Iva Procházková Karolína
Text © Iva Procházková, 1997, 2015 Cover photo © Susan Fox / Trevillion Images
Iva Procházková
Karolína Stručný životopis šestnáctileté
Mladá fronta
Pro Vás, Madam, i přes Vaše šedé blůzy
Vám se řekne stručný životopis! Ale jak se rozhodnout, o čem psát a co vynechat? Stručnost, aby bylo jasno, nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Mám ráda detaily, poznámky na okraj, odmlky v řeči — všechno to skryté, nedějové, pro mě rozhodující. Další věc, se kterou budou potíže, je čas. Nejspíš se vám zdá správné, abych svůj životopis začala druhým dubnem roku 1982, kdy jsem se narodila, já sama však na ten den nemám jedinou vzpomínku. Byl to pátek. Tatínek tvrdí, že pršelo, maminka si pamatuje na sluneční záblesky v okně porodního sálu. Babička, která už tenkrát začala zasahovat do mého života, ví naprosto přesně, že do drogerie na Dejvické ulici, kde v té době pracovala, přivezli barevné nočníky na rozkošných malých kolečkách — něco do té doby v Praze nevídaného. Honem mi jeden koupila, protože se však nemohla rozhodnout mezi
modrým a růžovým, vybrala nakonec zelený, čímž výrazně ovlivnila můj osud i vkus. Od raného dětství miluju zelenou. Dodává mi sílu. Odvahu k činu. Pokud nemám něco zeleného na sobě, vím, že můžu očekávat smůlu a neúspěch, ne-li horší věci. Tenkrát, když jsem spadla z věže ranovského kostela, měla jsem modré džínsy a žluté tričko. Proto jsem si zlomila bércovou a klíční kost. V kapse mi šťastným nedopatřením uvízl zelený lístek od kina, zmuchlaný a vybledlý praním. Proto jsem se nezabila. To jen tak na okraj. O prvních letech svého života toho vím, stručně řečeno, asi tolik jako o dětství Shakespeara. Ještě stručněji: nic. Prý jsem prováděla různé kousky. Maličkosti, jako každé dítě. Spolkla jsem playmobilovou sekerku. Ztratila jsem se tatínkovi před pražským Hlavním nádražím a našli mě v Kolíně na náměstí. Vypila jsem maminčin lak na nehty. Zapomněla jsem zavřít kohoutek u umyvadla a vyplavila mateřskou školku. Ustřihla jsem kus babiččiny divadelní blůzy, protože jsem potřebovala peřinku pro panenku. Snědla jsem kočičí vitamíny, podporující růst srsti. To všechno si nepamatuju. Možná jsou to lži. Možná jsem byla hodné a nudné dítě a dospělí si tyhle historky vymysleli dodatečně, aby vnesli do svého i mého života trochu akce. Anebo jsem to všechno prožila v nějakém dětském polospánku, ze kterého jsem se probrala teprve u paní Líbalové.
Paní Líbalová měla dlouhý krk a dlouhé sametové vlasy, které si spínala na temeni sponkou ve tvaru pavouka. Vedla baletní studio kousek od Stromovky a probudila mě z mojí dětské hypnózy, nebo co to bylo, tím, že otevřela velkou skříň v rohu šatny a ukázala mi řadu trikotů a sukýnek, po kterých touží každá holčička a určitě i mnoho chlapečků, jenže ti mají smůlu, protože je nikdy nedostanou. Jedna sukýnka byla zelená, na tu jsem ukázala. Trikot na mně trochu visel, ale maminka zkrátila ramínka a zaplatila mi u paní Líbalové baletní hodiny, do kterých ovšem neměla čas mě vodit, takže se mnou chodila babička. To mělo mnoho výhod. Především tu, že babička se v baletu vyznala, neboť kdysi sama tančila ve sboru Národního divadla. Když na mě paní Líbalová pokřikovala přes sál své obvyklé připomínky jako: „Karolíno, máš mrtvý záda! Nevyvaluj břicho jak sud! Zadek zatáhni! Utíká ti rameno! Dýchej v tom relevé, nebo mi zmodráš!, neděsila se babička ani tvrdých výrazů mé učitelky ani mojí zdánlivé neohebnosti, ale procvičovala se mnou doma přesně ty partie a pozice, které mi dávaly zabrat. Druhý důvod, proč jsem ráda k paní Líbalové chodila, byl ten, že mi babička po cestě vyprávěla. Vy se v Praze asi vyznáte, Madam, takže nemusím popisovat cestu z Klárova ke Stromovce. V zimě jsme jezdily tramvají, na jaře a na podzim jsme chodily přes Letnou.
„Babi, povídej něco!“ začala jsem loudit většinou hned před naším domem. Babička se naoko zdráhala. Dělala, že ji povídání unavuje. Byla to hra. Hrála ji, aby se dělala vzácná. Aby mi její vyprávění nezevšednělo. Ve skutečnosti si se mnou povídala ráda, protože si tím vybavovala pocity a lidi, na které by jinak zapomněla. Třeba tu tlustou komisařku, co si kdysi dávno zavolala babičku k sobě do kanceláře, aby jí sdělila, že nadále nemůže být členkou baletu Národního divadla, protože její muž je zrádce a sedí ve vězení. „Já jsem ho tam neposadila,“ odpověděla babička, která už jako mladá měla odpověď vždy po ruce. Tlustá komisařka však babiččinu pohotovost neocenila. „Národní divadlo je první scéna tohoto státu a my nedopustíme, aby jejími členy byli lidé, kterým to myslí postaru!“ vysvětlila babičce. Myšlení postaru znamenalo, že se člověk chtěl hezky oblékat, pohodlně bydlet, cestovat a nakupovat bez front, že nesouhlasil s tím, aby se místo francouzštiny, angličtiny, němčiny a španělštiny ve školách vyučovala jenom ruština, nechtěl, aby se mu tykalo a říkalo při každé příležitosti soudruhu, a neviděl nic špatného na tom, že mu rodiče odkázali dům, statek nebo rodinnou firmu. Tiskárna, kterou dědeček zdědil po svém otci, byla malá, ale prosperující. Když ji po převratu v osmačtyřicátém roce dědečkovi sebrali a udělali z ní státní podnik,
nechali v něm dědečka nejdřív pracovat, ale pak si to rozmysleli, protože dědeček nebyl hodný. Příliš se snažil. Používal při práci mozek. Kritizoval komunistické vedení tiskárny. Vysvětloval dělníkům, co mají dělat jinak a lépe, a proč je nový ředitel vůl. Nakonec dědečka označili za nepřítele lidu a poslali ho do vězení, aby už od něho byl pokoj. Babičku vyhodili z divadla a musela jít vařit obědy do školní jídelny na náměstí Svobody. O dědečkově uvěznění tatínkovi neřekla. Nechtěla do jeho sedmiletého světa vnášet zbytečné problémy. Tvrdila, že dědeček je na služební cestě. Na služební cestě, která se asi protáhne. Tatínek jí věřil. A pak jednou, při hodině krasopisu, který měl tatínek obzvlášť rád, protože psal nejkrásněji z celé třídy a navíc novým perem s lesklou kovovou násadkou, přerušil náhle školní rozhlas vyučování. Hlas ředitele začal předčítat jména zrádců a nepřátel lidu, kteří byli za své smýšlení a činy v nedávné době odsouzeni. Byla jich celá řada. Zničehonic se mezi jmény, která tatínkovi nic neříkala, ozvalo těžko zaměnitelné Anastáz Rubeš. Tatínek strnul. Myslel v první chvíli, že se přeslechl. Že je to omyl. Ale učitelka krasopisu věděla, že o žádný omyl nejde. Počkala na konec vysílání, pak zavolala mého otce k sobě a postavila ho před lavice. „Žáci a žákyně,“ řekla. „Tady před vámi stojí syn zrádce a nepřítele lidu, dobře si ho prohlédněte!“
Všichni se na tatínka dívali a on nechápal, co má dělat. Jindy si u tabule vždycky věděl rady, protože byl dobrý počtář i češtinář, ale teď se ho nikdo na nic neptal, nikdo mu nezadal žádný příklad a on si nebyl jistý, zda se má uklonit jako při přednášení básničky anebo zkřížit ruce za zády, jako když učitel žádal naprosté ticho. Nakonec neudělal ani to ani ono, jenom tam stál a z rozpaků se usmíval. Ale učitelka ho napomenula. „Nesměj se, být synem zrádce není nic legračního!“ řekla a poslala tatínka zpátky do lavice. Opravdu to velká legrace nebyla. Ze dne na den se všechno změnilo. Najednou s tatínkem nikdo nechtěl kamarádit. Nikdo s ním nechtěl chodit do školy a ze školy. Ani v tělocviku s ním žádné dítě nechtělo být ve dvojici. Z tatínka se stal nejdřív vyvrhel, pak samotář, nakonec individualista. Tím zůstal dodneška.
