Jaderná komunikace v Bělorusku Ve službách IAEA jsem se v listopadu 2014 zúčastnila mise do Minsku. Spolu se mnou školila o jaderné komunikaci paní Martell ze Španělska. Byl to velmi bohatě obsazený seminář, více než 30 účastníků, řada z nich z vysokých škol, kateder, které se zabývají jadernou fyzikou, jadernou chemií, využitím ionizujícího záření a radionuklidů, další z jaderného dozoru, ministerstva energetiky a společnosti stavící první běloruskou elektrárnu. Na začátek nám promítli televizní reportáž o její výstavbě (několik obrázků v příloze), reportáž z dokončované JE Leningradskaja 2 (protože běloruská bude úplně stejná) a dlouhé a obsažné vyjádření paní Lilie Dulinec, vedoucí oddělení jaderné energetiky ministerstva energetiky. Myslím, že tato rázná žena nenechala nikoho z diváků na pochybách o potřebnosti jaderné elektrárny a záplavou argumentů je přesvědčila o její bezpečnosti a výhodnosti. Důraz byl v pořadu kladen i na výchovu odborníků. První se připravují v Rusku, další pak v rozvíjejících se jaderných oborech na běloruských univerzitách. IAEA intenzivně spolupracuje s Běloruskem od roku 2007 zejména poradenstvím k výstavbě a zavedení všech potřebných legislativních a institucionálních náležitostí, odstraňováním následků černobylské havárie (která na Bělorusko dosti dopadla, včetně evakuace), a také v oblasti nukleární medicíny, zejména terapie. Poskytuje computer-based trenink, výukovou laboratoř reaktorové fyziky, turbínovou laboratoř, normativní dokumenty, expertní mise atd., v hodnotě za téměř jeden a čtvrt milionu euro. Pro další roky se chystají pomocné mise pro rozvoj lidských zdrojů a expertýzu jaderného dozoru. Jaderný dozor - je v Bělorusku teprve krátce a bojuje s minulostí a dřívějším skrýváním informací. Proto se Gosatomnadzor musí zabývat intenzivně komunikací. Mají tři hlavní témata - stavbu první běloruské JE, následky Černobylu a Fukušimu. Analyzovali si média a publikované názory významných lidí. 59 % bylo kladných, 25 % záporných, ostatní informativní nebo bipolární. Tištěná média jsou více neutrální nebo pozitivní (drtivá většina je jich v rukou státu), internetové zdroje jsou více negativní a emocionální. Negativní jsou novináři nestátních médií a různá fóra na sociálních sítích. Správně se rozhodli soustředit svoji komunikaci na masu nerozhodnutých lidí, ne na plýtvání silami přít se s opozicí, která je většinou pouze v rovině emocí a zkreslování informací. Nicméně zdá se nám přehnané neustálé zdůrazňování Černobylu a panický strach, který i jen ze zmínky o něm zdejší jaderníci mají. Asi jsem je vyvedla z míry, když jsem jim řekla, že my se o haváriích neostýcháme s veřejností mluvit, protože preferujeme otevřenost a protože je to příležitost mluvit o všech vylepšeních, poučeních a opatřeních pro bezpečnost moderních elektráren. Velmi silně se soustřeďují na mládež, školy a rodiče budoucích studentů. Stát platí stipendia studujícím klíčových specializací pro jaderný program. Studentů mají dost, někteří také chodí studovat do Ruska nebo na Ukrajinu. Problém s jejich odchodem na západ nemají. Vyjmenovávali mnoho aktivit, které pro přitažení zájmu o studium technických oborů podnikají. Zpočátku v regionu nekomunikovali pracovní možnosti, protože to je čistě zemědělský region, ale lidé se brzy začali sami zajímat, a to až tak, že hrozilo, že budou proti JE ("K čemu nám tady bude, když v ní naše děti nedostanou pracovní místa?"). Takže změnili komunikaci a naopak v regionu studenty nabírají. Stanoviště JE je obklopeno několika regiony různého zaměření, některé jsou pro, jeden, kde jsou lázně a turistická místa, je naopak proti, protože se obává úbytku klientů. Říkala jsem jim, že u nás se
