Živé příběhy Divadelní budovy v Olomouci a v Moravské Ostravě

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Adéla Anna Vavrečková

Živé příběhy Divadelní budovy v Olomouci a v Moravské Ostravě

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila pouze uvedené prameny a literaturu.

2

Poděkování Chtěla bych poděkovat především vedoucímu práce panu profesoru PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady a připomínky k diplomové práci.

Za ochotu a pomoc upřímně děkuji všem pracovníkům Archivu města Ostravy, Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Moravské zemské knihovny v Brně.

V neposlední řadě bych chtěla poděkovat lidem v mém nejbližším okolí.

3

Obsah: 1.

ÚVOD....................................................................................................... 6

2.

MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC ...................................................... 10

2.1.

Olomouc kolem roku 1800.......................................................................................................... 11

2.2.

Modrý dům .................................................................................................................................. 12

2.3.

Městské divadlo ........................................................................................................................... 13

3.

DIVADELNÍ ŽIVOT V OLOMOUCI......................................................... 16

3.1.

1770 – 1818................................................................................................................................... 16

3.2.

1830 - 1920 ................................................................................................................................... 17

3.3.

1921 – 1943................................................................................................................................... 19

4.

DIVADLO JIŘÍHO MYRONA V MORAVSKÉ OSTRAVĚ ...................... 22

4.1.

Moravská Ostrava ve 2. polovině 19. století.............................................................................. 23

4.2.

Myšlenka realizace Národního domu ........................................................................................ 23

4.3.

Realizace Národního domu......................................................................................................... 25

4.4.

Národní dům................................................................................................................................ 27

4.5.

Spolek Národní dům ................................................................................................................... 29

4.6.

Poválečné rekonstrukce .............................................................................................................. 31

5.

DIVADELNÍ ŽIVOT V MORAVSKÉ OSTRAVĚ...................................... 31

6.

NOVÁ DIVADLA – ZAMÍTNUTÁ DIVADLA – NEREALIZOVANÉ

PROJEKTY...................................................................................................... 35 6.1.

Soutěž v Olomouci....................................................................................................................... 35

6.2.

Soutěž v Moravské Ostravě ........................................................................................................ 40

4

7.

ZÁVĚR ................................................................................................... 44

8.

BIBLIOGRAFIE ...................................................................................... 46

9.

PŘÍLOHY................................................................................................ 49

9.1.

Seznam vyobrazení...................................................................................................................... 49

9.2.

Vyobrazení ................................................................................................................................... 50

5

1.

Úvod

„Jakmile hra skončí, automaticky vstáváme a ihned odcházíme. Když jsme po dohrání US1 nabídli publiku možnost tichého posedění – pokud by si to přálo – reakce byla zajímavá. Některých se to zřejmě nepříjemně dotklo, jiní to přijali s povděkem. Ve skutečnosti není důvodu, proč by se z divadla mělo vyrazit právě ve chvíli, kdy akce na jevišti skončí – a po představení US zůstali mnozí sedět deset i více minut, načež se spontánně dali mezi sebou do řeči. Zdá se mi to být přirozenější a prospěšnější zakončení společného zážitku, nežli když chvatně vyběhneme ven, pokud se tak nestane z vlastního rozhodnutí, a ne z pouhého návyku.“2

Peter Brook

1

US – divadelní hra silně proti - vietnamského ražení, kterou Peter Brook nastudoval ve

spolupráci s „Královskou shakespearovskou společností“ roku 1966 v londýnském „Aldwych Theatre“. 2

Brook, Peter: Prázdný prostor. Praha: Panorama, 1988, str. 182.

6

Z citace Petera Brooka lze vycítit důležitou a výjimečnou úlohu divadelního prostoru v obecném slova smyslu. Ten působí jak na přítomné obecenstvo, tak i na průběh reprezentace dramatického kusu. Divadelní architektura má dozajista vliv na samotné herce, na bytosti, jež se v budově vyskytují. Ve své práci jsem se snažila především poukázat na zajímavé okolnosti vzniku divadelních budov v Olomouci a Moravské Ostravě, byť je mezi jejich realizacemi časový rozdíl více než šedesáti let. Shledala jsem u těchto dvou případů nemálo podobných znaků, některé se dokonce shodují. Na první pohled by kolemjdoucího nenapadlo, že prochází v Olomouci i v Moravské Ostravě kolem divadelních objektů. Oba domy jsou dodnes součástí uličního tahu, zůstaly zasazeny do řady měšťanských domů. Svými naprosto „nedivadelními“ exteriéry na sebe neupozorňují, „celé divadlo“ je v tichosti schováno uvnitř stavby (anebo doplněno pozdějšími přístavbami v zadních částech). Je velice důležité mít na paměti, že se o právě tato divadla zasloužili Moravané v 19. století, lidé, kteří byli s to si v těchto bouřlivých etapách, plně uvědomit svou národní identitu a vzepřít se všudypřítomné germanizaci, jenž obě moravské metropole ovládala a vyskytovala se v hojném zastoupení ve všech sférách politického a společenského života. Čeští občané se zasloužili o zřízení staveb, které sice z počátku neplnily funkci čistě divadelnickou, ale tyto počiny každopádně přispěly ke zmobilizování národního cítění a probuzení hrdosti. Iniciátory obou divadel byly buď členové spolků, anebo městští představitelé. Předpokládejme, že právě tyto těžce vydobyté architektonické počiny napomohly rychlejšímu rozvoji českého divadelnictví 19. století a později, ve 20. letech 20. století, přispěly k vypsání olomoucké a ostravské soutěže na zcela nové divadelní stavby. I přes jejich výslednou nerealizaci je na místě si uvědomit, že dochované plány divadelních novostaveb lze v moravském prostředí považovat za esteticky a stavebně výjimečné a je jen na nás, zda si plně představíme, jak by města Olomouc a Moravská Ostrava vypadala dnes, kdyby se přece jen návrhy ze stolů tenkrát nesmetly… Domnívám se, že v neposlední řadě má na vznik olomouckého a ostravského divadla silný vliv i „génius loci“ obou měst. Odehrálo se zde v minulosti mnoho dramatických a významných událostí, a to nejen na poli politickém, nýbrž i průmyslovém a kulturním. Na základě stylových analýz divadelních budov a poodhalením jejich příběhů jsem se tedy pokusila výše zmíněné společné znaky konkretizovat a dokázat, že oba 7

příběhy, které se v minulosti v Olomouci a v Moravské Ostravě odehrály vůbec nevymizely nebo do ztracena nevyprchaly. Tím, že dnešní současný člověk stále udržuje onen „starý“ zvyk „jít do divadla“ – ať už v kombinaci se slovním spojením „mám totiž předplatné“ či „mám chuť, náladu se jít pobavit“, tak dopomáhá, aby příběhy navštěvovaných divadel stále žily, dýchaly na publikum již při vstupu do foyer, naťukly svou zápletku usazením se do měkkých sklápěcích sedaček a plně se rozvinuly zvednutím opony či hudební předehrou orchestru… V průběhu mého bádání bylo nutné projít dostupné prameny. Především to byly divadelní budovy jako takové, dále prameny ikonografické – plány a fotografie a prameny písemné – smlouvy, zprávy či historické dokumenty. Pomohly mi také programy divadel a dramatické texty, jež se dočkaly uvedení na jednotlivých scénách. K utřídění a dodatečnému vysvětlení základních divadelních pojmů mi napomohl polský teatrolog Kazimierz Braun. V díle „Divadelní prostor“ objasňuje terminologické nepřesnosti, které mohou způsobovat nedorozumění. Klíčové jsou pro něj pojmy – hrací prostor, prostor pro diváky a divadelní prostor. Braunova práce je zajímavá i tím, že autor má mnohaleté zkušenosti divadelního a televizního režiséra, tudíž se ve výkladu nuancí uváděných pojmů mohl opřít i o čistě praktické zkušenosti. Architekturou divadelních staveb v českých zemích se v knize „Česká divadelní architektura“ nejuceleněji zaobírá Jiří Hilmera. Tento divadelní historik bere v potaz už samotné počátky zprávami doloženého divadelnictví. Svůj výklad rozdělený do etap zahajuje 80. léty 16. století a uzavírá 90. léty 20. století. O historii konkrétních budov vyskytujících se v českém a moravském prostředí pojednává dvoudílná publikace Alfreda Javorina „Divadla a divadelní sály v českých krajích“. Svou pozornost soustřeďuje na hlavní sály určitých měst, detailněji prostory popisuje, zmiňuje ve zkratce historii a okolnosti jejich vzniku. Každá kapitola věnovaná dané divadelní scéně je zakončená podrobným popisem interiérů, včetně údajů týkajících se technického zázemí. Divadelním zařízením, konkrétně scénickým osvětlováním se podrobně v pražských vysokoškolských skriptech Divadelního ústavu „Zařízení scénického osvětlování v divadle“ zabývá Jiří Novotný. Autor v nich podal dostatečné informace především určené pro pracovníky divadel a sálů, kteří navrhují, provozují a udržují zařízení scénického osvětlení.

8

Divadlo jako specifický architektonický typ samozřejmě neopomíjí uvést Pavel Zatloukal v knize „Příběhy z dlouhého století“. Vybrané stavby 19. století navíc zasazuje do širokého společensko – historicko – kulturního kontextu. Z podobného pohledu nazírá nejen divadelní budovy Jindřich Vybíral v publikaci „Zrození velkoměsta: Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890 – 1938“. Informace týkající se divadelnictví na Moravě jsou dostupné v dobových novinových článcích a recenzích, velmi zajímavé postřehy se lze dočíst v knize „60 let Státního divadla v Ostravě“ vydané samotným divadlem, anebo ve svazku „O současném činoherním divadle“ autorky Aleny Štěrbové.

9

2.

Moravské divadlo Olomouc

Současná budova městského divadla – Moravského divadla Olomouc - je řadový dům s hlavní frontou a vchodem na Horním náměstí č.p. 22. Po straně celé stavby je úzká Divadelní ulice, kde má budovu číslo 1. Vchod do této uličky z náměstí je průchodem domu. Zadní trakt divadelní budovy je ve Mlýnské ulici č.p. 18. Z rozsáhlého vestibulu vedou schody do ochozů a do horních pater. Hlediště je 17 metrů dlouhé, 19 metrů široké a 11,7 metrů vysoké, podkovovitého tvaru, tzv. komínového typu, se třemi pořadími lóží. Má 256 sedadel v přízemí, 66 na I. balkóně, 61 na II. balkóně, 136 na galerii a 180 ve 24 lóžích. V přízemí je 50 míst k stání. Místo pro orchestr je 14 metrů široké, 4 metry hluboké, částečně skryté pod jevištěm, s podlahou pod úrovní podlahy hlediště, pro maximálně 45 hudebníků. Portál je 8,5 metrů široký a 6 metrů vysoký. Vnitřní portály jsou posuvné. Hlediště je od jeviště odděleno železnou oponou. Kromě ní má jeviště ještě oponu látkovou. Jeviště je 13 metrů široké, 11 metrů hluboké a 25 metrů vysoké. Má točnu o průměru 9 metrů a 5 propadel (2 × 8 metrů a čtyři 1 × 1 metrů). Na jevišti je černý rámový horizont a kruhový horizont bílý. Rozměr hrací plochy: 12,2 × 10,5 metrů. Tahů je 32.3 Budova divadla je vytápěna ústředním topením ze tří kotelen v podzemí. Budova se totiž skládá ze tří částí, z nichž každá je vytápěna zvlášť. V první části budovy (do Horního náměstí) je v přízemí vestibul, ochozy, šatny pro obecenstvo a kuřárna, v prvním patře koncertní sál „Reduta“ a v druhém patře menší sál, tzv. 3

Osvětlení: Napětí elektrického proudu 220 V. 54 reflektorů horizont. baterie 1000 W, 1

mrakostroj 3000 W, 2 sufity po 72 žárovkách 100 W, 1 sufita s 24 žárovkami 100 W, 2 díly dolní rampy po 24 žárovkách 100 W, 6 reflektorů na mostě 1500 W, 6 reflektorů na mostě 1000 W, 6 reflektorů portálových 500 W, 6 reflektorů portálových 1000 W, 6 reflektorů přenosných 500 W, 2 reflektory projekční 1000 W, 4 reflektory z hlediště 2000 W, 4 reflektory z lóží 100 W, 4 reflektory přenosné 1000 W, 4 reflektory na zavěšení 1000 W, 4 reflektory přenosné kulaté 1000 W, 1 reflektor projekční 1500 W, 2 reflektory portálové 1000 W, 6 reflektorů přenosných filmových 500 W, 1 reflektor přenosný (vlnění) 1500 W, 1 reflektor přenosný filmový 2000 W, 1 reflektor filmový přenosný 1000 W, 4 reflektory dolní horizontové 1000 W, 72 reostaty. Rozhlasové zařízení.

10

„Mozartův sál“. Ve střední části budovy je hlediště a jeviště s dřevěným přístavkem, v němž je postranní jeviště 22 metrů široké a 18 metrů hluboké. V třetí zadní části budovy (do Mlýnské ulice) je administrativní část divadla. Je zde 11 hereckých šaten, 3 velké zkušebny, 3 menší zkušebny, 3 ladírny, 2 místnosti archivu, 6 kanceláří, místnost pro výtvarníka, baletní sál, zkušebna sboru, 1 rekvizitárna, 1 místnost pro technický personál, 1 skladiště rekvizit, 1 místnost pro zámečníka, 1 místnost pro čalouníka, 2 krejčovny, 2 skladiště garderoby, 1 dílna elektrikářská, 3 nábytkárny, 1 místnost pro vlásenkáře, 1 vlásenkářské skladiště, 1 žehlírna, 2 příruční skladiště, 1 místnost pro režiséry, 1 místnost pro divadelní radu, 3 koupelny pro sólisty, 1 pro balet, 1 pro technický personál, 1 kuřárna a byt pro správce.

