Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Absolventská práce. Lenka Holečková. Člověk jako jednota duše, těla a ducha

Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce

Lenka Holečková

Člověk jako jednota duše, těla a ducha Ježíš - lékař těla i duše podle Eliase Velly

Vedoucí: Mgr. Michal Pařízek 2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci s názvem Člověk jako jednota duše, těla a ducha (Jeţíš – lékař těla i duše podle Eliase Velly) zpracovala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok.

12. 12. 20011 Lenka Holečková

Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence navštivte creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.

Anotace Práce osvětluje metodu uzdravení člověka skrze Jeţíše Krista, jenţ uzdravuje především prostřednictvím lásky, která je tím nejdůleţitějším principem. Celý proces této moţnosti uzdravení je v práci podrobně charakterizován a vychází z učení otce Eliase Velly. Práce si všímá člověka jako jednoty těla, ducha a duše. Popisuje jejich vzájemný vztah. Uvádí také moţné příčiny nemoci a další souvislosti spjaté s danou tematikou. Nahlíţí na Jeţíše jako lékaře celého člověka. Podmínkou uzdravení je však znalost a respektování určitých pravidel. Komplexního uzdravení člověk potom dosahuje při osobním setkání s Jeţíšem. Tato práce je rozdělena do tří kapitol a zahrnuje dvě přílohy. V jedné z nich je moţno nalézt konkrétní případ muţe, kterému Jeţíš pomohl se zbavit tělesné bolesti. V další příloze je k dispozici určitý náhled na uzdravování lidí s duševním postiţením.

Klíčová slova Uzdravení, duše, Bůh, tělo, duch, láska.

Summary The work deals with the method of curing a man through Jesus Christ who mainly heals through love which is the most important principle. The whole process of this kind of curing is defined by the work in detail and it comes from teaching of Father Elias Vella. This work is attentive to man in unity of his (her) body, spirit and soul. It explains their mutual relationship. It also lists some possible causes of illnesses and other related topics. It introduces Jesus as a doctor of whole being of a man. The condition of curing is knowledge and respect of the certain rules. The man receives complex healing when he is going to meet Jesus in person. The work is divided into three chapters and contains two supplements. The first supplement deals with a particular case of a man whom Jesus cured from his corporeal pain. The second introduces a specific view on curing people with mental disease.

Keywords Curing, Soul, God, Body, Spirit, Love

Poděkování Ráda bych zde vyjádřila poděkování vedoucímu mé absolventské práce, Mgr. Michalu Pařízkovi, který mi při konzultacích poskytoval velmi uţitečné rady. Děkuji mu i za jeho ochotu a trpělivost, s nimiţ ke mně vţdy přistupoval.

OBSAH Úvod .................................................................................................................................. 7 1 Problém uzdravení ...................................................................................................... 10 1.1 Duše, duch a tělo............................................................................................................... 12 1.2 Příčina nemoci .................................................................................................................. 15

2 Když uzdravuje Ježíš ................................................................................................... 19 2.1 Způsob Jeţíšova uzdravování v minulosti ........................................................................ 20 2.2 Jeţíš uzdravuje láskou ...................................................................................................... 22 2.3 Odpuštění a hřích .............................................................................................................. 24 2.4 Otázka přijetí .................................................................................................................... 27

3 Dimenze uzdravení ...................................................................................................... 29 3.1 Dimenze emočního uzdravení .......................................................................................... 31 3.2 Dimenze ohroţená působením Ďábla ............................................................................... 33 3.3 Uzdravení v blízkosti smrti ............................................................................................... 35 3.4 Dimenze tělesného uzdravení ........................................................................................... 36 3.5 Liší se způsob Jeţíšova uzdravování v minulosti a dnes? ................................................ 39

Závěr ............................................................................................................................... 42 Příloha 1 .................................................................................................................................. 46 Příloha 2 .................................................................................................................................. 48 Seznam literatury .................................................................................................................... 50

Úvod Tématem mé absolventské práce je Člověk jako jednota duše, těla a ducha. Poukazuji v ní na vzájemný vztah těchto tří sloţek člověka, a to v rámci problému nemoci a uzdravení. Práce se konkrétně zaměřuje na jeden z moţných způsobů lidského uzdravení, jímţ je uzdravení skrze Jeţíše Krista. Ten je zde popisován jako výjimečný lékař. Od této skutečnosti se také dále odvíjí podnázev práce: Jeţíš – lékař těla i duše podle Eliase Velly. Jde mi tedy o zachycení Jeţíše Krista, který uzdravuje člověka. Pro přesnost bych chtěla rovněţ uvést, ţe tato práce nemá za cíl čtenáře evangelizovat, ačkoli k tomu svým charakterem můţe vybízet. Její snahou je co nejlépe vystihnout jednotlivé postupy a kroky k tomu, jak získat zpět ztracené zdraví. Práce prezentuje jednu z moţných cest uzdravení, která se pro lidi v dnešní době nabízí. Vlastním cílem práce je přiblíţit pojetí Jeţíše jako lékaře těla i duše člověka, a to podle učení otce Eliase Velly1. Ve své práci představím zejména zkušenosti a poznatky Eliase Velly, které podají jasný pohled na proces uzdravení člověka skrze Jeţíše Krista. Vedle tohoto cíle stanovuji téţ dvě otázky, na které se v závěru pokusím odpovědět: Je dnes skutečně možné dosáhnout uzdravení skrze Ježíše Krista? Pokud ano, je možné tímto způsobem uzdravit i lidi s mentálním postižením? Práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. V první z nich nejprve osvětlím základní souvislosti, jako je například uzdravování lidí v dnešní době či rozlišení typů uzdravení. Ve druhé kapitole se budu zabývat především vystihnutím způsobu Jeţíšova uzdravování nemocných v minulosti. Čtenář se zde bude moci dozvědět jednotlivé podmínky a okolnosti uzdravení skrze Jeţíše. Zjistí při tom, ţe dva největší činitelé, předpokládající uzdravení, jsou láska, odpuštění všech hříchů a také přijetí vlastního já a celého okolí. Další kroky, vedoucí k uzdravení skrze Jeţíše, podrobně vymezí třetí kapitola. Dále pak, na jejím konci, konfrontuji Jeţíšův způsob uzdravování za jeho pozemského ţivota a způsob, jakým Jeţíš uzdravuje člověka dnes.

1. Elias Vella je katolický kněz, františkán a exorcista, který se narodil na Maltě. Vystudoval teologii a je prezidentem Diecézní komise pro okultismus a satanismus. Pořádá semináře po celém světě. (Dostupné z WWW: ).

Téma Člověk jako jednota duše, těla a ducha je podle mého názoru oblastí, která je, nebo by být měla pro kaţdého pozoru hodná. To proto, aby bylo přirozené, ţe bude člověk ve společnosti vţdy chápán právě jako jednota těla, duše i ducha. Pokud je totiţ na člověka nahlíţeno jako na bytost, která je sloţena jen z jedné nebo ze dvou uvedených částí, můţe docházet k neadekvátnímu způsobu zacházení s lidmi, které mívá zpravidla nepříznivý efekt. Význam zvoleného tématu spatřuji tedy v nutnosti komplexního vnímání a přijetí člověka jako plnohodnotné a individuální bytosti - jako celku duše, těla i ducha. Pro téma jsem se rozhodla proto, ţe ve mně evokuje pohnutky, které mě přivádějí k zamyšlení se nad vztahem mezi jednotlivými částmi naší bytosti, jeţ jsou vzájemně tak dokonale propojeny. Jiţ delší čas je pro mě zajímavé pozorovat, jak se všechny tři sloţky člověka, především pak duše a tělo (primárně z hlediska problému nemoci a uzdravení), vzájemně ovlivňují. Proto jsem se přiklonila k volbě tohoto tématu.

1 Problém uzdravení Jiţ dlouhou dobu je prokázáno, ţe duševní stav člověka hraje velmi podstatnou roli při vzniku nemoci i v jejím průběhu. Stav duše můţe být také dosti významným činitelem při uzdravení se z dané choroby. Problémem je, ţe mnoho dnešních lékařů tento fakt sice přiznává, ale v praxi se duševním zdravím člověka, v souvislosti s danými somatickými potíţemi, příliš často nezabývá. Lékaři se zaměřují spíše na symptomatickou léčbu namísto léčení příčin nemocí. V knize Mental healing od Clemense Kubyho je pouhé léčení symptomů (příznaků) nemoci popisováno jako vhodné jen v situacích, kdy jiţ není čas na zjišťování příčiny. Při léčení příznaků navíc můţe docházet ke zbytečným aţ nebezpečným zákrokům jako jsou operace, chemoterapie atd. Mnohdy má ale příčina choroby původ právě v duševním rozměru pacienta. Jenţe lékaři zaujímají ke svému pacientovi obvykle postoj, který ani neumoţňuje to, aby se na něj mohli zaměřit jako na bytost sloţenou z duše, těla a ducha. Často s ním komunikují pouze na somatické úrovni, přičemţ důsledkem toho můţe být nepřesná identifikace příčiny nemoci a tudíţ i neodpovídající způsob léčby.2 Podle knihy Thomase Moora Léčebná péče o duši i psychosomatická medicína dobře nesplňuje to, co bychom od ní očekávali: ţe bude na člověka nahlíţet nejen jako na pacienta s tělesným či duševním problémem, ale také jako na jedince, jenţ je pevně zakotven v mezilidských vztazích a nejrůznějších sloţitých ţivotních situacích, které negativně ovlivňují jeho zdraví jako primární faktor. Psychosomatická medicína, která by mohla být pro člověka velmi efektivní, zatím podléhá pouze výzkumu a vědecky ověřitelným důkazům. Takţe je sice pravdou, ţe lidstvo ovládá teorii o komplexním přístupu k člověku, ale bohuţel ještě zdaleka není připraveno k uskutečnění její praxe.3 Avšak ne všichni pacienti vzdávají boj proti nemoci a ztrácí zájem o navrácení zdraví. Existují případy lidí, o kterých se např. z literatury či médií dovídáme, ţe u nich nějakým zázračným způsobem došlo k uzdravení. Přitom byli předtím medicínou 2. KUBY, C., Mental healing, s. 44 – 45. 3. MOORE, T., Léčebná péče o duši, s. 54 – 55.

10

označeni za nevyléčitelně nemocné. Kdyţ by se však někdo těmto, můţe se tvrdit, desítkám případů věnoval více, zjistil by, co jejich nositelé mají společného. V knize Třetí cesta ke zdraví anebo Ekologie v této souvislosti Josef Zentrich hovoří o faktu, ţe většina nevysvětlitelně uzdravených lidí prodělala duševní, popř. i duchovní zvrat. Tito lidé prodělali jakýsi přerod, a to buď na základě proţití těţké ţivotní události nebo pod vlivem nějakého morálního vzoru, nebo také působením literatury, zajímavého duchovního záţitku či jen zcela spontánně.4 Ať uzdravení těchto lidí pomohla jejich víra vztahující se k něčemu či někomu, různé praktiky alternativní medicíny, bylinek nebo čehokoli jiného mimo klasické medicíny, museli na sobě velmi tvrdě fyzicky, ale především psychicky pracovat a vynaloţit pro vytouţené uzdravení velkou dávku úsilí. Ovšem výjimkou je tu uzdravení nadpřirozené. To je uzdravení, které si nedokáţeme vědecky vysvětlit a jeho činitelem je něco nadpřirozeného a my se při něm nemusíme ani prakticky přičinit. Elias Vella v knize Jeţíš – lékař těla i duše do tohoto typu uzdravení jako zdroj uzdravení záměrně nezařazuje Boha, protoţe u nadpřirozeného uzdravení nemusí být jasné, odkud pochází. Můţe pocházet například od ďábla. Ďábel můţe, stejně jako Bůh, činit zázraky a vyvolávat tak nadpřirozené jevy. Tyto nadpřirozené jevy způsobené mocí ďábla - na rozdíl od ,,zázraků Boţích“ - mohou být jen dočasné. V horším případě se mohou i obrátit proti člověku. Uzdravení od Boha má zcela jiný charakter neţ uzdravení nadpřirozené. Kdyţ uzdravuje Bůh, uzdravuje komplexně. Nejde při něm jen o zázračné uzdravení třeba jen některé tělesné vady člověka. Kdyţ tedy uzdravuje Jeţíš (Bůh), tak se to děje vţdy cele, protoţe uzdravuje naše tělo, duši i srdce.5

