jaro 2005

PØES P E ročník II / číslo 2

ce ky h r sud t s ed j n o ø p e st o lh i an

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / jaro 2005

cena 5 Kč

Ô 2004 - co rok dal a vzal… Ô mezi paragrafy: Cizinec nebo uprchlík? Ô představujeme: Ukrajina Ô Turkmenistán Ô Afghánistán dnešních dnů uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / jaro 2005

ÂKrátká paměť V uplynulých týdnech si svět připomínal šedesát let od osvobození Osvětimi a skrze toto symbolické výročí i celý holocaust.. V záplavě projevů celebrit, nejrůznějších konferencí a televizních pořadů byly jen tak nenápadně na okraji připomenuty hříchy Evropy, o nichž ani dnes nechceme moc slyšet – horlivost, s níž se na „konečném řešení“ podílelo nežidovské obyvatelstvo nacisty okupovaných zemí, trestuhodná lhostejnost spojenců (s čestnou výjimkou Sira Winstona Churchilla) k návrhu bombardovat plynové komory a železnice v Osvětimi, ostudné mlčení Vatikánu, který díky svědectví svých spolehlivých informátorů dobře věděl, co se v nacisty okupované Evropě se Židy děje, a především neochota svobodného světa přijímat židovské uprchlíky. Historikové spočítali, že kdyby imigrační kvóty západních zemí nebyly tak nesmyslně přísné, mohlo se před holocaustem zachránit mnohem větší množství lidí – ostatně dříve než se nacisté pustili do „konečného řešení“, vcelku ochotně nechávali Židy vystěhovat se. Paradoxně na druhé straně ovšem byla přísnost podstatně větší… Genocida jako fenomén lidské společnosti bohužel neskončila s osvobozením Osvětimi. V Británii žijící spisovatelka Kitty Hart-Moxonová, která osvětimské peklo přežila, trefně poznamenala: „Holocaust může být odstrašujícím příkladem genocidy, jež se od konce druhé světové války stále v některých částech světa objevuje.“ Stejně tak se i ve svobodném světě objevuje tatáž lhostejnost k obětem těchto e c y ani genocid. Vojenské intervence západního světa jsou motivovány více jeho geopolitichr sudk t s ed kými a ekonomickými zájmy než snahou zabránit masovému vraždění a dveře téhož pø tejno s západního světa se řadě potenciálních obětí tohoto vraždění většinou přibouchnou o lh přímo před nosem, nejinak než kdysi evropským Židům.. Zatímco meziválečné Československo bylo otevřenou oázou svobody pro běžence ze západu i východu, Česká Čtvrtletník PŘES vydává republika dnes deportuje i těžce nemocné lidi a rodiny s čerstvě narozenými dětmi NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – a zpřísňuje azylový zákon tak, že se žadatelé o azyl promění prakticky ve vězně. NESEHNUTÍ, Údolní 44, 602 00 Brno, Z tisíců žadatelů o azyl na Slovensku lze ty úspěšné spočítat na prstech jedné ruky. tel./fax: 543 245 342, Evropská unie si neustále pohrává s myšlenkou, jak se problému se žadateli o azyl e-mail: [email protected], zbaví vybudováním záchytných táborů mimo území unie. Civilizované evropské státy http://nesehnuti.ecn.cz. zcela panicky deportují běžence zpět mimo své území, v naprostém rozporu s ratifikovanými mezinárodními úmluvami. Názory přispěvatelů nemusí vyjadřovat Blouzniví ultrakonzervativci z rodu Pata Buchanana varují před civilizační sebevražstanovisko redakce ani vydavatele. dou, která hrozí početně slábnoucí západní civilizaci pod záplavou migrantů z jiných kontinentů a kultur. Není však skutečnou civilizační sebevraždou rezignace na princiRedakční rada: py, na nichž tato civilizace vyrostla, respektive k nimž během dlouhého trnitého vývoHana Fejfarová, Miloš Hotař, Jiří je alespoň ve svých světlých chvílích dospěla? Naší prohrou jistě nebude větší etnicKoželouh, Lubor Kysučan, Zuzana ká a kulturní pestrost našich měst, škol a parlamentů, ale naopak ztráta respektu Šilhanová, Milan Štefanec k jinosti, ke svobodě druhých, lhostejnost k obětem politického násilí odehrávajícího se v bližším či vzdálenějším sousedství a představa, že povinnost chránit slabší patří Rediguje: tak nanejvýš do knížek Jaroslava Foglara, nikoliv do reálného života. Při vědomí, že proti takové civilizační prohře, ať už v českém či světovém kontextu, bychom měli Milan Štefanec důrazně vystupovat, jsme se kromě jiných aktivit pustili i do vydávání tohoto časopiSazba a typografická osnova: su, jehož druhé číslo právě držíte v rukou. Naleznete v něm několik zajímavých rozhoDušan Rosenbaum vorů a svědectví ze zemí, z nichž k nám uprchlíci přicházejí, stejně jako aktuální zprávy a poučení o právních problémech uprchlíků v ČR. Jako obvykle, svůj hlas v něm dostávají jak uprchlíci, tak i ti, kdo jim pomáhají. Přejme si, aby jeho ozvěna Jazykové korektury: dolehla k těm, kdo mohou jejich neradostný úděl změnit. Dozajista to nejsou jen Radim Ošmera, Lubor Kysučan vrcholní politikové, ale všichni, kdo vytvářejí veřejné mínění, se všemi jeho předsudky, antipatiemi a nevědomostí. Grafické korektury: redakce Radim Ošmera

PØES

Fotografie na titulní straně: Milan Štefanec – mešita Hazrat Ali v afghánském Mazár-e-Šarífu Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Vyšlo díky projektu uskutečněného s podporou Evropské unie. Obsah tohoto projektu nemusí vyjadřovat stanovisko Evropské unie či Národní agentury ani nezakládá odpovědnost z jejich strany. Vytištěno na recyklovaném papíře.

1

ÂObsah 2004 - co rok dal a vzal… ............................................................................................... 2 Elektrické zásuvky velitelky Miluše Dohnalové ........................................................... 3 15 let mezi uprchlíky ..................................................................................................... 4 Ukrajina ........................................................................................................................... 6 Nový domov pro malířku duše (Rozhovor s Angelou Furis) ........................................ 8 Kdo je to „uprchlík“ ........................................................................................................ 9 Cizinec nebo uprchlík? .................................................................................................. 9 Zaznělo v Parlamentu ČR... .......................................................................................... 10 O udělení azylu by měli rozhodovat odborníci ............................................................ 11 Proč nesmí žadatel o azyl legálně pracovat? ............................................................. 12 SOS telefonní linka pro cizince (projekt Poradny pro uprchlíky) ............................ 12 Turkmenistán ................................................................................................................ 13 „Opustit domov je jako jít na pohřeb“, říká turkmenský disident... ........................... 15 Hudaýberdi Hally: Trojuchý člověk ............................................................................. 17 Zrealizovali jsme svoje sny… ........................................................................................ 18 Kolik stojí „pevnost Evropa“? - II ................................................................................. 18 Afghánistán dnešních dnů .......................................................................................... 20 Aktivní přelom roku aneb Novinky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky ................... 21 Poletující štěstí .............................................................................................................. 22 Husy, udavači, terminál a zásuvky aneb Co mě jenom tak napadlo ....................... 23


Â2004 - co rok dal a vzal… V prostorách pověstné kachlíkárny minisské azylové politiky, ale dostali pak azyl Zajímavý je také údaj dokumentující soudní terstva vnitra na Letné se konala 17. ledna v jiných zemích EU, není málo. Tato možnost přezkum rozhodnutí ministerstva vnitra. t. r. tisková konference o vývoji azylové polije však pro všechny uprchlíky po 1. květnu V roce 2004 bylo proti rozhodnutí ministertiky v uplynulém období. Za Ministerstvo vni2004 uzavřena. stva vnitra podáno dalších 4 807 žalob. Přestra ČR se jí zúčastnil I. náměstek ministra Ve světle tzv. Dublinského systému tak tože v průběhu roku 2004 vydaly krajské vnitra Miloslav Koudelný a ředitel odboru dostávají novou podobu i statistiky MV ČR soudy celkem 7 745 rozhodnutí, stále jim na azylové a migrační politiky (OAMP) MV ČR o snížení počtu žadatelů. Ano skutečně, mnostolech zůstalo k Silvestru roku 2004 ležet Tomáš Haišman. hem méně lidí nyní 4 118 nevyřízených žalob. O návrzích, jak Oproti nim v sále sez obav z restriktivní tento stav přetíženosti soudů řešit, pojednádělo několik desítek azylové politiky žádá vá článek Františka Kostlána na 11. straně tonovinářů a zástupců v naší zemí o azyl. To hoto čísla PŘESu. Stanovisko pracovníků minevládních organizavšak neznamená, že se nisterstva vnitra v této věci se však od návrhů cí věnujících se zmenšil počet uprchnevládních organizací liší. „Nepovažuji za uprchlické problelíků na našem území. vhodné zavádět mimosoudní tribunály slomatice. Pouze vinou vychvaložené z odborníků,“ říká k tomu pan náměsZačátek tiskové vaného Dublinského tek Koudelný. A doplňuje jej kolega Haišman, konference se nesl ze systému byli tito který jako řešení vidí, že „…vláda bude prostrany ministerských uprchlíci vytlačeni jednávat novelu azylového zákona. Ta by úředníků v optimisz legálních struktur měla chránit soudy před zneužíváním žalob tickém duchu. Oba (pobytová střediska, a kasačních stížností.“ dva si pochvalovali, odbor azylové a migNa tiskové konferenci se díky dotazům jak v roce 2004 porační politiky) a vehčlenů nevládních organizací dostaly na překlesl počet žadatelů náni do rukou ilegáltřes i aktuální kauzy. Uveďme aspoň dvě o azyl. Bylo jich ních převaděčů a obz nich. První byla „kauza zásuvky“ (k tomu5 459, což je oproti chodníků s lidmi. To to tématu články Františka Kostlána, Radka roku 2003 pokles přiznává i ministerGálise i rozhovor s Miluší Dohnalovou). Na Ředitel OAMP Tomáš Haišman se chystá odpvídat na dotazy o 52 %. Jde o nejnižší stvo vnitra, když ředidotaz, jak hodlají ministerští úředníci řešit novinářů po skončení tiskové konference. Foto: Milan Štefanec počet žadatelů od tel OAMP Tomáš Haišvzniklý problém, odpověděl rázně a jasně pan roku 1999. Největší man uvádí, že „78 % náměstek Koudelný: „Je to malicherný prozásluhu na tom má vstup ČR do EU a důčečenských žadatelů požádalo o azyl do blém, který si někdo vytáhnul, aby se medisledná aplikace tzv. Dublinského systému 1. 5. 2004“. A ve svých tiskových materiáalizoval. Nechápu, že někomu stojí za to, se a vytvoření Dublinského střediska ČR. O co lech pak ministerstvo dodává „Osoby čečentím do hloubky zabývat.“ Druhý dotaz se se jedná? Zjednodušeně jde o systém, který ské národnosti již při své migraci nevyužítýkal názorů, které prosazuje v rámci EU Česmá zabránit tomu, aby žadatel o azyl, který vají azylového řízení v ČR a do cílových zemí ká republika při jednání o zřizování uprchneuspěl se svojí žádostí v jedné členské zemi se snaží dostat nelegálním způsobem.“ Že lických sběrných táborů mimo území EU (jde EU, mohl získat další šanci v jiném státě EU. se tak děje ne vinou uprchlíků, o tom miniso tábory, které by byly umístěny např. na Tzn. že zamítnutí žádosti o azyl v České reterstvo mlčí, naopak si přesun „špinavé práUkrajině či v Libyi a kde by uprchlíci prochápublice nebo na Slovensku se stává platce“ s uprchlíky na převaděčské mafie cyniczeli azylovou procedurou ještě předtím, než ným pro celou Evropskou unii a v případě, ky pochvaluje slovy „Za 8 měsíců své by vkročili na území států EU). Postoj České že žadatel zkusí po neúspěchu v jedné zemi existence v ČR Dublinský systém prokázal, republiky k této otázce shrnul pan náměspožádat o azyl v zemi druhé, je vrácen zpět, že je platným nástrojem řešení azylové protek Koudelný takto: „Naše stanovisko ke aniž by odůvodněnost jeho žádosti byla znoblematiky a že je pro ČR výhodný.“ sběrným táborům mimo EU je spíše zdrženvu zkoumána (z tohoto pravidla existuje jen A kolik uprchlíků tedy prošlo azylovým livé, až zamítavé“. Doufejme, že aspoň tenněkolik málo výjimek, týkajících se rodinných sítem a získalo v ČR azyl? V roce 2004 to bylo to postoj české ministerstvo vnitra při vyjedpříslušníků, či nezletilých žadatelů a azyl). 142 osob, z nichž 45 bylo občany Ruské fenávání s ostatními zeměmi EU uhájí. Tento systém je velmi nevýhodný pro uprchderace a 29 azylantů pochází z Běloruska. Milan Štefanec líky, naproti tomu vyhovuje zemím EU, které mají hranice pouze s jinými členy unie a navíc nutí k restriktivní azylové politice země, Počet žadatelů o azyl v ČR které mají tzv. vnější hranici EU. Důkazem 1990 - 31.12. 2004 toho může být např. Slovensko, kde v roce 2004 požádalo o azyl 11 391 osob, úspěšných však bylo pouze 15, což představuje jen o něco více než jednu desetinu procenta. Bohužel uprchlík, kterému Slovensko odmítnulo poskytnout ochranu formou azylu, nemá nyní možnost hledat ochranu v jiném státě EU. To byl také důvod toho, proč se v roce 2004, krátce před vstupem nových zemí do EU (1. 5. 2004) vyprázdnily jejich uprchlické tábory a velká část uprchlíků odešla žádat o azyl do Rakouska, Německa a dalších zemí. Zde je potřeba říci, že případů, kdy žadatelé o azyl neuspěli se svou žádostí v restriktivním systému české či slovenzdroj: Ministerstvo vnitra ČR


2

Ô z různých stran ÂElektrické zásuvky velitelky Miluše Dohnalové Ministerstvo vnitra i nadále obhajuje rušení elektrických zásuvek v pokojích žadatelů o azyl v uprchlických táborech. Důvody pro to jsou stále stejné, bezpečnostní, a stále dokola omílané: uprchlíci vytrhávají bezpečnostní kolíky ze zásuvek, aby mohli používat u nás neatestované spotřebiče, došlo kvůli tomu ke zraněním elektrickým proudem, děti se opařily vařící vodou. Pravda je tato: podle svědectví pracovníků nevládních organizací, kteří pravidelně jezdí do uprchlických táborů, uprchlíci již nepoužívají neatestované přístroje, ale levné varné konvice, kolíky proto ze zásuvek nevytrhávají. Titíž pracovníci nikdy o žádném zranění elektrickým proudem v uprchlických táborech či o opaření dětí neslyšeli. Představitelé ministerstva vnitra nikdy, ani na přímý dotaz, neuvedli ke kolika zraněním došlo, ve kterém táboře a komu konkrétně se přihodila. Navíc: Správa uprchlických zařízení MV (SUZ) ruší zásuvky jen v pokojích, nechává je na chodbách a ve společenských místnostech. Je tedy na místě otázka: Tady snad k úrazu dojít nemůže?

Politické školení mužstva

Nevládky a arogance úředníků

Televize, rozhlas, přehrávač, nabíjení mobilu, žehlička, varná konvice... k tomu a k chodu dalších spotřebičů potřebujeme funkční elektrickou zásuvku, to dnes ví každé malé dítě. Ve své době to samosebou věděli i takoví velikáni jako T. A. Edison či český všeuměl Jára Cimrman. A věděl to dokonce i Lenin, který proslul výrokem „elektrifikace + sověty = komunismus“. Přímo tak podmínil výsledky bolševické revoluce, které v praxi spočívaly v tom, že sovětský člověk musí na svou bídu dobře vidět. SUZ pěstuje taktéž kolektivismus, ovšem aplikovaný na naše malé české poměry. Dohnalová toto Leninovo heslo přivedla dialekticko-cimrmanovským „úkrokem stranou“ téměř k dokonalosti. V praxi

Nevládní organizace podnikly proti rozhodnutí SUZ rušit elektrické zásuvky vše, co mohly. Celý problém se jim podařilo medializovat, zapojily do protestu poslance a senátory, pořádaly protestní petici a demonstraci. Přes Výbor pro práva cizinců prosadily usnesení Rady vlády pro lidská práva, které požaduje, aby SUZ elektrické zásuvky vrátila všude tam, kde je nechala zrušit, a také aby zásuvky instalovala ve všech obytných místnostech v táborech, kde je instalovat nenechala. Usnesení Rady je však bohužel pouze doporučující, ministerstvo vnitra se jím řídit nemusí. Všechny tyto aktivity provázela arogance a pocit všemocnosti představitelů ministerstva vnitra: „Je to podle mě malicherný problém a nechápu, že někomu stojí za to se tím do takové hloubky zabývat,“ řekl k tomu například náměstek ministra vnitra Miloslav Koudelný. Jenže ono nejde jen o rušení elektrických zásuvek, ale také o to, jak vedení ministerstva a SUZ vnímá uprchlíky, jakou filozofií ve vztahu k nim se řídí. „Neberou je jako lidi, kteří, stejně jako my, potřebují mít kolem sebe základní civilizační minimum. Je to otázka důstojného zacházení a přístupu. Mimoto jde ze strany ministerstva vnitra i o nepochopení uprchlického fenoménu. Tito lidé k nám často přicházejí s velmi traumatizujícími zážitky z násilných konfliktů a jen těžce snášejí dlouhé čekání v prostředí uprchlického tábora. Věra Roubalová, sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky a členka kolegia sdružení Tolerance a občanská společnost, popisuje svoji zkušenost: „Nedávno mi jedna paní z Čečenska řekla: „Čaj, mobil, rádio nebo televize je moje útěcha v té beznaději uprchlického tábora.“ A toto minimum se jim odebráním zásuvek z pokojů upírá. Proč?“

Ireparabilní lži Miluše Dohnalové „Krom výše uvedeného byl kritizovaný krok motivován rovněž důvody hospodárnosti a ochrany státního majetku. Kvůli ireparabilnímu poškození samotných zásuvek byla Správa uprchlických zařízení opakovaně nucena zajistit instalaci zásuvek nových, čímž jí vznikla nezanedbatelná majetková újma,“ napsala ředitelka SUZ Miluše Dohnalová 9. 9. 2004 v Lidových novinách. Konečně důvod, na nějž lze slyšet. Vždyť co je důležitější než ekonomika. Že by třeba SUZ uprchlíky proškolila a škody je nechala uhradit, aby nemusela ireparabilně odstraňovat zásuvky z pokojů za mnohem „delší peníze,“ to zřejmě Dohnalovou nenapadlo. Že existují nástavce do zásuvek, do nichž lze zapojit i neatestovaný přístroj, také ne. Proč také? Stačí přece vydat rozkaz. Dohnalová též tvrdí, že zásuvky ruší jen v „těch pobytových střediscích, v nichž jsou umístěni žadatelé o azyl, o jejichž žádosti ještě nebylo rozhodnuto v prvním stupni azylového řízení. Tato tzv. prvoinstanční zařízení jsou majetkem státu a žadatelé o udělení azylu v ČR v nich zpravidla nestráví déle než tři měsíce.“ Zde se Dohnalová dopouští nehorázné lži: mnozí žadatelé o azyl čekající v prvoinstančních táborech na vyřízení žádosti jsou zde déle než tři měsíce. Někteří z nich rok, dva i více. K tomu je nutno dodat, že problém se týká především obyvatel „prvoinstančních táborů“. Žadatelé o azyl totiž nesmějí rok od začátku azylové procedury pracovat. A znovu se musíme s notnou dávkou ironie optat: v ostatních táborech, druhoinstančních, se úraz přihodit nemůže? (V reálu je to spíše tak, že Dohnalová nenechala rušit zásuvky v druhoinstančních táborech díky mediálnímu a dalšímu tlaku nevládních organizací.)

3

Ilustrační foto

Foto: Milan Štefanec

to vypadá tak, že lidé sídlící v uprchlických zařízeních na svou bídu naopak „nevidí“, jinak je výsledek stejný. Uprchlíci mohou sledovat televizi, pokud funguje, ve společenské místnosti - lidé z různých zemí, různého věku - všichni jednotně jeden program. K úplné dokonalosti chybí už jen povinné sledování televizních novin následující po politickém školení mužstva (pro mladší: povinné zprávy a politické školení mužstva byly součástí ideologického vymývání mozků, které komunisti praktikovali na vojácích základní služby.) Že zde bude docházet k rozepřím, a tudíž i ke zvýšení napětí mezi uprchlíky, je nasnadě. SUZ to asi nevadí, možná právě naopak - média pak budou moci upozorňovat na „cizince, kteří nejsou s naší světoznámou pohostinností spokojeni“. Poslouchat rádio či magnetofon mohou žadatelé o azyl tamtéž, vyžehlit plenky, uvařit dětem čaj či si nabít mobil pak mohou v malé kuchyňce (pokud právě není z nařízení Miluše Dohnalové zavřená) či na chodbě.