2.1. Olomouc kolem roku 1800 Početná olomoucká „smetánka“, vyšší úřednictvo, profesoři a lékaři či studenti lycea a stavovské akademie, rovněž důstojnický sbor, zámožnější měšťané, ti všichni výrazně ovlivňovali v poslední třetině 18. století vzestup četných kulturních aktivit v Olomouci. Město však postrádalo divadelní sál, natož budovu. Ano, je sice pravda, že v šedesátých letech 18. století vystupovaly kočovné divadelní společnosti v dřevěné přístavbě ve dvoře hostince „U Černého orla“ na Dolním náměstí, ale úroveň a stav prostorů nebyly pravděpodobně dechberoucí nebo dokonce jen vhodné k prezentaci umělce či přespání pocestných 4. Roku 1770 byla zřízena stálá divadelní scéna v domě č. 40 na Dolním náměstí nad řeznickými krámy. Scéna nesla název „Královské městské národní divadlo“. Sál přístupný po vnějším dvouramenném schodišti (dodnes dochovaném) však svým umístěním a vybavením zůstával daleko, velmi daleko za divadelními stavbami té doby. Představme si už jen to, že divadelní obecenstvo muselo tolerovat dobytek, 4

S velikou ironií až sžíravostí vylíčil úroveň nejen tohoto olomouckého divadla, ale i hudby

v tamějších kostelech ve své korespondenci Leopold

Mozart, tehdy kapelník salcburského

arcibiskupa. Do Olomouce se dostal se svou ženou a dvěma dětmi – dcerkou Nannerl a jedenáctiletým synkem Wolfgangem, když prchal z Vídně před epidemií černých neštovic. Oba potomci prý skutečně v Olomouci ochuravěli, ale jejich nemoc neměla těžký průběh. To bylo také díky tomu, že po noci strávené v hostinci „U Černého orla“ nalezl otec rodiny azyl v rezidenci kapitulního děkana Leopolda Antonína hraběte Podstatského.

11

který čekal na porážku v přízemí budovy. Pach a hmyz byl všudypřítomný. Chatrná a vetchá dřevěná konstrukce jeviště a hlediště rovněž celkovému vzhledu „divadla“ nepřidala. Samotný sál s kapacitu 350 diváků měl dvě pořadí lóží s čestnou lóží uprostřed, ale pod otevřeným střešním krovem nebyl vybudován žádný strop. Roku 1830 se Olomouc dočkala reprezentativní divadelní budovy, jenž se stavěla v místech, na kterých stál tzv. „Modrý dům“, který se v minulých dobách stal svědkem důležitých událostí a skutků.

2.2. Modrý dům Přestavby v 19. století změnily mnohé z fasád olomouckých domů, a to zejména v ulici Ostružnické a rovněž v jižní a západní frontě Horního náměstí, tehdy Horního rynku. Zmizely tak bohatě zdobené barokní štíty (zejména nejčastější typ ukončování fasád domů stavěných v blízkosti Horního rynku - ukončení atikou). V souvislosti s výše zmíněnými přestavbami naprosto zmizel měšťanský dům, jenž byl nazýván „Modrý dům“. Stavba byla situována v západní frontě Horního rynku. Od roku 1602 patřil dům měšťanu Abrahamu Mačákovi. Na tomto místě rovněž olomoučtí měšťané skládali 15. února 1620 přísahu věrnosti „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému. Po bitvě na Bílé hoře byl dům Abrahamu Mačákovi, který byl velmi zapáleným protestantem, zkonfiskován. V letech 1628 – 1641 zde měl sídlo nejvyšší moravský zemský úřad, královský tribunál. V roce 1673 město Olomouc zřídilo v „Modrém domě“ byt pro pevnostní velitele, kteří jej užívali až do roku 1816. Je možné se tedy setkat i s jiným označením této budovy než „Modrý dům“, a to „dům komandantský“ či „dům velitelský“. Shodný název nesla v té době i sousední přilehlá ulička, dnes Divadelní ulice.

12

„Velitelský dům“ byl dvoupatrový, v přízemí zvýrazněn podloubím. Pyšnil se otevřenou lodžií s pravoúhlými arkádami. Pilíře těchto arkád vyzdobil figurálními motivy sochař a kameník Václav Render5. Dům byl však na přelomu let 1827 - 1828 zbořen. Nicméně již o rok později, přesněji v letech 1829 – 1830 město Olomouc vystavělo na tomtéž místě zcela novou budovu, měšťanské (městské) divadlo.

2.3.

Městské divadlo

Zde je velice důležité zdůraznit, že se začalo v Olomouci mluvit o zřízení budovy, která by byla využívána i divadelníky, již roku 1721, avšak ještě celé století trvalo, nežli se tato myšlenka uskutečnila. Začátkem roku 1815 se usnesla městská rada, aby byl postaven redutní sál na hlavním náměstí, a to v domě, kde bylo v té době vojenské velitelství a byt pevnostního velitele – výše zmíněný „Modrý dům“. Finanční potíže a nepochopení nadřízených úřadů, navíc živené výraznou a nepřehlédnutelnou žárlivostí města Brna, že druhé město země by mělo mít koncertní a divadelní budovu dříve než první, vyvolaly další odklady. Až roku 1827 zákrokem olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa bylo dosaženo u dvora císařského rozhodnutí podle přání olomoucké veřejnosti. Urychleně bylo sjednáno a v pohyb uvedeno nové komisionální řízení a koncem roku 1827 byl dům zbourán. Se stavbou bylo započato 19. května 1828 a 3. října 1830 bylo divadlo odevzdáno veřejnosti. Stavební plán se oproti dřívějšku značně rozšířil: stavba měla mít nadále v přední části redutní sál, zatímco divadelním prostorám byla dodatečně určena zadní polovina rozlehlé architektury.

5

Václav Render (1669 – 1733) – známý také pod jménem Wenzel Render; císařský

privilegovaný architekt a městský kameník, snad nejvýznamnější v Olomouci. Vyšel z dílny kamenického mistra Václava Schülera. V roce 1707 Render zhotovil Jupiterovu kašnu (tehdy ještě se sochou sv. Floriána, v roce 1735 ji Jupiterem nahradil sochař Filip Sattler). V Rendrově dílně vznikla roku 1709 kašna Tritonů, kašna Caesarova či Merkurova (spolupráce se Sattlerem). Mezi další jeho významná olomoucká díla se řadí monumentální sloupy bohatě sochařsky zdobené, jež byly situovány na obě hlavní náměstí.

13

Projekty takto pojaté budovy jsou dílem vídeňského architekta Josefa Kornhäusela6, člena akademie výtvarných umění a specialisty divadelních staveb. U nás je jeho činnost známá především v souvislosti s lednickým zámeckým parkem. Architektonickou realizaci prováděl městský stavební správce František Brunner. Náklad na stavbu i se zbořením staré budovy činil 71 656 zlatých 54 krejcarů. Stavět se začalo tedy na jaře 1828 a již v létě téhož roku se začalo jednat o pořízení jevištních dekorací. Olomoučtí činitelé vznesli výzvu, na kterou reagovalo několik umělců: Antonio Sacchetti7 z Prahy, Tobias Mössner8 z Vídně a Mathias Gail. Mathiasi Gailovi byla nakonec, na osobní doporučení Josefa Kornhäusela, práce zadána. Ale než došlo k realizaci, Mathias Gail smrtelně onemocněl. Úkol byl přenesen na Michaela Mayra. V průběhu těchto změn byl do Olomouce povolán vídeňský divadelní technik Leininger, aby zřídil jevištní mašinérii. Michael Mayr byl na Moravu pozván z vídeňského Leopoldovského divadla. V Olomouci řešil navíc i výmalbu divadelních interiérů a redutního sálu. Stavba byla navržena v klasicizujícím stylu, jejíž náklady dosáhly částky přibližně 75 000 zlatých.

6

Josef Kornhäusel (1782 – 1860) – rakouský architekt. Tento vídeňský rodák pracoval

v letech 1814 – 1816 pro knížete Jana I. Josefa z Liechtenštejna, a to v souvislosti s lednicko – valtickým areálem (např. Rybniční zámeček). Do služeb knížete Jana I. Josefa vstoupil roku 1812 a k 1. dubnu téhož roku vystřídal ve funkci stavebního ředitele Josefa Hardtmutha. Kornhäuselův plán olomoucké stavby je uchován v Albertině, ve Vídni. 7

Antonio Sacchetti (1790 – 1870) - italský malíř divadelních dekorací a opon, krajinář a

grafik, syn Lorenza Sacchettiho. Pro divadlo začal tvořit v letech 1816-1819 (např. spolu s otcem autory dekorací pro Městské divadlo v Brně). Samostatně pracoval coby malíř dekorací v letech 1817-1829 a v 1. polovině roku 1835 ve Stavovském divadle v Praze, 1829-1831 ve Varšavě, 1832 v Drážďanech, 1833 ve Vídni, 1834 v Berlíně. Od roku 1835 pracoval až do své smrti v Polsku. Vyšel z pozdně barokní divadelní dekorace, pod vlivem francouzských divadelních malířů směřoval k panoramatickému naturalismu. 8

Tobias Mössner (1790 – 1871) - německý výtvarník. Do Prahy přišel roku 1834 a stal se

malířem dekorací Stavovského divadla (1847 - 1869). Od roku 1862 pracoval i pro Prozatímní divadlo. Vytvářel návrhy na kulisové typové dekorace. Vyšel z perspektivní íluzionistické barokní scény galli-bibienovského typu, ale usiloval vyrovnat se i s novými podněty romantické scény.

14

U exteriéru nové budovy architekt Josef Kornhäusel zachoval vzezření měšťanského domu, který dokonale zapadal do stavebního stylu Horního náměstí. Vnější světlé fasádě dominuje trojúhelníkový štít se znakem divadelních masek Komedie a Tragédie, loutnou, pochodní a paličkami. Dům je dvoupatrový s mírným rizalitem a dvěma postranními úzkými částmi. Hlavní vystupující část, lemována bosáží, má v prvním patře pás pěti, bosovaně oddělených obdélníkových oken s hladkými lezénovými rámy. Druhé poschodí se rovněž pyšní řadou pěti oken, avšak tvar obdélníka je půlkruhově zakončen. Obě patra jsou od sebe navenek oddělena římsami – první vede přímo mezi poschodími, další průběžně horizontálně protíná ona půlkruhová okna druhého patra. Postranní rizality dosahují šíře přesně pro jedno okno v každém patře. Pouze boční okna domu jsou více dekorována – nad každým je zavěšena reliéfní deska (v druhém patře) či medailon (v prvním patře) v klasicizujícím stylu. Přízemí, které je k poměru celé stavby třetinové velikosti, symetricky zdobí pět velkých oken – výloh. Svými rozměry se blíží rozměrům prostředních, dvoukřídlových vstupních dveří. V přízemí bočních částí se nacházejí rovněž vchody – půlkruhové těžké brány, přičemž tou umístěnou napravo lze vstoupit do průchodu, kterým se chodec dostane do přilehlé Divadelní ulice. Nové olomoucké divadlo dostalo hlediště půloválného půdorysu s velkým počtem lóží po stranách přízemí a v souvislých řadách po celém obvodu prvního a druhého balkónu. Střední lóže v prvním pořadí byla zvýrazněna mírně vystupujícím parapetem a úzkou markýzou, jenž nesla sochařsky vyhotovenou olomouckou orlici. Teprve na galerii nad oběma balkóny bylo hlediště vyprojektováno do tvaru amfiteátru se stoupajícími řadami sedadel. Lze ale předpokládat, že se zde nacházela spíše ve většině místa ke stání, stejně tak jako v zadní části parteru pod balkónem. Celková kapacita nového divadla se blížila k jednomu tisíci míst, samozřejmě i včetně stojících diváků. Dominanta - redutní sál v 1. patře – byl otevřený 9. ledna 1831 a sloužil pro společenské akce měšťanů. Až do konce první světové války byly prováděny v divadle pouze

nutné

udržovací práce a menší úpravy. Teprve poté bylo přikročeno k důkladné adaptaci, která byla provedena v několika etapách. V první etapě, během roku 1925, bylo přestavěno a zmodernizováno jeviště, divadlo bylo navíc rozšířeno o prostory v přední části budovy, kde se do té doby stále vyskytovaly obchody. Podle nedatovaného návrhu vídeňské firmy Fellner &

15

Helmer9 přestavbu provedla místní stavitelská firma nákladem 2 352 000 Kč. V souvislosti s financemi je nasnadě, že provoz divadla byl v té době pro Olomouc velice nákladný10, takže není překvapivé, že se už tehdy v zastupitelstvu města objevovaly návrhy, aby bylo divadlo zestátněno. Druhá etapa, jenž se týkala přestavby zákulisí s administrativní budovou, byla uskutečněna v roce 1927. Návrhy vypracoval kolektiv sedmi místních stavitelů Hublík, Komrska, Lošťák, Schmalz, Sychrava, Vodička, Juránek. K této stavbě se přistavilo skladiště dekorací nákladem 250 000 Kč. K realizaci třetí etapy, a to úpravy hlediště a vestibulu, došlo až v době německé okupace v letech 1942 - 1943. Přestavbu prováděl místní architekt Fischer. Při této přestavbě byly zrušeny zbývající obchodní místnosti v traktu do náměstí. Kromě těchto

přestaveb byly prováděny v budově téměř každý rok úpravy a

zlepšování.

