Jaro na Hauswaldské kapli

Mýtický domov Sešit 9

Obrázek 1: Dva přátelé - Josef Strnad a Georg Weny

Jaro na Hauswaldské kapli Zájezd na Šumavu 2013 k Hauswaldské kapli u Srní – Putování údolím Vydry

Pocta zakladatelům česko-bavorského přátelství Ex-starostovi Georgu Weny a lesnímu inženýru Jožkovi Strnadovi

Obrázek 2: Zázračný pramen u Hauswaldské kaple

Mýtický domov – Sešit č. 9 Tiráž Texty Christa a Willi Steger, Riedlhütte u Spiegelau (Bavorsko) Fotografie Willi Steger, Kurt Riedl, Václav Sklenář, Archiv Elisabeth a Michael Weny Sestavení a úprava Christa a Willi Steger Vydavatel Karl Klostermann-Verein Grafenau – 2013 Tisk Ohetaler-Verlag, Grafenau Překlad do českého jazyka Petr Kuncl Ing. ©

Jak to mezi Josefem a Georgem začalo Po otevření hranic, po pádu takzvané „železné opony“ mohl Georg Weny konečně zavítat na Šumavu, s cílem navázat kontakty s lidmi na druhé straně hranice. Při své první návštěvě v Srní poobědval s přáteli v hotelu Šumava a následně měl v plánu si prohlédnout zdejší kostel. Jako mnoho ostatních kostelů, byl i tento tehdy uzamčený mříží. Naštvaný Weny si něco bručel pro sebe, když najednou vedle něj stál jakýsi Čech a nabídl mu, že klíč od kostela donese. Mírně polekaný Weny odpověděl, že dnes již má trochu naspěch, ale přislíbil, že přijede znovu. „Já jsem Josef“ pravil chlapík, „až přijedete znovu na Srní, tak

Obrázek 3: Srnský kostel,

se u mě stavte!“

Aquarel od Rudi Seidl

Při své další návštěvě Srní se Weny v hotelu Šumava zeptal vrchního: „Znáte Josefa?“, ten se začal smát a povídá: „Počkejte chvilku, já Josefa seženu.“ Josef Strnad pracoval v šumavských lesích jako lesník a bydlel na Srní. Netrvalo dlouho a Josef stál ve dveřích. Byla to tehdy „láska na první pohled“, kterou začalo jedno přeshraniční přátelství trvající až do Josefovy smrti v roce 1993. Následovalo mnoho vzájemných návštěv. Zájezdy na Šumavu v okolí Srní provázel vždy Josef a ochotně odkrýval Georgu Wenymu, jeho bavorských přátelům a známým krásy svého šumavského domova. Postupně se Weny přes Josefa seznámil s Václavem Sklenářem, ze kterých se stali také bezvadní přátelé. Sklenář a Weny sdíleli společně lásku k Šumavě a Václav, excelentní fotograf, ukazoval Bavorákovi i ukryté krásy šumavské přírody. Sklenář zprostředkoval také kontakt se starostou Rejštejna, což později umožnilo Wenymu organizovat společné schůzky českých a bavorských starostů na komunální úrovni. Od téhož starosty se Weny poprvé dozvěděl o spisovateli Karlu Klostermanovi, jehož matka a bratr jsou pochováni na rejštejnském hřbitově. Tehdy ani jeden z nich ani netušil, jak velkou roli bude ve Wenyho životě Karel Klosterman jednou hrát. V roce 1998 Václav Sklenář pozval starostu bavorského St. Oswaldu-Riedlhütte a jeho paní spolu s Willim und Christou Steger na módní přehlídku s tombolou do hotelu Srní. To byla TA akce, TA hodina zrození, sdružení Karel Klostermann. Také Wenymu se ta skvělá

myšlenka o založení přeshraničního spolku zalíbila a ihned se chtěl stát zakládajícím členem a nabídl spolupráci. Václav Sklenář, někdejší ředitel hotelů Srní a Šumava, se stal prvním předsedou české sekce občanského sdružení a dal se hned usilovně do práce. Největší projekt, který česká sekce sdružení za spolupráce se správou Národního parku Šumava započala a vzorně dokončila, byl projekt odhalení základů Hauswaldské kaple. Díky této akci znovu ožila dávná pouť k Hauswaldské kapli, kdysi zvaná „šumavské Lurdy“ a stala se místem setkání Čechů a Bavorů. Právě na tomto místě má být umístěno a odhaleno skleněné umrlčí prkno zakladatelům českobavorského přátelství Jožkovi (Josefovi) Strnadovi a Georgu Wenymu. Jsme vděční za to, že tito dva velvyslanci česko-bavorského přátelství tu s námi byli.

