J a n Ko sek
SKEPTIKOVA DOVOLENÁ
SKEPTIKOVA DOVOLENÁ
J an Ko sek
SKEPTIKOVA
DOVOLENÁ
Praha 2011
SKEPTIKOVA DOVOLENÁ Copyright © Jan Kosek, 2011 Illustrations © Tereza Pavlíková, 2011 Cze edition © dybbuk, 2011 ISBN 978-80-7438-058-7
KOMÁŘÍ SVATBA V samém srdci Komárna Hlavního města komárů Komářice rozmarná Jede si jede v kočáru A pije víno z poháru Veselo je nevěstě Poletuje po městě A bzučí přitom radostí O lidi se moc nestará Nebot΄ si vezme komára Prý je to dobrák od kosti Za víli zazní fanfára A potom pood svatební O jakém každá dívka sní Starosvati v černém rouu Jistě pozvou paní mouu A bělostné družičky Budou zpívat písničky Když přiletí slavíček Bzum bzum bzum Přinese jim žejdlíček A v něm víno nebo rum Když přiletí vlaštovky Nedopadne to s komáry dobře
(7)
MODRÁ KREV Můj dávný přítel v Teplicí Nesnáší lidi bez původu Má erb a vodu na plicí A necelý rok do důodu Pět kilometrů za městem Má taky ústav pro šletičny Kde oddává se neřestem A vede život nepatřičný S nepoměrně starší šletičnou Že slavného jsou oba rodu Nemají v lásce dnešní módu A pěstují hlívu ústřičnou
(8)
STAROSTA MĚSTA DOBŘÍŠE Ač na srdci má šelest Starosta města Dobříše Dokáže všeno přelézt Tím že se plazí po břiše Je k sobě velmi tvrdý Ze smrčí leze do doubí Překoná celé Brdy A lidé když jdou na houby Tak převelice si ho váží Nebot΄ jim vůbec nepřekáží
(9)
LÁSKY ČAS Sedí dvě panny na dvorku A vaří v kotli maorku Mají bílé věnce Čekají milence Zavedou je do světnice K obrazu cudné světice A tam je s radostí Bohatě pohostí Nabídnou jim též lektvaru Čímž přivedou je do varu Na dveře klepe máj Milence čeká ráj Jediný pohár postačí Panny jim oči zatlačí Dva pohřební věnce Mají pro milence
(10)
SLEZSKÁ RAPSODIE Mám pratetičku z Opavy Která má krásný zámek Kde stará se jen o pávy A sbírku vzácný známek Práce má tedy dostatek A nemá zájem o sňatek I když na prvním nádvoří Málokdy se jí nedvoří Galantní mladý šletic Před kterým tíc i netíc Než navrátí se ke svým známkám Večer co večer tančí kankán
(11)
SMUTNÝ JAPONEC Můj jablonecký přítel Šimon Poslední dobou stále sní Nad sbírkou starodávný kimon O černý očí sličné gejši Jež dá mu lásku noblesní Nic na světě ho nezkonejší Když bloumá večer Jabloncem A cítí se být Japoncem Ten jeho smutek nemá konce Jsou nehostinné kraje zdejší Jablonec není pro Japonce Neb nežijí tam žádné gejši
(12)
LOKÁLNÍ TRAGÉDIE Jde číšník lokálem Je vedrem rozpálen S výrazem padoua Masařku poslouá Ta tlustá mo-ua Leze mu do ua Hned by ji s utí plác Jenomže nese tác Na pána ve stínu Vyklopí zmrzlinu Pán vezme mušketu Míří do muškátů Masařku zastřelí Číšník se veselí Navzdory zmrzlině S tím pánem na klíně
(13)
UHERSKÁ RAPSODIE Mezi štíty Karpat Na divokém koni Černovlasý Arpád S Attilou se honí Zatím dobrák Gábor Zakládá prý v Mátře Všem vlastencům tábor Na cikánské vatře Jeho švagr István Musí však žít v dešti Jelikož byl vyštván Ze své rodné Pešti Apatický Péter Vypouští již léta Z Debrecenu éter Do celého světa
lubil se mu György Že si vezme Ester Jelikož se nerdí S žádnou z její sester Dobrotivý László Rozeřval se právě Nebot΄ tluče máslo Na své černé hlavě
(14)
TETA DVOJNÍK Lidé si mě často pletou S jednou korpulentní tetou Ta naše vzájemná podoba Stává se prokletím pro oba Když jednou za čas ze své Horní Dolní Vydá se teta za mnou v plné polní Nikdo jí svoje místo neuvolní Jezdívá přeplněným autobusem Po deu jen těžce lapá Lidé se od ní odvracejí s hnusem Neb vidí tlustého lapa Z autobusu ve kterém se nevětrá Zamíříme svorně spolu do metra Kde nás každý sednout pustí Nejen proto že jsme tlustí Studoval jsem na doktora Stavbu těla dřel jsem přes dva semestry I když jsem lap jako hora Pražané nás mají zjevně za sestry Brzy budou míti pravdu naprostou Jenom co mi prsa ještě dorostou
(17)
STRÝČEK TRPASLÍK Přijel k nám zvrhlý strýček z Ústí A prohlašoval že se spustí S nevlastní tetou Žanetou Která šije kroje Nedaleko Troje My svorně jsme ho prokleli A ztloukli jsme ho mačetou Strýc nebyl zrovna veselý A usedavě začal plakat Že si ho osud nehýčká Neb neceme ho za strýčka On vyhlédl si vzrostlý akát Kam pověsil své hříšné údy Necelý metr nad zemí Pak odkopl své miniůdy A rozloučil se se všemi
(18)
BÍLÝ VILÉM Můj bratranec Vilém Pyšnil se svým cílem
odit všude v bílém Povahu měl bodrou Odmalička byl poněkud na hlavu Ošklivil si modrou Tak jak mu to poradili v ústavu Když dosáhl svého cíle Opojený skvělým činem Oblékl si šaty bílé Aby pro nás uspořádal oslavu Kde se opil bílým vínem A vzal si modrý plášt΄ Vniveč tak přišla námaha Již věnoval cestě za svým cílem Snad necítí k nám zášt΄… Snad nedívá se na nás spatra Že svlékli jsme ho do naha A přivolali psyiatra Do ústavu navrátil se Vilém Aby se zas učil odit v bílém
(19)
PODNIKAVÝ PŘÍTEL Můj kamarád z Frankfurtu Vášnivě rád hrál tenis Neb jmenoval se Kurt Když našel frank na kurtu Vůbec se nerozzlobil A koupil za ten peníz Pár oprýskaný jurt A stádo stepní kobyl Jež navzdory radním Ve Frankfurtu začal pást Takže celá jeho vlast Zlámala hned nad ním hůl On objevil však zlatý důl Že snad všini lidé zlobili ho Ukrývá se večer do jurty Kde vyrábí z mléka kobylího Výživné a zdravé jogurty
(20)
FREUDISTICKÁ Já pokaždé získám děvče které ci Bez sebemenší snahy Jelikož mám setrvalou erekci At΄ půlnoc je či poledne Případně večer vlahý Každá mi ráda podlehne Když oslovím ji nahý Já nemám žádné problémy Zbavil jsem se vše možný bludů Ráj našel jsem zde na zemi Neb důvěřuji svému údu
(21)
NEOBVYKLÝ PŘÍBĚH Povídal jeden snob Lence Že za šedesát osm marek Má nedaleko Koblence Překrásnou sbírku motýlů Pro sličnou slečnu Jarmilu Nejhezčí je prý otakárek Co poletoval nad fenyklem Ve společnosti běláska Nic dalšího se neudálo V tom rozhovoru neobvyklém Takže mě trápí otázka Proč se to vlastně všeno stalo
