Jak se ruské žákyni žákyni líbí v naší škole Fotoromán Láska až za hrob
1
STALO SE VE ŠKOLE REPORTÁŽE MALÉ I VĚTŠÍ Náš časopis je nejlepší! Náš časopis byl pozván na vyhlášení soutěže Školní časopis roku v Brně dne 26. listopadu. Jeli jsme tam vlakem ve složení Filip Kudělka, Jirka Ledvoň, Veronika Skřičková a bývalý žák naší školy Tomáš Kubica jako zástupci naší školy. Nevíme, jak na tom byli ostatní, ale mně a Jirkovi se v pět hodin ráno moc vstávat nechtělo, ale i tak jsme se těšili. Cesta vlakem byla pohodlná, ačkoliv trvala bezmála dvě a půl hodiny. Aspoň jsme měli čas si zorganizovat dnešní den. Zhruba v devět hodin jsme dorazili do Brna a namířili jsme si to směr Krajský úřad Jihomoravského kraje. Již jak jsme přišli, tak v budově panoval celkem chaos. Přece jenom tam bylo pár set redaktorů z celé republiky a taky ze Slovenska. V místnostech bylo možno hodnotit každý časopis, jelikož byly vystaveny a u každého časopisu byl papír k napsaní různých komentářů. Jak jsme našli svůj, bohužel nebylo tam moc pěkných komentářů k nám, ale aspoň jsme si z toho něco vzali a poznali, že máme rezervy. Následně jsme měli namířeno do auly, obhájit náš časopis. Myslíme, že se nám to povedlo, dobře jsme odpověděli na určité otázky a uměli jsme propagovat náš Lukáš Murka, 8.B časopis, že je povedený. Mezi tím Tomáš a Verča navštívili workshopy s různým zaměřením. Potom byla přestávka na nějaké občerstvení (dostali jsme i poněkud větší bagetu a pití). Na konci programu následovalo vyhlášení vítězů. Jak jsme slyšeli, že název našeho časopisu pořád nepadá, mírně jsme znervózněli. Ale již za chvíli jsme se konečně mohli radovat. Jsme nejlepší časopis v ČR a výběru ze Slovenska v kategorii obsahu. Jsme za to rádi, protože je to pro nás velká pocta. Následně jsme vyrazili na nádraží a ve vlaku už bylo příjemněji a užili jsme si i srandu z cestujícími, kteří jeli s námi. Zhruba o půl šesté jsme už byli v Ostravě. A šli jsme domů s dobrým pocitem. Filip Kudělka a Jirka Ledvoň, oba9.A
2
Je lepší dovídat se o knížkách, než chytat mouchu Dne 6. října jsme navštívili s naší třídou 9.A knihovnu města Ostravy, dospělé oddělení. Příjemná zaměstnankyně nám vyprávěla o minulosti knihovny a jejích dalších pobočkách v Ostravě. Dále jsme si povídali o různých typech žánrů literatury. Například jsme měli ukázku hororu, thrilleru, romantických povídek, válečné literatury. Potom jsme více rozebírali internetové stránky, které podle nás byly poměrně povedené a měly svůj pořádek. Konkrétně jsme si říkali o seznamu knih a možnosti reservovat danou knížku. Poté už jsme měli možnost prohlédnout si sami knihovnu a zkouknout některé knížky. Byl to příjemný zážitek dozvědět se věci, o kterých jsme neměli ani tušení. Někteří naši žáci se bavili poněkud jiným způsobem, např. chytáním mouchy a povídáním se slunéčkem sedmitečným. I přesto si někteří z nás odnesli zajímavé novinky z vyprávění. Už se nemůžeme dočkat další návštěvy. Katka Kelemenová, Verča Bystroňová, Filip Kudělka a Jirka Ledvoň, všichni 9.A
Když krev a křik učí zdravému rozumu Multimediální představení THE ACTION o hazardu za volantem i řídítky Dne 19. října naše třída vyrazila na předem určenou akci společnosti BESIP do Domu kultury města Ostravy. Byli jsme informováni, že představení bude nejspíš dosti drsné. To se dalo tušit už z toho, jak BESIP uvedl do televize hrůzostrašné záběry, jak může dopadnout za pomoci alkoholu, drog a jiných prostředků odvádějící pozornost vcelku nevinná cesta zpět domů. Když jsme dorazili a byli u sálu, tak už z dálky jsme slyšeli hlasitě znějící hudbu. A potom v sálu to už bylo pomalu jako na mejdanu.
Mysleli jsme si, že představení bude zábavné a hodně se nasmějeme. Avšak v dalších momentech jsme zjistili pravý opak. Na scénu přišli hasič, policista, zdravotník a motorkář, který díky své neopatrnosti skončil na invalidním vozíku. Příběhy, které nám vyprávěli, byly velmi tragické a dojemné, a proto se někteří z nás neubránili slzám. Katka Kelemenová a Verča Bystroňová, obě 9.A Náš první dojem byl: „A tohle jako má být od BESIPU ... JÓ??? “ , jelikož jsme viděli tanečníky na pódiu a slyšeli skvělou hudbu. Až poté, co vytáhli láhev s alkoholem, tak nám bylo jasné, že to pravé představení teprve začíná. Ze dvou projektorů nám na plátno začali
3
promítat už známé incidenty z TV. I když je člověk vidí po několikáté, pořád doufá, že se nic nestane a skončí to maximálně zkroucenými plechy. Ale bohužel to je často jinak. Skončí to křikem, krví i smrtí. Když se odpromítalo, postupně se na pódiu vystřídali policista, hasič, záchranář a nakonec i vozíčkář, bývalý jezdec a akrobat na motorce. Vyprávěli nám odstrašující pravdivé příběhy nehod, které sami zažili. Podle mého dojmu bylo toto představení velmi povedené a skvěle propracované. Myslím, že každý z nás, co tam byl, si z toho něco odnesl do budoucna a snad ho to poučilo. Jak budoucí řidiče aut, tak i motorkáře. Filip Kudělka, 9.A
VE VÝTAHU POLSKÉHO DOLU HOLKY JEčELY JE ELY, ELY, JAKO BY ŠLY NA NA POPRAVU Náš výlet do Polska V čtvrtek 7. října jeli někteří žáci naší školy s paní učitelkou Krmáškovou na výlet do Polska. Cesta trvala asi hodinu. Hned za hranicemi řidič autobusu zastavil a my jsme si mohli směnit koruny za zlote. První město, které jsme navštívili, byla Ratiboř, kde se k nám přidali dva učitelé z Polska a ti nám povídali o jednotlivých památkách. Zajímavé bylo, že v Ratiboři mají hrad, který je hodně podobný našemu Slezskoostravskému hradu. Ratiboř je velice krásné město, a proto, i když byla zima, tak se nám to tam líbilo. Další město, které jsme navštívili, byl Rybnik, kde jsme dostali hodinový rozchod. Pan učitel nám ukázal velký obchodní dům Rybnik Plaza, kde jsme samozřejmě všichni šli, protože se nám chtělo na záchod, jenomže jsme si museli celý obchodní dům obejít, protože jsme byli na špatné straně. Po návštěvě Rybniku jsme se jeli podívat na klášter, který byl velice hezký. V zahradách kláštera byl strom, který měl ten nejtlustší kmen, jaký jsme v Polsku viděli (kolem něho se muselo postavit 9 lidí, aby kmen obejmuli). Součástí kláštera byl i kostel, do kterého jsme se byli podívat. Byl nádherný a ten, kdo vešel s čepicí, si ji musel sundat, jelikož to je neslušné! Další naše zastávka byla v hornickém muzeu, které je hodně podobné našemu Landeku. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První skupina se šla podívat na stroje a ta druhá jela výtahem do podzemí, kde je to muzeum. Výtahem jsme jeli čtyři metry za sekundu a holky z jiných škol strašně vyřvávaly, jako by šly na popravu. V muzeu to měli velice zajímavě udělané, ale byla tam strašná zima. Po prohlídce muzea jsme zase vyjeli nahoru a holky opět křičely. Pomalu jsme se vydali na cestu domů… Výlet do Polska se nám velice líbil. Nikol Skórová a Karolína Hrčkuláková, obě 9.C
4
Brankářky uhýbaly před balonem, aby jim neubral na kráse
Že i holky umí hrát fotbal, se mohli všichni přesvědčit na holčičím turnaji ve fotbale, který se konal v pátek 8. října. Hrálo pět tříd druhého stupně dvakrát po šesti minutách. Zahráli si všichni proti sobě. Jestli se to vůbec dalo nazvat hrou, mnohdy to totiž vypadalo jako honba za míčem, a když náhodou skončil v bráně, všichni se strašně radovali! Jako při každém správném fotbalu se dělaly fauly a na tribuně bylo taky dost nebezpečně! Balon lítal prostě všude. Ale snaha byla! Holky často kopaly bodlem a brankářky uhýbaly před míčem, asi se bály, že jim balon ubere na kráse. Turnaj trval necelých pět hodin a vyhlášení výsledků proběhlo ještě ten den. První místo získala třída 7.A a na druhém místě se umístily holky z 9.B, které prohlásily: ,,Příště bude vítězství naše!“
ŽIVOT VE ŠKOLE Nová žákyně Margarita Davydova z Ruska chce v ČR už zůstat a stát se modelkou Určitě jste už zaregistrovali, že se v naší škole pohybuje nová žákyně Margarita Davydova. Pochází z Ruska, žila na jižním Kavkaze. Její maminka je Ruska a tatínek Armén. K nám chodila už do první třídy, ale potom se s rodiči vrátila zpátky do své rodné země. Česky moc neumí, ale to není žádná vada. My ji učíme česky a ona nám pomáhá s ruštinou. „V česku je to podobné jako v Rusku, až na nějaké malé rozdíly. Tam, kde jsem žila, bylo tepleji, v zimě není mráz, stupně se pohybují kolem nuly. Oproti Kavkazu je tady strašná zima,“ říká Rita. „Ve škole jsme při písemkách mohli používat sešity a kalkulačky. Hodně jsem se divila, že u vás ve škole nejsou diskotéky. U nás jsme měli diskotéku na Nový rok, na Valentýna a na konci školního roku,“ vzpomíná. Rita nám taky prozradila, že u nich o přestávkách mohli chodit ven a do obchodu. A jako správné jedlíky nás taky zajímalo, jestli jí chutná jídlo u nás. ,,Jsem zvyklá na jiné jídlo, ale buchtičkám s krémem jsem prostě neodolala. Ale zato špenát mi nechutná. U nás jsem měla ráda kuricu v jablke a boršč.“ A co, Rito, plánuješ do budoucna? ,,Chtěla bych tady už zůstat a do Ruska jezdit jen na prázdniny. Po škole se chci přestěhovat do Prahy a tam pracovat. Mým snem by bylo stát se modelkou, ale taťka mi to nechce dovolit.“ Bára Kohutová a Mirka Kuncová, obě 9.B
5
Článek od Margarity v ruštině, ovšem psaný latinkou Margarita pro Chaos napsala článek, jak se jí líbí v České republice a naší škole. Česky je to pro ni ještě obtížné, tak to napsala rodnou ruštinou. Těm, co neznají azbuku, to alespoň trochu ulehčila latinkou. Zvládli byste její text přeložit do češtiny? Zkuste si to!
