Šíp v zádech Jan Č. Galeta
Elsewhere a snowfall, the first in the winter covered the ground as the bells filled the air You in your robes sang, calling, calling, calling him in your heart, in your soul, did you find peace there? Loreena McKennitt – Full circle
Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2011 www.mytago.cz ISBN 978-80-905043-2-5
Psaní je interesantní věc. Příběh, který se zrodí v mysli člo‑ věka, najednou sám ožívá a určuje si svou vlastní podobu. Slo‑ va přibývají jedno za druhým, aniž by autor tušil, kde se berou. Psaní však rozhodně není osamělá záležitost. Za ten rok, co jsem Šíp v zádech tvořil, jsem mnohem více času strávil něčím jiným, než ťukáním do klávesnice. Nejčastěji tím, že jsem byl s rodinou a přáteli. A aniž by o tom mnohdy věděli, inspiroval jsem se pak při psaní jejich drobnými příběhy. Na tomto místě chci některým z nich vzdát díky. Předně mým rodičům: děkuju, bez vás by se tohle nikdy nestalo. Já vím, že fantasy není zrovna váš šálek kávy, ale nebojte, dočkáte se. Za další několika vzájemně se prolínajícím skupinám. Tes‑ tovacím čtenářům; všem, kdo mi nezištně (a nechtěně) dodali inspiraci; těm, kdo se mě aspoň jednou za čas zeptají, co právě píšu a kdy to bude, a rozhodně také mým hospodským kum‑ pánům – děkuju vám všem, je vás hodně, takže jmenovitě pouze: Martinovi, Ondrovi, Liborovi a Hance, Jirkovi a Lucce, Martině, Haně, Mackovi, Zbyňkovi. Taky za skvělou obálku, parádní ilustrace a vydavatelskou péči: Luki, Zelgu, Skavene – díky. A nakonec, ale nikoliv jako poslední v řadě: Marcelko, lásko, děkuju za podporu, trpělivost a všechno ostatní.
1. Široká chodba, stěny pokryté červenou semišovou tapetou. Sem tam nějaký obraz nebo malý stoleček s vázou. Skupin‑ ky lidí postávající se sklenicemi v rukou i jednotlivci proudící oběma směry. Do kelu, kde to zase jsem?! ptala se Danuta marně sama sebe. Jednoduchá odpověď by zněla, že na plese v paláci Stakjanů. Ta však nepatřila k těm, které by jí pomohly. Odskočila si na toaletu upravit líčení a zjistila, že nemůže najít salónek, ze kterého odešla. Přitom se tam dobře bavila poslechem veršů. Možná toho vína bylo až moc, napomenula se. Ale nebylo to jen pitím, že se ztratila. Cestou se bavila s jednou dámou a pořádně se nedívala, kam jde. Navíc v tom‑ to paláci vypadaly všechny chodby zoufale stejně! A umělecká díla na stěnách byla na jedno brdo – námořní lodě unášené na vlnách vzedmutým větrem nebo lovecká zátiší. Zkusmo vkročila do jedné z komnat, odkud se ozýval smích. V šatech z těžkého černého brokátu pošitého perlami a stříbrnou nití, s velmi širokou sukní, se tak tak vešla mezi futra. Nebyl to salónek, který hledala. Na několika sofa a křes‑ lech se rozvalovaly mladé dívky. Tak šestnáct, sedmnáct, odhadla Danuta jejich věk. Zlatá mládež, budoucnost Erinu, dcery z předních kupeckých vel‑ korodů. Popíjely, tlachaly a probíraly drby. Jakmile vstoupila, některé se k ní tázavě otočily. „Pardon, dámy. Spletla jsem si místnost,“ nadhodila se se‑ bejistým úsměvem a už se chystala odejít.
8
Zastavila ji slova jedné z dívek: „To není nic divného, paní. Tenhle palác je příšerně postavený. Při pohledu zvenku je to možná impozantní stavba, ale interiéry – hrůza a běs. Práce jednoho z těch takzvaných architektů, pro které je důležitý jen vnějšek, zatímco zabývat se dispozicí a zařízením vnitřku je pod jeho úroveň.“ Danuta se na dívku zkoumavě zahleděla. Její do drdolu vyčesané vlasy měly naprosto obyčejnou hně‑ dou barvu. Přesně takovou, za jakou se obvykle mladé dámy stydí a pro její údajnou průměrnost si vlasy barví či odbarvují. Na úzkém krku jí visel jen decentní stříbrný řetízek s kamejí, modré šaty byly pěkné, drahé, ale na dnešní módu málo vyzý‑ vavé. Lišila se od většiny svých společnic. A Danuta ji poznala. „Vy jste přece Bára Liřicová,“ oslovila dceru slavného architekta. Dívka vstala a vysekla pukrle. „Je mi potěšením, ačkoliv vaše jméno bohůmžel neznám.“ Hovor ostatních dívek utichl. Některé znovu sjely Danutu pohledem, který rozhodně nebyl přívětivý, ona je však ignoro‑ vala. Jestli dívkám bylo okolo šestnácti, pak ona měla o deset let více a pár mladých holek ji nemohlo rozhodit. „Jsem Danuta Butrymová,“ představila se a oplatila úklonu. „I pro mne je radostí se s vámi setkat, Báro.“ Když řekla své jméno, výraz dívek se změnil. Většina tváří teď zračila zájem. „Och, jaká čest! Posadíte se na chvíli k nám, prosím?“ vy‑ zvala ji Bára. Danutě přišlo hloupé odmítnout. Sedla si vedle architekto‑ vy dcery na menší kanape a zjistila, že je středem pozornosti. „Prosím, nenechte se rušit a pokračujte ve své zábavě,“ vy‑ zvala dívky bezvýsledně. 9
„Paní Danuto,“ oslovila ji jedna. „Možná se opovážím příliš, v tom případě se nezlobte, ale musím se zeptat. Jaké to bylo, když jste žila s panem Bukvasem?“ Takovou otázku mohla čekat. V emancipovaném Erinu se ženy a muži o moc dělili mezi sebou, ženy mohly zastávat jakoukoliv práci. Dcery kupeckých rodů dědily stejně jako sy‑ nové. Existovaly však výjimky a ona se stala obětí jedné z nich. Jedna hloupá otázka na Bukvase a hlavou se jí rozvířil ura‑ gán vzpomínek na manžela a vyplavaly všechny nenávistné pocity, které k němu chovala. Aniž by chtěla, vybavila se jí její svatba. Chrám Dvou světů tehdy pukal ve švech. Davy se tísnily všude. Obřad byl dlouhý, pompézní a poznamenaný neúčastí poloviny Butrymského rodu. Když se měla Danuta spolu s manželem napít svěcené vody z velké mušle pod oltářem a zpečetit tak sňatek, ve skutečnos‑ ti se nenapila. Jenom nasucho polkla. Nenapila jsem se, náš sňatek není posvěcen bohy. Není vůbec platný, myslela si tehdy. Avšak nic se nezměnilo a bohové nezasáhli. Následná svatební hostina byla pro Danutu spíš tryzna. Utekla z ní tak rychle, jak to jen šlo. Její manžel jí však nedal pokoj. „Vím, že nejsi nadšená,“ řekl jí Bukvas toho večera, když vstoupil do její ložnice, aby mohl být naplněn nejen sňatek, ale i její lůno. Možná, že se snažil být milý a hodný. Možná, že se snažil získat její náklonnost. I kdyby se však choval jako dokonalý muž, Danuta by mu stejně nedala šanci. Z pohledu na něj se jí dělalo zle.
10
„Nebudu ti v ničem bránit, budeš moci dělat, co budeš chtít. Slibuju.“ „Své sliby si nech pro mé příbuzné, ti o ně stojí. Já ne!“ od‑ sekla mu nenávistně. „Možná dostaneš mé jméno, ale pro mě nikdy nebudeš můj muž!“ Zvláštně se na ni zadíval a začal se svlékat. „Jestli myslíš, že tě pustím do svého lože a mezi svá stehna, tak se pleteš,“ sykla jedovatě. Bukvas nechápavě zavrtěl hlavou a odešel. Nikdy více už do její ložnice nevkročil. Kdybych tehdy byla panna, asi bych mu dovolila mě mít, na‑ padlo ji. A nejspíš by se mi díky němu milování úplně znechutilo. I teď stačilo, aby si vybavila Bukvasovu tvář a krev jí ještě stále pěnila v žilách. Zatnula ruce do opěrátka gauče a otevřela oči. Dívky na ní visely pohledem. Ušklíbla se a ledovým tónem řekla: „Je lepší být vdovou po Bukvasovi než jeho ženou.“ Neměla ani nejmenší chuť o tom mluvit. Doufala, že z její odpovědi bude zřejmé, že stojí o změnu tématu. Všechny ty dospívající dámy se však při jejích slovech roze‑ smály jako malé holčičky. Tak vtipná přece nejsem, podivila se Danuta v duchu. Najed‑ nou ji zalil nepříjemný pocit nepatřičnosti a trapnosti. „Takže jste nelitovala, když vašeho muže zavraždili?“ ze‑ ptala se jiná. Danuta se zhluboka nadechla a převrátila oči v sloup. Změ‑ na tématu se nekonala. Stalo se to už několik let zpátky, jeden by si myslel, že ak‑ tuálnější události to lidem vytlačí z hlavy. Ale ne. Nejspíš to stále bylo dobré téma ke společenské konverzaci. Nejvyšší čas odejít, pomyslela si. 11
Podruhé ji zastavil Bářin hlas. „Styďte se, holky!“ okřikla architektova dcera své společnice. „Když paní Danutu tak trápíte, budu si ji muset ukrást jen pro sebe,“ řekla sebejistě. „Nevadilo by vám, kdybychom se přesu‑ nuly do alkovny?“ Vrhla na Danutu andělský pohled, vykulila modré oči, zatřepala řasami a usmála se. Ta to někam dotáhne, pomyslela si Danuta. Přikývla, zvědavá, co se z toho vyvine. Vstaly a přesunuly se do výklenku, od místnosti intimně odděleného závěsy. Sedly si do křesílek naproti sobě, přiběhl lokaj a nalil jim víno. Popíjely mlčky, zatímco dívky v místnosti se vrátily zpět ke svému rozhovoru. Danuta se pohodlně opřela o měkké čalounění, prsty levé ruky přejížděla po řezbě ptačí hlavy na opěrce a poslouchala, o čem dnes dospívající děvčata tlachají. „Normálně mi řekl, že už mě nemiluje, že si na mě jenom zvykl,“ stěžovala si jedna. „Hajzl,“ komentovala to další. „A cos udělala?“ ptala se třetí. „No co?! Chtěla jsem vypadnout, jenže on sebral moji ka‑ belku a postavil se do dveří! Bylo to děsné, byli tam všichni jeho kamarádi a sledovali, jak se hádáme. A že jsem se do něj pustila, to teda jo. Seřvala jsem ho jak malého čokla. Úplně se schoulil do sebe a omlouval se, že to tak nemyslel.“ „Takže jste pořád spolu?“ „Jasně. Ještě ten večer jsme to dělali třikrát,“ pochlubila se vypravěčka, na chvíli se odmlčela a zeptala se: „Holky, je to normální?“ „Co jako?“ ptaly se jedna přes druhou.
