, kdo to tu vlastně je. V tu chvíli to udělala i Jarka. A oči se potkaly, ona si přišla pro mne a spolu jsme protančili večer. Jarka byla v depu jen o tři měsíce déle než já, tak jsme probírali, co a koho známe, a tak. A potom připravili a zažili spousty akcí. Byl jsem lapen naplno v tom životě nádražáckém. Měl jsem jízdenku první třídy na vykonávání inspekcí životního prostředí, jezdil na školení a akce. Měl jsem prima kamarádku a život byl báječný. Už ta práce v kantýně nebyla tak nepříjemná. Jenže jsem tam chyběl, občas. Tak co se mnou. Po pár měsících jsem se vydal na pouť funkcemi v depu.

│ 47


Já a čas Následující řádky již budu psát poněkud chaoticky. Nelze dodržet nějaký časový plán mého života. Předně některá témata mají společný základ, ale jsou rozprostřena v čase. Jiná témata si prostě budu vzpomínat, jak se podaří. Tak se s tím nějak vyrovnejte. Je rok 1978, nebo tak nějak, opustil jsem závodní kantýnu i výdej stravy a jsem ve skladě. Dalších 25 let pak ještě pár funkcí na železnici prostřídám, bude veselo i smutno, budou se dít věci všelijaké. Tož prosím, račte nahlédnout do toho chaosu myšlenek a dějů.

48 │


Já a sport Už tu padlo, že jsem sportoval. Dnes se to jeví jako neskutečné, ale tak to bylo. Tady chci mluvit o tom sportování pasivním. Měl jsem potřebu podívat se na mnoho věcí skutečně zblízka. Tak proč ne sport. To, že jsem jezdil na fotbalová utkání domácího, městského družstva fotbalistů, není tak zajímavé. Byly to lekce, jak chlap slaví vítězství i zapíjí smutek. Skoky na lyžích Vydal jsem se i na velké akce. Již v roce 1970 jsme s tátou zamířili do Vysokých Tater. Jel zvláštní vlak přes Veselí, tak co se tam nepodívat. Nebyl úplně narvaný, průvodčí známý a tak jsme sami dva spali v kupé. Problém byl, že ten rok bylo tolik sněhu, že vlak prostě neprojel z Bojkovic přes Pitín. Tak lokomotiva na konec vlaku a vracíme se zpět, přes Moravský Písek, Přerov a dál do Tater. Jedeme na mistrovství světa v severských disciplínách. Ve Štrbě je přelidněno. Dnes se skáče na velkém můstku a jedním z favoritů je i náš Raška. Dav nás uchopil, narval do nové zubačky, vynesl na Štrbském Plese a zanesl až do Areálu snů, pod můstek. Nešlo koupit lístek, nešlo se zastavit. Přes sto tisíc diváků prostě zabralo každý milimetr prostoru. A fandilo se. Fantastická atmosféra, nadšení a radost. Náš sice jen druhý, ale druhý ve světě! Hurara a jedeme domů. To bylo poprvé, co jsem opravdu byl hrdý, že patřím k nějakému státu a za něj jsem mohl alespoň hlasivkami bojovat. Je to hodně silná věc. │ 49


Kolová Tak podobně jsem stihl navštívit třeba mistrovství světa v kolové a krasojízdě. Bylo v Brně, vyhráli bratři Pospíšilové a Matoušková. Opět něco fantastického pro diváka. Hokej Další zajímavou akcí pak byla návštěva mistrovství světa v hokeji ve Vídni. Bylo to v roce 1977. Jak se to podařilo, je i dnes záhadou. Hlásilo se nás z depa víc, jeli jsme tři. Já, Tonda Hudeček a Jirka Daněček. Prastarý autobus nám dělal v městě na břehu Dunaje ostudu. Nu spali jsme nedaleko centra u Štěpánského dómu. Pamatuji si okouzlení z obchodů. Prošmejdili jsme kde jaký. Nechali se zmást průvodkyní, že když přidáme pět těch rakouských peněz, tak uvidíme v porno kině i striptýz. Ach jo. Naivky. Ale do kina jsme nakonec zašli. Co bychom doma vyprávěli, že jo. Jinak jsme stihli i v Prátru vídeňské kolo. Při návštěvě vinných sklípků jsme měli štěstí a potkali tam našeho trenéra Jána Staršího. Bylo to den před utkáním s Kanadou. Něco nám povyprávěl, jak chlapi nechcou hrát, protože se pár dnů před tím řádně s těmi Kanaďany pobili v Praze… Druhý den jsem jim tak fandil, až jsem ztratil na pár dnů hlas. Totálně. Ještě jsem stihl konflikt s diváky od nás. Cosi nás upozorňovali, že jako abychom tak neřvali. Tož jsem jim vysvětlil, že já jsem tam na hokeji a ne jako politický za odměnu. Mohlo to dopadnout i hůř pro mne… 50 │


Obří můstek To je pro změnu mistrovství světa ve skocích na obřím můstku v Harrachově. Jeli jsme tam se ségrou Lenkou. Nový můstek a jedním z favoritů je náš Ploc. To až na místě, kdy jedete například půl dne od nás z domu vlakem, svezete se jedinou naší zubačkou a opět vplujete do obrovského davu lidí, pochopíte, jak je obří můstek fakt obří. Trochu prší, dobře se bavíme a Ploc skáče rekord můstku. Opět neuvěřitelná paráda a pohoda. Sušíme se až ve vlaku na cestě domů. Adrenalin uvolníme ještě na Matějské pouti v Praze a domů, domů. Moderní gymnastika Stalo se i to, že jsem se ocitl na mistrovství tehdy Sovětského svazu v moderní gymnastice. Přijeli jsme jako družba z Jihomoravského kraje. Oni nás pozvali na jejich turnaj. Ale ne do ochozů, jako běžné diváky. Ale pěkně na plochu, za dlouhý stůl, téměř jako odborníky… Na druhé straně za stejným stolem byli rozhodčí. Pocity víc jak smíšené. Tak jsem se alespoň tvářil, že tomu rozumím. To jsem naštěstí tím jedním okem celkem bezpečně poznal, že to jsou mladé půvabné dámy, ladně cvičící s míčem, obručí, stuhou, a nebo jen prostná. Jo i to se může v životě stát. Tenis Mimořádným zážitkem jsou taky utkání Davisova poháru. Utkání s Německém, kdy za ně hrál ještě známý Boris Becker, to je prostě nádhera. Lístky jsme dostali dvě řady za lavičky hráčů, tak vše pěkně až pod nos. To ticho při podání a potom výbuch emocí, když je fiftýn pro našeho hráče, to je k nezapomenutí. No to stačí jen pro připomenutí, co vše jsem stíhal v tom mém životě.

│ 51


Skladník Vrátím se do depa lokomotivního. Našla se pro mne práce ve skladě. Náhradní díly na lokomotivy od šroubků po lokomotivu. Tak by se dal nazvat sortiment. Pravda, dost dlouho jsem byl za blbce. Stejně jako v tom obchodě, než jsem pochopil co je kaša (jáhly), nulka (mouka hladká selská) a další. Tady to byly jiné pojmy a průjmy. Chlapi rádi otestovali, bylo se co učit. Mufna je nátrubek, jaký je rozdíl mezi šroubem, vrutem, závrtákem, matkou korunkovou, křídlovou, co je mědiosink, fůsy, Dakovka není ženská a podobně. A navíc je to ve šturcu, v zetce, baji u sergejáků, na sergeja, ceculu, orchestrion či ponorku, čmeláka či na Hurvínka (názvy lokomotiv). Pan vedoucí měl pocit, že do skladu dostal blbce od salámů a já mu za tři roky šéfoval. To je taky život. K tomu patřilo zásobování. Sklady vlastně po celé republice, to byl můj nový život. Celou noc ve vlaku do Nymburka, České Třebové, Šumperka, ale i Chomutov, Děčín. Fabriky jak v Jablonci nad Nisou, tak třeba v Českých Budějovicích, ale i ve Zvolenu, Žilině, Vrůtkách. Vlakem i autem. Přemlouvat, naložit a dál, dál. Někdy se dařilo, jindy ne. Nejlepší zážitky se sháněním materiálu mám dva. První je ze závodu Škoda Smíchov. Výhradní dodavatel náhradních dílů na naše lokomotivy pro osobní vlaky. Bylo po roce 90 a nějak nebyly peníze. Odmítli dát náhradní díly mému řidiči, potom i zásobovači, jehož jsem tam poslal. Tak musím sám jako šéf. Vešel jsem do kanceláře a zrovna 52 │


si sedl. Paní notně ztuhla. Jako kdo jsem a jak si dovoluji hned sednout. Tak jí klidně vyprávím, kdo jsem, jak vyhodila mé lidi postupně jednoho i druhého. A já že mám času dost a ona jej bude potřebovat, protože mi buď napíše dodací list, nebo sežene dopis od generálního ředitele, že oni díly nedodají, já to zkopíruju a dám na všechny stanice, aby lidi věděli, proč vlak nepojede. Tak se hodinu bavíme. Nakonec to paní Tintěrová, tak se jmenovala, vzdává. Zítra si přijeďte. Odvážíme zboží za milión. Paní mi za tři měsíce volá, že ji chtějí propustit, protože jsme dosud nezaplatili. Tak posílám moje velení, aby to šli žehlit. Dobře vše dopadlo, ještě roky jsme tam jezdili pro náhradní díly. Díl druhý. To jsem v Žilině, v centrálním skladě Ferony. Přemlouvám paní šéfovou, že nutně potřebuji kus plechu o tloušťce 20 mm. Ona, že nemá, že je to marný. Tak obvyklá taktika je, aby řekla, komu naposledy prodali, že já si tam zkusím kousek zajistit. Bojujeme spolu již téměř dvě hodiny. Tu přichází takový menší, dobře si jej pamatuji, dělník s dotazem: „Paninka, kam máme dať tů plotňu tej dvacítky?“ Byl jsem rychlejší, říkám, že na naše auto. Vymlouvala se, že o tom nevěděla a čert ví co. Někdy muselo být i štěstí. Tak se nakupovalo v dobách před „sametovou“ a brzy po ní. A do toho se nám pomalu vkrádaly počítače. Zpracování dat bylo nejdříve na sálových počítačích ve střediscích, pomalu se dostávalo na jednotlivá pracoviště. To je speciální kapitola mého života.

│ 53


Lhát se nemá Než se dostanu dál, musím se vrátit k mé oční vadě. Jsem ve skladě. Skladník, vedoucí skladu, skladník, inženýr železniční dopravy a nevím, jak se funkce jmenovaly. To po vedoucím opět jen skladník, to mají na „účtu“ moje oči a jejich vada. Je s podivem, že jsem pracoval v lokomotivním depu s takovým očním postižením. Je zázrak, že jsem pracoval ve skladech, kdy jeden z nich byl mezi kolejemi, kudy projížděly lokomotivy. Důvod, proč to šlo, je jediný. Šéfy jsem přesvědčil, že umím a jsem opatrný. U lékařů jsem prostě lhal. No já vím, to se nemá. Podniková lékařka věděla, co a jak dělám. Jenže oční specialista byl až v Brně. V jednu dobu, kdy se vidění opět zhoršilo, došla paní lékařka k přesvědčení, že nemohu dělat úřednickou práci. Vůbec chudinka netušila, že mám sklady i mezi kolejemi. To by neváhala vůbec. Tak jsme licitovali. Já ji přesvědčoval, že to zvládám. Nedala se. Tak nějaký ústupek. Ukecal jsem ji, že jako je tam jeden takový malý sklad, kde jsem vlastně jen dozor, nic těžkého nezvedám a administrativu dělá nějaký jiný skladník. Nakonec kývla. Tak jsem se opět stal jen skladníkem. I když jsem nadále dělal to co před tím. Inu Sbohem Moravo, jedu do Brna. Asi jsme riskovali všichni. Ale mělo být hůř. Po pár měsících došlo ke změnám na poliklinice pro nás železničáře. A já se dostal pod jinou lékařku. Tak honem k ní, že hurá, dobře vidím. I když se logicky nic nezlepšilo. Nu neskočila na to hned. Že mne pošle do nemocnice na přeléčení. Dobrá. Tři týdny rekreace, kdy jen dostanete pohár infuze vitaminů a výživy. Zlep54 │


šení stejně nelze očekávat, ale mohlo by to zpomalit zhoršování. Při propouštění přesvědčuji lékaře, že mohu opět dělat administrativu a vrátit se do funkce i s platem. Ne jen to dělat (což oni ovšem nevěděli). On rozhodnout nemůže, to vysílající lékař. Tak přesvědčuji oční lékařku. Taky nehodlá to rozhřešení napsat. Přijíždím domů. Vše téměř ztraceno. Drze své lékařce oznamuji, že mám povoleno opět v administrativě pracovat. Nevím, co a proč ji ovlivnilo, podívala se na mne, asi i usmála, ale hlavně napsala. Tak opět úředník pro mnoho dalších let. A pak se prý lhát nemá… Pak už jsem měl částečný, později i plný invalidní důchod. Nebyl jsem již ve skladě, ale metodik. Cesta do depa ve Valašském Meziříčí, kam jsem pár let několikrát týdně dojížděl, vedla přes spoustu kolejí, po kterých vjížděly vlaky velkou rychlostí. Tam jsem si už ani já sám netroufl vstoupit bez doprovodu. Přesto jsem tam jezdil, Všichni to věděli.. Vše je možné a takto se plní sny.

│ 55


Nadávat se nemá Vedoucí skladu. To není jen tak šéfovat. Byl jsem pravda vedoucí prodejny již ve dvaceti. Ale tady je těch lidí víc, navíc šéfuji bývalému vedoucímu. To jsou teprve lahůdky. A navíc prostředí tvrdých chlapů z dílen. Ti si servítky neberou. Padají ostrá slova a já se přizpůsobuji. Není každému dáno zůstávat diplomatem, když na vás někdo huláká. A to jsem musel řešit systém skladu jako takový. Byly tu dámy, jako je manželka předsedy odborů, sestra předsedy komunistů, manželka šéfa zvláštního útvaru… Prostě VIP, co měly představu, že tu jsou za odměnu. Jenže bylo nutno dělat. Není přece možné, když si někdo jde pro žárovku, že musí postupně oslovit tři i čtyři skladníky, než najde toho pravého. Tak jsem je učil, že zodpovídají všichni za všechno. I křičelo se, i nadávalo, i řešilo se u nadřízených. Ve své podstatě jsem měl pravdu, ale za způsob jednání s dámami nemohu být pyšný ani po létech. Postupně odešly. Přišly jiné. A to se již dalo pracovat. Ne, že bych na ně byl nějak zvlášť milý, ale zařídil jsem jim odpočívárnu, což mnozí v depu těžce nesli. U práce se neřeší domácí problémy, nejí, ani nekouří. To platí zvláště pro práci na počítačích. To víte, že občas nachytaly ony mne. A tak jsem musel pěkně poslouchat vlastní příkazy. Jinak se parta dala docela dohromady. Dokázali jsme spolu po práci zajít do restaurace, nebo udělat oheň na chatě. Taky jsme toho hodně dosáhli. Hlavním tahounem byla Lidka Runkasová. Ta mi pomohla nejvíc a díky ní, jsme mohli jako první u ČSD zavést počítače do skladů. To je však další kapitola. 56 │


Počítače Na ty počítače jsem tu již narazil několikrát. Předně po maturitě jsem odmítl nástavbu pro práci na počítačích. Ale dohnaly mne v depu. To se již zpracovávaly dokumenty na sálových počítačích na střediscích. Poslali jste hromadu dokumentů do Olomouce, vrátila se dlouhá sestava. Porovnala se se skladovými kartami. Kde to nesouhlasilo, se hledala chyba. Složité, pomalé, s měsíčním zpožděním. My už měli v depu taky jeden ten obrovský počítač. Měl svoji klimatizovanou místnost. Ale moc se toho na něm nedělalo. Náhoda chtěla, že jsem se dozvěděl, že v Plzni bude prezentován nějaký program pro skladové hospodářství právě pro takový počítač. Tak jsem se tam vydal. Nikdo se na nic neptal a začala porada. Prezentovali, že deset dep již víc jak dva roky zkouší program. Nikdo na něm nepracoval s ostrými daty. Tak jsem se přihlásil, zda mi ten program taky dají pro Veselí. Nastalo zděšení, kdo jsem, jak jsem se tam dostal. Vysvětlil jsem a trval na svém. Dostalo se mi odpovědi, že je to ve stadiu testování, že na další nejsou peníze. Tak jsem jim oznámil, že vím, kde program je, a že si jej v některém z dep ukradnu.. Jako vždy dost drzé prohlášení. Tak jsme se dohodli. Nu a za půl roku jsme ve Veselí jako první v Čechách i na Slovensku, prostě u ČSD rozjeli celý systém, dostali povolení ke zrušení papírových skladových karet a pořizovali si data sami. Podle nás se upravovaly předpisy, zavádělo na další pracoviště železnice. Díky mnoha schopným lidem v depu to prostě najednou šlo. Ale nezůstalo u tohoto. Brzy se objevily stolní po│ 57


čítače PC. A já se dal s jedním z kolegů z Přerova, jmenoval se Švejda, do konstrukce nového programu na moderních počítačích. Proti nám se vyvíjel program zvaný TESCO. Když se po čase v Praze hlasovalo, kdo by chtěl který program, pro ten náš program Sklad hlasovalo ze 135 přítomných zástupců všech velkých skladů na ČD 122. Stejně se nakonec nezaváděl. Prý ten druhý stál mnoho peněz. Nevadí, že neuměl ani zdaleka co ten náš. My už měli sklad na čárové kódy, mistři si psali žádanky o materiál ve skladě, nikdo neběhal s papírky a vše fungovalo. Tak jsme se museli vrátit na stromy. V ty měsíce jsem si dopisoval na stránkách Železničních novin s náměstky generálního ředitelství o jejich neschopnosti řešit novinky a modernizaci. Mému přednostovi volali, aby mne uklidil… Jo i to se děje, když máte nápady. Skladové hospodářství na ČD, zpracovávané výpočetní technikou, to je v mém případě téma na knihu. Tlak nevydrželi moji šéfové. Uklidili mne. Na technický odbor. Přesně v den, kdy jsem dostal v Olomouci

58 │


nabídku, abych zastupoval České dráhy u vývoje toho nového programu konkurenční firmy. Vítězství a doma se posr… Tak jsem byl zaskočen, že jsem jim to ani neřekl a přešel na ten technický. To je další kapitola. K počítačům jen jeden příběh. První počítačový program co běžel v lokomotivním depu, byl prográmek pro vytvoření mincovky, čili soupisu platidel, kterého bylo potřeba pro nasáčkování výplat. Program jsme vytvořili s kamarádem na jeho osobním počítači Sord. Tam jsem se i naučil programovat. To vše z lásky k nové dámě. Jmenovala se Zdenka, byla o 12 let mladší, ale stálo to za to, pro ni něco udělat. Jinak jsem ještě stihl být u instalace výdeje nafty na čárový kód, opět jako první na železnici, měli jsme i docházku na čárový kód. Ne všichni mne milovali za ty počítačové novinky. Od té doby se počítače prolínají celým mým dalším životem. Naštěstí brzy po roce 1993 začaly ty počítače mluvit, což kompenzovalo a kompenzuje moje zrakové znevýhodnění. Tak jsem věci zaváděl do života, ale taky díky počítačům mohl nadále plnohodnotně existovat.

│ 59


Já a motorismus Že to se mnou nebylo nikdy jednoduché pro okolí, dokazují události spojené s motorovými vozidly. Od 17 let jsem neviděl na pravé oko. To znamená, že přestanete rozeznávat hloubku, třetí rozměr. Přijdete na to snadno. Najednou padáte a padáte. Prostě nepoznáte, že tady je schodek, nebo ta tyč je tak blízko. Musíte se to naučit, vědět, že na kraji chodníku asi schodek bude a hlídat si cestu. Naštěstí periferním viděním se v prostoru přece jen orientuji do dneška, ale pokud ztratíte to centrální vidění, tak je nejdříve pryč prostor a když přijdete o centrální vidění i na druhém oku, tak jsou pryč všechny detaily, ale i ty deset cm velké. I za těchto podmínek jsem nehorázně pokoušel osud. To, že jsem zkusil jet na pionýru, spadl s ním do příkopy, byla maličkost. Že se při tom uvolnil řetěz, a když na něm jel táta, tak mu v plné jízdě spadl a on se vyboural, to je již horší. Ale zkoušel jsem jezdit i na skútru. Ten jsem nenaboural, ani nerozbil. Zkoušel jsem to i s autem sestry Vlasty. Měla Trabanta. Tak jsem jej opřel o sloupek, rozbil zadní světla. Již v osmnácti jsem o prázdninách dělal hospodáře na táboře. A jezdil nakupovat na pionýru. Dokonce jsem vozil i vlastní mámu. Naštěstí. Jedinkrát, když mne chtěli zastavit policajti, tak na ně jen mávala, že je to ona a tak jsem zaslouženému trestu unikl. Zkoušel jsem jezdit i později v depu. Dostali jsme vysokozdvižný vozík. Stál tam a nebylo řidičů. Plný vagon čehosi těžkého. Tak jsem to zkusil Bez povolení. Taky to odnesl zadní blatník. Jezdil jsem s ním dál, než bylo dost řidičů. V kolejišti. Já vím. Ne 60 │


vyhodit, ale snad rovnou pověsit mne měli. Nic se nestalo. Ale asi takovým způsobem se prostě štěstí nemá pokoušet. Asi na mojí hlavě pracuje obrovské seskupení andělů. Vše, co jsem dělal, bylo s obrovskou vírou, že to jinak nejde, že se to prostě musí podařit. Vám to neradím. Asi stačí sebeméně zapochybovat a je průser. Jinak to pojmenovat nejde.