(22)
VZPOMÍNKA NA AFRIKU Vylezl drobný hovnivál Jednou na černý rybíz Nebot΄ se zřejmě domníval Že získá pěknou kuličku Sezobl jej však Ibis Aby za malou viličku Sám pocit΄oval lítost Když vzpomínal si na Afriku Přehlédl totiž lasičku Tu éterickou bytost Co ptáky rdousí bez cavyků Ač ve svém srdci nosil Nil Nespatří už zemi palem Neb před cestou se posilnil Drobným českým hovniválem
(23)
SPOLUŽÁK Z HUMPOLCE Mám spolužáka z Humpolce Jenž odí často na zábavu Kde při tangu i při polce Stále si šahá na boltce A pravidelně ztrácí hlavu Svou tanečnici Markétu Jež učí děti ve školce Napospas neá parketu A utíká krást pivní tácky Mám spolužáka z Humpolce Který si šahá na boltce A ová se dost humpolácky
(24)
ZAZOBANÍ KOHOUTI Poslední dobou Slepice Zběsile zobou Na dvorku Kde děda kouří maorku Dnešní svět plný spěu je A zalyká se zlobou Děda si dýmku pěuje A odmítá jít s dobou A proto neá slepice At΄ ještě vilku zobou Na dvorku zrnka pšenice Nakonec jim rázně krčkem zakroutí Jen aby si zazobali kohouti
(27)
VĚŘÍCÍ NETEŘ Moje neteř z moravského Blanska
ce v životě velký věcí dosíci V managementu slavné firmy Skanska Tráví svůj čas vždy v úžasné kondici Zářný úsměv přilepený na líci Říká věci jež je lépe neříci Vyznávajíc náboženství dneška Nestydí se že je tolik věřící Žádnou šanci nikdy nepromešká Brzy bude na vedoucí pozici
(28)
NÁPADNÍCI Za mou starší sestřenicí Která je prý nevlastní
odívali nápadníci Neslaní až nemastní Ze Lhoty a z Dolní Losin Jednou ale přišel zlosyn Jenž odved výkon bezvadný Nebot΄ ji svedl za dva dny Pár dní nato přijel z Lipan Uhlazený starý zlý pán Jenž zlosyna s utí probod Dost tupým nožem se střenkou Rudá krev mu tekla do bot Když objal se s mou sestřenkou Protože má černou duši
orobami prolezlou Zlý pán z Lipan všude tuší Nápadníka jenž je z Loun
(29)
KAMARÁD Z POVOLŽÍ Mám kamaráda z Povolží Jenž pravdu a lež neuznává A říká samé pololži Prý jezdí rád do Pojizeří Kde každého zve na večeři Pak prohlásí — všem Čeům sláva A nalévat si za to dává I když mu nikdo neuvěří Tak propije své lněné spodky A zamíří do Pometují Kde dobře si ho pamatují Rozšafné vdovy z okolí Co čekají na láhev vodky On cokoli jim dovolí Když na závěr si s nimi zavdá Vypadne z něj i polopravda
(30)
ŠVAGR Z POSÁZAVÍ Mám švagra kdesi v Posázaví Který leští kliky z mosazi On stále leští mosaz a vy Dočetli jste báseň nejapnou
(31)
IVETA A SKLEROTIK Znám jednoho sklerotika Špatnou pověst v kraji má Jenom sex a erotika V životě ho zajímá Ten zapřisáhlý erotoman Sedne si zrána na otoman Kde nepročítá žádný román Protože čeká na Ivetu Jež má se rovněž čile k světu Až do večera myslí na ni Pak otevře si láhev vína A Iveta se nad ním sklání Jak sladce naplněný sen Můj známý ovšem zapomíná Na co že myslel celý den Čímž končí všena erotika I smutný příběh sklerotika
(32)
STRÝČEK ZE SEMIL Přijel k nám strýček ze Semil Který měl špínu za ušima Ačkoliv tvrdil že se myl Dle vyjádření tety Kazi — té co si všeho tolik všímá — Byl zejména od kolomazi Po tomto věru hloupém faux pas Zastihl jsem ho pod švestkou An pro tetičku jámu kopá Nazývaje ji nevěstkou Od hlavy k patě špinavý Zpíval si s utí c´est la vie Pak podrbal se v levém uu A radostně se usmál na mě Jelikož právě spatřil v duu Tetičku Kazi v oné jámě
(33)
RUSKO NA ROZCESTÍ Vyšel si Ivan na kopec V pohoří zvaném Ural Rozepnul si tam poklopec A do Asie čůral Hned po tom skvělém výkonu Políbí vzácnou ikonu A modré oči k zemi klopí On při tom svatém obrázku Neápe zdá se otázku Proč vlastně mířit do Evropy
(34)
MUSLIM NA BRUSLÍCH (politicky nekorektní) Žil byl v Nuslí jeden muslim Jehož jméno nevyslovím Nebot΄ propad vášni k bruslím Zbrusu novým kolečkovým Dávno si nečetl v koránu Již léta nesvětil ramadán Do města vyrážel po ránu Vstříc parkům pláckům a zahradám Jednou však časně za úsvitu Když jel z kopce proti můrám Zjistil že ztratil identitu Brusle ho přestaly těšit… Jak rád by dal sbohem murám Jak rád by na dlažbě mešit Zpaměti se učil súrám…
vilku si sypal sůl do ran A pak si zakoupil korán Při vzpomínce na svatý vous Proroka Přestal se také stříhat Pomodlil se a do dne a do roka Vyhlásil Nuslím džihád
(37)
PRAOTEC ČECH I. Kdyby se byl praotec Če s někým poradil Možná by Říp jiným kopcem jinde nahradil Slavníkovci radili by vladaři Kníže Václav byl by tady do stáří Musel by v tom býti sám čert rohatý Kdyby potom neved život nesvatý Spokojeně by si žil Až do smrti vladařil Nebýt oné bratrovraždy Jistě by ho měl rád každý Lidi by svá pole pleli Nebo orali Knížeti by přitom pěli Zbožné orály Neznali jsme tehdy soudy Krev po Čeá tekla proudy Dodneška se můžem kát Zemí prošlo plno válek Mnohý krajan se ji zalek Nepřátel se učil bát Nepopřáli jsme už sluu Těm co těli změnit svět Náš osud se v novém duu Náhle začal odvíjet
(38)
Proto jsme se slzou v oku České bratry vyhnali Abyom za tři sta roků Katolíky ztrestali II. Kdyby se byl praotec Če tehdy probudil Zaručeně by se v rudý Čeá nenudil Na rte by mu ztvrdnul úsměv veselý Divil by se kam až jsme to dospěli Neápal by boj o sklizeň úrody A proč necem aspoň trou svobody Proč velcí i nevelcí Jsou takoví zbabělci Viděl by jak země átrá Jak udává bratr bratra Až by radši prnul k Řípu Kde by dlouze pil Ze žalu by strhal pípu Že se probudil Tak by zaspal dnešní dobu Která trpí na orobu Při níž nelze přemýšlet Sníme sny o plném břiu Po staletí jsou nám k smíu Ti co tějí měnit svět
(39)