Odvolejte Dohnalovou Rušení zásuvek, občasné zavírání kuchyněk pro rodiny, které mají děti starší tří let, uzmutí peněz na vaření v kuchyňkách provázené zákazem vynášení jídla z táborových jídelen a další opatření či legislativní návrhy bezesporu svědčí o tom, že jde o svévolné ponižování uprchlíků. Ministerstvo vnitra je tu prostě nechce a dává jim to tímto způsobem najevo. Myslím, že nevládní organizace mají nejvyšší čas požadovat odvolání Miluše Dohnalové z místa ředitelky Správy uprchlických zařízení MV. František Kostlán člen sdružení Tolerance a občanská společnost

Ó

z různých stran

ská péče, sociální služby, psychologické služby a pak nabídka volnočasových aktivit. Samozřejmě pokud jde o materiální služby, tam to asi do jisté míry kopíruje vždycky životní úroveň té které země, to je logické. Když se půjdete podívat do Holandska, uvidíte žadatele o azyl bydlet v takových bungalovech – většinou je to víceméně byt 2+1. Na druhou stranu, my jsme na špici v těch nemateriálních službách, to je méně o penězích a více o osobním nasazení. Také bychom stěží v Evropě hledali zemi, kde se tolik pracuje na multikulturní výměně s místními obyvateli.

Miluše Dohnalová


Â15 let mezi uprchlíky S ředitelkou Správy uprchlických zařízení Miluší Dohnalovou o denní praxi v uprchlických zařízeních, o xenofobii, o nevládních organizacích a o kauze zásuvky Miluše Dohnalová se narodila v roce 1965, v roce 1989 absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci – obor český a francouzský jazyk. Poté 10 měsíců pracovala jako tlumočnice z francouzského jazyka. V roce 1990 začala pracovat v prvním improvizovaném uprchlickém táboře v Zastávce u Brna, vystřídala práci ve skladu bot, přes pozici sociální pracovnice, až po vedoucí střediska v letech 1991-1995. V roce 1992 se podílela na vytvoření infrastruktury pro vlny uprchlíků z Bosny. 1. ledna 1996 se stala ředitelkou nově založené organizace s názvem Správa uprchlických zařízení (SUZ). Mluví francouzsky a anglicky, studuje dálkově psychologii, má osmnáctiletou dceru. Když se řekne uprchlický tábor, lidé si většinou vybaví obrázky lidí skrývajících se pod stany. Můžete, prosím, představit strukturu a náplň práce SUZ? SUZ je organizace s celostátní působností, pod kterou spadají všechna azylová zařízení, která dělíme zásadně na tři typy: jednak jsou to přijímací střediska (ve kterých musí každý žadatel o azyl být po dobu vstupních procedur a nesmí je opouštět), pak jsou to pobytová střediska (je jich 10 a čekají zde žadatelé na rozhodnutí). A ten třetí typ jsou integrační azylová střediska. Ta slouží jako přechodné ubytování pro ty šťastné, kteří dostali azyl, po dobu, než dostanou integrační byt. Kromě provozu zařízení se také staráme o metodiku, protože naší snahou je standardizovat služby. Zajišťujeme také specifické služby pro klienty se specifickými potřebami. Participujeme samozřejmě i na té části legislativy, která se týká přímého výkonu naší práce. Takže letos byla poměrně výrazná naše účast při novelizaci zákona o azylu nebo zákona o pobytu cizinců. Kromě toho všeho samozřejmě organizujeme všechny specifické programy, jako je repatriace nebo tzv. MEDEVAC (evakuace ze zdravotních důvodů). Teď zrovna skončil tento program pro Irák. Z těch základních služeb pro žadatele jsou to ubytování, stravování, lékař-

Já bych položil navazující otázku - můžete nějak popsat, jak se vyvíjelo budování uprchlických zařízení, jestli budování zařízení provázely nějaké problémy, ať už to byl nedostatek financí nebo třeba i často medializované problémy právě s místní komunitou, s veřejností? S čím nebyly nikdy problémy, to jsou finanční otázky při budování infrastruktury. To je opravdu unikát, protože přijdete-li do Maďarska, do Polska nebo na Slovensko, všude se dozvíte, že na prvním místě jsou finanční potíže. Vezměte si, že do roku 1998 až do posledního čtvrtletí nepřekročily roční počty uprchlíků 2 000 osob. A v posledním kvartále toho roku, navíc ještě v zimě, kdy se to všechno daleko hůře zařizuje, se ten počet najednou zdvojnásobil. Finance a kapacity na to nebyly připraveny, ale za měsíc a půl se vše zvládlo. Totéž se opakovalo v roce 1999, kdy kulminovala krize v Kosovu a vláda tenkrát svým květnovým usnesením rozhodla, že se bude poskytovat útočiště uprchlíkům z Kosova. A my jsme za 3 týdny otevřeli 7 humanitárních středisek. Byla plně vybavena personálem, nábytkem a to do takových detailů, že v dětském centru byly hračky. I to zmíněné bohaté Holandsko, pokud já vím, využilo toho, že bylo léto a kosovští uprchlíci ještě dlouho žili ve stanech. My samozřejmě máme nějaké krizové plány, kdy se se stany počítá, ale více méně jen na nějakou polní kuchyni a podobně. Nikdy jsme tuto variantu neuvažovali jako ubytování. A vznikly nějaké problémy při budování těchto zařízení s veřejností? Ano, pokud se vyskytly nějaké problémy, tak rozhodně tohoto druhého rázu. Ty úplně první znám z doslechu někdy z roku 1990 či 1991, kdy se touto problematikou zabýval pozdější ministr Ruml. Tak vím, že třeba měl hlášenou cestu do nějaké obce, kde se byl pouze podívat na nějaké zařízení, které by možná přicházelo v úvahu, a shodou okolností přes jedinou přístupovou komunikaci ležel strom... Pokud jde o Kosovo v letech 1999 a 2000, tak tehdy se takové problémy nevyskytly. Tam nám hodně pomohli novináři a masmédia, která se do toho zapojila. Já jsem za svou praxi v tomto oboru nezažila tak příjemné období, pokud šlo o nějakou solidaritu. Ráno jste přišel do práce, otevřel tyto dveře do sekretariátu a neprošel přes faxy nabízející bez jakékoliv naší pobídky stovky lůžek. Lidé nabízeli sami pomoc, ubytování, dary, peněžní prostředky, svůj volný čas. S nějakým výrazným protestem nebo potížemi jsme se setkali jenom v jednom místě, já ho nebudu jmenovat, nepatří to už do naší infrastruktury, ale tam to pak vzalo úplný obrat. Vyprávím o tom proto, že mně osobně se jeví, když se každý ptá na takové ty recepty proti xenofobii, že tím nejlepším je osobní zkušenost. Žádné jiné recepty já neznám, to se nám potvrdilo ve všech těch obcích. I když tam jezdíte situaci dopodrobna vysvětlovat a věnujete tomu veškerý svůj um, tak stejně nemůžete nikdy vyvrátit všechny pochyby, jimiž místní lidé přirozeně trpí. Já si osobně nemyslím, že je Česká republika nějak výrazně xenofobní. Oproti některým zemím EU jsem nezaregistrovala, že by kolem našich uprchlických zařízení někdy prošla demonstrace místních lidí v čele se starostou a nesli transparenty proti tomu, aby tam příslušná zařízení byla. Velmi dobře se nám osvědčil model, kdy ta střediska provozují obce a my jen dodáme odborný personál (patří sem Zbýšov, Seč, Kašava, Bruntál a Stráž pod Ralskem). V těch obcích jsme samozřejmě jezdili na zasedání zastupitelstev a často jsme se setkali s otevřeně nepřátelskými postoji, ale také s otevřeně zvacími. Extrémní je Zbýšov, ve kterém došlo k vraždě na konci roku 1994. Byl to takový případ, kterého by se mohl každý chytnout – potyčka v baru a jeden Bosňák při ní zavraždil českého otce rodiny, který tam byl na montážích.


4

Ô z různých stran V roce 1999 jsem pak přijela znovu do Zbýšova, jestli nám pomůžou, a kupodivu to plně akceptovali. Důvod byl, aspoň jak jsem si to já soukromě vyhodnotila, že dotyčný člověk byl prostě potrestán. Když jsme si povídali o osobní zkušenosti, navázal bych na to otázkou, zda máte nyní jako ředitelka čas setkávat se přímo s žadateli o azyl v táborech a popřípadě, jaké podněty vám to přináší? Čas na to mám, i když ho samozřejmě není tolik, jako když jsem pracovala v azylovém zařízení. Jednak ta zařízení pravidelně navštěvuji a v rámci těch návštěv zásadně vždy chodím mezi klienty na ubytovny. V osobní rovině je to samozřejmě kontakt s živým člověkem, kvůli kterému tu práci 15 let dělám. Také je to jediný zdroj uznání a inspirace – například když mě potká žena z Běloruska a říká, že se cítí bezpečně, aniž by samozřejmě věděla cokoliv o našem projektu vnitřní bezpečnosti a systému chráněných zón. A to jsou pro mě chvilky, kvůli kterým má smysl v té práci pokračovat. Třeba systém piktogramů, který vidíte v pobytových střediscích, tak ten už jsme vytvářeli společně s klienty. Tím bych přešel na otázku, které problémy vyskytující se v uprchlických zařízeních považujete za nejzávažnější a jakým způsobem a s jakými výsledky je řešíte? Je to asi veliká různorodost naší klientely. Všem klientům poskytujeme standardní služby, ovšem musíme umět rozeznat ty, kteří jsou nějakým způsobem ohroženi nebo hendikepováni, a mají tedy specifické potřeby. Takto potřebným klientům poskytujeme speciální, chcete-li nadstandardní služby. Je to složité v tom, že člověk musí být pořád připravený rozeznat ty potřebné od těch méně potřebných. Velká část klientely jsou ukrajinští muži – všichni víme, o jaký zástupný problém tu jde. Neříkám, že i mezi nimi nemusí být někdo, kdo potřebuje sociální či jinou intervenci. Všichni víme – a je to bohužel otázka celé EU –, že azyl je do velké míry zástupným řešením pro lidi, kteří hledají lepší život. Já tomu hluboce rozumím, rozumím, proč sem jede ukrajinská matka s těžce nemocným dítětem, když si předtím zjistí, že nemoc jejího dítěte se dá léčit ve špičkové pražské nemocnici. Já bych udělala to samé, na druhou stranu to nemá nic společného s azylem. Je strašně těžké říct těmto lidem, že azyl nedostanou, protože úspěšnost těchto žadatelů je logicky malá. My se prostě držíme hodně přísné etiky a neříkáme jim něco, co jim nemůžeme slíbit. Někdy slyším hlasy o tom, že záměrně vytváříme podmínky, které jsou neslučitelné s domovem. Já se ovšem k tomu principu hrdě hlásím. Zažila jsem etapu, kdy všichni mohli legálně pracovat, a tedy nejméně ta mužská část naší klientely pracovala, měla i nějaké peníze, mohli se realizovat – bylo to úplně úžasné až do chvíle, kdy přišlo rozhodnutí, že azyl jim nebyl udělen a já jsem byla ta, která jim musela přijít

5

říct, že teď nastal ten definitivní konec. To je pro ty lidi i pro toho, kdo jim to má sdělit, tak strašně frustrující. Bez činnosti se člověk samozřejmě může leda tak zbláznit – proto se snažíme poskytnout nějakou nabídku volnočasových aktivit a jsme strašně rádi, když tam někdo přijede v sobotu, v neděli, po pracovní době, tak jak to dělají nevládní organizace. Ale opravdu si nemyslím, že jim máme i náznakem něco slibovat – to je neetické. No a pokud jde o problémy jako kriminalita, toxikomanie nebo poškozování, tak ty jsou marginální a týkají se jedinců. Když se bavíme o podmínkách v uprchlických zařízeních, nelze nezmínit v současnosti hodně medializovanou kauzu zásuvky. Ano, já jsem o zásuvkách už popsala stohy papíru a vyřkla řadu slov. Začalo to na přelomu srpna a září 2004, kdy tady u toho stolu seděly nevládní organizace a celý problém jsme tu řešili během asi tříhodinové schůzky. A musím říct, že mě fascinuje, jakou tento marginální a do jisté míry neexistující problém dostal publicitu. Já si myslím, že daleko větší problémy máme například na poli integrace. Jde o to, že v Kostelci nad Orlicí nejsou zásuvky od ledna 2001, kdy to středisko bylo zprovozněno (jsou jenom v kuchyňkách na patře a také v místnosti, kde mají ženy jakýsi dámský klub) a nikdy jsme nezaznamenali žádnou stížnost. Podobné je to v Červeném Újezdu v budově pro samostatné muže. A pak se to týká takového rodinného paneláku v Červeném Újezdu a v Bělé-Jezové. Jde o byt 2+1, kde je uprostřed kuchyňka a sociální zařízení a po stranách jsou pokoje – zásuvky jsou všude mimo těch pokojů. To je realita problému zásuvky. Když se zeptáte těch klientů v Kostelci nebo v Červeném Újezdu, jestli je to pálí, tak řeknou, že to nepovažují za problém. To inspiruje další otázku – jak hodnotíte činnost NNO zabývajících se uprchlíky a jak probíhá jejich spolupráce či konfrontace se SUZ? Když jsme tady začínali, tyto NNO ještě neexistovaly nebo teprve postupně vznikaly. My jsme s nimi udělali zkušenost právě v roce 1999-2000, kdy se začaly hlásit i k jiné práci, než je právní poradenství. Začal náš pilotní projekt se SOZE (Sdružení občanů zabývajících se emigranty – pozn.), kdy jsme byli zrovna v naprosté kapacitní krizi, pokud jde o odborný personál. Máme klasickou smlouvu, kde jsou uvedena práva, povinnosti a ceny, a každý měsíc se fakturuje. Například my máme psychologa a nevládka zajistí psycholožku na specifické problémy. Já si prostě nemyslím, že náplní práce sociálního pracovníka je chodit v neděli s klienty do ZOO. Takže my chceme, aby nás NNO doplňovaly a ne dublovaly. My si ceníme pomoci těchto organizací, jako jsou SOZE, Katolická charita, místní organizace - třeba JOB v Kostelci nad Orlicí nebo NESEHNUTÍ. Žádné kritice ani případné konfrontaci se nebráníme (my se tady konfrontujeme i v rámci SUZky), ale musí to být kritika konstruktivní. To, jakým


způsobem jsou uchopeny zásuvky, tomu přestávám rozumět. Zmínila jste se o tom, že vidíte určité problémy v integraci. Mohla byste říct, jak je integrace úspěšná u nás a jestli to SUZ nějak sleduje? Já vám neposkytnu celkový pohled, protože ho nemám, my se na tom účastníme jen malým dílem. Integrační azylová střediska mají svou logiku. My si tam hrajeme na bytovou správu, s těmi lidmi sepíšeme ubytovací smlouvu, učíme je, jak se platí plyn, voda, dovedeme je za ruku poprvé si požádat o dávky nebo o podporu. To je v pořádku, kdyby to trvalo tak 6 měsíců nebo rok. Jestliže tam někdo bydlí 5 až 6 let, tak je to asi špatně. Takže jsme přemýšleli, jestli těm lidem nezačneme nabízet různé sociální služby (tak jako žadatelům). Vedeme o tom diskuse – nevíme, nakolik by to mohlo být kontraproduktivní. Kontraproduktivní v tom, že se azylanti budou ještě více vázat na místo svého přechodného pobytu (Integrační azylové středisko), zatímco by se měli integrovat až v místě přiděleného integračního bytu. Myslím, že je to velký problém a těch azylantů není tolik, aby se o ně ČR nemohla postarat alespoň stejně dobře jako o žadatele. To je názor, za kterým si stojím. Jaké jsou nejnovější trendy ve vývoji uprchlických zařízení v EU a co se povedlo přenést do ČR a opačně? A jak v této souvislosti hodnotíte záměr EU vybudovat tzv. záchytná centra mimo území EU? Tak já začnu od konce. Já si myslím, že azyl je daný institut a je to o nějakém území, a proto poskytovat někomu azyl na jiném než vlastním území, byť jen po tu dobu, co čeká na rozhodnutí, je pro mě natolik neuchopitelné, že se tím nezabývám. Ať se k tomu vyjádří politikové – já si to ovšem vůbec neumím představit. Co jsou nové trendy v EU? V Maďarsku, Polsku, na Slovensku jsou leckde ve stadiu těch našich Bělých pod Bezdězem a Červených Újezdů. Naopak v západních zemích je to poněkud polarizované. To je pro naši práci příznačné, že musíme balancovat a nepřepadnout na žádnou stranu – musíme sledovat, jaké jsou životní podmínky většinové populace a žadatelů o azyl. V okamžiku, kdy jsou poddimenzované potřeby žadatelů, odnesou to jejich životní podmínky. Pokud se to přežene na druhou stranu, dříve či později si to vynutí nežádoucí reakci ze strany majority a obrátí se to nakonec proti klientům. Třeba v Holandsku zavedli pro nezletilé bez doprovodu velkorysý standard ve vzdělávání. Tento standard byl vyšší než u veřejného (bezplatného) školství v Holandsku a ukázalo se, že najednou mají daleko více nezletilých uprchlíků než jiné země. Takže pak udělali úplný obrat a výhody pro nezletilé zrušili. Belgičané od nás odkoukali „Kostelec“ a vybudovali v prvním patře oddělení pro nezletilé. Trendy se budou hodně měnit v následujících obdobích, kdy je výrazný

představujeme

Ó

pokles žádostí o azyl. U nás ty krize dobře zvládáme – máme síť potenciálních spolupracovníků a ubytovatelů a nebojím se, že bychom případné krize nezvládli. Ale poněkud novou výzvou pro nás je, jak naopak optimalizovat naše zařízení tak, aby vyhovovala současné 50-60% obsazenosti, abychom nezahazovali něco, co jsem vybudovali a co slouží a zase jednou sloužit bude – je tu diskuse o nedostatku pracovních sil v budoucnu atd. My se budeme hodně zabývat optimalizací v těch zařízeních i v návaznosti na pracoviště cizinecké policie, kde jsou umístěna detenční zařízení.

nebylo tak problematické. A co si myslím, že se povedlo, je to, že se v ČR podařilo vůbec otevřít nějaký prostor pro multikulturalitu. V leckterých regionech se dějí úžasné aktivity právě proto, že jsou tam lidé z 20 zemí světa. Velmi přínosný je po mém soudu i fakt, že vše není pod jedním ministerstvem. My se už nestaráme o školy či nezletilé azylanty bez doprovodu – je to v péči ministerstva školství, respektive ministerstva práce a sociálních věcí. Myslím si, že čím více organizací se touto klientelou zabývá, tím více užitku to přinese pro celou společnost.

