Setkání lektorů 3.6.2006 v Olomouci – P. Jan Mach 1. Úvod Ze života sv. poustevníka Antonína se vypravuje, jak vychovával bratry, kteří se k němu připojili. Přečetl jim úryvek z Písma a ptal se, co ten výrok znamená. Každý odpovídal, jak nejlépe uměl. Jen jeden řekl: "Já nevím." Opat Antonín pochválil tohoto posledního: "Ten je na správné cestě." Platí to tak dodnes. Kdo čte Písmo tak, jako by to byla zpráva z novin, a chopí se prvního smyslu, který ho napadne, ten vyčetl jen to, co už ví. Jen ten, kdo Písmo svaté pokorně promýšlí a rozvažuje o něm, jen ten uslyší něco nového. Lektor má vždy předem promýšlet, co bude číst. Posluchač má předem promýšlet úryvek Písma, kterému bude naslouchat. Jen tak mají užitek z předčítání i naslouchání. Vrátil se tuhle jeden ministrant z návštěvy u strýce a vypravoval: "Je to tam jakési ubohé. Nemají tam ani lektory. Pan farář musí dělat všechno sám!" Vám je už služba lektorů při nedělní bohoslužbě samozřejmostí. Za časů Pána Ježíše to bylo také tak - i Pán Ježíš dělal lektora. V prvotní církvi se tato funkce těšila obzvláštní úctě. Když však později se bohoslužebná řeč stala lidem nesrozumitelnou, ztratila služba lektora smysl a zanikla. S obnovou liturgie se lektoři zvonu objevují. Nejprve jako překladatelé, dokud latina byla ještě přísně povinná. Kněz šeptal modlitby a svatá čtení potichu latinsky a lektor to četl z misálku nahlas česky. Vy starší to ještě pamatujete. S obnovou srozumitelné mateřštiny v bohoslužbě mají lektoři při bohoslužbě zase své původní místo a poslání. Povězme si o tom dnes, jednak abychom si lektorů a jejich služby farnímu společenství vážili, jednak abyste se ochotně a rádi pro tuto službu nabídli. Takhle uvažoval jeden čiperný mládenec: "Kdo předčítá při mši modlitby - tedy kněz - ten mluví ve jménu lidu. Kdo předčítá slovo Boží - lektor - ten mluví ve jménu Božím! Opravdu, je to velká čest!" Ano, a není to také žádná maličkost, číst tak, aby se slovo Boží dostalo jasně a zřetelně nejprve k uchu a pak i do mysli a do srdce shromážděné obce. Proto se lektor stále musí učit uctivě zacházet jak s mateřským jazykem, tak se sdělovanými myšlenkami slova Božího. Řekli byste - učit se číst - to je snad zbytečné. To jsme se všichni naučili na obecné škole! Naučili, to je pravda, ale přesto se každý, kdo veřejně předčítá a přednáší - hlasatel v televizi, herec v divadle, řečník na schůzi, lektor v kostele - musí stále učit, aby nemumlal nebo nekřičel, aby z jeho úst zvučně znělo krásně podané, srozumitelné a působivé slovo. Abyste mohli porozumět vy, co je smyslem svatého čtení, musí si to napřed uvědomit lektor, který to předčítá. Musí pečlivě zvážit, na které slovo dát důraz, kde udělat pauzu, aby myšlenka mohla doznít v mysli, zabydlit se v paměti. Má-li kázat druhým, musí to nejprve pochopit a přijmout sám. Proto si lektor každé čtení předem pročítá a promýšlí, aby četl nejen slovíčka, ale hlásal také myšlenky. Je to bohatstvím farnosti a znamením její vyspělosti, když má co nejvíce lektorů. Proto se přihlaste k této službě všichni, kdo máte zvučný hlas, lásku ke Kristovu království, touhu pomáhat při jeho hlásání a ochotu učit se správnému přednesu. Poznámka Lektorů a ministrantů všeho druhu má mít