Jan Králík československým automobilovým závodníkům v celé historii našeho motoristického sportu, stal se světoběžníkem a mimořádnou osobností v automobilovém oboru. Své jméno spojil mimo jiné se značkou Porsche a Lotus, jeho blízkými přáteli byli pětinásobný mistr světa F 1 Juan Manuel Fangio, Louis Chiron a řada dalších významných osobností. Byl to Juhan, kdo v roce 1953 přivedl značku Porsche na tehdy nejdelší a nejtěžší automobilový závod – Carreru Panamericanu. Také jeho zásluhou zdobí nejostřejší sportovní vozy značky název tohoto pekelného závodu. Ve svém vyprávění vzpomíná také na svého bratra Františka Juhana (1914–1992), našeho nejvýznamnějšího předválečného motocyklového závodníka. Oba se po komunistickém puči rozhodli nezávisle na sobě opustit republiku. Také proto se ani o jednom z nich neobjevila čtyřicet let až do roku 1989 prakticky žádná zmínka. Knížka se to snaží alespoň trochu napravit.
Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400 www.grada.cz
9
788024 740454
Jaroslav Juhan – Život bez brzd
Jaroslav Juhan (1921) patří k nejúspěšnějším
Jan Králík
Jaroslav Juhan Život bez brzd Muž, který přivedl Porsche na Carreru
Jaroslav Juhan Život bez brzd Muž, který přivedl Porsche na Carreru Ptal se, naslouchal a zapsal Jan Králík
Grada Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Jan Králík
Jaroslav Juhan – Život bez brzd Muž, který přivedl Porsche na Carreru Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4532. publikaci Odpovědný redaktor Michal Karas Grafická úprava a sazba Atelier Kupka Fotogradie Archiv Jaroslava Juhana, Petr Minařík Počet stran 160 První vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover & layout design © Atelier Kupka, 2011 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků ISBN 978-80-247-4045-4 ISBN 978-80-247-7048-2 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7049-9 (elektronická verze ve formátu EPUB)
Obsah František Juhan
Prvorozený uhlířův syn . . . . . . . . . . . . . . . 10 Křest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Mistr světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Anežka I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Jawa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Anežka II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Jaroslav Juhan
Druhorozený uhlířův syn . . . . . . . . . . . . . 38 Paříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Konec legrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Na svobodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Láďa Vojtěchovský . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Konec války na dohled . . . . . . . . . . . . . . . 50 Transporty repatriantů . . . . . . . . . . . . . . . 51 Rekordní Mercedes . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Tříkolka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Zrádci národa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Moje říjnová revoluce . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Italská známost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Přípravy na cestu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Guatemala, můj druhý domov . . . . . . . . . 69 Podruhé na startu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 La Carrera Panamericana 1953 . . . . . . . . . 75 Guatemalcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 La Carrera Panamericana 1954 . . . . . . . . . 89 Le Mans 1955 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Dost bylo závodů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Konec sladkého života . . . . . . . . . . . . . . 116 Případ NSU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Francie, můj třetí domov . . . . . . . . . . . . 120 Téměř sportovním manažerem Porsche . . 122 Švýcarsko, můj čtvrtý domov . . . . . . . . . 124 S Colinem Chapmanem . . . . . . . . . . . . . 129 John DeLorean . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Snow grip . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Zdvojené pneumatiky . . . . . . . . . . . . . . . 142 Jawa a Tatra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 Jak to bylo dál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 Mille Miglia 2004 . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Trochu víc zarostlá cesta . . . . . . . . . . . . . 151 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
6 Někdy začátkem léta 1993 zazvonil chvilku před obědem telefon. „Jestli máš čas, přijeď do Spiritky, je tu jeden člověk, bude tě zajímat,” zval mě šéfredaktor Automobilu Ing. Milan Jozíf. Jak jsem byl, sedl jsem do svého otřískaného žigulíku a vydal se na Strahov, do hotelu, který ještě nedávno patřil ministerstvu vnitra. V rozlehlé restauraci seděla skupinka pánů, všichni vázanku, jen jeden místo kravaty zlatý řetěz. Trochu jsem se v těch svých džínách a tričku zarazil. Pozdě, už mě spatřili. Milan mě uvedl a představil. Začal u nejstaršího, pana Juhana. „Vy jste František Juhan?” Rozbušilo se mi srdce. „To je můj bratr. Já jsem Jaroslav Juhan,” pravil getleman v bezvadně střiženém obleku s řetězem. Musel vidět, že mě trochu zklamal. Netušil jsem, že slavný předválečný motocyklový závodník Franta Juhan měl nějakého bratra. „Tak co si dáte? My jsme si objednali lososa na šafránu,” pobídl mě nezajímavý bratr staršího slavného Franty.
„Přidám se k vám,” špitl jsem. Asi viděl, že jsem trochu nesvůj. „Nemyslete, že jsem nějakej panák. Jsem kluk z Malé Strany, nejraději mám borůvkové knedlíky,” snažil se zbavit mě ostychu. „Škoda, to bych si mohl šplhnout. Manželka borůvkové knedlíky právě vaří.” „Opravdu?” „Skutečně.” Vstal a zjednal si ticho: „Pánové, poobědvejte podle chuti, jste mými hosty. Ale musíte mě omluvit, já teď pojedu na borůvkové knedlíky, čtyřicet let jsem je nejedl.” Po talíři blbounů sypaných tvarohem se na hodinu uložil do ušáku. Pak jsme si začali povídat, s přestávkami několika týdnů i několika roků, jak kdy. Tak začal postupně vznikat rukopis, s nímž jsem se hmoždil víc než osmnáct let. Není-li to znát, pak je to jen jeho zásluha. Knížkou se mu chci také omluvit za zklamání, které na mě tehdy na Spiritce musel vidět, když jsem pochopil, že není František, ale jenom Jaroslav. Jaroslav Juhan. Jenom…
Jedna z mála fotografií, na nichž jsou oba bratři pohromadě. Na strahovském stadionu sedlá Franta za asistence Jaroslava plochodrážní Jawu (1935?)
7 Kdybych vám vyprávěl všechno, bylo by to tlustý jak newyorskej telefonní seznam. Jaroslav Juhan Zapsal jsem něco málo, jen to, co mi řekl. Beztak je to k nevíře. Jan Králík
Juhanové žijí ve Švýcarsku v kantonu Waatland, kterýsi Juhan byl markýz de Loussane. Původně přišli do Yverdone z Francie. Byli to hugenoti, kteří v době bojů s katolíky utekli, někteří do Jižní Karolíny, většina se ale uchýlila do francouzské Jury. Jeden z francouzských Juhanů táhl s Napoleonem na východ jako tlumočník a dostal se až do Slavkova. Zda dezertoval, nebo tam zůstal jako zraněný či nemocný voják, nevím. Našel si tam hezkou holku a skončil na Šumavě u Sušice. Je to podobný kraj, asi se tam cítil jako doma, dodnes tam má hrob.
