číslo 6 ozšalovávací ist tevřený kognitivně disonantní občasník, informační destilátor prosinec 2012

O

tevřený           

R

ozšalovávací      

L

ist

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor

číslo 6

prosinec 2012

„Pěstujte náhodnou laskavost a nesmyslně krásné činy“ nápis na pražském WC

Obsah čísla Peter Staněk: Globální krize a kontrolovaná společnost............................................................................................ 2 Vladimír Franz: Mravní obroda národa je zkrátka nevyhnutelná..............................................................................2 BŮH DOKAZATELNĚ EXISTUJE - docent Miloslav Král............................................................................................... 3 David Icke - Lev Již Nedřímá............................................................................................................................................ 3 Kdo bohatne a na kom?.................................................................................................................................................... 3 Obama. Další čtyři roky dluhů a bezpilotních letounů................................................................................................ 4 Profesorka Dvořáková o hlasu Václaváku: Vláda pohrdá chudými. Lidé se ozvali.................................................5 Svérázný ruský mystik a jogín Porfirius Ivanov............................................................................................................ 6 Velká listopadová kapitalistická revoluce a nová Bílá hora?....................................................................................11 Noc modrých strak a jak způsobit, aby se nemohla opakovat................................................................................12 V Česku je téměř 40 tisíc značených turistických cest. Všechny projdete za 16 let............................................15 Co jsme chtěli 17.listopadu?.......................................................................................................................................... 16 Poválečný byznys............................................................................................................................................................ 17 Grafy dokazují, že globální ekonomika je v těžkém průšvihu.................................................................................20 Čím a proč nás krmí......................................................................................................................................................... 22 Noam Chomsky - top 10 media manipulation strategies......................................................................................... 23 Český státní dluh (1989 – 2011).................................................................................................................................... 26 Vláda strachu a ekonomické mýty............................................................................................................................... 28 Trh s finančními deriváty, časovaná bomba................................................................................................................ 29 David Ašenbryl: Nový astrologický pohled na Čechy................................................................................................ 30

ORL číslo 6 Peter Staněk: Globální krize a kontrolovaná společnost Svět se dostal v mnoha aspektech do obrovské nerovnováhy.

Aniž bychom si to uvědomovali, dostáváme se stále pod větší kontrolu.

takový člověk je schopen cítit se, a v důsledku i být občanem.

Říkám-li, že je nám zapotřebí ideálu, nemám na mysli ideál ve smyslu zneužitelného ideologického fetiše, ale ve smyslu – člověk jakožto míra věcí. Ideálem by tedy měl být myslící člověk.

Svobodný trh je minulostí, je ovládán jedinci na úkor celého zbytku.

Abychom ale mohli hledat paralely i východiska, musíme si pojmenovat, v čem tkví základní problém. Podle mého soudu je to rozpor mezi rozumem a citem, respektive vynášení jednoho takového fenoménu nad druhý.

Tohle je brilantní analýza současného stavu světa, která vám v emocionálním projevu prof. Petera Staněka ze Slovenské akademie věd, nabídne hluboký vhled, cenné souvislosti a přinese i návrhy řešení.

Jakékoli lidské konání, jakýkoli obor lidské činnosti, ztratí-li etiku, může být jen a jen fachidiotstvím. Například taková ekonomie bez etiky zůstane jen karetní hrou, chvílemi dosti hazardní.

Odkaz na video:

Aby člověk mohl být mírou věcí, musí být vzdělaný, nemůže to být rezignovaný a nečinný živočich, tvor řídící se pouze svými pudy, pasivně přihlížející sofistikované logistice vymývání mozků, tvor, kterému je možné namluvit v podstatě cokoli. To ale bez ideálu, bez ambice, bez touhy, bez činnosti, bez aktivity – nejde.

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1386-peterstanek-globalni-krize-a-kontrolovana-spolecnost

Vladimír Franz: Mravní obroda národa je zkrátka nevyhnutelná

Život na téhle planetě vznikl a také se tu udržel – je tedy možné, aby člověk žil, nebyl rozmařilý, žil zodpovědně ve smyslu: Co je kolem mě a co po mě zůstane, povznesl se nad sebe sama a uvažoval o sobě jako o součásti celku.

Aby bylo jasno, vzdělání nechápu jako nutnost mít univerzitu v každé vesnici. Vzdělání je především otázkou jasně nastavených pravidel, odbornosti oborů, a v neposlední řadě také efektivity, neboť není důležité, co spolykám, ale co strávím a jaké živiny si z potravy vezmu.

Jakkoli trendem je třídimenzionální vidění světa a kina i obývací pokoje jsou plné lidí s brýlemi mámení, naše životy jako by byly zcela plošné a měly jen dvě dimenze. Ta třetí, ta, která dodává životu hloubku, chybí. Současné české společnosti prostě chybí ideál, k němuž by se mohla vztahovat.

Mravní obroda národa je zkrátka nevyhnutelná. Není nutné, aby se to stalo hned, ale musí se to začít dít. Nechci totiž ani domýšlet, co by se stalo, kdyby se k nějaké aktivitě vzmohli i ti nemyslící. Obávám se, že by šlo o aktivitu hrubě nesametovou.

Vladimír Franz

Jedině vzdělaný a kulturní člověk je totiž schopen pochopit a připustit si, že nemá jen tolik proklamovaná lidská práva, že má také lidské povinnosti. Jedině strana 2

ORL číslo 6 BŮH DOKAZATELNĚ EXISTUJE - docent Miloslav Král http://youtu.be/Lh9WaRaoD0Y

David Icke - Lev Již Nedřímá http://youtu.be/wz065iqSjPs

Kdo bohatne a na kom? Po krachu světových financí přiznalo 25 ředitelů hedgeových společností v roce 2010 na odměnách tolik, že by to v USA stačilo na plat 685.000 učitelů, kteří vyučují 13 miliónů dětí.

Růst produktivity je v USA od roku 1947 asi 300 %. Jak vidno, reálné mzdy kopírovaly růst produktivity asi do 70. let, pak se jejich růst zastavil a stouply jen platy ve vyšší sféře. Normální Američané tedy začali chudnout, zatímco zbylé jedno procento enormně bohatlo. Zabralo si pro sebe téměř veškerý zisk z tvorby národního bohatství.

Další obrázek ukazuje enormní růst nerovnováhy mezi platy dělníků a ředitelů společností. Zde vidíte návrat ke kapitalismu 19. století a jasný důkaz rozpadu sociálního státu.

Šermování kolem tzv. "fiscal cliff" v USA se stalo výzvou pro mnohé ekonomy, aby se zamysleli nad tím, jak se v USA historicky rozděluje národní bohatství. Viz náš článek Pád dalšího neoliberálního mýtu zkoumající efektivitu daňových úlev nebo zarážející statistiku chudoby v USA (Oficiální nezaměstnanost v USA). Evropa se přidala a sociální trend věrně odráží neoliberální "výdobytky" vzniklé v USA (viz článek Neoliberalismus versus ekonomická racionalita).

Pro ilustraci nerovnováhy uvádíme následující příklad. Po krachu světových financí, které způsobily globální krizi v ekonomice, přiznalo 25 ředitelů hedgeových společností v roce 2010 na odměnách tolik, že by to v USA stačilo na plat 685.000 učitelů, kteří vyučují 13 miliónů dětí. Na výplaty učitelů ovšem federální kasa nemá, protože je chudá. Odpustila totiž oněm ředitelům daně, protože to tak rozhodli voliči svými hlasy pro pravicové republikány.

Ekonomové se ptají, proč chudne stát a normální občané. A odpověď je úplně jednoduchá. Zisky ze

zvýšené produktivity práce nejdou normálním Američanům, ale těm, kteří si pro své potřeby ochočili stát. Podívejte se na tento graf.

V roce 1970 vydělávalo 100 špičkových ředitelů koncernů (CEO) 45 dolarů na každý dolar normálního dělníka. Poměr 45:1 se změnil na dnešní ratio 1:1723. To znamená děsivou nerovnováhu ve tvorbě a v rozdělování národního bohatství.

Pak je stát chudý jako kostelní myš a musí rušit veškeré služby pro normální občany. Tito zbohatlíci jej vlastní skrze uplacené politické strany. Tak si zákonně rozdělují i vyprodukované bohatství formou snížení daní a jiných strana 3

ORL číslo 6 fiskálních úlev. Viz českou ukázku Kalouskova tureckého hospodaření v článku Kalouskův závod ke dnu.

Na závěr zásadní otázka. Co uděláte, aby se o tomto typu vykořisťování skrze stát nikdo nedozvěděl? Investujete miliardy do systému ideologie, lobbistických mechanismů a mediálních klamů, které vám zajistí potřebnou moc nad lidskými hlavami. U nás to zatím funguje bezvadně, protože lidé mají strach a nijak se neprojevují. V USA a v západní Evropě se už začíná situace postupně měnit.

http://news.e-republika.cz/article1233-Kdo-bohatne-ana-kom

Obama také mluvil o reformě daňových zákonů, nápravě imigračního systému a o tom, že se země má zbavit závislosti na zahraniční ropě. Vůbec se nezmínil o Číně, byť vztah k ní je jedním z nejzásadnějších témat americké politiky, která bychom v Obamově dalším funkčním období měli rozhodně sledovat. Nejde tentokrát ani tak o obchodní deficit USA vůči Číně, ale o "otočku" americké armády směrem k Asii. Zvyšování počtu amerických vojáků v Asii je načasované na ten nejnevhodnější okamžik, jelikož Spojené státy nyní v Asii čelí mnohem schopnějšímu rivalovi, než jak by tomu bývalo bylo před pěti, deseti nebo čtyřiceti lety.

USA si v současnosti musí doslova půjčovat peníze od Číny, aby vůči ní mohly na jejím vlastním hřišti provádět svoji konfrontační politiku. Jak dlouho to bude Čína tolerovat?

Dalším důležitým bodem ke sledování bude využívání bezpilotních letounů v boji proti terorismu. Obama ve

Obama. Další čtyři roky dluhů a bezpilotních letounů Spojené státy představují bortící se říši, nikoli impérium na vzestupu. Vždyť i na to, aby mohly soupeřit se svými rivaly a vést války, si musí půjčovat. Erik Best, novinář a vydavatel internetového magazínu Fleet Sheet, hodnotí vyhlídky USA po znovuzvolení Baracka Obamy.

Demokracie znamená, že někdo zvítězit musí, a to i v případě, že žádný z kandidátů není pro danou funkci dost dobrý. Američtí voliči se rozhodli pro Baracka Obamu, avšak investoři zprvu zareagovali na jeho znovuzvolení negativně, jelikož není jisté, co další Obamovo funkční období může znamenat pro hrozbu fiskální propasti rozpočtových škrtů a zvyšování daní. Rozdělená vláda (Bílý dům a Senát pod kontrolou demokratů a Sněmovna reprezentantů ovládaná republikány) znamená, že dohoda o dluhovém stropu je do konce tohoto roku méně pravděpodobná.

Nadšenci do zlata byli z poněkud zvrhlého důvodu výsledkem amerických voleb potěšeni: patová situace ve Washingtonu v podstatě garantuje, že americký dolar bude nadále ztrácet hodnotu a ceny zlata porostou. Prezident Obama ve své děkovné řeči pronesl: "Chceme, aby naše děti žily v zemi, která není zatížena dluhy." Ale jeho nevyřčená politika spíš směřuje k pokračování zvyšování státního dluhu. Kdyby republikáni našli vhodného kandidáta, deficit státního rozpočtu a výše státního dluhu by samy o sobě byly dostatečným důvodem pro změnu v Bílém domě. Namísto toho ale vybrali Mitta Romneyho.

své děkovné řeči prohlásil, že desetiletí války je u konce. Ovšem ve smyslu bezpilotní války to může být teprve její začátek. Spojené státy bezpilotní letouny využívají v Pákistánu, Jemenu, Somálsku a podle časopisu Economist je pravděpodobně brzy nasadí i v severním Mali.

strana 4

ORL číslo 6 Využívání bezpilotních letounů k zabíjení lidí pomocí dálkového ovladače připomíná shazování atomových bomb na Japonsko na konci 2. světové války. Jak atomová bomba, tak bezpilotní letouny představují technickou vymoženost vyvolávající respekt a hrůzu, ale Spojené státy jsou dnes ve zcela jiné pozici. Představují bortící se říši, nikoli impérium na vzestupu. Při každém použití bezpilotního letounu si USA vytváří další nepřátele. Nepřátele, kteří si na to vzpomenou, až se světová geopolitická situace změní.

Obamovo znovuzvolení tudíž znamená, že se můžeme těšit na další čtyři roky rostoucího dluhu, slábnoucího dolaru a bojechtivé Ameriky, která si půjčuje peníze na to, aby se konfrontovala se svými rivaly a vedla války na četných frontách. Vzhledem k tomu, že americký prezident je stále vůdcem demokratického světa, není Obamovo znovuzvolení zrovna dobrou předzvěstí. http://aktualne.centrum.cz/blogy-anazory/komentare/clanek.phtml?id=763125

Profesorka Dvořáková o hlasu Václaváku: Vláda pohrdá chudými. Lidé se ozvali

Kdo jiný by se měl z politiků ozvat proti sobotním demonstracím namířeným proti stávající vládě Petra Nečase než ten, kdo je jejím největším symbolem. Ministr financí Miroslav Kalousek se chopil po svém hlavního hesla protestů „demokracie vypadá jinak“ a vzkázal nespokojencům, zda si tedy přejí „komunistický demokratický centralismus“. To, v čem žijeme, je podle politického matadora „standardní demokracie“ a volat po změně právě 17. listopadu dokonce nestoudné.

Přidal se i senátor ODS Jaroslav Kubera, který přirovnal některé účastníky sobotní demonstrace platformy Stop vládě ke stoupencům Adolfa Hitlera. A hlavní heslo protestů hnulo žlučí i jednomu ze zakladatelů ODS a nyní politickému komentátorovi Petru Štěpánkovi. „Je to fakt síla, když banda soc-bolševických kreténů na Václaváku vykřikuje, že demokracie vypadá jinak,“

napsal na Facebooku.

Podle politoložky Vladimíry Dvořákové svědčí tyto výroky dostatečně o tom, jaký vztah k demokracii tito lidé mají. „Po pravdě řečeno to, co lidé na demonstraci vyjadřovali, byla především kritika toho, jak se politici chovají, jak pohrdají běžnými lidmi a jakým způsobem je ponižují. To bylo jasné vyjádření frustrace z naší politické kultury, a tyto následné výroky ji jenom doložily,“ říká pro ParlamentníListy.cz vedoucí katedry politologie na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze Vladimíra Dvořáková.

Zmíněná vyjádření politiků proto jen dokreslují způsob jejich uvažování, v němž jsou pro ně lidé maximálně dobří jako voliči, kteří mohou jednou za čas někam přijít a hlasovat, a to ještě jen potud, pokud hlasují pro ně a ne někoho jiného. Není se proto co divit, že ústřední heslo „demokracie vypadá jinak“ ťalo do živého, protože zachování status quo co nejdéle je v jejich nejvyšším zájmu.

Pohrdá se lidmi v sociálních problémech i zdravotně postiženými

Podle profesorky Dvořákové bylo podstatné, že se účastníci hlásili k demokratickým principům. „Naopak naši politici dělají hodně proto, aby demokracii zdiskreditovali. Všudypřítomná korupce, prohlasování zákonů za účasti lidí, kteří byli – byť nepravomocně – odsouzeni. Demokracie opravdu vypadá jinak. V ní se politici zpovídají občanům. Nejsou to demonstranti, ale bohužel prohlášení našich politiků, která demokracii poškozují,“ tvrdí Vladimíra Dvořáková.

Zároveň upozorňuje na to, že nezáleží na tom, jestli je někdo napravo, nebo nalevo, ale na tom, jestli se chová slušně a s úctou k lidem, nebo jimi pohrdá. „O tom hovořil na demonstraci pan Krása, když připomněl, jak se politici chovají pohrdavě k lidem, kteří se dostali do sociálních problémů, kteří jsou nezaměstnaní nebo kteří jsou zdravotně postižení,“ zmiňuje šéfka katedry projev předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením Václava Krásy, který ač sám pravicový politik nynější vládu za její kroky ostře kritizuje.

Hovořit o důstojnosti lidí není extremismus

Kalouskovu řečnickou otázku, jestli si tedy lidé přejí „komunistický demokratický centralismus“, přirovnává profesorka Dvořáková k metodám, které se právě v minulém režimu používaly. „Když chtěl někdo něco kritizovat, tak to označil za produkt imperialismu. Ale v demokracii není nutné názory lidí nálepkovat. Hovořit o důstojnosti lidí není extremismus, tedy alespoň ne v strana 5

ORL číslo 6 normálních demokraciích,“ podotýká Vladimíra Dvořáková, že demokracie je velmi složitý systém, který je založen na úctě k člověku a na respektování různých názorů, což naši politici neuznávají.

Svérázný ruský mystik a jogín Porfirius Ivanov

Účast mezi deseti a dvaceti tisíci demonstranty na Václavském náměstí považuje za odpovídající datu i situaci. „Možná právě to datum 17. listopadu bylo pro mnoho lidí spíše jakousi nostalgickou vzpomínkou než nutností jít demonstrovat. Navíc program demonstrace nebyl k nějakým určitým cílům, ale spíš vyjádřením obecné nespokojenosti se způsobem vládnutí a chováním politiků,“ konstatuje pro Parlamentnílisty.cz Vladimíra Dvořáková.

V Německu stačilo podezření na neetické chování

„V západních demokraciích ani nemusí dojít k demonstracím nebo velké nespokojenosti lidí, ale stačí třeba podezření na neetické chování německého prezidenta, a ten odstoupil, aniž spáchal jakýkoli trestný čin. A vláda by měla protestní akce brát jako zpětnou vazbu obzvlášť ve chvíli, kdy se dostává pod velký tlak a ztrácí nejasnou většinu v parlamentu. A vezměte si, o koho se vláda opírá. Nemusí bezprostředně odstupovat, ale minimálně by to pro ni měl být velký signál, že společnost některá chování nechce,“ myslí si politoložka.

Vadí jí také výrazná neprofesionalita vrcholných politiků, kteří připravují další a další zákony, které prohlubují podmínky pro korupci. „Tady se pod heslem boje proti korupci navrhuje zákon o státní správě, který je čím dál horší a který bude vytvářet prostor, aby ti politici se ke státním penězům nějakým způsobem dostávali. Takže tohle je ten důvod, proč se také protestovalo,“ poznamenává Vladimíra Dvořáková.