A nakonec mohla byste shrnout, jaké vidíte největší dosud nevyřešené problémy v oblasti migrace v ČR a co se naopak vyřešit podařilo? Migrace není moje profese a nemohu o ní tedy mluvit, ale je nadevše jasné, že do azylových zařízeních nemíří jen ti, kdo jsou přesvědčeni, že by jejich životní příběh našel oporu v ženevské konvenci. Řada z těch lidí by se usadila u nás nebo někde jinde, pokud by to

Děkujeme za rozhovor. Rozhovor připravili Milan Štefanec a Jiří Koželouh

ÂUkrajina Vstup České republiky do Evropské unie se výrazně odrazil na počtech uprchlíků a žadatelů o azyl na našem území. Česko není hraniční zemí EU, a má tedy právo veškeré uprchlíky, kteří se dostanou na jeho území, vracet zpět do zemí hraničních. Od léta rapidně ubylo žadatelů o azyl z Ruska, rozumějme především z Čečenska. Naproti tomu počet ukrajinských žadatelů o azyl zůstává dlouhodobě stabilní. V současné době tvoří třetinu všech případů. Nezávislému pozorovateli by číslo 1 473 nepřišlo asi zase tak významné. Přesně tolik bylo totiž v minulém roce azylových řízení zahájených s žadateli z Ukrajiny. Jenže každé malé dítě u nás ví, že lidí s ukrajinskou národností se tady pohybuje mnohem více. Přicházejí do České republiky od začátku devadesátých let za prací. Někdy u nás působí pouze dočasně, než například zajistí dostatek financí na to, aby jejich děti mohly vystudovat. Nebo tím prostě živí rodinu na Ukrajině, protože uživit ji prací tam prostě není možné. Pracují tady, ale většinu peněz, které vydělají, posílají domů. Sociologický

termín, který to celé shrnuje, zní pracovní migrace. Ministerstvo práce a sociálních věcí registruje v současnosti bezmála čtyřicet tisíc osob původem z Ukrajiny, které v České republice vyvíjejí ekonomickou činnost, tzn. mají pracovní povolení, vlastní živnostenský list nebo jsou registrováni na úřadu práce. Počet těch, kteří na našem území pobývají nelegálně, je většinou odhadován na více než dvěstě tisíc. Jak se ale podobní lidé dostanou mezi žadatele o azyl? Lidé z Ukrajiny nepřichází do České republiky většinou primárně s úmyslem žádat tady o azyl. Ani by nejspíš ve své většině nesplňovali důvody, pro které se podle zákona azyl uděluje: nejsou vystaveni pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, ani se takového pronásledování nebo jiné diskriminace bezprostředně neobávají. Žádost o azyl je pro ukrajinské občany spíše východiskem z nouze, když se dostanou do potíží. Často se k tomu uchýlí v situaci, kdy jsou zadrženi policií bez platných dokladů a hrozí jim, že budou neprodleně vyhoštěni ze země. Tehdy dávají svou žádostí pokyn

k zahájení azylového řízení, které jim zaručuje prodloužení pobytu minimálně o několik měsíců či rok až do doby, než dostanou zamítnutí. Naděje na úspěch v tomto řízení je v jejich případě mizivá. Od roku 1990 do dneška u nás dostalo azyl 75 ukrajinských žadatelů, přitom žádostí bylo podáno přes jedenáct tisíc. Průměr posledních let se pak pohybuje mezi třemi a čtyřmi úspěšnými žadateli za rok. Pozadí pracovní migrace Ukrajinců tvoří katastrofální situace na Ukrajině z devadesátých let – naprostý ekonomický propad země a posléze jen pomalá stabilizace. Nízké výdělky, které nestačí na přežití, a vysoká míra nezaměstnanosti, která v některých oblastech překračuje i padesát procent, ženou lidi k tomu, aby si obživu hledali jinde. Jejich cílem se tak stávají přístupné evropské země, kde je poptávka po levné pracovní síle, mezi jinými i Česká republika. „Zarobitčani“, jak se jim říká, jsou ochotni pracovat za poloviční gáži než čeští dělníci a práce u nás se jim vyplatí, dokonce i když často dostávají pouhou třetinu vydělaných peněz. Zbytek jde totiž na úplatu úředníků, zprostředkovateli práce nebo také mafii za tzv. „ochranu“. Zaměstnávají je především velké stavební firmy a hypermarkety. Jak ale vypadá a jak se vyvíjela země, z které k nám proudí taková masa pracovních emigrantů? Ukrajina je jednou z největších evropských zemí, což může být pro někoho překvapivé. Francie, která se jí rozlohou blíží, je ještě o pořádný kus menší. Na takovou zemi není čtyřicet osm milionů obyvatel zase až tak moc. Navíc se v současnosti hovoří o problému neustálého a celkem markantního úbytku obyvatel v důsledku nízké porodnosti, který pokračuje ještě zhruba dvakrát rychleji než v České republice. Ukrajina patří mezi země, které se rychlým tempem vylidňují, a nenapomáhá tomu ani masová migrace obyvatel za prací. Od středověku Ukrajinou procházela hranice dvou naprosto odlišných civilizačních a kulturních okruhů: ze západu působila kultura západní a střední Evropy, z východu


6

Ô představujeme nejprve kultura Byzance, asijských nájezdníPro Hitlera představovala Ukrajina území ků a poté nově vzniklý Moskevský stát. Tohle vhodné ke kolonizaci. Zatímco ostatní evroprozpolcení mezi západem a východem, boj o ské země kolonizovaly Afriku, Indii, Austrálii to, do jakého okruhu se Ukrajina vlastně zaa jiné vzdálené země, Hitler se rozhodl nejít pojí, v jistém smyslu přežívá dodnes. Jeho tak daleko. Vhodným územím pro něj byla náznaky jsme mohli číst mimo jiné Ukrajina – země úrodná, mající velké zásoby i v úvahách o rozdělení Ukrajiny při dramapotravin, bohatá na nerostné zdroje, země dotických událostech kolem posledních prezistatečně veliká pro rostoucí německý národ. dentských voleb. Nejnověji se hovoří o tom, Ukrajina byla dokonce prohlašována za gerže by Ukrajina měla plnit funkci jakéhosi mánskou pravlast, což působí poněkud komostu mezi Evropou a Ruskem. micky, když víme, že právě ukrajinské území Ukrajinci jsou národem, který má za semezi řekami Dněprem a Dněstrem je historibou velmi perné dvacáté století. Na začátku ky označováno za pravlast všech Slovanů. Za stojí slibně se rozvíjející národní obrození, války tedy okupovaná Ukrajina zásobovala které se šíří především z vyspělých západNěmecko potravinami a také pracovní silou ních částí Ukrajiny, které spadaly do Rakouspro válečnou tovární výrobu, zatímco na jeka-Uherska, do těch východních, zaostalejších, omezovaných velmi tvrdou cenzurou praktikovanou v carském Rusku (teprve roku 1905 byl například zrušen zákaz vydávání jakýchkoli tiskovin v ukrajinském jazyce). Před koncem první světové války Ukrajinci jaksi automaticky očekávají, že jim bude umožněno vytvořit svobodný a nezávislý národní stát. Vzniká Ukrajinská lidová republika, kterou však ruské vedení odmítá uznat. Po dlouhých a vyčerpávajících bojích bolPřevoz přes řeku Dněstr na ukrajinsko-moldavské hranici. ševici uhájí svou moc, a Ukrajina tak nadlouho ztrácí možnost samostatného vývoje. Také v západních částech vznijím území se pomalu rozjížděl projekt přesídká v roce 1918 nakrátko Západoukrajinská lení a vyhlazení původního obyvatelstva a porepublika, která v sobě sdružuje území výstupná kolonizace německým národem. chodní Haliče, Bukoviny a Podkarpatské Rusi. Po druhé světové válce Ukrajina nadále Její existence je ale záhy ukončena vpádem existovala v rámci Sovětského svazu, ale co polských vojsk a stává se po souhlasu evropje podstatné, rozrostla se o západní oblasti, ských mocností součástí Polska. Tak neslavkteré do války náležely Polsku, Rumunsku ně tedy končí ukrajinská revoluce. a Československé republice. Tyto oblasti byly V době mezi válkami je Ukrajina decimonásilím nuceny k uznání sovětského systému vána po všech stránkách, politicky, ekonoa k unifikaci s ostatním ukrajinským územím. micky i lidsky, a stává se tak několikanásobNěco bylo ale přece jen pozitivní: poprvé po nou obětí Stalinova teroru. Výroba je dlouhé době byl ukrajinský národ sjednocen nevyvážená a zaměřená především na těžký v jednom státě. Hranice, které se tehdy ustaprůmysl, lehký úplně chybí. Zavádí se kolekvily, jsou v podstatě totožné s dnešními. tivní hospodaření, které má za cíl získat V polovině osmdesátých let začíná Gorz práce rolníků maximum prostředků na inbačov v Sovětském svazu s pokusy o refordustrializaci. Neruské obyvatelstvo je zvýšemy, které jsou reakcí na neudržitelnou ekonou měrou postiženo politickými čistkami. nomickou situaci. Ukrajina na tom není o nic Ukrajina zažívá v průběhu patnácti let dvě lépe než zbytek sovětských zemí. Zvláště těsobdobí krutého hladomoru, která měla za ně před rozpadem Sovětského svazu se ekonásledek miliony mrtvých. Paradoxem je, že nomika Ukrajiny propadá do hluboké krize i v době, kdy lidé umírali hlady, ukrajinské a hrozí jí naprostý kolaps. Dramaticky klesá obilí se stále vyváželo do Evropy a zásobovavýroba a hrubý domácí produkt a závratně lo také ruská města. Toto brutální vytěžovástoupá inflace. Ani po získání nezávislosti ní všech zdrojů – materiálních i lidských –, v prosinci roku 1991 se v zemi nedaří nastoukteré mohla země poskytnout, se stalo japit cestu sociální a hospodářské stabilizace kýmsi ukrajinským osudovým údělem. Za a rostoucí kriminalizaci se pouze pasivně přidruhé světové války v něm totiž pokračovali hlíží. Vysoká míra korupce je ostatně velkou Němci. bolestí země do dneška.

7


Ukrajina se ode dna odráží teprve v polovině roku 1994, kdy dochází k předčasným volbám a novým prezidentem se stává Leonid Kučma, který startuje ekonomické reformy a přechod na tržní ekonomiku. V roce 1996 je přijata nová ústava Ukrajiny. Zatímco diplomatické styky s Evropu se vyvíjejí poměrně úspěšně, ve vztahu k Rusku se řeší spory o Černomořskou válečnou flotilu, o dodávky ropy a zemního plynu pro Ukrajinu, o Krym. V roce 1999 se premiérem stává současný prezident Viktor Juščenko. Vše nasvědčuje tomu, že se Ukrajina bude postupně zapojovat do evropských struktur a půjde cestou evropské integrace. Vývoj se ale opět zbržďuje a téměř láme. V roce 2000 dochází na Ukrajině k největší politické krizi od vyhlášení nezávislosti. Je zavražděn opoziční novinář, zakladatel a šéfredaktor internetového deníku Ukrajinská pravda Georgij Gongadze. Nedlouho po tom se objevují důkazy o přímém spojení prezidenta Kučmy s touto vraždou. Vyhrocují se ale i vnější vztahy s USA a Evropou. Ukrajina je obviněna z toho, že dodala radary do Iráku. V září 2003 podepisuje prezident Kučma v Jaltě spolu s prezidentem VladimíFoto: Sylvie Hanzlová rem Putinem, Alexandrem Lukašenkem a Nursultanem Nazarbájevem dohodu o vytvoření Společného hospodářského prostoru pro území Ukrajiny, Ruska, Běloruska a Kazachstánu. V létě 2004 Kučma mění strategický plán: členství v NATO a integrace s Evropskou unií již nejsou pro Ukrajinu kýženým cílem. Země se otáčí k Evropě zády. Za této situace dochází k prezidentským volbám. Evropa i USA kladou důraz na to, aby volby proběhly demokraticky a bez podvodů. Vítězem voleb se stává dosavadní premiér, prorusky orientovaný Viktor Janukovyč. Mezinárodní pozorovatelé ale prohlašují výsledky voleb za zfalšované a po mohutných protestech a stávkách ukrajinských občanů dochází k opakování voleb. V těch vítězí opoziční kandidát Viktor Juščenko. Ten slibuje, že se bude snažit vyhladit korupci a budovat zemi s transparentní ekonomikou a institucemi, aby se mohla stát platným členem evropského společenství. Leden 2005 je tedy jakýmsi novým začátkem pro Ukrajinu a pro její obyvatele. Doufejme, že tentokrát bude šťastný. Hana Fejfarová

Â Nový domov pro malířku duše (Rozhovor s Angelou Furis) Poprvé jsem ji potkala na brněnském výstavišti, kam ze Zbýšova přijela, aby malovala portréty a pověděla něco o obrázcích, které v rámci stánku Diecézní charity Brno vystavovala. Ten den byla velmi smutná a rozrušená. Měla starost o moldavskou kolegyni z pobytového střediska, jejíž druh se měl podle nařízení soudu vrátit zpět do Moldávie. Zanechal by tu kromě partnerky také malého potomka. Padesátiletá Angela Furis z Rumunska už o strastech lidí, kteří v České republice žádají o azyl, něco ví – sama je jedním z nich již osm let. Spolu se svými třemi syny bojuje o získání nového domova. Angela pevně věří, že se brzy dočká. Když se zadíváte na její obrázky, pochopíte, že mnoho sil čerpá ze svého duchovního života. Jaká je Vaše první vzpomínka na Českou republiku? Je to možná zvláštní, ale mám veselou příhodu - po celodenní jízdě vlakem jsme dojeli do Břeclavi, kde jsme při čekání na nějaké dokumenty zhlédli první český film ,,Byl jednou jeden polda“. Druhý den jsme pokračovali do Červeného Újezdu. Tam jsme vystoupili a první člověk, kterého jsme uviděli, byl hezký mladý muž, oblečený do uniformy… Ještě jsme měli v hlavě ten film, a tak jsme skoro propukli v smích. Mladý muž zákona se nechápavě zamračil, asi si o nás myslel bůhvíco, jenže my taky – jedinou představu o českých policistech jsme si udělali na základě

komedie, kde jsou zesměšňováni. Ještě štěstí, že se to brzy vysvětlilo, nakonec se zasmál s námi. To bylo naše přivítání. Kolik vás přijelo do České republiky a proč vlastně? Já a moji tři synové jsme v roce 1994 z politických důvodů opustili Rumunsko. Svět si možná myslel, že po pádu diktatury k nám přišla svoboda, ale byl to velký omyl. Den před odjezdem z vlasti jsem měla telefonický rozhovor se svým kolegou z práce. Byl v nemocnici a vyšetření ukázalo, že má něco s játry. Dodnes si myslím, že jsme byli otráveni, protože i já jsem začala mít zdravotní potíže. Byly to takzvané Causescovy praktiky kdo s ním nesouhlasil, ten dostal do jídla nebo vody radioaktivní přípravek. Bohužel pokračovaly i po jeho smrti. Myslím, že to, co se dělo a děje v Rumunsku, se neděje v žádném demokratickém státě Evropy. Aby se něco změnilo, musí se změnit mentalita lidí, a tento proces trvá hodně dlouho. Jak žije Vaše rodina dnes? Nejstarší syn pracuje jako farář Církve československé husitské, je šťastně ženatý a má roční dcerku Veroniku. Druhý syn Michal má 24 let, nejmladší Petr bude mít 23 let – oba studují teologii na Karlově univerzitě a mají české přítelkyně, už jsou tu stoprocentně doma. Se všemi se vídám poměrně často, i když mohlo by to být lepší – přeci jen Zbýšov a Praha nejsou za rohem.

Angela Furis, krajinomalba

Co jste dělala za totality? Po studiu jsem nedostala povolení k práci. Když jsem se pak vdala, bylo mi řečeno, že žena má být doma a že není dobré, aby měla vůbec nějaké kontakty. Můj muž byl poměrně vysoce postavený úředník a doma mě držel sedm let. Poslední rok před rozvodem jsem musela do práce přeci jen nastoupit, protože nám nestačily peníze na domácnost a pro děti. Začala jsem v obchodní sféře, později i jako účetní. Díky práci jsem mohla začít dálkově studovat obchodní školu. Ale mám-li být upřímná, už tehdy bylo mou touhou malování, cítila jsem, že

to je jedna z mála činností, ve kterých jsem svobodná. Co Vám malování dává v současné době? Je to pro mě způsob meditace, něco jako modlitba a ten správný způsob trávení času. Snad je to na obrazech i vidět, kromě konkrétních portrétů světců či Ježíše Krista maluji svoje snové krajiny, místa, kde žijí andělé a není žádná bolest. Můžu malovat kdykoli a téměř kdekoliv, problém je někdy jen s nedostatkem materiálu (směje se). Obrázky někdy prodávám, ale většinou daruji - když můžu někoho obdarovat, dělá mě to šťastnou. Jak přijímáte naši českou kulturu? V Čechách se nám líbí. Možná je to zvláštní, ale zdejší atmosféra mi něčím připomíná moje dětství. Mnoho Vašich obrázků má náboženskou a duchovní tematiku, co pro Vás znamená Bůh? Celý život jsem byla věřící, ale až dnes hraje Bůh v mém životě tu největší roli. Vidím to v každodenních drobných zázracích. Třeba u nás v pobytovém středisku, lidé, kteří přišli v zoufalství do cizí země, jsou alespoň vyslyšeni. Já sama už osm let čekám na azyl, přesto jsem naději neztratila. Děkuji za rozhovor. Rozhovor připravila Mgr. Lucie Kolářová (asistentka pro kontakt s veřejností), spolupracoval Mgr. Pavel Filo (asistent pro migraci a humanitární pomoc Diecézní charity Brno)

Diecézní charita Brno Nevládní nezisková organizace působící v oblasti poskytování sociálních a zdravotních služeb. Pomoc směřuje mj. cizincům žijícím na území ČR, migrantům a uprchlíkům. Poradna pro cizince sídlí na Magistrátu města Brna, Koliště 19, je otevřena v pondělí, středu a pátek v době od 8:30 – 16:00. Každý týden pracovníci Charity dojíždí do pobytových středisek Zbýšov a Zastávka u Brna, kde mají na starosti výdej humanitárního ošacení, provoz dílny rukodělných prací a sociální činnost s klienty. Ve spolupráci se studenty - dobrovolníky organizuje volnočasové aktivity určené dětem z rodin žadatelů o azyl. Oddělení migrace a humanitární pomoci DCHB (Poradna pro migranty) Koliště 19, 601 67 Brno e-mail: [email protected] http://www.dchbrno.caritas.cz tel.: +420 542 173 707 mobil: +420 603 157 640


8

Ô mezi paragrafy ÂKdo je to „uprchlík“ Počínaje 2. číslem časopisu PŘES bychom Vás rádi formou vzdělávacích okének seznamovali se základními pojmy v uprchlické problematice. Často se totiž při čtení článků budete setkávat s termíny, kterým nemusíte rozumět a které Vám mohou splývat – doufáme, že tato rubrika Vám pomůže k lepší orientaci. Začínáme pochopitelně základním pojmem – uprchlík. Uprchlík – dle zjednodušené právní definice obsažené v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (dále Úmluva) z 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967 – je osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti. K základnímu porozumění termínů týkajících se této problematiky je nutné pochopit rozdíl mezi pojmy azylant a uprchlík: Azyl je právní formou ochrany uprchlíka, kterou mu poskytne cizí stát. Naproti tomu uprchlíkem se člověk stává, jakmile naplní kritéria uvedená v Úmluvě. O tom, kdo je uprchlík, a kdo ne, tedy nerozhoduje žádný státní orgán – jednotlivé státy, které Úmluvu podepsaly, mají pouze pravomoc (ale i povinnost) přezkoumat v každém konkrétním případě, jestli jsou, nebo nejsou splněny podmínky z Úmluvy.

Postavení uprchlíka každopádně vylučuje jeho vrácení do země, kde mu hrozí nebezpečí (tzv. princip non-refoulement = nevydání). Pokud jsou podmínky splněny, měly by takovémuto člověku (v případě ČR nese označení žadatel o azyl) odpovědné orgány státu (v případě ČR je to Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR) udělit azyl, který člověku musí zajišťovat principy ochrany, nediskriminace a přístup k sociálním právům. Možná je však ještě dobré vědět, že osoby prchající před spravedlivým trestním stíháním či potrestáním za takovýto trestní čin nejsou uprchlíky. Taktéž jimi nejsou ti, kteří opouštějí svoji vlast pouze s vidinou lepších ekonomických podmínek v jiné zemi. Bohužel mnoho lidí u nás si stále myslí, že uprchlíci jsou prchající trestanci, teroristé nebo nelegální dělníci. Je také dobré si uvědomit, že v současné době stále více lidí prchá před katastrofálními sociálními podmínkami či z důvodu zničeného životního prostředí. Těmto lidem ale Úmluva postavení uprchlíků nepřiznává. Jen tak pro zajímavost – svým odchodem z nacistického Německa se z dnešního pohledu uprchlíkem stal například i slavný Albert Einstein. Miloš Hotař a Jiří Koželouh

ÂCizinec nebo uprchlík? Chtěla bych krátce přispět k tématu uprchlíků1 z maličko jiné stránky, než je zvykem. Téma žadatelů o azyl, respektive zákona o azylu totiž značně souvisí s tématem zákona o pobytu cizinců, a tím pádem i s projektem, kterým se v současné době zabývá Liga lidských práv (a tedy i já, jako její zaměstnankyně) a který by mohl být pro čtenáře časopisu PŘES zajímavý. Azyl se poskytuje jen ve velice úzce vymezených případech. V České republice je to v případě pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod (to vyplývá z Listiny základních práv a svobod a ze zákona o azylu) a v případě odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (což vyplývá z Úmluvy o právním postavení uprchlíků a opět ze zákona o azylu2 ). Mnoho žadatelů o azyl tyto podmínky nesplní. Nesplní je z mnoha důvodů; ať už proto, že neznají podmínky, za kterých se azyl může v ČR udělit (málokdo si vyhledá v zemi původu s mnohdy omezeným přístupem na internet a nulovou znalostí českého jazyka azylový zákon a analyzuje si, zda pod něj spadá), anebo proto, že třeba využijí cesty, která se jim otevře a vypadá jako relativně snazší možnost zůstat na území, tedy ono známé zneužívání azylové procedury. Máme k těmto lidem přistupovat jako k těm, kteří zneužili azylovou proceduru, a tedy už je tu ČR nechce? Anebo se k nim stavět vstřícně?