Kak mne nravitsa v Čechii? Mne nravitsa v českoi škole, potomy što yznala novuh lydei, drygoi kryg občenija, eda českaja silno otlichaetsa ot rysskoi, yznala novue predmetu takie kak: risovanie, penie, prigotovlenie. Mne zdes narvitsa potomy što čehija ona otličaetsa ot rossi svoimi obučajami. Esli mne predlozat vernytsa v rossiy ja bu yze ne vernylas potomy što zdes yze novue dryzja i za tri mesjaza što ja tyt mne zdes nravitsa i ja yze privukla. Margarita Davydova, 9.B
Naše třída: Od rvaček a nedorozumění ke kamarádství Povídání podle pravdy, které bylo sepsané 18. 10. 2010
Michaela Hejlková, 8.A
Když nás do šestého ročníku rozdělili na sportovní třídu a nesportovní, tak jsem šel do nesportovní třídy. Ani nevím, proč jsem tam šel, ale z mé bývalé třídy tam nešel ani jeden můj kamarád. Některá jména jsem tam ale poznal. Třebas Martin Molínek a různé holky, které se mnou chodily do třídy. Těšil jsem se. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem se o prázdninách nudil, nebo že jsem se těšil na mé nové kamarády a kamarádky. Když jsem šel do šatny se převléct, tak jsem šel s Martinem, abych nešel sám. Hledali jsme třídu a našli jsme ji v prvním patře. Hned jsme si oba řekli: „Uf, ještě že nejsme až nahoře, protože mi tohle stačilo.“ Po chvíli jsme byli v naší nové učebně. Já jsem si hned zabral místo vedle Martina. Pak jsme čekali, až přijdou další spolužáci. Chodilo tam moc lidí, ale znal jsem z nich jenom holky a Martina. Martin se hned zdravil s kamarády a já jsem nikoho neznal. Připadalo mi to divné. Uběhlo pět dní a to stačilo, abych se tam seznámil s každým. No, neznal jsem je přesně, ale to mi stačilo. Poznal jsem třebas Filipa. Podle mě byl divný, něco my nesedělo. Každou přestávku do mě rejpal a otravoval mě. Nakonec
6
to skončilo rvačkami a podobným, ale nikdy jsem mu nechtěl ublížit. A každý vyváznul bez modřin a tak dál. Dokonce to zašlo tak daleko, že se mi nechtělo do školy. Což bylo divné. Mně se ve škole líbilo, prostě mě baví se učit. Jednoho dne mě napadlo, že si ho nebudu všímat a budu ho ignorovat, ale to pro něj znamenalo vítězství. Začal po mně skákat a žduchat do mě, až jsem se jednoho dne naštval a složil jsem ho k zemi. Bylo to divné, ale hned toho nechal. O přestávce za mnou zašel a řekl: „To bylo dobrý.“ Já jsem odpověděl: „No, ale doufám, že už toho necháš, už to nebyla sranda.“ „Jasan,“ řekl. Po dvou měsících jsme se stali dobrými kamarády bez nepřátelství a jiných hloupostí. Snad napořád, je s ním někdy sranda. No a každý zapomněl, jak to začalo a kvůli čemu. To si aspoň myslím já. Nevím, co Filip nebo ostatní. Dnes je z nás dobrá dvojka nebo spíš sedmička. Sice nás tam je devět ve třídě, ale Dominik je starší než my a Lukáš se mezi nás nehodí. No a takhle to je i dneska. Dobrá, srandovní a vtipná sedmička. Snad to tak i zůstane. Mirek Března, 8.B
Jak to vypadá v naší škole Naše škola je velmi bohatá co se týče vzhledu a učitelů. Je to velmi zajímavé pozorovat, co se děje uvnitř školy a ne před školou. V této škole má každý svůj styl, své nálady i nápady, každý se chová sám za sebe. Učitelé jsou staršího i mladšího věku. Většina dětí i učitelů by ocenila nové školní hřiště. Kdyby bylo, děti by byly rády, mohly by ještě víc sportovat. Ale i přesto jsme rádi, co na téhle škole je a co všechno se tady vybudovalo. Naše škola je zaměřena na sport, a to nejvíc na atletiku a basketbal. Myslíme si, že některé části naší školy by ještě potřebovaly nějaké menší úpravy, ale jinak si na naši školu nestěžujeme. Máme tady poměrně hodně věcí, které máme k užitku jako třeba: bufet, posilovnu, baletní sál, hudebnu, tři počítačové učebny, přírodopisnou učebnu a také studio TV Bělák, která vysílá na televizích na každém patře. Máme tady učitele mladého, ale i staršího věku, ale to vůbec nevadí, hlavně když dobře učí. Každý na této škole má svůj styl, nápady i své nálady, ale na tom se nic nezmění, a proto radši být na každého slušní a nevulgární. Tereza Mlčáková a Kateřina Benková, obě 8.A Nikol Čapková, 8.B
KOLIK MÁ NAŠE ŠKOLA BAREV? Když se projdete po škole, určitě si všimnete, že naše škole žije barvami. Vydaly jsme se na výzkum a zjistily, kolik barev tady vlastně máme. Prošly jsme pouze budovu druhého stupně a byly překvapeny, kolik odstínů barev mají skřínky i stěny. Zjistily jsme, že skřínky mají 16 odstínů barev, stěny žijí 8 barvami. Spočítaly jsme i barvy rámů obrazů, napočítali jsme jich 6. Například červené, modré, zelené a další. Celkem jsme napočítali, že 2. stupeň má 30 odstínů barev. Petra Čermáková a Denisa Štefková, obě 8.B
7
ŽÁCI NAŠE KONÍČKY, SPORTY, CO UMÍME Kroj, copy a mašle Můj koníček folklór Mým koníčkem je tanec jménem folklór. Chodím tam už druhým rokem, velmi mě to baví. Máme to každou středu a sudé pátky, jsme rozděleni na čtyři věkové skupiny. Od nejmladších tříletých až po nejstarší 18 leté tanečníky. Všichni společně vystupujeme na různých akcích, např. velikonočních a vánočních trzích, na Slezskoostravském hradě, v kulturních domech a v domovech důchodců. Každým rokem se náš soubor účastní mezinárodního festivalu Folklor bez hranic. Před každým vystoupením si musím nachystat kroj. Děvčata ze souboru si musí učesat pletené copy a na ně červené mašle. Do kroužku chodím velmi ráda. Jsme velmi dobrá parta a hodně si rozumíme. A na zkouškách zažíváme spoustu legrace. Kateřina Kotalová, 8.A
Tereza Čmelíková, tanečnice z 8.A Tereza Temlíková z 8.A chodí do tanečního kroužku ve středisku Akcent. Jaký druh tance tančí? Převážně show dance a disco dance. Tančí sólo i ve skupině, kde mají velmi dobré formace (sestavy), ale více ji baví tančit ve skupině, kde nemá takovou trému jako u sóla. Disco Dance a show Dance se věnuje už od svých čtyř let. S holkami získaly už přibližně 38 medailí, nejvíce je pyšná na medaili z Brna. Tereza je hrozně hyperaktivní a při tančení si vybije všechnu energii. Na každé vystoupení mají různé kostýmy, ve kterých se cítí velice nepohodlně, ale co by pro tanec nevydržela. Jednoho dne, kdy tančila na vystoupení, se jí stalo to, že se jí podlomila noha a spadla (beztak se dívala na hezkého kluka, který ji sledoval ze sedadel ☺). Michala Soldánová a Lucie Bortlová, obě 8.B Michaela Hejlková, 8.A
8
Proč mi v oddílu říkají Bořek Oddíl „Stopaři“, do kterého chodím, vznikl z Mysliveckého kroužku, založeného na podzim roku 1967, který měl klubovnu ve Stanici mladých přírodovědců v Ostravě-Porubě. Vedla jej Bagheera a zabývali se přírodovědnou činností spojenou s tábornictvím. Samostatně kroužek uskutečnil pouze jednu výpravu. Na svou druhou výpravu (byla do Budiąovic na chatu ČSM v době pololetních prázdnin v lednu 1968) pozval Hlídku ochrany přírody časopisu ABC HPO-514A - Sokoli, která vznikla v roce 1966 a vedl ji Vlastík Dedek. Na této výpravě se dohodli na vytvoření oddílu „Stopaři“. Můj největší úspěch byl můj první tábor. Odnášeli jsme dřevo do dřevařky a já nesl toho dřeva moc, tak mi říkali „Bořek“. A to je vše, tatrovku jsem prohrál, ale nezáleží na tom, jestli vyhraješ, ale že se zúčastníš. Martin Molínek, 8.B
Můj děda už 30 let staví modely válečných strojů Jednou budu v jeho práci pokračovat Můj dědeček má už dlouhou dobu vášeň pro stavění modelů válečných strojů. Asi nejvíce modelů má z 2. světové války, a to především letadel, ale také vojáků či tanků a jiných vozidel. Všechny tyto modely jsou v měřítku 1:72, až na pár výjimek. Začneme nejpočetnější skupinou, tedy letadly. Najdete tu letadla jak z 2.světové války, tak i ze současnosti, letadla německá, ruská, britská, francouzská, tak i česká, nebo japonská. Samozřejmě k letadlům patří i protiletecká děla, kterých také nemá málo. Děla doprovází tanky, kterých má také hodně, obzvlášť těch německých a ruských. Musím se zmínit i o celém bitevním poli o velikosti asi jednoho čtverečního metru plného vojáků a tanků. Pole zobrazuje strategický boj. Nelze se nezmínit i o velkých lodích, se kterými si dal děda určitě hodně práce. Těch lodí, co se tomu děda věnuje, postavil asi něco okolo desíti, většinou středověké, avšak většinu z nich rozdal známým (jednu dal i nám) a nechal si jen dvě. Jedna z nich je středověká a druhá ze současné doby. Děda se tomuhle koníčku věnuje od doby, kdy byla moje máma ještě malá, tedy něco okolo 30 let. Myslím, že tento koníček je velmi pěkný a jsem rád, že tyhle všechny modely jednou zdědím a budu v jeho práci pokračovat. Petr Valsa, 9.C
9
Přezdívky, které nám vydržely ještě z 1. stupně Mnozí z nás měli své přezdívky, které se už moc nepoužívají nebo se zapomněly. Ale ty nejlepší se používají do teď. Některé jsme pro vás vybrali.
