Jak studovat na vysoké škole Miloš Hájek,Ústav zdravotnických studií, TUL
Přihlásí-li se jedinec ke studiu na vysoké škole, projevuje dobrovolný souhlas s tím, že bude vyučován a vzděláván, a to způsobem, který ta která škola praktikuje v souladu se svými prioritami. I když jsou mezi vysokými školami ve studijních programech velké rozdíly, a to nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale i ve stejném národě, přesto zůstává zachován osvědčený způsob, že se na vysokých školách přednáší, konají se praktická cvičení, osvojování různých dovedností, ať už manuálních, či na uměleckých školách hlasových a pohybových, jinde tělesných se zaměřením na sport a je samozřejmě i vžitý způsob veřejné kontroly nabytých znalostí formou ústních i písemných zkoušek a naučených dovedností jejich předvedením. Mezi vysokými školami se nabízejí jak zařízení státní, tak i soukromého typu, školy bez školného či naopak za vysoké finanční prostředky a někdy bývá rozdíl i v uplatnění jejich absolventů podle toho, na jaké vysoké škole studovali a kde graduovali ,čili kde získali vysokoškolský diplom a s jakým vysokoškolským označením – titulem. Tyto rozdíly jsou významnější hlavně v cizině, kde je spektrum vysokých škol širší než v našem státě. Tím spíše je účelné, aby se budoucí student v klidu a po zralé úvaze rozhodl, kde bude studovat, jaké k tomu má sociální podmínky, co od studia očekává a kde míní v budoucnu působit. Kdo toto neudělá, tomu se začne odvíjet řetěz problémů, které ho pak budou provázet nejen po dobu celého vysokoškolského studia, ale znesnadní mu i pozdější životní praxi. Týká se to místa a typu zvolené vysoké školy, ale i osobního života, rodinných svazků, zájmu o budoucí zaměstnání a v neposlední řadě také jeho zdraví a schopnosti přizpůsobit se příští profesi. Za svého života jsem poznal , že každé takové rozhodování je pro mladého člověka obtížné, a pro ty, kterým nemá kdo poradit, bývá někdy i riskantní. Proto jsem se rozhodl sepsat pro začínající studenty tento krátký spisek. Má jim přiblížit cestu k vědění a současně je varovat před chybami, kterých se mohou z neznalosti dopustit. Každý mladý člověk by se měl hned na počátku vysokoškolského studia zamyslet nad tím, jaké má ke studiu podmínky, co mu chce ze svého osobního volného času věnovat a jak si uspořádá svůj příští život po dobu celého studia. Jde zpravidla o několikaleté soustředěné pracovní úsilí, v němž se nesmí podcenit píle, zájem o studovanou problematiku ani pomoc, kterou bude student od svého okolí potřebovat. Vysokoškolské studium je totiž náročné nejen na studenta samotného,ale i na jeho rodinu a často omezuje i jeho přátele a sport. Vysoká škola potřebuje studenty pilné, čestné a pravdomluvné. Nepoctivost a lež vedou k vyloučení studentů z akademické obce, zatímco výsostný zájem o studovaný obor a úsilí s tím spojené každému z nich umožňují i zapojení do vědecké práce, která je pro mnohé vysokoškolské studenty nejvyšší metou. 1
Přednášky Na vysokých školách se nevyučuje stejnými způsoby jako je tomu na školách základních a středních. Účast na přednáškách je dobrovolná a u studentů se předpokládá zájem o sdělovaná témata. Přednášející nediktují studentům látku, kterou by se měli naučit, nýbrž sdělují o tématech a jejich souvislostech vše podstatné, nikdy však natolik podrobně, aby nezbýval studentům časový prostor k individuálnímu názoru. Dobrý pedagog si sestaví přednášku tak, aby posluchače zaujala a aby je podnítila k samostatnému doplňkovému studiu. Moderní technika umožňuje velkou názornost výkladu a jeho uchování na elektronických nosičích. Ovšem ani tabule s křídou nebo fixem není přežitkem, zejména doplňují-li je názorné kresby, fotografie a ukázky zmiňovaných předmětů. Na studentech se nepožaduje, aby měli vlastní sešity a nikdo nekontroluje, co si zapsali – veškeré poznámky jsou individuální záležitostí každého jedince. Od studentů se očekává klid v posluchárnách, dodržování čistoty a ohleduplnost k ostatním, musí-li se např. z vážných důvodů uprostřed přednášky vzdálit. Pro komunikaci s přednášejícím je většinou předem vyhrazen čas po skončení výkladu. Zpravidla se více vzájemně diskutuje v menších kolektivech a studenti se průběžně zapojují do výkladu svými dotazy, kdežto u přednášek pro velké kolektivy posluchačů je na diskusi vyhrazen čas po skončení přednášky. Studenti také využívají účasti na přednáškách, aby se osobně seznámili s profesory a docenty, svými příštími examinátory.