Kanadští Juhanové se přesunuli do USA, jeden z Juhanů se stal vysokým armádním důstojníkem, zahynul 6. června 1944 při vylodění spojenců v Normandii. Vzpomínám, jak se doma říkalo, že máme v Americe strejdu, který je milionářem. Hezky se to poslouchalo, ale nikdo tomu nevěřil. Pak se ale ukázalo, že Betty Frank Coy-Juhan se stala majorem amerického námořnictva, její manžel byl sekretářem NASA. Tohle mi pomohl zjistit šéf tajné policie v Dijonu. Jmenoval se Juhan. Jaroslav Juhan
František Juhan
10
Prvorozený uhlířův syn
„V upomínku svojí milované ženušce Jaroslav, 1917–1918“ píše ještě odkudsi z Rakouska otec Jaroslav Juhan (stojící čtvrtý zleva)
Jaroslav Juhan, jeho bratr Václav Juhan a malý Franta
Když se v Praze na Malé Straně v Nerudově ulici narodil 4. května 1914 Franta Juhan, byl tak neuvěřitelně malý a slabý, že mu lékař při vizitě nedával žádnou velkou naději. Ať si maminka rychle chlapečka zabalí, ale ať si nedělá iluze. Prý sotva dožije rána. Když bylo Františkovi šest, vyprávěla mu tuhle příhodu babička Karlíčková. Kdysi novorozenec, nad nímž udělal doktor kříž, nechtěl věřit svým uším. Tohle že o něm doktor řekl? I napakoval si klouček kapsy kamením a vydal se k domu toho špatného proroka, aby mu vytloukl okna a dokázal mu, že mýliti se je sice lidské, ale platí se za to. Než Franta dorostl škole, prošla rodina dramatickými událostmi. Sotva se narodil, otec narukoval do války na ruskou frontu. Jako mnoho jemu podobných přeběhl vojín Jaroslav Juhan první linii, vstoupil do legií a prožil si celé martyrium sibiřské anabáze. Domů přišel až roku 1920, z Číny se do Evropy vrátil na lodi, kde sloužil jako topič. Z celého putování po širé Rusi a dálném východě mu v paměti zůstal nejsilněji trýznivý nedostatek kuřiva. Svým chlapcům později vyprávěl, jak kouřil nejen slámu a listí, ale když nebylo ani jedno ani druhé, ubalil si špínu, nitě a drobky, nažmoulané v kapse kalhot. Kdysi zámečník vyučený ve Vídni pověsil po válce řemeslo na hřebík, přestěhoval se s rodinou na Malou Stranu a začal podnikat jako uhlíř. Byl to rázný, rozhodný chasník, zlatého srdce a pevné ruky. Svého prvorozeného syna viděl jen krátce po jeho narození, pak až po šesti letech. Rozumí se ale samo sebou, že mladého nerozmazloval, občas mu i vyprášil gatě. Po první nadílce toho druhu šel Frantík za maminkou, aby se zeptal, kdy zas půjde tatínek do války.
11
Když se 13. října 1921 narodil syn Jaroslav, žili už Juhanovi na Jánském vršku v čísle popisném 311. Tady měl otec obchod uhlím. Na velkém dvoře zřídil dřevěné šupny na různé druhy topiva a podle objednávek rozvážel koňmi po Malé Straně buď půlmetrákové pytle, nebo čtvrtmetrákové putýnky, které vysypal hospodyňkám do bedny na pavlači. Kladenské uhlí nakupoval na Smíchovském nádraží, odkud se na malostranský dvůr vozilo povozem. K uhlí patřilo i dříví. Na pile se kupovala nařezaná polena, která se štípala a pak svazovala drátem do kol. Dříví se pak prodávalo na kila, jednak kvůli ceně, jednak kvůli místu. V malých staropražských bytech nebylo prostoru nazbyt. Štípání dříví byla později povinnost i radost mladšího Jaroslava – bral to jako trénink –, zatímco starší se na takových pracích nepodílel. Měl jiné starosti. Na dvoře za šupnami stála maštal, kterou Juhan senior brzy přeměnil na garáže. Stál tam Morris jednoho stavitele a Juhanův Bell, vůz dnes už zapomenuté francouzské značky z poloviny 20. let, opatřený vzduchem chlazeným plochým čtyřválcem. Dnes by byla belina, jak vozu říkali, vzácný kousek, automobilka brzy zkrachovala.
František Juhan
Hlavička dopisního papíru firmy otce Juhana a razítko s jeho podpisem
Vzadu vlevo štípá Jaroslav Juhan dříví, vpředu strýc Rudolf Karlíček, babička Anežka Karlíčková a maminka Julie Juhanová. Karlíček začal taxikařit s motocyklem Harley Davidson se sidecarem, v němž byla zdvojená sedačka. Později se stal řidičem Karla Hašlera. Jezdil s jeho otevřeným čtyřsedadlovým Waltrem Regent v karoserii od Sodomky, lakované kombinací odstínů krémové a hnědé
12
Křest V roce 1926 vzal táta Juhan dvanáctiletého Františka na závod do vrchu Zbraslav– Jíloviště. Byl to tehdy pamětihodný ročník. Jednak se poprvé v historii světového motoristického sportu stala absolutním vítězem mezinárodního automobilového závodu žena, jednak si malý Juhan poprvé sáhl na skutečný závodní motocykl. První událost zaznamenal tisk široko daleko: Eliška Junková na Bugatti dosáhla průměrné rychlosti 103,248 km/h a porazila všechny muže. Druhou událost zaznamenal jen táta Juhan a pár diváků. Když se kolem nich přehnal jeden z motocyklistů, oddělil se od jeho stroje tlumič výfuku, či snad lépe řečeno kus trubky za výfukovým kolenem. Jak poskakoval po silnici, vysmekl se malý František tátovi a střemhlav se po trofeji vrhl. Držel ji jen vteřinu, dvě, než mu rozpálený plech nadělal v dlaních puchýře. Tak se František pro motocykly obrazně a takřka i doslovně zapálil. Předběhneme a řekneme, že v roce 1930 už nestál mezi diváky, nýbrž zaujal místo spolujezdce v sajdkáru Míti Vychodila, tehdy známého závodníka. Franta nikdy nedělal s ničím okolky. Prostě za Vychodilem přišel a zeptal se ho, zda by mu mohl dělat spolujezdce. Aby Vychodil takovou nabídku nepřijal! Kluk byl sice vytáhlý, ale v šestnácti letech měl tak něco kolem padesáti kilo. Čím lehčí, tím lepší. Tak ať si tam vleze. Kariéra budoucího šampióna byla odstartována. Té kariéře ovšem předcházela čtyři léta mezi jeho dvanáctými a šestnáctými narozeninami, kdy karburátory „vypůjčených“ motocyklů proteklo hodně benzínu a odbylo se něco výprasků. Začalo to na třistapadesátce New Henley s přívěsným vozíkem, která stála doma v maštali na Jánském vršku. Motocykl měl magickou přitažlivost, jíž František nemohl, NEMOHL odolat. Občas se tátovi Juhanovi jeho mašina ztratila, občas se ztratil i cizí motocykl, když ho majitel nechal stát někde
Skaut Franta opřený nad dveřmi srubu kdesi u Davle bez dozoru. Franta si ho vypůjčil a pak ho odstavil, neporušený, avšak zpravidla se suchou nádrží. Majitel měl štěstí, že kluk Juhanů uměl od svých třinácti let zacházet s motocyklem líp než se školním perem. Jezdit po Starých zámeckých schodech nahoru a dolů, zdolávat v obou směrech schody mezi Karlovým mostem a Kampou, kličkovat po chodníku a cestách v malostranských zahradách a parcích, to všechno dokázal Franta brzy virtuózně, pochopitelně s motocykly, které mu neříkaly pane. Však také Juhana seniora znervózňovalo, když doma zazvonil telefon (měli číslo 417 86) a policajt z nedaleké stanice mu sděloval, že se ztratil motocykl, jednou z Karmelitské, podruhé z Újezdu, pak z Tržiště, a zdalipak je mladej pán doma? Tak ať kápne božskou, kde mašina stojí! Stála vždycky tam, kde jí došel benzín. Otec se pochopitelně pokoušel dopadnout
