Psychologie 1. díl Pro studenty zdravotnických oborů Jarmila Kelnarová, Eva Matějková
Jarmila Kelnarová, Eva Matějková
Pro studenty zdravotnických oborů
Publikace Psychologie 2. díl navazuje na již vydanou učebnici Psychologie 1. díl.
Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail:
[email protected], www.grada.cz
Psychologie 2. díl
ISBN 978-80-247-3270-1
Jarmila Kelnarová, Eva Matějková
Psychologie 2. díl Pro studenty zdravotnických oborů
Jarmila Kelnarová, Eva Matějková
Psychologie 2. díl Pro studenty zdravotnických oborů
GRADA Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
PSYCHOLOGIE 2. díl Pro studenty zdravotnických oborů Hlavní autorka: PhDr. Jarmila Kelnarová, PhD. Spoluautorka: Mgr. Eva Matějková, Ph.D. Recenze: Mgr. Jana Uhrová Autorky děkují za cenné rady a p odporu při zpracování učebnice PaedDr. Marii Blahutkové, Ph.D. TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: © Grada Publishing, a.s., 2014 Fotografie: – obr. P1–P26, P31–P40 Ing. Jan Grepl – obr. P27–P30 Mgr. Petra Šperlingová Obrázky 1–9 podle předloh autorek upravil Karel Mikula. Cover Photo © fotobanka allphoto, 2014 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5441. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 128 + 20 stran barevné přílohy 1. vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-3600-6 TIRÁŽ ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9104-3 ve formátu PDF ISBN 978-80-247-9105-0 ve formátu EPUB
Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1 Psychologie osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Charakteristika osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Biologická a sociokulturní determinace osobnosti . . . . . 1.3 Vlastnosti osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Typologie osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Modely osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.6 Vlivy působící na osobnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7 Poznávání a posuzování osobnosti . . . . . . . . . . . . . . 1.8 Diagnostika osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
11 12 13 14 16 19 23 24 26 28
2 Duševní poruchy a poruchy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 2.1 Poruchy duševní a poruchy chování . . . . . . . . . . . . . 30 2.2 Organické duševní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 2.3 Duševní poruchy vyvolané účinkem psychoaktivních látek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 2.4 Schizofrenie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 2.5 Afektivní poruchy (poruchy nálady) . . . . . . . . . . . . . 36 2.6 Neurotické a úzkostné poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . 37 2.7 Mentální retardace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 2.8 Terapie poruch osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 3 Sebepoznání a sebehodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 3.1 Hodnocení osobnosti na základě poznatků z obecné psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 3.2 Hodnotová orientace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 3.3 Sebesystémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 3.4 Oblasti sebepoznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 4 Psychologie zdravotníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 4.1 Pojem profesionální chování, empatie . . . . . . . . . . . . 53 4.2 Profesionální adaptace a deformace . . . . . . . . . . . . . . 54 5
4.3 Požadavky na osobnost zdravotníka . . . . . . . . . . . . . 4.4 Zdravotník a jeho spolupracovníci (týmová práce) . . . . . 4.5 Péče o duševní zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.6 Syndrom vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
55 57 59 62 68
5 Psychologie nemocných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 5.1 Vliv choroby na psychiku nemocného . . . . . . . . . . . . 69 5.2 Subjektivní prožívání nemoci . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 5.3 Postoj nemocného k nemoci . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 5.4 Prožívání nemoci v čase . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 5.5 Bolest, strach a úzkost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 5.6 Iatrogenie a hospitalizmus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 5.7 Psychologie hospitalizovaného dítěte . . . . . . . . . . . . . 75 5.8 Zvláštnosti v přístupu k nemocným s tělesným postižením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 5.9 Zvláštnosti v přístupu k nemocným se zrakovým postižením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 5.10 Zvláštnosti v přístupu k nemocným se sluchovým postižením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 6 Základy zdravotnické etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 6.1 Hippokratova přísaha a Hippokratova tradice . . . . . . . . 87 6.2 Etické principy ošetřovatelské péče . . . . . . . . . . . . . . 88 6.3 Ochrana lidských práv a důstojnost pacienta . . . . . . . . 89 6.4 Sdělování pravdy na nemocničním lůžku . . . . . . . . . . 89 6.5 Eutanazie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 6.6 Etika v ošetřovatelském výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . 91 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 7 Psychologicko-pedagogický přístup při práci s dětmi . . . . . . . . . . 93 7.1 Metodika jednotlivých výchov . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 7.1.1 Metodika mravní výchovy . . . . . . . . . . . . . . . 93 7.1.2 Metodika tělesné výchovy . . . . . . . . . . . . . . . 95 7.1.3 Metodika pracovní výchovy . . . . . . . . . . . . . . 96 7.1.4 Metodika výtvarné výchovy . . . . . . . . . . . . . . 96 7.1.5 Metodika hudební výchovy . . . . . . . . . . . . . . 97 7.1.6 Metodika rozumové výchovy . . . . . . . . . . . . . 97 7.2 Neuropsychický záznam dítěte, hodnocení . . . . . . . . . 98 6
7.3 Rozhovor s dítětem a rodiči . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 7.4 Výchovné zaměstnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
Příloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Etický kodex sester vypracovaný – Mezinárodní radou sester . . 110 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
7
Úvod
Úvod Milí studenti, dostáváte do rukou odbornou učebnici Psychologie 2. díl – pro stu denty zdravotnických oborů, která je nutná pro přípravu na povolání především ve zdravotnictví. Kapitola Psychologie osobnosti je věnovaná biologickým a socio kulturním determinantám osobnosti, dále vlastnostem a typologii osobnosti. Pozornost je věnována jednomu z nejdůležitějších objevů Sigmunda Freuda, a to nevědomí. Děje a konflikty, které v nevědomí probíhají, jsou příčinou chyb, jichž se člověk dopouští. Této problema tice se věnuje podkapitola Modely osobnosti. V populaci se můžeme setkat s osobou, která trpí duševní poru chou nebo poruchou osobnosti. V kapitole Duševní poruchy a poruchy osobnosti je nabídnuta možnost orientovat se v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Uvádíme zde etiologii a terapii duševních poruch. Pro hodnotovou orientaci člověka je velmi důležité sebepoznání a sebehodnocení, této problematice se věnuje stejnojmenná kapitola. Kapitola Psychologie zdravotníka se zabývá nejen požadavky na osobnost zdravotníka, jeho vlastnosti, profesionální chování, ale upo zorňuje i na rizika vzniku syndromu vyhoření u této pomáhající profese. Přístup zdravotníků k nemocným ovlivňují i choroby pacientů, které působí na psychiku nemocných. Zdravotník musí mít vědomosti o tom, jak může pacient reagovat na nemoc, musí znát faktory, které prožívání nemoci mohou ovlivnit. Iatrogenie může nemocného po škodit, u tohoto pacienta se mohou objevit stavy neurotické, dokonce až suicidální, je proto velmi důležité, aby zdravotníci toto pesimistické chování nemocného včas rozpoznali. Zvláštnostem přístupu k nemoc ným je věnovaná kapitola Psychologie nemocných. Zdravotník by měl být člověk s vysokým morálním vědomím, musí znát etické principy péče o pacienta, lidská práva. K nemocným je nutné chovat se s úctou, evalvačně, profesionálně empaticky a v jednání zdra votníka by měl být znát altruizmus. S touto problematikou seznamuje kapitola Základy etiky, kde se můžete dočíst, jak je to s Hippokratovou přísahou a za jakých okolností může probíhat výzkum ve zdravotnictví. V nemocnicích se setkávají pracovníci pomáhajících profesí s dos pělými, ale ošetřovatelská péče se týká i malých pacientů, tedy dětí. 9
Psychologie 2. díl Psychologicko-pedagogickému přístupu při práci s dětmi je věnována poslední kapitola. Učebnice obsahuje učivo, které vychází ze schválených Rámcových vzdělávacích dokumentů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Navazuje na učebnici Psychologie 1. díl – pro studenty zdravot nických oborů. Psychologie 2. díl – pro studenty zdravotnických oborů – je věnová na především osobnosti, vlastnostem, sebepojetí, sebepoznání a může pomoci k poznání, zda vůbec při výběru povolání byla vaše volba šťastná. Vykonávat povolání pomáhající profese mohou lidé psychic ky velmi silní, morálně zdatní, obětaví, optimističtí, pracovití, laskaví k lidem a se smyslem pro humor. Učebnice vznikla na základě uvedené literatury, kterou doporuču jeme pro hlubší osvojení vědomostí prostudovat. Jednotlivé kapitoly vznikly také na základě zkušeností při práci s nemocnými v nemocnici a ve speciálních zařízeních. Při výkonu pomáhající profese si přejeme, abyste se řídili heslem „Salūs et sanitās hominum“. Na práci ve zdravotnictví je třeba se při pravit nejen po stránce odborné, psychologické, pedagogické, sociální, právní a etické, ale především lidské. Toto povolání je posláním, a to byste si měli uvědomit. Autorky
10
Psychologie osobnosti
1
Psychologie osobnosti
Cíl
Po přečtení této kapitoly budete schopni: ■■ vymezit pojem osobnost, ■■ vymezit biologické a sociokulturní determinanty osobnosti, ■■ vyjmenovat vlastnosti osobnosti, ■■ znát základní typologie osobnosti, ■■ orientovat se v modelech osobnosti, ■■ vymezit vlivy působící na osobnost. Člověk je složen z biologické, psychosociální a spirituální (duchov ní) složky osobnosti. Jako biologická bytost je charakterizován svojí tělesnou konstitucí, vzpřímenou postavou, schopností se pohybovat po dolních končetinách a schopností používat své horní končetiny k prá ci, což má veliký význam při jeho dalším poznávání okolního světa. Získávání informací o okolním světě mu dovoluje vyvinutý mozek, který mu zároveň umožňuje podle svých potřeb okolní svět přetvářet. Psychologie osobnosti umožňuje člověku sebepoznání, sebepojetí, usnadňuje chápat vývojové změny mezi jednotlivými generacemi, které se dotýkají nejen myšlení, chování, ale i stylu života. Člověk jako sociální bytost je zařazen do společnosti lidí, mezi kte rými se učí žít, od nichž získává nové vědomosti, dovednosti, návy ky. Od lidí se učí poznávat okolní svět, samostatně a kriticky myslet, pracovat, učí se rozumně rozhodovat, jednat. V interakci mezi lidmi se naučí uvědomovat si sám sebe, své přednosti, schopnosti, naučí se vytyčovat si životní cíle a jít odvážně za jejich uskutečňováním. Člověk jako osobnost se v interakci s prostředím a mezi lidmi neustále může zdokonalovat a utvářet. „Přirozeným spojencem vědecké racionality je hodnotová orientace na svobodu, rovnost a solidaritu, která je vlastní naší spirituální tradici. Patří sem i snaha o osobní vyjádření vlastní autentické zkušenosti se světem a se sebou samým“ (Říčan, 2010, s. 12). Duchovní dimenze osobnosti se týká také charakteristik kladných (např. láska, odpověd nost, obětavost), ale je třeba myslet i na negativní hodnoty ve světě lidí, jako je závist, nenávist, škodolibost aj. Definicí k pojmu osobnost je mnoho, uvedeny jsou pouze dvě, ale zato velmi výstižné. 11
1
1
Psychologie 2. díl „Osobnost je člověk jako společenská bytost, individuum, které plní určitou společenskou roli a má určitou společenskou pozici“ (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 125). „Člověk je osobností tehdy, když má svou tvář, když je autorem svých činů, když nekopíruje a nenapodobuje, ale když zodpovědně stojí za tím, co dělá, když jedná s vědomím důsledků svých činů. (…) Osobnost je dána především tím, co činí, jak se staví k druhým lidem, ale také tím, jak dovede komunikovat se svým nitrem a kontrolovat svou činnost svým svědomím a tím, jak uvědoměle, odpovědně a ohleduplně řeší úkoly svého života“ (Smékal, 2009, s. 28).