3.

Divadelní život v Olomouci

3.1. 1770 – 1818 Sál „Královského městského divadla“ si ke svým produkcím pronajímaly na kratší nebo delší dobu cestující herecké společnosti rozdílné úrovně – olomoucké publikum se nejčastěji dočkávalo podřadných fraškovitých her napěchovaných hrubozrnnou komikou, tzv. hanswurstiád. Obhroublost těchto her vedla brzy k jejich zákazu. Na druhé straně se ale publikum mohlo nasytit i náročnějším žánrem – tzv. singspielem, zpěvohrou. Zatímco v lidově pojaté dramatické tvorbě převládala němčina, v operách dominovala italština. Za zmínku stojí i to, že se tam

9

Ferdinand Fellner (1847 – 1916) a Hermann Helmer (1849 – 1919) - na sklonku 19. století se

ve Vídni spojili tito dva architekti, jež vytvořili ateliér „Fellner & Helmer“, z jehož dílny vycházely stovky projektů různých staveb: činžovní domy, vily, zámky, hotely, továrny - a především divadelní budovy. Podle plánů ateliéru bylo po celé Evropě postaveno více než 40 výrazných, moderních a dodnes funkčních divadel, které oba tvůrci a jejich spolupracovníci z řad sochařů a malířů opatřili nejen uměleckou výzdobou, ale vybavili je rovněž všemi technickými vymoženostmi, jež tehdejší vývoj na přelomu 19. a 20. století umožňoval. 10

Ročně náklady na provoz divadla dosahovaly až 800 000 Kč.

16

také hrálo několikrát v českém jazyce. Roku 1815 to byla na příklad česká zpěvohra Strašidlo ve mlýně, anebo později Kníže na honbě atd.11 Roku 1818 bylo zakázáno v divadle hrát pro mnohé bezpečnostní a hygienické závady (přímo pod hledištěm se nacházela městská jatka) a budova byla prodána řeznickému cechu.

3.2. 1830 - 1920 Jako první si nové městské divadlo najal divadelní ředitel Leopold Hoch, ale jen na čtyři divadelní sezóny. Zato jeho nástupce Karel Burghauser řediteloval zdejší divadelní společnosti až do roku 1847. Česky se v „Královském městském divadle v Olomouci“ údajně hrávalo již od roku 1830 v neděli odpoledne, doložena je však zprávou v „České včele“12 až repríza představení hry Jana Nepomuka Štěpánka13 Čech a Němec. Dne 2. února 1838 roku 1843 zde sehráli čeští ochotníci další Štěpánkovu hru, lokální frašku Berounské koláče. Ve 40. letech 19. století propagoval uvádění české dramatické produkce v olomouckém městském divadle především Alois Vojtěch Šembera14, mimo jiné

11

15. srpna 1802 v divadle účinkoval zakladatel českého obrozeneckého divadla Václav

Thám. Spolu se svou manželkou, s populárním pražským komikem Václavem Svobodou a dalšími herci divadelní společnosti Josefa Rotheho se představil ve Steinsbergově a Tučkově singspielu Hans Klachel. A nutno připomenout, že Václav Thám převedl tuto hru do české podoby pod titulem Honza Kolohnát z Přelouče a poprvé se v národním jazyce hrála 31. ledna 1796 v Praze. 12

Česká včela – původně psáno „Česká wčela“ byl český časopis, literární příloha Pražských

novin. Vycházela od 7. ledna 1834 do 31. prosince 1847. Na obsahu se podílelo mnoho významných osobností – Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Čelakovský či Božena Němcová. Po roce 1848 se název časopisu změnil na „Včelu“. 13

Jan Nepomuk Štěpánek (1783 – 1834) – mimojiné i spolunájemce Stavovského divadla

v Praze. Vycházel vstříc dobovému vkusu publika různými tzv. „rytírnami“ a strašidelnými příběhy, jež překládal z her populárních německých dramatiků (např. August von Kotzebue, Ernst Raupach). Původem Raupachova hra Mlynář a jeho dítě patřila na čekých venkovských scénách k velice oblíbeným kusům. Štěpánek sám psal historické hry – Obležení Prahy od Švejdů (1812); veselohra Čech a Němec (1816) se dlouho držela na špici popularity pro svou myšlenku tolerance mezi národy.

17

19. března 1843 se zde hrála fraška Václava Klimenta Klicpery15 Divotvorný klobouk. Kromě divadelních her se v té době těšilo oblibě i tak zvané quodlibet16 – pásmo sestavené z operních a činoherních výstupů, jakož i sólových a sborových písní německých a českých. Obsazením a technicky méně náročná quodlibet mohli provozovat také divadelní ochotníci. Vhodným místem pro amatérská divadelní představení, hudební produkce a další společenské zábavy se stalo olomoucké Kasino17. Čilejší česká ochotnická činnost se vyvíjela v letech 1848-1849, kdy česká představení navštěvovali poslanci kroměřížského sněmu – Karel Havlíček Borovský, František Palacký. Od 60. let 19. století byla česká představení častější a roku 1879 bylo městské divadlo poprvé propůjčeno české divadelní společnosti Elišky Zöllnerové18. Také němečtí ředitelé angažovali stále více české umělecké síly. Roku 1882, v době prudkých národnostních bojů, bylo městské divadlo prohlášeno za výhradně německé. České divadelní společnosti a ochotníci pak hráli v různých sálech (v

14

Alois Vojtěch Šembera (1807 – 1882) – používal rovněž pseudonym Mudromil Mýtský.

Český jazykovědec a literární historik, překladatel z němčiny. Působil jako profesor češtiny a české literatury na vídeňské univerzitě. 15

Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859) – český spisovatel a dramatik. Repertoár jeho her je

bohatý a členitý, začínal historickými hrami ve vlasteneckém duchu – např. Blaník z roku 1815. Těžištěm Klicperovy tvorby zůstávají veselohry, jež kritizují lidské nedostatky jako šosáctví, lakomství, úřednickou nafoukanost či plané vlastenectví – např. Žižkův meč z roku 1815, Rohovín Čtverrohý z roku 1817 anebo parodie rytířské hry Hadrián z Římsů z roku 1822. 16

Quodlibet – z lat.: quod = jakkoliv, libet = se vám líbí; jak se vám líbí.

17

Spolek Kasino - tento spolek založili roku 1817 zdejší armádní důstojníci, ale mezi členy,

jichž se přihlásilo již v prvním roce jeho existence 136, byli i profesoři lycea, úředníci i měšťané. Kasino také odebíralo pro své členy řadu novin a časopisů. 18

Eliška Zöllnerová (1823 – 1911) – manželka podnikatele Filipa Zöllnera, jenž vedl kočující

divadelní společnost, která působila v Čechách a na Moravě v letech 1853 – 1945. Zöllnerova společnost byla jednou z nejvýznamnějších a nejdéle existujících českých divadelních společností, která ovlivnila dějiny českého kočovného divadelnictví. V roce 1853 umožnil Filip Zöllner činnost Tylově družině. Za Tylova působení v letech 1853-1856 dosáhla Zöllnerova společnost značné umělecké úrovně a v době bachovské reakce byla jediným solidním českým profesionálním divadelním podnikem na venkově.

18

zahradě na Mořickém náměstí, v měšťanském pivovaru a v různých hostincích). Později se hrávalo v Dělnickém domě, Těšetické pivnici a Národním domě. Roku 1872 vznikl v Olomouci první ochotnický český spolek „Jednota divadelních ochotníků besedních v Olomouci“, který hrával zprvu ve spolkových místnostech „U České lípy“ na Horním náměstí, později v domě dědiců Skarnitzových na Dolním náměstí. V roce 1905 přestavěla Jednota svým nákladem (3000 K) jeviště v Občanské besedě. Počátkem 20. století divadelní činnost ochotnická i profesionální (zájezdy kočujících společností i souborů stálých divadel) stále vzrůstala, až konečně po osvobození v roce 1918 vzniklo v Olomouci stálé české divadlo. Dne 1. září 1920 divadlo převzalo tzv. „Družstvo pro vybudování českého divadla“ a sezóna byla slavnostně zahájena operou Bedřicha Smetany „Libuše“. Německému divadlu však bylo umožněno v budově nadále hrát, bývalo to tak dvakrát až třikrát týdně (v různých obdobích docházelo k menším či větším časovým obměnám).

3.3. 1921 – 1943 V letech 1921 – 1931 byl divadelním ředitelem Antonín Drašar19. Divadlo mělo operu, činohru i operetu. V té době měl největší úspěch operní žánr, zvláště v letech 1920 – 1928, kdy ji vedl skladatel a dirigent Karel Nedbal20, který se vrátil do Olomouce za německé okupace. Zde již působili mladí zpěváci výrazného projevu – sopranistky Ludmila Červinková21 a Milada Marková22, basista Eduard Haken23 (do Olomouce přišel v roce 1938) a tenorista Beno Blachut24.

19

Antonín Drašar (1880 – 1939) - byl původně obchodním příručím a obchodním cestujícím.

Na svých cestách po celém Rakousko – Uhersku i Itálii se seznámil s divadlem a hudbou. Olomoucké divadlo bylo za Drašarova působení pro mladé talenty průchodní scénou k Národnímu divadlu. Po smrti Oskara Nedbala působil Antonín Drašar jako ředitel Slovenského národního divadla v Bratislavě (do roku l938) a zároveň stál v čele Východoslovenského divadla v Košicích. Po Mnichovu se vrátil s troskami divadla do Prahy a hrál pod firmou „Svépomocná akce“, naposledy v Novém Bydžově 7. 12. 1939. 20

Karel Nedbal (1888 – 1964).

21

Ludmila Červinková (1908 – 1980).

19

V roce 1924 uvedla opera skvěle prezentovaný cyklus Smetanových oper a následně v letech 1924, 1926 a 1928 podnikla úspěšné hostující zájezdy do Vídně25. Pro olomouckou operní scénu je velmi významné působení Adolfa Hellera jako šéfa v letech 1932 – 1938. Ten přinesl do dramaturgie a inscenací nové postupy a impulsy, proslul též uváděním moderních oper. Žánr činoherní se nejvýrazněji rozvinul roku 1931 příchodem Oldřicha Stibora26. Jako představitel levicově orientované divadelní avantgardy se brzy stal uměleckým šéfem a režisérem. Úzce spolupracoval s divadelním kritikem Bedřichem Václavkem27 a scénografem a malířem Josefem Gabrielem28. Mezi přední činoherce patřili kupříkladu Josef Toman, František Brož nebo František Vnouček. V tomto okamžiku se můžeme plynule přenést na severní Moravu, do slezské metropole, neboť divadelnické zázemí a ovzduší v Moravské Ostravě ve 2. polovině 19. století se v mnohém podobalo tomu v Olomouci. Velice zajímavý zůstává fakt, že si severomoravská metropole svůj statut rozpohybovaného velkoměsta plného moderního rozvoje dochovala až do dnešní doby. Nemám tím na mysli pouze hospodářskou oblast, jenž zůstává nadále převážně tou nejvýraznější. Víme, že se v průběhu prvních tří desetiletí 20. století Moravská Ostrava postupně proměňovala 22

Milada Marková (1913 – 1986).

23

Eduard Haken (1910 – 1996).

24

Beno Blachut (1913 – 1985).

25

Stejně úspěšný byl i zájezd opery do polského Krakova v roce l927.

26

Oldřich Stibor (1901 – 1943) – nejen režisér, ale i herec. Režijní dílo Oldřicha Stibora je

umělecky a ideově vyhraněným celkem, mnohotvárnou strukturou. Princip lyrického divadla je u něj povýšen na moderní syntetickou divadelní báseň určenou pro co nejširší publikum. Kromě režie se věnoval i literární tvorbě (povídky, např. Město bez minulosti či stati, např. Ke genezi divadelní avantgardy). Spolu s dalšími olomouckými divadelníky zatčen, později umučen v káznici v Brzegu. Podle něj divadlo později neslo i název – Divadlo Oldřicha Stibora. 27

Bedřich Václavek (1897 – 1943) – nejen divadelní, ale i literární kritik. Jeho teoretické

názory v sobě odrážejí snahu o rovnováhu mezi pokrokovou ideovostí a novým uměleckým vyjádřením (např. Poezie v rozpacích, Tvorbou k realitě). Kromě literatury (Česká literatura XX. století) se zajímal o lidovou slovesnost (Písemnictví a lidová tradice, Český národní zpěvník). Zemřel v koncentračním táboře Osvětim. 28

Josef Gabriel (1902 – 1970) – jevištní výtvarník a malíř; šéf výpravy Divadla na

Vinohradech. Spolu s Oldřichem Stiborem a několika dalšími herci byl kolem roku 1940 zatčen. V souvislosti s tím tehdy olomoucké divadlo zápasilo už jen o pouhou existenci.

20

v rozvíjející se nové město, kdežto Olomouc si stále udržovala a lze říci, že i nadále uchovává provinční charakter.

21

4.