4. ZENTRICH, J., Třetí cesta ke zdraví, s. 20. 5. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 41.

11

1.1 Duše, duch a tělo V této podkapitole bych ráda rozlišila pojmy duše, duch a tělo. Nejprve vysvětlím pojem duše, který má hned několik ekvivalentů: ,,Obecně je duše chápána jako ,,ţivot osoby“ či ,,ţivotní síla“. Také podle teologického výkladu Nového zákona, psaného řecky, řecké slovo pro duši ,,psyché“ vyjadřuje ţivot propůjčený člověku Bohem. V hebrejštině je však slovo ,,néfeš“6 (duše) významově často zaměńováno se slovem ,,rúach“ – duch, a stejně tak v řečtině jsou zaměňována slova ,,psyché“ a ,,pneuma“. Tak se setkáváme s trichotomií tělo-dušeduch.“7 V ţidovském pojetí, které silně ovlivnilo i křesťanské chápání, je duše těsně spjata s dechem, s dýcháním, které je důkazem ţivota: ,,I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech ţivota. Tak se stal člověk ţivým tvorem.“8 Bůh tedy svým dechem daroval člověku duši, ,,vdechl“ mu ţivot. Thomas Moore hovoří o hloubce duše. Hloubka duše je snad její nejvíce specifickou vlastností, protoţe duše je velmi hlubokým a citlivým tajemstvím, u kterého je těţké určovat hranice. Jde rovněţ o velmi důleţitou součást člověka, zakotvenou v běţném ţivotě – v naší rodině, v domově, kráse, přírodě atd.9 Pojem duše se často zaměňuje s pojmem duch. Proto je od sebe dále rozliším, přestoţe jsou si tyto dvě lidské sloţky těsně blízké a navzájem se ovlivňují. Ve Slovníku spirituality se pojem duch definuje jako Boţí moc. Jako síla, kterou Bůh daroval člověku. Duch však nemá znamenat jen Boţí dokonalost. Má se vztahovat k člověku, především jako jeho vlastnost, která ho zdokonaluje a nasměrovává k Bohu.10 V Janově evangeliu se Jeţíš o duchu vyjadřuje takto: ,,Co dává ţivot, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou ţivot.“11 Dále pak na samém počátku Starého zákona se hovoří také o ,,Duchu Boţím“: ,,Na

6. Pojem ,,néfeš“ (= duše) dle biblického výkladu neznamená jen duši, ale vyjadřuje téţ něco fyzického, např. pud nebo dech (Viz Nakonečný, s. 52). 7. NAKONEČNÝ, M., Psychologie téměř pro každého, s. 52. 8. 1 Gn 2, 7. 9. MOORE, T., Léčebná péče o duši, s. 43 - 44. 10. FIORES, de Stefano, GOFFI, T., Slovník spirituality, s.133. 11. J 6, 63.

12

počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boţí.“12 Duch Boţí či Duch svatý, o němţ se v předchozích citacích píše, není Boţí silou. Je přímo zdrojem, z nějţ vyvěrá ţivot, je Bohem: ,,Duch svatý je Bohem, stojí vedle Boha Otce a Pána Jeţíše, a proto je křesťané nazvali „Boţí trojicí”.“13 Takto je tedy nutné odlišovat dvojí chápání pojmu duch. V jednom případě se jedná o ,,ducha“ jako Boţí sílu, která působí na člověka a vede ho blíţe k Bohu. Ve druhém pojetí je ,,Duch“ přímo Bohem. A jak je to s tělem člověka? Podle knihy Tělo pro smrt a pro slávu od Oliviera Clémenta tělo vyjadřuje osobu. Je projevem osoby. Lidské tělo je nositelem myšlenek a řeči člověka. Lze říci, ţe je chrámem duše, která se jeho zásluhou můţe ,,hmotně“ realizovat.14 Tělo tvoří s duší jednotu. Tuto tezi lze prokázat právě na problematice nemoci a uzdravení. Jakmile totiţ člověka vně či uvnitř těla začne něco bolet či ho některý orgán v těle bolí jiţ dlouhodobě, můţe začít pociťovat například strach z návštěvy lékaře, z moţné negativní diagnózy, různých lékařských zákroků atd. Pacienti se často bojí, čemu všemu budou muset tělesně čelit. V následující citaci vyuţiji slova Velly, jeţ zazněla v jednom z jeho rozhovorů o zraněních duše k tomu, abych byl přesně vysvětlen vztah mezi duchem, duší a tělem v oblasti nemoci: ,,Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se tato emoce všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a přechází do psychické a duchovní sféry. Jindy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi. Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záleţitost. Rakovina ale ve vás vyvolá úzkost, strach a hněv, takţe vidíte, ţe fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiţ myslet, ţe vás Bůh opustil, ţe vaše modlitby nebyly vyslyšeny, ţe vás Bůh uţ nemiluje.“15 Takţe lze říci, ţe uvedený vztah mezi jednotlivými sloţkami člověka, je velmi vzájemný. A je škoda, ţe člověk příliš neumí, nemůţe nebo ani nechce naslouchat 12. 1 Gn 1, 1 – 2. 13. Dostupné z WWW: . 14. CLÉMENT, O., Tělo pro smrt a pro slávu, s. 10. 15. Dostupné z WWW: .

13

varovným signálům své duše, (ducha) nebo těla, kdyţ se na něj pokouší zaútočit choroba, ať uţ chronická nebo akutní. Phillip Yancey ve své knize Kde je Bůh, když to bolí? mluví o tom, ţe lidé většinou nerespektují varovné zvěsti příznaků nemoci, coţ má pak za následek projevení nemoci. Při tom zejména tělo svými varovnými signály dokáţe člověka znatelně pobídnout k tomu, aby se zamyslel nad tím, jestli se něco s některou částí jeho těla neděje a tak mohl později zabránit propuknutí nemoci. Jenţe člověk si na příznaky nemoci spíše stěţuje a snaţí se je tlumit léky. Mnohé lidi nenapadne, aby se sami sebe ptali, proč je to nebo to bolí. Co jim tím, ţe je něco bolí, chce jejich tělo říct. A to je, bohuţel, škoda. Protoţe pokud by člověk příznaky svého těla respektoval, mohl by dosáhnout (nějakým osobním zvratem, rychlým přehodnocením například morálního ţebříčku hodnot, určitou sebe změnou atd.) toho, ţe potenciální choroba přestane jeho tělo ohroţovat. Pokud ovšem příznakům nemoci člověk svoji pozornost věnovat nebude, bude je přehlíţet a zanedbávat tak tělo a celou svou jednotu, nemoc, jako je např. rakovina, bude i přes varování ve svém díle pokračovat.16 Yancey říká: ,,Příznaky nejsou totéţ, co choroba, ta existuje daleko před nimi. Spíš neţ chorobou samotnou jsou příznaky počátkem uzdravení. Skutečnost, ţe jsou nechtěné, nasvědčuje ještě více tomu, ţe jde o projevy milosti – Boţí, nebo chcete-li, poselství z nevědomí, určená k zahájení sebezpytování a nápravy.”17 Takţe varovné příznaky nemoci by člověk neměl vůbec podceňovat. Měl by je brát na zřetel, zamýšlet se nad jejich povahou a učit se tak svému tělu, potaţmo i své duši a duchu naslouchat.

16. YANCEY, P., Kde je Bůh, když to bolí?, s. 15. 17. YANCEY, P., Kde je Bůh, když to bolí?, s. 14.

14

1.2 Příčina nemoci To, kde se skrývá opravdová příčina lidských nemocí, je širokou a problematickou otázkou, kterou se snaţilo vyřešit jiţ mnoho odborníků. Ani v současné době není u všech nemocí jejich příčina jasná. Existují mnohé lékařské, teologické či jiné teorie o původu příčin nemocí, ale jsou v nich patrna určitá slabá místa, u kterých jsou stále otazníky a někdy je příčina určité nemoci jednoduše neznámá a nelze ji zjistit.18 Lze se ovšem shodnout na tom, ţe příčiny nemoci mohou mít různý původ. Pokud se otočím do dávné minulosti, příčina nemoci byla v nejstarších dobách medicíně skryta úplně. Ve starém Orientu si lidé původ nemoci vysvětlovali jako důsledek škodlivé činnosti démonů. Ale některé příběhy Starého zákona ukazují, ţe nemoc (chápaná jako trest za hřích), nepochází od ďábla, ale od Boha. Veškeré podřízené démonické síly či jiné boţské vlivy se ve Starém zákoně totiţ ignorovaly. Bůh byl jediný, kdo trestal lidstvo za jeho hříchy.19 Bůh byl tedy tím, kdo mohl člověka navţdy uvrhnout do spár podsvětí a kdo mohl způsobit nemoc. Zároveň byl ale ,,starozákonní Bůh“ tím, kdo se mohl rozhodnout člověku, který se za svůj hřích kaje, odpustit, uzdravit ho či zabránit dalšímu utrpení.20 Například v Jonášovi se lze dočíst: ,,Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj ţivot z Jámy, Hospodine, můj Boţe! Kdyţ jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem vnímal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.“21 Lidé si mohli prakticky ověřit zkušenost s Bohem, který trestá. Viděli, ţe to, čím Bůh vţdy pohrozil, se po porušení ,,pravidla“ vţdy naplnilo. Měli ale zkušenost i s Boţím smilováním, a tak se k Bohu s jistotou obraceli: ,,Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváţe. Po dvou dnech nám vrátí ţivot, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme ţít.“22

18. ENTRALGO, Pedro L., Nemoc a hřích, s. 78 – 80. 19. GROSS, W.; KUSCHEL, Karl J., Bůh a zlo, s. 46 – 48. 20. GROSS, W.; KUSCHEL, Karl J., Bůh a zlo, s. 46 – 48. 21. Jon 2, 7 – 8. 22. Oz 6, 1 – 2.

15

Karl Josef Kuschel a Walter Gross ve své knize Bůh a zlo tvrdí: ,,Toto odvozování nemoci od boţstva zůstalo ve Starém zákoně jediným vysvětlením nemoci, vzhledem k monolatrickému či monoteistickému vztahu k Bohu vyostřeným ještě o to, ţe byl v kaţdém případě jeden a tentýţ Bůh, který nemoc způsobil a od něhoţ si člověk musel vyprošovat uzdravení.“23 Podle Starého zákona je tedy příčina nemoci jasná: nemoc je trestem za vykonaný hřích člověka. Naproti tomu Nový zákon se o příčině nemoci jiţ tak jasně nevyjadřuje. V některých případech byl za nemoc člověka odpovědný ďábel. Pedro Laín Entralgo však ve své knize Nemoc a hřích píše, ţe Jeţíš ve svých výpovědích nikdy podrobně nevysvětloval, proč se něco tomu kterému člověku stalo, proč ho postihla právě ta a ta choroba. Jediné, o čem vypovídá jasně je, ţe nemoc není důsledkem hříchu. Učedníci se jednou Jeţíše zeptali, kdo v případě jistého slepce hřešil, ţe je takto potrestán. 24 Ale ,,Jeţíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boţí.“25 Jeţíš tedy někdy dával najevo, ţe lidé nejsou nemocní pro to, ţe by byli hříšní a ţe nemoc je trestem za vykonaný hřích. Ale pro to, aby se na nemocném člověku mohly projevovat uzdravující skutky Boţí. Na druhou stranu při uzdravování ochrnutého z Kafarnaum Jeţíš nejprve tomuto člověku odpustil jeho hříchy a aţ po tom ho uzdravil. To vše viděli farizejové a nevěřili, ţe je Jeţíš oprávněn k tomu, aby mohl odpouštět hříchy.26 Takţe ,,Jeţíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: ,,Jak to, ţe tak uvaţujete? Je snadnější říci ochrnutému: ´Odpouštějí se ti hříchy,‟ anebo říci: „Vstaň, vezmi své loţe a choď? Abyste však věděli, ţe Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy” – řekne ochrnutému: ,,Pravím ti, vstaň, vezmi své loţe a jdi domů!“27 Dle Entralga se Jeţíš snaţil poukázat na to, ţe je lhostejné, zda nemocnému praví to či ono. V obou dvou případech by se uzdravení stejně uskutečnilo. Proč však Jeţíš jiţ svým prvním uzdravujícím úkonem – slovy o odpuštění hříchů – přímo nezajistil vlastní uzdravení z nemoci?

23. GROSS, W.; KUSCHEL, Karl J., Bůh a zlo, s. 47. 24. ENTRALGO, Pedro L., Nemoc a hřích, s. 51. 25. J 9, 3. 26. ENTRALGO, Pedro L., Nemoc a hřích, s. 51. 27. Mk 2, 8 – 11.

