Jak pokračovat dále v chovu leopardího psa I. Kritéria výběru správného partnera Jarní klubová výstava (viz článek….) nás přiměla k zamyšlení nad tím, jak vlastně dál v chovu leopardů pokračovat a co doporučit novým majitelům, kteří se chtějí chovateli stát. Mnozí si totiž ani neuvědomují, že za své výstavní úspěchy vděčí nejen svým vlastním schopnostem, ale zejména chovateli, od kterého psa získali. Někdy je však úspěch na výstavě spíše náhodnou shodou okolností, tj. žádná „rozumná“ konkurence a rozhodčí, který plemeno dobře nezná a nebo neumí správně ohodnotit. To pak mnohdy vede k tomu, že tituly získávají psi, kteří si to nezaslouží a kteří by neměli dostat ani výbornou, protože vykazují různé nedostatky nebo vady. Rozradostnění majitelé pak nabývají dojmu, že jejich „miláček“ je ten jediný pravý, co musí své „přednosti“ předat další generaci, a hned se chystají k odchovu štěňat. Řada jich pak zjistí, že jim doma po třech měsících skáče ještě kupa volných výrostků, které mají problém udat za rozumné peníze. A tak se ani nelze divit, že se tu dnes pohybují samí leopardi se jménem, které začíná na A. Většina takových chovatelů se totiž dál nedostane, protože mnohým naštěstí ta jedna „adrenalinová“ zkušenost (tj. jak se rychle zbavit přebytečných štěňat) stačí na celý zbytek života. Byli tu však i tací, kteří se dostali dál, ale za cenu, která byla opravdu vysoká a na několik let zahltila místní trh problematickými jedinci, z nichž řada nezískala dodnes ani průkaz původu. Asi by nebylo správné odradit všechny od dalšího chovu, to rozhodně není cílem tohoto článku. Chceme však všem, kterých se to týká, připomenout a nebo i objasnit skutečnosti, které je třeba brát v úvahu při rozhodování o tom, zda chovat či nechovat a zda je zrovna náš pes k tomu ten nejvhodnější. O tom, jaké chorobě by se měl chovatel vyhnout, píšeme v našem předchozím článku (viz Chovatelská slepota). Je však třeba ještě dodat, že ne každý majitel psa je automaticky zároveň chovatel. Ani by to tak být nemělo, i když to u nás někdy skoro tak vypadá, protože řada nových majitelů si psa pořizuje už s tímto cílem. Avšak ani to, že člověk odchová jeden vrh, z něj skutečného chovatele neudělá. Tím se člověk stane až ve chvíli, kdy uskutečňuje nějaký dlouhodobý chovatelský plán, jehož cílem by mělo být výhradně zlepšení plemene a ne jen produkce nadbytečných štěňat s vidinou velkého zisku. S pozicí chovatele je také spojena velká zodpovědnost za odchovaná štěňata, za jejich zdravotní stav i dispozice, za odpovídající ranou socializaci, za výběr „správných“ majitelů a jejich řádné poučení a informovanost ohledně daného plemene, což je v případě catahouly naprosto nezbytné. To vše by si měl člověk, který se chce chovatelem stát, uvědomit – je to velká a někdy opravdu tíživá zodpovědnost. Pokud jste se už rozhodli, že se přece jen „chovatelem catahoul“ stanete, máme pro vás návod, jak postupovat, aby jste se nemuseli za svůj výsledek stydět. Je
pravda, že nikdy není záruka, že odchováte šampiona, i když se budete snažit sebevíc. Genetika pracuje s pravděpodobnostmi a příroda je někdy opravdu mocnější než čistá matematika, ale známá genetická pravidla platí a nelze spoléhat jen na náhodu. Takže, jaká kritéria je třeba brát v úvahu při výběru partnera pro vaší catahoulu? 