12
„Tsss, no přece, že to děláme tolikrát,“ načepýřila se vypravěčka. „No asi jo. My to teda děláme většinou jen jednou. Duvid říká, že mu to stačí. Asi to má Ledomir jinak.“ „To nevím,“ odpověděla vypravěčka. „Neptala jsem se, ne‑ napadlo mě to, hm. Třeba ho trápím, chudáčka…“ zachicho‑ tala se. „Coo?“ vyjekla jiná dívka. „Takže ne Ledomir, ale ty?“ ze‑ ptala se tak trochu pohoršeně a hodně udiveně. „No jasně,“ odpověděla vypravěčka beze studu. „Je to docela problém, nejednou se stalo, že nás někdo načapal.“ Dívky nadšeně zalapaly po dechu a vyzvaly ji, aby povídala. „No, naposled to nebylo nic hrozného. Hlavu jsem měla pod peřinou a Ledomira jsem… no, prostě jsem měla hla‑ vu v jeho klíně, chápete ne?“ vysvětlila se smíchem. „A přišel nějaký jejich sluha. Otevřel dveře, ani nestihl pozdravit a už dveře zase bouchly, a slyšela jsem, jak utíká chodbou pryč,“ vyprávěla a dívky se smály. „To my to jednou dělali v posteli Boguchvalových rodi‑ čů a museli jsme vypadnout tak rychle, že jsem tam nechala spodničku,“ prosadila se další dívka se svým příběhem. Namísto výbuchu smíchu však jiná mladá dáma se sadistickým potěšením v hlase konstatovala: „Bogiho rodiče spí spolu v jedné posteli? Jak nechutné!“ Teprve teď se salónkem rozlehl zvonivý dívčí smích. „No to je snad fuk, ať spí vedle sebe, jestli chtějí, ale ještě vám musím říct, jak jsme s Ledomirem…“ Byla jsem taky taková?, ptala se Danuta sama sebe v duchu a, ač nerada, musela si přiznat, že asi ano. Právě až svatba s Bukvasem Borovcem ji změnila.
13
„Promiňte, jestli vás tu zdržuji,“ ozvala se konečně Bára a v zárodku tak přerušila další Danutino přemítání nad minulostí. „Ne, vůbec,“ usmála se na ni. „Ty jejich řeči jsou hrozné, že? Kolikrát tomu taky propadnu a směji se s nimi, ale jindy mě zase přepadá stud. Řeší takové hlouposti! A já bych se přitom ráda bavila o vědě, o světě. Ale když takové téma navrhnu, nikdy nevydrží dlouho. Brzy je vytlačeno nějakými podružnými obyčejnostmi o tom, co kdo dělal, zatímco jsme se neviděly,“ povzdechla si dívka. „Možná jste na ně moc přísná,“ navrhla Danuta a znovu se na Báru zadívala. Za tím hezkým kukučem se skrýval příslib zajímavé osobnosti. „Ach, ale ony jsou chytré! Vím to. Jen nechtějí přemýšlet,“ vyhrkla Bára, zarazila se a řekla: „Omlouvám se, vím, že vás obtěžuji, ale… no… víte, vážím si vás, Danuto.“ Danuta strnula a přiměla se zavřít ústa. „Váš rod se k vám zachoval škaredě, ale vy jste se nevzdala. Po smrti manžela jste si znovu vybojovala postavení a přinutila příbuzné, aby vás respektovali.“ „Máte snad stejný problém, Báro? Mimochodem, co kdybychom přešly na tykání?“ nabídla. „Och…“ teď se zarazila dívka. „Moc ráda, děkuji.“ „Není zač.“ „K vaší… tvé otázce, mám jiný, ale podobný problém. Znáš mého otce, ne?“ Danuta přikývla. Jubor Liřica, nejvýznačnější architekt Erinu na ostrovech, byl v uměleckém světě rozhodně nepřehlédnutelná persóna. „Je na mě strašlivě přísný,“ povzdechla si dívka. „Když jsem byla mladší, bral mě s sebou na stavby, pomáhala jsem mu 14
s plány, byl nadšený mými nápady a některé i použil. Jenže co jsem začala dospívat, jako by se mě bál. Nemluví se mnou a střeží mě jako nějaký poklad.“ „Muži už jsou takoví,“ podotkla soucitně Danuta. „Ach, promiň, že se takhle svěřuju.“ „Ale to nevadí,“ usmála se Danuta. „Máš odvahu, jaká se jen tak nevidí. Hm, tvůj otec má poslední dobou hodně práce. Mimo jiné pro můj rod, možná na tebe prostě nemá tolik času jako dřív. A jistě si je dobře vědom, že se ti nevěnuje. Řekla bych, že ho to mrzí, jenže neví co s tím, a proto je na tebe přísný.“ „Ale to nedává smysl!“ „Muži nedávají smysl, Báro,“ pousmála se Danuta. „A abych byla fér, musím říct, že naše chování zase nedává smysl jim. Otce jistě štve, že na tebe nemá čas. Paradoxně, jak už to tak bývá, si ten vztek ventiluje právě na tobě.“ Bára se zamyslela. „Jenže co s tím?“ „To já nevím,“ přiznala Danuta. „Ale třeba si uvědomí, že tvou pomoc potřebuje. A jestli ne, aspoň se postavíš na vlastní nohy.“ Chvíli seděly mlčky, pak se Bára zeptala, jak se jí bydlí v Borovecko‑ Butrymském paláci, který vyprojektoval její otec. Budova měla základy v písečném dně, dvě podlaží pod hladinou moře a tři nad ní. Tlustými skly vyrobenými za pomocí kdovíjaké alchymie se dalo dívat na podmořský svět. Tak se zabraly do debaty o architektuře, že uběhla více než hodina, když se Danuta přátelsky rozloučila. Měla na dnešní noc ještě jiné plány a nehodlala se jich vzdát ani kvůli tak sympatické společnosti, jako byla mladá Bára.
15
2. Vyšla z paláce Stakjanů. Hned se k ní připojili osobní strážci a nastoupili s ní do bohatě zdobené káně – tak se v Erinu říkalo úzkému, dlouhému a rychlému člunu k převážení osob. Převozník stojící na zádi loďku odrazil od nábřeží a obratně ji po hladině poháněl dlouhým veslem. Proplétali se průplavy Ostrovního města, okolo rozzářených nábřeží zaplněných lidmi. Míjeli malované, štukem zdobené i barevnými kachlemi obložené fasády paláců a domů, které se šplhaly do výše mnoha pater. Na klidných vodách průplavů se houpaly desítky dalších člunů. Erin žil dlouho do noci. Barvami, zábavou, alkoholem i zločinem. Okolo ostrova Okrag vypluli na severní okraj města, kde ostrovy omývaly volné vody Zlaté laguny. Káně se houpala na vlnách. Vítr od moře přinášel vůni dálek. Podél okraje města ji převozník zavezl až k paláci, který zdědila po svém muži a o kterém se před chvílí bavila s Bárou. Budova se tyčila přímo z vodní hladiny, jako příď ohromné lodi. V její dvojitě prohnuté stěně se otevírala grota – umělá jeskyně zdobená krápníky ze štuku a záplavou soch mořských tvorů a víl. Uvnitř kavernu osvětlovaly olejové lampy a plastická krápníková omítka se v jejich světle hemžila strašidelnými stíny. „Dobrý večer, paní,“ pozdravil ji její majordomus. Danuta vystoupila na molo, rovněž pozdravila a vydala se do svých komnat.
16
Černé šaty ze sebe shodila s pomocí služek. Její tělo si oddechlo úlevou, když byla ta tíha pryč. Chvíli si připadala lehká jako pírko. Propustila komorné a přikázala, ať ji nikdo neruší. Jakmile za ženami zapadly dveře, otevřela tajný vchod ve stěně své šatny a vstoupila. Zapálila lampu, její plamen ozářil nevelkou místnost. Oblečení, které tu bylo uložené, se výrazně lišilo od drahých a nazdobených šatů z vedlejšího pokoje. Tyhle prosté košile, sukně a šněrovačky by mohla nosit jakákoliv řemeslnice a vyzývavé šaty třeba prostitutka, odrané hadry žebračka a mnohé další oděvy byly mužské. Nechyběly ani nalepovací kníry a barvy na vlasy. Krom toho stály na policích vyrovnané skleněné flakónky s tekutinami podezřelých barev, vrhací nože a dlouhé dýky se začerněnou čepelí, šipky do kuše, lana, kožené bandalíry, opasky s kapsičkami a malé batohy tvořené dřevěnou kostrou potaženou kůží. Tohle bylo Vloččino království. Tady se Danuta z kupeckého velkorodu Butrymů měnila ve Vločku, asasínku, která ve stínech loví svou kořist. Vzala velkou plechovou krabičku, lahvičku s mléčnou hustou tekutinou, misku a šlehací metličku. Nalila do misky trochu světlé tekutiny a z krabičky nasypala černý prášek. Obojí několik minut míchala metličkou, dokud se v nádobce nevytvořila jako uhlí černá pěna. Spokojeně vrátila suroviny na poličku, stoupla si před zrcadlo a černou pěnu si vetřela do blonďatých vlasů. Během několika minut se z ní stala černovláska. A přitom šla barva velmi lehce smýt teplou vodou a mýdlem.
17
Vločka si vlasy barvila pokaždé, když se chystala do stínů. Jednak byla černá barva vlasů v noci praktičtější a jednak to snižovalo riziko, že v asasínce někdo pozná Danutu Butrymovou. Umyla si ruce a svlékla spodničku. Vzala pruh jemné látky, omotala si jím hruď a pevně stáhla ňadra. Z jedné z polic vzala temně modrý oděv, zvláštní kostým z elastické látky spojující kalhoty a tuniku dohromady. Sedla si na štokrli, roztáhla otvor na hlavu a nasoukala do něj nohy. Nohavice srolovala a pomalu natáhla podobně jako punčochy, pak se vtěsnala do vrchní části a rukávů. Těsný kostým ji obepínal jako druhá kůže od špiček nohou, přes dlaně až po krk. Boty ani rukavice už nepotřebovala. Na levé stehno si připnula pochvu s dlouhou dýkou, šikmo přes hruď si pověsila bandalír a zastrkala do něj vrhací čepele, do kapes na opasku zasunula několik malých ampulí. Chvíli se dívala na skládací samostříl a batoh, ale nakonec je nechala ležet. Dnes nešla lovit, jen se toulat. Zavřela tajný východ ze šatny, otevřela skrytá dvířka ve vnější stěně a prolezla jimi. Do tváře ji uhodilo slané dusno, v jakém se Erin koupal většinu roku. Stála ve výklenku na fasádě svého paláce, za sochou tritóna. Vykoukla zpoza jeho svalnatého mramorového těla. Dole, o dvě patra níž, se táhl Mořský oblouk, hlavní bulvár Erinu. Pestrobarevná světla taveren a obchodů soupeřila o pozornost těch, kteří vyrazili za zábavou. Před chvílí odbilo dvanácté noční zvonění, takže davy už notně prořídly, některé podniky zavíraly.
