H C Í Z Á N S E N V H C U D O L Z JAMIE THOMSON ilustrovala freya hartasová
Argo
Jamie Thomson TEMNÝ PÁN ZLODUCH V NESNÁZÍCH Z anglického originálu Dark Lord, A Fiend in Need vydaného nakladatelstvím Orchard Books v Londýně roku 2012 přeložila Veronika Volhejnová. Ilustrovala Freya Hartasová. Tomovu pečeť nakreslil Russ Nicholson. Grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Redigovala Hana Gelnarová. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2287. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-1182-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Co se zatím událo
K
niha Temný pán: Školní roky vyprávěla příběh o tom, jak byl krutý Temný pán vypuzen ze své říše a vykázán na dnešní Zemi, kde se navíc ocitl v těle dospívajícího školáka. Ačkoli se snažil všem vysvětlit, že ho mají oslovovat „Temný pán“, lidé si mysleli, že říká „Tom Nipan“, a to jméno mu zůstalo. Byl nucen chodit do školy (Škola! Neeeee!!), kde našel několik kamarádů: Christophera, Suz a Sala. Tom nejdřív plánoval podmanit si náš svět, ale brzo si uvědomil, že orkové a skřeti nemají šanci proti tankům, tryskáčům a atomovkám. Místo toho svou zlovolnou genialitu soustředil na nalezení způsobu, jak se dostat zpátky domů. Zkusil jedno kouzlo, které se ale ošklivě zvrtlo, a následkem toho vyhořel školní kriketový pavilon. To byl málem konec Temného pána, ale s pomocí krále skirritů Foletta dokázal pavilon postavit znova. Pak jeho úhlavní nepřítel, čaroděj Hasdruban, poslal Bílou šelmu, aby Toma zabila, ale jemu se povedlo ji přelstít. Tom se potřeboval vrátit do Temnokraje, a tak naplánoval další mocné kouzlo, jenže to místo něj odneslo jeho kamarádku Suz…
9
Část první: Nový svět
Prolog
„Á
áááááááááááááááááááááááááááá!“ Padala nekonečným prostorem snad celou věčnost. Pak náhle – PR – ÁÁSK!!! Suz ležela na zádech, vyčerpaná, bez dechu, a hleděla na podivné červenavé nebe. Poslední, na co si vzpomínala, byl Tomův hlas, hypnoticky mumlající divná slova, a stín měsíce, který se pomalu sunul přes tvář slunce. A pak… pak palčivá rudá muka a pocit pádu, pádu, jako ve snu. Zakašlala a otočila hlavu. Ležela na nějaké pláni, která měla barvu asi jako špinavá voda a táhla se až kdovíkam. Zmateně nakrčila čelo. Tráva měla nesprávný zelený odstín. Byla příliš tmavá a nebe zase načervenalé. A… a… na něm dva měsíce! Dva! Jeden bledý, druhý nezdravě červený. Jak je to možné? Zvedl se slabý vánek a načechral jí černě nabarvené vlasy. Nakrčila nos. Ten vánek s sebou přinesl nějaký pach, který ještě nikdy necítila. Byl trochu jako moře a trochu jako skořice, a vlastně nebyl nijak nepříjemný, ale byl cizí a tudíž znepokojivý.
13
Tohle je všechno Tomova vina. Toho divného, ujetého kluka, který přišel do školy a tvrdil o sobě, že je Temný pán, vypovězený z vlastní země, které říkal Temnokraj. Ona a její kamarád Christopher mu to nevěřili, ale hráli to s ním – dokonce mu pomáhali v pokusech dostat se zpátky domů. Poprvé to skončilo tak, že vypálili školní kriketový pavilon (a ona to schytala!) pak to zkusili znova, pomocí nějakého kouzla, ale tentokrát… co se stalo tentokrát? Suz se posadila. Ať ten pach pocházel odkudkoli, nebyl to pach jejího domova. Byl to pach nějaké cizí země, neznámé země, podivné země. Byl to pach Temnokraje… Jak se propána dostane domů?
14
Mezitím na Zemi… 4. října prokletých duší Deset tisíc kleteb na hlavy malých měkkých plyšových králíčků! To se mi snad jenom zdá! Ceremoniál Zatmění u bran světa mě měl poslat zpátky domů, ale selhal a místo mě byla do Temnokraje vyhnána Suz! Velice se obávám o osud svého malého Dítěte noci. Ne, počkat… Chci říct, že doufám, že má užitečná služebnice Suz nebyla vážně zraněna. To by bylo nepříjemné.