Divadlo Jiřího Myrona v Moravské Ostravě

Hlavním vchodem, který vede z ulice Čs. legií č.p. 148, se vstupuje do vestibulu a ochozů se šatnami. Hlediště je pravoúhlého tvaru – dvojpodlažní, v obou patrech viditelně se zvedajícího amfiteátru, jehož parter je homolovitého půdorysu. Je 32 metrů dlouhé, 20 metrů široké a 12 metrů vysoké, se šikmou podlahou. Má kapacitu 665 míst. Místo pro orchestr je 20 metrů široké, 2,5 metrů hluboké, oválného tvaru, s podlahou 2 metry od podlahy jeviště a pod úrovní podlahy hlediště, pro maximálně 40 hudebníků. Je vybaveno zvedacím zařízením, jenž umožňuje vytvořit stupňovitou základnu pro potřeby orchestru, nebo částečně či úplně vyplnit půdorys orchestřiště a vytvořit tak předscénu29. Portál je 8 metrů široký a 5,6 metrů vysoký. Vnitřní portály jsou posuvné. Bezpečnostní železná opona je zavěšena na ocelových lanech. Kromě ní je ještě jedna opona látková. Jeviště je 15 metrů široké, 12 metrů hluboké a 20 metrů vysoké. V podlaze je točna o průměru 9 metrů a 3 propadla. Horizont je černý rámový, zadní vykrytí různobarevné. Rozměr hrací plochy má 9 metrů šíře, 10 metrů hloubky. Tahů je 32.30 V budově, která má ústřední teplovzdušné topení, je v jevištní části 7 kanceláří, 6 hereckých šaten, 1 krejčovna, 1 ladírna, 1 rekvizitárna, 1 nábytkárna, 1 šatna pro technický personál, 1 skladiště čalouníků a 1 skladiště kostýmů pod jevištěm. Interiér Divadla Jiřího Myrona je laděn do zemitých teplých tónů – stěny a čalounění tak získaly tlumenou, klidnou atmosféru, která stojí v kontrastu s prostorami vstupními a společenskými, jež jsou vymalovány světlými barvami, použity jsou i mramorové obklady.

29

V této části projektant pomýšlel na variabilní inscenační možnosti: až do úrovně sedmé

parterové řady vedl jazyky bočních pódií, pohyblivou úpravou šikmých bočních stěn proscénia vytvořil možnost okamžitého výrazného rozšíření předscény. Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura. Praha: Divadelní ústav, 1999. 30

Osvětlení: Napětí elektrického proudu 120 V. 30 reflektorů, 4 horní světelné sufity, 1

horizontová baterie, 2 dolní rampy, 36 reostatů. Rozhlasové zařízení.

22

4.1.

Moravská Ostrava ve 2. polovině 19. století

Moravská Ostrava spolu s okolními obcemi procházela v 2. polovině 19. století bouřlivým hospodářským vývojem. Rovněž se potýkala, podobně jako město Olomouc, s velice těžkými zápasy o svou národní existenci. Veškerá správa města stejně jako průmyslové závody a doly byly v rukou německé a židovské buržoazie. Z toho vyplývá, že české obyvatelstvo bylo v Moravské Ostravě a okolí vystaveno silné germanizaci, která se projevovala dokonce až v nátlakové, nucené docházce do německých škol platící pro děti českých a polských rodičů. Již na počátku 60. let 19. století si potřebu probouzet a posilovat národní identitu v nejširších vrstvách českého obyvatelstva uvědomovala skupina vlastenců – báňští úředníci, živnostníci a učitelé. Ti všichni se pohybovali kolem prvního českého spolku pojmenovaného „Občanská beseda“31. K pořádání aktivit však spolku chyběla vlastní budova. Proto se byli nuceni scházet na provizorních místech – v hostincích využívali sálů a zahrad, na kterých se pořádaly kulturní a společenské programy32. S nedostatkem místa zápasily i ostatní české spolky (Měšťansko – řemeslnická beseda, spolek „Horník“, Matice ostravská). Naléhavá potřeba Národního domu se projevovala více a více.

4.2.

Myšlenka realizace Národního domu

Myšlenka vybudování Národního domu se zrodila mezi členy „Občanské besedy“ již v letech 1874 a 1875, kdy byla zahájena subskripce, která vynesla 16 000 zlatých. K realizaci ale nedošlo. O deset let později, v roce 1885 tato

31

Spolek „Občanská beseda“ – založen v roce 1862. Členové si předsevzali

osvětou

probouzet a posilovat národní sebeuvědomění ve všech sociálních vrstvách obyvatelstva. Rozvíjeli tedy divadelní a pěveckou činnost, pořádali společenské zábavy s vlasteneckými deklamovánkami, dále organizovali plesy, přednášky apod. 32

Je známo, že se někdy stávalo, že se „Občanská beseda“ musela vystěhovat na půdu

některých domů a zastavit činnost, neboť v celé Ostravě nenašla ani jednu volnou místnost. Stejný osud stíhal i první český peněžní ústav „Občanskou záložnu“ (ustavena roku 1866). A tak na počátku 90. let 19. století sídlily obě instituce v hostinci U Hroznu na Kostelním náměstí, nicméně vhodné místnosti to nebyly, poněvadž na tomtéž místě mělo své sídlo německé kasino.

23

myšlenka znovu ožila. Jednalo se o zakoupení Florinkova hostince na Pivovarské ulici (pozdější hotel Zuber). Ale i z tohoto plánu sešlo, protože majitel, pan Florinek žádal 21 000 zlatých za budovu, jenž by si na opravách vyžádala další finančně náročné adaptace (až 10 – 12 000 zlatých). Teprve usnesení „Občanské besedy“, konané v listopadu 1891, znovu probudilo živý zájem o výstavbu spolkového domu. Potřebu divadelního a koncertního sálu v Moravské Ostravě si velmi dobře uvědomovala i městská správa. Starosta města dr. Vojtěch. Johanny33 na počátku roku 1890 vydal výzvu k občanům, aby peněžně podporovali realizaci koncertní budovy. Stavba byla odhadnuta na 60 000 zlatých, přičemž polovinou měla přispět ostravská spořitelna. Bylo navrženo několik stavebních míst: Antonínovo náměstí (dnešní Smetanovo náměstí), prostranství před Dolem Karolína (za dnešním hotelem Palace). Nakonec byla vybrána bývalá zahrada Konstantina Grünwalda, obchodníka střižným zbožím a předního městského radního. Zahrada byla situována vedle dnešního obchodního domu Textilia – Ostravica na Nádražní třídě, vlastníkem pozemku byl baron Rothschild. Zamýšlený dům měl sloužit oběma národnostem – české i německé. Přístup měl být ze tří stran, přičemž jedno křídlo by patřilo Čechům, druhé Němcům. Obě křídla by pak byla spojena sálem a restaurací, do nichž by vedl přístup z obou stran a také hlavním vchodem. Dům by byl v majetku obce a obě strany by jí platily nájemné. Česká strana ale nabídku společného domu odmítla. Měla již mnoho zkušeností s germanizační politikou, jenž se k českým snahám stavěla negativně, zejména dříve zmíněná otázka vzdělávání. Češi nevěřili, že by bez problémů mohli v tomto domě rozvíjet své národní, kulturní a společenské zájmy34. A tak na schůzi v listopadu 1891 členové „Občanské besedy“ rozhodli o realizaci vlastního Národního domu.

33

Vojtěch Johanny (1846 – 1919) – někdy též Adalbert Johanny, působil jako lékárník a

později, v letech 1888 – 1901, coby starosta Moravské Ostravy. V letech 1890 - 1902 poslancem moravského zemského sněmu. V době jeho působení byly otevřeny první tramvajové linky, vystavěna veřejná nemocnice na Fifejdách, zřízena městská vodárna v Nové Vsi a započato s elektrifikací města. Byl jmenován čestným občanem Moravské Ostravy. Dokoupil, Lumír: Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 7. Ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005. 34

Už v sedmdesátých letech 19. století německo – česká shoda zaznamenala první rozepře:

vedoucí němečtí představitelé bránili ve zřízení české střední školy, později i škol měšťanských.

24

Za stavební místo byla vybrána zahrada za starou chalupou na Nové ulici, kterou několik měsíců předtím zakoupili stavitel František Jureček, dr. Edmund Palkovský, ing. Josef Hýbner a ing. František Fiala pro Občanskou záložnu. Ale od její výstavby se dočasně upustilo. Skupině kolem Františka Jurečka se za pozemek zaplatilo 19 000 zlatých.

4.3.

Realizace Národního domu

Se stavbou se (za finanční pomoci Občanské záložny, českých spolků a jednotlivců) začalo ihned. Byl založen přípravný výbor pozdějšího „Prvního stavebního družstva“. Jeho cíl byl jasný: vybudovat „…spolkový dům s přiměřeným sálem a místnostmi, v nichž by všechny spolky našeho slušného útulku nalezly. Podnik tento, jehož význam každý uznává, těší se všeobecné přízni bez rozdílu stran…“35 Byly sepsány stanovy družstva, jež členové zaslali ke schválení hejtmanství v Místku. Přistoupilo se k dobrovolným sbírkám a půjčkám. Zakupovaly se závodní podíly po 25 zlatých. Německá správa

města rozhodnutí přijala rozhodnutí o

výstavbě domu s velikou nevolí a snažila se do poslední chvíle realizaci zabránit36. Nepovedlo se. Když už bylo jasné, že z výstavby společného domu obou národností sejde, zahájila německá strana z posledních sil štvavou kampaň namířenou proti předsedovi stavebního družstva ing. Edmundu Palkovskému. Přípravný výbor stavebního družstva vypsal v lednu 1892 architektonickou soutěž na výstavbu dvoupatrové budovy Národního domu s nákladem 80 000 zlatých s termínem dodání návrhu do 15. března 1892. Nejlepší návrhy měly

35

Národní dům. Opavský Týdenník, 5. 12. 1891, č. 95.

36

Na pomoc německé straně přispěchal i generální ředitel Vítkovických železáren ing. Pavel

Kupelwieser. Ten vystoupil s obavou, že údajně „… blaho a prospěch celého kraje toho žádá, aby obě národnosti kraj obývající žily spolu v míru a pokoji. Utvoří – li se prý samostatný český Národní dům, bude prý po pokoji veta a na Ostravsku nastane vzájemný boj strany.“ Kupelwieser svolal schůzi, na které prosazoval, aby se od výstavby ryze českého domu upustilo a stavěl se dům společný. Přislíbil i nezanedbatelnou finanční podporu. Przybylová, Blažena a kol.: Ostrava 19. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Šenov u Ostravy: Tilia, 1999.

25

přislíbenou odměnu 500 zlatých, 300 zlatých a 200 zlatých. Celkem bylo odevzdáno dvacet návrhů37. Posuzoval je „Spolek architektů a inženýrů Českého království“, sídlem v Praze. Překvapivé je, že stavební družstvo nepřijalo vítězný návrh pražských architektů J. Vyskočila a Rudolfa Kříženeckého patrně z důvodů vysoké finanční náročnosti. Vybralo si však návrh ing. Josefa Srba, okresního inženýra ze Smíchova, jehož projekt byl oceněn čestným uznáním. Konkrétní realizaci projednal ing. Josef Srb už přímo na místě, v Moravské Ostravě dne 17. května 1892 se členy stavebního družstva a stavitelem Františkem Jurečkem, který na výstavbu dohlížel. Staveniště se připravovalo od 5. ledna 1892, kdy se začala bourat stará chalupa. Slavnostní výkop byl pak proveden dr. Edmundem Palkovským 27. června 1892. Dělo se tak za účasti veřejnosti, duchovenstva a hlavních představitelů národního hnutí. Je pozoruhodné, že na stavbě Národního domu se kromě povolaných zaměstnanců stavební firmy podílelo velké množství dobrovolných pracovníků, jež pomáhali každý podle svých možností38. Už v závěru roku 1892 byla celá přední část budovy pod střechou. Ostravané staveniště s netrpělivostí a se zaujetím obhlíželi. Je známo, že především o nedělích a svátcích přicházeli na místo budoucího Národního domu a s veselím a nadějemi sledovali každý nový posun k vysněné budově39. Stavba Národního domu byla dokončena v roce 1894, slavnostně otevřena v sobotu 16. června a v neděli 17. června 1894. Zahajovací program byl vskutku 37

Všechny návrhy byly vystaveny v Náprstkově muzeu v Praze ve dnech 23. – 24. dubna

1892 a ve spolkové místnosti „Občanské besedy“ v hostinci U Zvonu v Moravské Ostravě dne 1. května 1892. 38

Kdo nepřispěl finančně, alespoň skládal cihly, písek nebo kámen. Nejzáslužnějšími

pomocníky bylo několik desítek majitelů povozů z Moravské Ostravy a okolních obcí, kteří na staveniště přivezli zdarma mnoho set fůr písku, cihel a jiného stavebního materiálu. Przybylová, Blažena a kol.: Ostrava 19. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Šenov u Ostravy: Tilia, 1999. 39

S jakým nadšením a obětavostí se stavěl proti vůli Němců tento národní stánek, to dokazuje

i písnička složená sekretářem „Společenstva řemeslných živností“ v Moravské Ostravě, A. Dvořákem. Píseň vycházela i tiskem a zpívala se po celém Ostravsku. Przybylová, Blažena a kol.: Ostrava 19. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Šenov u Ostravy: Tilia, 1999.

