J. S. Adlerová.... když holky táhnou za jeden provaz

J. S. Adlerová

... když holky táhnou za jeden provaz

Všechny postavy, situace a události jsou v této knize fikcí. Jakákoliv podoba je čistě náhodná, nikoliv však nemožná.

J. S. Adlerová

FOTO ATELIE´R … když holky táhnou za jeden provaz

OBSAH

1. Říká se, že budoucnost začíná dnes. Ne zítra. - - - - - - - [ 7 ] 2. Můj retrívr by vám řekl: „Smutná nálada, ta vydrží. Pizza chladne a rychle mizí, takže je  určitě moudřejší soustředit se na pizzu.“ - - - - - - - - - - [ 11 ] 3. Patřím do velmi, velmi, velmi malé skupinky lidí, kteří nepoužívají vulgarismy. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 15 ] 4. I dámy někdy musí uklízet špínu, kterou si nechaly zanést do svého života. - - - - - - - - - - - - - - - - [ 18 ] 5. I potvory se musí smířit s tím, že někdy jsou donuceny někomu pomoci. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 25 ] 6. Každý si ve svém vzhledu nese stopy po tom, co má rád. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 30 ] 7. Někdy vyhlásím den smutku, někdy dny radosti. - - - [ 37 ] 8. Gangsterskou madam lze spatřit v naší době a v Praze, občas mi dohodí práci a vmete do očí i syrovou pravdu o mém životě. - - - - - - - - - - - [ 42 ] 9. Pro šestnáctku nemotorný stařec­‑blbec. - - - - - - - - - [ 53 ] 10. Ta jedna cháska chlapská, zase mi jeden z nich zamotal hlavu. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 63 ] 11. Někdo má mámu a tátu, někdo má matku a tátu a někdo mámu a otce. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 71 ] 12. I uprostřed nevýslovného bordelu lze najít dokonalé místo k splnění našeho snu. - - - - - - - - - - - [ 79 ] 13. Diplomacie je někdy pěkná dřina, konečně chápu, jak to mají diplomaté těžké. - - - - - - - - - - - - - [ 86 ] 14. Někdy stačí říct: „Fakt to nechápu, ale stejně tě mám ráda. Pojď, jdeme si koupit zmrzlinu.“ - - - - - - - [ 96 ] 15. Největší trest pro třiatřicetiletou ženskou bez chlapa je… poslat ji k hordě chlapů pro podpis. - - - - [ 112 ]

[ 4 ]

16. Pidlovoká nádhero, bachratej pupkáči, bejku, idiote… i to prý může patřit do harmonického soužití některých párů. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 118 ] 17. Taková normální rodinka, oprava kanalizace, hra na minipanáky a… na problém je zaděláno. - - - - [ 130 ] 18. Člověk tě nechá chvíli na pokoji a ty se vyspíš se svým asistentem, dostaneš nabídku k sexu od lesby a děláš anděla jednomu gotikovi. - - - - - - - - [ 145 ] 19. Hlavní náplň dne: setkání s pouliční pánbíčkářkou aneb mámou ulice a s gangsterskou madam. - - - - - - [ 169 ] 20. „Když nejde o život, jde o h…“ I tak se někdy vplíží do života okamžiky, kdy se nabízí další staré známé: „Já bych se na to vy…“ - - - - - - - - - - - - - [ 80 ] 21. Když se potvrdí to, co ve skrytu duše nechceme, aby se potvrdilo, je to rána. Člověk se pak cítí jako zkyslá šlehačka na dort, tudíž k pláči. - - - - - - - - [ 189 ] 22. Už jste se někdy cítili jako naprostý blbec, ale svým způsobem i hrdě? - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 200 ] 23. Minulost se nám někdy připomene legračním  způsobem, a jakmile nejde o vzpomínky, kterým se lze společně zasmát, měli bychom se… třeba i schovat. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 211 ] 24. Osud prý miluje praštěné lidi, kterým často až nehorázně nadržuje. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 221 ] 25. Když žena září, nemusí to znamenat, že zrovna měla sex. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [ 232 ] 26. Zrzka, blondýna a bruneta – perfektní tým! - - - - - - [ 236 ] 27. Manažerka ze země elfů a skřítků, Ťuťulínek a Medulínek, a k tomu modelka à la růžový dort se šlehačkou a nakonec Mona Lisa po čtyřicítce. - - [ 245 ] 28. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš… - - - - - - - - - - - - - [ 258 ] 29. Svět je krásný, když máme s kým jet na kole. - - - - - [ 265 ] 30. Všechno jednou doopravdy začíná. A když jsou u toho lidi, které máme rádi… nemá to chybu. - - - - [ 268 ]

[ 5 ]

KAPITOLA 1. Říká se, že budoucnost začíná dnes. Ne zítra. (A já hloupá tomu nevěřila!) Vždyť dnešek začal jako každý jiný pracovní den. Vstala jsem v  6:30, královsky jsem posnídala – čerstvé maliny smíchané s  cereálními lupínky a  čokoládovými vločkami. U  okna jsem se zasněným pohledem dopila mátový čaj a poté se vydala na ranní procházku s Argem. Zatímco můj báječný sedmiletý zlatý retrívr bezstarostně běhal a očichá val vše, co se dalo, mně začal v srdci hlodat malinkatý červí ček ohledně vztahu s mým přítelem. Přemýšlela jsem proč. Všechno se zdálo normální. Až na to že v posledních dvou měsících vstával dříve než já. To mi ale vysvětlil. V kance láři úpí pod haldou práce. To si vybírá daň i  večer: včera již po několikáté v tomto měsíci usnul dřív, než jsem přišla do ložnice, i když věděl, že jsem si koupila novou sexy sou pravičku. Je to normální, anebo se mám strachovat? Argo se ke mně vracel s klacíkem a já pohlédla na šťastného psa. Zapomněla jsem na pochybnosti o mém vztahu a kochala se pohledem na sluneční paprsky dopadající na trávu skrze listí stromů. Pohádková atmosféra mi dala zapomenout na minulé téma. Cítila jsem se obyčejně krásně. Proč bych neměla? Mám práci, která mě baví, po rozvodu a několika nezdařilých pokusech jsem si našla skvělého přítele, jsem zdravá a  plná vitality. Každé ráno začnu tím nejbáječněj ším způsobem: procházkou nádhernou přírodou s  mým „blonďákem“. Prostě pohodička. To jsem ještě netušila, že se mi za hodinku zboří část mého pečlivě vystavěného domečku štěstí. [ 7 ]

S  kamarádkou Hedvikou ze  školních let jsme si zařídily fotoateliér, naší specializací se stalo focení svateb. Naše pět let staré foto studio čítalo dvě místnosti, zařízené v  jed nouchém elegantním stylu – bílé stěny a nábytek s kontrastu jícími černými dekoracemi. Těšila jsem se, jak budu pracovat na fotkách z pohádkové svatby z uplynulého víkendu. Brali se „Ken a Barbie“. Neskutečně sympatický pár, který zahrno val radostí všechny hosty. A což teprve ty roztomilé holčičky­ ‑družičky! Jednu jsem vyfotila, když si po dopolední „dřině“ sedla ke stolu a  s  rukama v  bok vyhlásila stávku. Už žádné focení! Vzala si do  ruky kus šlehačkového dort a  po chvíli měla šlehačku po  celé tvářičce. Na  takových fotkách, které nazývám snímky pro dobrou náladu, se mi nádherně pracuje. Otevřela jsem dveře a  uviděla jsem Hedviku a  Aleše. Seděli u stolku, kde obvykle my dvě diskutujeme s klienty o  fotkách. Moje kamarádka s  vlasy jako Sandra Bullock, v kostýmku za tři a půl tisíce a dokonalou manikúrou právě ukazovala prstem na monitor notebooku a Aleš horlivě při kyvoval. Ještě pořád jsem věřila, že to nic neznamená. (Já hloupá!) Pozdravili jsme se. „Sedni si, prosím tě,“ pronesla Hedvika příliš vážně. Moje bezstarostná nálada začala mizet. Podí vala jsem se jí do  očí olemovaných hustými řasami. Sklo pila je. Aleš studoval podlahu. Načež si Hedvika odkašlala a začala mluvit. Poslouchala jsem, ale již po pár sekundách jsem vlastně slyšela jen útržkovité fráze: „Víš, my dva… před třemi měsíci… bylo to jako blesk z čistého nebe… těhotná… rozhodli jsme se spolu žít… je nám líto…“ Aleš zakoktal něco jako: „Jsi bezva… určitě si brzy najdeš… no, toho… správ ného chlapa.“ Bojovala jsem se slzami, ale těšilo mě, že jsem na  konci jejich procítěného projevu byla schopná odpovědět, aniž se [ 8 ]

mi třásl hlas: „Tak já se začnu balit. Je jasné, že tady už pra covat nemůžu.“ Každých deset sekund jsem si musela v duchu poroučet: Nebreč! Nebreč! Dokázala jsem to. Bez jediné slzy jsem si sbalila věci ze stolu, popadla pracovní svetr ze židle a sáhla po růžové africké fialce na svém stole. Ještě jsem slyšela hlas Aleše i  Hedviky, ale slova jsem nevnímala. Musela jsem se soustředit na  to nejdůležitější. Nedopřát jim pohled na  mé slzy. Povedlo se! Tedy jen do chvíle, než jsem se vrátila domů. Můj pronajatý 2+kk mě přivítal vůní citrusů. Zbožňuji tu vůni, ale tentokrát mně to připomnělo, jak jsme s  Alešem dloubali vychlazený grapefruit, jedli pomerančové plátky polité čokoládou, pochutnávali si na  mandarinkách a  pili limetkový džus. Doplahočila jsem se ke kuchyňskému koutu, sedla si na zem, opřela se o kuchyňskou linku a rozbulila jsem se. Když došly slzy, položila jsem si hlavu na kolena a vzly kala. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Z mého sebelítos tivého přemýšlení mě vyrušilo vyzvánění mobilu. Kabelka, kterou jsem halabala odhodila na zem, ležela poblíž. Nemu sela jsem se ani zvedat. Dosáhla jsem na ni, vyndala mobil a přijala hovor. „Čau, sis.“ Tak si říkáme se sestrou. Když jsme se před několika lety učily anglicky, zdokonalovaly jsme se sledová ním filmů a seriálů v originále. Jakmile jsme slyšely, že se dá v angličtině zkrátit slovo „sister“ na „sis“, oběma se nám to zalíbilo. Česky „ségra“ se nám zdálo příliš tvrdé, „sis“ vyjad řovalo to, co k sobě cítíme. Něco zvláštního, pěkného, spik leneckého, skvělého. „Čau, co se děje? Zníš, jako by někdo umřel.“ „Hedvika zavraždila můj vztah s  Alešem, čímž zabila i  mou práci, protože studio patří jí. Takže tady oplakávám dva pohřby na jednou.“ [ 9 ]

„Sedíš jako obvykle na zemi v kuchyňce?“ „Jo. Proč?“ „Tak tam dál seď, přivedu Arga, přinesu něco k obědu…“ „Bože, to už je po jedenácté?“ „… a pobulíme si spolu.“ To mně vyrazilo dech. „Ty budeš brečet kvůli mému roz chodu s Alešem?“ „Jasně že… ne. Ty budeš brečet, já budu nadávat a Argo bude štěkat. Za chvíli jsem u tebe.“ Tak to je moje sestra Erika. Jsme jako voda a oheň. Což sedí i astrologicky, protože já jsem v Rybách a ona je Lvice. V dětství to bylo patrné nejvíce. Zatímco já jsem si oblékla sukni a  ukradla máminy boty na  vysokém podpatku, ona si nasadila tátovy lyžařské rukavice. Já jsem si vzala sta rou kulmu, kroutila se a  zpívala s  Helenou Vondráčkovou, Hanou Zagorovou, Karlem Gottem a  Jiřím Kornem, Erika položila na postel starý polštář a boxovala do něj. Lyžařské rukavice vytvářely otřesné tlumivé rány, mezi nimiž se ozý valo: „Já ti dám, ty pitomý myslivče a náno Karkulko! Vlk je hrdina! Vy dva jste prd!“ Když jsme povyrostly, prosila jsem sestru, zda by alespoň moje postel a stůl mohly zůstat ukli zené, když už všude okolo se povaluje její oblečení a  věci. Ona zase naopak žadonila, jestli si může ke mně lehnout, protože na její posteli je bordel. Když jsme dospěly, najednou jsme obě zjistily, že mít tak odlišnou sestru je vlastně to nej větší štěstí. Alespoň pro nás dvě.

