S T A N D A
Č E R N Ý
JSEM V ROZPACÍCH
JSEM V ROZPACÍCH
S T A N D A
Č E R N Ý
JSEM V ROZPACÍCH
PRAHA 2015
Vydání knihy je financováno z výtěžku crowdfundingového projektu na webu www.startovac.cz. V souvislosti s tím patří veliké díky zejména Petru Endrödymu, Michalu Zapletalovi, Lence Kuckové, Petru Snášelovi, Václavu Bočkovi a Jakubu Kovaříkovi.
Copyright © Standa Černý, 2015 Czech edition © dybbuk, 2015 ISBN 978-80-7438-128-7
I JSEM V ROZPACÍCH
Nestát ani v neposlední řadě, ze škatulat být – vnímám to jen stihomaně. Happening art brut!
■ 1 Trčí samé poznání, když se vzdáváš od bližního k sobci. Imago, tvé maso… vysvětluje srdíčko jak na dlani. A chlopněmi mluv. Lepší mlčet vraždu nežli lajdat smrt a liskat tělo kecy. Chtěl jsem říci, kdo z nás viděl vyoranou myš? Pod narkózou moci nebo nemoci si držím pevnou nohu, a nemusím stát. Neuslyším ale.
9
■ 2 Psával básně horečně i zvolna jako ve snu a zpravidla bez pravidel, obráceně k záměru. Jako by se do nich drala máti. Ty pak máme nejraději. Protože jsou ne stvořené, nýbrž vzniklé. Náctiletý jsem nevěděl, jestli svedu pomilovat.
10
■ 3 Chtěl bych se zas narodit, právě teď nepřestávám vědět houby o jediném kraji, do něhož se vrátím. ~ Zastavil se mezi dveřmi v průvanu a zapomněl, co mu chtěli a jestli ho volali. A protože zabouchnutí ve veřejích a spadení obrazu jsou znamení shůry, odpusťte mu nerozhodnost, kterou žasne, aby žasnul – zůstává na ráně. Říkejme mu Výmyslo. Závistivě projímá se nad náručí s háčkem, v níž by se chtěl špinit.
11
■ 4 Na konci léta se probouzím do nového spánku, ani ryba ani rak, a pohřešuji lože. Vždy mi bylo líto. Na vojně se bij a doma ostři nože! Prozatím mi zůstal zrak. Ale neštěstí nechodí nikdy samo (a tak když se spatří v Tobě, do ňader se zardí… uhýbáš jim pohledem), my chodíme s ním. A o žebravé tváři. A nevíme, jak žijem.
12
■ 5 Ani jsem se nenadál a už tu stojím – zrada! Jenom nevím, jestli už mne tudíž berou, nebo zda se kvůli tomu vzali moji rodiče. A jestli se ustrnuli. Ale to je o ničem. Znenadání tu teď stojím i s vražednou důvěrou – nada!
13
■ 6 Nenávidím mládí, ale v každé práci vnucuje se črt. (Nastojte to – měla radost z mojí hrubky, nebo, když se nezná, tak je na mě jako ras. Nikolivěk užíváme, nikolivěk pijem, nikolivěk roztáčíme dlouhověký příjem.)
14
■ 7 Nacojsemtochtělmyslet? nechalo se na hlavě. Býváme tak roztržití, že nakonec těsní. Řev, který nikdo neslyší, jen já, nad kotlinou města pluje jako mraky za mým oknem v poschodí. I bez chleba slov. Mohli bychom říci, že nic proti ničemu, koncipuješ, šume! Avšak můžeš umřít ještě v neztlumeném koutku (ostrohu, močálu, lesa… mastnoty, kouření, stresa). Co já jsem to chtěl?
15
■ 8 Umíte si představit, že mám právě sex – vidím, aniž dýchám. Já si Vás teď představuji. Trvám na tom: lust mě vlní jako plech, slastí se mi kroutí prsty. Kéž mě vezme haruspex, já odcházím ten pokoj! Někdo se mě ptá: Jen aby to k čemu bylo! Já povídám: Kdo jinému jámu jámu, sám si do ní mamut.