Ty, co se neprohánějí ve velkých fárech, je třeba hlídat

Podle ní v projevech na demonstraci často zaznívalo, že se politici chovají s pohrdáním vůči normálním lidem, ale komentátoři to moc nezmiňovali. „Politici se snaží vytvořit dojem, že lidé, kteří jsou chudší, neprohánějí se ve velkých fárech, jsou podivní, které je nutné hlídat, honit je na pošty, aby se tam hlásili bez nějakého důvodu, a dávat jim sockarty. A to je otázka slušnosti a určité důstojnosti ve vztahu k lidem, kteří nejsou úspěšní,“ dodává pro ParlamentníListy.cz profesorka Vladimíra Dvořáková.

Tento muž žil až do svých 35 let normálním, obyčejným životem. Pak ale přišel na to, že takto se přece žít nedá, a vydal se do světa, přesněji řečeno – do přírody. Postupně se začal otužovat, zpočátku se ve studené vodě pouze myl, a to 2x denně, ale když si na to zvykl, začal si tělo pravidelně polévat studenou vodou z kbelíků a koupat se v přírodních vodních zdrojích. Na základě pravidelného otužování začal chodit v zimě bez teplého oblečení, pouze v šortkách. Také se rozhodl otestovat svou vůli a trpělivost – alespoň jeden den v týdnu zůstal zcela o hladu. I hladovění po čase rozšířil a praktikoval je i po dobu tří až čtyř dnů v týdnu. Všechny procedury vykonával zcela uvědoměle. Miloval pohyb, rád běhal a plaval; ovšem hodně času také trávil přemýšlením a rozjímáním a k tomuto účelu si vedl i deník. V běžném životě to byl prostý, ale srdečný a otevřený člověk, možná trošku naivní. Takovýmto životem žil po několik let a není divu, že získal velmi silnou energetiku. Pokusy o změření jeho energetiky zvláštními přístroji ukázaly, že Porfiriův energetický systém převyšoval energetiku obyčejného člověka více jak 500x! Porfirius se také naučil léčit rukama: jednou rukou se dotýkal hlavy nemocného, druhou mu položil na nohy a předával mu mocný energetický proud. Aniž by si to Porfirius sám uvědomoval, naučil se být v kontaktu s vesmírnými a zemskými energiemi a využívat je. Získal vědomosti, jak pročistit tělo a stimulovat je, aby produkovalo co nejvíce energie a efektivně ji využívalo. Sestavil jednoduchou, ale užitečnou metodu na vytvoření silné energetiky organizmu a jeho celkové očisty. Samozřejmě i ona má své nedostatky, zejména to, že nepočítá s individuálními vlastnostmi praktikujícího, ale pokud si každý člověk procedury přizpůsobí tak, aby mu vyhovovaly, může je bez problémů provádět.

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ProfesorkaDvorakova-o-hlasu-Vaclavaku-Vlada-pohrda-chudymiLide-se-ozvali-254095

strana 6

ORL číslo 6 Ivanovovy rady

Rada první - 2x denně se koupej ve studené vodě, aby ses cítil dobře. Koupej se, kde můžeš – v jezeře, v říčce nebo v koupelně, ale v koupelně se sprchuj nebo polévej nejprve teplou vodou, poté studenou.

Jaký ozdravný efekt má na organizmus polévání se studenou vodou nebo střídání studené a teplé sprchy? Celkový elektrický náboj organizmu se dostane do normálu. Nutno připomenout, že organizmu velmi škodí oděvy ze syntetických materiálů, obuv s umělou podešví (zejména domácí) a linoleum na podlaze. Všechny tyto věci narušují přirozený elektrický náboj organizmu: horní část se nabije kladně a dolní část záporně (proto v zimě člověk občas dostane ránu, když se dotkne kovového předmětu). V důsledku toho se naruší celková cirkulace energie energetickými kanály a některé orgány přestanou být dostatečně zásobovány energií, což znamená, že se sníží jejich funkční schopnosti. Při změně celkového elektrického náboje organizmu se zákonitě změní i pH vnitřního prostředí. Právě to určuje, jak budou probíhat nejdůležitější životní procesy, například aktivita fermentů. Narušení má za následek vážné zdravotní problémy, zejména vznik takzvaně neléčitelných a vleklých chronických nemocí. Při změně celkového náboje organizmu se také naruší kapilární krevní oběh, který zčásti funguje na principu, že elektricky nabité červené krvinky se navzájem odpuzují a mohou se těmito kapiláry pohybovat. Srdce je pumpou velkých cév, ale na malé kapiláry nemá vliv, protože v nich se pohyb uskutečňuje na základě vzájemného odpuzování červených krvinek. Jak se člověk může vyvarovat změn elektrického náboje svého těla? Nutno dodat, že je to zcela proveditelné: ráno a večer si oplachujte nohy od kolen po chodidla teplou či studenou vodou; tento postup pomáhá organizmus zbavit přebytečného náboje. Ještě lepší je sprchovat anebo polévat vodou celé tělo. Otužování studenou vodou (studenou vodou rozumějte vodu teploty dosahující maximálně 12 °C) aktivuje proces biosyntézy na buněčné úrovni a zlepšuje bioenergetiku. * Takto zmiňovaný fenomén vysvětluje věda. Každá buňka má svůj genetický fond, jehož aktivita určuje, jak bude růst a jak bude probíhat její životní činnost. Organizmus je velkým souborem buněk, jejichž vlastnosti se na úrovni organizmu sčítají a násobí. V důsledku toho může probíhat obnova a regenerace. Celkový životní projev jedince se skládá z mnoha vlastností jednotlivých buněk. Genetický aparát buňky

se však opotřebovává, buď časem přirozenou cestou, nebo v důsledku nemoci. To má za následek, že organizmus se už nemůže obnovovat tak rychle jako v mládí, a pomalu stárne. Může člověk samostatně ovlivňovat vlastní genetické ústrojí a jeho působení na buněčné úrovni? Ano, a není to ani tak těžké, pokud víme, že hodnota elektrického náboje buněčné membrány (buněčného obalu) ovlivňuje aktivitu genetického fondu (pokud se nachází uvnitř buňky). Čím vyšší je elektrický potenciál buněčné membrány, tím lépe a efektivněji genetický aparát uvnitř buňky funguje. Na této aktivaci se podílí speciální aminokyseliny a fermenty, které jsou zodpovědné za biosyntetické procesy probíhající v jednotlivých buňkách i v organizmu jako celku. Naskýtá se jiná otázka: jakým způsobem se dá zvýšit potenciál membrán? Ukazuje se, že je to celkem snadné – stačí polévání chladnou vodou nebo střídavá sprcha. Tělo člověka je obklopené a prodchnuté plazmou. Ta proniká organizmem a rozprostírá se i kolem něj, jako skořápka chrání vejce. Člověka můžeme přirovnat k jakémusi „plazmatickému vejci“ s vlastním magnetickým polem, jehož osa koliduje s elektrickou osou srdce. Co je to vlastně ona plazma, o níž tu hovoříme? Je to směs částic nabitých elektřinou, pro které platí, že absolutní hodnota náboje záporně nabitých částic (elektrony) se rovná absolutní hodnotě pozitivního náboje. Celkově jako systém je proto plazma neutrální a dobře vodivá. Pokud se v ní hustota (hutnost) částic zvýší, plazma bude vypadat jako souvislá jednorodá hmota připomínající tekutinu; avšak velmi neobyčejnou, jež je vynikajícím vodičem elektrického proudu. Silně ji ovlivňuje také vnější magnetické pole, navíc i ona sama vlastní své magnetické pole a velmi dobře rozvádí teplo. Jak plazmu ovlivňuje teplo? Pokud je v různých částech plazmy rozdílná teplota, objeví se v ní tepelné proudy směřující z oblasti s vyšší teplotou do oblasti s nižší teplotou. Přitom vzniká konvekční pohyb částic. Ovšem pohyb elektrických nábojů je elektrickým proudem. Z toho vyplývá, že v plazmě se v důsledku odlišných teplot v jejích různých částech vytváří elektrický proud, jemuž se říká termoelektrický proud, a právě on nabíjí buněčné membrány a jejich prostřednictvím aktivuje genetické ústrojí. A jaký vliv má magnetické pole na plazmu? V objemu plazmy se magnetické neboli indukční linie nacházejí na určitých vzdálenostech jedna od druhé. Pokud se přitom plazma rozšiřuje, vzdálenosti mezi indukčními liniemi se zvětšují a magnetické pole se celkově oslabí. A pokud se stlačuje a komprimuje, indukční linie houstnou a magnetické pole se zesiluje. Stlačování a rozšiřování plazmy se „zamrzlým“ magnetickým polem vyvolává různorodé efekty. Je-li strana 7

ORL číslo 6 plazma stlačována, magnetický proud je sice stabilní, ale indukce narůstá přímo úměrně stlačování a vzniká velmi silné magnetické pole, které dobíjí buněčné membrány a skrze něž se aktivuje genetický aparát. Budete-li se polévat studenou vodou od hlavy k patě, zároveň ovlivňujete plazmu vlastního těla, a to jak teplotně (prudce ji ochlazujete), tak magneticky (plazma se v důsledku ochlazení stlačuje a silové magnetické meridiány se zužují). Tento jev v těle vytváří elektrický proud, jenž nabíjí membrány buněk; skrze ně se dále aktivuje i genetický fond. Aktivace spočívá ve větší odolnosti buněk před poškozením patogenními mikroorganizmy, v lepším plnění jejich funkcí i v rychlejší obnově a regeneraci. Vědci všech zemí se snaží vynalézt metodu, jak urychlit proces biosyntézy. A přitom se to dá udělat jednoduše, přirozeně a efektivně s pomocí polévání studenou vodou nebo střídavým sprchováním studenou a teplou vodou ráno a navečer, jež pomáhají obnovit strukturu organizmu na úrovni tekutin. Voda v organizmu člověka se trochu odlišuje od vody, jak ji známe z obyčejného života. Přestože se skládá ze stejných prvků, dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku (H2O), není stejnorodá, homogenní. Rozdíl tkví v tom, že atomy organické vody jsou mezi sebou spojeny jiným způsobem. Atom vodíků má dva „vodíkové můstky“ – dvě chemické vazby. Jsou velmi aktivní a atom se díky nim může spojovat s nepřeberným množstvím dalších prvků. Vodíkové vazby v molekule mohou být činné ve stejném směru, ale také v různých směrech. Jinými slovy, atomy vodíku v molekule vody rotují kolem vazeb s atomy kyslíku synchronně a asynchronně. V přírodní vodě se ve čtvrtině molekul protony vodíku otáčejí synchronně, tedy na jednu stranu. Nyní jsme se přiblížili k nejdůležitější otázce, která se týká přímo fenoménu života. Víte, čím se živý tvor liší od neživého? Tím, že u živých tvorů prvky rotují jedním směrem, a sice nalevo, kdežto v neživé hmotě nic takového neexistuje a prvky rotují chaoticky. Protože lidský organizmus z velké většiny sestává z vody, právě v molekulách vody se projevuje naše živost a vitalita – atomy vodíku se otáčejí synchronizovány stejným směrem. A čím je jejich otáčivý pohyb stabilnější a zřetelnější, tím je organizmus celkově zdravější a odolnější. A naopak, je-li tento pohyb narušený a zdeformovaný, člověk je slabý, strádající a nemocný. Paramolekuly vody zabezpečují životní aktivitu buněk. Nemocné buňky mají procentuálně méně synchronně rotujících molekul, přičemž tento podíl je závislý na stupni onemocnění. Aby se mohly obnovit, nezbytně potřebují synchronní molekuly a horečnatě je spotřebovávají. V důsledku toho se celková rovnováha mezi chaoticky a rovnoměrně se otáčejícími molekulami vody v organizmu naruší ve prospěch těch prvních, což má za následek oslabení všech životních funkcí. Základní úkol uzdravení spočívá v tom, abychom obnovili správnou rotaci mikročástic prvků v buňkách, tedy abychom proměnili vodu ve svém těle z chaotického stavu do rovnoměrného. Nyní si povíme, jak toho můžeme dosáhnout. Molekula vody představuje elektrický a magnetický dvojpól. Impulzivní magnetické pole působí na chaotické molekuly vody tak, že nutí vodíkové vazby, aby rotovaly stejným směrem. Při tomto procesu

vodíkové vazby částečně pohlcují impulz magnetického pole. Jeden proton vodíku v molekule vody změní směr pohybu na opačný a zároveň přechází na vyšší energetickou úroveň (to je spojeno s vylučováním tepla). Voda změní stav a namísto chaotické se stává rovnoměrnou a strukturovanou (během tohoto procesu se vždy vylučuje teplo). Impulzivní magnetické pole se dá v organizmu vytvořit při polévání chladnou vodou nebo střídavém sprchování – jde o prudké ochlazení plazmy a stahování magnetických meridiánů. Pod vlivem magnetického pole, které vzniklo po studeném nebo střídavém polévání či sprchování, se mění poměr přírodní vody (25 % molekul synchronických, 75 % chaotických) i vody obsažené v organizmu. Až tento vliv ustane, můžeme pozorovat obnovení předchozí rovnováhy – deset až dvanáct hodin poté. Jinými slovy, pokud se polijeme studenou vodou ráno, rovnoměrná struktura kapalin organizmu zůstane zachována po celý den, a pokud tak učiníme večer, struktura vydrží stabilní po celou noc. V tom tkví zázrak každodenního obnovování organizmu s pomocí studené vody. Prostá procedura polévání sama sebe od hlavy až k patě studenou vodou z kbelíku anebo střídavá sprcha (vždy lijeme teplou vodu asi po dobu 30 až 45 vteřin, pak na sebe pustíme na tři až pět vteřin studenou vodu a celý cyklus opakujeme několikrát) po ránu a nejlépe i navečer napomáhá procesu biosyntézy a bioenergetickým procesům v organizmu. Kromě toho uvádí do souladu struktury organizmu na tekuté úrovni a uspořádává je. Po horké koupeli je třeba opláchnout se studenou vodou. Neboť horká voda otevírá póry na kůži a uvolňuje celý organizmus, což umožňuje, že do organizmu vniká patogenní energie chladu nebo jiná škodlivá energie. Krátkodobý vliv studené vody organizmus ponouká, aby se stlačoval a komprimoval uzavřel póry a vytvořil si „energetické brnění“. V takovém případě se cítíte plní energie, jste bodří, svěží a chránění.

Rada druhá - Před koupelí anebo po ní (a pokud se koupeš v přírodě, pak souběžně s ní) vyjdi ven a choď bosýma nohama po zemi, v zimě na sněhu, a to alespoň jednu až dvě minuty. Dýchej ústy, nadechni se několikrát za sebou a v duchu popros vyšší síly o zdraví pro sebe i pro druhé. Bude-li se člověk řídit touto radou, skutečně pozná, nakolik je vlastně spjat s přírodou.

Ivanov byl přesvědčen, že správné nádechy jsou velmi důležité. Doporučoval, aby člověk nasával vzduch jakoby z výšky a snažil se procítit jeho tlak. Správný nádech upevňuje energetické struktury v organizmu a přitom „vytlačuje“ nemoci ven. Při polévání celého těla voda vytlačené nemoci, respektive jejich energetický a informační základ, vsakuje a smývá je do země, kde budou pohlceny. Tak se organizmus zbaví patogenních energií, způsobujících nemoci, a bude pro něj snadnější se zcela uzdravit. Jak si vysvětlit větu: V duchu popros vyšší síly o zdraví pro sebe i pro druhé? Všechno v okolí člověka včetně ostatních lidí představuje specifické projevy prostoru, který je sám o sobě obrovským živým tvorem. A když do něj vysíláte myšlenky na zdraví, strana 8

ORL číslo 6 vlastně přejete blaho a celistvost především jemu, tomuto obrovskému věčnému organizmu. Takové duchovní zásilky vám umožní přímo s ním komunikovat a působit na něj, a on vám odpovídá a reaguje na vaše dotazy. Čím je vaše prosba upřímnější, tím rozsáhlejší odpovědi se dočkáte. Na úrovni práce s vlastním vědomím jde o vytvoření odpovídající nálady k uzdravení.

Rada třetí - Neužívej alkohol ani nekuř! Alkoholizmus, kouření nebo nadměrné holdování jídlu či sexu – to všechno jsou druhy závislosti, a člověk, jenž jimi trpí, se neustále snaží jen o to, jak je uspokojit.

Posuďte sami: člověk, který neustále pije, časem shoří od lihu, kuřák se otráví nikotinem a vypěstuje si plicní onemocnění, přejídání všelijakými delikatesami vede k zanesení organizmu odpadem, k tloustnutí, rozmnožování patogenních organizmů a samozřejmě vzniku všelijakých nemocí; a nekontrolované uspokojování sexuálních fantazií z člověka udělá sexuálního maniaka. Budete-li se řídit touto radou, můžete pracovat na odstranění nejničivějších rysů svého charakteru.

Rada čtvrtá - Alespoň jeden den v týdnu musíš vydržet bez jídla; nejlepší je období od pátku mezi 18.00 až 20.00 hodinou až do nedělního poledne. Je to pro tvůj klid. Jestliže je to pro tebe těžké, zkus to vydržet alespoň den. V neděli v poledne si vyjdi ven do přírody, nejlépe bosky, zhluboka dýchej a mysli na to, o čem jsem hovořil výše – na zdraví. Tento den je svátkem těla. Až se navrátíš, můžeš sníst vše, co tvůj žaludek ráčí.