farnost co nejvíce. Jeden lektor čte uvedení do čtení, druhý Starý zákon, třetí předzpěvuje žalm (pokud jej nezpívá kantor na kůru), jiný čte epištolu, jiný aleluja, jiný přímluvy. Šest se jich může uplatnit při nedělní bohoslužbě. Proč ne jen jeden? Proč ne vše sám kněz? Nač to takhle komplikovat - říkal kdosi. "Mluv, abych tě viděl," řekl Sokrates. Oko a ucho při vnímání spolupracují. Střídání osob, střídání hlasů chrání od jednotvárnosti, která uspává pozornost. Brání i pocitu, že
bohoslužba je upovídaná. Aby slovo Boží nebylo jen přečteno, odříkáno, ale také mocně hlásáno a dobře vnímáno, je třeba lektorů dobře vyškolených. Daleko pomaleji by se měla předčítat biblická čtení, než je dosud zvykem. Klidně, nepateticky. Pauzy mezi myšlenkami. Pauzy mezi větami a odstavci. To vše musí kněz lektory naučit! Vyplatí se péče, kterou jim věnuje při biblických hodinách i mimo ně. Pán Ježíš také všechno nekázal všem. Brával si stranou své dvanáctero. Ty vychovával, ty rozesílal před sebou. Každý kněz má v každé farnosti skupinku lidí, kteří ho mají rádi, kteří mu ochotně pomáhají. Běda, když z nich nechá vzniknout učedníky své a nevychovává je na učedníky Ježíšovy. Přemnohý kněz zažil totiž tohle trápení, kdy přátelé předchozího faráře se stanou nepřáteli "nového", který toho jejich vystřídal - "a kdoví jestli ne i vypudil!" Toto jádro farnosti musí kněz získat ne pro sebe, ale pro Krista. Musí je připoutat ne k sobě, ale k farnímu společenství. Býváme teď překládáni častěji, proto je na to třeba bedlivě dbát, aby se neplýtvalo silami. Je třeba vždy dobře připravit půdu pro nástupce a vzbudit o něj zájem. Ministranti, to není nějaký zvláštní spolek, elitní klub uprostřed farnosti. To je všechna farní mládež! Není lepší příležitosti, jak je všechny naučit znát liturgii, nedělní bohoslužbu, roli věřících při ní. Proto v našem prostředí jsou nevhodné a zbytečné diskuse, jestli mezi ministranty patří také dívky. Ty přece musí znát nedělní bohoslužbu tak jako chlapci. A pokud pro ně nemáme nějaký extra dívčí kroužek, jsou děvčata součástí farní mládeže a mají právo na základní liturgickou průpravu. Podle materiálů P. Simajchla 2. Identita lektora Kdo: vzdělaný křesťan s obzvláštní horlivostí pro Písmo. Co: vést děti v četbě Písma (dětské Bible), doporučovat literaturu, články, připravovat rozjímání pro biblické hodiny, adorace, společenství, pořádat přednášky - zvát biblisty, psát do farního časopisu... Kdy: (akce) setkání a komunikace lektorů v rámci viakriátu, diecéze, biblické hodiny... Kde: mít se kde scházet(?). Jak: materiály pro lektory. Odpovědnost: Kněz, lektor nese vinu, pokud nesplnil úkol, ale za nefunkci lektora, respektive za to, že například děti neznají Písmo odpovídá kněz. Biskup: za materiály pro lektory, jejich ustanovení. Odpovědnost, že farnost nemá lektora má biskup, protože kněz nemá moc jej ustanovit. Biblické hodiny ve farnosti - pravidelné setkání, kterých se účastní především lektoři, těch, co čtou čtení a zpívají žalm. Oni musí vědět, co čtou, a více rozumět Písmu. Na setkání akolytů 11. října 2003 v Českých Budějovicích (by chtěl žít každý, já vím...) mne napadl zcela nový pohled na lektorát. Doposud se chápe především jako přednes, rétorika,