Lukáš Jokl – Čokl Martina Škovronová – Škobek, Škorpion Michaela Hejlková – Hejkal, Krocan, Lachtan Adam Csabi – Koblížek Adam Oudjehani – Hani Mandy Legin Karna – Mendouš Martin Molínek – Molda Michaela Budová – Buda Honza Šinagl – Šindel, Hujer René Doležal – Renta Tereza Čmelíková – Čmelák, Tučňák Martina Gröplová – Grep Sabina Hlinková – Hlína Lucie Kačenová – Kačena Ondřej Kalabza a Daniel Gurecký, oba 8.A
10
Co pro nás nás znamenají Vánoce Svátky jsou za dveřmi a Chaos zajímalo, co Vánoce znamenají pro naše žáky. Pisatelé se svěřují, jak to chodí u nich v rodině, a proto texty necháváme nepodepsané. Rodina je pohromadě a povídají si Vánoce pro mě znamenají, že je rodina pohromadě v teple, povídají si a mají se rádi. Dávají si dárky a dívají se na televizi. Doma je pohoda, radost, smích. Nikdo se netrápí. Na Vánocích je kouzelné, že jsou všichni pohromadě. Atmosféra je víc než dárky Mám ráda Vánoce, protože je dobrá atmosféra a jsme všichni jako rodina pohromadě. Všichni jsme u stopu, rozdáváme si dárky a peče se cukroví a poslouchají koledy. Taky mám ráda pohádky, které se hrají ještě před Vánocemi i po Vánocích. Když jsem byla malá, tak jsem na Vánocích měla nejraději dárky, ale čím jsem starší, tím víc mám ráda tu atmosféru. Nesnáším zabíjení kapra Je to pro mě svátek klidu a pohody s rodinou. Protože mamka hodně peče, tak to pro mě osobně znamená i tři kila navíc. Nakupování dárků pro mou rodinu, abych jim udělala radost. Jediné, co nesnáším, je vánoční úklid a zabíjení kapra. Pořádně se najíst je lepší než vánoční zvyky Vánoce pro mě znamenají svátky klidu, míru a rodinné pohody. Většinou jsou pro mě Vánoce jenom ten okamžik, kdy rozbaluji dárky, protože na to se celý rok těším, asi jako každý druhý. U nás doma nehrají vánoční koledy a zvyky, myslím, že je to zbytečné. Nám stačí, když se pořádně najíme a potom rozbalíme dárky. Stejně na Ježíška v našich letech už nikdo nevěří, teda alespoň myslím. Dárky vždycky chodím nakupovat s mamkou a pak dělám, jako kdybych byla šíleně překvapená, aby jí to nebylo líto. Ale mamku vždycky s bráchou rozbrečíme. Vždycky se přejíme cukrovím a potom hodně přibereme. Tři Kila navíc Co pro mě znamenají Vánoce? Asi tři kila navíc! Mám strašně ráda, když je před Vánocemi mezi všemi takové napětí, když se všechno dodělává. Jediné, co na nich nesnáším, je Vánoční úklid.
11
Pokecat si s nejbližšími Být pohromadě s nejbližšími při jídle a pořádně si s nimi pokecat. Snažit se udělat rodině radost nějakým vhodným dárkem a taky čekat, že něco dostanu já. Doma musím trochu pečlivěji uklidit, a když strávíme celý den spolu, tak pokaždé čekám, že se stejně někdo pohádá a většinou to tak dopadne. Ať napadne sníh Vánoce nejsou jenom o dárcích, spíš o atmosféře, cukroví, klidu a radosti. Dárky jsou součástí toho všeho, ale i přes dárky může Vánoce zkazit i to, že třeba nenapadne sníh. Nezávidím rodičům, že před námi musí schovávat dárky Vánoce by měly být o tom, jak se máme všichni rádi a že se při štědrovečerní večeři sejdeme ve zdraví a povídáme si o tom, co jsme za cely rok udělali ,co se stalo a prostě se bavíme. Ale na druhou stranu nezávidím rodičům a prarodičům, protože musí nakupovat a uklízet a schovávat před námi dárky. Zajdeme do kostela Jsou pro mě čas klidu a míru, že se všichni sejdeme a celá rodina spolu povečeří a nehádáme se a rozbalujeme dárky. A v ten den zajdeme buď ráno nebo večer do kostela a v průběhu dne přijede rodina a slavíme. Vánoce se změnily, už jde jenom o dárky Vánoce jsou pro mě jen další svátek během roku. Celá rodina se sejde u prarodičů. Dodržujeme různé zvyky jako je například krájení jablek, šupina z kapra pod talířem, plno cukroví a jídla. Ale zatím vším je taky plno starostí. Nakupování dárků a balení, vánoční úklid a plno vaření. A to všechno pro jediný den v roce. Ale jsem ráda, že Vánoce slavíme a tenhle svátek se mi líbí. Ale Vánoce se za posledních sto let rozhodně změnily, teď už jde v podstatě jenom o ty dárky.
NAŠE PŘÍBĚHY CO SE NÁM NEBO NAŠIM KAMARÁDŮM, RODINÁM A ZNÁMÝM PŘIHODILO Jak jsem přepral p epral svého budoucího kamaráda Toto je příběh, který jsem napsal dne 14. 10. 2010 podle pravdy Jednoho dne jsem se byl venku jen tak sám projít. Potkal jsem svého bývalého kamaráda, který se před třemi roky odstěhoval a teď se znovu přistěhoval zpátky. Byli s ním ještě dva kluci, které jsem potkával, ale dá se říct, že jsem je znal, tak jak jsem potřeboval. Jeden se jmenoval Martin, příjmením jsem ho v té době ještě neznal. Tak jsem mu říkal známou přezdívkou opičí mozek. Druhý měl trochu nadváhu. Možná ji má taky dodnes. Já jsem mu říkal Adam. Taky že se tak jmenuje.