1.1
Charakteristika osobnosti
Osobnost jako jedinečnou a neopakovatelnou bytost charakterizují především tyto volní vlastnosti: ■■ Cílevědomost – je dána tím, že člověk podřizuje své jednání, cho vání a myšlení jasně stanovenému cíli, kterého chce dosáhnout (obr. P1). ■■ Zásadovost – projevuje se tak, že se člověk ve svém jednání, chová ní a myšlení drží pevných zásad, které odpovídají jeho morálnímu přesvědčení, své názory rychle nemění, je stálý ve svém rozhodo vání (obr. P2). ■■ Vytrvalost – spočívá v tom, že člověk při dosahování svých cílů dokáže překonávat překážky a neustupuje, i když mu často „há žou klacky pod nohy“ nemorální lidé, neúspěch ho neodradí od dosažení cíle. Veliká vytrvalost bývá označována jako houževna tost. Zápornou volní vlastností je tvrdohlavost, kdy člověk jde za svým cílem, kterého nemůže dosáhnout, a nedá ani na dobré rady ostatních (obr. P3). ■■ Rozhodnost – schopnost rychlého řešení úkolu/problému na zá kladě rozumné úvahy. Své rozhodnutí umí člověk změnit v jedná ní a v čin. ■■ Samostatnost – člověk se rozhoduje samostatně na základě vlast ních názorů, zkušeností a vědomostí, nenapodobuje jiné, samostat ně si určuje cíle. Jde o zodpovědného člověka, který dá i na dobré rady a zkušenosti jiných, jejich správnost však sám uznává (obr. P4). ■■ Iniciativnost – projevuje se tím, že člověk je sám aktivní, nejedná jen na rozkaz a pokyny druhých. 12
Psychologie osobnosti ■■ Sebeovládání – projevuje se v zadržení a ovládání takových projevů jednání a chování, které by mohly ztížit nebo znemožnit dosažení vytčeného cíle. Nedostatek při sebeovládání se projevuje v komu nikaci, člověk neovládá své citové a řečové projevy, nemusí ovládat ani pohybové projevy, neumí zvládat bolest, smutek, strach, poho dlnost aj. (obr. P5). ■■ Kreativita – projevuje se originálními nápady při vytyčování no vých cílů, při řešení problémů. Nápady jsou jedinečné a přínosné nejen pro jedince, ale často i pro společnost.
1.2
Biologická a sociokulturní determinace osobnosti
Mezi biologické determinanty osobnosti řadí Nakonečný (2009) tyto: ■■ Mechanizmy učení a evolučně preformované programy chování ■■ Specifická stavba a funkce nervové a humorální soustavy ■■ Dědičnost Biologickou determinací osobnosti rozumíme genetickou výbavu. Vrozená vybavenost člověka je individuálně velmi odlišná. Dědičnost je tedy přenos vlastností z jedné generace na druhou, nositeli dědič nosti jsou geny. Zděděné vlastnosti však mohou být výchovou a pro středím dále utvářeny. Člověk se rodí do prostředí, které představuje určitou kulturu, sys tém životních podmínek. V sociokulturním prostředí se člověk učí pohybovat, mluvené a psané řeči, hygienickým návykům, pravidlům slušného chování aj. První vliv kultury zprostředkovává narozenému dítěti rodina. Rodina jako instituce je přítomna ve všech kulturách světa a má pro vývoj člověka nezastupitelné místo. Rodina seznamuje dítě s normami chování, myšlení, se zákony, s módou, se zvyklostmi, s tradicemi. Přísná výchova spojená s tresty a zákazy může způsobit odpor dětí proti společenskému řádu a projeví se např. extravagant ním oblékáním, úpravou účesu, odrazí se i v chování. Sociokulturní prostředí má nesmírný význam při utváření osobnosti.
13
1
1
Psychologie 2. díl
1.3
Vlastnosti osobnosti
Osobnost se vyznačuje mnoha vlastnostmi. Vlastnost osobnosti se pro jevuje stálým chováním jedince, jejími znaky jsou stálost, převládání, časové trvání, polarita. Vlastnosti mohou záviset na mnoha fakto rech, např. na pohlaví či věku. Pro danou osobnost jsou její vlastnosti typické. Můžeme se setkat po letech se známým člověkem a budeme konstatovat, že je stále takový, jaký byl. Osobnost je sice dynamická, neustále se mění v souvislosti s vývojem, ale i relativně stálá, její vlast nosti jsou zachovány.
Vrozené vlastnosti osobnosti
Vrozené vlastnosti osobnosti jsou dědičně podmíněny. Týkají se vyš ší nervové činnosti a tělesného organizmu. Zděděné nebo vrozené zvláštnosti vyšší nervové soustavy se projevují v temperamentových vlastnostech a vlohách. Zděděné nebo vrozené tělesné zvláštnosti se projevují ve vzhledu, vzrůstu, v náchylnostem k chorobám. Temperament člověka se projevuje v prožívání i chování, pozname nává emocionální život a motoriku člověka. Vlastnosti temperamen tu jsou považovány za vrozené. „Temperamentem označujeme souhrn vlastností organismu, které určují dynamiku a intenzitu celého prožívání a chování osobnosti“ (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 130). „Vlohy jsou vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti“ (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 132). Jde o zvláštnosti týkající se organizmu (např. štíhlá postava), zvláštnosti smyslových orgánů a zvláštnosti stavby a činnosti centrální nervové soustavy (např. pohyblivost).
