PŘED BOHA S PRAVDOU, PŘED SOUD S PENĚŽENKOU (Francouzské přísloví) ČÍSLO 31* ROČNÍK VI*2. 10. 2013* (ČAS 1 – ročník XVII* Kurýr ročník VIII)
Ve druhém století našeho letopočtu žil v Alexandrii slavný astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios. Podle vyprávění obchodníků a vojáků kreslil mapy vzdálených zemí. Velké pohoří na severu země, v níž podle něj žil velký národ Boiochaimů, označil jako Askiburgion. Přiložíte-li Ptolemaiovu mapu na mapu dnešní, pod Askiburgionem naleznete Nízký a Hrubý Jeseník, část Slezska i střední Moravy. I mezi tvůrci tohoto listu naleznete nejednoho učeného Boiochaima. Na sklonku 19. století si příznivci strany realistické, sdruženi kolem T. G. Masaryka uvědomili, že potřebné změny společenské vyžadují více informačních zdrojů. A tak vznikl v roce 1866 list ČAS, od počátku redigovaný Janem Herbenem. V roce 1990 si vydavatelé tohoto listu vypůjčili název i původní grafickou podobu hlavičky a vydávali až do roku 2005 list ČAS v tištěné podobě. A pochopitelně v duchu názorů původní České strany lidové (realistické). Ten pak na několik let, od 3. 2. 2005 do 21. 8. 2008 nahradil internetový deník Bruntálský Kurýr. Tento internetový, dle potřeby i tištěný list ČAS je tedy pokračováním obou zmíněných periodik a měl by v této podobě vydržet co nejdéle. Což bude i dílem vás, čtenářů. Vydává: občanské sdružení Vlastenecký poutník, Čeladná 711, 739 12 Čeladná, v nakladatelství Moravská expedice®. Redakce: petr.anderle @ tiscali.cz ;
[email protected] +420 724 100 646. Odpovědný redaktor:Petr Andrle. Každé vydání najdete také na www.hbl.cz ; www.marianka.eu. Objednávky: e-mail s předmětem ČAS* Registrace MK ČR ze dne 22. 3. 2001 evidenční číslo MK ČR E 11 345
V době od dnešního dne (ČAS číslo 30) do 2. října (ČAS číslo 31) má ČAS dovolenou. Redakce ovšem není zavřena, takže můžete psát a posílat neustále. I vám, našim čtenářům, přejeme příjemnou letní pohodu a klidný nástup podzimní.
S tímto oznámením vyšlo poslední číslo před prázdninami. Slovo plníme a je 2. října 2013 a ČAS znovu vychází.
SLOVO V ČASE (6)
SVOBODA JE STÁLE KŘEHKÁ
Již několik let trávíme vždy část srpna cyklistickými výlety mezi třeboňskými rybníky, když stabilní základnu máme v Chlumu u Třeboně. Kdykoli se blížíme k rybníku Svět, přihlásí se mi neodbytně vzpomínka na oba Šusty. Na hrázi rybníka Svět je totiž od roku 1928 pomník připomínající památku velkého rybáře a rybníkáře Josefa Šusty. Syna Josefa Šusty, hostinského a mistra řeznického z Jankova č. 30.
(Rodiče historika Šusty)
1
Veřejnosti méně známý Josef Šusta (1835 – 1914), byl jako vrchní správce schwarzenberského třeboňského velkostatku znamenitým a mezinárodně uznávaným následovníkem legendárních jihočeských rybníkářů Štěpánka Netolického, Jakuba Krčína z Jelčan a Mikuláše Rutharda z Malešova. K některým jejich praxím se Šusta dokonce stavěl mírně kriticky. Jan Adolf II. kníže ze Schwarzenbergu si nemohl vybrat lépe. Josef Šusta postavil chov kapra na skutečné vědecké základy (je vlastně otcem Třeboňského kapra), zavedl čistění rybníků, hnojení vody chlévskou mrvou, přikrmování ryb, zasloužil se o chov marén, candátů, pstruhů i jiných druhů ryb. Jeho kniha Výživa kapra a jeho družiny rybničné z roku 1884 je dodnes považována za základní dílo mezinárodního významu. Ve své druhé a neméně ceněné Fünf Jahrhunderte der Teichwirtschaft zu Wittingau (Pět století rybničního hospodářství v Třeboni) z roku 1898 shrnuje výsledky svého historického bádání v rožmberských archivech a dalších zdrojích. (Pomník Josefa Šusty na hrázi rybníka Svět)
K Třeboňsku a k jižním Čechám patří neodmyslitelně i jeho syn Josef Šusta (1874-1945), jeden z našich nejlepších a nejobjektivnější historiků, vrstevník Josefa Pekaře, s nímž si rozuměli. Středoškolská studia absolvoval právě v Třeboni a v Českých Budějovicích, vysokoškolská studia v Praze, ve Vídni a v Římě. Ke studiu ve Vatikánském archivu ho zlákal třeboňský archivář František Mareš, který jako jeden z prvních vzbudil v Šustovi zájem o historii. A také mu vyprávěl o Itálii, ale o té Šusta již něco věděl. V otcově knihovně našel desítky knih o Itálii současnosti i minulosti. Jenže bohužel si vždy při této vzpomínce musím připomenout datum 27. května 1945. Ten večer dávali v Národním divadle Libuši, ale Josef Šusta zamířil k Vltavě. K řece, která mu vždy přinášela poselství milovaného rodného kraje. Někde blízko Troje vstoupil do jejího proudu, když předtím si pojistil dokonání záměru zřejmě nějakými medikamenty. Po čtyřech dnech vydala řeka jeho tělo v Roztokách nad Vltavou. Celý tento Šustův čin je obestřen mnoha neznámými. Ano, byl v té době již těžce nemocen, avšak duševně nemohl unést nespravedlivě vznesená obvinění na jeho činnost v Protektorátu. Když začal hned v květnových dnech 1945 místy účelový „hon na čarodějnice“, což je u nás po revolučních zvratech většinou obvyklé, byl naprosto nespravedlivě obviněn ze zrady a kolaborace v době války. Tušil, že by se mohl stát jedním z těch, o nichž bylo předem rozhodnuto, že budou obětováni. A to bylo pro tohoto na výsost upřímného českého vlastence něco nepředstavitelného. Profesor všeobecných dějin na Univerzitě Karlově Josef Šusta (na snímku vlevo) napsal řadu unikátních historických prací týkající se dějin světa, Evropy i našich zemí. Vynikající reprezentant tzv. Gollovy školy byl mimo jiné i kritický k Františku Palackému, který ve svých výkladech záměrně opomíjel zaznamenat 2
ekonomický prospěch rozvíjejících se měst a průmyslu v době německé kolonizace, měl také kritický vztah k církvi, z které nakonec vystoupil, byl ministrem školství (1920-1921) a na sklonku svého života prezidentem České akademie věd a umění (1939-1945). Mezi mnohé jeho přátele a příznivce lze zařadit T. G. Masaryka, Karla Čapka, ale především pak vynikajícího českého historika umění působícího ve Vídni Maxe Dvořáka (1874-1921). Na gymnáziu v Českých Budějovicích byl jeho spolužákem Emil Hácha 1872-1945). Osud po letech spojil oba muže tím, že ve stejnou dobu ne zcela dobrovolně přijali na svá bedra přetěžký úkol prezidentství. Josef Šusta prezidentství České akademie věd. Avšak nijak se své cti za celý život nikdy nezpronevěřil, neučinil tak ani v době protektorátní. Naopak, riskoval a pomohl mnoha potřebným. Je zajímavé, jak se v životě člověka objevují příběhy z mládí, které mohou později ovlivnit i jeho jednání či osud. Ve svých vzpomínkách (Léta dětství a jinošství) popisuje Josef Šusta příhodu, při níž byl na procházce s chůvou svědkem vytahování utonulého z rybníka Svět. Chůva Mána mu při té příležitosti vysvětlovala, že ve svátek sv. Petra a Pavla musí se sedmero nešťastníků zastřelit, utopit a oběsit, tedy obětovat. Při popisu této vzpomínky Josef Šusta napsal: „Oběšenci a utopenci kroužili před mým zrakem v usínání a nemohl jsem se zbavit nápadu, že budu třeba jednou sám z nich, jakýmsi nezvratným osudem k tomu určen“. O pár desítek let později, v době kdy se schyluje k tragické první světové válce a nemocnému tatínkovi Šustovi zbývá již jen pár měsíců života (+ 15. listopadu 1914) vydává Josef Šusta jediný svůj román Cizina. Vyznal se v něm ze své lásky k Itálii a zejména pak k Římu, což nebylo ve své době cizí i dalším historikům – Palackému, Gollovi, Dvořákovi či Kroftovi. Kniha obsahuje