[ 10 ]

KAPITOLA 2. Můj retrívr by vám řekl: „Smutná nálada, ta vydrží. Pizza chladne a rychle mizí, takže je určitě moudřejší soustředit se na pizzu.“ (Ano, ano, mám nesmírně inteligentního psa!) Když přišla Erika, přisedla si ke mně na zem, každá jsme si vzaly kus pizzy a mně se koulely slzy po tvářích. Argo se sna žil, seč mohl, aby se mnou soucítil. Na několik sekund si polo žil hlavu na má kolena. Usoudil však, že zatímco já budu brečet i potom, pizza bude za chvíli fuč a začal dělat psí oči na pizzu. „Vždycky jsem za tvými zády tvrdila, že máš chytřejšího psa než chlapa,“ prozradila mi Erika a dala Argovi kus pizzy. „Ty jsi nikdy Aleše nemusela. Proč? Nebyl tak hloupý, jak říkáš.“ „Ne, nebyl.“ Erika vzdechla. Argo zaštěkal, a tak se s ním podělila o  další kousek pizzy a  dodala: „Měl vskutku roz sáhlý výběr témat, o kterých se uměl bavit. Když to vezmu abecedně…“ Erika před sebe dala ruku a  začala počítat na prstech. „Atletika. Auta. Co by dělal, kdyby zbohatl. Jeho postava a posilování. Stačí mi prsty jedné ruky.“ „Teď přeháníš.“ „Tak dobře, ještě přidám – nadávání na  poměry u  nás v republice a záliba v sledování nejtrapnějších videí na inter netu – a budu muset použít prst druhé ruky.“ Zasmála jsem se, ale ihned jsem se opět rozbrečela. Erika mě vzala okolo ramen. Společně jsme krmily Arga, který nám občas položil hlavu na kolena a tvářil se smutně. Sta čilo otevřít krabici s pizzou a jeho solidární smutek zmizel pod psím úsměvem šťastného retrívra. Erika ho pozorovala [ 11 ]

a pak k němu kývla: „Vezmi si z něho příklad. Aleš mu roz hodně chybět nebude.“ Pohladila jsem psí hlavu: „Tak tomu věřím. Aleš ho respek toval, ale nic víc.“ „Sis, podle mě to není až takové překvapení.“ Vzdechla jsem, možná jsem se bránila myšlence, že není něco v  po­­ řádku, ale podvědomě jsem to tušila. Sestra do  mě drkla loktem: „Brečíš tady jen kvůli Alešovi?“ Pohledem jsem zavadila o fialku ze studia, stála na stole a  já jsem si poprvé uvědomila, že mé slzy patří jen zčásti Alešovi. Bydleli jsme spolu přes dva roky, byl to… no, řek něme, uspokojivý vztah. Měla jsem partnera, který mi dával ve  všem svobodu, fandil mým projektům, každý rok mě pozval na dovolenou, byl společenský a měl mě rád. Při jít o uspokojivý vztah je zničující. Faktem ale je, že tu bylo i něco jiného. Obrátila jsem se na sestru: „Rozchod bolí. Když máš ale práci a někoho po boku, nějak se z toho dostaneš. Já jsem tímhle rozchodem přišla o práci, kamarádku…“ „Kamarádku? To myslíš madam Hedviku?“ „Určitě mě nechtěla až tak zranit…“ Erika mě nenechala domluvit. Obrátila se ke mně celým svým tělem, připomínala sopku a  taky za pár sekund vybuchla. „Podívej, nebudu tady rozebírat, že ti ta mrcha přebrala chlapa. No, dobrá, to se asi může stát. Kama rádky nejsou automaticky imunní k  partnerovi té druhé. Co ale nemůžu překousnout, je ‚štědrost‘ té tvé kamarádky­ ‑šlechtičny. Víš, jak mě rozlítilo, že jste zařídily ateliér na její jméno a ty jsi tam pracovala jen na živnostňák?“ „To bylo kvůli administrativě a daním. Všechno tak bylo jednodušší.“ Erika se zašklebila. „Jo, to znám. Taky jsem si zařizovala kadeřnictví. Když jsem sehnala Ivetu do  party, několikrát [ 12 ]

jsem se jí zeptala, jestli nechce být mou rovnocennou part nerkou. Odmítla. Vše jsme si vyjasnily. Navrhla ti madam Hedvika rovnocenné partnerství ve  vašem fotoateliéru?“ Mlčela jsem. „Zeptala se tě madam kamarádka Hedvika, jak velké chceš vyrovnání?“ Sklopila jsem oči. Přišla jsem o práci a partnera. Konečně jsem si uvědomila, že moje kamarádka patří mezi ty mrchy, které vás obdařují svým dokonalým úsměvem, pokud vás potřebují. Když jim už nemáte co dát, odkopnout vás ze života. Ještě jsem se snažila Hedviku brá nit úvahou, že jsem se měla zajímat o vyrovnání já. Třeba ji hlodalo svědomí, když mě viděla tak rychle se pakovat. Erika mi věnovala tak děsivý pohled, že jsem raději ztichla. Dojedly jsme pizzu. Argo spokojeně ležel s hlavou polože nou na mých kolenou. Erika se na mě zadívala smaragdově zelenýma očima a  nechala uvadnout zlost. V  očích jí zajis křilo a ona sladce sarkasticky pronesla: „Zítra spolu navští víme tvou kamarádku, která byla tak hodná, že ti převrá tila život na ruby. Velice mírumilovně… tak, jak to máš ráda ty, Martino… se jí zeptáme, kolik průměrných měsíčních výplat ti hodlá poslat na účet.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale ona zavrtěla hlavou. Opustila svůj sarkasmus a naopak velice vážně shrnula: „Rozchod není snadný, to máš pravdu. Tak proč si ještě přidělávat starosti tím, že nemáš peníze na nájem a na jídlo? Musíš si promyslet, co budeš dělat dál. A to se dělá lépe, když máš na to čas a nešílíš, že příští měsíc budeš v  bance na  nule. Zítra spolu zajdeme za Hedvikou. Jestli se bude vymlouvat, nech mluvit mě.“ Bože, toho jsem se bála! Na druhou stranu, díkybohu za takovou sestru! Erika se zvedla. „Za chvíli mně přijde zákaznice. Musím jít. Arga si tu chceš nechat nebo ho mám vzít s sebou?“

[ 13 ]

Sestra si brala mého psa přes den do  kadeřnictví. Neje nom že tím pádem nebyl sám v bytě (Hedvika nechtěla ani slyšet o tom, že bych si ho brala do ateliéru, i když by jí tam nepřekážel, Argo dovede být líný kliďas, když se nic zajíma vého okolo něho neděje…), ale navíc měl možnost se proběh nout v parku poblíž kadeřnictví. „Ne, nech ho tady.“ Erika zamířila ke dveřím, když vtom se obrátila a  spik lenecky na  mě jukla: „Brnknu ti a  domluvíme se na  večer. David má službu, jsem ti plně k  dispozici. Budu ta nejlepší utěšovatelka. Však víš.“ Usmála jsem se. To neznělo špatně. Erika odešla. Hladila jsem zlatou psí hlavu a tatam byla moje statečnost. „Musím ven,“ zašeptala jsem se slzami v očích Argovi. Můj pes moc dobře rozumí slovu „ven“. Zaštěkal a  vystřelil ke dveřím. Mně se ale najednou nechtělo, přesto jsem věděla, že musím. Potřebuji načerpat síly, a to se nestane tady, kde mi vše při pomíná Aleše. Nasadila jsem maskovací sluneční brýle na  zčervenalé oči, prohrábla blond hřívu, popadla jsem kabelu a  vodítko. Dubnové počasí nabízelo svou dokonalou tvář – slunečno, příjemný větřík a mráčky na obloze.

[ 14 ]

KAPITOLA 3. Patřím do velmi, velmi, velmi malé skupinky lidí, kteří nepoužívají vulgarismy. (Tentokrát jsem se ale dvěma vulgárním slovům vyhnout nemohla.) V  parku jsem si našla ten nejosamělejší kout, pustila Arga a  pozorovala ho, jak dovádí. V  nějaké knize jsem četla, že si má člověk čas od času udělat seznam plusů a  minusů ve svém životě, načež prý zjistí, že pozitiva převažují. Nikde nikdo, Argo čichá kolem, jde se na seznam. Je mi 33 let (to beru jako plus). Rozvedená (moje manžel ství bylo plus, i když skončilo v minusu), zkušenosti z dvou delších katastrofálních vztahů, ten druhý skončil dnes (2× minus). Bez práce (super­‑jasné minus). Majitelka živnosten ského listu na  fotografické služby (plus). S  cenami nájmu bytů v  Praze vystačím s  úsporami na  měsíc, maximálně dva (takže minus jako hrom). Mám prima sestru (super­ ‑definitivní plus). Exkamarádku mrchu (minus dvacetkrát podtržené). Spoustu známých (to počítám za jasné plus). Obdivované modré oči (plus), od sestry­‑kadeřnice vždy upravené vlasy (plus), ty jsou barvy heřmánkového čaje (miluji svou blond barvu, Erice se tenhle odstín fakt povedl, hurá, další plus), na břiše se odráží moje vášeň pro zákusky u  kávy (maličké minus), napěchovaný sexy dekolt (i  když Eriku netrumfnu a musím nosit kvalitní push­‑upku, neboť gravitace začíná pracovat, i tak to považuji za plus), náběh na křečové žíly (fuj, minus), jinak ale hezky tvarované nohy a ruce (plus), vřelý úsměv (plus s deseti vykřičníky, protože na ten jsem hrdá, ráda se usmívám). Mám úžasného zlatého [ 15 ]

retrívra (plus jako Brno). Mám ráda svůj život (obrovské plus), i  když se před starostmi klepu jako želatina (to je bohužel minus), ale věřím, že propluju každou bouří (další plus). Chlapi mi jsou ukradení (dočasně – takže provizorní minus). Ono to funguje. Můj seznam mě trochu povzbudil, ale ne na dlouho. V přemýšlení mě vyrušilo vyzvánění mobilu. Podívala jsem se na displej. Máma. Až zjistí, co se mi dnes stalo, budu se po  jejích řečičkách cítit jako absolutní nula. Což sedí, protože máma je učitelkou matematiky. Musí toto čísílko milovat, protože nás se ségrou k  němu přirovnává kdykoliv, když potřebujeme podpořit. Přijala jsem hovor. Po  krátkém výčtu, co se mi dnes stalo, se rozhovor obrá til tam, kam jsem předpokládala. Moje matka se vyjádřila, že mě sice lituje, ale za ten rozchod si můžu sama. Podle ní spokojený chlap od ženy jen tak neuteče. Neměla jsem sílu hádat se, tak jsem se zamyslela nad vztahem táty a mámy. Jako vždy jsem došla k  závěru, že se náš otec stal svatým už na Zemi, protože minulý rok oslavili třicáté šesté výročí. Mám ráda mámu, ale neumím si představit, že bych s  ní měla dennodenně být. Mučivý hovor skončil a já jsem dostala chuť na espresso. Ten, kdo vymyslel espresso, má určitě v  Ráji čestné místo. Miluji espresso! Moje mrcha exkamarádka mě pasovala na čestného „závisláka na kafe“ našeho fotoateliéru. Našeho? To už je taky minulost. Nebul! Nebul! Nebul! Zčásti se povedlo, i když jsem si pomyslela: díkybohu, že jsem si vzala sluneční brýle. Zvedla jsem se z lavičky, zavo lala na Arga a v duchu si říkala, že jsem velká holka, která vše ustojí. Opět se ozval mobil. Aleš. S mou sestrou jsme v jednom zvláštní, nepoužíváme vul gární slova. Nelíbí se nám to. Jak se to ale říká: výjimky [ 16 ]

potvrzují pravidla. Přijala jsem tedy hovor, a  jakmile jsem uslyšela sametově pronesený pozdrav mým expřítelem, sladce jsem odvětila: „Polib si tu svou vypracovanou, svalna tou prdel, sviňáku!“ Típla jsem hovor a bylo mi jasné, že mi to espresso bude náramně chutnat.