│ 61


Svazák To, že jsem byl úspěšný Brontosaurus, jsem psal. Jenže ono se nám tak dařilo, že na naše akce se hlásilo čím dál víc lidí. Toho si všimlo i vedení svazáků a depa. Hlavně komunisti. A tak mne přesvědčovali, že bych se měl stát předsedou svazáků. Asi mysleli, že budou mít na mě páky. Nakonec jsem se jím stal. Nebyla to špatná doba. Jarka už byla vdaná, tak hlavní pohon akcí byla Zdena. Dělala mi jednatelku. To jsme psali na vyšší orgány zápisy. Podařilo se nám napsat, že proběhlo úspěšné politické vzdělávání za účasti Mikuláše a čerta. On to tam stejně nikdo nečetl. Vznikla skvělá parta. Tady musím poprvé připomenout Jirku Dluhoše. Takový tahoun mnoha akcí. Ale i jiní. Natočili jsme film s Mladou frontou O Bivojovi… Pravda parodie na našem rekreačním zařízení ve Vrbovcích, ale hlavně dobrá zábava. Byli s námi redaktoři i básník Jaroslav Holoubek. Nechte si vyprávět účastníky. Natočili jsme i další amatérský film Čachťa. To se rozdávaly i Zlaté Čachty. Jezdili jsme za kulturou, sportem. V tu dobu vznikla parta kolem kuželek, později bowlingu. To je sport, kde ta parta funguje i po dvaceti letech. Dokonce jsem v tu dobu naprosto drze navrhoval alegorický vůz. On byl rok spartakiády, tak to nebylo tak složité, ani politické. Jen dílna nadávala, co jsem si to vymyslel. Sám se divím, na co všechno mi v tu dobu kývli. Největší zážitky jsou pak ale z města. Tady se rozhodla skupina svazáků, že postaví klub mládeže. Přišli za mnou, zda bych nesehnal 600 tisíc korun. Zkusit se má všechno. Vyrazili jsme na nejvyšší velení do Olo62 │


mouce. Tady jsem měl skvělou kámošku z dob brontosauřích. Ta mne zavedla za dalším klukem. Ten si nechal vše povyprávět a pro nás překvapivě jsme jeli domů s příslibem na tyto peníze. Fakt došly na účet. Velení depa se divilo, když se jich dotazovali nadřízení. Prostě těm domácím jsem poněkud pozapomenul říci, co udělám. Tím jsem je často děsil, že jsem šel rovnou za kovářem a ne se pachtit od jednoho úředníčka ke druhému. Klub začali stavět. Já se do toho nemíchal. Mne zavolal kamarád až před dokončováním. Prý abych šel poradit. Nevím proč zrovna já, ale Jura tak rozhodl. V klubu pro 100 až 120 lidí mělo být dokonce podium s oponou. To mě rozčílilo. Tak jsme spustili horkou diskuzi, že žádné pevné podium, že udělat praktikáble, tak aby jednou to bylo jako jeviště, jindy ostrůvek pro trampské písně či cimbálku, nebo svažující se hlediště. Nakonec to přijali. Samet na oponu kdesi zůstal. Ještě jsem zasáhl před dokončováním. Udělat klub jako zasedačku komunistů se mi nelíbilo. Dřevěné obložení, na stropě zářivky, stoly a židle. S kamarády z depa jsme natrhali hromady molitanu, sestra Lenka našila na 150 polštářků, nabarvila. To vše v sedmém měsíci těhotenství, barvení venku v kotli v dešti. Prostě blázni Čajkovi. Židle jsme schovali a na zem naházeli jen tu hromadu polštářků. V noci před zahájením jsem pozval dva kluky malíře z Brna. Udělali tři obrovská plátna, jež překryla většinu plochy stěn. Dalo se na to koukat i po letech, stále tam člověk nacházel nové a nové podněty. Pod strop zavěsili pruhy igelitu, jenž taky pomalovali. A byl to klub mládeže, jak má být. Někde je natočený dokument ze zahájení. V klubu jsem si vzal na starost i večery s folklorem, trampské, country i folkové zpěváky. Prvním byl Roman Horký s Kamelotem. To si pamatuju. A že se jich u nás vystřídalo hodně. Pravidelné besedy u cimbálu byly obvykle vyprodány. O komunikaci s muzikami se starala hlavně Zdenka, sama aktivní tanečnice folklorního souboru Radošov a vedoucí souboru │ 63


pro děti Štěpnička. Dělal jsem i takové akce, jako že nikdo nepřijde na divadlo. Tak jsem řekl, že bude plný sál a šel do toho. Odpoledne jsme postavili máju s dětským folklorním souborem. Pak zazpíval sbor Polajka z Rožnova. To už byl klub narván do posledního místa. Přišlo divadlo a přidávalo se a nikdo nechtěl herce pustit. Pak už jen zbývalo pro zklidnění pustit diskotéku. Ono jde vše. Krásný pořad byl i s Hradišťanem, Jurou Pavlicou. Uváděl to Severa, později známý z TV Nova, vystoupili zdravotně postižení kytaristé Josef a Milan. Program doplnila kapela Z mechu a kapradí. Country ze Strážnice. Prostě paráda. Nechtěl jsem klubu šéfovat. Měl jsem svoji železnici. V tu dobu jsem maloval i nějaké plakáty, zrušil oficiální plakáty a nechal dát pytlovinu, přes ni šňůry na prádlo s kolíky a na to se věšely pozvánky a jiné připomínky. Zážitek byl, i když jsem nechal vyprojektovat ozvučení klubu. To udělal svazarm, speciální prodejna ve Smečkách v Praze. Pak jsem pro to měl i jet. Že to vezme autobus. Jenže ten se mi v Praze ztratil. Jak dostat hromadu beden domů? Zásobovač si poradí. Nákladní taxík a ten vše odvezl na nádraží. Tam za pět pětek pomohl chlap s vozíkem, odvezl k vlaku Šohaj, co projížděl za humny Veselí. Tak už jen zbývalo přesvědčit vlakvedoucího, aby mi to vzal zadarmo. To bych nezaplatil. A sehnat auto do Moravského Písku. A ozvučení bylo doma. Tak jsem si užíval život svazácký. Mohu tu ještě připomenout, jak jsme u mne doma vytvářeli na magnetofonu upoutávky na první ročník filmové školy Jirky Králíka. To byly začátky. Klub pak fungo64 │


val mnoho let, až v devadesátých letech z toho vyrostla filmová škola v Uherském Hradišti. To ale šlo mimo mne. Já se jen u rozjezdu trochu snažil pomoci s propagací. U mne doma, v malé garsonce, se každé pondělí scházelo hodně lidí. Maximum bylo 23 i s jednou vozíčkářkou. Dnes nechápu, jak se tady poskládali. Mohl bych ještě vzpomínat na mládežnické kolektivy, na soutěže zručnosti a další zábavu. Na Moravě to i tehdy šlo s úsměvem.

│ 65


Další vzdělávání Pracující se musí stále vzdělávat. To je sice známá poučka, ale komu se chce. Já se do toho pouštěl a pouštím stále. A nejsou to jen školy, co nás posunuje dál. První významný kurz pro mne byl půlroční v Brně. Vedli jej doktor Novák a Věra Caponni. Asertivní jednání a taky se naučit spát. Byl jsem mladý a nějak na mne dolehla ta odpovědnost. Jak rychle usnout, využít pro spánek každou vhodnou chvíli. Navíc jednat úspěšně a bez zničení vlastní nervové struktury. To byl cíl toho setkávání v Brně. Mnoho těch pouček dokážu využít stále. Ne, že bych vždy jednal asertivně. To spíš nasertivně hi hi. Ale autosugesce, čili pustit myšlenky pryč a co nejdříve usnout, to zvládám perfektně dodnes. Ušetřil jsem tak v životě mnoho drahého času. Trochu cviku. Když si řeknu, že budu spát, tak spím. A nazdar starosti. Ale další. Nástavba ve střední ekonomické škole. Uherské Hradiště. Nikdo to po mojí maličkosti nežádal, ale já si řekl, že se to může hodit a dal se na to. Bez výhod od zaměstnavatele. Taky to šlo. Bez stresu, že musím. Jen tak pro radost. Hodiny účetnictví s některou z dam ve vinárně U hroznu. Zastoupil jsem manžela na celnici, kde mohla převzít svatební dar od tatínka. Jen jako novomanželský dar to bylo osvobozeno od cla. Sehnala si svatební oznámení, jednoho odvážného, co se vydal za novomanžela. Prošlo to, tak už dál to neřeším. Jinak jsem se i zde zapsal do paměti profesorského sboru. Nějakou prací z politické ekonomie. Nevím co jsem psal, ale vyučující radostně oznamoval kolektivu třídy, že mají ve svém středu politic66 │


kého ekonoma, jenž ale může své názory přednášet maximálně v Londýně v Hyde parku. Možná kdybych se toho držel, mohl jsem být místo Klause. Bylo to v dobách socialismu a ne vše se jim mohlo líbit. Ale profesoři tu moji práci znali. Tak na ní něco zajímavého bylo. To že jsem po pár hodinách sám učil dámy matematiku, jak mne požádal profesor a že mne vyhodil od zkoušky, protože řekl, že víc jak jedničku dostat nemůžu, to byl jen folklor pro pobavení obecenstva. Maturitu si nepamatuji. Vím jen, že písemku z účetnictví jsem odmítal psát, zapsal jen zadání, namaloval pár „šibenic“ pro účty a odevzdal. Proč mě vzal i na ústní nechápu. Tam jsem to ukecal na trojku a maturitu prostě mám. Co jsem ještě absolvoval? Mám potvrzení, že mohu promítat filmy. Dnes, v době, kdy má video každý, je to směšné. Pravidelné týdenní kurzy byly pro dopisovatele do novin. To jsem vám ještě neřekl, že jsem psal do novin. Nejen se hádal s nadřízenými. Prostě informace co se kde děje. Jak do železničářského tisku, ale třeba i v Mladé frontě mi vyšel jakýsi článek a glosa. Navíc jsem psal většinou sám, časopis Štokr. Mělo to být něco jako špičkové tipy odpovědi, komentáře a rady pro svazáky a další zájemce v depu. Dokonce jsme za něj dostali i jakési ocenění. To není vše. Dvouletou školu amatérského filmu jsem absolvoval v Brně. Naučit se psát scénáře, stříhat film, prostě základy filmového dokumentu. To byl kurz pro amatéry. Pár let jsem filmoval. Brzy jsem toho musel nechat, protože na ten střih malinkých okének jsem prostě už neviděl. I tak jsem stihl dostat cenu na soutěži amatérských filmařů. A drze je promítal třeba na oslavách 100 let depa Veselí. Napsat scénář si troufnu do dnešních dnů. Jinak jsem se dostal na kurz pro neziskové organizace. Jak zřídit neziskovku, propagovat, dělat projekty. Byl jsem tam původně jen jako doprovod Franty Fuxe. On na vozíku, já jeho tlačná síla. Bylo to v době, kdy jsem bojoval s celými dráhami o projekt počítačového skladnictví. Tak jsem si řekl, hodím │ 67


jej do Prahy, sám někde zalehnu a oddechnu si. Ouha. Zatáhli mne do dění, a protože to bylo na víc víkendů, na některé jsem jel i bez Franty. Tu jsem poznal lidi, se kterými se setkávám do dnešních dnů. Předně Mílu Horskou. Kamarádku, ředitelku školy pro zdravotně postižené, dnes senátorku. Jožku Náchodského, příjmením Petrů. Pravidelně se setkáváme. A jsou další z toho kurzu. Obrovský význam měl ten kurz pro můj další život. To bude v kapitole zdravotně postižení. Pak už jen zbývá kurz práce na počítači. Ten až po odchodu do důchodu. Získal jsem jím certifikát ECDL, což je neevropská licence pro práci na počítačích. Byl jsem první mezi zrakově znevýhodněnými. Do té doby se tvrdilo, že to nejde. A jde. Dnes jej má již řada zrakově znevýhodněných. Přidal bych už jen kurz sociálního pracovníka, čtyři měsíce, 150 hodin v Hradci Králové a další vzdělávání pro práci s handicapovanými. Muzikoterapie, tajči, komunikační dovednosti a další drobnosti. Cizí jazyky neovládám, ale dvakrát jsem to zkusil začít s esperantem. Týdenní kurz v Popradu, po mnoha letech v Beskydech. Ne, nezvládám ani to esperanto. A asi to ještě není vše.

68 │


Politik Pionýr, svazák a? No správně komunista. Chybělo vám to doposud? Tady to je. Pravda je, že do strany jsem chtěl vstoupit hned po příchodu do depa. To mne nechtěli. Tak jsem to přežil. Pak byl dlouho klid, já stárnul a již chápal, že toto asi nemusím. Jenže pak začali chodit a přesvědčovat. To v době, kdy se dostavily úspěchy pracovní i v práci s lidmi. Asi chtěli trochu řídit. Ale zrovna mne? Stejně jsem tam nakonec vstoupil. Táta byl po 68 roce vyloučen. Podílel se na vzniku federace strojvedoucích. Vlastně ani vyloučen nebyl. Někdo řekl, že kdo byl ve federaci, nemá být ve straně. Po tátovi to nikdo nechtěl. Oni jej znali jako čestného chlapa, který všude, i v té federaci, zajišťoval hlavně tábory pro děti. Prostě to nebyl politik. On ale řekl, končím, když máme odejít. Průkaz vám nedám, já měl ty ideály maximální solidarity a možnosti si pomáhat.. Já po letech nabyl někde přesvědčení, že můžu něco ovlivnit i jako přímý účastník. Jak jsem se pletl. Nejdříve mne chtěli, pak proti stanovám dvojnásobně prodlužovali zkušební dobu. Pak vlastně přišel listopad. To se ze mne stal skutečný komunista. Dokonce předseda městského výboru. Já měl prostě potřebu říci, že ne každý, kdo byl ve straně, byl vrah. Nemám rád černobílé nahlížení na svět. │ 69


Tak jsem absolvoval první volby po devadesátém. Lítala rajčata i sprostá slova. Na předvolebních shromážděních jsem se nebál říci, že není vše jen špatně či dobře. Nastavil jsem si zrcadlo. O sobě samém. Musím říci, že mne potěšilo, že se mne mnoho lidí jako osoby zastalo. To i z řad těch místních radikálů. Na druhou stranu mi někdo na jedné předvolební schůzi taky dokázal říci, co mluvím za dělníky. Abych se na sebe podíval, že sám jsem rukama nikdy nedělal. Něco na tom bylo. A po volbách, když nechtěli ani vyloučit některé z lidí, kteří měli evidentně za nehty, ani třeba jen změnit název, tak jsem odešel. Ale ono to někde v člověku je, že potřebuje obhajovat spravedlnost. I když vím, že spravedlnost ani pravda neexistují. Ti úžasní členové občanského fóra, které jsem znal jako zloděje, ti křiklouni co flinkali práci, to taky nebyla spása demokracie. Každá skupina lidí bude mít své hrdiny, své věrné i ty co budou jen zneužívat ostatní. Své šašky i hrdiny. To nemine ani sportovní kolektiv, ani školní třídu a vůbec ne politickou stranu. Hledal jsem, kde mohu pomoci řešit sociální problematiku. Jsou a vždy budou lidé, kteří budou potřebovat pomoct. A to může zajistit jen solidarita lidí. A to nutně i na státní úrovni. Od počátku mi bylo jasné, že ruka trhu starým a zdravotně znevýhodněným asi nepomůže. Byl jsem na dvou ustavujících konferencích dvou stran. Je dnes již jedno kterých. Někde zmizely v dějinách. Byly to strany s levicovým potencionálem. Peter Vais, Mlynář, Bondy, to byli lidé, kteří chtěli něco nalevo od středu. Nikdy jsem se nestal členem ani jedné z nich, přesto, že jsme ve městě postavili kandidátku pod jednou z nich. A naši lidé prošli do zastupitelstva. Vymyslet v hospodě, že najdeme stranu, za kterou postavíme kandidátku, to stihnout a projít s několika lidmi do zastupitelstva, to prostě v tu dobu nebyl problém. Jeden hlas chyběl a mohli jsme uzavřít docela zajímavou středolevicovou koalici. Lidí jsem měl na kandidátku okamžitě dostatek. Chyba se vloudila. Z 19. místa 70 │


prošel do zastupitelstva i Franta Fux. Jenže ten nekomunikuje s nikým, je neodvolatelný. To jsem pochopil definitivně, že politiku já dělat nehodlám. Vydrželo mi to dost let. Dnes jsem v sociální demokracii a pomáhám připravovat zelenou knihu sociálních služeb… Myslete si o tom, co chcete. Já mám jen jednu jistotu. Když kdekoliv nadávám, něco kritizuji, tak vím, že jsem se vždy snažil i o nápravu věcí, které se mi nelíbí. Mám prostě čisté svědomí. A fakt si nemyslím, že moje názory musí každého okouzlovat. Prosazuji jen moje znalosti, zkušenosti a snahu pomoci lidem kolem sebe. Já to už nekonečně mnohokrát dostal zpět jako odměnu. S tím se dobře žije. A názor, že jednotlivec nemůže nic změnit, tak s tím nesouhlasím. Já jsem třeba sepsal petici, dal dohromady petiční výbor, posbírali jsme na 600 podpisů, pak jsem vyjednával a zachránili jsme pro Veselí dům dětí. Měl být zrušen bez náhrady. Již po devadesátem roce. A do dnešních dnů existuje, děti tam chodí za zábavou i poučením.

│ 71


Cestování Celým mým životem se prolíná cestování. To jak na výlety, dovolené, tak v zaměstnání. Začalo to záhy. To jsem byl ještě v kočárku a už jsem byl na Čachtickém hradě. Nebojte, nepamatuji si to. To mi vyprávěli rodičové moji drazí, kteří nás děti od mala hnali na výlety, do turistických oddílů, na tábory. Ale ono to bylo fajn. Člověk se naučil mnohému pro samostatný život. A tak to šlo se mnou, a jde, celý život. Po všech těch táborech a výletech jsem se sám stal vedoucím na táboře, vedoucím oddílu jiskřiček se zaměřením na turistiku, po devadesátém roce jsem vedl turistický oddíl při ČSTV. A v dospělosti se na pár let přidala i funkce turisty značkaře. To je obnova turistických značek v Bílých Karpatech. Sám jsem nikdy nešel malovat, ale vzal partu kamarádů, oddíl dětí a šlo se na to. Já je odborně vedl, oni malovali, ořezávali, čistili. Hlavně nacházeli ty starší značky, s čímž bych sám měl obrovský problém. Dobrým způsobem poznávání republiky byly i dálkové pochody. Celkem pravidelně jsem jezdil na novoroční pochod do Prahy, mám botičku z pochodu Praha – Prčice, ale bylo jich daleko víc. I domácí rekreace s odbory byla příjemná a zavedla mne jak do Krkonoš, tak do Mariánských Lázní či do Tater. Je ta naše země nádherná a stojí za to, ji dobře poznat. Ale cesty vedly i za hranice mé domoviny. Nemám žádné obrovské touhy poznat celý svět, ale nějaké sny tam byly.