Málokdo si nezatleská Kdekdo sklízí vavříny Protože jsme zase dneska Poopili dějiny At΄ si je svět plný dramat My už ceme hlavně klid Začne-li se leba lámat Neáme se podrobit
(40)
ČESKÉ ELITY Jsou lidé kteří jsou s to Doopravdy všeno strávit Vzít si vždy velké sousto Nikdy se jím neudávit Svět skvělý rautů nasát Zrno tam od plev oddělit A všemu světu hlásat Že lid by zbloudil bez elit A jeji mravní zásad
(41)
OSLOVSKÁ Každá hra má svá pravidla Někdo se drží kormidla A aby měl svět pevný řád Učí se jiný veslovat Je přitom zcela jasná věc Že nebojácný našinec Se veslování naučí Až kormidelník poručí Když osel osly osloví Oslové ho hned oslaví Uklánějí se oslovi Který to správné heslo ví Někoho možná rozteskní Ta situace groteskní Oslové ale nemyslí A poslouají nesmysly Našinec sedí u vesel Vesluje a je nevesel Vesluje přesto ostošest Vždyt΄ sportovec má svoji čest Kormidlo se však porouá A ten kdo dneska poslouá Přijde do velký nesnází Až lod΄ na skály narazí
(42)
SUPI Lidé často po poklade touží Všini tějí jako páni žít Různým pánům proto přitom slouží Přes mrtvoly musí jít Na nebi se černá mračna kupí Životem si nikdo není jist Nad krajinou poletují supi A čekají na kořist Lidé dále po poklade prahnou O slávě sní a též o štěstí Po obloze černé mraky táhnou Nic dobrého nevěstí Supi totiž po kořisti touží Poletují tiše po kraji Různým pánům ještě zdraví slouží Supi se však dočkají
(43)
PAMÁTEČNÍ Posadil se státník Na kamenný patník Hodinu tam seděl Usilovně hleděl Pak ve stínu stromů Odebral se domů U patníku dneska Pamětní je deska
(44)
ČESKÁ NÁRODNÍ Prapodivné věci lidi tropí Když přiází doba složitá Jedni se své flinty hbitě opí A druzí ji hážou do žita Pravda s láskou přesto zvítězily Nemáme se vůbec neradi Necesty i cesty vedou k cíli Darebák se vždycky prosadí V Čeá se dnes každý ve všem vyzná Všini tějí být moc úspěšní Kdo jen jednou vlastní omyl přizná Ten se nadosmrti zesměšní A proto mám jednu velkou touhu Neutrpět žádnou pohromu Lidem neci nikdy dělat slouhu A když už — tak jenom někomu
(45)
ZE STARÉHO RAKOUSKA Mezi dvěma Egony je Na sedadle ve vlaku Opuštěná begonie Jak se zbavit rozpaků Jak ji vzít a přinést ženě Aby u ní stoupli v ceně? Egoni se nedokážou rozhoupat Od Krakova smutně hledí do poupat Když opouští to své kupé Jsou poněkud nevlídní Johann Strauss a Franz von Suppé Zní snad všude po Vídni Egoni ten žánr mají za plytký Proti gójům vznesou mnohé námitky Nece se jim přijít domů bez kytky Jak potvrdí každý moudrý rabín Rakousko má celou řadu slabin Židi ale nejsou žádní Češi Odsuzují dravost Hunů Své problémy rázovitě řeší A tak běží do Sönbrunnu Kde se vrhnou na bez Franz Josef je zdraví z trůnu Užijte si šábes
(46)
DĚDŮV SKON Sedí děda v kredenci S podšálky a šálky Trpí těžkou demencí Od poslední války Přestal platit nájemné Mozek už mu měkne Co víli si ruce mne Jak to tam má pěkné Sedí děda v kredenci Manželka už není Všini její milenci Jsou mu ukradení Nevadí mu mravenci Ani jiná havět΄ Dávno ztratil potenci A podepsal závět΄ Netrápí ho prostata Neb už ví či tuší Že nejhlubší podstata Přežívá jen v duši Ani nápis na věnci Nemá zapotřebí Sedí děda v kredenci A je v sedmém nebi
(49)
BARON HLUŠEC
lubil se pan baron poslušné služce Že pro ni zastřelil tetřeva hlušce Služka se odporem poněkud třásla Přesto však v komůrce lampičku zhasla Leželi společně na jednom lůžku Mrtvola tetřeva strašila služku Ráno sňal pan baron ze stěny pušku Snad přes noc neztratil střeleckou mušku Ze statků dědičný přinesl služce Navečer dalšího tetřeva hlušce Na stěnu zavěsil loveckou pušku Vášnivě pohlédl na bledou služku Služka se odporem poněkud třásla Přesto však v komůrce lampičku zhasla Není věc radostná pro milou služku S tetřevem hlušcem spát na jednom lůžku
(50)
VOLNÁ LÁSKA Můj dobrý přítel z Čakovic Nedaleko Prahy
odí celý nahý Lesíkem zralý makovic Kde o nesmírné lásce sní Svou úzkost z bytí vytěsní Když potká dívky překrásné Jež nemají ho za opilce Má touha nikdy nezhasne On řekne si v té sladké vilce A poslední mu padá maska Když se všemi se dlouze laská Je nevinný jak lilium Můj dobrý přítel z Čakovic Protože kouří opium A každému dá polovic
(51)
BAHAMY A BERMUDY ANEB ZIMA V ČESKÉM RÁJI Přivezl jsem si z Baham Krabičku skvělý havan A krásnou černou snoubenku Které jsem koupil roubenku Jen pár kroků od Českého ráje Tam kde žádný banán nedozraje Má milá ráda by utekla Netěší ji žádný výlet Český ráj má za vod do pekla Nece se mnou můj stůl sdílet A nece se mnou na lože Protože a bože rozbože Nemáme bahamské rohože Jen kvůli černé snoubence Z Baham Jež odepírá mi svůj smí Večer co večer po sklence Sahám Když v Českém ráji padá sníh
(52)
Možná kdyby byla z Bermud Přišla by za mnou v negližé Řekla by mi už se nermut΄ Popíjela se mnou vermut A pak ve stavu beztíže Šla se mnou třeba na lyže Krásný sen však mizí jako dým Jenž stoupá z mého havana Sám a sám hledám do rána Ke své básni další štěpný rým
(53)
ZAMILOVANÝ PADESÁTNÍK Od října po říjen Po květe mládí pátrám Plod žití suý jen Pověsím jednou na trám Zatím si říkám pohádku Jež podobá se mantrám Že je vše vlastně v pořádku Nebot΄ jen mírně átrám Nebyl jsem v noci tam Kde dohořívá svíčka Ptám se když procitám A otevírám víčka Dnes ráno mě nic nebolí Štěstěna si mě hýčká Udělám moc rád cokoli Pro tvoje sličná líčka No tak už pohlad΄ strýčka
(54)
ÚSPĚŠNÝ INTELEKTUÁL Léta dělám asistenta Kolegové na mě hledí spatra Nekyne mi žádná renta A můj mozek vůčihledně átrá Brzy ale získám titul Bude ze mne docent Proto se hned něžně přitul At΄ poznáš že umím všecko Víc než na sto procent Tolerantní staré Řecko Vzdělancům je věčným vzorem S mým věkem si hlavu nelam Jako vědec vím co dělám Jednou budu profesorem!