26

reprezentativní co se „češství“ týče: v sobotu se konala ve velkém sále slavnostní akademie, na níž se podílely oba pěvecké ostravské spolky „Lumír“ a „Záboj“, hornická kapela a divadelní ochotníci, kteří se uvedli hrou Ladislava Stroupežnického Paní mincmistrová. Neděli vyplnil bohatý ceremoniál, jehož se účastnili občané z celého okolí (např. z Frenštátu pod Radhoštěm byl vypraven speciální vlak s účastníky). Po dopoledním uvítání hostů na nádražích a banketu konajícím se ve velkém sálu, se zahájil průvod několikatisícového davu ze Slezské Ostravy směrem k Národnímu domu40.

4.4.

Národní dům

Národní dům je stavba rozdělená (stejně jako Moravské divadlo v Olomouci) do tří základních částí - prostřední vystupující rizalitový blok a dvě užší boční části. Budově dominuje zdobnější a okázalejší první patro. Prostřední části vévodí pás pěti vysokých půlkruhově zakončených oken. Ta jsou zdobena malými balustrádami v místě parapetů a v horních partiích lemována dekorativními reliéfy, nad nimiž vede řada pěti malých okének, jež přísluší podkrovním prostorám. Podobný okenní dekor se objevuje i v bočních patrových částech Národního domu, jen s tím rozdílem, že okna (v počtu tří na každé straně) jsou čistě obdélníkového tvaru s trojúhelníkovým frontonem. Mezi střechou a malými okénky se viditelně line nápis „Národní dům“. Přízemí je vybaveno méně nápadnými menšími okny, která jsou v uspořádání zrcadlovým odrazem patra prvního. Na bocích je ale prostřední „okenní prostor“ nahrazen vstupy – mohutnými dveřmi se zdobnými portály. Budova byla na tehdejší dobu vybavena naprosto dokonale a odpovídala potřebám střediska české společnosti. V přízemí se nacházela kavárna s kulečníkem, dvě restaurační místnosti s rozlehlou jídelnou, dvě kuchyně, lednice, výčep, toalety. Rovněž se na tomtéž místě vyskytovaly kanceláře „Občanské záložny“ a redakce časopisu „Ostravice“41. Do prvního poschodí byly situovány čtyři spolkové

40

Celou slávu vylíčil ve svém příspěvku dopisovatel tehdejšího Opavského Týdenníku.

Opavský týdenník, 20. června 1894, č. 47. 41

Časopis „Ostravice“ – založen Františkem Sokolem Tůmou ve Valašském Meziříčí roku

1893 pod původním názvem „Radhošť“. Po necelém roce se František Sokol Tůma rozhodl město

27

místnosti a malý sál. Navíc zde bylo možno najít byt nájemce restaurace, jenž měl rozlohu o pěti pokojích s kuchyní a knihovnou. Nad malým sálem byla podkrovní komůrka. Nad průjezdem bylo postaveno polopatro, kde se nacházela síň a dva tzv. „čeledníky“ – místnosti pro pomocný personál. Na dvoře vlevo od vjezdu byl k Národnímu domu přistavěn velký sál ( s rozměry 26,8 m × 15,3 m)42 s jevištěm a galerií. K jevišti přiléhalo snížené orchestřiště, jehož velikost se pomocí jednotlivých částí podlahy mohla přizpůsobovat a pozměňovat. Z velkého sálu vedla do zahrady otevřená terasa. V pravé části dvora pak byla spižírna, prádelna, mandlovna, komora na dříví a uhlí, kurník a chlévy pro dobytek. Tento ryze hospodářský dvůr byl oddělen od místností s restauracemi dlouhým deskovým plotem (24,4 metrů). V zahradě, vlevo od vjezdu, se nacházel výčep, ke kterému přiléhala dřevěná kuželna, dlouhá také 24,4 metrů, s místností určenou hráčům. Údajně byla celá budova Národního domu podsklepená, byl zde zaveden vodovod. Osvětlení bylo nejdříve plynové. Část budovy se vytápěla ústředním topením, zbytek prostorů kamny. Roku 1899 byla přikoupena část zahrady bývalé Krejčího vily. Díky tomuto počinu rozšířená zahrada poskytovala příjemné posezení a odpočinek. Místo kuželny nahradila krytá veranda, tzv. „Palackého veranda“, jenž byla spojena s výčepem. Již stojící nekryté verandy se změnily v místnosti velkého sálu. Podle toho, jaké vybavení Národní dům skýtal (a že sloužil jen české společnosti) lze usuzovat, že náklady byly velice vysoké a musely překročit původní rozpočet.43 I přesto se Národní dům stal důstojnou a reprezentační budovou české společnosti, kulturním střediskem nejen v Moravské Ostravě, ale i v širokém kraji. Roztříštěná národní společnost mohla nyní daleko efektivněji

rozvíjet národně

uvědomovací práci na bránění národních a sociálních práv, posilovat sebevědomí

opustit a časopis přenesl do Ostravy jako „Ostravice“, později „Ostravský obzor“ (1897 – 1901) a „Ostravan“ (1901 – 1912). 42

Przybylová, Blažena a kol.: Ostrava 19. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a

Ostravska. Šenov u Ostravy: Tilia, 1999. 43

Náklady byly překročeny skoro o 100% - z 80 000 zlatých na 156 000 zlatých. Celková

hodnota budovy a pozemku byla soudními znalci oceněna ihned po dostavbě – 21. července 1894 – na 202 356 zlatých 68 krejcarů. Archiv města Ostravy, Okresní soud v Moravské Ostravě, sign. VII/940, 1894, č. kartonu 674.

28

českého národa. Je důležité zmínit, že odtud vycházela iniciativa při zakládání českých mateřských, národních, měšťanských, středních a uměleckých škol, kulturně osvětových a národohospodářských plánů.

4.5.

Spolek Národní dům

Dne 25. dubna 1906 byl ustaven Spolek Národní dům. V čele stál Konstantin Grünwald mladší, který převzal od „Prvního stavebního družstva“ péči o provoz, opravy a návštěvnost. Spolek si konkrétně stanovil úkol „… pečovati o vydržování, opravu a vyzdobování, jakož i návštěvu Národního domu v Moravské Ostravě.“44 Ve stanovách jsou detailně rozepsány prostředky k dosažení účelu spolku: - přednášky a rozhovory - pořádat ušlechtilé zábavy, představení divadelní, hudební produkce, vědecké i umělecké výstavy a jinak podporovat uměleckou výchovu lidu - přejímat v nájem celý Národní dům v Moravské Ostravě nebo jeho jednotlivé části; provozovat živnost hostinskou a výčepnickou s výhradou úředního povolení. Na provoz a realizaci výše zmíněných prostředků bylo čerpáno jednak z členských příspěvků, dále z darů a podpor a jiných příjmů ze spolkových podniků. Orgány spolku se dělily na valnou hromadu, výbor, předsednictvo, přehlížitele účtů a smírčí soud. Členy spolku byli občané města různých profesí, např. ředitelé podniků, obchodníci, lékaři, advokáti, také cukráři či řezníci. Ve výboru zasedali: Konstantin Grünwald ml., dr. Edmund Palkovský, Josef Hýbner, Josef Novák, Josef Pluhař, František Lettovský, Antonín Schindler, Antonín Kremla a Josef Žilka. Trhovou smlouvou ze dne 27. prosince 1909 pak spolek „Národní dům“ zakoupil od „Prvního stavebního družstva“ celý objekt s pozemky a hostinskou koncesí včetně pohledávek za částku ve výši 326 524 K.45 Jelikož však budova byla poškozena v souvislosti s poddolováním a navíc, a to je podstatné - zde byl záměr zavést stálou českou divadelní scénu, bylo nutné co

44

Archiv města Ostravy, inventář „Spolky v Moravské Ostravě“, č. 221 (Stanovy spolku

„Národní dům“ v Moravské Ostravě). 45

Archiv města Ostravy, inventář „Spolky v Moravské Ostravě“, č. 221 (Stanovy spolku

„Národní dům“ v Moravské Ostravě).

29

nejrychleji provést stavební úpravy. Týkaly se hlavně velkého sálu, v němž se musela provést úprava hlediště, jeviště a zákulisí, dále nahradit plynové osvětlení elektrickým a nakonec celou budovu vymalovat.46 A tak se Národní dům stal podle původního záměru českých vlastenců po svém otevření sídlem řady spolků jako kupříkladu byly: „Občanská beseda“ (měla i loutkoherecký soubor), „Horník“, „Měšťansko – řemeslnická beseda“, „Matice ostravská“, pěvecký spolek „Lumír“. Od roku 1897 to byl „Spolek divadelních ochotníků“47, od roku 1900 „Klub českých velocipedistů Blesk“, od roku 1906 „Průmyslová, živnostenská a obchodní jednota pro severovýchodní Moravu a Slezsko“ (měla zde svou informační kancelář), od roku 1908 se v Národním domě dokonce zavedla i knihovna Umělecko – průmyslového muzea, pak zde také sídlila „Umělecká beseda“ a další spolky. Od roku 1909 se v českém kulturním svatostánku pravidelně scházeli členové kroužku esperantistů či obdivovatelé francouzštiny, tzv. „Cercle français“ (od roku 1908). Dále byla v Národním domě od roku 1897 „Veřejná a lidová knihovna a čítárna“, která se v roce 1907 přestěhovala do sousední Sokolovny. Ve školním roce 1897-1898 zde byla v malém sále provizorně situována třída I.B nově založeného Matičního reálného gymnázia a ve spolkových místnostech jemu patřící ředitelna a sborovna. Velký a malý sál nesloužily jen divadelnímu a hudebnímu umění, pořádaly se zde různé národní, lidové, sokolské, hornické, prvomájové a jiné slavnosti, akademie, plesy, masopustní, martinovské, mikulášské, silvestrovské taneční a jiné

46

Na tuto rekonstrukci finančně přispěly Vítkovické kamenouhelné doly, Český akciový

pivovar v Moravské Ostravě a Občanská záložna. Przybylová, Blažena a kol.: Ostrava 19. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Šenov u Ostravy: Tilia, 1999. 47

„Spolek divadelních ochotníků“ – založen roku 1897 v Moravské Ostravě. Členy bylo i

několik bývalých divadelních herců – např. redaktor a spisovatel František Sokol Tůma nebo báňský úředník Karel Mollinary. Každým rokem nastudovali několik titulů, se kterými zajížděli i do okolí. Nejvíce byli nejspíše vytíženi na počátku první světové války, kdy se nepodařilo zajistit žádnou divadelní společnost do stálé scény v Národním domě. Od 26. prosince 1914 do 28. února 1915 tak sehráli v Národním domě 14 představení, od 25. března do konce června 1915 to bylo 15 představení. Przybylová, Blažena a kol.: Ostrava 19. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Šenov u Ostravy: Tilia, 1999.

30

zábavy, veřejné a spolkové schůze, valné hromady, taneční kurzy, literární večírky a přednášky.

4.6.

Poválečné rekonstrukce

Budova musela být v letech 1939 – 1940 po značném válečném poškození spravena. Národní dům byl přejmenován na Lidové divadlo, od roku 1954 pak nese název Divadlo Jiřího Myrona48, jenž se udržel do dneška. Během roku 1966 byla provedena celková rekonstrukce podle projektu, jehož autory byli Petr Gleich, R. Skalník a Naděžda Valíčková. Úpravy byly šetrné, celková dispozice budovy zůstala zachována. Avšak v noci ze 6. na 7. prosince 1976 vypukl v divadle požár. Stavba byla velice poničená a ukázalo se, že jednoduchá obnova je nereálná. Rozhodlo se tedy, že se ponechá jen původní průčelí a zbytek domu (s jevištěm, hledištěm a celou divadelní sekcí) se strhne. Nový schválený projekt byl navržen ing. arch. Ivem Klimešem, se kterým se na řešení interiérů podílel arch. Radim Ulman. V roce 1977 město schválilo koncepční studii rekonstrukce, nicméně otevření divadla se událo až 28. dubna 1986. Stavbě dominují oblé tvary oválů, kruhů, válců. Jak svými slovy ing. arch. Ivo Klimeš vyjádřil: „…zvolil vzhledem k ostravské šedivosti […] kontrastní červenou barvu lesklého keramického obkladu…“49

5.

Divadelní život v Moravské Ostravě

Národní dům byl, jak už je výše zmíněno, hlavním centrem českého divadelního života. K dispozici byl velice vhodný a příznivý prostor pro konání

48

Jiří Myron (1884 – 1954) – vlastním jménem Bohumil Prošek. Herec, režisér a divadelní

ředitel. Do Moravské Ostravy přišel roku 1923. Patřil k jeho předním umělcům a vypracoval se na prvního herce činoherního souboru, na krátký čas, v letech 1941- 46, byl i jeho ředitelem. Po jeho smrti byla ostravská scéna přejmenována na Divadlo Jiřího Myrona. 49

Klimeš, Ivo: Moje spolupráce s divadlem, str. 42 – 45). In: Pekárek, J. a kol.: Divadlo Jiřího

Myrona. Ostrava, 1986.