72 │


Slovensko Tak Slovensko patřilo do roku 1993 do našeho společného státu. To znám asi nejlépe. Dokonce lépe než Čechy a Moravu. Směřovaly tam naše tábory, výlety i zájezdy. Pobyty v lázeňských městech, v turisticky zajímavých oblastech. Co bych vám doporučil? Tak určitě Pieniny. Projet se na pltích po dravé říčce je zážitek. Pak rozhodně Slovenský ráj. Je to opravdu ráj na zemi. Nádherné průsmyky, rokle, vodopády. Vše procházíte po žebřících, pomocí ukotvených lan ve skalách. Mám jeden zážitek. To jsme byli na zájezdě s fotbalisty ve Spišské Nové Vsi. Spali jsme u vchodu do jednoho kaňonu Slovenského ráje. Celý autobus ale druhý den odjel do Tater. Stejně většinu dne strávili v hospůdkách. Já se vydal sám – opět proti všem pravidlům – na cestu Suchou Belou nahoru na Kláštorisko. V polobotkách a sám. Sám se ještě dnes bojím podívat do zrcadla, co je to za blbce. Ale pojďme na ten výlet. Vyhlédl jsem si skupinku turistů a s nimi pokračoval až na Kláštorisko. Tam jsem si objednal klobásu. To je zatím v mém životě raritní kousek. Jak jsem ji jedl, byla od vřelé až po mraženou. Asi ji │ 73


ohřívali nastojato v hrnku hi hi. Ale jak se dostanu zpět? Nemá se chodit roklemi dolů. Ale jiná cesta nebyla. Tak jsem se vydal sešupem k průniku Hornádu. Urval jsem si kramflík na jedné botě. To byla naštěstí jediná nehoda. Pak jsem přenádhernou scenérií průlomu Hornádu přišel zpět do tábora. Zase obrovský počet andělů mne pohlídal. Vydejte se tam. Ale raději s partou a lépe plánujte cesty a buďte lépe vybaveni. Na Slovensko mám jen dobré vzpomínky. O Vychylovce vám napíši ve speciální kapitole.

74 │


Vychylovka Musím prostě věnovat kus mých vzpomínek právě tomuto pojmu. Vychylovka je malá obec na Kysucách. Známá je ale nádherným skanzenem lidových budov. Muzeum Kysucké dědiny nabízí jednu atrakci navíc. Je to funkční lesní železnice. Slovensko bylo známé těmito železnicemi. Pomáhaly svážet dříví z hor. A právě lesní železnice byla objektem našeho zájmu. Hlavně díky mému tátovi. Ten se prostě do lesních železnic zamiloval. S partou kolegů z depa ve Veselí nejdříve pomohli s konzervací strojového parku Povážské lesní železnice a potom je pozvali na pomoc na Kysuce. Tady jsme se usídlili na několik let. Překrásné prostředí přírody, úžasní lidé, kde ještě v osmdesátých letech šel život úplně jiným tempem než u nás. Postupně se opravovala trať. Ta je pro střední Evropu zajímavá tím, že je úvraťová. Vlak při překonávání stoupání musí jet střídavě dopředu a pak tlačí vozy před sebou. Oblouky v tom stoupání nelze postavit. Tak zajedete za výhybku a zpět, výhybka a vpřed, tak několikrát až na vrchol Beskydu. Nádherné zážitky mám i já. Byl jsem při tom, když jsme převáželi z oravské strany některé z lokomotiv. Byl jsem při opravách tratí. Asi mnoho z vás nebude věřit, že jsem byl ochoten vzít do ruky krumpáč, kladivo, další nástroje. Podbíjet pražce, upevňovat opěrné kolejnice. Na speciálních opravách lokomotiv jsem se tedy nepodílel, ale pokud bylo třeba stovky kýblů vody nalít do kotle před prvním zatopením, tak to byla každá ruka dobrá. Za odměnu pak byly jízdy tou miniaturní lokomotivou, jízdy s hosty, kdy │ 75


jsem dělal brzdaře. Jezdili jsme zde i pro filmaře. Nejznámější film je Teta. Několik dnů s filmaři je prostě zážitek. Nutno připomenout, že zde byli skvělí lidé. Srdeční, veselí. Pamatuji na první průvodkyně muzeem. Byly to Lubica Fábiková a Jarka Bočiková. Byli jsme přítomni otevírání muzea. Mám lístek s číslem jedna. To jsem holky ukecal, aby jej nikomu jinému neprodaly. Tak jsem se stal nejen pracovníkem muzea, ale i prvním návštěvníkem. Přál bych vám všem zažít ty zábavy v krčmě, s hudeckou skupinou a místními lidmi. Nezapomenutelné jsou setkání s bači. Mnohokrát nás pozvali na kus ovčího sýra, nebo dokonce na pečeného berana. K tomu hriate, hudba a zábava. Bez vstupenek, bez pořadatelů, jen pro radost sami sobě. Taky jen tady se mohlo stát, že pokud nejel autobus, tak na zastávce nikdo nenadával, babky řekly „veď pojdě další“ a bylo po problému. Nebo měl autobus zpoždění. My se ptali řidiče, zda stihneme v Čadci vlak. On se zamyslel, že tedy jo a pak projel všechny zastávky bez zastavení, jen aby ti „Moravčíci“ stihli svůj vlak. Rád se tam budu vracet, jen co to bude možné. A doporučuji to i každému z vás. Vydejte se směrem na Čadcu, Kysucké Nové Město, Nová Bystrica a už je Vychylovka, místo pro potěšení oka i ducha. Jsem rád, že jsem ve své době mohl i já malinko přispět k tomu, že je zde tak, jak je. A víte co je U 12 a J 40? No to když se oháníte krumpáčem na podbíjení pražců, tak si skočíte do krčmy a U 12 je pivo Urpín dvanáctka a J 40 je jalovcová, čili borovička. A to protože nebyl čas na keci.

76 │


Balkán Tam jsem se dostal spíš z lásky k železnici. Okružní poznávací jízda vlaku po zajímavých místech Balkánu mne zavedla do vlaku sestaveného z lůžkových a jídelních vozů. Bylo to zajímavé, poznávací. Já stejně nejlépe poznal partu z posledního vagonu. Byly tam dvě sympatické holky. Ještě jsem je párkrát navštívil později ve Vrchlabí. Jinak snad jen ti cvičící delfíni zaujali víc. Pak už jsem se na Balkán nikdy nevrátil a nic mne tam netáhne.

│ 77


Jugoslávie To je místo zaslíbené českým turistům. Před devadesátým rokem to bylo něco na pomezí socialistické a západní provenience. Já se tam poprvé dostal vlastně náhodou. To jsem byl ještě vedoucím na prodejně a napadlo mne, že podnik má i nějaké dovolené. Tak jsem nikam nepsal a jel se zeptat opět rovnou ke kovářovi. Náhodou měli ten den odboráři schůzi, kdy jedním z bodů předkládal výbor i možné rekreace. Ještě než zahájili schůzi, mi šéf řekl, že je tam i jeden poukaz pro jednotlivce na ostrov Rab. Tak jsem řekl, že bych to vzal. Jak a proč nakonec rozhodli i o tomto mém zájmu nevím. Prostě první žádost a jel jsem. Bylo to naprosto úžasné místo. Jenže účastníci byli sami starší lidé, většinou vedoucí prodejen a tak. Jeden z nich měl z domu od Čedoku zakoupený lodní lístek na cestu do Rijeky. Samému se mu nechtělo a tak jsme to vyměnili. Ani nevím za co. A jel jsem. Loď tam plula téměř pět hodin od ostrova k ostrovu. Nešlo se ten den vrátit. Měl jsem zjištěno, že nedaleko od Rijeky jsou taky pracovníci obchodu potravin na rekreaci. Ve stanech. Kde jsem vzal drzost a co jsem si představoval, že mi mohou nabídnout, nevím. Našel jsem je, oni mne zvali hned k několika ohňům na večeři a našlo se i místo ve stanu. Ano, zkusit se má všechno. Ještě cestu zpět. Jenže druhý den ta loď, na niž jsem měl lístek, nejela. Co teď? Jela na ostrov Rab loď. Ale jiná kategorie. Plula někde ze Španělska až do Řecka. Že mi lodní lístek na tu cestu neplatí, že musím doplatit hodně dinárů. Ty jsem neměl. Tak jsem koukal na ten lístek. Řekl jsem si, že je většinou psaný česky a že to prostě zkusím. Připlula obrovská loď. A hnala se tam spousta turistů. Desítky. Tak jsem se přidal. Ten, co kontroloval vstup na loď, se jen zeptal nach Rab? Já kývl „ja“ a zmizel jsem v lodi. Příští 78 │


zastávka je Rab, tak když mne vyhodí, tak až doma. Nebyl jsem klidný. Procházel jsem lodí od kinosálu, přes bazén na horní palubě, restauraci. Bál se každého hlášení, že mne budou vyvolávat. Zatím nic. Plujeme. Přiblížil se cíl. Nemohl jsem hned ke dveřím, co kdyby tam na mne čekali?

Tak až na poslední chvíli. Jenže u dveří, kde jsme nastupovali, nikdo. To je průšvih. Běžím schodištěm dolů. Slyším nějaký hluk. Ocitám se mezi auty a autobusy. Hele, tam vzadu je světlo. Právě odklopili velká vrata a tudy se dalo vystoupit. Tak jsem téměř proběhl. Ani se neohlížím a na silnici, stop, a na hotel. Po hodince přijíždějí další členové naší rekreace a ptají se, proč jsem tak prchal. Oni se byli na tu velkou loď podívat, protože tam připlouvala jen jednou za týden… Znovu jsem se do Jugoslávie dostal až z depa. To potřebovali odměnit jednoho soudruha. Jel s manželkou, jenže poukaz byl pro tři. Já byl ochoten. Prosím v době, kdy byl obrovský zájem a boj o poukazy, tak já byl ochoten hi hi, tam s nimi jet. Bylo to opět super. Nedaleko od Rijeky či Puly. Nakonec jsem spal v úplně jiné chatě než oni, a užíval si Jadranského moře a výletů do okolí. Tyto řádky dopisuji s lehkým zamlžením oka.

│ 79


Švýcarsko Pro modré mozky, milující železnici, ideální území. Prostor přehuštěný nádhernými tratěmi, jež protínají horská údolí, překonávají vysoké průsmyky, nabízí technické rarity i překrásné výhledy. To jsou švýcarské železnice. Bermina expres, Ledovcový expres, Panoramatik expres, lanovky, zubačky i nejvýš položená železniční stanice v Evropě. O tom jsem snil od svého mládí. Pravda, chvíli to trvalo, než jsem se tam mohl vypravit, ale dočkal jsem se. Záhy po devadesátém roce mířím se skupinou stejně „postižených“ do Alp a okolí. Nevím, zda to každého tak nadchne, ale jistě své kouzlo má taková trať pro každého. Projíždíte údolími s nádhernými, až kýčovitými, vesničkami, vidíte a slyšíte pasoucí se krávy. Technické řešení trati směřující do Svatého Mořice prostě nadchne. Úzkorozchodná železnice se kroutí po svahu vysokých hor, v obloucích spirálovitě, tunely až třemi nad sebou, se dostáváme výš a výš. Prohlídka města olympijských her a pokračujeme do Berminského průsmyku. Popsat to ani nejde. To se fakt musí vidět a zažít. Jedeme zpět přes Davos. Nocleh a další trati, města jako je Lozano, Interlaken s výhledem na Jungfrau. Tam bych ještě jednou chtěl vyjet až nahoru. Téměř čtyři tisíce nad mořem je nejvyšší železniční stanice v Evropě. Na poprvé to neklaplo. Mám z té doby ale i negativní zážitek. To když jsem pozoroval kolegy ze zájezdu na snídani. Ta chamtivost, nenasytnost a snad i závist byla prostě nechutná. Vůbec jsme se nepředvedli jako kulturní národ. Hodně mne to mrzelo. Ale jedna odměna na konec. To 80 │


jsme poslední den měli v programu jízdu Panoramatik expresem. Jezdí tou tratí ve třech různých variantách. Ta luxusní je prosklený válec, kdy vidíte do údolí i do nebe. Pak je rychlík s vloženými vozy a skleněnou střechou, aby bylo možno dohlédnout až na ten Materhorn. A pak takové osobáčky od zastávky k zastávce. My nastoupili do toho rychlíku. Nad námi obloha a jedeme. Přichází průvodčí a chce po nás doplatek. Většina lidí se zablokovala, že nic platit nebudou, že chtějí nakoupit dárky v Curychu, kam směřujeme. Dopadlo to tak, že výprava vystoupila, jen já a jeden kolega z Brna pokračujeme. Užíváme si nádherných výhledů. Jsem šťastný, že jsem to stihl ještě v době, kdy mi alespoň to jedno oko dost sloužilo. Jak tak sedím, ruka mi zapadla vedle sedadla. A cosi jsem nahmatal. Pravý švýcarský kapesní nožík. Ten červený s helvetským křížem. No taková odměna je přece úžasná. Kolega je srandista. Když jsme se setkali s výpravou v Curychu, ostatně přijeli až těsně před odjezdem našeho vlaku do Česka a tudíž ty ušetřené peníze stejně neutratili, jde on mezi ně. Vypráví jim smyšlený příběh, že když personál toho Panoramatiku zjistil, že jsme železničáři, tak nám dal ty nože. To jste mohli i slyšet věty: „Vidíš, já ti říkala, že máme jet“. To už si musí každý v hlavě srovnat sám. My se culíme. Nad dojmy z cesty i té malé provokace. Pak jsem jen všem vyprávěl, jak to bylo úžasné, ale že bych se tam vrátil, jen kdyby mne někdo pozval na chatu či chalupu a mohl tam být aspoň čtrnáct dnů. Bylo to vlastně nemožné. Nikoho v zahraničí nemám. Ale svět je plný překvapení. Byl jsem na jednom takovém kurzu. Andělský. Budu o tom ještě někde dál psát. Byl týdenní. Až ve středu jsem zaregistroval přítomnost mladé holky. Trochu mne překvapilo, že je tu tak mladá. Pak nějak slovo dalo slovo, ona mi moc nevěřila, že už tak špatně vidím. Zvláště když jsem ji provázel po Pardubicích a vše jí představil. Jak měla vědět, že mám dobrou paměť a prostě si pamatuji, co kde je. │ 81


Tak ještě společná čajovna a v sobotu je konec školení. Petra, tak se jmenuje, jede do Brna. Tak jsem si ji vzal jako doprovod. A jedeme Pendolinem. Pohoda, pivečko a před Brnem Petra říká, přijeď za mnou do Švýcarska. Já nezaváhal a potvrzuji. Ona odjížděla druhý den a tak mi dala telefonní číslo, já že zjistím, zda to klapne. Po třech dnech jí píši SMS, že fakt přijedu. Ona trvá na tom, že ano. Teprve nyní jsem se vlastně lekl, co to vymýšlím. Já za mladou holkou? No karty jsou vrženy. Ještě zajistím opravu Idosu. To proto, že mi nechtějí prodat lehátko na cestu z Curychu do Prahy. Tam ano, ale zpět ne. Tak se všude doptávám, jak je možné, že tam lehátkový vůz jede a zpět ne. Nakonec se zjistí, že chyba je v Idosu. Opraví jej, dámy ve Veselí nevěří vlastním uším, když přicházím po několikáté a opět chci to lehátko. Fakt už jde z Idosu vydat. Pak o mne šíří informace, že já si v Praze zajistím cokoliv. No nechme to tak. Mezi tím jsem ale zazmatkoval i já. Předně sám za mladou, to jsem nezvládal v hlavě, ale hlavně to, že bych musel z Curychu někde přestupovat v noci, to bych s mojí minimální znalostí cizích jazyků a už vůbec díky mým již prakticky nevidomým očím, asi nezvládl. Petra souhlasí, a tak se mnou jede i Radka. Další dvacítka, dcera kamarádky Miluše. Neorientujete se? Nevadí. Časem. Týden po pozvání přijíždíme do Oltenu ve Švýcarsku. Tady mi dochází, že vlastně ani nevím, jak se Petra jmenuje příjmením, nemám žádnou adresu a na nádraží není. Ještě že jsou ty mobily. Popisuji, kde jsme a za chvíli je Petra tady. Zanedlouho jsme v bytě, kde letos tráví prázdniny. Je to byt rodinného kamaráda, který je mimo Švýcarsko Tak máme 14 dnů pro ten „Švajc“. Užívám si to. Se dvěma mladými dámami mířím jak do Svatého Mořice, rekreačního města milionářů, tak se podaří vyjet i na ten vysněný Jungfrau. Hlavně ta trať do nejvyšší stanice Evropy je úžasná. Poslední část je vedena ve skále. Po pár kilometrech jsou zastávky s prosklenými výhledy do údolí. Je to hlavně pro 82 │


to, aby se člověk mohl klimatizovat na tu výšku postupně. I tak ve vlaku najednou na kde koho jdou dřímoty. A jsme na vrcholové stanici. Je nádherný slunečný den. Výhledy již v tu dobu neocením, ale ten pocit je famózní. Radka si prohlíží ledovou galerii v ledovci, dáme vrcholové občerstvení a můžeme opět do údolí. Výlety s holkami po okolí, večerní bar i zábava. To byl můj výlet za snem. V doprovodu skvělých dam, v místech mých tužeb turistických i železničních. Tak se plní sny.

│ 83


Anglie Ta země je mi nějak sympatická. Nevím proč a není k tomu ani žádný důvod. Jazyk jejich ovládám na úrovni počítačových výrazů a to se speciální bohemistickou výslovností, čili pro praxi nepoužitelné. Největším lákadlem se pro mne ale stal tunel pod kanálem Lamanche. Tunel pro vlaky. To přece musí modrý mozek vyzkoušet. Ale nějak jsem nehodlal utrácet za drahé zájezdy, ty navíc nevedly žádnou z cest tunelem. Jak už to bývá v mém případě, objevila se nečekaně a v pravou chvíli nabídka od kolegy z depa. Že pojede do Londýna, kde pracuje jeho dcera, zda s ním nepojedu. To už víte, že já neváhám. Vyrazili jsme na cestu tři. Tonda Hudeček, jenž cestu vyvolal a ještě jeden cestovatel amatér. Jméno si nemohu vzpomenout. Tam jsme jeli tradičně vlakem a lodí. Přesun lodí z Belgie na druhý břeh nijak nezaujal. Voda kanálu byla jako olej, ani se nepohnula, tak lehké vrnění motorů záhy uspalo a už byl břeh Anglie. Dlouhé řízení s imigračními úředníky způsobilo, že nám ujel autobus a pár nás zůstalo v přístavu. Ještě, že Tonda umí dobře anglicky. Vykomunikoval to, jakýsi bus přijel a odvezl nás na vlak. První seznámení s anglickými vlaky nebylo vůbec dojemné. Spíš překvapivé. To, že zde mají dveře do každého kupé přímo z nástupiště, mne dost fascinovalo. Kolébka železnic v prvním kole vůbec neučarovala. Jsme v Londýně. My s Tondou se jdeme ubytovat do hotelu. Není drahý, vlastně zde bydlí jen samí mladí lidé. Metro je nedaleko. Kolega s námi není, on že nebude utrácet a bude noci trávit ve vlacích. Nu dobrá, jeho volba. 84 │


Tonda za dcerou, a na prohlídky Londýna se vydávám sám. Dnes opět nechápu, jak je možné, že jsem se neztratil. Projel jsem se patrovým autobusem jak s průvodcem jako turistická vyhlídková jízda, tak i linkovým s černochem prodávajícím jízdenky. Poznal jsem tak známá místa. Osobně pak ještě prošel nejznámější prostory, navštívil i muzeum voskových figurín. Jen ty pověstné mlhy jsem nepoznal. Byl začátek května a sluníčko svítilo celý den. Jeden den jsem s kolegou zavítal i do přístavu. Projížďka výletní lodí mi dala pochopit, jak je neskutečně obrovská letadlová loď i další zaoceánské parníky. Ještě prohlídka staré plachetnice a opět Londýn. Na závěr pobytu jsme vyrazili přes noc někam na jih. Už zase jen s Tondou. Než večer odjedeme, stíháme v nedalekém Hyde parku neuvěřitelně velký ohňostroj. Je květen 1995, je padesáté výročí ukončení druhé světové války. Je to velkolepé, zahlcuje nás světlo tisíce světlic i tlakové vlny. Takový už asi nikdy neuvidím. Vlastně dnes je to úplně jisté – neuvidím! Hi hi. Zaplatili jsme si výlet takovým rybářským škunerem na volné moře. Byl vítr, vlny šplouchaly až na palubu. Většinou to odnesl Tonda, já byl za ním schován. Plavba končí. My ovšem nezajíždíme k molu. Tonda se dere přes zábradlí do moře. To mne děsí. Musím taky. Zjišťuji, že tam dole je malý člun. Taková ta skořápka s motorem. Tonda si sedl doprostřed na sedačku, já na špici lodi a můžeme jet. Jen se pohneme a velká vlna mi komplet poleje záda. Tak vyskočím a přisednu k Tondovi. Jenže v tu chvíli se záď lodi ponoří hloub a utopíme motor. Ještě že Tonda je duchapřítomný a přesune se na špici a tak se nepotopíme. Ještě na břehu mi vyčítá, že jsem chtěl utopit otce od dětí. Asi by to tak špatně nedopadlo, ale je důvod zajít do rybářské krčmy a zdegustovat piva. Pravidelně si polévám prsa, protože sklenice s pivem jsou po okraj, bez pěny. Dáme se do řeči s domorodci. I já. Jak se domlouváme, mi není zcela jasné, ale bavíme se dobře. Nocí míříme zpět do Londýna. │ 85


Čeká mne cesta domů. Pojedu sám, protože trvám na cestě pod kanálem. Podaří se mi zajistit místenku, doplatek a mohu vyrazit. Ještě jedna historka z nádraží. Zde jsem pojal potřebu utratit poslední peníze. Nejdříve jsem pojedl, což se ukázalo jako chyba, potom se rozhodl za drobné nakoupit bonbony. Byl tam takový pojízdný stánek, kde bylo mnoho nádob s různými bonbony. Já se mu snažil vysvětlit, že za všechny mé zbývající drobné koupím bonbony. On zřejmě pochopil, že mu chci koupit ten jeho stánek, protože byl notně vyděšený a když pochopil z mé brilantní angličtiny, o co jde, tak se smál, že mi ještě i cosi přidal. Ale do vlaku. Palubní steward mne uvede na místo. Cestuji první třídou. Mezi těmi úředníky takový turista z Česka. Když opět přichází steward, cosi se mne ptá. Měl jsem pocit, že se ptá na národnost či jazyk. Řekl jsem ček. Po chvíli roznáší noviny a pak nějaké drinky. To jsem odmítl, protože jsem vlastně nevěděl, zda jsem neřekl třeba, že budu platit šekem. Jo negramota na výletě. Jenže když už jede znovu a z vozíku rozdává tácy s jídlem, tak si jej nechám dát. Třeba to projde. Nu, a když tak v Belgii je naše zastupitelství, snad mi pomohou. Předkrm, nějaké hlavní jídlo, k tomu víno. Stihnu jen zaregistrovat hlášení, že vjíždíme do tunelu pod kanálem a pojedeme dvacet minut. Tomu rozumím. A fakt, chvíli je venku tma a pak již rychlostí kolem 300 se řítíme rovinou do Bruselu. Bez jediné zastávky. Pohodlně a rychle. Byl to zatím nejluxusnější vlak, kterým jsem mohl jet. V Bruselu na peróně musím do fronty pro ty, co nejsou v EU. Tehdy my ještě nebyli. Je nás v té frontě pár. Většina je v té druhé, která je ovšem daleko rychlejší, protože je vlastně téměř nekontrolují. Prošel jsem a na nádraží hledám vlak směr Německo a domů. Vše se podařilo, našel a přijel jsem bez potíží až domů. Tak mám další splněný sen.