[ 17 ]

*

KAPITOLA 4. I dámy někdy musí uklízet špínu, kterou si nechaly zanést do svého života. (To se stalo náplní mého dnešního večera.) Nejdříve jsem se chtěla vymluvit a Erice říci, že si večer lehnu, ať nechodí. Zkuste ale odpálkovat někoho, kdo se narodil ve  znamení královské šelmy. Něco málo po  sedmé vplula sestra do mého bytu. V jedné ruce držela tašku s nákupem a v druhé klec s Lady, krásnou mourovatou kočkou, kterou si před čtyřmi roky přinesla z útulku. V  dětství každá z  nás toužila po  zvířeti – já chtěla psa, Erika kočku. Matka kategoricky odmítla všechny naše návr­ ­hy, k čemuž pokaždé přidala seznam důvodů, proč nesmíme mít doma zvíře. Výčet měl logická místa, za což bychom měly mámě poděkovat, protože jakmile jsme se odstěhovaly, opatřily jsme si své milované zvíře. Díky tomu seznamu jsme se ale předem šikovně pojistily, abychom se nedo staly do  nějaké zamotané situace, kdy nevíme, co s  naším miláčkem. Argo i  Lady spolu pobývali odmalička, čímž si na  sebe zvykli, a  v  době dovolených či nemoci si hlídáme své mazly. Sotva Lady vyšla z klece, jako pravá madam pře šla k retrívrovi, packou mu něžně sekla nad čumák, čímž se Argo napřímil a gentlemansky jí dovolil, aby si k němu lehla. Jejich vítací rituál nás nikdy neomrzel. Erika vytáhla z tašky lahvinku růžového a hrdě ukázala na značku: „Získalo druhou cenu v soutěži.“ Usmála jsem se. „Hmm, tak to si dám říct.“ Chtěla jsem pokračovat, ale sestra mě nenechala. „Mám plán. Nejprve uklidíme všechny Ale šovy věci…“ [ 18 ]

„Aleš mi poslal esemesku, že si pro ně přijde, kdykoliv mu dám vědět. Já ale nevím, jak to myslíš: uklidíme jeho věci. Já nemám tolik kufrů.“ Erika na  mě pohlédla jako na  blázna. „Kdo tady mluví o kufrech?“ A poté z tašky vytáhla černou ruličku. „Koupila jsem tohle.“ „Pytle na odpadky?“ „Co jiného?“ Erika pokrčila rameny, poté zvedla ruku s balíčkem pytlů a hrdě mě informovala: „Devadesát litrů.“ Pohlédla jsem na  sestru. Pózovala tam jako nějaká modelka. Vlasy barvy karamelu jí padaly na záda, až na dva prameny, které měla hozené dopředu na dekolt. Tahle nazrzlá barva se jí povedla a moc se k ní hodila. Na sobě měla bílé tričko, zelenkavé kalhoty džínsového typu, doplňky sladěné ve stejné barvě kalhot. Tvářila se jako bohyně. V ruce držela ruličku s pytli, jako by šlo o symbol mocnosti. Napadlo mě, že by z toho byla hezká reklamní fotka se sloganem: „I při úklidu toho největšího sajrajtu můžete být dámami.“ Erika usoudila, že každá Alešova věc by mi připomínala minulé dny, a tak si vzala na starost expřítelovy krámy. Já jsem mu napsala esemesku a  poté jsem se chystala pustit do  vaření. „Udělám topinky s  cuketami a  sýrem a  k  tomu okurkový salát,“ zavolala jsem na  sestru, když jsem se konečně rozhodla. „Skvělý! Já s tím budu rychle hotová,“ oznámila mi sestra. A byla. Cuketová náplň s cibulkou, česnekem, majoránkou a kap kou olivového oleje se ještě dělala na  pánvičce, když jsem zaslechla podivný šramot. Obrátila jsem se a  uviděla jsem Eriku, jak odtahuje tři velké pytle ke dveřím. Jejich tvar pro zrazoval, že Alešovy věci brala opravdu jako odpadky. Raději jsem se opět otočila ke sporáku. Tak takhle končí můj vztah [ 19 ]

s Alešem. Dva měsíce osamocených snídaní a častých únav před spaním, ranní scéna v kanceláři a tři odpadkové pytle v předsíni. „Ty brečíš?“ „To bude tou cibulí.“ „Tou, kterou jsi krájela před dvaceti minutami?“ „Sis, já se snažím, ale najednou to na mě padne.“ Utřela jsem si slzy, které mi snad podesáté rozmazaly opravený make­‑up, a pokrčila jsem rameny. „Vím, co prožíváš. Taky jsem si prožila pár rozchodů. Lidé si myslí, že to beru snadněji. To ale není pravda. Všechny, které jsme si tím prošly, víme, jaké to je. Pár dní budeš ještě naměkko, ale musíš prostě věřit, že na tebe čeká lepší vztah.“ Zamíchala jsem cuketami a utřela si nos. Přikývla jsem. „Musíš si často opakovat, že se tyhle dveře zavřely, ale někde se otevřou další. Lepší.“ „Doufám, že se ti ten, koho v těch nových dveřích potkám, bude tentokrát líbit.“ „Náhodou,“ zakřenila se Erika a začala krájet chleba, „já jsem Aleše měla moc ráda.“ A  slastně vzdechla nad nožem prostupujícím chlebem. Nakrájený chléb jsme položily na  plech. Přímo mistrov sky jsem na  něj nanesla cuketovou směs a  nakrájený sýr. Vložila jsem to do trouby a začaly jsme pracovat na okurko vém salátu. Povídaly jsme si o naprostých banalitách, které zachrání každou ženskou – móda, filmové hvězdy, make­‑up, ženský, které známe. Když nás to přestalo bavit, u báječné večeře a růžového vína jsme nakously téma o mých pracov ních vyhlídkách. „A co bys chtěla dělat? Pokračovat ve focení svateb? Jméno už máš…“ „Ne,“ přerušila jsem ji tónem, který i ji překvapil. Pozvedla obočí a přestala žvýkat. Já jsem naopak polkla a rozpovídala [ 20 ]

se: „Ráda jsem fotila svatby, ale v  poslední době jsem se cítila už unavená z těch princeznovských šatů, obřích dortů a  mužských s  motýlkem. Jako by ze  mě těch několik let focení svateb vysálo všechnu chuť fotit den D.“ „Tak co plánuješ?“ „Pozeptám se po  redakcích časopisů, grafických stu diích… ještě nemám přesný plán.“ „To se ti fakt povedlo,“ ukázala Erika na  talíř. Měla poslední topinku, já taky. Jelikož jsem dala do jídla dost čes neku, naši „chudáci“ se museli spokojit s pouhým zbytkem strouhaného sýra. Ani jedna z nás nepatří mezi přísné alfy „to je moje jídlo, ty máš granule.“ Dnes jsme ale našim miláč kům nemohli dávat sousta našeho jídla. Dala jsem Argovi a  Lady trochu sýra, patrně mnohem zasněněji, než jsem chtěla. „Hele, sis, řekni mi to.“ „Co?“ Dělat „hloupou“ mně před Erikou nikdy nešlo. „Co ten zadumaný výraz?“ Chvíli jsem mlžila, odnesla jsem talíře, nalila si ještě víno, ale Eričiny oči mě pronásledovaly na každém kroku. Sedla jsem si na divan, napila se vína a podívala se na ni. Sestra si ke mně přisedla a povytáhnutým obočím mě přinutila svěřit se. „Nebyl to špatný džob. Fotíš veselé lidi, dostaneš občer stvení a  ještě pak honorář. Jenomže to téma tě omezuje. I  když jsem se snažila vytvářet originální nápady, stejně jsem cítila mantinely. Už nějaký čas jsem snila o svém vlast ním ateliéru.“ „To je skvělý!“ „Až na to, že to je jen sen.“ „Ty jsi expert na sny. Máš jich tolik, že se ti prostě nějaký musí splnit.“ [ 21 ]

Zasmála jsem se. Jo, co se týče snů, mohla bych je pro­ dávat! „Víš, kolik stojí prostory v Praze? Kolik musíš investo vat do reklamy a…“ „Něco ti řeknu,“ Erika se pohodlněji uvelebila, napila se a vzala mě za ruku. „Hodně dlouho o tobě vím, že máš… jak se říká v  nóbl uměleckých kruzích, včetně těch fotografic kých… fakticky dobrou kreativitu. Mrzelo mě, že nebyl ate liér psaný také na tebe. Ne kvůli penězům, ale kvůli jménu. Hedvika si na tobě vystavěla dobré jméno. Zatímco ona byla schopná postavit nevěstu a  ženicha na  schody a  poručit: ‚Usmívejte se!‘, ty jsi měla nápady.“ To je pravda, Hedvika měla ty nejbanálnější nápady, od svatebčanů nejobdivovanější fotky jsem vytvořila já. Sestra nahodila svůj bojovný výraz: „Možná to nebude hned, ale něco vymyslíme. Musíme.“ Přiťukly jsme si vínem a  já jsem najednou cítila vlnu radosti, jak mě lechtá na srdíčku a ujišťuje mě: „To bude tak báááječné“. Ze zasnění mě vyrušil zvonek. Sestra na mě mrkla: „Ah, popelář si přišel pro své odpadky. Chceš tam jít?“ „Jo, chci.“ Po třech sklenkách vína a nabitá Eričinou pod porou jsem se zvedla a rázně jsem došla ke dveřím. Otevřela jsem je a nenechala Aleše ani pozdravit. „Teď si vezmeš tyhle svoje krámy a ani necekneš!“ „Mar…“ „Ještě před dvěma týdny jsi domů přinesl katalog, a kam prý pojedeme letos na dovolenou. Já nána hloupá jsem ti věřila, že jsi skoro každý večer unavený. Ty jsi zatím hrál na dvou hřištích.“ „Mrzí…“ „Mlč! Já jsem ti byla dobrá na domácí pohodičku, uklizený byt a vyžehlené prádlo, Hedviku jsi obskakoval. Paráda, viď? Sviňáku!“ [ 22 ]

„Martino!“ „Neřvi na  mě a  táhni pryč!“ K  nohám jsem mu povalila pytle. Udiveně se podíval na odpadkové vaky a já jsem jen sykla: „Odpadky ke špíně.“ Aleš pochopil, že před ním nestojí ta, co se tak ráda usmívá jako delfíni, které ve starém Egyptě považovaly za znamení Ryb (tehdy jim bylo fuk, že to jsou savci). Momentálně jsem mu ukázala, že se umím proměnit z delfína v naštvanou piraňu. Raději pobral pytle a snažil se je odnést najednou. Ještě jsem mu poručila, ať mi vrátí klíč. Vytrhla jsem mu jej z ruky a zabouchla dveře. Chtělo se mi tak moc brečet, tak moc! Erika držela v pokoji Arga, a  tak mě naštěstí neviděla, jen slyšela. Ocenila, jak dobře jsem to zvládla. Obrácená k ní zády jsem se vymluvila, že si potřebuji odskočit. Sotva jsem za sebou zavřela dveře záchodu, nechala jsem téct i slzy. Je konec, někde v koutku duše jsem patrně doufala, že Aleš přijde s obrovskou kyticí a  začne žvatlat takové ty romantické řečičky o  odpuštění, jak jsem jedinečná, že beze mě nemůže být… utrhla jsem si kus toaletního papíru a  utřela si nos. Dnešek mi připo míná horskou dráhu. Pomaličku nahoru a  pak šupem dolů do špatné nálady. Musím opět nahoru. Nadechla jsem se a zašeptala si: „Čeká na mě něco lepšího. Čeká na mě někdo lepší.“ Jo, co když do mého ateliéru vstoupí Ondřej Brzobohatý a bude mě prosit, zda bych mu neudělala portrét a po boku bude mít úžasného kamaráda, který ze mě nespustí oči. Můj ateliér… žadonící Ondřej Brzobohatý… jeho kamarád s dych tivýma očima, zvoucí mě na večeři… Při snění mně odvaha opravdu nechybí. Občas jsem jako puberťačka, ty dnešní by ale namítly, že nejsou tak blbý, aby snily o  takových pito mostech. Alespoň to ale funguje. Začala jsem se smát svému praštěnému snu a přestala jsem brečet. [ 23 ]

Načež mě to trklo. Když jsem dělala seznam v parku, uvá děla jsem, že mně jsou chlapi ukradení. Bohužel nejsou, jak je vidět. Další plus… nebo minus? Čert ví, to se uvidí až časem.