*** Možná, že tatínkův individualismus ani dědečkovo uvěznění nepatří do mého stručného životopisu, ale s mým životem souvisí, to mi nevymluvíte. Podívejte, kdyby babička nemusela odejít z Národního divadla, nestýskalo by se jí po něm. Kdyby se jí po divadle nestýskalo, nevodila by mě do baletu k paní
Líbalové. Kdyby mě nevodila do baletu, z Klárova až ke Stromovce, nevyprávěla by mi toho tolik. A kdyby mi toho tolik nenavyprávěla, nevěděla bych, jak si věci seřadit. Co patří k čemu. Kdo ke komu. A co je vůbec na prvním místě. Myslím v životě. Ale k tomu dojdu. Teď mně leží v hlavě tatínek. Nejtěžší pro něho tenkrát bylo odpustit babičce, že mu dědečkovo uvěznění zatajila. Dvacet dní s ní kvůli tomu nemluvil. Jednadvacátého dne, když přišel ze školy domů, našel v kuchyni lísteček. Co se nepoužívá, to zakrní (létají snad tučňáci?) stálo na něm. Tatínek nad babiččiným vzkazem chvíli přemýšlel, pak si stoupl před zrcadlo, vyplázl jazyk a pozorně sledoval, zda se mu za tři týdny mlčení nezkrátil. Nebyl si jistý. Vzal tedy pravítko a jazyk změřil. Od kořene až ke špičce naměřil šest a půl centimetru. Večer měření opakoval. Jazyk měl už jenom šest centimetrů. Druhý den po probuzení nenaměřil tatínek víc než pět. Babička měla očividně pravdu. „Dobré ráno, co je k snídani?“ řekl o chvilku později, když vstoupil do kuchyně. „Omeleta s jahodovým džemem,“ odpověděla babička. Tatínek si sedl ke stolu. Omeleta byla dobrá, džem se rozplýval na jazyku, mlčení bylo protrženo. Až po několika dnech se v rozhovoru dostali k podstatě věci. Babička tatínkovi vysvětlila, že dědečkovo uvěznění je
holý nesmysl. Neprovinil se ničím jiným, než že si nenechal rodinnou tiskárnu sebrat bez námitek. Žádný zloděj nemá rád okradeného, který křičí. Raději ho umlčí. „Nemysli si, že to tak zůstane! Každé bezpráví může trvat jenom určitou omezenou dobu,“ ujistila babička tatínka. Myslím, že když to říkala, nenapadlo ji, že ta doba může být delší než lidský život. Ale životy jsou někdy divně krátké. Když dědeček ve vězení onemocněl, poslali ho nejdřív do vězeňské nemocnice a potom domů. Věděli, že už toho moc nenakřičí. Umřel za necelý měsíc, a i když v lékařské zprávě byla jako příčina smrti uvedena tuberkulóza, babička věděla, že dědeček umřel na mlčení. Kdyby ho nechali mluvit, nadávat a rozčilovat se nad poměry ve státě a v ukradené tiskárně, byl by tady, počítám, ještě teď. Sedal by na lavičce na nábřeží, krmil by pražské racky a měl by pocit zadostiučinění z pozdě, ale nakonec přece jen vráceného rodinného majetku. Takhle ho znám jenom z fotografií, z vyprávění a trošku taky z pohledů do zrcadla, protože máme stejná čela a stejné oči, a jak babička tvrdí, úplně stejný úsměv. Široký, klaunský, necivilizovaný. Tatínkův úsměv je jiný. Usmívá se málo a opatrně, jako by své pobavení nechtěl s nikým sdílet. Určitě je to pozůstatek z dětství. Když se od něho třída odtáhla, rozhodl se tatínek, že si vystačí sám.
„Myslíš si, že se celý život obejdeš bez kamarádů?“ domlouvala mu babička. Jeho chování ji dráždilo. Sama měla spousty bývalých přítelkyň z baletu a nových přátel ze všech zaměstnání, která po odchodu z divadla vystřídala; kromě toho se kamarádila s dvěma či třemi dřívějšími zaměstnanci dědečkovy tiskárny, s jedním dědečkovým spoluvězněm a spoustou dětí — prostě s kýmkoli, kdo o její přátelství stál. „Bez kamarádů jsi nejenom nahý, ale taky bezruký a beznohý!“ říkala. Tatínek se jenom opatrně usmíval. Slovo kamarád pro něho bylo prázdným pojmem. Neuměl si pod ním nic představit. Já vím, já vím! Vypadá to, jako bych se víc zabývala tatínkem a babičkou než svým vlastním životem, ale když se zamyslíte, zjistíte, že na tom není nic divného. Je mi šestnáct. Všechno, co jsem prožila, je řada okamžiků. Kde má svůj začátek, můžu poznat jedině tak, že půjdu v čase hodně dozadu. Je to, jako když vyhrabáváte něco ze země a nevíte, jaký to má vlastně tvar. Radši hrábnete hloub, abyste nález nepoškodili.
*** Když se dneska na tatínka dívám, těžko si dovedu představit, jak vypadal v osmnácti. Fotografií z té doby doma
moc nemáme. Na jedné stojí v tmavém obleku s kravatou a s deskami v ruce. Ten oblek mu babička nechala ušít k narozeninám a v těch deskách se skrývá tatínkovo maturitní vysvědčení. Bylo nejlepší z celého ročníku. Dědeček byl sice mrtvý, ale pořád ještě bývalý nepřítel lidu, což se tatínkovi nezdálo jako dobrá vizitka k přijetí na vysokou školu. A studovat chtěl. Patřilo to k jeho plánu. Plán nebyl složitý, vlastně se točil kolem jediného slova: dokázat. Tatínek měl v plánu dokázat sobě, babičce, učitelům, spolužákům, prostě všem, kteří měli v paměti jeho ponížení při hodině krasopisu, že je připravený, že umí. Nejlíp ze všech. Jestli se někdy s tatínkem hádám, tak o tohle. Nedovede pochopit, že já nic dokazovat nepotřebuju. Ani sobě, ani ostatním. Daleko radši si věci zkouším. Prostě jen tak. Pro zábavu. Ale k tomu se ještě dostanu. Nakonec tatínek svůj plán uskutečnil. Vystudoval strojní fakultu a všem dokázal, že není blbeček, jenomže mu to nebylo moc platné. Chci říct, že mezitím šlo o jiné věci. Byl šedesátý osmý rok a všude ve světě studenti stávkovali a demonstrovali a dávali najevo, že chtějí lepší svět, než se jim nabízí: spravedlivější, lidštější, svobodnější. Musela to být krásně praštěná doba, plná kytek, hudby a marihuany. Tatínek nekouřil marihuanu a neměl zvláštní vztah ke květinám, ale o hudbu se zajímal. Dokonce byl členem studentského divadla. Dělali
politický kabaret a měli úspěch. Tatínek hrál na kytaru a zpíval písničky o tom, že Češi jsou národ Švejka a neleknou se sovětského bejka. Jenomže potom poslal Brežněv spousty vojáků, aby tatínkovi a jemu podobným to zpívání zatrhli, a jak víte, vojákům se to povedlo, ne sice hned, ale za dva za tři roky už bylo v Čechách zase ticho. Tatínek nastoupil jako inženýr do automobilky v Mladé Boleslavi, ale nedal si pokoj a čas od času se scházel s bývalými členy studentského divadla a zpívali po klubech staré písničky. Jenže je někdo udal a byl z toho ohromný průšvih, tatínka zatkli a odsoudili a on si musel odsedět rok a půl ve vězení. Jestliže být synem zrádce nebylo nic legračního, sedět ve vězení se ukázalo jako ještě menší legrace. Brzy tatínek pochopil, že jediné, o co jde, je přečkat ten čas a nezbláznit se. Podařilo se mu to, ale když po roce a půl vyšel ven, byl někým jiným než předtím. Nejenže ztratil většinu svých, už předtím řídkých vlasů, ztratil taky skoro úplně hlas. Nezpíval vůbec a mluvil málo. Co se nepoužívá, zakrní, byla by mohla zase napsat babička a zase by měla pravdu, jenže teď tatínkovi nebylo sedm a nebylo s ním tak lehké pořízení. Do automobilky už ho po návratu z vězení nepřijali, a tak tatínek zastrčil svůj vysokoškolský diplom do skříně a šel pracovat k benzínové pumpě. Vidíte? Netvrdím, že je můj způsob vyprávění nejstručnější, ale všimněte si, že jsem došla teprve
na desátou stránku a už jsem vás zahrnula strašnou spoustou důležitých informací! Ještě nejsem osobně na scéně a už o mně víte skoro všechno kromě mého vlastního života. A k tomu se taky propracujeme, žádný strach, Madam.