jisté autobiografické rysy, ale i zajímavé politické postoje. Například popisuje škodlivost nacionalismu. Šusta byl v tomto směru velice vyhraněný. Měl rád svoji zemi, ale nacionalistou se stát nikdy nechtěl. Ve svých Vzpomínkách to hodnotí takto: "Cítil jsem své češství vždy a uvědoměle jako přirozenou podstatu své bytosti a nezrušitelný závazek své krve, ale trpkosti, které vyrůstaly z poměru obou národností místní půdy budějovické, mi zůstaly trochu cizí“. Jako vědec odmítal „omyly plynoucí z prvních dojmů“, které se v jeho době vyskytovaly velice často. Ať se jednalo o hodnocení jednotlivců či celých národů. Šusta důsledně rozlišoval diferenční schopnosti národů. S tím by ovšem po druhé válce neuspěl vůbec. Ve zmíněné knize Cizina, která například umožnila JUDr. Aloisi Rašínovi během první války lépe snášet těžkosti rakouského vězení, přivolává autor znovu jakousi podobu smrti v kalných vodách. Velice působivý až svádivý popis nezkrotné řeky Tibery a konec konců jedna z postav románu, malíř Knüpfer, který spáchá sebevraždu skokem z lodi do moře, to vše nás v myslích přivádí k onomu osudnému dni květnovému roku 1945. Podobně jako Josef Pekař a další skvělí naši historikové, byl i Josef Šusta zařazen do skupiny špatných buržoazních historiků, kteří nechápali a nemohli pochopit zásady marxistického dějepisectví. Šustův žák, profesor Josef Polišenský (1915 - 2001) padesát let po Šustově smrti projevil názor, že Šusta tušil beznadějnost poctivého poválečného národního života, v němž „ duch a kultura budou mrtvy“. Dobří historikové jak známo, dokážou tak trochu odhadnout budoucnost. A Josef Šusta zřejmě ani nechtěl žít v době, která tolik nepřála pravdivé historii a zaměstnavatelům jeho otce. A tak když každým rokem přijíždíme po hrázi rybníka Svět k pomníku jeho tatínka, uvědomujeme si i v době dovolených křehkost oné svobody, které se nám nedávno dostalo a o jejíž přítomnost se musíme neustále brát. Bez svobody bychom neustále papouškovali výmysly stalinských historiků a jejich učenlivých žáků a těžko bychom objektivně chápali smysl našeho bytí i smysl naší národní existence. Petr Andrle 3
NĚKDY NENÍ NIKDO DOMA PROROKEM Již v národní škole jsme se všichni učili, že bratranci Veverkové z Rybitví vynalezli ruchadlo. Tedy pluh, který zem nejen kypřil, ale zároveň ji také obracel. Což byl značný obrat v orbě půdy zemědělské. A přesně před 130 lety, v září 1883 se konaly v Pardubicích a v Rybitví velké národní slavnosti, při nichž byly na obou místech odhaleny pomníky těmto dvěma vynálezcům. Pomníky byly pořízeny díky veřejným sbírkám konaným v Čechách a na Moravě. Do Pardubic při této příležitosti přijelo přes 30 000 návštěvníků (mimochodem Pardubice měly v té době pouze asi 10 000 obyvatel) a ti mimo jiné byli svědky toho, jak Ing. František Křižík na počest této události instaloval v městě elektrické osvětlení obloukovými lampami. A vyslechli také procítěný vlastenecký projev poslance dr. Františka Ladislava Riegra. Ve škole jsme se bohužel neučili, co vše těmto aktům předcházelo. V té době totiž byli bratranci Veverkovi již dávno na pravdě Boží, jak se kdysi říkalo. Zemřeli navíc ještě velice chudí, ba přímo v bídě. Václav Veverka 23. února 1849 a František Veverka 12. února 1849. Za jejich života se jim nedostalo žádného uznání. Jak to tedy bylo?
Kovárna v Rybitví Když Václav Veverka (1790-1849) a František Veverka (1799-1849) po řadě experimentů vymysleli lidmi nazývané "veverče", měli normální lidskou radost. Tedy nejprve s nápadem, jak nahradit hák, jímž se do té doby pole obdělávala, přišel František. Je to zvláštní případ talentovaného 4
sedláka. Předtím již vymyslel například fukar na slámu, spravoval a vylepšoval různé stroje, leč vedle toho spravoval celé vesnici také hodinky. Nu a František přišel s nápadem jakéhosi hoblíku, který by zem nejen obracel, ale také kypřil. Tak dlouho se s bratrancem Václavem dohadovali o tvaru budoucího pluhu, až se to podařilo. Václav byl totiž mimořádně zdatným kovářem. Výsledkem bylo to, že zorali v roce 1827 na ukázku kus pole za kovárnou v Rybitví a ono to neuvěřitelně fungovalo. Ono to ruchá, zvolal jeden z přihlížejících sedláků. A ruchadlo bylo na světě. Bratrance vůbec nenapadlo podniknout nějaké právní kroky k zajištění patentem podpořeného obchodního využití jejich vynálezu. Václav Veverka vyráběl ruchadla ve své kovárně, avšak pokrýt zájem o ně nestačil. Takže výroby se postupně ujímali podnikavější obchodníci, což v té době zřejmě nějak moc nikoho nevzrušovalo. Až se do toho vložila politika. Jan Kainz byl hospodářským úředníkem na panství v Cholticích. Což je od Rybitví asi šestnáct kilometrů. Jan Kainz byl možná dobrým úředníkem, avšak s mizerným charakterem. Byl to vlastně zloděj. Nebyl pro něj problém opatřit si ruchadlo z kovárny Václava Veverky a předat kováři Janu Pechmanovi v Cholticích náčrt s žádostí o vyrobení ruchadla. Poté stačilo předvést ruchadlo továrníku Weissovi, jehož firma vyráběla zemědělské stroje, a výroba se rozjela ve velkém. Také díky tomu, že pluh byl představen na hospodářských výstavách v Praze v roce 1828 a 1832. Pod názvem Kainzpflug. Zloděj Kainz se nestyděl podvést svět veřejně. Mezi námi, mateřskou řečí Jana Kainze byl jazyk německý. Nebylo však jeho vinou, že ho některé pražské nacionálně laděné noviny vyzdvihovaly "jako šikovného vynálezce německého původu". Avšak bylo zaděláno na aféru národnostní, protože ona krádež dostala nacionální rozměr. Paradoxně našim vynálezcům pomohla, byť přišla poněkud pozdě. Do hry vstupuje dnes málo známý a nedoceněný vlastenecký básník a novinář Josef Jaroslav Langer (1806-1846 – na snímku vlevo). Rodák z Lázní Bohdaneč, z nichž bylo do Rybitví, co by kamenem dohodil. Ten ve svých novinách Čechoslav popsal anabázi vynálezců Veverkových, byť s řadou nepřesností. Spojil se také s mužem požívajícím odborné autority, profesorem Ignácem Janem Lhotským (1794-1883), budoucím prvním starostou Hradce Králové (1851). S ním zajeli do Rybitví, vyslechli řadu svědků a profesor Lhotský, mimochodem syn zahradníka z Litultovic u Opavy, napsal c. k. hospodářské společnosti jednoznačné stanovisko: "Veleslavné c. k. hospodářské společnosti. Podepsaný má čest oznámiti, že se potvrzuje oznámení již učiněné, že na panství pardubickém v Rybitví u Bohdanče dva bratranci jménem Veverkové skutečně vynašli nový pluh, který jmenuje ruchadlem. Tohoto ruchadla užívá se obecně již od několika let nejen ve zdejší krajině, ježto přednosti jeho jsou nepopiratelné. Vynálezem tím dostalo se podstatné výhody veškerému hospodářstvu. Ráčiž tedy veleslavná c. k. hospodářská společnost uznati laskavě Veverky za vynálezce ruchadla a přičiněním a poctivou snahou jejich uznati za hodna vyznamenání, aby se dokázalo, že zásluhy, byť získal si je skromný, prostý rolnický živnostník, nezůstanou nepovšimnuty a neodměněny." Jenže přípis se údajně ztratil. Až v roce 1882 se o totéž pokusil jednatel Hospodářského spolku v Pardubicích F. Vratislav Sova. Našel Lhotského zprávu, prostudoval ji a v roce 1883 vydal knihu nazvanou "Vynálezci ruchadla", v níž autorství bratranců Veverkových jednoznačně prokázal. Což byl signál pro všechny vlastence, kteří doposud mlčeli. Ještě téhož roku byly odhaleny vynálezcům pomníky v Pardubicích i v jejich rodné obci Rybitví. A nastala ona sláva, jak psáno v úvodu. A bratranci Veverkové mohli do učebnic. 5