18
Vločka vytáhla jednu z ampulek z opasku. Lektvar v ní měl odporně zelenou barvu a smrděl po bahně. Jedním lokem ho vypila do dna. Hlava se jí zatočila a na chvíli se jí zatmělo před očima. Už za pár vteřin se však tma zcela rozestoupila. Pravda, svět poněkud zešedl, ale zato teď v temnotě výklenku viděla bez problému. Ne že by stála o to se zrovna tady rozkoukávat a studovat holubí trus. Právě jsem vypila šedesát zlatých denárů, uvědomila si. Lektvar stál tolik, kolik si mohl za rok vydělat průměrný řemeslník. Být bohatá není zlé. Vyklonila se, položila dlaň na stěnu nad výklenkem a při‑ táhla se. Během chvilky takto vyšplhala na střechu svého pa‑ láce. Její tmavě modrý oblek totiž na dlaních a šlapkách fun‑ goval jako přísavky, takže lézt po zdech pro ni nebyl problém. Modrý měsíc dnes nesvítil, hvězdy zářily jako klenoty, ale tak trochu prohrávaly boj se světly města. Danuta se zhluboka nadechla. Nikdy se necítila tak svo‑ bodná, jako když se ve Vloččině kostýmu pohybovala stíny. Na nebi zakejhal racek, ohlédla se po něm a usmála. Město jí leželo u nohou. Rozběhla se po střeše až k okraji paláce, kde přiléhal k další budově. Ladným skokem překonala malý výš‑ kový rozdíl, přistála na druhé střeše a pádila dál. Jen tak pro zábavu závodila s větrem. Uháněla po střechách, odvážně skákala přes úzké uličky i plavební kanály, které jí stály v cestě. Saltem překonala široký průplav mezi ostrovy Sagovec a Czerep a jen díky přísavkám obleku se zachytila na stěně chrámu Mořské pěny. Počínala si jako blázen, neopatrně, divoce. Stačila by drob‑ ná chybička – špatně vypočítaný krok – a spadla by dolů a roz‑
19
plácla se na chodníku. Avšak Vločka si věřila. Měla vynikající kondici, pravidelně trénovala a dokonale ovládala své tělo. Zastavila se na ostrově Otoczak uprostřed města. Tekl z ní pot, plíce pálily, ale na úzké tváři jí hrál úsměv. Sedla si a vydýchávala se. Opřela se o komín domu, hrubá omítka se jí zaryla do kůže a masírovala záda. Působila jako nájemná vražedkyně jen několik let. A od‑ pravila pouze šestnáct osob. Přesto měla právem pověst nej‑ spolehlivější asasínky ve městě. Nikdy totiž neselhala, ni‑ kdy po sobě nezanechala jedinou stopu, nikdy se do ničeho nezaplétala. Neměla nic společného s podsvětím ani s politickými sila‑ mi. Právě pro nezávislost si ji zákazníci cenili. Stát se asasínkou byla její vzpoura. Proti rodu, manželovi, celému světu. Když ji provdali a sebrali možnost podílet se na chodu ro‑ dového podnikání, začala se vydávat na noční dobrodružství, která skončila tím, že se vyučila nájemnou vražedkyní. Zprvu to brala jako další úroveň zábavy. Jako výzvu. Tvrdý trénink jí dával zabrat, ale užívala si jej. Otevřely se jí úplně nové obzory. Pak přišla první zakázka, kterou naprosto zpackala. Muž, kterého měla zavraždit, málem zabil ji. Utekla a Buřňák, její mistr, musel práci dodělat. Ležela tehdy na střeše a zhluboka dýchala. Třásla se z ner‑ vozity, ale uvnitř cítila tolik vzrušení jako nikdy předtím. Poučila se a už nikdy nevraždila zblízka. Vždy si akci na‑ plánovala tak, aby mohla oběť zastřelit na dálku kuší. Jen dva‑ krát použila jed v jídle.
20
Ze zabíjení se tak stala čistá věc. Neosobní věc. Svým obě‑ tem se nemusela dívat do očí. Nebrala je vlastně jako skutečné lidi, protože je neznala. A snažila se taky přesvědčit samu sebe zásadou, kterou ji naučil Buřňák. Že asasín je jen nůž, který v ruce drží ten, kdo platí za zabíjení. Aniž by věděla proč, vybavilo se jí, jak se s Buřňákem poznala. „Kurde bele! Co si zač?!“ ptal se jí tehdy starší asasín, zatím‑ co ležel na zemi a sípal bolestí. Vločka ležela kousek od něj, zhluboka dýchala a hnětla si místa, kde ji uhodil. „To bych se měla spíš ptát já!“ odsekla mu a odplivla si. Slina se pomalu vsakovala do luxusního koberce a na posteli za ní chladla dvě těla. Obchodník, jemuž patřil dům, a jeho žena. Ona se k nim vloupala z touhy po dobrodružství. A aby je okradla o nějakou drobnost, kterou možná budou postrádat, ale rozhodně je nenapadne, že jim byla ukradena. Hrála si tímhle způsobem na zlodějku už druhým rokem. Vloupávala se do bytů a paláců, jen aby si dokázala, že na to má. A vždy si odnesla nějaký suvenýr. Byla v té hře vážně dobrá – nikdy si jí nikdo nevšiml a pro mladou ženu, znuděnou životem po boku nenáviděného manžela, to byl výtečný druh zábavy. To Buřňák se do toho domu vloupal za zcela jiným účelem – podříznutá hrdla majitele a jeho manželky byla jeho dílem. Někdo mu zaplatil za jejich vraždu a on ji chladně a profesi‑ onálně provedl. Až na to, že v místnosti nebyly jen jeho oběti, ale i Vločka. Vyděšená tím, co právě viděla, se prozradila a strhl se mezi nimi boj na nože. 21
Skončil remízou. Leželi na zemi, vydýchávali se a vyhlásili opatrné příměří. Tehdy se jí Buřňák představil a ona zbystřila. Jeho přezdív‑ ka byla v Erinu dobře známá. Platil za jednoho z nejlepších asasínů města na ostrovech. Pomohla mu na nohy a pozvala jej na víno. Překvapeně při‑ jal, a tak se začala nová kapitola jejího i jeho života. Kapitola, která ještě ani po tolika letech neskončila. Z rozjímání ji vyrušil divný zvuk, jaký do běžné noci nepa‑ třil. Rázem pustila vše z hlavy. Blížilo se třetí denní zvonění. Městem už se pohybovali jen opilci a zloději. Ulicemi brousily i stráže. Měly spadeno na žebráky a prostitutky. Jakmile někoho chytly, hned jej de‑ portovaly do slumů Jižního Erinu na pobřeží. Vstala a vykoukla dolů. Na ulici bylo krom krys a racků bojujících o odpadky pusto a prázdno. Přikrčila se a rozhlédla po okolí. V dálce na druhé straně ulice zahlédla na střeše pohyb. Ně‑ kdo se blížil. Pravou rukou Danuta přejela po prstenu na levém ukazo‑ váčku a aktivovala tím kouzlo. Během chvilky přestala být pro obyčejné smrtelníky vidi‑ telná. Stáhla se zpět ke komínu, ruku na jílci dýky. Opatrnost neuškodí, pomyslela si. Zvuky zesílily, někdo vběhl na protější dům. Měl černé kalhoty a tuniku, lehké boty a dýku u pasu. Přes ústa si omotal rudý šátek. Proběhl po domě a rozplynul se do noci. Nějaký zlodějíček na cestě za kořistí, usmála se. „Ať tě stíny láskyplně obejmou, kolego,“ popřála mu šeptem. Znovu přejela po prstenu a kouzlo ji pustilo ze své moci. 22
Stulila se ke komínu. Ztracená v myšlenkách hleděla noci do tváře, dokud se komín nerozehřál, jak začali dole v kuchyni připravovat snídani. Nebe v tu dobu už stejně modralo, bohyně noci Sirril předávala vládu nad světem slunečnímu Aurionovi. Z Vloččiných kočičích očí nezbyl ani stín. Zvedla se a v nadcházejícím úsvitu uháněla městem domů. 3. „A vyzkoušej tohle,“ navrhla Wanda a chopila se porcelánové konvičky, kterou do salónku před chvílí přinesla spoře oděná dívka. Do šálku před Danutou nalila černovlasá hostitelka temnou, horkou tekutinu. „Kakao?“ zaškaredila se blondýnka. „Ale, ale, rozmazlená slečinka ohrnuje svůj vznešený nosík nad něčím tak ordinérním, jako je kakao. Vždyť přece jeden šálek stojí tak málo… obyčejný člověk si na něj vydělá už za den dva poctivé práce,“ odvětila s úsměvem Wanda. Danuta udělala kyselý obličej. „Jenže tohle není obyčejné kakao,“ pokračovala černovláska. „Je tam přidáno čičili, nové koření, dovezené z pralesů Asari Kasim. Zvláštní, jak s námi dokážou ti takzvaní divoši občas vyběhnout. Obchodujeme s nimi léta, ale jejich vládkyně te‑ prve teď dovolila, aby nám nabízeli i čičili. Kdoví, co všechno si ještě nechávají pro sebe?“ „Možná by stálo za to vypravit se do Asari Kasim osobně,“ navrhla Danuta, pomalu se napila a vyvalila oči. Wanda vyprskla smíchy. „Vypadáš jako panna při první souloži.“ 23