16

Lze odpovědět tak, ţe k uzdravení bylo třeba dvou kroků: odpustit hříchy a nakonec ,,zázračně“ uzdravit nemocného. Ale například uzdravení ochrnutého u očistného rybníka Bethesda se dělo naopak. Jeţíš ho uzdravil okamţitě, bez předchozího odpuštění hříchu, a aţ potom pravil, aby dotyčný dále nehřešil, aby ho nepostihlo něco ještě horšího. Je těţké usuzovat, jestli Jeţíš dává do souvislosti vykonaný hřích a nemoc, která se později objevila. Entralgo se v závěru svého polemizování přiklání ke stanovisku, ţe Jeţíš pravděpodobně nechává otázku hříchu jako příčiny nemoci a bolesti lidí otevřenou, do značné míry přesně nezodpovězenou a snad ji skutečně ponechává spíše volně k dispozici lidským úvahám a představám.28 Další moţnost, která by mohla způsobovat vznik nemoci, souvisí s biologickou a duchovní sférou. Člověk totiţ ţije v určitém prostředí, které je charakteristické různými přírodními a duchovními silami, které jsou v pohybu a ovlivňují ho. Svým pohybem tyto síly narušují rovnováhu kaţdého organismu, a pokud dojde k trvalému narušení rovnováhy jedince, můţe vzniknout nemoc.29 ,,Toto "vlnění" hmotného světa neustálým tvořením a proměnlivostí je v souhrnu velkým kladným vývojovým stimulem. Urychluje vývoj ţivého i duchovního, neboť vytváří překonatelné překáţky duchovnímu, jejichţ překonáváním duch sílí!“30 Pokud je tedy člověk těmto vlivům schopen odolávat, překonávat překáţky v ţivotě, stává se čím dál silnějším a odolnějším. Pokud má ale slabého ducha, je zmiňovaná rovnováha organismu snadno narušena, tudíţ začne být oslabována i jeho imunita a dotyčný jedinec můţe snadněji onemocnět. Příčina nemoci se v tomto případě neodvíjí od vykonání hříchu (za nějţ Bůh trestá), nýbrţ od toho, jestli se člověk dokáţe správně rozhodovat (jestli je například čestný, upřímný, jestli jedná morálně, jestli také dodrţuje zdravý ţivotní styl atp.) a jak je vzhledem k silně působícímu vnějšímu prostředí duchovně zdatný a tudíţ i tělesně imunní. Kdyţ uţ však člověk onemocní, uzdravení musí hledat právě ,,z ducha“, skrze kterého se můţe spojovat s Bohem.31 Josef Staněk a Jana Brzobohatá v Duchovních

28. ENTRALGO, Pedro L., Nemoc a hřích, s. 52 – 53. 29. BRZOBOHATÁ, J.; STANĚK, J., Duchovní příčiny nemocí a jejich léčení, s. 6. 30. BRZOBOHATÁ, J.; STANĚK, J., Duchovní příčiny nemocí a jejich léčení, s. 6.

17

příčinách nemocí a jejich léčení píší: ,,Léčení jakéhokoliv syndromu začíná nápravou v duchu. K tomu slouţí ţivá meditační modlitba - otevření se léčivé Boţí síle, Boţímu vyzařování do stvoření, podle zákona: "Proste a bude vám dáno!"32 Tato ,,ţivá meditační modlitba“ nutně připomíná jeden z aspektů uzdravování skrze Jeţíše. Rozdílné je jen to, ţe u uzdravení skrze Jeţíše vše začíná nejprve uzdravováním zranění duše. Entralgo hovoří o původu nemoci v tom smyslu, ţe souvisí s vykonáním prvotního hříchu Adama a Evy: ,,Pro katolickou teologii se lidská nemoc, jeţ zásluhou mimo přirozených boţských darů neexistovala, dokud člověk ţil ve stavu prvotní dokonalosti předcházející prvotnímu hříchu, objevila na zemi jako jeho důsledek. Tělesným důsledkem ztráty prvotní neporušenosti byla smrt, nemoc a bolest.“33 Podle Entralga tedy stěţejní příčina nemoci tkví v dávné minulosti, kdy se prostřednictvím prvního hříchu započal předpoklad pro to, ţe lidé budou v ţivotě dále a dále suţováni nemocemi a ostatními bolestmi. Mnozí autoři (například Domingo de Soto) tuto skutečnost ovšem napadají. Jejich názor je, ţe není moţné, aby jedním chybným činem byla lidská přirozenost darovaná Bohem poraněna natolik, aby se stávala postupně čím dál slabší a aby lidé byli stále utrápenější a nemocnější.34 O příčině nemoci (bolesti, utrpení) v ţivotě lze uvaţovat také ve vztahu k výkupnému utrpení. Jistou příčinou utrpení můţe být, ţe se má kaţdý člověk ve svém ţivotě podílet na Kristově výkupném utrpení, ţe si má nést svůj vlastní kříţ, vlastní trápení. Toto utrpení nese určitou vykupitelskou cenu. Není pravou bolestí, protoţe můţe přinést člověku zároveň radost.35 O podílu na Kristově utrpení a o radosti, která je s ním spjata, se píše například v Petrovi: ,,Moji milovaní, nebuďte zmateni výhni zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, kdyţ máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, aţ se zjeví jeho sláva.“36

31. BRZOBOHATÁ, J.; STANĚK, J., Duchovní příčiny nemocí a jejich léčení, s. 7. 32. BRZOBOHATÁ, J.; STANĚK, J., Duchovní příčiny nemocí a jejich léčení, s. 9. 33. ENTRALGO, Pedro L., Nemoc a hřích, s. 71.duchovní příčiny nemocí a jejich léčení 34. ENTRALGO, Pedro L., Nemoc a hřích, s. 71 – 73. 35. Spasitelné / výkupné utrpení znamená to, ţe člověk se podílí na Kristově utrpení tak, ţe v ţivotě proţívá jistý kříţ. Toto utrpení tedy nese určitou vykupitelskou cenu a přináší také radost, ţe máme účast na Kristově vykupitelském poslání (Viz Vella, s. 302). 36. 1 Pt 4, 12 – 13.

18

2 Když uzdravuje Ježíš Jak jiţ na počátku práce bylo zmíněno, kdyţ uzdravuje Bůh, děje se to komplexně. Záleţí však na tom, zda dovede člověk Jeţíšovi naslouchat, zda dovede vnímat a realizovat to, co mu naznačuje. Uzdravení skrze Jeţíše jde ovšem beze sporu ruku v ruce s vírou v Jeţíše Krista, tedy i přijetím jeho zvěsti a hlásáním evangelia. Pokud bych zde psala pouze o cestě uzdravení skrze Jeţíše bez toho, aby při tom vyvstávaly na povrch také aspekty hlásání evangelia, vylučovaly by se důkazy a jasná potvrzení evangelijních skutečností. To platí i naopak: hlásání evangelia bez poslání uzdravovat a osvobozovat člověka by nebylo naplněné, kdyţ by se nerealizovalo praktické uzdravování za spolupráce s Jeţíšem. Léčení skrze Jeţíše nemůţe být stoprocentní, pokud nevede k jeho následování. Uzdravování je při tom však pouhým prostředkem, nikoli cílem a předem vytyčeným skrytým záměrem, který má člověka přivést k víře.37 Při uzdravení skrze Jeţíše v současné době mohou vznikat mnohá rizika. Tím největším dle mě je, ţe jelikoţ se s Jeţíšem dnes nelze ,,fyzicky“ setkat, myslím tím vyloţeně tváří v tvář (protoţe jiţ de facto není mezi námi), můţe si člověk pomyslet, ţe ho Jeţíš nemůţe být jistě schopen uzdravit. Moţná i málokterý věřící člověk (natoţ pak nevěřící) si jen těţko dokáţe představit, ţe by mohl být uzdraven tak, ţe naslouchá a spolupracuje s mrtvým, ačkoli vzkříšeným Jeţíšem. Jenţe jelikoţ se s ním člověk nemůţe při vlastním procesu uzdravování setkat tak, jak je na to zvyklý při setkáních s běţnými lékaři či léčiteli dnešní doby, je obtíţné této teorii uvěřit. Ale kdyţ se u nemocného při procesu uzdravování postupně dostavují jasně viditelné změny, je pravděpodobné (pokaţdé na základě předchozí úspěšné zkušenosti, která je motivující), ţe se tento člověk můţe stát nakonec věřícím a bude pak ochoten ve svém ţivotě Jeţíše dále následovat. (Přitom se předtím nejednalo o nějaké umělé a násilné obrácení se ke Kristu - jako podmínka k budoucímu uzdravení).

37. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 62 – 63.

19

2.1 Způsob Ježíšova uzdravování v minulosti V této části se zaměřím na to, jak Jeţíš uzdravoval lidi ve své době, jaké charakteristické rysy nesl způsob jeho uzdravování v minulosti. Z evangelií lze vyvodit, ţe se motivu uzdravení věnuje zhruba 20 % jejich textu. To svědčí o tom, ţe právě uzdravování je poměrně důleţitým aspektem Jeţíšova působení. Jedná se o sluţbu, která stojí vedle jeho kázání a zvěstování Boţího království. Jeţíšova uzdravení jsou svým způsobem praktickou částí zvěstování. Dokazují, ţe teoretická část o nastolení království je pravdivá a ţe se (také) skrze Jeţíšovy zázračné skutky začíná projevovat a uskutečňovat. Jeţíšova motivace a soucit pro uzdravení se vykazuje nejen v uzdravujících činech, ale také v jeho učení - učí lid, aby si mezi sebou navzájem odpouštěl: ,,Mějte se na pozoru! Kdyţ tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliţe proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ,Je mi to líto', odpustíš mu!“38 Jeţíš se tedy snaţil zajistit, aby si lidé byli s to odpustit, aby věděli, ţe je to nutné (následně i kvůli uskutečnění jejich uzdravení). Při způsobu Jeţíšova uzdravení určitou roli hrála také víra nemocného člověka: Kdyţ například uzdravoval slepého Bartimea, jasně zdůraznil její význam: ,,Jeţíš mu řekl: ,,Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: ,,Pane, ať vidím!“ Jeţíš mu řekl: ,,Jdi, tvá víra tě zachránila!“39 Na druhou stranu Jeţíš víru u nemocného člověka nikdy nepoměřoval a dokonce ani bezvěrství člověku nevyčítal. Takţe o uzdravení nemocného víra vyloţeně rozhodovat nemohla.40 Jeţíš za svého ţivota uzdravil mnoho trpících lidí. Tyto nějakou chorobou zasaţené osoby ho buď o pomoc poprosily samy, nebo ho o uzdravení svého blízkého poţádala jiná osoba či on sám si nemocného hned všiml a z lítosti a lásky mu poskytl sluţbu uzdravení: ,,Jeţíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval kaţdou nemoc a kaţdou chorobu. Kdyţ viděl zástupy, bylo mu jich líto, protoţe byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ 41

38. Lk 17, 3 – 4. 39. Mk 10, 51 – 52. 40. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 29 – 30. 41. Mt 9, 35 – 36.

20

Lze říci, ţe Jeţíš byl (kromě jiného) velkorysým a výjimečným lékařem. Osvobodil a uzdravil velké mnoţství posedlých nebo nemocných lidí: ,,Kdyţ nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáţdilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal.“42 V knize ,,Tělo a duše ve zdraví a nemoci” docent Susa konstatuje, ţe Jeţíš se od ostatních léčitelů ţijících v jeho době i od těch dnešních, velmi lišil. Nešlo mu o to, aby byly jeho zázračné skutky stále víc zviditelňovány a aby o jeho moci všichni věděli. Nesnaţil se dělat si reklamu.43 Souhrnně řečeno způsob, jakým Jeţíš ve své době uzdravoval, byl jedinečný a nedá se poměřovat se způsoby jiných lékařů nebo léčitelů, a to ať uţ těch minulých či soudobých: ,,Nikdy se v evangeliích nepíše, ţe by nějaký nemocný ţádal o pomoc a Jeţíš mu ji odmítl nebo řekl: Příteli, měj trpělivost! Naopak, kaţdého se dotýkal a uzdravoval.“44 Jeţíšův přístup k nemocným byl neobvyklý, důkladný, při tom však přirozený a účinný: ,,Znameními, která konal, Jeţíš potvrzoval, ţe je mesiáš. Patřilo mezi ně i vzkříšení z mrtvých.“45

42. Mk 1, 32 – 34. 43. SUSA, Z., Tělo a duše ve zdraví a nemoci, s. 156 – 157. 44. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 16. 45. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 16.

21

2.2 Ježíš uzdravuje láskou Jak samotný název této podkapitoly prozrazuje, stěţejním prvkem v rámci uzdravení skrze Jeţíše, je láska: ,,Kaţdé uzdravení, které pochází z rukou Jeţíšových – ať uţ tělesné, duševní či duchovní – je vţdy plodem jeho nesmírné osobní lásky k nám.“46 Mnoho vnitřních zranění člověka vyplývá totiţ z pocitu nedostatku lásky. Děti, které od raného počátku svého ţivota nepociťují potřebné mnoţství mateřské lásky (i otcovské) a později od dalšího blízkého okolí, jsou v ţivotě často méně stabilními jedinci. Láska, a to jak láska přijímaná, darovaná, tak i láska člověka k sobě samému, je naprosto nepostradatelná. Mnohdy mají lidé pocit, jelikoţ jim jejich rodiče (či jiné blízké osoby) nikdy neuměli vyjádřit lásku, ţe je ani dnes ,,nemá nikdo rád“. S tímto chybným předpokladem bývají později spojeny velké problémy v ţivotě těchto lidí. Proto je důleţité vědět, ţe kdyby vůbec nikdo, tak alespoň někdo, jeden Otec, člověka doopravdy miluje.47 ,,Bůh miluje kaţdého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a můţe vám naslouchat.“48 Podle Velly největší část uzdravení spočívá především v tom, ţe tomu, kdo se má uzdravit, je poskytována láska. Takţe zejména milující se partneři, rodiče a děti, nebo blízcí přátelé mezi sebou se mohou vzájemně uzdravovat. Kdyţ si budou uzdravení milované osoby ze srdce přát a poprosí o to Jeţíše, mohou takto vyuţít své lásky k tomu, aby byli nápomocni v procesu uzdravení. Názorný příklad toho se promítá v příběhu z Bible: o vzkříšení Jairovy dcery, která zemřela a poté byla Jeţíšem vzkříšena. Kromě toho, ţe Jeţíš vykonával uzdravení jaksi ,,diskrétně“, rovněţ nechtěl, aby bylo narušeno prostředí lásky, které je pro uzdravení (v tomto případě jiţ pro vzkříšení) podstatné. A jelikoţ lidé, kteří se posmívali tomu, ţe dívku nebude schopen Jeţíš vzkřísit (protoţe jiţ skonala), lidé, kteří jsou zlomyslní či zvědaví, by asi jen těţko mohli vytvořit při procesu vzkříšení - uzdravení kolem dívky prostředí plné lásky. Pustil 46. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 20. 47. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 45 – 46. 48. FOJTÍKOVÁ, L., Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše II., dostupné z WWW: .