Tady je správně řečeno – je to pro tvůj klid. Co nejvíc znepokojuje lidské vědomí? Vášně, záliby, slabosti, zvyky a potřeby. Když člověk zabředne do svých hloupých vášní nebo zlozvyků, stane se na nich závislý, ať už to je cokoli, alkohol, cigarety, jídlo nebo sex. Zlozvyky mu nedávají pokoje: kuřák se zajímá jen o to, jak by si koupil cigarety a kde by si zakouřil, alkoholik se stará o to, že se potřebuje napít, proutník vyhledává sexuální partnery, s nimiž by se mohl oddávat sexuálním hrátkám a cizoložit, a o většině lidí platí, že nechtějí zůstat dlouhodobě bez jídla, vynechávat obědy či večeře, neboť jim jídlo nabízí jisté potěšení. Takoví lidé věnují celý svůj život tomu, aby vyhověli svým vášním, a tak ztrácejí sami sebe. Čím důkladněji se člověk věnuje svým vášním a zlozvykům, tím víc se stává jejich otrokem a nechává se jimi ničit. Tato dvě přikázání pomohou překonat špatnosti uvnitř sebe sama a získat klid a pokoj, který přináší zdraví. A proč je doporučováno dávat přednost víkendovým dnům? Protože to zesiluje mravní působení na člověka. Ve volných dnech se lidé procházejí poté, co se hodně najedli. Vy tak v podstatě kráčíte proti zavedeným společenským zvyklostem, váš charakter se ještě víc zakaluje a formuje se vaše silná vůle. Proč musíme vydržet hladovět alespoň dvacet čtyři hodin? Absence

jídla či hladovění znamená dobrovolné odmítnutí přijímání potravy a vody po určitý časový úsek proto, abychom pomohli životním silám organizmu obnovit harmonické biologické procesy narušené v důsledku nemoci, celkového oslabení organizmu a podobně. Co může člověku přinést hladovění, tedy když vydrží nějakou dobu bez příjmu jídla? Zaprvé jeho vědomí bude disciplinované a ukázněné a pročistí se od nevhodných myšlenek, jež se na vzniku nemocí rovněž podílejí, a celkově je bude možné snadněji řídit. Člověk nejvíc trpí kvůli věcem, které nedokáže ovlivňovat a kontrolovat – sem patří jeho přání a procesy probíhající ve vědomí. Ty ho leckdy ponoukají k činům, které odporují zdravému životnímu stylu. Z tohoto hlediska je hladovění skvělým prostředkem k vylepšení vlastního charakteru a možnému vymýcení všech špatných a nežádoucích zvyků a vlastností. Zadruhé hladovění aktivuje centrální nervový systém na principu stresu z nedostatku živin a vody (a to organizmus nutí, aby pracoval lépe a probudil se ze stavu polodřímoty a přesycenosti, v němž obyčejně přetrvává). Zažívací trakt je uvolněnýa může odpočívat, a krev i mezibuněčná tekutina se pročistí od odpadů, toxinů a produktů rozkladu. Zatřetí hladovění aktivuje imunitu neboli ochranné síly organizmu. Ocitne-li se organizmus v extrémních podmínkách, umí produkovat vodu uvnitř sebe sama z nepotřebných komponentů a také ji odebírá od patogenních mikroorganizmů. To vede k silnějšímu ozdravnému efektu než půst o vodě. Po několika takových ozdravných kúrách se celý organizmus člověka obnoví, zbaví všeho škodlivého a patogenního a také vnímá život jinak, jako lepší a svěží místo.

Rada pátá - Miluj přírodu kolem sebe. Neplivej, nic neodhazuj a chovej se správně. Zvykni si na to, že i tento zvyk je součástí tvého zdraví.

Člověk by se měl svými myšlenkami včlenit do prostoru, z něhož vzešel. Dosáhneme toho pouze s myšlenkami a city upnutými k lásce; pak teprve můžeme splynout s prostorem. Pokud to člověk chápe, snaží se přírodě neubližovat, a to žádným způsobem – ani odfrkáváním, ani pliváním. Mimochodem polykání vlastních slin působí preventivně před nemocemi jako svérázná homeopatická vakcinace.

Rada šestá - Všechny lidi, které potkáš, slušně pozdrav, zejména ty starší. Chceš-li k sobě přivolat zdraví, chovej se mile a se všemi se zdrav.

Čím více myšlenek o zdraví kolem sebe člověk generuje, tím spíše a ve větším množství se k němu budou navracet a uzdravovat ho. Slovo zdravit se znamená přenášet myšlenky o zdraví a přát někomu zdraví. Abyste se s lidmi mohli zdravit nahlas, je třeba na sobě nejprve trochu zapracovat, například překonat stud, dodat si odvahy a nebát se případného odsuzování či pomluv. Tato rada sama o sobě vědomí člověka mění a strana 9

ORL číslo 6 dělá je čistší, otevřenější a naivnější. Čím méně strojenosti a intrik vědomí člověka obsahuje, tím je člověk zdravější a tím více se stává součástí Království nebeského.

Rada sedmá - Pomáhej ostatním, jak můžeš, v první řadě nemocným, chudým i těm, kterým bylo ublíženo nebo již se nacházejí v zoufalé situaci. Dělej to s radostí a z celého srdce! Nechť celá tvá duše zareaguje na neštěstí ostatních. Uvidíš, že v člověku, jemuž jsi pomohl, nalezneš nového přítele – a navíc pomůžeš celému světu!

Naše vědomí je jakoby zakonzervované, ztvrdlé jako starý chléb a uzavřené, a proto jen s obtížemi reagujeme na potřeby jiných lidí. Je nám zatěžko lidem s radostí a z čistého srdce pomáhat. Budeme-li se řídit touto radou, přemůžeme některé své špatné charakterové vlastnosti a vytvoříme si správný vztah s prostorem. Koneckonců každý člověk je výtvorem božím (ovšem jeho božská podstata je často maskována těmi charakterovými rysy, podle kterých soudíme jiné lidi), a proto bychom měli každému pomáhat s radostí. Vždyť tak velebíme to, co je v něm božské. Tak upevňujeme své spojení s prostorem, a můžeme z něj tudíž čerpat životní síly. On nám za to na oplátku sešle šťastné shody okolností a příznivý osud.

Rada osmá - Snaž se v sobě přemoci lakotu, lenost, samolibost, mamonářství, strach, pokrytectví, nadutost a pýchu. Důvěřuj lidem a miluj je. Nikdy o nich nesuď nespravedlivě a neber si příliš k srdci, když oni sami hovoří o jiných špatně či je pomlouvají.

Lakota, lenost, samolibost, strach, faleš, pýcha, nevraživost – to všechno je duševní odpad, jímž je zaneseno naše vědomí a který nám brání v tom, abychom žili svobodně a uvolněně. Ve vědomí člověka neustále probíhají myšlenkové procesy, které ovšem podporují výše jmenované negativní vlastnosti. Co z toho plyne? Zaprvé duševní odpad z nás vysává síly a životní energii, tudíž jsme více náchylní k nemocem a slabí a také se může celkově zkrátit délka našeho života. Jsou to svého druhu otrokáři lidského vědomí. Zadruhé tyto vlastnosti velmi silně ovlivňují náš osud. Jen se nad tím zamyslete: člověk, jehož vědomí je zasaženo a zaneseno myšlenkovým odpadem, se cítí nešťastný, nedůvěřuje ostatním a dopředu čeká, že bude někým podveden. Napětí ve vědomí také způsobuje vnitřní konflikt a agresivní chování. Je třeba mít neustále na paměti, že člověk je božím projevem, zahaleným a spoutaným jeho vlastními charakterovými rysy. Proto je nutné, abychom se snažili pohlížet na člověka skrze jeho charakterové rysy a viděli v něm jeho božskou podstatu. Pouze v takovém případě je možné lidi milovat a důvěřovat jim a zároveň vnímat božskou spravedlnost. Ta je k nám vysílána skrze jiné lidi za účelem, abychom se morálně a duchovně zdokonalovali, očišťovali své vědomí od hloupých rysů a vlastností a

odpracovali své karmické dluhy a povinnosti. Toto přikázání člověku pomůže navázat těsné spojení s prostorem a čerpat jeho sílu. Nespravedlnost, odsuzování, nekorektní soudy, to vše člověka naopak od životodárné síly prostoru izoluje.

Rada devátá - Nemysli na nemoci, neduhy a smrt, v tom tkví tvé vítězství! Člověk je zdravý, anebo nemocný podle toho, jakými myšlenkami se zabývá. To ony určují jeho zdravotní stav a také to, zda bude šťastný, anebo nešťastný.

Budeme-li přemýšlet o nemocech, neduzích nebo smrti, bude nám ubývat životní síla, ale nejen to; špatné myšlenky nás ničí, rozkládají zevnitř a negativně ovlivňují průběh veškerých životních procesů. Je třeba od nich co nejdříve upustit, stejně jako se zbavujeme nebezpečných a jedovatých prvků – prostě je vyhodit z mysli ven. To však není vůbec jednoduché, ba naopak, je to velmi složitá a důkladná práce, při níž musí být charakter očištěn od veškerého „odpadu“. Člověk si musí uvědomit život jako celek, své předurčení i životní cíle. Teprve až všechno toto učiní, pozná velkou vnitřní sílu a pravou svobodu.

Rada desátá - Neodděluj myšlenky od činu. Něco sis přečetl – dobře, ale hlavně konej!

Přijímané informace by vždy měly být užitečné. Ale hlavně by se měly realizovat jako konkrétní činy, aby člověk nezůstal jen „u slov“. Lidstvo uvízlo ve spleti informací všeho druhu, které jsou většinou k ničemu, ba dokonce škodí. Patří sem například všelijaké bulvární pomluvy, papírování a byrokracie, jež vědomí moderního člověka jen zanášejí a ubírají člověku jeho životní sílu. Tento proces dokáže člověka pořádně oslabit. Informace o ozdravení, které byly vstřebány, ale nikoli zrealizovány, jsou k ničemu, zbytečné vědomosti. Mají význam jedině tehdy, pokud se promění ve skutečné činy: polévání vodou, správné dýchání, procházky v přírodě, blahorodné myšlenky o zdraví či uvědomělé hladovění, neboť jen v takových případech přináší skutečné zlepšování zdraví.

Rada jedenáctá - Předávej své zkušenosti dále, vždy pomáhej ostatním, nikdy nechval sám sebe, nepovyšuj se nad ostatní a zůstaň skromný. Skromnost je velmi významná ctnost, zatímco vychloubání a namyšlenost jsou hloupé vlastnosti, které kazí charakter člověka.

Toto přikázání je o tom, že se musíme špatných vlastností zbavit. Často se totiž stane, že člověk, sotva se trochu uzdraví, pookřeje a uvede svůj život do normálu, ihned začne na okolní svět shlížet poněkud spatra. Zprvu neškodné povýšené nazírání však může přerůst ve skutečnou pýchu a namyšlenost nebo strana 10

ORL číslo 6 egoizmus. Je důležité, aby se každý věnoval sobě, své práci a za všech okolností zůstával sám sebou. Vyvarujte se toho, abyste si vypěstovali nové hloupé návyky, když jste se s obtížemi zbavovali těch starých – to by vás přivedlo k dalším nemocem a přineslo další nepřízeň osudu.

Porfirius Ivanov nám zanechal účinné mechanizmy fyzického a duševního ozdravení, proto kdo se jimi bude řídit, uzdraví své tělo a zdokonalí se i duchovně.

Velká listopadová kapitalistická revoluce a nová Bílá hora? To, co se stalo 8. listopadu v noci nějakých osm kilometrů východně od Bílé hory, je nová porážka. Jen výsledek bude jiný. Skomírající římská církev se stane jedním nejmocnějších podnikatelských subjektů a bude této moci využívat pro politický vliv. V květnu 2010 zvítězila ve volbách sociální demokracie. Mohutná ideologická masáž, tisíckrát opakované ekonomické a politické lži v předvolebním období, jí však vzaly hlasy nemalé části voličstva. Dva její přirození spojenci, křesťanští demokraté a zelení spáchali politickou sebevraždu. Lidovci pod Kalouskovým vedením odmrštili křesťanskou sociální etiku i sociální učení římské církve a stylizovali se do role pravicové strany. Tím ztratili značnou část voličů. Zelení ovládnutí Bursíkem opustili evropský styl environmentálních stran a stali se béčkem ODS. Sociální demokraté nebyli bez viny na tomto úspěchu, který se ukázal být neúspěchem. Vzhledem ke svým vazbám na mafiánský polosvět a k tehdejšímu stylu svého vedení přechodně ztratili koaliční potenciál. Když se to chvíli po oznámení volebních výsledků ozřejmilo, bylo jasné, že zhoubné síly, které pro sebe od počátku chtěly využít a zneužít demokratického hnutí občanů z konce roku 1989, budou triumfovat.

Za Havlova pasivního přisluhování se již od voleb roku 1992 odehrával opak toho, co sám deklaroval. Lež a nenávist triumfovaly nad pravdou a láskou. Společnost začala více než kdy předtím žít ve lži. Alternativou k poražené diktátorské karikatuře socialismu se nestal, jak (troufám si říct) většina obyvatel očekávala, demokratický, sociální, právní stát. Propukla kapitalistická revoluce. Pamatuji si dobře poslední léta minulého režimu a nemám důvod jej chválit. Ale vím, že

každý, kdo chtěl pracovat, pracovat mohl, že se nemohlo stát, že by se někdo na dlouho ocitl na ulici. Vím, že poměr příjmů a výdajů byl příznivější než dnes po 23 letech. Je zřejmé, že do nových poměrů stát vstoupil nezadlužený a s velkou peněžní rezervou. Neznali jsme armády žebráků, jako dnes. Země ekonomicky a sociálně vyspělá byla postupně vyprodána. Dlouho jsme říkali, že minulý režim měl své přednosti a své nedostatky a ten současný stejně tak. Snili jsme si o spojení lepší stránky jednoho a druhého systému, o sociální spravedlnosti spojené s demokracií a respektováním základních práv a svobod. Dnes už tak optimističtí být nemůžeme.

Volbami do sněmovny roku 2010 se kapitalistická revoluce dostala do vrcholné fáze. Už bez dalších omezení mohla popírat jedno za druhým základní práva a svobody zaručené Listinou, zejména práva sociální. Nedávno dokonce vláda zavedla nucené práce pro část populace. To je návrat před kapitalismus, k nevolnictví nebo otroctví. Po krocích se omezuje vládní podpora vzdělání, vědy a umění. Penzisté, nemocní, nezaměstnaní a hendikepovaní se ocitají na hranici bídy. Zákony podporovaná lichva užírá samu substanci společenského života. Trh bez kontroly a omezení vede k minimalizaci nákladů a maximalizaci zisku za cenu desítek zmařených lidských životů, nejviditelněji v metanolové aféře, ale zdaleka nejen tam. Politika se vedle ostatních sektorů privatizuje, politické funkce a politická rozhodnutí se stávají předmětem byznysu. V situaci, kdy se tedy korupce stává podstatou systému, je deklarovaný boj s ní ubohou kýčovitou komedií. Daňová politika vlády rozvrací ekonomiku. Snižuje se koupěschopnost obyvatelstva tím i hospodářský výkon. Enormně vysoké daňové sazby vedou ke snížení objemu vybraných daní. Demokracie je vyprazdňována a nahrazována oligarchií, a sice její nejhorší podobou, jíž je kleptokracie, tedy vláda zlodějů.

7. a 8. listopadu revoluce triumfovala. Pravděpodobně přísliby významných postů přiměla vláda několik vzpurných poslanců k resignaci a tím získala 101 hlasů pro daňový balíček. Neváhala použít hlasu právě jednoho poslance, kterého o den později, když už se jeho hlas nezdál nutný, neváhala označit za zločince. Politika, již pozvolna přestávají požadovat významné mezinárodní finanční instituce a která je postupně ve vyspělejších evropských zemích odhalována jako neúčinná, se u nás zavádí jako povinná.

Jako zábavná okolnost se může jevit to, že balíček byl schválen 7. listopadu, kdy se za minulého režimu povinně slavila Velká říjnová socialistická revoluce, bolševický puč, který zmařil nastoupenou demokratickou cestu k socialismu pod vedením ruských sociálních demokratů. Připomeňme těm, kdo už nepamatují, že říjnová revoluce se slavila v listopadu vzhledem k posunu kalendáře o dva týdny mezi tehdejším Ruskem a zbytkem Evropy. Noc modrých strak, jak trefně tyto události nazval Jakub Patočka, se strana 11

ORL číslo 6 stala zrcadlovým obrazem petrohradského puče. Tehdy i tentokrát byly zmařeny naděje na demokratickou cestu. Rétorika dnešních konzervativních revolucionářů je odlišná, metody jsou čím dál podobnější a cíl stejný, likvidace naděje na stát postavený na třech pilířích, na zastupitelské demokracie, občanských svobodách a lidských právech a na sociální spravedlnosti. Velká kapitalistická listopadová revoluce ovšem nenastolí poměry na tak dlouho. Veřejnost je mimořádně rozezlena a smete tuto vládu nemilosrdně, ne-li dříve, tak za rok a půl.

Zasedání sněmovny se protáhlo přes půlnoc. Zákon o majetkovém narovnání s církvemi vrácený senátem se dostal na program schůze 8. listopadu. I toto datum je symbolické. Uplatnilo se kouzlo nechtěného. Na ten den připadlo výročí porážky českých stavů na Bílé hoře roku 1620. Víme, co následovalo, nejprve vítěznou mocí vyprovokovaná Třicetiletá válka (1618 – 1648), která zpomalila evropský politický a kulturní vývoj. Spolu s tím na našem území docházelo k bezprecedentnímu náboženskému násilí. Okrajová menšina římanů (odhaduje se v Čechách na 10 % tehdejších obyvatel, ostatně stejně jako dnes) krvavě vnutila národu svou absolutní moc nad politikou, ekonomikou i nad dušemi lidí.

8. listopadu po půlnoci byl schválen zákon, který předstírá, že jde o zmírnění křivd komunistického režimu. Přitom za křivdy jsou v zákoně uznána i rozhodnutí demokratického státu. Vracení nemovitostí, pokud by jejich vlastnictví k 25. únoru 1948 bylo patřičně prokázáno, má být doplněno darem desítek miliard korun církvím. Vyjasněme si, do jaké situace se zákon vlamuje. Zákonem 122/1926 Sb. ze dne 25. června 1926 o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných rozhodl stát o praxi platné s dílčími změnami do dnešní doby. Církve předkládají podle dnešní praxe státu údaj o počtu duchovních a stát jim důvěřivě a naivně pokryje náklady na jejich mzdy. Slovensko navazuje na stejnou právní praxi, ale není k církvím tak bezmezně důvěřivé. Platí tam pravidlo, že stát pokrývá církvím plat jednoho duchovního na každých celých 600 osob, které se přihlásily k této církvi (či jiné náboženské společnosti) v posledním sčítání lidu.