Danuta se na ni vyčítavě podívala, odložila šálek a zavřela ústa, která jí před chvílí otevřelo překvapení nad nezvyklou chutí. „Nepřeháněj. Ale máš pravdu, že mě to zaskočilo. Kolik toho vaši kupci dovezli?“ „Málo, ale jestli chceš, ze známosti ti jeden pytlík seženu. Mimochodem, prý je to afrodisiakum,“ dodala Wanda, před‑ klonila se k Danutě, pohladila ji po ruce a vyzývavě si olízla rty. „Ty toho nenecháš?“ zvýšila hlas blondýna. Poslední dobou se Wanda chovala, jako by ji chtěla svést a Vločce to trošku lezlo na nervy. Černovláska se odtáhla a rty sevřela do přísné linky. „Ty jsi příjemná jak trn v zadku. Nemáš náhodou měsíčky?“ „He?“ zaskočená Danuta nevěděla, co říct. „Máš? Sakra, já si jen dělala legraci. Promiň. A promiň, že to na tebe pořád zkouším, nedá mi to, trošku tě popichuju. Mimochodem, když odmítáš něžnosti se mnou, mohu ti ale‑ spoň nabídnout služby mého podniku? Mám tu pár pěkných chlapů. Ti by tě taky uměli popíchnout,“ zajiskřilo Wandě v očích. „To určitě, krvácející ženská by je rozhodně rozvášnila,“ odpověděla Danuta skepticky a změnila téma. „Mám to tedy chápat tak, že jsme se od babského tlachání dostaly k práci?“ „Může být,“ potvrdila černovlasá majitelka nevěstince. „Do‑ zvěděla jsem se, že Butrymové mají velmi blízko k uzavření smlouvy s Aradeitským královstvím, díky které budou sklízet dvakrát tolik raísy než doposud. Co ty na to, paní Butrymová?“ Danutě uniklo naštvané zasyčení. „Který z mých vykutálených příbuzných si pustil hubu na špacír?“
24
„Rafal, tvůj strýc. Obšťastňovaly ho Anjela a Jadwiga a prý jim dal pořádně…“ „Stačí, stačí. Nemusím vědět všechno. Tomu omezenci to nechám pěkně spočítat, ať se neprořekne ještě někde jinde. Kdyby to prasklo předčasně, děd by asi dostal infarkt.“ „To by byla škoda. Tu zprávu máš ode mě zadarmo a mů‑ žeš si být jistá, že si ji u mě nikdo nekoupí ani za hromadu diamantů.“ „Děkuju,“ opáčila blondýna. „A teď už doopravdy obchodně. Patriarcha Aniahar se chys‑ tá naverbovat další lidi do Větrných gard. Dal si prý za cíl, aby na Mořském oblouku bylo bezpečno nejen ve dne, ale dokon‑ ce i v noci. Podle mě je to bláhová představa, nicméně to asi bude znamenat, že do stínů okolo hlavní třídy možná sem tam dopadne plamen zákona, takže dávej pozor.“ „Dám. Zajímalo by mě, od koho máš tuhle zprávu. Že by i po čertech čestní Siaronovi kněží chodili do nevěstince?“ „Ale, najednou tě podrobnosti zajímají? No, věz, že ne všichni kněží jsou takoví slušňáci a můj Pelíšek je velké lá‑ kadlo. Další drb říká, že Sileziové mají v plánu najmout no‑ vého mága do jejich rodové gardy, ale to tě asi až tak zajímat nebude.“ Blondýna mlčela a usrkla chladnoucí nápoj. „Ovšem tohle pro tebe bude jiná káva. Nebo kakao… Tuhle informaci nevyzvěděla má děvčata, ale přinesly ji jiné zdroje.“ Danuta se usmála. Věděla, že Wanda má kromě Pelíšku – kde jsou kurtizány jedno velké ucho – také špehy v ulicích a u mnoha rodů, gild i mezi městskými úředníky. Nechala proto přítelkyni mluvit. „Vypadá to, že se do erinského podsvětí vložil nový hráč. Ve stínech se zabíjí, vydírá, unáší a bojuje. A myslím tím sku‑ 26
tečné podsvětí. Rozvědky rodů a gild jsou mimo hru, o ty se náš nováček vůbec nezajímá. Zato jde tvrdě po všech ban‑ dách, ganzích a malých sítích. Organizace Odvrácená tvář, která doteď erinskému podsvětí kralovala, čelí už několik dnů brutálním útokům s použitím magie. A stejně tak její jen o málo slabší konkurent Plášť noci. A zdá se, že obě podleh‑ nou, pokud nenajdou spojence. Jejich smůla je, že si nepomů‑ žou navzájem, příliš se nenávidí. Mimochodem, jsem si jistá, že kdybych nebyla pod záštitou Krakoreckých, ale špehovala na volné noze, už by se pokoušeli dostat na kobylku i mně.“ „A máš tušení, o koho jde?“ „Bohůmžel ne. Jen pár podezření. Může jít o akci rozvědky některého z cizích států. Nebo našich konkurentů z některé‑ ho jiného keledorského města, ani jedno ale podle mě není pravděpodobné.“ „Tak co pravděpodobné je?“ „Netrpělivá? Buď se podezřele rychle rozrostla některá z menších místních zločineckých organizací a chce ovládnout naši stínovou scénu. Ale to mi přijde taky jako hloupost. Kde by na to vzali lidi a prostředky? Ne, mnohem spíše je to cizí síla, která chce rozšířit své pole působnosti i na Erin. Z těch mě napadá třeba Medúza, Pavučina či Slunce v oblacích. Druhou z nejpravděpodobnějších možností je, že se některý z rodů nebo nějaká gilda pokouší ovládnout podsvětí, a snaží se tak získat plusové body ve velké hře erinské politiky.“ „My to nejsme,“ řekla Danuta rozhodně. „No my taky ne,“ odpověděla černovláska a napila se kakaa. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále,“ vybídla Wanda ke vstupu. Vešel pohledný, sotva dospělý mladík, oblečený do blýskavé košile a přiléhavých punčoch. 27
Tak tohohle mi chtěla Wanda nabídnout? zamyslela se Danuta. Už dlouho se s nikým nepobavila, ale tenhle na ni byl přece jen trochu mladý. Při pohledu na svou zaměstnavatelku a její návštěvu se prostitut zarazil a zálibně si je prohlédl, než sdělil, co má na srdci. Nebylo divu, vždyť krása obou žen a bohatost jejich šatů a šperků naplnila celou místnost. Wanda byla obzvláště atraktivní žena s nádhernou tváří a vlasy jako temná noc. Lehké bílé šaty z tenké látky obepínaly a zvýrazňovaly její dokonalé tělo. Danutina maličko ostřejší tvář se špičatou bradou byla pohledná takovým tím prostým způsobem. Blond vlasy, zářivé jako slunce, měla natočené do záplavy kudrlinek. Oproti Wandě byla oděná do méně vyzývavých šatů – v barvě ultramarínu, s výstřihem zvýrazňujícím bujná ňadra sevřená korzetem, který zdůraznil už tak úzký pas, a s bohatou sukní s mnoha spodničkami. „Ano, Drugi?!“ zeptala se Wanda mladíka přísným hlasem. Danuta však poznala, že černovláska je ve skutečnosti potěšená tím, jak jejich zjev na mladého muže působí. „Paní,“ řekl Drugi a zkrotil svůj pohled. „Zpráva jen pro vás, mohla byste prosím na chvíli?“ Wanda přikývla, vstala a vyšla s mladíkem za dveře. Po chvíli se vrátila. „Teď se podrž,“ řekla, sotva si sedla. „My o žralokovi a žralok pod námi, jak se říká. Právě dorazila zpráva pro Vločku. Někdo má zájem o její služby. Kdyby Drugi věděl, že jsi to ty, mohl to říct rovnou.“ „Budu raději, když to budeš vědět jen ty.“
28
„To chápu. Nicméně Drugimu můžeš věřit. Minimálně, když mě budeš shánět,“ podotkla Wanda. Jejich přátelství nebylo veřejně známo. Oficiálně Danuta chodila do Pelíšku proto, aby si užila tělesných slastí a pobavila se. Pověst jí to nekazilo. Žila přece v Erinu, návštěva bordelu patřila takřka ke společenským povinnostem. V jistých kruzích se však vědělo, že kdo si chce objednat služby asasínky Vločky, má se ohlásit u Wandy v Pelíšku a za pár dnů se vrátit pro instrukce, kde se schůzka uskuteční. „Ten zájemce…“ pokračovala Wanda, „pokud bys vyrazila hned, ještě bys jej zastihla na ulici. A mohla bys ho sledovat, prověřit.“ „Ráda bych, ale dám přednost ještě jednomu šálku kakaa s čičili. Věřím, že člověk, kterého si na něj pověsila, zvládne svou práci dobře. Navíc jsem ve společenských šatech a v těch se dá jen obtížně někoho nenápadně špehovat.“ „Jasně. Jen bych tě někdy ráda viděla při práci.“ „Až se vrátí pro odpověď, vyřiď mu, že místem setkání bude terasa restaurace Skleněná stráň v Moymyrově městě. Ať je tam sám, první den nového aldenu o jedenáctém večerním zvonění.“ „Dobře, vyřídím. Zajímalo by mě, jak si vybíráš, jestli tu práci vezmeš, nebo ne. Za poslední dva roky jsi, pokud vím, přijala jen dvě tři zakázky.“ „Dvě.“ „No vidíš. Většinou si jen tak lítáš městem, jako by to bylo dětské hřiště. Od té doby, co jsi oddělala…“ „Jak můžeš vědět, že to tentokrát nevezmu?“ skočila Danuta přítelkyni do řeči. „Znám tě, zlato. Poslední dobou jsi ve své kůži míň, než si chceš přiznat. Ne, ne, ne. Nic neříkej,“ bránila se Wanda 29
rychle, aby jí Danuta neskočila do řeči. „Časem mi dáš za pravdu, uvidíš.“ „Chodím na schůzky minimálně proto, abych věděla, kdo chce koho zabít a hlavně, abych se nenudila!“ bránila se blondýna. „A teď prosím zavolej tu polonahou čačinku, ať mi ještě dolije kakao. Zázračně mi zlepšuje náladu, zatímco ty mi ji zhoršuješ,“ řekla s úsměvem, aby kamarádku maličko poškádlila. 4. Danuta pořád měla v hlavě slova, kterými se s ní Wanda rozloučila: „Na střechách bude rušno. Dávej si prosím tě po‑ zor, se šípem v zádech se totiž špatně běhá.“ Narážela tím na válku v podsvětí, které však Danuta nepři‑ kládala velký význam. Jsem na volné noze, říkala si, nikdy jsem se s podsvětím nezapletla, proč by se mě měla týkat nějaká válka gangů. Přesto toho měla plnou hlavu a nakonec se právě pro po‑ chybnosti, které v ní Wanda zasela, rozhodla nevydat ke Skle‑ něné stráni ani po střechách, ani pod vodou, ale v převleku ulicemi. Obvykle, když vyrazila do stínů, přesouvala se městem právě pod hladinou plavebních kanálů. Erin ležel na mnoha ostrovech a kanálů a průplavů měl více, než ulic. Navíc pod vodou bývalo docela pusto. Pokud člověku nevadily odpadky. Jen jednou za celá ta léta narazila na potápěče, který na dně pátral po ztracených cennostech. A na prstech jedné ruky by mohla spočítat setkání s příslušníky podmořských ras. Ti