16
■ 9 Byla to noc s papíráky do spaní, pokaždé když zafoukalo, holá, holá noc. Taktak jsem se vzbudil a něco tím zablikalo, zhaslo. Něco mě tam volalo, zrovna když jsem nemoh usnout – ticho byla věc. Začalo to vzpomínkou, vzpomínkou, no jistě, na jakousi klec, volání do temnice: I vínová muška vnuká, když je přímo u žárovky, stín. Ale přivři oči a celé to zaskli, vítr právě ustal. Zase bude ráno.
17
■ 10 Byla to noc s papíráky do spaní, pokaždé když zafoukalo, Holan, Holan, noc. Ale přivři oči a celé to zaskli, vítr právě ustal. Zase bude ráno… Ve dvě třicet textovka: Na co myslíš, cože nespíš? Že je dobrej básník, ale blbě píše. Já zas pořád pandán, na otázku zajdu! Když jsem znovu nemoh usnout, taktak jsem se zdál.
18
■ 11 Prdel se mi svírá, když na mě Pán zírá – po veliké výtce přichází mi prd. V uvrznutí do židle se dáváme dohromady (víš přece jak, znáš to), abychom si byli putny, doma, bez všech věcí, když na mě Pán zírá. Rozvírá se krásně, když jí lížu dásně.
V jiném čase, ve stejné roční době Ani nelze odestát, co už u nás není – zpoždění a žít do opuštěných not. Samotěsný hlas. V reálu už není léto, je podzimek bříškotřas, a zas něco naráží tu bečku. Bať, znovu něco bez tebe tvůj sud. A ty můžeš, jak jsi chud, neudělat tečku. Zas je podzim – zas hleď nať!
19
■ 12 Jak tak sem tam chodím městem a tou spoustou lidí, taky třeba v tramvaji, vždy se ptám sám sebe, jestli se ta spousta lidí ráno dobře vytřela, nebo zda s tím přes den chodí tak jako náš pes. Ale zadek ženy! Nepřestávám žít.
20
■ 13 Vina je virtuální, bezpředmětný, nadbytečný ba autodemagogický pocit. Iluze, stihomam, klam, důležitý kvůli tomu, že udělá intim a vynutí stud. Vina jako blud a Ty. Snad si nesmilujem na boty.
21
■ 14 To vám bylo milerádo! Stačilo jen dáti držce na křídový papír, a už tu byl verš. Poezie vzpouzí. Ani nešels do ďaslova, nepsals jako kostižer či nerozkvetls krč… Básník, co to zkonil! Maminčina matička byla pro nás děti Baba, říkala nám: Necigaň! Ale už jsem mrknul, aby mi to připomnělo, že znojemská tetička neměla prý slzy. V sumerštině Eden – poušť. Tak jsem býval drzý! a překračoval spoušť.
22
■ 15 Zasula ses do klubíčka a já dostal strach na ty svoje komáry – Ty jsi jejich vrah svým knůtkem, do moldánků bdíš, zatímco se já jen kryju, a jak něco, dávám vědět. Usnula jsi – zníš vždy teď. Je hrozba dávící se vlastním strachem o nepřežití noci. Bzukot ustal – sám se saju!
23
■ 16 Ať dělám, co dělám, nedělá to vůbec nic, až na spyware sekund. Chodí pešek okolo jako kozí poledne, jako němý hejkal. Poulí oči z plných plic, poulí oči nejdál. Zas jsem koupil šunt? Když elektřina nefunguje delší dobu, vše, co bylo na elektřinu, je od této chvíle zcela zbytečné. Až na dějství bicyklů. A kolečko se zlomilo.
24
■ 17 Měl jsem sen, v němž listovala, po zhasnutí, chlípnost tmy mým stínem. Vzpomněl jsem si na Lotynku, jak kňukává z psího spaní, a povídám: Ulevím si, budu mluvit. Protože se ale sen stává skutečností, teprve nastane-li v něm obrat k nejhoršímu, a protože opla nepla, mluvila jen ona. Prý vrazte ho do věže. Střih. Z lucerničky telefonu vyťukávám SOS. Budeš slušně krutá?
25
■ 18 Hltám knihy, nicující ve dřevárce před žehem, za jektání na solaru a kvičení sviní (srdce plné písně kosy, co přetírá sluch), ale z celé četby už jen ta tma plandá. Žaltář má dva hřbety s vysázeným bruxismem: VAGINA DENTATA – ARS MORIENDI. V sobě oblak much, od začátku trendy.