samozřejmě prohloubená studiem a rozjímáním, nicméně ideál stále spočívá v Radovanu Lukavském, modulaci hlasu, výslovnosti, zřetelnosti... Ale to je jen jeden způsob služby. Jedním z velkých úkolů kněží a biskupů je šířit lásku k Písmu Svatému, protože, jak je notoricky znám citát sv. Jeronýma eee... teď jsem to zapomněl! eee... notoricky... eee... Já si vzpomenu. Ale nevím kdy. Minule jsme čekali do půl desáté. Aha: »Neznalost Písma je neznalost Krista.« ...Pane doktore, já ztrácím paměť! - A od kdy ji ztrácíte? - Cože od kdy ztrácim?? uvědomil jsem si, že poslání kněze lze rozdělit do několika velkých celků jako: pomoc potřebným, Eucharistie, Písmo - a každý takový velký úkol zasluhuje zvláštního pomocníka: lektora, jáhna, akolytu... Zkuste si představit lektorát jako pomocníka kněze, kterému byla svěřena péče o šíření znalosti a úcty Písma Svatého. Například by se mohl starat o rozšiřování dětských biblí a povzbuzoval děti k četbě, sledoval nabídku nakladatelství a ve spolupráci s knězem je doporučoval k četbě podle úrovně věřících, pořádal ve farnosti přednášky třeba úvodu do jednotlivých knih buď sám nebo by zval profesionální biblisty (biblické hodiny), mohl by mít svůj sloupek ve farním časopise, měl by své úkoly ve vyučování náboženství, při adoracích a rozjímání Písma, ve společenstvích... Kněží a biskupové mají účast na Učitelském úřadu Církve a již Tertulián svou právnickou logikou dokázal - abych citoval i apoštola Petra, že: »žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu.« (2 Petr 1,20) a Církev Písmo napsala, a proto má jediná právo jej vykládat. Podle materiálů z internetu 3.Lektorát v průběhu dějin
Čtení z Písma je pro židovsko-křesťanskou laickou bohoslužbu konstitutivní; skrze hlasité předčítání (srv. Neh 8, 8) se Písmo stává kanonickým. Nelze proto nikdy dostatečně zdůraznit význam úlohy bohoslužebného čtení. Spolu s kázáním představuje službu slovu, které tím, že se stává hlasitým, ztišuje před Bohem a je tedy službou naslouchání, které je pro člověka podstatné a vede ke sjednocení lidí1[18]. A tím, že je pro předčítání určena osoba odlišná od toho, kdo vede liturgické shromáždění, vstupuje do liturgie dramatický prvek: slovo pocházející od Boha má být pronášeno někým jiným než slovo církve adresované Bohu2[19]. V synagoze bylo předčítání Písma původně čestným úřadem. Čtením mohly být pověřeny i ženy, nezletilí a otroci. V nejstarší křesťanské bohoslužbě tomu nemohlo být zřejmě jinak. Protože však čtení Tóry bylo kvůli chybějící interpunkci a kantilaci obzvlášť obtížné, směřoval vývoj v židovství k profesionálnímu lektorovi, přičemž zůstal principielně zachován nárok, že každý může být povolán k předčítání Tóry. V křesťanství však byl čestný a laický úřad lektora (ánagnóstés), který jako samostatný stav existoval určitě už v 2. stol.3[20], převzat hierarchickým ordo. Hippolyt Římský ve své Traditio Apostolica pojednává o ustanovení lektora v první části, věnované kléru. A v dopise papeže Kornelia (251-253) Fabiovi z Antiochie lze už pozorovat sestupnou řadu úřadů počínaje od biskupa, na jejímž