30
se znečištěné vodě v Erinu raději vyhýbali, a pokud připlavali do města za obchodem, zdržovali se na jeho severním okraji. Na střechách bývalo naopak někdy až moc živo. Vločka je používala, když si jen tak vyšla do stínů, ale měla‑ li opravdo‑ vou práci, většinou se jim vyhýbala. Z opatrnosti teď kráčela ulicemi, oblečená jako hospodská bardka – rudý prošívaný kabátec jí sahal až do půli stehen, velký modrý baret ozdobený peřím měla nakřivo posazený na černě obarvených vlasech, stočených do drdolu. Pod oblečením měla pro všechny případy svůj asasínský kostým. Kapuci schovala pod kabátcem. Elastická kombinéza vykukovala zpod kabátce na nohou a na rukou. Vypadala však jako punčochy, respektive rukavičky, jimiž si umělkyně chrání citlivé prsty. Bez kostýmu by už nedala ani ránu, právě on totiž mě‑ nil Danutu Butrymovou v asasínku Vločku. Navíc byl nasy‑ cen kouzly, která odpuzovala vodu a činila jej neprodyšným, i když plavala pod hladinou kdoví jak dlouho. Na zádech nesla jeden ze svých speciálních vodotěsných batohů – dřevěná konstrukce byla pokryta naolejovanou a al‑ chymisticky upravenou kůží, takže batoh připomínal pouzdro na hudební nástroj. Loutnu držela v ruce. Věže chrámů i radnice zrovna odbíjely polovinu mezi desá‑ tým a jedenáctým nočním zvoněním a město se nořilo do tmy, rozháněné jen olejovými lampami a barevnými světly vývěs‑ ních štítů. Lidí, vyrážejících za zábavou, v ulicích i na kaná‑ lech přibývalo. Ze své skrýše na ostrově Leb, kde se převlékla do „pra‑ covního“, se vydala po mostě na vedlejší Klusek. Uprostřed mostu se tísnilo několik vysokých, štíhlých domů. Ty dělily mohutnou konstrukci na dvě uzoučké lávky sevřené na jedné 31
straně křehkým kovovým zábradlím – které už zažilo lepší časy – a špinavou fasádou na straně druhé. Lávka přetékala lidmi, kteří někam spěchali, a Vločka mu‑ sela použít lokty, aby se dostala na druhou stranu. Pravidlo, že po pravé lávce se jde směrem na Klusek a po levé na Leb, nikdo nedodržoval. Jen co sestoupila z mostu, ocitla se v jedné z typicky klau‑ strofobních erinských uliček. Domy se tyčily do výše čtyř pěti pater, a kdyby se z každého z nich vyklonil člověk, mohl by si při troše snahy potřást rukou se sousedem z protější budovy. V přízemí měla většina domů bytelné dveře a žádná okna, pouze obchody lákaly zákazníky svými výlohami. Strohost nejnižších podlaží dotvářely zvlhlé stěny s opadanou omítkou, popsané sprostými nebo politickými hesly. Až v dalších podlažích se domy krášlily štukem, freskami, sochami či zářivě glazovaným obkladem. Nic z toho však Vločka neviděla. Dívat se jinde, než pod nohy, hrozilo pádem a ušlapáním. Tady, v uličkách Klusku, měla kdysi práci. Kapitána z Pla‑ veny, který přijel do Erinu dělat obchody pro svého císaře a někomu začal překážet. Zákazník si přál, aby Plaveňan ze‑ mřel na ulici. Vločka netušila proč, ale vyšla mu vstříc. Kapitán byl hostem u rodu Hesterilů, ale každé odpoledne chodil na Klusek do bordelu, který si oblíbil. Neměl body‑ guardy, takže to nebylo těžké. Vločka ho zastřelila ze střechy. Šipka s jedem se mu zaryla do krku. Zemřel dřív, než dopadl na dlažbu z oblázků. Zmatek, křik a shon, který se hned poté strhl, už neviděla, protože neviditelná prchala do jedné ze svých skrýší a pře‑ mýšlela, co tou smrtí její zákazník získal…
32
Vytřásla z hlavy vzpomínky a protlačila se na další most – tentokrát stály domy po jeho stranách, takže člověk ani nepo‑ znal, že jde nad vodou – a ocitla se na malém ostrově Petreni. Většinu z něj zabíralo sídlo stejnojmenné gildy. Po dalším mostě, úzké lávce, na které se dva chodci mohli stěží vyhnout, se dostala na Gorazdův ostrov. Vévodila mu obrovská stavba šermířské školy. Její mohutně bosovaná fasá‑ da s úzkými okny působila jako nedobytná kamenná pevnost. Z římsy mezi přízemím a patrem do ulice shlížely sochy ry‑ tířských ctností. Se škodolibým úsměvem si Danuta v houstnoucím šeru všimla, že všechny ctnosti jsou od hlavy až k patě pokálené holuby. Naproti škole stál rozlehlý komplex porcelánky rodu Stakjanů. Budovy manufaktur z režného cihlového zdiva zdo‑ bilo jen pár střídmých ornamentů. Zezadu do ní někdo strčil, až klopýtla a jen tak tak se ne‑ rozplácla na chodník dlážděný bílými a černými oblázky. Na‑ štvaně se otočila, ale viník už raději zmizel v davu. Takový byl Erin – špína, smrad, hrubost, prohnilost, vše skryté za falešným pozlátkem. Vzteklý výraz jí aspoň zajistil trochu prostoru okolo. Lidé raději ustupovali. Využila toho a rychle vykročila. Zdolala ještě jeden most, který úspěšně blokovala skupinka žonglérů, snažící se zaujmout proudící dav svými kousky. Spě‑ chající lidé je však odměňovali jen nadávkami. Jestli rychle nezmizí, někdo se do nich pustí pěstmi, pomyslela si Vločka a protlačila se přímo jejich středem, čímž jednoho z nich vyvedla z rovnováhy, míčky mu popadaly a skutálely chodcům pod nohy.
33
Ty už nikdy nenajde, napadlo asasínku, zatímco žonglér za ní křičel ty nejhorší nadávky. Konečně ji dav vyplivnul na Severní nábřeží. Tady bylo o poznání volněji. Ulice na Dunrilině ostrově, který tvořil čtvrtinu celé plochy města, byly širší, než na menších ostrůvcích. Lemovaly je hos‑ pody, noční kluby, herny, kabarety, divadla a obchody – jejich zdobené portály polykaly lidi jako hladové nestvůry. Ocitla se v Novém městě, nejvýstavnější části Erinu. Pod‑ loží Dunrilina ostrova tvořila pevná skála a domy se tu tyčily jako věže až do výše šesti pater. No, domy, spíše paláce. Každá fasáda naplňovala to, co se v Keledoru označovalo jako vznešená směs. Dokonalá a vyvážená kompozice, ve které všechna hlavní výtvarná umění – architektura, malba a socha – působí jednotně a neoddělitelně v unikátní harmonii, tvoříce tak potěšení pro oči i duši. Tak nějak to alespoň Danuta četla v knihách o umění. Jí tyhle fasády připadaly příliš nabubřelé a přeplácané, dávala přednost střídmosti. Chápala však, že umění je v Erinu výrazným prostředkem společenské prezentace. Nemohli jste dělat obchody za stati‑ síce denárů a bydlet jako mnich. Bohatství muselo být vidět na první pohled, aby vůbec mělo smysl a přineslo kýžené po‑ stavení ve společnosti. Všude do tmy svítily trubice z barevného skla, uvnitř kte‑ rých proudila pomalu hořící raísa. Černá tekutina získávaná z moře, pro kterou měli alchymisté stovky využití, se stala ne‑ oddělitelnou součástí erinského pozlátka. Bylo rychle se šířící módou zvýraznit zářícími trubicemi jednotlivé prvky na fasá‑ dě – okna, dveře, římsy či cokoliv jiného.
34
Většina obchodů a restaurací pak měla nad vchodem ná‑ pis se jménem podniku udělaný ze zkroucených trubic, jehož světlo vábilo hosty. Erinské noci na hlavních třídách nikdy nepatřily temnotě, naopak hýřily všemi barvami. Prošla okolo restaurace Panský dvůr a usmála se při vzpo‑ mínce na rande, které tam měla. S mladým Afrionem Sileziem, vybavila si jeho uhrovitou tvář a vlhké rty, kterými ji neobratně ale hladově líbal poté, co si dali večeři. Kolik mi u bohů bylo? Čtrnáct? Patnáct? Protáhla se úzkou vedlejší uličkou a ocitla se na náměstíč‑ ku s velkým svatostánkem Mirtal uprostřed. Jeho hlavní věž i tři vedlejší vížky převyšovaly okolní zástavbu. Bohyně vod Dunril měla sice ve městě desítky chrámů, ale žádný nebyl tak velký jako chrám patronky umělců, před kterým teď Vločka stála. Bylo s podivem, že chrám Múzy byl mnohem méně zdob‑ ný než okolní paláce a působil klidně a důstojně. Neomítnuté stěny ze žlutého pískovce i nepolychromované sochy na střeše tvořily příjemný kontrast s jasně barevnými skly vitráží ve vel‑ kých oknech. Danutu zaujal hluk linoucí se zpoza takzvaného Dřevěné‑ ho pavilonu, kde bydleli adepti na kněžství v Mirtalině církvi. Nakoukla za roh. Bojovalo se tam. Přímo pod okny svatostánku stál hlouček diváků a mezi nimi a asasínkou na sebe dlouhými kordy doráželi dva muži. Jeden měl na sobě šerpu gardy nějakého menšího rodu – Vločka jej nedokázala na dálku rozeznat – druhý byl oděn v nabíraných kalhotách a prošívaném kabátku ve stříbrné a černé, barvách Sileziů.