13
František Juhan
„Míťa Vychodil na 1000 ccm sidecaru Coventry Eagle. Jasně je viděti obratnost sidecaristy Juhana.“ Tolik popisek k obrázku ze závodu Zbraslav-Jíloviště 1930 ve fotoalbu autoklubu. Juhanovi je 16 let a jeden týden
14 Frantu dřív, než mu stačil vyvést nějaký velký průšvih, avšak se střídavými úspěchy.* František a Jaroslav spolu velmi dobře vycházeli. Starší bratr byl mladšímu ve všem vzorem a naučil ho důležitým uměním – chodit za školu, jezdit na kole i vrtat se v motocyklu. Samozřejmě nemohl menšímu bráškovi věnovat moc času, měl se svými vrstevníky důležitější starosti. Když se třeba chtěl Jarda naučit bruslit, vzal ho na kluziště pod Mánesův most, kde měl starý Lorenc pod prvním mostním obloukem půjčovnu lodiček a v zimě půjčovnu bruslí. Franta sehnal Jardovi rozvrzanou židli, aby se měl o co opírat, na boty mu přišrouboval kolumbusky a uč se. Jaroslav to z takových začátků dotáhl na juniorské pravé křídlo tehdy nejlepšího československého hokejového klubu LTC, zatímco František měl nalinkovanou budoucnost motocyklového závodníka velkého formátu. Cesta to ovšem nebyla nijak přímá. Ve čtrnácti letech si vzal Franta do hlavy, že se vypraví do světa za prací, že bude v cizině vydělávat peníze. Máma nezmohla nic a táta, přísné dobrotisko, se nakonec podvolil. Asi pochopil, že bude lepší, když kluk normálně odjede, než aby utekl. Franta se sbalil a jednoho podzimního dne roku 1928 spolu s kamarády odjel. První a poslední zpráva o něm přišla z Paříže. Na fotografii Franta se svou partou, na rubu podpisy. A pak jakoby se po něm slehla zem. Nikdo nevěděl, kde ho hledat, však ho také nehledali. *Telegram č. 746, oběžník ze Smíchova. Dne 5. 6. 1928 před 10. hod. večerní odcizeno bylo Miroslavu Zázvorkovi na Smíchově, Nábřeží Legií čp. 471 z průjezdu domu motocykl „Norton“ N-I-953, přední číslo poškozeno následkem nárazu, v ceně 16 000 Kč. Bulíř. Došlo 6. 6. 1928. Nejstarší z mnoha podobných dokumentů ve složce k Františku Juhanovi, Národní archiv, sig. 45-49-3/456. Motocykl si Franta „vypůjčil“, když mu bylo 14 let, 1 měsíc a 2 dny
Mistr světa V březnu následujícího roku vzal táta Juhan Jaroslava na Matějskou pouť, která se v těch letech odehrávala na ploše nedaleko dnešního Dejvického náměstí. Prošli řadu atrakcí, až se zastavili u té největší a nejlákavější, u globu smrti. Před velikou koulí z ocelových prutů stál udělaný cirkusák a troubou ohlašoval nedočkavému návštěvnictvu, že zakrátko spatří australského mistra světa Jacka Simpsona, který bude jezdit v globu zdola nahoru a shora dolů, až tuhne krev v žilách. Zezadu se ozývalo zahřívání motoru, dunivé br-hrrr br-hrrr. Pak se rozhrnula opona a na praktikábl vyjel za potlesku diváků dlouhý štíhlý protinožec Jack Simpson. Ještě se nestačil ani uklonit, když k němu vyskočil starý Juhan a hlasem, který přehlušil všechny pouťové atrakce, zvolal: „Já ti dám Austrálii, ty Jacku Simpsone,“ a vlepil mistru světa zleva zprava dvě mlaskavé facky. „A sypej domů!“ Tím bylo představení u konce, protože domnělý mistr světa praštil motocyklem o jeviště a zdrhl zadním východem. Až za několik dnů se Jack Simpson alias Franta Juhan vrátil na Jánský vršek, kde ho táta náležitě přivítal. Postupem doby vyšlo najevo, že se Franta sešel v severoafrickém Oranu s Láďou Neradem, motocyklovým závodníkem, teď příležitostným řidičem nákladního vozu velkého cirkusu. Pár hochů se přidalo, každý dělal, co uměl. Ten uklízel medvědí lejna, jiný jako tenťák stavěl šapitó, další hřebelcoval koně. Franta si vyhlédl práci podle svého gusta. Tak se po měsících dostal zase zpátky do Prahy. Další dramatické Frantovo motocyklové číslo se odehrálo jednoho zářijového pátku téhož roku 1929. Teď už patnáctiletý Franta se vypařil z domova, nikdo nevěděl kam. Ve škole být nemohl, protože ji už dříve opustil, jeho studijní výsledky byly vinou řídké docházky žalostné, takže například druhou měšťanku opakoval, čímž svá studia také završil. Otec
František Juhan
15
Maminka Julie Juhanová, roz. Karlíčková v Lutově u Sázavy
Otec Jaroslav Juhan
správně vytušil, která bije, především proto, že se Frantovu kamarádovi Karlu Zikmundovi z Úvozu ztratila třistapadesátka Calthorpe, kterou garážoval u Juhanů v maštali. Tahle anglická značka měla v Čechách zastoupení a také dobré jméno. Na kartofli, jak se mezi znalci motocyklu říkalo, jezdil Ladislav Nerad, vynikající závodník, a rovněž jeho slečna Eliška Hladká, jíž se proto říkalo bramborová princezna. Že Franta osedlal Zikmundovu mašinu, bylo tedy jisté. A kam se na ní vydal? To bylo vcelku snadné uhodnout, protože se v Pardubicích měl konat dlouho připravovaný Závod o zlatou přilbu. V sobotu v poledne zavřel táta uhlírnu a šel s malým Jaroslavem na autobus, aby se společně vydali šestikolovou Tatrou na pouť do Pardubic. Cesta tehdy trvala čtyři hodiny. Hned zamířili na dráhu a pátrali v hledišti, kde by tak mohl být Juhan junior. Samozřejmě ho nenašli, a tak se k večeru vydali do města, že pojedou zpět domů. Cestou se zastavili u osvětlené výlohy firmy Baťa, kde kromě bot přitahovaly pozornost kolemjdoucích
portréty závodníků, kteří se měli nazítří utkat na ploché dráze. Kohopak tam spatřili mezi známými matadory? Mladíka v pumpkách, svetru a čepici, pod ním popisek: Mladý jezdec třídy 350 ccm František Juhan. V tréninku měl druhý nejlepší čas. Otec rozhodl: nejede se nikam. Přespí a zítra se na to půjdou s Jardou podívat. Druhého dne se na první ročník velkolepého podniku přišlo podívat 15 tisíc zvědavých diváků. K těm nejzvědavějším patřili táta s klukem z Prahy, kteří vyhlíželi „mladého jezdce“, jemuž v tu chvíli nebylo ani patnáct a půl. K závodu ho pustili jen proto, že se představil coby osmnáctiletý. Byl na svůj věk opravdu vyspělý a nikoho ani ve snu nenapadlo, že pan závodník patří spíš do školních škamen a že svoji závodní kartofli sebral doma kamarádovi. Překvapení se nekonalo, pro Františka skončil závod spravedlivě. Prý existovala fotografie, která to potvrzovala: jezdci zalehnutí na řídítkách vyrážejí do prvního kola, zatímco Frantovi tečou slzy vzteku a zoufalství: neodlepil se od startu, kartofle ne a ne naskočit.