Jožko – Josef Strnad Josef Strnad, narozený 3. listopadu 1922, maturoval na pražském gymnáziu a následně studoval na lesního inženýra lesní hospodářství. Po roce 1948 byl přidělen do Hartmanic jako lesník zodpovědný za lesy vojenského prostoru Dobrá Voda. Zde zažil vše – bourání vesnic, kostelů a také odstřel Hauswaldské kaple. Ostnatý drát a signální stěna se nestali smrtící pouze pro lidi, ale i pro divokou lesní zvěř znamenaly velký problém. Práce v těchto částech lesnaté Šumavy, byla tehdy v každém ohledu těžká. Když v sedmdesátých letech uteklo z Národního parku Bavorský les sedm mladých vlků a začal hon na tyto nevinná zvířata, Jožka jednoho z nich ve svém revíru skolil. Josef seděl večer na posedu, když náhle kolem proběhly dvě vyplašené srny a on s napětím očekával, co se bude dít dál. V tu spatřil jakéhosi psa, ale velice brzo mu došlo, že je to ve skutečnosti mladý vlk. Zacílil a vystřelil po něm. Zvíře zavylo a odplazilo se pod jeden ze smrčků. Josef vyčkal ještě do svítání, ale do blízkosti vlka se neodvážil. Teprve druhý den spolu s kolegou našli vlka mrtvého. Obrat politických poměrů v roce 1989 prožil Josef s úlevou a těšil se, že konečně bude moci navázat kontakty s lidmi na druhé straně „železné opony“. Přátelství s Georgem Weny pro něj znamenalo obrovské

životní

obohacení.

Nejen

Georg

navštěvoval často svého přítele na Šumavě, dokonce u něj v domě strávil i celý týden, ale i Josef dojížděl na oplátku do Riedlhütte, kde byl hostem u Elisabeth a Georga Weny.

Obrázek 4: Josef Strnad, průvodce

Z fotoalba Josefa Strnada

Obrázek 5: Pohlednicová fotografie mladého Jožky s podpisem Mirka Kopeckého

Obrázek 6: Ing. J.Strnad v roce 1948 – první služební místo v Hartmanicích

Obrázek 7: Oravský Pozámok, 1938 a Jožkova desetikilová hlavatka

Mé první setkání s Jožkou Strnadem Když jsem v roce 1985 přišel na Srní jako ředitel zdejší zotavovny, poznal jsem po krátkém čase i Jožku (Josefa) Strnada. Josef byl tenkrát už v důchodu a brzy se nabídl, že mi bude pomáhat. Vše, na co v zotavovně „nebyly lidi“, byl Josef připraven udělat. Pracoval jak v kuchyni, tak i na recepci – mohl jsem mu jednoduše dát jakoukoli práci a on ji zvládl skvěle. To vše se odehrávalo v dobách, kdy se v hotelnictví všeobecně nedostávalo pracovních sil. Josef se pro mne stal takovým tátou a společně jsme trávili hodně mého volného času v šumavské přírodě. Josef mě provázel tehdejší zcela nedotčenou Šumavou a tak se ve mě pomalu vyvíjela láska k novému domovu. I když okolí Srní spadalo do hraničního pásma, chodili jsme alespoň všude tam, kde jsme se směli pohybovat. Jen k Hauswaldské kapli jsme se nepodívat nemohli – ta už ležela v zakázaném pásmu. Od Josefa jsem se naučil také rybařit, čemuž se doposud rád oddávám. Jožka dokonce dobře znal i příběhy po válce zničených šumavských vesnic a jejich původních odsunutých obyvatel a uměl o nich výborně vyprávět. Již před pádem opony Georg Weny navštěvoval Josefa u něj doma na Srní, já jej pak potkal v roce 1989 také právě u Josefa. Po otevření hranic se setkávali starostové Rejštejna, Kvildy, Modravy, Spiegelau, Neuschönau a Mauthu včetně ředitele správy Národního parku Šumava pana Kece v St. Oswaldu. Georg pečoval o přeshraniční přátelství a společně jsme se dohodli na znovuoživení Srnské pouti. Moje žena a já jsme zajistili prodejní stánky, byl objednán farář na odsloužení mše – a přijeli Bavoráci – to byl první základní krok k dobrým sousedským vztahům, které trvají až do dnešních dnů a jsou upevněny vznikem občanského sdružení Karel Klostermann. U

příležitosti

narození Georga

osmdesátého Wenyho

výročí jsem

6.

listopadu 2012 na jeho hrob na hřbitově v Riedelhütte položil několik květin. Příteli Georgu – moc tě postrádám!