*** Teď pozor! Je třeba představit si benzínovou pumpu na kraji Prahy, kousek od železniční trati v Bubenči. Má čtyři zaměstnance, jeden z nich je tatínek. Poznáte ho podle jeho holé hlavy a zdvořilého vystupování. Když zrovna neobsluhuje zákazníky, sedí v prosklené kukani u pokladny a čte si. Takhle ho poprvé uviděla maminka. Přišla pěšky, protože její bleděmodrá škodovka se pět set metrů před pumpou zastavila a odmítla nechat se znovu nastartovat. „Myslím, že už nemám v nádrži ani kapku benzínu,“ oznámila maminka, když vstoupila do prosklené kukaně. „Co budeme dělat?“ Tatínek zvedl oči od své knihy. Otázka ho překvapila. Svědčila o tom, že mladá žena u dveří, žena s dlouhými, pšeničně zbarvenými vlasy, ve zvonových kalhotách a mexickém ponču s třásněmi, očekává jeho aktivní spoluúčast na svém osudu. Neobtěžovalo ho to.
„Máte kanystr?“ zeptal se a vstal. Maminka zavrtěla hlavou. Možná vůbec nevěděla, na co se tatínek ptá. Pojmy jako kanystr, hever a karburátor se jí vždycky tak trochu pletly. „Můžeme sem auto dotlačit,“ navrhla. „Stojí támhle na konci ulice.“ Tatínek vyšel ven, zamkl kukaň a vydal se s maminkou k modré škodovce. Cestou se maminka tatínka zeptala, co to předtím četl. „Teorii kosmologie,“ odpověděl. Na maminku to udělalo dojem. O něco později, když spolu tlačili škodovku k benzínové pumpě, zeptal se tatínek maminky, kam má vlastně namířeno. „Ven z toho všeho,“ odpověděla a mávla neurčitě rukou ke skalám za tratí. Tatínka to okouzlilo. Zdálo se mu, že jeho zájem o vesmír a její touha dostat se za hranice všeho jsou vlastně jedno a totéž. U čerpadla naplnil prázdnou nádrž škodovky benzínem a zdvořile maminku vyzval, ať se staví častěji. Od té doby brala maminka u bubenečské pumpy benzín pravidelně. Brzy zjistila, že se jí líbí tatínkovy šedé, trochu vypoulené oči a klidný způsob, jakým jedná s lidmi. Nikdy nespěchal. Mluvil a pohyboval se, jako by měl na všechno dost času. První schůzku s maminkou si domluvil teprve po dvou měsících. „Ty ses konečně zamiloval!“ zaradovala se babička,
když si všimla, že tatínek má na poličce u postele vedle fyzikálních teorií Shakespearovy sonety. Tatínek babiččino podezření ani nepotvrdil ani nevyvrátil. Nemluvil s ní o svém soukromí. Stále ještě bydlel v jejím bytě, ale po návratu z vězení se choval ještě samotářštěji než dřív. Maminku přivedl domů na oběd teprve po jedenapůlleté známosti. „Rozhodli jsme se, že se asi vezmeme,“ oznámil babičce, když dojídali salát. „Asi?“ zeptala se babička. „Asi brzy,“ odpověděla maminka. Víc se o tom nemluvilo. Vzali se čtrnáctého srpna 1979. Na svatební cestu jeli do polských Beskyd. Když se vraceli, brali benzín u malé pumpy na kraji Ranova. Na dveřích visela cedule s nápisem: Přijme se vedoucí! Tatínek se rozhlédl. Uviděl pastviny za silnicí a kopce lemující okraj údolí. Uviděl baculatou zvonici ranovského kostela. Uviděl děti hrající si na zahradě mateřské školky. „Co kdybychom se sem přestěhovali?“ zeptal se maminky. „Můžu tu prodávat benzín stejně dobře jako v Praze.“ Maminka přikývla. „A já budu pěstovat růže,“ dodala.
*** Vypadalo to hrozně jednoduše. Jako změna, kterou člověk dokáže uskutečnit ze dne na den. Když to však spočítám, trvalo jim to jedenáct roků. Jedenáct roků, než tatínek vydělal dost peněz. Jedenáct roků, než koupil v Ranově pozemek, udělal plány na dům a začal stavět. Jedenáct roků, než jsme tam společně začali žít. Mezitím bydlela maminka jako dřív v Praze, učila francouzštinu a němčinu a ve volném čase si četla o růžích. Věděla, že tatínek dům postaví a že to bude krásný dům, ale že si se stavbou dá načas jako se vším, co dělal. Mamince to nevadilo. Někdy jezdila na návštěvy ona do Ranova, někdy zase tatínek do Prahy a vždycky, když se viděli, mluvili o mně. Věděli, že nejsem daleko, že se už brzy dostavím, ale ještě si mě nedovedli představit. Maminka ztloustla a v obličeji se jí nadělaly spousty malých skořicových mráčků. „Bere mámě krásu, bude to holka,“ prohlásila babička. „Bude blonďatá,“ prohlásil tatínek s pohledem na maminku. „Bude mít šedé oči,“ říkala maminka s pohledem na tatínka.
„Bude mluvit francouzsky a hrát na klavír,“ tvrdil tatínek, který si vážil maminčiných talentů. „Jednou půjde do vězení,“ ujišťovala maminka, která si vážila tatínkova nebojácného vystupování po studentských klubech. Od té chvíle už se diskutovalo jenom o jménu. Babičce by se byla líbila Anastázie, na uctění dědečkovy památky, ale tatínkovi to znělo moc rusky. Navrhoval Terezu. Maminka však znala jednu Terezu, která měla tři brady a sto patnáct kilo a když se chtěla pohodlně posadit, musela sestrčit alespoň dvě židle dohromady. Maminka se bála, aby na mě tím jménem nepřivolala podobný osud. Nakonec se shodli na Karolíně. „Váží tři kila dvacet, měří padesát centimetrů a na hlavě má bouli,“ hlásil tatínek z porodnice, když mě toho dubnového dopoledne, o němž jsem se nikdy nedozvěděla, jestli bylo deštivé nebo slunné, poprvé uviděl. „Bouli?“ zděsila se babička na druhé straně telefonu. „To už stačila spadnout?“ Tatínek babičku uklidnil, že se jedná o malou tukovou bulku, která se brzy vstřebá. Jinak prý jsem moc krásné, zdravé dítě a všechny sestry na oddělení jsou do mě úplně zblázněné. To babičku uklidnilo. Položila sluchátko a šla mi koupit zmíněný zelený nočník na kolečkách.
