Jana Hybášková
Má profese (zdroj: www.hybaskova.cz)
Vzdělání, to je to jediné, čím jsem si jista: jsem orientalista, arabista. Snad dnes již český jazyk připouští orientalistka a arabistka. Orientalista, to je kdosi, kdo vystudoval dějiny, literaturu, kulturu, jazyk a politiku orientálních zemí Blízkého a Dálného východu. Arabista je ten, kdo studoval jazyk, dějiny, literaturu, zvyky, tradice a politiku arabského světa. Otázkou je, jak se s tímto vzděláním dále naloží. Arabisté jsou akademici, politologové, literární vědci, historici, překladatelé a tlumočníci, obchodníci, novináři, političtí analytici a v neposlední řadě diplomaté. Moje touha během studií ještě před rokem 1989 byla jasná: akademická dráha, sociální lingvistika. Březen 1990 mne uvedl do rozpaků, se vší novou společensko politickou zkušeností bylo výjimečně obtížné vrátit se k akademické kariéře. Stal se ze mne diplomat. Povoláním jsem tedy diplomat. Jako diplomat jsem strávila ve službách naší země 14 let. Na Ministerstvo zahraničních věcí jsem nastoupila na konkurs, jako kdosi, kdo se domníval, že bude tlumočníkem. Stala jsem se referentem pro Maroko, Alžírsko, Tunisko. Svoji kariéru diplomata jsem zakončila jako dvojnásobný a nakonec válečný velvyslanec. Pro politický rozpor s vládou mé země byla ukončena nejen moje dráha velvyslance, ale také dráha diplomata. Alespoň prozatím. Krok politický, vyjádřený ve sporu s vládou mé země ze mne učinil politika. V současnosti je tedy mé zaměstnání jasné: politička. Kdo je to politik? Politik je člověk, který lže a krade, létá v oblacích, nezná názory lidu své země, který má nízký morální profil, nerozumí umění ani běžnému životu. Nic jednoduchého, vyslovovat hrdě: já jsem politička. Musí v tom tedy ještě něco být. Ano, vzděláním arabistka, povoláním diplomatka, zaměstnáním politička. Dá se to vůbec? Co to vůbec znamená? Proč to vlastně dělám? A co vlastně dělám? Do roku 1989 jsem se snažila o jediné: pochopit kulturu a civilizaci Blízkého východu. V jejím odrazovém světle, v jejím srovnání potom pochopit, co to je naše civilizace, co to je Evropa. Dobrala jsem se toho, že kultury jsou to dvě a civilizace jedna. Existuje proto reálná možnost soužití, budeme-li ochotni synergizovat své kultury, svoji politiku, své projevy. Nikdy jsem nepotkala nic, co by mne opravňovalo k tomu říct, arabský svět je opravdu odlišnou civilizací. Mezi středními vrstvami Káhiry a Prahy není výlučný rozdíl. Toho, co mají společné je více, než rozdílů. Z toho vyplývá vědecká, profesní i morální profesní povinnost evropského arabisty: zasvětit svůj život objasnění, tlumočení, někdy překonání a někdy synergizaci vzájemných rozdílů. Hledat formy vzájemného bezpečného a obohacujícího soužití. Ovlivňovat příčiny rozporů a vzájemných nepochopení, podtrhávat společné, hledat podobnost v rozlišnosti.