Získané vlastnosti osobnosti
V průběhu individuálního vývoje na základě interakce s prostředím, výchovy a sebevýchovy může člověk získat tyto vlastnosti: schopnosti, zájmy, charakter, vlastnosti psychických procesů a stavů. Schopnosti nejsou vrozené, rozvíjejí se při činnostech a jsou his toricky podmíněné, zajišťují lepší výkon než průměrný. „Schopnostmi nazýváme vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávání nějaké činnosti“ (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 133). „Schopnost je soubor předpokladů nutných k úspěšnému vykonávání určité činnosti nebo dovednosti, schopnosti se vyvíjejí na základě 14
Psychologie osobnosti vloh učením; dělí se na psychomotorické, vjemové a intelektové“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 526). Názory na schopnosti nejsou psychology definovány jednotně. Je názor mnoha psychologů, že schopnosti jsou vlastnosti vrozené. „Schopnosti se rozvíjejí na základě vrozených, z velké části dědičných předpokladů“ (Říčan, 2013, s. 244). „Schopnosti mají svůj vrozený dispoziční základ, nazývaný vlohy. Vlohy jsou potencialitami, možnostmi, které se mohou, ale také nemusí aktualizovat ve skutečně vykazované schopnosti. Záleží to na interakci s prostředím, na jeho podnětnosti. A v souladu s tím také na usilovnosti dotyčného jedince“ (Helus, 2011, s. 161). Stupně schopností ■■ Nadání (nadprůměrné výkony v dané činnosti) ■■ Talent (vynikající výkony v oboru) ■■ Genialita (mimořádně rozvinutý talent umožňující vytvořit epo chální díla) Dělení schopností ■■ Obecné – jde o moudrost, soudnost, spojovány jsou s obecnou in teligencí. ■■ Specifické – jde o herecké, řečnické schopnosti, umožňují vykoná vat speciální činnosti. ■■ Primární – podmiňují rozvoj ostatních schopností, jde o schopnosti vnímání, představivosti, psychomotoriky, emocionality, intelektu. ■■ Sekundární – rozvinuly se na základě primárních schopností, jde o schopnost číst, psát aj. Zájmy se mohou v průběhu života měnit. Jde o aktivní úsilí člově ka zabývat se předměty nebo činnostmi, které jsou pro něj zajímavé z hlediska poznávacího, ale i emocionálního. Zájmy obohacují člověka nejen o nové vědomosti, dovednosti, ale přinášejí i radost, uspokojení, uvolnění, relaxaci. Zájmy mohou být materiální, společenské a duchovní/kulturní, jsou hodnoceny i podle svých vlastností, tj. podle šířky, hloubky a stálosti. Zájmy člověka pozvedají, mohou však při své jednostrannosti i brzdit. Charakter představuje morální profil člověka. Jde o vlastnosti, které se projevují v chování, jednání, myšlení a v činech. Jde o mravní hodno tu člověka, projevující se ve vztazích k lidem, k práci, k sobě samému, 15
1
1
Psychologie 2. díl k okolnímu světu, k řešení problémů a k překonávání překážek (Har tl, Hartlová, 2010). „Charakterem označujeme souhrn těch psychických vlastností osobnosti, které se projevují v mravní stránce jejího chování a jednání“ (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 137). Vlastnosti psychických procesů a stavů také patří k charakteris tice osobnosti. Vytvářejí se během individuálního vývoje člověka. Jde např. o vlastnosti paměti (trvalost, šířka, pohotovost), vlastnosti myšlení (přesnost, šířka, hloubka, kritické myšlení). Osobnost charakterizují i trvalejší stavy, např. roztržitost, únava, tréma.
1.4
Typologie osobnosti
Klasická typologie Nejstarší teorii temperamentu vypracoval řecký lékař a filozof Hi ppokrates (460–377 př. n. l. žijící na řeckém ostrově Kós) a později ji upravil Galénos (2. stol. př. n. l.). Podle ní jsou v těle čtyři tekutiny: krev (řecky sanguis), žluč (řecky cholé), černá žluč (řecky melan cholé) a hlen (řecky flegma). Podle převládající tekutiny v těle vznikají čtyři typy temperamentu: ■■ Sangvinik – člověk duševně rychlý, pohyblivý, veselý, společenský, optimista, snadno u něho vznikají a rychle se střídají nepříliš hlu boké city (obr. P6). ■■ Cholerik – člověk výbušný, těžko se umí ovládat, vznikají u něj silné emocionální reakce, je dráždivý, vzteklý, snadno se rozhněvá, hněv však nemá dlouhé trvání (obr. P7). ■■ Flegmatik – je pomalý, klidný, má slabé a pomalu vznikající citové reakce (obr. P8). ■■ Melancholik – city u něj vznikají pomalu, ale bývají trvalé, je las kavý, dobrotivý, elegantní a talentovaný člověk, který se pro mnohé nadchne, potřebuje však pro svůj výkon větší motivaci. Pavlovovská typologie Podle I. P. Pavlova je temperament podmíněn typem vyšší nervové činnosti, a proto rozdělil typy temperamentu na: silný × slabý, pohyblivý × nepohyblivý, vyrovnaný × nevyrovnaný. Podle Pavlova rozdíl v temperamentových vlastnostech spočívá ve vlastnostech nervové soustavy, a to v síle procesů vzruchu a útlumu, v jejich pohyblivosti a vyrovnanosti mezi nimi. 16
Psychologie osobnosti Typologie podle tělesné stavby – Kretschmerova Německý psychiatr Ernst Kretschmer (1888–1966) konstatoval, že existuje statistická souvislost mezi tělesnou stavbou a onemocněním schizofrenií nebo maniodepresivní psychózou. ■■ Pyknický typ (z řeckého pyknos – tlustý, pevný) – zakulacený, urostlý typ; u těchto jedinců se střídala melancholie s fázemi pře hnané veselosti – mánie. ■■ Leptosomní typ (astenický, z řeckého leptos – tenký, prázdný) – pacienti s rozštěpem osobnosti se schizofrenií s produkcí bludů a s úplnou ztrátou kontaktu s realitou. ■■ Atletický typ – má vztah k epilepsii a schizofrenii. Kretschmer předpokládal, že existuje souvislost mezi tělesnou stav bou a charakterem i u zdravých lidí. Domníval se, že v duševním životě zdravých a nemocných se vyskytují podobné tendence a přechod mezi normálem a psychickou nemocí je plynulý. Kretschmerovy domněnky byly zčásti potvrzeny, vznikly tři typy podle tělesné stavby: ■■ Průměrný cyklotymní člověk – má dobrou schopnost sociálního kontaktu, velikou citovost, často kolísá mezi depresí a povznese nou náladou. ■■ Průměrný schizotymní člověk – je orientován do sebe, má sklon k perseveraci, těžko se přizpůsobuje. ■■ Viskózní temperament atletický – klidný, pohodlný, stabilní, hou ževnatý, v myšlení a cítění je méně přizpůsobivý. Typy osobnosti podle Junga Curyšský lékař Carl Gustav Jung (1875–1962) rozlišil bez experimen tálního statistického podkladu dva typy lidské osobnosti: ■■ Introvertovaná osobnost – uzavřená do sebe, obtížně se rozdá vá, obává se vnějších objektů, psychická energie je orientovaná na subjekt. ■■ Extravertovaná osobnost – osoba vstřícná, otevřená, ochotná, snadno navazuje kontakty, bezstarostně se pouští do riskantních situací, psychická energie je orientovaná na objekt (Kern, 1999). Věra Strnadová (2009) uvádí ještě typologii Eysenckovu, Sprange rovu a Gretzovu.
17
1
1
Psychologie 2. díl *
Eysenckova typologie (Hans Jurgen Eysenck, německo-britský psy cholog) ■■ Sangvinik – společenský, pohyblivý, impulzivní, má rychlou řeč, pro duktivní, ctižádostivý, optimistický, kvalitní vůdce. V nově užívané terminologii obsahově odpovídá citově stabilnímu extravertovi. ■■ Cholerik – energický, výbušný, útočný, aktivní. Odpovídá citově labilnímu extravertovi. ■■ Flegmatik – klidný, vyrovnaný, spolehlivý, rozvážný. Odpovídá citově stabilnímu introvertovi. ■■ Melancholik – nerozhodný, uzavřený, samotář, nedůvěřivý, nála dový, pesimistický. Odpovídá citově labilnímu introvertovi. Sprangerova typologie (Eduard Spranger, německý psycholog a pe dagog) ■■ Teoretický typ – převládá u něj touha po poznání, často je to vě dec a filozof. ■■ Estetický typ – převládá u něj touha po krásnu. ■■ Ekonomický typ – jde o praktického člověka, ocení hmotný přínos s finanční odměnou. ■■ Náboženský typ – ocení duchovní hodnoty v rámci náboženství, ale i mimo ně. ■■ Sociální typ – pro něj je nejvyšší hodnotou láska k druhým, sebe obětování. ■■ Politický (mocenský) typ – nejvyšší hodnotu má moc, společen ské postavení. Gretzova typologie (Karl F. Gretz, americký psycholog) ■■ Diktátor – má vždy pravdu, touží po moci, pohrdá jinými, je chlad nokrevný, nepřátelský. ■■ Byrokrat – postupuje vždy podle předpisů. ■■ Výkonný typ – jde o přirozeného vůdce, společenského, přátelské ho, ale v citech neupřímného. ■■ Sociabilní typ – jde vždy s davem, podřizuje se druhým, je přátelský. Robertsonova typologie babiček (Hartl, Hartlová, 2009) ■■ Spravedlivá – je spravedlivá ve vztahu k vlastním vnoučatům jak osobnostním, ale i sociálním očekáváním. ■■ Symbolická – u této babičky se setkáme s celou řadou sociálních očekávání. 18
Psychologie osobnosti ■■ Individualizovaná – u této babičky se setkáváme s celou řadou osobních očekávání. ■■ Odtažitá – tato babička je převážně babičkou lhostejnou. Hartl, Hartlová (2009) uvádějí i další možné typologie.
1.5
Modely osobnosti
Řada psychologů a typologů se pokouší o kategorizaci vlastností, znaků a charakteristik osobnosti. Modely osobnosti jsou „pokusem postihnout souvislosti mezi různými oblastmi osobnosti“ (Kern et al., 1999, s. 191).