*** Kdybych měla teď, v šestnácti letech říct, na co si z dětství opravdu dobře pamatuju, jmenovala bych kromě babiččina vyprávění a hodin baletu u paní Líbalové výlety z Prahy do Ranova. Jezdívaly jsme s maminkou autobusem a babička nás na cestu vždycky pořádně vybavila. Usmažila řízky, upekla koláč, přibalila čerstvé ovoce. Po cestě jsem zkoušela maminku přimět k povídání, ale málokdy se mi to povedlo. Podobně jako tatínek, ani ona toho nikdy moc nenamluvila. Dívala se oknem ven a nanejvýš mě tu a tam upozornila na nějakou zajímavost v krajině nebo ve vesnicích, kterými jsme projížděli. Tatínka jsme většinou uviděly, hned jak jsme v Ranově vystoupily z autobusu. Stanice byla přímo naproti benzínové pumpě, a jakmile se zaklaply dveře a autobus odjel, zahlédly jsme tatínkovu holou hlavu u některého z čerpadel. Už nás vyhlížel. Po krátkém uvítání předal dozor nad pumpou svému kolegovi a pyšně nás vedl na stavební parcelu. Byla hned vedle, oddělená od pumpy jenom úzkou cestou a třemi javory. Ty javory tatínkovi od samého začátku komplikovaly život. Nechtěl je pokácet, protože byly vysoké a košaté a dalo se očekávat, že propůjčí budoucímu
domu vznešený vzhled, ale na druhé straně velice brzdily stavební práce. Kvůli nim musel tatínek postavit ještě jednu přístupovou cestu, aby se na staveniště vůbec dostal buldozer a jiné stroje. To nebyl samozřejmě jediný důvod, proč se stavba protáhla na jedenáct let. Hlavní příčinou byl nedostatek peněz a tatínkova touha po dokonalosti. Chtěl postavit dům, který nebude mít chybu. Nejdřív předělával donekonečna plány, potom si dlouho lámal hlavu, jaké použije pro stavbu materiály, nakonec se pustil do boje s řemeslníky. Jak znám tatínka, myslím, že by si byl nejraději všechno, od vykopání základů až po zasazení posledního okna, udělal sám, ale chyběly mu potřebné zkušenosti, síla i stroje. Chtě nechtě musel povolat odborníky a ti mu pili krev. „Vidíš, jak vybetonovali odpadní nádrž?“ smutně ukazoval mamince velikou jámu v rohu parcely. „Prosakuje! Všechno to po nich budu muset předělat!“ Párkrát si ukousl z babiččina řízku, který jsme mu přivezly, a vedl nás k další pozoruhodnosti. „Izolace! Úplně nedostačující! Samozřejmě to odtud potud vysekám a položím ještě jednu vrstvu!“ Moc jsem tatínkovy nářky neposlouchala. Nerozuměla jsem věcem, o kterých mluvil. Vlastně jsem ani pořádně nechápala, že rozkopaný pozemek, po kterém maminku a mě vodí, je náš budoucí domov. Co
mě zajímalo, byly v létě sladké maliny u plotu a v zimě zasněžený kopec na druhé straně silnice. Tam ranovské děti lyžovaly a sáňkovaly. Tam jsem poprvé potkala Petru. Měla pletenou čepici se žlutou bambulí a pod ní nejkulatější hnědé oči, jaké si člověk dovede představit. Vypadaly jako dvě čokoládové karamely. „Chceš se mnou jezdit?“ zeptala se, když si všimla, že nemám sáňky. Přikývla jsem. „A umíš řídit?“ Znovu jsem přikývla. Neuměla jsem řídit, ale bála jsem se, že kdybych se k tomu přiznala, vzala by svou nabídku zpět. Vytáhla sáňky na vrchol kopce a pečlivě setřásla ze sedadla sníh. Pak se usadila dopředu. Já za ni. „Musíš jet hodně doprava, abychom se strefily na mostek!“ ukazovala mi seshora hladkou, vyježděnou trasu, která končila na rovince za potokem. „Dokážeš to?“ „Jako nic!“ odpověděla jsem a odstrčila nás. Všechno, na co si ze zbytku toho odpoledne vzpomínám, je štiplavý vítr ve tvářích, sáňky řítící se po umrzlém povrchu, žlutá bambule poskakující před mýma očima a řev přihlížejících dětí. Pak už tu byl břeh potoka, prudký náraz o vyčnívající kámen a pád. Tenká skořápka ledu nás neudržela a my jsme se probořily do studené vody. Naštěstí nebyla hluboká. „Kdo ti říkal, že umíš řídit?“ zeptala se Petra, když jsme se celé mokré a roztřesené zimou vyškrábaly zpět na břeh.
„Myslela jsem, že na tom nic není. Že si to prostě vyzkouším,“ odpověděla jsem. Petra se rozesmála, až se jí karamelové oči zalily slzami. „Ty jsi dobrá, ty... Jak se jmenuješ?“ Řekla jsem jí své jméno. „Já jsem Petra, ale moc se mi to nelíbí,“ svěřila mi na oplátku. „Budu ti říkat Karamela,“ rozhodla jsem se. Tak začalo naše kamarádství. O Karamele vám toho můžu říct spoustu, ale k ničemu vám to nebude. Chci říct, že Karamela patří k lidem, které nelze popsat. Člověk ji musí vidět. Je jako třešňový koláč nebo miska plná vanilkového krému, podle toho, co kdo rád — s tím rozdílem, že Karamely se nepřejíte. Někdy o ní ani nevíte. Je tichá a budí dojem, že se vůbec nepohybuje. Můžete odjet na půl roku do ozdravovny nebo na celé prázdniny k moři, vrátíte se a Karamela je tady, stejná jako dřív, vysvětluje mladšímu bratrovi, jak se váže tkanička u bot, staršímu bratrovi, jak se váže kravata, plete svůj nekonečný pléd, píše svůj nekonečný deník, slzí nad matematikou, pro kterou jí podobně jako mně chybí v hlavě komůrka, a vyslechne kdykoli cokoli, aniž by mrkla okem. Nanejvýš položí několik doplňujících otázek. Jednou, několik let po našem neslavném sáňkování, jsem u nich byla na návštěvě zrovna, když se její
maminka vrátila z práce. Vypadala, že se každou chvíli nervově zhroutí. „Představ si, pokladní mi neproplatila ty přesčasy, paní Micková dostala infarkt, odvezli ji do nemocnice a já jsem musela převzít její práci, ten palec se mi zase podebral, autobus mi ujel před nosem a v krámě na náměstí už měli jenom poslední kousek sýra!“ zoufale ze sebe vychrlila součet všech tragédií uplynulého dne. S Karamelou to ani nehnulo. „Jakého sýra? Eidamu?“ zeptala se a ochotně odložila úkol z geometrie, na kterém jsme spolu pracovaly. „To je supr! Udělám ty smaženky, co na ně máš recept v kalendáři! Z eidamu jsou nejlepší!“
*** Nástup do školy neznamenal v mém životě žádnou pozoruhodnou změnu. Vzpomínám si na první školní den: Maminka, tatínek a babička mě doprovázejí. Mám na sobě nové lakýrky, které se mi líbí tak, že se na ně pořád musím dívat. Míříme k ošklivé hnědé budově v sousední ulici, stoupáme do prvního patra, kde je moje třída. Sedám si vedle blonďatého kluka s odstávajícíma ušima, kterého znám z parku. Vím, že umí dělat píšťalky ze stonků od pampelišek. Posloucháme uvítací
řeč naší třídní učitelky, dostáváme kornouty s pastelkami a školním rozvrhem. Tím je oficiální program u konce, ale to nejlepší má teprve přijít. Nevracíme se domů, ale jdeme obědvat na parník. Dávám si jenom polévku, protože mám strach, aby mi v žaludku zůstalo dost místa na zmrzlinu. Mám dovolenou extra velkou porci se čtyřmi kopečky, karamelem a šlehačkou. Ještě nikdy jsem tak velkou zmrzlinu nedostala. Dospělí mají obavy, že mi bude špatně, ale já se cítím božsky. Druhý den brzy ráno odjíždí tatínek zpět do Ranova a já musím znovu do školy. Tentokrát bez doprovodu, bez lakýrek a bez oběda na parníku. Božské pocity už jsou jenom vzpomínkou. Když jsem v Praze ukončila druhou třídu základní školy, byl náš dům hotov. „Do třetí třídy už nastoupíš v Ranově,“ řekla babička a leskly se jí při tom oči. Nemohla si zvyknout na myšlenku, že už spolu nebudeme chodit k paní Líbalové ani na odpolední představení do divadla, že nebude mít pro koho péct koláče a komu vyprávět o dávných časech a že jí maminka nebude hrát na klavír, když ji rozbolí zuby. „Tak pojeď s námi,“ navrhla jsem. Lesk z babiččiných očí se vytratil. „A co moje abonmá v opeře? A úterní káva s děvčaty od baletu? A paní Hovorková, co spolu chodíme venčit psa? Kdepak, Karolíno, já patřím do Prahy, ale ty mi tu budeš chybět!“
Pak ten okamžik opravdu nadešel. Po dlouhé době, kdy pro mě Ranov představoval sobotní volno, příjemný výlet autobusem, setkání s tatínkem, letní běhání naboso a zimní sjíždění okolních kopců, se najednou změnil v můj domov. Ze svátku se stal všední den. Nejdřív jsem si to ani neuvědomila, protože kolem mě bylo všechno nové. Na prvním místě samozřejmě dům. Opravdu se tatínkovi povedl. Nejenže zvenčí svítil bělostí a uvnitř voněl dřevem; od samého začátku měl svou osobitou povahu. Možná to bylo tím, že ho tatínek stavěl tak dlouho. Dal do něj všechno, co ho za těch jedenáct let potkalo. Byla v něm láska k mamince i radost nad mým narozením, únava z jednotvárné práce u pumpy a večerní osamělost v podkrovní komůrce, kde bydlel, byla v něm touha vytvořit něco mimořádného a zároveň tatínkův strach, že všechna jeho síla a fantazie se rozplynou v každodenní malosti, kterou kolem sebe cítil. Byl to dům, který o nás věděl všechno, ještě než jsme v něm začali bydlet. Vzpomínám si na první odpoledne, které jsem strávila ve svém pokoji. Rovnala jsem si knížky do police. Slunce pomalu klouzalo za protější kopec, jeho paprsky se dotýkaly už jenom okenního rámu a hrany psacího stolu. Na louce u potoka se pásly krávy a po silnici tu a tam přejelo auto. Vytáhla jsem poslední knížku z krabice, postavila ji na poličku a v tu chvíli mi
to došlo. Došlo mi, že nejsem na návštěvě, na výletě ani na prázdninách, ale že tohle je od nynějška můj svět. Že kdykoli ráno vstanu a podívám se z okna, uvidím silnici, za ní pastvinu a kopce. Kdykoli budu chtít někam jít, musím minout keř růží u vchodu, otevřít zahradní branku a dát se buď vpravo k náměstí či vlevo kolem benzínové pumpy. Došlo mi, že autobus, zastavující u malé čekárny na kraji silnice, bude třikrát denně odjíždět do Prahy a já v něm nebudu. Já se můžu nanejvýš dívat, kdo do něj nastupuje. Rozbrečela jsem se. V tu chvíli vešla do pokoje maminka. „Co se stalo?“ zeptala se polekaně. „Proč jsme tak daleko?“ vzlykala jsem zoufale. „Daleko od čeho?“ „Od Prahy, od babičky, od baletu a... od všeho!“ Maminka se podívala z okna. I ona samozřejmě viděla louku, potok, krávy. Žádnou beznaděj to v ní však nevyvolalo. „Baletní škola je v Brodu,“ řekla. „Budu tě tam každý týden vozit. A taky začneme se hrou na klavír. Všimla jsem si, že se ti pěkně protáhly prsty!“ Okamžitě jsem zapomněla na svůj smutek a začala jsem si prohlížet prsty. Zdály se mi stejné jako dřív — krátké a baculaté —, ale když maminka řekla, že se protáhly, byla to nejspíš pravda.