16 Když bylo po všem, vyhledal otec nadějného jezdce v depu. To bylo, pane, shledání. A mělo ještě peprnější příchuť, když se ukázalo, že Františkovi někdo odpomohl od všech přebytečných dílů, které před závodem z motocyklu odmontoval. Ztratily se blatníky, tlumič výfuku i světlomet. František se vrátil do Prahy na motocyklu, který připomínal holátko. Táta musel nakoupit díly za dva tisíce korun, aby se „vypůjčený“ motocykl dostal k majiteli tak,
jak ho naposledy zaparkoval do garáže. Tím ovšem pohár trpělivosti pana otce přetekl. Mladý matador dostal pár facek a naprostý zákaz sáhnout na cizí motocykl do doby, než mu bude osmnáct a získá vůdčí list, tedy řidičské oprávnění. Byl to tvrdý trest a František ho dodržoval. Alespoň částečně. Přestal si vypůjčovat motocykly na ulici, ale vášeň zůstala vášní. Ani se nedotknout řídítek bylo nad jeho síly. Skončilo
Alžběta „Eliška“ Hladká na Calthorpe před startem závodu do vrchu Zbraslav-Jíloviště, 1931
17 to téměř tragicky. Jednoho příjemného odpoledne jela rodina na motocyklu na chatu pod Lutovem u Poříčí nad Sázavou, kterou Juhan senior vlastnoručně postavil. Otec na mašině, máma v sajdkáru, Jaroslav před ní na malé stoličce. Franta zůstal doma, měl ve svých šestnácti zcela jiné zájmy. Tak tedy New Henley vyjel z Malé Strany Karmelitskou k Újezdu a otec jen šimral plyn, což byla výjimka. Obvykle nedal motocyklu vydechnout, takže maminka často prosila, aby ubral. Tentokrát tomu bylo naopak. Snad že svítilo slunce a už už chtěla být za Prahou, vybídla tatínka, ať přidá. Rozumí se, že ho nemusela přemlouvat. Jenomže sotva přidal, rozpůlila se souprava motocyklu se sajdkárem vedví. Zatímco otec mířil dál k Újezdu, sajda s maminkou a Jaroslavem odbočila napříč přes ulici a rovnou do hospody. Vlomili se do ní dveřmi, rozbili i výlohu, naštěstí se to obešlo bez zranění. Ukázalo se, že v téhle havárii měl prsty Franta. V noci obvykle odmontoval sajdkár
František Juhan
Fotografie do pasu, 1931. Frantovi bylo sedmnáct let
Vzácný snímek z let asi 1926-7 fotbalového klubu Atlantic z Malé Strany. Vpravo v obleku s vestou rozkročený otec Jaroslav Juhan, vlevo od něho bratr Václav Juhan. Černoch byl příručí z obchodu Julius Meinl, třetí zleva je hostinský a řezník Maďar Fabian, který se nikdy nenaučil pořádně česky („Máňo, uřízni se tam nazádu dva špekáčky“)
18
*
od motocyklu, a když byl táta přes den s uhlím, neslyšně vytlačil mašinu na Tržiště, aby si na ní provětral faldy. Když se vrátil, sešrouboval všechno dohromady jako že nic a za den dva se to opakovalo. Jenomže s přibývajícími výlety se jezdcova ostražitost otupila. Nakonec připevňoval sajdkár k motocyklu už jen tak zlehka, aby se s tím nemusel příště zbytečně dlouho mořit. To byl také důvod té rozluky stroje a sajdkáru mezi Tržištěm a Újezdem, při níž mohl Juhan senior rázem jak ovdovět, tak přijít o mladšího syna. Po této příhodě však už měl Franta s motocyklem utrum. Otec mu to vysvětlil tak důrazně, že si to Franta opravdu pamatoval. Do svých osmnácti let se řídítek nedotkl. Snad. Malá Strana byla na konci 20. a na začátku 30. let báječné místo pro kluky každého věku. Působil tu mimo jiné sportovní klub Atlantic, který měl fotbalový i hokejový tým. Podporovali ho různí malostranští mecenáši, kteří si pokládali za čest sem tam pustit chlup. Patřil k nim Julius Meinl, nejspíš proto, že měl v Mostecké ulici krám, kde jako prodavače zaměstnával mladého černocha, který hrál za Atlantic fotbal. Něco přidal pan Janoušek, obchod gramofony a gramofonovými deskami z Nerudovy ulice, něco přišlo od holiče Demutha, něco od hospodského Fabiána, něco od toho a od onoho. Ty doby jsou nejen pryč, ale už i těžko uvěřitelné. Děly se tenkrát dnes nepředstavitelné věci. Bratranec mladých Juhanů Tonda Šiška měl tmavočervenou třistapadesátku Rudge Replica, tedy sériový závodní motocykl postavený podle vzoru vítězného stroje z Tourist Trophy, proto replika. Šiška někdy v roce 1932 přijel na závody, Franta i Jarda Juhanové byli přitom, a tak mohli dosvědčit, že Tonda byl prakticky na mol opilý, tak moc, že mu museli pomoct nasednout. Pak vyletěl praporek, klubko jezdců vyrazilo, a když byl cíl, jako prvního odmávli Tondu Šišku. Byl to jeho první a taky poslední závod, pak už nikdy nestartoval.