U nás např. Jednota bratrská má podle posledního sčítání lidu 2 156 příslušníků v 24 sborech a na ně vykazovala roku 2010 neuvěřitelných 112 duchovních. To činí jednoho duchovního na 19 osob. Toto legalizované tunelování státního rozpočtu je zřejmé rovněž na praxi Apoštolské církve, kde se jeden pastor údajně věnuje 27 osobám. Nejvíce členů na duchovního vykazuje jedna z luterských církví (363) a po ní římská církev (340). Žádná z nich se však ani z dálky neblíží slovenskému modelu. Církve a náboženské společnosti svorně vysávají stát. Uzavřely taktické spojenectví, při kterém zapomněly na své historické a teologické

rozepře. Jejich společným cílem je stát obrat o vše, co je ochoten jim dát, a pak jej jako prý nepřátelský a sekulární odmrštit. Tato praxe bude nahrazena tím, že privilegovaných sedmnáct náboženských uskupení dostane dohromady peníze, které v mnoha případech nekompenzují žádnou skutečnou ztrátu. Jsou to peníze, které mají církvím zavřít pusu. Kdyby se čirou náhodou v některé církvi probudil někdo, kdo by plnil její skutečné poslání zahrnující i prorockou kritiku politické moci, bude umlčen. Římské církvi, která rozhodla o rozdělení částek svým 16 spojencům jako velkému mecenáši, a státu, který tuto loupež za bílého dne posvětil, nebude možné otevřeně a nahlas říkat pravdu.

To, co se stalo 8. listopadu v noci nějakých osm kilometrů východně od Bílé hory je nová porážka, nové pokoření českých obyvatel, jenže tentokrát její výsledek bude jiný. Skomírající římská církev se stane jedním nejmocnějších podnikatelských subjektů a bude této moci využívat pro politický vliv. Bude se snažit prosazovat zákony prosazující její represivní morální koncepci. Bude bohatší, než kdy v dějinách byla, ale bude, jak upozornil Jiří Payne, opovrhovanější, než kdy byla. Potud lze potvrdit shodu s rokem 1620 a následujícími léty. Původní Bílá hora je možná nejhlubším kořenem postupné ateizace českého obyvatelstva. Letošní porážka v bitvě tentokrát jen slovní, ateizaci bohužel završí. Nikdo netušil, že to budou církve a jim posluhující zákonodárci, kdo ponesou tuto historickou vinu.

Noc modrých strak a jak způsobit, aby se nemohla opakovat To, co se stalo v noci ze 7. listopadu na 8. listopadu 2012 si pamatujme jako Noc modrých strak. Je třeba ale jít dál: sjednotit občanskou i parlamentní opozici a Nečasův režim, který pozbyl jakoukoli demokratickou legitimitu, ukončit.

To, co provedla zostuzená, utrmácená, sflikovaná, korupčníky, prapodivnými exkomunikovanými

strana 12

ORL číslo 6 existencemi a bezprecedentní politickou firmičkou LiDem vyztužená sněmovní většina v noci ze středy 7. listopadu 2012 na čtvrtek 8. listopadu 2012, má nádech drzého uličnictví. Jako když vám špatně vychovaní výrostci ukradnou míč, a pak se vám ještě posmívají zpoza plotu.

Těžko vzpomínat, kdy naposledy se před námi vyjevil obraz arogance moci v tak ostrých barvách, kdy naposledy jsme měli pocit, že se nám státní moc šklebí do tváře, že se nás jako občany vyloženě pokouší ponížit. Metafora politického znásilnění je přesná.

Od roku 1989 je to zřejmě poprvé, kdy tu máme vládu, která pozbyla prakticky jakoukoli legitimitu k vládnutí. V posledních krajských volbách dostaly obě strany vládní koalice v součtu méně hlasů nežli KSČM. Podpora současné vlády ve společnosti klesla už na úroveň, kdy se nebezpečně blíží, ba možná již dokonce odpovídá podpoře, které se u veřejnosti těšilo vedení KSČ v roce 1988.

Důvodů, proč je další vládnutí Nečasovy a Kalouskovy vlády nelegitimní, je ovšem víc. Po volbách, které se staly největším debaklem ODS v její historii, po volbách, v nichž poprvé v celostátním měřítku prohrála, a to ne těsně, ale propastně s komunisty, se konal kongres. Vyhnala ODS svého katastroficky neúspěšného předsedu? Ó nikoli. Vyměnila první místopředsedkyni Němcovou za ministra Kubu, jehož loutkovodičem je jedna z nejtemnějších postav ODS, mafián Pavel Dlouhý z Hluboké, o němž všichni vědí, že svůj majetek nenabyl poctivě.

Kongresu ODS se v jeho průběhu smáli prakticky úplně všichni, kdož jej vydrželi sledovat, včetně tradičních mediálních stoupenců ODS. Přesně vystihl stav ODS Jiří Pehe svým obrazem strany, která je u konce s dechem. A Kongres sám, to byl obraz úplného intelektuálního a morálního úpadku strany, která je zcela v koncích. Znovu se vnucuje paralela s komunisty na konci normalizace.

stranu krademe.“ – „Jasně. Musíme přestat škrtat, škrtali jsme moc.“ Kongres ODS tedy končil v hlubokých rozpacích a všichni čekali, co se stane ve Sněmovně. Věřilo se, že vláda dostane ránu z milosti od skupiny takzvaných rebelů, jakkoli ministr a nový první místopředseda Kuba sliboval, že se pokusí vyjednat „kompromis“. Všimněme si, že slova v užívání ODS ztrácejí svůj dějinami prověřený smysl, proto je nutné opatřovat je uvozovkami či relativizujícím přívlastkem „takzvaní“.

Poněvadž jak onen „kompromis s rebely“ vypadal, se ukázalo v zápětí. Tři z nich složili poslanecké mandáty, s dalšími se domluvilo, že opustí sněmovnu. Pro stav dnešní ODS i celku vlády je zcela příznačné, že nikdo nevěří řečem o nějaké zásadovosti, všichni se ptají, co je podstatou takového kšeftu: zastrašovali je, nabídli jim funkce, peníze, nebo všechno současně? Postupně to vyjde najevo.

Je příznačné, že trojici náhradníků vévodí bývalý kolínský místostarosta Roman Pekárek, nepravomocně odsouzený za korupci na šest let. Noc modrých strak mohla začít: schválilo se postupně zvýšení daní, „církevní restituce“ i „penzijního reforma“: i zde v obou případech uvozovky naznačují, že se jedná o etiketní podvody. To vše se schválilo v zájmu členů a sponzorů současných vládních stran, kteří jsou jak pijavice přisátí k veřejným rozpočtům.

Současné pohoršení nad Pekárkem je ale velkým dílem pokrytecké, protože on je typickým představitelem své strany a vlády, žádnou anomálií, a je tak převelice dobře, že byl přitom. Jeho obsedantnímu blábolivému trvání na tom, že si o „své situaci“ nejprve musí promluvit s předsedou Nečasem, jímž vrcholí jeho zhola neuvěřitelný rozhovor v Českém rozhlase, lze rozumět právě tak, že se potřebuje ujistit, zda ODS opravdu hodlá hodit přes palubu svého konformního a „loajálního“ člena, když například Pavel Drobil byl za totožné jednání povýšen.

V ODS, která vždy budila respekt mezi protivníky svou silou a kultem úspěšnosti strany úspěšných, nyní vzbudí dětinsky vřelý potlesk exministr Pospíšil, když řekne: „V Plzeňském kraji se nám podařilo neuvěřitelné, porazili jsme ČSSD, populárního hejtmana Chovance.“ Hejtman Kubera na stejné téma: „Analýza voleb v kostce: U mě dobrý a co vy?“ ODS si osvojuje mentalitu strany, která prohrává, a je vděčná za drobky padající ze stolu.

Konečně posledním důvodem, proč to, co ODS během loupežnické noci provedla, postrádá sebemenší demokratickou legitimitu, je fakt, že všechny kroky jdou přesně proti tomu, co vítězné strany slibovaly před volbami: zvyšují se daně a namísto rozpočtové odpovědnosti se absurdně a neomluvitelně zatěžuje státní rozpočet kroky, které jsou ve veřejném diskursu označovány propagandistickými názvy, jež však neobstojí při podrobnějším zkoumání pravé podstaty věci.

Kolegyně Svobodová z Respektu, která z Kongresu přinášela živý přenos, zaznamenala do něj vynikající dialog dvou delegátů, který zhruba vystihuje, co z ODS dnes zbývá: „Lidem vadí, že jim škrtáme a na druhou

To, co se honosně nazývá jako „penzijní reforma“, je ve skutečnosti pokus vyvést část prostředků z funkčního a vzácně efektivního průběžného důchodového systému, dát je do správy soukromým bankovním institucím, a strana 13

ORL číslo 6 ještě lidi přinutit, aby za tuto transakci zaplatili zvýšenými daněmi! Po nedávných pádech bank nikdo nemůže říct, že by o nepřijatelných rizicích takové operace nevěděl. Je to v realitě prachsprostá loupež, i pojem tunel by zde byl eufemismem.

ústavní stížnost jistě taky, ale samo o sobě nestačí. ČSSD by měla s ohledem na úplnou absenci demokratické legitimity vládních kroků přijít s velkorysejší a odvážnější protivládní strategií.

Nástin možné opoziční strategie A to, co se honosně nazývá církevní restituce, je ve skutečnosti svévolný dar církvím organizovaný skupinkou fanatických ultrakonzervativních katolíků v čele s Dukou, Kalouskem a Nečasem. Je to krok, jehož ne dost dobře skrytým úmyslem je rovněž uvolnit další obrovské veřejné majetky, a tím prodloužit život vyčerpanému politickému modelu, v němž se členové a sponzoři současných vládních stran živí korupčním cizopasnictvím na veřejných rozpočtech.

Dar obrovských majetků církvím nemá žádnou oporu v právu, míří absolutně proti většinové představě demokratické veřejnosti o spravedlnosti a svým duchem de facto anuluje demokratickou revoluci roku 1918. Vláda tím v zájmu prodloužení životnosti korupčního politického systému navíc bezohledně destruuje vztah společnosti k církvím: jak se katolická církev těšila všeobecné úctě na přelomu 80. a 90. let díky kardinálu Tomáškovi, dnes se vinou bezohledného kořistnictví zosobňovaného kardinálem Dukou ocitá na nejlepší cestě skončit jako ve společnosti izolovaná a všeobecnou nedůvěrou postižená menšina.

Co by Ježíš Nazaretský nejspíše provedl s Nečasovým týmem, o tom pěkně vypráví Evangelium sv. Jana: „A nalezl v chrámě prodavače volů a ovcí i holubic, a penězoměnce sedící. A udělav bič z provázků, všecky vyhnal z chrámu, i ovce i voly, a penězoměncům rozsypal peníze, a stoly zpřevracel.“

Označení dějů ze 7. na 8. listopadu jako Noc modrých strak vskutku není nějakou zvláštní nadsázkou nebo metaforou. Stalo se prostě toto: už tak těžce sociálně zkoušené a přetížené občanstvo vláda zatížila dalšími daněmi, na něž doplatí zejména ti nejchudší a nejzranitelnější, a to proto, aby mohla dát obrovské majetky svým korupčním kamarádům v byznysu a církvi. Od otevřeného okrádání tento postup vládní většiny dělí už jen velmi tenká hranice.

ODS i ostatní vládní strany působí dojmem, že jsou si vědomy blížícího se konce a desperátsky se tak snaží užít do dna moci, k níž se, jak nejspíše cítí, už pak dlouho, a dost možná nikdy, nemusí dostat. To vytváří v demokracii bezprecedentní situaci a opozice by na ni měla adekvátně reagovat.

Reakce opozice se prozatím jeví totiž jako docela mdlá. První krok, demonstrativní opuštění sněmovny, byl nepochybně správný. Následující ohlášení úmyslu podat

Snad by stálo za to uvažovat o založení jakési opoziční občanské tripartity sestávající z parlamentní opozice, z odborů a z občanských iniciativ stojících proti vládě, kde by bylo možné zformulovat politický plán, jak zcela chybný kurs Topolánkovy vlády, zradikalizovaný vládou Nečasovou anulovat; a jejich počínáním ohrožené zásadní civilizační sociální a demokratické vymoženosti zafixovat, pokud to výsledek sněmovních voleb dovolí, i do Ústavy.

To by bylo třeba vyhlásit jako společný cíl parlamentní a občanské opozice. Mělo by se vyjít z deklarace, že Nečasově vládě upíráme demokratickou legitimitu, a proto se jakékoli její další zásadní kroky budou anulovat, a to i zcela mimořádnými opatřeními, jako je vyvlastňování bez náhrady: takzvaného druhého pilíře i takzvaných církevních restitucí, reálně však penzijní loupeže a svévolného církevního daru. Pokud mohlo zestátňovat Masarykovo Československo či dnešní Island, jistě to může udělat i levicová ústavní většina České republiky, pokud zde po volbách vznikne.

Bez této pohrůžky totiž hrozí, že vinou posvátné krávy soukromého vlastnictví političtí desperáti jako Kalousek i Nečas se budou i propříště zmocňovat předvolebním lhaním parlamentních většin, ty pak budou zneužívat přesně proti úmyslům deklarovaným před volbami a veřejnost bude jako dnes odsouzena do role ponižovaných statistů. Kdybychom to dopustili, ohrožovali bychom existenci demokracie jako takové.

Slib, že všechny následky noci modrých strak po vítězných volbách anuluje, nám opozice dluží. Je třeba zdůraznit, že pro sociální demokracii je to nejlepší šance jak se ocitnout v ohnisku lidového odporu, který se proti zvůli Nečasovy vlády vzmáhá a jehož příštím mohutným projevem nejspíše bude demonstrace 17. listopadu 2012.

Zde by mělo být jasně řečeno, že Nečasovu vládu již nepovažujeme za nositelku demokratické vůle občanů, a pokud to spojené síly veškeré opozice, parlamentní, odborářské i občanské jen trochu dovolí, mělo by se směřovat k vynucení abdikace vlády generální stávkou.

Úloha ČSSD je v tomto zásadní i v dalších ohledech. Není například vůbec rozumné pokračovat ve hře na „normální demokracii“ tím, že se v Senátu budou respektovat zásady poměrného zastoupení a do stěžejních ústavních funkcí se budou volit zástupci strana 14

ORL číslo 6 jakékoli vládní strany či Jiří Čunek, který má na destrukci právního i demokratického vědomí v této zemi větší podíl než většina ministrů stávající vlády.

Jeho nominace na místopředsedu Senátu rovněž ukazuje, že s KDU-ČSL v přemýšlení o obrodě české společnosti nyní nelze počítat. Jeho odmítnutí a demonstrativní zvolení Elišky Wagnerové, Aleny Dernerové či Libora Michálka by bylo krokem jdoucím za jistě úctyhodné a rozumné parlamentní zvyklosti, ale krokem plně zdůvodněným závažností současné situace. Veřejnost současnou situaci cítí jako mimořádnou a ČSSD by na to měla citlivě reagovat.

Pokud se totiž nepodaří zformulovat parlamentně a občansky konformní a přitom dostatečně zásadový a radikální způsob, jak ze současného marasmu společnost vyvést, hrozí úplný sesuv současné české politické reprezentace, který pohltí i opoziční parlamentní strany.

Ostatně krajně nezodpovědné a s realitou nijak nesouvisející klišé, že ČSSD a ODS jsou jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, se stává mantrou Nečasovou vládou zklamaných pravicových liberálů i politických romantiků mezi piráty, zelenými či Franzofily. Tento předsudek ČSSD musí odbourávat především činy, smělejšími činy, než k jakým se zatím obvykle odhodlává. Ne, že by nebyly přísliby, ale je třeba jít dál.

Předpoklad obecného referenda v české ústavě máme. Kdyby tedy naše demokracie fungovala zdravě, tak jak konec konců autoři ústavy původně předpokládali, mohla se souběžně s krajskými volbami o všech krocích přijatých během Noci modrých strak konat obecná referenda. Jejich případný výsledek je tak zřejmý, že dnes už bychom se nejspíše bavili jen o tom, kdy se budou konat předčasné volby.

Velkorysý zákon o obecném referendu není všelék, ale proti zpupnosti a mocenské aroganci, kterou Nečasova družina desperátů ohrožuje dobrou pověst demokracie jako takové, by byl spolehlivou pojistkou.

V Česku je téměř 40 tisíc značených turistických cest. Všechny projdete za 16 let Prý to řekl David Ogilvy: Značka je to, co vám zůstane, když vám shoří továrna. Něco na tom je. Pokud by snad někdy měla v žáru bruselské nadvlády, jak někteří apokalyptici hrozí, shořet Česká republika, jistě po ní zůstane značka. Turistická.

Pokud to totiž nedokáže, český vývoj může dospět ke skutečně hluboké krizi politického systému, jehož vyústěním může být úplný kolaps v řeckém či maďarském stylu. Senátní úspěchy populistů, jako jsou Jiří Čunek či Tomio Okamura by nás měly varovat, podobně jako popularita, kterou zatím česká veřejnost deklaruje vůči snad nejnebezpečnějšímu prezidentskému kandidátovi Miloši Zemanovi. Je věru čeho se obávat a odpovědnost ČSSD je tu obrovská.

Konečně posledním krokem, který je zapotřebí prosadit jako trvalou budoucí pojistku proti excesům, jež nyní Nečasova vláda provádí, musí být opravdu velkoryse pojatý zákon o obecné referendu, jak jsme o něm psali podrobně před čtrnácti dny.

Překvapující čipernost občanských iniciativ sbírajících podpisy pro prezidentské kandidáty ukazuje, jak účinným nástrojem by obecné referendum mohlo být. A všichni milovníci americké demokracie by v tom měli být s námi. Například v Kalifornii se nyní podařilo v referendu u příležitosti voleb zamítnout přesně ten typ škrtacích pareforem, s nimiž se stále ještě musíme potýkat zde.

Kdyby někdo nejprve vymazal z Evropy hranice mezi státy a pak vygumoval hory, města i řeky, Česká republika nezmizí. Prozradí ji červené, zelené, modré a žluté linie, zářící na slepé mapě kontinentu jako reklamní neonové trubice. Ten barevný propletenec je náš unikát, hustá síť značených turistických tras, která nemá jinde obdoby.

Barevných cest je u nás téměř čtyřicet tisíc kilometrů, čtyřikrát více než tratí, po kterých jezdí vlaky. Oblíbená cestopisná matematika by to obrovské množství představila takto: Pokud turista kráčí krajinou průměrnou rychlostí čtyři kilometry za hodinu, potřeboval na projití všech značených cest deset tisíc hodin. Kdyby šel jako robot čtyřiadvacet hodin denně, zastavil by se až po jednom roce a dvou měsících. strana 15

ORL číslo 6 Kdo by si však naordinoval obyčejný turistický režim, tedy chůzi jen o víkendech a v přiměřených šestihodinových dávkách, zvládl by za sobotu a neděli osmačtyřicet kilometrů. Na celou českou turistickou síť by potřeboval 833 víkendů, což znamená šestnáct let nepřetržitě na cestách.