12
Všichni tři seděli na lavičce, no kromě Martina, který nemohl zůstat v klidu. Stále se předváděl před kamarády, kteří se tomu smáli. Tak jsem šel k nim. Čekal jsem, jestli mě můj starý kamarád pozná, ale nepoznal, tak jsem řekl: „Hej, opičí mozku.“ Spíš jsem to trochu zařval, protože Mozek sebou trhl. Šel jsem k nim, můj kamarád si mě konečně v šiml. A já jsem našel v paměti, jak se jmenuje můj možná ještě dnešní přítel. Adam se jmenoval. Adam, ten s tou nadváhou, se zeptal, jestli jsem venku. Jestli nebudu s nimi. Chvíli jsem přemýšlel, co mám k učení, a pak jsem odpověděl: „Jasně že jsem venku. Když stojím před vámi.“ Takže zůstaneš?“ zeptal se Adam. „Jasan,“ rychle a jasně jsem odpověděl, a tak jsem zůstal. Chvíli jsme si povídali. O tom, co Adam zažil a kde vůbec byl. Zjistil jsem, že se odstěhoval do Prahy na tři roky kvůli tomu, že si jeho rodiče museli vydělat. Potom druhý Adam jen tak slovem prohodil k Martinovi, že ho v souboji porazím. No, Martin byl větší a tělnatější, ale podle mě z tím neměl zkušenosti. Ale celkově vzato, já jsem chodil pět let do juda. Martin sebejistě odpověděl: „Já ho porazím ani ne za minutu.“ Já jsem odpověděl rychle: „No ale já se stejnak nebudu bít.“ Po chvíli jsem zjistil, že se schyluje k bitce. Mně to bylo ale úplně jedno. Neměl jsem totiž dobrý den. Proto jsem byl také sám venku. Po chvíli někdo řekl „teď“, ani nevím, kdo to byl. Martin se na mě rozeběhl. Rychle jsem se skrčil. Martin přes mě přeletěl a byl na zemi. Já jsem na něj skočil. Byl na břiše a nemohl se otočit. Udělal jsem mu páku na ruku. Nechtěl jsem mu ublížit, tak jsem udělal jenom tohle. Martin ležel na zemi asi tak dvě minuty, než jsem zaslechl: „Tak dobře, už mě pust.“ Pustil jsem ho. Martin dobře uznal porážku a já výhru. Den uplynul celkem rychle. Na začátku šesté třídy jsem zjistil, že jsem s ním ve třídě. Po dvou měsících ve škole se stal mým dobrým a možná stálým kamarádem navždy. Miroslav Března, 8.B
Sjezdila jsem všechny tobogány aneb Můj výlet na Slovensko Ráno jsme se dobalili. V deset pro mě a mojí mamku přijeli teta se strejdou a malým Františkem. Hodili jsme si věci do kufru. Pak jsme jeli odvézt mamku do práce. A hurá na Slovensko. Jeli jsme přes Frýdek-Místek směr Slovenské hranice Klokočov. Pokračovali jsme ve směru Zuberec a Žilina. Taky jsme jeli přes malé i velké dědinky. Je krásné se dívat na různě barevné, velké i malé, cihlové či dřevěné domečky. A na vysoké hory a dýchat čerstvý vzduch, ne jak u nás v Ostravě. Jeli jsme taky kolem panelových baráků. Když jsme dojeli, dívali jsme se na krásu kolem sebe. Šli jsme si pro klíče od pokoje, měli jsme číslo 301. Jak jsme dostali klíč, šli jsme si pro kufry a zanesli je do pokoje. Na první pohled se nám zdál pokoj nádherný. V pokoji jsme se porozhlídli a pak si vybalili věci. Když jsme se vybalili a převlékli, šli jsme se projít ven. Šli jsme do kopce přes lesy. No prostě nádhera. Nádherné okolí a hlavně čerstvý vzduch. 13
Potom jsme šli zpět do penzionu, na pokoj se převléct a na večeři. Večeře byla teplá. Měli jsme polívku a maso z rýží. A po večeři jsme měli puding s piškotkami. Bylo to dobré. Když jsme dojedli, šli jsme na pokoj se osprchovat a obléct do pyžama. Pak nám teta pustila na DVD pohádku Byl jednou jeden život. V 21:30 jsme šli spát. Teta ze strejdou byli na balkoně a povídali si. Ráno jsme se vzbudili a umyli si oči a zuby. A šli na snídani. Jak jsme vešli do jídelny, všechny jsme pozdravili a i nás. Sedli jsme si ke stolu a pak jsme si vybrali, na co máme chuť. Nasnídali jsme se a pak jsme si šli nachystat věci na aquapark. Vyjeli jsme v 10:02. Cestou jsem viděla, jak se pasou krávy, ovce a kozy. Na aquapark jsme jeli přes Žilinu. Jeli jsme asi hodinu a 15 minut. Dlouhá, ale krásna cesta to byla. Kolem dokola byly samé hory. Když jsme byli na bazéně, šli jsme si zaplatit vstup.Pak jsme se šli převléct do plavek. Já s tetou jsme šly na holčičí. Pak jsme se potkaly ze strejdou u bazénu. Voda byla teplá, divíte se proč? Byli jsme na termálu. Bazén byl veliký. Strejda říkal, že tady ta voda je zdravá. Jsou v ní minerály. Potom jsem proplavala tunelem a ocitla jsem se venku. Vynořila jsem se a přede mnou tobogán, který byl asi 11 metrů dlouhý. Odhodlala jsem se a šla na tobogán, vzduch byl studený a byla mi zima. A řada byla taky dlouhá, skoro každý se tam klepal. Když jsem byla na řadě, tak jsem měla radost, protože jsem už mohla jet. Jak jsem dojela, utíkala jsem do té teplejší vody. Ale ta byla celkem hodně vařící. Potom už nám vypršel čas, tak jsme se šli převléct a pak jsme jeli zase do penzionu. Jeli jsme zase asi hodinu. V penzionu šla teta pověsit ručníky a plavky na pokoj a jeli jsem na oběd. Na oběd jsem jeli na Štrbské Pleso. Byla to zase dlouhá cesta, ale já jsem to vydržela. Mně dlouhé cesty nevadí. Michaela Hejlková, 8.A Když jsem dojeli na oběd, dala jsem si bramborové placky. Po oběde jsme jeli ještě na pizzu. A po pizze jsme jeli domů, do penzionu. Když jsme přijeli, tak jsme se šli převléct a šli na večeři. Byla zase dobr. Po večeři jsme dostali jablečný zákusek. Když jsem dovečeřeli, šli jsme na pokoj. Tam jsme se zase umyli a koukali na pohádku. Když bylo pozdě, šli jsme spát. Byli jsme moc unavení. Já jsem nemohla usnout, tak jsem šla na WC a pak jsem usnula. Ráno jsme se vzbudili. Umyli si oči, zuby a čekali na tetu a strejdu,až si umyjí oči a zuby. Pak jsem šli na snídani. Mohli jsme si vzít, na co jsme měli chuť. Ale malý František chtěl jít na pokoj, tak jsem s ním šla. Za chvilku přišla teta a řekla, že jedeme na bazén do Tatralandie. Malý se chvíli vztekal, ale pak si to rozmyslel a řekl, že bude hodný. Když jsme byli v autě, teta zase neměla klíček od pokoje. Šla jsem jí ho pomoct najít. Pak jsme ho našly a jeli jsme na bazén. Cesta byla zase a opět dlouhá. Už jsme byli na bazéně. Čekali jsme na jinou tetu a jiného strejdu. Když už byli u nás, zaplatili jsem vstup a šli jsme se převléct. A dali jsme si sraz u bazénu. Byli jsem tam všichni, tak jsme šli.
14
Voda byla teplá. Byla jsem tam na růžovém tobogánu. Bylo to super. Jela jsem na nafukovacím člunu.Bylo to dlouhé… Jela jsem a pak jsme spadla na takový talíř, tam jsem udělala šest koleček a spadla jsem do veliké díry. A bylo po. Potom tam byl jeden černobílý a ten byl božský. Jelo se na nafukovacím kruhu a to bylo něco! Jela jsem a najednou takový řev! To na to tobogánu řvala ježibaba a pak ke konci padali pavouci, ale ti byli nafukovací. Venku byla vařící voda, byly tam taky velké polštáře a ty jsem musela celé proběhnout. Bylo to těžké. A byla tam taky horolezecká stěna. Potom nám vypršel čas a museli jsem domů. No spíš do Mikuláše na oběd. Dala jsem si česnekovou polívku a segedínský guláš. Po obědě jsme šli do cukrárny. A já s Františkem jsme se šli kouknout na zvířátka. A pak jsme jeli do penzion. A teta Martinka ze strejdou Pavlem přišli k nám na pokoj. Pili kofolu a kecali o blbostech. Potom jsem šli hrát pinec. Hráli jsme holky versus kluci. Nám to šlo moooc dobře, ale kluci nás nemohli porazit. Ale pak nás nakonec porazili. Bylo pozdě, tak jsme šli zase na náš pokoj a my s malým jsme šli spát. Ráno jsem se vzbudila jak první a umyla si oči a zuby a šla jsem na snídani. Potom jsem si sbalila věci a jela jsem do Ostravy. Bylo to kráásné, moc děkuji tetě a strejdovi, že mě vzali s sebou. Přijeli jsem do Ostravy a bylo hnusné počasí. Pršelo a byl velký vítr. Bylo to hezké, ale jsme zase v Ostravě. A bylo po Slovensku, ale užila jsem si tam super prázdniny. Tereza Mlčáková, 8.A
Dobrodružná cesta po „kasárnách“ Příběhu podle pravdy, které bylo sepsané dne 21. 10. 2010 Nejhorší je, že své kamarády poznáte, jen když jste v nebezpečí nebo v něčem podobném. Jako třebas, když vás někdo honí, aby vás zbil, když vám jde o život nebo vniknutí na hlídaný pozemek. A v něčem takovém jsme se taky ocitli. Jednoho dne jsem byl z kamarády v kasárnách. My tomu tak říkáme, protože nevíme, kdo to jméno vymyslel, ale já to nebyl. Nejspíš jsme tomu začali říkat jen kvůli tomu, že to je opuštěné a jsou tam cedulky „Objekt střežen psy“ a díry ve stěnách. Kuba potom vymyslel, že se tam půjdeme podívat. Mysleli jsme si, že to je opuštěné. Často tam nikdo nebyl. Tak jsme s sebou vzali ještě Tomáše a Lukáše. Bez nich by tam nebyla sranda. Všude kolem byl plot, tak jsme hledali bezpečnou cestu dovnitř i zpět. Nakonec jsme ji našli v jednom rozpadlém domě, kde bylo okno bez skla. Vlezl jsem tam jako první a hned potom jsem slyšel za sebou tři dunivé dopady mých kamarádů. Byla to místnost úplně prázdná. Jediné, co tam bylo, byly vyražené dveře, které spadly na zem. Až se všichni uspokojivě rozhlédli, tak jsme šli do druhé místnosti. Museli jsme jít po dveřích, které se kymáceli. Druhá místnost byla trochu plnější. Bylo tam křeslo a víc oken, samé odpadky na zemi a hlavně velká díra ve zdi, že by se přes ní dalo skákat. Viděli jsme, že na druhé straně té díry je další místnost, a tak jsme se dohodli, že půjdeme dál. Přelezl jsem dírou a ani jsem nečekal ne ostatní a proběhl jsem dlouhou místností na druhou stranu, kde byla spadlá střecha. Ta sloužila jako zem. Celkem rychle jsem byl venku, ale kamarádům to trvalo déle, protože neběželi. Tak jsem na ně počkal.