Psychoanalytické modely osobnosti a příbuzné přístupy
Psychoanalytické modely osobnosti se opírají zejména o poznatky Sigmunda Freuda. Freud se věnoval důkladnému zkoumání lidského chování a vyvinul směr, kterému se říká psychoanalýza: ■■ Postup zkoumání duševních procesů, které by byly obtížně přístupné ■■ Metoda léčení neurotických poruch ■■ Teorie lidské osobnosti (Kern et al., 1999) První model psychického aparátu Podle Kerna et al. (1999) je jedním z nejdůležitějších Freudových objevů objev nevědomí. Chyby, kterých se člověk dopouští, nejsou způsobeny z nepozornosti, ale jsou výsledkem dějů a konfliktů, které probíhají v oblasti nevědomí (obr. 1). Strukturální model (Freud, in Kern et al., 1999) ■■ Superego – funkce svědomí, sebepozorování, ideálního obrazu. ■■ Id – zásobník pudů a energie. ■■ Ego – prostředník mezi nároky Id, pokyny Superega a požadavky reality. Úzkost a obranné mechanizmy Podle Freuda dochází při nedostatečném naplňování dětských potřeb k úzkosti: ■■ Úzkost z odloučení od matky (separační úzkost) ■■ Úzkost ze ztráty lásky ■■ Kastrační úzkost ■■ Úzkost ze Superega 19
1
1
Psychologie 2. díl
vědomí
Ego předvědomí
Id
nevědomí
Superego
Obr. 1 Model psýché podle Sigmunda Freuda Jako obrana před úzkostnými stavy vznikají u každé osobnosti obranné mechanizmy (potlačení, projekce, reaktivní výtvor, identifi kace, regrese, popření, sublimace), které pomáhají při zvládání nároč ných životních situací. Všechny tyto mechanizmy vznikají nevědomě a mohou vyvolat omezenou schopnost vnímat, omezení citového života nebo kreativity (Kern et al., 1999).
Přístup psychologie učení – behaviorální terapie
„Model osobnosti v teorii učení si všímá situačních faktorů, které vyvolávají určité chování, a zpevňujících podmínek, které toto chování udržují. Stálost chování je výsledkem vytvoření zvyku“ (Kern et al., 1999, s. 224). Psychologové zabývající se osobností (J. B. Watson, B. F. Skinner) předpokládají, že větší část lidského chování je naučená (každá osob nost se od dětství učí, jak reagovat v určitých situacích, a to zejména z reakcí vlastních rodičů). Z tohoto předpokladu vychází i návrh na odstraňování negativních reakcí a procesů za pomoci učení: „Jestliže je chování z velké části naučené, může být systematicky modifikováno pomocí znalosti odpovídajících procesů učení“ (Kern et al., 1999, s. 202). 20
Psychologie osobnosti Behaviorální terapie vycházejí z předpokladu, že osobnost se může nežádoucí chování přeučit, a to těmito způsoby: ■■ Vyhasínání – když nežádoucí chování není zpevňováno (pozitivně ani negativně), tak pozvolna vymizí. ■■ Systematická desenzibilizace – vystavování pacienta nepříjem ným tísnivým situacím, které jej stresují či vyvolávají fobii, od nestresujících po nejvíce zatěžující. Původní reakce se nahrazuje přijatelnou reakcí. ■■ Přesycení – opak systematické desenzibilizace. „Představuje-li si klient podnět, který v něm vzbuzuje úzkost, co nejintenzivněji, pak se úzkost dostaví („panika“). Jestliže se tato situace několikrát opakuje, přestává daný podnět úzkost vzbuzovat“ (Kern et al., 1999, s. 203). ■■ Averzivní terapie – nežádoucí negativní chování je trestáno. ■■ Pozitivní zpevnění – pozitivní chování je pozitivně zpevňováno neboli odměňováno. ■■ Trénování sebejistoty – nácvik situací, ve kterých klient reaguje zablokováním. ■■ Biofeedback – učí vědomou kontrolu vegetativních funkcí (podob ně jako u autogenního tréninku).
Humanistické-fenomenologické modely osobnosti Maslowova teorie seberealizace Podle Maslowa se psychologové příliš detailně zabývají negativními vlastnostmi a prožitky osobnosti a málo se věnují těm pozitivním. Tento pozitivní přístup k osobnosti byl u zrodu nové vědní disciplíny, která vznikla v roce 1999 – pozitivní psychologie. Za zakladatele pozitivní psychologie jsou považováni americký psycholog Martin Seligman a psycholog maďarského původu, žijící ve Spojených státech, Mihaly Csikszentmihalyi. Rogersův na klienta orientovaný přístup Podle Kerna et al. (1999) považoval Rogers za velmi významný osobní růst dosahovaný sebepoznáním a sebezkušeností. Důležitou úlohu při pojetí vlastního „já“ viděl v sociální interakci s ostatními lidmi. Pětifaktorový model osobnosti (obr. P9) Pětifaktorový model neboli „Big Five“ (velká pětka), který sestavil ame rický psycholog Goldberg, se pokouší zdůraznit pět dimenzí popisujících 21
1
1
Psychologie 2. díl osobnost. Používá se i název podle prvních písmen anglického názvu: OCEAN (Openness to Experience, Conscientiousness, Extraversion, Agreeableness, Neuroticism). Využívá se k určení struktury osobnosti za pomoci pěti základních faktorů a jejich protikladů (tab. 1). Tab. 1 Přídavná jména reprezentující pětifaktorovou strukturu v češtině (podle Blatného et al., 2010) Extraverze/ Živost I.
Přívětivost II.
Svědomitost EmocionálIII. ní stabilita IV.
Intelekt V.
výřečný
dobrosrdeč ný
důkladný
klidný
chytrý
průbojný
přívětivý
pilný
vyrovnaný
inteligentní
tempera mentní
poctivý
svědomitý
sebejistý
bystrý
energický
snášenlivý
pečlivý
odolný
vzdělaný
společenský
skromný
cílevědomý
duchapří tomný
intelektuální
tichý
panovačný
nesvědomitý labilní
hloupý
samotářský
útočný
lenivý
neklidný
neinteligent ní
plachý
pomstych tivý
nevytrvalý
vznětlivý
nenadaný
ostýchavý
necitlivý
chaotický
úzkostný
omezený
mlčenlivý
rozpínavý
loudavý
rozrušitelný
nevzdělaný
Extraverze charakterizuje snadné navazování sociálních vztahů, hovornost, činorodost a výřečnost. Na druhém konci je preference vlastního světa, klidu a soukromí. Přívětivost ukazuje na vztahy k druhým lidem. Ukazuje na laska vost a ochotu pomoci a podpořit jiné osoby nebo naopak na útočnost, nevraživost a nepřátelství k jiným.
22
Psychologie osobnosti Svědomitost je ukazatelem popisujícím vztah k práci. Na jedné straně stojí pilný, pečlivý a pracovitý člověk a na druhé straně je oso ba, která nejeví zájem o práci a její pracovní nasazení je minimální. Emocionální stabilita popisuje na jedné straně osobu vyrovnanou s adekvátními reakcemi na vypjaté situace a na druhé straně emoci onálně nestabilní a neklidnou osobu, která má sklony k vznětlivosti a úzkosti. Intelekt (imaginace, kultura, otevřenost vůči zkušenostem) bývá podle Blatného et al. (2010) nejdiskutovanější faktor. Tento faktor za hrnuje celou řadu vlastností osobnosti, jako je zvídavost, nezávislý úsudek, nekonvenčnost aj. Na opačné straně stojí sklon ke konzerva tivním názorům, upřednostňování zažitých situací, neochota měnit zaběhnuté rituály aj.
1.6
Vlivy působící na osobnost
Na každou osobnost působí celá řada faktorů. Mezi tyto faktory patří genetické dispozice, které jsou nám dány při narození, výchova a pro středí, ve kterém se jedinec pohybuje, rozdíly mezi pohlavími a celá řada dalších faktorů. Mezi základní vlivy působící na osobnost řadíme: Vnitřní biologické předpoklady ■■ Zděděné, vrozené dispozice, vlohy ■■ Vlivy působící během těhotenství a porodu Prostředí a výchova ■■ Rodina, škola, výchovné instituce, kamarádi ■■ Celospolečenské vlivy, média Vlastní aktivita ■■ Sebevýchova Vlohy a prostředí Psychologové se velmi intenzivně zabývají otázkou, jestli na vývoj osobnosti více působí geneticky daná výbava, nebo je-li každá osobnost spíše výsledkem vlivu svého prostředí, ve kterém se nachází. Eysenck je zastáncem názoru, že osobnost je jednoznačně predeterminovaná 23
1
1
Psychologie 2. díl genetickými vlivy, zatímco Watson je toho názoru, že vlivy prostředí působí jako jediná determinanta lidského vývoje (Kern et al., 1999). Sir Francis Galton, anglický vědec, ve svém výzkumu slavných a vý znamných osobností Anglie došel k přesvědčení, že každý významný muž té doby měl i významného otce, a tudíž je jasné, že vlohy a nadání jsou geneticky dané (Kern et al., 1999). Vývoj osobnosti neprobíhá podle Kerna et al. (1999) jako izolo vaný proces, ale každá osobnost je zařazena do určitého sociálního kontextu. To můžeme pozorovat na reakcích a chování dětí (hektická matka – nervózní dítě). Rozdíly mezi pohlavími Pro vývoj osobnosti je velmi důležité pohlaví. Otázkou zůstává, jestli tzv. mužské či ženské typické rysy chování a jednání jsou člověku dány geneticky, nebo je to výsledek specifického chování, které je každé osob nosti vštěpováno od narození. „Pohlaví je biologický znak, který zároveň poznamená naše sebepojetí. Podle našeho pohlaví se liší očekávání druhých vůči nám, příslušnost k jednomu nebo druhému pohlaví má velký sociální význam (veřejný, politický, právní)“ (Kern et al., 1999, s. 209). Každému pohlaví jsou přiřazovány určité rysy, které se od něj oče kávají. Mužům je připisována síla a odvaha (muži nepláčou; jsi chlap, to musíš zvládnout). Ženám je odmalička vštěpována role maminek a dobrých hospodyň.