Malování dvoubarevných deseticentimetrových čtverečků je věda, a to doslova. Na značky máme speciální státní normu s číslem 01 8025. Díky tomu tak například každý ví, že turistická trasa není jen tak nějaká pěšina, ale „zabezpečení spojení mezi danými geografickými body i bez použití mapy“.

Začalo to přitom nenápadně. Švýcarští a němečtí romantici se v 19. století rozeběhli z měst do hvozdů a za sebou nechávali nejen vyšlapané stezky, ale také malé barevné značky, aby cestu našli i jejich následovníci. Pohorská jednota Radhošť nemohla zůstat pozadu a už v roce 1884 vyznačila okolo Radhoště první vycházkové trasy. Klub českých turistů se přidal o pět let později, kdy tým vedený architektem Vratislavem Pasovským vzal do ruky štětce a 11. května 1889 označkoval trasu podél Vltavy od Svatojánských proudů do Štěchovic.

Červená je vyhrazená pro dálkové a hřebenové trasy, modrá pro významnější trasy, zelená pro místní a žlutá pro spojky a zkratky. Norma pamatuje i na to, že v lese musí být od jedné značky vidět druhá, na přehledných úsecích nemá vzdálenost mezi nimi překročit 250 metrů, a kde to nelze dodržet, je potřeba použít volavku, tedy zvětšenou značku viditelnou na velkou vzdálenost.

Tak tedy pochodem vchod a za šestnáct let na shledanou.

http://life.ihned.cz/cestovani/c1-58540550-v-cesku-jetemer-40-tisic-znacenych-turistickych-cest-vsechnyprojdete-za-16-let

Co jsme chtěli 17.listopadu? Před pár lety jsem se stala členkou poroty, která se snažila vybrat nejlepší práci, psanou studenty gymnasií na téma „Dvacet let od komunismu - dvacet let svobody k čemu?“ Mnohé texty byly velmi zajímavé, moudré i kritické. Všichni mladí lidé ale pátrali po tom, co vlastně minulý režim obnášel a obtížně získávali informace a představu o tehdejší společnosti. Většině z nich se dostalo vysvětlení, že obrazem minulé doby byly zejména fronty na banány. Těžko se dostávali ke skutečné realitě té doby.

Barevná lavina se rozjela a už se nezastavila. Krátce po vzniku Československa už měřila turistická síť na čtyřicet tisíc kilometrů a po skončení druhé světové války číslo dál narůstalo. Když se v roce 1993 Československo rozdělilo, zůstalo na českém území přes sedmatřicet tisíc kilometrů označených tras.

Já osobně mám z doby normalizace v mysli pocit jakési tíže, šedi, která nebyla prolomitelná. Život byl daný, v budoucnosti se nic překvapivého ani radostného nerýsovalo. Všechno šlo stále stejně, kombajny vyjížděly do polí, občas zamrzly substráty a kdo kolaboroval s mocí, měl jednodušší život. Bránili jsme se humorem a oddělením soukromé sféry od veřejné, ve které nebyl pro občana prostor. V soukromí se dalo přežít na zahrádkách a s přáteli, na které byl tehdy čas.

17. listopad byl pro většinu osvobozením a nadějí. strana 16

ORL číslo 6 Štěstí, které jsme zažívali bylo hmatatelné. Pamatuji se i na svůj tehdejší dojem, že je teď už vlastně všechno jasné a hotové. Že už není třeba obětí pro věci veřejné a nastávají dobré časy. Je jasné, že jsme nemohli tušit, co nás čeká. Byli jsme uzavřeni ve svém světě, znali jsme problémy našich životů, ale netušili jsme, co se děje na západ od nás a jaké problémy a krize prožívají lidé tam. Prošli jsme za ta léta cestou poznání a dnes jsme moudřejší. Deziluze je obrovská. Hořké poznání mechanismů, jaké se skrývají za líbivou fasádou demokracie, současný stav a budoucnost, neutěšená stejně jako za dob vlády komunistů, připomínají humor minulých dob, kdy se naše lidově demokratická republika nazývala lihově demagogickým zřícením. Jaké zřícení je před námi dnes, je lépe nedomýšlet.

17. listopad je významný den. Opakovaně nám připomíná, že je možné se vzepřít systému, který je nefunkční, vyslovit to nahlas a hledat nové cesty očisty. Připomíná nám, že je to vždycky znovu v našich rukou. Tehdy jsme toužili po svobodě. Mnozí se domnívají, že ji dnes máme. Nemohou-li však lidé ovlivňovat veřejný prostor, nemají jinou svobodu, než si v hospodě nebo na náměstích říkat to, co chtějí, není to jistě to, po čem jsme volali a toužili.. Není nám to však nic platné. Vládu svých věci v rukou nedržíme. Svobodu si přivlastnili mocenské kruhy pro sebe a vykládají ji jako právo dělat, co se jim zlíbí. Proto nám 17. listopad nutně bude připomínat čas, kdy je nutné klást si opět zásadní otázky po smyslu našich životů, po možnostech, jaké dnes máme a bude nás vyzývat k novým činům.

Opět přišla doba pro změnu. Opět je to jenom na nás.

http://denikreferendum.cz/clanek/14365-co-jsmechteli-17-listopadu

Poválečný byznys

Exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová a další ve velkém obchodují v Kosovu, jež pomohli odtrhnout od Srbska. Je to náhoda, nebo vzorec jednání největší světové velmoci?

Na konci října informovala česká média o neobvyklém incidentu. Bývalou šéfku diplomacie Spojených států Madeleine Albrightovou prý v Praze napadli prosrbští aktivisté, když v Paláci knih Luxor představovala svou novou knihu Pražská zima. „Vytáhli plakáty, začali je strkat paní Albrightové, házet je na ni a nadávat jí – dokonce jí začali hrozit pěstmi, ale tomu jsme naštěstí zabránili,“ prohlásil v Lidových novinách Richard Klíčník z nakladatelství Argo, jež akci organizovalo.

Z videa, které zveřejnil zpravodajský server AC24, ale vyplývá, že popis v médiích byl přinejmenším nepřesný. Na videu je opravdu vidět skupinka v čele s režisérem Václavem Dvořákem, jak dává Albrightové k podpisu cédéčko s filmem, jejž v Kosovu natočil, a plakáty s motivy balkánských válek. Poté trochu provokativně, ale slušně političku požádá, aby mu podepsala film Uloupené Kosovo a „jiná svá díla“. Na to Dvořáka a spol. fyzicky napadne ochranka, strhne se mela a Albrightová začne křičet: „Get out! Get out!“ Následně ji režisér označí za „válečného zločince“ a „krvavou bábu“. Celý výjev končí znechucenou poznámkou Albrightové. „Disgusting Serbs,“ odporní Srbové, řekne – ačkoli mezi přítomnými byl Srb jediný, a to ještě poloviční, totiž poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna, jenž má srbskou krev po matce.

Proč trocha kritiky vyvedla ostřílenou diplomatku a političku tolik z míry? Možnou odpověď nabídl o pár týdnů později chorvatský deník Jutarnji list, když otiskl nečekané informace. Mezi osmi firmami, které se účastní právě probíhající privatizace kosovského strana 17

ORL číslo 6 Telekomu, je i společnost Albright Capital Management, jejímž vlastníkem je právě bývalá šéfka americké diplomacie. Deník píše, že z privatizace náhle za podivných okolností odstoupil chorvatský Telekom, že podle zákulisních informací je výběrové řízení ušité Albrightové na míru a že už loni politička, která se výrazně přičinila o nezávislost Kosova, vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) na prodeji vlastnického podílu v kosovské telekomunikační firmě Ipco. A právě nápis Ipco a objetí někdejší americké ministryně zahraničí s kosovským premiérem a někdejším teroristou Hashimem Thacim vévodí i jednomu z výše zmiňovaných plakátů, který Albrightovou tolik rozčílil.

Velká privatizace

Ne že by Albrightová byla jediná, o koho se Jutarnji list otřel. Bývalý americký generál NATO Wesley Clark, který v roce 1999 velel Operaci Spojenecká síla, jež načala proces odtržení Kosova od Srbska, podle listu v Kosovu pro změnu kupuje lignitové doly. Pokud to nevíte, Kosovo má páté největší zásoby této suroviny na světě.

A do třetice americká korporace Bechtel, v jejíž správní radě donedávna seděl i Jock Covey, bývalý zástupce ředitele mise OSN v Kosovu, plánuje začít s výstavbou dálnice z Prištiny do Skopje. Tedy jen co dostaví dálnici z Prištiny na albánskou hranici.

Zda je eticky přípustné, aby politici a vojáci rozjeli miliardový byznys na cizím území, o jehož samostatnost se právě zasadili bombami a kulomety, je skoro zbytečné se ptát. Skutečná otázka zní jinak: Šlo ze strany Albrightové a spol. jenom o využití kontaktů a šancí, které se jim naskytly, nebo tito lidé jednali od počátku ve prospěch svých podnikatelských záměrů? A co víc: Je takový flagrantní střet zájmů výjimkou, nebo standardním hypervelmocenským postupem?

Třináct let po poslední fázi balkánských válek, která vyvrcholila bombardováním Svazové republiky Jugoslávie vojsky Severoatlantické aliance, se totiž objevuje stále více indicií, že je takto položená otázka zcela na místě.

Vraťme se ke třem zásadním událostem balkánských válek 90. let. V roce 1992 mohla hrozící konflikt po rozpadu Jugoslávie zažehnat dohoda, která spočívala v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Takzvaný Cutileirův plán nejprve přijaly všechny tři strany, pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvaté i bosenští Muslimové. Prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegović však později z dohody vycouval. Důsledky jsou známy.

Co však Izetbegoviče přimělo dohodu rozbít? Náhlé změně jeho postoje předcházela schůzka s americkým velvyslancem v Bělehradu Warrenem Zimmermanem. Spoluautor mírového plánu, portugalský diplomat José Cutileiro, pak obvinil americkou stranu, že k tomu bosenského prezidenta dotlačila. Někdejší vlivný poradce lady Margaret Thatcherové, sir Alfred Sherman, dokonce o pět let později přišel s konkrétním nařčením: pozdější americký ministr zahraničí Lawrence Eagleburger měl Zimmermana instruovat, aby přesvědčil Izetbegoviče k odvolání souhlasu se zachováním společného svazku Bosňáků, Chorvatů a Srbů a místo toho přijal americkou pomoc při vzniku samostatného bosenského státu. (To přesto, že Eagleburger byl v té době považován za kontroverzního politika pro svůj sklon otevřeně podporovat srbské zájmy.)

Sherman jde ještě dál: „Válka v Bosně byla americkou válkou v obojím slova smyslu. Americká administrativa ji pomohla vyvolat, udržovala ji v chodu a zabraňovala jejímu brzkému ukončení. Vše vskutku svědčí o tom, že zamýšlí v této válce v blízké budoucnosti pokračovat, jakmile budou její muslimští chráněnci plně vyzbrojeni a vycvičeni.“

Proč by Američané o něco takového stáli? Věrohodných vysvětlení není mnoho; pokud bychom však přijali hypotézu, že o válce ve skutečnosti (spolu) rozhodovaly parciální ekonomické zájmy, mnohá jinak obtížně vysvětlitelná fakta by začala dávat smysl. V konkrétním kosovském případě by bylo třeba nejprve válečný konflikt účelově rozdmýchat a poté pro oči veřejnosti vytvořit jeho jednoznačného viníka. Tím by museli být Srbové; jedině pak by vojenská intervence za ostentativně humanitárním účelem mohla vést k osamostatnění Kosova, tedy ke stavu, z něhož je možné intenzivně ekonomicky těžit.

Taková hypotéza může leckomu znít jako mocně přitažená za vlasy. Nepřímo ji však podporuje řada méně známých, ale nezpochybnitelných faktů a svědectví.

Předpověď sira Alfreda se nakonec nemýlila. O jakých muslimských chráněncích USA tu však byla řeč? V roce 1995, kdy byla uzavřena takzvaná Daytonská mírová smlouva ( jež mimochodem potvrdila status Kosova jako nedílné součásti Srbska), se radikalizovaly původně skupinky ozbrojených kosovských Albánců, financovaných z výnosů z organizovaného zločinu Albánců žijících v zahraničí, pod hlavičkou UÇK neboli Kosovské osvobozenecké armády. A právě role UÇK v tehdejších a koneckonců i dnešních událostech je zásadní.

strana 18

ORL číslo 6 Hodní proti zlým

V jejích řadách totiž bojovali mudžáhidé, které CIA vycvičila a vyzbrojila pro boj proti Sovětům v Afghánistánu. A stejní bojovníci posílili i bosenskou armádu. „V letech 1992 až 1995 Pentagon pomáhal při přesunu tisíců mudžáhidů a dalších islámských složek ze střední Asie do Evropy, aby bojovali po boku bosenských Muslimů proti Srbům,“ napsal londýnský list The Spectator. Podrobněji to rozvedl ve své zprávě v rámci nizozemskou vládou podniknutého vyšetřování srebrenického masakru profesor Cees Weebes z Amsterdamské univerzity: „Od roku 1993 probíhalo přes Chorvatsko obrovské pašování zbraní muslimům, které organizovaly ‚podloudné agentury‘ USA, Turecka a Íránu ve spojení s paletou islámských skupin, které zahrnovaly afghánské mudžáhidy a proíránský Hizballáh. Zbraně, jež zakoupily Írán a Turecko s finanční podporou Saúdské Arábie, byly letecky přepraveny ze Středního východu do Bosny. Do této letecké přepravy byly Spojené státy ‚velmi úzce zapojeny‘, přestože v zemi panovalo zbrojní embargo.“

V roce 1995 proběhla první intervence NATO v balkánském konfliktu v reakci na masakr ve Srebrenici a výbuch tržnice Markala v centru Sarajeva. Události ve Srebrenici média tisíckrát vylíčila jako srbský pokus o genocidu namířenou proti bosenskému obyvatelstvu a „největší genocidu od konce druhé světové války“. Pro pochopení oněch neblahých událostí je však důležitá právě role oněch islámských teroristů, „se kterými uzavřely Spojené státy tajnou alianci“, jak napsal britský deník Guardian.

„Hlavním důvodem srbského útoku na Srebrenicu bylo vypořádat se s ozbrojenými útoky, které byly z této základny prováděny proti nedalekým vesnicím: zpravodajské zdroje uvedly, že toto trýznění podnítilo srbský útok proti 1500 muslimským obráncům uvnitř této enklávy,“ napsal držitel několika novinářských cen Michael Evans v reportáži pro londýnské Times. Generál Philippe Morillon, velitel jednotek OSN v Bosně, později svědčil před Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii o tom, že „muslimské síly umístěné ve Srebrenici podnikly útoky během pravoslavných svátků a ničily vesnice masakrujíce všechny jejich obyvatele; v tomto regionu to vyvolalo zcela mimořádnou zášť“. Proč jsme se ale nikde nedočetli, že vycvičení teroristé opakovaně napadali srbské vesnice v okolí Srebrenici, zabíjeli a mučili civilisty? A že Srebrenica byla jejich základnou?

Zkušená americká zpravodajka Diana Johnstone ve své knize Fools Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions zmiňuje významnou roli PR agentury Ruder and Finn sídlící ve Washingtonu, která sehrála podobnou „osvětovou“ úlohu již za operace Pouštní

bouře proti Saddámu Husajnovi v 90. letech – tehdy se jí údajně podařilo změnit počáteční neochotu americké veřejnosti k válce smyšlenými zprávami o iráckých zvěrstvech, například o vraždění dětí: „Sdělovací prostředky a politické osobnosti byly zavaleny prohlášeními pro tisk a dalšími dokumenty přehánějícími srbské krutosti, zatímco muslimské krutosti jako plně zdokumentované stínání hlav srbských vězňů zůstaly utajeny. Pro veřejnost to byl jednostranný konflikt mezi fašistickými agresory a nevinnými oběťmi, které byly všechny neozbrojenými civilisty.“

Triumf propagandy

Johnstonová, ale i Evans a řada dalších novinářů či například vyšetřovatel OSN Henry Wieland zpochybnili dokonce i tvrzení o genocidě (nikoli o válečných zločinech) – podle nich je prokazatelné, že bylo umožněno odejít ženám i dětem, že na místě bylo zadrženo jen relativně malé množství muslimských mužů a někteří z nich nakonec byli propuštěni výměnou za srbské vězně. Když srbské síly vstoupily do města z jihu, tak tisíce muslimských vojáků v chaosu kvůli nepřítomnosti velitelů prchaly přes divoce zalesněný kopcovitý terén do Tuzly, neboť se obávali pomsty za vraždy srbských civilistů a vězňů – a právě tito vojáci patřili mezi většinu z několika set (nikoli tisíc) obětí, jak potvrdil i představitel OSN Phillip Corwin. Tisíce vojáků, kteří ve skutečnosti dosáhli Tuzly, totiž byly tiše přesunuty, a přesto byly později započítány jako oběti masakru.

Dojem genocidy podpořila vzápětí i ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, která v Radě bezpečnosti OSN jako důkaz za zavřenými dveřmi ukázala jakési letecké snímky, které měly dokazovat údajné masové vraždy bosenských muslimů bosenskosrbským vojskem, nikdy však nebyly zveřejněny. Americký profesor a teoretik propagandy Edward Herman události ve Srebrenici dokonce označil za triumf propagandy konce dvacátého století.

Podobná dezinformační kampaň provázela i třetí klíčovou událost – incident v kosovské vesnici Račak v roce 1999. Když zde bylo 15. ledna nalezeno 45 těl Albánců, na místo byly vyslány odborné týmy ze tří zemí. Ještě před závěry jejich vyšetřování však byli šéfem mise Organizace pro evropskou bezpečnost a spolupráci Williamem Walkerem z masakru obviněni Srbové. Lékaři nakonec došli k závěru, že s těly bylo manipulováno a podle stop střelného prachu šlo opravdu o vojáky. Srbskou verzi, že šlo o příslušníky UÇK převlečené do civilních šatů, potvrdili i dva francouzští novináři. Přesto tento incident posloužil spolu s připomenutím srbské „genocidy v Srebrenici“ jako hlavní argument k bombardování Srbska a následnému odtržení Kosova.

strana 19

ORL číslo 6

Terorista premiérem

Ještě zajímavější než fakt, že americká vláda neoficiálně, avšak nepokrytě podporovala UÇK – kterou sama zařadila na seznam teroristických organizací –, jsou některá jména, která v této skupině působila. Jedním z velitelů Kosovské osvobozenecké armády byl nynější kosovský premiér, již zmiňovaný Hashim Thaci. Podle svědectví Ralfa Mutschkeho z Interpolu před americkým Kongresem přitom „roku 1998 byla UÇK označena za klíčového hráče v obchodu s drogami, který pomáhá ročně dopravit do západní Evropy drogy v hodnotě dvou miliard dolarů“. Bývalá žalobkyně mezinárodního soudu v Haagu Carla del Ponteová obvinila ve své autobiografii Thaciho nejen z obchodu s heroinem, ale i z toho, že „osobně organizoval únos až tří stovek kosovských Srbů, kteří byli převezeni do Albánie, a tam jim byly lékaři odebírány tělesné orgány, které pak byly prodávány zájemcům v Evropě“. UÇK byla sice po svém „vítězství“ zakázána, její představitelé se ale v čele s Thacim v tichosti stali demokratickými politiky.