Georg Weny a Bayericher Wald-Verein – sekce Spiegelau Georg Weny vstoupil do lesního spolku (Bayericher Wald-Verein) – sekce Spiegelau 16. srpna 1984. Již 22. srpna 1985 byl zvolen prvním předsedou a tím zůstal až do 11. března 1995. Od té doby zastával funkci druhého předsedy. V letech 1985 až 2001 jako člen hlavního výboru spolku Bavorského lesa zastupoval zájmy našeho regionu a náležitě se zasazoval za zachování našeho domovského lesního kraje. Za dob jeho prvního předsednictví se podařilo uspořádat starobavorské Vánoce „Altbayerischen Waldweihnacht“ o prvním Adventu 1986 v kostele Sv. Josefa v Riedlhütte a rovněž o prvním Adventu 1991 v bývalém klášterním kostele v St. Oswaldu.; 11. a 12. června 1988 uspořádání Dnů Bavorského lesa „Bayerwaldtagen“ a také oslavy 100 let Bayericher Wald-Verein – sekce Spielelau. Rovněž organizování autobusových zájezdů do Srní příslušelo Georgu Wenymu. Mezi jeho hlavní úkoly ve spolku bezesporu patřila údržba Roklanské kaple a kříže na vrcholu Roklanu, na něž Weny zaopatřil dřevo. Byl to také on, kdo byl zodpovědný za konání každoroční horské bohoslužby na Roklanu, tehdy o 17. červnu, dnes o 3. říjnu. Za své výjimečné zásluhy ve spolku Bayericher Wald-Verein – sekce Spiegelau byl Georg Weny, u příležitosti roční členské schůze konané 17. března 2001, jmenován čestným předsedou.

„Skleněná“ sněhová vločka Již 25 let pořádá spolek Bayerische Wald-Vereins ve Spiegelau „Den Bavorského lesa“ – „Bayerwaldtag“. Prvním předsedou sekce Spiegelau byl tehdy starosta obce St. Oswald-Riedlhütte Georg Weny. Pro tuto příležitost tenkrát zamýšlel každému hostu této slavnosti darovat nevšední upomínkový předmět. Nebylo nic jednoduššího než se obrátit na místní sklárnu Glasfabrik Riedlhütte, která byla známá svou inovativní výrobou a přístupem. Sklárna právě vyvíjela nové vánoční ozdoby pro americký trh, mimojiné také skleněné sněhové vločky. Sněhová vločka, vyráběná vstřikováním pro docílení nejvyšší kvality, Georga Wenyho náramně nadchla. Viděl totiž vločku i jako symbol našeho sdružení Spiegelau, ležícího mezi Roklanem a Luzným: „Tři čtvrtě roku zima a čtvrt roku chladno!“ Tento upomínkový předmět potěšil každého hosta a dnes má nevyčíslitelnou hodnotu.

Zájezdy na Šumavu Po seznámení s českým lesníkem Josefem Strnadem začal Georg Weny jako první předseda spolku Bayerische Wald-Verein - sekce Spiegelau organizovat první zájezdy na Šumavu do okolí Srní, které jsou pořádány ještě do dnešních dnů. 21. října 1990 přijel první plně naložený autobus přes Philippsreut a Strážný do údolí Vydry. Josef Strnad provedl zájemce o poznání šachtárny (z německého „Schachtelei“ – pozn. překl.) údolím Vydry až k Čeňkově Pile. Jelikož se tento první výlet do Čech u účastníků setkal s výbornou odezvou, zařadil Wald-Verein autobusové zájezdy do svého každoročního programu. Při jednom z dalších zájezdů v roce 1991 se Georg Weny a Václav Sklenář domluvili, na obnově tradiční Srnské pouti 15. srpna, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, patronky zdejšího kostela. To celé, ale nebylo vůbec jednoduché: Pro poutní mši bylo nutné najít nějakého duchovního, buď z Čech, nebo z Bavorska. Václav Sklenář a jeho žena Eva zajistili prodejní stánky s českými specialitami. Účelem pořádání zájezdů k sousedům na druhé straně hranice bylo účastníkům postupně přibližovat Šumavu. Proto se vždy pořádaly i pěší túry k zajímavým výletním cílům: Prášilské jezero, Dobrá Voda, kaplička Sv. Vintíře, Sv. Mouřenec, Zhůří, Horská Kvilda, slatě a rašeliniště s jejich tmavými jezírky. Od roku 1997 převzal Rudi Seidl z Riedlhütte a částečně Prof. Ludwig Reiner pořádání těchto zájezdů. Později tato milá povinnost spadala do pracovní náplně prvního předsedy Josefa Hambergera a kulturního referenta Klause Büchlera. Po založení sdružení Karel Klostermann v roce 1998 přibyly ke každoroční nabídce akcí Wald-Vereinu i další zájezdy na Šumavu,

spolupořádané

Bavorský les.