konci se objevují exorkistaí, ánagnóstai a pyloroí (Eusebius, h.e. 6, 43, 11). Přestože právě z tohoto výčtu lze rozeznat jiný původ úřadu předčitatele, a přestože zde vystupuje do popředí původně vysoké uznání prorockého úřadu, jenž mohl být spojován s úřadem vykladatele Písma, jak dosvědčují i starší svědectví (Tertullian, praescr. haer. 41; Cyprian, ep. 38, 39, 4.n; Apk Paul 36; Constol. Ap. 8, 22), přesto se na Západě prosadil sedmistupňový ordo, který počítal lektory mezi ordines minores jako předposlední stupeň svěcení. Úřad se stává průchozím stupněm, takže občas (4./5. stol.) jsou do lektorského stavu přijímány i děti. Říkalo se jim lectores infantuli a na některých místech (Řím, Remeš, Lyon) byli společně vychováváni pod církevním vedením v tzv. schola lectorum4[21]. Volba dětí za lektory měla dvojí důvod: První byl ten, že se pro svou nevinnost jevily jako zvlášť vhodné, aby z posvátné knihy vyzvedly slovo Písma naplněné Božím duchem a nefalšovaně je předložily obci. Druhým důvodem byla snaha zvýraznit předčítání evangelia nositelem vyššího svěcení. Zatímco na Východě to neohrozilo postavení lektora, na Západě přebírá čtení epištoly ve stacionární římské bohoslužbě 7./8. stol. podjáhen. Naproti tomu se po staletí nadále požaduje služba lektora nebo přece jen klerika, který čte epištolu, když farář slaví mši ve své obci. Ještě až do 13. stol. jsou zmínky o tom, že při samotné privátní mši čítával epištolu mešní služebník (ministrant). Pro zajímavost lze uvést, že synoda ve španělské Geroně konaná r. 1068 mluví v can. 6 o lektorech náležejích ke kléru, kteří se však mohou ženit5[22]. V 6. stol. se lektorát stává neodmyslitelným stupněm na cestě ke kněžství. V 10. stol. je však už zcela bez obsahu, až na to, že lektor m á p r á v o „ ž e h n a t c h l é b a v š e c h n o n o v é o v o c e “ ( C I C c . 1 1 4 7 § 4 ) 6[23]. 4.Ustanovování lektora Podle Hippolytovy Traditio Apostolica (TA) se ustanovení lektora dělo velmi prostě tak, že mu biskup předal knihu, aniž by na něj vložil ruce. V tomto obřadu je tedy ještě možné spatřovat památku na dřívější prorockou činnost lektora7[24]. Apoštolské Konstituce (VIII, 22, 2) jedno z přepracování TA, pocházející ze Sýrie z doby kolem roku 380, už však uvádějí i vkládání rukou, kdežto Epitomé z Apoštolských Konstitucí (Ep.), představující ještě pozdější přepracování TA (Sýrie, zač. 5. stol.), uvádí, že biskup ale nevkládá ruce8[25]. Podle Ordo Rom. 35 otec rodiny, který určil jednoho ze svých synů (zpravidla ještě velmi mladého) pro lektorát, jej nejprve nechal podrobit důkladnému vyučování. Pak poprosil papeže, zda by mu mohl chlapce představit. „Apoštolský pán“ stanovil den, kdy měl kandidát veřejně při vigilii přednést čtení, aby se mohly posoudit jeho schopnosti. Když kandidát obstál, pronesl papež nad ním modlitbu požehnání a tak se z něj stal lektor9[26]. Pozdější obřad „nižšího svěcení“ na lektora vycházel v podstatě ze starogalikánských „statuta ecclesiae antiqua“ (kol. 500). Jako u všech jiných „nižších svěcení“ jej tvořilo admonitio, předání předmětu symbolizujícího úřad (zde lekcionáře), invitatorium a žehnací modlitba10[27]. Dnes, po obnovení laických liturgických služeb lektora a akolyty na základě MP „Ministeria quaedam“, se děje ustanovení lektora v rámci bohoslužby slova nebo eucharistické slavnosti. Po evangeliu jsou kandidáti představeni biskupovi. Ten k nim má pak