86 │


Francie Návštěvy tohoto státu byly vždy nějak hodně zajímavé. Byly tři. Jako první západní stát po roce devadesát. A zatím poslední výjezd za hranice, pokud nepočítám Slovensko, tak byla taky Francie. Postupně vás mými cestami po sladké Francii provedu. Nadšeně jsme jeli do Francie, záhy po tom, co se uvolnily hranice. Byl to zájezd autobusový. Jeli jsme jako výprava VTS (problém, nevím, jak se to vlastně jmenovalo, snad vědecko-technická společnost) v depu. To bylo takové sdružení za dob bývalého zřízení, které sdružovalo zájemce o vědu a techniku. Je pravdou, že za existence této organizace byly nejúspěšnější vědecké exkurze do pivovarů a palíren. Abych nepomlouval, navštívili jsme i výrobu Tater v Kopřivnici, ladírnu motorů pro vládní vozy Tatra 613 a jiné továrny. Ale zpět do Francie. Já odjížděl řádně odpočinut, po mém doposud jediném, pobytu v lázních. Trochu tím trpěl Jožka Valášek, jenž si sedl vedle mne. Většina autobusu se tmou usínala, já se probíral do života. Ihned na začátku cesty jsme museli poznat, že život v demokracii přináší mnohé nástrahy. Na první zastávce, ještě na našem území jeden z nás prohrál všechny peníze na cestu ve skořápkách. Neznáte? Taková hazardní hra, kdy nemáte proti zručnosti protihráče žádnou šanci. Oni prostě umí takové fígle, že zaručeně o své peníze přijdete. Ale už je tu Francie. Ještě zažíváme to překvapení, že nás na hranicích nikdo nekontroluje a po mnohaproudových silnicích vjíždíme do města nad Seinou. Průvodcem nám │ 87


byla manželka jednoho z nás paní Horáková. Perfektně připravená, ale zahleděná do historie. To nás by zajímaly i hospůdky, jiné technické možnosti. Nějak si z toho zájezdu pamatuji, že to bylo stále vpřed, další kostel, další památka, prolítnout kolem Pompidue centrum, které by mne zajímalo. Navíc jsem si vytrucoval alespoň bleskovou návštěvu Defans, čili nejmodernější části Paříže. Toto si budu muset prohlédnout až příště. Tolik k prvnímu výletu. Ten druhý byl dost osudný. Měl jsem ve Francii a v Paříži strávit víc dnů. Nějak se domlouvalo, že mne vyzvednou na jednom nádraží dcery Karla Bartoše. Prostě se nestalo. Tak co s tím? Nejdříve jsem si zajel do té moderní části Paříže Defans. Okno do světa, jak se říká tomuto objektu, jenž je na stejné linii jako Vítězný oblouk. Průhledem jednoho zahlédnete v dáli i druhé. Proskleným výtahem nahoru, zde nějaká galerie a úžasný výhled do dáli. Moderna mne uchvátila, byla pro mne naprostou novinkou. Pak zpět do města. Pompidue centrum. Středisko kultury v Paříži. Té moderní kultury. Pár vystoupení umělců a pojedu dál. Koupil jsem si místenku na francouzský rychlovlak TGV. Mám režijní jízdenku pro celou Evropu na první třídu, tak co bych se nesvezl. Domluva ve Francii je složitá, ale já to stále, překvapen sám sebou, zvládám. Peníze byly připraveny na delší pobyt, tak mohu trochu utratit. Jedu. Nejdříve složitá domluva o místo ve vlaku, kdy jedna dáma se rozhodla, že to místo bude její, i když jsem tam evidentně měl místenku já. Ale je tu další volné, tak to nebudu, a ani díky slovní zásobě nemůžu, hrotit. Jedeme, přímo letíme. Na vedlejší dálnici se zdá, že auta i v našem směru nějak postávají… Za malou chvíli jsme v Marseiles. Nemám chuť ani odvahu pátrat, jak to vypadá v přístavním městě. Ač netuše, ukázalo se, že bude ještě doba, kdy si ji prohlédnout budu moct. To bude ale další cesta. Vracím se nočním vlakem do Paříže. Ráno opět v tom obrovském městě. Rozhodl jsem se, že se pojedu podívat do 88 │


Disneylandu. Neblahé rozhodnutí. Přijedu až k branám. Jenže tady se nějak zamotám, hledím, kam míří většina lidí, a sám padám do jakési nástrahy. Přehlédnutá rampa a na vlastní uši slyším, jak mi praskají kosti. Fakt, komplet pod kolenem se to prohýbá. Ihned mi dochází, že nejsem pojištěn, že jsem tu sám, mobil není. Záchranka je tu brzy. Nemocnice, operace a noha je v sádře a já na pokoji. Domluva s lékařem není možná, já trvám na angličtině, on celkem správně označuje moji angličtinu za „bed!“ špatnou. Po chvíli přichází zaměstnanec nemocnice. Je to Polák. S tím se domlouvám. Zajišťuje mi telefon k posteli, spojení na zastupitelství. Ty nejdříve můj problém nezajímá, pak mají snahu mi zajistit jízdenku na přímý vlak do Prahy. Mezi tím volám sestře, že jsem jaksi mimo provoz. Doma se rozjíždí kolotoč událostí. Několik lidí je okamžitě ochotno jet pro mne autem. Dokonce i služebním z depa. Pak se zjišťuje, že služebním to nebude možné, tak alespoň Lenku se švagrem vezou do Prahy, tam si půjčují od sestry švagra auto a míří pro mne. V tu dobu Polák zajišťuje vše pro okamžité propuštění, třeba v noci, protože tady se každá hodina platí. Když vše vyřídí, zavře za sebou dveře pokoje a jen tak pro mne mi říká: „mezi námi slovjany, nic neplatit, nic neplatit“. Tak jsem jej poslechl. Milé Francii dlužím, ale sestra mne odváží domů. Doma už jen doktoři zjišťují, že mi jednu kost nenarovnali úplně proti zbytku, tak sádra je na noze téměř půl roku a já mám doma nad čím přemýšlet. Ne každé riskování vyjde. Naopak jsem zjistil, kolik ochotných lidí se okamžitě našlo a bylo ochotno mi pomoci. Je to drahé poznání, ale asi jsem je potřeboval. Tak skončil můj druhý výlet do Francie docela neslavně, i když se zrovna na tento nejčastěji s kamarády vzpomíná.

│ 89


Provence Nebude to o Provence jako takové. Jen jsem chtěl tento pobyt dát pod zvláštní nadpis. Byl to nejdelší pobyt ve Francii a byl hodně zajímavý. Jeho historie začala na jaře roku 2009. To se bavil o tom, že pojede do Francie, jen Karel. Jenže pak se nepohodl s Pierrem. To je bratranec jeho první ženy. Jezdí do Pardubic za Karlem často. Tak se Karel rozhodl, že jej taky navštíví. Ani nevím, kdo s ním původně měl jet. Jenže pak se oba pánové nějak nepohodli. Tak nastoupil udobřovatel, čili já. Nevím, jak mne to napadlo. Sedíme tak u piva a já provokativně řeknu, že pojedeme s Karlem za Pierem. Ten byl s námi u toho piva. Najednou poněkud dali bokem to, že už cestu odpískali a začalo se plánovat. Jako že není problém. Pak jsem jen prohodil, že bude dobře, když o nás bude pečovat ženská a nadhodil jsem, že by to mohla být Petra. Znáte ji, byl jsem za ní ve Švýcarsku. V té euforii se nějak vše dohodlo. Já ani netušil, zda ta Petra by s námi jela. Nakonec ano. Jedeme na konci září. Karel se svým novým autem, já a Petra. Nikomu z nás nedošlo, jak to bude cesta náročná. Představa je Paříž a pak až do Provence. I když představy byly asi různé. Jenže mnohé zůstaly nevysloveny. A to jako vždy vede k pozdějším neshodám. Cestu do Paříže zvládáme dobře. Karel se sice chtěl vyhnout dálnicím, ale to bychom putovali o den déle. Nakonec za pomoci navigace přijedeme s jedním přejetím odbočky, velmi rychle. Stojíme před domem Pierra. Ten nás zavede i s autem do parkovacích prostor pod domem a výtahem do sedmého pat90 │


ra, kde bydlí. Jsme v Paříži. Pár dnů tady pobudeme a vydáme se dál. První den v Paříži si na sebe málem zavolám policii. Jsme s Karlem na procházce kolem domu. Vracíme se zpět a u dveří se nám nedaří zadat pin v zámku. Pak nás někdo vpustí a vyjedeme do sedmého patra. Jenže ani jeden nevíme, které jsou Pierrovy dveře. Večer jsme vstoupili, ráno vypadli jak čerti. Hmatáme po dveřích, zda podle klíčku to poznáme. Tu se otevřou jedny dveře a vyděšená paní na nás cosi mluví. Nerozumíme, jen se snažím blekotat Pierrovo jméno. Žena se nechytá a tak mne popadá podezření. Karle, my jsme ve špatném domě. Prchám výtahem pryč, za chvíli i Karel. Venku zjistíme, že vedle je naprosto totožný dům. Zbývalo jen, aby dáma pozvala policii, asi bychom to nevysvětlili a já bych dostal přidán i ten dluh z nemocnice. Brrrr. Další dny si užívám Paříže hlavně s Petrou. Nejvíc mne zaujme výstava moderního umění v Pompidue centru. Nemusíte na vše vidět. Moderní umění to je i věc zvuků, pohybu a prostoru. Navíc je zajímavé jen tak, bez chápání slov vnímat návštěvníky. Tak jsem se dočkal. Celý den nestačil. Ještě po uzavření dáme naproti v kavárně lahvičku vína a domů. Jenže nám ujel poslední vlak metra. Jak se dostaneme k Pierovi? Známe naštěstí jeho adresu, kterou mám v mobilu v navigaci. Petra se domluví anglicky a tak nám mladí lidé poradí autobusy noční linky a zbytek dovede navigace. Vracíme se kolem třetí hodiny. S Karlem a Pierrem jeden večer absolvujeme noční plavbu po Seině. Je to nádhera i pro mé zbytky očí, tolik světel a vyprávění Pierra co kde je, je úchvatné. Petra sama prozkoumává noční Paříž. Naštěstí se vrátila bez problémů. Pro mne další nezapomenutelný zážitek je v parfumerii. Salon voňavek. Já tu strávil s Petrou víc jak tři hodiny. Odcházíme s dárky pro sebe i rodiny. Petra namalovaná, já hlavně unavený, ale spokojený. Dáme nejdražší pivo výletu. Deset éček na Chanselisee. Ale řekněte, s tak krásnou, voňavou dámou. Společně navštívíme │ 91


Montmartre, s Petrou galerii z nádraží a je pět dnů pobytu pryč. Odjíždíme za dalším dobrodružstvím. Karel je trochu nervózní. Snad se obává cesty nebo nevím. Říká, že si děláme, jen co chceme, on je jen řidič. Myslel jsem, že jsme se tak dohodli. Při výjezdu trefuje do sloupku, což jej logicky rozčílí. Tak odjíždíme v nervózní atmosféře. Jedeme navštívit maminku Pierra. Má 98 let. Tak se jen zastavíme, pozdravíme a pojedeme dál na jihovýchod. Jenže stará paní je šťastná, že ji někdo navštíví. Rozumí si báječně s Petrou a tak nakonec zůstáváme přes noc. Tady se naše vztahy s Karlem ještě vyhrotí. To když se stará paní ptá na šťouchané brambory, on začne popisovat bramborovou kaši a já jej opravím. Dál se nehodlá s námi bavit ani o další cestě. Chceme vyhovět jeho původnímu přání a navštívit některou z francouzských vinic, a tak cesta je dle toho směřována. Přespáváme v hotelích formule jedna. Já s Petrou, Karel s Pierrem. Je stále hůř v komunikaci. Karel od nás nic nebere a vše chápe jako útok proti jeho osobě. Tak jsem to nechtěl a do dnešního dne ani nechápu, jak to vzniklo. I tak projedeme až do Marseilles. Zastavíme se v Avignonu, v muzeu vín Chateau new di pap, navštívíme farmu krokodýlů, staré amfiteátry i půvabné uličky měst Provence. Trhy a tržiště jsou zde jiné, takové radostné. Svezeme se lodí do hlubokých zátok, zde zvaných galon. Nakoupíme koření i cukrovinky. A čeká nás cesta domů. Bude náročná. Karel se z nervozity zajíká, bude to pro něj velká zátěž těch mnoho set kilometrů domů. Pierre odjíždí vlakem do Paříže a Petra naviguje cestu domů. Dojeli jsme bez nehody. Viděli jsme a zažili spoustu nádherných věcí a míst. Škoda, že jsme nedokázali lépe odhadnout naše možnosti a zvládnout komunikaci. I tak to pro nás všechny je nezapomenutelný výlet po Francii.

92 │


Další zaměstnání Musím se vrátit do práce. To mne přece jen ještě dost let živilo. Přesně do roku 2004. Tak je tu nepopsaných cca deset let mé aktivní činnosti na železnici. Již jsem psal, že jsem byl odejit na technické oddělení. Neutrpěl jsem nijakou finanční újmu, jen to někde v hlouby duše bolelo. Ale práce byla, tak do ní. Mám dělat metrologa. To není překlep, nezjišťoval jsem pro strojvedoucí, jaké budou mít počasí. Metrolog se stará o měřidla. Aby byla řádně kontrolována apod. Tak jedno velké školení týden v Brně a jdeme na to. Jenže v praxi se shledávám s názorem, že to nějak ošidíme, jen jako. Tak mám problém. Souboj s nadřízenou o správnou interpretaci zákona, o nastavení pravidel i pro každého uživatele, je marná. Vedení to řeší šalamounsky. Mně dá jinou funkci. Jim stačí, jak to běží. Tak jsem vedoucí autodopravy. Dobře čtete, jednooký je vedoucím autodopravy. Vždyť já nebudu řídit žádné auto. Opět se zahloubám do problematiky. Nacházím počítačová řešení, zkouším a nakonec navrhuji vlastní řešení. Pro sledování provozu aut. Je to od objednávek na přepravu až po uzavření jízdy s kilometry. Stačilo by jen z toho vyjet knihy jízd. To ale stále České dráhy jsou poněkud pozadu a trvají na papírových. Tak budeme i nadále psát ty papírové. Program na základě mých představ naprogramovali ajťáci z depa a on se ujal a žádanky o auta se řeší zásadně tímto programem a já mohu určovat jejich trasování a využití. Celkem zábavné. Jediný

│ 93


problém způsobuje multikára. Na té jezdí kde kdo a tam udržet pořádek je téměř nad lidské síly. Kontrola proběhla v pořádku, takže se vlastně v tu dobu pracovně nic závažného nestalo. Já si ovšem, jako vždy a všude, jednu akci připravil. Bylo to o mé vlastní dovolené. Zneužil jsem služební vozidlo. Prostě jsem se s ním svezl na služební cestu. Jel jsem si koupit můj první mobilní telefon. Dodnes nechápu, proč jsem jel s těmi chlapy. Asi, abych nemusel hledat u Hradce tu obec. Stalo se mi to osudným. Cesta vpořádku. Na zpáteční cestě řídí Zbyněk. On je za volantem neurotik. Vyjeli jsme z mlhy a on má dojem, že ten před námi má ještě dlouho zapnutou mlhovku. Tak jak jej předjede, dá mu myšku. Něco jsem zaslechl. Říkám, něco jsme asi trefili. On že je to v pořádku. V Kyjově končí a předává auto Karlovi. Jak odchází od auta, všimne si, že nám chybí zadní nárazník. Tak jsme to auto přece jen trefili. Začnu nadávat a donutím jej napsat puťovku s koncem v Kyjově, aby při případném vyšetřování to nebylo na Karla. On ji píše na kapotě svého auta v garáži. Už jsem opět v autě a on mne volá, abych za ním šel, že jak to má napsat. Tak jdu. Nedošel jsem. Vcházím proti oslňujícímu světlu a vedle auta je otevřená jáma se schůdky do sklípku. Ano, chápete dobře, jdu tam po hlavě. Tu díru jsem téměř zacpal, nemůžou ke mně. Mám pocit, že mám urvaný celý hrudník. Když se podaří vstát, je vše jasné. Ruka je zlomená. A to tak, že visí jen na svalech a kůži. Komplet. Se Zbyňkem do místní nemocnice. Tam na nervy odpadá spíš Zbyněk než já. Rentgen a je jasno. Bude se to muset operovat. Rozdrcenou paži po kouscích dávají do kovového účka, šrouby a drát to omotá. Tak a je to. Ruka je komplet. To je vlastně celé. Zbyňka jsem neudal, do práce chodím dělat doklady, i když nemohu rukou moc pracovat. Zpočátku jen řídím řidiče, jak to má vyplnit. Tak a to je vše. Poučení? Najděte si je sami. 94 │


Já po čase odcházím zpět na oddělení ekonomické. Zde až do odchodu jsem metodikem ekonomického útvaru. Tady se už nic dramatického nestává. Naštěstí. Od roku 2001 mám částečný invalidní důchod, od roku 2003 pak úplný. K 30. červnu 2004 končím své účinkování na železnici. Tedy jen to pracovní. Odborářské ještě pár let pokračovalo.