Snad jen dvě doušky na závěr, abychom si uvědomili, že nikdy není nic černé nebo bílé. Čin Jana Kainze byl prachsprostý pokus zbohatnout na cizí úkor a je úplně jedno, jakou řečí hovořil. Bojovník za práva dvou českých sedláků, básník a novinář Josef Jaroslav Langer se snažil probojovat i jiné pravdy. Díky tomu, že výborně ovládal lidovou slovesnost, vydal spisek nazvaný Bohdanecký rukopis (1831), v němž dávno před pozdějšími kritiky konstatoval, že Rukopis královédvorský a zelenohorský jsou padělky. Byl za to tvrdě odsouzen Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Čelakovským. I to byl možná také jeden z důvodů (postupující duševní choroba), proč teprve čtyřicetiletý odchází z tohoto světa. V roce 1927 cech českých kovářů v uznání zásluh bratranců Veverkových nechal u jejich kovárny, za kterou vyorali první brázdu, postavit kamenný pomník, na jehož vrcholu byl umístěn bronzový model ruchadla. Dnes již statisícové hodnoty. Pomník přežil všechny krkolomné zvraty našich novodobých dějin, až do loňského roku. V listopadu 2012 někdo bronzový model ruchadla ukradl. Někoho by mohlo napadnout, jestli to nebyl nějaký potomek toho Němce Kainze. Napadat by nás něco takového nemělo. Spíše bychom se měli zamyslet nad tím, proč si tak často v našich dějinách musíme velice obtížně probojovávat pravdu. A proč se u nás krade daleko více, než počátkem 19. století. ®
6
EVROPA MEZI HITLEREM A STALINEM Nakladatelství Paseka vydává úžasné knihy a svým nakladatelským programem reaguje tak od svého založení velice promyšleně, pokud jde o díla světová i domácí. Před dvěma týdny vydalo knihu, která nemá mezi historickými díly obdoby. Napsal ji jednačtyřicetiletý profesor Timothy Snyder, profesor americké univerzity v Yale. Kniha vzbudila okamžitě pozornost a nedávno vyšla i v Německu. O to spíše je třeba ocenit iniciativu a obdivuhodně pohotovou reakci nakladatelství Paseka. V souvislosti s německým vydáním poskytl v červenci 2011 Timothy Snyder velice zajímavý rozhovor německému časopisu Der Spiegel. Rozhovor přetiskly před několika dny elektronické Literární noviny, odkud jsme si ho dovolili pro náš list převzít. Paseka knihu uvádí těmito slovy: Mezi dvěma říšemi, Hitlerovou a Stalinovou, se nacházejí krvavé země. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde v důsledku politiky dvou vůdců zahynulo čtrnáct milionů lidí. Povědomí o událostech třicátých a čtyřicátých let na území dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států sice sílí, stále jsou to však jednotlivé události: ukrajinský hladomor po stalinské kolektivizaci, Katyň nebo tzv. konečné řešení židovské otázky. Širokoúhlý záběr Timothyho Snydera je v dějinách daného území novinkou. Sled katastrof, které se tudy prohnaly, nelze vysvětlit na základě jednotlivostí ani dějin jednotlivých národů, nýbrž jedině ze zvláštního postavení těchto zemí v Evropě, z jeho historických příčin, z motivů dvou totalitních ideologií, ze záměrů a metod dvou diktátorů a jejich vzájemných souvislostí. Krvavé země jsou tak první syntetickou monografií, která postihuje v celku souhru těchto nešťastných okolností, jejímž důsledkem byla největší demografická a humanitární katastrofa, jakou kdy člověk v lidských dějinách způsobil. Kniha vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Prostor. Datum vydání: 23. 9. 2013; Formát: 170 x 240; Počet stran: 496; Vazba: brožovaná; Z anglického originálu přeložila Petruška Šustrová
7
Americký historik Timothy Snyder o své knize Bloodlands (Krvavé země), milionech vražd spáchaných na obyvatelstvu východní Evropy a despotických vládcích Hitlerovi a Stalinovi Pane profesore, z četby vaší knihy může člověk nabýt dojmu, že jste chtěl vyprovokovat skandál - tím, že jste zpochybnil jedinečnost holocaustu. Ne, to je to poslední, co bych měl v úmyslu. Jde mi o zavraždění 14 milionů civilistů v období let 1933 až 1945 v rozsáhlém regionu Evropy, který označuji jako Bloodlands. Holocaust je zvláštní kapitolou tohoto zločinu. Věřím ovšem, že objasnit holocaust není možné, aniž byste se zabývali regionem, kde se udál, a kde se staly události, které mu předcházely a měly s ním určitou souvislost. A proto srovnáváte Stalinovu kolektivizaci zemědělství z počátku třicátých let, při které zemřely miliony lidí hladem, s holocaustem? Dovolte mi, abych řekl něco zásadního: pokud srovnáváte, všímáte si podobností a rozdílů. Srovnávání neznamená klást věci na roveň. Soustřeďuji se na onu část Evropy, v níž se konal holocaust, tedy na centrální část Polska, dnešní Bělorusko, západ Ruska, Ukrajinu a státy v Pobaltí. Zde zemřeli téměř všichni z celkového počtu 17 milionů civilistů a válečných zajatců, kteří v oblasti mocenského vlivu Německa a Sovětského svazu - tedy mezi Atlantikem a Pacifikem - přišli násilně o život. Byla to jedna z největších tragédií v dějinách Západu a z takto nastavených kritérií vycházejí moje srovnávací závěry. Jak tedy vypadají ty závěry, které se vážou ke Stalinově kolektivizaci a Hitlerovu holocaustu? Hitler stejně jako Stalin sledoval určitou politiku. Věci se však nevyvíjely, jak se plánovalo, a oba začali improvizovat. V případě Stalina vedla kolektivizace k hladomoru. Odpovědnosti za neúspěch se Stalin vyhnul tím, že za jeho viníka učinil ukrajinský národ. Nechal uzavřít hranice s dalšími sovětskými republikami, takže nikdo nemohl uprchnout, a izoloval venkovany, kteří nesplnili povinnost v odevzdání obilí. Výsledkem byla smrt tří milionů lidí jenom na Ukrajině. I Spiegel by měl vzít tyto hrůzy na vědomí, namísto toho, aby obratem upozorňoval, že to přeci není to samé jako holocaust. Ale to se holocaustu přeci skutečně nepodobá. Nikdy neporozumíme evropským dějinám, pokud budeme ignorovat všechny masové vraždy mimo holocaust jenom proto, že byl nevídaný a bezprecedentní. Proč se domníváte, že Hitler při holocaustu improvizoval? V roce 1941 Němci plánovali, že v několika týdnech rozdrtí Sovětský svaz. Chtěli pak nechat 30 milionů sovětských občanů vyhladovět a následně vyhnat Židy za Ural. Ovšem nejpozději v srpnu se tento sen o bleskovém vítězství ukázal být pouhou iluzí, a Hitler svou politiku změnil: dal 8
