5.7.2011 11:00
Životy zachraňují ve volnu, bez koruny od státu
Autor: Martin Tröster Milan Bukáček se k českokrumlovským vodním záchranářům přidal v roce 1993. Předtím působil v armádě. Na snímku je se svým věrným pomocníkem, čtyřletou fenkou Hissimo. „Je to ďábel ve vlnách,“ říká o ní. Autor: DENÍK/Martin Tröster
Z rozbouřených vod největší a nejvýše položené české přehradní nádrže Lipno vytahují rybáře či turisty, již přecenili své síly anebo které překvapilo počasí. Českokrumlovští vodní záchranáři. Nadšenci, pro něž je pomoc druhým životním motorem. Šéfuje jim někdejší profesionální voják Milan Bukáček. Na své základně v Dolní Vltavici na břehu lipenského jezera zajišťujete během letní sezony nepřetržitou hlídkovou činnost. Kde se bere tolik, v dobrém slova smyslu, bláznů, kteří svou dovolenou tráví připraveni nasadit svůj život při záchraně jiných lidí, navíc bez nároku na odměnu? Celá řada členů je u nás už od doby, kdy Vodní záchrannou službu Českého červeného kříže Český Krumlov lékař Alexandr Jegorov v roce 1983 založil. Tito lidé tvoří pověstné zdravé jádro. Další přicházejí postupně, někde se o nás dozvědí nebo to jsou lidé z našeho blízkého okolí. Někteří si to zkusí a odejdou, dají přednost jiným zájmům, další zůstávají. Velké naděje vkládáme do našeho oddílu mládeže. Jeho členové po nás jednou převezmou pomyslné otěže. Naši mládežníci vynikají v záchranářském sportu, na soutěžích jsou mezi českou elitou, přivezli i medaile z mistrovství Evropy a připravujeme se na mistrovství světa, které se
uskuteční příští rok. Na ně sázíme. Bohužel, mezi našimi členy, tedy i mezi mládeží, je hodně vysokoškoláků. A ti často migrují za prací, zejména do Prahy nebo do Brna. Tím hodně našich záchranářských nadějí ztrácíme. Kolik vodních záchranářů na Českokrumlovsku v současné době působí? Dospělých je 48, mládežnický oddíl má na čtyřicet členů. S řadou lidí se však vídáme jen občas. Zdravé jádro tvoří kolem dvaceti dobrovolníků, kteří přijdou vždy, když je potřeba, a v létě drží stálé služby u Lipna. Těch si velmi vážím, vždyť než jednoho člověka připravíme, aby nám mohl být plnohodnotným kolegou, trvá to tři roky. Máme výbornou spolupráci se studenty Jihočeské univerzity oboru záchranář, ti posilují naše služby. Vykonávají u nás odbornou stáž. Mezi našimi členy jsou lidé různých profesí, od policistů nebo vojáků přes stavební inženýry až po lékaře nebo zdravotní sestry. A právě v této profesní rozmanitosti je naše síla, díky ní jsme doslova schopni skály přenášet. Kdybychom byli všichni třeba zdravotníci, nerozumíme spoustě dalších věcí. Ale takhle umíme každý něco jiného, to je veliká výhoda. Všem, kteří se vodní záchraně na úkor svého volného času, soukromí a bez nároku na odměnu věnují, patří velký dík. Českokrumlovští vodní záchranáři svého času vytvořili jeden z prvních týmů v republice, který byl připraven poskytnout lidem pomoc na vodě. Kolik se za tu dobu podařilo zachránit životů? Jsou to už stovky lidí. Za rok máme kolem sta zásahů, z toho asi deset dvanáct je případů, kdy se lidé na vodě ocitnou v přímém ohrožení života. Kdybychom nepřijeli včas, utonuli by. Ovšem v některých situacích nejsme schopni včas dorazit k místu zásahu, protože na naší základně v Dolní Vltavici v tu chvíli zkrátka nejsme. Všichni jsme dobrovolníci, stát nám na činnost nedává ani korunu, proto držíme stálé služby jen přes léto. Jaké jsou nejčastější chyby, kvůli nimž se lidé na vodě dostávají do úzkých? Hodně lidí podceňuje desatero bezpečného pobytu u vody, které se veřejnosti snažíme vštěpovat při speciálních kurzech a školeních, které pořádáme, ale i prostřednictvím médií. Potěšitelné je, že v posledních třech letech na Lipně nikdo neutonul. Možná bláhově se domnívám, že je to i naše zásluha. Hodně lidí podceňuje podmínky, které na jezeře panují. Lipno je strašně zrádné, je to nejvýše položená přehrada v Česku – vodní hladina se nachází ve výšce 720 metrů nad mořem. Kolem jsou vrchy dosahující výšky téměř 1400 metrů nad mořem. To znamená často velmi rychlou změnu počasí. A když se k tomu přidá nekázeň – český člověk je velmi neukázněný – je tady