Tak tomu bylo mezi oběma kulturami po staletí. Současná situace není nic nového, i když z hlediska historie panovaly i lepší časy.Co je spíše děsivé, není ani tak divergence mezi oběma světy, ale postupující konvergence mezi jejich globální vrstvou a rychlá divergence uvnitř těchto společností samotných. Rozdíl mezi káhirskou středně bohatou rodinou z centra a beduíny přišlými z pouště je daleko větší, než rozdíl mezi měšťanskou káhirskou a pražskou rodinou. O rozdílu mezi vysočinskými chalupáři a egyptskými beduíny nemluvím. Nepopírám tím závažné rozdíly mezi islámem a křesťanstvím, vztah k tvorbě, vůli, originalitě, odpovědnosti, existence pozemské a Boží obce. Arabský svět však není jen islám, stejně jako Evropa není jen křesťanství. Na první pohled každý chápe, kolik nesplněných úkolů na arabistech leží, jak velké břemeno a odpovědnost na sobě mají. Nezříkám se jí, naopak, mnoho z mého každodenního výkonu patří oblasti hledání synergie, konvergence a, soužití Evropy a Blízkého východu. Nejde jen o zájem exotický a kulturologický. Jde o bezpečnost naší Evropy, bezpečnost našich dětí, stabilní mírový nenarušený vývoj našeho evropského společenství. Proto také, a nejen po jedenáctém září, oblast bezpečnosti, armády, boje s extremismem, násilnými ideologiemi na obou stranách se stala podstatou mé profese vážící se k arabistice. Arabistika je dnes o armádách, politických hnutích, extremismu, víc, než o kultuře, jazyce a umění. Z každého druhého arabisty se vývojem dvacátého prvního století musel stát odborník na oblast bezpečnosti, extremismu, fundamentalismu, strategie. Jinak bychom stěží mohli naplnit poslání naší profese. Toto bylo zřejmé již v roce devadesát. Místem, kde se dalo toto směřování uplatnit byla bezpochyby československá a česká diplomacie. Opakuji, že do Černína jsem nevstupovala jako diplomat, ale jako arabista. Jako někdo, kdo má na srdci vztahy naší země a Blízkého východu. A to je podstatné. Vztahy naší země. Nevím, zda jsou to revoluce, je to jistě každopádně osobní zkušenost nabitá v čase, které vedou k nutnosti starat se o svoji zemi. Tato nutnost je druhou klíčovou složkou mé profese. Je těžké přesně vyjádřit proč: domnívám se, že kvůli všemu, co jsem se snažila vysvětlit ve kapitole Kde jsem se vzala. Původ ve všech podobách – nekonečné úsilí předků o přežití a zvelebení naší země, které po mne na maminčině straně začíná Roprachtickým kostelíčkem známým z filmu Zapomenuté světlo, kde jsou pohřbeni moje praprababička a prapradědeček, přes boj sedláků z Vysočiny o kultivaci obce Růžená, přežití skrze války, změny režimů, ale hlavně kvůli mému pradědečkovi a mé babičce. Můj pradědeček, muž který si uvědomil, že rozvoj naší země je nevyhnutelně spjatý se zajištěním vlastní laciné elektrické energie, který vystavěl několik, a koupil několik dalších elektráren, se pokoušel o mnohé: o výstavbu ústředních topení, hnědouhelných elektráren, založil ČEZ. Tím jenom zadělal na strašlivé utrpení, kterého se dostalo naší rodině v padesátých a šedesátých letech. Vše, čeho jsem dále byla svědkem, mně strašně, hluboce naštvalo. A proto revoluce, a proto stávka, a proto diplomacie a odchod znovu do práce od dvou několikaměsíčních dcer. A proto snaha překlopit kyvadlo bolševických vztahů bývalého komunistického Československa s Blízkým východem – cosi, jako můj odborný příspěvek. Nový demokratický stát, nová demokratická odpovědnost. Už jsme neřešili, zda emigrovat na západ, přivedli jsem západ do Čech. Hora přišla k Muhammadovi. To nejméně reálné se ukázalo možným. Práce na nové demokratické, prozápadní, transatlantické, zahraniční politice naší země, na jejím ukotvení v NATO, být regulérní součástí svobodného západu. Být demokratickým státem, s vlastním nezávislým právem, fungující ekonomikou a rovnými šancemi pro celu společnost. Pozvednout zemi, patřit do klubu, do kterého jsme odedávna patřili. Zajistit dětem možnost studovat na Sorbonně, v Londýně, ve Florencii, pracovat v