přednost konečnému řešení. Stalo se nejvyšší prioritou. Změnil také jeho obsah. Plánované deportace nahradila masová vražda. A co se stalo s plánem na 30 milionů sovětských vyhladovělých? Také tam Hitler improvizoval. Místo 30 milionů Slovanů nechal vyhladovět čtyři miliony, převážně sovětských, válečných zajatců. O Stalinových a Hitlerových zločinech existuje již téměř bezbřehé množství odborných prací. Co v nich postrádáte? Chybí mi srozumitelné vysvětlení a konkrétní popis holocaustu. A vůbec chci změnit úhel pohledu. Mnozí mají sklon k tomu sledovat nacisty a Sověty odděleně, ale v oblasti Bloodlands nikdo nemůže říct: tady vraždili nacisti, tam Sověti. Byli tu jedni i druzí. V které knize o holocaustu najdete zmínku o tom, že ve stejném regionu zemřelo na osm milionů civilistů, kteří nebyli Židé? Anebo že v druhé polovině třicátých let byli Poláci v Sovětském svazu stejně tak pronásledovanou skupinou jako v Německu Židé? Přinejmenším 85 tisíc z těchto Poláků nechal Stalin zavraždit. A kde stojí, že se mezi Stalinovými obětmi před druhou světovou válkou nacházely také desítky tisíc Židů? Existují zde i nějaké německé oběti, které se přehlížejí? Stalin už během války vzbudil dojem, že Rusové více trpěli a nesli větší břímě útrap při vítězství nad Hitlerem než všechny ostatní národy. Ale pokud se podíváte na počet obětí důkladněji, zjistíte, že většina zabitých jsou sovětští Židé, Bělorusové a Ukrajinci, kteří si stěžovali. Jedinečnost holocaustu se obvykle odůvodňuje existencí vyhlazovacích táborů, jakými byly Osvětim nebo Sobibór. Píšete, že Stalin nebyl v zabíjení „o nic méně efektivní" než Hitler. Kde leží sovětská Osvětim? Žádná sovětská fabrika na smrt přirozeně neexistovala. Klíčové slovo je „efektivní". Známe stereotypy německé důkladnosti a sovětského šlendriánství. Ovšem pokud šlo o zabíjení a deportace lidí, byli Sověti krajně efektivní. Efektivnější než holocaust se svými téměř šesti miliony mrtvých? Neříkám, že by Němci nezabíjeli efektivně. Sečteno podtrženo, civilistů zavraždili zřetelně více, kolem 12 milionů, zatímco Stalin byl odpovědný za smrt zhruba čtyř až pěti milionů lidí. Po této stránce bezpochyby holocaust přesahoval Stalinovy zločiny, nejen co se týče formy zabíjení, nýbrž i počtem obětí. Dříve se věřilo, že Sověti měli zabít více civilistů než Němci. Já ovšem říkám: Hitler improvizoval takovým způsobem, jakým to Stalin nedělal. Podívejte se na německé plány. Nejprve měli být Židé deportováni na Madagaskar, později za Ural. Všechny tyto projekty selhaly. Na konci stála masová vražda. U Sovětů to bylo zcela jinak: když chtěl Stalin v roce 1944 deportovat Čečence do Střední Asie, bylo to ihned provedeno. Totéž s volyňskými Němci na Sibiř a do Kazachstánu v roce 1941. Jsou to skutečně kvalitativně rovnocenné rozdíly? Když hledáte příklad pro moderní nástroj precizního a efektivního zabíjení, naleznete ho ve třicátých letech u tajné policie NKVD, nikoliv u nacistů. Jejich postup byl brutální, nicméně byla to improvizace. Jak si to máme představit u Stalina? Během Velkého teroru v letech 1937/38 zadával centrále v Moskvě kvóty. Například 30. července 1937 rozkázal, aby bylo zastřeleno přinejmenším 79 950 „někdejších kulaků, kriminálníků a jiných antisovětských elementů" a dalších 193 000 odsouzeno k osmi až desetiletému pobytu v táboře. Místní kancelář NKVD hledala ve svých spisech kandidáty, kteří byli posléze mučeni, jednak kvůli doznání, jednak aby dodali další jména. Rozsudek vynášela tzv. Trojka, složená z místního šéfa 9
NKVD, místního šéfa strany a předsedy místního sovětu. Exekuce se konaly vždy v noci, často daleko v lese. Dva muži zajatce přidrželi, třetí mu vpálil kulku do zátylku. Na kolik odhadujete počet mužů, kteří takové exekuce prováděli? Několik tuctů. V obci Butovo na okraji Moskvy zastřelil jediný tým, složený z pouhých 12 příslušníků NKVD, 20 761 lidí. Takové vraždící soustrojí v Německu třicátých let neexistovalo. Před druhou světovou válkou zabil Hitler několik tisíc lidí, ne však stovky tisíc jako Stalin. Teprve Nolte (Ernst Nolte - německý historik, zabývá se především tematikou totalitních režimů 20. století - pozn. red.) vyvolal dnes již proslulý spor mezi historiky, když tvrdil, že bolševismus byla Hitlerova „obdivovaná předloha" a souostroví Gulag „předchůdce" Osvětimi. Chodil jsem tehdy v Ohiu na střední a tento spor se pro mě stal pohnutkou k tomu, abych se naučil německy. A co si o Nolteho tezích myslíte dnes? Že gulag skutečně časově předchází holocaustu. Ale pokud je tím míněno, že Hitler a Stalin se měli učit od sebe navzájem, pak musím odporovat. To bylo zcela výjimečné. Hitler a Stalin o sobě věděli málo, pozorovali se skrze své ideologické brýle. Jak lze napodobovat předlohu, kterou neznáte? Jak byste charakterizoval vztah mezi Hitlerem a Stalinem? Řekl bych, že šlo o interakci, která zahrnovala spolupráci, ale též o rivalitu v otázce nadvlády ve východní Evropě. Měl Hitler něco společného s kolektivizací na Ukrajině? Nic, ale nacisti chtěli kolchozy vzniklé v důsledku kolektivizace využít ke kontrole zásobování potravinami. Němci měli být zaopatřeni, miliony sovětských občanů naproti tomu měly zemřít hladem. Dobře, ovšem Stalin s holocaustem snad nic společného neměl… Sovětský svaz začal jako mladší partner třetí říše druhou světovou válku. V roce 1939 obsadil východní část Polska, v roce 1940 pobaltské státy a část Rumunska. Pokud chcete vědět, jak došlo k holocaustu, musím položit otázku, jak vůbec mohl Hitler převzít kontrolu nad tolika Židy. V Říši bylo v roce 1939 kolem 330 000 Židů. Odpovědí je: skrze zničení Polska. Tím se dostaly dva miliony Židů pod německý mocenský vliv a v důsledku toho se urychlil proces tzv. konečného řešení. Dáváte Stalinovi spoluvinu na masovém vyvražďování Židů? Že by šlo holocaust přičítat Stalinovi, netvrdím. Na druhou stranu nevíme, zda by k holocaustu v takové formě došlo bez rozbití Polska. Ptáte se na vinu, mě zajímají příčinné souvislosti. Můžete ukázat další příklady takové interakce? Dokonce několik. Největším německým zločinem po holocaustu bylo vraždění sovětských válečných zajatců. Ale proč padlo tolik rudoarmějců v roce 1941 do německých rukou? Protože Stalin zakázal ústup. Mnoho divizí Rudé armády tak bylo obklíčeno wehrmachtem. Stalinovi poradci před tímto postupem varovali, jemu však byl osud jeho vojáků lhostejný. Vaší argumentací stíráte odpovědnost. V žádném případě. Na odpovědnosti za holocaust nese Hitler samozřejmě největší podíl, menší část však leží i na Stalinovi. Uvedu ještě jeden příklad - Němci měli jako odvetu za partyzánské útoky zabít v Bělorusku na 300 000 nežidovských civilistů. Sovětští partyzáni věděli, že se Němci 10
krvavě pomstí, přesto prováděli útoky dále. Sázeli totiž na to, že jim německý teror přivede nové bojovníky. Ale partyzáni přeci přinejmenším od roku 1943 působili wehrmachtu značné škody. To nepopírám. Upozorňuji pouze na fakt, že jim nešlo o to, chránit obyvatelstvo. Pokud by to bylo jejich cílem, přestali by Němce znovu a znovu provokovat. Bráno podle vaší logiky bylo vyhnání milionů Němců z tehdejších východních oblastí v roce 1945 a v následujícím období rovněž příkladem interakce mezi Hitlerem a Stalinem. Přesně tak. Je to jedno z témat mé knihy. Pomořany ani Slezsko k Bloodlands nepočítáte. Z jakého důvodu? V Bloodlands šlo o cílené zabíjení. Cílem etnických čistek ovšem není vraždění lidí, ačkoliv mnozí často přijdou o život. Asi to nezní nejlépe, ale etnické čistky byly tehdy formou deeskalace, snížení napětí. Lidé však už nebyli zabíjeni v takovém množství a takovým stylem jako před rokem 1945. Kdo byl podle vás větším zločincem? Hitler nebo Stalin? Váhám odpovědět. Vaše otázka zní jak z nějaké společenské hry, pro mnoho lidí byla přitom zcela reálná. Vezměte si Poláky nebo polské Židy, kteří se v roce 1939 museli rozhodnout mezi sovětskou a mezi německou okupovanou částí své země. Nebo ukrajinské zajatce, jimž v táborech wehrmachtu hrozila smrt hladem a kterým Němci nabízeli práci, z níž se pak vyklubala strážní služba v některém z vyhlazovacích táborů. Dovolte mi to tedy shrnout takto: Stalin zabíjel dříve a efektivněji organizovaným způsobem než Hitler, ten ovšem bezesporu zabil více lidí. Po této stránce byl Hitler větším zločincem. Rozhovor přeložila Otakara Řebounová.