26
■ 19 Stejně jako myšlenka je má dívka nedochvilná, ač přichází včas (i kdyby se dověděla o zpoždění vlaku a mohla si žehlit nebo křesat trasu). Pravidla jsou rychlá.* Pomalejší svět. V listopadu kvetou růže, dozrávají jahody a stále rostou houby. Z šumafuku do prachů. Mám dvacet dva let. Na všechno dost času.
*
Uvažuji tak, že pravidla ožívají a že křičí o mně, zatímco se různě spínám. Pravidla jsou rychlá, ale zájezd, ten se vleče, když nenajel režim. Tolik tedy o exkurzi, už lituji, o ničem víc nevím. Nepříjemné psaní básní… 27
■ 20 Většina běžných rozhodnutí, ale také snů, jenže taky pravidel, vzniká a odehrává se za bílého (a to čím dál víc) dne… A přecevšak bílý den sám druhý prolamuje noc, která užuž básní je, a porušuje kruhy, na nemoc svou volá: Duchu, duchu, jsi-li tu, hop na krávu, ať je tele!
28
■ 21 Mezi mnou a zrcadlem se (samo s sebou!) nenachází nic. Žádná báseň není celá přinejmenším o tisk, připravený o mluvidla okamžitou hrou – to se prostě stává: nostalgie svádí vpád, chtějíc ho jen zavnímat. A krajinu obestírá volný běh tvé mysli.
Vita activa Hoden svého daru chce být zhusta ten, kdo žádný dar nemá. Za dveřmi jsem blázen. Kéž bych mohl zvolna nechat vyrůst zbudoucnělé úsloví a věty do životných mas jako nechat „Nech ať…“ Budeš prosím svolná? (Neuženeš hlas!) Na očích jsem schvácen.
Vita contemplativa Vůle chtít i vůle nechtít. Na pažení zrcadlo je, ať vidíš přání. A jak bolí hlava. Někde tam to je – otazník do křiku pod sám druhý bod.
29
■ 22 Babička s námi většinou moc nemluvila a když hrálo rádio, nehledíc na hovor, jenž k ní někdo vedl, či se o to snažil, začala si prozpěvovat a říkat si bůhvíjaký vymyšlený text. Nikdo nebyl v rozpacích!
30
■ 23 Uléhal jsem zpaměti, a přesto se mi zdá, že už dlouho nespím. Nepoznávám vlastní bdění a natož tím paměť, zas nemůžu spát. Co se ze mě stává! Stalkerský pud hloubek jsoucí z povrchu, však šejdrem, musímzapsatsám, rozmrzelý mluvit. Uznal jsem, že ležím znova – zas úhybnou tmu. (V noci tmavé od oka, a když zavřu oči, slyším hloupost sunout čas až hrůza, záležící namísto i prudce jako drúza.)
31
II NEVÍM, JAK TO VÍM
Únikový vchod O samotě píšu k těm, kteří neznají opravdovou samotu, nemrtvým na délku dechu, že jsem se je vydal hledat do Googlu Tvé krve, jediná planeto – charito bez potřebných. Leda Ty, jsem rád. Honíš se mi v hlavě (neustálý les zakletý do rosolu z trubic ustavičných zářivek…)
■ 24 Neustálý les, zakletý do rosolu z trubic ustavičných zářivek, se prochází (!), opláceje. A já se znovu učím řeči, kde každičký z přízraků má na jazyku mrd a šafránově styku.
Mantra Čichám, že co nevidět uslyšíme vlastní chutě.
Celé třetí milénium Otec jsem už tři roky, ale je mi zapotřebí zažít čerta vracet dluh celé třetí milénium, abych potkal každé ráno opět dívku v lázni?