(55)
SKEPTIKOVA DOVOLENÁ Žil byl jednou jeden skeptik Který se netěl opalovat A tak radši čistil septik Ve společnosti mu a hovad Manželce koupil zmrzlinu Ona však řekla a ne Vždyt΄ máme třicet ve stínu A septik děsně páne
udák žena naříká si Na těžký život se skeptikem Který si rve zbylé vlasy A říká mouám nad septikem Tak už to bude navždycky Mé manželství je vepsí Ledaže by byl skeptický I ke své věčné skepsi
(56)
RENÉ DESCARTES Rozvažoval na svém sofa Div nepřišel o rozum V čem tkví úděl filosofa Když tu vstal a vzal brk husí Neb seznal že napsat musí Své cogito ergo sum Nesmrtelný René Descartes Myšlenky prý nikdy nekrad Slavná slova myslím tedy jsem Stvrzoval svým vlastním podpisem Kdo nemyslí vlastně vůbec není A upadne do mlh zapomnění Což poopí dozajista každý Kdo tu ce být tak jako on navždy
(59)
NEUCHOPITELNO Když si beru černé sako A košili s proužky Celý vesmír ápu jako Neuopitelný Piju absint z obří číší Mohutnými doušky V přítomnosti bílý myší Jimž dám salát zelný Svíce hoří díky vosku Když kukačka zakuká A já cítím jak v mém mozku Paranoia propuká S každým jednám v rukavičká Málokoho zarmoutím Myšky hladím po hlavičká Než jim krčkem zakroutím Svoje vášně takto ztiším A po dalším loku Omlouvám se mrtvým myším Že k nim příliš nelnu Jak ten absint i já těkám Už několik roků A můj život míří někam K neuopitelnu
(60)
SVATÝ VINCENT Z PAULY Svatý Vincent z Pauly Dobré mravy pěstoval Že nesnáší fauly Svým ovečkám zvěstoval Vysvětloval co a kde se sluší Učaroval krásným paním Zaránil tak mnohou hříšnou duši Před fatálním ztroskotáním Kdyby však šli všini za ním Stal by se svět náhle místem Jemuž ybí řád a systém Který platí — jen Bůh ví proč — od věků Člověk už by nebyl vlkem člověku Svět by přišel o podstatnou dimenzi Svatý Vincent by se svatým nestal A Bůh by ho po zásluze ztrestal Za to že ho těl odsunout na penzi
(61)
METAFYZICKÁ Když po flámu já ráno čůrám Za prvním rohem Všem zpropadeným nočním můrám Svým vzletným slohem Tam dávám sbohem Že pro posmě jsem malým dětem Už netíží mne samota A netážu se Boha proč Já smiřuju se s celým světem A ápu smysl života Když opouští mne ranní moč
(62)
ÓDA NA VĚDU My jsme lidé současní Nevěříme na záhrobí Věda nám vše objasní Ukáže svou spásnou tvář Dokáže že žádný tmář Nepatří do naší doby Smysly ba i nesmysly Účel letů do vesmíru Učenci nám vyčíslí Vždycky pěkně zvesela Nebot΄ lidstvo udělá Určitě do světa díru Dřív byl život plný záhad Lidi měli z hromu stra Nesmíme se proto zdráhat Hledat pravdu v temnotá Dávno jsme už poopili Proč je země kulatá Černošku když má rád bílý Zplodí spolu mulata Proč je ještě někde hlad Proč je moře vlastně slané Snadno dá se spočítat Proto hled΄me kupředu Pějme ódy na vědu Vždyt΄ to máme spočítané Vždyt΄ to máme spočítané (63)
ZVĚSTOVÁNÍ Na větrné hůrce Všem škarohlídům na protest Proází se tvůrce Jejž fujavice nevyruší On pro lidstvo má skvělou zvěst Lidé jsou ale jako hluší Jdou nevšímavě praem cest Žádný z ni nenastraží uši Pročež nedozví se ani Že tělo sloužit musí duši Hebrejce a Indiány Křest΄any i Turky Nezajímá zvěstování Byt΄ by přišlo z hůrky
(64)
POPLETENÝ GOETHE Na břehu řeky Léthé Třímaje hrdě černý fix Proází se sám Goethe A hledá význam slova kiks V hlavě se mu to plete Na břehu řeky Léthé Do písku čmárá slovo Styx
(65)
RUBIKON Caesar když překročil Rubikon Kráčel vstříc velikým nadějím A jistě pyšný byl na výkon Kterým se tak zapsal do dějin Opilý jásotem davu Který by zabloudil bez ikon Vavřínem věnčil si hlavu A jak ví snad každý lexikon Zapomněl nám podat zprávu Kde vlastně leží ten Rubikon Kdyby dnes tu říčku překročil Nejeden by vypil fernet Všeno by na mobil natočil A umístil na internet Lidé nejrůznější sklonů Hbitě by nabili mobily A spěali k Rubikonu Který by hned překročili Svoje ego posílili A pak se vzájemně pobili
(66)
NOČNÍ VÝLET Je noc a město nad Vltavou Na vlná spánku houpe se Po řece bílé lodě plavou A na ni dámy čarokrásné V kloboucí z doby secese Poslední okno tiše zhasne A probuzení básníci Jako na povel z lože vstanou A utíkají do města Natrhat v parku kytici Žhavě na nebi hvězdy planou Básníky nikdo neztrestá Nebot΄ nám vůbec neuškodí Že nasednou do bílý lodí K těm dámám z doby secese Vtom probudí se celá Praha Mohutná vlna vzedme se Neb každá z oně sličný dam Je pod kloboukem zcela nahá A jenom maličko se zdráhá Když narodí se nový den Je mnohý básník zase sám A nemá sebemenší zdání Že zdál se mu moc něžný sen Jak plul na vlná milování
(69)
LA DOLCE VITA Město je plné věžní hodin Měsíček pluje nad řekou Na tebe myslím kudy odím Pod korunami stromů Mám ještě cestu dalekou Já nevydám se domů Toulat se budu zahradami A soustředěně přemýšlet Jak zahrává si s námi svět Že nemůžem být spolu sami Mám věru zvláštní denní režim Hodiny pětkrát odbily Já mávám malostranským věžím A na lavičce v parku ležím Jsa náležitě opilý Nepůjdu domů není kam Za zpěvu kosů přemítám Než do náruče spánku klesnu Zda potěším se opět ve snu Jímž zakončím svůj dnešní flám Měsíc se ukryl do řeky Nad Prahou svítá Já na lavičce nejsem sám A proto šeptám bezděky La dolce vita