Americký historik Timothy D. Snyder (narozen 18. srpna 1969) se specializuje na dějiny střední a východní Evropy. Na univerzitě v Oxfordu získal v roce 1997 doktorát, absolvoval stáže v Paříži, ve Vídni a ve Varšavě. Je autorem pěti knih. Knihu Bloodlands: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem vydal v roce 2010 a od té doby byla přeložena celkem do dvaceti jazyků. Mezi jeho díla autorská i spoluautorská patří například Myšlení dvacátého století, Tajné životy habsburského arcivévody, Rekonstrukce národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko, 1569-1999 a další. 11
POUZE K ZAMYŠLENÍ Hazard v Evropě (Euromat 2011, data pro ČR 2013 národní protidrogový koordinátor)
Stát
Počet herních přístrojů
Počet
herních
přístrojů
na tisíc obyvatel
Česká republika
70 000
7,5
Itálie
415 500
6,8
Dánsko
28 300
5
Španělsko
228 400
4,8
Německo
242 200
2,9
Velká Británie
180 100
2,9
Rumunsko
46 800
2,2
Bulharsko
16 600
2,2
Chorvatsko
8 600
1,9
Rakousko
6 100
0,7
Švédsko
6 500
0,7
Polsko
14 500
0,4
Nizozemí
36 000
0,1
Řecko
0
0
Maďarsko
0
0
Francie
0
0
Zdroj: Aktuálně.cz
Kdy a proč se tak stalo? 12
DVĚ POZNÁMKY K VOLBÁM PETR ANDRLE
Letos na podzim to ještě nebude Nedávno jsem si přečetl docela zajímavou charakteristiku našeho národa. Zazněla z úst muže vzdělaného, kterého si velice (a jistě nejen já) vážím. Filozof Václav Cílek odpovídal na nějaké dotazy týkající se politické současnosti a mimo jiné řekl: „Ale na druhé straně je situace ve světě nebo Evropské unii poměrně vážná. A jaksi plynule se zhoršuje, protože neustále vytváříme dluhy. Nabývám přesvědčení, že se nasouváme do nějakého jiného světa, jehož jsme součástí. Byl jsem teď nějakou dobu v Indonésii. A z té asijské perspektivy jsem zjistil, že Češi ani nejsou nějaký národ, že jsme jen nějaký obskurní kmen na periférii Evropy“. Možná chtěl Václav Cílek upozornit na některé pitoreskní tendence našeho dění. Horší je, když tak inteligentní a vzdělaný člověk, jakým jistě je podnikatel a mecenáš, bojovník proti korupci Karel Janeček, je přesvědčen, že politická scéna není obrazem naší společnosti, ale že politickou scénu vytvářejí manipulátoři, zvaní zlojedi. Nedáno v nějakém rozhovoru totiž řekl: „Naše politická reprezentace je systematický výběr z toho horšího průměru. Není pravda, že naši politici jsou odrazem hodnot naší populace…. Argument, že politici jsou odrazem společnosti, je hláška, která se absolutně nezakládá na pravdě…. Důvod, proč je to výběr z toho nejhoršího, je volební systém, kdy strany sestavují kandidátky netransparentním způsobem, dosazují na ně lidi, kteří jsou ochotni přikyvovat, posluhovat… takže principiálně je nelogické se domnívat, že politici jsou odrazem společnosti. Podle mne tuto hlášku říkají někteří zlojedi, aby voliče manipulovali a brali jim chuť do změny“. Zní to o trochu lépe, ale i kdybychom jakkoli změnili volební systém, vždy bude zvolená politická scéna odrazem reality společnosti, kterou reprezentuje. A bude to tak vždy. Pokud tedy nepůjde o společnost složenou z andělů. Před pár dny proběhla zprávami informace, že basketbalista Dennis Rodman se považuje za přítele severokorejského vůdce Kim Čong-una. V internetové diskusi například napsal čtenář J. R. v reakci na příspěvky odsuzující Rodmana, toto: Nevím, proč ho odsuzujete, má nárok na svůj názor. Lidé v KLDR mají ve všem jasno, mají svého vůdce, žijí bez závisti, mají všichni stejně, nemají cikány, nemají kapitalismus, mají tam pořádek. Takže asi víte, koho bude čtenář J. R. volit. Vedle toho byla hned zpráva o nějakých oslavách v KLDR, doprovázena fotografiemi mladých lidí vzdávajících hold svému vůdci. V internetové diskusi napsal čtenář R. F.: Kim Čong-unovi jen gratulovat. KLDR je plná šťastných lidí, opravdu přehlídka na jedničku, CIA jen zapomněla zaretušovat úsměvy a štěstí na lidech, moderní budovy… a všeobecnou pohodu Oba příspěvky nebyly vůbec míněny ironicky, ale vážně. Tak tady by člověk dal zase za pravdu Václavu Cílkovi a musel bych si položit otázku, co je nám v takovém případě platný sebelepší volební systém, když výše popsané názory náhodných debatérů na internetu nepřímo podpoří svým jednáním například ústecký hejtman. 13
Pokud se něco nezmění, tak k volbám bude chodit čím dál tím méně lidí. Uvědomme si například tu skutečnost, že jestli někde na konci zeměkoule běží v televizi nějaký perfektní film nebo seriál, mnozí mladí lidé nebudou čekat, až jim ho za pár let předhodí nějaká naše televize. I když se to nemá, tisíce lidí si film stáhnou a najdou se desítky nadšenců, kteří jen z odposlechu přeloží dialogy co češtiny. A najednou nás nepotřebují. Plno našich mladých lidí odchází studovat do světa i za tu cenu, že během studia velice tvrdě pracují. Za pár let nebudou muset odcházet nikam. Začíná éra studia otevřených hromadných on – line kurzů tzv. MOOC (Massive Open Online Courses), které již dnes podporují nejprestižnější světové univerzity. A najednou nás nebudou potřebovat. Namítnete, že budou. Někdo musí zajistit, aby jezdily vlaky, létaly letadla a pekaři pekli chléb. Ano, ale k tomu nepotřebujeme vůbec nikoho z těch, kdož se budou ucházet znovu (záměrně říkám znovu) o naši důvěru. Kdyby se tato země měla řídit podle toho, jak oni ve svých pozicích pracovali a budou pracovat, tak jednoho dne skutečně pekaři chleba nenapečou a vlaky nebudou jezdit. Takže je vlastně nějaké řešení? Pochopitelně. Není to ani změna volebního systému, ani tak zvaná přímá demokracie a já nevím co ještě. Jde o něco docela snadného, leč zřejmě přetěžkého. Před pár týdny udělal v jakémsi rozhovoru pro jeden magazín veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský zajímavé přiznání. Řekl jako něco v tom smyslu, že marně přemýšlí o tom, který ze současných politiků by pro něj mohl být jednoznačným vzorem vysoké morálky, cti a odpovědnosti. Nenašel ani jedno jméno. My ostatní jsme na tom zřejmě asi stejně. Nebo víte o někom? Myslím z politiků. Těch, kteří by nám mohli být vzorem v morálce a cti je v naší zemi pochopitelně dost a dost. Jenže nejsou v parlamentu ani ve vládě. Nu a vidíte, jak je to jednoduché. Až na kandidátkách stran budou lidé, kteří mohou být našimi skutečnými a opravdovými vzory vysoké morálky, cti a odpovědnosti, pak bude v Čechách, zřejmě i na Moravě a ve Slezsku přece jen lépe. Co víme určitě? Letos na podzim to rozhodně bohužel ještě nebude.