22

tedy k dívce pouze apoštoly a její rodiče. Protoţe věděl, ţe jen tito jsou příznivými osobami, které si její vzkříšení přejí z lásky k ní a mohou být tak dobrými pomocníky při návratu zemřelé do ţivota.49 Láska je jednoduše velkou uzdravující silou. Proto je pro člověka nezbytné, aby věřil, ţe ho Jeţíš (a Bůh) bezmezně miluje, a to i s jeho hříchy. Musí si být vědom jeho upřímné lásky, kterou nezmenší ani to, ţe jsme hříšní a hříchy pácháme. Hřích jen vytvoří jakousi překáţku, která zapříčiní to, ţe člověk nemůţe vysílanou Boţí lásku dobře přijímat. Neplatí tedy, ţe Bůh člověka přestane najednou milovat. Zkušenost přijímání a darování lásky je pro uzdravení absolutně nutná. Čím hlouběji se člověk otevře Jeţíši, tím rychleji si jeho lásku uvědomí, ale i pocítí. A s tímto bývá problém, protoţe mnoho lidí tvrdí, ţe ví, ţe je Bůh miluje, ale jeho lásku nejsou schopni cítit. Ale při uzdravení jde o to, aby ji člověk zakusil, uměl ji přijímat a také ji rozdávat. Takto bude člověk uzdraven. Pokud si je také člověk vědom trhlin a hlubokých ran ve svém srdci, nemůţe je ignorovat. Je třeba se jimi zabývat, aby došlo k úplnému uzdravení. Vella říká, aby se člověk zkusil ve své mysli vrátit do bolestivých citových událostí, odpustil v nich sobě i druhým a představil si, ţe do těchto momentů proniká Jeţíšova láska. Má jí naplnit všechna bolavá a vyprahlá místa ve své duši. Všude tam, kde byla patrna bolest, ztráta, absence lásky, má proniknout Jeţíšova láska, která člověka takto uzdraví.50

49. VELLA, E., Ježíš - lékař těla i duše, s. 66 – 71. 50. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 73 – 75.

23

2.3 Odpuštění a hřích Druhá nejzásadnější věc, vedle uţití nepřekonatelné uzdravující síly lásky v rámci uzdravování člověka skrze Jeţíše Krista, je odpuštění. Mnoho zranění v ţivotě má často příčinu v neodpuštění sobě samému nebo někomu jinému. Kdyţ člověku někdo v minulosti více či méně svým jednáním či postojem nějak ublíţil a on mu zatím jeho čin nedokázal odpustit (přestoţe si myslí, ţe ano), stále v něm, resp. v nevědomé části lidské duše, přetrvává bolest, která zasahuje do přítomnosti. Stejně tak neodpuštění sobě samému něčeho z minulosti, můţe pronikat zpět do přítomnosti. A nezáleţí na tom, zda člověk, jehoţ jsme například ranili, nám jiţ odpustil (a i Bůh nám odpustil). Problém je v tom, ţe jsme tento ,,hřích“ doposud neodpustili sami sobě.51 ,,Neschopnost odpustit s sebou často nese duševní nerovnováhu, která v těle způsobuje obtíţe jako například bolest srdce či hlavy, chrapot, bolest svalů nebo břicha. Nezapomínejme také, ţe neschopnost odpustit se dotýká emocí, narušuje jejich rovnováhu a vyvolává tak tělesný i duchovní neklid.“52 Vella říká, ţe minulost nelze ignorovat a je nutné s důsledky, jeţ se z ní promítají do přítomnosti, něco učinit: ,,Pokud například kvůli hněvu vůči svému otci směřuji tuto negativní emoci na manţelku a děti, nemohu v ţádném případě ignorovat svoji minulost. Pokud se cítím stále odmítaný, v důsledku čehoţ nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, pokud trpím komplexy méněcennosti kvůli tomu, ţe jsem jako dítě nebyl nikdy doceněn, ať uţ doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost ignorovat.“53 První krok k tomu, aby člověk dokázal odpustit sobě samému, je, ţe si uvědomí a připustí, ţe daný hřích vykonal. To je směrodatné: uznat, ţe i já jsem nejednal vţdy správně, ţe mé neadekvátní chování neslo své následky, které se třeba silně odrazily v ţivotě někoho jiného. Jde o vědomé přiznání si vlastního hříchu. Druhým krokem k odpuštění v minulosti vykonaného hříchu je přijmout za něj odpovědnost. Je totiţ moţné, ţe jsme z něj předtím vinili někoho jiného, a to zcela

51. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 17 – 18. 52. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 72. 53. FOJTÍKOVÁ, L., Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše, dostupné z WWW: .

24

neoprávněně. Proto musí člověk (takto zpětně) přijmout svou odpovědnost za vykonaný hřích. Dalším krokem vedoucím k odpuštění nějakého hříchu sobě samému je na něj zapomenout. Jenţe jen stěţí člověk zapomene na ošklivou a nepříjemnou ránu, která po hříchu přetrvala. Ale právě v tomto momentě má člověk na hřích zapomenout a nechat na Jeţíšovi, co s ním učiní. Má Jeţíšovi hřích(y) odevzdat jako dar, přičemţ je jisté, ţe Jeţíš tento pomyslný dar od člověka přijme a ten bude tak zbaven svého hříchu. Jeţíš bude pak moci odblokovat bariéru mezi sebou a člověkem, bude ho moci konečně uzdravit, protoţe se odstranila překáţka Jeţíšova uzdravujícího působení na člověka. Kdy a jak Jeţíš uzdravení učiní, pozná člověk aţ později. Měl by však vědět, ţe ho Jeţíš (Bůh) miluje, a to i s jeho hříchy. Jen jde o to, ţe ve skutečnosti neodpouštěné hříchy sobě samému člověku dosud zabraňovaly v tom, aby ho mohl Jeţíš dobře uzdravit. Proto musí člověk s hříchy naloţit výše uvedeným způsobem - aby se uvolnila jakási cesta Jeţíšova uzdravujícího působení na něj.54 Na podobném principu je zaloţeno odpuštění a uzdravení hříchu, jehoţ se dopustil na mé osobě někdo jiný. Jako příklad uvedu zranění, jeţ vznikají jiţ v raném dětství. Rodiče se často, většinou nevědomě, dopouštějí hříchů na svých, někdy ještě nenarozených dětech. A to třeba tím, ţe je původně nechtěli.55 I kdyţ je dítě v těle matky pouze nepatrným stvořením, i tak můţe velice dobře cítit veškeré vnější, zejména pak ty vnitřní vjemy matky: ,,Přestoţe si myslíme, ţe miminko v lůně matky nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku proţije období, kdy se matka snaţí jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, ţe dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protoţe se ještě nevyvinula, ale vše uchovává ve svém podvědomí.“56 Pokud si tedy má člověk zahojit rány vzniklé nepřijetím rodičů, jejich, musí se v myšlenkách vrátit zpět do minulosti, do té které konkrétní situace. Musí se vrátit do 54. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 111 – 118. 55. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 111 – 118. 56. FOJTÍKOVÁ, L., Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše II., dostupné z WWW: .

25

daleké minulosti, aţ k úplnému počátku svého vzniku a snaţit se odpustit matce či oběma rodičům to, ţe ho ranili. Musí postupně odpouštět kaţdý hřích, kterého se na něm dopustili. Následně se tak pomalu, ale jistě, člověk dopracuje k tomu, ţe svým rodičům vše odpustí a stane se svobodnějším. Při této celé náročné činnosti je dobré, aby člověk poprosil Jeţíše, aby mu s odpouštěním pomohl. Nakonec mu má v modlitbě poděkovat, ţe mu dal za matku právě tuto matku a za otce právě tohoto otce. Uvedený příklad neodpuštěných hříchů rodičům jsem zvolila proto, ţe rodiče jsou lidmi, které mohou dítěti ublíţit jako první a zranění od nich bývají největší a nejbolestnější. Pocit ţádné nebo nedostatečné lásky na počátku lidského ţivota musí být pro dítě opravdu špatný. Rány vyplývající z hříchů rodičů od ,,nechtění dítěte“ aţ po jeho

nenávidění,

zanedbávání,

týrání

a

zneuţívání,

jsou

hříchy

absolutně

nejzávaţnějšími.57 Pro dospělého člověka, který utrpěl od rodičů (popř. jiných osob) zranění nejrůznějších rozměrů, je velice obtíţné se vracet zpět ke všem bolestným situacím, které během ţivota zaţil. Vyţaduje to rozhodně velké mnoţství duševní síly a odvahy a také spolupráci s Jeţíšem. Člověk Jeţíše ţádá, aby přijal veškeré jeho hříchy i hříchy dopuštěné na jeho osobě a prosí ho, aby uzdravil rány po nich vzniklé.58

57. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 176 – 190. 58. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 176 – 190.

26

2.4 Otázka přijetí První podkapitola se bude věnovat dalšímu důleţitému principu uzdravení. Má se na mysli otázka přijetí. Přijetí všech okolností v ţivotě působí do značné míry na naše pocity a negativně se tak můţe odráţet na duši, ducha, potaţmo na těle člověka. Nejzásadnější je přijetí sebe sama. Kdyţ někdo není schopen přijmout sám sebe a je se sebou neustále nespokojen, vede to jen k velké úzkosti a nesvobodě. Příčinou toho je, ţe se člověk stále zaobírá svým v minulosti zraněným a ublíţeným ,,já“. A tento duševní proces probíhá zpravidla nevědomě, takţe o tom člověk ani nemusí vědět. Avšak jeho proţitá minulost ho ovlivňuje velmi, ačkoliv by si to sám mohl vůbec uvědomit.59 Přijetí sebe sama je nejdůleţitějším mechanismem k překonání pomyslné hranice mezi těmito dvěma póly: a) nezralostí – otroctvím, kdy člověk naslouchá hlasu ve svém neuzdraveném srdci, světu, popřípadě hlasu Ďábla a ţije jakoby pod zákonem, b) zralostí – svobodou, při níţ se člověk snaţí naslouchat Bohu. Autorka knihy Uzdravení duše Boží přítomností, Leanne Payneová, píše, ţe mnohým z nás se hranici mezi zralostí a nezralostí nepodaří v ţivotě překonat. A pokud člověk tuto hranici nikdy nepřekoná, nebude moct sám sebe skutečně přijmout a být tak plně uzdraven.60 Vella o hranici mezi zralostí a nezralostí v rámci schopnosti sebe přijetí nemluví. Zdůrazňuje pouze to, ţe člověk musí být vděčný za své tělo, přijmout všechny jeho nedostatky. Ţe musí přijmout svou inteligenci, povahové rysy, svou mysl a celý svůj ţivot vůbec, veškerou realitu v něm.61 Do přijetí reality patří dle autora například smíření se s tím faktem, ţe má člověk v ţivotě nepřátele.62 Člověk se ve svých citech zabývá mnohdy zbytečně tím, co kdo o něm řekl a to má potom za následek proţívání nadbytečných negativních pocitů. Člověk si však musí spíše uvědomit to, ţe mít nepřátele je stejně tak normální, jako mít přátele. Neměl by se tedy trápit tím, ţe ho někdo nemá rád.

59. PAYENOVÁ, L., Uzdravení duše Boží přítomností, s. 19 – 20. 60. PAYENOVÁ, L., Uzdravení duše Boží přítomností, str. 19 – 20. 61. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 81. 62. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 85.

27

Dále do přijetí reality v ţivotě patří také to, aby člověk přijal skutečnost, ţe selhává, ţe se mu pokaţdé nemůţe dařit a ţe tak sám sebe nebo druhého v něčem zklame. Nicméně osoba, která má uzdravenou mysl a čistého ducha, je i přes svůj třeba vrozený pesimismus s to přistupovat ke kaţdému neúspěchu v ţivotě s nadhledem a vţdy zcela zlehka přijmout to, ţe můţe být někdy neúspěšná. Posledním předpokladem přijetí dle Velly, je, umět přijmout to, ţe kaţdá bytost má nést svůj kříţ. Utrpení, které k ţivotu neodmyslitelně patří. Nemá smysl se na svůj ţivotní příděl utrpení hněvat a snaţit se ho nějak zbavovat. Protoţe i kdyţ se jednoho kříţe člověk zbaví, ,,obdrţí“ v zápětí kříţ nový, ne-li těţší.63 ,,Ţít ţivot v pokoji neznamená ţít ho bez problémů a těţkostí. Všichni ţijeme v slzavém údolí a na neštěstí musí kaţdý z nás nést svůj kříţ. Ţít v pokoji ale znamená, ţe neneseme svůj kříţ sami, ale s Jeţíšem.“64 Zdá se, ţe člověk toho ve svém ţivotě musí umět přijímat mnoho. Bylo by zajímavé si poloţit tuto otázku: Kolik věcí a do jaké míry ve svém ţivotě přijímám, a kolik jich naopak vůbec nepřijímám?