V době, kdy proti sobě bojovali muslimští mudžáhidé a Srbové, přicestoval do Spojených států Ajmán Zavahrí, známý dnes jako vůdce al-Káidy. Byl pověřený Usámou bin Ládinem, aby zde sháněl peníze pro vedení operací na Balkáně – kde byl mimochodem jedním z velitelů UÇK Zavahrího bratr Mohamed. Deník Washington Post uvedl: „Někteří členové Kosovské osvobozenecké armády, kteří své válečné úsilí financovali z prodeje heroinu, byli cvičeni v teroristických táborech provozovaných Usámou bin Ládinem.“ Bin Ládin vlastnil i bosenský pas. Tomu, jakou roli sehráli mudžáhidé z bosenské války v útocích na New York 11. září a v následném mezinárodním teroristickém tažení, se P&B bude věnovat v příštím čísle.

Informace, že šlo na Balkáně ve skutečnosti o zcela jiné strategické zájmy než o demokracii a lidská práva, jsou příliš vážné, než aby nad nimi šlo mávnout rukou. Tento vzorec se opakuje až příliš často. V okamžiku, kdy se podobně jako o Kosovu před třinácti lety píše o lokálních konfliktech v arabském světě (především v Libyi a v Sýrii), to je mimořádně znepokojivé. Ve srovnání s tím se miliardový kšeft Madeleine Albrightové a jejích kosovských spolupodnikatelů zdaleka nejeví jako ten největší problém.

Grafy dokazují, že globální ekonomika je v těžkém průšvihu Uprostřed rostoucích obav, že globální ekonomika se potácí na hraně totálního kolapsu, vlády v Evropě, Číně a ve Spojených státech nadále manipulují statistiky ve snaze vykreslit obrázek zotavení a návratu k normalitě.

Ale přes všechno jejich nejlepší úsilí o vyfabrikování pozitivních čísel o zaměstnanosti, růstu HDP, měnové stabilitě a zdraví akciových trhů, chmurná realita je taková, že globální ekonomika vázne a to trvá už od krachu v roce 2008.

Ekonomický růst se měří tím, kolik vyprodukujeme a spotřebujeme, než praskla ta bublina, byla v Americe bezprecedentní výše spotřeby, a to samé i ve zbytku světa.

Ale když se trhy úvěrů a půjčky zmrazily jako reakce na ztrátu důvěry ve finanční systém po kolapsu investičních gigantů Bear Stearns a Merrill Lynch, ekonomika, jak jsme ji znali, se rozsypala.

Spotřeba se zřítila ze srázu a nechala Ameriku v nejhlubším recesním prostředí od 30. let.

Pro ty, co si všímají Indexu cen přepravy suchého zboží na Baltu – Baltic Dry Index – což je globální míra cen dopravy surovin, se ten kolaps ukázal už několik měsíců před tou panikou, co zachvátila investory a vedla ke zhroucení akciových trhů po celém světě.

Baltic Dry Index zavedený v roce 1985 je to prvořadé a převažující měřítku globálních sazeb za lodní dopravu suchého na objem měřeného zboží, jež se převážně skládá z životně důležitých surovin používaných k tvorbě dalších produktů. Ovšem je to míra poptávky po řečených materiálech v porovnání s předchozími měsíci a roky.

Milan Vidlák

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1428-povalecnybyznys strana 20

ORL číslo 6 nejlepších současných ukazatelů globální dopravy a obchodu. Podívali jsme se na něj dnes, před chvilkou se zrovna ukázal ohromný propad o 8,2%, kdy se zřítil z 900 na 826, čili největší propad od roku 2008! Samozřejmě, uvážíme-li kolaps globálního obchodu potvrzený v posledních dnech jak na čínských, tak na amerických datech, nemělo by to přijít jako překvapení, ač jsme si jisti, že to pouze vyvolá kazatele BDIY, kteří nám řeknou, nabídka a poptávka tady (stejně jako na všech trzích podporovaných Fedem) je zcela nekorelovaná.

Ceny za dopravu zboží se v podstatě zhroutily – na svou nejnižší kdy zaznamenanou hladinu. To ta stará teorie nabídky a poptávky, kdo je pachatelem. Víte, když nejsou žádné peníze k nákupům zboží, není po takovém zboží poptávka. To vyvíjí tlak na dopravní společnosti, co se živí tím, že převáží výrobky z přístavu do přístavu po světě. Ale protože nikdo není schopen spotřeby, tak není zapotřebí nic vozit. To nutí dopravní společnosti, aby ve snaze zůstat konkurenceschopné snížily své dopravní sazby.

Jak ukazuje výše uvedený graf, během léta 2008 došlo k masivnímu propadu cen, zrovna v době, kdy Američané začali větřit, že se blíží recese. Pak došlo k lehkému vzedmutí v reakci na slib mulitbilionových výkupů z dluhů pronesený Kongresem a prezidenty Bushem a Obamou, ale tu bublinu vytvořenou levnými půjčkami a lehkomyslným úvěrováním se už nemohlo podařit znovu nafouknout.

Po čtyřech letech s doslova desítkami bilionů dolarů infúzí do systému od centrálních bank celého světa zůstávají dopravní sazby za zboží téměř na nejmenší výši všech dob, což naznačuje, že to nejlepší úsilí našich vláda žalostně selhalo.

Výsledkem tohoto zkoumání je to, že američtí spotřebitelé jsou už zlomení (a hladoví). Ale nejen my jsme zlomení, máme více, než můžeme doufat, abychom splatili ty půjčky, co jsme si nabrali během ‚časů boomu‘.

Tvrzení, že se nějak zotavujeme, když je 100 milionů Američanů klasifikovaných za chudé, s tím, že statisíce upadají do chudoby každý měsíc, je tedy směšné.

Lidi, jsme v těžkém průšvihu. A co se týče toho ekonomického zlepšení, co nám podbízí naši nejlepší a nejosvícenější politici, ekonomové a finanční guruové, nejsme k němu nijak blíž, než jsme byli před tím krachem.

Ve skutečnosti se to zhoršuje, jak dokazuje poslední zpráva o ukazateli Baltic Dry Index, která dnes ráno zaznamenala svůj největší propad za jediný den od roku 2008:

Došlo k tomu zrovna, když jsme se dívali na Baltic Dry Index, který byl normalizován oproti nadbytečném přílivu kontejnerů na suchý náklad (zrovna jako teď – 5 let po nadměrných dodávkách v tomto průmyslu – kdy se už dávno normalizoval), čímž je z něj stále jeden z

Kdybych se na jaře 2008 zeptal Američanů, jsou-li připraveni na nadcházející kolaps bubliny s nemovitostmi a zhroucení akciových trhů, v němž spatří rozplynutí 40% svého bohatství, vysmáli by se mi do tváře.

I dnes se vám vysmějí, když jim budete říkat, že věci se budou zhoršovat. Ale ta čísla nelžou.

Jsme v tom, o čem mnozí mluví jako o další Americké velké depresi.

strana 21

ORL číslo 6 Smějte se, chcete-li, ale realita vám brzy zmrazí úsměv na tváři.

Překlad: Miroslav Pavlíček

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1429-grafydokazuji-ze-globalni-ekonomika-je-v-tezkem-prusvihu

Čím a proč nás krmí

Současná hospodářská krize zdánlivě nemá řešení. Obzvlášť pokud ji chceme léčit tím, co ji způsobilo. Existují však i alternativní pohledy na ekonomiku a východiska ze současných problémů.

Léta se zajímám o různé alternativní ekonomické práce, protože stávající hlavní proud mi nedává odpovědi na různé otázky, které si dnes člověk nutně musí klást. Tak jsem se stala členkou Trustu pro ekonomiku a společnost, který zakládala inspirativní osobnost Naďa Johanisová. Díky Trustu dostávám do rukou různé zajímavé práce, které nutí k přemýšlení.

Ivana Lesaye a jeho studii o důchodové reformě jsem citovala nedávno. Dnes bych ráda zmínila jinou nesmírně zajímavou studii německé ekonomky Margrit Kennedyové „Peníze bez úroku a inflace.“ Margrit Kennedyová se věnuje systému našeho finančnictví a úrokům, na kterých stojí.

Margarit Kennedyová tvrdí, že dnešní peněžní úrokový systém stojí na skrytém přerozdělování peněz. Peníze jsou v rukou lidí, kteří vytvářejí bariéru tak, že ti, kteří mají méně, musejí platit poplatek těm, kdo mají více než potřebují. Problémy s nezaměstnaností, zadlužením třetího světa, ale i našich států a nás všech, hromadění zbrojního arsenálu, budování jaderných elektráren, to

všechno je důsledkem tohoto systému, který udržuje peníze v oběhu s úroky a úroky z úroků. To tito ekonomové považují za „neviditelný zhoubný mechanismus“. Dochází tak k porušování ústavních práv ve většině demokratických zemí. Ústavy zaručují rovný přístup k veřejným službám a ten tady není. Kennedyová říká, že si stačí tyto věci uvědomit a mít odvahu je změnit dříve, než dojde k úplnému krachu a že změna bude výhrou pro všechny strany.

Na úvod představuje tři druhy růstu 1. normální (přírodní), 2. lineární (více strojů – více zboží – končí, když se stroje zastaví), 3. exponenciální (růst zpočátku pomalý, pak se zrychluje, nakonec téměř kolmá křivka růstu, končí smrtí hostitele – rakovina). Úrokový systém patří ke třetímu druhu, je exponenciální. Peníze se v intervalech znásobují, tento systém také vede k válkám.

Odhaluje také mylný předpoklad těch, kdo si osobně nepůjčují, že tedy neplatí úroky. Ty platí všichni v nárůstu cen služeb a zboží (až o padesát procent). Příklad dokladuje na Německu, kde žije. Rozdělila společnost na deset skupin a na grafech ukazuje, že osm z nich platí do systému více než dostává, devátá skupina dostává o něco málo více než dává a desátá inkasuje dvakrát více než platí. Na příkladu Německa a vzrůstu jeho státního dluhu také ukazuje, že dluh státu jednoho dne přeroste příjem. K tomu okamžiku se ostatně blíží všechny státy světa, protože dluhy už nejsou splatitelné, splácíme jenom úroky. Na německém příkladu dokládá, že za posledních 33 let došlo k tisíciprocentnímu nárůstu soukromého i veřejného dluhu. Vláda jej ještě podněcuje garantováním půjček, protože je to potom pro obyvatele přijatelnější. Inflace je jenom jinou formou zdanění a vláda tak zvládá zadluženost. Je to začarovaný kruh, který znamená prohlubování sociální nerovnosti i zhoršování životního prostředí.

Jak z toho ven? Podle Margrit Kennedyové je třeba vytvořit systém, který sleduje křivku přírodního růstu. Pak by většina byla dvakrát tak bohatá a na udržení životní úrovně by stačila polovina pracovního času.

Navrhuje peněžní systém, kde by lidé platili pětiprocentní udržovací poplatek v případě, že někdo peníze zadrží a nedovolí, aby obíhaly. Úrok je ziskem soukromým, poplatek by byl ziskem veřejným, musel by se vrátit do oběhu, aby byla rovnováha mezi objemem peněz a ekonomickou činností. Tento model už v minulosti existoval a byl úspěšný. V Rakousku v roce 1933 pracovali s místními penězi. V místě, kde se realizoval, vznikla nová pracovní místa a peníze zůstávaly v místní ekonomice. Model chtělo zavést 300 dalších měst, zasáhla však rakouská banka. Bála se ztráty monopolu a zakázala tisknout místní měnu.

strana 22

ORL číslo 6 Kennedyová nabízí jedno z mnoha řešení. Každý by měl dva účty, běžný a spořivý. Běžný by byl jako hotovost stále majiteli k dispozici, peníze by mohly ztrácet hodnotu buď půl procenta měsíčně nebo šest procent ročně. Kdo by měl na tomto účtu více než by potřeboval na platbu všech výdajů, byl by nucen s malým poplatkem převést platbu na spořivý účet, kde by banka mohla bezúročně půjčovat peníze tam, kde je potřebují. Tyto peníze by nebyly zatížené poplatkem. Majitel by sice nedostával úrok, ale peníze by zase neztrácely hodnotu. Všechno by fungovalo jako dosud, banky by měly zájem půjčovat, i ony by musely platit poplatky. Tím by přišel ke slovu regulační mechanismus ve prospěch všech a ne skryté přerozdělování bohatství.

Noam Chomsky - top 10 media manipulation strategies

K tomu ovšem také přidává nutnost pozemkové reformy, aby se peníze nepřesouvaly do spekulací s pozemky, byla by vlastníkem pozemků komunita a pronajímala je svým členům. Vlastníci půdy by platili poplatek cca tři procenta za rok z hodnoty parcely, byl by vyplácen komunitě a ta by za něj nakupovala půdu.

K tomu by měla přistoupit také reforma daňová. Platila by se nikoli daň z příjmu, ale ze spotřeby. Vyšší cena zboží by se vyvážila tím, že se nebude platit daň z příjmu.

Jaké výhody by podle Kennedyové z tohoto systému plynuly? Odstranění inflace, redukce sociální spravedlnosti, snížení nezaměstnanosti, snížení cen o třicet až padesát procent u zboží, ekonomická konjunktura, stabilní ekonomika.

Nový systém neutrálních peněz by mohl snížit růst zadluženosti i koncentraci peněz a zabezpečil by soustavnou výměnu zboží a služeb. Dnes jde třicet procent z každé koruny, marky, eura, dolaru na splácení úroků z kapitálu.

Naďa Johanisová ve své krásné knížce „Kde peníze jsou služebníkem, nikoli pánem“ popisuje ještě jiné varianty toho, jak i dnes působí alternativní ekonomiky a banky. Tady někde je klíč k budoucnosti. Proto musíme studovat nové modely a nenechat si cpát do hlavy omletá klišé lidí, kteří dobře vědí, čím a proč nás krmí.

http://denikreferendum.cz/clanek/1668-cim-a-proc-naskrmi

Noam Chomsky, the distinguished American philosopher, political activist and professor emeritus of linguistics at the Massachusetts Institute of Technology (MIT), has compiled a list of the ten most powerful and efficacious strategies used by “masters of the world” to establish a manipulation of the population through the media.

The strategies are so well-elaborated that even the countries with the best educational systems, succumb to the power and terror of those mafias. Many things are reported in the news but few are explained.

The journalistic tendency to balance stories with two opposing views leads to a tendency to ‘build stories around a confrontation between protagonists and antagonists’ (Ricci 1993: 95). Issues such as garbage and sewage sludge only get coverage, despite their importance, when there is a fight over the siting of a landfill or incinerator and the coverage is then on the ‘anger and anguish of affected citizens, or the conflicting claims of corporate spokesmen, government regulators and environmental activists’ rather than the issues and technical background to them (Gersh 1992: 16).

The job of media is not to inform, but to misinform: Divert public attention from important issues and changes decided by the political and economic elites, by the technique of flood or continuous flood of distractions and insignificant information.

Journalists who have access to highly placed government and corporate sources have to keep them strana 23

ORL číslo 6 on their side by not reporting anything adverse about them or their organizations. Otherwise they risk losing them as sources of information. In return for this loyalty, their sources occasionally give them good stories, leaks and access to special interviews. Unofficial information, or leaks, give the impression of investigative journalism, but are often strategic manoeuvres on the part of those with position or power (Ricci 1993: 99). ‘It is a bitter irony of source journalism … that the most esteemed journalists are precisely the most servile. For it is by making themselves useful to the powerful that they gain access to the “best” sources’ (quoted in Lee and Solomon 1990: 18).

The 10 Strategies:

3. The gradual strategy

Acceptance to an unacceptable degree, just apply it gradually, dropper, for consecutive years. That is how they radically new socioeconomic conditions (neoliberalism) were imposed during the 1980s and 1990s:

• the minimal state • privatization

1. The strategy of distraction

• precariousness • flexibility

The primary element of social control is the strategy of distraction which is to divert public attention from important issues and changes determined by the political and economic elites, by the technique of flood or flooding continuous distractions and insignificant information.

• massive unemployment • wages • do not guarantee a decent income,

...so many changes that have brought about a revolution if they had been applied once.

Distraction strategy is also essential to prevent the public interest in the essential knowledge in the area of the science, economics, psychology, neurobiology and cybernetics.

“Maintaining public attention diverted away from the real social problems, captivated by matters of no real importance. Keep the public busy, busy, busy, no time to think, back to farm and other animals” (quote from text Silent Weapons for Quiet Wars).

2. Create problems, then offer solutions

This method is also called “problem -reactionsolution.” It creates a problem, a “situation” referred to cause some reaction in the audience, so this is the principal of the steps that you want to accept.

4. The strategy of deferring

For example: let it unfold and intensify urban violence, or arrange for bloody attacks in order that the public is the applicant’s security laws and policies to the detriment of freedom.

Another way to accept an unpopular decision is to present it as “painful and necessary”, gaining public acceptance, at the time for future application.

Or create an economic crisis to accept as a necessary evil retreat of social rights and the dismantling of public services.

It is easier to accept that a future sacrifice of immediate slaughter.

• First, because the effort is not used immediately strana 24

ORL číslo 6 • Then, because the public, masses, is always the tendency to expect naively that “everything will be better tomorrow” and that the sacrifice required may be avoided

the door to the unconscious for implantation or grafting ideas , desires, fears and anxieties , compulsions, or induce behaviors …

7. Keep the public in ignorance and mediocrity This gives the public more time to get used to the idea of change and accept it with resignation when the time comes.