*** Brzy jsem si na prostředí malého městečka zvykla. Byl devadesátý rok a všude, kam se člověk podíval, probíhaly nějaké změny. Nechápala jsem jejich podstatu, ale podle maminčina optimismu a tatínkova napjatého poslouchání rádia se dalo soudit, že to jsou změny k lepšímu. Starému režimu — tomu, který rozdával nálepky „zrádce“ a „nepřítel lidu“ a posílal lidi pro zpívání nevhodných písniček za mříže — konečně odzvonilo. Ve škole, na poště a v jiných úřadech zmizel portrét prezidenta Husáka a na jeho místě se objevila tvář s knírem, kterou jsem do té doby neznala, ale která se mi kdovíproč zdála pobavená. Připadalo mi, že je to tvář člověka, který zná nepřeberné množství vtipů a čeká jenom na vhodnou příležitost, aby je mohl začít vyprávět. Když jsem se zeptala tatínka, jestli na něho nový prezident dělá taky takový veselý dojem, odpověděl, že tímhle způsobem o něm nikdy nepřemýšlel. „Mám k němu důvěru spíš proto, že seděl ve vězení jako já a za podobné věci jako já,“ řekl tatínek. Byl v té době daleko hovornější než obvykle. Dokonce začal chodit do restaurace Pohoda, která byla na náměstí a kde se večer u piva scházely významnější i méně významné osobnosti Ranova. Chodil sem starosta
a ředitel školy, doktor z místního střediska, majitel čerstvě vzniklé autodílny i předseda státního statku. Ten přijímal nové události zamračeně. Věděl, že se mluví o zrušení statku a to se mu vůbec nelíbilo. Jednou jsem byla u toho, když přijel k benzínové pumpě a nahlas se rozhořčoval. „Co ze statku zbude, když si každý sebere pět nebo deset hektarů?“ křičel. Tatínek pověsil hadici zpět na držadlo benzínového čerpadla a otřel si ruce. „Ty hektary jste lidem ukradli,“ řekl klidně. „Je to dávno, ale je to pořád ještě pravda. Tak se nedivte, že je chtějí zpátky.“ Přibližně v té době se znovu začalo mluvit o dědečkově tiskárně. Babička přijela z Prahy a vedla s tatínkem dlouhé hovory, pak spolu vyplňovali jakési formuláře, pak babička zase odjela a dlouho se nic nedělo, takže jsem tiskárnu pustila z hlavy. Nebyla pro mě důležitá. Patřila k minulosti, k dědečkovi, k dobám, se kterými jsem kromě vyprávění neměla nic společného. Co pro mě mělo skutečný význam, bylo horké léto a blížící se začátek školního roku. Tajně jsem si chodila ranovskou školu obhlížet. Líbila se mi. Měla v průčelí sluneční hodiny, u vchodu dvě trochu otlučené sochy školáků s knížkami v podpaždí a před okny parčík, dělící budovu od náměstí. Vzadu za školou bylo velké hřiště s běžeckou dráhou, s koši na basketbal a pingpongovými stoly.
„Máme bezvadnou učitelku,“ ujišťovala mě Kara mela, když jsme spolu za horkých odpolední sedaly u potoka a máchaly si nohy ve vodě. „Jmenuje se Růžičková, ale všichni jí říkají Růže. Bude se ti líbit, uvidíš!“ Taky mi vyprávěla o mých budoucích spolužácích. „Tonka je hezká, ale pořád běhá za klukama, nejvíc za Lvem. Martin umí geniálně počítat a myslí si, že nic důležitějšího než čísla na světě není. O Františkovi se říká, že je magor, ale já k nim chodím kupovat vajíčka a vím, jak skvěle se stará o koně. Mají čtyři. Už mě několikrát nechal zajezdit. Až bude velký, chce si zařídit hřebčinec.“ Když jsem pak Tonku, Martina, Františka a ostatní spolužáky poznala osobně, zjistila jsem, že mi je Karamela popsala naprosto přesně. O každém řekla to hlavní. O kom mi však nevyprávěla a kdo mě od samého začátku nadchl, byl učitel Karas. Moje první setkání s ním proběhlo jako v nějaké bláznivé komedii. Utíkala jsem po chodbě a těsně před sborovnou jsem na naleštěných dlaždicích uklouzla a upadla. Ve stejném okamžiku se otevřely dveře a ze sborovny vyšel vysoký muž s nápadnou kravatou. „Co nám to tu přistálo za meteorit?“ podivil se a pomohl mi zvednout se ze země. „Ty jsi nová, viď? Jak se jmenuješ?“ Tvářil se přísně a já jsem cítila, že mi strachem začínají měknout kolena.