promluvu a po modlitbě přistupují kandidáti jednotlivě před biskupa, který jim symbolicky předá Písmo svaté11[28]. 5.Místo pro přednes čtení Kvůli dobré slyšitelnosti předčítaných posvátných textů je třeba vhodně volit místo pro lektora, jak je už o tom zmínka v knize Nehemjáš (8,4) a jak to předepisovalo Římské pontifikále. O vyvýšeném místě s čtecím pultem či bez něho, odkud lektor přednášel čtení, je už řeč v pramenech ze 3. a 4. století12[30]. Později se za tím účelem zřizuje ambon13[31], opatřený parapetem a čtecím pultem, který se umísťoval na vhodné místo v přechodu oltářního prostoru do lodi kostela. Stál buď samostatně nebo byl zabudován do chórového ohrazení nebo do postranní části ohrazení, zbudovaného v mnohých bazilikách kolem prostoru pro schólu cantorum. Často k ambonu vedla dvě schodiště: jedno pro vystoupení k němu a druhé pro sestoupení14[32]. Předchůdce ambonu lze snad spatřovat v pulpitu recitátorů a gramatiků nebo v sugestu v kultech mysterií. Svůj vliv mohl mít též tribunál římského tábora, což byla vyvýšená podesta přístupná po rampě. Tento tribunál stával obvykle vpravo od táborových oltářů. Kromě předčítání Božího slova sloužil ambon též k přednesu responsoriálního žalmu, řídce též jako místo, odkud kázal biskup. Později dochází k tomu, že se začíná evangelium předčítat z jiného místa než epištola. Ve vrcholném středověku se při stavbě kostelů už s ambonem nepočítalo, či přesněji vyjádřeno, ambon byl poznenáhlu nahrazen kazatelnou, která se přemístila hlouběji do lodi. V menších kostelech nebyl ambon zřejmě ani v dřívější době. Evangelium tedy dostalo své místo na úrovni chóru, nakonec na jeho severní straně. Poté co se od doby vrcholného středověku upustilo od užívání ambonů, dočkaly se tyto znovu svého uznání až v souvislosti s liturgickou reformou II. vatikánského koncilu. Ještě v době jeho konání se této otázky dotkla první instrukce „ad exsecutionem Constitutionis de sacra Liturgia recte ordinandam“, která vyšla 26. 9. 1964. V čl. 96 se vidí jako vhodné, zřídit pro přednes čtení jeden nebo více ambonů a to tak, aby přednášející byl věřícími dobře vidět a slyšet. Ale už 26. 10. 1964 římská liturgická rada vydává dopis, ve kterém se vyslovuje pro to, aby byl zřizován jen jeden ambon, aby tak jediné slovo Boží bylo zvěstováno jen od jednoho ambonu. Podle čl. 272 úvodu do římského misálu (IGMR) si důstojnost Božího slova žádá pro své zvěstování vhodné místo v kostele, „k němuž se při bohoslužbě slova přirozeně obrací pozornost věřících. Je vhodné, aby takovým místem byl zpravidla pevný ambon a ne pouze přenosný pult“. Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři15[34] v čl. 32 říkají, že „je třeba v každém kostele podle jeho struktury vhodně vyřešit vztah ambonu a oltáře“. V čl. 33 se doporučuje, aby byl ambon alespoň příležitostně o slavnostech přiměřeně ozdoben. Tento článek také přejímá doporučení obsažené v čl. 272 IGMR, že „není vhodné, aby na ambon vystupovali jiní, např. komentátor, zpěvák nebo ředitel sboru“. Čl. 34 nakonec doporučuje, aby ambon svým uspořádáním skýtal prostor i pro několik přisluhujících, a aby byl dostatečně osvětlen a příp. opatřen mikrofonem16[35].