správou

NP

Obrázek 8: Josef Hamberger předává Georgu Wenymu listinu k čestnému předsednictví.

Po odhalení a zakonzervování základů Hauswaldské kaple a úpravě blízkého zázračného pramene zapracovalo sdružení Karel Klostermann srpnový výlet na Šumavu do svého každoročního plánu akcí. Pouť k Hauswaldské kapli s česko-bavorskou mší se stala srdcem celého výletu. Toto okouzlující místo se mezitím stalo bodem setkávání Čechů a Němců, prostorem usmíření, tak jak si to spisovatel Karel Klostermann vždy přál.

Česko-bavorské přátelství

Obrázek 9: Přeshraniční setkání starostů (zleva) - 2. Jaroslav Pertáň – Rejštejn, lesníci z Kvildy, Werner Brandhofer – Mauth, Johann Stadler - Spiegelau, Eduard Hones - Kvilda, Michael Segl – Neuschönau, Friml – Modrava a Georg Weny – Riedlhütte

Obrázek 10: Při návštěvě u bratrů Honesů na Kvildě (zleva): Herbert, Eda, Georg Weny, Eluška Honesová a Helmut Obrázek 11: Česká návštěva v St. Oswaldu

(Riedlhütte):

Rejštejna p. Jaroslav Petráň

starosta

Zájezdy na Šumavu pod vedením Josefa Strnada

Obrázek 13: vpředu zleva: Václav Sklenář, Josef Strnad, Schmutzer Günther, Sagerer Anita (vedoucí mateřské školky), Huber (řidič autobusu), Küblböck Doris (přihlašovna obyvatel), Graup Maria (úklidová pomocnice), Süß Adolfine (školnice), v pozadí zleva: Weny Georg (starosta Riedelhütte), Zirpner Herta (odbor dopravy), Winter Anita (odbor dopravy), Schmutzer Georg (ex-starosta), Strohmeier Ernst (stavbyvedoucí), Macht Ingrid (odbor dopravy), Wiesmann Gerti (úřednice na radnici), vpředu sedící zleva: Schopf Klaus (pokladník), Hopf Paul (ředitel), Schopf Hans (vedoucí odboru dopravy), Eder Roland (finanční správa) Obrázek 12: zleva Josef Strnad, Martin Wölfl, Lisbeth Weny, řidič autobusu Herbert Huber, starosta Georg Weny

Georg Weny a jeho podmalby skla Po ukončení obecné školy v Riedlhütte navštěvoval Georg Weny v letech 1947 až 1948 sklářskou školu ve Zwieselu, aby se vyučil sklomalířem. Po měnové reformě musel bohužel školu z finančních důvodů opustit, ale u firmy Markus von Freyberg, sklářské rafinerie v Riedlhütte

mohl

ve

svém

učení

pokračovat i jej úspěšně zakončit. Jak ve sklářské škole, tak i v řemesnické komoře se Weny vždy blýskal známkou „velmi dobře“. Mezitím se ale změnila dobová móda, malované skleněné výrobky už nebyly moderní a tak Weny nemohl vykonávat povolání, kterému se vyučil. Nějakou

dobu

pracoval

v lese

jako

dřevorubec, než si na pile Hackinger ve Spiegelau našel místo nákupčího dřeva. Malba zůstala Wenyho pouhým koníčkem. Ve volném čase se stále více točil kolem podmaleb skel. Upřednostňoval staré kresby českých dílen, jako například sklomalířské rodiny Verderber z Kvildy a Peterhanslů z bavorského Raimundsreuthu. Své obrázky Weny nikdy neprodával. Používal je jako dárky pro své přátele a dobré známé – proto jsou jeho podmalby výjimečnými vzpomínkovými předměty.