Paříži, žít kdekoliv tam, kde jsem doma, v Evropě. Myslím, že nám všem v Černínu bylo jasné, že musíme postupovat dvojími procesy: připravit se a působit na naše partnery, tedy politika zahraniční, ale také připravit se a působit na naši zemi a spoluobčany, tedy politika vnitřní. Přestat vyvážet zbraně na Blízký východ, odpoutat se od podpory a netransparentních styků s režimy jako byl např. syrský - to nebylo ani tak zahraničněpolitické rozhodnutí, jako vnitropolitické. Koneckonců, veletoče okolo zbrojení a výroby byly jednou komponentou, která pomohla rozbít společný stát. Stejně tak s vypořádáním se z prvotního neodvážného konceptu vojenské neutrality, nebo nejasné balancování ve vztazích k Rusku, provázené pronikáním ruských mafií, až po ruskou energetickou nadvládu. Dnes je zřejmé, že ve skutečnosti šlo daleko méně o politiku zahraniční, než o politiku vnitřní. A tu jsme si z Černína museli vybojovat: jak těžké bylo nás osvobodit od zátěže nenávisti v česko-německých vztazích. Jak těžké bylo přepřáhnout na Blízkém východě. Nejtěžší bylo vyzískat mírovou spolupráci s NATO/partnership for peace, připravit armádu, bezpečnostní složky a legislativu na vstup do demokratické obranné aliance a… Nezklamat. Bombardování Jugoslávie bylo jedním z prubířských kamenů nové české historie. To nebylo ani tak o zahraniční politice, to bylo velmi mnoho i nás samých. Kdo jsme, jaké jsou naše kvality a priority, kam patříme. Moderní prozápadní demokratická armáda, moderní prozápadní stát. Daleko složitější to ale bylo podruhé, při vstupu do Unie: moderní Evropa, moderní hospodářství, moderní legislativa, například hospodářské soutěže, dostatečná kapacita proti přijetí čtyř svobod EU. Rok ve vyjednavačském týmu Pavla Teličky byl velmi cennou zkušeností. Posílení země, to bylo to, o co šlo. Jedině ti, kdo jsou vnitřně dost silní, se nerozpustí jako kostka cukru, není ohrožena jejich společnost, jejich fungování. Dotažení transformace, liberalizace, rozvoj společnosti, nejen hospodářství, public development. Naučit zemi vztahu k minulosti, kultuře, životnímu prostředí, k etnickým menšinám, k ostatním Evropanům… O tom byl vstup do Evropské unie. Jako většině arabistů i mně změnilo jedenácté září 2001 život. V jeho důsledku jsem byla poslána do války, do operace Irácká svoboda, diplomaticky a politicky ji podpořit a zaštítit. Kromě postu velvyslankyně v Kuvajtu a Kataru, jsem po zavření českého velvyslanectví v Bagdádu měla také na starost činnost našich vojáků v Basře. Koalice stejně smýšlejících bylo něco, do čeho se naše země po sto letech pustila poprvé. Žádná předem známá pravidla, žádné standardy a právní normy. Všechno od začátku. Pomoci našim vojákům, chemikům, poté naší nemocnici v Basře. Zajistit dobré, adekvátní a partnerské vztahy se spojenci, s Brity a Američany, zajistit informace, a také pomoci zajišťovat financování. Nebyla jsem odpovědná jen za Čechy, zastupovala jsem v té době také Slováky, kteří v Kuvajtu neměli velvyslance. O mé misi bylo řečeno a napsáno mnohé. Já jsem svůj úkol, důstojně zařadit naše vojáky do boje západních sil proti společnému nepříteli, nedemokratickým a extremistickým silám Blízkého východu splnila. Na své vyznamenání, kříž ministra obrany jsem hrdá. Po všech předchozích politických reakcích pro mne bylo přirozené nesouhlasit s naší vládou, když se rozhodla z boje zbaběle vycouvat. Tímto krokem se ze mne stal profesionální politik.