[ 24 ]

KAPITOLA 5. I potvory se musí smířit s tím, že někdy jsou donuceny někomu pomoci. (Samozřejmě je nutné najít způsob, jak na ně). Následující ráno jsme s Erikou vyrazily k Hedvice. Obě jsme se nafintily, protože stát naproti ženské, která vám uloupí partnera, chodí pravidelně na  manikúru a  nakupuje kos týmky v  buticích, vyžaduje určitou odvahu. Seklo nám to. Měla jsem béžové pouzdrové šaty, tyrkysový svetřík a doplňky. Erika si oblékla sukni barvy švestek, bílou úple tovou halenku, a to vše doplnila decentními doplňky krémo vých odstínů. Udělala nám hezké účesy, a tak jsme dorazily do studia jako dvě dámy. Hedvika nás přivítala úsměvem ostrým jako žiletka. Aleš si patrně postěžoval na  mé chování. Trošku to při barvil a  konflikt je na  světě. Znuděně se na  nás podívala a kysele namítla: „Myslela jsem, že sis včera vzala všechny věci.“ Sedla jsem si k přijímacímu stolku, nohu přes nohu. Ačko liv to bolelo jako čert, když jsem si připomněla, co jsem tu všechno prožila, snažila jsem se vypadat ledově klidně. „Věci ano. Já si jdu pro vyrovnání.“ Hedvika znuděně mávla rukou: „Něco ti časem pošlu, ale teď po mě nechtěj účtařinu. Dělám na té svatbě z víkendu. Sama. Tři sta padesát fotek.“ „Za to já nemůžu,“ podotkla jsem chladně, a  tehdy si patrně poprvé Hedvika uvědomila, že se něco změnilo. Polkla, ale stále ještě chtěla dominovat situaci. „Vím, že jsi naštvaná.“ [ 25 ]

„To jsem.“ Ticho. Loupla jsem po  očku na  Eriku, která se usadila po  mé levici. Její elegantně decentní úsměv dokazoval, že je ze mě nadšená. Hedvika vstala od svého stolu a popošla k  nám. Měla na  sobě vínový kostýmek s  minisukní. Stře víčky tělové barvy a  dokonalý drdol doplňovaly její šik vzhled. Popošla k nám a vykouzlila dokonale falešný úsměv. „Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Aleš se mi vždycky líbil, ale nikdy jsem na  něho nemyslela… takhle. Partner, otec mého dítěte.“ Výborně, Hedvika mě zná a myslela si, že udeří na mou slabou stránku, ale v tom se zmýlila. Chladně jsem ji pozorovala, když mi sladce vysvětlovala: „Pak jsme se něko likrát náhodou setkali. Jednou se mě zeptal, jaký dárek by ti měl koupit. Bože, jak romanticky to pronesl! Tak láskyplně, v  tu chvíli jsem se do  něho zamilovala.“ Hedviko, jsi fakt profík. Ruce jsem schovala pod kabelku, začaly se mi třást. V očích jsem ucítila tlak slz. „Můžu se zeptat,“ zasáhla Erika v  pravý čas, „kdy  se ­dobereme konce tohoto dramatu? Mám pocit, že se dozvíme, že nakonec za všechno může Martina, možná i  trochu Aleš, ty jsi ale nevinná jako bělostná holubice s větvičkou myrty.“ Hedvika šlehla po Erice nepříjemným pohledem. Erika jí to vrátila upřeným pohledem připomínajícím kočku, která pozoruje svou kořist. „Přišly jsme si pro odpověď, jaké bude vyrovnání. Ty tvé falešné řečič…“ Hedvika bouchla do divanu, u kterého stála. „Jsem, ksa kru, přece její kamarádka, můžu jí alespoň vysvětlit, co se stalo, ne?“ Rukama si upravila drdol, který nevydržel nápor jejího vzteku, a snažila se najít ztracený klid. Erika chtěla pokračovat, ale vstoupila jsem do  diskuse. „Hedviko, povídala jsem ti, co má Aleš rád. Vyprávěla jsem [ 26 ]

ti, když jsme se pohádali a  jak jsme se usmířili. Bavila ses dobře, když jsem se ti tady… ano, tady u tohoto stolu svěřila s obavami, zda se ještě Alešovi líbím, když je večer unavený? A  ty jsi mě utěšovala, že nemám panikařit. V  tu chvíli ses považovala za mou kamarádku?“ „Mrcho!“ sykla Erika, Hedvika to musela slyšet. Nevy jela ale na  ni, protože koukala na  mě a  patrně přemýšlela, co na tohle říci. Po pár sekundách jsem se opět ujala slova. „Možná bych ale byla schopná pochopit i to,“ vzdechla jsem a  dodala, „kdybych cítila, že ti to je opravdu líto. Kdybys mi byla ihned nabídla pomoc, protože jsem přišla o  práci. Kdyby ses mě snažila jednou jedinkrát zeptat, jak mi můžeš pomoct.“ Hedvika mě probodla naštvaným pohledem, ale ten začal opadávat. I  když do  hlasu dala ještě notnou dávku jedova tosti: „Kdybych se o to pokusila, stejně bys na mě vyjela.“ „Možná v první chvíli, ale pak bych šla domů, a až bych o  té celé situaci začala opět přemýšlet, přičetla bych ti to k dobru. Kamarádky, ty opravdové, se mohou rozejít. Nikdy by ale jedna z nich neměla tu druhou takhle podrazit.“ Nastalo ticho, které přerušila Erika oznámením, že teď bude mluvit ona. Brzy jsem ji přestala poslouchat, protože to měla evidentně velice dobře promyšlené. Dívala jsem se na Hedviku. I ve škole ji holky považovaly za vypočíta vou, podlézavou manipulátorku. Bránila jsem ji, i  když se mě ostatní ptali, proč to dělám. Erika přednesla požadavky na  moje vyrovnání. Hedvika se dušovala, že na  takové vyrovnání nemá. Moje sestra byla k  mému překvapení klidná. Dokonce se usmála a  sametově něžným hlasem začala povídat, kolik vlivných osůbek zná. Její kadeř nictví se stalo známé svou kvalitou a  laskavým přístu pem k zákazníkům. A ona najednou zjišťuje, že k ní chodí [ 27 ]

šikovná právnička, daňový poradce, který má dobré jméno na finančním úřadě, a reportér z rádia. Ti všichni vědí, že Erika má sestru, kterou někteří nazývají „poctivý blbec“, jiní „snílek a idealista“ anebo „ta by mouše neublížila.“ Až jim teď začne vyprávět, co se stalo a  jak neví, kudy kam, protože kamarádka Hedvika ji vyhodila bez finančního vyrovnání… „Zavři hubu!“ vyjela na ni Hedvika. „Vypadněte! Martino, ty peníze ti pošlu na  účet a  smlouvu o  rozvázání pracov ního poměru dostaneš poštou. Vrať mi podepsanou kopii taky poštou, protože vás dvě už tady nechci vidět. Táhněte odsud!“ S  Erikou jsme se zvedly a  kráčely ke dveřím. Než jsem definitivně vyšla ven, otočila jsem se a  vmetla jí do  tváře: „Tohle byla poslední kapka, která mně otevřela oči. Hedviko, jsi blbá, pokud si myslíš, že nevím, kolik máš na ateliérovém účtu. Dělala jsem tady. Řekla jsem si o částku, která tě roz hodně nezruinuje.“ „Ty nic nechápeš,“ odsekla Hedvika, „Aleš potřebuje nové auto a já si budu muset začít kupovat těhotenské oblečení.“ Ať byla situace pro mě jakkoliv nepříjemná, musela jsem se začít smát. Dokonce jsem se opřela o dveře, jaký záchvat smíchu mě přepadl. Hedvika i Erika na mě zíraly. Když mě to trochu přešlo, prostě jsem namítla: „Aleš má novou part nerku, tak určitě rád počká s novým autem. A pokud se s tím nesmíří, tak ty budeš muset začít holt nakupovat v konfekci. To ale jistě ráda pro Aleška uděláš.“ Erika přejela Hedviku od hlavy až k patě a zasmála se. Hedvika nasadila výraz, jako když kousne do shnilé okurky. „Ven!“ S Erikou jsme vyšly do sluncem zalité ulice. A i když neří kám, že mě to přestalo bolet, nasadila jsem si sluneční brýle a pousmála jsem se. Mám na zaplacení nájmu, energií a na [ 28 ]

jídlo. S  tím vydržím minimálně čtyři měsíce. Během nich musím najít práci, anebo začít pracovat na svém snu. Mám strach, ale už nejsem zoufalá. A  to je velké plus na počátku mé nové cesty.

[ 29 ]

KAPITOLA 6. Každý si ve svém vzhledu nese stopy po tom, co má rád. (A mě moc baví odkrývat to.) Následující dva měsíce uběhly nevídaným tempem. Zjišťovala jsem, jak bych si mohla přivydělat fotografováním. Byla to fuška. V  době, kdy internetové agentury chrlí milióny foto grafií za směšnou cenu, je pro individuální fotografy těžké uživit se svou prací. Já jsem ale v  tomto ohledu paličatá (a  optimistická). Připravila jsem si prezentaci. Přijala jsem nabídku mého telefonního operátora na velmi výhodný tarif, protože se telefon v mé situaci stal jedním z důležitých pro středků. Brouzdala jsem po internetu a navštěvovala redakce časopisů. Díkybohu za paličatost a optimismus, po třech týd nech jsem sehnala svou první práci – fotky do katalogu pro výrobce intimního prádla. Týž týden mně zavolali z redakce časopisu o vaření, zda bych jim nenafotila snímky z přípravy jídel italské kuchyně. Podařilo se mi prodat pár fotek přes stu dia, která tisknou fotografie do bytů a kanceláří. Bojuji a  zaznamenala jsem tři vítězné bitvy. Tři. To si musím opakovat, nesmím myslet na  tu hromadu zamíta vých odpovědí. Optimismus je přece jedno z mých plus. Tři vítězství, taky nemuselo být ani jedno. Kráčela jsem s Argem naším oblíbeným parkem a uvažo vala, jak tu číslovku tři zvětšit. Pravdou bylo, že mi chyběl ateliér. Práce, které jsem prozatím dělala, byly v terénu. Nepo třebovala jsem svoje místo k  focení, poté se upravují fotky na počítači a to mohu doma. Bude to ale čím dál tím složitější nemít vlastní studio? Sakra, jak získat levné prostory v Praze? [ 30 ]

Mezitím jsem dorazila ke kadeřnictví. Argo vletěl dovnitř, kde ho všichni vítali – ať už šlo o kadeřnice anebo zákaznice. Můj retrívr je typickým zástupcem své rasy, všude vítaný a  hýčkaný. Vešla jsem a  pozdravila jsem se s  Erikou a  její pomocnicí Ivetou. Ta právě umývala hlavu mladé ženě se zajímavou tváří a svaly připomínajícími Arnolda Schwarze neggera ve své nejslavnější éře. Erika dokončovala účes asi šedesátileté ženě, která mě ihned upoutala. „Copak, děvenko, my se známe?“ zeptala se mě, když jsem na ni nepřestávala civět. „Z  toho si nic nedělejte,“ odpověděla jí sestra, „Martina je fotografka. Od chvíle, kdy vzala foťák do  ruky… možná ještě dříve… když ji někdo zaujme, hned si ho představuje na nějaké fotce.“ Trochu jsem asi zrůžověla, ale hned poté jsem vysvět lila: „Jste přirozeně krásná. Ty bílé vlasy, zelené oči, jemné rysy ve tváři. Hned jsem si vás představila v jednoduchých plátěných šatech s  obrovskou kyticí slunečnic a  slamákem na hlavě na hnědém pozadí se zajímavým nasvícením.“ Žena se rozesmála: „Neuvěřitelný! Eriko, máte šikovnou sestru.“ „Já vím, paní Zimáková. To mi nemusíte říkat.“ Paní Zimákové mě obdařila úsměvem „dobré kmotřičky víly“. V tom úsměvu se skrývala pohádková dobrota a jem nost. „Martinko, odmalička miluji žlutou barvu a slunečnice. Kdekoliv jsem uviděla něco se slunečnicemi, hned jsem to měla. Na balkóně mám každé léto květináče se slunečnicemi.“ „A jak byste si představila mě?“ Zadívala jsem se na hnědovlásku s malýma očima, z nichž ale sálala mužská vůle. Plné rty by mohly konkurovat model kám. Jí bych si tak představila v dokonale padnoucím kalho tovém kostýmu se sakem a kravatou, v krátkém sestřihu, jak [ 31 ]