Anežka I. Na Střeleckém ostrově působili ostrostřelci, kteří tu každou neděli měřili síly, po Vltavě jezdil tehdy jediný motorový člun s motorem Johnson, který vlastnil stavitel Jaroslav Melzer. Proháněl se s ním na Vltavě nebo na Sázavě v Nespekách, kde si postavil vilu. Víc se proslavil jako motocyklový závodník na Harley-Davidsonu. Franta v té době zkoušel hrát hokej, ale moc mu to nešlo, divně bruslil, byl to dlouhý chlap. Zato se úspěšně věnoval boxu, stal se amatérským mistrem
Neostrý drobný snímek z měsíčníku Auto (červenec 1933) je zřejmě první fotografie budoucího šampióna zveřejněná v motoristickém tisku. U ní text: „F. Juhan, velmi talentovaný jezdec z Prahy na DKW, jehož brilantní jízda dobře se líbila. Ovládá dobře styl jízdy“
19 Prahy a promotérem jedenácti profesionálních zápasů. V osmnácti s tím skončil. Mlátit se na motocyklu zdálo se mu mnohem krásnější než se tlouct v ringu. V roce 1932, kdy konečně mohl začít oficiálně závodit, nedosáhl žádných oslnivých výsledků, ale rozjezdil se a upozornil na sebe. Od sezony 1933 si začal budovat image a konečně získal i první vavříny. V polovině května si dojel v Praze na Strahově při Velké ploché dráze ve třídě 350 cm³ pro bramborovou medaili. Skončil čtvrtý v závodě, do něhož odstartovalo šestnáct jezdců. Přitom byla jeho třída nejen nejpočetněji, ale i nejkvalitněji obsazena. Vyšli z ní dva absolutně nejlepší jezdci celého podniku – Killmayer z Vídně a Füglein z Norimberku. Časopis Auto si pochvaloval: „Velké pokroky udělal Juhan. Při treningu bylo viděti, jak roste den ode dne.“ A k tomu obrázek vysokého mladíka na motocyklu s číslem 22, světlé náplety na rukávech tmavého svetru. Bylo mu devatenáct let a deset dnů. Za necelé dva měsíce se konečně dočkal svého prvního vítězství, když 2. července 1933 startoval v Lounech se svou dvěstěpadesátkou DKW s přeplňováním, známou Anežkou. Kdekdo se domníval, že si motocykl vysloužil jméno některého z mnoha Františkových děvčat. Málokdo tušil, že tím děvčetem je babička Karlíčková z maminčiny strany, žena zlatého srdce, kterou Franta i Jaroslav opravdu milovali. Dokázala ocenit, jakou poctu jí složil vnuk, když svůj závodní dvoutakt ozdobil jejím jménem. Bylo to opravdu jen a jen z lásky, nic vypočítavého. Babička mu na koupi motocyklu určitě nepřidala, protože dědeček Karlíček, vynikající stavitel lehkých sportovních lodí, osmiveslice nevyjímaje, byl bohém, miloval dobré pití a doma pak na rozdávání rozhodně nezbývalo. Mimochodem o dědovi Karlíčkovi se v rodině potichu vyprávělo, že je levoboček Colloredo Mansfelda, zkrátka, že si pan hrabě odskočil. No, svědci u toho nebyli, ale dědeček měl v tehdy noblesním yacht klubu náramnou
František Juhan
Dědeček Rudolf Karlíček, který v podolském Yacht Clubu stavěl lodě, od drobných maňásků po osmiveslice pozici, jako kdyby mu v žilách opravdu kolovala modrá krev. Byl to šprýmař, který například vymyslel vlastní němčinu, protože z opravdové neznal ani slovo. V rodině pak všichni věděli, že k obědu má nejraději polévku ze slepütze. S dědečkem nebyla o zábavu nouze. Když měl jet jako kustod s yacht klubem na závody do Vídně, přišel večer na Wilsonovo nádraží náležitě posilněn a rozkurážen. Na peróně se rozhlédl, na vagónu spatřil ceduli Vídeň, vlezl dovnitř, uvelebil se ve spacím kupé a tvrdě usnul. Ráno se probudil a byl na nádraží, nikoli ovšem vídeňském, ale pořád na Wilsonově, protože si vlezl do odpojeného vagonu. Když se měla jeho dcera vdávat za mladého uhlíře
20 Juhana, uložila manželka Karlíčkovi koupit husu. A aby se vrátil k obědu, poslala s ním pro jistotu i nastávajícho zetě. Karlíček ho posadil do lodě a objel s ním levý i pravý břeh Vltavy, poctivě přirazil ke břehu všude, kde byla nějaká hospoda. Opravdu se vrátili k obědu i s husou, ovšem za tři dny. Před závody v Lounech dal táta Frantovi stokorunu a pronesl památnou řeč, která vydala za nejtvrdší trénink. Pravil, že jestli bude po závodech vyprávět, že se něco utrhlo, něco rozbilo nebo něco proklouzlo, tak ať ani nechodí domů. Závod O zlatý věnec vítěze, který se pořádal na vojenském cvičišti u Rvenic nedaleko Loun, se tedy z otcova rozkazu musel stát prvním Juhanovým triumfem.
Vyhrál třídu 250 cm³. Zanedlouho se vyhoupl na nejvyšší stupínek znovu, 30. července 1933 vyhrál I. Zlínský okruh, silniční závod, jehož trasa vedla ulicemi města a jedno kolo měřilo 6820 metrů. František se s Anežkou začal činit. Je-li řeč o Anežce, nezbývá než zmínit se také o tom, jak ji Juhan získal. Původně patřila Antonínu Nohejlovi, sudetskému Němci a kamarádovi na celý život. Zda ji od něho Juhan koupil, nelze tvrdit s určitostí. Možná ji získal způsobem, jemuž snad při notné dávce eufemismu můžeme říkat sponzorský dar. V těch dobách nebývalo výjimkou, že majitel motocyklu chtěl i závodit, ale neměl buď odvahu, nebo dostatek zkušeností a umu, nebo
Mechanik Josef Komárek a Franta Juhan nad DKW 250 – první závodní Aněžkou, vzadu Tatra 12
21
František Juhan
Antonín Nohejl na startu závodu do vrchu Zbraslav–Jíloviště v květnu 1930. Milý Tonda ještě netuší, že jeho dvoudobou vodou chlazenou DKW 250 cm³ z něho vymámí Franta Juhan a překřtí ji na Anežku
22
Osmnáctiletý Franta Juhan a jeho první motocykl – Coventry Eagle s dvouválcovým motorem JAP 1000 cm³ –, který koupil od Míti Vychodila. V původním anglickém sajdkáru vozil Franta své první děvče, Loli. Té se vztah s mladým jezdcem stal téměř osudným. Na závodech ve Zlíně ji chtěl Fanta v návalu žárlivosti vyhodit z hotelového okna zato, že mu nasadila parohy. Situaci (a Loli) zachránil Frantův mechanik Pepík Komárek, který děvče stáhl z parapetu
23 od všeho něco, takže uvítal, když se zdatný jezdec nabídl prohánět jeho motocykl po závodech. Možná to tak nějak bylo i s Františkovou Anežkou, která se pak jakýmsi zvykovým právem a snad i několika drobnými splátkami mohla stát jeho majetkem. S tím si mladý talent nedělal velké starosti. Jsou pamětníci, kteří později od Juhana Anežku koupili, nebo lépe řečeno zaplatili zálohu, ale stroje se nedočkali, prostě proto, že finanční částku na tentýž stroj složili celkem čtyři různí zájemci.