5. Go to the public as a little child Most of the advertising to the general public uses speech, argument, people and particularly children’s intonation, often close to the weakness, as if the viewer were a little child or a mentally deficient.

The harder one tries to deceive the viewer look, the more it tends to adopt a tone infantilizing.

Making the public incapable of understanding the technologies and methods used to control and enslavement. “The quality of education given to the lower social classes must be the poor and mediocre as possible so that the gap of ignorance it plans among the lower classes and upper classes is and remains impossible to attain for the lower classes.” (See Silent Weapons for Quiet Wars).

8. To encourage the public to be complacent with mediocrity Promote the public to believe that the fact is fashionable to be stupid, vulgar and uneducated…

Why? “If one goes to a person as if she had the age of 12 years or less, then, because of suggestion, she tends with a certain probability that a response or reaction also devoid of a critical sense as a person 12 years or younger.” (see Silent Weapons for Quiet Wars)

9. Self-blame Strengthen To let individual blame for their misfortune, because of the failure of their intelligence, their abilities, or their efforts. So, instead of rebelling against the economic system, the individual auto-devaluate and guilt himself, which creates a depression, one of whose effects is to inhibit its action.

And, without action, there is no revolution!

10. Getting to know the individuals better than they know themselves Over the past 50 years, advances of accelerated science has generated a growing gap between public knowledge and those owned and operated by dominant elites. Thanks to biology, neurobiology and applied psychology, the “system” has enjoyed a sophisticated understanding of human beings, both physically and psychologically.

6. Use the emotional side more than the reflection Making use of the emotional aspect is a classic technique for causing a short circuit on rational analysis, and finally to the critical sense of the individual.

Furthermore, the use of emotional register to open

The system has gotten better acquainted with the common man more than he knows himself. This means that, in most cases, the system exerts greater control and great power over individuals, greater than that of individuals about themselves.

http://theinternationalcoalition.blogspot.cz/2011/07/n oam-chomsky-top-10-media-manipulation_08.html

strana 25

ORL číslo 6 Český státní dluh (1989 – 2011) Vrhli jsme se do budování kapitalismu na věčné časy podle starého hesla: "Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu". A toto staré přísloví jsme doplnili novým kouskem nazvaným: "Dluhy táhnou pokrok". Kam jsme se dostali?

hesla: "Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu". A toto staré přísloví jsme doplnili novým kouskem nazvaným: "Dluhy táhnou pokrok". Kam jsme se dostali? Jak daleko máme do Řecka a kdo nás tam kvalifikovaně vede? O tom si přečtete v dalším pojednání.

Od sametu k biči

Úvod

Kdysi v době normalizace, v době studií na VŠE, jsem neudělala jednu jedinou zkoušku napoprvé. Státní rozpočet. Kdo pamatuje profesora Kyzlinka, skalního komunistu, před kterým se všichni studenti třásli, pamatuje si také, že udělat státní rozpočet u Kyzlinka bylo srovnatelné s absolvováním anatomie na lékařské fakultě. Kdo to zvládl, měl vyhráno. Skutečná noční můra. A proč jsem neprošla? Ideologicky naočkovaná Keynesem jsem se naivně zeptala, zda stát nemůže v době krize pomoci hospodářství přes státní rozpočet, aby tak vyrovnal pokles agregátní poptávky. Nemyslela jsem tou otázkou samozřejmě stát socialistický. Nicméně tehdy se nevyplatilo o něčem diskutovat.

Do roku 1989 jsme z hlediska schodků státního rozpočtu žádný problém mít nemohli. Schodek se prostě nepřipouštěl. Státní banka československá sledovala "plnění měnového plánu" Československé republiky. Emise peněz probíhala v uzavřené ekonomice podle plánu a centrálně řízená ekonomika země se mohla rozvíjet pouze v rámci omezených zdrojů. Studenti na středních školách se pořád ještě učí, co znamená křivka produkčních možností. Našim politikům-chemikům, psychiatrům, zubařům, kteří nám předvádí své veletoče na manažerských postech, pro které nebyli vycvičeni, by také neškodilo, aby se občas posadili do školních lavic .

Státní rozpočet socialismu představoval základní volby. Buď stavíte byty a nezbývá na tanky; nebo vyrábíte tanky a pak nejsou zdroje na ty byty. Anebo to vezmete půl na půl a vznikne takový kočkopes. To je podstata původní teorie. A soudruzi stáli částečně s nohama na zemi. Stavěly se i ty paneláky a zaplať Pánbůh za ně, protože většina české populace má teď alespoň střechu nad hlavou. A po dvaceti dvou letech svobody si většina obyvatel může pouze nechat zdát o vlastním bytě bez dluhů. Je fakt, že nebyly banány, auta, elektronika, což jsme těm na druhé straně ostnatého drátu záviděli. Jenže… Oni měli sice obchody plné zboží, ale měli i ty dluhy! Nezkažení a naivní, zavření v kleci a chránění před "kapitalistickým zlem", i my jsme chtěli okusit zakázaného jablka z ráje. A proto jsme se vrhli do budování kapitalismu na věčné časy podle starého

Historie : Na startovní čáře v roce 1989 činilo zadlužení 114 mld. Kč (Miloš Pick, Stát blahobytu nebo kapitalismus). Po rozdělení ČSFR bylo nutné vypořádat závazky se Slovenskem a v roce 1993 činil státní dluh 164 mld, což bylo 17% HDP (Dvořák P., Veřejné finance a fiskální nerovnováha a finanční krize, Praha 2008, s. 97). Vzhledem k oněm 17% k HDP při vzniku České republiky se to může zdát hodně. Ale musíme si uvědomit, že v důsledku špatně provedené ekonomické transformace jsme se hluboce propadli proti roku 1989. Ještě v roce 1999 byla ekonomika o 5% slabší, než v roce 1989 (M. Pick, tamtéž).

Z obou výše uvedených grafů vyplývá, že jsme se dostali z počátečního stavu 114 mld v roce 1989 do současných 1538 miliard v listopadu 2011. To představuje 41% k současné výši HDP. Předmětem mezinárodní kritiky vládního dluhu České republiky není ani tak celková výše nahromaděných dluhů. Ještě jsme nedosáhli Maastrichské hraniční hodnoty 60% k HDP, takže tendence populistů je říkat, že se vlastně nic neděje. Závažným problémem je však rychlost zadlužování, jež v posledních několika letech rapidně stoupla. Zvýšila se rovněž úroková sazba, a to z 1,1 % v r. 2008 na 2% v r. 2011. Dále už to bude podle toho, jakou budou mít náladu tzv. "finanční trhy", naše novodobé božstvo. strana 26

ORL číslo 6 Místo 36 mld na obsluhu vládního dluhu jsme již na 60 mld., což pravděpodobně dále poroste.

Rozdělme si celkový objem dluhu. Vezmeme v potaz počáteční stav 114 mld, dále vliv špatně provedené transformace ekonomiky. Tehdy daňoví poplatníci převzali na svá bedra dluhy soukromníků a špatné úvěry bank, aby se tyto mohly následně velice levně prodat do zahraničí. Jedná se o částku mezi 556-680 miliardami korun podle různých zdrojů, přesné číslo snad ani neexistuje. Pro naše účely použijeme 556 mld. Zbývá částka 886 milard, tedy slovy ministra financí Kalouska to, co jsme my, český lid, "prožrali".

koalici) přichází vláda rozpočtové odpovědnosti. A ejhle, zadlužení státu akceleruje nikoliv směrem dolů, jak nám bylo při předávání složenky před volbami v roce 2010 slibováno, nýbrž raketově nahoru: z původních 885,4 miliard na dnešních 1538 miliard. Česká pravicová vláda jedná podobně nezodpovědně jako pravicoví republikáni v USA, viz tento článek na umlaufovinách. Podle toho, jak se vláda chová, lze usoudit, že odpovědní ministři nemají o fungování makroekonomických pravidel ani páru. A pokud tento amatérismus neskončí dřív než uplyne volební období, lze tipovat výsledek na cca 1700 miliard v roce 2013.

Zadlužení České republiky je dluhem nezdravým

Stručný popis: - oněch 7,4% představuje počáteční stav roku 1989; - dalších 36,2% koláče představuje zadlužení způsobené divokou privatizací na náš účet; - dalších 216 mld, t.j. 14% z koláče připadá na další dluhy vytvořené v období do roku 2006 (tj. mimo těch horních 36% z transformace); - dohromady tvoří podíl těchto starých privatizačních dluhů a neschopného hospodaření posledních 16-ti let celých 50% celkového dluhu; - pak přibylo dalších 652 miliard, tj. 43% dluhu do dnešní doby.

Z grafu jasně vyplývá, že na tomto dluhu se ovšem nejvíce podepsalo cílené obohacení malé skupiny podnikavců ať už z řad bývalé nomenklatury, nebo různých Kožených podle výše uvedeného hesla: "Kdo nekrade, atd..". Kdybychom čistě hypoteticky vliv této superrozkrádačky za zhasnutého světla vyloučili, byl by celkový, nově vytvořený vládní dluh všech vlád až do roku 2006 vzhledem k dnešní rychlosti narůstání zadlužení vlastně zanedbatelný. Jen "nějakých" 216 milard.

Zadlužení České republiky je dluhem nezdravým, poněvadž nepřispělo k nastartování produktivních investic. Ty by ve střednědobém horizontu zajistily ekonomickou návratnost včetně úroku, a hlavně pracovní místa. Jsou země, kde taková politika byla úspěšná, například Jižní Korea. Tempo růstu HDP bohužel v Česku značně pokulhávalo za tempem nárůstu dluhů. Jak vyplývá z grafu č. 2, úroveň mezd je držena záměrně nízko, a to jak vzhledem k produktivitě práce a k vývoji HDP, tak i vzhledem k inflaci posledního období. Jako facka působí odmítnutí zvýšení minimální mzdy vládou z 8000 Kč na 8400 nebo 8500 Kč, což se stalo v posledním týdnu. To nahrává dalšímu oslabování příjmové stránky státního rozpočtu. Výběr odvodů na sociální zdravotní pojištění se bude nadále propadat, což bude další voda na mlýn pro ty, kteří chtějí zmrazit, nebo ještě snížit důchody. Deficit výběru daně z příjmu fyzických osob, tedy hlavně u příjmu ze závislé činnosti, se ještě prohloubí. Pak bude možné říci, že jsou nutné další škrty. V analýze jsme se zatím nevěnovali rozboru příjmů státního rozpočtu, roli daňových rájů, které umožňují neplacení daní v České republice. A nezapomeňme, že tyto zdroje zisků pocházejí z podnikatelských aktivit na území České republiky. Stejně tak jsme neřešili výdajové stránky státního rozpočtu. Jenom komplexní pohled nám může objasnit, kde je vlastně pravda. Usilovat ale o její poznání jako odpovědní občané musíme. Závěr

Z našeho grafu je evidentní, že průměrný volič České republiky rozhodně ze zadlužování žádný užitek nemá, podobně jako ho nemělo obyvatelstvo řecké. To předvedl názorně Václav Umlauf v tomto článku. Hospodaření se státními prostředky v Čechách nemá co do činění s racionalitou. Naopak je vedeno stylem: "Rodina nebude jíst, poněvadž někdo cizí se chce vozit v mercedesu". Vláda s katolickými ministry svérázně naplňuje evangelium podle hesla: "Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." (Mt 25,29). http://news.e-republika.cz/article850--esky-statni-dluh1989-2011

Od poloviny roku 2006 (do voleb vládla ještě ČSSD v strana 27

ORL číslo 6 Vláda strachu a ekonomické mýty Václav Umlauf

Našinec se chvíli zdrží ve Švýcarských Alpách, kde ovce, sedláci a bankéři se pasou v klidu a míru. Pak se vrátí domů a myslí si, že se ocitl v zemi plné gangsterů. Každou chvíli exploduje tu či onde ten či onen český plátek či politik s tvrzením, že se zhroutíme, protože já nebo ty jako normální občan stále ještě dostáváme výplatu, máme našetřeno něco málo na státní důchod, občas jsme nemocní, a navíc nakupujeme, aniž bychom platili DPH zvíci ceny našeho nákupu. A k tomu to Řecko, odlet vlaštovek, no víte, paní Vomáčková, ono to nebude už dlouho trvat, aspoň v novinách to prý říkali. A v televizi vydírají také, pochopitelně. Nuž pohlédněme s jiskrou v oku na USA, náš zářný vzor, o němž se v poslední době v pravicovém břichomluvectví cudně mlčí. Nečasova vláda zamířila ven z Evropy a směřuje jednak na Balkán a jednak do USA, kde zítra již znamená včera. Proto se podívejme na vývoj a strukturu amerického federálního dluhu na posledních 10 let. Je to poučné čtení, které láme několik mýtů v českém tisku. Beru jen oficiální údaje z prověřených dat.

2. Mýtus druhý: ekonomická krize a růst dluhu Důležitý je obrázek z publikace PEW Trust analyzující ekonomické prognózy a faktický průběh vládního dluhu. Oficiální prognózu Rozpočtového úřadu Kongresu (The Congressional Budget Office) z roku 2001 najdete pod zkratkou „CBO Projections“ dole. Jinak řečeno: toto byla oficiální vyhlídka vlády prezentovaná americké veřejnosti jako zářné zítřky. Dluh měl klesat z původních cca 35% HDP (2000), pak v roce 2008 se měl dostat na nulu a pak dokonce do mírného přebytku. Podívejte se na klíčový zlom v nárůstu dluhu, který se kryje s vládou G. Bushe. Jasně vidíte, že padl mýtus o tom, že dluh zavinila ekonomická krize. To bylo pouze oněch cca 30% skoku. Ale daňové úlevy bohatým a zvýšené utrácení vlády způsobily skok o cca 41% + 27%. Toto je přímé utrácení vlády skrze rozpočet, viz svorku „Legislative“.

1. Mýtus první: pravicová šetřivost a realita Následující tabulka (celé zde na Wiki) ukazuje průběh hospodaření jednotlivých vlád USA. Vybral jsem jen poslední vlády z let 1977-2011. Vidíte dluh v procentech HDP na začátku vlády prezidenta, pak na konci, přírůstek nebo úbytek dluhu v absolutních číslech, ale hlavně: zelená čísla ukazují na reálné snížení dluhu a červená naopak na jeho drastické zvýšení. Američané si za dluh mohou ze dvou třetin sami, protože jejich vláda jednak snížila daně bohatým, a přitom nesmyslně utrácela, zejména za zbrojní programy a za všechny války, které vedla a vede po světě. A to v době, kdy skončilo bipolární rozdělení světa USA/SSSR. Výsledek? Trvalé zadlužení země v absolutních číslech převyšuje na hlavu Řecko, a přitom má USA nejvyšší rating AAA. Něco je shnilého ve státě Dánském, proto chce Evropa zavést vlastní ratingové agentury. Kdo doopravdy v USA šetřil? No právě ty demokratické vlády (viz „D“ v tabulce), které udělaly maximum i pro své občany a nevedly nesmyslné války. Jinak řečeno: mýtus o pravicovém šetření republikánů je ekonomický nesmysl. Tabulka jasně ukazuje, že šetřili právě demokraté, viz zelené cifry. Prezident Obama dluh převzal, ale zatím jej zvětšuje, což je jediná výjimka z pravidla.

3. Mýtus třetí: federální zadlužení skrze sociální a podpůrné programy

strana 28

ORL číslo 6 Dalším klíčovým grafem je rozvrstvení federálního dluhu podle dopadu jednotlivých zákonodárných úprav, válek, federálních programů a dalších fiskálních či

z nichž mnohá jsou zralá na bankrot. V tabulce si porovnejte první kolonku místního daňového příjmu hlavu a druhou tabulku, což je dluh jednotlivého státu. Zkrátka, USA náš vzor. Jak vypadá začarovaný kruh v praxi, na to se podívejte ve dvou minutách skvělého shrnutí americké ekonomiky ve známé přednášce ekonoma R. Reicha. Nebo si najděte jeho vysvětlení k moci vojensko-průmyslového-kongresového komplexu v USA (zde). To je americké porcování medvěda, který ovšem neběhá po lese, ale je uvázaný na řetězu v komunistické Číně, která drží většinu amerického federálního dluhu. Je dobré vědět, že americká pravice je neuvěřitelně vlastenecká, s výjimkou vlastního zisku ovšem. O teď k tomu podstatnému. Proč já mám utrácet čas tím, že kompiluji a komentuji tyto zdroje z internetu? Proč to neudělají ekonomové a pisatelé, kteří jsou placeni za ekonomické rozbory?

http://news.e-republika.cz/article494-Vlada-strachu-aekonomicke-myty&highlight=%22Vláda%20strachu %20a%20ekonomické%20mýty%22

ekonomických změn. Zdrojem je opět citovaná publikace PEW Trust. Tento graf je důležitý na konci roku 2011, kde najdete poslední výstupy týkající se dluhového dopadu posledních Obamových zásahů do ekonomiky. Červeně jsem vám vyznačil známé Obamovy záchranné balíčky pro banky, hypotéky a krachující automobilky (TARP + Recovery Act), plus podtržení týkající se zavedení povinného zdravotního pojištění (Medicare D).

Trh s finančními deriváty, časovaná bomba Banky jsou lehké jako balón, protože nemají finanční aktiva, pouze jedničky a nuly v počítači. Ekonomický ekvivalent fantazijních derivátů odpovídá cca 8,5 HDP planety Země.

Mýtus o sociálním plýtvání Obamy je pryč. Z grafu je jasně patrné, že pod tlakem republikánského kongresu se pokračovalo v nesmyslných daňových úlevách bohatým, které zavedl Bush (2001/3). K tomu se přidaly další daňová zvýhodnění za pravicového Kongresu (2010). A vesele se dál vedou všechny prohrané války (Afghánistán, Irák, Jemen), které jsou od samotného začátku financovány pouze na dluh. Stejně jako v předešlém případě vidíte, že dvě třetiny dluhu nejsou nic jiného, než politická rozhodnutí ve prospěch bohatých dvou procent populace a vojenskoprůmyslového komplexu. Červená křivka ukazuje, že důsledky ekonomické krize tvoří jen jednu třetinu dluhu. Sociální federální programy budou možná drahé v budoucnosti, ale nyní představují jen malou část dynamiky dluhového růstu. Chudým se dá prostě méně, a je to. Ale zvýšit bohatým historicky nejnižší daně z majetku a ze zisku (cca 17%), to fakt nejde. Přesně jako u nás, za dob koaličního ekonomického porna.