9

V případě, že žadatel o azyl není úspěšný a azyl mu není udělen, ocitá se na území ČR jako cizinec jen s výjezdním vízem3 . Může se jednat i o člověka, který má ve své vlasti problémy, jež se nekryjí s důvody pro udělení azylu či o člověka, který se do azylové procedury dostal jen kvůli dobře míněné radě kamaráda: „Běž si požádat o azyl, dostaneš nějaké vízum hned...“. Jejich společným cílem je zůstat – alespoň po nějakou dobu – na území ČR. Tito cizinci by se samozřejmě vůbec neměli v režimu zákona o azylu ocitnout. Ovšem co dělat v případě, že se tak stane? Zákon o pobytu cizinců nedává – až na výjimky – možnost požádat o vízum či pobyt z území ČR, v zásadě je to možné jen ze zastupitelského úřadu. Zákon také říká, jaké doklady jsou zapotřebí k tomu, aby bylo o vízum nebo pobyt možno požádat a těchto náležitostí je více než dost (potvrzení o ubytování, v řadě případů relativně vysoká finanční jistota či povolení k zaměstnání, výpis z rejstříku trestů z domovského státu atd.).4 Stát má právo oblast udělování víz a pobytu na svém území kontrolovat a určovat podmínky. V praxi je ale velkým problém, co poradit lidem, kteří v ČR chtějí zůstat a nemohou – ať už z jakýchkoli důvodů – odcestovat na zastupitelský úřad do své země původu. Objevuje se pak nebezpečí, že na území ČR zůstanou nelegálně. A v neposlední řadě jde většinou o lidi, kteří chtějí v ČR zůstat a pracovat, čímž by mohl být jejich pobyt pro ČR přínosem.


Co by v těchto případech mohla Česká republika dělat? Na tuto otázku je nelehká odpověď. Jen těžko ji lze zodpovědět zpřísněním azylové procedury s cílem, aby do ní nevstupovali jiní lidé, než ti, kteří mají pro udělení azylu důvody, neboť zpřísnění by se dotklo především skutečných uprchlíků. Na místě je úvaha o liberalizaci cizineckého zákona a důraz na oddělení problematiky azylu a migrace. Je třeba předcházet tomu, aby se cizinci, kteří chtějí v zemi pobývat dlouhodobě za účelem zaměstnání či podnikání, dostávali do azylové procedury, což lze mimo represi zkusit například důkladnou informovaností o možnostech víz a pobytů a zjednodušením procesu jejich udělování.5 Věra Honusková, Liga lidských práv K úvahám o možnostech, které by měl dávat zákon o pobytu cizinců, a k otázce případné liberalizace legislativy chce přispět i Liga lidských práv svým projektem „Uplatňování cizinecké legislativy v praxi“. 6 V projektu zazní hlas všech zúčastněných, což může podle našeho názoru věci jedině prospět. Projekt zjišťuje prostřednictvím sociologického výzkumu a právní analýzy vnímání a používání zákona o pobytu cizinců zainteresovanými skupinami (cizinci, profesionálové nevládního sektoru, cizinecká policie). Sociologický výzkum provádějí sociologové Ligy s pomocí dobrovolníků metodou polostandardizovaných rozhovorů, „focus groups“ – ohniskových skupin vedených moderátorem

mezi paragrafy za účelem zjištění postojů a zkušeností skupiny a kvantitativního dotazníkového šetření mezi cizinci ve dvou oblastech, v Praze a v Brně. Na zjištěné skutečnosti pak navazuje právní analýza, ve které se promítnou i tzv. strategické případy partnerských organizací, tedy případy cizinců, na kterých lze modelově ukázat nedostatky v zákonech. O závěrech výzkumu a analýzy pak proběhnou debaty v odborné i široké veřejnosti. Pro tento projekt bude Liga hledat dobrovolníky v Brně, a to pro měsíce březen a duben. Dobrovolníci se budou podílet na kvantitativním i kvalitativním dotazníkovém šetření, což znamená, že budou s cizinci vyplňovat dotazník, který směřuje ke zjištění informací o jejich pohledu na věc, či vést rozhovory. Pokud máte zájem o průběž-

Ó

né informace o projektu, výslednou analýzu či o zapojení se jako dobrovolník, napište, prosím, na adresu: [email protected]. Věra Honusková právnička LLP, koordinátorka projektu Uplatňování cizinecké legislativy v praxi Liga lidských práv Na Rybníčku 16, 120 00, Praha 2 Tel./fax: +420 224 816 765 GSM: +420 776 234446 (kancelář) http://www.llp.cz

1 Pojem uprchlík zná český právní řád jen v souvislosti s Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951, ke které ČR také přistoupila. Zákon o azylu hovoří o žadateli o azyl, jako o někom, kdo o azyl (resp. o postavení uprchlíka) požádal, a o azylantovi jako o někom, komu byl udělen azyl (resp. postavení uprchlíka přiznáno). Zákon nerozlišuje azyl a uprchlictví, ač jde o rozdílné instituty. 2 viz ustanovení § 12 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu. 3 Předpokládáme, že nejde o cizince, kterému bylo uděleno správní vyhoštění (a musí tedy ČR téměř okamžitě opustit) 4 viz např. ustanovení § 31 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. 5 O tom, že získat náležitosti pro některá víza je velmi složité se přesvědčilo i MPSV v programu Legální migrace – otevřená šance v oblasti možností hledání práce. Jak uvádí Zpráva o realizaci pilotního projektu Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků v roce 2003 a návrh dalších změn přijatý Usnesením vlády č. 340 ze dne 14. 4. 2004: (...) dosavadní poznatky již umožnily odhalit hlavní „úzké“ místo projektu – obtížné hledání práce v České republice související s nutností získat povolení k zaměstnání a víza nad 90 dnů za účelem zaměstnání. viz http://www.imigracecz.org/download/usneseni_vlady_340.pdf 6 http://www.llp.cz/cz/index.php?cat=cizina

ÂZaznělo v Parlamentu ČR... jedná o opatření neúčelné, nákladné a mezinárodněprávně sporné. Takovéto opatření by mělo být výjimečné, a nikoliv automatické, a proto je z bezpečnostního výboru předložen pozměňovací návrh, který stanovuje, že nejdéle lze územní platnost víza omezit na dobu tří měsíců od zahájení řízení o udělení azylu.

Taťána Fischerová

Foto: internet

Výňatek z řeči pronesené na 39. schůzi PS PČR dne 14. 12. 2004 při projednávání vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. …Nechci zavádět diskusi na téma kvót ani zpochybňovat naše závazky, které vyplývají ze společné bezpečnostní a azylové politiky Evropského společenství, v tuto chvíli se mi jedná o důstojné podmínky pro lidi, kteří mají za sebou často drastické zážitky a kteří většinou před sebou nemají žádnou smysluplnou budoucnost (...) Bod 29 novely zákona rozšiřuje pravomoc policie omezit pohyb žadatelů o azyl na neomezeně dlouhou dobu. V některých případech může dojít i k rozdělení rodin. Zkušenosti ze Spolkové republiky Německo, která jako jediný členský stát Evropské unie k podobné úpravě přikročila, ukazují, že se

Podle novelizačního bodu 19 by osoba, které bylo zastaveno azylové řízení, nesměla opustit azylové zařízení až do doby svého předání do další země. Jelikož lhůta pro realizaci přesunu je až šest měsíců, ocitají se tito lidé v jakémsi domácím vězení, aniž by se dopustili jakéhokoliv přestupku. Zároveň toto ustanovení nereflektuje zájmy a potřeby nezletilých, a to zejména jejich přístup ke vzdělání, tedy možnost pravidelné a povinné školní docházky (…) Nad rámec předložené novely navrhuji nový bod. Jde o zlepšení stávající praxe, kdy ten samý úřad rozhoduje o odvolání žadatele o azyl i ve druhé instanci. Mimo argumentu, že v odvolacím řízení by měl rozhodovat jiný orgán, způsobuje současná praxe, že žadatel o udělení azylu pobývá neúměrně dlouhou dobu v azylových zařízeních, náklady na jeho pobyt narůstají a protože takový žadatel nemůže pracovat, ztrácí i pracovní návyky. Proto v podrobné rozpravě předložím pozměňovací návrh, aby ve druhé instanci o udělení azylu rozhodoval samosoudce (...) V posledních měsících se mění podmínky v uprchlických táborech. Správa uprchlických zařízení rozhodla a v praxi již naplňuje, že v pokojích žadatelů o azyl nebudou elektrické zásuvky. Údajně z důvodu bezpečnosti, i když nepoužívají žádné neatestované spotřebiče.

Znamená to, že na pokojích nemohou mít televizi, rádio, lampičku na čtení, varnou konvici nebo nabíječku na mobilní telefon. V Červeném Újezdě se po novém roce mají rodiny s dětmi stěhovat do opraveného pavilonu, kde nebudou zásuvky, bylo jim řečeno, že jim televize dají do skladu a vrátí je, až budou tábor opouštět. V Zastávce u Brna to Správa uprchlických zařízení již provedla. Tento malý výčet těžkostí by mohl pokračovat a uvádím ho pouze pro dokreslení situace, ve které se i několik let nacházejí lidé, kteří mají za sebou traumatizující a stresující životní zážitky. V naší zemi, jak již jsem na začátku zmínila, jsme uměli být vstřícní a chápaví k lidem, kteří z důvodů, jež nezavinili, a často v ohrožení života, museli opustit své domovy. Jsme ale také zemí, kterou opakovaně z vážných důvodů opouštěli její obyvatelé v různých vlnách a byli vděčni za přijetí v jiných státech. Proto si myslím, že bychom měli dbát o to, aby u nás žadatelé o azyl nacházeli důstojné podmínky. Děkuji vám za pozornost a prosím o podporu všech zmíněných pozměňovacích návrhů. Taťána Fischerová poslankyně Parlamentu ČR Celá řeč je k dispozici na http://www.psp.cz/ eknih/2002ps/stenprot/039schuz/ s039035.htm#r5.


10

Ô mezi paragrafy ÂO udělení azylu by měli rozhodovat odborníci Ministr Jaroslav Bureš, předseda legislativní rady vlády, nedávno oprášil zajímavý nápad: žádosti o azyl by měly ve druhé instanci posuzovat mimosoudní tribunály složené z odborníků na lidská práva a migrační problematiku. K tomuto řešení existují dobré důvody. 1. Ulevilo by se správním soudům, které se ze zákona přednostně zabývají azylovou agendou a jsou žalobami na Ministerstvo vnitra ČR (MV) zavaleny. 2. Česká republika by tak (de facto) zřídila druhou instanci k posuzování žádostí o azyl, aby konečně dostála článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, kterým je ČR pochopitelně vázána. 3. Mohlo by přestat zvyšování počtu uprchlíků, kteří v ČR přebývají nelegálně.

Pochybné argumenty vnitra Burešův návrh nepřehlédnutelně vyčnívá z čím dál represivnější azylové politiky, kterou MV dlouhodobě prosazuje a praktikuje. Souhlasí s ním i předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Naopak s ním unisono nesouhlasí představitelé ministerstva vnitra. Jejich odmítnutí má dvě roviny: podobná skupina odborníků na lidská práva a migrační politiku už o udělení azylu rozhodovala, a věci to nijak nepomohlo. „Zapomínají“ k tomu ovšem dodat, že tato skupina tehdy měla pouze hlas poradní. Ve druhé instanci rozhodoval ministr vnitra na základě názorů, materiálů a tlaku svých podřízených a nemusel se řídit názorem poradního orgánu. Druhý argument MV zní: soudy jsou zárukou objektivity a nezávislosti rozhodování. Soudy se však při posuzování žalob na MV nezabývají meritem věci, tedy tím, jestli je žádost o azyl oprávněná podle ženevské konvence a našeho zákonodárství, které z ní vyplývá. Nezabývají se individuálním pronásledováním žadatele o azyl v zemi původu z rasových, náboženských, národnostních či politických důvodů nebo z důvodu příslušnosti uprchlíka k určitým společenským skupinám (vrstvám). Pouze zkoumají, zda ministerstvo vnitra při posuzování žádosti postupovalo podle zavedených pravidel (které navrhlo a prosadilo MV). Správní soudy tak mohou: 1) zamítnout žalobu proti rozhodnutí MV o neudělení azylu nebo proti tomu, že MV zamítlo žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou (MV neporušilo formální postupy), 2) vrátit žadatele do azylové procedury (MV porušilo formální postupy). Bez ohledu na kladné či záporné rozhodnutí správních soudů však o žádostech o azyl v meritu věci rozhoduje pouze Odbor azylové a migrační politiky MV.

První, nebo druhá instance? Česká vláda ve středu 26. 1. 2005 schválila novelu zákona, která by měla státu vyři-

11

zování žádostí o azyl zjednodušit. Dnes se může žadatel o azyl odvolat proti prvnímu negativu (zamítnutí žádosti o azyl ministerstvem vnitra) ke Krajskému soudu. Pokud tento soud žalobu na MV zamítne, může žadatel podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Jak řekl na tiskové konferenci po jednání vlády ministr vnitra František Bublan, novela navrhuje zrušit třetí možnost - kasační stížnost. O žádosti o azyl by tak rozhodovalo MV a poté již jen Krajský soud. „Nedomnívám se, že to bude mít nějaký velký vliv, protože stejně procenta těch pozitivních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR byla velmi malá. Byla to myslím necelá 2 %. Navíc to tento soud dost zatěžovalo, protože v podstatě 70 % jeho agendy tvořily tyto kasační stížnosti,“ dodal k tomu Bublan. Věc ovšem není tak jednoduchá. Pokud by Krajský soud rozhodoval jako doposud (posuzoval formální náležitosti, nikoli meritum věci), vydával by zamítavá rozhodnutí pouze na základě názoru úředníků Odboru azylové a migrační politiky MV. Chyběla by tedy i nadále druhá, na MV nezávislá instance. Problémy by ovšem nastaly i v případě, kdyby soudce posuzoval oprávněnost žádosti o azyl. Musel by si, krom mnoha jiného, vyžádat nezávislé odborné posudky o situaci v zemích, z nichž k nám uprchlíci přišli. I proto by se celá procedura protáhla a Krajské soudy zatěžovala ještě více než doposud.

Nezaujatě a spravedlivě Důvodem, který vládu vedl k této změně zákona, je to, že někteří žadatelé zneužívají azylovou proceduru, aby mohli v ČR pobývat a pracovat. Dokud však u nás bude chybět řádná druhá instance, je tvrzení o zneužívání azylové procedury pouze na názoru úředníků MV či soudců, kteří - z nedostatku času se věcí hlouběji zabývat - papouškují jejich vývody. Lapidárně řečeno: ne každý Ukrajinec je tu pouze za prací, někteří z nich mají k podání žádosti o azyl dobré důvody. Například jedna mladá Ukrajinka byla prodána do otroctví (nevěstince) v ČR ukrajinskou mafií a ukrajinskými policisty, kteří s ní spolupracují. Před tím byla několikrát znásilněna - mj. i jedním z policistů. Je tedy třeba zkoumat - nezaujatě a spravedlivě - každý jednotlivý případ zvlášť. Navíc je zřejmé, že každé zúžení možnosti získat azyl postihne i ty uprchlíky, kteří azylovou proceduru nezneužívají. Není také zatím jasné, zda ve vládním návrhu novely zůstal původní úmysl ministerstva vnitra, podle nějž by Krajské soudy mohly odmítnout některé žádosti o azyl jako „zjevně nedůvodné“ (jak to prosadilo a praktikuje MV), aniž by se jimi blíže zabývaly. To by jistě proceduru urychlilo, ale - opět - soud by rozhodoval pouze na základě mínění úřed-


níků, neplnil by tudíž úlohu nezávislé druhé instance. Zároveň by tím byl zpochybněn demokratický systém a utrpěla by prestiž soudů. Může soud v demokratickém právním státě o něčem rozhodnout, aniž by se tím blíže zabýval?

Rána všemocnosti úředníků Systém nezávislých tribunálů, rad či senátů v Evropě zavedly například Velká Británie, Dánsko či Belgie. Mimosoudní tribunály posuzují každou žádost o azyl z hlediska její oprávněnosti, zabývají se tedy tím, jestli splňuje všechny náležitosti podle ženevské konvence i situací v zemi žadatele. Jejich ustavením by se konečně fakticky zavedla v ČR druhá instance, která - na rozdíl od MV - zkoumá ten který příběh uprchlíka objektivně, nikoli jen z momentálního přístupu státu k této problematice. A to je také skutečný důvod, proč české Ministerstvo vnitra nestojí o jejich zřízení: stávající všemocnost úředníků by tak byla oslabena, jejich populismus a podprahová xenofobie by tak utrpěly citelnou ránu. Totéž se ovšem týká i politiků, kteří úředníkům MV předkládají politickou objednávku - jak asi zní, není v případě řešení cizinecké a uprchlické problematiky třeba dvakrát hádat. Je to dobře vidět na legislativních úpravách v této oblasti. Jen v posledních letech prosadilo ministerstvo vnitra, mimo jiné, tyto úpravy zákonů: zákaz práce pro žadatele v prvním roce azylové procedury; ruku v ruce s tím žadatelé ztratili možnost získat příspěvek do výše životního minima na delší dobu - mohou (ale nemusí - záleží na úředníkově posouzení) jej dostat pouze na dobu tří měsíců, dříve tato doba nebyla časově omezena; zrušení možnosti žadatelů pobírat dávky státní sociální podpory. Nyní MV navrhuje další represivní opatření. Politické zadání a praxe MV jsou jasné: prostřednictvím zákazu práce a odebráním finanční podpory nahnat do uprchlických táborů ty žadatele, kteří ještě mají sílu postavit se na vlastní nohy a žít v soukromí. V táborech jim pak znepříjemnit život natolik, aby je přešla jakákoli chuť u nás zůstat - viz rušení elektrických zásuvek na pokojích žadatelů, občasné zavírání kuchyněk pro rodiny, které mají děti starší tří let, nevyplácení peněz na vaření v kuchyňkách provázený zákazem vynášení jídla z táborových jídelen, více než deset let stejně vysoké kapesné: dospělí 12 korun a děti 6 korun denně atd.

Strpění cizinců Nejde však jen o udělení azylu. Mimosoudní tribunály (i soudy, pokud by rozhodovaly v meritu věci) by mohly při zamítnutí žádosti o azyl přiznat žadateli tzv. „překážku vycestování“. Uprchlík, který by při návratu domů mohl být ohrožen na životě či zdraví nebo kterému by v bývalé vlasti hrozila

mezi paragrafy diskriminace (například uprchlíci z Čečenska), by na základě toho mohl získat vízum za účelem „strpění“. Tím by byl jeho pobyt v ČR legalizován. Při dnešní praxi to vypadá následovně: uprchlíci obdrží po negativním zakončení azylové procedury výjezdní vízum a přibližně do čtrnácti dnů musejí území ČR opustit. Někteří uprchlíci nelegálně přejdou hranice do některé ze sousedních zemí, jiní zůstanou nelegálně na našem území. Pokud by chtěli v ČR pobývat legálně, museli by vyjet do jiného státu a na zdejším českém vyslanectví požádat o vízum za účelem zaměstnání či podnikání. Na výsledek mohou čekat až půl roku. Mnozí z nich přitom mají propadlý pas, což přináší další potíže a problémy. Je nasnadě, že právě tito lidé - ze společnosti zcela vyobcováni - jsou nejsnadnější kořistí zločineckých struktur, ať už jako oběti či coby jejich noví členové.

Ministerstvo vnitra odmítlo naprosté většině žadatelů z Čečenska přiznat azyl i „překážku vycestování“. Hodně Čečenců pak odešlo do Rakouska, kde zhruba dvě třetiny z nich azyl získalo (v Rakousku, kde spoluvládnou krajně pravicoví „Svobodní“, azyl získali, v ČR, kde jsou u vlády jen demokraté, nikoli). Po vstupu ČR do Evropské unie se však možnost získat azyl v jiné členské zemi smrskla na minimum, „nelegálové“ jsou z většiny vraceni do té členské země, z níž přešli hranice. Bez nezávislé druhé instance by se tak mohlo stát, že MV svým rozhodováním ještě více zvýší počet „nelegálů“ v ČR. Namísto vstřícnějšího přístupu k žadatelům o azyl, který by tento problém umenšil na snesitelnou míru, reaguje MV na svůj předchozí represivní přístup dalším legislativním přitvrzením. V novele azylového zákona navrhuje toto: uprchlíky (často rodiny s dětmi), kteří mají být

Ó

vráceni do jiné členské země EU, zavřít až do jejich předání do detenčních zařízení, což jsou de facto regulérní kriminály.