neštěstí hned. Někdy tomu pomůže i alkohol, což je vidět hlavně na tekoucích vodách, třeba na Vltavě. Lidé nasedají do lodí bez záchranných vest, nemají ani ponětí o hrozícím nebezpečí, a přesto se posilňují alkoholem. Jaké byly nejdramatičtější případy, které jste ve službě zažil? Třeba letos v únoru nás hasiči zavolali, že u Kyselova někdo křičí Hilfe, hilfe! Tak jsme spustili záchrannou akci. Lipno tou dobou odtávalo, tudíž skrývalo mnoho nebezpečných míst. Naštěstí šlo o planý poplach. Anebo minulou sobotu jsme pátrali po rybáři, který ztratil orientaci, byl v ohrožení života. Hladina jezera přitom byla velmi neklidná. Nakonec se nám rybáře podařilo najít. V paměti mi ale zůstal hlavně rok 2001, kdy tu byla vichřice. Ta převrátila katamarán u Radslavi, na kterém cestovala rodina z Olomouce. Stěžeň plavidla byl zapíchnutý do dna jezera. A přestože se během chvíle vyrojily desítky případů, kdy se lidé
dostali do nebezpečí a potřebovali naši pomoc, k té rodině jsme se dostali včas. Dopadlo to dobře, ale byli jsme blízko velkému neštěstí. A loni o prázdninách se tady děti ve věku od 8 do 14 let vydaly na druhou stranu jezera na pramici. Najednou přišla bouřka, viditelnost byla do dvou set metrů, kolem nás švihaly blesky. Tehdy jsme hodně riskovali své životy. Ale zvládli jsme to, lidem jsme pomohli. Šokovala mě však totální nezodpovědnost rodičů, kteří na vodu pustili děti bez záchranných vest. Poděkují vám tonoucí za záchranu života? Většinou ano. Je to fajn, když vám někdo řekne Díky, pomohli jste nám. Na druhé straně se někdy setkáváte s totální arogancí, která snad nikde ve světě není. Třeba Rakušané, kteří s námi slouží, tomu vůbec nerozumí. Někteří lidé nám říkají, že si tu jezdíme motorovým člunem a opalujeme se za jejich peníze, které odvádějí na daních. To pak hodně zamrzí, ale nevím, co s tím dělat. Těch lidí je mi líto. Asi si neuvědomují, že jsme tu zadarmo, v rámci své dovolené a naši pomoc mohou jednou potřebovat třeba i oni. Třeba před lety se u Kyselova za tmy převrátila plachetnice. Ti lidé byli v ohrožení života. Pak jsme se potkali s jedním členem té posádky, který se na nás obořil, že když nás potřeboval, nebyli jsme tam. Ale jak jsme mohli pomoci, když posádka na sebe ani nebyla schopna upozornit. Je otázka, zda takoví lidé mají na vodě co dělat. Záchranka nebo policisté také nevyrazí k případu, o kterém nevědí. Pokud už topícímu se člověku není pomoci, neotráví vás to natolik, že pak máte chuť se svou prací praštit? To ne. Mrzelo by nás, kdybychom udělali něco špatně, třeba podcenili situaci, zkrátka nesplnili to, proč jsme tady. Například kdybychom místo služby šli do hospody, což se samozřejmě nestane. (Smích) Neříkám, že je vždycky všechno správně. Každý zásah se snažíme analyzovat, říkáme si, jak jsme to udělali a jak jsme to mohli udělat lépe. A zatím jsme podle mě neudělali žádnou chybu, kvůli níž bychom ohrozili život člověka. Ano, někdy jsme na místo zásahu přijeli pozdě, ale to proto, že jsme dostali pozdě hlášení anebo jsme právě nebyli na naší základně. Kolik životů už v Lipně vyhaslo? V průměru vody Lipna pohltí 2,5 člověka za rok. Z příčin jednoznačně vede alkohol. A to zejména u rybářů. A je zajímavé, že právě od nich slyšíme nejvíce posměšků a nadávek. A pak jsou to lidé nemocní, například epileptici anebo kardiaci. Dá se říct, že znáte každý kout jihočeského moře? Ve kterých místech je Lipno nejzrádnější? Ti zkušení z nás určitě Lipno znají dobře. Naší výhodou oproti příslušníkům ostatních záchranných složek je právě dobrá znalost místních podmínek. Víme, kde jsou různé ostrovy, objekty pod vodou a podobně. Nejzrádnější je Lipno právě na velké ploše u naší základny, v trojúhelníku mezi Dolní Vltavicí, Vítkovým Kamenem a Kovářovem. Nebezpečná je tu také okamžitá změna počasí a směru větru. Zrádné jsou i různé zatopené objekty pod hladinou jezera. Někdy třeba směrem na Kovářov vidíte plachetnici, která zůstane spodkem viset uprostřed přehrady. A pro hodně posádek různých plavidel se nebezpečnou pastí stávají bouřky, s nimiž jsou často spojené obrovské vlny. Ty mnohdy dosahují výšky až 1,5 metru.