63. VELLA, L., Ježíš – lékař těla i duše, S. 81 – 88. 64. FOJTÍKOVÁ, L., Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše II., dostupné z WWW: .

28

3 Dimenze uzdravení V této části práce nejprve uvedu a osvětlím dimenze uzdravení, ve kterých můţe být člověk nemocen či oslabován a ohroţován. Poté se však v poslední podkapitole této kapitoly budu zabývat konfrontací pohledu na způsob (a proces) uzdravování skrze Jeţíše v dnešní době, který budu rozlišovat od Jeţíšova způsobu uzdravování v minulosti. Podle Velly existuje u lidí pět dimenzí, které je třeba uzdravit: 

První z nich je oblast duchovního uzdravení, které vychází z odpuštění hříchů, o němţ jsem psala ve druhé kapitole. Proto této dimenzi nebudu věnovat dále samostatnou podkapitolu, tak, jako těm dalším.

V této oblasti se tedy jedná především od odpuštění hříchů vlastních i hříchů těch, jichţ se na naší osobě dopustil někdo jiný. Všechny hříchy mají svou příčinu a jejich následky jsou v člověku pevně zakořeněny. Například lidská agresivita a nepřiměřené jednání jsou toho jasným příkladem. Proč je člověk někdy tak agresivní a zlý? Například proto, ţe si v sobě nese něco, co ještě nebyl schopen přijmout. Jenţe kdyţ se člověk později v ţivotě setká se situací podobnou situaci té, která se mu stala v minulosti a způsobila tolik bolesti, tak se – nechtěně a nečekaně – vyvolají u člověka odpovídající negativní reakce, které proţíval kdysi při bolestné události. V tom momentě se znovu obnoví a oţiví rány (a s nimi spojené negativní emoce) zanechané v člověku a jeho reakce při aktuální události mohou dosahovat opravdu širokých rozměrů.65 

Druhou dimenzí je emocionální uzdravení. Vella tvrdí, ţe kaţdý je nějak emočně narušen. Jen někdo má poruch méně a jiný zase více. Emocionální narušení vyplývá z nevyrovnaných pocitů jako je strach, hněv, osamělost, úzkost nebo pocit viny. Všechna emočně narušená místa přítomná v lidské duši je třeba uzdravit.

65. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 32 – 33.

29



Třetí dimenzí je uzdravení oblastí ovládaných zlým duchem a také oblast duševních poruch. Jde o dimenzi člověka, jiţ narušují zlé síly. Ďábel se snaţí lidi odvádět a odvracet od Boha, zneklidňuje je a škodí jim. Vybírá si u nich jejich slabá místa a co nejvíce lidí pak tímto způsobem ničí.66



Čtvrtou dimenzí je dimenze zabývající se uzdravením umírajících a mrtvých, kteří jsou na cestě za hledáním svého klidu. Uzdravení zde spočívá především v setkání oné osoby s Jeţíšem.



Pátou oblastí je uzdravení tělesné. Jedná se o vyléčení tělesných funkcí, jeţ jsou během ţivota postupně oslabovány a vlivem nejrůznějších zánětů či onemocnění potlačovány nebo zastavovány.67

66. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 33. 67. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 34.

30

3.1 Dimenze emočního uzdravení Kaţdý z nás podléhá emocím, a to i těm negativním. Kvůli častému proţívání právě negativních emocí, můţe u člověka docházet k silnému ovlivňování jeho duše, těla i ducha, které má zpravidla škodlivý a nepříznivý charakter. Proto je nutné se vyvarovat, aby člověk negativním emocím podléhal. Jedná se především o tyto emoce: strach, hněv, úzkost a pocit viny.68 Autoři knihy Emoce a výkonnost (Machačovi, Voskovec) píší, ţe hněvu člověk podléhá dosti snadno. Důvodem toho můţe být i to, ţe rozhněvaný člověk je zároveň obětí jistého strachu, je například v něčem sám se sebou nespokojený. Ke hněvu ho můţe vést i to, ţe je dotyčný v nějakém konfliktu, proţívá vnitřní úzkost. A například hněvem či agresí se mnohdy nevědomky snaţí tuto úzkost tlumit.69 Pocit úzkosti, stejně jako pocit strachu, rozlišuje řada psychologů. Nejsou ani mezi nimi příliš velké hranice: ,,Jsou mezi nimi plynulé přechody. Jeli strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkostnost – jde-li nám o maximální zdůraznění odlišností – můţe být relativně stálou vlastností osobnosti. Úzkostné osobnosti si zachovávají více měně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek.“70 U pocitu viny (i hněvu) by se měl člověk v rámci prevence před ním zabývat odpuštěním. Člověk se cítí stále vinen za něco, za co dávno vinu nenese (protoţe mu dotyčný, kterému kdysi ublíţil, odpustil a i Bůh mu odpustil).71 Pokud je člověk zvyklý nést vinu za všechno špatné, často u něj můţe začít vznikat nemoc. ,,Aby bylo moţné tuto nemoc vyléčit, musí být odklizen z cest pocit viny. Totéţ v zásadě platí i pro pachatele. Také jejich léčení blokují pocity viny. Zbavit se jich bývá často ještě těţší, neboť je snazší jakoţto oběť odpustit pachateli neţ jakoţto pachatel odpustit sám sobě.“72 Vella k pocitu viny dodává toto: ,,Máme před sebou velké zranění, zranění duše. U mnoha věřících se setkáváme s takovými pocity viny, které ústí buď v

68. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 161 – 162. 69. MACHAČ, M.; MACHAČOVÁ, H.; Hoskovec, J., Emoce a výkonnost, s. 115. 70. MACHAČ, M.; MACHAČOVÁ, H.; Hoskovec, J., Emoce a výkonnost, s. 45. 71. VELLA, E. Ježíš – lékař těla i duše, s. 162. 72. KUBY, C., Mental healing, s. 163.

31

úzkostné výčitky svědomí, nebo v deprese či obsese: Upínám pozornost k něčemu, co uţ vlastně neexistuje, protoţe kdyţ mi Bůh odpustil, uţ nejsem vinen.“73 Další negativní emocí je hněv. Ten můţe člověk proţívat jak vůči sobě samému či někomu jinému, tak i vůči Bohu. Avšak z kaţdého sebemenšího hněvu jakéhokoliv druhu vznikají člověku velké zdravotní problémy.74 U pocitu úzkosti člověk proţívá zpravidla napětí, stres a únavu. To proto, ţe nedokáţe ţít přítomností. Mnoho lidí ţije zbytečně minulostí, která jiţ pominula, nebo budoucností, která naopak ještě nenastala. Naprosto nesmyslně se tak všichni unavují tím, čím nemusí. A není divu, ţe na proţívání přítomnosti nezbývá nikomu jiţ téměř ţádná energie.75 Vella o strachu mluví jako o Boţím daru. Ačkoliv strach můţe působit značné emocionální poruchy, je cenný. Bez něj by totiţ člověk ţil velmi riskantním způsobem ţivota. Nedával by na sebe ani na nikoho a nic pozor. Neviděl by v ničem ţádné hranice, coţ by mohlo být nebezpečné. Pravděpodobně nejpříznivější metodou, jak proti přítomnosti nepřiměřenému mnoţství strachu v naší duši bojovat, je, vystavit se mu - jít mu jednoduše naproti. Nad strachem lidé vyhrají jedině tak, ţe ho překonají. 76

73. VELLA, E., Svatost je pro každého, s. 57. 74. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 161. 75. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 162. 76. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 170.

32

3.2 Dimenze ohrožená působením Ďábla V této podkapitole se budu krátce věnovat škodlivému působení ďábla na člověka. Uvedu Vellovo pojetí ďábla a další potřebné souvislosti spjaté s ochranou před jeho vlivem. V oblasti, na kterou můţe působit zlý duch, se jedná primárně o ochranu člověka před ohroţením ďáblem. Sekundárně potom o vlastní uzdravení člověka, jenţ je jiţ ďáblem nějakým způsobem narušený nebo ovládnutý. Oč vlastně ďáblu jde? Chce odvracet lidi od Jeţíše. Jeho cílem je obelhávat člověka, odvádět jeho pozornost od Jeţíše a snaţit se ho získat na svou stranu. Chce, aby člověk nenaslouchal Bohu – dobru, ale JEMU – Zlu – velmi chytré bytosti, která má takové schopnosti, díky kterým také dokáţe uzdravovat a činit nejrůznější zázraky. Ďábel dokonce věří v Boha, ale ve špatném ,,slova smyslu“. Ďáblova víra vede k nenávisti, k pomstě, Zlu.77 ,,Ďábel, zvláště satan, je jako duch velmi inteligentní stvoření, schopný v člověku vytvořit udivující vjemy (pocitové, mimo smyslové vnímání, dotek). Tak se často objeví vědecky nevysvětlitelné síly, jimiţ disponují jisté čarodějnice, které mohou poznat minulost nebo budoucnost, některé emoce a podobně.“78 Vella ve své knize O Satanovi píše: ,,Satan nás ovládá především naším vlastním strachem a snaţí se nás přesvědčit, ţe jsme slabí. Protoţe jen tehdy, kdyţ se začneme bát, jenom kdyţ si začneme myslet, ţe je silnější neţ my, od něj můţeme utrţit poráţku.“79 Ďábel vyhledává slabosti člověka, jako jsou např. hříchy či slabost vzniklá kvůli vnitřním zraněním, zejména pak těm emocionálním: ,,Potíţe nastanou, kdyţ dovolíme, aby nás naše nálady a pocity plně ovládaly a určovaly směr našeho uvaţování a chování. Ďábel se pak této křehké stránky naší osobnosti snadno zmocní a ovládne ji tak, aby nás vedla k hříchu smyslnosti a k jiným negativním vášním.“80 Jakým způsobem se ale můţe proti ďáblu za pomoci Jeţíše bojovat? Pokud člověk cítí, ţe je v ohroţení (nebo ţe je v ohroţení jeho blízký), má poprosit Jeţíše o ochranu před ním. To se děje v rámci sluţby modlitby za osvobození. Jejím účelem je

77. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 246. 78. VELLA, E., O Satanovi, s. 135. 79. VELLA, E., O Satanovi, s. 123. 80. VELLA, E., O Satanovi, s. 140.

33

modlit se za osobu ohroţenou ďáblem, přimluvit se u Jeţíše za její osvobození od zlého. Při této modlitbě dochází k vnitřnímu očištění a uzdravení člověka. Pokud je zřejmé, ţe někdo jiţ narušen zlým duchem je, je třeba mu co nejrychleji pomoci (zkušený exorcista se snaţí ďábla za spolupráce s Jeţíšem odehnat). Nicméně toto se týká opravdu váţných případů.81 ,,Jeţíš nás také učí, ţe kdyţ ďábel z člověka vyjde, je rozhodně třeba prosit o naplnění Duchem svatým, neboť jinak se démon po svém odchodu vrátí a přivede s sebou další zlé duchy.“82 Faktem je, ţe Jeţíš za lidstvo jiţ jednou ďábla porazil a odevzdal svou moc nad ním apoštolům: ,,Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali kaţdou nemoc a kaţdou chorobu.“83 Toto bylo pro ďábla prvním velkým pokořením. On je přímo odsouzen člověka nenávidět. Ale kdyţ nad ním Jeţíš svou smrtí na kříţi zvítězil, dal také člověku ,,do vínku“ velkou moc zvítězit a nenechat se ďáblem zničit.84 V minulých několika odstavcích jsem nastínila problematiku ohroţení ďáblem té části člověka, která by mohla podléhat zlému duchu. Dále přesunu pozornost k oblasti uzdravení, jeţ je dle mého názoru ze všech dimenzí nejtajuplnější a nejkomplikovanější. Mluvím o oblasti uzdravení člověka těsně před smrtí i po jeho smrti.

81. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 275 – 278. 82. VELLA, E., O Satanovi, s. 47. 83. Mt 10, 1. 84. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 245 – 246.