Kruh se uzavírá Dostáváme se tak v kruhu na začátek: české Ministerstvo vnitra dělá všechno pro to, aby uprchlíků u nás bylo co nejméně, bez ohledu na to, jestli ochranu potřebují, či nikoli, mnohdy formou zjevné diskriminace. Soudci Krajských soudů nejsou na danou problematiku odborníky, soudy jsou žalobami na MV zavaleny, vedle toho se zabývají dalšími, taktéž důležitými agendami. Oboje je hlavním důvodem ke zřízení mimosoudních tribunálů. Z vlády si to bohužel uvědomuje jen ministr Jaroslav Bureš. František Kostlán člen sdružení Tolerance a občanská společnost

ÂProč nesmí žadatel o azyl legálně pracovat? Pracovníci Odboru azylové a migrační politiky MV ČR se v poslední době setkávají s problémem, který narůstá jako sněhová koule. Jde o to, že mnoho lidí, kteří žádají o udělení azylu v České republice, zde ve většině případů již několik let před podáním své žádosti žije, ať už legálně či nelegálně. V případě, že nemohli prodloužit své povolení k pobytu nebo jim byl pobyt ukončen, využívají jako poslední možnost požádat o udělení azylu. Přicházejí do azylového zařízení a čekají několik dní na první pohovor s úředníky z Ministerstva vnitra ČR. Když je jim tato žádost zamítnuta, hned podávají odvolací stížnost ke Krajskému soudu. Podle zákona může žadatel, jemuž v první instanci ministerstvo vnitra zamítlo udělení azylu, podat odvolání. Vzhledem k tomu, že takových případů jsou stovky, soud projednává tyto kauzy pomalu, někdy to trvá rok i déle. Po celou tu dobu, než soud rozhodne, má žadatel právo legálně se nacházet na území ČR. Pobývá buď v azylovém zařízení nebo na soukromé adrese.

Podle zákona nesmí žadatel o azyl pracovat rok od okamžiku podání žádosti. V azylovém táboře zůstávat nemusí, jen jednou za měsíc je povinen tam přijet a prodloužit si povolení k pobytu na další měsíc. Přitom většinou pokračuje v předchozím způsobu života jako před podáním žádosti o azyl, vrací se na původní bydliště i pracovní místo. Tím pádem vše tedy zůstává při starém, avšak s jedním háčkem. Když zaměstnavatel zaměstná načerno žadatele o azyl, riskuje velkou pokutu, nebo dokonce i uzavření podniku. Pro Policii ČR je však velmi obtížné zkontrolovat všechny firmy, ověřit doklady zaměstnanců a zjistit, zda nedochází k porušení azylového zákona. Proto většina žadatelů o azyl, kteří žijí mimo tábor, pracují nelegálně, i když vědí, že tím porušují zákon. Čekat rok na rozhodnutí ministerstva vnitra nebo soudu v azylovém táboře je velmi těžké. Člověk se může cítit jako parazit, kterého ČR živí, dává mu střechu nad hlavou, poskytuje zdravotní péči, a to vše zdarma. Snažila jsem se zjistit, zda může žadatel

o poskytnutí azylu pracovat legálně dříve než po roce. Všude jsem se setkala s negativní odpovědí. Zákon nevychází vstříc těm lidem, kteří opravdu chtějí pracovat /pouze však legálně/, živit se vlastními silami, realizovat se a cítit se užiteční. Světlana Kovaleva ruská novinářka Před několika léty opustila Ruskou federaci poté, co tam byla křivě nařčena z účasti na kriminálním činu a surově mučena. Pomstychtivost ruských úřadů zašla tak daleko, že ji nechaly hledat i přes Interpol. V ČR, kde se mezitím legálně usadila a pracovala, byla zatčena na základě mezinárodního zatykače a strávila dlouhou dobu ve vydávací vazbě. Díky kampani nevládních organizací a široké publicitě, kterou si případ pro Rusko nepohodlné novinářky získal, byla nakonec propuštěna na svobodu. V současné době žádá o azyl v České republice.

ÂSOS telefonní linka pro cizince (projekt Poradny pro uprchlíky) Ne každý cizinec má možnost obrátit se se svým dotazem na pracovníky pražské kanceláře Poradny pro uprchlíky (PPU). Proto vznikl projekt SOS linky pro cizince, na které získají volající potřebné informace. Provoz linky byl zahájen v březnu 2003 za finanční podpory Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Tato finanční podpora skončila v prosinci téhož roku, ale i bez ní SOS linka stále pokračuje. Pro PPU se stala SOS linka důležitým zdrojem informací o problémech, s nimiž se cizinci potýkají na území České republiky.

Informace byly zpočátku podávány v anglickém, ruském, francouzském, německém, portugalském, arabském a gruzínském jazyce, nyní je však z finančních důvodů omezeno poradenství na češtinu, angličtinu a ruštinu. Radu v dalších jazycích je však stále možné poskytnout v určité dny po předchozí domluvě. Souběžně se vznikem telefonické linky byla vytvořena i e-mailová adresa, na kterou mohou cizinci posílat své dotazy. SOS linka není určena pouze pro cizince, mohou jí využívat i občané ČR. Prostřednic-

tvím telefonu nebo e-mailu je možno si domluvit i individuální návštěvu Poradny. Na SOS linku můžete volat od pondělí do čtvrtka od 9.00 do 17.00 a to na číslo +420 224 224 378, nebo psát na adresu [email protected]. Informace o PPU najdete na www.uprchlici.cz.


12

Ô Turkmenistán ÂTurkmenistán Oficiální název (český): Turkmenistán Oficiální název (originální): Türkmenistan Rozloha: 488 100 km2 Využití plochy: 3 % orná půda, 63 % pastviny, 8 % lesy, 26 % ostatní Klima: mírný pás, subtropický pás Biota: pouště a polopouště Hlavní město: Ašgabat (Ašchabad), 518 000 obyvatel Datum vzniku: 1991 Státní zřízení: republika Forma vlády: prezidentská Hlava státu (2004): Saparmurat NIYAZOV Předseda vlády (2004): Saparmurat NIYAZOV Počet obyvatel (2004): 4 863 169 Národnostní složení: Turkmeni 77 %, Rusové 7 %, Uzbekové 9 % Kazachové 2 %, ostatní 5 % Náboženství: sunnitští muslimové 89 %, pravoslavní 9 %, ostatní 2 % Jazyk: turkmenština (úřední jazyk), ruština, uzbečtina Internetových uživatelů: 8 000

13

V referendu v lednu 1994 už dosáhl počet hlasů pro prezidenta dle oficiálních výsledků 99,9 %, a jeho volební období tak bylo prodlouženo až do roku 2002. V roce 1999 dochází také k výrazné změně ústavy a Niyazov – Turkmenbaši je prohlášen za doživotního prezidenta. Roku 2001 byl Turkmenbaši prohlášen Prorokem. Ústavou z roku 1992 byla v zemi zavedena tzv. Lidová rada, většina jejích členů je jmenována prezidentem země. Tato Lidová rada v roce 2003 přesně definovala zločin vlastizrady, za nějž může být provinilec potrestán „doživotním vězením“. Vlastizrada dle Lidové rady spočívá mj. v „pomlouvání vlastního státu“, „snaze zpochybňovat správnost vnitřní a zahraniční politiky prováděné prezidentem“ a také v „odmítnutí informovat o přípravě k této činnosti úřady“. V zemi neexistuje rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Prezident Niyazov rozhoduje o veškerém dění v zemi. Mimo jiné osobně schvaluje jmenování nejen nižších úředníků, ale dokonce i maturantů, a to jen těch, kteří jsou dle něj hodni toho, aby mohli dále studovat na vysokých školách. Turkmenský prezident je znám i řadou dalších netradičních řešení problémů své země. Problém nezaměstnaných řešil kupříkladu tím, že je nechal vyrábět transparenty oslavující režim. V roce 2004 také nařídil v rámci úsporných opatření propustit 15 tisíc zdravotníků (především zdravotní sestry, porodní asistentky a školní lékaře). Jejich místa nahradili vojáci základní služby. V minulosti podobně stát poslal brance také na uvolněná místa pekařů, řidičů dodávek a dopravní policie. Prezident také zakázal kouřit na veřejných místech. K tomuto příkazu ho ovšem nevedla starost o zdraví národa. Cigarety Turkmenům zakázal až poté, co sám podstoupil operaci srdce a od lékařů dostal doporučení přestat kouřit. Jiným svým výnosem zase prezident rozhodl, že mladí muži nesmí nosit dlouhé vlasy a vousy (sám si


zase obarvil své zářivé šediny na sytě černou kštici). Na jedné tiskové konferenci také zakázal Turkmenům nosit zlaté zuby. Což v zemi, kde zlaté zuby symbolizují úroveň společenského postavení, působí značné problémy. A jaké řešení dentálních problémů prezident navrhuje? „Jako malý chlapec jsem se strašně rád díval na hrající si psy. Dávali jim kosti na žvýkání. Vy, kterým vlastní zuby vypadaly, jste prostě dost často nežvýkali kosti. A to je moje rada,” prohlásil v turkmenské televizi podle agentury Interfax Turkmenbaši. Niyazov se také proslavil svým výnosem, kterým přejmenoval názvy měsíců v roce. Lednu se říká Turkmenbaši, dubnu Gurbansoltan (jméno Turkmenbašiho matky), září nazval Ruhnama, což je kniha jeho myšlenek, která je povinnou četbou na školách i úřadech. Přejmenoval i turkmenský přístav u Kaspického moře z názvu Krasnovodsk na Turkmenbaši. Na oslavu 10 let nezávislosti Turkmenistánu byl utkán koberec (kobercové vzory coby symbol Turkmenistánu jsou Pozlacena socha Saparmurata Turkmenbašiho před Věží nezávislosti v Ašchabadu. Je součásti plejády dvou desítek soch kolem věže zobrazujících nejvýznačnější osobnosti turkmenske historie. Foto: internet.

Turkmenistán leží v jihozápadní části střední Asie u pobřeží Kaspického moře. Povrch země je převážně nížinný, s vyšším pohořím na jihu, podnebí je suché, silně kontinentální. Velkou část území zaujímá poušť. Od starověku bylo území dnešního Turkmenistánu součástí sousedních říší a předmětem nájezdů dobyvatelů (Parthové, Arabové, Seldžukové, Mongolové). Od 16. století byly jednotlivé části dnešního území pod vlivem Bucharského emirátu a Chivského chanátu. Od 70. let 19. století byl Turkmenistán postupně připojován k Rusku jako Zakaspická oblast. Po bolševické revoluci byla většina území součástí Turkestánské ASSR v rámci RSFSR. Roku 1924 byla vytvořena Turkmenská SSR v rámci SSSR. V roce 1991 vyhlásil Turkmenistán svou nezávislost, v prosinci 1991 pak patřil k zakládajícím členům Společenství nezávislých států. V roce 1992 byl v zemi zaveden prezidentský systém. Je zde povolena pouze jediná strana. V referendu v roce 1994 bylo prodlouženo funkční období prezidenta Niyazova do roku 2002 a pro první parlamentní volby byla sestavena jednotná kandidátka, která získala 97 % hlasů. V prosinci roku 2004 proběhly dosud poslední parlamentní volby. Ve volbách nekandidovali žádní zástupci opozice a ani nebyli pozváni zahraniční pozorovatelé. Parlament byl již v roce 1999 zbaven práva přijímat a měnit ústavu. Veškerou moc v zemi má pod kontrolou prezident Saparmurat Niyazov, který se nechává titulovat jako Turkmenbaši (což znamená Otec nebo přesněji Hlava Turkmenů). Niyazov v Turkmenistánu vládne již od roku 1985, kdy byl nejvyšším tajemníkem Komunistické strany Turkmenské sovětské socialistické republiky. V roce 1991 byl Nejvyšším sovětem zvolen prezidentem. Před prvními parlamentními volbami v roce 1991 Niyazov přejmenoval bývalou komunistickou stranu na Demokratickou stranu Turkmenistánu a výlučně její kandidáti byli zapsáni na jednotnou kandidátku. V červnu roku 1992 se oficiální podpora lidu pro Turkmenbašiho dále zvyšovala, když v prezidentských volbách oznámil zisk 99,5 % hlasů. Ještě vyšší než preference prezidenta byla snad jen inflace (manatů s podobiznou prezidenta), která dosáhla v roce 1993 tři tisíce procent.

Turkmenistán

Ó

i na státní vlajce) o roz% z nich má dvojí občanměrech 300 metrů čtveství. Podle nařízení Niyarečních a nese název zova měli Rusové dva „21. století: epocha Saměsíce na to, aby se parmurata Turkmenbarozhodli, jaké občanšiho Velikého“. Obří koství si zvolí. V případě, berec je uchováván že se rozhodnou pro v muzeu. ruské občanství, musí Nejvýznamnějším Turkmenistán urychleliterárním dílem, se kteně opustit bez majetku. rým se musí seznámit Pro Rusy již byla zavekaždý obyvatel Turkmedena vízová povinnost, nistánu, je prezidentokterá jim znemožňuje va kniha Ruhnama opustit zemi dříve než (v překladu znamená za jeden měsíc. Vízum Duchovní kniha). Její stojí 100 dolarů. definitivní podoba byla A na veškeré dění představena koncem dohlíží z 75 metrů vyBillboard propagující „Vůdcovu stezku zdraví“, kterou nechal prezident postavit poté, co mu lékaři zakázali kouřit. Prezident zde organizuje závody ministrů a státních úředníků, které vítá na nejvyšším bodu stezky, kam se nechává vynést helikoptérou. Foto: Jan Šír roku 2001 a na jaře soké Věže neutrality 2002 byly publikovány v centru Ašchabadu i oficiální překlady do pozlacená socha preziNejnovějším počinem prezidenta je plán ruského, anglického, tureckého, arabského denta s rukama rozpaženýma k nebi a otána výstavbu rozlehlého ledového paláce. Ten i japonského jazyka. Její znalost je vyžadováčející se za sluncem. má stát v horách nedaleko hlavního města na nejen od studentů, státních úředníků Milan Štefanec této pouštní země a měl by fungovat jako hlavapod., ale od roku 2004 znalost Ruhnamy Zdroje: ní atrakce nového centra odpočinku. tvoří i část zkoušek nutných k získání řidičBBC V zemi je potlačována jakákoliv opozice, ského průkazu. Kniha je překládána do řady Hospodářské noviny Lidové noviny její členové jsou zatýkáni a umisťováni do dalších světových jazyků, byla vydána 100+1 ZZ koncentračních táborů v poušti Karakum. Tii v Braillovu slepeckém písmu. V roce 2004 Britské listy síce lidí z důvodu pronásledování opustily byla kniha přeložena také do češtiny díky firNeviditelný pes zemi. Situace se zhoršila především po údajmě ETIF, která dostala v Turkmenistánu zaNavýchod ném atentátu na prezidenta Niyazova v roce kázku na rekonstrukci chemičky v hodnotě Elle Infoservis společnosti Člověk v tísni 2002. Podle zprávy agentury ITAR-TASS teh210 miliónu dolarů. Česká firma ETIF však dy přehradily automobily cestu prezidentské není jediná, která kvůli výhodným obchoWeby: koloně v centru turkmenského hlavního města dům pochlebuje turkmenskému diktátorohttp://www.interfax.ru Ašchabadu a ozbrojenci začali z automaticvi. Např. firma British Petrol působící v zemi http://slavomirhorak.euweb.cz kých pušek střílet na jeden z opancéřovaných každoročně otiskuje v místních novinách blahttp://www.euroasiana.net http://atlas.netway.cz automobilů v domnění, že v něm cestuje prezihopřání Turkmenbašimu k významným státhttp://www.prima-news.ru dent. Ten však atentátu unikl, neboť se tou ním svátkům. http://www.information.ru dobou měl již nacházel ve své pracovně. VzáPrezident Turkmenistánu se nespokojil http://web.ce.metu.edu.tr pětí ze zorganizování atentátu obvinil předstapouze s Ruhnamou a pustil se též do psaní http://www.turkmenistan.gov.tm vitele opozice a bývalé ministry nacházející se poezie. Jedno z jeho posledních děl nese náhttp://www.turkmenistan.ru v současnosti v emigraci a začalo masové zazev Nový duch Turkmenů. Novým duchem týkání. Opozice obvinila režim, že pokus o atenTurkmenů je v něm on sám. Jak v knize píše Na okraj: tát byl pouze zinscenovaný ve snaze zvýšit „Znovu jsem se zrodil, abych přinesl zlatý A co píše o Turkmenistánu na svých inreprese proti odpůrcům režimu. věk…jsem vám oddán, jsem váš spasitel.“ ternetových stránkách Ministerstvo zahraničProblémem v zemi je také mohutné pěsTelevize v zemi existuje pouze státní, její ních věcí České republiky (www.mzv.cz)? tování bavlny. Kromě ekologických problémů program tvoří většinou ukázky turkmenské Turkmenistán vznikajících průmyslovým pěstováním je kažpřírody, architektury a folklóru. Zpravodajské Bezpečnostní situace v zemi je příznivá. dý rok při sběru bavlny využívána dětská prárelace zobrazují události ze života prezidenPo celé zemi je vybudována hustá síť policejce, žáci a studenti škol i učilišť jsou odváženi ta. Televizní program začíná modlitbou za preních stanic, které mohou poskytnout pomoc na bavlníkové plantáže, kde jsou nuceni sbízidenta a přísahou věrnosti. V rohu obrazovcizinci v případě nouze. Po odtržení od SSSR rat bavlnu. ky se po celou dobu vysílání objevuje malá nastoupila země cestu liberalizace ve všech Turkmenský stát se též snaží vypořádat zlatá silueta „Vůdce“. Noviny, které oficiálně oblastech a současná legislativní základna s národnostními menšinami žijícími na jeho vycházejí, na své titulní stránce povinně otisse přibližuje evropským standardům. Ve území. Kromě přesidlování Uzbeků žijících kují fotografie Turkmenbašiho a přísahu věrměstech se dbá na pořádek a případní naruv pohraničí se zaměřil i na ruské obyvatele. nosti Turkmenbašimu. Všechna tištěná méšovatelé jsou ihned pokutováni. Za běžné V roce 2003 podepsal prezident Niyazov dodia jsou v rukou turkmenského vůdce – odhození nedopalku cigarety či jiné znečišhodu s prezidentem Ruska Putinem o další prezidentským výnosem z roku 1996 se totiž tění ulice jsou provinilci ihned pokutováni těžbě plynu a jeho prodeji Rusku (skrze ruský Turkmenbaši prohlásil zřizovatelem a vlastní(v přepočtu do 50 USD). plynárenský monopol Gazprom) až do roku kem všech turkmenských novin. Stejně tak Lze se pak divit, že Turkmenbaši byl po2028. Během dvaceti pěti let má Rusko zísstátní cenzura omezuje i přístup k internetu. zván jako host také na pražský summit NATO kat 2 bilióny kubíků zemního plynu. TurkmeV květnu 2000 byly odebrány licence všem v roce 2002 (neboť svou zemi přidružil nistán na tom vydělá 200 miliard dolarů, internetovým providerům kromě státního k NATO v rámci programu Partnerství pro Rusko 300 miliard dolarů. Za tuto dohodu PuTurkmentelekomu. Provládní propagandu si mír), když např. právě kvůli porušování lidtin dal zelenou Niyazovovu plánu na zrušení můžete přečíst i na dalších oficiálních serveských práv a potírání opozice byla znemoždvojího občanství ve vztahu k Rusku. Rusů přirech, jako je www.turkmenistan.ru či něna účast na této akci běloruskému diktátom žije v Turkmenistánu okolo čtyř set tisíc, 90 www.turkmenistan.gov.tm. torovi Alexandru Lukašenkovi?