stojí na stupni vítězů a nad hlavu zdvihá chlapa svázaného jako role koberce. „Tak se neupejpejte. Chápu, že blondýně v růžovém tričku se nemohou líbit moje svaly. Mimochodem, to jsou roky poctivé dřiny.“ To mě rozesmálo, a tak jsem jí pověděla o svém nápadu. Všechny tři vyprskly smíchy, žena­‑svalovkyně si zamnula rukama a  ocenila mě překvapivým pohledem. „Jste fakt dobrá, chlapy nesnáším. Takovou fotku bych brala.“ Smích zaplnil kadeřnictví. Erika se mnou začala pyšnit, jako bych byla fotografkou, o níž se perou filmové hvězdy, a ne tou, která žadoní o práci. Já to říkám pořád: moje sestra by prodala lednici i Eskymákovi. Těšilo mě ale, že jsem si potvr dila, jak dobrý cit mám pro lidi. Jejich tváře, gesta, výrazy v očích, mimika rtů i pohyby těla mě dovedou k nim přiblížit. Tak často umím vycítit, jací jsou, a to komunikuji skrze foto grafie. Tak intenzivně jsem se zasnila, až mně uniklo, že Erika vylíčila mou situaci. Načež se mě paní Zimáková zeptala: „Tak se přijďte podívat do mého domu na Žižkově, mám tam úplně volné přízemí a nevím, co s ním. Nechci tam žádný bar ani prodejnu second handu. Třeba bychom se dohodly my dvě.“ Pootevřela jsem ústa. Zase je zavřela. Ticho prolomil až můj hlas, když jsem užasle odpověděla: „S radostí se přijdu podívat.“ Iveta pokračovala v mytí hlavy ženě­‑svalovkyni, zatímco já jsem si přesedla k paní Zimákové a domlouvala si schůzku. Popisovala mi prostory, dala mi adresu a na rovinu mi řekla, že nepožaduje drahý nájem. Má jen jednu podmínku. Po dva cáté hodině tam nesmím dělat hluk. Připadala jsem si jako v pohádce. Tentýž den jsem se vydala na  Žižkov. Vzala jsem si seprané džínsy, šedý svetřík se stříbrným vzorkem, okolo [ 32 ]

krku si uvázala švestkově modrý šátek, vzala jsem si korále a tašku téže barvy. Ráda se oblékám, jak říkáme se sestrou, elegantně pohodově s doplňky, které spolu harmonizují. Jela jsem metrem a  vzpomínala právě na  to, jak jsem za tento styl získala velkou pochvalu od majitelky prostor, v  němž jsme měly studio s Hedvikou. Tehdy jsem neměla moc peněz na šaty, proto jsem investovala do doplňků, jako jsou šátky, šály, korále, přívěsky na řetízcích, ale i levné hodinky. A tak jsem jednou měla béžový svetr a džínsy doplněné tyrkyso vými doplňky, někdy decentně zlatavými. K bílé košili jsem si ráda vzala starorůžové ozdoby a jindy naopak černé. Paní majitelka se na  mě koukla a  se špetkou závisti mi poví dala: „Zase jiná. Jak to děláte, že máte pokaždé jiné oble čení?“ Smála jsem se a pověděla jsem jí pravdu. „To je dobrý fígl,“ ocenila. A i když jsem si časem mohla pořídit více oble čení než na začátku své fotografické kariéry, zůstal mi tento zvyk. Miluji doplňky různých barev. Dorazila jsem na místo určení. Přede mnou stál typický žižkovský barák s dvěma patry a dolními prostorami s vel kým skleněným oknem a  dveřmi. Omítka již opadávala, bylo však vidět, že to býval hezký okrový dům. Horní patro zdobily truhlíky s  květinami. Zazvonila jsem na  zvonek Jarmila Zimáková a  za chvíli se v  malém reproduktoru ozvalo: „Ano.“ „Dobrý den. To jsem já, Martina Mrázková.“ „Už jdu, maličké strpení. Porozhlédla jsem se kolem sebe. Lidi okolo mě spěchali k nedaleké stanici tramvaje, kde se nacházel i supermarket. Kolem prozatím projela dvě auta. Klid, ale snadný přístup pro všechny, kdo by chtěli navštívit můj fotoateliér. Bylo to skvělé místo. Konečně se otevřely dveře a  paní Zimá ková mě vřele pozvala dál. Uvnitř jsem zalapala po  dechu. [ 33 ]

Šachovnicová podlaha, bílé stěny, sto dvacet metrů čtvereč ních, hodně světla, ale protějšek prostoru se halil do přítmí. Dokonalý ateliér. Paní Zimáková mě vzala za loket. „Dva cet tisíc měsíčně, energie a údržbu si budete platit sama. Co říkáte?“ „Beru!“ vydechla jsem a začala jí vyprávět o tom, kde si co představuji. Obě jsme zářily radostí. Ne na dlouho. Dovnitř vstoupila robustní žena v  bílé sukni a  černé halence. Odhadovala jsem, že je jí jako mně. Možná o  dva tři roky více. Výrazný make­‑up a drdol z na černo odbarve ných vlasů ji činil starší. Něco mi na ní bylo povědomé. Ty její srdíčkovité rty a těkavé oči posazené daleko od sebe. Zaúto čila jako stíhačka: „Co tu dělá tahle mrcha?“ Paní Zimáková se na  ni podívala, zamračila se a  zahu bovala: „Naděnko, co to má znamenat? Jak se to chováš?“ Poté se paní Zimáková obrátila na mě. V laskavé tváři se zra čil údiv, ale také ostych. „Promiňte, Martino, moje dcera se takhle obvykle nechová.“ „Obvykle nemám před sebou takovou potvoru!“ odsekla Naďa. Paní Zimáková se vyděšeně podívala na  dceru, potom na mě. „Vy víte, o co tu jde?“ Ano, věděla jsem. Byla to bývalá holka mého manžela, vlastně také již exmanžela. Krátce předtím, než jsem začala chodit s  Jirkou, prošel si nehezkým rozchodem. S  Naďou, která ho chtěla za každou cenu zpět. Jirka jí však měl plné zuby. Vyprávěl mi, jak věčně básní o dětech. Dala mu jasně najevo, že budou mít nejméně čtyři, a to co nejdříve. Ve dva ceti čtyřech se spousta kluků obává právě tohoto. Jirka se s Naďou rozešel, ale ta ho pronásledovala, jak jen mohla. Asi týden po  jeho rozchodu jsme zašli na  večeři a  na koncert. [ 34 ]

Právě ten den to začalo mezi námi jiskřit. Dříve jsem ho znala jen od vidění, ale už tehdy jsem o  něm snila. Černé vlasy, oříškově hnědé veselé oči, optimistický výraz ve tváři. Jakmile mi dal najevo, že o mě stojí, rozhodně jsem se neu pejpala. Při oné večeři nás viděla Naďa. Naše spojené ruce a zamilované pohledy. Sotva jsme vyšli z restaurace, snesla se na  mě sprška nadávek a  obvinění, že já jsem příčinou jejich rozchodu. A to se nyní opakovalo. „Naďo…“ „Pro tebe paní Bláhová,“ přerušila mě a  poté své matce vyprávěla svou verzi o rozchodu s Jirkou. Paní Zimáková se začala mračit a dívat se na mě tak lítostivě a vyčítavě. Chá pala jsem, čím si Naďa prošla. Přesto mě udivilo, jak lživě o  tom vypráví, a  tak jsem jí tentokrát přerušila já. „Mlč, Naďo!“ Obě ženy se na mě překvapeně zahleděly. „Jako žen ská ženskou tě lituju. Vím, jak to bolí. Nehodlám ale poslou chat lži, které tady vyprávíš.“ „To nejsou…“ „Řekla jsem, abys mlčela. Jirka mi tehdy o tom říkal, děsil se těch tvých plánů mít co nejdříve čtyři děti…“ „Už jich mám pět.“ „A já ti je přeju, ale musíš pochopit, že Jirka nebyl typem chlapa, který se těší, že se ve dvaceti pěti usadí a bude mít velkou rodinu. Proto se s  tebou rozešel. Ne kvůli mně. My jsme spolu začali chodit, až když jste byli od sebe.“ Naďa přešla jako královna po celém prostoru. Mlčela, ale já jsem viděla její jedovatý pohled, s kterým mi triumfálně oznámila: „Patří to tady mojí mámě, ale myslím, že ti to tady nepronajmeme. Viď, mami?“ Paní Zimáková potichoučku souhlasila. Nevyčítala jsem jí to. Jen mi bylo líto, že si o mně myslí… bůhvíco. Přinejmen ším o  mně pochybovala, a  to mě mrzelo. Padla mi do  oka. [ 35 ]

Laskavá stará paní, které sluší úsměv a  pohoda, ne tenhle smutný výraz a napjatá atmosféra. Hrdě jsem zvedla bradu, krátce se rozloučila a vyšla ven. Sem jsem jela zasněná o tom, jak si zařídím ateliér. Ze Žižkova odjíždím s pocitem, že sny se jen tak neplní a  že každá z  nás má nějakou protivnici, která si myslí, že jí ukradla chlapa.

[ 36 ]

KAPITOLA 7. Někdy vyhlásím den smutku, někdy dny radosti. (Nakonec to stejně vyjde stejně.) Erika právě smetávala podlahu, když jsem jí referovala o tom, jak proběhlo jednání u paní Zimákové. Bylo po zaví rací době, a tak jsme tu byly samy a mohly si stěžovat. „Ona občas mluví o  své dceři, ale nikdy mě nenapadlo, že to je tahle Naďa. Mezi námi, Naděnka má opravdu pět dětí, ale taky ukrutně línýho chlapa. Představ si,“ Erika si sedla do křesla a spiklenecky se ke mně nahnula, „jednou se tady prořekla, že Naďu zavolal do kanceláře a stěžoval si, že doma není pivo. Naďa ten den dělala přesčas a nestihla nakoupit. Takže musela přerušit práci a dojít na nákup.“ „Bože!“ To mě šokovalo a navíc mně projelo myslí: „Jak to dělá? Děti, práce, obskakování líného manžela?“ Erika se zvedla a dala se zase do zametání. „Prý má dost peněz, takže má pomoc na úklid a žehlení…“ „I tak mi to nejde do hlavy. Sis, nechceš s něčím pomoct?“ „Ne, vytíraly jsme včera, umývadla a hřebeny jsou čisté, dneska dělám jen povrchový úklid.“ Dívala jsem se na to, jak zametá smetí, a měla jsem pocit, že právě to se děje s mým snem. Cítila jsem, že mi vlhnou oči. Erika si ke mně při sedla a položila mně ruku na koleno. „Neboj se, určitě něco najdeme.“ Já vím, přesto… „Víš, skvělá majitelka objektu, dobrá pozice a vynikající cena.“ Explodovalo ve mně nadšení, proto jsem se cítila mizerně, když to nevyšlo. Erika má pravdu, není všem dnům konec, jenomže právě teď mám pocit, že [ 37 ]

musím posbírat kousky svého snu a  opět jej složit. Erika mezitím smetla smetí na lopatku a vyhodila jej do koše. Můj sen takhle nesmí skončit. Dneska si dopřeji den smutku, zítra jedu dál. Sestra věděla, co to znamená vyhlásit den smutku anebo radosti. Přihlásila se: „Počítej se mnou.“ A zvednutým uka zováčkem a palcem vytvořila na ruce číslo dvě. Den smutku znamená, že se přežeru něčeho dobrého, buď odporně slaného, anebo naopak hory sladkého. Erika mi ukázala dvojku, dnes vyhrála druhá varianta. Koupily jsme si nejen čokoládové lanýže, ale také kelímek se šlehač kou. Tu jsem dokonale vyšlehala, polila rozpuštěnou čokolá dou a  vaječným likérem. Polovina lanýžů a  šlehačky skon čila ve mně a polovina v sestře. Kecaly jsme, smály jsme se, pobrečela jsem si. To vše jsme dovršily tiramisu a panákem sladké hruškové vodky. Načež Erika teatrálně pronesla: „Je mi zle! Potřebuju bechera.“ „Ten došel,“ informovala jsem ji s  povzdechem. Erika pokrčila nos, já taky. Rychle jsem však dodala: „Ještě není deset, můžeme si na  něho zajít.“ Argo a  Lady spokojeně ­chrněli, protože i  oni se zúčastnili dne smutku a  od každé z  nás dostali šlehačku. A  jelikož čokoládu nesmějí, nahra dili jsme sladké kousky uzeninou a sýrem. Nyní funěli, pro tože takovéto žrací orgie rozhodně mají jen na Vánoce. „Náš bar zavírá o půlnoci.“ Tím barem jsem myslela naše oblíbené místo o dvě ulice dál, kam rády chodíme na espresso, víno anebo třeba koktejl. „Na co čekáme?“ „Až si dojdu na  záchod a  vezmu si jiné tričko,“ ukázala jsem na skvrny po šlehačce a čokoládě.“ „Tak sebou hoď. Já tady počkám a budu si vsugerovávat, že se mi nechce zvracet.“ [ 38 ]