Jak si vodní záchranná služba stojí v porovnání s dalšími složkami integrovaného záchranného systému (IZS) v České republice? Je stále onou popelkou, na niž se nedostává peněz? Jednoznačně na výši jsme profesionalitou. A to i díky vzdělávacímu systému nových členů. Ten si v ničem nezadá s výcvikem elitních profesionálních jednotek. Nikomu se tady nic neodpustí. S tím souvisí nadšení, protože odměnu tu lidé nemohou čekat, naopak, za některá potřebná školení si ještě musejí platit. Členové vodní záchranné služby vynikají také ochotou pomoci člověku v nouzi. Na druhé straně se nám opravdu nedostává podpory ze strany státu. Ten k nám přistupuje doslova macešsky. Ostatní složky integrovaného záchranného systému podporuje, což je dobře, ale na nás se stále nedostává. Zachraňuje to alespoň Jihočeský kraj, který nám poskytuje peníze prostřednictvím různých grantů, ale tyto zdroje logicky nejsou bezedné. Určitě by bylo dobré, kdybychom byli profesionální složkou IZS. I tady na Lipně by byli třeba alespoň dva profesionálové, kteří by koordinovali činnost dobrovolníků. Já jsem sice záchranářem na plný úvazek, ovšem s tím rozdílem, že si na sebe musím vydělat sám. A určitě není dobře, aby vodní záchranář provozoval hostel nebo hospůdku. I tak si vyděláváte na provoz? Ano, finance získáváme jednak vlastní činností, tedy provozováním hostelu a hospůdky v Dolní Vltavici, ale také organizováním různých kurzů, školení či takzvaných teambuildingových pobytů pro školní nebo pracovní kolektivy. A pak jsou tu různé dotační tituly na konkrétní akce nebo dotace z Evropské unie. To nám sice pomáhá, ale administrativa s tím spojená je nesmírně náročná, navíc peníze z grantů dostáváme až zpětně, takže si musíme brát úvěry. Pomáhají nám také různé soukromé firmy, ať už věcnými dary, anebo přímo penězi. Za to jim patří velký dík. Čeká vás stěhování do nových prostor v Dolní Vltavici. Těšíte se? Usnadní vám nové zázemí práci? Když Alexandr Jegorov vodní záchrannou službu na Českokrumlovsku založil, měli záchranáři v Dolní Vltavici úplně jiné podmínky pro práci. Ještě v roce 1993, když jsem k vodní záchraně nastoupil já, jsme přespávali ve stanu, chyběl tu i záchod. Pak jsme získali alespoň střechu nad hlavou, ale pořád to není důstojné zázemí. Řekl jsem si, že to není možné. Všude kolem Lipna se investují miliardy a my budeme žít takhle? Proto jsme se pustili do stavby nové základny. Stojí nás to hodně sil, zabrat nám dává hlavně administrativa spojená s poskytnutou dotací. Ale konečně budeme mít důstojné zázemí včetně ošetřovny, navíc budeme moci sloužit i v zimě. Jak jste se vy osobně dostal k vodním záchranářům? Já su Moravák. Když mi bylo nějakých sedmnáct osmnáct let, zachránil jsem dva lidi při plavání. Už to mě asi nasměrovalo k této práci. Pak jsem byl v armádě, u výsadkářů, i tam jsem se hodně věnoval plaveckému sportu. A když jsem přišel do Krumlova, natrefil jsem na Sašu Jegorova a Otu Zemka. Tak jsem se dostal k vodním záchranářům. Co vše musí dobrý vodní záchranář umět a zvládat? Hlavní jsou morální předpoklady a ochota pomoci člověku v nouzi. Často k nám přijdou namakaní kluci nebo holky, výborní plavci na úrovni mistrů Evropy, ale hrají si na vlastním
písečku, nejsou ochotni pomoci druhému, což je pro nás špatně. Dalším předpokladem je výborný zdravotní stav, ale i schopnost pracovat v týmu nebo věnovat svůj čas této službě. Nezbytné jsou znalosti zásad poskytování první pomoci, plavecké schopnosti, potápěčské dovednosti. Správný vodní záchranář musí také zvládat výškové práce, umět ovládat plavidla, zejména motorové čluny, měl by umět i používat záchranné pomůcky a prostředky. Díky nim může například zachránit člověka, aniž by musel do vody, v níž by jemu samotnému šlo o život. Je toho hodně, navíc svým kolegům nic neodpouštím. Když někdo něco udělá špatně, dostane za to vyčiněno. Ale jinak to nejde, i díky tomu jsme se asi dostali na úroveň, na jaké nyní jsme. Nemá cenu si na záchranáře jen hrát.