Jakpak všechny ty ceny skončily? Tato je za absolutní vítězství v II. ročníku Závodu terénem v Motole na podzim 1936
František Juhan Osedlat ho však mohl jen ten nejdůslednější, který ho nakonec vytrhl Juhanovi doslova z ruky. Motocyklových závodníků v polovině třicátých let bylo jako šafránu, tvořili uzavřenou společnost nadšených mladíků, kde bylo mnohé dovoleno a kde se mnohé odpouštělo, zvláště těm, kteří opravdu uměli jezdit a navíc měli kouzlo osobnosti. S první Anežkou se dostavila řada dalších menších i větších úspěchů, tu ve třídě, tu absolutně, tu něco lokálního, tu něco celostátního významu. Z jiskřičky se rychle stávala hvězda. V časech, kdy teprve stoupala, nebyl život závodníka snadnou procházkou. Na závody se Franta dopravoval svým cestovním motocyklem Covetry Eagle se sajdkárem. Z Prahy se vydal v sobotu, sám řídil, v sajdkáru slečnu, na tandemu mechanika, mezi mašinou a sajdou vklíněný závodní stroj. Takhle cestoval i do polských Katovic, kde vyhrál třídu dvěstěpadesátek. Jak to mohli všichni vydržet, motocykl nevyjímaje, zdá se dnes sotva pochopitelné. Je třeba říct, že Franta měl bezpočet krátkých lásek. Patřila k nim i herečka Zita Kabátová. Byl to pohledný chlapík a byl si toho vědom. S namlouváním si nedělal žádnou hlavu. Klidně zastavil u chodníku, vyskočil, představil se kolemjdoucí slečně a pozval ji na kávu. Odmítla ho málokterá, protože Franta byl jednak urostlý krasavec, jednak se záhy stal známou sportovní hvězdou. Jen výjimečně dostal košem, pak se s tím ale špatně vyrovnával. Franta měl i dvě velké trvalé lásky. První se stala mladá vdaná dáma Karlička, která bydlela za Olšanskými hřbitovy. Když se ti dva rozešli, zamiloval se František do Mařenky Weyrové ze zámožné rodiny, která mimo jiné vlastnila hotel Ambassador. Mařenka měla dva bratry, Jirku a Frantu, kteří se přátelili s Milošem Havlem. Vztah s Mařenkou začal v roce 1936. S Frantou cestoval na plochou dráhu do Kodaně i mladší Jaroslav, který dosvědčil, že Franta skončil v půllitrech s Jawou až druhý,
24
O automobily neměl Franta nikdy nouzi. 3. dubna 1935 si objednal a 6. května koupil Škodu Popular Roadster, jak dosvědčuje zápis v knize motorů automobilky ASAP. Barva č. 22 je světlá béžová, polstrování 10 K znamená kůži, avšak není zřejmý odstín ale vyhrál Mařenku. Tenkrát přijel do Kodaně Miloš Havel. Jak je obecně známo, byl orientovaný spíš na chlapce a s Mařenkou Weyrovou se v roce 1934 oženil z přátelství a ze společenských důvodů; víc se mu líbil Franta. Však také proto za ním do Kodaně jel. Vzal s sebou i Mařenku, domů se ovšem vracel vlakem sám, Mařenka tam s Frantou zůstala. Od té doby spolu žili. Jiného druhu je příběh z bálu v roce 1938, kterým vyvrcholily terénní závody v Motole, kde Franta vyhrál všechny kubatury. Tenkrát mu to zvlášť slušelo. Zrovna sloužil na vojně, takže se na vyhlášení vítězů a k následné tancovačce dostavil v uniformě desátníka. Úplně ho tenkrát odrovnala slečna, kterou požádal o tanec. Odsekla mu, že s ním, obyčejným frajtrem, tancovat nepůjde, támhle má majora. Tenkrát to Frantu, trojnásobného vítěze závodu, ohromně zkrouhlo. Jistě mu to i prospělo. Franta měl vždycky ohromnou kliku na dobré auto, které pokaždé koupil za pár babek. Třeba krásného Buicka od starého Načeradského. To byl obchodník s ojetými auty a motocykly, v tehdejší hantýrce hadrář; sídlil za Ohradou někde u Vápenky. K dostání tam bylo kdeco. Je zajímavé, že nejrůznější dílny, prodejny, továrničky, sklady a vůbec živnosti, které zaváněly benzínem, stály většinou na Žižkově. Tonda
Šperlik, měl dílnu hned vedle, dal Buicka do pucu, byl to snad první lakýrník široko daleko, který uměl stříkat metalízu. Na jaře 1935 koupil Franta Citroën 7CV, nádherné kupé, pohon předních kol, motor na silentblocích, vzadu torzní tyče, zkrátka revoluční auto. A že s ním pojede do Vídně na závody. Dozadu si nechal namontovat závěsné zařízení, na přívěsný vozík naložil dva motocykly, zapojil to za Citroëna a vzhůru na Rakousko. Skončil za rohem v Karmelitské, protože na první díře mu přívěs utrhl všechny torzní tyče, auto skončilo se zadkem na dlažbě. Na místě se otočil a dosmýkal vůz domů, jiskry lítaly, Franta šílel. Byla středa, v neděli chtěl jet závody. Rychle k Načeradskému, kde Citroëna koupil, ať poradí. Šlo to rychle. Stál tam osmiválcový Studebaker President za dva tisíce korun, nebylo co řešit. Auto přitáhli domů na Jánský vršek do maštale, svářeč navařil hák, za ten dali přívěs s motocykly a Franta slavně vyrazil. Vyhrál tenkrát závody na dráze v Krieau.* *„Franta Juhan bude startovati na jarní ploché dráze v Krieau u Vídně, kde roku 1935 docílil absolutního vítězství a dostal zvláštní cenu přímo z rukou tehdejšího místokancléře kníž. Stahrembergra,“ připomněla redakce Motor Revue č. 310/1937, když se Juhan chystal po dvou letech opět do Rakouska.
25
František Juhan
Jawa Franta se samozřejmě musel dostat i do závodního oddělení Jawy. Říkáme „musel“, protože majitel Jawy Ing. František Janeček považoval úspěch značky na sportovním poli za nejlepší reklamu. Své tovární jezdce měl opravdu rád a jejich fotografie, jak sedí na motocyklech nebo stojí vedle automobilů u fabrické haly s panem továrníkem v buřince v popředí, patřily k pravidelným obrázkům motoristických magazínů před každým větším závodem. Protože Juhan byl jezdec od pánaboha, je jasné, že mu Janeček nabídl už koncem roku 1933 místo. Jenomže v továrně se vyžadovala kázeň, disciplína a pokora, tedy vlastnosti, kterých měl Franta Juhan citelný nedostatek. Fotografování před továrnou se často muselo obejít bez něho. Dělat tam kašpara? Ani nápad. Prostě tam nešel. Janeček prskal, pochopitelně marně. Jeho jezdec byl zkrátka z jiného těsta. Rozumí se, že to mezi nimi skřípalo. Však se také načas v roce 1935 rozešli. Důvodem se stala skutečnost, že na Frantu najednou nezbyl pořádný závodní motocykl. Předními továrními jezdci se stali Němci Gunzenhauser, Roth a Rumrich, které Janeček upřednostňoval, jednak proto, že obchod a výsledky byly nade vše, jednak proto, aby Juhan nezapomněl, kdo je v domě pánem. Ačkoli Franta dokázal, že je na ploché dráze vynikající jezdec, neměl v roce 1936 pro závod na Strahově stroj, zatímco za Jawu tam startovali jak v třistapadesátkách tak v půllitrech Gunzenhauser i Rumrich. Slušelo se ubrat plyn a přijít do janečkárny s prosíkem. Ale Juhan? Nikdy. Bratr Jaroslav objevil v anglickém časopise Motorcycle firemní inzerát, který nabízel motocykly s motorem JAP v rámu Martin. Spěšná objednávka zněla na dva stroje 350 a 500 cm³. Cena za oba motocykly byla závratná, snad 300 liber, tehdy nějakých 45 tisíc korun, když automobil Jawa Minor v karoserii roadster