1.7
Poznávání a posuzování osobnosti
Poznávání a posuzování osobnosti zahrnuje komplexní poznání psy chických procesů, stavů i vlastností osobnosti. Pochopení psychických stavů a procesů může zdravotníkům pomoci pochopit pacientovo poznávací cíl
zadání
metody poznávání úvaha o volbě postupu a metod
zjištěné údaje identifikace popis kvantifikace
závěry poznávání
interpretace
Obr. 2 Model poznávání lidí (podle Smékal, 2009) 24
osobnostní portrét
integrace
Psychologie osobnosti chování a jednání. Podle Štefanoviče a Greisingera (1985) může pozná ní osobnosti pomoci zjistit postoj pacienta k nemoci, povahu a inten zitu prožívání nemoci. Toto poznání ukazuje i možné reakce pacienta ke zdravotníkům (obr. 2). Faktory zkreslující poznávání a posuzování osobnosti Objektivní poznávání osobnosti při běžné interakci mohou zkreslit činitelé, které si člověk neuvědomuje. Patří k nim: ■■ Autoprojekce – jde o tendenci podle sebe posuzovat jiného člověka a připisovat mu ve zvýšené míře záporné vlastnosti. Lakomí lidé své známé označují za lakomější. Všichni jsou horší než já. ■■ Pořadí informací – první informace ovlivňuje další. Jestliže je první dojem dobrý, má posuzovatel tendenci poznávanou osobu hodnotit kladně a naopak. ■■ Haló-efekt – jde o tendenci řídit se při posuzování jiného člověka všeobecným dojmem, jaký udělal na pozorovatele. Je-li první dojem příznivý, má posuzovatel tendenci hodnotit lidi kladně a naopak, nápadná špatná vlastnost může vyvolat o člověku negativní úsudek. ■■ Soukromá teorie osobnosti – na základě této teorie je posuzovatel přesvědčen, že má-li člověk vlastnost a) tj. pracovitost, musí mít také vlastnost b) tj. zodpovědnost. Posuzovatel připisuje posuzovanému vlastnosti, aniž by se přesvědčil, že je opravdu má. ■■ Charakter interakce mezi posuzovatelem a posuzovaným – po suzovatel si u posuzovaného všímá jen těch vlastností, které jsou z hlediska vztahu významné, např. učitel si u žáka všímá jen toho, že svědomitě plní domácí úkoly, chová se ve škole slušně, ale vů bec si nepřipouští, že žák se může dopouštět mimo školu krádeží. ■■ Efekt shovívavosti – posuzovatel nechce u lidí vidět špatné vlast nosti. ■■ Figura a pozadí – jde o tendenci posuzovat člověka podle lidí, se kterými žije, a připisovat mu jejich vlastnosti. Člověk je hodnocen podle vlastností svých blízkých a přátel, ne podle svých skutečných vlastností. ■■ Psychický stav posuzovatele – optimistická dobrá nálada posuzo vatele způsobí, že vidí posuzované v kladném světle (Štefanovič, Greisinger, 1985).
25
1
1
Psychologie 2. díl
1.8 Diagnostika osobnosti V psychologii byly a jsou používány různé metody pro diagnostiku osobnosti, např. testy inteligence, projektové techniky, faktorová ana lýza aj. Profesionální psychologové si však své techniky pečlivě chrá ní před prozrazením. Uvedeny jsou známé a stále používané metody poznávání osobnosti. Osobnostní dotazník Psychologové mají k dispozici bohatou škálu osobnostních dotazníků. Výhodou dotazníku je, že se otázky poznávané osobě mohou předem důkladně promyslet a přezkoušet. Dotazníky tvoří pro zkoumanou osobu dobré podmínky a také jejich hodnocení je rychlé a snadné. Dotazníky jsou sestaveny podle toho, jaké vlastnosti nebo dimenze poznávané osobnosti se mají zjistit. Známý je Eysenckův dotazník, kterým se zjišťuje dimenze osobnosti týkající se nervové lability, in troverze/extraverze. Říčan (2010) uvádí tři hlavní typy psychologických dotazníků: ana mnestický, zájmový a povahový. Postojový dotazník Postoje mají velký význam v pracovní činnosti, projevují se v chování, jednání. Člověk může reagovat na požadavky v práci, prostředí, kolegy, nadřízené např. podle způsobu odměňování za vykonanou práci nebo podle toho, zda ho práce uspokojuje. Štefanovič a Greisinger upozorňují na to, že existují tři druhy uspokojení: zaměření na úkol a jeho splnění, porozumění se spolupracovníky a sebeuspokojení. Bass a Smékal po mocí orientačního inventáře zkoumali postoje k práci a bylo zjištěno, že nejvíce uspokojuje uznání za práci, vědomí dobře vykonané práce a vědomí, že je člověk mezi přáteli. Projekční testy Pomocí projekčních testů jsou zkoumané osobě předkládány předlohy (např. skvrny, obrázky, hračky) a ona uvádí, jaké zážitky a vzpomínky v ní vyvolávají. Předpokládá se, že se zkoumaná osoba do předloh ne vědomky promítá, vkládá svůj duševní stav, emoce, postoje, konflikty, potřeby, myšlenky. Z výsledku projekční techniky je vyvozován závěr o struktuře osobnosti, o jejím zážitkovém stavu, tj. strachu, pocitu viny, křivdy, 26
Psychologie osobnosti nevyřešeném konfliktu. Zjišťuje se tak hlavně stupeň narušení osob nosti (psychóza, neuróza, schizofrenie, epilepsie, demence). Stále uznávaná projekční technika je Rorschachův test inkoustových skvrn. Zkoumané osobě jsou předkládány různé obrazce a ta má možnost se vyjádřit, co jí skvrny připomínají. Odpovědi jsou zazname návány, analyzovány, hodnoceny. Klinický psycholog tak má možnost o zkoumané osobě vyvodit závěry, např. stanovit, že jde o psychopatii, neurózu, může rozlišit organické psychické poruchy. Tematicko-apercepční test (TAT) H. A. Murraye patří mezi pro jekční techniky, které umožní stanovit poruchy osobnosti a konflik ty. Test je tvořen z 30 černobílých obrázků, z těch jsou tvořeny 4 série po 20 obrázcích, vše je rozděleno zvlášť pro dívky a hochy. Obrázky představují příběhy a zkoumaná osoba má ke každému obrázku 5 mi nut vyprávět dramatický příběh – co se právě odehrálo, co právě vidí na obrázku, co si myslí, že se stane dál, co prožívají osoby na obrázku. Zkoumaný člověk se většinou ztotožní s jednou z postav na obrázku a vypráví o svých prožitcích současných, minulých, o svých snech, frustracích, problémech, které ho trápí. „Test světa“ CH. Bűhlerové je zařazen mezi projekční techniky, které slouží ke zjišťování duševních poruch u dětí. Bylo zjištěno, že děti do vystavěných světů promítnou své poruchy a vnitřní konflikty. Agresivní děti zařazují do svého světa bojující vojska, divoká a nebez pečná zvířata, během hry inscenují katastrofu, válku, požár aj. Rozu mově zaostalé děti staví světy bez lidí, chudé světy. Psychoneurotické děti (s emocionálními poruchami) stavějí světy uzavřené – tj. zvenku ohraničené ploty, vysokou zdí, světy schematické – např. všechny děti na ulici postaví do řady, světy dezorganizované – např. tunel je na domě. Frustrační testy jsou využívány k poznávání osobnosti. Rosenzweigův obrázkový frustrační test je tvořen ze zobrazených příhod, ve kterých lidé prožívají nějakou nepříjemnost, frustrující situaci. Jedna postava z obrázku má vepsanou odpověď, zkoumaná osoba má doplnit slova další postavy z obrázku. Předpokládá se, že zkoumaná osoba se ztotožní s frustrovanou postavou a ukáže stránku své osobnosti, která se projevuje při neuspokojení potřeb. Utváření osobnosti a historii vývoje člověka lze poznat např. ze ži votopisu, osobní a rodinné anamnézy, z pozorování, rozhovoru, stu diem deníku a výtvorů činnosti. 27
1
1
Psychologie 2. díl Říčan, který uvádí výzkumné a diagnostické metody (systematické pozorování, posuzovací škály, analýzu spontánních výtvorů, psycholo gické interview, psychologický dotazník, výkonové testy, testy osobní ho stylu, projektivní testy, psychofyziologické metody), se také zamýšlí nad etikou výzkumných a diagnostických metod (za jakých okolností je porušováno u zkoumané osoby právo na soukromí, a pokud se ob ratným vyšetřováním zjistilo něco, co chtěl proband zamlčet, zda mu to po ukončení vyšetření říci [Říčan, 2010]).
Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5.
28
Co patří mezi volní vlastnosti, které charakterizují osobnost? Jaké rozeznáváme vlastnosti osobnosti? Vyjmenujte základní typy osobnosti podle základní typologie. Vyjmenujte faktory zkreslující poznávání a posuzování osobnosti. Jaké vlivy působí na osobnost?