Domácí seprané tričko s kytkami jsem vyměnila za šedé tričko s  polodlouhým rukávem, jaguáří hlavou a  lesklými cvočky okolo ní. Krásně mi v něm vynikl dekolt se žlábkem a  pomocí push­‑upky nadzvednutými ňadry. Napěchovala jsem se do úzkých džínsů, vlasy rozcuchala do nadýchaného účesu a vzala si tyrkysové doplňky. Cítila jsem se sexy. Bože, kdy jsem měla naposledy sex? Raději po  tom nebudu pát rat v  paměti. Určitě bych omdlela údivem. Vrátila jsem se k sestře, která mě ocenila pohledem i slovy: „Sekne ti to.“ „Tobě taky,“ ocenila jsem ji a myslela to vážně. Zrzavé vlasy stáhla do  rozpustilého culíku, a  tak vynikly výrazné zlaté náušnice. Nápadně si nalíčila rty, naopak oči krášlila jen řa senka. Na  sobě měla tmavé džínsy a  bílou halenku s  kraj kou okolo krku a rukávů. Přemíra cukru a hrušková vodka způsobily, že jsem se na svět začala dívat zase tak, jak jsem zvyklá. „Jo, všechno je dobré a bude to ještě lepší.“ Den smut­ ­ku ale ještě neskončil, musely jsme ho spláchnout ­čtyřiceti devíti bylinkami (nebo kolik jich becherovka obsahuje) v na­­ šem oblíbeném super kýčovitém baru. Je to opravdu místo, o kterém by každý člověk s normál ním vkusem musel prohlásit: „Bože, to je hrůza!“ S  tím by se nedalo polemizovat. Červené koženkové židle, stoly s čer venými svíčkami a  vázičkami, závěsy z  červeného sametu a světlo v příliš syté oranžové. Jediné, co se mi tu vzhledově líbí, je bar stojící naproti vchodovým dveřím a  stěny plné obrázků různých velkostí a  námětů ve  zlatých rámečcích. I přes ten kýčovitý vzhled to tu mám ale moc ráda. S Erikou jsme ihned zamířily k baru, kde nás čekal Simon, číšník a  spolumajitel, pohledný gay, který miluje být stře dem pozornosti. „Čau, děvčata, tváříte se hrozivě.“ „Díky, taky jsme se na tebe těšily,“ odfrkla Erika, zatímco já jsem vyslovila klíčovou frázi: „Den smutku.“ [ 39 ]

Simon si dal ruku na hruď. „Chcete griotku…“ „Jenom to ne!“ vyštěkla Erika. „Aha, takže bechera, protože je vám šoufec.“ Obě jsme při kývly a Simon se usmál, zatraceně dobře se bavil. Okamžitě vyndal na  pult dva panáky a  ty naplnil zlatavým mokem. „Tady je, vy dvě rozpustilé puberťačky.“ „To už dávno nejsme,“ ubezpečila jsem ho, vzápětí mě odpálkoval: „Ale chováte se tak.“ Koply jsme do sebe becherovku a poručily si ještě jednu. Zatímco ji naléval, pořádně jsem si ho prohlédla. Nechal si ostříhat vlasy do  účesu, který mu vyloženě slušel – krátký sestřih s delší ofinou. Měl hezký obličej – výrazné lícní kosti, zuby a rty. Temně modré oči lemovaly husté řasy. Všechno na něm bylo štíhlé a dlouhé – výška, ruce a nohy, prsty. Rád nosil bílé košile a světlé kalhoty. Dnes si však oblékl černou košili a kalhoty. I to mu seklo. „Přemýšlíš, jak bys mě svedla, kdybych nebyl gay?“ „Ne,“ zasmála jsem se. „Momentálně o  tobě přemýšlím jako fotografka. Byl bys hezkým modelem.“ „Hezkým?“ odfrkl si. „Snad dokonalým, ne?“ Obrátila jsem oči v sloup, Erika na to kývla a pak jsme si ťukly na to, aby mně začalo přát štěstí. To byla pro Simona výzva. Ihned se začal zajímat, co se mi stalo. O  mém roz chodu věděl, ale o mém snu mít ateliér neměl ani tušení. „Až ten fotoateliér budeš mít, dovedu ti skupinku gayů. My se rádi fotíme, jak si asi umíš představit.“ Přikývla jsem, ale můj pohled patrně prozrazoval, že se bojím, zda to dokážu. „Já vím, že najít dobré prostory není snadné, ale podívej se na mě. Jeden podnik mi vypálili, protože jsem gay. O druhý jsem přišel, protože se majitel dostal do potíží a žádal trojná sobné zvýšení nájmu. Na černo! A teď jsem už tři roky tady. A jsem spokojený. Určitě něco najdeš.“ [ 40 ]

Jo, jo, cesta za sny může být trnitá, ale nesmí se vzdát. Upila jsem becherovku, když v  tom do  mě Erika kopla a  ukázala ke dveřím. Stál tam „On“. Celým tělem mě pro jela vlna vzrušení, zamrkala jsem. Nezmizel. Blonďatý James Bond s pomněnkovýma očima kráčel směrem k nám. A usmí val se. Bože, takoví chlapi neexistují jen v  Hollywoodu, to jsem nevěděla! Zasnila jsem se a  rozšoupla jsem se přitom. Je na dně, protože našel přítelkyni v posteli se svým šéfem. Teď jen tak bloumal ulicemi, až našel tento bar a rozhodl se svůj žal zapít. A zde objeví mě, kočku s romantickým srdcem a divokou chutí na milování. Bez jediného slůvka mě posadí na stůl, serve ze mě oblečení… A bude po smutku. „Hele,“ drknul do  mě Simon. Obrátila jsem se k  němu a viděla jsem, že má ruku v bok a mračí se. „Ten tvůj pohled, kterým ho obdařuješ, se mi nelíbí. Ještě že nejsi chlap, to bych už žárlil!“ A pak nám představil Lukáše, svého nového přítele. Erika se neudržela a vyprskla smíchy. Podívala se na mě a já si jen rezignovaně povzdechla. Ateliér. Známost. Sex. To vše se opět odkládá na neurčito.

[ 41 ]

KAPITOLA 8. Gangsterskou madam lze spatřit v naší době a v Praze, občas mi dohodí práci a vmete do očí i syrovou pravdu o mém životě. (Kdo by se ale na ni zlobil, jinak je skvělá!) Za tři dny poté mi zazvonil mobil. Volala mi grafička z časo pisu o  jídle a  stravování. Hned šla k  jádru věci: „Budeme potřebovat udělat fotky tří receptů ženských, které si před platily náš časopis, a za odměnu je dáme do časopisu s jejich oblíbeným zeleninovým jídlem. Nechceš nám píchnout?“ Hurá! Práce! A docela zajímavá. „Jasně že jo.“ „Dík. Počítám s  tebou. Nemohla by ses dneska zastavit v redakci, chtěla bych si projít, jak si to představuju.“ „Dopoledne nemůžu, ale po  obědě jsem u  vás v  redakci jako na koni.“ „Skvělý. Tak čau, uvidíme se.“ Bylo něco málo po  osmé. S  Argem jsme se vrátili z  pro cházky, teď si udělám čerstvě vymačkanou šťávu z  pome ranče a grapefruitu. Opravím make­‑up. Dovedu Arga k sestře do kadeřnictví. Potom mě čeká pošta, musím zanést doklady k finančnímu poradci a udělat nákup. Oběd a hurá do redakce. Všechno šlo jako po másle. V půl desáté jsem stála u po­­ kladny supermarketu a vyndávala věci na pás. O pět minut později jsem vycházela ze  supermarketu. O  pár desítek metrů od něho jsem narazila na paní Zimákovou. Pozdravila jsem, ale neměla jsem chuť si s ní povídat. Zato ona se mnou ano. „To jsem ráda, že vás vidím.“ Za normálních okolností bych tuhle roztomilou šedovla sou paní taky ráda potkala, ne však po setkání s její dcerou. [ 42 ]

Paní Zimáková mě vzala za loket a  vedla mě k  místu, kde nás nemohl nikdo slyšet. „Potřebuji s vámi mluvit.“ Že by se Naďa přestala zlobit? „Musíte si promluvit s Naděnkou.“ „O čem?“ „Moje Naděnka není zla holka, jen má starosti s tím svým. Minulý měsíc jsem viděla několik modřin na jejím rameni.“ „Tak proč nejde na polici nebo nepožádá o rozvod?“ „Právě o tom chci, abyste si vy dvě popovídaly.“ Koukala jsem na ni, jako by spadla z Marsu. „Já? Tak to ne, paní Zimáková.“ „Musíte! Mně nikdy nic neřekne. Vy z ní musíte dostat co a jak, a pak jí pomoct rozhoupat se, aby se rozvedla. Potom vám pronajmu ty prostory.“ Obrnila jsem se trpělivostí, šlo to ale ztěžka. „Paní Zimá ková, viděla jste, jak mě vaše dcera nesnáší. Ječela na  mě. Vyhodila mě. Já jsem ta poslední, s kterou by se chtěla o čem koliv bavit. Budete si muset najít někoho jiného.“ Chystala jsem se odejít, ale paní Zimáková mě chytila za zápěstí a začala hlasitě vzlykat. „Já chci, abyste jí pomohla vy. Líbíte se mi. Chci, abyste měla ateliér v našem přízemí. Chci, abyste Nadě pomáha…“ Náhle mě pustila. Vytřeštila oči, chytila se za hruď a bezvládně dopadla na zem. Bylo to šokující. Třásla jsem se jako želatinová roláda, ale v  duchu jsem si poručila, že musím reagovat. Vytáhla jsem mobil, zavolala záchranku. Trochu mě uklidnilo, že paní Zimáková viditelně dýchala. Podložila jsem ji hlavu její nákupní taškou, vzala jsem si její mobil a  našla číslo Nadi. Rozhodně se mně jí nechtělo volat, ale vypisovat esemesku…? Zmačkla jsem zelený symbol. Ozval se vyzvánějící tón, když se ozvala, ihned jsem spustila: „Jde o tvou maminku, Naďo, takže mě poslouchej.“ Zatímco jsem jí vysvětlovala situaci, přijeli záchranáři. Byli sympatičtí, a hlavně moc šikovní. Již [ 43 ]

po chvíli začala paní Zimáková mluvit, byla ovšem zmatená a vyčerpaná. Vrátila jsem jí mobil, stiskla povzbudivě ruku a  ona mi zašeptala: „Promiňte, Martinko, to víte, když jde o  Naděnku…“ Ubezpečila jsem ji, že se nic neděje a  slíbila jsem, že se za ní přijdu podívat. Záchranáři ji naložili a vezli do nemocnice na Františku. Sedla jsem si na obrubník a dívala jsem se za odjíždějící sanitkou. Je Naďa opravdu obětí, která potřebuje pomoct? Rozhodla jsem se, že donesu domů nákup a  zajdu ihned do nemocnice. O  hodinku později jsem kráčela nemocniční chodbou a modlila jsem se, aby bylo všechno v pořádku. Pár sekund poté jsem se chtěla otočit na podpatku a odejít. Na chodbě čekala Naďa. V hnědém kostýmku ověnčená zlatou bižutérií a v lodičkách na platformě psala esemesku. Napadlo mě, že takhle nevypadá týraná žena, ale kdo ví, třeba to některé umějí mistrně skrývat. Neměla jsem na  ni náladu. Proto jsem se opravdu oto čila, ale bylo pozdě. „Ah, madam se přišla podívat? Co jsi mé mámě provedla? Určitě se rozčílila, že jsi na ní naléhala kvůli tomu tvému pitomému ateliéru!“ Chodba zela prázdnotou, i tak se mi ale nechtělo zvyšo vat hlas. Došla jsem k Nadě, přitiskla ji ke zdi a zavrčela: „Já s ní nechtěla ani mluvit. Ona mě zastavila a naléhala, že ti musím pomoct.“ Naďa se zamračila, a tak jsem vysvětlila: „Prý tě týrá man žel, a ty si to necháš líbit. Máš modřiny na rukách. Musíš jet z práce koupit mu pivo…“ „Mám mámu ráda, ale…“ Naďa vzdechla a  tišeji dodala, „v tomhle ohledu je pěkně hloupá!“ „Ne, není!“ vyjekla jsem. Naďa mě odstrčila, začala si urov návat drdol a  nervózně dýchat. Trpělivě jsem jí vysvětlila: [ 44 ]