Už ve svých dvaceti letech se Franta Juhan zařadil mezi nejlepší domácí závodníky, jak dokládá Motor Revue č. 19 z 5. února 1935 přišel na 16 tisíc! Žádná překážka ale nebyla dost velká na to, aby se nedala zdolat, jednaloli se o závody a především o odvetu samotnému Janečkovi. Na hledání sponzora nebylo moc času, protože zaplatit se muselo hned, aby stroje dorazily do Prahy včas, závody byly přede dveřmi, konaly se 10. května. Franta s Jardou vyprázdnili všechna prasátka a tajné skrýše, oběhli kamarády a známé a nakonec přepadli strejdu Jendu Janouše, řezníka v Košířích, který byl jejich dávným spojencem. Bez mrknutí oka otevřel a vyčistil kasu, a protože toho bylo pořád
26
Jako absolutní vítěz soutěže „1000 km motocyklů“ se objevil na titulu Motor Revue (MR č. 2, 1934, vyšlo 20. května). S Jawou 350 pobil řadu soupeřů na podstatně silnějších strojích. Pan továrník Janeček musel mít radost
27 málo, šel kamsi dozadu a z tajné skrýše mezi ovarovými hlavami a telecími kýtami vytáhl zbývajících padesát liber. Všechno klaplo tak tak. Týden před strahovskou plochou dráhou dorazily oba motocykly do Prahy, samozřejmě naprosto holé, bez jediného převodu navíc, bez jediné náhradní svíčky, zkrátka ideální do výlohy, sotva na dráhu. Navíc tu byl technický problém. Franta už přivedl Jawu k tomu, aby své plochodrážní motocykly na dlouhé tratě vybavila převodovkou se dvěma stupni. Na jedničku se jezdec rozjel, pak tam patou vsadil dvojku. Díky tomu měly Jawy raketový start, což na ploché dráze znamená půl vítězství. Motocykly ostatních značek to zatím neměly, takže od startu se závodníci rozjížděli přes spojku a obložení jen hořelo. To byl
Strakonické Fezko (zde jako Fezco asi pro dojem světovosti) si pro reklamu na své barety, čepice a fezy zvolilo populární závodníky, Frantu Juhana nevyjímaje (Auto č. 4, 1936). Odtud i později tolik populární „rádiovky“
František Juhan teď první Juhanův handicap. Druhý spočíval ve zpřevodování zadního kola. Motocykl byl připraven na anglické závody, tedy na klasickou krátkou čtyřsetmetrovou dráhu, zatímco na Strahově měřil jeden okruh dvakrát tolik. S prvním problémem se nedalo dělat nic, František se musel smířit s tím, že bude od startu čarovat se spojkou. Zato s převody musel něco vymyslet. Záchranou se stal kamarád Franta Šmátola, dnes už nikdo neví, zda to bylo příjmení nebo přezdívka. Pracoval v Avii a rozhodně si ho tam pro jeho zručnost vážili. Druhým pomocníkem se stal Juhanův mechanik Pepa Komárek. Šmátolu všichni znali jako vynikajícího nástrojaře, kterého Juhan objevil
Franta se krátce živil i jako profesionální boxer a promotér, jak dosvědčuje výstřižek z nezjištěného periodika, 1937
28 náhodou. Potřeboval totiž opatřit své jezdecké boty okovanou podrážkou a špičkou, aby v zatáčkách neshořely kožené podešve. Tehdy mu Šmátola opatřil boty stelitovými plochami, tvrdšími než ocel. Nebylo šikovnějšího řemeslníka, navíc s takovým zázemím, jaké měl v letecké Avii. Pro Frantu už dříve dělal řídítka, jaká potřeboval, delší a prohnutá. Trvalo mu sotva deset minut, než natvaroval trubku podle přání. Proto se na něho Juhan obrátil i teď, když potřeboval změnit převod svých motocyklů. Přes noc se musela vyrobit nová ozubená kolečka, jedno na vývod hřídele motoru, další na spojku a na rozetu zadního kola. Šmátola přes noc vyrobil kompletní sadu, o níž bylo rozhodnuto, že ji namontují na půllitr, tedy na motocykl, s kterým měl Juhan startovat v nejprestižnějším závodě. Závod třistapadesátek už dopředu částečně vypustil. Vyrobit další
Když si Ing. František Janeček otevřel Motor Revue č. 290 z 15. května 1936, nejspíš mu přestalo chutnat
Franta Juhan na Lochotíně na Jawě 350, 1937 (?) sadu na druhý stroj Šmátola nestačil, měnit převody z jedné mašiny na druhou mezi rozjížďkami bylo z časových důvodů nemožné. Franta se tedy na třistapadesátkách rozjezdí a v půllitrech se utká s Jawou, respektive s Janečkem. Celý týden před závodem se u Juhanů na motocyklech vyšívalo. Stroje se zkoušely v Nerudově ulici, to byla testovací dráha. V den D se čekal velký souboj Němců na Jawách proti Juhanovi na JAPu. V každé třídě se jely tři jízdy, body se sčítaly, zvítězil ten, kdo jich nasbíral nejvíc. Juhan skončil v první rozjížďce půllitrů třetí, Jawy s dvoustupňovou převodovkou před ním, vyhrál Rumrich, Gunzenhauser druhý. Franta to musel někde ještě víc podržet. Druhá rozjížďka: Rumrich opět první, Juhan druhý. Měl po nadějích. I kdyby ve třetí jízdě vyhrál, jeho soupeři stačí čtvrté místo. O vítězi bylo prakticky rozhodnuto. Šlo už jen o čest, sláva byla v prachu. Jarda radil vyměnit rozetu na zadním kole. Mají ještě jednu, o zub menší, třeba to pomůže. Na mašinu se vrhli všichni, kdo mohli. Jedni měnili převod, druzí zkracovali řetěz, tak tak to stihli, Juhan přijel na čáru poslední. Vypálil jako první, jenže Rumrich se
29
František Juhan
Franta Juhan se spolujezdcem Václavem Pěnkavou při fotografování před odjezdem do Anglie na šestidenní motocyklovou soutěž v roce 1937. Jezdci s motocykly stáli před továrnou Jawa a fotograf je zvěčnil nejprve bez pana továrníka Janečka. Pak se na něho čekalo, což se Frantovi nezamlouvalo, a tak se sebral a odešel. Když pan šéf konečně přišel, musel Frantu na fotografii zastoupit tovární jezdec Paštika s skloněnou hlavou a čepicí naraženou do čela ho držel jako klíště a neustále zezadu dorážel, zkrátka chtěl vyhrát na celé čáře. Stalo se, co se stalo. Juhanův největší soupeř to v posledním kole přepálil, zavadil o pytel s pískem na kraji dráhy a s motocyklem lehl, vůbec nedojel do cíle, ve třetím závodě zůstal bez bodu. Juhan tedy vyhrál nejen poslední jízdu, ale stal se i celkovým vítězem. Tribuny duněly, šedesát tisíc diváků aplaudovalo nečekanému triumfu, znásobeném ještě tím, že nedojel ani Gunzenhauser, který v poslední jízdě předvedl několik kotrmelců. Hermann Gunzenhauser
byl horlivý nacista, zamračený, ctižádostivý nadutec. Jarda Juhan vyhlásil, že dá tisíc tomu, kdo přinese fotografii, na níž se ten nesympatický Němec usmívá. Strahovský podnik potvrdil, že Juhan je jezdec s talentem darovaným shůry. Byly závody, v nichž během jediného dne vyhrál třídu dvěstěpadesátek na dvoudobé DKW, třídu třistapadesátek na čtyřdobém Nortonu a půllitry na Japu. Zajel stejně dobře na plošině, na silnici i v terénu. Ve firemním časopise Jawa, který vycházel v mnohatisícovém nákladu,