Duševní poruchy a poruchy osobnosti
2
Duševní poruchy a poruchy osobnosti
Cíl
Po přečtení této kapitoly budete schopni: ■■ vymezit pojem duševní poruchy a poruchy osobnosti, ■■ orientovat se v mezinárodní klasifikaci nemocí, ■■ popsat etiologii poruch osobnosti, ■■ vyjmenovat klasifikaci duševních poruch osobnosti. Porucha duševní (psychická porucha) zahrnuje změnu „některých psychických procesů projevujících se v myšlení, pocitech a chování člověka, které znesnadňují jeho adaptaci, interakci se sociálním okolím“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 417). Za příčiny vzniku duševních poruch se považuje vliv genetiky, organické či chemické vlivy, konflikty, špatné učení aj. (srovnej Hartl, Hartlová, 2010). Na poruchy osobnosti bylo během vývoje lidstva nahlíženo z mno ha hledisek. Odchylky ve výkladech jsou způsobeny různým pohledem na to, co je osobnost a jaké jsou normální projevy osobnosti. Osobnost tedy představuje „individuální soubor duševních a tělesných vlastností člověka, které se utvářejí v průběhu vývoje a projevují se v sociálních vztazích“ (Praško, 2003, s. 15). Poruchy osobnosti jsou poměrně častým jevem, uvádí se výskyt okolo 10 % v populaci. Při diagnostice poruch osobnosti se setkáváme s klasifikací dle DSM-IV (Americký diagnos tický a statistický manuál). V České republice a Evropě se používá Me zinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN, v originále ICD), která byla vyhotovena Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Na tvorbě se podílejí odborníci ze všech zdravotnických oborů. MKN prošla již několika revizemi. Na posledním plenárním zasedání se světové zdravotnické shromáždě ní usneslo přijmout desátou revizi s novým názvem „Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10)“, s účinností od 1. 1. 1993. V České republice je tato klasi fikace v platnosti od roku 1994. V roce 2004 vydala WHO druhé, ak tualizované vydání MKN-10, na jehož základě vzniklo i české vydání. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10, v angličtině International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems), publikované v Ženevě v roce 2004, jsou poruchy osob nosti „hluboko zakořeněné maladaptivní způsoby chování, obvykle 29
2
2
Psychologie 2. díl rozpoznatelné v době dospívání nebo dříve; trvají pak po větší část dospělého věku, i když se často ve středním nebo stařeckém věku stávají méně nápadnými. Osobnost je abnormální buď co do rovnováhy svých složek, jejich kvality a vyjádření, nebo ve svém celku. Pro tuto úchylku nebo psychopatii trpí pacient nebo musí trpět jiní, takže nepříznivý účinek pociťuje jednotlivec nebo společnost“. Patří sem i to, čemu se říká psychopatická osobnost. V dnešní době se již tento termín neužívá.
2.1
Poruchy duševní a poruchy chování
Duševní poruchy a poruchy chování (F00–F99) dle MKN-10
■■ F00–F09: Organické duševní poruchy, včetně symptomatických ■■ F10–F19: Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psy choaktivních látek ■■ F20–F29: Schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy ■■ F30–F39: Afektivní poruchy (poruchy nálady) ■■ F40–F48: Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoform ní poruchy ■■ F50–F59: Behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory ■■ F60–F69: Poruchy osobnosti a chování u dospělých ■■ F70–F79: Mentální retardace (duševní opoždění) ■■ F80–F89: Poruchy psychického vývoje ■■ F90–F98: Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v ado lescenci ■■ F99: Nespecifikovaná duševní porucha
2.2
Organické duševní poruchy
Etiologie Jedná se o duševní poruchy, které mají společnou příčinu vzniku (etio logii). K duševní poruše došlo na základě onemocnění, poranění či poškození mozku (organické poškození CNS). Mezi příčiny vzniku organických duševních poruch patří: ■■ Genetické dispozice – mohou být i spouštěcí příčinou vzniku or ganického poškození. Patří sem poškození genů na 1., 12., 14., 19. a 21. chromozomu nebo polygenně podmíněné dispozice ke vzniku cévního onemocnění. 30
Duševní poruchy a poruchy osobnosti ■■ Biologický základ – sem patří zejména morfologická změna moz ku (vzniklá v důsledku degenerativních změn mozkových buněk, krvácením, hypoxií nebo mechanickým poškozením mozku). ■■ Exogenní fyzikální, chemické a biologické faktory – přispíva jí ke vzniku organických duševních chorob. Patří sem například i kouření, které může přispět ke vzniku demence. ■■ Sociální faktory – nevhodný životní styl, zejména nadměrné užívá ní alkoholu, a také rizikové chování ve skupině, které vede k častým úrazům hlavy (Vágnerová, 2008). Klasifikace Demence – bývá způsobena chorobou mozku buď chronické, nebo pro gresivní povahy. Je to tedy „chronicky trvalý úbytek duševních funkcí a schopností“ (Vokurka, Hugo, 2007, s. 80). Poškozena je zejména paměť, myšlení, orientace v prostoru, chápání, učení, počítání, komunikační schopnosti a úsudek. Léčba bývá převážně farmakologická (kognitiva, selegilin) a psychoterapeutická. ■■ Demence u Alzheimerovy nemoci – patří do skupiny atroficko -degenerativních onemocnění mozku. ■■ Ischemicko-vaskulární demence – vzniká jako důsledek mozko vých infarktů. ■■ Demence u Parkinsonovy nemoci – bývá narušena řeč jako dů sledek motorických poruch. Jiné duševní poruchy, způsobené poškozením mozku, jeho dysfunkcí a somatickou nemocí – patří sem např. organická halucinó za, organická porucha s bludy, organická porucha nálady, organická úzkostná porucha, organická disociační porucha, organická emoční labilita aj. Organické duševní poruchy, včetně symptomatických, (F00–F09) dle MKN-10
F00: Demence u Alzheimerovy nemoci F01: Vaskulární demence F02: Demence u jiných nemocí zařazených jinde F03: Neurčená demence F04: Organický anamnestický syndrom, který nebyl vyvolán alkoholem nebo jinými psychoaktivními látkami
31
2
2
Psychologie 2. díl F05: Delirium, které není vyvolané alkoholem nebo jinými psychoaktivní mi látkami F06: Jiné duševní poruchy způsobené poškozením mozku, jeho dysfunkcí a somatickou nemocí F07: Poruchy osobnosti a chování způsobené onemocněním, poškozením a dysfunkcí mozku F09: Neurčená organická nebo symptomatická duševní porucha
2.3
Duševní poruchy vyvolané účinkem psychoaktivních látek
Etiologie Jedná se o soubor onemocnění, která vznikala na základě užívání psychoaktivních látek, jež buď byly, nebo nebyly na lékařský předpis. Přítomnost psychoaktivních látek se zjišťuje z informací od pacienta, rozborem krve nebo jiných tělesných tekutin. Většina drogově závis lých užívá více než jednu substanci, proto je potřeba nalézt tu, která duševní poruchu způsobuje nejvíce (obr. P10). Klasifikace ■■ Akutní intoxikace – „přechodný stav po aplikaci alkoholu nebo jiné psychoaktivní látky“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 230). Akutní intoxika ce způsobuje poruchy vědomí, poznávání, emocionality a chování. Její stav i průběh je závislý na velikosti dávky, která byla použita. Zahrnuje akutní opilost, úlety, drogy aj. Mohou při ní vzniknout komplikace, ke kterým patří vdechnutí zvratků, trauma, kóma, křeče, delirium, útlum dechového centra, ztráta nebo poškození paměti či jiné zdravotní problémy. ■■ Škodlivé užívání – poškození zdraví může být somatické (hepa titida), nebo psychické (mohou vzniknout sekundární deprese až těžký alkoholizmus). Vzniká také tzv. abúzus psychoaktivní látky, což je návykové chování. ■■ Syndrom závislosti – „silná, přemáhající, nutkavá touha brát psychoaktivní látku, alkohol nebo tabák“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 576). Patří sem behaviorální, kognitivní a fyziologické stavy, které se objevují po opakovaném užívání psychoaktivní látky (substance). Zpravidla je spojen s velmi silnou a neovladatelnou touhou po dal ším užití drogy. Narušená je schopnost ovládání → snaha o stále čas tější užívání, která vede k neschopnosti plnit si pracovní a rodinné 32