Zvolení do Evropského parlamentu to potvrdilo. Proč najednou Evropský parlament? Co tam dělám, já vzděláním arabista, povoláním diplomat, zaměstnáním politička? To co vždycky. Usiluji o rovnocenné, partnerské, vlivné postavení naší země v klubu západních Evropanů.Usiluji každodenně o potvrzení toho, že my Češi a Moravané jsme pro Evropu stejně přínosní a stejně významní, jako Švédové, Němci či Řekové. Usiluji o to, abych se nikdy nikde nepotkala s jakkoliv vymezujícím zařazením Čech. Ano, Češi vědí a umí, jsou přínosem. Jsou bráni vážně, proto mají odpovídající vliv. Nejen na postavení a výhody své země, ale na fungování celé Evropy. Česko je významnou evropskou zemí, s velkou tradicí, velkou váhou, úžasnou ekonomikou, divadlem, hudbou, kulturou, uměním, odborníky, nekomplikujícími, pracovitými odpovědnými a přátelskými lidmi. Pojďme se zeptat Čechů, ti tomu rozumí, což neznamená, že hrají jen malou domu, jako třeba Řekové, ale, že tomu rozumí za všechny Evropany, to je můj sen. A taky je můj sen, aby někdo řekl, "Češi? Ti jsou fajn…" Proto, aby tomu tak mohlo být , je ale pořád potřeba působit na věci veřejné doma, ve vlastní zemi. A proto politička. Vysvětlovat Evropu, učit Evropu, zbavovat lidi předsudků, pověr, strachu, sebepodceňování, zbabělosti. Jsme stejně silní a daleko víc zkušení než ostatní. Nejsme o mnoho lepší, oni si také prošli svým. Každý útlak národ deformuje, ale my se z té deformace dávno vymanili. Jsme národ, který se cítí dobře s ostatními, je vynalézavý, rád pomůže, je družný a přátelský a moc a moc pracovitý. To je také potřeba dostavět doma. Posilovat občanství a občany, posílit demokracii účasti, nejen demokracii výběru, posílit postavení žen ve správě věcí veřejných, posílit samosprávu na všech stupních země, zničit centralismus, čistit politiku, dobudovat stát, kterému má cenu platit daně. Ukončit komplikovaný vztah ke komunistické minulosti, obnovit vztah a hrdost na vlastní historii. Poté, co již nejsem předsedkyní politické strany, která mi neposkytla možnosti v těchto svých záměrech pokračovat, jsem svobodná, nezávislá a silná v rozhodování o tom, jakým způsobem vynaložím energii, čas a finance a na své projekty v Česku. Svoji podporu očistění zanedbaného vztahu k minulosti vyjadřuji v projektu oživující poznatky o vojácích z území českých zemí padlých na Sočské frontě za první světové války. Boj za participativní, normální demokracii a přiblížení k západním volebním a politickým systémům - svádím informační akcí na rozšíření debaty o formách podpory účasti žen v české politice. K vypořádání s vlastní nedávnou minulostí připravuji se senátorem Mejstříkem konferenci o komunismu jako společném evropském dědictví. Posílení mezinárodního akademického, společenského a hospodářského odkazu české arabistiky - věnuji přípravu konference o arabistovi, knězi, vojákovi, akademikovi a profesorovi Aloisi Musilovi. Posílení samosprávných demokratizačních mechanismů - usiluji o podporu SMS, Svazu místních samospráv, jehož cílem je poskytnou informační servisní zázemí a politické zastoupení zejména ve vztahu k novele rozpočtového určení daní. Informace a povzbuzování evropanství v nás věnuji své Hovory o Evropě pořádané pravidelně v Praze i jiných městěch. A co tedy Evropa a politika? Unie je pro státy středně velké i malé ideálním životním prostředím na našem kontinentě. Velcí, ti se sami zařídí, a vždy dva se dohodnout proti jednomu. Bohužel to končí válkami, které ničí ostatní. Nekonečná zkušenost Holocaustu, která je unikátní zkušeností Evropanů, a která nás unikátně vyděluje, nám dává jasnou legitimitu, jasné oprávnění říct: Evropa potřebuje především mír. Je to Evropa, kde stály