(70)
BALADA ZIMNÍ Jde poutník ztilou zimní krajinou Jde tiše a jde sám V tom mrazu všeny květy uhynou Hodiny někam do tmy uplynou Jde poutník ztilou zimní krajinou Jde si a neví kam Jde poutník ztilou zimní krajinou Pro duši hledá klid Myslí na lásku srdci vzdálenou Na št΄astnou hvězdu hvězdu spálenou Jde poutník ztilou zimní krajinou A neví kam má jít Když ohně jasné v dálce vidí plát A slyší hudbu znít
těl by té hudbě s někým naslouat A těl by těl by slyšet ledy tát Když ohně jasné v dálce vidí plát Tu touží k ohňům jít Jde poutník ztilou zimní krajinou Za světlem mámivým V tom mrazu všeny květy uhynou Hodiny někam do tmy uplynou Jde poutník ztilou zimní krajinou A z ohňů stoupá dým
(71)
NOČNÍ ROMANCE Když se den pokaždé navečer ke spánku ukládá Bělostná lodička měsíce na nebe vyplouvá Básníky v tu ránu opouští tesklivá nálada A vítr z Venuše už platu pomalu nadouvá K lampám už vylétli zmatení půlnoční motýli V bezedném moři se utápí tisíce zlatý hvězd Měsíční námořník je jízdou v korábu opilý Zasněně dívá se na světla tajemný velkoměst Básník jenž proodil půlnoční Prahu Touží psát o lásce s nezvyklým citem A potom odletět na Mléčnou dráhu Vznášet se v lodičce nad svatým Vítem Nebeský lodivod je každým souhvězdím okouzlen Svou bárku přál by si alespoň na víli zastavit Všem kotvám navzdory v červáncí rodí se nový den Básníci najednou netuší o čem by měli snít Tu náhle posmutní i láskou raněný poeta Rázně si naleje opravdu poslední skleničku Celá noc byla zas krásná a poněkud prokletá Asi už nestihne dopsat svou nejlepší básničku Víno prý nebývá nejlepší rádce Divně se roztřesou obrázky na zdi Básník však usíná nadmíru sladce Neb je z něj námořník co nebe brázdí
(72)
BÁRKA ČASU Smutný poutník bloudí kolem rozvalin Nevšímá si času ani lidí Do duše mu padá dlouhý tmavý stín On ho nevidí Stovky dní Pomalá řeka teče A odváží Písně starodávné Písně slavné Na bárce času V níž plno hlasů Tiše zní A bárka pluje dál Do hlubiny ztracený dní Z té bárky se nedá uniknout Vždyt΄ každý musí pořád jen dále plout Může i zpívat Anebo snít Že má smysl někam jít Že ta bárka Najde svůj Cíl
(73)
KOPÍ DONA QUIJOTA
ladivé světlo měsíce Rozlévalo se jako řeka V zákrute slepé ulice Kde stát by mohl rám Ve kterém nikdo nepokleká Tou ulicí jsem včera šel A snad jsem nebyl sám Neb pojednou jsem věřit těl Že najdu svoje pocity Jež poztrácel jsem v jiném čase Tak uvěřil jsem že i ty Jdeš ruku v ruce se mnou zase Po břehu řeky měsíční Kde věže rámu k nebi ční Jak kopí dona Quijota Když objal jsem tvé bílé tělo Obklíčila mne samota A srdce se mi ladem vělo Nebot΄ jen světlo měsíce Vnikalo do té ulice
(74)
SONET VESKRZE PLATONICKÝ Už před měsícem opadalo listí Pole jsou podzimními dešti promoklá Kdo hledí k nebi zaručeně zjistí Že nad ním visí meč jistého Damokla Snad každá láska odletěla s létem O slunném čase žní milenka smutná sní Ty její sny jak písně letí světem I píseň poslední však jednou odezní A lidé se jak matné stíny plouží Okolo šedivý a nekonečný zdí Kde milenci se pro milenky souží Zatímco ta po níž mé srdce touží Sotva mé skromné přání někdy vyplní Tak píšu sonet Jen těžko ji oslní
(75)
ZAHRADY NINIVE V zahradá květy uvadaly Já líbal tvoje kolena A hlasy ptáků se nás ptaly Proč nespí láska ztracená A naše křehká bárka plula Nad bělostnými lekníny Tajemnou nocí do minula Po řece času za stíny Květy se rudě rozhořely Tam nad vodami v předpeklí A my se ani nezarděli Když šaty jsme si vysvlékli Jen pomalu jsme spěli k břehu Neklidná bárka našla cíl Kde všenu nastřádanou něhu Jsem lásko v tobě utopil A ve tvý očí hvězdy plály Zrovna tak jako před lety Zatímco jsme se milovali S citem jenž měl být prokletý Pak jitřní ptáci zazpívali Na počest noci vášnivé Zatímco květy uvadaly V zahradá města Ninive
(76)
BÍLÝ KONÍK Slyšel jsem ve snu divný hlas Jenž ozýval se v dáli Kde jasné ohně plály A kde se bílý koník pás Svítily hvězdy a já vstal A šel jsem nočním časem Za krásným smutným hlasem Tam kde ten jasný oheň plál Na cestu smutný hlas mi zněl Pra jsi a obrátíš se v pra Já za svým snem jsem dojít těl Však oheň všeno spaloval A koník se mi vzdaloval Až ztratil se mi v temný v tmá
(79)
SRDCE ZVONŮ Tma padá do zahrad i do ulic měst Je tio jenom zvony zvoní Těm zvonům já těl by zpívat na počest Za tu píseň monotónní Jíž srdcem statečným Bijí na popla Všem lidem se srdcem netečným Všem kteří mají stra Tu melodii Já těl by zpívat Tma padá do zahrad do ulic vjel vůz Tažený párem černý koní Vozka si notuje prapodivné blues Podkovy o dlažbu zvoní Vozka mě nevidí Žene koně dál Z té divné ulice bez lidí Jako by se snad bál Že moji píseň Uslyšel by znít Že srdce zvonů Zaslel by bít
(80)
STARÝ STROM Nebe je černé jako hlína Neveselo je v kraji tom Kde slunce svítit zapomíná Kde holé větve k nebi vzpíná Opuštěný a starý strom Závěje bílé monotónní Se prostírají do vše stran Všeno je stejné jako vloni Jen rampouy jak hrany zvoní A plaší hejna černý vran A strom na zasněžené stráni Svůj sen o dalším jaru sní Hrdě se bouřím větru brání Zima však nezná slitování Je krutá a je poslední Když nad tou nekonečnou plání Březnové slunce vyjde zas Tu starý strom pod tíhou tání Své pokroucené větve sklání Ke kořenům jež spálil mráz