Duševní poruchy a poruchy osobnosti povinnosti. Dochází ke ztrátě rodinného zázemí a zaměstnání, což s sebou přináší finanční problémy. Do této kategorie patří: chro nický alkoholizmus, dipsomanie (nutkání k několikadennímu pití alkoholu až do stavu otravy), toxikomanie (abnormální až patolo gický stav vyvolaný častým užíváním drog). ■■ Odvykací stavy – jedná se o skupinu příznaků, které mají různou závažnost a objevují se ve fázi odvykání na psychoaktivní látku při jejím předešlém dlouhodobém užívání. Nástup každého odvykacího stavu je časově ohraničený a jeho intenzita je závislá na druhu a typu užívané psychoaktivní látky. Při odvykacím stavu může docházet ke zdravotním komplikacím, mohou např. vznikat křeče. Může být také spojený s deliriem (stav blouznění a zmatenosti s halucinacemi). ■■ Psychotické poruchy – soubor jevů, které jsou spojeny s užíváním psychoaktivních látek, nebo nastupujících těsně po užívání těchto látek. Tyto poruchy nelze vysvětlit akutní intoxikací a ani nejsou součástí odvykacího syndromu. Objevují se halucinace (nejčastěji sluchové), psychosomatické poruchy a afekt. ■■ Amnestický syndrom – poškození paměti, které se týká nedávné i vzdálené skutečnosti. Nedochází ke zkreslování vnímání času a řazení událostí podle časového sledu. Člověk je schopen si vybavit události a skutečnosti, které se dějí v bezprostředním časovém sledu. Tyto duševní poruchy jsou dále dle MKN děleny podle substance, která vyvolala závislost: poruchy způsobené užíváním alkoholu, opioidů, kanabioidů, sedativ a hypnotik, kokainu, stimulancií, včetně kofeinu, halucinogenů, tabáku, prchavých rozpouštědel a užíváním více drog. Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek (F10–F19) dle MKN-10
F10: Poruchy vyvolané užíváním alkoholu F11: Poruchy vyvolané užíváním opioidů F12: Poruchy vyvolané užíváním kanabinoidů F13: Poruchy vyvolané užíváním sedativ nebo hypnotik F14: Poruchy vyvolané užíváním kokainu F15: Poruchy vyvolané užíváním jiných stimulancií (včetně kofeinu) F16: Poruchy vyvolané užíváním halucinogenů F17: Poruchy vyvolané užíváním tabáku F18: Poruchy vyvolané užíváním organických rozpouštědel F19: Poruchy vyvolané užíváním několika látek a používáním jiných psy choaktivních látek 33
2
2
Psychologie 2. díl Termín „droga“ je východního původu. Dostal se k nám přes španělštinu (droga), kam přešel od Arabů (durawa), kteří jej převzali z Persie. V perštině ve tvaru „dárú“ znamená totéž co náš dnešní ter mín „lék“. Pravda je, že mnohé drogy jsou v malých dávkách skutečnými léky. Přesáhne-li jejich přijetí určitou hranici, setkáváme se s jejich nega tivním vlivem. Přitom různé drogy mají různý vliv na naši fyzickou i psychickou činnost (Křivohlavý, 2001). Droga je „látka živočišného nebo rostlinného původu s farmakologickým účinkem“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 109). „Droga je jakákoliv látka (substance), která, je-li vpravena do živého organismu, může pozměnit jednu nebo více jeho životních funkcí“ (WHO, 1969). Instituce zabývající se drogovou problematikou Mezi instituce zabývající se drogovou problematikou patří: nízkopra hová zařízení, léčebny, komunity, detoxikační centra, krizová centra, ambulantní postpéče a jiné organizace. ■■ Mezi instituce patří: Praha 5: FN Motol – Centrum pro infekční oddělení; Praha 1: Centrum metadonové substituce Drop In; Pra ha 2: Substituční centrum Apolinář. ■■ Nízkoprahová zařízení se nacházejí ve 22 městech České republiky (např. Beroun, České Budějovice, Havířov, Karlovy Vary, Liberec, Olomouc, Praha, Šumperk).
2.4 Schizofrenie Jedná se o těžkou duševní nemoc (psychózu). Charakteristický je „roz klad osobnosti, těžká porucha myšlení, vnímání, jednání, cítění“ (Vokur ka, Hugo, 2007, s. 416). Lidově se této nemoci říká rozdvojená osobnost. Postižený trpí halucinacemi, při kterých mu hlasy našeptávají, co má dělat, pronásledují ho a děsí. Nemocný začíná mluvit nesrozumitelně (neologizmy), izoluje se do vlastního světa a odděluje se od svého dosa vadního společenského života. Opouští zaměstnání, kamarády i rodinu.
Etiologie
■■ Dědičnost – tyto faktory nejsou zatím jednoznačně určeny. Ho voříme o dispozici k nemoci, kterou mohou vytvářet různé geny. 34
Duševní poruchy a poruchy osobnosti ■■ Změny ve struktuře a funkcích mozku – patří sem abnormality ve struktuře mozku, především ve frontálním a temporálním laloku, v hippokampu, bazálních gangliích, limbickém systému a thalamu. Patří sem také biochemické odchylky, které mohou vést až k naruše ní informačního přenosu a změnám neurotransmiterových systémů. ■■ Vnější vlivy – jedná se o prenatální i postnatální vlivy psychosoci álního charakteru. Nejčastější vznik schizofrenie je v době přecho du k dospělosti. „Nepříznivě disponovaný, přecitlivělý a zranitelný jedinec to vždy nedokáže“ (Vágnerová, 2008, s. 333). Etiologie schizofrenie podle doby vzniku ■■ Prenatální – do jisté míry hraje roli genetika, k rizikovým fakto rům patří podvýživa matky v prvním trimestru či chřipkové one mocnění matky ve druhém trimestru (herpesviry a toxoplazmóza). ■■ Perinatální – nízká porodní hmotnost, porodní komplikace. ■■ Postnatální – svoji roli hrají i psychosociální vlivy a vlivy prostředí, špatné rodinné vztahy a komunikace, těžké životní události, šika na a posměch v období dospívání, užívání psychoaktivních látek, poškození mozku, rakovina.
Druhy schizofrenie
■■ Paranoidní schizofrenie – jedná se o nejčastěji se vyskytující druh, bývá doprovázena halucinacemi, bludy, sluchovými vjemy a po ruchami vnímání. Nemocný má permanentní pocit, že ho někdo pronásleduje, objevují se poruchy vůle a řeči. ■■ Hebefrenní (dezorganizovaná) schizofrenie – projevuje se v obdo bí dospívání, proto často bývají první příznaky zaměňovány za pou hé projevy puberty. Řeč je nelogická, objevují se nelogické filozofické úvahy, nálada je nepřiměřená a plochá. Prognóza je velmi špatná. ■■ Katatonní schizofrenie – je poměrně vzácná, projevuje se přede vším psychomotorickými poruchami (strnulé, nepřirozené polohy těla). ■■ Simplexní schizofrenie – nemocný se uzavírá do sebe a ztrácí hygie nické návyky, není schopen podřídit se společenským pravidlům. ■■ Reziduální (chronická, zbytková) schizofrenie – jedná se o chro nické stadium nemoci s jasnými návraty negativních symptomů.
35
2
2
Psychologie 2. díl
2.5
Afektivní poruchy (poruchy nálady)
Jedná se o poruchy nálady. Člověk trpící afektivní poruchou má ne přiměřené emoční ladění. Dochází ke snížení nálady (deprese), nebo naopak zvýšení nálady (mánie). Nálady se často střídají a neodpovída jí aktuální životní situaci pacienta, hovoříme o tzv. maniodepresivní psychóze. Kognitivní funkce jsou zpomalené a utlumené. Vyskytují se problémy se soustředěním a pozorností, mohou se objevit i bludy. „Základním projevem afektivní poruchy je chorobná nálada, která neodpovídá reálné životní situaci nemocného a narušuje jeho uvažování, jednání i somatické funkce. Jejím důsledkem jsou adaptační poruchy a sociální selhávání“ (Vágnerová, 2008, s. 369). Etiologie Na afektivní poruchy má vliv více faktorů najednou (jsou podmíněny multifaktoriálně). ■■ Dědičnost – dominantní přenos vázaný na chromozom X, poly genní dědičnost, heterogenetické afektivní poruchy, pohlavně vá zaná dědičnost aj. ■■ Změny ve struktuře i funkci mozku – změny objemu komor, ložiskové poškození mozku (úrazy, cévní mozkové příhody aj.), poškození čelního laloku, oblast spánkového laloku, thalamu, hy pothalamu aj., funkční změny a biochemické odchylky (porucha funkce noradrenalinového systému) aj. ■■ Vnější vlivy – naučené depresivní chování, postnatální psychosoci ální vlivy, ztráta navyklé role (stěhování, rozvod, ztráta zaměstná ní, odchod dětí z domu), klimatické faktory aj. (Vágnerová, 2008). Klasifikace afektivních poruch ■■ Manická porucha – vyskytuje se izolovaně a velmi vzácně, nálada bývá zvýšená a neodpovídá situaci, ve které se pacient nachází. Je jím základem je „patologicky povznesená, křečovitá nálada spojená s hyperaktivitou, expanzivitou a rozjařeností“ (Vágnerová, 2008, s. 383). Dochází k poruchám emotivity, kognitivních funkcí (me galomanský, paranoidní a reformační blud), změnám v chování, poruchám osobnosti a somatickému syndromu. ■■ Depresivní porucha – patří k nejčastějším duševním poruchám a vy skytuje se v čím dál nižším věku. Objevuje se častěji u žen, a to přede vším na podzim a v zimě. Dochází k poruchám emotivity. Depresivní 36
Duševní poruchy a poruchy osobnosti člověk „nedovede obvyklým způsobem emocionálně reagovat“ (Vág nerová, 2008, s. 376). Může dojít až ke vzniku tzv. afektivního stu poru, který se projevuje až neschopností emočně prožívat, a člověk je naplněn pocitem prázdnoty. Deprese a depresivní ladění ovlivňují všechny emoce. Objevují se také poruchy kognitivních funkcí, jako je negativní automatické myšlení, zpomalení a útlum psychických procesů, bludné symptomy. Vznikají i změny v chování a osobnosti. ■■ Bipolární porucha – střídají se manické a depresivní fáze (Vág nerová, 2008).