vyhlazovací tábory. Proto, abychom se s touto zkušeností vyrovnali, je potřeba něco udělat. Samo od sebe se to nestane. Není možné sedět a čekat, že se to prostě nezopakuje. Znovu se vracím k první větě Schumanovy deklarace z roku 1950, která podle mne založila Evropu: udržení světového míru je podle všeho možné jen za předpokladu vynaložení tvůrčího úsilí, rovnajícímu se hrozbám. To si bohužel mnozí z nás, skrze bolševismus v našich srdcích, neuvědomují. Neuvědomujeme si totiž jednu základní pravdu: fungující ekonomika, sociální spokojenost, demokracie a vláda práva, zajištěné rovné šance pro všechny, tedy splnění všech předpokladů nemusí nutně znamenat udržení míru. Bohužel, v české společnosti máme ještě zamražené marxistické mechanistické pojetí míru, jako materialistické záležitosti. Evropa je to, co říká: tak tomu není. Musí být ještě něco, aktivní tvůrčí úsilí. To je pro mne Unie. Energie vložená do společného otevřeného a partnerského soužití 500 milionů lidí. Společná ekonomika, společný prostor bez hranic, společné služby, společné peníze, společné právo. Dlouhodobě stabilní, klidné, dobře řízené a hlavně bezpečné prostředí pro naši zemi. Po mne prostředí, kdy na dlouhou dobu, danou jen a jen naším snažením, nebude muset Matuška zpívat: „Země malá jako pěst, těžký kříž musela nést, zas a znovu bude kvést“. Jak já mohu té Evropě přispět? Tím, co nejlépe umím. Tam, kde mohu přinést přidanou hodnotu. Jako politik, diplomat, arabista a orientalista – jednoduše starostí o vztahy Evropy a Blízkého východu. Blízký východ, bohužel ve své dnešní podobě zužuje Evropu. Zužuje ji moc. Zužuje ji proto, že sám není adekvátně uspořádán a bezpečný. Proto je nestabilní a vyzařuje nebezpečí. Proto, aby byl naším bezpečným, rovnocenným partnerem je potřeba mnohé udělat. Je potřeba usilovat o ekonomický a sociální rozvoj, o snížení nevzdělanosti a zmenšení sociálních rozdílů. Taktéž usilovat o větší přístup Arabů k řešení jejich věcí vlastních: právo na shromažďování, zakládání politických stran, svobodné slovo, rovné ekonomické šance, volební právo, právo na vládu zákona a ne na mučení, vězení a týrání, právo na neislámský život, právo ženy na rozhodnutí o vlastním osudu. Ukončení diktatur týrání, mučení, zvůle armád a tajných sužeb. Jak ukazuje Irák, nic není tak jednoduché. Ale to, že to není jednoduché, není dost dobrým důvodem se na to všechno vykašlat. Víme-li jak, je potřeba pokračovat. S překvapením jsem se dostala k tomu, že Evropský parlament je stejně dobrým územím, jako byl Černínský palác. Možná, ještě lepším, protože je o patro výš, jeho dosah je větší, je to těleso důležitější a také má větší význam a vliv. Navíc, je svobodnější. I můj prostor je svobodnější. Nemám žádné šéfy. Parlament není hierarchická záležitost. Je to velmi překvapivé a milé, ale je to tak. Parlament je společenství rovných. Jistě, máte-li víc přátel nebo jste tam déle, umíte více jazyků, jste z většího klubu, to všechno hraje roli. Po čtyřech letech zkušenosti, někdy těžké, vím jediné: jsou jen 4 věci, které hrají roli: profesní znalost, odpovědnost, bezchybnost, znalost jazyků a schopnost dohody. To jsou zdroje důvěryhodnosti, nejdůležitější vlastnosti evropského politika. Můžete být z velké strany a vysoce postaven a jste šašek. Anebo můžete být nový, ale pracujete, makáte a umíte, a jste relevantní. Vím, že v Česku je přesně tomuto těžké uvěřit, ale je to tak. Není to tak o velkých stranách, je to o pracovitosti, znalosti a kompromisu. S nimi i jediný poslanec, nikam nezařazený, dojde daleko. Nikdy jsem si
nemyslela, že sama, nová, mohu být brána vážně. Jsem. Když se ve frakci evropských lidovců řekne Blízký východ, jedna z těch, kteří jsou TI, je Hybášková. Jeden ze čtyř, pěti, mezi třemi sty. To je dobré, moc dobré. A také pocit naplnění: dnes, malujíc mapu BV mohu říct: K Íránu jsme udělali mnoho projektů, udrželi jsme starost o iránský jaderný program a činnost Iránských revolučních gard jako jednu z komponent evropské politiky. Sýrii jsme jasně řekli: bez podstatné demokratizace a posunu v oblasti vlády, práva a lidských práv žádná asociace s Evropou nebude. A není. K Palestině a Izraeli, to je dlouhé, ale daří se uvádět vztah Evropanů k Izraelcům na vyrovnanou míru. Egyptu jsme řekli také jasně: žádný další akční plán s EU, nepřehodnotíte-li zásadním způsobem politiku v oblasti lidských práv, nezávislého soudnictví, role tajných služeb, týrání a mučení. Nyní konečně budeme začínat velmi omezenou, ale přeci jen účast a pomoc Evropy v Iráku. Darfúr je strašlivá kapitola, ale přeci jenom, alespoň se o ní ví. K terorismu, kultuře, nenávisti, Blízkému východu jsme se vyjadřovali mnohokrát. Otázkou pro mne je, jak dál s Libyí. Potom, za pět let, budu moct říct: mise splněna.