„Bolí jí to a snaží se pro tebe sehnat někoho, kdo ti pomůže. Která matka by zůstala lhostejná, když její dceru týrá manžel?“ Naďa kývla na  nedalekou lavičku. Když jsme k  ní došly a sedly si, přimhouřila oči a kysele odfrkla: „Nemám tě ráda, a nejen kvůli Jirkovi. Jsi totiž přesně ten typ ženských, o kte rých vím, že mě budou odsuzovat. No, taková ta moderní svobodomyslná holka, která chce ve  všem rovnoprávnost s mužskými.“ Vzdechla. „Musíme si to ale vyjasnit. Jednou provždy, a pak už mě s tím nebudeš otravovat.“ Přikývla jsem. Uhladila si sukni, začala otáčet obřím prs tenem na  levém prostředníčku a  po chvíli pronesla: „Mám pět dětí, pomocnici na  žehlení a  úklid, normální práci, kterou člověk dělá, protože si musíš vydělávat. Jo, mám modřiny, ale protože to mám ráda natvrdo. Chci, aby mě při sexu držel tak, až to bude bolet. Jo, můj muž mě volá, pro tože doma není všechno, co chce. Já ale vím, že stačí, aby se na mě někdo křivě podíval, a jde mu vrazit facku. Mám svého chlapa ráda, protože mě neposlouchá na slovíčko.“ „To musíš ty.“ „Vidíš, to jsem přesně čekala. Ten tvůj tón… ten výraz v  obličeji… jsi jako moje máma. Copak to, vy dvě slípky, nechápete? Umím zkrotit klienty. Mám poslušné děti. Ve  škole jsem umlčela učitelku, která si stěžovala, že moje dvojčata vyrušují, jedním pohledem. Fascinuje mě, když mě umí chlap ovládat.“ Bože, tohle by mě nikdy nenapadlo! Naďa opravdu působí jako generál. Kdesi jsem četla článek, že ty nejsilnější osob nosti se někdy uchýlí třeba až k masochismu, protože touží a vzrušuje je, když je konečně někdo ovládá. Poté mi ukázala dokonale nalíčené nehty. Z kabelky vyn dala nejmodernější mobil. Poodtáhla kabátek a  ukázala krajkovou podprsenku. „Má tohle všechno týraná ženská?“ [ 45 ]

Zavrtěla jsem hlavou. „Připadám ti jako puťka, která by se nechala týrat?“ Další zavrtění hlavou. „Máme meze. Oba o  nich víme, nikdy je nepřekročíme. Nejsem týraná chu dinka. Jsem ženská, co ví, co chce.“ Znělo to logicky. Pár sekund jsme mlčely, v  tom k  nám dorazil doktor. Mile nás přivítal a  poté nám s  potěšením vysvětlil: „Paní Zimáková bude v  pořádku. Šlo o  malou srdeční příhodu, která zapříčinila srdeční arytmii, ale včasná pomoc zažehnala nebezpečí. Pro jistotu si ji tady necháme den dva. Uděláme nějaké testy, brzy ale půjde domů.“ Poděkovaly jsme mu a  on nám dovolil desetiminutovou návštěvu. „Nechci, aby nás spolu viděla,“ odfrkla Naďa, když odešel. „Jdi tam jako první, pak půjdu já.“ Souhlasila jsem, ale jedna věc mi nebyla jasná. „Jsi spoko jená v manželství, proč jsi tedy na mě vyjela kvůli Jirkovi? Věř mi, on by nebyl tím, kým chceš.“ Naďa se zahleděla z  okna: „Já vím. Je dobře, že jsme se rozešli.“ Vykulila jsem oči a  čekala, co bude následovat. „Martino, nikdy jsem se ale nemohla přenést přes to, že se tak rychle vzpamatoval z  našeho rozchodu. Mně to trvalo rok. Když jsem vás viděla u té večeře, jak jste šťastní a vrkáte na sebe, nenáviděla jsem tě za to. Ty jsi přesně ten typ žen ské, která dá chlapovi zapomenout na  tu předcházející.“ Normálně bych to brala jako lichotku, Naďa ji ale vyřkla tak nenávistným tónem, až jsem raději začala vyklízet pole. Naďa mě ale ještě chytila za loket a podívala se mi zpříma do očí: „Dík za to, jak jsi pomohla mámě. Ještě by sis chtěla u nás pronajmout to přízemí?“ Bojovala jsem sama se sebou. Jo, chtěla bych, ale… „Ne, Naďo. Neklapalo by to. Víš, co myslím.“ Přikývla a  očividně si oddechla. A  já potlačovala slzy. Tak moc jsem toužila po těch prostorách, ale cítila bych se [ 46 ]

tam jako vetřelec. Můj sen by měl na sobě šmouhu nepřátel ského zázemí. Naďa je dnes tady v nemocnici jiná, protože to dopadlo dobře s její mámou. Příští týden, měsíc a rok by už byly ve znamení dusných vztahů. Chci si naplnit svůj sen, ale tak, aby vše bylo hezké a harmonické. To jsem já, Rybka, vždycky chci plavat v rybníčku, kde je pohoda. Dorazila jsem k lůžku paní Zimákové. Už to zase byla las kavá šedivá kmotřička, která se usmívala. Přesto s  trochou nervozity začala vysvětlovat: „Ani nevím, co mě to popadlo…“ „Hlavně, že všechno dobře dopadlo. Mám málo času, ale chtěla bych vám něco říct.“ A poté jsem jí co nejjemněji nastí nila, že se není čeho bát, protože my dvě asi nikdy nepocho píme, po  čem její dcera touží. Na  tom ale nezáleží, protože důležité je, co uspokojuje Naďu. A doporučila jsem jí, aby si vše vyjasnily i ony dvě. Z  nemocnice jsem vycházela s  poměrně dobrým poci tem. Zamyslela jsem se nad tím, co mi povídala Naďa. Neu měla jsem si představit, že bych mohla žít s chlapem, který mě zavolá, že nemá doma pivo. Nikdy, to raději budu sama. Na druhou stranu děláme příliš velkou chybu, když se sna žíme někomu vnutit svůj názor. Naďa opravdu nevypadá na  týranou osobu. Naopak, takhle arogantní a  spokojenou ženskou jsem dlouho neviděla. Co mě těší, že mám čisté svědomí. Snažila jsem se, i  přes tu největší antipatii, Nadě pomoci. Poté jsem se usmála, vybavila jsem si její poznámku, že jsem „ženská, která dá chlapovi zapomenout na tu před cházející.“ To byla zatraceně dobrá lichotka. Teď, když nemu sím poslouchat její jedovatý tón, zní ještě lépe. Někdy i nepří tel vám může prokázat dobrou službu. Můj úsměv ale začal maličko hořknout, když jsem si uvě domila, že jsem stále sama. Tak chlapi, hergot, kdepak jste, že nelovíte tak úžasnou ženskou? Kdy konečně přijdete na to, že [ 47 ]

jsem nezadaná a toužící po vašich citech, no a taky těle. Dou fám, že vám to nebude dlouho trvat a objevíte se v zástupu v mém životě. Upřímně řečeno, stačil by i jeden. Ten pravý. Do redakce jsem dorazila něco málo před půl druhou. Pro cházela jsem chodbou s velkými okny a řadou dveří. Mířila jsem ke grafičce Ritě. Ještě jsem ani nedošla do  poloviny chodby, když v tom se na jejím konci rozlítly dveře a v nich stála – ona. Pousmála se, dala si ruku v bok a vyštěkla: „Kdo pak se konečně uráčil dostavit? Madam fotografka. Hele, ty tyrkysová nádhero, chceš kafe?“ Rita mě obvykle pojmenuje tak, jak jsem oblečená. Dnes jsem měla letní tyrkysové šaty s  „V“ výstřihem a  k  tomu řetízek s přívěškem ve tvaru tyrkysové kapky. Když ke mně došla, laškovně jsem do  ní drkla: „Pokud myslíš ‚kafem‘ tu špinavou vodu v půllitrovém hrnku, kterou naliješ do vašich bucláků, tak to v žádném případě.“ Popotáhla a  vrátila míček na  mou stranu. „My tady v  redakci dřeme a  k  tomu potřebujeme litry tekutin a  ne prťavý šálek s  kávou na  dvě usrknutí. To si mohou dovolit jen rozmazlení fotografové!“ Rozesmály jsme se, když jsme skončily, ještě jednou se zazubila: „Jdi do kanceláře a počkej tam na  mě. Až si udělám kofeinovou šťávu do  žil, přijdu. Dohodneme se, co a jak.“ „Jasně.“ Zatímco gangsterská madam, tak Ritu nazývám, kráčela do  malé kuchyňky, já jsem zamířila do  její kance láře. Rita opravdu působí tak, že by mohla od minuty hrát sekretářku detektiva drsňáka anebo mazanou bordelmamá v gangsterkách. Vloni oslavila padesátku. Když mi ale uka zovala fotky z oslavy svých třicetin, vypadala až na pár vrá sek navíc pořád stejně. Blond vlasy si vyčesává do divokého drdolu, podél tváře jí spadá několik pramenů, což dodává tváři „staromódní efekt“. Výrazné zeleno­‑modré oči si [ 48 ]

nahoře lemuje černou linkou z  60. let. Úzké rty si líčí sta rorůžovou rtěnkou, která se občas smaže dříve než kontura okolo rtů, a to vypadá strašidelně. Nad rty má dvě pihy, které mně osobně připadají sexy. Rita je na ně pyšná, takže určitě sdílí můj názor. Legendární jsou také její nehty. Ty má delší, většinou červeně nalakované a  lehce zahnuté. Když svírá tužku či cigaretu anebo na  vás ukazuje, okamžitě se vám vybaví právě ona sekretářka drsných detektivů staré školy. Tento dojem dokresluje její nakřáplý hlas a chrchlavý smích. Jednou jsme se bavily o detektivkách, náhle vypadala nad šeně jako holčička před narozeninovým dortem. „Mám ráda detektivky, ale do  jednoho detektiva jsem zamilovaná od osmnácti. Doteďka.“ Vzdechla a sexy hlasem vyřkla: „Philip Marlowe.“ Ano, ano, na určování typů jsem fakt dobrá! „Tak já už jsem zásobená, co uděláme s tebou? Chceš čaj? Minerálku? Hele, a nekecej, že nic. Fakt nemám ráda, když piju kafe sama.“ „Dám si tu minerálku.“ „A pak hned budeme makat.“ Rita v kolové tmavě modré sukni a  béžové hedvábné košilové halence působila téměř slavnostně, a tak jsem se zeptala: „Co tak naparáděná?“ „Dcera dostala dobrou zprávu. Nějaká módní návrhářka ji přijmula do svého studia. Veronika vždycky toužila navrho vat doplňky. Všude možně se zkoušela uplatnit. Asi dva roky nic a teď… bum! Její kabelku budou prodávat už na podzim a ta návrhářka… bože, jak se jmenuje… no, to je jedno. Je to taková hubená mréca, ale docela sympatická… s  ní počítá na další spolupráci. Dneska to jdeme oslavit.“ „To je skvělý!“ Rita přede mě postavila malou lahev s vychlazenou mine rálkou a  skleničku. Oči se jí zaleskly dojetím: „Veronika po dlouhé době září štěstím.“ [ 49 ]