Nemehla, nejen v pojetí páně Babišově Národ se v těchto dnech mimo jiné baví i touto zprávou: Muži, který ve středu v jihomoravské metropoli narušoval pískáním setkání prezidenta Miloše Zemana s občany, hrozí pokuta až 7000 korun. Čtyřiapadesátiletý muž byl po incidentu zadržen a předveden na policii k podání vysvětlení, řekl mluvčí policie Bohumil Malášek. Muž podle policie na služebně strávil několik hodin a byl i lékařsky vyšetřen. Při odvádění policisty se muž bránil, křičel „pomoc“ a hlídka ho musela téměř vléci. I prezident několikrát pískání glosoval. Upozornil, že už je po prezidentských volbách. Na místo byla přivolána i lékařka, aby posoudila zdravotní stav dotyčného. Policistům se nepodařilo muže přesvědčit, aby s pískáním přestal. Nyní mu hrozí pokuta. Policisté ve čtvrtek dokončují spis a předají ho na radnici příslušné bydlišti muže. Věc by měla projednat přestupková komise. Muž podle spisu porušil veřejný pořádek a shromažďovací zákon.
14
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Ona zpráva se objevila na všech možných portálech, patřičně komentována a doprovázena diskusemi na nejrůznějších serverech. Již samotné ony diskuse v člověku vyvolávají pocit, že žijeme v dokonalém absurdistánu. Ten ovšem různým lidem vyhovuje. A přitom by stačilo, kdyby se zasahující policisté řídili zdravým selským rozumem. Kdyby přistoupili k dotyčnému, vyjmuli mu z úst píšťalku a prohlásili, že dotyčný předmět se z moci úřední zabavuje. Incident tak mohl trvat asi pět vteřin a byl by oproštěn traumat úředních zpráv, agenturních stanovisek a stovek přiblblých debatních názorů. Navíc by zde nevznikly náklady několikahodinového zadržení výtržníka. Muž ten nemusel být nikam vláčen, vůbec ne vyslýchán a jeho mediální sláva mohla trvat pouze několik vteřin. Jenže policisté a zdravý selský rozum. To se u nás nerýmuje. Takže vlastně oni zasahující policajti se projevili jako evidentní nemehla. Jejich případným úředním zabavením píšťalky by se pravděpodobně žádný soud nezabýval. A veřejnost by pochopila, že máme přemýšlivé strážce zákona na svém místě. Nu, a když jsme u těch nemehel, nelze pominout texty mnoha obrovských reklamních panelů šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, který nám na něm sděluje, že jako národ jsme dobrý, avšak máme prý tu smůlu, že nás řídí nemehla. Je docela milé, když příslušník bratrské slovenské jazykové provenience nás agituje pomocí takového nevinného a málo používaného českého výrazu. Nemehlo. Ono slovo znamená v podstatě nešiku. A nešika je v naší filozofii člověk, který vlastně v podstatě za nic nemůže, protože je jaksi nešikovný. Nemotorný, prostě nemehlo. Měli četní poradci Andreji Babišovi vysvětlit, co slovo nešika znamená. Jinak by ho nepoužil tak vyloženě nešikovně. Jestli někdo v minulých letech škodil této zemi svým naprosto nekvalifikovaným způsobem výkonu politické či státní funkce, tak nešlo o žádné nešiky, ale nezodpovědné, nemorální a nekvalifikované dobrodruhy všech vládních koalic a uskupení. Jestli chce pan Babiš nahradit pouze nemehla, tak politické situaci v této zemi moc nepomůže. A jazykově je zde další nonsens. Nejsou to tedy pouze nemehla, to jsme si již vysvětlili. A vůbec tuto zemi neřídí. Demokracie nevypadá tak, že jeden sedí u volantu a všichni ostatní na korbě čekají, kam je doveze. Takže ani to přirovnání o tom, že nás řídí nemehla, neobstojí. Takže pan Babiš evidentně neví, co znamená být nemehlo a vůbec netuší, že nás jako národ dlouho již nikdo neřídí. To zde již totiž bylo. Ovšem mám obavu, že se o to, aby nás řídil, bude pan Babiš pokoušet, protože si to jinak nedovede představit. A to by bylo dost zlé.
A TAKÉ JSME VZPOMÍNALI SVATÉHO VÁCLAVA (BOHUŽEL NIKOLI VŠICHNI)
Promluva kardinála Miloslava Vlka u příležitosti slavnosti sv. Václava
Vážení přátelé, drazí bratři a sestry! Spolu s naším národem - doma i jinde v zahraničí- slavíme dnes zde, v bazilice sv. Petra, slavnost sv. Václava, který stál u kořenů našeho formujícího se národního společenství. Tento den je státním svátkem, to znamená, že role sv. Václava v našich dějinách je tím veřejně uznávána. Naše světce – a je jich tolik – slavíme v církvi jako své ochránce, kteří se za nás přimlouvají, intervenují před tváří Pána časů, Pána dějin, který stojí nad osudy národů i jednotlivců. 15
Naši světci tvoří spolu s námi jedno společenství, jednu církev, a naše slavení zde, v srdci univerzální církve, to podtrhuje. A jim, kteří mají blízko k nejvyššímu Pánu dějin, jsou mocní svou přímluvou, záleží na štěstí, na dobru, na prospěchu našeho národa. S touto vírou, kterou vyznáváme v „Credu“, které za chvíli budeme říkat, uctíváme svatého knížete Václava a děkujeme Bohu za jeho život. Světci jsou nejen přímluvci, nejen vítězové života, ale také vzory, jsou těmi, kdo do základů národního společenství vkládali určité duchovní hodnoty. Slovníkem mládeže bychom je mohli nazvat „superstar“. Oni oslavují své superstar pro jejich výkony, sportovní nebo umělecké. To jsou výkony lidské síly a schopností. Život světců - to není jejich osobní výkon, ale abych citoval liturgický text preface o svatých: „velikost jejich života je tvůj dar“. Tedy velikost života světců je v řádu duchovním projevem moci toho, který je Pánem světa, Pánem života každého z nás. Světci „překročili“ sami sebe, pochopili, že sami o své síle nejsou schopni podat v duchovním oboru velký výkon. Člověk je ve svém životě nakloněn spíše ke konání nedobrých skutků, skutků zla. A světci pochopili, že je nutné spojit své vlastní slabé síly s nekonečností Boží, s Bohem, který nás má rád. On nás vybavil svobodnou vůlí a nevnucuje nám, co máme dělat, nebere nám hned svobodnou vůli. Nabízí nám svou pomoc, nevnucuje ji a čeká, že se jí ve vší svobodě chopíme. To světci pochopili a podle toho jednali. Velikost jejich života spočívá v tom, že pochopili, že ačkoliv člověk je vybavený mnoha schopnostmi, nemůže sám od sebe dokázat všechno. A dobře z praxe poznávali, že člověk je často v nebezpečí, že ponechán sám sobě, může napáchat mnoho zla – jak to dobře známe z dějin lidstva, z nedávné minulosti, ale i z naší přítomnosti. Světci jsou tedy skutečnými „superstar“ v duchovním oboru. Jsou ukázkou, vzorem, superstar stylu života. Nespoléhali se jen na své síly a schopnosti, ale spojovali se s mocí Boží a tímto způsobem se stali velkými vzory. To je právě to, co náš národ, naši politici, každý z nás, potřebujeme: překročit sami sebe, své ego, své já, svou pýchu, a hledat v pokoře pomoc od silnějšího – a tím je i podle příkladu života i našich světců Bůh – milující bytost, tvůrce řádu. On respektuje v lásce naši svobodu, kterou nám dal, ale čeká na naše zavolání o pomoc. Prvním krokem inteligentního člověka je poznat a uznat, že existuje Bohem – tvůrcem daný řád pro život člověka a společnosti, který my lidé, i kdybychom sebe více chtěli, nemůžeme absolutně změnit, a který je třeba prostě přijmout, abychom realizovali svou touhu po štěstí, po radosti, po úspěchu. To je smysl těch slov, která jsme dnes četli v evangeliu, a která jsou trvale platná – v době Ježíšově, když je vyslovil, v době Václavově, po dva tisíce let, a jsou s nezmenšenou naléhavostí platná i dnes: „Kdo by chtěl svůj život zachránit...