„Karolína Rubešová,“ pípla jsem sotva slyšitelně. „Zazpívej mi to,“ vybídl mě. Vykulila jsem oči. „Tak honem!“ netrpělivě zabubnoval prsty do rámu dveří. „Nebo chceš, abych ti napsal poznámku?“ Zděsila jsem se. Dostat hned první školní týden poznámku se mi zdálo strašné. Nadechla jsem se a roztřeseně jsem své jméno zazpívala. „Ještě jednou,“ požádal. „Víc nahlas!“ Spustila jsem víc nahlas. „Rychleji!“ pobídl mě. Přidala jsem na tempu. „A teď několikrát za sebou! Jako kdyby to byl refrén písničky!“ Pomalu jsem se přestávala třást i divit. Zazpívala jsem mu své jméno aspoň dvacetkrát. Pomalu, smutně, vesele — jak si přál. Ve chvíli, kdy jsem v tom halekání před sborovnou začala nacházet opravdové potěšení, mě přerušil. „Nezpíváš špatně,“ pochválil mě. „Když se ještě naučíš nějakou básničku a přestaneš lítat po chodbách jako kometa, smíš přijít ke mně do divadelního kroužku. Každou středu ve tři hodiny!“ Teprve později jsem pochopila, jaké pocty se mi dostalo. Učitel Karas byl v širokém okolí známý jako podivín a umělec. Členy divadelního souboru vybíral podle záhadných měřítek, kterým rozuměl jenom on. Na vzhled, vzdělání nebo věk přitom nebral žádné ohledy. Tak se stalo, že jsem se ocitla v jeho kroužku spolu s deseti žáky a žákyněmi z vyšších tříd, s úřednicí
z pošty, které kvůli jejímu mocnému hlasu všichni říkali Siréna, s bělovlasým hospodským, který už nečepoval, ale zato obdivuhodně tančil tango, s vdovou po bývalém řediteli školy, jejíž hlavní předností bylo, že ji v nejnevhodnějších okamžicích přepadaly záchvaty škytavky, a s ranovským vyvrhelem Maryškou, který bydlel ve staré kovárně s vytlučenými okny, bral invalidní důchod, protože mu v mládí na vojně jeho velitel ustřelil špičku levé nohy, a zdařile dokázal napodobit každého, koho znal, aspoň jednou potkal, nebo třeba jen viděl v televizi. První hra, kterou jsme společně nacvičili, se jmenovala Farma v Utahu. Vůbec si nepamatuju, o čem byla. Dostala jsem v ní roli sirotka a mou jedinou povinností bylo usedavě se rozplakat, když na podium vstoupil Maryška, oblečený do nezvykle elegantního obleku s motýlkem. Podíval se na vdovu po řediteli a tvrdě prohlásil: „Jestli do zítřka nezaplatíte, Swellová, tak vám ten zatracenej barák podpálím!“ Vdova si přikryla oči kapesníkem, škytla a to bylo znamení pro mě, že mám začít brečet. Nejdřív mi to moc nešlo, ale pilně jsem cvičila doma i na zahradě a během krátké doby zněl můj pláč tak přirozeně zoufale, že se mamince pokaždé roztřásly ruce a tatínek odbíhal od benzínové pumpy, aby zjistil, co se mi stalo. Karasův divadelní kroužek si mě získal od prvního okamžiku, ale ještě víc mě nadchla baletní škola. Byla
v Brodu, v prvním patře bývalé lázeňské budovy, která vypadala jako šlehačkový dort. Když jsem poprvé vstoupila do sálu s naleštěnými parketami a zrcadlovou stěnou, zatajil se mi dech. Všechno tu bylo mnohem větší a vznešenější než u paní Líbalové. U stropu zářila řada lustrů, jejichž světlo padalo na mou vystrašenou tvář a bázlivě zkřížené ruce před tělem. „Tak nám ukaž, co umíš!“ vyzvala mě mladá žena v černém trikotu, které ostatní děvčata říkala důvěrně Eriko. Stála jsem uprostřed sálu, všichni se na mě dívali a mně se zdálo, že neumím vůbec nic. „Co takhle první pozice?“ zkusila to Erika trpělivě od samého začátku. Stoupla jsem si k tyči a předvedla postupně všechny pozice, potom skoky a nakonec krátkou sestavu, kterou jsem si pamatovala ze závěrečné besídky u paní Líbalové. Když jsem skončila, rozhlédla se Erika po kolemstojících děvčatech. „Tak co? Bereme Karolínu?“ „Bereme!“ ozvalo se sborově. Od té doby jsem trávila v zrcadlovém sále každé pondělí. Brzy jsem si zvykla, že Eričiny hodiny probíhají v daleko volnější atmosféře než u paní Líbalové. Byla přísná, nic nám neodpustila, ale ráda se smála a nevynechala jedinou příležitost, jak se pobavit. Třeba i na náš účet. Jednou, bylo to uprostřed jara, nám oznámila, že příští týden se na nás přijede podívat režisér z televize,
který hledá pro svůj pořad nové talenty. Ještě nikdy se žádná z nás na hodinu nepřipravovala tak důkladně jako před návštěvou toho významného muže. K našemu zklamání se však nedostavil. „Přišla mu do toho nějaká premiéra,“ prohlásila Erika. „Objeví se příští týden.“ Znovu jsme neúnavně cvičily. Příští pondělí se však režisér omluvil kvůli cestě do zahraničí. Nechal nám po Erice vzkázat, že přijede za čtrnáct dní. Naše úsilí nepolevilo. Byly jsme rády, že máme dost času připravit si novou sestavu, kterou mu předvedeme. Čtrnáct dní však uběhlo a režisér nikde. Znovu se omluvil. Trvalo aspoň dva měsíce, než jsme začaly tušit, že nás Erika napálila. Jako první vyslovila své podezření Milena, nejstarší z nás. „Celý ten báječný režisér je blbost,“ prohlásila před hodinou v šatně, když jsme se převlékaly. „Vsadím se, že je to výplod Eričiny fantazie!“ „Možná, ale jak to chceš zjistit?“ zeptala jsem se. „Ve sprše,“ odpověděla stručně. Její plán byl jednoduchý. Všechny jsme s ním souhlasily. Když Erika přišla, vrhly jsme se na ni, dovlekly ji do sprchy a lily jsme na ni — jak byla, v trikotu a v teplákách — tak dlouho studenou vodu, dokud nám neřekla pravdu. „Co se rozčilujete!“ smála se, když sprchování skončilo. „Chodily jste mi sem celé omámené jarem, nic jste nedělaly, musela jsem vás trochu motivovat! Teď jste
v nejlepší formě pro letní soustředění!“ O Erice a o baletu vám musím povědět víc, ale to už nebude moc veselé. Mám na mysli tu neuvěřitelnou dobu mezi mým třináctým a patnáctým rokem. Nejradši bych ji přeskočila, jenže v mém životopise hraje klíčovou roli. Teď ale pozor: Je čas naposledy uvést na scénu dědečkovu tiskárnu.
*** Bydleli jsme v Ranově asi tři roky, když přišla zpráva, že dostaneme rodinný majetek nazpět. Babička tu novinku přivezla osobně. „Vracejí nám to sakumprásk! Tiskárnu i dům,“ zadýchaně vykládala večer u jídelního stolu, na kterém rozložila papíry, které restituci potvrzovaly. „Poslouchejte!“ Nasadila si brýle a nahlas předčítala z dokumentu důležitá místa. Pak brýle pomalu složila, promnula si oči a podívala se na nás. „Byla jsem tam a všechno jsem si pořádně prohlédla,“ řekla. Její hlas už nezněl zdaleka tak nadšeně jako před chvílí. „Dům je na spadnutí a tiskárna má některé stroje ještě z dob pradědečka. Je to k pláči!“ Po jejích slovech se u stolu rozhostilo dlouhé mlčení. Nakonec je prolomila maminka. Vstala a objala babičku kolem ramenou. „Já vím, že myslíš na dědečka a na
to, co by to pro něho znamenalo. Co by on udělal. Ale dědeček tu není. A pro nás je ta vrácená tiskárna jenom znamení, že svět zase začíná být v pořádku. Že tady zase začínají platit normální zákony,“ řekla. Babička přikývla. Podívala se na tatínka. Tatínek si chvíli zamyšleně mnul bradu a pak taky přikývl. Nic jsem nechápala. „Co tedy uděláte?“ zeptala jsem se netrpělivě. „Prodáme ji,“ řekla babička a vstala od stolu. Rodinná porada skončila. Najednou jsme měli spoustu peněz. Dům i s tiskárnou koupila banka a tatínek stál poprvé v životě před otázkou, co má dělat s nemalým kapitálem, který se mu naskytl. „Můžeš mi koupit horské kolo,“ radila jsem mu. „A mamince nový klavír. Tenhle nedrží ladění.“ Tatínek se usmíval. Řekl, že kolo samozřejmě dostanu a klavír že taky koupí, ale pořád ještě zbude hromada peněz, které by bylo vhodné do něčeho investovat. „Proč nekoupíš tuhle benzínovou pumpu a nezmodernizuješ ji?“ zeptala se maminka. Věděla, že na to tatínek myslí, a chtěla mu dodat odvahu. „Mohl bys vzadu přistavit malou restauraci. Třeba bych tam mohla i pracovat! Dělala bych francouzské palačinky!“ Tatínek rozhrnul záclonu a díval se přes zahradu plnou maminčiných růží směrem k pumpě. Možná už
její novou, vylepšenou podobu viděl. Možná si kladl otázku, jestli mu to i tentokrát bude trvat jedenáct let, než dílo — samozřejmě bez chyby — dokončí. Možná uvažoval, jaký význam má benzínová stanice na kraji zapadlého českého městečka v měřítcích kosmu, o jehož nepředstavitelných dimenzích si stále ještě rád četl. Konečně se otočil. „Máš pravdu, udělám to,“ řekl. „Ne že bych k té pumpě měl zvláštní vztah, ale protože stojí tři sta metrů odtud. Nebaví mě vkládat čas, energii a peníze do věcí, na které nedohlédnu.“ Koupě a přestavba pumpy byla jedna věc a maminčina účast na ní něco docela jiného. Tatínek odmítl jakoukoli diskuzi o tom, že by maminka pekla nebo prodávala palačinky. Líbilo se mu, že má sama na sebe dost času. Že může číst Camuse a Rimbauda v originále. Že může několika nadaným žákům dávat hodiny němčiny a francouzštiny. Že mě může učit hrát na klavír. Že se může věnovat svým růžím. A že se může věnovat jemu, tatínkovi. Myslím, že by mu nevadilo, kdyby se rozhodla přijmout místo v nějaké redakci či kdekoli, kde by své znalosti dál rozvíjela, ale plýtvat talentem na zákazníky benzínové stanice jí za žádných okolností nemínil dovolit. „Skončilo by to špatně,“ ujišťoval ji. „Slyšel bych, že se na tebe nějaký hulvát rozkřikuje, dal bych mu do zubů a šel bych znovu do vězení, tentokrát pro ublížení na těle!“