Aforismus Život jde dál nakřivo. Dokonale scestně. A jsou-li tady aforismy, přiléhavé přesně jako šaty holčiček, ustrojených někdy pak, zůstali jsme také živí, stopující… Vlak…
35
■ 25 V. D. Roztěkané ráno. A podzimní, vyběravá, spravedlivost výměníků tepláren… Pokaždé. A vždycky znova. ~ Je opodál k útěku před požárem v stepi… Myslím na ni. Vyčítavě zkoumám její vlastní zvěrokružný běh a prchám před pomyšlením, že jsme spolu. Že za sebou slyším dech. Ona se chce bavit deštěm. ~ Ještěže jsem přestal věřit na náhody takové, že nespočítal bych. V blížencích… I kdyby to tady byly mé poslední dny, tak jedině krajina má pravdu. Má krajina prolámaná šlápotami lesní zvěře s čenichem u boží řiti. Krajina, že lidé, kteří vrátili se, od té doby pouze přivírali dveře. Stopy, které nezmizely, tvoří moji krajinu, do které Ty nezabředáš a, inu, jsi z roviny – staletí si zkouším nazpět pod tvým oknem vyvzdorovat tvář jako němou hladinu. Ale zatím si mne, tady v hlíně, tulí pouze svízel… A jaké je ticho tady, na vrcholcích hor! Jaké ticho v stepi? ~ Vepiš mi je do chatu! A požáru vzdor.
36
■ 26 Jsem takový i jsem byl. Ten, co k chlastu pije ostropestřec–čaj a prokrastinuje, aby něco nezkazil… Jsem malý co do vzrůstu, malý duchem jsem, vytáhlý o samotě, ale s velkou láskou. Nebude to na bustu.
37
■ 27 Zdál se mi sen. Pohled upřený do velikého rozbitého zrcadla nad postelí. A přesto jsem viděl, jak se zkouším polechtat. A v tom snu jsem potom, to bych ani nebyl já, usnul. Mluvím k papíru a nikdo mi neodpovídá.
38
■ 28 Také sem tam mluvím k vám. Zatím mi to trpíte. Cojejá se přes noc toulá kolem domu jako stará kočka. Já, prašivý alergik, nemám ve snu zdání, jestli ve snu vůbec mám facebookový profil, ale jestli ne, založte mi prosím stránku, aby si mne mohli lidé dle libosti odebírat z přátel.
39
■ 29 Psát s radostí je jako masturbovat u doktora. Ve snu nemá moje ego ani 170 centimetrů a jednotlivé tiky si u mne doma podávají otevřené dveře. Nezbývá mi nežli psát (kvůli vichru v hlavě) poezii do mobilu, jenž mi vprostřed noci děsně osvětluje tvář–posmrtnou masku.
40
■ 30 Ve skutečnosti se mi žádné sny nezdají, ve skutečnosti, až se proberu, bude všechno jinak – až na tento přenos z věže po ostnatém drátě dní. Jen neztratit tu: I-D-E-N-T-I-T-U. Odsouzen pro malomyslnost – velezradu v roli, a pod knutou burz, tu nechtěně ztopořený stojím, maje marný všudybylův splín, a čekám Tě, a čekám Tě tu, se jménem jak mour, a vím, že SMS beze slov, ze snu, je šifra pro Save my soul!
41
■ 31 Po narození jsem na chvíli zavřel oči a zapomněl na úmysly. Ale už jsem zpět. Někde v nekonečné dálce, v ten samý moment jako já teď příchod tmy, pozoruje kdosi z druhé strany země den, když celou noc nasával, aby nato při rozbřesku věděl, že má smysly, a všimnul si příkazu, vlastní rukou, na okraji listu: Jestli jdeš spát, zavři oči! Jmenuješ se Výmyslo!
42
■ 32 Nikdy nikoho neoslovila jménem, nebrala svět osobně, nemusela muset. Překročila kořen. Po šesti letech mlčení opatrně šeptám, že jsem mlčel nová slova. Ďábel sdílí detaily. A přesto teď slepá noc nastavila plentu, abych nebyl sám (bližní duším). Přijímám! Slepou náruč, spokojený, s nepatřičným studem. Milovat si zakážeme, vystačíme se záhubou–pudem.
43
■ 33 Danielu Hradeckému Bylo, aby nebylo. Za spadlými bránami zaujaté historie (…) se ďáblík skryl v detailech; aby lidem zvoral tvář, svěsil hlavy a raboval v povázkách – vtisknul jméno básni. Proč jsem starej mladej? Jsem tvůj drc na brňavku! (Čekal jsem satana, ale dostavil se bavič, který – maje depku – se při sobě nezdržel.) Ďábel se skryl v detailech a dbá, jako dbají básníci a nedbají ženy, přesvědčené zcela o tom, že dokáží dát, v omylu, jejž milují.