35
Věčné souboje do první krve, vznikající i pro sebemen‑ ší urážku, ve kterých si muži a ženy z rodových gard doka‑ zovali kdoví co, patřily neodmyslitelně ke koloritu města na ostrovech. Danutu nezajímaly. Obrátila se k bojujícím zády, takže už neviděla, jak Silezio‑ vec škrábl protivníka špičkou meče na rameni a sklidil nadše‑ ný potlesk diváků i uctivou úklonu poraženého. Došla na Jižní nábřeží Dunrilina ostrova a zahleděla se přes hladinu na Moymyrovo město. Nejmladší část Erinu postavili celou ze dřeva na pilotech zapuštěných do písčitého dna. Laguna tu byla mělká, sotva pár metrů. Piloty se tyčily kousek nad hladinu, kde byly do‑ hromady spojeny vodorovnými trámy, čímž se vytvořilo ně‑ kolik velkých plošin o rozměrech, jaké měly menší erinské ostrovy. Na okrajích plošin stály domy, středy sloužily jako zahrád‑ ky. Zdejší zelenina a ovoce alespoň částečně pokrývaly spo‑ třebu města. Navíc se na plošinách nalézaly i chlévy a jatka, slepičárny, pekárny, sýpky a mlýny, vyráběly se tu sýry a liso‑ valo víno z pevniny – vše pod patronátem rodu Vodnianských. Normální ulice na plošinách skoro nebyly a s Dunriliným ostrovem nespojoval Moymyrovo město žádný most. Vločka mávla na projíždějícího převozníka a ten zakotvil u nábřeží. „Kam to bude, slečinko?“ „Na Dragovu plošinu,“ odpověděla, vlezla do káně a dala mu do nastavené hrsti pár měďáků. Jednotlivé plošiny se jmenovaly podle členů rodu Vondian‑ ských, celá čtvrť pak podle jejího zakladatele Moymyra, který svůj rod pozvedl mezi vládce města. 36
Jak se člun blížil k Lidjině plošině, prohlížela si Vločka po‑ temnělé domy na jejím okraji. Ve čtvrti ze dřeva byla vysoce hořlavá raísa zakázána, a tak jen sem tam z oken problikávalo nejasné světlo svící a olejových lamp. Převozník zabočil do průplavu mezi Lidjinou a Henryko‑ vou plošinou. Těsně kolem nich proplula káně plně obsazená podivnými existencemi – čtyřmi starými muži, kteří vypadali jako bezdomovci. ,,To se mu to čmuchá, krysákovi,“ zachechtal se jeden z nich a hrubě pobídl jejich převozníka slovy: ,,Přidej, chlape!“ Vločka s povděkem sledovala, jak loďka s těmi čtyřmi opil‑ ci změnila kurs směrem k nakloněné budově krčmy jménem Hospa. Ta trčela osamoceně uprostřed průplavu na vysokých pilotách. Ne všechny domy stály v Moymyrově městě na plo‑ šinách, pár jich bojovalo s mořskou hladinou osamoceně. V tomto případě to bylo jen dobře, protože Hospa měla pří‑ šernou pověst. Danuta však měla tuhle čtvrť ráda. V prostých hrázděných domech bydleli převážně řemeslníci a drobní obchodníci. Přes den se nad vodou po celé čtvrti nesl tlukot kladiv z kováren, truhláren, brašnáren, zámečnických, kamenických a dalších dílen, vonělo tu čerstvé dřevo, kůže a pečivo a z oken se nesl zpěv, kterým si lidé zpříjemňovali manuální práci. Tady člověk jen výjimečně narazil na namyšlené, vyparádě‑ né floutky. Neobtěžovali tady žebráci, pouliční umělci, ani špí‑ na a smrad, protože kanály se tu čistily a lidé do nich neházeli odpadky. Vládl tu prostý klid, lidé byli přátelští a neskrývali se za masky. Domy byly nejčastěji nabílené, okna a dveře lemovaly namalované rostlinné propletence, ve štítech kralovala jed‑ noduchá domovní znamení – zvířata, řemeslnické nástroje, 37
výjimečně něco složitějšího. A tím veškerá výzdoba končila. Jednoduché a poctivé, podle Danutina vkusu. Vystoupila na molu na západě Dragovy plošiny. Rozloučila se s převozníkem, vyšla po schůdcích z mola nahoru na úro‑ veň plošiny a pasáží v jednom domě prošla na dvůr. Za ploty pobíhala drůbež, kozy a prasata, na zemi se zele‑ nala tráva a sad ve středu dvora sloužil zároveň jako park. To‑ lik zeleně jako ve dvorech plošin nikde jinde v Erinu nebylo. Místní seděli ve skupinkách pod stromy, kouřili dýmky, ve‑ čeřeli a v družném hovoru relaxovali po celodenní práci. „Pěkný večer,“ zdravila Vločka a vychutnávala si jejich úsměvy, přikývnutí i odpovědi. Tady, když lidé někomu popřáli „dobrý večer“, tak to mys‑ leli vážně a ne jako prázdnou frázi zbavenou obsahu. Moc ráda navštěvovala o svátcích zdejší slavnosti – samo‑ zřejmě inkognito – užila si na nich mnohem více zábavy než na plesech erinské honorace. Šla pomalu potemnělou plošinou a po očku sledovala stře‑ chy domů. Jistota je jistota, říkala si zrovna, když zahlédla podivný stín. Zastavila se u skupinky místních, a zatímco se jich ptala na cestu, kterou dobře znala, periferně sledovala to podezřelé místo. V šeru se tam mihla kočka černá jako tér. Vločka si oddech‑ la, poděkovala za radu a znovu se dala do kroku. Plošina byla z těch menších. Za chvíli prošla dvorem a sta‑ nula před budovou Skleněné stráně. Nejvyšší stavba na plo‑ šině měla v přízemí hospodu, v prvním patře skřítčí čajovnu a ve druhém patře a v podkroví restauraci. K té patřila i malá terasa zakousnutá do střechy, která se otevírala na jihovýchod
38
a byl z ní výhled na část Moymyrova města, na hladinu laguny i na světla Chudého Erinu v dáli na pevnině. Danuta vešla do průjezdu, který vedl k hladině kanálu. Plošiny nemívaly žádné nábřeží, hlavní vchody do domů byly ze dvora. Na každou přímořskou stranu však vedlo několik průchodů a u nich byla přístaviště. Jedna taková pasáž byla i v budově Skleněné stráně a v jejím stínu byl i hlavní vstup do podniku. Otevřela dveře, vešla do chodby a dalšími dveřmi do hospody. Prostý interiér, bílé stěny, lidové obrazy bohyně úrody Al‑ caril a divokého požitkáře Tarfeina, těžké židle a lavice obsa‑ zené muži s mozolnatými dlaněmi. Pozornost jí věnoval jen krčmář, který se s nadějí zadíval na její loutnu. Vločka však zavrtěla hlavou a ukázala prs‑ tem ke stropu, čímž naznačila, že dnes bude hrát nahoře v restauraci. „Pivo, prosím,“ objednala si. Hospodský pokrčil rameny a načepoval jí zlatavý mok. Da‑ nuta si sedla zády ke zdi k malému volnému stolu a zhluboka se napila. Vtom zvony odbily jedenáctou večerní. Usmála se a v klidu popíjela. Doufala, že její zákazník už čeká na terase. Ráda je nechávala čekat. Přemýšlela, kdo to asi je, jak vypadá, jak se chová. A koho chce zabít. Neměla v úmyslu zakázku přijmout. Ale jak se říká, za po‑ koukání člověk nic nedá. Pokud se nedívá na striptýz… Wanda má pravdu, poslední dobou nejsem ve své kůži, přiznala si. Už dlouho cítila zvláštní napětí. Jako by se schylovalo k ně‑ čemu, co jí obrátí život naruby. Beze spěchu dopila a vstala. 39
„Naschle,“ mávla na krčmáře a vyšla do chodby. Naproti vstupu do výčepu byly dveře na záchod. Vešla a za‑ sunula za sebou západku. Malá místnost obložená dřevem trochu páchla. Záchod byl splachovací – v rohu stál k tomuto účelu džber plný vody. Kanalizace, svádějící splašky do jímek pod plošinami, byla velkou vymožeností, kterou Moymyrovu městu přinesl pro‑ jektant Dinael Kočka. Většina paláců ve zbytku Erinu mohla jen závidět. Na dvůr vedlo docela velké okno. Vločka otevřela okenice a vpustila dovnitř čerstvý vzduch. Na poličce stála svíčka, která se dala připálit od lam‑ py na chodbě. To však neměla v úmyslu, zůstala ponořená v temnotě. Sundala si boty, takže chodidla jí teď kryl jen její oblek. Natáhla si na hlavu kapuci a skryla tak obarvené vlasy. Otevřela batoh, vyndala z něj pouzdro s dýkou a kožený bandalír s pěti vrhacími noži. Pouzdro si připnula na levé stehno, bandalír přehodila přes kabátec. Očima přejížděla flakónky s magickými lektvary na dně batohu. Vytáhla ten, po němž uvidí i ve tmě a rychle ho vypila, aby unikla jeho nelibému zatuchlému pachu. Temnota toalety se projasnila, ale zmizely barvy a zůstaly jen různé odstíny šedi. Zavřela oči a opřela se o stěnu, aby přestála krátký okamžik, kdy se jí zatočila hlava. Zavřela batoh a nahodila si jej na záda. Pod paži popadla boty a loutnu, pravou dlaní přejela po prstenu na levém ukazováčku. Tím uvedla do pohybu kouzlo v něm vetkané. Zahalil ji příkrov neviditelnosti. Odsunula západku na dveřích a vykoukla z okna. Nikde nikdo. 40
Vyklouzla oknem ven. Pro magickým lektvarem posílený zrak nebyla noc problémem. Tiše přešla k záhonu melounů u vedlejšího domu a položila boty a loutnu mezi bohaté listy kroutící se u země. Předměty se zviditelnily hned, jak se jich přestala dotýkat. Už dlouho si lámala hlavu, jak kouzlo vlastně funguje, ale zatím na to nepřišla a nezajímalo ji to zase tolik, aby se ptala nějakého mága. 5. Opět vešla do průjezdu, prošla jím na druhou stranu budovy. Nesešla však po schůdcích dolů na molo u vodní hladiny, ale zastavila se na jejich prvním stupni. Zaklonila hlavu. Nějakých pět šest metrů nad sebou viděla okraj terasy lemovaný vyřezávaným dřevěným zábradlím. Nadechla se, přiložila ruku na vnější zeď, vlhkou a ulepenou od soli, a začala šplhat. Oblek fungující v oblasti dlaní a šlapek jako přísavky jí v tom byl maximálně nápomocen, ale svaly měla na podobnou činnost dobře vytrénované, takže by to zvládla i bez něj. Musela být absolutně potichu, takže jí výstup trval několik minut. Vykoukla přes hranu terasy mezi mohutnými dřevěnými sloupky. Podlahu pokrývala šachovnicová dlažba, prostor byl malý, sevřený šikmými plochami střechy. Na terase stály jen čtyři stoly, každý se čtyřmi židlemi. U jednoho z nich, v levém rohu, seděli dva lidé. Vločka se zamračila. 41
Tohle není dobré, pomyslela si. Její zákazník měl přijít vždy sám. Porušil‑ li to někdo, vět‑ šinou s ním asasínka vůbec nemluvila a tiše se vytratila. Jenže zvědavost u ní opět převládla. Cítila tajemství a dob‑ rodružství a nedokázala odolat. Muž měl vlasy úplně bílé, ostříhané na ježka, ale vrásek ve tváři měl jen málo. Nebyl tak starý, jak se na první pohled mohlo zdát. Tak čtyřicet let, odhadla Vločka. Na sobě měl bílou košili a tmavé kalhoty. Vysoké boty. Kdyby tohle nebyl Erin na ostrovech, označila by je Danuta za jezdecké. Košili měl rozhalenou a na hrudi se mu ve světle lampy na stole leskly bílé chlupy. Zakláněl hlavu – asi koukal na hvězdy. Na stole před ním stála karafa a zpola plná číše ze zeleného skla. Žena seděla na druhé židli a s něčím si hrála pod deskou stolu. Mohla mít lehce přes třicet, kulatý obličej – sympatický, ale nijak výjimečný, a hnědé krátké vlasy. Na sobě krátkou sukni do půli vypracovaných stehen. Rudou košilku a přes ni koženou vestu pobitou cvočky – takovou, jakou nosí drsné holky. Danuta se vytáhla na široké madlo zábradlí a dřepla si na něj. Za sebou měla šestimetrový sráz do vody. Chvíli tiše pozorovala ty dva, ale i okolní střechy. „Měl tu být jen jeden z vás,“ odhodlala se nakonec. Nelekli se. Žena vstala a podívala se zhruba jejím směrem. Neviditel‑ ná Vločka se přesunula o kousek doleva. Bělovlasý stále hleděl na oblohu. „Přijmi naši omluvu, paní Vločko,“ řekla ta žena. Hlas měla hluboký. 42
Danutě se to přestávalo líbit. Měla jsem mlčet a vypadnout! plísnila sama sebe. Srdce jí bušilo a svaly měla napjaté. „Mé jméno je Saňa Taradžinská,“ představila se žena, vstala a předmět, se kterým si předtím hrála, odložila na stůl. Vločka po něm střelila pohledem. Dýka! Saňa vykročila směrem k Vločce. Asasínka se raději znovu tiše přesunula po madle dál doleva, takže žena se teď dívala úplně mimo. Danuta moc dobře věděla, že by měla zmizet. Ale na téhle situaci bylo něco tak neznámého a divného, že si nemohla pomoci. Aspoň dokud nebude jasné, o co jde. Saňa se poněkud zmateně rozhlížela po zábradlí. Vloč‑ ku to trošku uchlácholilo. Nakonec žena pokrčila rameny a pokračovala. „Zastupuju tady v Erinu jistou organizaci, jejíž síla není zanedbatelná.“ Ajaj! Je to tady, pomyslela si Danuta. Levačku položi‑ la na rukojeť dýky na stehně a na širokém madle zábradlí se postavila. Hlavou jí vířily otázky, rozhodla se však mlčet, aby se ne‑ prozradila. Pokud mají něco na srdci, budou to ze sebe muset dostat. A rychle. Saňa si olízla rty a znova se zmateně rozhlídla. „Jste ještě tady, Vločko?“ „Tovíže tu furt je, už jí to vyklop!“ ozval se bělovlasý, koneč‑ ně sklopil hlavu a podíval se na svou společnici. Ta po něm šlehla zlým pohledem.