│ 95


Odborář Už jsem výše zmínil mé aktivity společenské a politické. Po roce 1990 mne oslovili, zda bych nevstoupil do obnovujících se odborů pro úředníky na železnici. Unie železničních zaměstnanců, stejně jako federace strojvedoucích, vznikly již v roce 1896. Jejich činnost byla několikrát přerušena a tak bylo jen logické, že po „sametové“ opět navazovaly na svoji činnost. Je to specifikum železnice, kdy u jednoho zaměstnavatele je několik odborářských ústředen. U nás v depu to byla jak federace strojvedoucích, tak následovník rudých odborů, Odborový svaz železničářů. No a my Unie železničních zaměstnanců. A opět, celkem netradičně, jsem se stal předsedou odbočky. A tak přišla na řadu spousta jednání, vyjednávání s vedením depa. Musel jsem se naučit jednat tak, aby bylo možno kompromisně uzavřít dohody. Strojvedoucí byli nejradikálnější, OSŽ taky kladlo mnohé podmínky, ale museli se dohodnout s námi. A já přece jen zastupoval úředníky a tím částečně i vedení. Trochu schizofrenní, ale taková byla a je situace na železnici dodnes. Jenže tím to neskončilo. Za rok na první valnou hromadu, tam mne zvolili do rady unie a po pár letech do prezidia. Tak jsem musel na kolektivní vyjednávání na úrovni generálního ředitelství, na porady přednostů lokomotivních dep. Jak se nyní hodilo to školení asertivního jednání. Našel jsem si zde ale jinou hlavní činnost. Byla to humanitární pomoc. Opět tomu pomohla náhoda a moje drzost. Byl jsem v Praze na sekretariátě snad potřetí. Sedím u stolu a zazvoní telefon. Jak jsem zvyklý od 96 │


dob skladníka, okamžitě jej zvedám. Tam hlas se ptá, kdy pojede ten vlak Dobré vůle, že dali sto tisíc a je září. Já nevím, kde jsem vzal tu drzost, ale okamžitě říkám, že je to v pořádku, vlak bude během října, že je jistě pozveme. Položím telefon a ptám se, kde je těch sto tisíc a kdy ten vlak bude. Ošívají se a pak praví, že peníze dali do plesu. No peníze by se našly, ale kdo vlak připraví za tak krátkou dobu? Tak se nabídnu. Jistě nedomýšlím, co jsem slíbil, ale takový už jsem. Tak začala éra vlaků pro postižené děti. K tomu si dáme další odstavec.

│ 97


Košt vína Než se pustím do vzpomínání na vlaky pro děti, musím se zastavit u jedné, lidem libé akce. Byl jsem několik let hlavním organizátorem podnikových koštů vín. Vlastně to kopíruje dobu, kdy jsem pracoval v těch výše zmíněných odborech. Vlastní košt nepořádala ani tak unie, ale parta kamarádů z kuželek. Je to skupina lidí, jež se na kuželkách schází od osmdesátých let. Protože jsme záhy začali v kuželkách hrát podnikovou soutěž, vymýšlel jsem i zajímavosti, aby to bavilo i nás, méně zdatné. Tak se oceňovalo umístění na prvních třech místech, ale taky na sedmém, jako vítěz druhé ligy a na třináctém, vítěz třetí ligy. Navíc jsme od počátku do naší zábavy zatáhli i naše ženy a kamarádky. Nejméně dvakrát do roka je turnaj dvojic, kdy hrají muži se ženami a vše končí ve vinném sklípku. To vše trvá i po téměř třiceti letech. Tak zřejmě při některé z návštěv vinného sklípku vznikla myšlenka na podnikový košt vín. S ostatními odbory jsme se dohodli na financování a mohli se pustit do díla. Hlavní postavy pak byli Jirka Dluhoš, Ota Vízdal, ale zapojil se každý z kuželkářů a i jejich ženy. Je toho dost pro zajištění takového koštu. Já měl na starost zajistit finance, hudby, navrhoval jsem diplomy pro oceněné vinaře, zpracovával a tiskl katalogy vystavovaných vín. Navíc se přese mne vše koordinovalo. Musíte zajistit láhve, koštovačky a jejich potisk, místnost pro degustační komise, sál, vstupenky i pozvánky. Ale je třeba zajistit umytí sklenic, připravit občerstvení na degustaci i na vlastní košt. Byl to 98 │


podnikový košt vín, ale dosál brzy mimořádné pověsti. Vzorků vín se sešlo i ke třem stovkám, velký kulturní dům ve Veselí nad Moravou byl plný po střechu. Dole hrála i Mistříňanka, nebo Big band ze Zlína či jiné kapely, v patře pak se zpívalo u cimbálové muziky. Jsem hrdý, že mezi degustátory na našich koštech začínal například i jeden z významných someliérů firmy Znovín, nyní zvaný do celého světa. V tu dobu studoval ve Bzenci a nám pomohl. Celá akce pak naplňovala ten hlavní cíl, že se mohli zaměstnanci jedné firmy setkat na neformální akci. To vždy pomáhá výkonnosti firmy. Škoda, že se v posledních letech od toho upouští. Je ztrátou, že po mém odchodu z depa tato akce skončila. Asi jsem v tom měl prsty víc, než jsem si uvědomoval. Ale sám bych to nedokázal. To platí pro

všechno, co jsem dělal. Měl jsem štěstí na spoustu schopných a ochotných lidí se mnou do těch šíleností jít. Dík! Když tu připomínám košty vína, musím zde připomenout i takové malé ochutnávky vín. Probíhalo to vlastně přibližně ve stejném období, jako jsme těch několik let připravovali ty košty velké. Já jsem svého času doprovázel Frantu Fuxe na jednání výboru postižených dětskou obrnou. Doprovod jsem chápal jen jako pomoc kamarádovi. Na jedné z cest

│ 99


do Prahy ze mne, opět neuváženě, vypadlo, že by taky mohli jednat oni na Moravě. A oni že ano. A tak se stalo, že několik let jsme jim pravidelně připravovali setkání ve Veselí nebo okolí. Zkusili si vždy kuželky. Je to zajímavé, že se dá hodit koulí i v sedu ze židle, opřen o berličku a podobnými až cirkusovými pokusy. Ale bezvadně se bavili. Parta kuželkářů z depa se o ně starala, chlapi byli schopni je vynést v náručí do autobusu či do vinného sklípku. Tam totiž akce pravidelně končily. A byla u toho cimbálová muzika. A jak oni pravidelně jezdí do lázní, tak to byla skupina zpěvavá. Muzikanti byli vždy nadšení, často odmítli i peníze za hraní. I toto se dalo zvládnout a připravit a sám se u toho bavit s kamarády i novými známými. I tímto chci všem, co mi pomáhali poděkovat.

100 │


Sedlák Ještě než se dostanu k těm slíbeným vlakům, musím zde popsat jeden totální úlet, kdy jsem se cítil jako skutečný sedlák ve městě. Ale pěkně od počátku. Jezdil jsem do Prahy na ty odbory. Přespával doma, nebo v Pardubicích u Karla. Jednou mi Míla volá, pojď se mnou na koncert. Je to zítra. Jasné, nemám problém. Druhý den na cestě z Prahy SMS s dotazem, zda mi bude sděleno kde, kdy a co. Obratem mi Míla volá. Je to všechno trochu jinak. Je to koncert předvolební. Myslím, že do Evropského senátu, nebo co to je. A je to v 17 hodin, zpívá i Karel Gott a další dobří, a ona, že má převzít finanční zisk z koncertu pro školu. Chabě se ozývám, že to tedy ani nepůjdu, co bych zavazel. Ne, to je dob-

│ 101


rý, počkej před Duhovou arénou. Vyděšen, že nejsem řádně oblečen, mířím do obchodu. Kalhoty koupím, svetr taky vypadá lépe, než jen bunda. Ty botasky bude nutno přehlédnout. Míla přijíždí na poslední chvíli. Nestihl jsem ani hodit jí do auta tašku s riflemi. Tak jdu s igelitkou, v bundě. A prý jdeme do první řady. Ne, ne. Ale nějak stále pokračuji. Na ruku označení jako VIP. Všude je už klid, má se začít. Přebírá nás ochranka a vede nás poněkud ztichlým stadionem dolů, do první řady. Je tu premiér vlády ČR, hejtman, primátor a další. A tam si přisedne i sedlák z Moravy. Museli to vidět všichni, přehlédl by to jen slepec jako já. Nu přežil jsem to. Po koncertě dostává Míla symbolický šek na peníze pro školu. Než se rozloučí s hosty, já tam stojím s tou igelitkou, v bundě, pod paží ten metrový symbolický šek. Mráz mi běhá po zádech ještě dnes, co to píši. A přesto mi ani vlas nespadl z hlavy, nezbláznil jsem se já ani nikdo z obecenstva. Asi jsme na sebe víc zahleděni, než to okolí zajímá.

102 │


První vlak Tak jsem chtěl psát o tom prvním připravovaném vlaku pro zdravotně znevýhodněné děti. Ale nejdřív trochu odbočím. Asociovalo mi to připomínku na můj první vlak. Tak vlak, ona to byla jen lokomotiva. Byla modelová, dostal jsem ji na Vánoce, když mi bylo čtrnáct a já si fakt poplakal radostí. Nevím, zda je to normální, ale plně to vystihuje to mé zaměření na vlaky. Z toho pak bylo to modelářství a posléze i naplnění snů o práci na železnici. A právě možnost vypravit vlak, to je asi vrchol toho všeho. Vlastně jsem si mohl vybrat lokomotivu, vagony i trasu. O tom vám tu chci psát právě teď. Ten první vlak jsem slíbil v telefonátu, naprosto neprozřetelně. Jenže on člověk ke všemu nějak směřuje. Vždyť za mnou byla zkušenost z jednání na nejvyšší úrovni politické i drážní, měl jsem skvělé kamarády mezi zdravotně znevýhodněnými i přátele s modrým mozkem z Vychylovky jako jsou Honza Šatava, ředitel a majitel Jindřichohradeckých místních drah, pan Mužík šéf železničního muzea v Jaroměři. A hlavně jsem byl dobrý kamarád s Mílou Horskou, ředitelkou speciální školy pro zdravotně znevýhodněné. To vše mi blesklo hlavou a tak jsem se do příprav mohl pustit. Z Prahy se jede přes Pardubice. Tak jsem si domluvil rande s Mílou. Domluva rychlá. Já pro vás zajistím výletní vlak s parní lokomotivou, ty zajistíš účast i zastupitelů města. To bylo snadné. Pak jsem se vypravil s Mílou za panem Mužíkem. Tam to šlo taky hodně hladce. Z Jaroměře přistaví vláček s parní lokomotivou, bufetovým │ 103


a dalšími starými vozy. Dovezeme děti z Hradce Králové na festival školy Svítání, děti ze Svítání se mohou svést do Hradce a zpět. Domluveno během týdne. A v říjnu vlak jel. Poprvé jsem zažíval to neuvěřitelné nadšení postižených dětí i jejich doprovodů. To potkáte radost v té nejčistší podobě. Akce měla úspěch a tak jsme mohli připravovat další. Hned další rok stejným vláčkem do Litomyšle. Najednou pochopíte, že funguje i něco mezi nebem a zemí. Od večera před dnem jízdy lije. V dobu odjezdu stále lije. V Chrudimi nám na peróně zpívají děti ze školky, vzájemně na sebe mávají děcka z vlaku a peronu. Ale prší. Prší až po tabuli označující město Litomyšl. Tady jako když utne. Celou dobu pobytu ani kapka a čtvrt hodiny po odjezdu už zase prší. A tak nějak to má být u všech těch 25 vlaků, co budu pořádat. Míla má pro to jednoduché vysvětlení. Ty děti si to zaslouží. A je to. Tyto první vlaky ještě nesly označení Vlaky dobré vůle. Nenavazoval jsem na vzduchoprázdno. Již před tímto mým počinem uspořádaly ČSD velkolepé vlaky pro postižené děti. Zúčastnila se jich paní Olga Havlová. Bylo to ale víc politické, než pro děti samé. Pravda, svezli se vlakem, ale když chtěl pořadatel a ne ony. Já přišel, samozřejmě s Mílou, s tím, že budeme pořádat vlaky na přání těch potřebných. Zavezeme je na akce, nebo přivezeme účastníky na jejich. Tak začala éra Vlaků plných úsměvů.

104 │


Vlak plný úsměvů Pod nádherným logem, které nám sponzorsky udělala firma Radka a Veroniky od Přelouče, jsme začali připravovat další a další vlaky. Jeden i dva ročně. Zavezli jsme děti a kamarády s doprovody z Ústí nad Labem a Děčína na Máchovo jezero. Na tento vlak bude asi navždy vzpomínat můj kamarád z depa Mirek Janků. Jak jsme po vlaku uvízli v restauraci mezi romskými dámami, jak nám věštily a my měli co dělat, abychom se ztratili bez ztráty čehokoliv. I to patřilo k zážitkům s těmito vlaky. Dalším pravidelným pomocníkem mi byl Luboš Cakl. Z Českých Budějovic, moje pravá ruka na většině těchto cest. Ale k dalším cestám. Jeli jsme například z Plzně do Českých Budějovic. Zavezli jsme děti na Bambiriádu. Velkou akci neziskových organizací. Někdy stačí jedna propagační jízda a pořadatelé si pro další ročníky zajistí vlaky sami. To se stalo zrovna u pravidelných Bambiriád. Tomu jsem asi nejvíc vděčný, že to mnoho zdravotně postižených vůbec naučilo vlakem jezdit, organizátory pak naučilo vlaky využívat pro vlastní akce. K tomu vlaku do Českých Budějovic se mi pojí jedna zábavná vzpomínka. Byl tam přítomen Český rozhlas. Odpoledne, v době odjezdu vlaku zpět, bude přímé vysílání. Tak jsme se domluvili co, kdy a kde. Přicházím a pan Tamchyna na mne volá pane Ptáku, pane Ptáku. Jo to jsem já? No přece jste nějaký pták… směji se tomu dodnes, když jej v rozhlase slyším. Setkávání s novináři to je samostatná kapitola těchto akcí. Ale k našim vlakům. Bylo jich hodně. Některé však byly… │ 105


Výjimečné vlaky Vlastně on byl každý ten vlak výjimečný. Měl jsem podporu v mé odborové organizaci, vedení Českých drah mělo zájem o pořádání humanitárních akcí. Já měl plnou moc navrhnout, kam se pojede, čím se pojede. Někdy jsem si vymýšlel opravdu hodně a dost lidí kolem jsem tím i natrápil. Určitě se bránili, když jsem přišel s tím, že zavezeme z Čech do Olomouce děti na známou akci Vivat Vita. To už jezdily po našich železnicích první jednotky Elefant City. Ty první se ani tak nejmenovaly. Vysvětloval jsem, že o tyto akce mají zájem novináři, že je to propagace této soupravy i na Moravě. Nakonec souhlasili všichni. Tak dorazila jedna z prvních souprav až k parku v Olomouci. Ještě jsme zde zablokovali na pár minut silnici, než z této moderní jednotky byly vyloženy všechny vozíky a děti s doprovody mohly po pár krocích vstoupit jak na výstavu, tak na kulturní akce setkání postižených z celé republiky. V některém dalším roce jsem si umanul, že přivezeme, pro změnu, děti ze severní Moravy do Prahy. Na pojezd kolem letohrádku Hvězda. To byly takové závody vozíčkářů. Jenže já chtěl vlak Manažer. V tu dobu to byl nejrychlejší spoj z Ostravy do Prahy. Bez zastavení cestu urazil za čtyři hodiny. A to ještě nebyl koridor. Vlak byl sestaven z vozů první třídy. Bránili se. Neubránili. Jeli jsme s touto soupravou, navíc zastavili pro nástup i v Olomouci, Pardubicích, pro nástup novinářů a televize nás zastavili v České Třebové. Ale dojeli jsme jako Manažer ta čtyři hodiny, proti jízdnímu řádu jen asi tři minuty zpoždění. A pak že to ne106 │


jde. To byly vlaky skutečně plné úsměvů. My navíc od počátku zařazovali, nebo vyčlenili prostor, pro setkání vedoucích skupin. Setkání se zástupci železnic i politického života. Jak je dobrou vlastností cestování vlakem, i naše cesty přinesly mnohé poznání, navázání kontaktů a spolupráce. I to byly ty nejlepší výsledky této mé aktivity. Největší drzost a odvahu jsem asi projevil, když jsem chtěl přivést děti s jejich doprovody až na brněnské výstaviště. Zde se každoročně pořádá výstava o zdravotnictví a o rehabilitaci. To vše se týká hlavně zdravotně znevýhodněných. A tak proč je nepřivést až k pavilonům. Koleje sem vedou. Sice kus po silnici s běžnou dopravou, křižují tramvajové tratě, ale vedou až na výstaviště. To se proti tomu postavili snad všichni. Že to není možné, že se tam jen naváží exponáty na veletrhy a to mimo špičku provozu na té silnici. A je to vlečka výstaviště. A musí to zajistit policie. A výhybka jedna je vadná a minulý rok tam vůz vypadl. Chodím od jednoho k druhému, někam pošlu kamarády. Kde se to rozlousklo, to dodnes nevím. Jistě jako první souhlasila manažerka toho veletrhu. Pak se ukázalo, že vedoucím vlečky je Veselan, jenž ve Veselí sloužil jako výpravčí. A tak to pomalu pokračovalo, až jsme na podzim mohli vyrazit na cestu. Z Prahy a nácestných zastávek jsme přivezli přeplněný vlak až na to výstaviště. Byl to historicky první ucelený vlak s cestujícími, který projel ulicemi města │ 107


Brna až na výstaviště. Od té doby tam zajíždějí mnohé další vlaky. Já sám jsem jich ještě několik na výstaviště přivezl. Když jsem končil, byl jsem přesvědčen, že je to rutina, kterou každý zvládne, postižení budou dováženi na výstaviště i nadále. Och, jak jsem se spletl. Již dva roky tam vlak s postiženými dětmi nedorazil. Škoda, přeškoda. A to jsme měli vždy v soupravě salonní vůz, kde se po příjezdu konala i tisková konference s ministrem zdravotnictví, za velkého zájmu novinářů. Tahouny asi potřebuje každé dílo.

108 │


Vlaky výroční Když něco pořádáte delší dobu, když je toho víc, tak přijde řada i na mimořádné události. Neobyčejné mohou být z různých důvodů. Připomenu tu tři. Ten první byl v roce 1996. To je rok, kdy mne v červenci přivezla sestra Lenka z Paříže s nohou od palce po zadek v sádře. A mělo to tak být až do Vánoc. Jenže já měl připravovat vlak ke stému výročí vzniku Unie železničních zaměstnanců. Už třetí den po neslavném příjezdu z Francie mi přinášejí z depa počítač, připojení na telefon. Každý den za mnou chodí sekretářka. Rodičovský dům se stal průchoďákem. Neustálé návštěvy, obrovské účty za telefon, to vše lehce děsilo moji jinak velmi tolerantní maminku. A tak jsem dál mohl zajišťovat jízdu speciálního parního vlaku. Pěkně z domu. Byl vypraven z Brna do Luhačovic. Místo na jednání jsme stihli objednat před mým úrazem, tak se jen telefonovalo, psalo. Ve vlaku byl zařazen i salonní vůz T. G. Masaryka. Nu tentokrát se s ním nesvezu. Naše organizace zajišťovala i hudbu, program, upomínkové předměty. Zajistil jsem i natočení dokumentu. Tady musím připomenout, že moje první vycházka z domu vedla do restaurace. Dal si tam se mnou rande přednosta depa, abychom probrali, co je připraveno. Taky zajímavost, která není obvyklá. Vše proběhlo naprosto perfektně. Já ten vlak jen sledoval z doprovodného auta, kterým mne na tu oslavu odvezli. Je pravdou, že nám nezastavil na dvou stanicích, kde měl, což se ukázalo jako nejmenší problém. Celou tíhu situace jsem neunesl vlastně až v době, kdy se už všichni bezvadně bavili v Luhačovicích │ 109


v rekreačním středisku. Vše zajištěno a nervy povolí. To se mi stává. Až je vše hotové. Pak vystartuji na nějakou blbost. Tady to mělo jediný efekt. O berlích jsem zmizel ven, zavolal si taxíka a ujel jim. Tak pro mne skončil ten první vlak výroční. Netrvalo to ani tak dlouho, a připravoval jsem vlak desátý. Navíc byl při příležitosti desátého výročí vzniku soukromé školy Svítání v Pardubicích, o které jste již četli. Ano, je to ta, co vede Míla Horská. Oslavovat je co, tak to musí vypadat. Dlouho vymýšlíme, kam by s dětmi chtěli na výlet. Rozhodnuto. Budou to Poděbrady. Tak připravíme pořádný vlak. Táhne ji naše nejrychlejší parní lokomotiva Albatros. V soupravě je zařazen i salonní vůz T. G. Masaryka. Vše toto rozhodně důstojně prezentuje i dlouhou historii českých železnic. Děti si šáhnou na lokomotivu, některé nakouknou i dovnitř. Paní ředitelka si zkusí jen tak jako lokomotivu řídit. Salonní vůz je jen pro pár vedoucích, je to přece jen historický skvost. Prohlédnout si jej budou moci nejen cestující z vlaku, ale i lázeňští hosté z peronu, okny. Tak se mi plní další sen. Svezu se i v tom salonním voze. Je naprosto úžasný, dokonale pracovníky opraven v Českých Velenicích rekonstruovaný. Setkání se zástupcem Českých drah, poslankyní i ředitelkou školy zde má důstojný průběh. Já se sice stihnu dopustit těžkého společenského prohřešku, ale i ten mi nakonec přinese nové přátele. Jednoho z hostů jsem považoval za manžela poslankyně Aleny Páralové. Byli spolu v družném hovoru. Pak se ukázalo, že je to šéf vnějších vztahů na Českých drahách. Dobrý den pane Čajka. Podstatné bylo, že děti bez rozdílu věku byly nadšeny výletem, že 110 │


se líbila jízda kouřícím vlakem a město Poděbrady nás přivítalo sluníčkem a zajímavým programem. To byl rok 2002. Než jsem se nadál, byl tu rok 2006. To jsem dva roky mimo pracovní poměr na železnici, nadále ale pracuji na naší odborové ústředně v Praze. A připravuji oslavy 110 let vzniku Unie železničních zaměstnanců. Tak úkol je to nesnadný, protože sám sobě kladu za cíl, že to bude oslava důstojná, lepší než ta před deseti lety. Přece i my jsme za tu dobu lepší. Moje milovaná náhoda, nebo osud, nebo tomu říkejte, jak chcete, mi přináší do cesty skvělou nabídku. V těch dnech tu bude končit mezinárodní projekt pro zdravotně znevýhodněné děti. Ze Švédska, Polska, Německa a Španělska. K tomu děti domácí. Co tak to spojit? Plán mám. Odjedeme i s těmito dětmi do Čelákovic. Zase pěkně historickým parním vlakem. Zde připravíme turnaj v tenisu pro VIP hosty našeho výročí. Pro děti turnaj ve vybíjené. Slavnostní večer pak zpestří jak předání pamětních listů, tak cen vítězům. Vše doprovodí bubenická kapela. Rytmům bubnů rozumí všichni. Skvělý propagační materiál o novodobé historii UŽZ jsem napsal, ale graficky skvostně zpracovali opět přátelé Radek a Veronika z Valů u Přelouče. Veronika vytvořila nádherné logo. Já si celou akci vymyslel jako Ex 110, čili expres 110. Vše schváleno a připraveno. Celá akce i tak úspěšně proběhla. Jen jsme nezvládli přizvat dostatek VIP hostů. To měl na starost někdo jiný než já. Mrzelo mne to. Lépe by celou akci přijali novináři a děti si nějaké skutečné celebrity taky zaslouží. I tak to byla skutečně vydařená akce. Taky asi nejsložitější manažerský kousek z mé dílny. Dostalo se mi za něj i ocenění od zástupců švédského a polského velvyslanectví. Ale hlavně od těch dětí. Když mi děkovali, tak děti spustily takový potlesk, dupání a křik, že jsem to prostě obrečel. Proto stojí za to něco dělat pro druhé.