5. října prokletých duší Suz je oficiálně nezvěstná. Její matka je velice znepokojená a mnoho lidí ve škole také. Netušil jsem, že je Suz tak oblíbená. Vyslýchala mě kvůli tomu policie. Vyptávali se mě na všechno možné, třeba kdy jsem Suz viděl naposledy, co měla na sobě (jako kdybych si to pamatoval – něco gotického, jak jinak?) a další podobné malicherné otázky, které motají hlavu
15
těmhle bezvýznamným lidem. Ale protože jsem čestný a přímočarý občan, řekl jsem jim pravdu – že jsem připravil mocné kouzlo, které se zvrtlo a Suz to přeneslo do jiné roviny, protože měla u sebe můj Prsten moci, a teď je na místě zvaném Temnokraj, které je velice nebezpečné, plné orků a skřetů a pustošivých orlích jezdců a fanatických paladinů a tak. Samozřejmě mi nevěřili. Jenže teď bohužel musím znova chodit k těm slabomyslným psychoušům Wingsovi a Randlovi. Schoval jsem si výstřižek z novin, kde se o Suz píše. Určitě bude potěšená, že měla fotku v novinách. Nebo „odvázaná“. Ano, tak by to řekla. Odvázaná. Strašně mi chybí.
T
om seděl ve svém pokoji, zachmuřeně hleděl ven na zamračenou podzimní oblohu, čelo svraštělé vzteklými myšlenkami. Vedle něj seděl chlapec s jasně modrýma očima a vlasy světlými jako pšenice a také hleděl na stmívající se nebe. Z chlapce jako by vyzařovala jakási nevinná krása. Z Toma ne. Bylo to, jako by tu vedle sebe v přátelském mlčení seděli anděl a ďábel. Tom ztěžka povzdechl, nešťastně a zoufale. „Tak co uděláme?“ zeptal se chlapec.
16
Pohoda klídek
„Já nevím, Chrisi, nevím,“ řekl Tom posmutněle. Znova vzdychl. „Vůbec nic mě nenapadá. Bez prstenu neexistuje způsob, jak se tam dostat, tečka.“ „Ale ona může být v nebezpečí. A v dost vážném. Ne třeba že dostane školní trest za vypálení pavilonu, ale třeba že ji rozsekají orkové nebo… nebo… To je prostě taková hrůza, že na to nedokážu ani myslet!“ prohlásil Chris. „Kdybych s ní mohl aspoň mluvit, tak bych jí mohl pomoct, říct jí, co dělat, jak to té v té zemi děsu zvládnout,“ uvažoval Tom nahlas. „Je tam spousta skvělých šancí, jen když je umíš využít.“ Chris vzal do ruky mobil a zadíval se na něj. „Kdybychom jí mohli zavolat. Zkoušel jsem to, ale říkalo mi to jenom: ‚Volaný účastník je momentálně nedostupný.‘“ „No, to se ani nedivím. V Temnokraji signál mít nebude. Nebo aspoň ne takovýhle.“ Tom přimhouřil oči a zadíval se upřeně na Chrisův telefon. V očích se mu objevil šílený svit. To je vždycky špatné znamení, pomyslel si Chris, tahleta manická záře. Znamená to, že Toma právě napadl další bláznivý plán. „Takovýhle signál ne…“ mumlal si pro sebe Tom. „No ovšem, jistě!“ vykřikl pak, vyskočil a vyrval Chrisovi telefon. „Stačí jen trochu upravit tenhle přístroj – určitě bych dokázal zařídit, aby vysílal správný typ signálu – nebo přesněji, dokázal bych otevřít magickou bránu mezi světy,
18