43
Jeho hlas byl divný. Hrubý, hrdelní, těžký. Spíše vrčení. Danutě připadlo, jakoby patřil někomu úplně jinému. Slova nepasovala k pohybu úst, hloubka hlasu neseděla k mužovu vzhledu. „Asi jste si všimla, Vločko,“ spustila Saňa, „že poslední do‑ bou se toho ve stínech děje hodně. To máme na svědomí my. Přebíráme to tady a pro konkurenci nebude místo…“ dra‑ maticky se odmlčela. „Vy se budete muset rozhodnout, jestli se k nám přidáte nebo…“ větu nechala otevřenou. Vločka její náznak jasně pochopila. A do kelu! Vytasila dýku a najednou se jí zatočila hlava. Zase si dřepla, aby nespadla. Kabátec přitom zašustil. Saňa se podívala jejím směrem. Vločka koukla po bělovlasém a zatajila dech. Díval se pří‑ mo na ni. Jeho pohled se jí propaloval do mozku. Měl zvláštní oči, jako by v nich hořely plameny pekel. Zlé oči. Stůj a nehýbej se! zazněl jí v hlavě příkaz. „Myslím, že tahle nemá zájem o spolupráci,“ prohlásil bě‑ lovlasý a rychle vstal. Židle třískla o dlažbu a Danutě se rozjasnilo před očima. Zatřepala hlavou, zavřela oči. Nevolnost se vytratila. „Nedělej to!“ slyšela vykřiknout Saňu. Na tváři ucítila teplo, otevřela oči. Z napřažených dlaní bě‑ lovlasého tryskal pramen rudého ohně. Rostl a bobtnal smě‑ rem k ní. Reflexivně se odrazila a po zádech skočila do prázdna za sebou.
44
Padala do šestimetrové hloubky, na jejímž dně se vlnila vodní hladina. Nad ní se prohnal proud ohně a jeho žár jí sežehl řasy i volné nitky na kabátci. Zasvištěl vítr a dřív, než se nadála, udeřila o hladinu. Voda se zvedla v mohutném šplouchnutí a pak ji pohltila. Sotva se stihla nadechnout. Studené moře asasínku vrátilo do reality. Otočila se a rych‑ lými tempy začala plavat pod plošinu. Vynořila se teprve, když si byla jistá, že už není pod volným nebem. Okolo ní se tyčily desítky mohutných dřevěných pilířů. Jako zatopený les. Na nich ležely další trámy a tvořily nad Danutou pravidelnou síť. Plochu mezi nimi zaplňovaly cihel‑ né klenby. Vytřela si z očí slanou vodu. Štípaly jen trochu. Jejímu zraku, posílenému lektvarem, neunikl žádný detail. Viděla, jak jsou cihly porostlé nějakými řasami a bílé od soli, pilíře že jsou kluzké od vlhka. Chtějí mě zabít! křičel jí hlas uvnitř hlavy. Až teď jako by ho zaslechla. Šok z ní opadl a přišel strach. Vznášela se na hladině. Stále neviditelná. Prsten by měl ještě chvíli fungovat, i když nevěděla přesně, jak dlouho ještě – těsně před koncem ji však začne lehce pálit na prstě. Málem ji spálili na popel. Myšlenky vířily jako kolotoč, tr‑ valo dlouho, než je zastavila. Musím zmizet, rozhodla se. A nejlépe pod vodou – jenže to se potřebovala zbavit mokrého kabátce a dostat se k lek‑ tvarům v batohu. Pomalu, aby nevířila hladinu, vyplavala zpod plošiny k nej‑ bližšímu z přístavišť. Byla tři domy od Skleněné stráně. Zdálo se, že je všude klid.
45
Vytáhla se na úzké molo, vystoupala po schůdcích nahoru a vplížila se do průchodu na dvůr. Ze skrz naskrz promočeného kabátce teď crčela voda. Rychle sundala batoh, bandalír a strhla ze sebe kabátec. Mrš‑ tila jím průchodem ven do vody a své vybavení zase hodila na sebe. Okamžitě zneviditelnělo. Vtom zaslechla nenápadný šoupavý zvuk. Levou rukou vytasila dýku a pevně ji sevřela. Tiše se pře‑ sunula na druhou stranu průchodu. Přilepila se ke stěně a za‑ tajila dech. Do průjezdu opatrně vstoupil černě oděný člověk, s hlavou omotanou šátkem, z nějž mu koukaly jen oči. Držel dlouhý nůž s úzkou čepelí. Obezřetně se rozhlédl po temné pasáži, ale neviditelnou Danutu spatřit nemohl. Srdce jí bušilo jako o závod. Celé tělo měla sevřené stra‑ chem, všechny svaly napjaté. Kdy naposledy čelila takové situaci? Přímému ohrožení ži‑ vota? Snad jen tehdy, když potkala Buřňáka. Někdo mě chce zabít! Podříznout, vykuchat, nechat vykrvácet… Konečně jí to došlo s plnou silou a něco se v ní zlomilo. Strach ji opustil a nahradil jej vztek. Byla zpátky sama sebou – sebejistá, odhodlaná, silná. Tak dobře, pomyslela si, chtěli jste to vy, ne já! Nechala ho projít okolo sebe. Až pak se pohnula – mršt‑ ně jako kočka a se silou lvice. Přitiskla muži ostří své dýky na hrdlo, až mu lehce nařízla kůži. Pravici sevřela v pěst, při‑ pravená ho uhodit do spánku. „Ani se nehni!“ varovala jej šeptem. Neposlechl.
46
Levačkou praštil po její ruce s dýkou, aby ji dostal z dosa‑ hu svého krku. Současně udeřil patou – tou jí chtěl dupnout na nohu a zároveň se odrazit a vymanit ze smrtícího objetí. Vločka rukou ucukla a elegantně se natočila bokem, takže ji oba údery minuly. Muže to vyvedlo z rovnováhy. Rána hlavicí dýky do ledvin ho s bolestivým skučením poslala do kolen. Danuta mu rychle zatlačila kolenem do zad a špičku dýky mu zezadu přitlačila na krk, až vytekla krev. „Ke komu patříš?!“ chtěla vědět. Vrah neodpověděl. Místo toho se ji pokusil shodit. Jednala instinktivně. Zarazila čepel do jeho těla a přeťala mu páteř. Okamžitě ochabl, jeho teplé tělo se přestalo zmítat a změnilo se v nehybné maso. Stála nad ním, trochu překvapená sama sebou. Srdce jí div nevyskočilo z hrudi, ale cítila podivné uspokojení. Dokázala se ubránit. Vyhrála! Buřňák jí kdysi řekl: „Zabijeni otupuje, děvucho. Zvykněš si naňho.“ Že bych si začínala zvykat? napadlo ji a trochu se toho vyděsila. Pohlédla na tělo u svých nohou. A teď pryč. Sundala batoh, ale než jej otevřela, převážil v ní Buřňákův výcvik. Potlačila nepříjemné pocity a rychle muže prohledala. Krom dýky u sebe nic neměl. Sundala mu šátek z obličeje. Obyčejný chlápek. Jejího věku. Černé vlasy, křivý nos, jizva na líci. Obyčejný mrtvý chlápek. Jakmile mu odhalila tvář, všimla si tenkého řetízku na nehybném krku. Trhnutím jej servala. Visel na něm malý přívěsek ve tvaru svírajícího se pařátu. Měl jen čtyři prsty. 47
Zamračeně si ho krátce prohlídla a schovala do kapsičky na opasku. Ať jsou kdokoliv, jsem v pěkném maléru, došlo jí. Zdálo se zřejmé, že pokus o její vraždu nebyl jen tak. Zkusili ‑ li to jednou, budou pokračovat, dokud se jim to nepovede. Bláhová, neopatrná a blbá! spílala si. Podcenila situaci. Vždy si myslela, že stojí zcela mimo hry erinských gangů a zločineckých sítí. Blbá, blbá, úplně blbá! Teď se nechala zatáhnout přímo do smrtonosné války ve stínech a ani nevěděla na čí straně a proti komu stojí. Nepochybovala totiž, že tohle všechno má s válkou, o které mluvila Wanda, hodně společného. S rozhodnutím, že to je první věc, která se musí změnit, konečně otevřela batoh. V tu chvíli ji začal na levém ukazováčku pálit prsten neviditelnosti. K čertu! Rychle vylovila flakónek s modrou tekutinou páchnoucí rybinou. Odzátkovala jej a obsah jedním lokem vypila. Lahvičku hodila zpět do batohu. V tu chvíli její neviditelnost pominula. Zmateně se rozhlédla okolo. Kdykoliv, když prsten vyčerpal svou moc, připadala si pak jako nahá, všem na očích. Zvláštní, jak magie působí na lidskou psychiku. S batohem na zádech seběhla po schůdcích dolů k přístavišti. Za ní se ozvalo cvaknutí. Nepřemýšlela. Tělo zareagovalo podvědomě. Švihla sebou k zemi. Šipka z kuše prosvištěla nad ní a zmizela ve tmě.