14

Ô Turkmenistán

Hudaýberdi Hally


Gozel Hallyeva


Â „Opustit domov je jako jít na pohřeb“, říká turkmenský disident a spisovatel Hudaýberdi Hally Hudaýberdi Hally, narozen 17. dubna 1947 v Turkmenistánu. Vystudoval Turkmenskou univerzitu v Ašchabadu, obor turkmenská filologie a literatura. Dlouhou dobu pracoval jako redaktor časopisu „Sovětská literatura“. Od roku 1996 žije v České republice, kam přijel na pozvání Rádia Svobodná Evropa, kde pracoval až do roku 2002. V současné době se zabývá překladem a redigováním turkmenského překladu Tóry a věnuje se vlastní literární činnosti. Bibliografie: 1971 krátké povídky a první román vyšly v turkmenském tisku 1976 „Akym urguna“ - první kniha „Po proudu“, román 1979 „Üýtge ik bahar“ - „Neobvyklé jaro“, soubor povídek 1979 „Güýz güli“ - „Podzimní květ“, román 1981 „ölde galan oglanjyk“ - dětské povídky „Chlapeček, který byl ponechán v poušti“ 1984 „Beýik namys“ - „Vysoká čest“, soubor povídek 1985 „Sabryň ägi“ – „Konec trpělivosti“, román a povídky 1989 „Soňky tomus“ – „Posledné léto“, román a povídky 1991 „Asyryň ahyrky güni“ - „Poslední den světa“ román, povídky a soubor esejí 1992 „Ge mejek günler“ – „Dny, které neprocházejí“, soubor povídek 1992 časopis „A habad“ – román „Kukuška“ („Kukačka“), přeloženy do ruštiny 2004 nakladatelství „Host“ – „Trojuchý člověk“, román, čeština Gozel Hallyeva, narozena 28. července 1976 v Ašchabadu. Rok před absolvováním turkmenské univerzity národního hospodářství odcestovala spolu s rodinou do České republiky. V České republice vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor Finance a účetnictví a od roku 2000 je aktivní v neziskové sféře. Pracovala pro Nadační fond obětem holocaustu a v Poradně pro integraci. V současné době je ředitelkou nevládní organizace Centrum pro integraci cizinců. Mohli byste čtenářům PŘESu přiblížit zemi, ze které pocházíte – Turkmenistán? A můžete říci, co pro Vás znamenalo žít v Turkmenistánu? HH: Turkmenistán byl dříve kolonií carského Ruska, mezi ruskými vojáky bylo takové pořekadlo, že dál než do Kušky (nejižnější cíp Turkmenistánu, v současné době hraniční přechod s Afghánistánem – pozn. MŠ)

15

nedojdeš. Pak se stal součástí Sovětského svazu a nacházel se na jeho jižní hranici. Po Rusku, Ukrajině a Kazachstánu byl čtvrtou největší zemí podle teritoriálního hlediska, zatímco podle počtu obyvatel byl druhý od konce – méně obyvatel už mělo pouze Estonsko. Naše země je založena na zemědělství, je tam rozvinuté pěstování bavlny a chov dobytka. Po rozpadu Sovětského svazu se


v Turkmenistánu etablovala jedna z nejhorších diktatur světa. Proto je Turkmenistán ve světě znám jako představitel totalitního režimu. GH: Pro mě je Turkmenistán samozřejmě rodná země, kde jsem se narodila a kde jsem strávila dětství. Já jsem odtamtud odjela, když mi bylo dvacet let, a po osmi letech života tady v ČR už ze mě do velké míry vyprchaly ty nejhorší vzpomínky na Turkmenistán. Zůstaly většinou ty hezčí: sluníčko, pohoda, teplo, ovoce, zelenina, usměvaví lidé… Nevzpomínám už na to, že mně a naší rodině někdo nadával, že někdo na nás špatně koukal pro to, čím se táta zabýval. Bylo už řečeno, že ve Vaší zemi stále funguje jedna z nejhorších diktatur, navíc postavená na silném kultu osobnosti prezidenta Saparmyrat Niyazova, který se nechává titulovat jménem Türkmenba y (Turkmenbaši – otec všech Turkmenů). Jak se tento člověk dostal k moci a co ho podle Vás u té moci drží? HH: Niyazov je podle mého názoru opravdu nejpodivnější současný diktátor. Přeměna politického systému moci v Turkmenistánu v diktaturu se vyvíjela postupně, po malých krocích během několika let. Vidím v tom rozdíl třeba od vývoje diktatury prezidenta Lukašenka v Bělorusku či autoritativního režimu rodiny Aliyevů v Ázerbájdžánu. Niyazov po svém nástupu k moci hned neukázal svoji pravou tvář diktátora. Jeho povaha

Turkmenistán se ukázala až po deseti letech, kdy byl u moci. Z dnešních diktatur je Turkmenistán nejvíce podobný totalitnímu režimu, který vládne v Severní Koreji. Existuje v Turkmenistánu nějaké opoziční či disidentské hnutí? A pokud ano, v jakých podmínkách působí a jaké se mu dostává podpory ze zahraničí? HH: Ještě před pěti lety existovala v zemi otevřená opozice. V současné době už to není možné. Politická opozice sice stále vyvíjí svoji činnost, ale samozřejmě je velmi omezena perzekucemi ze strany režimu. Její základní aktivitou je exportování informací z Turkmenistánu ven do zahraničí, k celosvětové veřejnosti. Tyto informace se většinou týkají těch nejproblematičtějších záležitostí, jako jsou lidská práva, práva vězňů, politických vězňů, práva mládeže na vzdělávání apod. Existují ještě další menší opoziční skupiny, které se většinou zabývají jakoby nepolitickými otázkami – práva žen, eventuálně ekologické problémy Aralského moře atd. Tyto skupiny jsou však také za svoji činnost režimem postihovány a navíc mají tu smůlu, že většinou nejsou schopny prezentovat se celosvětově. Dostává se tedy těmto opozičním iniciativám nějaké podpory ze zahraničí? Ať už morální, materiální...? HH: Ano, mezinárodní společenství poskytuje určitou pomoc, i když ta je velmi malá. Část pomoci poskytuje např. OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), nebo lidskoprávní organizace, jako je Human Rights Watch a Amnesty International. Existují i podpůrné projekty na řešení ekologických problémů Aralského moře, pomáhají také Lékaři bez hranic. Nelze zapomenout také na OSN. Většina pomoci těchto organizací je finanční. Můžete prosím popsat svůj život v Turkmenistánu před svým odchodem a důvody, které Vás vedly k opuštění této země? HH: To by bylo na dlouhé povídání. Naše problémy začaly v roce 1993, kdy mne vyhodili z turkmenské Obce spisovatelů a zakázali vydávání a distribuci mých knih. Po tomto kroku začalo další pronásledování, které zesílilo v letech 1994 a 1995. Nakonec začali vyhrožovat celé rodině a mým dětem. Jednou v noci nám zapálili dveře. Mne samotného jednou vyvezli do pouště, kde mě brutálně zbili, vyhrožovali mi, že když budu pokračovat ve své činnosti, tak že za to budou pikat mé děti. V tento moment jsem se rozhodl, že je na čase opustit zemi. Domnívám se, že v situaci, kdy jsou ohroženy mé děti, nezbývá jiná možnost. V té době jsem spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa a do České republiky jsem tedy přijel na pozvání této rozhlasové stanice. Když jsme opouštěli Turkmenistán, tak jsme tam všechno museli nechat – zůstal tam náš panelákový byt, musel jsem se rozloučit i s naší velkou knihovnou. Pak jsem žil v ČR a čekal

jsem, že se jednou možná budu moci vrátit domů. Nechtěl jsem žádat o azyl. Ale pak mi skončila platnost turkmenského pasu a nastala situace, že se buď budu muset vrátit do Turkmenistánu, nebo tady požádat o azyl. Tak jsem požádal v České republice o azyl. GH: Můj život v Turkmenistánu…já jsem v tu dobu studovala a začala jsem pracovat pro jednu státní banku a byla přede mnou vyhlídka, že mohu dělat kariéru, pomáhat tak své zemi svojí prací, předávat zkušenosti… Pak však došlo k tomu, o čem hovořil otec, a celá rodina se rozhodla opustit Turkmenistán. Udržujete doposud kontakty s některými rodinnými příslušníky, kteří zůstali v Turkmenistánu, nebo se svými přáteli? HH: Dříve jsme byli docela v těsném kontaktu, ale v současné době, jak se přiostřují metody perzekuce a sledování režimem, tak jsou s komunikací velké problémy a už s nimi nejsme v takovém spojení jako dříve. Mohli byste nějak podrobně popsat, s jakými pocity jste Turkmenistán opouštěli a jak probíhala následná azylová procedura v ČR? HH: Když jsem opouštěl Turkmenistán, byl jsem na tom psychicky velmi špatně. Opustit domov bylo pro mě jako jít na pohřeb. Je to jako být na pohřbu svém, či někoho blízkého. Pocit, že když někoho pohřbíte, tak ten člověk už není a vy odcházíte z toho pohřbu, uvědomujete si to… I dnes se mi někdy v noci zdá, že se vracím do Turkmenistánu, zažívám znovu situace, které už jsem tam jednou prožil. U nás je takové pořekadlo: „Člověk, kterého opustí láska, bude plakat sedm let, ale člověk, který opustí svoji zem, bude plakat celý život…“ Procedura žádání o azyl v ČR proběhla celkem hladce, díky tomu, že jsem přijel na pozvání Svobodné Evropy. Dnes bydlím s manželkou v malé vesnici, která se jmenuje Jeneč. V této vesnici se mi líbí, protože tam bydlí milí lidé a k nám jsou přívětiví. Kdybych měl ještě jednou na výběr, do které země jet, asi bych si znovu vybral Českou republiku. Jak jsem poznal lidi v ČR, myslím si, že český národ je docela blízký turkmenskému národu. GH: No, já s tímto moc nesouhlasím. Já si na rozdíl od otce myslím, že český národ se má co učit od západu a i do národů bývalého Sovětského svazu. V dobách Sovětského svazu žily všechny národnosti promíchány, takže u nás cizinec nikdy nebyl takové unikum, jako v současné České republice. Lidé v ČR nejsou na cizince zvyklí. Nemluvím teď zrovna o Praze nebo o Brnu, ale o menších městech či vesnicích. V nich nikdy neviděli Asiata nebo černocha. Kdo nerozumí česky, bývá často podezřelý a lidé jsou hned na pozoru a čekají, jestli se s objevením cizince neobjeví také nějaký problém. Je pochopitelně otázka, jak se tento pohled bude v ČR vyvíjet. Ale zatím jsem mnohokrát zažila situaci, kdy se cizinec může přetrhnout a chovat se sebelépe, ale přesto není svým okolím přijímán.

Ó

Vy jste ředitelkou nevládní organizace Centrum pro integraci cizinců. S jakými problémy se podle Vás nejvíce setkávají cizinci v ČR? GH: Nejčastěji se setkávají se stejnými problémy jako samotní Češi. Rozdíl je ale v tom, že např. cizinec podléhá nejen všem těm zákonům jako čeští občané, ale také všem zákonům, které jsou určeny pro cizince – např. zákon o pobytu cizinců či zákon o azylu ad. To ztěžuje integraci cizince do majoritní společnosti. K nám do Centra chodí např. cizinci, kteří hledají práci. My jim pomáháme s jejím hledáním, snažíme se zajistit, aby byl cizinec zaměstnán za stejných podmínek jako český občan. Pomáháme také cizincům při jejich jednání se státními úřady, vysvětlujeme jim, jaká jsou jejich práva a jaké mají povinnosti. Co Vás přimělo k tomu, že jste založila organizaci, kterou vedete, a jaké jsou její programy a projekty? GH: Naše občanské sdružení se jmenuje Centrum pro integraci cizinců a založili jsme jej v roce 2003. Naším cílem bylo založit organizaci, která by pomáhala všem cizincům. Věděli jsme, že zde již existují organizace, které se věnují pouze žadatelům o azyl nebo organizace, které pomáhají již uznaným azylantům. A my jsme chtěli, aby tu byla skupina, která by se věnovala všem cizincům. Ale pak jsme si museli přiznat, že nemáme na to, abychom obsáhli celou šíři cizinecké problematiky, abychom se vyznali ve všech souvisejících zákonech a jejích nuancích. A tak jsme se rozhodnuli z naší agendy vyčlenit problematiku žadatelů o azyl. Takže v současné době naše občanské sdružení poskytuje sociální poradenství imigrantům, pomáháme také cizincům s dlouhodobým či trvalým pobytem na území ČR nebo uznaným azylantům. Co se týče našich projektů, máme je rozdělené do několika oblastí: 1) Klasické poradenství našim klientům, a to v otázkách, jako jsou bydlení, sociální dávky, získání občanského průkazu ad. 2) Jde nám o propagace cizinců na území ČR, o představování jejich zvyků, kultury… 3) Pomoc se vstupem na trh práce. Naše specifikum např. v oblasti sociálního poradenství je, že poskytujeme své služby handicapovaným imigrantům. Slovo handicap chápeme šířeji než např. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Handicap může být např. tělesný nebo psychický, stejně jako věkový, sociální, handicapem může být i fakt, že cizinec žije v nějaké zapadlé vesničce, kde jde těžko získat zaměstnání, a je vinou toho úplně vyčleněn ze společnosti. Např. v poslední době si všímáme nárůstu skupiny cizinců, kterým se říká lidé s vízem na strpění. Těmito lidmi se téměř nikdo nezabývá, protože to nejsou žadatelé o azyl, ani nejde o uznané azylanty, nejsou to ani cizinci s trvalým pobytem, ani s dlouhodobým či krátkodobým pobytem. Jsou to lidé, kteří se nacházejí v určitém vakuu (právním i společenském), nikdo o nich neví, oni nevědí, jestli zítra nebudou muset vycestovat


16

Ô Turkmenistán ze země. U nich je velký problém v tom, že procházejí dlouhou azylovou procedurou, která v jejich případě trvá třeba rok či dva, pak jim je zamítnuta žádost o azyl, oni se odvolávají…a celý ten proces se táhne další roky. My se setkáváme s rodinami, které jsou tady už třeba od roku 2000 a vůbec se neřeší jejich situace. Jejich děti tu chodí do školy, rodiče podle svých možností pracují, už vůbec nepřemýšlí o tom, že by se museli vrátit – i když právě to jim hrozí každý den.

Jak se díváte v souvislosti s politickým vývojem v Turkmenistánu na roli velmocí: Spojených států amerických, Ruska či Evropské unie? HH: Velmoci jako Rusko nebo USA by mohly mít velký vliv na situaci v Turkmenistánu, kdyby o to měly zájem. Z toho, jak se chovají, lze ale usuzovat, že změna politické moci v Turkmenistánu je příliš nezajímá, není pro ně prioritou.

surovin vyjednávat s jedním člověkem, byť diktátorem, než celou věc nechat projednávat parlamentem či ji podrobit posuzování veřejnosti. Příliš mnoho ekonomické i politické moci je soustředěno v rukou ropných koncernů, kterým vyhovují diktátorské a autoritativní režimy všude po světě. Oproti nim pak stojí nevládní organizace, které se snaží o prosazování demokracie, ale ty nemají takovou moc, ani nedisponují srovnatelnými finančními prostředky. To je to, co vytváří podmínky pro vznik a udržení diktátorských režimu nejen v Turkmenistánu.

Jak podle Vás ČR může pomoci lidem z Turkmenistánu, kteří jsou stíháni za své názory, za své přesvědčení, za uměleckou Vám v loňském roce vyšla knitvorbu, a jakou roli v tom moha v češtině pod názvem Trojhou hrát nevládní organizace? uchý člověk. Můžete říci, za jaHH: Nejdřív je potřeba vytvokých okolností vznikala a do řit podmínky pro ty imigranty, jaké míry je to kniha autobiografická? kterým se povedlo z Turkmenistánu dostat. Poslechnout si, HH: Román Trojuchý člověk se dá považovat za autobiograproč přišli, proč odešli zrovna do Knihkupectvi na prospektu Saparmurata Turkmenbašiho v Ašchabadu. Autorem většiny knih je ČR, jaké mají plány, co chtějí fický. V té knize jsou popsány reprezident Saparmurat Niyazov, zbytek tvoří knihy o něm. Foto: Jan Šír álné věci, které jsem zažil. Asi to v životě dělat a jakou potřebují není kniha, která by oslovila pomoc. Asi největší pomocí těmČím to může podle Vás být? Hraje v tom něto lidem je najít pro ně zaměstnání, aby nevšechny čtenáře. Je to spíš kniha pro lidi, jakou roli i skutečnost, že Turkmenistán dismuseli mít pocit, že žijí na účet společnosti. kteří se o danou problematiku zajímají. ponuje velkými zásobami zemního plynu a Navíc člověk který nepracuje, ztrácí svoje ropy a že nečiní velmocím problémy s jejich návyky a zhoršuje se mu tak psychické zdraMockrát děkuji za Váš čas i rozhovor. ví. Mojí vizí je, aby se úřady snažily co nejvíprodejem? Rozhovor připravil Milan Štefanec. HH: Pro velmoci, jako jsou USA nebo EU, ce pomoci s vyhledáváním práce – jakékoliv. není Turkmenistán ve sféře zájmu, v tuto Druhou věcí je důkladné sledování států, kde chvíli jsou to jiné země. Co se týká zásob plyse diktátorský režim vyvíjí, nebo už je vyvinunu a ropy – velké nadnárodní koncerny si tý v takové formě jako v mé zemi. Neměli byspíše přejí, aby tam zůstal diktátorský režim. chom si myslet, že tyto země jsou příliš daleko Pro ně je vždy jednodušší o těžbě a prodeji a že se nás tady v Evropě tento problém netýká.

ÂHudaýberdi Hally: Trojuchý člověk 90 stran, 129 Kč, vydavatelství HOST, vyšlo: říjen 2004 ukázka z knihy: Večerní zprávy začaly včas. Moskva: z politického života Ruska, pak informace z celého světa seřazené podle důležitosti. Politické boje, incidenty na Blízkém východě, katastrofa lodi v Tichém oceánu a tak dále. Dokonce i v moskevských zprávách si všimli, že se v Anglii zaměstnanci železnice chystají dávat výpovědi kvůli mzdám, jen o tom, co se stalo v Turkmenistánu, ani zmínka. Asi jsou ve světovém měřítku ašchabadské nepokoje jako kapka v moři. Později začaly turkmenské zprávy. V průběhu celého pořadu nepadlo o demonstrantech ani jediné slovo. To by však nebyla turkmenská vláda, aby vydržela dlouho mlčet. Hned po zprávách se na obrazovce objevil prezidentův tiskový mluvčí, po jednom boku měl ministra vnitra, z druhé strany předsedu Výboru národní bezpečnosti (…) Vtom ožil ministr vnitra: „Klidný a spokojený život národa si narušovat nedáme! Podvratné živly, které vyšly do ulic, budou skládat účty přesně tak, jak požaduje náš vážený vůdce, ctěný a drahý prezident.“ „V podstatě jen páchali výtržnosti, další občany se jim ovlivnit nepodařilo. Ale ani to nelze tolerovat,“ uhladil tiskový mluvčí jeho slova. Ať už to tak bylo nebo nebylo, ministr vnitra prohlásil, že demonstranti celou noc pili vodku a užívali drogy a opilí a zdrogovaní se pokusili narušit klidný a spokojený život lidu – „život jako panenky“. *** Zastavili. Popadli ho a vytáhli z auta. Ve dveřích ho uhodili do zátylku. Spadl obličejem do horkého písku, chtěl vstát, zvedl hlavu, ale úder pěstí do ucha ho zase složil na zem. Nejdřív ho kopali do boku, pak do zad. Nakonec byl tak vysílený nebo kopance tak silné, že ho každý z nich úplně otočil. V té poušti začal vzpomínat na svaté hřbitovy tam, kde se narodil a vyrostl. Chtěl všechny, všechny chtěl prosit o ochranu (…) Buď to bylo tou situací, nebo se nakonec unavili, ať tak či tak, na chvíli přestali. Ten tlustý, v modrých šusťácích a černých teniskách, si stoupl před Dovleta: „Pamatuješ si na své děti?“ „Pamatuji.“ „Tvé dcery…Krásné dospělé dcery…“ „Ano.“ „Příště to budou ony. Pamatuj si to. Jestli někde jenom jednou promluvíš, tak to odnesou tvé dcery.“