34

3.3 Uzdravení v blízkosti smrti Tato dimenze uzdravení zahrnuje dvě části. První z nich je uzdravení, resp. osvobození umírajících a druhou je uzdravení lidí těsně po smrti. Uzdravení umírajících dle Velly spočívá v setkání dané osoby s Jeţíšem. Ten, kdo umírá, buď sám, nebo s někým jiným vyhledá Jeţíšovu přítomnost. Začne mu naslouchat, vnímat ho a stává se více pokorným. Umírající člověk se modlí a můţe dát souhlas k tomu, aby se za něj nebo s ním před smrtí modlila povolaná osoba. Postupně potom díky střetnutí se s Jeţíšem, dochází u umírajícího k navození pocitu odpuštění, lásky a naprosté harmonie s okolím, sama se sebou i s Jeţíšem. Tehdy dojde k uzdravení člověka před jeho smrtí. Jeho duše je osvobozená a dotyčný ví, ţe můţe s klidnou duší zemřít. Dále pak uzdravení člověka těsně po smrti souvisí především s odpuštěním určité osoby tomu, kdo zemřel či naopak odpuštění zemřelého jiné osobě. Vzájemné odpuštění je však nutné pro oba, především pak pro zemřelého.85 Poţadavek uzdravení člověka po smrti se většinou odvíjí od rušivé existence nějakého nesplněného úkolu dotyčného na zemi a od toho, zda jsou všechny věci mezi zemřelým a jistou blízkou osobou navzájem odpuštěny. A pokud nedojde nějakým způsobem k ,,dodatečnému“ vykonání doposud nenaplněného poslání mrtvého člověka a také k odpuštění, nebude duše tohoto člověka plně uzdravena. Proto je dle Velly třeba brát v úvahu i tuto dimenzi uzdravení, protoţe lidská duše můţe být nemocna i těsně po smrti (zejména, pokud ke smrti dojde za nečekaných a násilných okolností). Takţe vůbec není na škodu se modlit k Jeţíši za zemřelého, za jeho stále neuzdravenou či (při smrti) hrozným způsobem poraněnou duši. Aby ji očistil a zbavil napětí a bolesti.86 Tato skutečnost můţe být v rámci křesťanské naděje ve vzkříšení povaţována za nadbytečnou, ale pokud např. zemřelá osoba nevěřila v Jeţíše, v Boha, pokud hřešila a ţila opravdu špatným způsobem ţivota apod., myslím si, ţe by pro ni bylo jen dobré, kdyby se po její smrti za její duši někdo pomodlil. Jednak proto, aby byla duše této osoby osvobozena a aby nebyla zatracena. 85. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 330. 86. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 331 – 335.

35

3.4 Dimenze tělesného uzdravení K tělesnému uzdravení se Vella vyjadřuje takto: ,,Tělesné uzdravení se nevztahuje k medicíně, ale k Jeţíši Kristu. Také je třeba mít na paměti, ţe tělesné uzdravení není v protikladu k medicíně. Spíše říkáme, ţe tělesné uzdravení můţe doplnit běţný proces uzdravování, který řídí lékař.”87 Autor tedy nezavrhuje tělesné uzdravení zprostředkované klasickou medicínou. Je toho názoru, ţe je součástí celkového tělesného uzdravení Jeţíšem, jemuţ můţe nějakým způsobem napomoci lékař. Vella uznává postavení lékařů na světě. Podotýká, ţe je třeba si jich samých a jejich poslání váţit.88 Uctívá rovněţ povolání ostatních odborníků, kteří se uplatňují v našem zdravotnictví, coţ zpečeťuje v modlitbě: ,,Budeme se modlit za lékaře, psychology, psychiatry, zdravotní sestry, ošetřovatele a studenty, kteří se připravují na práci ve zdravotnictví. Budeme se za ně modlit, aby jim Pán dal nejen přirozenou inteligenci a poznání, které potřebují, ale aby je obdařil také mocí uzdravovat.“89 Tělesné uzdravení však dle Velly závisí především na Jeţíšovi, který uzdraví tělo především působením své bezpodmínečné lásky k člověku. Důleţité postavení při tělesném uzdravení skrze Jeţíše zaujímá také tzv. modlitba za uzdravení nemocného. Tu smí ovšem činit pouze milující rodina, důvěrní přátelé nebo lidé uzdravení z té samé nemoci nebo ti, kteří bojují se stejnou chorobou jako nemocný a nacházejí se jiţ v procesu uzdravování. Vella uvádí v rámci této modlitby trojí rozlišení90: 

,,Modlit se za nějakého člověka můţeme i na dálku, také tehdy, kdyţ proţíváme stejný problém. Tato modlitba se nazývá přímluvnou modlitbou.



Můţeme se modlit s nějakým člověkem společně například růţenec. Můţeme se modlit společně stejnou modlitbu a v takovém případě se modlíme s nějakým člověkem.

87. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 298. 88. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 298. 89. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 314. 90. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 300.

36



Nakonec se můţeme také modlit nad nějakým člověkem. V tomto případě se rozhodujeme, ţe se chceme stát prostředníkem lásky, která má proudit od Pána na člověka, za kterého se modlíme. 91 Úskalím je, ostatně jako u všech modliteb, ţe ačkoliv Jeţíš lidské prosby slyší a

pomoci skutečně chce, je moţné, ţe naše přání nemusí vţdy nutně korespondovat s Boţím plánem. Protoţe i kdyţ člověk sice kvůli svému fyzickému problému trpí, vlastní tělesné uzdravení moţná přesto nepotřebuje, ve skutečnosti jiţ uzdraven je. Jestliţe se člověku podaří vyrovnat se sám se sebou a svým utrpením, přičemţ toto utrpení je utrpením výkupným, nelze tohoto člověka povaţovat za neuzdraveného. Být uzdraven totiţ znamená být ztotoţněn se svou nemocí, umět ji s pokorou přijímat a mít radost z toho, čím jsem. Pokud je tedy člověk tělesně zdravý, přitom ale smutný, potřebuje uzdravení (přesněji uzdravení emocionálního a duchovního charakteru). Pokud ale trpí a nezáleţí na tom, jestli duševně nebo tělesně, a současně přitom rozdává radost, v tom případě uzdravení nepotřebuje. A také modlitba za uzdravení nemocného potom pravděpodobně vyslyšena nebude.92 Tuto teorii lze aplikovat na problematiku lidí s mentálním postiţením. Pokud jsou totiţ tito lidé po tělesné stránce zcela zdrávi, působí často dojmem, ţe je na jejich duchu či duši ,,nic netrápí“. O duchovním ţivotě a o uzdravování lidí s mentálním postiţením se vyjadřuje Michael Marsch93 v knize s názvem Uzdravení skrze víru (viz Příloha 1). Tento autor se domnívá, ţe modlitba směřovaná k duševnímu uzdravení lidí s mentálním postiţením nemůţe být vyslyšena. Domnívá se, ţe tato záleţitost je tajemstvím Boţí lásky, která speciálně v těchto lidech dosahuje dosti značné míry a ţe člověk, který je naopak ,,duševně zdravý“, se můţe skrze tyto v podstatě ,,zdravé“ osoby dokonce uzdravit, protoţe oni jsou prodchnuti láskou, která má léčivé účinky.

91. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 298 – 301. 92. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 304. 93. Michael Marsch je teolog a psychoterapeut, který má zkušenost s nemocí a uzdravením. Z nemoci ho podle něj uzdravil Bůh, skrze tzv. terapii Ducha svatého (Viz Marsch, s. 7).

37

Marsch hovoří také o smyslu existence lidí s mentálním postiţením ve společnosti, přičemţ dochází k závěru, ţe společnost by právě bez nich nebyla plnohodnotná a dobře funkční.94

94. MARSCH, M., Uzdravení skrze víru, s. 105 – 109.

38

3.5 Liší se způsob Ježíšova uzdravování v minulosti a dnes? V poslední podkapitole se pokusím o srovnání Jeţíšova způsobu uzdravování lidí v minulosti a způsobu uzdravení, které je skrze Jeţíše moţné v dnešní době. Pokud shrnu informace z předchozích částí práce, mohu to, jak Jeţíš uzdravoval člověka v minulosti, identifikovat prostřednictvím několika zásadních tezí:  Jeţíš uzdravoval kaţdého nemocného / posedlého zlým duchem, kterého potkal (a kdo ho o pomoc poprosil či on sám se nad ním slitoval),  uzdravoval kdekoli a kdykoli,  nic si za uzdravení neţádal,  nechtěl se zviditelňovat,  uzdravoval na základě bezmezné lásky k člověku,  odpouštěl při tom člověku jeho hříchy,  uzdravoval komplexně a prakticky okamţitě. Způsob či forma Jeţíšova uzdravování v minulosti je tedy velmi netradiční a nesrovnatelná s ostatními moţnostmi a metodami uzdravování pocházejících od jiných osob či zdrojů, které se kdy snaţily člověka uzdravit. V tomto tvrzení spatřuji určitý rozdíl mezi způsobem Jeţíšova uzdravování v minulosti a v dnešní době. Jeţíš dnes nepřichází k nemocnému člověku jako kdysi. Nezeptá se ho, co pro něj můţe udělat a spontánně nereaguje na prosbu nemocného kolem jdoucího či někoho jiného, kdo ho ţádá o uzdravení svého blízkého. Tím, ţe se uţ mezi námi ,,fyzicky“, nemůţe se jeho dnešní uzdravování podobat tomu v minulosti. Vella se domnívá, ţe záleţí na člověku, jak vyuţije poznatku, ţe Jeţíš je tím největším lékařem i v dnešní době, přestoţe tomu nelze lehce uvěřit: ,,Jeţíš ţije stále, ţije tak, jako ţil i před dvěma tisíci lety. Jeho moc neochabuje a stejnou silou, jakou uzdravoval nemocné své doby, uzdravuje i dnes nás všechny. Problém je jediný: snad jej nehledáme dostatečně vytrvale, protoţe uţ nevěříme, ţe nás můţe a chce uzdravit.“95 Dle Velly lze tedy tvrdit, ţe člověk přestal věřit tomu, ţe i dnes, stejně jako dříve, můţe být díky Jeţíšovi uzdraven, coţ je docela smutné. Navíc, kdyţ ne vţdy Jeţíš vyslyší modlitby, a vytouţené uzdravení stále nenastává, člověk můţe přestat jemu i Bohu naprosto důvěřovat. 95. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 20.

39

Autor následujícího tvrzení, Reinhard Bonnke96, zastává názor, ţe by lidé neměli vzdávat naději na uzdravení, a to i naději na uzdravení tělesné, ačkoli výsledky v oblasti právě tohoto druhu uzdravení, nejsou mnohdy uspokojivé: ,,Navzdory Bibli a milionům svědectví se boţskému uzdravení mnozí vysmívají. Sami věřící jsou často zklamáni, protoţe někteří lidé uzdraveni nejsou. Je pro ně problematické mít takovou naději, která by zahrnovala i tělesné uzdravení. To, ţe někteří odchází neuzdraveni, je neoddiskutovatelné.“97 Takţe i přes neúspěšnost v oblasti tělesného uzdravení Bonnke nabádá k tomu, aby člověk věřil, ţe Bůh uzdravovat chce. Jde jen o to, ţe v některých případech k uzdravení jednoduše ,,z Boţí vůle“ nedochází a dojít pravděpodobně ani nemůţe: ,,Boţí vůle je uzdravit, ale jeho vůle se neděje vţdy na zemi, tak jako v nebi. Ještě zde není vláda Kristova milénia a Království ještě nepřišlo.98 Takto si vysvětluje tento autor to, proč nejsou uzdraveni všichni nemocní: protoţe ještě není nastoleno Boţí Království. Člověk se tedy nemá divit tomu, ţe se uzdravení nedějí ve všech případech a má věřit, ţe aţ zde bude vládnout Jeţíš naplno, bude se tak dít. Naproti tomu Vella hovoří o té skutečnosti, ţe i kdyţ někdo tělesně uzdraven nebyl, neznamená to, ţe je ,,nemocným“, jenţ přestal věřit v Boha, v Jeţíše, který uzdravuje. Přestoţe společnost například osobu připoutanou na invalidní vozík můţe povaţovat za ,,chudáka“, ona jím ve skutečnosti být vůbec nemusí. A ani se tak nemusí cítit. Pokud je totiţ se svým údělem smířena a rozdává kolem sebe radost, uzdravení nepotřebuje, protoţe jiţ uzdravena je.99 Další odlišností, která mě napadá, je, ţe Jeţíš za svého pozemského ţivota nemocného uzdravil vţdy velmi rychle, dejme tomu, během několika minut. Ale dnes se uzdravení skrze Jeţíše tak rychle neděje. Člověk při něm musí zapojit i své vlastní síly. Celý uzdravující proces, jak ho popisuje Vella, můţe člověku trvat přibliţně několik

96. Reinhard Bonnke je envagelistou, který zaloţil organizaci CfaN (Christ for all Nations – Kristus pro všechny národy), dostupné z WWW: . 97. BONNKE, R., Uzdravení - problém nebo příslib?, dostupné z WWW: . 98. BONNKE, R., Uzdravení - problém nebo příslib?, dostupné z WWW: . 99. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 304.