2.6
Neurotické a úzkostné poruchy
Úzkost bývá definována jako strach, který nemá žádný předmět. Jedná se o „nepříjemný emoční stav provázený psychickými i tělesnými znaky odpovídajícími strachu“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 649). „Úzkost je daň, kterou člověk platí za dar rozumu, za dar citu, ba i za dar lidského společenství, neboť nakonec se nejvíce bojíme ani ne tak sami o sebe, jako o ty naše nejbližší bližní“ (Matějček, 1994, s. 102). Neuróza je duševní porucha vyvolaná psychogenně, související se situací, kterou člověk prožívá jako stresující. Společným jmenovatelem neuróz je vysoká míra úzkosti a pacientův zachovaný náhled (Hartl, Hartlová, 2010).
Etiologie
Příčiny vzniku neurotických a úzkostných poruch osobnosti nejsou zce la známé. Podle Vágnerové (2008) se na úzkostných poruchách podílí větší množství faktorů, mezi které patří dědičné dispozice, vývojově podmíněné změny i aktuálně působící faktory. Neurózy jsou funkční nervová onemocnění bez organického nále zu – funkční proto, že nejde o organické poškození centrálního nervo vého systému ani o změny v metabolizmu, a pokud se taková odchylka najde, je výsledkem např. stresu (ať už krátkodobého nebo chronické ho), nikoli příčinou neurózy. Příčiny jsou psychogenní, tj. nejčastěji chybné sociální učení v dětství, sociální deprivace, konfliktní vztahy v okolí dítěte (rozvod, časté hádky rodičů nebo jiného člena rodiny), vy tvoření nepřizpůsobivých způsobů chování na zátěžové situace a jejich odraz v dospělosti. Vágnerová (2008) uvádí následující dělení příčin vzniku neurotických a úzkostných poruch. 37
2
2
Psychologie 2. díl Biologické faktory ■■ Dědičnost – jedná se spíše o geneticky podmíněné dispozice reago vat úzkostně. Hovoří se o tzv. polygenním typu dědičnosti. ■■ Změna mozkových funkcí – byly nalezeny změny v oblasti orbito frontálního kortexu, limbického systému, mozkového kmene aj. Úzkostné poruchy lze chápat jako „projev narušení standardních inhibičních mechanismů“ (Vágnerová, 2008, s. 402). ■■ Porucha regulace neurotransmiterových systémů – byly nalezeny změny v oblasti mozkového kmene a středního mozku. Psychosociální faktory Jedná se o aktuální zátěž, které je člověk vystaven. Způsob vyrovnání se se zátěžovou situací je ovlivněn učením, a to zejména v rodině. Nej větší působení mají negativní vlivy a zkušenosti se stresujícími situa cemi v dětském věku (týrání, zneužívání, odmítání ze strany rodičů, ponižování, zesměšňování). Může dojít k zafixování, generalizování a naučení vzorců úzkostného chování, které mohou být vyvolány banál ními podněty připomínajícími traumatické zážitky z dětství. Důležité jsou tedy zkušenosti se stresujícími situacemi, které si člověk vytvořil a které pro něj mohou představovat ohrožení. Dlouhotrvající stresující situace se pak stávají chronickými (Vágnerová, 2008).
Klasifikace Úzkostné poruchy ■■ Fobie – jedná se o pocity úzkosti a strachu, které se vyskytují pouze v určitých situacích. Fobie jsou léčeny kognitivně-behaviorální terapií. Fobické úzkostné poruchy se dělí na agorafobii, sociální fobii a spe cifické fobie. Agorafobie se projevuje strachem z veřejných prostran ství. Lidé trpící touto fobií se bojí opustit domov, cestovat v městské hromadné dopravě, letět letadlem, protože mají strach z nebezpečí. Agorafobik může v takovém prostředí upadnout do záchvatu pani ky. Sociální fobie je „nepřiměřený, nadměrný strach člověka ze styku s ostatními lidmi, jako je strach z přijímání návštěv, společného jídla, vystoupení před veřejností, rozhovorů v malé skupince, ztrapnění se“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 156). Mezi specifické fobie patří např. strach z uzavřených prostor (klaustrofobie), ze zvířat (zoofobie), strach z přírodního prostředí (akrofobie, keraunofobie), z určitých objektů a situací, z ostrých předmětů a jehel (aichmofobie) aj. 38
Duševní poruchy a poruchy osobnosti ■■ Panická porucha – úzkost přichází náhle, často bez výraznějšího podnětu, je velmi silná, objevují se somatické příznaky – třes, bu šení srdce, obtíže s dýcháním, pocení, zimnice, nevolnost, závratě apod. Tento stav po určité době odezní, po čase se opět objeví. U ne mocných se pak vyvine strach, že se tento stav opět objeví, takže se vyhýbají aktivitám, které by rádi dělali. Mají dojem, že jsou vážně nemocní, a vyhledávají lékařskou péči. Častý je pocit, že mají in farkt, nemocné plíce či jiné životně důležité orgány. Z psychických projevů jsou patrné silné stavy úzkosti, bezmoci, bezvýchodnosti situace, ve které se nacházejí. Ta se jim jeví jako naprosto katastro fická a neví si rady, jak ji zvládnout (Vágnerová, 2008). ■■ Generalizovaná úzkostná porucha – také zde je v popředí úzkost, která není tak silná jako u panické poruchy, ale je přítomna prak ticky stále. Někdy bývají tyto poruchy i spojené, jde pak o genera lizovanou úzkostnou poruchu s panickými atakami. ■■ Smíšená úzkostně depresivní porucha – hlavními příznaky jsou úzkost, která ale nedosahuje hloubky panické poruchy, a deprese, která nedosahuje hloubky depresivního onemocnění. Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) Je z neurotických poruch nejzávažnější, protože nejvíce omezuje pacien ta v jeho životě, a bývá také nejčastější příčinou invalidizace. U postiže ných se objevují emoční příznaky, úzkostné pocity, nutkavé myšlenky, nutkavé jednání (kompulze) a stavy. Dochází k poruchám kognitivních funkcí. Myšlenky bývají většinou protikladné vůči těm, které si paci ent přeje, vůči jeho individuálním i společenským hodnotám (nápady zabít sebe nebo někoho jiného, nápady, že se nakazil infekční nemocí, nápady vykřikovat nevhodné věty ve společnosti apod.). Tyto změny vyvolávají změny v chování. Pacienti trpí nutkáním k určitému způso bu jednání. Nutkavé jednání pak většinou slouží k zábraně úzkosti při těchto myšlenkách (nutkavé mnohonásobné umývání, různé nesmysl né rituály, aby se zabránilo nějaké hrozbě). Tato jednání však musí být znovu a znovu opakována, protože nevedou k uspokojení a odstranění úzkosti. Podle Malé (2000 in Vágnerová, 2008) mezi obsedantně-kom pulzivní projevy patří nutkavá potřeba opakování očistného rituálu, nutkavá potřeba kontroly (zamčení dveří, oken aj.), nutkavá potřeba extrémního pořádku a neodbytné myšlenky nepřijatelné povahy (ag resivní nebo sexuální). 39
2
2
Psychologie 2. díl Reakce na stres, poruchy přizpůsobení, disociativní, somatoformní a jiné poruchy Jedná se o stavy, které nasedají na nějaké konfliktní události různé intenzity, jsou pro okolí pochopitelné a mohou se objevit u kohokoliv z nás. ■■ Akutní reakce na stres – bývají přítomny neurotické příznaky, jsou velmi intenzivní, objevují se po výrazné stresové situaci, a to bezprostředně po ní, celkem rychle ale odeznívají. ■■ Posttraumatická stresová porucha – nasedá také na nějakou vý raznou stresující událost, ale objevuje se s určitým odstupem po ní. Bezprostředně po této události se zdá, že postižený vše dobře zvládl, ale ukazuje se, že reakce je spíše jen „odložená“. Pacient te prve s odstupem začíná být depresivní, úzkostný, stále se mu vrací vzpomínky na událost, někdy není schopen se zabývat současností. ■■ Poruchy přizpůsobení – jedná se o nejběžnější reakce na vnější stresové události, které bývají méně závažné než při akutní reakci na stres nebo u posttraumatické stresové poruchy (rozpad manžel ství, ztráta zaměstnání apod). Objevují se zde neurotické příznaky uvedené výše. ■■ Disociativní poruchy – jsou méně časté, objevují se ve velmi vypja tých stresových situacích nebo i v těch méně závažných u jedinců, kteří mají značně oslabenou osobnostní strukturu. Patří sem stavy amnézie (ztráta paměti na událost), stupor (pacient je znehybněný, ale není v bezvědomí), různá ochrnutí končetin (bez neurologického nálezu), ochrnutí hlasivek (bez jejich postižení) apod. ■■ Somatoformní poruchy – v popředí jsou tělesné příznaky, u kte rých se vyšetřeními nezjistí žádný organický podklad. Patří sem různé měnlivé tělesné potíže (somatizační porucha), obavy z vážné tělesné nemoci (hypochondrická porucha), tělesné potíže, které se týkají určitých orgánů (somatoformní vegetativní dysfunkce) nebo bolesti v určitých částech těla, jež nemají vysvětlení v nějaké tělesné nemoci (přetrvávající somatoformní bolestivá porucha). ■■ Jiné neurotické poruchy – např. neurastenie – pacient trpí stavy zvýšené únavy a tělesné slabosti, na druhé straně cítí podrážděnost, není schopen se uvolnit, má poruchy spánku, bolesti hlavy, závratě apod. Tento stav bývá často dlouhodobý.
40