Praktika/cvičení Většina vysokých škol je považuje za nutnou podmínku studia a určuje rovněž procento povinné účasti na praktikách. Studenti si v hodinách praxe ověřují sdělená fakta a osvojují si manuální dovednosti. Vše se děje pod kontrolou pedagogů usměrňujících je konkrétními radami. Využívají se také názorné pomůcky, zapojují se různé přístroje a studenti se cvičí i mezi sebou. Některé školy hodnotí zvlášť aktivitu studentů na praktických cvičeních a ta bývá i předmětem klasifikace. Výsledek praktických zkoušek pak ovlivňuje i konečnou známku z daného předmětu. K požadavkům školy náleží nejen účast na praktiku, ale i projevený zájem o procvičování. Praktická cvičení podobně jako přednášky mívají přesně stanovený program a podle něho studenti zpravidla procvičují odpřednášenou látku, což předpokládá, že si ji před praktikem prostudovali.
Semináře V mnoha oborech jsou vedle praktik zavedeny také povinné semináře. Jsou to víceméně doplňkové výklady pedagogů, spojované s diskusí posluchačů, zaměřenou na speciální témata. Účast na nich se sleduje a aktivita studentů se hodnotí. Semináře a praktika vedou většinou odborní asistenti. Svou neúčast student musí řádně omluvit. 2
Exkurze U mnoha oborů existuje možnost exkurzí do prostředí oboru, který studenti sledují. Je to pro ně velmi důležité a poučné. Exkurze pořádá škola, případné finanční náklady hradí rovněž škola a během exkurze jsou studenti poučováni přímo výkonnými pracovníky navštívených odborných pracovišť a podniků. Na exkurzích bývají provázeni svými pedagogy.
Individuální studium Tato forma je základem vysokoškolského studia. Předpokládá se, že mu student bude věnovat dostatečný čas, podřídí mu osobní zájmy a opatří si všechno potřebné. Obvykle v zahajovacích přednáškách jednotlivých předmětů je pedagogy doporučena literatura, která má být prostudována, i vymezen rozsah, v jakém bude při zkouškách látka požadována. Na studentovi záleží, jaké podmínky si vytvoří pro individuální studium, jaký čas mu bude věnovat, jaké místo a prostředí si vybere a jak si rozvrhne látku, kterou má ke zkoušce zvládnout. Někteří studenti potřebují pro samostatné studium klid, dobrý fyzický stav a duševní pohodu, jiní studují při poslechu tlumené hudby, další se učí raději ve skupině nebo ve dvojicích, někteří si pročítají látku nahlas, aby si ji lépe zapamatovali, další si ji mnohokrát opakují anebo se dávají zkoušet svými kolegy, sourozenci či rodiči.
Pedagogové Na rozdíl od základních a středních škol vyučují na vysokých školách učitelé, jejichž kvalifikace pro vysokou školu není jednotná jako u předchozích stupňů, tj. na školách nižšího stupně. Se studenty se setkávají pedagogové všech kvalifikačních stupňů, od bakalářů (Bc.) přes magistry (Mgr.), doktory (PhD., MUDr., JUDr., PhDr., Ped. Dr.) až po docenty (Doc.) a profesory (Prof.). Bakaláři a magistři zastávají většinou funkce odborných asistentů, doktoři bývají vědeckými pracovníky a docenti jsou buď vedoucími kateder oborů, nebo přednosty ústavů či spolupracovníky univerzitních profesorů, jejichž zařazení bývá obdobné jako u docentů. Je již tradičně povinností studentů, aby se ke svým učitelům chovali s úctou a aby si cenili toho, že je učitelé seznámí s jejich studovaným oborem, navíc že jsou ochotní s nimi navázat odborná přátelství, která mohou trvat léta a i poté, když studenti opustí vysokou školu a osamostatní se. Při odborných debatách na vysokých školách se také častěji, než je tomu na školách středních, připouštějí odlišné názory posluchačů, diskutuje se o nich a je úkolem pedagogů, aby před studenty obhájili vědecky správné názory a aby se ohradili před nevědeckými bludy a pověrami.