│ 111


Vlak houbařský Možná je pro někoho z vás těch vlaků už mnoho. Já si ale neodpustím připomenout zde ještě jeden. Pro sebe i pro ty, kteří se zúčastnili. Žádný výroční, speciální, i když mimořádný jistě ano. Jedeme jen tak na výlet do lesa. Ano přímo do lesa. Setkání zdravotně postižených dětí a dětí zdravých může mít pro všechny naprosto vynikající poznání a přiblížení se k sobě. Přijíždíme malým motorovým vlakem do Přibyslavi. Tady k dětem postiženým přistoupí i ty zdravé. A my se vydáme na pouť po soukromé vlečce. Vlečka není to, co je za traktorem, ale kus soukromé železniční tratě. Tato vede z Přibyslavi do Sázavy. Nejdříve si v Sázavě prohlédneme exponáty drezín a malých lokomotiv pro vlečky. Přátelé z pořádající železniční společnosti z Brna přidají do vozu schůdky a jedeme zpět. Na co ty schody? Máme to brzy poznat. Zastavujeme v lese. U polní cesty. Tak tady to jde, jiné vlaky tu nejezdí. Vystoupíme a přejdeme na nádherně kýčovitou louku. S připraveným ohněm, muzikanty. Tančí se, opékají špekáčky. Už jste někdy jeli vlakem přímo k táboráku? My ano. A zase ty emoce ze štěstí a radosti dětí. Je tma a vracíme se do Sázavy. Ubytování na hotelu či přilehlých chatkách. Děti dlouho nehodlají spát, stejně jako dospělí ještě do noci hovoří o všem možném. Přál bych i vám zažít takové chvíle naprosté pohody a pocitu z dobré práce.

112 │


Co dál Tak jsem se různými aktivitami dostal až za rok 2004. Tedy odchod ze zaměstnání. Varoval jsem vás, že nějakou časovou osu budeme sledovat jen obtížně. Ono tady jde jen o mé vzpomínky, ale ne dokument doby, spíš takové emotivní zamyšlení, co jsem na tomto světě vyváděl. To ostatně víte, tak vlastně jen zdržuji. Jak to bylo dál se mnou. Skončil jsem tedy v lokomotivním depu. Nikoliv však na železnici. Přešel jsem pracovat na odborovou centrálu. Pravda, nebylo to na plný úvazek, ale byla to pravidelná činnost. Hlavně ta humanitární. O tom jste toho tady četli hodně. V tu dobu se už řádně míchala s mými aktivitami pro zdravotně postižené. Po odchodu do plného invalidního důchodu jsem si konečně přiznal, že i já jsem zdravotně znevýhodněný. Zásadně mi pomohl počítač. Domácí přístroj, kompletně ozvučený, mi umožňuje bezproblémovou komunikaci, čtení jak novin, tak knih. Mezi tím nám začaly mluvit i mobilní telefony. A pro „zrakáče“ je vystaráno. Centrální vidění je pryč, ale život nikterak ochuzen. Po tom jubilejním vlaku v roce 2006 jsem ale měl pocit, že přece jen když člověk není aktivní zaměstnanec, nemá do odborů moc kecat. Tak jsem se pomalu loučil, rozhodnutí mi pomohl, po několikáté, urychlit úraz. Trefilo mne auto. Noha přeražená, potom praskla i dlaha, nová operace a pět měsíců vozík. To rozhodlo. Ještě z nemocniční postele pomáhám s dalším vlakem do Brna, na jaře se zúčastním Vlaku plného úsměvů do Zlína na filmový festival dětí a mládeže. Nezmínil jsem se o něm, je to pravidelný vlak, se kterým │ 113


jsem kdysi začal. Nu a na podzim roku 2007 přichází rozhodnutí. Dvacet pět vlaků stačí, předám to mladším. Posledním je ten na brněnské výstaviště. Děti mi připraví báječné rozloučení. Co ale budu dělat? V době rekonvalescence jsem přečetl desítky knih. Byl jsem přesvědčen, že mohu už jen odpočívat, zaslouženě využívat dobrodiní sociálního zabezpečení. Ale ono to někde v člověku vrtá. Na podzim toho roku sedm jsem se náhodou dostal na počítačové školení. S tím ECDL, o kterém jsem psal. Říkal jsem si, potkám aktivní zdravotně postižené a třeba se najde i nějaká práce. A stalo se. Oslovila mě vedoucí toho školení Adéla Kolouchová. Firma Deep v Boskovicích má chráněné dílny, dělá počítačová školení, aktivizační služby. A chtějí, zda bych i pro ně nepřipravil nějaký vlak. Já, že je konec a on další. Jenže tento byl naprosto ojedinělý. Borek Dvořáček je prostě velký vizionář a propagátor techniky pro pomoc zdravotně znevýhodněným. Měl představu, že udělá učebnu počítačů buď v patrovém autobuse, nebo ve vlaku. A tak vznikl projekt.

114 │


NET vlak Podstatou tohoto projektu je dostat na koleje Českých drah počítačovou učebnu. Tam budou učit a představovat moderní techniku na základě informačních a komunikačních technologií, sami zdravotně znevýhodnění. Myšlenka pěkná, ale co s ní. Mám to zkusit vymyslet. Něco si dovedu představit. Když jsou vlaky galerijní, kinovlaky, tak toto zvládneme taky. Jen zda nás ČD podpoří. Pan Wimr, jenž je propagátorem iniciativy Březen, měsíc internetu, to zkoušel a vlak nevyjel. Tak to zkusím já. Na odboru vnějších vztahů se nápad líbí. Dostaneme dva vagony, jeden salonní pro doprovod a konference, druhý, bývalý poštovní vůz si vybavíme jako učebnu. Podmínka je jediná, musím být garantem akce já, protože se mnou nějaké zkušenosti mají. Souhlasíme a domlouváme pravidla pro prezentaci vlaku, propagaci, trasu. Je toho najednou mnoho. Nyní již moji zaměstnavatelé, přece jen netuší, do čeho jdou. Železnice má svá pravidla a možnosti. Vysvětluji, navrhuji, je nutno zajistit náhradní zdroj elektřiny, nebude se ve vlaku topit, nebude v něm možno spát, jen já tam budu přespávat pro hlídání a doprovod. Nepodařilo se mi je o všem přesvědčit. To podstatné ale je připraveno. Bývalý poštovní vagon se během dvou dnů mění na salon se stolky a počítači, připojen na Internet, s promítacím plátnem. O výzdobu počítačového vozu jsem poprosil moji kamarádku Petru. Znáte ji, byl jsem s ní ve Švýcarsku i ve Francii. Petra Čížková, studentka malířství v Bratislavě, nám zapůjčila svá plátna, její kamarád dodal umělecké fotografie. Na vlaku představíme │ 115


i Czechpoint. Opět mimořádně vydařené logo připravili kamarádi z firmy Sagita – Radek a Veronika. Ještě musíme s sebou vozit zvedací plošinu, aby se do učebny dostali i vozíčkáři a můžeme vyrazit na cesty. Čtrnáct dnů po krajích českých. Je skutečně velký zájem o učebnu, o diskuze v salonním voze. Já prošel další dovednostní zkouškou, kdy jsem musel vše prezentovat na velkých tiskových konferencích, uvádět hosty do vlaku. Bylo s tím vším hodně práce. Pokud vás zajímá víc, najdete to na mých webových stránkách. Nebo internet a NET vlak. Velikonoce roku 2008 byly i zasněžené. Zažili jsme hodně zimy ve vlaku, taky hodně zábavy a vznikla dobrá, pracovitá parta. Borek přednášel, Adélka se starala o propagaci. To byl prostě NET vlak. Brno, Blansko, Svitavy, Praha, Hradec Králové, Pardubice a Boskovice. To jsou zastávky na putování po kolejích. Noční přejezdy na nákladních vlacích. Noclehy sháněné v místech pobytu, tiskové konference ve vlaku i v prostorách nádraží. Několik televizních reportáží, zpravodajství v tisku celé republiky. Pro účastníky ověření si vlastních schopností a dovedností. To byl ten obdivuhodný projekt.

116 │


Sociální služby S vlaky jsem se tedy asi rozloučil nadobro. Moje priorita už není železnice, ale je to oblast sociální. Služby a práce se zdravotně postiženými. Dnes, kdy toto píši, jsem stále zaměstnán u firmy Deep, respektive ProDeep. Mojí náplní bylo postupně pomáhat při školeních zdravotně znevýhodněných. Učit je práci na počítači. To jsem delší dobu dojížděl do Svitav. Hodně času věnuji informování našich zaměstnanců, ale nejen jich, na našich webových stránkách. Nejen posbírané informace z Internetu, ale taky vlastní úvahy, témata k zamyšlení. V poslední době pak to byla hlavně aktivizační služba, kdy pomáhám lidem s postižením zařadit se do pracovního procesu, získat pracovní návyky. Od dob NET vlaku taky pravidelně navštěvuji konferenci INSPO. Je to konference k Březnu, měsíci Internetu. V přednáškách, diskusních fórech i u vystavovatelů jsou zde prezentovány možnosti využití moderních informačních a komunikačních technologií pro zdravotně znevýhodněné. Součástí je i literární soutěž. V příspěvcích do 600 slov mohou zájemci popsat, jak jim Internet i mobilní telefony pomáhají v životě. Soutěž je dobře dotovaná a příspěvky jsou hodně zajímavé. Já měl to štěstí, že jsem se několikrát umístil na předních místech s mými příspěvky. Ten poslední vám tu mohu přidat. Tak si čtěte, jak jsem popsal možnosti mobilu pro zrakově znevýhodněného.

│ 117


Oči v kapse Výňatek z vyšetřovacího spisu pana J. Č. Sledovaný je podezřelý z podivných manipulací. Možnost týrání zvěře či újmy na zdraví lidí. Mluví o očích v kapse… Spis 0001: Pan X. Y. Uvádí, že v místní restauraci poznal pana J. Č. jak hlasitě hovoří o tom, že má nějaké oči v kapse. Navíc měl s sebou psa, ale ten měl oči v pořádku… Spis 1209: Sledovaný objekt byl na zájezdě na Slovensku. Při přepravách autobusem, sám prakticky nevidomý, navigoval řidiče busu, když ten se nemohl domluvit s vedoucí zájezdu. Vznikl chaos. Jak může jediný nevidomý mezi účastníky, vést autobus a to tak, že správně. Situace se několikrát opakovala, Bližší info chybí… Spis 2110: Pan J. Č. byl pozorován i v zahraničí. V Polsku, městě Bialsko-Biale mezi zrakově postiženými sportovci. Tvrdil, že nezná toto místo, že je zde poprvé, ale když nebylo možno zjistit, kde vlastně se nacházejí, jmenovaný chvíli cosi mumlal do dlaně. Načež oznámil, kde je nejbližší restaurace, turistická zajímavost a sportoviště. Po té, navíc přesně, určil trasu k restauraci… Spis 0311: Podivně se choval i ve vlaku z Prahy směr Brno. Mezi vidícími cestujícími vznikla diskuze, jak ten vlak jede rychle, a kde vlastně jsou. Bylo šero, průvodčí nikde. Pan J. Č. opět cosi mumlal. Posléze oznámil, že jedou rychlostí 115 km za hodinu a že před minutou projeli stanicí Svitavy, a jedou načas… Spis 0811: Zmiňovaný pán má vlastní webové stránky, které údajně sám zpracovává, navíc zveřejnil sérii článků 118 │


o asistivních pomůckách. Oči v kapse asi skutečně nebudou biologického původu. Jak může nevidomý toto dělat, je záhadou. Asi je to simulant a dle toho s ním má být zacházeno… Spis 2505: Tento, dle informací, prakticky nevidomý pán navíc sám připravil některé prezentace v Power Pointu či tabulky v Excelu z výsledků bowlingu, který aktivně hraje. Rozhodně je to simulant! Vlastní dokonce certifikát na práci na počítači ECDl, což je doklad o zvládnutí PC, platný v celé Evropě!?! Spis 3112: Objekt zájmu šetření se stále pohybuje po republice. Zda mění místo záměrně, se nedalo vypátrat. Naposledy viděn v Šebetově, kde byl na výroční schůzi firmy Deep a ProDeep Boskovice. Zde označen jako jejich pracovník, dokonce se skvělými pracovními výsledky. I zde se ovšem pohyboval se slepeckou holí. Údajně zajišťuje cesty klientům, spolupracuje s podnikovým psychologem, připravuje webináře, dotazníky. Stále má po ruce podivné zařízení z kapsy… Spis 0112: Vybavení z kapsy má minimum kláves. Pravděpodobně něco dotykového, což přece logicky, nemůže pan J. Č. nijak ovládat… Spis 1212: Na sociálním úřadě potvrdili, že sledovaný pán je prakticky nevidomý. Byl mu přiznán invalidní důchod a byly mu poskytnuty některé kompenzační pomůcky. Mimo vodícího psa taky digitální čtecí zařízení s hlasovou syntézou a mobilní telefon s hlasovým výstupem, připojením na internet a s navigací GPS. Rozhodnutí: Jako oči v kapse označuje podezřelý pan J. Č. svůj mobilní telefon. Využívá jej stejně jako zdraví lidé. Dokáže se orientovat v mobilních navigacích, využívá služeb internetu v mobilu. Umí psát E-maily i SMS a pomocí těchto zjistí další zajímavé informace (zpoždění vlaku) a další. Stěžovatel pan X. Y. byl upozorněn, že i když pán │ 119


používá slepeckou hůl a vodícího psa, je díky moderním asistivním pomůckám na principu ICT (informační a komunikační technologie) plně kompenzován. Dokáže se v různých situacích orientovat jako kdokoliv jiný. Veřejnost s tímto musí být seznámena a k těmto lidem takto přistupováno. Poznámka: jmenovaný pan Čajka (autor povídky), při přemýšlení nad tímto článkem nevěnoval chůzi s vodícím psem dostatek pozornosti a trefil sloupek. Asi přece jen plně kompenzován nebude… tak za tuto literární blamáž jsem získal druhé místo.

120 │


Radioamatér Nějak jsem zatím minul jednu z mých dalších aktivit. Startovací místo je školení v Praze pro vedoucí neziskovek pro zdravotně znevýhodněné. Již jsem se zmínil. Odtud mám mnoho kamarádů, Mílu Horskou, Mirka Čiháčka, Josefa Petrů, ale i další. S mnohými jsem spolupracoval na těch vlacích, s těmito třemi se však celá ta léta scházíme a potkáváme hodně často. Každý z nich mne nějak totálně ovlivnil do dalšího života. Nyní budu mluvit o Jožkovi. Na tom kurzu pánové z Náchoda používali vysílačky. Docela mne to zaujalo, to by do budoucna mohl být zajímavý koníček pro nevidomého. Řeči se vedou a kamarádi konají. Josef, sám velký radioamatér, se jednoho dne u mne ocitl s velkým batohem a nějakým prutem na ryby. Tedy tak to vypadalo, že jeho koníčkem jsou i ryby, i když se o tom nezmínil. Jenže všechno je jinak, ten prut je, pravda na lovení, ale rozhlasových vln. A ten batoh v sobě skrývá vysílačku se zdrojem. Občanské pásmo CB, čili Citizen band, je již volné pro každého, tak můžu vysílat bez nutnosti skládat nějaké zkoušky, či být ve Svazarmu, jak to bylo před rokem devadesát. Vše namontoval, vyzkoušel a odjel. No a co já s tím? Několik týdnů jen poslouchám, co se na těch pásmech děje. Po pravdě je to docela binec. Mluví se všelijak, kde co. Tak hledám literaturu a učím se základy, přece až promluvím, nebudu za blbce. S kým jsem vedl první skutečný radiový rozhovor, dnes nevím. Pár lidí mne zaujalo, mezi nimi Pavel Krpálek. Brzy jsme se shodli, že je na kanálech docela nepořádek, že lidi nedodržují zá│ 121


kladní pravidla pro vysílání. Tak, ani nevím proč, jsem objednal několik časopisů Výzva na kanále, kde se psalo všechno o vysílání na tomto občanském pásmu. A začal jsem to distribuovat mezi ty mladé. Jen tak, jako stálý mentor a pořadatel. Záhy díky osobním setkáním jsem naznal, že by bylo příjemné se setkat s dalšími lidmi z pásma. Někde to tak již léta dělali. Je přece jen těžší hulákat na někoho, koho osobně poznám, než na anonymní hlas z éteru. Rychlá domluva s Pavlem a dalším majitelem vysílačky a uděláme setkání. Začali jsme zvát na Setkání s námi. Bude v Uherském Ostrohu. Kdo chce, ať přijde. Připravil jsem takové průkazky. Jako že Slovácký CB spolek. Asi sedm pravidel slušného chování, a čekal, zda nás bude aspoň deset. Jo deset, téměř pětkrát tolik. Spolek byl založen. Neměl prezidenta ani jiné funkcionáře. Jen jsme našli jednoho ochotného, který se postará o finance. Byl to velmi dobrý tip. Tomáš Jakubík, zvaný Qwak. Mnoho, mnoho let vede naše finance. Základ tvoří členský příspěvek do této, vlastně neexistující, organizace. Byl považován za garanční fond, abychom mohli uspořádat nějaká další setkání a pořadatel měl nějakou jistinu, kdyby něco neklaplo. Třeba počasí. A tak začal tento spolek fungovat. Pravidelné nedělní noční vysílání zvané Slovácký nočník. Kdo asi vymyslel tak divný název? Informujeme se, co se kde děje, co je nového v technice, kterou používáme. Záhy je tu pak první velké setkání v přírodě. Umanul jsem si Svatý Antonínek nad Blatnicí. Místo s přenádherným výhledem na to naše Slovácko. Je tam myslivecká chata, která bude jako základna. Termín bude konec května. To slavím narozky, tak co bych je neslavil s kamarády. Víc jak sto padesát lidí přijelo. Prodejci vysílací techniky, občerstvení, tombola. Spí se ve stanech, hoří táborové ohně a zpívá se a diskutuje do ranních hodin. A tak to jde deset roků. Já dělám jakože šéfa, Tomáš se stará o finance, po celou dobu nám vystačil ten základ z prvního setkání. Postupně však zvyšují své fi122 │


nanční nároky myslivci z Blatnice. Když vidí, kolik nás tam každým rokem je, tak mají pocit, že je to dobrý kšeft. Netuší, že to my sami sobě. Jen je nás pár, co uděláme tak trochu sponzory. Jak přibývá mobilů a internetového připojení, ubývá i těchto příznivců občanských vysílaček. Asi včas jsem řekl, že dost, další setkání nebudou. Ještě pár let mi to vyčítali. Je pravdou, že i na tom posledním byla téměř stovka účastníků. Ale scházeli jsme se i jindy. Jedno z tradičních setkání bylo mezi svátky. To vzniklo opět vlastně náhodou. Já se v noci, někdy ve dvě, domlouval se jmenovcem Jardou z Ostrohu, že za ním za dva dny přijedu na to pivo, co slibuji víc jak rok. Ráno jsem odjel do Prahy a ten další den mířím na dvě, tři pivka s Jardou. Překvapení je, že je nás tam dvacítka. Příští rok nás je ale téměř padesát a tak narychlo hledáme větší restauraci, kam budeme pár let jezdit, potom se tradice mezisvátečních setkání přesune do Veselí. Rádio Silvestr by se tomu dalo říci. Protože mě baví lidi nějak sdružovat a nemám potřebu se na setkání jen opít, chtěl jsem do toho i nějakou zábavu. Vymyslel jsem předávání zlatých cimbálů. Cimbály, to je od té zkratky CB. Za pomluvy, nejčastější pobyt na vysílačce, za špatný mikrofon, za dámský klub. Připraveny nominace a pak předání Zlatých Cimbálů. První rok to byly upečené perníkové vysílačky. Další rok to již chystala skupina lidí. I takto jsem se já dokázal bavit. Já sám mám Zlatý cimbál v oboru Ještě větší blbec, než jsme čekali. A obhájil jsem jej i dalším rokem. A jsem dokonce dekretén. To jsem chtěl z té ceny udělat putovní, ale drazí kamarádi mi ji dekretem udělili doživotně. Tak jsem dekretén. Dnes na vysílačku pomalu padá prach. Mnozí si udělali zkoušky a jsou skutečnými radioamatéry s licencí, vysílají na jiných pásmech. Já byl na to líný. Ale není všem dnům konec.