„To jí přeju.“ Rita mě ujistila, že to ví, dosedla do  svého křesla, pootočila ke mně velký monitor a  ukázala mně obrázky s jídlem v rustikálním stylu, na kterém jsme spolu dělaly před dvěma měsíci. „Víš, jak zbožňuju tenhle starý styl. Připadá mi ale, že jsme ho už měly v  časopise hodněkrát. Myslela jsem, že to tentokrát uděláme v nějakém moderním stylu. Všechny tři ženské mě svatosvatě ujišťovaly, že mají moderní kuchyně.“ Začala jsem přemýšlet nahlas. „Jde o  zeleninová jídla. Jedno bychom tak mohli udělat v  hráškové zelené – talíř, oblečení na  kuchařce, ubrousky… však víš.“ Rita přikývla a usrkla to, co nazývala kafem. Brrr, jen pohled na onu teku tinu mně naháněl husí kůži! „Druhá várka by mohla být do oranžova nebo do červena…“ „Martino, jedna ta ženská mi říkala, že má fialkovou kuchyň.“ „Paráda! Fialková frčí.“ „Dobře, dobře,“ Rita si zamnula rukama, poté na mě uká zala ukazováčkem a  přimhouřila oči. Fakticky jsem si při padala jako v  kanceláři Phila Marlowa. „Už mám firmu, co nám zapůjčí porcelán a další jídelní doplňky. Dám ti adresu a zajedeš se tam podívat… šlo by to zítra?“ „Jo, šlo.“ Rita si položila ruku na své přírodní čtyřky: „Miluju tě, baby… jak se zpívá v  jedné písničce. S  tebou se fakt dobře dělá.“ Zasmála jsem se, svým způsobem jsem ji taky měla ráda. Rita si utřela nos a  podívala se na  mě jako dravec. „V krátkosti ti ještě něco o nich povím.“ Věděla jsem, co bude následovat. Rita se s nikým nepáře, takže mi teď ve dvou třech větách připraví na to, co mě čeká. A já na místě zjistím, že jde o docela normální, leckdy sym patické ženy. „Karla, to je mužatka.“ Aha, to znamená, že má [ 50 ]

krátké vlasy. Podle Rity je každá ženská, která nemá vlasy minimálně k ramenům, mužatka. „Je taková hogo fogo, tak si dej na  ni pozor. Nataša, co ti mám, Martino, vyprávět. Vypadá jako ty staré buclaté panenky. Je to ale pohodářka a zdá se mi docela i fotogenická.“ Nataša musela Ritě něčím zalichotit. To je ta nejlepší charakteristika, kterou jsem sly šela. „A Libuše… hezký jméno, hezký ohoz, ale jinak tu byla jako ušlápnutá puťka.“ Teatrální gesto Rity mě rozesmálo a ona s vážnou tváří dodala: „Víš, co mně dalo práce, abych se dozvěděla to, co potřebuju? Znáš mě, na hosty jsem milá, ale s ní to nešlo.“ Slovo „milá“ je patrně přehnané, ale faktem je, že se Rita snaží držet na uzdě svůj uštěpačný jazyk, když mluví s lidmi, o nichž dělá redakce článek. Diskuse byla téměř u  konce, když jsem si uvědomila. „Rito, ta studentka, co mi občas vypomáhala jako asis tentka, tady v Praze skončila. Nevíš o někom, kdo by mně s tímhle píchnul?“ „Musí to být holka?“ Opatrně jsem odpověděla: „Ne, nemusí.“ Rita vytáhla mobil a vzápětí mi ukázala číslo se jménem „Patrik“. „Zavolej mýmu synátorovi, domluv se s  ním. Je bezva. Uvidíš, že budeš spokojená.“ Poděkovala jsem, zchladila se posledními loky skleničky a  vstala k  odchodu. „Ještě zajdi za naší lady v  červeném, ona ti dá adresy a kontakty na ty ženské. Nezapomeň číslo na  firmu, co nám půjčí dekorace. A  prosím tě, už si sežeň chlapa. Takováhle šťabajzna a musí si „to“ dělat sama. Pro sím tě, ať už tě brzy vidím s chlapem!“ Vyšla jsem z kanceláře grafičky s lehce malinovými tvá řemi. Doufám, že o mně nesmýšlejí takhle i ostatní: musí si „to“ dělat sama. Rita je přesně ten typ ženské, kterou máte

[ 51 ]

rádi a vzápětí si uvědomíte, že byste ji vyhodili z třináctého patra, a to bez jediné výčitky svědomí. Lady v červeném je ve skutečnosti sekretářka časopisu – Daniela. Ráda chodí v  červeném a  s  Ritou si občas vjedou do vlasů. Daniela nesnáší, že tu má Rita leckdy větší respekt než ona. Ne že by byla Rita všemi milovaná a obdivovaná, ale Daniela umí být až příliš mdlá v organizaci věcí. Všechno posunuje dopředu svou typickou frází: „Tak uvidíme poz ději.“ Když hoří termín nebo se objeví problém, vyčítá to druhým. Rita sice poví něco uštěpačného, ale hned se vrhne s redaktory do práce. Na to, že má Daniela tak ráda barvu vášně a impulzivnosti, působí příliš fádně. Zaklepala jsem na dveře, a když se ozvalo: „Vstupte“, vešla jsem do kanceláře, které vévodila Daniela v červeném kos týmku a na stole měla kytici červených gladiol. Uf! Usmívala se, myslím, že dnes to zde dopadne bez problémů.

[ 52 ]

KAPITOLA 9. Pro šestnáctku nemotorný stařec­‑blbec. (Pro mě pan Úžasný.) Osud je mužského rodu, bohudík, alespoň si mohu představo­ vat, jak je romantický, krásný, hýčká mě. (A miluje, jak jsem praštěná!) A vskutku – všechno šlo jako po másle! Během pěti minut jsem měla všechno potřebné. Deset minut jsme si povídaly o  takových tématech, jako jsou kytky, dovolená a  mateř ství. Dozvěděla jsem se, že pětadvacetiletá Daniela je ve tře tím měsíci těhotenství a  že to pojedou s  manželem oslavit na řecké pobřeží. Její manžel ji teď „nosí na rukách“. Přála jsem jim štěstí, ale co naplat, červíček závisti zahlodal. Rychle jsem ho zahnala. Nesmí se ze  mě stát kyselá závis tivka. Všechno určitě přijde v  pravý čas. Jednoho dne se budu šťastně dívat z  okénka letadla (na líbánky poletíme, nebudeme se harcovat autem), držet ruku toho „svého pra vého“ a říkat si v duchu: To čekání stálo za to. Opouštěla jsem Danielinu kancelář se zvláštní náladou. Záviděla jsem jí, ale na druhou stranu jsem věděla, že to je k ničemu. Přála jsem to Daniele, zároveň jsem si však říkala: Kdy mě někdo bude „nosit na rukou?“ Zasněná jsem otevřela dveře vedoucí ke schodišti do pří zemí a východu. Bum! V nich jsem se srazila s panem Úžas ným. Třídenní porost na tváři, karamelově hnědé oči, tmavé vlasy. Hravý, ale dokonale decentní úsměv v očích i na tváři. Bože, zalapala jsem po  dechu a  snažila jsem se soustředit na tři věci: 1) nezírat, 2) nekoktat, 3) ignorovat můj podbři šek, v němž se zvedla vlna těch nejhříšnějších pocitů. [ 53 ]

„Promiňte, doufám, že jste se moc nepraštila.“ Bože, ještě k tomu všemu je starostlivý! Co se dá na tohle říci, aby to nevyznělo banálně? Nic originálního mě nena padlo. Takže alespoň musím říci něco trapně banálního s  mým neodolatelným úsměvem. „To nebyla vaše vina, já jsem byla zamyšlená.“ Oddechl si a já jsem se nechápavě usmála. „Před chvíli mě jedna mladá žena vynadala do blbců jen proto, že jsem při vý­­ stupu z metra drknul do jejího loktu. Mohlo jí být tak šestnáct, nanejvýš osmnáct, a já byl podle ní nemotorný stařec­‑blbec.“ Rozesmála jsem se a  on se přidal. Zvažovala jsem, jak pokračovat v  konverzaci, když vtom se ozvalo: „Tak tady jste, už na vás čekám!“ Obrátili jsme se po  směru hlasu. O  tři dveře dál vyku kovala z  kanceláře jedna z  redaktorek. Můj pan Úžasný se tedy omluvil, rozloučil se a  chvátal za tou nánou pitomou, která nechápe, že je neslušné přerušovat konverzaci dvou příjemných, právě se seznamujících lidí. Vyšla jsem z budovy a  přemýšlela jsem. Možná bych se tady mohla potloukat okolo a jakoby náhodou se s ním setkat, až bude vycházet z  budovy. Ne! Mohla bych o  něm něco vytáhnout z  Rity. Jenomže i kdyby mi dala nějaký kontakt, to bych mu měla jako zavolat a… co bych mu asi tak řekla? Ne, takhle to nejde. Vtom mě upoutala reklama, která hlásala: Nenechávejte nic na osudu. Jednejte předem. Hmm. Civěla jsem na  fotku pod sloganem. Padajícímu pánovi s  rozhozenýma rukama, v  nichž drží několik kra bic s pizzou, je jasné, že spadne do výlohy s luxusními sva tebními šaty. Jak „originální“! A  tak jsem se rozhodla uči nit úplný opak. Přestala jsem myslet, co by se dalo udělat, koukla nahoru k nebi a pomyslela si: „Nechávám to na tobě, osude.“ Najednou mi bylo, ani nevím proč, vesele u srdce. [ 54 ]

Vytáhla jsem mobil. Tam na mě čekala esemeska: „V so­­ botu tě čekáme na  oběd. Máma.“ A  také zmeškaný hovor. Erika. Ihned jsem jí zavolala a  vyhrkla: „Sis, právě jsem potkala bezva chlapa. Potvora redaktorka mi ho odtáhla po  dvou větách. A  já nechávám na  osudu, jestli ho ještě někdy potkám. Co si myslíš?“ Kratičké ticho. Vzdech. „Jsi praštěná! To ale není žádná novinka. Stejně tě mám ráda, takže hodně štěstí s tím tvým uhozeným optimismem, že ti osud pomůže.“ „Taky tě zbožňuju, i když pronášíš kousavé poznámky.“ „Někdo ti musí otevřít oči.“ „To udělá máma. V  sobotu mě pozvala na  oběd. Tebe určitě taky.“ „Jasně, že jo. David jde se mnou.“ „Paráda. Čím víc nás bude, tím méně příležitostí bude mít, aby se strefovala do mě.“ „S tím nepočítej.“ „Nepočítám.“ „Jak vidím, zase jsi při smyslech. Hele, dneska jdeme s Davidem do kina, takže nemůžu přijít, ale zítra má službu, zajdeme do baru?“ „Jasněže jo. Tohle je výhoda nás single, máme volné večery.“ „Tak s tebou počítám. Měj se.“ „Ty taky.“ Vrátila jsem mobil do  kabelky a  vydala se k metru. Byl krásný den, ještě než si vyzvednu Arga, mohla bych si koupit něco pro radost. Na  druhé straně bych ale neměla utrácet, moje výdělky jsou stále ještě hubené. Knížka nebo kytka by mě ale neměly zruinovat. Kráčela jsem postranní ulicí v  centru města a  vychutnávala si, že zde nemusím dávat pozor na davy. Líbí se mi nacházet ulice a uličky, kudy nechodí hodně lidí. Někdy si kvůli tomu pro dloužím cestu, což mně ale nevadí. Přede mnou šel mladík [ 55 ]

v černém triku, sepraných džínsách a s delšími, úplně rov nými havraními vlasy. Byl zvláštním typem. Kdyby si oblékl tmavý dlouhý plášť, mohl by hrát v historickém filmu záhad ného čaroděje. Mladík si vykračoval s  hlavou v  oblacích. Nezdál se ale nadrogovaný, jen prostě mimo. Oba dva jsme se po pár metrech ocitli na konci prázdné postranní uličky, před námi se objevila silnice plná aut a lidí. Byla jsem na krok od něho, když jsem si všimla, že hodlá vstoupit do vozovky, kam se blížil proud aut. Zastavila jsem, ostatní také, on udě lal další krok. A další. Byl na samém konci chodníku a chystal se pokračovat. Panicky jsem ho chytila za triko a stáhla dozadu. Zařval tak, že se všichni otočili naším směrem. „Co děláš, ty krávo jedna pitomá!“ Vjel do  mě vztek. Měla jsem chuť mu jednu vlepit. „Já? Kdybych tě nechytila, skončil bys pod autem. Jestli je tady někdo pitomý, jsi to ty!“ „Co se staráš, ty náno!“ Vzápětí ukázal na  ostatní lidi, kteří na  nás zírali. „Myslíš, že by to někomu vadilo? Zase o jednoho lempla míň!“ Jeho cynismus mě zaskočil. Po  návalu vzteku jsem se nyní nezmohla na  slovíčko. Zírala jsem na  něho, a  po chvilce jsem ho mnohem tišším hlasem ujistila: „Mě by to například mrzelo.“ Nevysvětlovala jsem mu důvod, možná jsem ho neznala ani já sama. Přesto na sto procent vím, že bych litovala, že zhasl tak mladý život. Lidé okolo odchá zeli. Mladík, mohlo mu být sedmnáct, byl náhle zmlklý. Nedíval se na mě nijak příjemně. Vypadalo to, že ho moje odpověď zaskočila. Pak mi ukázal zdvihnutý prostřední ček a  bez jediného slovíčka se otočil, rozhlédl se a  přešel ulici. Vzdaloval se, zatímco já jsem si oddechla, že si ten tokrát dal pozor, že nic nejede. Někteří lidé mým směrem [ 56 ]

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.