3
Zkoušky Je zcela logické,že se během studia a také před koncem každého semestru či ročníku kontroluje úroveň nastudované látky. K tomu slouží písemné i ústní zkoušky. Někdy bývá typ zkoušky předepsán osnovou daného ročníku a jindy je na vůli examinátora, jaký typ zkoušky vybere, zda zvolí test, samostatnou práci studenta nebo jeho ústní zkoušku. Dnes se studenti k většině zkoušek sami přihlašují,čili volí si datum a pořadí zkoušek a přicházejí na ně náležitě připraveni.Každý má povinnost dostavit se k oznámené zkoušce v termínu a době, kterou si buď zvolil anebo která byla osnovami vyhlášena. Kdo se z vážných důvodů (nemoc, úmrtí v rodině, anebo živelná pohroma) nemůže ke zkoušce dostavit, má povinnost se včas omluvit,aby mohl být termín zkoušky nabídnut jinému uchazeči anebo jde-li o nenadálé situace, musí se omluvit dodatečně. Bez omluvy termín propadá jako neúspěšné zvládnutí zkoušky. Obvykle se vyhlašuje několik prvních zkušebních termínů. Kdo při prvním termínu neuspěje, má za čas možnost přihlásit se na druhý zkušební termín a neuspěje-li ani při něm, zbývá ještě termín třetí, který je v daném výukovém ročníku jako poslední. Neúspěch při třetím termínu pak většinou znamená opakování ročníku s povinností složit znovu zkoušky, které nebyly uznány jako platné. (Na tuto eventualitu, podobně jako i na odvolání k děkanovi fakulty nebo k rektorovi VŠ platí zvláštní předpisy). Každá zkouška je veřejným aktem,může být kýmkoliv navštívena a její zhodnocení je právem zkoušejícího včetně zápisu do studijního výkazu. Pokud jde o písemnou zkoušku, není dovoleno opisování, při ústní zkoušce je obvykle ponecháván krátký čas na rozmyšlenou po položení otázek. Státní závěrečné zkoušky se konají před komisí jmenovanou rektorem vysoké školy a mají déle předem určený termín a pořadí zkušebních předmětů. Každý předmět se hodnotí zvlášť, také diplomová práce se po obhajobě hodnotí známkou a komise rozhoduje o tom, přijme-li se jako práce závěrečná anebo je-li ji někdy třeba přepracovat. Po absolvování předepsaného běhu studia a po úspěšném složení státní závěrečné zkoušky, je vysokoškolské studium zakončeno. Jedině lékaři a veterináři nepíší diplomové práce a nemají povinnost její obhajoby. Diplomová práce je majetkem školy, na níž byla vytvořena, každý absolvent obdrží jeden její exemplář a má autorské právo na tvrzení a eventuální výsledky výzkumů, které ve své práci cituje. Diplomová práce musí být původní a texty převzaté k argumentaci (citace a odkazy) od jiných pisatelů musí být řádně označeny a přesně uvedeny v seznamu použité literatury, aby bylo jasné, kdo se poprvé problematikou zabýval a k jakým vědeckým závěrům dospěl. Nepřipouští se žádné opisování.
4
Graduování Po splnění státních zkoušek a po obhajobě diplomové práce čeká na studenty ještě graduování, což bývá veřejná promoce, spojovaná zpravidla se slibem věrnosti vysoké škole, která studenta vychovala a také se slibem čestného a řádného využití nabytého vzdělání pro blaho lidstva. Po promoci mohou absolventi užívat ve vlastní zemi i v zahraničí mezinárodně uznávaného označení akademických pracovníků (tj. příslušného titulu). Ten je doživotní, pokud nebyl někomu soudně za vážné porušení zákona odebrán.
5