Ameriku vede pravicová ideologie, která chce žít ze středních vrstev, ničí vlastní populaci a vede nesmyslné války, na něž nemá prostředky. Stejným způsobem ovšem hospodařily i jednotlivé státy USA a velká města,

Warren Buffett, jeden z miliardářů, kteří šli do sebe a začínají myslet na důsledky svého konání, jednou prohlásil, že finanční deriváty jsou ve skutečnosti strana 29

ORL číslo 6 "zbraněmi hromadného finančního ničení". Protože zatím vybuchly jen z malé části (finanční krize 2008/9), podívejme se na fakta, která ideologicky myslící ekonomové Česka cudně tají před našimi občany.

Nejprve čísla. Nikdo neví, kolik obnáší trh s deriváty, což samo o sobě představuje iracionální prvek. Odhady se pohybují kolem 600 - 1 500 biliónů dolarů. Ale pozor! Planetární HDP je pouze 70 biliónů dolarů. Jinak řečeno: ty peníze v derivátech jsou podfuk, protože jejich ekonomický ekvivalent neexistuje. Odpovídá cca 8,5 HDP planety Země, ale my, jak známo, máme jen jednu planetu. A tyto peníze produkují úroky další peníze, protože množí samy sebe. Proč by se nemnožily samy od sebe? Jsou odděleny od výroby, tj. existují v ekonomickém vzduchoprázdnu a množí je iracionální a ničím neomezená chamtivost.

A nyní se podívejme na světové banky, ony kolosy na hliněných nohou. Spravují virtuální dluhy a finance, které jsou nesmyslem, protože za ně neexistuje v globální ekonomice žádný ekvivalent. Pojďme k USA, kde 4 největší banky představují 93 % celkové objemu transakcí a spravují 81 % půjček. Kolik prázdného vzduchu, tj. virtuálních peněz daných pouze v paměti počítače, obsahují jejich trezory?

příslušných bankách v City.

2. Necháte je emitovat státní dluhy za nesmyslný úrok, který navíc libovolně zvýšíte tím, že této zemi v budoucnu snížíte rating jako Řecku.

3. Pak na vás bude dělat pár miliónů ekonomických otroků, dokud se nevzbouří. Novou revolucí se dluhy jednoduše škrtnou.

Takže platí přísloví: virtuální peníze znamenají reálné problémy. Hlavně pro obyvatele těch zemí, kde vládnou politicko-ekonomické mafie.

http://news.e-republika.cz/article1253-Trh-s-finan-nimiderivaty-asovana-bomba

David Ašenbryl: Nový astrologický pohled na Čechy

JPMorgan Chase: aktiva 1 800 miliard dolarů / deriváty 70 151 miliard

Citibank: aktiva 1 300 miliard dolarů / deriváty 52 102 miliard

Bank Of America: aktiva 1 400 miliard dolarů / deriváty 50 135 miliard

Goldman Sachs: aktiva 114 miliard dolarů / deriváty 44 192 miliard

Nyní je jasné, proč je Golman Sachs tak aktivní v Evropě. Tato banka je z velké čtyřky ta nejmenší a má největší podíl neexistujících peněz. Představme si, že vypukne další finanční (tj, nikoliv ekonomická) krize, která musí nutně přijít, protože banky jsou prázdné bubliny. Pak tato banka přijde na odstřel jako první. Ty první tři jsou v USA příliš velké na to, aby mohly padnout. To si zajistily při poslední bankovní krizi pohlcením ostatních bank v roce 2009. Goldmani se proto musí snažit aspoň v Evropě, aby se za virtuální peníze a úvěry dostali k čemukoliv, co vynáší reálné peníze, a to dlouhodobě. Nejlépe je, když zničíte zadlužením celý stát.

1. Zkorumpujete jeho již neschopnou politickou reprezentaci tím, že nakradené peníze uložíte v

Myslíte si, že horoskop, tedy kruh hvězd nejde "položit na zem"? Ale ano, existuje například pražský zodiak, který ukazuje hlavní město Prahu z hlediska znamení s centrem v rotundě . Proč by však linie jednotlivých znamení nešly prodloužit na území Čech?

Všechno můžeme provést jako hru. A díky tomu to bude jasnější a logičtější, už jen proto, jak je oblast oddělená od ostatního světa jednolitými horami. Každý pás by tak měl mít charakteristiku svého znamení, měli by tam bydlet lidi určitého typu a krajina by taky měla připomínat své obyvatele. Přesto by Češi měli mít jednotnější kulturu. Kde žijete vy a potvrdili byste tento názor? Nebo se vám to nezdá pravděpodobné ? Tak to zkusme posoudit.

strana 30

ORL číslo 6 Pás Berana

Tyto linie se nám od hlavního města prodlužují směrem na sever. Měli by zde tedy bydlet především lidé energičtí, technicky zdatní, plní nápadů a taky potřeby se prosadit. Boj o vliv a význam vlastní osoby by tak měl být smyslem jejich života. Hned poblíž Prahy je několik průmyslových městeček jako Brandýs nad Labem, kde bývala silná vojenská posádka a masná výroba, nebo Neratovice se Spolanou. Jednoznačným centrem automobilového průmyslu ČR je pak město Mladá Boleslav s továrnou Škoda, která zaměstnává i celé venkovské okolí. Nejpodnikavější lidé v Čechách žijí podle všeho na Liberecku, kde se vědecky inovuje, rostou průmyslové podniky a dobře funguje strojírenství i textilní průmysl. Existuje tu taky výrazná spolupráce s Německem i Polskem, často mezi aktivními městečky s velkými továrnami na autosoučástky. Není náhodou, že od Liberce a Jablonce nad Nisou se dostaneme rychle všemi směry po silnicích i železnici. Okolní Jizerské hory taky vyžadují výrazné fyzické výkony.

Pás Býka

Opravdu, tady leží úrodné oblasti naší země. Měli by tady žít lidé rozumní, praktičtí, až konzervativně založení, ale s ohledem na radosti života a určitě i krásu. Hned u historického města Mělníka je spousta úrodných vinic a okolo je nejkvalitnější půda v Čechách, kde se daří různým druhům obilí, zelenině i cukrové řepě. Zemědělství vyžaduje pomalejší a trpělivý způsob života, trávený na jednom místě, což ukazuje na vlivy zemitého znamení Býka. Za pásem polí se nachází krásný areál kokořínských lesů a kraj, uprostřed s Máchovým jezerem, kam se jezdí rekreovat spousta lidí ze širokého okolí. Příroda a zámky pod Bezdězem a směrem k Českému středohoří a Českému Švýcarsku je tak známé jako místo odpočinku a užívání si života. Taky místo, kde lidé tvoří díla jako Karel Hynek Mácha, ale taky vydělají, nebo utratí za zábavu hodně peněz. Díky vysídlení Němců se tu taky vyskytuje hodně chat a chalup pro Pražany, často umělce, kteří tu mají druhý domov.

Pás Blíženců

Jak by se dalo očekávat, tento pás vypovídá o pohybu. Mělo by tady žít hodně mladých osob, které jsou přizpůsobivé, komunikativní a čilé, ale dokážou si užít realitu podle vlastního pohledu. Na cestě severozápadně od Prahy se najde mnoho průmyslových měst jako Roudnice nad Labem, do kterých vedou hlavní železnice a silnice směrem do aktivního Německa. Krajina je nejdřív úrodná, lidé ale odsud spíš dojíždějí za prací do zdejších center. Přes bránu Čech,

tedy mezí dvojicí horských hřebenů kolem Labe se dostaneme do Ústí nad Labem, Děčína a dalších severočeských měst, kde je hodně náročného průmyslu a kam se vždy za prací stěhovalo mnoho mladých lidí z celé republiky. Museli se tak rychle přizpůsobit novému životu, improvizovat a taky mít problémy se životní jistotou. Špatný vzduch, útočící na plíce a průdušky je symbol Blíženců. Je zajímavé, že je tady největší hustota pěveckých souborů u nás, taky se zrodila trempská Porta jako setkávání mladých lidé, blízkých duchem a hudebními sklony.

Pás Raka

Lidé zde žijící by měly mít vztah k rodině a domovu, vyznávat pragmatický pohled na život a přitom se dokázat zasnít. Taky mít vztah k jídlu a dobrému bydlu. Tato oblast je skutečně venkovská a lidé žijí především v chalupách mezi lány úrodné zemědělské půdy na Slánsku, Lounsku, Žatecku a směrem k Chomutovu. Osou "keltské" krajiny s menhiry je výrazná řeka Ohře, pod Krušnými horami zase kdysi bývalo mnoho rybníků. Daří se tu pěstovat nejvýnosnější plodiny a provozovat velká hospodářská družstvai proto, že osud muselo odejít mnoho sudetských Němců. Rozkládá se tu nejvíc chmelnic, z jejichž produktů se vyrábí národní tekutina, pivo a mnoho lidi si pamatuje zdejší chmelové brigády, kde se seznamovali chlapci s dívkami. A často potom třeba zakládaly rodiny. Venkovský život se svými tradicemi se ale potýká s problematikou nezaměstnanosti, proto tu lidé musí být víc konzervativní a přizpůsobit se hlavně v otázce potřeby peněz.

Pás Lva

Pro Čechy, zemi Lva by tento pás měl mít silný symbolický význam. Lidé tu mají žít hrdí, aktivní a podnikavě zaměření, se sklonem k užívání dobrodužství života. Tímto směrem proto najdeme důležitá místa české historie, jako zámek v Lánech a hrad Křivoklát. Tedy reprezentativní sídla, kde odpočívali čeští monarchové a představitelé republiky. Lidé tady často sloužili na dvorech, při lovech a různých veselicích. I dnes je v křivoklátských lesích a kolem Berounky výrazná turistika s mnoha hotely, chatami a dobrodružnými cestovateli a vodáky, kteří si chtějí zajímavě užívat. O kus dál najdeme po celém světě slavná místa jako Mariánské Lázně nebo Karlovy Vary. Koná se tady filmový festival, kam se sjedou političtí a umělečtí představitelé z celé republiky a světa. Lázeňský švihák je vlastně obrazem typického Lva. Kdysi tady měli dostaveníčka představitelé států, dnes často šlechty. Fungují tu však i ruské mafie, lidé bojující o moc a snažící se utlačovat místní obyvatele. Tedy chovat se jako diktátoři, což je odvrácená stránka.

strana 31

ORL číslo 6 Pás Panny

Jihozápadní směr od Prahy by měl být typický pro realistické lidi, kteří rozumí každodenním problémům a dokáží se přizpůsobit. Kraj patří mezi výrazné prostory Čech, kolem dálnice na Plzeň se nalézá hodně drobného průmyslu nebo skladovacích hal. Zdejší lidé pracují v důležitých městských centrech jako drobní zaměstnanci. Mnoho z nich míří každý den do Škody v Plzni a do dalších průmyslových podniků. Přizpůsobují se praktickým okolnostem a většinou žijí v malých městečkách. Kolem Plzně je taky mnoho hornických městeček se svými tradicemi a hudebním folklorem. Obyvatelé jsou zde taky obecně manuálně zruční, vyrábí se mnoho součástek a je tu mnoho zahrádek, taky se vyrábí různé alkoholické nápoje. Pochází odsud hodně osobností, důležitých pro český literární život a hudbu. Oblíbené je hlavně Chodsko s turistikou a "chozením" po horách. Vede tudy důležitý železniční a silniční koridor do Bavorska, kde fungují centra vydavatelství českých novin, hlavně v blízkém Pasově a Řezně.

Pás Vah

Mělo by jít o prostor, který působí klidně a harmonicky. Tedy být plný lidí toužících po klidu, pohodě a roztomilé zábavě-po odpočinku, střídajícího pracovní dny. To se potvrzuje tím, že oblast dolní Berounky s Černošicemi nebo Řevnicemi byla známá jako první místo rekreačních vil, kam se stěhovali lidé z Prahy za klidným bydlením a stavěli si zde i rekreační chaty. Za řekou je pás Hřebenů a Brd, kam jezdí turisti za aktivním odpočinkem v lesích okolo kulturně naladěných městeček, jako Mníšek pod Brdy nebo Dobříš s pěknými zámky. Příbram známe jako hornické město plné stříbra, ale taky mariánské poutní místo plné písní, za kterým jsou pěkné venkovské zámky jako Rožmitál, nebo Blatná. Písecko je plné rekreačních možností v lesích, okolo přehradních nádrží na soutoku Vltavy a Otavy bývá v létě mnoho lidí. Na Strakonicku žilo hodně dudáků, lidé z Pošumaví zase byli v historii často jarmarečníci, potulní muzikanti a zaměstnanci cirkusů. Klid na Šumavě je jistě bez konkurence.

Pás Štíra

Zdejší lidé by měli být konzervativní a trochu neproniknutelní, taky ale bodří a odpovědní za druhé. Tímto směrem od Prahy se rozkládá celá vltavská kaskáda, plná tajemné vody, ale taky erotických zábav okolo Štěchovické nebo Slapské přehrady a Orlíka. Tady se rozkládaly první chatové oblasti různých dobrodruhů a trempů. Hledali se tu často poklady a celá krajina ( vlastně i lidé ) se musela měnit, především díky stavbě vodních přehrad. Sídlili zde mocné rody jako Schwarzenbergové, nebo Rožmberkové, kteří taky jako

pominutí stavěli desítky rybníků, které z množství ryb vynášely velké peníze. Lidé tu jsou sice trochu pomalejší, po oťukávání ale srdeční a rázovití. Krajské město České Budějovice jsou dnes známé svým bohatstvím a historickou krásou. Stejně působivé je okolí tajemného Českého Krumlova, světoznámé památky UNESCO a kdysi hodně bažinatého Třeboňska, dnes plného kanálů a rybníků, kde v létě sjíždí řeky mnoho vodáků a lázeňských možností. Zámky zde mají typicky "štíří" názvy, jako Hluboká.

Pás Střelce

Měli by tu žít lidé svobodomyslní, s láskou k pohybu a optimismem. Právě v tomto směru vede z Prahy hlavní dálnice ČR směrem na Moravu a dál, hlavně na jihovýchod Evropy. Proto tudy v automobilech, ale i s nákladem v tirácích a dodávkách projíždějí mnozí cestovatelé, důležití VIP se setkávají třeba v Průhonicích. Toto přírodní okolí Prahy je oblíbené pro rekreaci. Staví se tu nákladné chaty a příměstská zástavba vil, hlavně směrem k půvabné řece Sázavě. Jsou tu vidět rozdíly mezi chudšími a bohatými. Obecně je kolem mnoho sportovišť pro golf, tenis a bazény k plavání. Turisté vždy hledali únik z městského prostředí, proto je tu prostor venkovské krajiny, která dává pocit svobody. Nachází se tu nejvíce hřebčínů pro koně, kteří zde naleznou venkovský prostor. Chovají se tu další zvířata a je tu i více jatek. Pochází odsud taky lidé, kteří touží po revolučních přeměnách. Třeba bojovní husité v Táboře, venkovští písmáci, partyzáni, narodilo se tu taky dost nadaných divadelníků.

Pás Kozoroha

Pro kraj pod vlivem znamení je to typické. Lidé tu vždy museli mezi hustými lesy tvrdě dobývat aspoň trochu půdy. Prostory jsou tu často tmavé, kopcovité až hornaté, krajina je venkovská, ale mezi ní se vždy objeví nějaké bohaté místo s velkou historií. Ukazuje se to na Jihlavě, která leží v chladné oblasti Čech a Moravy na Vysočině. Ta už svým názvem poukazuje na složitější podmínky života. Typické jsou i tajemné prostory jihlavského podzemí. Díky současnému rozvoji průmyslu kolem dálnice ale vzrůstají další pracovní možnosti pro obyvatele. Zdejší část D1 je tu méně schůdná, proto má specifické problémy, spojené s údržbou a aspoň kouskem rovné plochy. Hluboké lesy kraje přitahují vodáky, cykloturisty, houbaře a lidi, kteří si chtějí užívat kamenité řeky Sázavy a jejího okolí. Najdou se tu i místa důležitá pro duchovní život nejen v minulosti, jako je klášter v Želivi, ale hlavně známá památka UNESCO Žďár nad Sázavou s budovami a sochami od Santiniho.

strana 32

ORL číslo 6 Pás Vodnáře

Vodnář je znamení originálních a otevřených lidí. Musí se tu proto vždy objevit něco, co druhé naprosto překvapí a stojí úsilí z hlediska intelektu. Když kdysi vyrůstala Kutná Hora, kde se dolovalo stříbro, znamenalo to vpád průmyslu a městského způsobu života na úplný venkov. Rozvíjely se tu taky "nové" technologie těžby a ražby. Kolín byl sice bohatým městem, ale po příchodu průmyslu, třeba tiskařského vzrůstal dál. Dnes to vidíme i na továrně pro automobily TPCA. Podobné to bylo s krajskými Pardubicemi, které vyrostly jako průmyslové centrum na důležitém železničním koridoru. A taky řešily rozpory se sousedním Hradcem Králové. Jistě není náhodou, že se v Semtíně vyráběl semtex a taky mnoho moderních chemikálií. Proto tu bylo potřeba mnoho technicky nadaných osob, které se sem stěhovaly z území celého státu. Lidé jsou tak modernímu životu přizpůsobiví v minulosti, i dnes. Podle průzkumů je taky zajímavé, že se tu rodí nejvíc blond lidí, což má vztah vůči smyslu znamení.

Pás Ryb

Ryby jsou vždy něčím tajemné, i když se snaží působit pragmaticky. Pás zahrnuje okolí Prahy kolem řeky Labe, kde se vyskytuje množství rybníků až po Krkonoše. Toto hlavní rekreační centrum pražské a české VIP smetánky slouží pro zábavu. Hodně se tu sportuje a provádí horská turistika, lidé se tu rádi opíjí. Z toho plynou místním značné finanční zisky. Obyvatelé jsou obecně konzervativní a v rámci Čech i překvapivě zbožní. V minulosti se odsud do vnitrozemí uskutečnilo mnoho vojenských vpádů směrem od Slezska a Pruska, takže lidé i častěji trpívali. Svým způsobem jde o jádrovou oblast českého národního obrození. Z prostoru pod hřebenem horských pásem pocházela třeba Božena Němcová, Alois Jirásek, F. L. Věk nebo Karel Jaromír Erben, taky mnoho divadelních ochotníků. Nejde však jen o oblast písmáků, ale i různých spiritistů, vyvolávačů duchů a bylinkářů, tedy "blouznivců našich hor" zabývajících se sny a okultnem, což ovlivnilo celé generace.

strana 33