1. RODOKMEN Je to důležitá informace, která nám dává přehled o tom, jaké předky měl náš pes a jaké ten druhý partner. Česká plemenná kniha uvádí obvykle třígenerační(?) rodokmen, který obsahuje některé důležité informace o předcích, např. výstavní tituly, výsledky zdravotních testů jako je DKK, atd., zkoušky z výkonu, apod. To je jistě důležité, ale poskytuje nám i informace o chovatelských praktikách, které byly použity v předešlých generacích, tj. např. příbuzenská nebo liniová plemenitba. Pro výpočet některých parametrů, které charakterizují tyto chovatelské přístupy, tzn. koeficient příbuznosti (inbreeding coefficient = IC) a koeficient, který klasifikuje úbytek předků (generation loss = AVK), je lépe použít rodokmen pětigenerační. Oba koeficienty se dají spočítat pro oba rodiče a pro plánovaný vrh. Teoretické IC a AVK hodnoty se pohybují od 0 do 100 %, při čemž IC hodnota je ideální od 0-3%, přípustná FCI pro málopočetná plemena do 10 %, a pro AVK je to 100-85 %. IC nám dává představu o tom, kolikrát a na jaké pozici se v rodokmenu opakují stejní předci. Čím je hodnota vyšší, tím větší je příbuzenská plemenitba. AVK udává, jaké množství navzájem nepříbuzných předků se na vzniku daného jedince podílelo, tj. 100 % je když se v rámci celého rodokmenu neobjeví žádný pes dvakrát, tzn. mezi předky není žádná příbuznost v rámci 5 generací. Velké snížení AVK ukazuje na silnou příbuzenskou plemenitbu, jejímž výsledkem je homozygotnější jedinec. Je to příklad tzv. liniové plemenitby, která je v zámoří dosti oblíbená, zejména pro utužení některých chovatelem preferovaných znaků. Z dlouhodobého hlediska to však mnohdy vede nejen k utužení žádaných znaků, ale také ke ztrátě „dobrých“ genů a namnožení takových, co mohou pak snižovat např. životaschopnost dalšího chovu, což se označuje jako příbuzenská deprese (inbreeding depression). V současnosti je dobré se u catahouly vyhnout přímé příbuzenské (tj. otec-dcera, matka-syn), ale i tzv. liniové (vzdálenější příbuzní než předchozí jmenované) plemenitbě. Řada importovaných psů totiž pochází z takových vazeb (viz tabulka importů) a to se negativně projevuje na některých vlastnostech, které do našeho chovu přinesli. Je proto třeba hledat jedince, jejichž rodokmeny dávají potomkům IC optimálně 0 - 4%, maximálně však do 10%, a AVK od 80 – 100 %. Statistika odchovů, vypracovaná pro chovatelskou stanici Šumící křídla, takové parametry vykazuje a úspěšnost jejích odchovů dokazuje, že další cesta v této
chvíli opravdu nevede cestou jakékoliv příbuzenské plemenitby, ač mnohé chovatelské stanice v zemi původu této strategii nevěří. 2. ZDRAVOTNÍ A GENETICKY PODMÍNĚNÉ PŘEDPOKLADY Oba rodiče by měli mít známé výsledky rtg vyšetření kyčlí (eventuálně loktů), nejlépe posouzené odborníkem, který se v plemeni orientuje a má největší databázi posouzených leopardů, které může porovnat mezi sebou. Tím je v této chvíli MVDr. M. Pepřík, jehož výsledky odpovídají předpokladům OFA testovaných předků u importovaných jedinců, i když mnohým se zdá přísnější než většina našich ostatních odborníků. Pro další chov je třeba volit pouze jedince, kteří nevykazují vyšší stupně dysplasie. Spojení jedinců s vynikající a horší kvalitou DKK přináší obvykle dobré výsledky jen u části potomků, zatímco ta druhá část přenáší horší kvalitu další generaci. DKK není výhradně dědičná záležitost, je považována za znak, kódovaný řadou různých genů (polygenní) a navíc je dnes již průkazný vliv dalších, nedědičných faktorů, např. výživa, nadměrná zátěž, atd. Výběrovou plemenitbou se však podařilo u mnoha plemen průměrné výsledky DKK hodně zlepšit, i když tady neplatí jednoduchá Mendelovská pravidla dědičnosti. Dalším, geneticky podmíněným faktorem je kvalita chrupu. Jde také o záležitost polygenní, takže se nedá předem jednoznačně určit, jaké budou či nebudou vady chrupu a skusu a kolik jedinců z