31

představení jak místními ochotníky, tak i kočovnými společnostmi. Oproti dřívějšku mohli divadelníci svá vystoupení prodlužovat, a tak vybírat pro diváky hry umělecky náročnější a atraktivnější. Nesmíme opomíjet, že divadlo ve svých začátcích plnilo především funkci lidově zábavnou, národně obrannou a vzdělávací. Do Ostravy každým rokem vždy na několik týdnů zajíždělo brněnské Národní divadlo. To totiž využívalo svůj vlastní činoherní, operetní a operní soubor k hostování v jiných městech mimo domácí scénu. Pohostinsky zde vystupovalo do roku 1907, poněvadž rok nato Národní dům zavedl vlastní divadelní soubor a scénu. „Spolek divadelních ochotníků“ uspořádal v Národním domě 14. a 15. srpna 1904 soutěžní divadelní přehlídku, které se účastnily divadelní jednoty z Opavy, Místku a Michálkovic. Stálá česká divadelní scéna byla zavedena roku 1908 i v souvislosti s událostí, jenž se odehrála v roce 1907: do provozu byla dána nová stavba městského divadla (dnešní Divadlo Antonína Dvořáka), kterou městská správa poskytla německé stálé divadelní scéně. Budova byla situována na Antonínovo náměstí (dnes Smetanovo náměstí); paradoxně to bylo jedno z míst, o kterém se uvažovalo pro stavbu českého Národního domu. Lze usoudit, že tato protičeská provokace byla jedním z hlavních důvodů vzniku samostatné české scény. Českou scénu řídily tři divadelní společnosti: v období mezi léty 1908 – 1911 to byla společnost pod vedením ředitelů Františka Trnky a Karla Komarova, v letech 1911 – 1914 hrála společnost Aloise Janovského a od roku 1915 do roku 1919 pod dohledem Antoše Josefa Frýdy. Uvedením opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta dne 16. září 1908 bylo zahájeno jedenáctileté období stálé české scény v Národním domě. Sezóny ze začátku trvaly čtyři měsíce (od počátku září do počátku ledna), za války se prodlužovaly (od poloviny září až do počátku června), i když ostatní české spolky to nesly nelibě, neboť velký sál mohly samy využívat jen krátkodobě. Stálá česká scéna v Národním domě skončila představením Straussova Cikánského barona dne 7. května 1919, protože již následujícího dne mohla společnost Antoše Josefa Frýdy hrát v městském divadle, uvolněném Němci. Český provoz byl zahájen operou Bedřicha Smetany Libuše. O hudební ruch se v Národním domě staraly pěvecké spolky „Lumír“ a „Záboj“ anebo místní „Spojená hornická kapela“. Objevovala se i pohostinská vystoupení významných sólistů a profesionálních hudebních těles – např. houslový virtuos

32

František Ondříček50, operní pěvci Richard Kubla či členka ruské opery M. Gorlenko – Doliné51; Pěvecké sdružení moravských učitelů52 anebo Česká filharmonie53. Mnoho předních osobností vědeckého a veřejného života v Národním domě pořádalo své přednášky – např. Tomáš Garrigue Masaryk „O otázce sociální“54, František Drtina „O lásce k bližnímu“55 nebo J. Reinsberg „O alkoholismu“56. Přednášky tohoto typu se těšily velkému zájmu obyvatel. Malý sál, Palackého dvorana a spolkové místnosti bývaly občas místem pořádání uměleckých výstav českých malířů, grafiků a sochařů – např. v roce 1892 výstava tvorby Joži Úprky, v roce 1902 výstava členů pražského spolku „Mánes“57. Od roku 1926 poskytoval daleko lepší podmínky k výstavám nově postavený Dům umění. V Národním domě se soustřeďoval český národně - politický život, v rámci kterého se řešily otázky jazykové, školské, kulturní a hospodářské. Bouřlivé období prožil Národní dům po vzniku československého státu, kdy v klubovních prostorách zasedal od 29. října 1918 revoluční „Okresní národní výbor v Moravské Ostravě“ jako nový státní orgán, jenž do svého zrušení v roce 1919 zajišťoval správu veškerých státních záležitostí pro celé Ostravsko. Dne 19. prosince se zde pořádaly oslavy na počest návratu prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka do vlasti. Po roce 1918 Národní dům jako symbol národního uvědomování pomalu ztrácel na svém původním významu. Politické poměry se přece jen změnily (Češi již nemuseli sjednocovat společnost proti nadvládě Němců a stát proti rozpínavosti německého a židovského kapitálu), k poklesu prestiže budovy přispělo i přenesení stálé divadelní scény do městského divadla (kde navíc mnohem lepší akustické, prostorové podmínky pomohly naplno rozvinout divadelní a hudební umění). A tak spolek „Národního

50

4. října 1898, 26. března 1903, 10. prosince 1917, 4. února 1918.

51

29. dubna 1902.

52

15. července 1905, 8. listopadu 1906, 3. listopadu 1907, 2. února 1911.

53

19. října 1901, 1. dubna 1905, 18. dubna 1907, 28. dubna 1911, 2. a 3. 5. 1917.

54

6. dubna 1902.

55

27. dubna 1902.

56

20. dubna 1902.

57

Mikoláš Aleš, František Bílek, František Kupka, Stanislav Lolek, Julius Mařák, Josef Václav

Myslbek, Jan Preissler, Antonín Slavíček, Stanislav Sucharda, Max Švabinský.

33

domu“ i z tohoto důvodu rozhodl o přestavbě dosavadních sálů na promítací prostor – na kino58. Za německé okupace hráli Němci opět v městském divadle a Češi si roku 1940 museli přestavět a upravit Národní dům na divadlo (do současné podoby).

58

Provoz v novém promítacím prostoru, který nesl název „Kosmos“, byl zahájen 2. prosince

1921 francouzským filmem Atlantis. V tomto sále působilo kino „Kosmos“ až do 21. prosince 1925. Promítání filmů bylo tehdy velice vydatným zdrojem příjmů mnohých sokolských jednot a dalších společností. […] Kino jako populární atrakce využívalo prostorů Národního domu k promítání filmů až do roku 1940. Cimalová, Libuše: Z historie ostravských kin. Ostravský večerník, č. 166, srpen 1980, str. 4.

34

6.

Nová

divadla

–

zamítnutá

divadla

–

nerealizované projekty Jak si lze dobře povšimnout, s realizacemi divadelních sálů v Olomouci a v Moravské Ostravě v průběhu 19. století se přirozeně dal do pohybu i tamní divadelní život – jak na bázi ochotnické, tak i profesionální. Další prostory speciálně k tomu uzpůsobené se proto zdály být více než jen potřebné. Představitelé měst toužili zřídit monumentální až pompézní reprezentační divadelní stavby. A tak ve 20. letech 20. století byly v obou moravských městech vypsány architektonické soutěže na nové divadelní budovy.

6.1.

Soutěž v Olomouci

Družstvo českého divadla v Olomouci vypsalo v roce 1920 soutěž na projekt zcela nové divadelní stavby. Termín dodání soutěžních návrhů byla určena na 1. května 192159. Místo pro budovu bylo již konkrétně určeno – jednalo se o pozemek na jihozápadní straně třídy Svobody (mezi budovou Krajského soudu a evangelickým kostelem). Po posunutí uzávěrky soutěže vyšlo najevo, že kolem původního zadání projektu se množí spousta nejasností a růzností názorů - byla vytýkána nepřiměřenost původní představy o rozsahu zamýšlené budovy, jenž měla pojmout až 2500 diváků. Nakonec, po protestech a námitkách, bylo zadavateli rozhodnuto, že se má navrhnout divadelní stavba pro 1500 diváků.

59

Termín dodání vypracovaných projektů nakonec dodržen nebyl. Došlo tedy k jeho

prodloužení, dokonce podvakrát: ze zamýšleného 1. května 1921 na 1. říjen téhož roku, konečné datum však bylo 1. dubna 1922. Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura. Praha: Divadelní ústav, 1999.

35

- také se objevovaly výhrady vůči ideovému záměru soutěžního programu. Hlavní problém byl v rozmístění lóží a míst k stání, což prý neodpovídalo struktuře společnosti.60 V roce 1922 další, časopisecky zveřejněná zpráva61 opět obnovila neshody ohledně konkrétní kapacity zamýšleného divadla. Psalo se, že soutěžní návrh musí počítat s nejméně 1500 osobami, jež by divadlo mohly navštívit. Rovněž i ceny pro vítěze soutěže se v této zprávě objevují v pozměněné podobě – až ve výši dvojnásobné oproti původnímu vypsání. V dubnu téhož roku konečně soutěž dospěla ke konci. Porota, v jejímž čele usedl Gustav Schmoranz62, prostudovala a zhodnotila přihlášené návrhy. V porotě zasedali architekti Ladislav Machoň63, Viktorin Šulc64 a Josef Gočár65.

60

Bohumil Hübschmann: Styl II (VII), květen 1921, str. 12 – 13.

61

Stavba I , leden 1922, str. 24.

62

Gustav Schmoranz (1858 – 1930) - ředitel Národního divadla, spisovatel, překladatel, malíř.

Roku1877 nastoupil jako profesor dějin umění na uměleckoprůmyslové škole v Praze a letech 1892, v 90. letech na základě státního stipendia vyslán do Káhiry, kde se zajímal o keramiku a sklo. Sám vyráběl velmi kvalitní kopie a napodobeniny arabské keramiky. Dne 2.5.1900 byl zvolen ředitelem Národního divadla v Praze. Napsal a režíroval desítky divadelních her a komedií. Z Národního divadla odešel v roce 1922. 63

Ladislav Machoň (1888 – 1973) - vystudoval architekturu na české technice v Praze, od

roku 1909 činný v ateliéru Jana Kotěry. V té době podniká řadu studijních cest po celé Evropě. Působení Ladislava Machoně bylo velmi rozsáhlé a mnohostranné - od urbanismu přes návrhy a rekonstrukce budov. Zabýval se interiéry, scénografií a pomníky. Byl reprezentant moderního klasicismu a funkcionalismu. Přestavěl pražské Klementinum a Strakovu akademii, podílel se na dostavbě právnické fakulty v Praze, jeho stavby v Pardubicích anebo památník Jana Amose Komenského v Naardenu patří k významným dílům české meziválečné architektury. 64 65

Viktorin Šulc (1870 – 1946) - malíř Josef Gočár (1880 – 1945) – architekt s velice širokým záběrem: od urbanismu a

projektování budov, přes výstavnickou tvorbu až k návrhům nábytku a pomníků. Vystudoval architekturu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v letech 1902-05 u Jana Kotěry, později se stal jeho nejbližším spolupracovníkem. Aktivně se zúčastňuje spolkového uměleckého života pražských architektů i výtvarných umělců (Skupina výtvarných umělců, Pražská umělecká dílna). Je aktivním členem, později předsedou pražského Mánesa. Od r. 1923 profesorem architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Roku 1925 získává za návrh čs. pavilónu v Paříži Velkou cenu, 1926 řád francouzské Čestné legie. 1926 zvolen členem České akademie věd a umění a dopisujícím členem RIBA v Londýně. Kromě své rozsáhlé projektové činnosti rovněž publikuje (časopisy Stavba, Stavitel, Styl, Umělecký měsíčník, Volné směry, ale i v časopisech zahraničních). První část tvorby

36

Původně se měli zúčastnit i divadelník Jaroslav Kvapil66 a dirigent František Neumann67. V porotě ještě figurovalo jméno divadelního technika Karla Skopce, ale z důvodu nemoci byl nahrazen architektem A. Šulcem. Takto složené seskupení se rozhodlo následovně: na třetím místě se objevil projekt Viléma Kvasničky, Jana Mayera a Čeňka Vořecha, na místě druhém návrh Antonína Kiliána. Soutěž vyhrál Pavel Janák. Ve zprávě lednového vydání časopisu Stavba68 je ještě zmíněná informace o dalších projektech vybraných k zakoupení – jeden pod názvem Hanáci (architekt Josef Hraba), druhý s označením Janošík (architekt nezjištěn). Vítěznému návrhu Pavla Janáka69 dominoval podkovovitě zaoblený půdorys. Součástí hlediště byly vystupující proscéniové lóže, dále dva balkóny a galerie, jež výrazně zasahovaly do prostoru, nad řady sedadel. Nicméně je nutné zmínit, že i když tento projekt byl porotou nejvýše zhodnocen, vznášelo se proti němu mnoho kritik a protestů70. Jednalo se zejména o funkční nedostatky a „… navrhovaný exteriér v poněkud klasicizujícím kubistickém pojetí s monotónně nevýrazným členěním rozlehlých ploch nemluví ve prospěch projektu a jeho kvalit.“71 Návrh Antonína Kiliána, jenž se umístil jako druhý není znám.

Josefa Gočára lze zařadit k dynamickému českému kubismu, „rondokubismu“. Druhá část jeho tvorby je osobitým projevem moderny - výtvarně pojatého funkcionalismu. Většinu svých prací realizoval v Praze a v Hradci Králové, který se stal díky Gočárovi vedle Zlína vzorem moderního města. 66

Jaroslav Kvapil (1868 – 1950) – básník a divadelník. Roku 1900 se stal dramaturgem

Národního divadla. Po roce 1918 působil jako šéf činohry Vinohradského divadla. 67

František Neumann (1874 – 1929) – dirigent, skladatel a první šéf opery Národního divadla

v Brně. 68

Stavba I , leden 1922, str. 91.

69

Pavel Janák (1882 – 1956) – český architekt, návrhář a teoretik. Na Českém vysokém učení

technickém začal studovat pozemní stavitelství a architekturu u profesora Josefa Schulze. Spolupracoval s Janem Kotěrou (realizace výstavních pavilonů na Jubilejní výstavě v roce 1908). Byl velice činorodým člověkem s velkým roku zájmem o historii, ale zájem se nesoustřeďoval pouze na architekturu staveb, ale i na drobné umění (roku 1907 spoluzakládá „Artěl“ - sdružení umělců vytvářejících uměleckoprůmyslové předměty). U Pavla Janáka se jedná hlavně o lepší propracování detailu, např. vybavení bytu a nábytkové soupravy. Po první světové válce se Pavel Janák přiklání k novým uměleckým směrům, které vycházejí z představ o národním formě architektury, později se kloní k funkcionalismu a věnuje se urbanismu. 70

Architektonický obzor XXI, 1922, str. 161 – 166.