(81)
NEŠŤASTNÍ RYBÁŘI Život je plný nesnází A nejhorší jsou komáři Usoudili dva rybáři Sedíce večer na hrázi Pro mlhavou vzpomínku Na udičké sudičky Jež jim daly do vínku Kdysi dávno udičky Ted΄ v jednom kuse rybaří Lidi ovšem nepoopí Co tam u té vody tropí Když se jim vůbec nedaří Dneska mají nové pruty Koupili si je s důvěrou Že nebude osud krutý Ryby však pořád neberou Mnohý místní posměváček Raduje se velice Každá věc má totiž háček (a což teprv udice) O návnadu nezavadí Ani kapr ani cejn A bezpočet rybí hejn Mizí pryč tak jako mládí
(82)
Snad proto milí rybáři Vždycky večer u vody Naříkají si na stáří Budete-li se ji ptát Jaké mají důvody Stále jen čekat na ryby Jež nebudou nikdy brát Řekne vám první tiše snad A druhý dodá co kdyby
(83)
BÍLÉ MĚSTO Do noci svítí město bílé Jako by v poušti napad sníh A probouzí tak slavné víle Pánů a vládců bývalý Krajina do tmy ponořená Jen katedrály dlouhý stín Padá na město beze jména Jak připomínka dávný vin Do noci svítí marná sláva A hvězdy blednou nad městem Kde už se nikdo neoddává Radovánkám a neřestem Nad katedrálou krouží ptáci Jinak se nehne mrtvý vzdu Když do tia hrom zaburácí Uzavírá se bludný kruh Oblohou táhnou mraky zrádné Na město padne z nebe stín A pyšná katedrála padne Do prau bílý rozvalin Jak vidina se město ztrácí Propadají se staletí A nepokojní černí ptáci Zas k jiným městům odletí
(84)
BEZ KONCE Jak pohlednice od kartářky Padají do tmy naše nářky Když osud hledá naplnění Míjíme často bez účasti I sebevětší utrpení Když hořkosladká políbení Vytrácejí se do propasti Již nikdo z lidí nezměří Jsou naše duše plné vění A city jsou jen pápěří Jsou bez počátku naše nářky A konce jim též nikde není Svět přetváříme bez přetvářky Padáme na dno zapomnění Den za dnem mizí v temný tmá Až před branami nebytí Tajemné světlo zasvítí Tak poopíme v okamžení Že před tím světlem máme stra
(85)
SMUTEK KRÁSNÉ PANÍ Na hradní nádvoří Švarný rytíř míří Srdce krásné paní hoří Láskou k rytíři Rytíř se zdaleka Vrací v plné zbroji Krásná paní na něj čeká Ve svém pokoji S růžemi k ní přiází Když den stmívá se Slova tklivá Přitom zpívá Slova písně o lásce Pak dá růže do vázy Ty rudé růže Do svítání S krásnou paní Ale zůstat nemůže Pro víru se půjde bít V těžkém brnění Pročež s loutnou Píseň smutnou Zpívá o rozloučení
(86)
Až do svaté země jít Musí bojovat Do skonání Tam svou paní Věrně bude milovat Rytíř jede branou Někam do neznáma Krásné paní slzy kanou Opět je sama
(87)
ŠEL JSEM PO STARÉM MĚSTĚ Šel jsem po starém městě v křivolaký ulicí Byla noc měsíc svítil a z nebe se sypal sníh Nevěděl jsem kudy se mám dát v ulicí byl klid Že ani zvony kostelní jsem nezaslel bít Má duše zdála se opuštěná Až jsem se divil té velké prázdnotě Však u vrat kostelní stála žena Tak krásná že šel jsem k ní v tom bílém sněhu A řekl jsem jí tiše já už vás viděl někde v životě Usmála se a řekla mi ano Sněhové vločky jí tály na lící Když dodala že už je to dávno Že jinde hledá štěstí lásku a něhu Pak usmála se ještě a zmizela mi v bílý ulicí
(88)
ČERVENCOVÁ NOC
lapec a dívka v luká jdou A pro lásku se trápí Vždyt΄ letní noci krátké jsou A čas tak ryle kvapí Měsíc se na ně usměje A pak se za mrak sová Dívka se trou zavěje A lapec hledá slova Snad aby zakryl rozpaky Hned zamkne její ústa Měsíc se směje nad mraky Tma temná je a hustá Horké jsou noci v červenci Na luká zvonky zvoní Svatební píseň milenci Když nad milou se skloní
(91)
PANÍ ZIMA Když paní zima obléká Svůj sněhobílý dlouhý šat Vniká do srdce člověka Za dlouhý nocí náhle lad Duše je steskem vyprahlá Neveselo je nevěstě Protože zima roztáhla Bělostný závoj po městě Pan ženi před ní poklekne At΄ ještě odloží ten háv Paní se ale nesvlékne Nebot΄ je pyšná jako páv Mládenec smutně sklopí zrak A nevěsta ho pokárá Že když se věci mají tak Počká si klidně do jara Malebné věže kostelů Se hned do mlhy ponoří O těžkém lidském údělu Svatební hosté hovoří Zjara se sice pomalu Zlá paní zima rozpustí Ženi však zřejmě ze žalu Svou vyvolenou opustí
(92)
HRANICE Jen jednu jednoduou sloku Ti lásko moje dneska stvořím Máš stovky jisker v každém oku A pohlédneš-li na mne Hned štěstí přenáramné Mne rozevěje tak že shořím Snad může za to krutý osud Možná i lidé nepřející Že neshořel jsem jaksi dosud I druhou sloku skládám Svou lásku do ní vkládám A toužím přitom po hranici Nejlépe někdy pozdě k ránu
ci zalykat se sladkým dýmem Já zanedlouho jistě vzplanu V bílý mrací se ztratím A pak se k tobě vrátím A potěším tě dalším rýmem Poslední sloka říká jasně Že nebojím se lásky žáru Proč píšu o tom básně Až se mi kouří z hlavy Když ty dbáš o mé zdraví To nepoopím ani k stáru
(93)