vrhu bude postižených. Jisté však je, že chybějící zuby u jednoho předka znamenají, že se tato vada objeví v řadě dalších generací po něm. I když catahoula nemá standardem předepsanou plnochrupost, jsou jedinci s úplnou sadou zubů žádoucí. Proto je třeba volit partnery plnochrupé, pokud váš pes/fena nějaký zub postrádá. Také je třeba pro jedince se standardem povoleným klešťovým skusem vybírat partnery s nůžkovým, protože časem by ten méně žádoucí (klešťový) začal převládat a pak už je jen krůček k vadě vylučující z chovu, což je předkus nebo podkus. Jednou z jednoznačně geneticky podmíněných záležitostí je barva, která zdánlivě se zdravotním stavem nesouvisí. Problém je ovšem v tom, že bílá barva je faktor, který na sebe váže různé zdravotní problémy. Barvy jsou také kódovány řadou genů, většinu z nich catahoula jako plemeno má, proto ta obrovská variabilita barevných kombinací (viz článek barvy a genetika). Za bílou je kromě „piebald“ genu zodpovědný také merle gen, u kterého je také známa jednoznačně Mendelovská dědičnost, s jakou se předává potomkům. Recesivní homozygoti pak představují 25 % populace, která vznikne spojením dvou merle jedinců. Tito potomci (tzv. double merle) mají převahu bílé barvy na těle a často celou bílou hlavu. To může být příčinou oboustranné nebo jednostranné hluchoty, časté jsou
také deformace v oblasti očí, alergie a problémy, týkající se zažívacího traktu. Proto je dobré se takovým spojením raději vyhnout a kombinovat jedince celobarevné, kteří merle gen nemají, s nositeli merle genu. Pro výběr vhodného partnera je tedy třeba znát, zda je můj pes či potenciální partner nositelem merle genu. Pokud vlastním psa/fenu, kde bílá barva převládá (ca 70 %), znamená to, že je téměř s určitostí double merle. V tom případě nemohu volit jako partnera jedince, který je nositelem merle genu, protože pak se počet double merle a potenciálně postižených potomků ještě zvyšuje. V tomto případě lze volit jen celobarevného partnera. Výsledkem takového spojení jsou pak jen samí nositelé merle genu. 3. EXTERIÉR Jedinci, kteří mají více vážných exteriérových vad by do chovu vůbec puštěni být neměli, ale v současnosti jsou uchovňováni všichni téměř bez výjimky, takže mnozí majitelé si ani neuvědomují, že jejich pes/fena nějakou vadu má. Podílejí se na tom i rozhodčí na výstavách, protože jen málokdy jsme svědky horšího hodnocení než je výborná, ač by si to mnozí zasloužili. Protože žádný pes není úplně ideální (a ani být nemůže), je třeba dbát na to, aby se nespojovali jedinci se stejnými nedostatky. To, co se pokládá za vadu, event. vážnou vadu, obvykle vymezuje standard plemene. U leopardího psa v ČR platí v této chvíli standard, který uznává americká NALC, která catahouly registruje od r. 1977. Je hodně obecný a upřednostňuje merle barvy, což v zásadě plemeno ohrožuje, protože celobarevní jedinci nejsou žádoucí, i když jsou v podstatě nezbytní pro zachování zdravého plemene. Nejnovější standard (viz Standard), uznaný UKC, už tuto diskriminaci odstraňuje a je také v mnoha ohledech přísnější, protože specifikuje některé extrémy jako vady. Snaží se tak upřednostnit typ catahouly, která nepřipomíná ani těžkého buldoga ani příliš lehkého chrta a penalizuje všechny nedostatečnosti nebo nadměrnosti. Mezi nejvážnější vady exteriéru patří: Vyjmenovat podle důležitosti –gs