15
Michaela Hejlková, 8.A
Když jsme se rozhodli, že půjdeme dál, tak jsme se před tím každý napili pití, které jsme měli s sebou, a nechali jsme ho tam. Protože jsme doufali, že půjdeme stejnou cestou i zpět. Když jsme došli na konec střechy, tak tam byly další budovy. Vlevo i vpravo, dokonce i před námi. Tak jsme se vydali rovně. Podívali jsme se do oken a viděli jsme cedulku Objekt střežen Psy! Nic jsme si z toho nedělali, aspoň já ne. Nevím co ostatní. Tak jsme se vydali zpátky a pak doleva. Bylo tam hodně budov a ani jedny neměly dveře. Vešly jsme do jedné a na zemi bylo tolik prachu, že si tam každý napsal svoji přezdívku. Šel jsem napřed a udělal jsem si z nich srandu a zařval jsem: „Co tu děláte, pojďte sem!“. Všichni se lekli a nevěděli, co mají dělat. Do té doby, než jsem vylezl zpoza rohu a řekl, že jsem to byl já. Všichni se rozesmáli a já jsem přemýšlel, jestli tu zůstali kvůli mně, nebo strnuli strachy. Byla tam sranda. Našli jsme budovu nebo spíš jenom její střechu. Vylezl jsem po hlavním pantu a pak jsem řekl: „To je tak tvrdé, že by to uneslo i slona“. Tomáš rázně vyšel na střechu a pak se propadl a všichni jsme se rozesmáli, protože měl nohy pod střechou. A viděli jsme jenom trup a
hlavu. Vydaly jsme se dál a pak někdo zařval: „Co tu děláte!“. A všichni otočili hlavy směrem ke mně, ale já jsem hned odpověděl: „Já to nebyl.“ Za tu chvilku už tu nebyl Lukáš. Ostatní čekali na mě. Tak jsem se rozběhl a oni běželi za mnou. Po chvilce mě předběhl Kuba. Tomáš běžel vedle mě. Kuba a Lukáš čekali na křižovatce, která vedla k rozpadlému domu. Chvíli jsem počkal a pak se z domu vynořil zvuk padajícího okna. Tak jsme museli najít jinou cestu. Našli jsme plot, u kterého byly v kameni díry jako u žebříku. Přelezli jsme plot já jsem lezl druhý. Čekali jsme v lese na ostatní a pak jsme běželi, co nám nohy stačily. Za tu hodinu, co jsme tam byli, jsme se dozvěděli, že Lukáš myslí jenom na sebe. Kuba není moc spolehlivý a Tomáš nechce být v nebezpečí sám. A to hlavní, že na mě spoléhají jako na vůdce, ale nikdo nemůže předpovídat a vědět vše. Všechno skončilo dobře a přátelství bylo utvrzeno. Jako vždy a srandy bylo hodně. Miroslav Března, 8.B
Přečtěte si naše strašidelné příhody Máte možnost přečíst si naše strašidelné zážitky. Určitě se budete trochu bát.
Záhadné ručníky Vždy v pátek večer si rád napustím teplou vodu do vany, ale tenhle pátek byl už od rána divný. Prostě jsem si vlezl do vany, na chvíli přimhouřil oko a pak se to stalo. Z ničeho nic se
16
koupelnou prohnal průvan a zachvěly se ručníky, ale okna byla zavřená, bylo to divné. Jak jsem to řekl rodičům, tak mi nechtěli věřit. Jirka Žandovský, 7.C
Zážitek s kočkou Byly jsme s Viki u babičky na prázdninách. K večeru jsme si šly číst, ale nejdřív jsem si chtěla z knihovničky vybrat knížku. Otevřela jsem dvířka, když vtom mě zavolala Viki. Šla jsem se za ní podívat, co zase vyvádí. Pak jsme se šly navečeřet, ale když jsme šly kolem knihovničky, slyšely jsme škrábání. Lekly jsme se, ale chtěly jsme zjistit, co to bylo. Nakoukly jsme do pokoje, ale tam nic nebylo. Potom do koupelny, ale tam taky nic. Když v tom se znovu ozvalo to strašné škrábání. Pak jsme si všimly otevřené knihovničky. Šla jsem ji zavřít, ale vtom na mě něco ze skřínky vyskočilo. Začala jsem řvát! Nakonec to ze mě slezlo. Byla to babiččina KOČKA! Terezie Nogolová a Viktorie Čurdová, obě 8.B
Večer na hřbitově O prázdninách jsme byly na táboře. Doslechly jsme se, že kousek od našeho tábora je hřbitov. Sehnaly jsme si mapu a dobře jsme si cestu prostudovaly. Využily jsme toho, že ten večer jsme měly hlídku a vydaly jsme se na hřbitov. Cesta nám trvala deset minut. Došly jsme na hřbitov a zrovna odbila půlnoc. Najednou za námi něco zašustilo. Otočily jsme se a za námi seděla černá kočka. Zvedla se a utíkala do malé kapličky, která měla otevřené dveře. Sebraly jsme všechnu odvahu a šly jsme za ní do kapličky. Když jsme došly ke dveřím, uslyšely jsme bouchnutí. Lekly jsme se, ale šly jsme dál. V kapličce svítila svíčka a v jejím světle byl vidět stín nějaké postavy. Pomalu se přibližoval k nám. Najednou Terku chytil někdo za ruku. Obě jsme zakřičely, otočily jsme se a zjistily, že to je jenom nějaká babička, která tam hledá svoje brýle. Pomohly jsme jí je najít a Michaela Hejlková, 8.A honem jsme se vrátily do tábora. Naštěstí nás nikdo neviděl, ale pořád nám vrtalo hlavou, proč tam šla zrovna o půlnoci. Druhý den ráno jsme slyšely vedoucí, jak si povídají o tom hřbitově, kde jsme byly. Povídali něco, jako že tam strašnou smrtí umřela jedna babička, která si tam zapomněla brýle. A od té doby tam prý chodí jako duch a každou půlnoc hledá svoje brýle. Terezie Nogolová a Viktorie Čurdová obě 8.B
Hrůzostrašná výprava Když mi bylo asi sedm let, začala jsem chodit do vodáckého oddílu. Měly jsme vedoucí Mirku, která byla nepříjemná, ale její syn (také vedoucí) byl fajn. Bral nás na squash a často jsme s ním chodili na bazén.
17
Jednou nás vzal na výlet do Koblova, měly jsme dobrovolnou stezku odvahy. Já tam šla… bylo to hnusné. Když jsem tam vešla, všude na zemi byly stříkací injekce, smrad, flašky od vína a piva. Na stěnách byly sprosté krvavé nápisy. Šla jsem po schodech o patro výš a tam byl bezdomovec, který se právě probouzel, když mě uviděl, začal na mě nadávat, co mu tam lezu a že jsem … V tu chvíli se za mnou rozběhl a začal mne tam nahánět, ale protože tam byla tma jako v hrobě (neměli jsme baterky), tak jsem utíkala ze strany na stranu. Když jsem našla schody, co vedou dolů, přiběhl tam další bezdomovec. Už jsem si nevěděla rady a v tu chvíli ti dva do sebe narazili. A já jsem rychle utekla. Vedoucího jsem málem zastřelila za to, že nás tam poslal, ale bylo to fajn.Takový zážitek mám snad jenom já. Strach jsem docela měla a z toho vyplývá, že jsem to celé neproběhla. Kluci nedošli ani tam kam já, protože když viděli injekční stříkačky a nějaké nápisy, hned utekli, takže jsem na sebe pyšná. Tím se potvrzuje, že kluci jsou větší srábotkové než holky. Lucie Bortlová a Michala Soldánová 8.B
Létající světélko Asi před pěti lety, když jsem byla na táboře se svou kamarádkou, stalo něco, čemu dodnes nerozumím. Byla teplá letní noc a my měli jít stezkou odvahy, vedoucí zpět do tábora. Bohužel naplánovaná trasa se ubírala přes místní hřbitov. Na sebevědomí mi nepřidalo ani to, že jsem tam měla jít sama. S kamarádkou jsme ale měly plán. Prošla jsem kolem vedoucích, kontrolujících zda jdeme sami, a jakmile jsem jim zmizela z dohledu, skrčila jsem se u stromu a čekala na ni. Už společně jsme šly ke zdem hřbitova, když jsme si všimly malé, divné budovy stojící opodál. Bylo rozsvíceno. Myslely jsem si, že je to jen další z mnoha úkolů, a tak jsme se začaly ubírat směrem ke světlu. Ještě že to není tunel… Zatáhly jsem za kliku. Bylo odemčeno. Pomalu, držíce se za ruce, jsme vkročily dovnitř. Rozhlédly jsme se, ale nikdo nikde. Hledaly jsme zdroj toho světla, kvůli kterému jsme sem přišly. „Mám ho!“ křikla jsem a pak se zarazila. Lucerna se vznášela ve vzduchu u okénka. Měly jsme za to, že je to nějaký úkol. Pomalu jsme postupovaly k lampě. Kamarádka kolem svítilny pátrala rukou, aby našla něco, co by mohlo držet světlo ve vzduchu. Žádný provázek nenašla. Vyděšeně se na mě podívala a já jí pohled opětovala. S křikem jsme utíkaly zpátky do tábora, rychle zalezly pod peřinu a snažily se usnout. Ráno jsme vše pověděly spolubydlícím. Myslím, že je to vylekalo… Sabina Maršová, 9.B
18
ROZHOVOR, ANKETY
Paragliding je bezpečný sport Jen vlastní neopatrností jsem si jednou zlomil stehenní kost S instruktorem paraglidingu o „létacích“ sportech Na tiskové konferenci ve Středisku volného času Ostrčilova byli jako hosté manželé Tomáš a Lucie Lednikovi, kteří se zabývají extrémními sporty, jako jsou paraglading, basejumping, parašutismus nebo speedride. Paraglading – létání z vysokých kopců, velkým padákem Basejumping – seskoky s padákem například z vysokých komínů Parašutismus – seskok z letadla, dopad na předem určený terč Speedride – provádí se v zimě na lyžích s malým padákem Tomáš, který dnes vlastní školu paraglidingu, už od dětství snil o tom, že vyzkouší parašutismus (skok z letadla). V 17 letech se mu tento sen poprvé splnil, zaujalo ho to a dal se na další extrémní sporty i se svou nynější ženou, kterou před dvěma lety poznal na kurzu, kde byl jejím instruktorem. Tomáš s partou vyhráli už několik mistrovských cen v soutěžích paraglidingu.