Maminka se usmála. Věděla, jak paličatý tatínek někdy dovede být, a neměla mu to za zlé. Její přání dělat palačinky nebylo zřejmě dost silné na to, aby se kvůli němu pouštěla do hádky. V době, kdy tatínek podepsal kupní smlouvu a začal vypracovávat plány na rozšíření pumpy, jsem chodila do sedmé třídy. V ranovské škole jsem si dávno zvykla. Jako členka divadelního kroužku jsem u svých spolužáků měla autoritu, která mně ovšem spíš vadila, než lichotila. Byla v ní totiž závist. Nejvíc se to projevovalo u Tonky a jejích kamarádek — okázale se mi vyhýbaly. Když jsem chtěla některou z nich pozvat domů nebo třeba do kina, většinou se vymluvily, že nemají čas. S kluky to bylo lepší, rádi si odpoledne zahráli ping-pong nebo volejbal, ale jinak se bavili hlavně mezi sebou. Když jsem byla nemocná, nikdo kromě Karamely se nepřišel zeptat, co mi je. „Chovají se, jako by se mě báli!“ vylila jsem si mamince srdce před spaním, když přišla do mého pokoje. „Nikdo tu o mě nestojí, jenom Karamela!“ Maminka mi podle svého zvyku urovnávala přikrývku, otevírala větrák v okně, zvedala ze země odhozené kousky oblečení, s hubováním je věšela přes židli a nakonec se nade mnou sklonila, aby mi dala pusu na dobrou noc. „Karamela je báječná holka,“ řekla. „Mám ji moc ráda.“ „Bydlíme tu čtyři roky! Za celou tu dobu jsem si našla
jednu jedinou kamarádku!“ stěžovala jsem si plačtivě. Na maminku moje sebelítost neudělala žádný dojem. „Nepleť do toho matematiku,“ řekla. „Když sníš tři knedlíky, zaženeš hlad víc, než když sníš jeden. Ale kdo říká, že totéž platí o kamarádství?“ Asi měla pravdu, ale já jsem cítila takovou potřebu zábavy ve společnosti mládeže — jakékoli mládeže, pokud možno starší, než jsem byla já —, že mě nemohly utěšit teoretické úvahy. Dělala jsem všechno pro to, abych nebyla sama. Na balet do Brodu jsem už nejezdila s maminkou, ale autobusem, po hodině jsem otálela s ostatními děvčaty v šatně, šla v jejich veselé, překřikující se partě na colu nebo na párek v rohlíku, doprovázela jednu po druhé až před dům, a teprve když se všechny rozešly, loudala jsem se na stanici, kde jsem pak čekala na autobus domů. Právě tam, na lavičce v omšelé dřevěné čekárně, jsem se s chutí a často litovala. Přesvědčovala jsem sama sebe, jak málo pro ostatní znamenám. Jak snadno by se beze mě obešli. Jaký jsem chudák. Když o tom dneska přemýšlím, napadá mě, že se mi tenkrát často zdálo o skleněném domě. Stál uprostřed velké zahrady a měl nesčetné množství pokojů, oddělených od sebe průhlednými stěnami. Přes ty stěny bylo vidět míhající se postavy a tváře, bylo slyšet hovor a smích, ale když jsem hledala dveře, kterými bych se k těm živým a veselým bytostem dostala, žádné jsem nenašla.
Skleněný sen byl přesným vyjádřením mého tehdejšího životního pocitu. S Karamelou jsem o něm mluvit nemohla. Karamela byla spokojená, klidná, vyrovnaná, každý ji měl rád a ona po ničem netoužila. Někdy mi připadalo, že má všechno v sobě, a proto nic nemusí hledat venku. Já jsem naproti tomu byla plná napětí, které mi jednu chvíli vhánělo slzy do očí, v příštím okamžiku mě nutilo odstavit všechen nábytek ke stěnám, zacpat si uši sluchátky a za doprovodu rocku, který mi trhal bubínky, tancovat až k bezvědomí. Někdy mi zase byl pokoj a dům tak těsný, že jsem musela vyrazit ven, běžet mezi pastvinami k horám na obzoru, tak dlouho, dokud mi poslední ranovský komín nezmizel z očí, a pak se svalit do trávy, ležet bez hnutí jako kámen, civět do nebe a cítit, jak pomalu a nezadržitelně spolu se zeměkoulí kloužu prostorem. Bylo to zoufale nádherné. Bylo to nádherně zoufalé.
*** „Karolíně dává zabrat puberta,“ odpověděla maminka, když se jí paní Dohnalová, manželka zubaře, které dávala hodiny francouzštiny, ptala, jak se mi vede. „Opravdu? Kolik je jí roků?“ podivila se paní Dohnalová.
„Třináct pryč,“ odpověděla maminka, usmála se a zamrkala na mě. Zřejmě chtěla dát najevo, že i tak je všechno v pořádku, puberta nepuberta, my si se vším poradíme. Ve mně však vyvolal její úsměv prudký nával rozhořčení. Připadalo mi, že se kdekdo baví na můj účet, počínaje maminkou a konče paní Dohnalovou, která o mojí pubertě bude bezpochyby vyprávět u večeře a pan Dohnal ji dá k lepšímu, když se bude sklánět se zubní vrtačkou nad otevřenými ústy svých pacientů. Vyběhla jsem do zahrady a bouchla za sebou dveřmi. Potěšilo by mě, kdyby se otřásl celý dům, ale tatínek ho postavil tak bytelně, že se nezachvěla ani tabulka v okně. Nejdřív jsem chtěla zamířit přímo k brance, ale v polovině cesty jsem si to rozmyslela. Neměla jsem chuť jít kolem benzínové pumpy a odpovídat na tatínkovy otázky. Raději jsem se protáhla habrovým plotem na druhé straně zahrady a vyšla na prašnou cestu vedoucí kolem polí a hřbitova ke kostelu. Byly asi tři hodiny odpoledne. Srpnové slunce pálilo, vzduch se svíjel horkem, zpovzdálí ke mně doléhaly známé zvuky ranovského odpoledne: melodická znělka projíždějícího zmrzlináře, křik dětí z hřiště za mateřskou školkou, kvílivé vytáčení motoru před autodílnou pana Jiráska, tlumená hudba z jakéhosi otevřeného okna a hukot projíždějících aut ze silnice za mými zády. Jak jsem stoupala po cestě ke kostelu, hukot slábl,
a když jsem se v zatáčce u hřbitovní zdi otočila, neviděla jsem už ani silnici, ani náš dům, ani benzínovou pumpu. „Přišla sis dát páva?“ ozvalo se kousek ode mě. Trhla jsem sebou. V trávě za hřbitovní zdí seděl František a Lev. František měl na sobě vojenské kalhoty, jaké nosil ke koňům, široký klobouk a košili s ustřiženými rukávy. Chtěl vypadat mužně a kovbojsky a až na nejistě pomžikávající oči s dlouhými dívčími řasami se mu to celkem dařilo. Lev byl velký. Už před dvěma roky vyšel z naší školy a podle mínění všech děvčat, která jsem znala, mu nic nechybělo. Měl svoji skupinu, ve které hrál na kytaru, měl svoje názory, které dokázal sebevědomě prosazovat, měl strýce v Kanadě, který mu posílal báječná trička, a měl dlouhé vlasy, které si nečesal, ale nechával plstnatět, takže vypadal jako opravdový lev s nádhernou hřívou. Pokud chcete vědět, jestli se mi líbil, řeknu vám rovnou, že jsem do něho byla zamilovaná stejně bláznivě jako Tonka a ostatní moje spolužačky, ale na rozdíl od nich jsem si své pocity nechávala pro sebe. V tomto okamžiku seděl Lev metr ode mě, mhouřil oči proti slunci a ptal se mě, jestli jsem si přišla dát páva. Jeho otázka mě zaskočila ze dvou důvodů: Za prvé jsem kouření ještě nikdy nezkoušela a moc mě nelákalo a za druhé jsem si častokrát představovala, většinou před usnutím, jaké to bude, až mě Lev jednou osloví,
co mu odpovím, jak spolu budeme zajímavě a vtipně konverzovat a jaký na něho udělám dojem. „Hm,“ řekla jsem teď — ne v představách, ale doopravdy. Vtipně a zajímavě to neznělo. Cítila jsem, že bych rozhodně měla něco přidat. „Ty taky?“ vymáčkla jsem ze sebe po delší, nepříliš plodné úvaze. „My máme s Františkem svoji kuřárnu jinde,“ odpověděl Lev. František si posunul klobouk do týla a zasmál se. „Kde?“ zeptala jsem se. Nejdřív si vyměnili pohledy a pak se oba podívali ke špičce kostela. I já jsem vzhlédla. Věž byla vysoká, stříška ve tvaru cibule se kruhovými výklenky otvírala do všech čtyř světových stran. „Chceš říct, že kouříte... tam?“ vykoktala jsem. „Zírala bys, jak daleko je seshora vidět,“ řekl František místo odpovědi. „A jak je tam božsky ticho,“ doplnil Lev. Odlepil záda od zídky, o kterou se opíral, vstal a vykročil ke kostelu. František taky. „Kudy tam lezete?“ zavolala jsem za nimi. Lev se otočil. „Pojď s námi a uvidíš!“ Na kůr jsme se dostali jako nic. Kostel byl prázdný, jenom stará paní Chundelová, co má syna u Cizinecké legie a v jednom kuse za něho zapaluje svíčky, klečela v postranní kapli před obrazem svatého Josefa
a modlila se. Josef se ospale díval přes její skloněnou hlavu na nás, jak se plížíme podél zdi k malým dvířkům vedle varhan, jak je otvíráme a potichu jeden za druhým mizíme ve věži. Lev šel první, já druhá, František poslední. Prostor ve věži byl těsný a tmavý. Sluneční paprsky sem dopadaly jenom škvírami v zavřených okenicích. Stoupali jsme po kamenných schodech a mlčeli. Pozorovala jsem záda Lva, který šel přede mnou, a myslela na to, jak je to celé neskutečné: horko, poletující tečky prachu ve vzduchu, pach starých zdí a dřeva a my, stoupající úzkou šachtou věže vzhůru, odkud bylo slyšet plácání holubích křídel. Po nějaké době jsme došli na plošinu, kde schody končily. Nad námi se tyčil hustý les trámů. „Zvládneš to?“ František se na mě podíval s pochybami. Pochopila jsem, že abychom se dostali ke kostelní špici, musíme po strmých a všelijak zkřížených trámech vyšplhat. „Jasně, že to zvládne! Je šikovná, chodí do baletu,“ prohlásil Lev, a dřív než jsem stačila něco namítnout, pomohl mi vytáhnout se na nejnižší trám. Sám vyskočil jako nic vedle mě. „Lez za mnou, Karolíno! Mám tady už svou cestičku. Je úplně bezpečná,“ ujistil mě a přesunul se k dalšímu trámu. Neměla jsem čas na rozhodování. V příštím okamžiku už jsme všichni tři lezli jako opice výš a výš.