Křišťálový řetěz starosty St. Oswald-Riedlhütte

S neobyčejným nasazením se Georg Weny věnoval péči o obecní blaho, obec, místní spolky a svůj domov – Bavorský les. Přitom nikdy nezapomněl na svou rodinu, která u něj stála vždy na prvním místě. Georg Weny byl skromný člověk. Při oficiálních příležitostech si ale s obzvláštní hrdostí na krk nasazoval skleněný řetěz s insignií a tím vždy vyzdvihnul své úzké spojení s místní sklárnou. Křišťálový řetěz obci St. Oswald-Riedlhütte v roce 1979 věnoval jeho přítel, někdejší ředitel sklárny v Riedlhütte. Takový řetěz je v Bavorském lese jediný a jedinečný. Starostovský řetěz se skládá z 80 umělých diamantů s celkem 19 200 fasetkami. Erby obce jsou na něm ručně vyryté a malované jedním návrhářem.

Štědrý večer na Šumavě Přátelství musí být opečováváno – to zavazuje! To věděl i Georg Weny velmi dobře. Po pádu „železné opony“ jezdil Weny na Štědrý den dopoledne každoročně do Rejštejna a Srní. Doprovázeli ho vždy jeho přátelé a milovníci Šumavy z Riedlhütte a okolí: Waldhauser Josef a Karl, Marik Max, Michael Petzi, Angerer Herbert, Ulf Stolle, Weny Josef, Hackl Helmut a Ludwig Eiler. První zastávka patřila Rejštejnu a návštěvě u kostelnice Hildy Gans, která pro skupinu návštěvníků vždy otevřela místní kostel, aby si všichni mohli prohlédnout jesličky. Ulf Stolle zpíval pokaždé vánoční evangelium podle Lukáše a poté jsme se společně pomodlili Otčenáš. Na přání Michaela Petzi odmodlil Otčenáš také latinsky. Na všechny přítomné vždy nakonec silně zapůsobila píseň Tichá noc v podání Ulfa Stolleho při níž hrál na kostelní varhany. Kostelnice nás následně doprovodila ke hrobu matky a bratra Karla Klostermanna, který se nachází na rejštejnském hřbitově hned u kostelní zdi. Následná návštěva u starosty Petráně byla také na plánovaném programu. Mnohdy jsme si výlet prodloužili o návštěvu kostela na Mouřenci s proslulou kostnicí. Oběd s českými přáteli se konal vždy na Srní v hotelu Šumava a později v hotelu Srní. Zde se také vzájemně předávaly drobné vánoční dárečky. O pozdním odpoledni se mužská výprava vracela ke svým domovům. Zda-li domazůstavší ženy, právě v tento den, byly tímto výletem potěšeny, se nějak z paměti vytratilo!

Obrázek 14: Vánoce na Šumavě - foto Václav Sklenář

Klaus Büchler ze Spiegelau Klaus Büchler, sklářský umělec ze Spiegelau,

byl

kulturním

od

roku

referentem

2004 spolku

Bayerische Wald-Verein - sekce Spiegelau. Ještě před rokem 1989 podnikl spolu s prvním předsedou spolku Gergem Wenym jejich první cestu do šumavského Srní, kde se oba

poprvé

inženýrem

setkali Jožkou

s lesním (Josefem)

Strnadem.

Obrázek 15: Klaus Büchler, nositel kulturní ceny spolku Bayerischer Wald-Verein

Nyní necháme Klause Büchlera vyprávět: „Stáli jsme před srnským kostelíkem a chtěli nahlédnout dovnitř – byl však zavřený. Zklamaný Georg si tam tiše nadával, když v tu se nám náhle nabídl nějaký Čech stojící vedle nás: „Pokud si chcete prohlédnout kostel, mohu přinést klíč.“ Načež mu Georg odpověděl: „Máme už naspěch, přijedeme jindy.“ „Já jsem Josef“, povídá, „a až příště přijedete, tak se u mne stavte!“ – To byl začátek česko-bavorského přátelství, které Georg každou návštěvou opečovával a upevňoval. Později jsem s Georgem pořádal autobusové zájezdy našeho spolku Bayerischer Wald-Verein do Čech a tak jsem se naučil mít Šumavu rád. Předtím jsme ji znali pouze z dálky z našich vrcholů Roklan a Luzný, a shlíželi na ni s vědomím, že nás dělí ostnatý drát s elektřinou a ostře sledovaná hranice. Během mých návštěv jsem byl Šumavou a sklářstvím hodně ovlivněn a zcela přemožen. S Georgem jsme zavítali také do sklárny v Anníně a muzea v Kašperských Horách, kde jsem se poznal s Dr. Horpeniakem. Spolu jsme se pak jeli podívat do sklárny v Lenoře a tamějšího muzea. Byla to inspirující setkání, po nichž jsem chtěl dokázat něco nového a šumavskou krajinu vybrousit do skla. Jisté je, že bez Georga bych nikdy Šumavu tak intenzivně nepoznal a nenavázal tolik přátelství. Díky němu jsem se stal také zakládajícím členem bavorské sekce přeshraničního sdružení Karel Klostermann.“