kterou může projít zvuk. My sami cestovat nemůžeme, ale zvuk ano! Mnohem snáz!“ „No, to je fajn, ale proč to musí být můj telefon? Proč si nepořídíš vlastní?“ namítl Chris. Napůl ho těšilo, že možná dokážou pomoci Suz, napůl se obával, co mu Tom provede s telefonem. „Pche, mobilní telefon nechci. Tvoji rodiče – tedy žalářníci – by mě s jeho pomocí neustále sledovali, stejně jako Nejvyšší rada Bílých štítů, ti tupí lokajové mého úhlavního nepřítele, starého hlupáka Bílého čaroděje Hasdrubana!“ „Já myslím, že městská rada pro Bílého čaroděje nepracuje, Tome. Podle toho, co říkal táta, spíš pro temné síly, ale ne pro Bílého čaroděje. Já bych řekl, že trpíš stihomamem. A moje máma – vždyť je vikářka, prosím tě!“ namítl Chris. „O důvod víc, aby pracovala pro Bílého čaroděje! No, ale i kdyby všechno, co říkáš, byla pravda, proč něco riskovat? Jsem Temný pán – u mě se čeká, že budu trpět stihomamem. Proč myslíš, že jsem tak dlouho přežil? „No dobře, dobře, jak myslíš, Tome,“ mávl Chris rukou. „Chci ale vědět jedno: Dostanu ten telefon zpátky?“ „No, to závisí na tom. Jestli můj plán vyjde, tak nejspíš ne,“ odpověděl Tom. „Proč, co chceš dělat?“ ptal se znepokojeně Chris. „Hodlám ho přestavět. Magicky vylepšit. Udělám z něj Temnofon.“
19
„Temnofon? Co to je?“ ptal se Chris ještě znepokojeněji. „No, zkrátka telefon zla. Něco jako nemrtvý telefon. Ale nejdřív potřebuji úštěpek kosti z kostry někoho zlého, třeba vraha nebo zloděje, prostě někoho takového. Nejlepší by byl někdo, koho za jeho zločiny oběsili. Vůbec nejlíp, kdyby ho oběsili o půlnoci na křižovatce před dnem Všech svatých nebo o Filipojakubské noci nebo tak podobně,“ vysvětloval Tom a vytahoval z Chrisova telefonu simku. „Jo aha… a to jako hodláš sehnat kde?“ vrtěl Chris hlavou. „To si nejsem jistý. Ale musíme to aspoň zkusit,“ řekl Tom a zahodil simku do koše. „Hele, co to děláš?“ protestoval Chris důrazně. „To už nebudeš potřebovat, Christophere,“ prohlásil Tom a strčil mobil do kapsy. „Odteď bude telefon fungovat na magii. Nekromantické kouzlo. Tedy, jen co seženeme ten kousek kosti.“ Christopher na Toma podrážděně hleděl. Tom se jen zazubil a Chris se proti své vůli otřásl. Nějakou dobu už Toma znal, ale při tomhle úsměvu mu pořád běhal mráz po zádech. Opravdu se mu nechtělo podporovat Toma v dalších šílených plánech, na druhou stranu ale byl připravený udělat cokoli, aby se jeho kamarádka Suz vrátila. „Počkat…“ řekl.
20
Tom pozvedl obočí. „Ani na okamžik nepočítej s tím, že bych ti ten telefon vrátil. Zabavuje se pro válečné účely.“ „Ne, ne, jen mě něco napadlo.“ „Opravdu? Co?“ zeptal se Tom. „Močálníci,“ odpověděl Chris. „Močál… cože?“ opakoval zmateně Tom. „To už to došlo tak daleko, že mě urážíš? Urážet tady můžu jen já, ne ty!“ „Ale ne. Močálníci. Lidi z močálů. Pozůstatky po lidských obětech. Rituálně je obětovali a hodili je do rašeliniště. Před tisíci let. Rašelina jejich těla neuvěřitelně dobře uchovala. A při tom obětování je zaškrtili a pak jim prořízli krk. Pěkná drasťárna!“ vysvětloval nadšeně Chris. Tom se při té představě rozzářil. „No to je perfektní! Absolutně perfektní! Ty jsi génius, Christophere, génius. Tedy, v porovnání se mnou samozřejmě ne, ale i tak jsi dost dobrý. Na lidské dítě. No nic, kde se nějaká taková oběť najde?“ „Jeden je v muzeu ve Fetbury. Říkají mu Člověk z Fetbury,“ řekl Chris. „Fetbury? Kde to je?“ ptal se Tom. „Takové hloupé jméno. Vy lidé opravdu dáváte místům pitomé názvy. Proč se to nejmenuje třeba Mrtvolno nebo tak nějak? Pohřebiště mrtvol, které se znovu probudí, aby sloužily svým zlověstným nekromantickým pánům – především doufejme mně. Muahaha!“
21