Ptali jsme se: Co potřebujeme, abychom mohli začít skákat? Padák, přilbu, boty, sedačku (cena tohoto vybavení cca 70 000-80 000 kč). Jeden seskok z letadla stojí zhruba 1200 korun. Jaké zranění může při těchto sportech nastat? Zranili jste se někdy? Je to bezpečné za doprovodu instruktorů a pokud se to bezpečně dělá. Jednou jsem bezpečnostní pravidla porušil (skákal jsem ve velkém větru) a zlomil jsem si stehenní kost. Jaké věkové kategorie se můžou věnovat paraglidingu? Já sám jsem jako instruktor skákal s 12 letými dětmi i člověkem, kterému bylo 72. Věkový průměr lidí, kteří tyto sporty provozují, je tak kolem 35 let.
19
Jaký byl váš pocit z prvního seskoku? Samozřejmě jsem měl velký strach, ale právě proto mě to začalo bavit. Zažili jste při skákání nějaký humorný zážitek? L.: Přijde mi to celé srandovní. (smích) T.: Jednou na dovolené, kde jsem opět lítal, přišla za mnou paní s dvěma dětmi, že to chtějí také vyzkoušet. Uvázal jsem si na tělo oba rodiče i jejich dvě děti a skočili jsme z letadla. Děti visely jen na karabinách, takže se mohly všelijak otáčet. Místo aby se bály, smály se a dělaly ve vzduchu různé pitomosti. Dá se tímto sportem živit? T.: Pro mě je to zaměstnání. Živím se jako instruktor v kurzech létání. L.: Pro mě je to pouze koníček. A jak vlastně probíhá takový kurz? První den se běhá po louce s padákem a učíte se ho ovládat. Druhý den se už provádí malé skoky (asi dva metry). Třetí den se dělají větší skoky a učí se přistávat. Další dny se skáče z větších výšek s pomocí rad instruktora přes vysílačku. Denisa Štefková a Petra Čermáková, obě 8.B
Ankety Redaktoři Chaosu, kteří chodí do povinně volitelných předmětů Žurnalistika a Mediální výchova, si opět zkoušeli udělat anketu s lidmi z našeho sídliště. Tady je výsledek jejich nelehkého snažení:
Otázka číslo 1 Co si myslíte o předvolební kampani? (myslí se kampaň před volbami do zastupitelstev a senátu) Marta Nováková (45) Reklamy jsou sice všude a jsou nezajímavé, ale měli by je mít všechny strany, aby si lidé mohli vybrat. Petr Veselý (65), důchodce Každý v nich jen slibuje, ale je potřeba, aby to splnili. Pan Břetislav (33), na pracovním úřadu Kampaň je zbytečná a nezajímavá, každý ví, co jsou tam za zvířata.
Kateřina Cholerová (34), úřednice Já si stranu vybírám spíše podle internetu a televize.
20
David (18), student Reklam je hodně málo a nejsou moc zajímavé, politici chtějí jen nalákat lidi. David Toman, Filip Hrček (7.B) a Jaroslav Ostrák (8.B)
Otázka číslo 2 Jak vzpomínáte na svá školní léta? My do školy chodíme právě teď , ale dospělí lidé, co to již mají za sebou, by se s námi rádi podělili o své školní zážitky Lenka Ouradová (52), účetní Na svá školní léta vzpomínám pozitivně. Do školy jsem se těšila hlavně na tělocvik, ale dost záporně vzpomínám na chemii.
Josef Saifrd (63), důchodce Jsem ze staré školy. Bylo to velmi dobré až na první třídu, to byl pro mě totální propadák. Dalo by se říct, že jsem měl velmi dobré spolužáky, co mi se vším rádi pomohli. Jediné, co mi nešlo, byla matematika, jinak se dá říct, že jsem ze všeho prošel. Věra Kaslová (55), invalidní důchodce Na základní i střední vzdělání vzpomínám celkem kladně. V současnosti jsem babička dvou dětí. Můj oblíbený předmět byl český jazyk a hrozný fyzika. Hana Janáčková (40), technicko-hospodářský pracovník Mám vyšší odbornou školu. Bylo to celkem fajn. Po celá léta byl můj oblíbený předmět český jazyk a zavrhovala jsem matematiku. Postupem času jsem zjistila, že matematika byla dobrá a já ji potřebovala ke vzdělání. Miroslav Holub a Jan Jeřábek, oba 7.C
Otázka číslo 3 Vrátili byste se zpět do školy? V hodinách žurnalistiky jsme netradičně vyrazili s panem učitelem mimo školu. V okolí jsme se ptali lidí, ale i bývalých žáků základní školy: „Zasedli by jste znovu do lavic základní školy?“ Lidé byli milí a měli různé názory, proto jsme se dozvěděli mnoho zajímavých věcí. Pan Zdeněk (48), účetní Bez školy se mi zdá život mnohem lehčí. Paní Marie (45) Ne, škola se mi zdá moc těžká, těším se do důchodu. Lukáš Lokaj (24), kuchař Ano, rád bych se do školy vrátil, neměl bych žádné povinnosti a nemusel bych pracovat. 21
Jana Šimečková (38), prodavačka Ano vrátila bych se, škola je teď modernější a vybavení je hezčí. Slečna Kristýna, prodavačka zmrzliny Nechtěla bych zpátky do školy, protože bych musela brzo vstávat. Viktorie Čurdová, Terezie Nogolová (8.B) a Jiří Žandovský (7.C) Taťána Kalibrová (24), mateřská dovolená Základní škola mě určitě bavila, střední už sice méně, ale taky se dala přežít. Do školy jsem nejradši chodila za kamarády, ale i učitelé byly v pohodě. Zdá se mi, že to učení je čím dál těžší, těžší jsou i ty nároky. Učila jsem se ráda, nejradši matematiku, český jazyk a přírodopis. Jarmila Doškářová (42), učitelka v mateřské školce Chodila jsem na základní školu v Opavě. Samozřejmě bych se tam vrátila, byl to bezstarostný život. Nejradši jsem měla český jazyk a také hudební výchovu.
Alena Straková (31), mateřská dovolená Do školy bych už nešla, protože se mi nechce a ani nechtělo učit. Byla jsem „raubíř“. Myslím si, že dnešní žáci to mají těžší. Asi jako každý jsem měla ráda předměty, do kterých jsem se nemusela učit, jako je například výtvarná výchova. Hana Bacharachová (44), učitelka Za školní lavici bych určitě opět zasedla. Bylo určitě míň starostí. Ráda vzpomínám na nejhorší učitele, kteří nás toho ale nejvíc naučili. Také jsem milovala školní výlety, kde jsem vždy zažila plno legrace. Myslím si, že jsem byla šprt, řádit jsem začala až na střední škole. Z předmětů jsem měla nejradši český jazyk. Paní Lída (36), sekretářka-účetní Na základní školu bych se vrátit určitě chtěla, bylo to rozhodně lepší než práce, nebylo to tolik náročné. Mezi mé oblíbené předměty patřila vždy matematika, proto jsem se stala účetní. Jiří Armáček (45), řidič Na základku bych se ani vrátit nechtěl, raději na střední, kde byla větší zábava a volnost. Vždy jsem nesnášel zeměpis, ale teď se mi do povolání hodí. Paní Dana (37), pokladní Na základní školu bych se vrátit nechtěla, spíše na střední, protože tam byla větší zábava. Dnešní základky jsou mnohem těžší a učivo probírají rychleji.
Aneta Kašpárková (17), studentka střední školy Před dvěma lety jsem vyšla vaši základku a ráda bych se vrátila zpátky, protože to tam nebylo tak přísné. Jana Strzedulová (15), studentka střední školy
22
Na střední jsem prvním rokem a na základku bych se vrátit už nechtěla. Na střední máme větší volnost, nemáme odpoledky, takže končíme často dřív. Adéla Veškrnová (16), studentka střední školy Oproti střední je základka lehčí, a proto bych se chtěla vrátit. Na střední škole mě ze všeho nejvíce baví praxe, které bych doporučila zavést i na základkách. ALEŠ (19), řidič tramvaje Do školy bych se už nevrátil, protože nesnáším buzeraci učitelů. Svatoslava (54), sekretářka Do školy bych se vrátila, protože mě moje práce nebaví a chybí mi kamarádi ze školy. Věra (25), na mateřské dovolené Do školy bych se už nevrátila, protože mám ráda svojí práci. Denisa Štefková a Alena Muchová, 8.B Petra Čermáková, 8.B Nikola Ondrušová, Sabina Maršová a Kateřina Spáčilová, všechny 9.B.