│ 123


Bowling Tento sport mne doprovází již řadu let. Zachránil mi záda, mohu se i dnes docela solidně pohybovat, přinesl mi zábavu i to sportovní napětí. Po roce 2004 jsem začal tento sport propagovat i mezi zrakově znevýhodněnými. Nebudu zde popisovat, co se kdy dělo. Přiložím jen článek, jak jsem jej napsal na jaře roku 2011. Co znamená titulek Zlatý Liberec? Moment, hned vysvětlím. Bylo to moc emotivní, náročné i zajímavé. Dal jsem si časový odstup a pokusím se nyní popsat, co mi zbylo v hlavě. Bude to oproštěno od zbytečných emocí i zbytečných zážitků. Alespoň doufám. Pokud tam někdo byl se mnou a má pocit, že bylo vše trochu jinak – je to možné… Je pátek a jsme ve vlaku směr Liberec. Předcházely tomu dlouhé diskuze, zda do Liberce, proč tam, kdy tam apod. Já navíc musel dát milého Hopíka někam „na prázdniny“. Nu, ale jedeme. Do Liberce na finále mistrovství republiky v bowlingu zrakově znevýhodněných. To je hlavní cíl. Protože ale jedeme na dvě noci, jistě se najde i dost dalších příjemných chvil a zážitků. Již třikrát jsme bojovali o pozice v pořadí MR. Někteří tuší, cítí obrovskou šanci sáhnout na medaile, někteří věří a někdo to vnitřně vzdal. Bude se bojovat o pět sad medailí. Já mám šanci dosáhnout na zlatou ve dvojici s Jaromírem. Tahounem a hlavním aktérem je Jaromír. Já jen tak přispívám. To je realita. Ale po mém loňském třetím místě

124 │


individuálně, jsem byl tím nejlepším partnerem. Ne tak letos, ale kdo to má vědět předem. Je nás velká parta a tak dorazíme do cíle v pohodě. Ubytování a první návštěva vodního a sportovního centra Babylon. Prohlédnout si, kde by zítra mohlo najít tělo osvěžení. Podstatné bude zítra od 11 hodin. Tak dnes brzy spát. Pár minut cesta tramvají a jsme u místa našich bojů. Bowlingové centrum. A už jsou tu i ostatní. Dva frejmy na rozhoz a jdeme na to. Jsem nervní, protože to nechci Jaromírovi moc pokazit. A tak padají kuželky, slova úlevy i stresu. Jak komu. Dobojováno. Já s výsledkem nijak oslnivým.. Rozhodčí začíná vyhlašovat výsledky. Úplně nevidomí mají svého vítěze v Michalovi Krchovi, prakticky nevidomí – to je moje skupina – mají vítěze z Kyjova, Jaromíra Hasalu. Historicky první zlatá z bowlingu, která nekončí v Praze! Slabozrakým vévodí Josef Gruncl. vyhlašování vítězů dvojic přináší opět obrovskou radost nám z Kyjova. Jaromír Hasala se mnou získáváme další zlatou medaili pro Kyjov! A soutěž trojic, zde vítězí pražská sestava Krch, Macháček, Gruncl. Tři zlaté do Prahy, dvě do Kyjova!!! Jsem šťastný. Nejen za svoji medaili, ale hlavně za svoji skupinu. Stačilo pár let a Kyjov má své mistry republiky. A já tu skupinu od počátku vedu… Je to moc silné, báječné. Ale jsem i předseda sekce bowlingu pro celou republiku. Tak sedneme k jednání. Sekce a zástupci dalších oddílů. Po místy bouřlivé debatě jsou přijaty všechny mé návrhy. Na změny v systému soutěží, v platbách a další. Další oddechnutí, že má práce má smysl, i když je často unavující. Ještě jednoho ocenění se mi dostává. Navštívil nás zástupce magazínu Český bowling. Nejen, že si udělal několik poznámek, natočil ukázková videa, dohodl natáčení pro ČT4 sport na září, ale přislíbil i finanční pomoc a spolupráci v navázání kontaktů s republikovou asociací bowlingu. Tak tedy úspěch i diplomacie. To se mi již docela třesou │ 125


nohy. Jedno období mé práce pro bowling zrakově znevýhodněných se navršilo. Budou doby i horší, ale snad se ještě někam dokážu posunout a s tím i náš bowling. To, že den končím v báječné restauraci s kamarády je jen logickým závěrem dne. Jsem tu s Jirkou Dluhošem a Mirou Janků, kteří mne bowling učili již před řadou let, pomáhali, když na to nevidím. Vzpomenu na sestru Lenku se stínovým švagrem Josefem, kteří mají stálou trpělivost s mými tréninky. A musel bych vzpomínat na mnohé další. Tak radši spát. V neděli si dáme za odměnu už jen výlet na Ještěd. Lanovkou na hřeben, tam pěšky na vrchol. Já to vzdávám, protože, protože… I tak se mi chce zpívat, lítat, smát se i plakat. Je nádherně a končí super víkend v Liberci. Zlatý víkend ve Zlatém Liberci. A to je vše. Málo? Pro mne třetí maturita… úspěšná!

126 │


Spiritualita Můj čistě racionální pohled na svět a dění v něm je většině lidí kolem mne znám. O to víc je překvapilo jedno období, kdy jsem se zúčastňoval takových akcí, jako jsou andělské kurzy. Ono to z počátku tak nevypadalo. Míla mne zvala občas, zda bych nezkusil nějakého léčitele. Posílali mě k nim i jiní, občas jsem to zkusil, ale u ničeho nesetrval. Já věřím svému optimismu a své víře, že co má dobře dopadnout, to dobře dopadne. I tak jsem někdy zašel. Jedno pozvání bylo na chvíli rozhodné. Bludov a léčitel Zdeněk. Způsob jeho vyšetřování mne celkem nezaujal, ale jeho tlak na jedince, že je to v jeho kompetenci, že musí sám se vším bojovat, že špatné nervové nastavení člověka přináší i nemoci, to mi vyhovovalo. Následovalo pozvání do Pardubic na jeho první víkendový seminář. Bylo příjemné v tom fofru, co jsem jinak prožíval, na chvíli se zastavit. Zdeněk nabídl řízené meditace. Nic náboženského, jen takové prohlídky vlastních představ o své duši. Zda něčemu budeme říkat duše, je celkem nepodstatné. Byl docela zajímavý vlastní pohled na sebe, zvláště v konfrontaci s dalšími přítomnými. Zdeněk sázel na přírodní živly, na energie. Protože pravidelně následovaly debaty o proběhnuvším, dalo se vypozorovat, kdo s čím bojuje, jak na tom psychicky je. O to se bohužel nikdo moc nestará. U lékařů je to, vyplázni jazyk, tady máš pilulku a nazdar. K psychologovi se většina lidí poněkud neodváží a říci jim, že půjdou na nějakou skupinovou psychoterapii, to by je už vyděsilo definitivně. A když si zaplatí, dají se na takový kurz, ani netuší, │ 127


že jsou na takové terapii. Do této chvíle je to v pořádku. Pokud po pohledu na sebe, pochopení toho, že problémy nemám já jediný na světě, pokud po tomto následují nějaké rady jak s tím bojovat, jak se na svět usmát, nebo cvičit, je to velmi prospěšné. Časem jsem pochopil i to, že mnozí by si to vlastní štěstí rádi pořídili rychle a bezbolestně. To je jednoduché. Takovým nabídnete různé amulety, kříže, anděly. Stačí jen přesvědčit, že to funguje, a ono to fakt bude pomáhat. Tomu věřte. Přece všichni, i my nejracionálněji uvažující, víme, jak mnohým pomůžou ty zázračné léky s placebo efektem. Tak i toto se mi zdá jako dobrá věc, jak lidem pomoci. Neumíš uvěřit sobě? Tak si něco pořiď, drahé či laciné a ono to může skutečně velmi pomoci. Problém nastává, když ten, kdo původně nabízel jednoduchá řešení, začne mít pocit, že je skutečně naprosto výjimečný a že jen jeho pravdy jsou pravdami světovými. Ještě větší problém je, pokud začne sbírat z každého náboženství něco, plus šamanství, lidové léčitelství. Lidé se v tom začnou ztrácet. Potkal jsem na těch kurzech mnoho zajímavých lidí. Každý si tam něco řešil. Mnohý našel pro sebe i pomoc. Jenže pro některé to začalo být i stresující. To hlavně v době, kdy nám Zdeněk začal vysvětlovat, jak je ten svět absolutně plný zla. To jsme málem neotvírali okna a jeden se bál skoro dýchat. Rady o balení neviditelných šedivých plášťů, aby vás nic zlého nenapadlo, dovádělo některé ke strachům. Je pravda, že se lépe prodávaly ty amulety a další ochranné drobnosti. Potom ovšem již dokázal přesvědčit, že je katastrofa v televizi, v zapnutém počítači… Nepochopil jsem, proč evidentně vyděšené dámě na dotaz, co má dělat, protože s počítačem pracuje, řekl, vyrvat ze sítě… to jsem se i hádal. Strašení, vytváření panik, to je cesta k získávání oveček, protože jedině já, velký guru, vám mohu pomoci. A když v posledních kurzech do toho přizval ku pomoci i svatou trojici a celé nebe, dařilo 128 │


se mu zviklat i ty, kteří jsou nábožensky založení. Ale cíl to splnilo, ovečky se vracely pro pomoc, protože jen takový velký guru mohl pomoci. Já už byl pryč. Kdo chce být vůdcem, pomáhajícím, musí předně jít sám příkladem. Neunesu, když na večeři si dám s kamarádkou tatarský biftek, on tam vytvoří napětí s vysvětlováním, jak je to šílené jíst zvířata a ještě syrová, ale sám druhý den si jen tak, na prst vezme doma připravované mleté maso na sekanou. Ano pane učiteli, vám věřit zkrátka nemůžu. A při tom, mohl tolika lidem pomoci. Přesto všechno, nepovažuji tyto dny na kurzech za ztracené. Poznal jsem, že fakt může člověku pomoci cokoliv. A jak jsou mezi námi lidé, kteří jednoduše své okolí ovlivňují. A to jak nechtěně, tak velmi rafinovaně. Já vím, že i já často dokážu docela přesvědčivě prosazovat své pravdy, že lidé mají tendenci mi věřit. Já si myslím, že mají sami dostatek rozumu, aby si vše promysleli, uvážili, co jim vyhovuje. Dnes už ale taky vím, že mnozí prostě jsou velmi náchylní naprosto bezhlavě přijímat informace od přesvědčivých lidí. Díky této osobní zkušenosti, jsem pak pročetl spoustu knih o léčitelství, buddhismu, ezoterických praktikách. Nebylo to marné. Ti nejlepší nakonec, po projítí cesty mnohých pokusů a omylů, zjistili, že prostě důležité je žít, vyrovnat se s údělem problémů, jimž nikdo z nás neunikne, láska k bližnímu a solidarita. Na toto má asi nejlépe vystihující úsloví Míla: Každý má prdel na │ 129


dvě půlky. Já dodávám, že nejhorší je smrt z vyděšení. Protože děsit se předem, netuše co a jak bude, to je fakt naprosto zničující. A když si člověk dobře všímá toho, co se mu v životě stalo, tak brzy zjistí, že nikdy není předem jasné, zda to, co dnes vypadá jak obrovské štěstí, nebude nějaký průšvih a ta dnešní tragedie mne může přivést k nečekanému posunu a radosti. Jo to je ten život, co my si rozhodně nedokážeme naplánovat. Taky vím, že je ztrátou času znovu a znovu se rýpat v tom, co se stalo. Kouknu na to, vyhodnotím, na co si dát příště pozor a nazdar. Stejně tak, když nebudu spát, budu sepisovat, zvát věštce, mudrce, prognostiky, tak nedáme dohromady to, co se bude dít za nějaký čas. Tak raději dělám naplno to, co můžu udělat nyní. To je moje esoterika. Kdo mne z vás zná, ví, že tu hubu nezavřu. To je fakt. Tak jsem zkusil, zda dokážu mlčet. Popsal jsem to tehdy takto…

130 │


Mlčení a 6 000 schodů Po velmi živém jaru, kdy jsem patnáct týdnů dojížděl do Hradce Králové na kurz, mi přišlo jako dobré řešení trocha klidu. Tak jsem vyrazil. Na čtrnáct dnů, jen kousek za Olomouc, ale s příslibem klidu skutečného. A snad i trochu pohybu, což ostatně nutně mé tělo potřebuje. Je konec července 2009 a mířím do obce Loučka. Tady mne čeká kamarádka Petra a taky zajímavé dva týdny. Petra mne provádí po budově bývalé školy, nyní integračního centra Mosty. Podstatná jsou tři místa. Jídelna, jak jinak, můj pokojík pod střechou a s ním sousedící meditační místnost. Jo, jo, budu meditovat. Večer se sjíždí další účastníci. Bude nás celkem 17. Z toho je zde pět lidiček, kteří zde jsou na čtyři týdny. Je tu Ivanka Loučková a Mirko Frýba, naši učitelé a průvodci kurzem všímavosti a vhledu. Stále nevíte, o co jde? Ne? Je to buddhistický program pro zklidnění mysli, pro další zvládání života zde a tady. Mirko Frýba je mnichem s dlouholetou zkušeností ze Srí Lanky i praxí v klášterech v Německu a Švýcarsku. Je to profesor psychologie a já nevím co ještě všechno. Jistě si informace sami najdete na chytrém googlíkovi. Ivanka Loučková je profesorkou na Palackého univerzitě v Olomouci, taky s obrovskými zkušenostmi a schopnostmi vést lidi. Instrukce je jasná. Každým dnem nás bude provázet Petra se zvonkem. Budíček v pět hodin, poté přivítání dne s meditací, potom chození a opět meditace. Po snídani se bude celý cyklus chození a meditování opakovat dvakrát (cyklus je 45 minut chození, 45 minut medi│ 131


tování), po obědě ještě třikrát. Večeře a budeme naslouchat dalším informacím a radám, zkušenostem a pravidlům. Ještě jedna procházka a finálová meditace pro radost. To vše doprovází tzv. ušlechtilé mlčení. Tedy celý den mlčíme, jen nejnutnější info u výdejního okna jídelny a potom rozhovor s učitelem, vedený za deset dnů jen třikrát. Máme jen jeden úkol. Všímat si všeho a nemyslet. Nemyslet! To je problém naší doby. Znáte to, jak si rozprávíte se svým mozkem, vymýšlíte, co bude zítra, hodnotíte, co bylo a pořád dokola. Ani usnout se nedá. Tak tohoto nešvaru se chceme zbavit. Naučit se rozlišovat, co je projev těla, co mysli, co je z okolí. Vše odhodit, nepřemýšlet, „nebabrat“ se v tom. Jde to ztuha. Zkuste sedět 45 minut bez pohnutí. To si tělo vymyslí bolístek, mysl najde tak úžasné obrazy, ale i zlosti, radosti či křeče. A toho se zbavujeme. A ono to jde. Neuvěřitelně rychle to uteklo. Je mi fajn, je pohoda, když se o vás někdo stará, jídlo připraveno, jen reagujete na zvonek. U jídla je klid, dobře spíte a nic vás netrápí. Prima. Pro toto jsem si sem jel. Jsem rád. Poslední dva dny už mluvíme. Nejdříve reflektujeme deset dnů meditací, poté ve skupinách probíráme různá témata. Seznamujeme se po 11 dnech. Samí prima lidé. Advokát, zubní lékařka, profesorka, kadeřník, filmař z Bratislavy či fotografka z Ústí, pracovník národního parku Šumava i pracovnice Akademie věd. Rychle doháníme to desetidenní mlčení. A končíme. Ještě si spolu sedneme v meditační místnosti, spojíme se jedním provázkem, který nám bude nejen vzpomínkou na tyto dny, ale i ochranou a připomínkou, že není nutno v tomto životě se zbláznit samou snahou a lpěním na blbostech. Tak někdy příště se budu těšit. A velký dík Petře za péči a pomoc, kterou mi celý pobyt věnovala. P. S. Jo ty schody. Do druhého patra, kde jsem spal a kde byla zasedačka, vedlo 52 schodů. Denně minimálně devětkrát, tak počítejte… 132 │


Prázdniny Nevíte, co si pod tímto titulkem představit? To je dobře. Už jsem tu psal, jak jsem trávil v dětství prázdninové měsíce až na třech táborech, v dospělosti ještě pár táborů jako vedoucí. Později to byly rekreace a zájezdy. Co mohu přinést nového? Rozhodně jedny prázdniny velmi zajímavé. Trochu mi je někdo jiný uspořádal. Bylo to v roce 2004. Od prvního července jsem byl nezaměstnaný. Pravda, že jen do doby, než jsem nastoupil ještě na chvíli na ty odbory, o čemž jsem vám už psal, ale pro tuto chvíli to tak vypadalo. Odjel jsem na jeden z těch andělských kurzů Zdenka. Byl to jeden z těch, kde jsem se báječně bavil. Prima ženské od nás z jihu Moravy, tak se každý večer zpívalo, debatovalo. Pomalu se blížil konec tohoto týdenního pobytu v Koutech nad Desnou. Přišla Míla, že s ní pojedu v neděli na kurz tajči. Bránil jsem se, že nějaké cvičení není pro mne, nemám tenisky ani sportovní oblečení. Nedala si to vysvětlit. Co prý budu asi tak doma dělat? Trucovat a smutnit, že jsem pryč ze železnice. To byl silný argument. Dobrá, já to zkusím, ale když to nepůjde, ujedu. Dohodnuto. V neděli míříme k Boskovicím. O nějakém tajči téměř nic nevím, i když na rozcvičkách na kurzu nás Zdenek učí základní pohyby tohoto sportu. A Míla toho nemá dost. Na večeři mne přesvědčí, že budeme celý týden držet půst. Ona se fakt zbláznila. Já budu týden cvičit a ještě nejíst. To vydržím tak do pondělního poledne. Uvidíme. Plácneme si na to. Je pondělí a začínáme. Já mám nová trička, cvičky a mohu jak na ranní rozcvičku, tak na dopolední i odpo│ 133


lední nácvik. Budeme se učit sestavu z 24 cviků. Kdo nezná tajči, neví, o čem mluvím. To dělá každá noha, každá ruka něco jiného. Já mám svých 150 kg, nebo kolik, k tomu přes padesátku a navíc nevidím, co ta cvičitelka předvádí. To se mám asi jak naučit? Ale pomáhají všichni. Jsou tu další dva kamarádi z Pardubic. Večer opakujeme, jak jdou cviky za sebou. A lektorku jsem požádal, zda by mohla na mne sáhnout, prostě tou rukou pohnout, jak to mám dělat. Je báječná. Nejenže to průběžně stíhá, perfektně popisuje, ale věnuje mi i čas o polední přestávce, stejně tak jako Míla, která se mnou má doučování. A fakt nejíme. Jen hořký čaj. Ve středu, ve čtvrtek nabývám přesvědčení, že to vzdám. Je toho moc, moc. Ale při pátku je najednou sestava celá. A já ji zvládnu. Není to perfektní, na tom bude třeba ještě pár let pracovat, ale je to! Hurara to je vítězství. I ten půst jsme zvládli. Chystám se domů. Jenže je tu opět Míla, že domů netřeba, Zaveze mne do Jeseníků, tam mají rekondici rodiče s dětmi z její školy. Pár lidí tam znám, tak s nimi můžu být. Už jsem nějakou tu rekondici s nimi zvládl. Opět protestuji marně. Nemám čistého nic na sebe a nevím, co se ještě vymlouvám. Míla má na všechno řešení. Přespíme u maminky Zdenka, ta mi opere. Tak já dojdu k někomu, koho neznám, řeknu dobrý den a tady je mé špinavé prádlo. Co jsem šílený? Stejně to tak bylo. Paní je velmi milá, vítá nás. Má pro nás připraven chleba s uzeným. Tak končíme půst. Večer na festivalu folkloru v Šumperku dáme ještě guláš. I toto ty prázdné žaludky radostně přijaly bez nějaké úhony. Ráno je vypráno, nažehleno. Následuje pohodový týden u města Jeseníku. Procvičuji si tajči, bavím tím obecenstvo. Je fajn. Dík Mílo. Pokud si myslíte, že moje anabáze po těchto třech týdnech skončila, tak to je omyl. Ještě s Mílou jedu na muzikoterapii. Studuje ji na Palackého univerzitě v Olomouci. Je to na tři semestry a domlouvá mi s profesorem, bubeníkem, šamanem a docela zajímavým chlapem Lubošem, moji 134 │