40

měsíců, ne-li déle. Autor se k časovému intervalu mezi zahájením procesu uzdravení a jeho ukončením nevyjadřuje. Já pouze odhaduji, ţe k uzdravení skrze Jeţíše Krista v dnešní době (vzhledem k náročnosti celého uzdravujícího procesu, zahrnujícího obtíţnou duševní práci a soustředěnost, přestoţe to můţe být individuální), nedochází zpravidla ,,ze dne na den“. Na druhou stranu, působení Boha je vcelku nepředvídatelné. Zatímco kdyţ uzdravoval Jeţíš kdysi, docházelo k uzdravení víceméně okamţitě. Toto lze prokázat na mnoha biblických svědectvích. Např. kdyţ Jeţíš uzdravoval malomocného: ,,On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: ,,Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo.“100 Nebo při uzdravování ochrnutého Jeţíš pronesl: ,,Pravím ti, vstaň, vezmi své lůţko a jdi domů.“ A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem leţel, šel domů a chválil Boha.“101 Dnes však uzdravení skrze Jeţíše není takovýmto spontánním a okamţitým uzdravením. Člověk, který ţije v současné době, musí nejprve nalézt k Jeţíšovi svou cestu. Vůbec si uvědomit, ţe mu Jeţíš můţe pomoci. Teprve poté se můţe rozhodnout se na něj obrátit, důvěřovat mu a prosit ho uzdravení a pomoc při celém uzdravujícím procesu.

100. Lk 5, 13. 101. Lk 5, 24 – 25.

41

Závěr Na počátku práce jsem otevřela problém uzdravení. Charakterizovala jsem pojmy jako duše, tělo, duch. Snaţila jsem se také objasnit pravou příčinu nemoci. Co je ale vţdy pravou příčinou nemoci člověka, zůstává tajemstvím, ale přesto níţe uvádím přehled zaloţený na základě rešerše zdrojů:

a)

příčina nemoci jako škodlivé působení ďábla,

b)

příčina nemoci dle Starého zákona jako trest Boţí za vykonaný hřích + s tím

související původní teorie o prvotním hříchu c)

příčina nemoci dle Nového zákona jako nutný předpoklad pro to, aby se na

nemocném člověku mohly projevovat skutky Boţí + v některých případech za nemoc člověka nese odpovědnost přímo ďábel, d)

příčina nemoci spjatá s biologickou a duchovní dimenzí,

e)

příčina nemoci jako ,,nutnost“ nést v ţivotě svůj vlastní kříţ kvůli účasti člověka

na výkupném utrpení Jeţíše Krista. Je však moţné, ţe pravou příčinou nemoci můţe být kombinace dvou a více uvedených a zároveň není také vyloučeno, ţe existuje ještě nějaká jiná, lidskému poznání a zkušenosti zatím neznámá příčina nemoci, která můţe být tou skutečnou. Druhá kapitola, Kdyţ uzdravuje Jeţíš, byla zaměřena na způsob Jeţíšova uzdravování lidí v minulosti a představila hlavní prvky tohoto typu uzdravování: lásku, odpuštění a přijetí sebe sama a okolního světa. Vyplynulo z ní, ţe kdyţ uzdravuje Jeţíš, doprovází toto uzdravování i přijetí Jeţíšovy zvěsti a hlásání evangelia. Tato teze se vztahuje především k uzdravování skrze Jeţíše v minulosti. Svou podstatou zasahuje také do přítomnosti, ale neprojevuje se jiţ do takové míry jako v minulosti. Dnešní lidé si příliš nepřipouštějí, ţe Jeţíš můţe uzdravit člověka a přesto, ţe akceptují jeho zvěst a poslání, které zahrnuje uzdravování, neočekávají dnes běţně naplnění evangelia právě v oblasti ,,zázračného uzdravování“ skrze Jeţíše.102 Na druhou stranu je patrné, ţe i dnes existuje mnoho případů, ve kterých si jsou 102. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 20.

lidé vědomi toho, ţe je uzdravil Jeţíš. Nemohu tvrdit, kolik přesně jich je, ani zde nepodávám k nahlédnutí ţádný statistický přehled o tom, ke kolika uzdravení skrze Jeţíše v současné době pravděpodobně došlo. Ale na základě jen některých (internetových) zdrojů se domnívám, ţe lidí, kteří (u nás) podávají svědectví či si alespoň myslí, ţe je uzdravil Jeţíš, existuje alespoň několik desítek. Dále pak v podkapitole Jeţíš uzdravuje láskou, je jasně zvýrazňována láska jako ,,základní kámen“ způsobu Jeţíšova uzdravování. Hovoří se zde o tom, ţe vědomí lásky je pro člověka vědomím nejpodstatnějším. A ţe pokud člověk nemá pocit, ţe je rodinou a dalšími lidmi milován, je nutné, aby věděl a aby měl pocit, ţe alespoň někdo ho miluje. Tím někým je Bůh. Ale co se týká uzdravování láskou, souhlasím s tím, ţe láska člověku dává zpravidla hřejivé a pozitivní pocity, které mohou urychlit proces uzdravení. Takţe vědomí toho, ţe je člověk milován, můţe být při uzdravení stěţejní. Souhlasím také s tím, ţe kdyţ Jeţíš uzdravuje, činí tak proto, ţe člověka miluje. Respektive činí tak na základě své bezmezné lásky k němu. Vezmu-li v potaz Jeţíšova uzdravení v minulosti, tak přestoţe vycházela z toho, ţe bylo Jeţíšovi nemocných líto a uzdravení jim poskytl vţdy na základě své věrné a soucitné lásky, zároveň naplňoval to, aby se skrze jeho uzdravující skutky projevoval Bůh. Lze tedy říci, ţe jeho posláním bylo (a je) uzdravovat i proto, aby byly zjevovány Boţí skutky. (Viz například J 9, 3) Zůstává tak otázkou, jak velkou roli hraje láska jako zásadní prvek Jeţíšova uzdravování. Spíše bych, na rozdíl od Velly, označila lásku jako primární oblast, ze které se Jeţíš na uzdravení člověka soustředí. Jako pole Boţí lásky, z jehoţ hlediska potom vychází a uskutečňuje se Jeţíšův motiv uzdravovat. Třetí kapitola přinesla mnoho informací o jednotlivých dimenzích uzdravení člověka: dimenzi tělesné, duchovní, emocionální, o oblastech ovládaných zlým duchem a také o oblasti uzdravení v blízkosti smrti.103 Poslední část třetí kapitoly porovnávala způsob Jeţíšova uzdravování člověka v minulosti a dnes. Nejprve byly na základě předchozího textu práce shrnuty všechny charakteristické rysy toho, jak uzdravoval Jeţíš v minulosti. Po tomto přehledu sestaveného ze sedmi bodů byly dále za sebou volně řazeny postřehy a poznatky, 103. VELLA, E., Ježíš – lékař těla i duše, s. 32 – 34.

odpovídající způsobu uzdravování skrze Jeţíše v dnešní době (v porovnání s dobou minulou). Z této podkapitoly vyplynulo, ţe tím největším a prakticky jediným rozdílem způsobu Jeţíšova uzdravování kdysi a v současnosti je, ţe Jeţíš dnes neuzdravuje ,,osobně“. Uzdravování tedy nemůţe nyní probíhat tak, jako probíhalo za jeho pozemského ţivota. Je s ním totiţ spojena silná nedůvěra lidí především proto, ţe nemohou s Jeţíšem přijít při procesu uzdravování do přímého ,,fyzického“ kontaktu (jako jsou na to zvyklí u běţných lékařů), takţe nejsou s to věřit tomu, ţe Jeţíš můţe uzdravovat i dnes. Bonnke však do této podkapitoly přinesl příznivou teorii o tom, ţe lidé by neměli přestat důvěřovat Boţí vůli a Jeţíšově schopnosti uzdravovat. Vysvětluje, ţe protoţe světu zatím zcela nezavládlo Boţí království, nemohou se uskutečňovat vţdy, všude a všechna uzdravení.104 Cílem této práce bylo přiblíţit pojetí Jeţíše Krista jako lékaře těla i duše člověka, a to podle učení otce Eliase Velly. Šlo o zachycení osoby Jeţíše v jejím uzdravujícím působení na lidi a o charakterizování všech postupů a kroků, vedoucích k tomuto typu uzdravení. Stanoveného cíle se mi, myslím, dosáhnout podařilo. V tuto chvíli bych se chtěla vyjádřit k tomu, do jaké míry byly v práci zodpovězeny otázky, které jsem na jejím počátku stanovila. První z nich směřovala k tomu, zda je dnes uzdravení člověka skrze Jeţíše Krista skutečně moţné. Na základě mé práce lze tuto otázku zodpovědět zcela přesně: Uzdravení skrze Jeţíše v dnešní době moţné je. Elias Vella podává ve svém díle různé osobní zkušenost a poznatky o tom, jak dnes Jeţíš uzdravuje. Existují různá svědectví, z nichţ je zřejmé, ţe se i v dnešní době dějí uzdravení plynoucí od Boha, uzdravení skrze Jeţíše Krista. Například na internetových stránkách lze nalézt mnoho výpovědí nejrůznějších lidí, které uzdravil Jeţíš/Bůh. Jednu takovou výpověď, kterou mám na mysli, umísťuji za Závěr práce jako Přílohu 2. V konfrontaci s teoriemi jiných autorů, kteří se zabývají otázkou uzdravení skrze Jeţíše, dostává toto uzdravení podobu uzdravení skrze víru v Boha či uzdravení Boţí přítomností, které vlastně koresponduje s uzdravením skrze Jeţíše. Jen je třeba, aby se lidé vůbec o této moţnosti uzdravení dozvěděli a aby si téţ 104. BONNKE, R., Uzdravení - problém nebo příslib?, dostupné z WWW: .

uvědomili a s důvěrou přijali to, ţe Jeţíš můţe uzdravovat i dnes.105 Lze říci, ţe míra tohoto uzdravení v dnešní době se můţe potom odvíjet od toho, jak moc jsou lidé schopni důvěřovat Jeţíšovi a především jeho schopnosti uzdravovat. Druhá otázka, která se týkala moţnosti uzdravení lidí s mentálním postiţením, nebyla tématem zdrojů, které se mi podařilo vyhledat a proto se jí věnuji pouze částečně. Její podstatou jsem se zabývala aţ k samému konci práce, a to pouze v rámci podkapitoly Tělesné postiţení, kde jsem aplikovala teorii (spjatou s výkupným utrpením) o moţném neuzdravení lidí skrze Jeţíše právě na příklad osob s mentálním postiţením. Takţe druhá otázka v této práci nemohla být zcela zodpovězena. Jestliţe je však dnes moţné uzdravování skrze Jeţíše Krista, mělo by být moţné uzdravit jakéhokoliv člověka. A to ať uţ člověka s onemocněním duchovního, duševního či tělesného charakteru. Mělo by být tedy moţné i to, ţe Jeţíš můţe uzdravovat rovněţ osobu s mentálním postiţením. Mentální postiţení je však velmi specifickým narušením duše člověka, dosti mimořádným typem ,,nemoci duše“, ke kterému se ani Vella ve svém díle nevyjadřuje. O mentálním postiţení jako o ,,nemoci duše“ člověka s následkem mentálního postiţení, které je, obzvlášť v dnešní době často patrné a bylo by jej třeba také uzdravovat, nepíše nic. Dále Michael Marsch (jeho podrobnější názor se nachází v Příloze 2) nahlíţí na problematiku uzdravování lidí s mentálním postiţením skrze Jeţíše tak, ţe se domnívá, ţe kdyby Bůh uzdravoval také osoby s mentálním postiţením, odporoval by tím sám sobě a zbavil by tak společnost velmi důleţitého prvku, díky němuţ je celistvá a smysluplná.106 To je ovšem dosti odváţné a relativně pesimistické tvrzení, proti kterému by mohla vystoupit řada lidí. I proto by bylo vhodné a zajímavé zjistit, jak široce se uzdravování osob s mentálním postiţením skrze Jeţíše věnují i další autoři a odborníci působící v této oblasti.