Otázka číslo 4 (ale jenom jedna odpověď) Dá se změnit životní prostředí v Ostravě? Pan Janotka (60), sociální podpora Hoši, měli byste si to změnit sami. Vít Šimek a David Tylek, oba 7.C
POVÍDKY, POHÁDKY, BÁSEŇ
Obr a hobit Origoš chaosácká pohádka Bylo, nebylo mezi čtyřmi potoky a třemi lesy byla jeskyně, kterou obýval obr Olaf, byl jako každý obr, velký. Ale měl jednu chybu…měl sklerózu, a proto často zapomínal, že je obr a hrál si na koalu. Když ho jeho rodiče viděli zavěšeného na stromě (musel to být opravdu velký strom), tak už ho měli plné zuby (viděli ho tam po 165). Poslali ho tedy k lékaři a ten mu dal recept, na kterém bylo „Sníst hobita“. Olaf protestoval, ale marně. Rodiče ho časně ráno za úsvitu vyslali do hobitské vesnice, která byla naneštěstí daleko. Putoval přes řeky,močály, lesy, hory až nakonec došel do vesnice. Putoval čtyři týdny. Když přišel, byla noc. Musel udělat dva kroky, aby se dostal k jednomu hobitčímu domu. Zvedl střechu a uviděl v posteli hobita, vytáhl ho a zvedl ho do úrovně
23
svých očí. Hobit z ničeho nic začal na obra křičet: „Co mě tak časně budíš a kdo jsi?“ Obr se zarazil, ještě s ním nikdo nikdy takhle nemluvil (kromě jeho mamky). Hobit se také zarazil, když si protřel oči a uviděl, s kým mluví.Také se mu začal hned omlouvat. Obr ho ale neposlouchal, vzpomněl si totiž, že je vegetarián… Filip Řehulka a René Doležal, oba 8.B
Panáček z počítače Malý Vojta dostal k narozeninám novou počítačovou hru. Byla o skřítkovi, který zachraňoval pohádkové bytosti. Vojtovi se ta hra moc líbila, a tak proseděl celý den u počítače. „Pojď na večeři,“ řekla maminka Vojtovi. Ale Vojta seděl u počítače a nemohl se odtrhnout od nové hry. A tak mu maminka večeři nedala, ale Vojta si toho ani nevšimnul. Za chvíli se mu už chtělo spát. Nakonec usnul na stole. Vzbudil ho tichý hlásek, který na něj něco volal. Vojta otevřel oči a spatřil malého skřítka. „Já tě už někde viděl“ řekl Vojta. Pak se podíval na obrazovku od počítače, kde byla stále puštěná hra. Ale skřítek nikde nebyl. „Tady jsem,“ zavolal skřítek na Vojtu. Vojta nemohl uvěřit vlastním očím. Skřítek nebyl v počítači, ale vedle něj. „Pojď, ukážu ti můj svět,“ řekl skřítek, zmenšil Vojtu svou kouzelnou hůlkou a oba skočili do obrazovky počítače. Najednou se ocitli v kresleném světě. Všude kolem nich byly pohádkové bytosti. „Vzal jsem tě do tohoto světa, abys mi pomohl vysvobodit princeznu, která má podobu růžového pejska, řekl skřítek.“ Vojtovi to se to líbilo a rád šel skřítkovi pomoct. Za rohem slyšeli štěkání. Ležel tam ten růžový pejsek. Ale když je viděl, leknul se a utekl pryč. Honem utíkali za ním. Pejsek vběhl do zahrady zámku a sedl si k rybníčku. Vojta se skřítkem přiběhli k pejskovi a viděli, jak se dívá na svůj odraz ve vodě. Koukal a kňučel. Skřítek vzal svoji hůlku, zamumlal nějaké kouzlo a nad pejskem se objevil růžový blesk. Vojta se skřítkem museli zavřít oči. Když je ale otevřeli, na místě, kde stál malý pejsek, byla princezna. Princezna jim poděkovala a úkol byl vyřešen. Najednou se Vojta probudil a zjistil, že to byl jenom krásný sen. Viktorie Čurdová a Terezie Nogolová, obě 8.B
Podzimní krajina aneb Vzpomínka na podzim podzim Podzimní krajina je většinou pokrytá listím. Hodně často jsou listy zabarvené do červených, zelených, žlutých a hnědých odstínů. Na podzim je hodně často nepříznivé počasí. Většinou když jdu ven kolem čtvrté hodiny odpoledne, tak už se začíná stmívat a kolem šesti hodin už je tma. Hodně ráda chodím na podzim ven se svým psem a jen tak se brouzdám listím. Někdy ale jen tak sedím doma a vůbec se mi ven nechce, protože tam je hrozná zima a prší, ale na druhý 24
den vyrovnává skóre sluníčko. Také moje tréninky většinou začínají za světla a končí za tmy. Je zajímavé, jak rychle se stmívá. Také se hodně často stává, že když ráno jdu do školy, je ještě tma. Na podzim je noc a den stejně dlouhý, říká se tomu podzimní rovnodennost. No, podzim je prostě okouzlující a barevné období . Lucie Kačenová, 8.A
Elizabeth (povídka) Byla jednou jedna holka, jmenovala se Elizabeth a milovala svého tatínka, ale ten jí zemřel při autonehodě. Jak se to Elizabeth dozvěděla, hned se rozbrečela a zamkla se ve svém pokoji. Její maminka na ni klepala a ptala se, co pro ni může udělat. Elizabeth řekla, že jí stačí, když jí donese sklenici vody. Maminka jí donesla sklenici s vodou a odešla. Elizabeth pila a slyšela ve skříni divné zvuky a jak se vystrašila, upustila skleničku s vodou a voda se jí vylila na koberec. Šla ke skříni, tam, kde ty zvuky slyšela. Pořád slyšela jenom: „Mám tě rád, Elizabeth, omlouvám se, že se tohle stalo.“ Elizabeth říkala mamince, že slyší zvuky ve skříni. Maminka jí řekla, že ať nestraší, že se jí to jenom zdálo. Elizabeth kývla hlavou a šla zpátky do svého pokoje. A jak si tak malovala, tak to slyšela zase, ale úplně to stejné. Elizabeth byla odvážná a skříň otevřela. Ale ve skříni nikdo nebyl. Pořad se jí honilo hlavou, co to nebo kdo to může být? A tak pokračovala ve svém obrázku. Malovala sebe a svého tatínka, jak si užívají podzim a pouštějí draka. A jak Elizabeth domalovala, tak si pověsila obrázek na nástěnku. A zase jí někdo řekl: „Je to krásné a škoda, že už to není, jak to bývalo. Elizabeth se zase vystrašila a zařvala: „Kdo si?!“ Odpověděl: „Jsem tvůj tatínek. Jsem duch a vidím tě, ale ty mne ne.“ Elizabeth odpověděla: „A budeš tu se mnou na pořád, v mém útulném pokoji?“Odpověděl: „Ne. Můžu tě navštívit pouze jednou a vybral jsem dnešek.“ Elizabeth se ptá tatínka, kdyby se jí taky něco stalo, tak bude s ním a bude ho vidět? Tatínek odpoví, že ano, ale ať to hlavně nedělá! Elizabeth se ptá, proč to nesmíš udělat. Tatínek odpoví, ať si váží svého života, že život je jen jeden. Den se blížil pomalu k 19:00 hodin a Elizabeth jako jedenáctiletá holčička musela jít spát, protože měla na druhý den školu. Řekla tatínkovi dobrou noc a poděkovala mu za to, že přišel. Tatínek odpověděl: ,,Nemáš zač, moje holčičko.“ Elizabeth zalehla a spala. Na druhý den jedla snídani a říkala mamince, že mluvila s tatínkem. Maminka říká, ať si nevymýšlí a nemluví takové blbosti. Elizabeth říkala mamince, že si nevymýšlí, ale když si myslí, že lže, tak ať si myslí. Maminka ji šla doprovodit do školy a Elizabeth řekla mamince ahoj a šla do školy. Začala první hodina a učili se o tom, jestli duchové jsou, nebo ne. Elizabeth to velmi zajímalo, protože její tatínek je duch, ale jak to tak říkala ve škole, tak jí nikdo nevěřil. Rozbrečela se a utekla do nejbližšího kouta. A zůstala tam. Jak přišla paní učitelka do třídy, ptala se Elizabeth, copak jí je. Elizabeth řekla, že jí nikdo nevěří v tom, že její tatínek je duch. Paní učitelka řekla, že duchové nejsou a ať se postaví a jde si sednout do své lavice. Její nejlepší kamarádka Mary jí říkala, že jí věří. Elizabeth se jí zeptala: „Ty mi věříš?“ „Ano. Něco podobného se stalo mně, jak mi zemřela maminka a tatínek. A teďka jsem v pěstounské rodině u svého pravého strejdy a nevlastní tety. Je to sice super, ale chtěla jsem poznat svou rodinu trošku víc, než jenom tak, že jsem zjistila, že mi maminka zemřela a tatínek taky, když jsem měla pět let.“ Elizabeth jí řekla, že jí to je líto a je ráda, že má alespoň maminku. (pokračování v dalším čísle Chaosu) Tereza Čmelíková, 8.A
25