“ – na vlastní pěst, vlastní mocí, vlastní moudrostí a chytrostí, bez respektu k danému řádu. „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho...“ Kdo však svůj život „ztratí“, tzn. svou pýchu, spolehnutí jen na své síly a svůj rozum, „nalezne ho“! Tohle je zkušenost a moudrost našich světců. „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ Kníže Václav byl pokorným vládcem, přijal do své životní praxe od své báby svaté Ludmily také tuto víru v daný řád pro život duchovní i každodenní, víru v evangelium. A i když vlastně na této cestě ztratil svůj pozemský život a získal život trvalý, věčný, jehož výrazem je i úcta, které se mu po tisíc let od Čechů dostává, sv. Václav zůstává živý po tisíc let, přítomný i dnes v dějinách našeho národa, přimlouvá se za svůj národ a svým životem silně promlouvá i dnes. To, o čem i dnes mnohdy politici mluví – totiž o tradičních hodnotách – to je u sv. Václava živě, aktuálně přítomno. Kéž se dědičný kníže za náš národ přimlouvá, abychom to všichni pochopili, politici, veřejně činní lidé i všichni ostatní. (prosloveno při mši svaté v bazilice sv. Petra u oltáře sv. Václava)
16
25. ročník EUCYS se odehrál v Praze, ovšem téměř v ilegalitě
Stále více se rozšiřující názory (podporované většinou politiků a médií), že příčinou všech našich problémů je především Brusel a s tím potažmo vlastně existence Evropské unie, zastiňují občanům Česka jejich obzor naprosto dokonale. Bohužel, šiřitelem těchto nesmyslných teorií jsou sami čeští činitelé EU (například europoslanec Zahradil, či bývalá europoslankyně Bobošíková). Nebýt Bruselu, máme se lépe, prohlašují mnozí a někteří tomu dokonce i věří. Lid obecný to pak papouškuje. Není divu, že v evropské soutěži EUCYS byly jen tři projekty z tuzemska, jakkoli se vyhodnocení konalo v Praze. Informací o této soutěži bylo občanům Česka poskytnuto pramálo. A koho by to také zajímalo, když si „ Evropa zase něco organizuje za naše peníze“. Skutečnost je však naprosto a jednoznačně zcela jiná. (Na konci textu otiskujeme informace o tom, jaké osvětové akce o EU se přece jen u nás dějí – EUROPEUM) 24. září 1913 se v Praze sešli nejlepší mladí badatelé z celé Evropy, kteří se zúčastnili 25. ročníku soutěže EU pro mladé vědce (EUCYS). Celkem 126 nadějných mladých vědců ve věku od 14 do 21 let představilo své projekty mezinárodní porotě. Vítězové se podělili o finanční odměnu v celkové hodnotě 54 500 EUR a o další ceny, např. vědecké pobyty (MEMO/13/812). Tři první „ceny“, z nichž každá představovala částku 7 000 EUR, získali Perttu Pölönen z Finska za projekt „Music A' Clock“, Ciara Judge, Emer Hickey a Sophie Healy-Thow z Irska za projekt „A statistical investigation of the effects of diazotroph bacteria on plant germination“, a Frederick Turner ze Spojeného království za projekt „Genetics at home: Building a PCR machine and other equipment for setting up a home genetics lab“. Tři druhé ceny získaly Rakousko, Německo a Švýcarsko a tři třetí ceny byly uděleny projektům z Maďarska, Německa a Běloruska.
„Jestliže v Evropě vyrůstají takovéto talenty, čeká nás skvělá budoucnost,“ uvedla evropská komisařka pro výzkum, inovace a vědu Máire Geoghegan-Quinnová. „Obzvlášť potěšující je sledovat tu kombinaci výzkumu vedeného zvídavostí a množství projektů určených pro praktické využití. Potřebujeme, aby si přírodovědné a technické obory na školách volilo více mladých lidí. Chtěla bych zejména povzbudit mladé ženy, aby se těmto oborům více věnovaly.“ Soutěž přilákala do Prahy 85 projektů z 37 zemí, včetně členských států EU a dalších přidružených a ostatních zemí. Z České republiky byly představeny 3 projekty. Kromě slavnostního předávání 17
cen mohli mladí vědci představit své projekty na čtyřdenní výstavě a účastnit se řady seminářů a konferencí. V letošním roce předsedal porotě Dr. Henrik Aronsson z univerzity v Göteborgu. Všechny příspěvky již vyhrály první místa v příslušných oborech v národním kole vědecké soutěže v jednotlivých členských zemích. Témata projektů zahrnovala širokou škálu vědních oborů: biologii, fyziku, chemii, výpočetní techniku, společenské vědy, životní prostředí, matematiku, nauku o materiálech, strojírenství a medicínu. V soutěži byla rovněž udělena cena za mezinárodní spolupráci za nejlepší projekt předložený týmem z přizvaných zemí, které uzavřely s EU dohody o vědecko-technické spolupráci: USA, Kanady, Číny, Nového Zélandu, Jižní Koreje a Egypta. Tuto cenu, která zdůrazňuje přínos mezinárodní vědecké spolupráce ve výzkumu, získala Jessie MacAlpine z Kanady za projekt „Mustard Oil as an Apicomplexan-targeting Drug Therapy for Plasmodium falciparum“.
Soutěž Evropské unie pro mladé vědce byla založena Evropskou komisí v roce 1989 s cílem podpořit spolupráci a výměnu informací mezi mladými vědci a dát jim příležitost pracovat pod dohledem nejvýznamnějších evropských výzkumných pracovníků. První soutěž byla uspořádána v Bruselu a od té doby se konala v 23 různých evropských městech. Soutěž se snaží podpořit úsilí účastnících se zemí přivést mladé lidí ke studiu přírodovědných a technických oborů (přírodních věd, technických oborů a matematiky) a povzbudit je, aby si zvolili kariéru v oblasti vědy a výzkumu. Od roku 1989 se počet mladých vědců, kteří se účastnili soutěže, každoročně zvyšuje, z 59 v roce, kdy se soutěž konala poprvé, na 126 v roce 2013, přičemž vrcholu dosáhl v roce 2009 v Paříži, kdy se do soutěže zapojilo 137 účastníků. Účast žen v soutěži je odrazem širšího problému nedostatečného zastoupení žen v uvedených oborech. V letošním ročníku dosáhla účast žen téměř 35 % počtu všech soutěžících (44 účastnic a 82 účastníků). V roce 1997 podíl žen v soutěži EUCYS poprvé překročil 30 % a od té doby se obvykle pohybuje mezi 30 % a 35 %, přičemž nejvyššího podílu 41 % dosáhly ženy v roce 2005. V průběhu 25 let získalo ocenění 168 dívek a 576 chlapců. Podrobnosti o letošním ročníku soutěže lze nalézt na internetové adrese http://media.eucys2013.cz. Všechny tři týmy, které získaly první cenu, obdržely částku 7 000 EUR; týmy na druhém místě získaly 5 000 EUR a na třetím 3 500 EUR. Dalšími cenami byly cesty na mezinárodní vědecké fórum mládeže do Londýna a na mezinárodní seminář pro mladé vědce do Stockholmu, ceny sponzorů z řad soukromých společností, např. cesta na veletrh Intel ISEF ve Spojených státech, jakož i ceny interního vědeckého útvaru Evropské komise, Společného výzkumného střediska, celoevropské skupiny výzkumných organizací EIROforum a Evropského patentového úřadu. Více informací o soutěži a vítězích lze nalézt na této internetové adrese: http://ec.europa.eu/research/youngscientists/index_en.cfm
18
19
Občanské sdružení Stránské pořádá
Kaštánkohraní v Nedělní škole řemesel ve Stránském v sobotu 12. října od 15h