Rudolf Seidl, malíř statí, rašelinišť a horských pastvin „Schachten“ Nositel kulturní ceny spolku Bayerische Wald-Verein Rudi Seidl vykonával v letech 1982-2004 funkci kulturního referenta v Bayerische Wald-Vereinu sekce Spiegelau. Na této pozici byla spolupráce s prvním předsedou samozřejmostí. Pokud byl třeba nějaký dárek, byl požádán Rudi a on hned namaloval obraz lesní krajiny s její typickou atmosférou.

Ztvárnil

také

mnoho,

spolkem

pořízených, umrlčích prken, sborníků a listin. Takto Rudi Seidl vzpomíná na Georga Wenyho: „Když Georg Weny, brzy po otevření hranic, začal s pořádáním autobusových zájezdů ve jménu spolku Bayerische

Wald-Vereinu,

sekce

Spiegelau,

doprovázel jsem ho. Překvapovalo mne, jak dobře jezdil Georg na Šumavu připravený. Vyprávěl mi hodně šumavských příběhů a o zaniklých obcích Šumavy. Jako kulturní referent jsem s ním připravoval mnoho výletů, sestavoval

program

a

propagaci.

V pozdějších

staral letech,

se

o kdy

Georg již oslepl, jsme ještě podnikly několik zájezdů do okolí Srní. Tehdy mě překvapilo, jak se Georgovi Šumava dostala doslova pod kůži. Poznal každé rozcestí, každý most a vyprávěl o krajině, tak jak ji v duchu viděl – měl zkrátka fotografickou paměť. Pro mne znamenalo otevření hranic velký zážitek a Šumava pak velmi silně ovlivnila moji uměleckou tvorbu. Předtím jsem znal temné slatě a rašeliniště na druhé straně hranice pouze z vyprávění a doslechu. Nyní jsem mohl náhle ty tmavé vody slatí, hnědé potoky a ječící Vydru, která okolní skály během mnohých tisíciletí obrousila do hladka, vidět na vlastní oči. Georgu Wenymu vděčím za svou lásku k Šumavě a za ta mnohá přátelství a známosti se starosty z šumavského regionu.“

Mé setkání s Georgem Wenym Více než rok už uplynul od 20. února 2012, kdy ve věku nedožitých 80-ti let zemřel Georg Weny, ex-starosta St. Oswaldu-Riedlhütte. Zůstaly ale vzpomínky na tohoto laskavého a humorem oplývajícího člověka. Také když se mělo jednat o běžných věcech jako například vyjasnění vlastnických práv ke kanalizačnímu řadu nebo oddělení pozemku pro cestu, vždy jsem se těšil, když ke mně přišel starosta Georg Weny na notářství. Jelikož on nebyl pouze velmi přátelský a družný, ale vždy přišel s jedním, většinou ale se dvěma novými vtipy, kterým se dalo smát celý den a které jsem rád dával dál. Při jednáních referoval Georg Weny rád o zájezdech na Šumavu, které pořádal již v raných 90. letech jako předseda spolku Waldvereinu – sekce Spiegelau. Obzvláště rád měl návštěvy Srňských poutí, na které mě také pozval. Krátce po otevření hranic v letech 1989/1990 Georg Weny seznal, že nedostatečná znalost češtiny nevytváří žádnou překážku pro setkávání s našimi českými sousedy, kteří po dlouhém období útisku nabyli během sametové revoluce znovu vytoužené svobody. Na rozdíl od našich politiků, kteří několik let návštěvu Čech odkládali, Georg Weny díky své neúnavnosti a vytrvalosti ukázal, že rozhodující je chuť se sblížit. Bez návštěv a kontaktů není žádná dohoda a smíření možné. Georg Weny dokázal, že má odvahu, široké srdce a otevřenou mysl. Byl přesvědčen o tom, že jednat se musí teď – Benešovy dekrety sem nebo tam. Tak se Georg Weny stal pionýrem, motorem a pořadatelem nesčetných zájezdů na Šumavu a setkání s českými sousedy – vždy cílevědomý, plný energie, plný humoru a nadmíru přívětivý, velectěný vzor pro nás všechny.