5. Způsoby přednesu čtení Podobně jako kněžské orace byl i přednes čtení stylizován. Předčitatel neměl vnášet do posvátného textu své vlastní afekty, nýbrž jej měl předkládat s přísnou objektivitou, posvátnou bázní, jakoby na zlaté misce; měl zkrátka slovo Písma recitovat. Těmto požadavkům vyhovoval tonus rectus, který neznal žádný hlasový pohyb. Římský tonus ferialis s výjimkou tázacích vět nepřipouštěl skutečně žádnou modulaci. Odpradávna však vedle toho existovaly i způsoby povzneseného přednesu. Tak už Augustin mluví o sollemniter legere při čtení pašijí na Velký pátek. Tento accentus či mluvený zpěv představoval způsob přednesu s určitými kadencemi, ba s malými melodickými figurami, jež pak byly označovány pomocí systému čtecích značek. Mělo to posloužit především k výraznému odlišení evangelia od ostatních čtení. Tento systém, který se ve středověku poznenáhlu prosadil, byl jiný a jednodušší než ten, který se užíval pro zápis chorálních melodií. Po Druhém vatikánském koncilu se setkával zpěvný přednes čtení (dnes zvaný kantilace) často s odmítáním a to z důvodu pochybostí o tom, zda je tato forma řečového projevu oprávněná. Mnohdy šlo také o nedorozumění, neboť se kantilace zaměňovala s tonus rectus. Ten úplně potíral rytmus a tónové kolísání řeči. Správná kantilace však právě zdůrazňuje a podtrhuje (i když v poněkud pevných formách) rytmus a tónovou variaci toku řeči. Kantilace představuje způsob přednesu v liturgii obvyklý, jehož záměrem je vyzdvihnout přednášená čtení a modlitby předsedajícího. Je ji také třeba odlišovat od vlastního zpěvu. Kantilace není concentus, ale accentus. Lze ji charakterizovat jako povznesený způsob řeči. Při ní se nejedná o žádnou melodii spočívající v sobě, spíše jde o převýšení a zdůraznění přirozeného vedení řeči pomocí stálých formulí a obratů. Svou improvizující povahou, která sleduje vedení řeči, je jako každý recitativ i kantilace typickou rolí sólisty. Liturgická kantilace vyrostla z praktických důvodů. Je to způsob, jak učinit přednes srozumitelným v případě velkého prostoru nebo velkého shromáždění. Důvody, ze kterých vyrostla, mají své oprávnění i dnes, v době zesilovačů a mikrofonů. Jen je dnes třeba při přednesu čtení v češtině více než v latině dbát na literární druh textu. U hymnických textů je vhodné užít povznesený přednes, který se však zase vůbec nehodí pro disciplinární napomenutí v apoštolských listech17[38]. Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři ohledně způsobu přednesu čtení stanovují toto: „Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně... Čtení, převzatá ze schválených vydání, se mohou podle svérázu různých jazyků i zpívat, ovšem tak, aby zpěv nezatlačil do pozadí slova, ale aby je spíše vyzvedl...“ (čl. 14). Pokud jde o technickou přípravu lektorů, má se jim umožnit, „aby stále zdokonalovali svůj přednes před shromážděním a dovedli zvládnout prostor buď přirozeným hlasem, nebo prostřednictvím mikrofonu a zesilovače“ (čl. 15). Podrobně se problematikou přípravy lektorů na správné čtení zabývá např. R. Zerfass ve své knize Lektorendienst, kde uvádí 15 zásad správného čtení. O školení lektorů se mluví též v knize Die liturgischen Dienste, kde je liturgické službě lektora věnována jedna kapitola. Jako další titul, kde lze v tomto směru nalézt poučení, je možné zmínit knihu Gottesdiensthelfer. Podle materiálů z internetu.
ERROR: syntaxerror OFFENDING COMMAND: --nostringval-STACK: (Prednaska 3.setkani lektoru 3.6.06) /Title () /Subject (D:20061123103956) /ModDate () /Keywords (PDFCreator Version 0.8.0) /Creator (D:20061123103956) /CreationDate (<466172E1F8>) /Author -mark-