Přijeďte si k nám užít odpoledne plné podzimních her a soutěží. Budeme tvořit originální podzimní dekorace. K vidění a pohlazení jsou připravení: koně, kráva, ovce, berani a pes. Připraveno bude ohniště, v němž se budou péci brambory v popelu a opékat špekáčky. V případě nepříznivého počasí zalezeme za pec a tvořit budeme ve vnitřních prostorách (uvaříme čaj i grog) Těšíme se na Vás 20
FOTO PRO DNEŠNÍ DEN
V těchto dnech vydává naše nakladatelství MORAVSKÁ EXPEDICE® dva zajímavé regionální tituly. K poctě 120. výročí založení školy v Litultovicích (okres Opava) vychází kniha EMA MÁ MÁMU, jejímž nakladatelem je Úřad Městyse Litultovice. Křest knihy je plánován na neděli 27. října, kdy by se v obci měli sejít bývalí žáci a učitelé, aby si nejen zavzpomínali, ale aby se také podívali, jak moderní a úspěšnou je dnešní litultovická škola. Takže v uvedené knize nejsou jen vzpomínky a historické snímky, ale také velice zajímavá současnost školy v Litultovicích. Druhou knihou z produkce nakladatelství je publikace, která si svůj křest odbyla minulou sobotu při Svatováclavské pouti v jihočeské obci Voselno. Její titul DVA KLUCI Z VOSELNA (viz foto titulní strany dále na straně 22) je netradiční, nicméně kniha vypráví o životě a díle dvou zajímavých místních rodáků. O skvělém učiteli, básníku, fotografovi a malíři Josefu Bartuškovi (1898-1963) a výborném malíři (který ovšem byl nucen „malovat do šuplíku“) Františku Hrubém (1916-1972). Nelze nezmínit, že v rámci oné poutě byl mimo jiné i křest nové obecní kašny, který doprovodil obdivuhodnou hrou na housle Pavel Šporcl. O něm, jako o výborném muzikantovi víme. Avšak poprvé v životě se tento talentovaný houslista vznesl na zvedací plošině do výše a hrál tak, až posluchače mrazilo v zádech. A že se jich sešlo požehnaně. O tom tyto dva doprovodné snímky výše. K této neuvěřitelně zajímavé a velice úspěšné kulturní událostí se ještě vrátíme v příštím čísle slovem i obrazem. 21
Obě knihy vycházejí ve skvostné grafické úpravě. Za ni vděčíme Veronice Dudové (obálka EMA MÁ MÁMU) a René Daubnerovi (DVA KLUCI Z VOSELNA), oběma z bruntálské tiskárny APRO. 22
PETROUŠKOVY PŘÍHODY (824) Nedávno jsem opět dostal soubor odborně a slušně se tvářících letáků, jejichž obsahem je v podstatě to, že dříve bylo lépe, že nám v této zemi nic nepatří (vše rozebrali cizáci) a my jako občané jsme sužováni nesmírnými daněmi, aby ti druzí z nich mohli kořistit. Nejsou to první, zřejmě ani poslední letáky tohoto druhu. Text toho jednoho však v mém nitru evokoval dávnou informaci, na jejíž původ jsem si nemohl vzpomenout. Až po chvilce cvičení s pamětí to bylo na stole. Takže čtěte: Ze všech stran ozývají se nářky na ubědované poměry našeho rolnictva. Naše zemědělství postonává silně. Úkaz to velice povážlivý, anť se neobmezuje jen na naši vlast, nýbrž uchvacuje celou střední Evropu. Jest to sociální nemoc, která v tom pozůstává, že rolnictvu našemu ubývá sil a tím také stavům ostatním, kteří od rolníka se živí. Státní politikové, pisatelé liberálních a židovských novin nestarají se o rolníka, oni myslí, dokud na roli roste žito a obilí, dotud se rolníkovi dobře daří. Že však si náš rolník naříká, k tomu má mnoho příčin. Daně a obecní výdaje úžasně vzrostly, taktéž musí platit rolník vyšší mzdu, proto výlohy při vzdělávání půdy jsou mnohem větší; zároveň ale přivážejí se z ciziny laciné plodiny hospodářské, k čemuž železnice dopomáhají nízkými sazbami, aniž by tomu vláda bránila. Doposud nejvýnosnější dráhy jsou v rukou cizinců a židáků, jimž nejde o blaho rolníka a země, nýbrž o vlastní prospěch. Tím však, že cizé laciné plodiny k nám se dovážejí, neprodá domácí rolník své plodiny anebo musí je tak lacino vydati, že hospodářství mu ničeho nenese. A ke všemu tomu poznáváme, že naše zákonodárné sbory, říšská rada a sněm, doposud pramálo starali se o rolníka, za to více o průmyslníka a obchodníka. Že výdaje veřejné v Rakousku a v sousedních státech středoevropských v posledních letech úžasně vzrostly, neupře nikdo. Daně státní, přirážky obecní, okresní a zemské musí odváděti rolník. Mnohá škola mohla se vystavěti jednodušeji a laciněji, mnohá silnice levněji, ale neděje se to a tím přirážky se množí a uvalují dluhy na obec a okresy. Z daní, které se odvádí státu, málo se upotřebí k tomu, aby se zvelebilo školství, průmysl, řemeslo a rolnictví, největší část pohltí vojsko a úroky, jež se musí vypláceti za státní dluh. Velice pak uškodili našemu rolnictví v letech sedmdesátých v onom období "netušeného hospodářského vývoje" podniky, ku kterým nejvíce přispívalo naše rolnictvo svým uspořeným kapitálem, jako k vystavění spolkových cukrovarů a mlýnů. Cukrovary a mlýny u nás v Čechách rostly jako houby ze země; mnoho-li z těchto podniků udrželo se v rukou podílníků? Všecky zkrachované cukrovary a podniky oloupily naše rolnictvo o veliký majetek a zmizel užitek v kapsách peněžníků. Tím vším se poměry rolnictva přiostřily k stavu ubědovanému. Zkažený velkoměstský mrav vniká do chat selských, vniká do venkovských měst, kde též křesťanství již mizí. K tomu panuje neúcta k autoritě, sváry a nespokojenost v rodině, nemravnost dorůstající mládeže a pracující třídy, ale vše vzniklo tím, že křesťanství se zanedbává a jím se opovrhuje, zapomíná se na slova písma sv.: "v potu tváří chléb svůj jísti budeš." I v politice prohřešil se na mnoze selský lid. Dal se svésti od křiklounů a štváčů, volil a volí dosud do říšské rady a do sněmu muže, kteří potřebám lidu selského ani nerozumí, kteří holdují zásadám lživé a povšechné svobody a náboženské lhostejnosti. "Volenti non fit injuria". Tomu se neděje křivda, kdo souhlasí a svoluje. Bude-li proto venkovský lid nadále voliti muže svobodomyslné, jakými se u nás obzvláště strana mladočeská honosí, tak se těmto poměrům neodpomůže, neb liberalism zavinil bídu sociální. Je to stále stejné. Za všechno mohou novináři, židé, cizinci a liberalism. Výsledkem je státní dluh a vysoké daně. Výše uvedenou stať nazvanou O zachování stavu rolnického", s podtitulem "Pořada úvah sociálně- politických" napsal (jistě v dobré víře) v roce 1889 Rudolf Vrba. Kdo to byl?
23
Byl to Čech, jak se říká, jako poleno. Ovšem například se domníval, že "správný katolík antisemitou být musí". V tomto duchu také Rudolf Vrba vypracoval v roce 1897 program křesťanskosociální strany. V něm navrhoval řadu diskriminačních opatření pro židy. Takové podobné programy v podstatě předznamenaly rasistickou politiku kdekoho. Nejhorší a nejodpornější projevy rasismu (antisemitismu) se později projevily v nacistickém Německu, svou polívčičku si přihřála i naše druhá republika, Slovensko jako spojenec Hitlerův, o Stalinovi ani nemluvě. Dlouho bylo židovství a liberální politika příčinou všeho úpadku. Dnes se kontury trochu zamlžily. Příčinou našeho úpadku jsou dnes cizinci, kapitalismus, cikáni a Kalousek. Jinak se toho od roku 1889 moc nezměnilo. Pouze snad poznamenat, že skutečný kapitalismus u nás zdaleka ještě nastolen nebyl. Proto je jím možno strašit.
Dnes má svátek OLIVIE/OLIVER. Zítra, ve čtvrtek BOHUMIL. V pátek FRANTIŠEK, v sobotu ELIŠKA, v neděli HANUŠ, v pondělí JUSTÝNA, v úterý VĚRA a ve středu ŠTEFAN/SÁRA. Nezapomeňte jim blahopřát.
24