Dr. Alfons Maurer 1. předseda občanského sdružení Karel Klostermann – Bavorská sekce

Jak jsme díky Georgovi Wenymu poznali Václava a Josefa Již od mého raného mládí měla pro mě Šumava velký význam. Do Horního Falce přicházelo z českých sklářských hutí hodně sklářů a brusičů skla a vyprávěli o své Šumavě. Když jsem později poznal moji ženu a přestěhoval se do Bavorského lesa, mohli jsme z vrcholu Roklanu dohlédnout daleko do šumavských lesů. Tehdy bylo pouhým nesplnitelným snem vydat se na túru do této tmavé Šumavy a prozkoumat tamější slatě a mokřady – byli jsme totiž odděleni neprostupnou „železnou oponou“. Po pádu komunistické diktatury a otevření hranic v roce 1989 se ten sen konečně stal skutečností. Od té doby se velmi rádi vydáváme na pěší výlety do melancholických lesů a k tmavým jezírkům v Čechách. Také spolek Bayerischer Wald-Verein, sekce Spiegelau, pod vedením Georga Wenyho, velmi brzy odhalil krásy Šumavy a začal jsem pořádat autobusové zájezdy. Při jedné z prvních návštěv Srní a výletu do údolí Vydry jsme poznali Václava Sklenáře, tehdejšího ředitele zotavovny na Srní. Přátelství na první pohled. Pokud někdy byla ještě řeč překážkou - naše srdce si přesto rozuměla i beze slov! Do této doby spadá také seznámení s Josefem. Často jsme pak Václava Sklenáře a Josefa Strnada navštěvovali a společně putovali po „jejich“ Šumavě. Mnohé výletní cíle jsme volili podle knihy „Die künischen Freibauern“. Na základě této knihy toužil Václav po poznání historie dřívějších obyvatel Šumavy. Dobře si s mojí ženou vzpomínáme na následující zážitek: Společně jsme byli na Poledníku a poslouchali tiché šumění větru

v

korunách smrků. Tehdy nám Václav vysvětlil původ jména Šumava – odvozeného od slova „šumící“ – jeden ji musí slyšet, tu naši Šumavu! Krásy Šumavy jsme již ukázali mnohým našim známým z Norimberku, Münsteru, Borkenu, nebo Aachenu. Také naše děti a vnoučata mají rády pěší výlety po „šumící a melancholické“ Šumavě.

Christa und Willi Steger

Hudební skupiny

Obrázek 16: Klingenbrunner Dorfblos’n

Děkujeme všem zúčastněným za přispění ke slavnostní podobě oslavy!

Vydra Putování podél jedné romantické řeky Dr. Hans Aschenbrenner „... a dole hučí řeka v samých peřejích a slapech; s třeskem rozbíjejí se hnědé granátové vody o bělavé balvany, větší často než chalupy lesních osadníků. …Skaliska a obroušené do kulata balvany, prostupující všude vodu, jakoby ruka bujného démona je tam byla zanesla, zmizejí pod kalnými vlnami, jež v neskonalém divém úprku, do běla se čeříce, přes jejich temena uhánějí. Tvoří se černé jícny uprostřed kroužících, syčících vod, ohromné valuny se hýbají, šoupají, trou, s temným třeskem na sebe narážejí. Zadíváš se: závrať tě pojme. Syčí to, hučí to, hřmí to, že půda pod tebou duní, že mníš slyšet rachot hromu, jejž skalní ozvěna odevšad ti vrhá v uši…“ Takto popisuje Karel Klostermann ve svém románu „V ráji šumavském“, jak vypadá nejdivočejší úsek řeky na Šumavě během tání nebo po vichřici, když se vody všech rozvodněných potoků z přilehlých strání valí do jejího řečiště. Dravá řeka sebou bere drobné křemeny a říční písek a tím neustále obrušuje skalní bloky zaklíněné do dna jejího koryta. Díky četným vodním vírům vznikají na mnoha místech pro tuto řeku typické obří hrnce nebo pouze jako dlaň velké misky vymleté do skal na dně řeky. Ty lze často objevit pouze při nízkém stavu vody; takto nabízí 7,5 km dlouhý úsek řeky i při minimu vody v korytě plném přes sebe navalených a od divokého proudu posunovaných obrovských balvanů pokaždé mnoho zajímavých dojmů. Za počátek toku této romantické horské řeky je označován soutok tří potoků na Modravě. Kvůli tomu, že pramení v okolních horských rašeliništích, teče v nich hnědá čirá voda. Modravský potok přináší již vodu Luzenského a Březnickéko potoka. O trochu delším potokem Roklanským (dříve zvaným Müllerbach) přitékají vody z okolních menších i rozlehlejších Weitfällerských slatí. Jako nejmenší přítok se přidává Filipohuťský potok (dříve Hanifbach) sbírající vodu převážně z Tetřevské slatě. Celkem se povodí Vydry rozkládá na 147km2. Z Modravy odtéká Vydra jako vcelku normální řeka, ze které se zanedlouho odvádí část vody do Vchinicko-Tetovského plavebního kanálu. U bývalého svobodného selského dvora a nynějšího kempu Antýgl a u přítoku Hamerského potoka, který pramení na Zhůřských a Hornokvildských slatích, se pod silničním mostem prudce prohlubuje vodní koryto a řeka nabírá rázem na dramatičnosti. Následující 7 km dlouhý říční tok, prohlášený roku 1962 za národní přírodní památku, provází na pravém břehu pohodná turistická cesta s naučnou stezkou se 12 zastaveními s informačními tabulemi – bohužel pouze v českém jazyce. Na půli cesty přijdeme nádherným kaňonovitým údolím k Turnerově chatě, kterou už turistický