44
■ 34 Roste ve mně mokrý pocit, že svým prázdným životem mlátím plnou slámu. Že je všeho přes moc u nás, včetně účastenství, ale málo víry ~ Můj bůh řekl, ať je šero, v tomto světě pod plechovou střechou, v žebrované hrudi, u srdce, co studí.
45
■ 35 Jakživ je mi mdlo. Shit happens a c‘est la vie. Nechci slyšet, co se říká – ústavičný šumák dní. Aby verše nekýchaly, použijme rým. K potlačení šumu. Teď. Vyloupněme stream.
Imperium diabolica Nultým členem desatera je milujte se a škoďte si! Na zvířatech se mi líbí, jak jsou v skrytu, beze spěchu. I když zemřou, neděje se jim… Lidi vedou řeči v skrytu, a když zemřou… Co se stalo? Jsme bez dechu duchem svým!
46
■ 36 – Jak je? – Mimochodem! – Nechat zcela? – Tak!
47
■ 37 V hodinu, v níž tma poklade za předměty jejich bílé stíny, to nenáhle víš. Znalosti a bezmoc jsou dvě strany bianco šeku, kterým platíš kredit. Nezfalšuješ. Nemohou Ti slevit.
48
■ 38 Závažnost výpovědi lze podpořit sebevraždou, poradil mi kdysi cvokař. Chvíli mi tak ještě budete moct skákat z mostu do řeči, než promluvím věci. V trpělivě trpném rodě. Kolektivní nevědomí mluví mými ústy – železo kuj! Slabikuj, ať zapisuje! V Rorschachově řeči… A zatímco Ty přenocuješ v rarachově mlýně, kde každičký z příznaků za papírovou zdí má na jazyku mrd a šafránově styku… báseň byla vtip, a k pláči! Čet‘ jsem tuhle pod dekou, na chlupatým nebi, veškeré své peníze, říkaly, že sněním lze, a o prachu hovořily. A abych neměl strach. Neboť přece znalosti a bezmoc jsou dvě strany bianco šeku, kterým platíš kredit (…)
49
■ 39 Sbližování, zdráháš-li se. Jako střemhlavý skok do řeči, kde se plavčík ustranil a drží se v křečích šprochu. Sbližování slepic s flusem… Ale kde není žalobce, nebo je nijaký žalobce, dostaví se kat. (Řeč zde ovšem vůbec nefunguje jako obraz řeky, její význam se nepřenáší, aby zůstal tak.) Pičujem dle chuti.
50
■ 40 Chybující a na pochybách, ale svého času. Jenže často ne. Svého času se mi zdálo o naprosté samotě, ale jak už bylo řečeno, kdo neumí odsuzovat, chodí vlastním stínem. Zavádím si černý sešit na básně, kterými bych ho býval zaplnil, kdybych na ně nezapomněl. A ostatní, v zamýšlení mezi přírodou a bytím, nepoznali králevice za noci plné přesčasu, prokláli mu krk, že lhali. (A vlastní hrdla lkaním.)
51
■ 41 Přijde podzim (chrastí, kosti…), srpen ještě plný zlosti, nesplnil si povinnosti a ve vidu starých vin skřípe zuby, svírá pěsti, jimiž potom do pelesti tluče. Jenže lidé hlavou… Jako kdyby zadávali PIN.
52
■ 42 Čtením světa zaklínám, aby byla hladina, v které by se zrcadlilo, co teprve bude. Hladina mě svědí (!) a chtěla by vstát. Abyssus abyssum invocat! Ale říkám si: Až Ti bude v noci nejhůř, vzpomeň na kříž, který neseš ( jako teenky vnady) a tlačí Tě do žeber. Protože je chaos, ano, a tante cose da veder’.
53
■ 43 Přemítáš-li půjčený čas sebevraždou cti, jako kdyby chtěla dravá řeka schnout, v krajině se elektrika stromů na podnebí mstí. Je dřevěná od kořene, ale přesto (nebo proto) touží pálit, žhnout – spravedlnost mlčí. A protože nemůže být pověrčivá, nevěří na lidi, byť by její mokré snění tlumočili jako soud až do Bílého domu. (Snění, v kterém vidí…)
Cuculus Ve snaze o překročení kruhu dlouhých křivd ( jednám totiž s úmyslem) dělám vlny: věřím, že mi – kuku – taky podáš ruku (přestože jsem odjinud a mám po krk hluku). Ticho věří dvojsmyslem.