17


ÂZrealizovali jsme svoje sny… Make a Connection – znáte to? Projektový program, který nám, mladým lidem ve věku od 16 do 24 let, umožnil získat finanční podporu, a zrealizovat tak svůj vlastní projekt. Bylo nás pět. Kdy? Před dvěma lety. Pět vysokoškoláků, kteří rádi hráli (amatérské) divadlo. Hráli jsme divadelní pohádku pro děti a objížděli s ní charitní zařízení. A tak jsme se před dvěma lety na Mikuláše ocitli i v Pobytových střediscích (PoS) Zbýšov a Zastávka u Brna. Byla tam spousta dětí – velkých, malých i těch nejmenších. Přirostly nám k srdci, a tak jsme za nimi začali o víkendech jezdit. Děti neměly moc možností, jak zajímavě trávit volný čas, a tak jsme se rozhodli jim nějaké nabídnout – hry, procházky, výtvarné a hudební činnosti… A pak přišel nápad zkusit napsat projekt a zažádat si o grant. Projekt jsme nazvali „Volnočasové aktivity pro děti z Pobytových středisek Zastávka u Brna a Zbýšov“. Měli jsme štěstí, finanční prostředky jsme získali. Před námi se rozprostřel téměř nekonečný prostor plný plánů, pole nezorané, které jsme mohli poset svými nápady a pak se dívat, která semínka klíčí, která míň a která víc. Začali jsme jezdit s dětmi i s jejich rodiči na výlety – do ZOO, do jízdárny na koně, na soukromou farmu strýce členky našeho projektového týmu. V brněnské hvězdárně jsme se dívali na pohádku pro děti. Oslavovali jsme s dětmi Mezinárodní den dětí, s jejich rodiči Mezinárodní den uprchlíků (20. 6.). Každý rok jsme s dětmi vyráběli létající draky v rámci akce „Drakyáda“. Mikulášské besídky proběhly opět s divadlem, tentokrát o něco méně ama-

térsky připraveném, díky lepšímu materiálu na výrobu kulis a kostýmů. Loni se hrála pro všechny obyvatele PoS tolik známá pohádka „Mrazík“, letos si chápavé publikum poradilo i s humorem ryze české pohádky Lotrando a Zubejda. Díky získanému grantu jsme mohli také rozšířit sortiment výtvarných potřeb, což děti i rodiče ocenili. Náš projekt a všechny uvedené akce proběhly dvakrát za sebou, vždy od června do prosince, v letech 2003, 2004. V dnešní době končíme s druhým projektem, není možné si zažádat potřetí, snad jen to zkusit nějak jinak a jin-

de. Ale to je zatím otázka budoucnosti. Každopádně pro nás studenty byly oba projekty velkým přínosem. A to nejen proto, že jsme měli šanci zrealizovat v nich vlastní sny, ale také proto, že jsme se seznámili s žadateli o azyl v Pobytových střediscích. Otevřel se nám tak nový pohled na problematiku migrantů v ČR. Děkujeme proto koordinátorům Make a Connection i všem organizacím, které se touto problematikou zabývají a snaží se v této oblasti pomáhat. Víme, že to není vždycky lehké, ale také víme, že to stojí za to. Klára Bednaříková

Drakyáda blízko pobytového střediska ve Zbýšově

Foto: Daniel Hrabina

ÂKolik stojí „pevnost Evropa“? - II Uprchlíci - zapomenuté oběti 11. září Teroristický útok na Ameriku 11. září 2001 se stal v případě uprchlíků a migrace záminkou k dalšímu utažení šroubu. Skutečnost, že někteří z pachatelů útoků se dostali na území USA na základě azylu, se stala výhodnou záminkou k tomu, aby se restrikce azylové politiky staly vítanou kartou v globální válce proti terorismu. Humanitární a lidskoprávní organizace dnes přesvědčivě ukazují, že jsou to právě uprchlíci a žadatelé o azyl, kteří jsou další nepřímou obětí těchto útoků. Azylové zákonodárství i praxe se přiostřují snad ve všech zemích svobodného světa, postoj těchto států k cizincům v některých případech hraničí s šikanou hodnou totalitních režimů. Některé státy se již před 11. zářím nerozpakovaly sáhnout i k deportacím neúspěšných žadatelů o azyl, při nichž již několik lidí v důsledku policejní brutality přišlo o život (Švýcarsko, Belgie, Rakousko). Obraz cizince jako krvežíznivého teroristy či kriminálníka se spolu s kultem hvězd a pokleslou erotikou stává jednou ze zavedených ikon bulvárního tisku od Británie až po Čes-

ko. I ty nejdemokratičtější státy okázale porušují úmluvy o ochraně uprchlíků, které podepsaly, Tony Blair se nerozpakoval zpochybňovat i známou ženevskou Úmluvu o právním postavení uprchlíků, přijatou v roce 1951 a představující spolu s následným newyorským protokolem z roku 1967 úhelný dokument mezinárodního uprchlického práva. V řadě zemí existují organizace a komunity, skrývající ilegálně neúspěšné žadatele o azyl - svědčí to sice na jedné straně o odvaze a síle občanské společnosti, na druhé straně to připomíná totalitární systémy, v nichž je nutno bojovat za elementární lidská práva za cenu porušování platných zákonů. Ve zbývajících částech světa není situace o mnoho lepší, paradoxně nejliberálnější azylovou politikou se vyznačují latinskoamerické státy, na jejichž politickou kulturu se v Evropě leckdy díváme tak trochu skrz prsty. Zdá se, jako by za této situace pro uprchlíky a migranty už neexistovala žádná šance a jako by se nová železná opona mezi Severem a Jihem, mezi světem prosperity a chudoby měla stát realitou jednadvacátého století a plivancem

na všechny principy humanity, k nimž se svobodný svět hlásí.

Nežádoucí přivandrovalci nebo vítaní hosté? Domnívám se, že cesta k nápravě existuje. Zjevně ji nelze čekat od vlád, zasadit se o ni musejí především síly občanské společnosti, tedy lidskoprávní organizace a organizace zabývající se pomocí uprchlíkům. Nejde ovšem jen o to přetahovat se s vládami o zákony a angažovat se v jednotlivých případech protiprávního jednání vůči uprchlíkům důležité je zároveň výchovně působit na většinovou společnost. V demokratických zemích přece vlády dělají a říkají jen to, co od nich občané očekávají. Pokud většina společnosti (tedy potenciálních voličů) zůstane xenofobně naladěná, je směšné a naivní očekávat, že by vlády změnily své chování, i kdyby se před jejich zraky aktivisté rozkrájeli na kousky. Současný český premiér a byvší ministr vnitra se svým skrytým proticizineckým populismem představuje v tomto ohledu příklad víc než exemplární.


18

Vedle argumentů založených na humanistické etice svobodné společnosti ovšem musejí do hry vstoupit i argumenty ryze pragmatické. Většina společností západní Evropy prochází demografickou krizí, která se během několika let může proměnit v krizi ekonomickou a sociální. Pokud chtějí západoevropské společnosti nadále zachovat nákladné systémy sociálního zabezpečení (ostatně nic jiného jim nezbývá, jejich případná demontáž by vyvolala sociální krizi s nepředstavitelnými následky a vrhla by Evropu o dobrých stopadesát let nazpět), nutně potřebují přísun mladé pracovní síly. Tu dnes mohou zajistit jedině migranti za prací či azylanti. Jistě, z dlouhodobější perspektivy je i toto řešení jen dočasné, ale lze předpokládat, že v bližší či vzdálenější budoucnosti nastane buď určitý příznivý hodnotový posun v sociálním chování lidí (vztah k rodině, potřeba mít děti), který demografickou krizi odvrátí, a nebo si společnost nalezne jiné, dosud netušené ekonomické či technologické nástroje, které jí umožní důsledky této krize překonat. Každopádně lidé, kteří by se v západních zemích dočkali vstřícného přijetí a našli vlídné útočiště, by se mohli stát jejich velmi vděčnými a loajálními občany. Zkratkovitá představa cizinec = kriminálník a mafián je založena na falešné optice bulvárního tisku. A pokud se řada cizinců skutečně dostává na šikmou plochu, je to pro ně víceméně způsob přežití ve společnosti, která jim dnes v podstatě nedává jinou šanci, nic jiného než určitý druh sebezáchovy.

je stejně naivní jako předpoklad, že prohibice zabrání alkoholismu. Jak známo, jediným důsledkem americké prohibice dvacátých let 20. století byl neobyčejný nárůst organizovaného zločinu, o té sovětské o šedesát let později už raději ani nemluvě. Kdo se do Evropy opravdu dostat chce, ten se tam i dostane - celý současný systém bezmála paranoidní kontroly slouží jen pašeráckým mafiím, které díky němu mají o práci postaráno. Mož-

každoročně přichází o miliony, které by tu mohli zanechat ruští turisté, kdyby jim v cestování nebránily nesmyslné průtahy spojené s vyřizováním víz. Kdyby se peníze, které státy investují do potírání nelegální migrace a organizovaného zločinu spojeného s obchodem s lidmi, který zákonitě vyrůstá jako důsledek imigračních bariér, investovaly do velkorysých imigračních programů či vzdělání méně kvalifikovaných přistěhovalců a jejich integrace, naše společnosti by vypadaly zcela jinak. Naše ekonomiky, věda i kultura by prosperovaly díky probuzeným talentům tisíců lidí, kteří by dostali příležitost se uplatnit ostatně odkud vychází prosperita a vědecko-technologická vyspělost anglosaských zámořských zemí? O tom, že takové programy jsou možné a mají naději na úspěch, svědčí rovněž příklad Izraele, který byl schopen během devadesátých let přijmout, zaopatřit a zaměstnat statisíce židovských přistěhovalců z Ruska, Etiopie a dalších zemí. Navzdory životu ve stavu trvalého ohrožení a navzdory astronomickým vojenským a bezpečnostním výdajům představuje Izrael díky své vstřícné imigrační politice jedinou skutečně prosperující zemi regionu, navíc zemi, jejíž dynamika vyrůstá ze znalostí ekonomiky, nikoliv z bezpracných příjmů z ropy. Takové a podobné kroky ovšem vyžadují imaginaci, odvahu a kreativitu ze strany špičkových politiků, tedy vlastnosti, jichž se politickým elitám v současné Evropě vesměs nedostává. Netřeba dodávat, že v České P. O. BOX 1045 republice, vyznačující se druhou 6801BA ARNHEM nejnižší porodností na světě, THE NETHERLANDS stagnující ekonomikou a hrozící krizí systému sociálního zabezpečení, jde o výzvu nanejvýš aktuální. Bohužel českou realitu v tomto ohledu zatím ná právě i vazby těchto mafií na vysoká místa spíše vystihují slova jednoho ze skupiny čeve státní správě řady zemí jsou jedním z důčenských uprchlíků, jimž se na začátku levodů tak přísné a restriktivní politiky vůči citošního roku několik brněnských organizazincům - volný pohyb v duchu zásad skutečcí snažilo pomoci v neradostné situaci, do ně liberální společnosti by celý tento byznys níž se vinou českých úřadů dostali: „U vás připravil o klienty. Stejně tak naivní je předje to stejné jako v Rusku. Jediný rozdíl je v stava, že bez existence restriktivního systétom, že v Rusku nás ponižovali a týrali fymu ostrahy by Evropu zaplavily miliony migzicky, kdežto u vás psychicky.“ Pro zemi, rantů. Např. po rozpadu komunismu se na která se holedbá svým čerstvým členstvím západě očekávala nezvladatelná migrační v EU, to jistě není ta nejlepší vizitka. vlna z Ruska. Ačkoliv např. mezi Českou reLubor Kysučan publikou a Ruskem až do konce devadesátých let neexistovala vízová povinnost, žádná migrační apokalypsa se nekonala. Naopak zavedení víz ztížilo obchodní i turistické kontakty mezi oběma zeměmi a Česká republika

AŽ NI H C I Š V Ž Y KD ZTRATILI SVŮJ PAS

Z P R AK T I C KÝC H DŮVODŮ S E ROZHODLI ZRUŠIT H R A N IC E

Příliš drahé bariéry Bariéry opevňující dnes pevnost Evropu jen podporují nárůst organizovaného zločinu, zejména obchodu s lidmi, který dnes dosahuje astronomických zisků. Jen tak pro ilustraci pár čísel - za „pětihvězdičkové“ propašování (tzn. s „legálně“ vyřízeným vízem a letecky) z jižní Asie do západní Evropy zaplatí uprchlík 8 000 USD, za riskantní cestu v kamionu z České republiky do Norska zaplatí lidé z bývalého Sovětského svazu 1 000 EUR na osobu. Do obchodu s lidmi jsou vedle mafiánských gangů v řadě zemí zapleteni i státní úředníci, diplomaté a příslušníci policie. Navíc představa, že sebedůkladněji střežená hranice a vízové bariéry migraci zabrání,

19


Rezivějící sovětský tank na hradbách městečka Balkh.


ÂAfghánistán dnešních dnů Příjezd do Afghánistánu může v současné době jenom překvapit. Afghánistán se svou pověstí rozvrácené, spálené a bezútěšné země mnoho očekávání nevzbuzuje. O to více může být člověk překvapen. Kábul je dnes více než poválečnou ruinou živým, pulsujícím asijským velkoměstem s neuvěřitelnou atmosférou. Trosky vojenské techniky už jsou dávno odklizeny, stavební boom je všudypřítomný a válku tu připomíná už jen neobvykle velké množství ozbrojenců v nejrůznějších uniformách v ulicích. Rezavé zbytky vojenské techniky vystřídaly obchůdky s cigaretami, občerstvením, prodejci novin, žvýkaček, telefonních karet a mnoho dalších potřebných i zdánlivě nepotřebných věcí. Jednou z mála věcí, kterou válka v Afghánistánu nezničila, je přirozená lidská činorodost a aktivita. Faktická neexistence státu naučila lidi nespoléhat se na žádnou instituci, na žádné sociální dávky, ale donutila lidi převzít iniciativu plně do svých rukou a starat se o sebe. Na dnešním Afghánistánu je to velmi dobře vidět. Obchodníci otvírají jeden obchod za druhým, počty kamiónů na silnicích rostou geometrickou řadou, dopravní zácpy na křižovatkách jsou už zcela běžným jevem. Éra konzumu a spotřeby dorazila do Afghánistánu plnou silou. Všichni se těší, až budou vlastnit dvě auta, televizi, DVD přehrávač, digitální kameru ……. A dělají všechno proto, aby tato doba přišla co nejdříve. V ulicích jde boom konzumu pozorovat všude v kanálech, kde se vrství nekonečné množství igelitových pytlíků a PET láhví. Nebezpečí

konzumu a neomezené spotřeby si nikdo nepřipouští, a ani si nechce připustit. Má to svou železnou logiku a nelze se tomu divit. Zbývá jen doufat, že Afghánci si nebezpečí tohoto divokého růstu uvědomí dříve, než jsme si to uvědomili my v „prvním“ světě.

úspěšné a nemálo z nich skončilo i fiaskem, tak je zde stále velké množství projektů, které Afghánistánu pomohly velmi efektivně a úspěšně. Jako jeden z nejlepších projektů za rok 2003 byl vyhodnocen projekt v provincii Nanganhar, kde jedna nevládní organizace postavila veřejné záchodky na polovině cesty mezi Kábulem a Jalalabadem. Tento poměrně jednoduchý záměr předčil svou efektivitou všechna očekávání. Cesta mezi těmito dvěma městy je jedna z nejfrekventovanějších v zemi, přesto trvá minimálně sedm hodin jízdy po děravých asfaltkách, kterým se asfaltky říká jen proto, že pár lidí na nich asfalt opravdu pamatuje. Cesta vede buď strmými kaňony, vysokými sedly nebo poměrně hustou

Na co se nedostává sil, je sféra sociální a řejná. Afghánci, hlavně ti bohatí, zatím uspokojují potřeby svoje a na věci veřejné se nedostává času ani peněz. Stát je pořád velmi slabý, a tak hlavně v této oblasti je soustředěna pomoc mezinárodních nadací a neziskových organizací. Nevládní organizace se v Afghánistánu dostaly trošku do slepé uličky, kdy svou nezávislost a nevládnost můžou jen těžko myslet vážně, když v této zemi vlastně suplují státní instituce, hlavně v sektoru vzdělávání, zemědělství, dopravy a vnitřních věcí. Příklon nevládních organizací na stranu vlády prezidenta Karzaje ovšem neznamená, že by jejich práce ztratila smysl. Nevládní organizace představují významného zaměstnavatele a jejich rozvojový entuziasmus je proti politické strnulosti vlády velmi zjevný Vstup do části města Mazár-e-Sharífu, kde sídlí humanitární organizace. a příkladný. Byť ne vždycky jsou projekty



20

zástavbou. Možnost odlehčit močovému měchýři je zvláště pro ženy na tomto úseku velmi těžká věc a cestují-li hromadnou dopravou, téměř věc nemožná. Veřejné toalety na logickém místě krátkého odpočinku i pro řidiče tato muka velmi vtipně vyřešily ku spokojenosti všech participujících. Na odpočívadle vznikl malý bazar, který zaměstnal další lidi, a z místa se stal pro obchodníky zlatý důl.

jí rozvojové plány vesnice a ptají se spoluobčanů, mají-li pro ně jejich nápady smysl a mají-li pro ně pochopení. V roce 2004 první vesnice obdržely finanční prostředky na jejich obnovu. Některé vesnice pořídily veřejnou mlátičku na obilí, některé traktor, některé stavějí zásobníky na pitnou vodu a v některých se rozhodli vybudovat novou školu. Jako vedlejší produkt (pro Karzajovu vládu možná hlavní) je však poměrně velká změna místních společensko-silových poměrů. Vesnice, kde do voleb vládli místní komandýři, starající se o bezpečnost vesnic, jež byly totálně odkázány na jejich libovůli, jsou momentálně více navázané na centrální vládu,

od které najednou získávají peníze. Moc vojenských velitelů tak silně zeslábla, což mnozí z nich nesou jen velmi nelibě. Velkou část peněz z rozvojových projektů také spolyká vzdělávání, což je sektor, ve kterém pracuje i obecně prospěšná společnost Člověk v tísni. Kromě hardwarových programů, jako jsou stavby škol, se ČvT zaměřuje také na školení pro učitele. Jedním z největších problémů Afghánistánu je absolutní nedostatek pedagogů, což je nemožné vyřešit během dvou tří let. Mnoho dětí, které se vrátily do škol po pádu Talibanu, by měly v roce 2005 nastoupit do čtvrtých a pátých tříd, ovšem znalosti jejich učitelů mnohdy tuto třídu nepřevyšují. Pedagogové, kteří momentálně studují v pedagogických institutech budou připraveni až za několik let, a tak jsou momentálním řešením kursy pro stávající učitele, které alespoň elementárně zvyšují jejich erudici a hlavně metodologii výuky. Přes neuvěřitelné problémy a stále velmi nízkou bezpečnost je v této zemi vidět naděje a až neuvěřitelný optimismus lidí. Budoucnost každý vidí velmi růžově a nestane-li se nic, co by tento vývoj otočilo o 180 stupňů, tak je docela pravděpodobné, že se z Afghánistánu v horizontu několika dekád stane standardní relativně úspěšná země, která má potenciál stát se leaderem ve Střední Asii. Konkurencí jsou mu diktátorské, rigidní a zkorumpované státy jako Uzbekistán, Tádžikistán nebo Turkmenistán, které jsou v rozvoji bržděny svými neflexibilními a zcela zkorumpovanými režimy.

Projekt, který nejvíce hýbe Afghánistánem dnešních dnů je National Solidarite Program (NSP). Je to více než jeden projekt, jde spíše o proces, který mění strukturu afghánského venkova. Jde o velký projekt, který běží ve všech provinciích a shora ho koordinuje zvláštní, samostatný odbor ministerstva pro místní rozvoj. Celý projekt je financován Světovou bankou a odbor NSP je veden za účasti odborných konzultantů ze zahraničí. Projekt nabízí vesnicím ve vybraných okresech obecní volby výměnou za příslib financování jejich následných aktivit. Pokud se ve vesnicích uskuteční volby do místního Community Development Councilu (CDC – obdoba obecního zastupitelstva) a tento orgán se po volbách povede ustavit a začne-li pracovat na plánu vesnického rozvoje, tak je pro tuto vesnici zaručen příslib finančního toku pro projekty vytyčené jako prioritní. Přestože program má mnoho limitů, uskutečňuje se zhruba ve třetině okresů a přestože vesnice mají poměrně přísné finanční stropy – 200 dolarů na rodinu ve vesnici žijící – tak se mnohé vesnice této šance chopily velmi aktivně. Za pomoci nevládních organizací uspořádaly volby a rovněž s pomocí zahraničních nadací se zvolení členové CDC a jejich předsednictva pustili do práce, kteObchod s počítačovou technikou v afghánském městě Mazár-e-Šaríf. Foto: Milan Štefanec rou už dvacet let nikdo Afghánistánu nedělal. Vedou účetní knihy, sepisu-

David Ševčík, Afghánistán Autor působí ve společnosti Člověk v tísni.