30 se v reportáži o Strahově neobjevila o závodě půllitrů ani řádka. Jako kdyby se vůbec nekonal. Redaktor popsal jen třistapadesátky, které vyhrál Gunzenhauser. Juhanovi nemohli v Jawě přijít na jméno, nezaznamenali ani jeho slabé 6. místo v této třídě. Nakonec Janeček nemohl nechat Frantu napospas konkurenci, jak dosvědčuje noticka v Motor Revue č. 296 z 15. srpna 1936: „Všecko je již zapomenuto: Juhan se vrátil. Je to jistě k obapolnému prospěchu. Pro Juhana je tu morální i hmotná podpora továrny, pro továrnu jezdec, který bude nejen vynikajícím obhajovatelem našich barev na plochých drahách Evropy, ale i dobrým silničním jezdcem, jenž aspoň částečně vyplní citelnou mezeru, která zde vznikla nešťastným odchodem Frantíka Branda.“ Tovární jezdec Jawy Brand zahynul v běžném provozu 4. března 1936 na karlovarské silnici u odbočky na Kněževes, když mu do cesty vjel nákladní vůz. Janeček věděl, proč Juhana potřebuje. Když továrna vypravila v roce 1937 na šestidenní do Llandrindod Wellsu ve Wellsu československý tým, dostal František do ruky poprvé v životě půllitr se sajdkárem, nota bene do terénu, v němž nikdy před tím nejel. Když se se spolujezdcem Václavem Pěnkavou vrátili, přivezli zlatou medaili. Janeček dobře koupil, alespoň pokud se týká jezdeckého umění a výsledků nové akvizice. Franta nastoupil v roce 1937 základní vojenskou službu, při níž nadále nejen závodil, ale stal se dokonce promotérem profesionálních zápasů v boxu. Měl zkrátka dobrodružného a podnikavého ducha. Jakmile jméno Juhan získalo zvuk, vychutnával si Frantovu slávu pan otec v hospodě U Fabiána naproti domu, kde rodina malostranského uhlíře bydlela. Juhan senior si po závodech pustil večer v deset rozhlasové zprávy, a když pan reportér Laufer hlásil, že junior udělal výsledek, vzal džbánek a honem přes ulici pro pár čepovaných. Tam
Vzácný snímek z Jevan, kdy na zamrzlém rybníku zkoušeli Václav Stanislav a Franta Juhan první jízdu na ledové ploché dráze. Janeček se nechal inspirovat zprávami ze Sovětskému svazu, kde se údajně na ledě už jezdilo. Jawy 350 nechal obout do pneumatik s hřeby dlouhými 2,5 cm, na nichž se prý nedalo jezdit… 1937 (?) samozřejmě poslouchali stejné zprávy, a tak tátovi Juhanovi zatleskala celá hospoda. To byl pocit… V tu chvíli byl zapomenut i sajdkár s mámou ve výloze. Otec Juhan chodil na všechny závody v Praze a okolí, kde Franta startoval, a na všechna hokejová utkání, v nichž hrál Jarda. Ani jeden ze synů ho však nikdy na tribuně nespatřil. Oba jen cítili, že tam někde sedí, dívá se, diskrétně naslouchá řečem diváků kolem a hřeje ho pocit, že jeho kluci to dole roztáčejí. Byly to dozajista jeho nejhezčí chvíle. Trochu jinak tomu bylo se strejdou Jendou Janoušem, tím, co Frantovi zachránil účast na strahovských závodech, když mu dal potřebný zbytek peněz na Japy. Toho viděl v hledišti každý. Dával o sobě hlasitě vědět a všem hlásil, že ten Juhan na Japu nebo ten na bruslích – podle toho –, patří k němu. A běda, jestli se náhodou ozval kritický hlas. Řezník Janouš to řešíval na místě často i fackou. Pak doma říkával, že se míchal, čímž trochu mlžil, protože se obvykle popral.
31
František Juhan
Spadla klec, bylo po závodech. Tak alespoň zůstat u automobilů jako prodejce a opravář. Žádost o přidělení značky ze září 1940
32 Jenda Janouš byl z Lutova na Sázavě. Jednou se vracel v noci z Nespek domů, do Lutova, náležitě posilněn. Aby se dostal do postele, musel přes řeku. A tak křičel přes vodu, až ho uslyšel Jarda Juhan, který u strejdy trávil volné dny. Vzal lodičku, přejel na druhý břeh, naložil strejdu a zamířil zpátky k vile. Cestou mu strejda vyprávěl, jak se s hoteliérem Lauřímem, svým kamarádem, míchal, a že prý ho zavřel do lednice. V Jardovi hrklo. Převezl strejdu domů, skočil zpátky do loďky, hajdy na druhou stranu a poklusem do Nespek, zadem do hotelu otevřít mohutnou lednici. Našel tam Lauříma, spícího a náležitě prochladlého. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se strejda Janouš hned v noci nepochlubil „mícháním“. Poslední velký předválečný úspěch si Franta Juhan připsal v Pardubicích na ploché dráze v závodech o Zlatou přilbu 1938. Sloužil tehdy na vojně a vítězství desátníka Československé armády v jednom z nejprestižnějších kontinentálních závodů mělo v napjaté předmnichovské atmosféře emocionální náboj. Vyhrál Zlatou přilbu a peněžitou cenu 25 000 korun, pro cenu si přišel ve vojenské bundě, což stadion ocenil mohutným aplausem. Janeček, na jehož Jawě startoval Juhan i druhý v cíli Stanislav, měl o zlatou trofej velký zájem, zatímco Frantovi na ní zase tolik nezáleželo. Jestli ji chce pan továrník mít, může být za čtyřiadvacet tisíc jeho. Tak se i domluvili. Franta si za to koupil Aero 30.* Po okupaci v březnu 1939 ale byl se závoděním konec. Přišly jiné starosti. Franta byl hned po válce jmenován za zásluhy v odboji podporučíkem, vyšší šarži ani dostat nemohl, neměl žádné školy. Brzy ho delegovali do Sudet, odkud se vyháněli Němci. Byl tam jen čtrnáct dnů a vrátil se domů. Říkal, že je tam tolik zlodějů, až se na to nemůže ani dívat. Sundal uniformu a už se do ní nikdy nenavlékl. * Přilba se ve víru událostí ztratila. Později se opět objevila a dnes je vystavena v motocyklové expozici na hradě Kámen
Anežka II. Svoji poválečnou kariéru zahájil Franta na Anežce II., velmi výkonné závodní DKW. Získal ji od svého kamaráda a věčného rivala Rakušana Schneeweisse. Byl to technický talent s mnoha chytrými nápady, vždycky výborně oblečený elegán, který závodil v bílých rukavicích. Franta měl dvě jednoválcové dvěstěpadesátky DKW s dvojitým pístem s přeplňováním. Jednu DKW získal od Schneeweisse, který na tomto stroji vyhrál závod do vrchu Semmering a porazil i tovární tým DKW. Mašinu přenechal těsně před válkou Frantovi. Během okupace musel motocykl zůstat ukrytý v garáži, kde na něm kutal bratr Jaroslav s Jaroslavem Hausmanem. Poprvé si jej Franta pořádně vyzkoušel až v roce 1946, kdy na něm vyhrál pražský silniční závod. Tak se poprvé veřejně prezentovala Anežka II. Schneeweiss tragicky zahynul po válce, když do něho při závodech na ploché dráze vrazil Gunzenhauser. První poválečný silniční mezinárodní závod jel Franta Juhan v létě 1946 v Ženevě ve Velké ceně Národů pochopitelně na Anežce II. Tehdy dojel na druhém místě, když se honil s celou smečkou na motocyklech Guzzi 250. V posledních dvou kolech se přetahoval s jezdcem, kterého považoval za vedoucího závodníka. Nakonec ho předjel a pak si jen udržoval odstup. V cíli se ukázalo, že ten, koho předjel, jezdil o kolo zpět. Frantu tehdy do Švýcarska doprovázel Jaroslav, který cestoval se svou manželkou Jiřinou Steinmarovou a přítelem hercem Milošem Nedbalem. Časopis Auto č. B5 z 25. května 1946 oznámil, že „dva známí motoristé byli vyznamenáni: motocyklový závodník Fr. Juhan byl jako příslušník organisace Rady tří vyznamenán medailí za chrabrost; organizační pracovník plk. Kabrna byl vyznamenán válečným křížem 1939.“ Rada tří byla v letech 1944–1945 největší odbojová organizace v protektorátu, jež navázala na práci předchozích odbojových organizací Obrana
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