71

Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura. Praha: Divadelní ústav, 1999, str. 99.

37

V protikladu k návrhu Pavla Janáka stojí projekt, jemuž bylo přiřknuto třetí místo a je prací trojice architektů Viléma Kvasničky72, Jana Mayera73 a Čeňka Vořecha74. Jednalo se o půdorys půlkruhovitého amfiteátru, který obklopoval otevřenou orchestru. Na ni se napojovala široká předscéna, jejíž boční stěny směřovaly k jevištnímu portálu. Za portálem se měla rozkládat celkem hluboká scéna s kruhovým horizontem v zadní části a po stranách s přípravnými jevišti. Exteriér, jenž byl výrazný kubistickou věží, do které bylo umístěno provaziště, potvrzoval výjimečnost a originalitu návrhu. Lze ale odhadnout, že porota byla tímto okázalým, novátorským řešením natolik nadšena, že opomněla přihlédnout k praktické stránce realizace stavby (např. k potřebným exkluzivním architektonickým prostředkům) a vůbec i ve využitelnosti divadla jejími potenciálními zaměstnanci. Navíc návrh vysloveně „volal“ po dokonalé spolupráci mezi projektanty a budoucími divadelními režiséry či jinými tvůrci, jež by později uměli neobvyklého prostoru plně využít. Toto ale na poli olomoucké dramaturgie 20. let nebylo reálné. Převažovalo tradiční využívání divadelního prostoru – veškerá herecká akce soustředěna na hlavní hluboké jeviště, kam by (podle projektu od týmu Kvasnička-Mayer-Vořech) mnozí přítomní diváci ze svých míst ani nedohlédli. Zakoupený návrh kutnohorského architekta Josefa Hraby75 dokazuje, jak si všichni účastníci soutěže museli být nejisti a jak bylo programové zadání nejasné a neurčité. Josef Hraba, jako jediný, poslal svůj návrh ve dvou provedeních. Lišila se už v samotném umístění budovy na stavebním pozemku, poté i v dispozici hlediště, v uchopení a výbavě scény. První varianta je konzervativní a klasičtější, druhá naopak modernější a ve svém celku jednodušší: hlediště je zasazeno do amfiteátru ve tvaru vějíře (již z rondokubistického exteriéru lze odhadnout jeho existenci). Žádané proscéniové lóže jsou zachovány, nicméně lóže divácké dosahují menšího počtu (celkem 9) a jsou čelně umístěny za prostorným, osmiřadým prvním balkónem. Míst ke stání bylo rovněž méně, navíc omezených jen na přízemí (asi 200 míst). Zvolna stoupající amfiteátr v úsecích druhého a třetího pořadí zohledňuje výhradně sedadla. Výšková proporce divadla vychází v souvislosti s téměř shodnou hloubkou hlediště

72

Vilém Kvasnička (1885 - 1969) – český architekt.

73

Jan Mayer (1889 – 1959) – český architekt a středoškolský pedagog.

74

Čeněk Vořech (1887 – 1976) - český architekt, grafik, kreslíř.

75

Josef Hraba (1891 - ?) – český stavební inženýr.

38

výhodněji. Modernost se projevila v uspořádání scény – součástí byla rozměrná postranní jeviště pro přípravu měnících se kulis a dekorací. Z dalších, neoceněných, ale známých návrhů je mimořádně zajímavý projekt architekta Jiřího Krohy76. Co upoutá ihned pozornost je výrazný expresívní exteriér provedený ve futuristických tvarech a křivkách – převládají ostré linie, hrotité a kulaté formy. Celému zevnějšku stavby však vévodí okázale řešené provaziště. Má tvar kopule (koruny), ve které jsou hranaté oblouky čelních štítů postaveny do kontrastu (a tak i do rovnováhy tvarů) se zakulacenými výkroji na bocích. Kontrastu napomáhá i barevnost, převládají odstíny zelené, žluté, červené v kombinaci s bílou barvou na šedém podkladě. V interiéru ve tvaru vějířovitého amfiteátru Jiří Kroha v přízemí navrhl jedenáct řad, před prvním balkónem pak podle vytyčeného programu řadu lóží. Součástí jevištního prostoru je rozměrná předscéna, na níž je možné se dostat zdvojenými průchody v bočních proscéniových stěnách. Předscéna je navíc rozdělena širokými příčnými schodišti na předním okraji a i před vlastním jevištním portálem. Hlavní jeviště svými rozměry mohlo rovněž plně využít bočních scén jako přípravných, pro zkoušení jako takové byl k tomu určen uzpůsobený sál (s malým, pětistupňovým auditoriem) situován za zadním zúženým jevištěm. Společná práce architekta Jaroslava Fragnera77 a Evžena Linharta78 se oproti expresivitě návrhu Jiřího Krohy vyznačuje čistými tvary, barevnost je hodně umírněná – hnědavé a bílé tóny. Nicméně schéma výsečového amfiteátru v interiéru divadla je podle zadání zachováno, taky lóže navržené v zadní části přízemí (i v blízkosti proscénia). Na jeviště vedou nástupy skrz šikmá schodiště z propadliště před kruhový horizont.

76

Jiří Kroha (1893 - 1974) – český architekt. Po absolvování techniky v roce 1916 vstoupil

jako sochař a malíř do Spolku výtvarných umělců „Mánes“. Věnoval se také teoreticky i prakticky divadlu, navrhl scénické výpravy pro Národní a Stavovské divadlo v Praze (Matěj Poctivý, Husité), režíroval a scénoval Dvořákovu Oresteu. Pracoval na vybudování moderního lidového divadla. Později se zcela věnoval architektuře. 77

Jaroslav Fragner (1898 – 1967) - český architekt a profesor na Akademii výtvarných umění.

Po roce 1945 projektoval i rekonstrukce památkových objektů (Karolinum, Betlémská kaple, Pražský hrad). 78

Evžen (Eugen) Linhart (1898 - 1949) – český architekt. Projektuje zejména budovy pro

bydlení a nábytek. Jeho tvorba vychází z purismu a české moderny, byla protiváhou všeobecně užívaného dekorativismu. Později se pod vlivem tvorby Le Corbusiera přiklání k funkcionalismu.

39

Architekt Karel Šidlík79, jenž se zúčastnil soutěže i v Ostravě, ve svém neoceněném projektu pro olomoucké divadlo uplatnil tvar výsečového amfiteátru s obloukovými pásy. Lóže rozmístil čelně, za posledními řadami křesel v přízemních i balkónových prostorách. Exteriér budovy je v puristickém, jednoduše hladkém stylu. Objevuje se zde kombinace segmentového a trojúhelníkového štítu a také propojení hladkých ploch s drsnými. Z uvedených návrhů lze snadno dospět k poznatku, že se v olomoucké soutěži sešlo mnoho zajímavých stavitelů, jež aplikovali moderní nazírání a myšlení v oblasti divadelního projektování té doby. I když se mnozí architekti paradoxně umístili na nižších stupních ocenění, anebo do užšího výběru zařazeni vůbec nebyli. Přezevšechny projekty se však nová budova divadla v Olomouci ani nezačala stavět, z realizace sešlo. Snad to bylo z nerozhodnosti komise, snad z finančních či jiných, banálnějších důvodů. A až po několika letech, za okupace, se opět dospělo k úsudku, že samo městské olomoucké divadlo nestačí a je nutné vystavět druhou scénu.80

6.2. Soutěž v Moravské Ostravě I když s prvním podnětem vypsání architektonické soutěže na novou divadelní budovu přišla Olomouc, soutěž v Moravské Ostravě byla pravděpodobně lépe připravená a zorganizovaná

(nedocházelo k posouvání termínů a obměnám

požadavků pro adepty), a tak celá ostravská akce proběhla dříve a tu olomouckou předstihla. Progresivní záměr se nesl ve znamení pokroku a novátorství již od svého počátku a byl veden spolkem „Národní divadlo moravsko – slezské“. Připomeňme,

79

Karel Šidlík (1878 – 1958) – český architekt. Autor řady soutěžních projektů, roku 1911

zvítězil v soutěži o projekt Národního divadla v Brně (spolu s Josefem Mařákem). 80

Architekti Čestmír a Lubomír Šlapetové vypracovali projekt novostavby s výsečovým

půdorysem. Záměr ale skončil tak, že se nová česká scéna sice zřídila podle jejich plánu, ale v méně náročném a nevýrazném řešení, a to pouhou adaptací bývalé orelské tělocvičny na olomouckém předměstí Hodolany. Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura. Praha: Divadelní ústav, 1999, str. 100.

40

že od roku 1907 v Moravské Ostravě stálo reprezentativní divadlo postavené podle projektu Alexandra Grafa. Vedle něj teď mělo vzniknout divadlo lidové. Soutěž spolek vypsal na konci roku 1920, oficiálně byla vyhlášena na jaře 1921 s uzávěrkou určenou na 31. srpna 1921 s tím, že výsledky s hodnocením poroty budou uveřejněny do 1. října 1921 (a poté se do dvou týdnů soutěžní návrhy vystaví). To, že se vskutku jednalo o „společensky motivovanou progresivitu předsevzatého záměru“81 je dobře vyjádřeno stavebním programem v soutěžních propozicích: […] „Demokratický ráz města a jeho okolí s převážně dělnickým obyvatelstvem určuje i ráz budovy. Nehodí se tudíž pro hlediště systémy, které přísně oddělují lóže od přízemí a galerií. Mnohem případnější se zdají být systémy divadel, která jsou založena na formě antických amfiteátrů, jak je vykazují v přizpůsobené formě novější divadla v Německu.“

82

Lóže ale zakázány samozřejmě nebyly, požadovaly se jen

v minimálním počtu, konkrétně: dvě lóže pro správu divadla, dvě reprezentační lóže s přiléhajícími salónky, dvě lóže pro umělecký personál a lóže pro diváky. Hlediště mělo pojmout 1500 míst k sezení, míst k stání mělo být přinejmenším 500. Požadováno bylo též velké orchestřiště s kapacitou až 80 hudebníků, neboť se počítalo s uváděním nejen činoher, ale i operních žánrů. Scéna měla získat podobu tzv. „shakespearovského“ trojdílného jeviště. V propozicích stálo: […] „…přední scéna přístupná i při spuštěné oponě bočními otvory, které jsou opatřeny ohnivzdornými dvojitými dveřmi, střední architektonicky vyjádřená, hluboká asi 10 metrů, zadní na 7 metrů. Otvor proscéniový asi 15 metrů, šířka jeviště budiž trojnásobná, což umožňuje rychlou výměnu dekorací. Postup bude takový, že vedle jednoho celku, který stojí na jevišti, bude po straně připravený pro rychlou výměnu druhý celek.“83 Program vskutku odvážně moderní se zaručeně setkal i se skeptickou kritikou a námitkami. To lze usoudit i z názoru architekta Bohumila Hübschmanna84, který

81

Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura. Praha: Divadelní ústav, 1999, str. 96.

82

Ibid.

83

Ibid.

84

Bohumil Hübschmann (1878 -) – český architekt. Uplatnil se jako význačný projektant

moderních staveb, zvláště v Praze. Psal do odborných českých a zahraničních časopisů.

41

v časopise Styl85 sice kladně v programu hodnotí požadovanou modernost, ale zároveň si klade otázky, zda přece jen ohled na ono novátorství nezastiňuje jiné, stejně důležité požadavky. Např. to, jestli trojdílné mělké jeviště vyhoví skutečným potřebám provozování tolik „… různorodého repertoáru, jaký je nutný při jediné scéně venkovského města, třeba i většího. Není zajisté nutno, aby divadla venkovská rozmnožovala své mimořádné obtíže ještě průkopnictvím, na něž sotva stačí.“86 V porotě zasedali architekti Rudolf Kříženecký, Pavel Janák a Ladislav Machoň, divadelníky zastupoval Karel Hugo Hilar87. Komise posoudila celkem třináct soutěžních projektů. Na třetím místě se objevil návrh architekta Otakara Novotného, druhou cenu získal architekt Bohuslav Fuchs, první místo zůstalo neuděleno. Návrh, jenž byl určen k zakoupení byl proveden stavitelem Josefem Klabanou. Bohuslav Fuchs88 pracoval s amfiteatrálním vějířovitým půdorysem. Zcela vyloučil tradiční umístění lóží, až na těch pár, které program požadoval. Ty situoval do obloukově tvarované řady, za sedadla v osové třetině přízemí. Vůbec přízemní prostor byl využit jen v přední části, neboť za dvanáctou řadou se vyskytovaly zmíněné lóže a v bočních částech za řadou třináctou místa určená ke stání. Počítal s větším užíváním předního jeviště, avšak do pozadí jeviště hlavního zakreslil obloukový horizont, jenž by se posouval po hloubkové ose, tzn. že mělčí scéna by sloužila činohře, prostornější pak pro výpravné operní kusy. Nad stropem se zvedal balkónový amfiteátr. I při takové výšce ale byl dodržen požadavek dobré viditelnosti odkudkoliv. Pouze nejvýše posazené řady balkónových sedadel vystupovaly nad úroveň portálového překladu jeviště. Hledištní prostor zakrývá klenba – stoupá

85

Bohumil Hübschmann: Styl II (VII), květen 1921, str. 13.