průvodce z roku 1908 doporučoval k občerstvení. Řeka Vydra je nositelkou svého jména po vydře říční. Tento zejména v noci aktivní tvor je zřídkakdy v přírodě k vidění. U Turnerovy chaty je ale možné jej i přes den v malé obůrce pozorovat. Skalní útvary, souhrnně zvané „Hrádky“ na svazích naproti Turnetově chatě dostaly fantastická jména jako Panna, Mnich nebo Baba. Ten kdo oplývá velkou představivostí, odhalí jistě i další pohádkové bytosti. Na konci údolí Vydry leží osada Čeňkova Pila s vodními elektrárnami. Vydra se svým okouzlujícím okolím si našla cestu i do literárních děl. Zejména spisovatel Karel Klostermann odtud čerpal nesčetné náměty a motivy jeho děl jako Črty ze Šumavy, Veselé i smutné obrázky ze Šumavy a romány V ráji šumavském, Dědictví šumavského ráje a také Ze světa lesních samot jsou umístěny do oblasti Povydří. V okolí Modravy se nachází tři samoty, které hrají v Klostermannových románech podstatnou roli.

Obrázek 17: Buchingerův dvůr je považován za bydliště sedláka Podhamerského z Klostermannova románu V ráji šumavském.

Turnerova chata Na překrásném místě pravého břehu kaňonu Vydry na ústí Zhůřského potoka (dříve zvaného Pucherbach) stojí Turnerova chata. Když se po větrné a kůrovcové kalamitě koncem 19. století vystavěla cesta údolím Vydry, vznikla na tomto místě nejprve malá dřevěná usedlost. V Baštově Průvodci Šumavou z roku 1908 se píše, že „Zde dostati lze piva, lépe však mléka se napíti.“ V roce 1914 zde stála již větší chata s hostincem a noclehárnou. Tato pro Šumavu typická stavba vyhořela v roce 1932. Na témže místě byla poté postavena rozšířená stavba ve stejném

stylu, která zde po přestavbě po požáru v roce 1940 stojí dodnes. Díky své poloze hluboko v šumavském srdci se řadí mezi nejznámější horské chaty Šumavy.

Díky těžbě a dopravě dřeva do nížin v druhé polovině 19. století Šumavu zalil určitý blahobyt. Základem tehdejšího úspěchu byl volský povoz. Nepředstavitelné masy dřeva se musely z knížecích lesů i lesů jiných vlastníků v předepsaném termínu odvézt. Klostermann nechá ve svém románu „V ráji šumavském“ sedláka Podhamerského, vlastníka několika povozů, v Pollaufově hostinci na Horské Kvildě o sobě prohlašovat: „Na světě je jen jeden Podhamerský, a to jsem já.“

Povodí Vydry Luzný Luzenský potok Roklan Březník

Filipohuťský potok

Modrava

Roklanský potok

Horská Kvilda Hamerský potok

Antýgl

Javoří potok

Vydra

Čeňkova Pila Křemelná Jezero Laka

Otava

Jezerní potok

Statinný potok Zhůřský potok Sušice

Výškové rozdíly v povodí Vydry Místo

Nadmořská výška

Březník

1133 m

Javoří Pila

1040 m

Modrava

980 m

Antýgl

920 m

Srní

850 m

Turnerova chata

800 m

Čeňkova Pila

620 m