Se zvláštním pocitem, který se velmi podobal extázi, jsem přemýšlela o tom, že pro Lva kupodivu nejsem jedna z bezejmenných mladších žákyň, které ještě před dvěma roky potkával na školních chodbách, aniž by jim věnoval sebemenší pozornost. Ví nejen, jak se jmenuju, ale dokonce i že chodím do baletu. Zná mě! Ta myšlenka mi pomáhala víc než jeho pokyny, které mi seshora uděloval. Zdálo se mi, že šplháme pouhých pár minut, když se nade mnou rozevřel úzký otvor a dva páry rukou mě vytáhly z nejvyššího trámu na plošinku pod střechou. Ze tmy věže jsem nečekaně vstoupila do řeky světla. Bylo husté a tekuté, a protože odpoledne už dozrávalo, sytě žluté. „Nejpřepychovější vyhlídka široko daleko!“ Lev máchl rukou a objal tím pohybem celý kraj pod námi. Stoupla jsem si k jednomu z kruhových výklenků, které ze střechy dělaly jakési nízké podloubí, a zahleděla jsem se dolů. Viděla jsem ranovské náměstí a školu a řadu domů, lemujících cestu k autobusové zastávce. Viděla jsem i potok, do kterého jsme kdysi s Karamelou vjely na sáňkách, a úzký mostek pod svahem. Někdo na něm stál, ale z té výšky se nedalo rozeznat, kdo to je. Náš dům ani benzínovou stanici jsem neviděla, to bych musela přejít k vedlejšímu výklenku. U něj stál František a vyklepával z balíčku cigaretu. „Chceš?“ nabídl mi. Samozřejmě čekal, že si vezmu. I já jsem si tím ještě před malou chvílí byla jistá, protože
jsem se nechtěla shodit, hlavně před Lvem ne, ale výstup vzhůru a výška, ve které jsme se vznášeli, všechno změnily. Věci, které byly dole důležité, tady přestávaly platit. „Nekouřím,“ řekla jsem a bylo mi úplně jedno, co si o mně myslí. Podívali se na sebe, ale neřekli nic. Opřela jsem se lokty o plechovou římsu, přivřela jsem oči, aby mě neoslňovalo slunce, a zahleděla jsem se ke kopcům, uzavírajícím ranovské údolí. Přestože byly porostlé lesy, zdály se modré. „Támhle bydlí věštkyně,“ řekl Lev a ukázal k místu, kde se dva svahy setkávaly v ostrém zářezu. „Bylas u ní někdy?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je tlustá, smrdí a všechno, co řekne, se stane,“ ujistil mě František. „Mojí sestře předpověděla, že si vezme muže v uniformě, přestěhuje se do většího města a narodí se jí dvojčata. A za dva roky byla sestra vdaná za strojvůdce, bydlela v Brně a měla dvě holky.“ Nevím, jak dlouho jsme tam nahoře stáli. Ani si nepamatuju, o čem všem jsme mluvili. Na co si naproti tomu vzpomínám naprosto přesně, byl pocit, který mě celou tu dobu držel. Podobal se lehké, příjemné závrati. Lev s Františkem vykouřili jednu cigaretu a zapálili si druhou, slunce se posunulo o hezký kus k západu, zvedl se vítr a holubi, dosud kroužící kolem věže, začali usedat na římsy.
„Musím se jít postarat o koně,“ ukončil František náš výlet nebo úlet nebo co to bylo, a jako první spustil nohy do čtvercového otvoru v podlaze. Začali jsme šplhat dolů. Sestup mi připadal daleko obtížnější než výstup. Ve věži už bylo šero, z trámů se daly rozeznat jenom obrysy. Těžko jsem odhadovala jejich vzdálenost a několikrát jsem se bolestivě udeřila. František už byl dole na kamenném podlaží, Lev visel kdesi nade mnou a pokoušel se mi radit, ale myslím, že sám na houštinu trámů pod námi dobře neviděl. Cítila jsem, jak se mi potí dlaně a zadírají se mi do nich třísky. Neměla jsem strach, ale jako někdy v baletu, když se mi některý krok nedařil, začínala se mě zmocňovat netrpělivost. V tu chvíli se to stalo. Trám, na který jsem stoupla, mi uklouzl pod podrážkou, a než jsem se v panice stačila něčeho chytit, zhoupla jsem se dolů. Těsně jsem minula příčný trám kousek pode mnou, do dalšího jsem se praštila hlavou, a přestože jsem brzy nato ztratila vědomí, vzpomínám si ještě na omračující bolest v noze, která postupně všechno zaclonila. Pád na kamennou plošinu už jsem necítila. Divíte se, Madam, proč okolnosti svého pádu popisuju tak detailně? Důvod je jednoduchý. Pád z kostelní věže všechno změnil. Najednou jsem byla ve středu dění. Ke značnému úžasu lékařů a dokonce i ranovského faráře (věří na zázraky jen omezeně) jsem se nezabila.
Měla jsem silný otřes mozku a zlomenou klíční kost, ale to byly maličkosti ve srovnání s komplikovanou zlomeninou bércové kosti, kvůli které jsem ležela tři měsíce v nemocnici a kvůli které tohle všechno vlastně píšu. Bez mého zlomeného bérce bychom se totiž, já a vy, Madam, nejspíš nikdy neseznámily. Ale jak říká babička, člověk nemůže vědět, co by bylo, kdyby tohle nebylo, a jestli by vůbec něco bylo. Třeba by k našemu setkání došlo jenom za jiných okolností.
*** Brodská nemocnice je stará a ne moc dobře vybavená, ale ortopedické oddělení, na kterém jsem ležela, má dva vyhlášené lékaře, Podobu a Šaška. Zatímco Šašek s úspěchem operuje vady páteře, Podoba je odborník na zlomeniny. Jeho oblíbeným rčením je: „Nic si z toho nedělejte, v nejhorším to uřízneme.“ Kupodivu jsem zjistila, že jeho kousavý humor pacientům pomáhá. „Já ale dělám balet,“ řekla jsem mu, když na mně poprvé vyzkoušel svoji jízlivost. „S jednou nohou mě do Národního divadla nevezmou.“ Vrátil se k mojí posteli, přestože už byl na cestě ke dveřím. „Kdo ti slíbil angažmá v Národním?“ „Zatím nikdo. Ale když už něco dělám, chci se dostat