účast. Tak ještě Hostýnské vrchy. V hotelu se hlásím svým jménem. Paní na recepci jen řekne, to souhlasí. Pan Čajka, lektor muzikoterapie. Spadla mi brada a mizím radši v pokoji, aby paní nepoznala, že jsem mimo. Tak jsem se přidal mezi frekventanty. Bubnujeme, hrajeme na tibetské misky, zpíváme. Ale i další hry a zábavy. Jako art terapie, noční vycházky do lesa. Je to skvělé. Seznamuji se s jednou báječnou ženskou originálním způsobem. Nejdříve jako inteligent se pustím do snídaně s vidličkou a nožem. První co napíchnu a vložím do úst je máslo, ovšem i s obalem. Tak machrovat nebudu, přece jen blbě vidím. Holky pomůžou. Ještě během tohoto jídla se stačím zeptat milé Martinky, zda není kráva. No prostě gentleman. Jsme bezvadní kamarádi do dnešních dnů. No a to už snad stačí. To byly čtyři mimořádné týdny jedněch prázdnin. Už jen přidám, že tu muzikoterapii jsem s dalšími frekventanty absolvoval ještě několikrát, chodil si zahrát s přáteli i do Pardubic, zúčastnil se vystoupení jak absolventského té první skupiny, tak některých dalších vystoupení. A tajči? To si zacvičím, když se mi přehřívá mozek. Zvládnout tu sestavu prostě nejde bez toho, že přestanete myslet na blbosti a problémy. I to mi pomáhá do dnešních dnů.

│ 135


Kačení hody Moje vyhledávání v mozkvých závitech se chýlí ku konci. Možná jsem to všechno měl napsat podrobněji, barvitěji. Jistě bylo i na co si ještě vzpomenout. Nu, je to tak, jak je. A nyní k těm kačením hodům. Nebude to předpis na pečenou kachnu. Je to opět, jako všechno zde zmiňované, nějaká dlouhodobá akce. Vše začalo, pokud dobře vzpomínám, opět v roce 1996. To je ten slavný rok, kdy se vracím z Paříže s obrovskou sádrou a dluhem, kdy připravuji výroční vlak doma z postele. A jak jsem se tak doma povaloval, nutně jsem si musel vzpomenout i na ty vzdálené kamarádky a kamarády. Ti místní mne navštěvovali celkem pravidelně. Tak co s těmi ostatními? Míle jsem slíbil, že je pozvu i s kamarádkou na burčák. Doba je tu, burčáky budou za pár dnů. Tak medituji s maminkou a sestrou Lenkou. Co tak je pozvat. Ty známé ze školení v Praze i ty co jsem poznal s obrnáři? A jen tak na burčák asi ne. Udělejme jim i kompletní hody. Odsouhlasily to obě. Asi netušily, že to nebude jen pro pět lidí, ale hned dvacítka. Spát budou, stejně jako celé hody se odehrají, na domě dětí. Maminka peče kachny, vaří zelí. A já můžu za kamarády. Scházíme se v Petrově, u vinných sklípků. Přivezl mne sem Karel Bartoš. Přijíždějí další. Prohlédnou si sklípky, stavíme se ještě ve Strážnici ve skanzenu a do Veselí na kačenu. Jak jsem se narval s tou šílenou sádrou do škodovky Míly na přední sedadlo, mi není jasné. Aby se jedno auto nemuselo vracet, tak jsem to zkusil. Tam to šlo, ven nikoliv. Museli mne vytáhnout. Pak již zábava probíhala ra136 │


dostně až do nočních hodin. A že to můžeme za rok zopakovat. Ano, zopakovali a ne jednou. Snad deset let pravidelně na konec září připravujeme kačení hody. Připravujeme je hlavně s Lenkou, mojí sestrou. Aby se nám hosté nenudili, tak se jim jednou stane, že se v pátek večer ztratí demižon toho burčáku. Druhý den je rozdělíme do družstev. Kachna jedna až pět. Mají úkoly po celém Veselí. Navštíví jak můj rodný dům, kde pozdraví moji maminku, tak některé místní restaurace, kde se musí hlásit jako ty kachny. Jsou to lidé i kolem šedesátky. Projdou se naším parkem, poznají pěkné nádraží a burčák překvapivě najdou v domě mé sestry Lenky. To již kachny peče některá z Veselanek, hlavně Jana Procházková, polévku i zelí pak vaříme společně na domě dětí. Jenže aby nebyla nuda, kačení hody v dalších letech míří i mimo Veselí. Největší účast, přes čtyřicet lidí máme ve Vřesovicích. To už nám lehce přerůstá přes hlavu. Bo by těch kačen bylo třeba moc. Tak vše jinak. V pátek je mimo bowlingu i velké ustanovení státu Papánie. Míla se stává svatou Terezou, přítomnou Terezku překřtíme na Silvestru. Vznikají ministerstva s jednotlivými úkoly. Svatá osoba má dohled nad počestností celé akce, o půlnoci stihneme oslavit Silvestra (v září) i s ohňostrojem. Zítra budou jedni nakupovat, druzí péct koláčky, třetí připravovat hlavní jídlo a bude i kulturní ministerstvo. Nasmějeme se až do pozdních nočních hodin. Ráno je nástup. K překvapení všech vynáší několik chlapů tu naši letošní kachnu. Je to trochu větší zvíře, je živé a je to prase. Ještě v době, když se již vaří v kotli, jsou mezi námi takoví, co nevěří vlastním očím. Přijeli na kachní hody se zabijačkou. Po kachnách ani památky. No odměnili mne za tu snahu je překvapit a pobavit. K obědu dostávám krásný řízeček, jenže trochu nejedlý, protože je to hadra v trojobalu. Každý dobrý skutek má být po zásluze… │ 137


Byly i další kachní hody. Olympijské na Valašsku, na podnikové chatě. Kuchařky nám zde udělaly jak kachní hody, tak napekly frgále. My se věnovali sportu. Opět bylo občas něco naruby. Já vyhrál minigolf. Ale jen díky tomu, že rozhodčí počítali a počítali, jenže u toho golfu započítali minely jako dobré body. Byl i olympijský oheň, prostě vše. Kdo byl, povypráví. Na kačeních hodech jste mohli ochutnat i pečeného berana. To bylo pro změnu v Ostružné v Jeseníkách. Vždy k tomu byla spousta zábavy a to jen proto, že se sešli přátelé, kteří se dokázali bavit. Trochu jsme to museli omezit počty účastníků. To by taky z toho mohl být nějaký festival. A tak jsme již v komornějším prostředí popili burčák i v Čechách. Nedaleko Luže, u Radka s Veronikou ve Valech u Přelouče. Nyní již přece jen asi lehce stárneme a tak přichází na řadu diety. Nebo je někdo líný to uspořádat. Tak končí i tato pravidelná kratochvíle z mých nepřeberných, šílených, nápadů.

138 │


Hope Předposlední kapitola je věnovaná též letošnímu jubilantovi. Píši to v roce 2012, kdy bych měl překročit ten práh středního věku. Pravda je, že nevím, kterým směrem, ale to se nechám životem překvapit. Hope bude slavit taky. Bude mu pět. Neznáte? Je to můj vodící pes. V současné době nejvěrnější kamarád a pomocník. Taky udržovatel mé nervové soustavy ve stálém pohotovostním stavu. Našel si mne on sám. To jsem jezdil na ten počítačový kurz. Někde jsem tu o něm psal. Jednou z účastnic byla i Dana Novotná. Ona se starala o pejsky v předvýchově, či během výcviku. O pejsky, ze kterých budou právě vodící. Pravda, ne všichni se jimi stanou, protože výběr je přísný a musí projít testy svých vlastností, zdraví i dovedností. A právě Hopa měla u sebe v době kurzu. Hope si mne nějak víc všímal od počátku. Když jsme spolu my tři, tedy Dana, Hope a já jeli na výlet, to si mne Hope již docela přivlastňoval. Já o nějakém vodícím psovi neuvažoval. Předně jsem byl v tu dobu přesvědčen, že jej vlastně nepotřebuji, jednak jsem si myslel, že jsou jen pro úplně nevidomé. Z obého jsem byl záhy vyveden. Někdo mi zavolal. Pan Dvořák. Že slyšel, že mám zájem o vodícího psa. Tak mu vysvětluji, že je to spíš naopak, že se asi líbím já jemu. On mne zve k nim do kanceláře. Můžeme si o tom povyprávět. Do Brna jezdím, tak co bych se nestavil, Když přijdu, tak se z klubka psů vyřítí jeden. No jistě, Hope. Další diskuze má už jiný, než jsem předpokládal, směr. Já si jej tedy asi vezmu. Je 18. listopad roku 2008 a práh mého bytečku v sedmém nebi, překra│ 139


čuje Hope. To sedmé nebe je prostě garsonka na činžovním domě v sedmém patře. Na vysílačce jsem se hlásil Jaryn, sedmé nebe. Ještě za přítomnosti Milana Dvořáka týden zkoušíme, zda nám to spolu půjde a je vše jasné. Jsme svoji. O tom, jaký je to vlastně lump vykutálený, přesvědčuje již v den oficiálního předávání. Přijdou pracovnice z městského úřadu, aby viděli, jak nám to spolu chodí. Pěkně, přímo vzorně přejdeme město až na úřad. Hope je naprosto vzorný. Po sepsání a podepsání převzetí psa, odcházíme. První roh, druhý roh a tu se pes postaví na zadní a huláká. Nevím, zda radostí. I Milan se diví, kde se to v něm bere. A tak to bude napořád. Předvádět se umí, to platí stále. Jak je pozorován, je naprosto vzorný. Pak musí přidat aspoň malou lumpárnu. Taky láká šikovný ženský. To mu jde a páníček mu to nevyčítá, překvapivě. A tak si žijeme. Je pro mne osobním překvapením, jak mi pomohl zlepšit pohyb po ulicích, jak mne dokáže pobavit i vytrénovat. Prostě parťák. Jemu asi tuto knihu věnuji. On jistě nejlépe docení její obsah. Tedy pokud bude zabalen s kusem něčeho na sežrání. Ta kniha asi k sežrání nebude pro nikoho.

140 │


To je vše!?! Tak toto je poslední kapitola mého pátrání v paměti. Během psaní jsem zjistil, že mám propojeny některé události. A tak, kde já tvrdil, že pršelo, ono prý mrzlo, až praštělo. A to bude asi nejmenší prohřešek proti skutečnosti. Neznalý to neví a znalý může opravovat. Nenapsal jsem sem toho ještě hodně. Asi by bylo na několik kapitol sepsat zážitky z pobytů na Olcnavě. Spišský hrad, cikánská sídla, výbava nás lyžařů. Velmi zajímavé byly brigády v Jeseníkách, kde jsme s Jarkou jezdili likvidovat kleč ve velkém kotli, sbírali ohromné borůvky a skvěle se bavili. Nic jsem nenapsal o pobytech se Zdenkou na dvou jogínských táborech. Pozornost by si zasloužily rekondice se zrakově znevýhodněnými, ten s Petrou na Šumavě. Rozhodně na jednu dlouhou kapitolu by byla rekondice, kterou jsem vedl a připravoval pro zrakově znevýhodněné s Lenkou a Josefem. Nic jsem vám neprozradil o tom, jak mne seznamovala Míla se senátorkou Moserovou či poslankyněmi. „To je náš kamarád, co pro nás dělá vlaky a on se rozhlíží rukama.“ Samostatný prostor by si zasloužily ty turnaje v golfu. Ne, že bych golf hrál, ale na několika jsem byl kousek od skanzenu Veselý kopec. Zde jsem se mohl setkat a podiskutovat s takovými lidmi jako je Dominik Hašek a další sportovci, herci i osobnosti politického nebe. To vše v nádherné přírodě Českomoravské vysočiny. Existuje nekonečné množství historek, kdy jsem dělal doprovod vozíčkářovi Frantovi Fuxovi. On to komentoval: „Jak to může dopadnout, když šmatlavého veze slepý.“ Karlovi │ 141


bude chybět, jak jsem jej donutil letět letadlem k jeho výročí. Taky story na jednu kapitolu. Určitě by si zasloužil speciální kapitolu týdenní pobyt s vedoucími klubů mládeže na Sovíně. Neuvěřitelný proud nápadů, inspirace a dovedností, zakončený přípravou Buchlovské svíce a koncertu Laury a její tygři. Rád vzpomínám na setkání výherců cestovatelské soutěže Mladé fronty. V Nízkých Tatrách mne ostatní výherci zařadili mezi redaktory, protože jsem s nimi stihl dopolední seznamovačku v restauraci Koliesko, pak nás chtěli vyhodit z prohlídky Demenovských jeskyní. Ale díky tomu jsem mohl prolézt i přehradní hráz přehrady Šance, podívat se do tiskáren a jiných nedostupných míst. Úsměv na rtech mi vykouzlí a dlouhé vzpomínání při setkání s účastníky vyvolávají vzpomínky na dovolené s Mílou a kamarády, kdy jsem já, nejméně vidoucí navigoval a podobně. Celá moje rodina s láskou vzpomíná na to, když se k nám na týden nastěhovala televize, která dělala dokument o tátovi. Já si jej vybral v nějaké anketě jako životní vzor a oni to přijeli natočit. Já prchl do své garsonky v sedmém nebi. Je toho ještě víc. Můžeme o tom debatovat při osobních setkáních. Ostatně v úvodu jsem napsal, že všechno je jinak. To je totiž jedno z pravidel medií. Sám vím, jak to chodí. Nejen zkušenosti novináře dopisovatele. Ty zkušenosti s novináři při pořádání vlaků. Doběhne na peron redaktorka celostátních novin, má na to dvě minuty, dá tři otázky a napíše článek blbostí. A to není politika, kde by bylo třeba lidi mystifikovat. Poznal jsem film. Jak to vypadá při natáčení, jak potom na plátně. V šedesátých letech jsme potkali v Terchové filmaře, jež dělali film Jánošík. Pokud si jej pamatujete, měli takové horské sídlo, odkud prchali po klouzačce. Mohli jsme se po ní vozit, když se zrovna nefilmovalo. Nebyla krátká, vybíhat jste museli do kopce, jinak to bylo o život. Ve filmu jsem ji vlastně nepoznal. Ještě víc jsem mohl poznat filmařské triky, či podfuky, jak chcete, 142 │


na Vychylovce. Jak se nastříká barva i na trávu, jak se dělá dým, mlha, jiskry. Jste u toho dny a pak hledíte na film, co to, kde to. A televize. To je taky dílo. V roce 1989 jsem byl pozván do klubu mládeže. Televizní klub. Celý den jsme v Ostravě natáčeli. Večer, kdy se klub vysílal, jsme museli být v televizi, ale v baru. Doma byli všichni přesvědčeni, že je to živý přenos, protože byla i soutěž, průvodce programem přesvědčil, že s námi mluví právě teď a tady. Podfuk na podfuk. Když jsme sepisovali smlouvu na vlak do Zlína na filmový festival, byl se mnou šéf vnějších vztahů ČD. Před tím jistou dobu byl vedoucím redakce pro zpravodajství. Popsal mi přesně, jak je vymyšlena struktura jednotlivých příspěvků, jak je fakt cílem ty lidi emočně probudit, kolik vteřin je úvod, kolik dají prostoru pro obhajobu a pak to stejně uzavře komentátor, aby si to lidi nepletli, jak to mají pochopit. A když už jsou naštvaní na celý svět, tak jim dáme zvířátka, táta koukne na mámu, řekne to je ve světě bordel, to že my se hádáme je vlastně sranda a jde ta nejdražší reklama. Tak s náma manipulují.

Tak to nebylo mým cílem. Chtěl jsem jen pár věcí připomenout. Udělal jsem v životě mnoho chyb a přehmatů, mnoho lidí rozčílil, ale taky jim udělal radost. V jednom dokumentu s filosofem Bělohradským se reportér divil na výstavě moderního umění exponátu, jenž zobrazoval │ 143


Husajna v akváriu. Filosof se divil a mladému reportérovi povídá. Tak toto se vám zdá jako totální blbost, ale když vám to připraví redakce v televizi, což je stejné akvarium, kdy nevíte, kdo Husajn je, jak to skutečně bylo, když jste u toho nebyl, tak máte tendenci tomu věřit. A jaký je v tom rozdíl? Přemýšlejte i vy nad mými kapitolami. A zcela na závěr jsem sliboval, že možná přijde i nějaké poučení. To si vezmu na pomoc opět Bělohradského. Mladý reportér se jej ptal, jak se vyvarovat těch chyb a omylů v lidském životě. Odpověď je, že to nelze. Tak jak je aspoň poznám? Jednoduše. Na konci života se otočíte, a uvidíte, co vše jste měli udělat jinak.

144 │

Obsah Prolog │ 5 Předmluva │ 7 První vzpomínky │ 8 Poznáte mě? │ 10 Mateřská škola │ 13 Moje rodina │ 15 Tatínek │ 16 Maminka │ 18 Sestra Vlasta │ 20 Škola │ 22 Brýle │ 24 Pionýr a Gagarin │ 25 Pionýr jinak │ 27 Náboženství │ 29 Sportovec ve škole │ 31 Příchod sestry Lenky │ 33 Střední škola │ 35 Po maturitě do Ruska │ 38 Prodavač │ 42 Kantýna │ 44 Brontosaurus │ 46 Já a čas │ 48

│ 145

Já a sport │ 49 Skladník │ 52 Lhát se nemá │ 54 Nadávat se nemá │ 56 Počítače │ 57 Já a motorismus │ 60 Svazák │ 62 Další vzdělávání │ 66 Politik │ 69 Cestování │ 72 Slovensko │ 73 Vychylovka │ 75 Balkán │ 77 Jugoslávie │ 78 Švýcarsko │ 80 Anglie │ 84 Francie │ 87 Provence │ 90 Další zaměstnání │ 93 Odborář │ 96 Košt vína │ 98 Sedlák │ 101 První vlak │ 103 Vlak plný úsměvů │ 105 Výjimečné vlaky │ 106 Vlaky výroční │ 109 Vlak houbařský │ 112 Co dál │ 113 NET vlak │ 115

Sociální služby │ 117 Oči v kapse │ 118 Radioamatér │ 121 Bowling │ 124 Spiritualita │ 127 Mlčení a 6 000 schodů │ 131 Prázdniny │ 133 Kačení hody │ 136 Hope │ 139 To je vše!?! │ 141

│ 147

MODRÝ MOZEK ZE SEDMÉHO NEBE Jaroslav Čajka Obálka a ilustrace Petra Čížková Vydáno nákladem autora Vytiskl Tribun EU s. r. o. Cejl 32, 602 00 Brno Brno 2012

Jaroslav Čajka MODRÝ MOZEK ZE SEDMÉHO NEBE

Recommend Documents