POMĚRNĚ STRUČNÝ ŽIVOTOPIS Ač nejsem zrovna dobrák od kosti Na tebe myslím v jednom kuse Mám celou řadu skvělý vlastností Moc nekouřím a neperu se A málokdy jím sladkosti Sám se sebou jsem spokojen Přečet jsem mnohou knihu Život mi plyne jako sen Neb bývám často naložen V alkoholu či v lihu Protože mám spoustu další kvalit Mohl by se ještě dlouho válit Sebevála však není vhodná Radši si naleju sklenku vína A vypiju ji hbitě do dna A báseň skončím zvoláním Jenom ty a nikdy žádná jiná A nezlob se že přeháním
(94)
TAJNÉ PŘÁNÍ Objímat dlouze tvoje nohy A ztratit přitom všenu míru Na křídle touhy po vesmíru
ci s tebou dnem i nocí plout Jen malý kousek od oblohy Na jedné krásné planetě Můžem pak spolu spočinout Protože nikdo na světě Nám ve výletu nezabrání Ani ten nejpřísnější soud Nesoudí naše tajná přání Tvé nohy těl by obejmout A objímat je bez přestání
ci zapomenout co se sluší A létat s tebou den co den Na Jupiter či na Venuši Věřím že ještě před květnem Tam lásko spolu dolétnem A splníme si tajný sen
(95)
MILÁČEK NA KLAVÍRU Když jeden den tě nevidím Mé myšlenky se mění v dým Když vzpomenu si na tvou tvář Tu neobvyklá svatozář Mou bláznivou hlavu zdobí Po bytě bloumám sem a tam Za žádnou prací nevátám Jsa dítětem jiné doby V mém srdci však zuří bouře Která je zlá a ukrutná Všude vidím plno kouře A nevím co si počnu Když alkohol mi neutná Až na severní točnu Hned by za tebou vyrazil Aby tě tam zkřehlou mrazem Objetím něžným rozmrazil Zmožen touhou klesám na zem Načež se vážně zamyslím Byt je čistý jedním rázem Jen na klavíru zůstal dým Který se ti nápadně podobá
(96)
Štěstí si přišlo pro mne Snad bude ho dost pro nás pro oba Šeptám své přání skromné Když odnáším tě lásko moje z klavíru Já doopravdy dneska nepil přes míru
(97)
SETKÁNÍ S MÚZOU Když se mi práce nedaří Já uýlím se k písním Uprostřed zimy předjaří Bez rozpaků si vysním Vymýšlím rýmy tuze štěpné Ke kupletům a písničkám Než múza mě přes prsty klepne A prohlásí dosti přísně Že si ji příliš nehýčkám Já zahodím všeny písně Jen at΄ se tolik nemračí Na kolena před ni klekám Pomalu ji přitom svlékám A skládám verše jinačí Múza se náhle usmívá A hladí mě svou jemnou dlaní Je něžná a je vášnivá A oči se jí třpytí Jak nejvzácnější klenoty Vypadá přesně jako ty A proto přiznám bez váhání Že moje srdce cítí Co necítilo dosud Ta múza je můj osud
(98)
ZÁZRAK V BENÁTKÁCH I. Slunce se věčně střídá s lunou Ve všední den i ve svátek Kdo hlídat bude nad lagunou Poklady města Benátek Stříbrnou lunu za rozbřesku Do sítí ytnou rybáři A Benátky se v plném lesku Pod žhavým sluncem rozzáří
ystá se slavnost nad kanály Je krásná jarní neděle A Benátčané slunce válí U kávy nebo v kostele Ve svatém Marku mocný dóže S nadějí hledí k oltáři Modlí se prosí dobrý Bože Dej at΄ se slavnost vydaří
(101)
II. Vladař má duši plnou stesku Benátčané mu prominou Že pořád myslí na Francescu Na svoji dcerku jedinou Před rokem umřela mu žena A Francesca je maličká V postýlce leží pláče sténá Když maminka ji nehýčká Zlá nemoc ukrývá se v těle A smutek sídlí na duši Zklamali slavní léčitelé A doktoři nic netuší Francesca průsvitné má tváře Pořád ji píá u srdce Není proč čekat na lékaře Zvát z Orientu mudrce
(102)
III. Svatého Marka lidé slaví Čas nelze vrátit nazpátek Kdo směje se ten neuraví Myslí si vládce Benátek Cirkusy se lvy skvělé herce Sbor čarodějnic s pometly Povolal dóže aby dcerce Konečně tváře rozkvetly Nad Benátkami slunce plane Klaní se slavní umělci A radují se Benátčané At΄ velcí jsou či nevelcí A rytíři se bijí meči Vyhazují se ze sedla Francescu však nic nevyléčí Pořád je smutná pobledlá
(103)
IV. Dav náhle ztine jako pěna Slunce se skryje do mraků Život je nekonečná změna Vždy plná snů a zázraků Čaroděj z města Neapole Zrak lidu k sobě obrací Lagunou jede na gondole Až k dóžecímu paláci Dlouze se dívá na Francescu Pak černým mrakům pokyne Nebe je plné zlatý blesků A čaroděj se rozplyne Nad Benátkami začne sněžit Jak všemocný mág přikázal Snad rozhodl se pár let nežít Snad v Neapoli žije dál
(104)
V. Mrak ztratil se a slunce plane Na palác padá dóžecí Diváci žasnou Kriste Pane Co se to děje za věci Sám dóže div že neoněmí Když sleduje jev neznámý Sněhové vločky míří k zemi A hrají všemi barvami K divákům ale nedoletí Krystalky duhy z pohádky Na krutém slunci pláčou děti A s dětmi celé Benátky Nad krásou světa člověk žasne Diví se růži ve křoví Proč pomíjí vše co je krásné Se nejspíš nikdy nedoví
(105)
VI. Vtom náhle v davu zašumí to Diváci tonou v úžasu Krásy co zhasla je jim líto A přece věří na krásu Nejhezčí z vloček slétla dolů Let žhavým sluncem přežila Usadila se na gondolu A v baletku se změnila Hned roztančí se samým štěstím Na sobě kostým přepestrý Ladně se vznáší nad náměstím Kde zase hrají orestry Nad palácem se duha klene Usmívá se i Francesca Na nemoc na žal zapomene A hlasitě se roztleská
(106)
VII. Nevěřil dóže že se dočká A ted΄ má náhle po stesku Ta čarodějná křehká vločka Mu vyléčila Francescu Je konec černé beznaději Baletku štědře pohostí V Benátká zvony vyzvánějí Št΄astně se končí slavnosti Jen tanečnici srdce buší Na sestry myslí zmizelé A na svou nesmrtelnou duši S níž tančit budou andělé Kouzla a čáry z Neapole A krása nejsou na prodej A vločka taje na gondole Na které připlul čaroděj