48
Využila síly hybnosti. Několikrát se překulila. Na tvrdých fošnách si narazila páteř, ale překonala tak vzdálenost ke konci mola a šplouchla do vody. Díky modrému lektvaru mohla dýchat jako by byla na vzduchu a oči se jí pokryly tenkou blankou, takže jí nevadila sůl. Než stačila zabrat a odplavat pryč, někdo skočil do vody za ní. Další asasín. Na vodu nebyl zvyklý. Nedokázal si poradit s tím, jak zpomaluje, jak je studená, jak štípe do očí. To Vločka se pod hladinou cítila jako doma. Vznášela se pod hladinou, dívala se, jak vrah bojuje s neznámým prostředím, a váhala. Mohla ho nechat být a zmizet mu v temnotě podmořského světa. Muž se však zorientoval a s nožem připraveným v ruce se pokoušel k ní přiblížit. Chtěli jste to vy, ne já! pomyslela si znova a zatnula zuby. Několika ladnými tempy k němu doplavala, hladce odrazila jeho pokus o bodnutí dlouhým nožem a sama mu dýkou rozřízla břicho. Voda nasákla krví, temný oblak lenivě stoupal k hladině, zatímco tělo zbavené života klesalo k písčitému dnu. Dnešní noc ještě neskončila, pomyslela si Danuta zatímco plavala pryč, rozhodnutá, že jen tak neuteče. Naopak si na útočníky posvítí. 6. Že se blíží k Dunrilinu ostrovu, poznala podle houstnoucích odpadků a podle barevných nápisů svítících raísou. 49
Vynořila se nad hladinu. Po nábřeží se pohybovala spousta lidí – v tuhle hodinu už povětšinou opilých. Vidět ji nemohli, zatímco je ozařovalo barevné světlo reklamních poutačů, Vločka se držela za hranicí stínu. Na vodě za ní panoval klid. Pronásledovatelé nikde. Znovu se potopila a vplavala do Radničního kanálu. Ten prořezával dlouhý, ale úzký Dunrilin ostrov napůl a tvořil významnou dopravní tepnu. Nebýt mostů, proplula by jím i oceánská plachetnice. Vynořila se u nábřeží. Před léty jej pečlivě vyzdili z bílého kamene, jeho čistotu však dávno pohltily hnědozelené řasy a vlhký sliz. Přímo z nábřeží šplhala k nebi šestiboká věž Nové radnice. I ji postavili z bílého kamene a ten ještě sem tam pod vrstvou špíny a holubího trusu prosvítal. Úplně na vršku, nad ochozem, ji kryla obrovská zlacená báň. Pro Vločku vedlo nahoru pohodlné schodiště tvořené spárami mezi kamennými bloky a deskami s reliéfy upomínajícími na významné události, nebo nesoucí znaky erinských kupeckých rodů. Ve třech čtvrtinách věže, nějakých padesát metrů vysoko, zelo dvanáct nik – na každé straně věže dvě – a v nich stály nadživotní sochy měšťanských ctností. Danuta si vlezla do výklenku k Bdělosti – mladému muži, který se vykláněl nad město, mhouřil oči do dáli a pravicí si stínil oči před sluncem, zatímco levici opíral v bok. Vyhnala z hloubi výklenku pár racků a sundala si kapuci. Oblek nepropouštěl vodu dovnitř, ale ani ven, takže se v něm občas nepříjemně potila – zvlášť na hlavě, pod záplavou hustých vlasů. Teď své lokny osvobodila, vystavila chladnému větru a drbala si svědící kůži. 50
Zahleděla se na jih, k Moymyrovu městu. Možná bude vrahy vyhlížet zbytečně, možná ne. Záleží na štěstí. Času měla spoustu, coby asasínka uvykla dlouhému čekání. Buřňák ji učil, že nájemný vrah musí mít trpělivost jako pavouk, který třeba několik hodin vyčkává na okraji své sítě, než polapí kořist. Nejdříve ji nutil, aby pavouky pozorovala při jejich práci. Strávila celé dny sledováním nekonečného koloběhu smrti, ve kterém nešťastné mouchy, včely, můry a komáři – těm jediným to přála – končily v pavoučí síti. Jistě, bylo to otravné. Dlouhou dobu se nic nedělo, pak přišel několik minut trvající zoufalý boj lapeného s lepkavou sítí. A nakonec, jako pán světa, přikráčel na dlouhých nohou pavouk a kořist slupl. Druhá část lekce trpělivosti probíhala tak, že Buřňák sestrojil dřevěnou klícku s padacími vrátky, ovládanými na dálku provázkem. Danuta ji den co den nosila nahoru na střechy, nasypala dovnitř trochu zrní, schovala se za komín nebo hřeben a čekala, až se do pasti nachytá nějaký pták. „Teďka buděš ty ten pavuk,“ řekl jí k tomu její mistr. Myslela si, že to bude zábava. Ve skutečnosti strávila celé tři dny marným čekáním. Jediný, kdo měl na zrní chuť, byl odporně černý a hloupý holub, jenže pro něj byla klícka moc malá. Vrabčáci a jiní malí štěbetalové cítili v připraveném pokrmu zradu. Když se konečně jeden odvážil dovnitř, Danutu to tak zaskočilo, že se jen dívala, jak nabral slunečnicové zrnko do zobáku a zase odletěl. Spustit dvířka a lapit ho úplně zapomněla. 51
Buřňák se smál jako pominutý, když mu to vyprávěla. Nicméně v následujících aldenech se jí dařilo lépe a nakonec chytila každého ptáčka, který do klícky vlezl. Ani si přitom neuvědomila, že se skutečně naučila trpělivému vyčkávání. Zatímco očima bystře hlídala prostor před sebou a ruce měla připravené k rychlé akci, dokázala se myšlenkami toulat někde úplně jinde. V té správné chvíli už její tělo reagovalo automaticky. Právě tak teď z radniční věže pozorovala okolí a myslela na něco jiného. Moymyrovo město zářilo žlutým světlem lamp za okny. Jako ostrůvky klidu na okraji bouře erinského centra. Lodní doprava mezi plošinami a zbytkem města nikdy nebyla hustá. Většina obyvatel Moymyrovy čtvrti pracovala doma, pokud rozvážela své výrobky, tak ve dne. V noci mělo jen málo z nich důvod mířit do zbytku Erinu. Do míst, kde se na světle předváděl dekadentní přepych, kde se lidská pocti‑ vost utápěla v záplavách touhy, závisti a marnivosti. Do míst, kde se ve stínech zvesela kradlo, vraždilo, smilnilo, vydíralo, podvádělo a lhalo. Světlo zakrývalo Erin podobně, jako make‑ up zestárlou a zmlácenou děvku. Nevkusně, přehnaně, s marnou snahou o grácii a eleganci. Tam, kde se dloužily stíny, se líčidla smývala a každý mohl vidět prohnilou podstatu města. Zatímco čekala, připlulo směrem k městu několik loděk, ale teprve, když uviděla, jak se na vodě pohupuje lésa – široký člun poháněný několika páry vesel, jakých se ve městě použí‑ valo hlavně k přepravě nákladu – věděla, že jsou to oni.
52
Měla štěstí, protože i lésa plula Radničním kanálem, takže si mohla její posádku dobře prohlédnout. U čtyř vesel seděli v černém odění muži. Asasíni, pomyslela si Vločka, jen si sundali šátky z tváří. Mezi nimi zahlédla bělovlasého. Saňa Taradžinská nikde. Tak se podíváme, kam pojedou, řekla si, jen co minuli radnici a vpluli z kanálu do průplavů Ostrovního města. Nejrychleji, jak dovedla, slezla k úpatí věže. Prsten neviditelnosti měla vybitý, ale lektvar dýchání pod vodou měl vydržet několik hodin. Skočila z nábřeží šipku a už pod vodou uháněla směrem k Ogrodu. Právě podél jeho západní strany teď lésa s bělovla‑ sým plula. Břeh lemovaly středně výstavné domy s krámky a hospo‑ dami a na ně navazovaly manufaktury rodu Sileziů na zpra‑ cování dřeva – pily, nábytkářské a bednářské dílny, řezbárny a další. Nábřeží ostrov neměl, ale souběžně s dílnami vedlo velké přístaviště. Fasády směrem do průplavu byly potemnělé, ne‑ boť vnitrozemím ostrova vedl Mořský oblouk, hlavní městský bulvár, a všechen život se odehrával tam. Sem ruch ulice nedoléhal, což se Danutě hodilo. Připlavala k nejbližšímu molu a z něj se začala škrábat po prosté fasádě na střechu. V tmavém obleku se v šeru a stí‑ nech docela ztratila. Lésa s asasíny mezitím mizela v dáli – člun poháněný ves‑ ly plul mnohem rychleji, než Vločka dokázala plavat. Hlavně proto se rozhodla pro střechy. Po pálených taškách, vysoko nad vším ruchem a svět‑ ly, uháněla jako vítr. Ogrod byl dlouhý a úzký ostrov a lésu
53
s asasíny dohnala za jeho polovinou, v místech, kde komplex sileziovských dílen zase přecházel v činžovní domy. Zpomalila a začala si dávat větší pozor. Nejen ona používa‑ la střechy jako bezpečný chodník. Lodici s asasíny neztrácela z očí ani na chvíli. Kurnik! zanadávala, když bělovlasý natočil hlavu a podíval se na střechy. Rychle padla na břicho. Tušila však, že pozdě. Když vykoukla, lésu neviděla. Připlížila se k okraji střechy a strnula. Loďka byla zakotvená u mola a čtyři asasíni šplhali po fa‑ sádě nahoru! Bělovlasý stál na palubě člunu a očima brousil po střeše. Rychle se stáhla, aby po ní nemrštil kouzlem. Zalezla si za komín a z bandalíru vytáhla jeden z vrhacích nožů. Dokonale vyvážený kus kovu, na jedné straně omotaný proužkem kůže, na druhé nabroušený do hrotu. Existovali mágové, kteří dokázali z předmětu vyčíst, kdo jej používal nebo kde byl uložen. Z obavy z nich používala při práci vždy co nejnovější zbraně a střely, aby na nich ulpělo z její osobnosti co nejméně. Naštěstí mágů specializovaných na tento obor bylo jen málo a účtovali si nehorázné částky. Snad k nim bělovlasý nepatří, zadoufala. Vyčkávala tiše jako lovec číhající na zvěř. Konečně se nad okraj střechy vyloupla hlava nepřátelského asasína. Vločka však trpělivě zůstala skryta za komínem. Asasín totiž jen vykoukl a hned hlavu zase schoval. Ještě, že jsem ho nevyplašila, pochválila se Danuta. Teprve po chvíli, s menší obezřetností, se přes okraj vydrá‑ pali všichni čtyři najednou.
54
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