86

Ibid.

87

Karel Hugo Hilar (1885 – 1935) - vlastním jménem Karel Bakule; divadelní režisér, básník,

kritik, prozaik a dramatik. 88

Bohuslav Fuchs (1895 – 1972) – český architekt, urbanista, pedagog a výtvarník. Byl

čelným představitelem českého funkcionalismu, tzv. „brněnské architektonické školy“. Kromě intenzívní projektové a pedagogické práce byl činný též jako teoretik a grafik. Jedním z nejplodnějších českých architektů (přes 100 realizovaných staveb a množství soutěžních nerealizovaných návrhů) s mimořádným smyslem pro soulad funkcionalistické novostavby s prostředím. Jeho avantgardní budovy pomohly vytvořit z Brna moderní velkoměsto a svou myšlenkovou a výtvarnou hodnotou patří k trvalým dílům české moderní architektury.

42

v mírné křivce od jeviště směrem k balkónu, je členěna vystupujícími pásy. Stavbu lze zařadit do stylu rondokubismu. I Otakar Novotný89 respektoval zadání. Jeho prostor je amfiteátr vějířovitého půdorysu bez zakomponování lóží. Zvýraznil přední jeviště před vlastním jevištním portálem. Do pozadí hlavního jeviště zamýšlel pověsit čtvrtkulovou horizontovou konchu. U hlediště vystavěl boční vnější zdi obdélného půdorysu. V pozadí hlediště umístil dva balkóny. Ten nižší kryl asi pětinu řad v přízemí. Konkávně tvarované průčelí stojí v protikladu ke schodištím, jež jsou vedena bočními, konvexními přístavky. Stylově se jedná o architekturu střízlivou, puristickou v kombinaci s prvky známými z předešlých dob, např. oblouková lodžie nad hlavním vstupem nebo monumentální sousoší na okrajích nástupní podesty a sochy na hlavní římse. Podobné prostorové dispozice se držel i neoceněný Karel Šidlík. Architekt Ludvík Kysela90 nedokázal opustit klasické pořadí lóží, i exteriéru přisoudil strohé armování ostění a nároží. Projektu architekta Josefa Klabany byla již tehdy vyčítána nevhodná dispozice a přehnaná okázalost pro upotřebení lidového divadla. Porota se usnesla na rozhodnutí, aby Bohuslav Fuchs s Otakarem Novotným postoupili do užšího kola soutěže, ve kterém by se rozhodlo, kdo s koho. Avšak k tomuto se už nedospělo, z realizace stavby opět z nezveřejněných důvodů sešlo. Je velice nešťastné, že k uskutečnění divadel jak v Olomouci, tak i v Moravské Ostravě nedošlo. Neboť všechny soutěžní plány se vyznačují originalitou a jedinečností. Zamýšlené divadelní budovy by pak dozajista zaujaly vysoké postavení nejen v domácím českém prostředí, ale i v Evropě.

89

Otakar Novotný (1880 – 1959) – český architekt, designér, interiérista, projektant výstav,

budov i urbanistických celků. Jeden z nejnadanějších a nejvšestrannějších žáků Jana Kotěry. Jeho práce byly nejprve ovlivněny secesí, brzy se však začal přiklánět ke geometrickým formám. Kromě rozsáhlé projektové činnosti často publikuje v časopisech. Nepominutelná zůstává jeho činnost organizátorská, pedagogická a teoretická. 90

Ludvík Kysela (1883 – 1960) – český architekt. Jeho první stavby byly ovlivněny českým

kubismem. Později se stal typickým funkcionalistou a realizoval několik významných budov v centru Prahy. Jeho elegantní stavby jsou technicky domyšleny, jsou konstrukčně odvážné a jsou charakteristické užíváním velkých skleněných ploch.

43

7.

Závěr

Zamyslíme-li se nad okolnostmi vzniku divadelních budov jak v Olomouci, tak v Moravské Ostravě, může naše úvaha vést k otázkám: byl by dnešní člověk – člověk 21. století – schopen obětovat pro vznik budovy tohoto typu vážně tolik? A jaký počin by vůbec současné lidi mohl spojit? Pro jakou konkrétní věc by v sobě našli tolik svornosti a národního uvědomění si? A v neposlední řadě: pomohli by si? Při psaní mě tyto až pateticky řečnické otázky vyvstávaly na mysli neustále. Postupem času mě svým opakovaným výskytem začínaly až znepokojovat a rozčilovat. Uvědomila jsem si, že odpovědi na ně se pohybují blízko slov jako „národní cítění“ nebo „vlastenecká soudržnost“, slovních spojení, jež v dnešní hektické době zůstávají v pozadí. Jsou pozapomenuta, málokdo je dokáže chápat s vážností a s úctou, anebo je dokonce svědomitě používat v mluveném jazyce. Já sama vím, že si už jen těžko dokáži plně uvědomit, jakou snahu mnozí Olomoučané a Ostravané projevovali, kolik námahy a úsilí ze sebe prostřednictvím spolků dostávali, a to „jen“ proto, aby bylo zřízeno jejich „české divadlo“. Ano, tehdy se dbalo více na rozlišení života profesního a života soukromého, rodinného. Mezilidské vztahy byly na úplně jiné úrovni – lidé se častěji scházeli, bavili, rozšiřovali svůj vlastní pohled na svět kolem. Mohu ale namítnout – ano, měli to snazší, protože nebyli tak přehlceni informacemi, svět médií byl omezen. Z počátku jen na tisk (noviny a literaturu), v druhé polovině 19. století se přidává fotografie a rozhlas. „Fin du siècle“ pak přináší i jeden z největších zázraků moderní doby – kinematografii. Vše se pojednou začalo zrychlovat, věci kolem získávaly nový směr a spád. S tím se přirozeně měnily i lidské hodnoty. Staré tradice zanikaly, nové se utvářely… … až do dnešní doby. A opět tu máme přelom století, jenž je vždy dramatičtější, divadelnější. Lze říci, že objevu kinematografie se v současnosti rovná objev internetu. Dnes mnohým lidem spolková činnost připadá zbytečná, zastaralá a tedy směšná. Nicméně divadla jsou stále plná. Lidé chodí na Klicperovy hry, přijdou si poslechnout Smetanovy opery. Večer co večer se usazují do polstrovaných sedadel, o která se tak tvrdě zasloužili jejich předci. Napadne to snad dnešního člověka? Proč se vůbec fenomén „jít do divadla“ přes všechen ten tlak stávajících, nových a novějších médií stále drží? Mnou již citovaný britský divadelní režisér a

44

teoretik Peter Brook možná našel správné vysvětlení. Podle něj má oproti knize „divadlo jednu zvláštní vlastnost. Vždy se dá začít znovu. V životě je to mýtus; nikdy se k ničemu nemůžeme vrátit. Nové listí znovu nevypučí, hodiny nejdou nazpátek, druhou příležitost nám nikdy nikdo nedá. V divadle se břidlicová tabulka vždy znovu smaže. V každodenním životě je „kdyby“ pouhou fikcí. V divadle znamená „kdyby“ experiment. V životě znamená „kdyby“ vytáčky, v divadle znamená „kdyby“ pravdu.“91 Já s panem Peterem Brookem souhlasím a doplním: „Ano, může to tak být, jen…bude to platit i za deset, dvacet, třicet let?“

91

Brook, Peter: Prázdný prostor. Praha: Panorama, 1988, str. 194 – 195.

45

8.

Bibliografie

Bartoš, Josef a kol.: Olomouc – malé dějiny města. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002.

Bernhard, Marianne a kol.: Universální lexikon umění: architektura, fotografie, grafika, malířství, osobnosti, sochařství, umělecká řemesla. Praha: Grafoprint – Neubert, 1996.

Braun, Kazimierz: Divadelní prostor. Praha: Akademie múzických umění, 2001.

Brook, Peter: Prázdný prostor. Praha: Panorama, 1988.

Burian, Václav: Olomouc ve fotografii 19. století (Ikonografie Olomouce do roku 1900, II. část). Olomouc: Vlastivědný ústav, 1973.

Dokoupil, Lumír: Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 7. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005.

Galík, Josef a kol.: Panorama české literatury (Literární dějiny od počátku do současnosti). Olomouc: Rubico, 1994.

Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura. Praha: Divadelní ústav, 1999.

Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích, díl I. – Divadla. Praha: Divadelní ústředna, 1949.

Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích, díl II. – Divadelní sály. Praha: Divadelní ústředna, 1949.

Kožešník, Jaroslav a kol.: Ilustrovaný encyklopedický slovník (a – i). Praha: Academia, 1980. 46

Kožešník, Jaroslav a kol.: Ilustrovaný encyklopedický slovník (j – pri). Praha: Academia, 1981.

Kožešník, Jaroslav a kol.: Ilustrovaný encyklopedický slovník (pro – ž). Praha: Academia, 1982.

Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl. Praha: Libri, 2000.

Novotný, Jiří: Zařízení scénického osvětlování v divadle. Praha: Divadelní ústav, 1981.

Pojsl, Miloslav – Hyhlík, Vladimír: Olomouc očima staletí. Olomouc: Spotřební družstvo Jednota Olomouc, 1992.

Sýkorová - Čápová, Eva – Weimann, Mojmír: 60 let Státního divadla v Ostravě. Ostrava: Státní divadlo v Ostravě, 1979.

Štefanides, Jiří: České divadlo v Moravské Ostravě 1908 – 1919. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000.

Štěrbová, Alena: O současném činoherním divadle. Ostrava: Profil, 1990.

Vybíral, Jindřich: Zrození velkoměsta: architektura v obraze Moravské Ostravy 1890 – 1938. Ostrava: Era, 2003.

Wirth, Zdeněk – Matějček, Antonín: Česká architektura 1800-1920. Praha: Jan Štenc, 1922.

Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století: architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Muzeum umění, 2002.

47

Archiv města Ostravy

Architektonický obzor Opavský Týdenník Ostravský večerník Stavba Styl

http://www.moravskedivadlo.cz. Moravské divadlo Olomouc. http://www.ndm.cz. Národní divadlo moravskoslezské. http://www.archiweb.cz. Archiweb. http://cs.wikipedia.org. Wikipedie, otevřená encyklopedie. http://en.wikipedia.org. Wikipedia, the free encyclopedia. http://fr.wikipedia.org. Wikipédia.

48

9.

Přílohy

9.1.

Seznam vyobrazení

1. Olomouc, exteriér Moravského divadla dnes 2. Olomouc, půdorys budovy Moravského divadla dnes 3. Olomouc, původní stav hlediště (litografie A. Rohna) 4. Olomouc, Městské divadlo na počátku 20. století 5. Moravská Ostrava, exteriér Divadla Jiřího Myrona dnes 6. Moravská Ostrava, půdorys budovy Divadla Jiřího Myrona dnes 7. Moravská Ostrava, Národní dům po otevření roku 1894 8. Moravská Ostrava, Národní dům na počátku 20. století 9. Moravská Ostrava, plány pro rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona architekta Iva Klimeše 10. Moravská Ostrava, výsledná rekonstrukce interiéru Divadla Jiřího Myrona provedena architektem Ivem Klimešem 11. Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla od architektů Viléma Kvasničky, Jana Mayera a Čeňka Vořecha 12. Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla zhotovený architektem Josefem Hrabou 13. Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla zhotovený architektem Karlem Šidlíkem 14. Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla zhotovený architektem Jiřím Krohou 15. Moravská Ostrava, soutěžní projekt na novostavbu divadla architekta Otakara Novotného 16. Moravská Ostrava, soutěžní projekt na novostavbu divadla architekta Bohuslava Fuchse 17. Moravská Ostrava, soutěžní projekt na novostavbu divadla architekta Karla Šidlíka

49

9.2.

Vyobrazení

Obr. č. 1 - Olomouc, exteriér Moravského divadla dnes

50

Obr. č. 2 - Olomouc, půdorys budovy Moravského divadla dnes

51

Obr. č. 3 - Olomouc, původní stav hlediště (litografie A. Rohna)

Obr. č. 4 - Olomouc, Městské divadlo na počátku 20. století

52

Obr. č. 5 - Moravská Ostrava, exteriér Divadla Jiřího Myrona dnes

53

Obr. č. 6 - Moravská Ostrava, půdorys budovy Divadla Jiřího Myrona dnes

54

obr. č. 7 - Moravská Ostrava, Národní dům po otevření roku 1894

Obr. č. 8 - Moravská Ostrava, Národní dům na počátku 20. století

55

Obr. č. 9 - Moravská Ostrava, plány pro rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona architekta Iva Klimeše

Obr. č. 10 - Moravská Ostrava, výsledná rekonstrukce interiéru Divadla Jiřího Myrona provedena architektem Ivem Klimešem

56

Obr. č. 11 - Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla od architektůViléma Kvasničky, Jana Mayera a Čeňka Vořecha

57

Obr. č. 12 - Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla zhotovený architektem Josefem Hrabou

Obr. č. 13 - Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla zhotovený architektem Karlem Šidlíkem

58

Obr. č. 14 - Olomouc, soutěžní projekt na novostavbu divadla zhotovený architektem Jiřím Krohou

59

Obr. č. 15 - Moravská Ostrava, soutěžní projekt na novostavbu divadla architekta Otakara Novotného

60

Obr. č. 16 - Moravská Ostrava, soutěžní projekt na novostavbu divadla architekta Bohuslava Fuchse

61

Obr. č. 17 - Moravská Ostrava, soutěžní projekt na novostavbu divadla architekta Karla Šidlíka

62

63