4. PRACOVNÍ VLOHY A CHARAKTER Tyto charakteristiky nejsou tím nejméně důležitým kritériem, ale mělo by tomu být spíše naopak. Pravda ovšem je, že řadu lidí to v této chvíli příliš nezajímá, protože jejich naděje se upírají k výstavním oceněním, event. odchovům a prodeji štěňat. Těch, co chtějí s leopardy skutečně pracovat, je zatím poskrovnu. To ovšem neznamená, že to tak bude i v budoucnosti. Každé plemeno bylo tvořeno k nějakému účelu, i když u mnohých bylo primární poslání už dávno zapomenuto. Catahoula jako plemeno vznikalo trochu jinak než ta ostatní, zpočátku to spíš byla náhodná kombinace naprosto odlišných plemen, posléze bylo pravděpodobně
přikříženo plemeno beauceron s cílem vylepšit honácké a pastevecké vlastnosti. Snad díky tomuto „přírodnímu“ vývoji má catahoula jako plemeno tak universální pracovní vlastnosti. To jsme si už mohli ověřit při našich setkáních, kde pořádáme testy různých vloh. Ukazuje se však, že ne všichni původní importi mají stejné pracovní schopnosti, které pak předávají svým potomkům. Když známe vlohy našich psů, lze očekávat, že ani další generace po nich o ně nepřijde. To se nám ostatně na setkání našich odchovů prokazuje. Takže pokud vím, jaké vlohy má můj pes/fena, a mým cílem je zachovat nebo vylepšit pracovní vlastnosti potomků, je třeba hledat i vhodného partnera, který je utuží. Zatím je tato stránka v pozadí zájmu. To, co se týká i těch, které nezajímá práce, je charakter psa a jeho chování. Catahoula dostala do vínku vlastnosti, které ji předurčují k samostatné práci ve velmi tvrdých podmínkách a to s sebou nese i některé vlastnosti, které jsou pro civilizací zhýčkaného člověka ve městě tak trochu na obtíž. Honácké instinkty nutí catahoulu kontrolovat nejen stádo, ale i naše okolí a ostatní psy; lovecké instinkty nám dramatizují procházky lesem; hlasité štěkání, tolik ceněné v divočině, kde umožňuje snadnou lokalizaci, se mění v nekonečné spory se sousedy; nedůvěřivost k cizím, která pomáhala bránit majetek, se mění v nevýhodu ve srovnání s dobráckými retrívry, atd. Catahoula nám však mnohé vynahradí svou neobyčejnou inteligencí, loajalitou a láskou k „vlastní smečce“. Ač ostražitost nebo rezervovanost k cizím nepochybně patří do její základní výbavy, přílišná labilita a bázlivost (event. spojená s agresivitou) by ke catahoule patřit neměla. Bohužel značná příbuzenská event. liniová plemenitba v zemi původu napáchala v tomto směru velké škody, takže dnes je v chovu řada psů, který by tam pro tyto vlastnosti ani být neměli. Proto je třeba věnovat při výběru partnera pro svého psa/fenu pozornost i povahovým rysům protějšku, aby se tyto nevhodné vlastnosti dále neutužovaly. Problém je zejména tam, kde toho druhého neznáme a nevíme, jak se vlastně chová. Majitel vám to často už z principu neřekne, takže vás pak čeká nepříjemné překvapení, když to zjistíte u vašich štěňat. Proto je dobré účastnit se některých akcí (např. setkání leopardů), protože tam se o vašem potenciálním adeptovi dozvíte nejvíc.
Teď, když má náš laskavý čtenář většinu pojednání za sebou, nepochybně si začne klást otázku, zda je vůbec možné najít vhodného partnera pro svého psa/fenu a všechny výše zmíněné požadavky splnit. Odpověď bude pro každého jiná, individuální, stejně jako jsou naši psi. Každý z nich je totiž jedinečný a má své kladné i záporné stránky. Cílem chovu by však mělo být jednoznačně zlepšení plemene a ne utužování průměru nebo jeho úpadek. To ale zahrnuje všechny čtyři aspekty, o kterých tu byla řeč. Ne každý pes nebo fena tu musí po sobě zanechat potomky, to by těch nadbytečných, po útulcích se bez pána trápících psů bylo
ještě víc než je teď. Měli by to být opravdu jen ti nejlepší, aby pomohli zachovat nádherné vlastnosti, temperament a exteriér, které catahoula jako plemeno představuje. Patří ten váš opravdu mezi ně?