ÂAktivní přelom roku aneb Novinky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky Zcela v duchu názvu časopisu, který držíte v rukou, aktivity naší uprchlické kampaně pokračovaly – přes celý prosinec, přes Vánoce a přes to, že v lednu začalo většině aktivistů a aktivistek perné zkouškové období. Opravdu, od vydání minulého čísla časopisu PŘES na začátku prosince se uskutečnilo několik podnětných schůzek dobrovolníků a dobrovolnic, dva uprchlické výlety, vyšlo několik novinových článků, objevilo se pár reportáží o uprchlících a tak dále. Ale začněme pěkně od začátku, tedy od ž – žonglování. Tato pravidelná aktivita pokra-

21

čovala i celý prosinec a leden (byla pře rušena na Štědrý den a Silvestr). Podařilo se také dopracovat časové vymezení workshopů tak, aby vyhovovalo uprchlíkům a nekolidovalo s provozní dobou dětských center v uprchlických táborech. A je nutno říci, že se mezi malými i velkými uprchlíky nejen těší velké oblibě, ale mnozí už sami celkem obstojně žonglují. Více se dozvíte v úvaze Poletující štěstí. Uprchlický výlet do Punkevních jeskyní proběhl po pečlivých přípravách, zajišťování vhodného dopravce, získávání sponzorů „na


stranu uprchlíků“ a ranním vaření čaje v neděli 19. prosince. Asi 50 uprchlíků všech věkových kategorií navštívilo nádherné vápencové interiéry jeskyní a projelo se lanovkou nad propastí Macochou. Zasněžený Moravský kras tak zažil pestrou směsici netradičních turistů a turistek – lidí, kteří k nám utekli před autoritářským islámským režimem v Íránu, krvavým konfliktem v Čečensku, zoufalými sociálními poměry v Arménii, vládnoucí vojenskou juntou v Barmě či před porušováním lidských práv ve Vietnamu. Akce se zdařila zejména díky snaze organizátorek

Uprchlíci na vyhlídce nad propastí Macocha.

a vstřícné podpoře Společnosti pro Moravský kras a Správy jeskyní Moravského krasu. Další zajímavou aktivitou je příprava putovní výstavy zaměřené na informování o uprchlících a o zemích, odkud uprchlíci do České republiky nejčastěji přicházejí. Zajímavostí výstavy jistě bude zejména její základ, totiž obrázky uprchlických dětí různých velikostí, stáří, barev, nálad … (platí pro děti i pro kresby). Panely, na kterých budou obrázky umístěny, budou doplněny texty a fotografiemi přibližujícími situaci v zemích původu uprchlíků a nabízejícími také možnosti různých aktivit na pomoc těmto lidem. V prosinci jsme shromáždili, v lednu sepsali texty o příslušných zemích a v době, kdy čtete tento časopis, již výstava fyzicky vzniká. Výstava by měla navštívit zejména různé školy, knihovny, kluby nebo jiné prostory, kde by mohla „promlouvat“ k lidem. Pokud máte ve svém okolí příležitost výstavu umístit, neváhejte a ozvěte se NESEHNUTÍ. K lidem ovšem promlouváme i my sami, a to na besedách o uprchlících – dvě takové se uskutečnily v listopadu a ještě více jich bude následovat. Na tomto místě by bylo dobré zmínit se i o malém lidskoprávním festivalu NESE-

Foto: Jiří Koželouh

Aktivistky NESEHNUTÍ drží před ruským konzulátem dva z panelů upozorňující na konkrétní oběti čečenské války. Foto: Jiří Koželouh

HNUTÍ, který svým způsobem souvisel i s uprchlíky a uprchlickou kampaní. Byl jím Týden lidských práv (6. - 10. 12. v Brně). Festival proběhl ve znamení různorodého výběru zemí a zaměřil se zejména na situaci lidských práv v nich. Jedna z akcí měla například upozornit na stálé porušování lidských práv v Čečensku, v domovině většiny uprchlíků, s nimiž se setkáváme v táborech. A tak jsme (skoro už tradičně) uspořádali happening před ruským konzulátem v Brně – tentokrát šlo o celodenní štafetovou mírovou hlídku připomínající konkrétní oběti krvavé války v Čečně. Protože jsme chtěli lidem přiblížit také zvyky a kulturu cizinců, uspořádali jsme společně s Gymnáziem v Řečkovicích odpolední program s výtvarnými a sportovními aktivitami. Výlet měl nakonec i akční závěr, kdy jsme se nevešli do přeplněného autobusu do Zbýšova a museli po známých zařizovat transport celkem třemi (ještě přeplněnějšími) osobními auty. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na dobrodružství vzpomínají nejen náctiletí uprchlíci, ale i jejich rodiče. Tím se konečně dostávám k tomu, co Vás asi zajímá nejvíc, a sice k tomu, co se chystá. V únoru proběhne již v minulém čísle zmi-

ňovaný výlet do Domu ekologické výchovy Lipka. Pro ženy-žadatelky o azyl chystáme také výlet do plaveckého bazénu a využijeme možnosti navštívit divadelní představení v Janáčkově divadle a v divadle Radost. V nejbližší době také začneme pracovat na vytvoření „sociálních plakátů“ s uprchlickou tématikou a budeme sestavovat praktický manuál o pomoci uprchlíkům (pro dobrovolníky a dobrovolnice), v únoru, březnu a dubnu proběhne také více než 10 besed nebo workshopů o uprchlické problematice na různých brněnských či jihomoravských školách. Abychom Vás do budoucna mohli informovat nejen pomocí tohoto časopisu, což přece jenom není moc často, vytvořili jsme strukturu zbrusu nových webových stránek kampaně, které začnou co nevidět vznikat a posléze i fungovat (příště Vás už možná seznámím s adresou) a přinášet všemožné informace. Prozatím sledujte dočasné uprchlické podstránky na webu NESEHNUTÍ. Jiří Koželouh

ÂPoletující štěstí Co byste si tak asi přáli umět, kdybyste byli žadatelem o udělení azylu v uprchlickém táboře? Místní jazyk? Bez něj to budete mít těžké se zapojením se do společnosti. Je pravdou, že ten se učí mnohem rychleji děti nežli dospělí. Mají to přece jen jednoduší, v jejich věku se lépe učí čemukoliv a krom toho také chodí do školy, kde mají český i anglický jazyk. Je pravdou, že mnozí by si přáli umět zapomínat. A tady to mají zase těžší malé děti, které si často přivážejí ze svých zemí válečná traumata. Může jim k tomu ale jistojistě dopomoci nějaká aktivita, při níž dokáží zapomenout na své starosti a problémy. Nakonec pro děti je to jakákoliv hra, hlavně se nesmí nudit. Třeba žonglování. To je zábavné, ale zároveň přispívá k rozvíjení jejich pohybových schopností.

Koordinátorka workshopu při předvádění obtížného triku. Foto: Zuzana Šilhanová

Možná právě takto přemýšlela Svaťka Zajdáková, než jednoho dne na schůzce uprchlické skupinky NESEHNUTÍ navrhla, že by mohla vést přímo v uprchlickém táboře aktivitu zaměřenou na to, aby se děti, ale nejenom ony naučily žonglovat. Každopádně to byl nápad výborný a skvěle se ujal. Jak již víte z minulého čísla, jezdí každý pátek dobrovolníci a dobrovolnice z NESEHNUTÍ a nejen z něj střídavě do tábora v Zastávce u Brna a ve Zbýšově. Přijedou, projdou budovami, aby všem připomněli, že workshop začíná, vybalí míčky, kruhy, kužely a další z žonglovátek a začínají. Přichází starší děti, které už to za tu dobu vcelku umí. Některé více, jiné méně. Ale přichází i menší. Ti si s balónky jen tak pohazuji, což jim k vykouzlení úsměvů stačí. Alespoň tedy na chvíli, pak je třeba si s nimi začít


22

hrát. Na to se vždy také někdo najde a hraje si s nimi třeba na schovávanou balónků nebo s nimi skládá puzzle. A někdy se staví i zvědaví dospělí. Ti, když se jim dají míčky do rukou, se většinou vymlouvají na to, že to neumí, ale když vidí, že někteří z těch, co přijeli pomoci Svaťce s učením, jsou na tom podobně, pohazují si po chvíli s míčky taky. Se dvěma na začátek, pak přidají třetí. A když to nevzdají a budou

si třeba se třemi pomeranči pohazovat i ve volném čase, tak kdo ví, třeba to s nimi jednou někam dotáhnou. A i kdyby jim to pomohlo „pouze“ k tomu, že tím rozesmějí jedno uplakané dítě, tak myslím, že ta námaha měla opravdový smysl. Na jednom z takových kurzů vznikla i sázka mezi dvěma dobrovolníky, kteří jezdí Svaťce od začátku ledna pomáhat, ale sami ještě žonglovat zcela neumí. Ale když se to

dokáží naučit děti, tak proč ne i oni. I když pravdou je, že si to ještě trošku ztížili, k výhře je třeba naučit se i pár triků. Takže až pojedete brněnskou šalinou a v ní bude někdo číst nahlas z knihy pro pobavení cestujících, tak se zkuste zeptat: „Proč?“ Možná to bude právě ta či ten, jenž prohrál. Miloš Hotař

ÂHusy, udavači, terminál a zásuvky aneb Co mě jenom tak napadlo Od listopadu do ledna je frmol a pořád se něco s cizinci a uprchlíky děje. Stačí koukat na televizi, poslouchat rádio nebo číst noviny.

Husa od sousedů Tak třeba první adventní nedělí 28. listopadu stovka českých rodin v republice pozvala k sobě na oběd stovku rodin cizinců. Akce ministerstva práce a sociálních věcí nazvaná Rodina odvedle měla podpořit integraci dlouhodobě žijících cizinců do české společnosti. Nic proti knedlíkům pro Afghánce nebo Moldavany, jen si myslím, že spíš než integrovat cizince s dlouhodobým nebo trvalým pobytem bychom se měli naučit podávat pomocnou vidličku a lžíci cizincům, kteří jsou tady sotva pár týdnů nebo měsíců. Kdo je tady několik let, vazby si již vytvořil, a když o ně nestojí, tak se přece nebude na povel sáčkovat někam na nedělní husu.

Zátah na pekařky Současně s akcí Rodina odvedle probíhala v republice i akce Pobyt zaměřená na kontrolu cizinců, zda tu nejsou nelegálně. Kdo ví o zdlouhavých procedurách a diskriminujících podmínkách vydávání povolenek k pobytu cizinců v ČR, tuší, že mnoho z nich tu je načerno nebo s propadlými vízy. Akce Pobyt byla úspěšná, odhalila několik nelegálů. A taky jsme zatočili se čtyřmi Ukrajinkami, které pracovaly načerno ve strakonické pekárně. Objekt obklíčilo třicet pracovníků celního úřadu, cizinecké policie, úřadu práce i živnostenského úřadu. „Důvodem bylo anonymní ohlášení, že v této firmě pracují bez povolení cizí státní příslušníci,“ vysvětlil šéf Celního úřadu Strakonice Jan Šmolík (Deníky Bohemia 12. 11. 2004). Dobře jim tak, na ukrajinské rohlíky tady není nikdo zvědavý! Kdo ví, kolika rodinám cizinců by skončil pobyt v České republice po nedělním obědě, kdyby účast na gurmánské integraci nebyla podmíněna dlouhodobým pobytem. Hostitelské rodiny tak aspoň nemusely řešit dilema, zda je lepší nasytit, nebo hlásit. Možná obojí.

Go Home, Ibrahim! Vzpomínáte si na mediální kauzu s palestinským uprchlíkem Ibrahimem Zijádem, který strávil sedm měsíců v tranzitním prostoru na letišti v Ruzyni? Po dvou stovkách dnů ponižujícího čekání (ponižujícího nejen pro člověka v nouzi, ale hlavně pro české úřady a vládu a tedy i pro samotné občany, kteří si své zástupce volí), se dostal do uprchlického tábora, odkud ale zvedl kotvy a utekl do sousedního Německa. On a jeho rodina zde uspěli s žádostí o azyl a v Německu dostanou povolení k trvalému pobytu. Pohřeb Jásira Arafata už tak mohli sledovat v německých médiích. My Češi jsme se zase jednou vyznamenali. Allahu Akbar! Ale co - pojďme radši do kina na pohádkový film Terminál.

Kauza zásuvky A vyznamenali jsme se i s rušením zásuvek v uprchlických táborech. Správa uprchlických zařízení se rozhodla zrušit zásuvky na

23


pokojích žadatelů o azyl, protože mají podomácku vyrobené přístroje, a mohly by vyhořet, opařit děti převrženou varnou konvicí a kdesi cosi. Takže si teď na pokojích nemohou svítit lampičkou, poslouchat rádio nebo dobíjet mobil. Ostatně, proč by měli mít takový komfort, jako jsou zásuvky? Měli zůstat doma, sem je nikdo nezval. Nebo ať bydlí v hotelu, tam jim zásuvky necháme. A co kdyby se poranili tím, že v pokoji uprchlického tábora náhodou rozbijou okenní tabule? Tak jim ta skleněná okna radši předem vysadíme. Jde nám přece o jejich bezpečnost! (Zásuvky jim sice sebereme, ale azyl neudělíme a do Čečenska je klidně vrátíme zpátky.) Aspoň budou moci bez okenních tabulí nasávat čerstvý a svobodný vzduch. Nám, co máme zásuvky doma a nikdo nám je nevytrhá, to asi nijak moc nevadí. Přesto se koncem ledna uskutečnila demonstrace v Praze na podporu uprchlíků a za jejich práva na zdířky. Přišlo několik desítek lidí, kteří pokoje bez zásuvek považují za blbost. Přinesli s sebou i zásuvky. To kdyby jich Správa uprchlických zařízení MV ČR měla pořád ještě málo. Radek Gális

Co můžete udělat vy? Napište dopis odmítající násilnou deportaci kurdských uprchlíků z Japonska. Můžete odstřihnout, vložit do obálky a odeslat japonskému ministru spravedlnosti dopis z rubu této stránky nebo napsat dopis vlastní – nejlépe v angličtině. Na dopis do Japonska použijte 12 Kč známku. Můžete ministrovi také napsat e-mail: [email protected]

Co je v pozadí událostí? Všechny uvedené osoby požádaly o azyl v Japonsku. Někteří jejich příbuzní (Ahmet a Ramazan Kazankiranovi) byli z Japonska násilně deportováni. Nicméně japonské úřady plošně odmítají kurdské běžence uznat jako uprchlíky a snaží se je vypudit ze země. Tím ovšem porušují mezinárodní dohody (zejména Úmluvu o právním postavení uprchlíků a její princip nevrácení – více o tomto mechanismu se dozvíte ve vzdělávacím okénku tohoto čísla) a vystavují tyto lidi nebezpečí mučení. To je v Turecku policií běžně používáno a zejména kurdské obyvatelstvo je v permanentním nebezpečí.

Co se děje? Turecký Kurd Erdal Dogan s rodinou a jeho krajanky Zeliha Kazankiran, Hatice Kazankiran, Mercan Kazankiran, Safiye Kazankiran mají být v nejbližší době vyhoštěni z Japonska zpět do Turecka. Amnesty International se důvodně obává, že budou v Turecku mučeni a že s nimi bude špatně zacházeno.

Tentokrát opět přinášíme uprchlický případ z daleké ciziny – z Japonska. Zájem o tyto, zdánlivě se nás netýkající, případy považujeme za důležitý.

Japonsko – hrozící násilná repatriace uprchlíků

Pujčujeme knížky od autorů a autorek jako N. Chomsky, J. Keller, P. Singer, H. Librová, E. F. Schumacher, D. C. Korten, J. Mander, N. Wolf, Anne Applebaum, P. Procházková, J. Štětina a další. Časopisy Sedmá generace, ASPEKT, Car Busters, Tibetské listy (kompletní seznam s více než 400 tituly si mužete prohlédnout na našich internetových stránkách). Otevřeno každé pondělí a středu od 10:00 do 12:00 a od 16:00 do 18:00 NESEHNUTÍ, Údolní 44, 602 00 Brno, tel.: 543 245 342 e-mail: [email protected], http://nesehnuti.ecn.cz.

životní prostředí

feminismus a gender studies

lidská práva

KNIHOVNA NESEHNUTÍ

ochrana zvířat

DOPISOVÁ AKCE

Dožít se lepších časů: Portréty ze života žen v Afhánistánu, Čečensku a Iráku Putovní výstava prací Ivy Zímové pro občanské sdružení Berkat (fotoukázka na druhé straně) Začátkem března 2004 vytvořila Iva Zímová pro občanské sdružení Berkat putovní výstavu nazvanou „Dožít se lepších časů“. Podnětem pro tuto výstavu byla nedůvěra a strach, se kterou západní společnosti pohlížejí na islámský svět. Zímová a sdružení Berkat věří, že tato výstava pomůže návštěvníkům překonat předsudky a sociální mýty o ženách ze tří muslimských regionů: Afghánistánu, Čečenska a Iráku. Ženy v Čečensku: fotografie z této série vznikly v letech 2002 a 2003 v uprchlických táborech v Ingušsku. Ženy v Afghánistánu: fotografie z této série vznikly v Afghánistánu v období let 2001 a 2002. Ženy v Iráku: fotografie z této série vznikly v Iráku mezi listopadem 2003 a březnem 2004. Iva Zímová, která má české i kanadské občanství, se narodila 11. září 1956 v bývalém Československu. V Jablonci nad Nisou vystudovala Umělecko-průmyslovou školu. V roce 1982 odešla do Kanady, kde absolvovala Dawson College, obor fotografie. V roce 1993 získala bakalářský titul na Concordia University v Montréalu. V roce 1992 ji byl udělen grant Canada Council na fotografování české menšiny v Rumunsku. O rok později obdržela další grant od ministerstva kultury kanadského státu Quebec, a to na fotografování domorodých obyvatel severního Quebecu. V roce 1994 ji Kanadská mezinárodní rozvojová agentura (CIDA) najala na vytvoření fotodokumentu o každodenním životě žen na Ukrajině. V roce 1999 zdokumentovala dělníky z odborové organizace CAW (Kanadská národní automobilová, letecká, dopravní a všeobecná odborová organizace). Iva Zímová fotografovala také v Peru, Guatemale, Číně, Hong Kongu, Mexiku, na Slovensku, ve Španělsku, na Kubě, v Kosovu, Rusku a v zemích bývalého Sovětského svazu. Vystavovala v mnoha zemích světa, včetně České republiky, Číny, Kanady, Mexika a Ukrajiny. V Čechách publikovala knihu Zapomenutí Češi v Banátu a je spoluautorkou řady dalších fotografických knih. Občanské sdružení Berkat bylo zaregistrováno na podzim roku 2001. Je založeno na dobrovolné práci skupiny lidí, kteří od roku 1999 různými způsoby pomáhají obětem čečenské tragédie. Berkat působí v Čečensku a v Afghánistánu ve smyslu individuální pomoci již čtyři roky a podporuje rozvoj přátelských vztahů mezi českými ženami a ženami z tamních postižených regionů. V Čečensku a Afghánistánu sdružení podporuje ženy v rozvíjení drobného podnikání a v České republice pořádá nejrůznější kulturně společenské akce. Jejich smyslem je zprostředkování co největšího množství informací o životě v těchto zemích.


………………………..................…………...............

vkladem hotovosti …....................... Kč na pobočce eBanky, a. s.

složenkou ve výši ......................... Kč

Příspěvek posílám na Transparentní účet NESEHNUTÍ Brno č. 1190794001/2400 vedený u eBanky.

Mám zájem podpořit činnost NESEHNUTÍ.

Chci dostávat čtvrtletník PŘES v elektronické podobě (formát PDF) Chci se stát distributorem/-kou PŘESu Místo pro váš vzkaz:

Chci se aktivně zapojit do činnosti NESEHNUTÍ

Chci být informován o činnosti NESEHNUTÍ

Vaše finanční podpora nám umožní pokračovat v řadě započatých kampaní a projektů na ochranu lidských práv a životního prostředí.

Předplatné na rok 2005 (vč. poštovného) ve výši trvalým příkazem k úhradě ve výši ............. Kč 80 Kč uhradím: měsíčně/čtvrtletně z bankovního účtu číslo: zaslanou složenkou ............................................................................... převodem na účet 1489067001/2400 vkladem hotovosti na účet 1489067001/2400 jednorázovým příkazem k úhradě ve výši .......... Kč z bankovního účtu číslo:....................................... na pobočce eBanky, a. s.

E-mail:

………………………..................…………...............

………………………..................…………...............

Jméno a příjmení ………………………..................…………

Mám zájem o předplatné čtvrtletníku PŘES. Adresa

............................................... signature

PŘEDPLATNÉ – NÁVRATKA

Yours sincerely,

I’m very concerned at reports that the remaining members of the Kazankiran family in Japan and the Erdal Dogan family are at imminent risk of being forcibly returned to Turkey where they may be at risk of serious violations of their human rights. I’m deeply concerned at the deportation of Ahmet and Ramazan Kazankiran to Turkey despite their recognition as refugees under UNHCR’s mandate. I urge you to end the forcible return of any person to a country where they are at risk of serious human rights abuses, in accordance with Japan’s international obligations, under the UN Convention relating to the Status of¨Refugees and the Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment, and under customary international law.

Dear Minister,

Minister NOONO Chieko Minister of Justice Ministry of Justice 1-1-1 Kasumigaseki, Chiyoda-ku Tokyo 100-8977 JAPONSKO


jaro 2005

Recommend Documents