54
■ 44 Nakonec už ani nevím, co si o tom staříkovi v zrcadlové síni myslet. Celé dny s ním nepromluví a on stále směnuje, jako by se v tom trojskoku pod drn takříkajíc našel. (Dívá se do tmy: není tak barevná!) I když se rád drží občanského mustru, berou si ho do huby a říkají: „Básníku!“ Ale uznale to nezní. Ba ani jako fakt. A ptají se na přátele, jenže už jsou daleko, takže když mu vmetou věty, že je nemá atakdál, doléhají do paláce už jen jako představy a jsou plné opilého pláče. Smíchu–pláče–smíchu–pláče.
55
■ 45 Hřích, který jsme promlčeli, i když nelze promlčet. Samodruhá samota! Jenže nevím, jak to vím, protože tu hlučí hluk, i když ticho netiší. Jakákoliv změna stavu chce přesně tu energii, kterou si nemohu dovolit postrádat. Kočky žerou ptáčky. V rozpacích? Poluce v opici, krucinál!
56
■ 46 Často našel způsob, jak si zkrátit čas, ale nikdy míru. Znal mě. Nechtě sebral odvahu a hned nato nepřipouštěl víru. Nabídnout svou ruku mu zaživa byla schopná, zato rychle, pouze máti Smrt. Jenže tehdy věřil. Schválně. Začal chlastat a modlil se, aby život bez úhony přežil.
57
■ 47 Nic už není jako kdysi, ani naše budoucnost. I kdyby už poezii vůbec nikdo nečetl, tak každičká příští báseň měla svého čtenáře. Často na něj myslím. Také často zanechávám vzkazy svému já – a neříkám, že být tu není fér. Tak záznamy zápasu ustavily spis plný zřejmých děr a nadepsaný Vanity: Musím zapsat sám! Čas opustil trvání a zůstává ten tam.
Krychle naplněná pamětí koule Mockrát v moři hmoty vyslovená skeletem a kůží, a především šaty, se svým vlastním jménem. Je to těžká doba. Je to spánek, černý pátek, marné bližní blues, a ty – jsi kultura, která potratila vkus. Ale nic to neznamená, příroda ho najde (protože si dluží).
58
■ 48 Soně Pokorné Dělník, který skrečoval, ať pozoruje stromy! A nesouloží – loví. Hádám, jestli uživí mne naše šumné bory. Pleť si mažu vazelínou, v kolenou je olej, odfukuji prach. Přesunuji břemena. A to není prodej! Trpělivě jako práce namáhám svůj strach, fokus z kovu, zvláštní jako škola, svědčím tomu, co se valí, i když nemá kola… Kdy nastala přeměna?
59
■ 49 Středa. Ledakdo hledá. Ale najde. Jenže jen hrst odvážných vezme kliku vlastní rukou (tou druhou se trestá). Co Tě děsí? Vlez tam! Do not rage against the dying of the light! Look up and please take the flight!
Co s půlkou člověka na těle poloboha? Občas se smíchy rozbečím. Bohužel naštěstí! A i když mi není přímo do zpěvu, nějaký zvuk se ze mne line, line, line… Jenže ten zvuk nevnímám. (Vy ne.) Jako ševel stromu… Jak ponížit strom? A jak nebýt v lese, kde i kmeny mluví a uhlíř ani nemlčí?
60
■ 50 Chtěl jsem jít dnes k doktorovi, aby mě k tomu doktorovi nemuseli poslat pro papíry na hlavu, že nesnesu už ten divnej naprogramovanej spánek se sny v lese zapomnění, ale těší mě si myslet, že ve stejnou chvíli jako já zde příchod tmy pozoruje kdosi na druhém konci země opět svítat den.
61
■ 51 Co bylo před vznikem světa? Napověz mi, nebuď sketa! Aspoň trochu odhal nohy, chci ochutnat, hledám vlohy… A pak možná kvůli nám se začne jiný čas. Putuji a ptám se. Ostatní sper ďas!
62
Básně této knihy vznikly mezi lety 2006 (Jsem v rozpacích) a 2014 (Nevím, jak to vím).
S T A N D A
Č E R N Ý
JSEM V ROZPACÍCH
Redakce Markéta Hofmeisterová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk (www.dybbuk.cz), Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, roku 2015 jako svou 238. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-128-7