105. VELLA, E., Uzdrav mě, Pane, s. 20. 106. MARSCH, M., Uzdravení skrze víru, s. 108 – 109.

Seznam příloh Příloha 1

Část rozhovoru s otcem Michaelem Marschem čerpaný z jeho knihy s názvem Uzdravení skrze víru

Stal se pro nás chudým: Postiţení a osvobození z knihy A: Modlil jste se za postižené, aby se uzdravili? B: Myslím si, ţe se postiţení modlili víc za mě neţ já za ně. Slavil jsem s nimi samozřejmě eucharistii. Na jejich přání jsem jim také vyprávěl biblické příběhy a zřídka kdy jsem našel tak pozorné a duševně čilé posluchače jako tyto takzvané postiţené. Ale modlit se za uzdravení tak, jako se člověk modlí za nemocného rakovinou – to by mě ani nenapadlo! Také jsem ještě nikdy neslyšel, ţe by nějaký duševně postiţený byl skrze modlitbu zbaven svého postiţení. Proč je tomu tak, nevím. Je to tajemství Boţí lásky. Moţná, ţe nám chce Bůh být v těchto lidech nablízku, abychom se my uzdravili skrze ně, a ne oni skrze nás. A: Tomu nerozumím. Jak můžete říkat, že tito lidé se za vás modlili a že Vy jste se uzdravil skrze postižené, a ne postižení skrze Vás? B: Samozřejmě, ţe i člověk s duševním postiţením potřebuje růst ve víře – jako my všichni. K tomu potřebuje chápající průvodce, kteří s ním mluví a modlí se s ním. Ale je důleţité nejdříve poznat a uznat skutečnost, ţe duševně postiţený člověk má intenzivní duchovní ţivot, a tedy i ţivot modlitby. I kdyţ je jeho rozum a jeho city narušeny, má také často (samozřejmě ne vţdy) velice ţivý a přímý vztah k Bohu, Myslím si, ţe důvodem toho je, ţe tento vztah k Bohu není kontrolován rozumem, ţe je postiţený takřka bezbranně vydán Boţí lásce. Kaţdý kněz, který má vztah k duševně postiţeným lidem, vám rád potvrdí, ţe jsou zcela zvláštním způsobem otevření pro Boţí slovo a svátosti. Bůh se totiţ můţe zjevovat nejen skrze rozum, ale také pro nás tajemným a

nepochopitelným způsobem, tím ovšem nikoliv méně skutečným a účinným. Církev to vţdycky učila tím, kdyţ říká, ţe svátosti mohou působit také ex opere operato, tedy jakoby vlastní silou a ne teprve prostřednictvím našich rozumových schopností. Kromě toho má přijetí svátostí, jako například svátosti křtu, biřmování a eucharistie, postiţeným nejen zřetelný účinek na něho samotného a jeho duchovní ţivot, ale často také na jeho okolí, totiţ rodinu nebo ostatní, kteří jsou s postiţeným spojeni v lásce a ve víře. I to je pro náš rozum těţko pochopitelné tajemství. Proto se také nemusíme pokoušet hledat nějaké psychologické vysvětlení, které není příhodné, protoţe není schopno vystihnout celou skutečnost. Zdá se být spíše důkazem skutečnosti a působení mystického těla Kristova. Věta svatého Pavla: ,,Kdyţ trpí jeden úd, trpí všechny údy,“ můţe být doplněna pozorováním z praxe: ,,Kde je však jeden úd uzdraven skrze svátosti, jsou uzdraveny všechny údy.“ Jeanu Vanierovi a pateru Thomasu Philippovi se v této oblasti – aniţ by chtěli – podařil objev, jehoţ přínos pro teologii a psychologii se dá těţko odhadnout. Spočívá v tom, ţe lidé s duševním postiţením navzdory poruchám mozku a citů mohou mít nejen intaktní, ale zvlášť intenzivní duchovní ţivot, a ţe proto jejich existence má pro naši společnost nejen hluboký smysl, ale dokonce je nezbytnou nutností. Pro mnoho lidí znamená existence postiţených stále ještě ,,ţivot, který nestojí za ţití“, jak ji označovali nacisté. Spolu s legalizováním interrupce a euthanasie se dnes poţaduje a vědecky se zdůvodňuje usmrcování lidí s vrozeným duševním postiţením. Obtěţování a bití duševně postiţených lidí na ulici ultrapravičáky se většinou obejde bez trestů, protoţe je částí obyvatel mlčky nebo dokonce nepokrytě schvalováno s argumentem, ţe postiţení díky své sníţené pracovní schopnosti nejsou pro stát uţiteční a péče o ně stojí mnoho peněz daňových poplatníků“; nemají proto také ţádné právo na existenci. Proti tomu se musí se vší rozhodností vystoupit, protoţe tito lidé jsou stvořeni Bohem, mají právo na ţivot jako kaţdý jiný a protoţe je jejich duchovní ţivot intaktní, mají také uţitečnou a uzdravující funkci v naší společnosti; jsou ţivým důkazem toho, ţe neuţitečné není nesmyslné. Ve světě postupujícího pohanství jsou duševně postiţení důkazem sice tajemně skryté, ale proto ne méně reálné přítomnosti Boţí v našem středu. Vědecky podporovaný poţadavek jejich legálního usmrcování se rovná pokusu vědeckými a právními prostředky odstranit Boha, aby uţ naši společnost nerušil.107 107. MARSCH, Uzdravení skrze víru, s. 105 – 109.

Příloha 2

Příklad výpovědi určitého muže, kterému Ježíš pomohl k uzdravení

Jeţíš mne uzdravil Ve svých 15 letech, kdy jsem dorostl do výšky přes 190 cm, jsem začal trpět bolestmi v zádech. Zejména po větší námaze jsem několik dní nebyl schopen se pořádně narovnat. Bydleli jsme na okraji Uherského Brodu a měli vedle domu zahrádku. Protoţe podzimní rytí nepatřilo právě k mým nejoblíbenějším „sportům“, snaţil jsem se vţdy naši dvouarovou zahrádku „obrátit“ během jednoho dne. To se mi i dařilo, ovšem pravidelně za cenu následující několikadenní neschopnosti. Vzpomínám si, ţe asi dvakrát jsem zůstal kvůli znehybněným zádům na lůţku celý týden. Nejen rytí zahrádky, ale i pravidelné skládání několika desítek metráků uhlí do kotelny čtyř bytovky, v níţ jsme v Brodě bydleli, ze mne na pár dní udělalo „invalidu“. Přestěhováním do Kroměříţe v roce 1987, kde jsem se oţenil, jsem sice rytí zahrádky a skládání uhlí unikl, ale v podobě opravy zakoupeného rodinného domku, jsem svá citlivá záda, při dodatečném ručním hloubení sklepů, začal namáhat ještě intenzivněji. V době, kdy uţ jsem měl osobní zkušenost s dary Ducha svatého i Boţí láskou, jsem byl na návštěvě u přítele Ivana. Společně jsme na videokazetách sledovali záznam z nějakého evangelizačního setkání s uzdravováním BOŢÍ MOCÍ. Bylo to setkání, při kterém bylo mnoho uzdravení právě v oblasti páteře a zad. Kdyţ záznam skončil, posteskl jsem si, ţe by bylo krásné, kdybych i já přijal takovéto uzdravení. A přitom jsem se s bolestnou grimasou ve tváři snaţil z měkkého křesla postavit na nohy. Byl večer a celodenní kopání na stavbě se na mých zádech opět „podepsalo“. Ivan se nevěřícně zeptal: „Coţe? Ty máš problém se zády? Tak pojď, budeme se modlit.“ Musel jsem si rovně sednout na pevnou ţidli a narovnat nohy v kolenou, aby trup těla a nohy tvořily pravý úhel. Ivan zjistil, co jsem do toho okamţiku vůbec netušil, ţe mám levou nohu o více neţ centimetr kratší, coţ v důsledku způsobovalo bolesti v oblasti plotýnek.

Problém se tedy dal pojmenovat a Ivan se začal modlit jako za dnů prvních apoštolů. „Ve jménu Jeţíše“ přikazoval šlachám, svalům i kostem, aby se uvolnily, noze, aby se prodlouţila. Kdybych to osobně nezaţil, nikdy bych tomu neuvěřil, ţe je to moţné, přestoţe v Bibli jsou popsané daleko větší skutky Boţí moci, a přestoţe na videokazetě jsem podobných uzdravení viděl desítky. Najednou jsem ucítil tupý tlak v koleně a evidentně jsem vnímal, ţe se s nohou něco děje. Věřil bych, ţe se dá ve jménu Jeţíše poroučet ďáblu, ale ţe se dá poroučet šlachám a kostem??? No, modlitba skončila, údajně se mi nohy srovnaly, ale nevstávalo se mi ze ţidle o nic lépe. Druhý den ráno stojím v koupelně a umývám si zuby. A najednou jsem si všiml, ţe stojím nějak divně. Aţ do tohoto dne jsem stál vţdy na levé noze a pravou jsem měl volně pokrčenou v koleni. Asi jako čáp. Dnes jsem však stál pevně na obou nohách. Jako blesk mi myslí proběhla vzpomínka na včerejší večer. Předkloním se – a bolest nikde. Zkoušel jsem kde co, abych zjistil, zda záda vydrţí. Měl jsem strach, ţe se bolest jednou vrátí. Nevrátila. Dnes (Vánoce 2002) je to jiţ přes 15 let od okamţiku, kdy na mne Ivan vloţil ruce a po vzoru prvních apoštolů jménem Jeţíše Krista se stal prostředníkem mého uzdravení. JEŢÍŠ MNE TAK ÚPLNĚ A NEODVOLATELNĚ, JEDNOU PROVŢDY, ZBAVIL MÉHO TRÁPENÍ SE ZÁDY. V Kroměříţi, Ludvík Šojdr, prosinec 2002

Seznam literatury a) Primární literatura: Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona: Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 2001. ISBN 80-85810-41-7 BRZOBOHATÁ, Jana; STANĚK, Josef. Duchovní příčiny nemocí a jejich léčení. 3. vydání, Brno: Agape Brno, 1999. 51 s. ISBN: 80-238-3704-4 CLÉMENT, Olivier. Tělo pro smrt a pro slávu: Malé uvedení do teopoetiky těla. Přel. Stejskal. 1. vydání. Velehrad: Refugium, 2004. 162 s. ISBN 80-86715-17-5 ENTRALGO, Pedro Laín. Nemoc a hřích: Od asyrsko-babylonských kultů k moderní psychoanalýze. Přel. Forbelský. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 1995. 136 s. ISBN 807021-128-8 GROSS, Walter; KUSCHEL Karl-Josef. Bůh a zlo. Přel. Hoblík. 1. vydání, Jihlava: Vyšehrad, 2005, 216 str. ISBN 80-7021-710-3 KUBY, Clemens. Mental Healing: Tajemství sebeléčení a uzdravení. Praha: Eminent, 2010. 312 s. ISBN 978-80-7281-428-2 MACHAČ, Miloš; MACHAČOVÁ, Helena; HOSKOVEC, Jiří. Emoce a výkonnost. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 288 s. ISBN 14-467-85 MOORE, Thomas. Léčebná péče o duši: Průvodce procesem uzdravení celé osobnosti. Přel. Müller. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 240 s. ISBN 978-80-7367-782-4 NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie téměř pro kaţdého. 1. vydání. Praha: Academia, 2004, 318 s. ISBN 80-200-1198-6 PAYNEOVÁ, Leanne. Uzdravení duše Boží přítomností: Dosažení zralosti prostřednictvím modlitby. Přel. Šraml. 1 vydání. Praha: Návrat domů, 2007. 256 str. ISBN 978-80-7255-164-4 PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2010. 472 s. ISBN 978-80-200-1499-3 RUCKI, Štěpán. Je někdo z vás nemocen?: Křesťanský pohled na zdraví, nemoc a uzdravení. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 2007, 208 s. ISBN 978-80-7255-159-0 SUSA, Zdeněk. Tělo a duše ve zdraví a nemoci. 1. vydání. Brno: Facta Media; Středokluky: Zdeněk Susa, 2008. 165 s. ISBN 978-80-904260-0-9 Facta Media; 97880-86057-50-7 Zdeněk Susa

ŠIMEK, Jiří. Lidské pudy a emoce: Jak jim porozumět a jak s nimi ţít. Jihlava: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, 215 s. ISBN 80-7106-121-2 VELLA, Elias. Ježíš – lékař těla i duše. Přel. Houšková. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. 352 s. ISBN 80-7192-851-8 VELLA, Elias. O Satanovi, biblicky, teologicky, prakticky. Přel. Audy. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 247 s. ISBN 978-80-7195-308-1 VELLA, Elias. Svatost je pro každého. Přel. Šimíková. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007.159 s. ISBN 978-80-7192-931-4 VELLA, Elias. Uzdrav mě, Pane. Přel. Gračka. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 110 s. ISBN 978-80-7195-521-4 YANCEY, Philip. Kde je Bůh, když to bolí?. Přel. Vizina. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 2003, 224 s. ISBN 80-7255-070-5 ZENTRICH, Josef Antonín. Třetí cesta ke zdraví aneb Ekologie duše. Olomouc: Fontána, 1994, 222 s. ISBN 80-900205-6-9

b) Sekundární literatura: MARSCH, Michael. Uzdravení skrze víru. Přel. Sirovátková. 1. vydání. Praha: Portál, 1995. 160 s. ISBN 80-7178-062-6 http://www.uspesne.eu/autori-knih/elias-vella/16/1/ Jaký je rozdíl mezi duší a duchem člověka?, http://www.gotquestions.org/Cesky/rozdilduse-duch.html FOJTÍKOVÁ, Lenka, Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše II., http://www.cho.cz/clanky/Rozhovor-s-Eliasem-Vellou-o-zranenich-duse-II.html, FOJTÍKOVÁ, Lenka, Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše, http://www.josefhurt.cz/rozhovor-s-eliasem-vellou-o-zranenich-duse ŠOJDR, Ludvík, Jeţíš mne uzdravil, http://jesus.sk/svedectvi/jezis-mne-uzdravil FARICY, Robert, ROONEY, Lucy, Modlitba za uzdravení v Novém zákoně, http://www.cho.cz/clanky/Modlitba-za-uzdraveni-v-Novem-zakone.html BONNKE, Reinhard, Uzdravení - problém nebo příslib?, http://www.bonnke.net/cfan/cs/heilung http://www.bonnke.net/cfan/en/cfan/reinhard-bonnke

c) Pomocná literatura: FIORES, de Stefano, GOFFI, Tullo. Slovník spirituality. Přel. Brichtová, Sýkora, Lachman. 6. vydání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. 1296 s. ISBN 80-7192-338-9