(107)
SVATÝ NA MOSTĚ Ačkoliv býval vždycky v právu Na mostě stojí nepohnutě A svatozář mu rání hlavu Pro větší slávu Pána Krista On neoval se k lidem krutě A trpěl na pozemské pouti Ted΄ nepohne se ale z místa A vůbec nic ho nezarmoutí Jen pozoruje Malou Stranu A vzpomíná na dávné časy Kdy pro věc všeobecné spásy Pil slanou vodu z oceánu A s křížem krážem prošel poušt΄ V tom podvečeru tuze snivém Pan fotograf za objektivem Ve vhodné víli zmáčkne spoušt΄ Když dolétne blesk vzhůru k nebi Řekne Bůh tiše ladným hvězdám Mám já to s lidmi kříž Do kříže přibíjeli hřeby Já stoupal výš a výš A dneska už se světu nezdám Nikdo už nece ten kříž nést Nikdo se hříům nebrání
(108)
Jsem Bůh jenž hledá poslání Světec se na podstavci otočí Kamennou hlavu zaklání Až pohledem se dotkne hvězd A hvězdný pra mu padá do očí
(109)
ODKUD A KAM Odkud a kam jsme směřovali Když za branami velký měst Jsme osudy své svěřovali Stromům co vadly podél cest Snad těli jsme se dostat někam Snad těli jsme jen uniknout K vášnivě rozbouřeným řekám Jež zbavily se dávný pout Z tě řek jsme vodu ladnou pili Za svitu měsíce a hvězd Dlouze a sladce jsme tam snili A stromy začínaly kvést Omamná vůně krásný květů Přemohla stovky krutý zim Tehdy jsme uvěřili světu I láskám stokrát prokletým Po cestá rovný šli jsme k cíli Hvězdy nám plály nad hlavou Pak červánky se vynořily S poslední hvězdou mlhavou
(110)
Dívali jsme se všini za ní Až se nám z očí ztratila Ta smutná hvězda hvězda ranní Tak naše snění zkrátila Po cestá prašný za ní jdeme A stromy vadnou podél cest My ptáme se kam směřujeme Kam nás ty cesty mohou vést
(111)
KALENDÁŘ Kalendář opadává Za listem padá list Čas bere a čas dává Lásku i nenávist Na zvadlé listí padne sníh Smutno je smutno v závějí A sladké srdce z pouti Vybledne jako sen A na dně koše z proutí Se končí další den Noc patří vzpomínkám a snům Lásce co letí k oblakům Ráno však mraky zastudí A celý svět se probudí Kalendář opadává Jak listí ze stromů A padat nepřestává Nikdy a nikomu Čas plyne jako řeka Bez konce moře je Kdo v životě jen čeká Vzdává se naděje
(112)
Vždyt΄ řeka teče po kraji A ledy na ní pukají Do dálky mraky letí Jak těžký bílý sen A vůně jarní květin Proniká do oken
(113)
RŮŽE ZE ZAHRADY Je jedna malá zahrada V ní růže sněhobílá Ta růže ale uvadá Když na mě nejsi milá Pro tebe růže usyá A hlavu k zemi kloní Pro tebe lásko do tia Krásně a smutně voní Proto ji půjdu utrhnout V noci po kapká rosy Boty si nutně musím zout Já pro ni půjdu bosý Utrhnu růži bělavou At΄ mi v tom třeba brání Hrozivé nebe nad hlavou Snad usměješ se na ni Utrhnu růži v zahrádce Růži co pořád vadne A přitom voní přesladce Snad usměješ se na mne I tuto píseň milostnou Věnuji lásko tobě Píseň a růži bělostnou Snad rozkvetete obě
(114)
JAK JSEM SE ZAMYSLEL A JAK TO DOPADLO Stojím pod noční oblohou A myslím v duu na to Proč lidé nikdy nemohou Poopit smysl života Proč jeden má rád zlato A druhý dona Quijota Proč nepodlehnu pyšným vědám Proč miluju tvou milou tvář Proč víru svoji stále hledám Ačkoliv nejsem žádný tmář Tu náhle padající hvězda Jak pohlazení na duši Mé zamyšlení přeruší Věřím že se mi jenom nezdá Ten krátký záblesk nahlédnutí Že Bůh je vlastně láska A láska je to co nás nutí S pokorou hledět ke hvězdám Třpytí se noční obloha Já stojím pod ní sám a sám Smutný je život bez Boha A bez lásky se nedá žít Víc nedokážu poopit
(115)
OBSAH
Komáří svatba Modrá krev Starosta města Dobříše Lásky čas Slezská rapsodie Smutný Japonec Lokální tragédie Uherská rapsodie Teta dvojník Strýček trpaslík Bílý Vilém Podnikavý přítel Freudistická Neobvyklý příběh Vzpomínka na Afriku Spolužák z Humpolce Zazobaní kohouti Věřící neteř Nápadníci Kamarád z Povolží Švagr z Posázaví Iveta a sklerotik Strýček ze Semil Rusko na rozcestí Muslim na bruslí Praotec Če České elity Oslovská
7 8 9 10 11 12 13 14 17 18 19 20 21 22 23 24 27 28 29 30 31 32 33 34 37 38 41 42
Supi Památeční Česká národní Ze starého Rakouska Dědův skon Baron hlušec Volná láska Bahamy a Bermudy aneb Zima v Českém ráji Zamilovaný padesátník Úspěšný intelektuál Skeptikova dovolená René Descartes Neuopitelno Svatý Vincent z Pauly Metafyzická Óda na vědu Zvěstování Popletený Goethe Rubikon Noční výlet La dolce vita Balada zimní Noční romance Bárka času Kopí dona Quijota Sonet veskrze platonický Zahrady Ninive Bílý koník Srdce zvonů Starý strom Nešt΄astní rybáři Bílé město Bez konce Smutek krásné paní
43 44 45 46 49 50 51 52 54 55 56 59 60 61 62 63 64 65 66 69 70 71 72 73 74 75 76 79 80 81 82 84 85 86
Šel jsem po starém městě Červencová noc Paní zima Hranice Poměrně stručný životopis Tajné přání Miláček na klavíru Setkání s múzou Zázrak v Benátká Svatý na mostě Odkud a kam Kalendář Růže ze zahrady Jak jsem se zamyslel a jak to dopadlo
88 91 92 93 94 95 96 98 101 108 110 112 114 115
poezie sv. 35
Jan Kosek SKEPTIKOVA DOVOLENÁ Ilustrace Tereza Pavlíková Korektura Pavla Vašíčková Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2011 jako svou 168. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-058-7