naopak po spuštění Temelína turizmus v lokalitě posílil. Městská zastupitelstva mají ze zákona povinnost podpořit všechny stavby, které jsou ve státním (obecném) zájmu. Od počátku tedy bylo příznivé naladění starostů a zastupitelstev. Hodně se diskutuje o Aarhuské konferenci a jak ji Bělorusko naplňuje, musejí komunikovat silně s Litvou, neboť JE bude 23 km od hranic (55 km od Vilniusu). Mluvit do všeho se hodně snaží i vzdálené Rakousko. Komunikační plán prý stanovuje stát. Vše se odvíjí od něho. Plán předepisuje všem účastníkům univerzitám, dozoru, provozovateli, aj. - jak komunikovat. Nutno říci, že je velmi bohatý a zahrnuje různé národní a mezinárodní výstavy, diskuse, setkávání s obyvatelstvem, tiskové konference na lokální i celostátní úrovni, atd. Každé ministerstvo si rozpracuje plán do svého oboru zodpovědnosti a dá na něj své peníze. Problém je ale v tom, že v takovém prostředí, kde je vše nalinkováno shora, jednotliví účastníci nevědí, zda mohou mít vlastní zodpovědnost za komunikaci a dohadují se, kdo za co bude zodpovídat a kdo bude tím prvním a jediným, kdo nějakou informaci přinese, zda vůbec smí, a kdy a jak. A výsledkem může být, že v nějaké důležité situaci se komunikovat nebude, protože nepřijde správný rozkaz na správné místo. Vysvětlujeme jim, že komunikovat musí naprosto všichni a stále ve svém oboru působnosti a v mezičase své komunikační aktivity koordinovat. Černobyl je v nich velmi hluboko zakořeněn, troufám si říci, že jaderní komunikátoři se bojí víc, než jak velký je skutečný strach veřejnosti. Velmi nepříznivé pro vnímání jádra je, že jejich regulátor je úzce propojen s centrem pro odstraňování následků Černobylské havárie. Kolem strachu ze strachu se točí všechno. Desetimilionové Bělorusko má instalováno 8 GW povětšinou v plynových elektrárnách. Elektřina je pro domácnosti dotována. Celková výroba je 32 mld kWh za rok, průměrná spotřeba na osobu a rok je 3330 kWh. Závislost na dovozu energie je enormní - 80 % (plynu dokonce 90 %), samozřejmě z Ruska. V plánu je kromě jaderné elektrárny také výstavba 1000MWe uhelky, čtyř vodních elektráren o celkovém výkonu 120 MW a větrných o celkovém výkonu 300 MW. V roce 2020 by se tak závislost na dovozu měla snížit na 55 %. Jaderná elektrárna bude mít dva bloky typu VVER 1200, staví ji Atomstrojexport Rusko principem "na klíč". Dodá i palivo a bude si odebírat použité. Palivo přepracuje a zbylé odpady vrátí do Běloruska. V tendru na dodavatele byl ještě Westinghouse, ale protože schvalování jakýchkoliv dodávek z USA běloruskou stranou by trvalo mnoho let, neuspěl. Nabídka třetího uchazeče - Arevy - byla shledána moc velkou (2x 1600 MW). Po přípravě staveniště (od roku 2009) začala stavba v roce 2013 a dnes už je ve stadiu hermetické obálky. Na stavbě je nyní asi 3000 lidí, z toho 500 Rusů. Počet personálu se má ještě zdvojnásobit, čímž se téměř zdvojnásobí počet obyvatel nejbližšího města Ostrovec. První blok se má spouštět 2018, druhý 2020. Rozpočet projektu je 4 mld USD (odhad z r. 2008), včetně vší potřebné infrastruktury však až cca 10 mld USD. Jádro by mělo vyrábět elektřinu za cca 5,8 US centů/kWh, plyn dělá elektřinu za 6,76 centů/kWh. V plánu jsou další dva bloky stejné velikosti ke spuštění po roce 2025. Zajímavé je, že v 80tých letech začalo Bělorusko budovat JE VVER 1000 u Minsku, ale v r. 1988 po Černobylu projekt opustilo. Minsk je veliké dvoumilionové město s velmi širokými bulváry (šestiproudými) a výstavnými budovami. Ve válce bylo téměř celé zničené a je postavené znova. Večer jsme byli v divadle. Pozlacená štuková výzdoba se skládala z ozdobně vyvedených srpů a kladiv. Vztah s Ruskem je velmi
silný. Když jsme probírali krizovou komunikaci a zeptali se účastníků, koho by v případě havárie informovali nejdříve, zamysleli se a řekli: "Nejprve hasiče a KGB!" Ing. Marie Dufková
[email protected]
V květnu 2012 vyjelo do pole blízko Ostrovece 12 naleštěných bagrů.
Takto vypadá stanoviště prvního bloku Běloruské jaderné elektrárny dnes...
...a takto staveniště druhého bloku (listopad 2014).
Montáž kontejnmentu
Při zahájení jakékoliv důležité etapy neopomenou nechat staveniště posvětit jak katolickým knězem tak pravoslavným popem.