O dvou nic netušících holkách Jednonoho dne se dvě nic netušící malé holky náhle potkaly tak, že ta jedna na tu druhou zavolala: „Ty holčičko v tom červeném tričku.“ Ta holka v tom červeném tričku se náhle otočila a zeptala se: „Co potřebuješ?“ A ona řekla, že si nemá s kým hrát, a proto zavolala na ni, jestli by si šla s ní hrát. „Jak se jmenuješ?“ „Vanesa a ty?“ „Já se jmenuje Laura.“ „Aha, to je pěkné jméno,“ řekla Vanesa. „A na co si teda půjdeme hrát a kam?“ zeptala se Laura. Vanesu napadlo, že si můžou jít hrát do toho velkého křoví, co je vedle parkoviště. Že si můžou hrát na kuchařky. A Laura řekla, že jo a že to je dobrý nápad. A tak šly spolu domů pro bábovky a pak šly do toho křoví, ale neměly čím míchat. Tak šly hledat něco, čím by se to dalo míchat. Laura našla něco špičatého a Vanesa říkala, že to už někde viděla a nemohla si vzpomenout kde a najednou si vzpomněla, že to viděla. Ale to už bylo pozdě. Laura se píchla do prstu a v tom momentu si Vanesa vzpomněla, že ve školce jim o tom vyprávěli. Laura začala dostávat různé barvy těla, a tak ještě že si Vanesa na tu besedu vzpomněla. Proto rychle běžela domů, ale doma nikdo nebyl, a tak rychle utíkala zpátky. Laura ale začala jako kdyby Nikol Čapková, 8.B bláznit, začala sebou házet nebo co. Rychle vyběhla z velkého křoví a tam náhle šel nějaký frajírek, kterému mohlo být tak kolem sedmnácti. Ještě že se Vanesa nestyděla a řekla mu, že tam je její kamarádka, která se píchla o injekční stříkačku. Rychle mu to popsala, kde je. On řekl, že ví, kde to je, že si tam hrával také, a tak mezitím než tam doběhli, zavolal mladík sanitku a řekl ulici. Do sedmi minut byli na místě. Ještě než přijela sanitka, tak si mladík rychle sundal tkaničku a ten prst jí ještě narychlo přiškrtil a vtom přijela sanitka a rychle ji odvezli i s Vanesou, ať může říct adresu, kde bydlí, ať se její maminka může dozvědět, co se stalo její dceři. Ale potom maminka hledala svojí dceru Lauru. Nikdo nikde Lauru neviděl, schovaná ve křoví už taky nebyla. Po ulici šel ten mladík a náhodně se ho maminka zeptala, jestli neviděl takovou hnědovlasou holčičku s velkýma hnědýma očima. A on řekl: „Co měla na sobě za oblečení?“ Maminka: „Růžové tričko a bíle kraťasy.“ On že ji před asi hodinkou zavezla
26
sanitka do nemocnice kvůli tomu, že se píchla injekční stříkačkou do prstu, a tak ji tam dali na pozorování a že mamce dají vědět přes pány policajty. A tak maminka odešla domů a najednou začal zvonit zvonek a za dveřmi páni policajti se vzkazem, že má dceru v nemocnici, a byli tak laskaví, že maminku do nemocnice zavezli, aby nemusela jen tramvají. Najednou už byla maminka v nemocnici a hnedka běžela na informace, aby zjistila víc o své dceři, ale sestřička jí nic moc neřekla, než maminka věděla sama. A to z toho důvodu, že malá Laura je ještě na sále a po půl hodině už bylo všechno v pořádku, ale Laura byla ještě pod narkózou. Maminka je ráda, že je dcera živá a zdravá. (Jak to bylo dál, se dozvíte v dalším čísle Chaosu teenagerů) Kateřina Benková a Tereza Mlčáková, obě 8.A
Ráda tě mám… Karolína Hrčkuláková, 9.C Od chvíle, kdy tě znám, jsem si neuvědomila, jak ráda tě mám. Tvoje oči nadějí mi jsou, jako když chytím ruku tvou. Ale stále brečím jako malá, abych ti mohla říct… mám tě ráda.
A doporučení knížky jako bonus!
Richelle Mead - Vampýrská akademie O čem je sága Vampýrská akademie: Rose Hathawayová a princezna Lissa Dragomirová se vrací zpět na Akademii sv. Vladimíra. Rose se má stát strážkyní Lissy, aby ji chránila, ale aby se jí stala, musí prodělat náročný výcvik. V tom jí pomáhá podle ní úžasný Dimitrij Belikov, do něhož se Rose zamiluje. Lissa umí ovládat éter (umí uzdravovat), a proto trpí depresemi a sebepoškozováním. Rose se jí snaží pomoct, ale někdo úmyslně Lisse dává do pokoje mrtvá zvířata, aby je uzdravila. Tím se zhoršuje její stav. Všechno nakonec dobře dopadne, určitě to stojí za přečtení. A Vampýrská akademie je na pokračování. Zatím vyšly čtyři díly. Nikol Skórová a Kája Hrčkuláková, 9.C
27
Příloha
Girl magazine Testy Cool trendy pro slečny
HOROSKOPY Vtipy ZIMNÍ TRENDY - OUT/IN Rihanna Zdravý životní styl
!!!Kyber šikana!!! Facebook a IcQ
Láska MÓDNÍ ÚČESY Tohle všechno vás v tomto a dalších Girl magazinech čeká!!! 28
Horoskop ŠTÍR 23.10-21.11
STŘELEC22.11-
KOZOROH22.12-19.1
Něco tě trápí? Pust to z hlavy! Zajdi s kámošema na nějakou super akcičku!
21.12 Máš se svým miláčkem nějaký problém? Zajděte na limču a vše spolu proberte.
Klape vše jak má? Dej si pozor, za chvíli se to změní v pořádný šrumec.
VODNÁŘ 20.1-18.2
RYBY 19.2-20.3
BERAN 21.3-19.4
Čeká tě hodně divoké Tvůj kluk pořádně období, během žárlí, tak si ho užívej, kterého se všechno dokud je ještě čas. pořádně zamotá.
Zamilovala ses do kluka, který se ti strašně líbí? Seber odvahu a udělej první krok.
BÝK 20.4-20.5
BLíŽENCI 21.5-21.6
RAK 22.6-22.7
Ach jo, známky ve škole nic moc, tak začni na nich pracovat, potom to nebude mít cenu.
Rozešla ses se svým klukem? Hoď to za hlavu a něco podnikni, zajdi s holkama třeba do SHOPINU.
Máš s holkama nějaké nevyřešené věci, měly byste si spolu užívat co nejvíc. Čas letí(tik tak).
LEV 22.6-22.7
PANNA 23.8-22.9
VÁHY23.9-22.10
Čím víc kluků bude ve hře, tím víc budeš muset být opatrnější a nenech se chytit při lži.
Tvůj kluk si nenechá nic líbit a hádá se s tebou kvůli každé prkotině, nedej se.
Pokud budeš trpělivá, můžeš mít každého kluka, na kterého se podíváš.
Co si myslí kluci když řeknou… Potí se mi ruka: Tak se mě nedrž jako klíště. Jdeme nakupovat. SUPER!: To snad nemyslíš vážně. Máš krásné zuby jako hvězdičky: Stejně žluté a daleko od sebe. Ta holka je hnusná, ty jsi hezčí: Bože, ta má krásné tělo. Půjdem do kina: A pak rovnou ke mně.
29
Jací jsou kluci Někteří kluci si myslí, že nejsou sukničkáři, ale přitom jsou a kluci, co si mysli o sobě, že jsou sukničkáři, tak nejsou. Většina kluků si myslí, že jsou holky blbé. Ale některé holky blbé nejsou. Kluci se ohlíží na to, jak ta holka vypadá. Ale holka může být škaredá, ale něčím je pěkná a výjimečná!!! I kdyby měla ten nejhorší účes, tak je to jedno, hlavně že se líbí jí, nemusí se líbit ostatním. A taky si kluci myslí, že když je holka šprtka, tak nemůže být pěkná, ale to jsou na omylu, protože holka být pěkná může, i když je šprtka. Prostě abychom to shrnuly, každá holka je nějak pěkná! Kristýna Staňurová a Sabina Straková, obě 9.C Nikol Čapková, 8.B
!!! Kyberšikana !!! Nechceš, aby ti to někdo dělal, tak to nedělej sama. Stane se ti to jednou, je to ještě v pohodě, ale jestli víckrát, tak se to musí už řešit. Od osoby, kterou dáš na net (třeba fotku), musíš mít svolení. Kyberšikana je trestný čin, tak se tomu snaž vyvarovat. Žádné fotky, videa atd. na web bez souhlasu kámošky!
Přílohu Girl magazine připravily Petra Bartůňková a Tereza Korábová z 8.A
30
FOTOPŘÍBĚH LÁSKA AŽ ZA HROB Jedinečný fotoromán pro všechny, na který se ani Bravo či Dívka nehrabe! Příběh o kostlivci jménem Kosťa, po kterém touží žákyně naší školy Alena, která si myslí, že jí ho chce sbalit její nejlepší kámoška Denisa. Napínavý, zajímavý a velmi originální příběh stojí za to si přečíst!
31
Školní časopis Chaos teenagerů Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Šéfredaktor: Jan Goj Redakční rada: žáci PVP žurnalistika Grafická úprava: Filip Kudělka Foto a titulní strana: Jiří Ledvoň Tech. podpora: Martin Ošmera Náklad: 40 výtisků
32
